57 A 1/2016 - 35

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobce J.T., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3.11.2015, č.j. DSH/9210/15, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí. Žalobce se žalobou ze dne 30.12.2015, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručenou dne 4.1.2016, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3.11.2015, č.j. DSH/9210/15 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Plzeň (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 12.6.2015, č.j. MMP/123351/15 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalobce požadoval zrušení i prvoinstančního rozhodnutí. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobci podle § 125f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), za současného využití § 125c odst. 4 písm. f) téhož zákona uložena pokuta ve výši 1.500 Kč, neboť se dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 téhož zákona tím, že „jako provozovatel motorového vozidla tov. zn. Mercedes, RZ: …, v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť na podkladě oznámení Městské policie Plzeň, Dopravní skupiny bylo zjištěno, že dne 2.1.2015 nejméně od 16:18 do 16:28 hodin neznámý řidič s uvedeným vozidlem neoprávněně zastavil a stál v Plzni, na vozovce pozemní komunikace Anglického nábřeží, u domu č.p. 13, v úseku platnosti svislé dopravní značky B 28 („zákaz zastavení“), kdy toto jednání vykazuje znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.“. Žalobci byla současně uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. II. Žaloba. Žalobce namítal, že žalovaný potvrdil rozhodnutí prvoinstančního orgánu, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za žalobcovy osobní účasti. Ten měl přitom zájem se ústního jednání účastnit a sám správnímu orgánu zaslal vyjádření, kde žádal nařízení ústního jednání. Žalobce je přesvědčen, že postup správního orgánu ho krátil na právu dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce má právo na to, aby jeho věc byla projednána, a to za přítomnosti jeho a jeho obhájce, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (uplatnění zásady bezprostřednosti). Žalobce přitom žádal nařízení ústního jednání již ve svém vyjádření k řízení ze dne 30.4.2015 (správně: 10.6.2015, pozn. soudu), zároveň absenci ústního jednání uplatnil i jako odvolací námitku. Obviněný ze správního deliktu má právo na požití obdobných práv jako obviněný z přestupku či trestného činu. Obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla spadá do pojmu „trestních obvinění“. V takovém případě je nutné, v analogii s trestním řádem (§ 2 odst. 11), jakož i zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), konkrétně jeho § 74 odst. 1, konat ústní jednání, jakož je i nutné aplikovat právě čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu se žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.4.2015, č.j. 15 A 14/2015-35, ve kterém tamní soud konstatoval, že „pokud tedy přestupkový zákon stanovuje správním orgánům v prvním stupni jednoznačnou povinnost konat ve věcech přestupků ústní jednání (srov. § 74 odst. 1 věta první), je nutné s ohledem na srovnatelný charakter správních deliktů a přestupků, jejich začlenění pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a skutečnost, že zařazení určitého konání či opomenutí do kategorie přestupků nebo správních deliktů závisí jen na trestní politice státu, dovodit stejnou povinnost u pro řízení o správních deliktech.“. K nutnosti nařízení ústního jednání ve věci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla se vyjadřoval i Krajský soud v Hradci Králové např. v rozsudku ze dne 29.4.2015, č.j. 30 A 56/2014, kde potvrdil názor žalobce ohledně nutnosti nařízení ústního jednání. Žalobce shledává takové pochybení zásadním, neboť provozovatel vozidla, který nese objektivní odpovědnost, nemůže předkládat žádná skutková tvrzení, neboť na místě spáchání přestupku osobně nebyl, a tedy může vycházet toliko z prováděných důkazů. Proto je důležité, aby se mohl dokazování osobně účastnit. Žalobce přitom ve svém vyjádření ze dne 10.6.2015 žádal správní orgán o nařízení ústního jednání a předvolání svědka, tj. předvolání osoby, kterou žalobce před zahájením řízení označil jako řidiče vozidla. Správní orgán zastal názor, že osobu řidiče není nutné předvolávat ke svědecké výpovědi, neboť „uvedenou svědeckou výpovědí by bylo možné zjistit nové skutečnosti toliko týkající se podezření z přestupku, které nemají žádný vliv na projednání správního deliktu.“. Žalobce zastává názor, že výpověď řidiče byla nezbytná právě z důvodu, že správní orgán mohl zjistit nové skutečnosti týkající se samotného přestupku. Správní orgán byl povinen zjišťovat skutkový stav. Dle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu provozovatel vozidla za správní delikt odpovídá, pouze pokud jednání vykazuje znaky přestupku. Pokud by svědek na ústním jednání uvedl, že na daném místě zaparkoval z nenadálých skutečností, např. z důvodu akutních zdravotních problémů, nebo např. proto, že v místě vykonával exekuci, nejednalo by se o přestupkové jednání, neboť řidič jednal za okolnosti, která protiprávnost jeho jednání vylučovala. V takovém případě by nebyla naplněna podmínka dle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, a provozovatel vozidla by tak nemohl být odpovědný za správní delikt. Žalobce zastává názor, že neprovedl-li správní orgán důkazy, které žalobce ke své obhajobě navrhl, jde o podstatnou vadu řízení, pro kterou je nutné rozhodnutí zrušit. Žalobce shledává oporu pro svůj názor v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11.6.2009, č.j. 1 Afs 37/2009-40: „Je podstatné, že stěžovatel odmítl provést důkazy, které na svou obhajobu navrhovala žalobkyně, přičemž a priori vyloučil možnost, že by jimi mohl být zpochybněn závěr učiněný na základě důkazu již provedeného. … Přestože lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že důkazní hodnota tohoto dokladu je vzhledem k okolnostem vysoká a jen obtížně může být zpochybněna, ani tato okolnost neopravňuje správní orgány k tomu, aby zcela vyloučily provedení důkazů navrhovaných žalobkyní. K takovému postupu by mohly být oprávněny toliko v případě, že by navrhované důkazy zcela zjevně nemohly zjištěný skutkový stav jakkoli ovlivnit.“ Ke shodným závěrům pak dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26.10.2007, č.j. 2 As 30/2007-58, kde konstatoval, že „podstatné je, že v každém jednotlivém případě se musí správní orgán dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádat s navrženými důkazními prostředky, tzn. pokud je neprovede, vyložit, proč tak neučinil, jelikož v opačném případě by se jednalo o tzv. opomenutý důkaz, což představuje procesní deficit zásadního rázu.“. Žalobce si je vědom toho, že jím navržené důkazy nesměřovaly k žádnému konkrétnímu tvrzení, které mělo jeho vinu vyvrátit. Žalobce však má za to, že nelze opomíjet též důkazy směřující ke zjištění skutkového stavu, aniž by žalobce dokázal predikovat, jaká zjištění budou z navržených důkazů učiněna. Žalobce zastává názor, že je nutné rozlišovat mezi kvalitou odůvodnění důkazního návrhu v řízení o přestupku, kde je účastníku řízení dáváno za vinu jeho vlastní protiprávní jednání; každý důkaz, který pak účastník navrhuje, se může vztahovat k jeho relevantnímu tvrzení nebo k prokázání určitého poznatku, který jako osoba, která se v místě spáchání přestupku nacházela, mohl učinit. Jinak je tomu v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, kde je provozovatel odpovědný objektivně, a tedy skutkové okolnosti mu (nad rámec informací obsažených ve spise) nemohou být známy. Žalobce pak nemůže argumentovat tím, že řidič zastavil za okolnosti vylučující protiprávnost, neboť např. krvácel nebo z jiného důvodu, protože mu tyto skutečnosti nejsou známy, avšak provedením svědecké výpovědi řidiče mohou být zjištěny. Žalobce považuje za nemožné a nekorektní, aby řidiče vozidla vytěžil sám, mimo řízení, protože byť by takový postup pomohl žalobci v tom, aby mohl při důkazním návrhu tvrdit konkrétní skutečnosti, které jeho provedením budou prokázány, mohl by naopak správní orgán posuzovat následnou výpověď řidiče jako nevěrohodnou, neboť řidič by byl na přímý dotaz správního orgánu povinen přiznat, že obsah svědecké výpovědi, jakož i skutečnosti, o kterých bude vypovídat, konzultoval s účastníkem řízení. Žalobce tedy vyjadřuje přesvědčení, že měl právo na to, aby správní orgán alespoň v základní běžné míře zjistil skutkový průběh a skutkové okolnosti, což bylo možné učinit pouze prostřednictvím svědecké výpovědi řidiče vozidla. Žalobce zastává názor, že situace je obdobná jako v případě projednávání trestného činu usmrcení z nedbalosti dle § 143 trestního zákoníku, ze kterého je viněn majitel nemovitosti, ze které spadl těžký sníh nebo rampouch a zabil náhodného kolemjdoucího. V takovém případě je trestní řízení proti majiteli nemovitosti vedeno důvodně, neboť to byl právě on, kdo měl povinnost řádně zajistit střechu tak, aby nedošlo k usmrcení kolemjdoucích. Přesto si lze jen stěží představit, že by trestní soud odmítl provést výpověď správce nemovitosti, který se v době sesuvu na místě prokazatelně nacházel. Jenom on totiž může vědět, zda např. nevolal z důvodu opatření hasiče, kteří nepřijeli, atp. Dle žalobcova názoru nelze akceptovat přístup správních orgánů, které vnímají řízení o správním deliktu provozovatele vozidla tak, že není potřeba nic dokazovat. V tomto případě je vhodné, aby správní soud dostál jednomu ze svých (často opomíjených) účelů, kterým je kultivovat státní správu, a to tak, že zruší žalobou napadené rozhodnutí a vysloví právní názor, že řízení o správním deliktu provozovatele vozidla není řízením, kde by „nebylo potřeba nic dokazovat“, ale je řízením, ve kterém se dokazuje vše, vyjma zavinění. Žalobce dále namítal, že správní orgán nijak neprokázal, že by řidič vozidla parkoval v působnosti dopravní značky B 28 (Zákaz zastavení), a dopouštěl se tak přestupku. Tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu, který nemůže být považován za důkazní prostředek a nemůže být proveden k důkazu. K tomu se žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2009, sp.zn. 1 As 96/2008: „Úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat za důkazní prostředek (§ 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004). K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoli tento záznam sám.“ Sám správní orgán přitom svým postupem potvrdil názor žalobce, když nezahájil řízení o přestupku s žalobcem, ačkoliv z úředního záznamu vyplývalo, že řidičem vozidla byl s největší pravděpodobností žalobce. Součástí spisu jsou i fotografie z místa spáchání přestupku. Fotografie jsou však nečitelné, není z nich nic seznatelné, a proto nemají žádnou důkazní hodnotu. Závěrem žalobce namítal, že správní orgán neměl vůbec právo vést řízení o správním deliktu provozovatele vozidla proti žalobci. Žalobce totiž správnímu orgánu sdělil totožnost řidiče vozidla, který jím provozované vozidlo v předmětnou dobu řídil. Správní orgán je však oprávněn zahájit řízení o správním deliktu provozovatele vozidla jen tehdy, pokud nezjistí skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [důvod dle § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu], nebo pokud již zahájené řízení zastaví [důvod dle § 125f odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu]. Správní orgán v nyní projednávané věci zjistil totožnost přestupce, kterým byl Ing. T.R., bytem ... Správní orgán měl tedy proti tomuto zahájit řízení o přestupku. Dle názoru žalobce byla totožnost přestupce zjištěna spolehlivě, neboť tuto uvedl žalobce jako provozovatel vozidla písemně na výzvu správního orgánu. Provozovatel vozidla je přitom povinen vědět, kdo jím provozované vozidlo řídí, v opačném případě by se dopustil přestupku. Správní orgán neshledal žádnou skutečnost, která by snižovala věrohodnost tvrzení žalobce jako provozovatele vozidla, ani proti žalobci nezahájil řízení o přestupku dle § 125c odst. 2 zákona o silničním provozu, kterého se dopustí fyzická osoba, která svěří vozidlo k řízení osobě, o níž nezná údaje potřebné k určení její totožnosti. Věrohodnost ani pravdivost žalobcova tvrzení stran řidiče vozidla tedy nebyla nijak zpochybněna. Naopak, byla nepřímo podpořena reakcí oznámeného řidiče, který správnímu orgánu k výzvě na podání vysvětlení sdělil, že ve věci odepírá výpověď, neboť by jejím provedením sobě přivodil riziko postihu za přestupek. Z takového vyjádření řidiče je zřejmé, že vozidlo řídil právě on, neboť odepřel výpověď právě proto, že by sobě, nikoli osobě blízké, přivodil riziko postihu za přestupek. Žalobce má jako provozovatel vozidla právo na to, aby nebyl trestán za správní delikt provozovatele vozidla tehdy, sdělí-li správnímu orgánu totožnost řidiče. Správní orgán přitom nemůže očekávat, že řidič vozidla se mu nadšeně dozná, dokonce aniž by bylo zahájeno správní řízení. Pro posouzení věci je rozhodné, že provozovatel vozidla dříve, než proti němu bylo zahájeno správní řízení, označil správnímu orgánu totožnost řidiče, který následně nepopřel, že by vozidlo řídil. To bylo, dle názoru žalobce, dostatečnou indicií k tomu, aby správní orgán proti takovému řidiči minimálně zahájil řízení. Správní orgán tak nepostupoval, a tedy nebyla splněna ani jedna z podmínek pro zahájení řízení dle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Žalobce dále uvedl, že obecně k dokazování konstatuje, že disponuje-li správní orgán tvrzením subjektu o určité informaci, jejímž podáním subjekt pouze splnil zákonnou povinnost, přičemž pravdivost takové informace není nikým rozporována, ani samotným řidičem, pak takový důkazní stav může postačovat k vyslovení viny. Dle ustálené rozhodovací praxe žalovaného postačí např. k prokázání, že řidič držel za jízdy mobilní telefon, prosté tvrzení policisty, který ani neví, jaký typ, velikost či barvu měl telefon mít, ani se nejeví pravděpodobně, že jej skutečně mohl vidět, a to i za procesní situace, kdy řidič popírá, že by mobilní telefon držel. Tím spíše by mělo postačovat k prokázání osoby řidiče vozidla tvrzení žalobce, jehož věrohodnost nebyla oslabena a jeho tvrzení nikdo nerozporuje. Žalobce zastává názor, že napadené rozhodnutí je ryze účelové, neboť v jiných právních věcech postačí výrazně méně věrohodný (jediný) důkaz k vyslovení viny za situace, že jeho pravdivost je sporována, a v nyní projednávané věci nepostačil důkaz, jehož pravdivost ani věrohodnost nebyla sporována, ani k zahájení přestupkového řízení. Z postupu správního orgánu je zřejmé, že by zahájil řízení o přestupku proti řidiči vozidla snad jen v případě, kdy by se k jeho spáchání (nebo alespoň k rozhodným skutečnostem) doznal, kdy dle žalobcova názoru je takový postup absurdní, neboť popírá jakoukoli základní logiku správního trestání, kdy trestán smí být jen ten, kdo se k přestupku dozná. Situace je obdobná jako v případě, že by orgány činné v trestním řízení v případě vyšetřování zločinu vraždy vyzvaly podezřelého k podání vysvětlení, a pokud by tento odepřel výpověď s odůvodněním, že by v jejím důsledku bylo zahájeno proti jeho osobě trestní stíhání, tak by orgány činné v trestním řízení trestní stíhání odložily. Na základě výše uvedeného je dle žalobcova názoru napadené rozhodnutí nezákonné, neboť jeho vydání nepředcházely zákonné kroky prvoinstančního orgánu. Správní orgán ve věci nenařídil ústní jednání, ačkoliv ve věci správního deliktu provozovatele vozidla je povinně nařizováno. Správní orgán následně nedostatečně prověřil skutkový stav. Správní orgán neměl právo zahájit řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť k takovému postupu nebyly splněny zákonné podmínky. III. Vyjádření žalovaného k žalobě. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že konání ústního jednání zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), nevylučuje, jeho konání je však fakultativní s tím, že správní orgán ústní jednání může nařídit dle své úvahy. V případech, kdy konání ústního jednání není stanoveno zákonem, je konáno za splnění podmínky nezbytnosti, tedy pouze v těch případech, pokud je to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků. Taková situace v případě žalobce nenastala, neboť jednání neznámého řidiče bylo řádně zadokumentováno listinnými podklady a dokazování se neprovádělo nad rámec těchto podkladů, které byly součástí spisové dokumentace již v době zahájení řízení. Dokazování ve věci bylo provedeno mimo ústní jednání a žalobce dostal možnost seznámit se s podklady rozhodnutí. Tento postup považuje žalovaný za zcela souladný se zákonem. Žalovaný odkazuje v tomto bodě na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015-46. Neprovedení žalobcem navrženého důkazu svědeckou výpovědí pana T.R. považuje žalovaný za řádně odůvodněné v prvoinstančním rozhodnutí, konkrétně na straně 5. Žalovaný se plně ztotožňuje se závěrem prvoinstančního orgánu, že provádění tohoto důkazu by bylo zcela nadbytečné, když se jmenovaný v písemném vyjádření ze dne 13.3.2015, které učinil v reakci na předvolání k podání vysvětlení, vyjádřil v tom smyslu, že odepírá výpověď, neboť by si přivodil riziko postihu za přestupek. Za této situace nedošlo k žádné žalobcem tvrzené podstatné vadě řízení, nýbrž tento postup považuje žalovaný za zcela souladný se zákonem. Dále žalovaný uvedl, že na rozdíl od žalobce považuje za jednoznačně prokázané, že dotčené vozidlo v úseku platnosti dopravní značky B 28 parkovalo, o čemž nesvědčí toliko úřední záznam, nýbrž i barevná fotodokumentace (list č. 22), která byla sice pořízena za zhoršených světelných podmínek, nicméně i přesto je z ní jednoznačně patrné, že vozidlo je zaparkováno v úseku platnosti inkriminované dopravní značky. K námitce, že prvoinstanční orgán v projednávané věci zjistil přestupce, kterým byl Ing. T.R., bytem …, a měl proti tomuto zahájit řízení o přestupku, žalovaný uvedl, že v případě, že se strážníkům nepodařilo identifikovat osobu řidiče v místě přestupku, mohl stěžejní vysvětlení uvést pouze žalobce, coby provozovatel vozidla. Ten tak učinil v reakci na výzvu k zaplacení určené částky písemně, což má stejnou váhu jako faktické podání vysvětlení před správním orgánem. Jako řidič byl uveden právě výše jmenovaný Ing. R., který však odepřel výpověď z důvodu hrozícího rizika postihu za přestupek. Žádného řidiče se tedy správnímu orgánu nepodařilo zjistit. Po obdržení vyjádření výše jmenovaného pak prvoinstanční orgán neměl žádnou reálnou možnost pokračovat v šetření. Prvoinstanční orgán učinil veškeré kroky ke zjištění totožnosti řidiče. Odložení přestupku a zahájení řízení o správním deliktu bylo zcela odůvodněné. V tomto smyslu se ostatně vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11.12.2014, sp.zn. 3 As 7/2014, kde byla řešena obdobná situace, kdy osoba sdělená provozovatelem vozidla odepřela výpověď s odkazem na osobu blízkou. Zda osoba odepře výpověď z důvodu ochrany osoby blízké nebo přímo sebe, je dle názoru žalovaného zcela nepodstatné. Na základě všech uvedených skutečností s odkazem na napadené rozhodnutí a dále s odkazem na prvoinstanční rozhodnutí hodnotí žalovaný žalobu za nedůvodnou. IV. Replika. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že v žalobě namítal, že prvoinstanční orgán nebyl oprávněn zahájit řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť znal totožnost řidiče vozidla. Žalovaný zastal názor, že postup prvoinstančního orgánu byl správný. Žalovaný ve svém vyjádření pouze zopakoval skutečnosti, které již byly uvedeny v napadeném rozhodnutí, aniž by přímo reagoval na námitky žalobce, které tyto závěry vyvracely. Žalovaný uvedl, že oznámený řidič odepřel výpověď a správní orgán tak neměl jinou možnost jak ověřit, zda se daný řidič přestupku dopustil, či nikoliv. Žalobce opět poukazuje na skutečnost, že oznámený řidič výslovně neuvedl, že by přestupek nespáchal. Zároveň i z dikce jeho odepření výpovědi jednoznačně vyplývá, že vozidlo řídil právě on. Prvoinstančnímu orgánu tak nic nebránilo v zahájení řízení o přestupku s oznámeným řidičem. Dále žalobce uvedl, že v žalobě namítal, že prvoinstanční orgán nenařídil ve věci ústní jednání. Žalovaný se s názorem žalobce neztotožnil. Dle názoru žalovaného by bylo konání ústního jednání nadbytečné. Žalobce opět opakuje, že nařízením ústního jednání byla jeho práva krácena. Dále se pak žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.1.2016, č.j. 9 As 139/2015-30. Rozsudek Nejvyššího správního soudu je na věc zcela přiléhavý, neboť Nejvyšší správní soud zde jednoznačně vyjádřil povinnost správních orgánů konat ústní jednání i v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. V neposlední řadě žalobce konstatoval, že v žalobě dále namítal, že ve spisu absentuje jakýkoliv důkaz jednoznačně svědčící o protiprávním jednání řidiče. Ve spise totiž absentuje jakýkoliv důkaz pro to, že by řidič vozidla parkoval v působnosti dopravní značky B 28. Žalovaný se s názorem žalobce neztotožnil. Dle jeho názoru je totiž tato skutečnost zřejmá z fotografií. S tímto se žalobce nemůže ztotožnit. Z fotografií jednoznačně není vidět, že by řidič vozidla parkoval v působnosti dopravní značky B 28. Fotografie jsou velmi tmavé a není z nich zřetelně vidět, o jakou dopravní značku se jedná. K tomu se žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.2.2016, č.j. 30 A 80/2015-43. Krajský soud v tomto rozsudku uvedl, že nelze ke stanovení viny užít fotografie, ze kterých není jednoznačně zřejmé přestupkové jednání obviněné osoby. Na základě výše uvedeného má žalobce za to, že napadené rozhodnutí je nezákonné, a žaloba je proto důvodná. V. Posouzení věci soudem. Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), o věci samé bez jednání. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. A. Námitky týkající se nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Výkladem tohoto ustanovení se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015-46 (rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), kde v bodech 16 až 18 uvedl, že „podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.11.2014, č.j. 1 As 131/2014-45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6.9.2011, dostupný na www.psp.cz). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11.12.2014, č.j. 3 As 7/2014-21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou- li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28.8.2014, č.j. 30 A 92/2013-27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ (zvýraznění doplněno zdejším soudem). V dané věci Městská policie Plzeň dne 6.1.2015 oznámila prvoinstančnímu orgánu podezření z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu pro porušení § 4 písm. b, c) téhož zákona; přestupek spočíval v tom, že dne 2.1.2015 v době od 16:18hod. do 16:28hod. parkoval řidič vozidla tov. značky Mercedes, RZ: … černé barvy, v Plzni, na Anglickém nábřeží u domu č.p. 13, v úseku označeném dopravní značkou B 28 (Zákaz zastavení). V úředním záznamu zasahujících strážníků městské policie je k tomu dále uvedeno, že u vozidla se nikdo nenacházel, pročež bylo rozhodnuto o nasazení „TPZOV“ a vylepení upozornění o dalším postupu pro řidiče na okno vozidla; po chvíli hlídku na místě požádal žalobce o sejmutí „TPZOV“. Městská policie za řidiče označila žalobce s tím, že žalobce s přestupkem nesouhlasí, že si myslel, že jedno místo před ukončením zákazu zastavení bude tolerováno a že přestupek odmítl řešit na místě. Žalobce se však k věci na Oznámení o podezření z přestupku nevyjádřil a oznámení odmítl podepsat. Strážníci městské policie pořídili fotodokumentaci z místa přestupku zachycující vozidlo RZ: ... Z karty vozidla bylo zjištěno, že provozovatelem vozidla RZ: … je žalobce. Prvoinstanční orgán výzvou ze dne 8.1.2015 k uhrazení určené částky, doručenou žalobci dne 14.1.2015, v souladu s § 125h zákona o silničním provozu vyzval žalobce k zaplacení peněžité částky ve výši 200 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení uvedené výzvy. Předmětnou písemností byl žalobce rovněž poučen ve smyslu § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, tedy o možnosti sdělit ve výše uvedené lhůtě údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Jelikož žalobce na tuto výzvu nikterak nereagoval, byl předvoláním ze dne 4.2.2015, doručeným mu dne 5.2.2015, prvoinstančním orgánem předvolán na den 2.3.2015 k podání vysvětlení. V podání ze dne 27.2.2015 žalobce uvedl: „Velice se Vám omlouvám, ale v pondělí se nemohu dostavit k podání vysvětlení. Sděluji Vám alespoň písemně, že mé vozidlo registrační značky … příležitostně užívá můj přítel T.R., nar… Vzhledem k tomu, že se jedná o osobu blízkou, nebudu již dále vypovídat, neboť bych osobu blízkou vystavil riziku stíhání pro spáchání přestupku.“ Prvoinstanční orgán předvoláním ze dne 3.3.2015, doručeným panu R. dne 7.3.2015, předvolal jmenovaného na den 30.3.2015 k podání vysvětlení. Nato T.R. v podání ze dne 13.3.2015, prvoinstančnímu orgánu doručeném dne 17.3.2015, uvedl následující: „Děkuji Vám za Vaše pozvání k podání vysvětlení dne 30.3.2015 (…). Tímto Vám oznamuji, že ve věci odepírám výpověď, neboť bych touto sobě přivodil riziko postihu za přestupek. Pokud by i přes toto mé vyjádření bylo nutné, abych se osobně k úřadu dostavil, prosím, informujte mne.“ Následně prvoinstanční orgán záznamem o odložení věci ze dne 1.4.2015, č.j. MMP/065173/15, věc podezření z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu odložil podle 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, neboť nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě (k dalšímu průběhu řízení viz dále). Soud je toho názoru, že jelikož v dané věci žalobcem označený řidič vozidla odepřel podat vysvětlení s odůvodněním, že by „sobě přivodil riziko postihu za přestupek“, tedy odepřel podat vysvětlení ve smyslu § 60 odst. 1 věta za středníkem zákona o přestupcích, nemohlo označení řidiče žalobcem vést ke zjištění, resp. usvědčení pachatele přestupku. Prvoinstanční orgán navíc nedisponoval žádnými jinými indiciemi o pachateli přestupku (na místě přestupku řešila městská policie věc s žalobcem, žádný svědek přestupkového jednání zde nebyl). Za takové situace nebylo povinností prvoinstančního orgánu činit žádné další kroky směřující ke zjištění pachatele přestupku. Prvoinstančním orgánem učiněné úkony zcela naplňují zákonný požadavek nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Nedůvodné je žalobcovo tvrzení, že prvoinstanční orgán měl proti jím označenému řidiči vozidla minimálně zahájit řízení o přestupku. Rozhodnutí o tom, zda řízení o přestupku zahájí či nikoli, činí správní orgán na základě oznámení subjektů označených v zákoně o přestupcích, poznatků z vlastní činnosti či na základě postoupení věci orgánem činným v trestním řízení (§ 67 odst. 2 zákona o přestupcích). Správní orgán přitom zvažuje, zda lze s ohledem na dosud jemu známé skutečnosti předpokládat jakýkoli možný úspěch ohledně prokázání přestupku určité osobě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.3.2016, č.j. 1 As 277/2015-33). Zodpoví-li si tuto otázku kladně, řízení o přestupku zahájí; v opačném případě řízení o přestupku nezahájí a věc odloží. V daném případě zde sice byla osoba stavěná žalobcem do pozice přestupce, tato osoba však odmítla podat vysvětlení a současně zde chyběla zjištění o jakýchkoli jiných relevantních skutečnostech, na základě kterých by šlo alespoň minimálně předpokládat, že by v řízení mohl být přestupek žalobcem označené osobě prokázán. Důvody pro zahájení řízení o přestupku proti žalobcem označené osobě řidiče zde tudíž nebyly. Žalobcem uplatňovaná konstrukce, že z odmítnutí podání vysvětlení označeným řidičem z důvodu, že by sobě přivodil riziko postihu za přestupek, je zřejmé, že vozidlo řídil právě označený řidič, a že pokud označený řidič nepopřel, že by vozidlo řídil, je to dostatečnou indicií k zahájení řízení o přestupku, jde zcela proti smyslu § 60 odst. 1 věta za středníkem zákona o přestupcích, jímž je respektování principu zákazu sebeobviňování či sebeusvědčování, který plyne z interpretace čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odmítnutí podání vysvětlení označeným řidičem je tedy nezbytné chápat výhradně jako odmítnutí ze zákonného důvodu poskytnout prvoinstančnímu orgánu jakékoli informace stran zjištěného přestupku, nikoli jako jakési kvasi-doznání či nepopření spáchání přestupku. Prvoinstanční orgán tedy správně řízení o přestupku odložil podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, neboť ve lhůtě do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, a zcela v souladu s § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu zahájil s žalobcem řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Námitka žalobce stran nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu tak není důvodná. B. Námitky týkající se nekonání ústního jednání a neprovedení výslechu navrženého svědka. Podle § 49 odst. 1 správního řádu ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Podle § 51 odst. 2 správního řádu o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal práva účasti při dokazování. Podle § 18 odst. 1 správního řádu o ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Kromě protokolu lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam. Problematikou dokazování ve spojení s dodržením zásady ústnosti a bezprostřednosti v oblasti správního trestání se zabýval Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne 3.4.2012, č.j. 7 As 57/2010-82, publikovaném ve Sb. NSS pod č. 2633/2012, kde rozšířený senát Nejvyššího správního soudu mimo jiné uvedl, že „české mediální právo se svým obsahem hmotným, institucionálním, kompetenčním i procesním nijak zvlášť nevymyká z obecné úpravy správního řízení a správního trestání. Není proto důvodu, aby v řízení o správních deliktech z této oblasti regulace platila jiná pravidla, než která tato řízení obvykle provází. Rozšířený senát proto považuje za zcela zásadní, aby Rada v takovém řízení, které svým charakterem spadá i pod článek 6 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod ve smyslu ‚trestního obvinění‘, respektovala zásadu ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Tyto principy totiž zajišťují, aby ten orgán, který rozhoduje o vině a sankci za správní delikt, byl autenticky přítomen a bezprostředně ovlivněn před ním provedenými důkazy, které zhodnotí a posléze z nich vyvodí správná a úplná skutková zjištění, podřadí je pod příslušnou právní kvalifikaci a konečně rozhodne o případné sankci. Dokazování tedy musí být primárně prováděno při ústním jednání, o jehož konání bude účastník sankčního řízení předem vyrozuměn ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu, aby mohl případně využít svého práva být přítomen a měl možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Pouze výjimečně, za zákonem stanovených podmínek, lze dokazování připustit i mimo rámec ústního jednání, pak ale musí být o provedení takového důkazu vyhotoven protokol dle § 18 správního řádu. Právo účastníka být přítomen provedení důkazu však zůstává i nadále zachováno, a to v návaznosti na § 51 odst. 2 správního řádu.“. Na citované rozhodnutí navázal Nejvyšší správní soud kupř. v rozsudcích ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015-46, a ze dne 7.1.2016, č.j. 9 As 139/2015-30, kdy dospěl k závěru, že správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání v řízení o správním deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu v situacích, kdy to není nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků. Na prvoinstančním orgánu tedy bylo, aby ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu vyhodnotil, je-li nařízení ústního jednání ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka nezbytné. Správní delikt v dané věci spočíval v tom, že žalobce jako provozovatel vozidla nezajistil, aby s jeho vozidlem nebylo neoprávněně zastaveno a stáno v Plzni, na vozovce pozemní komunikace Anglické nábřeží, u domu č.p. 13, v úseku platnosti dopravní značky B 28 (Zákaz zastavení). Jednalo se tedy o zcela jednoduchý případ. Prvoinstanční orgán měl k dispozici oznámení o podezření z přestupku od Městské policie Plzeň, úřední záznam zakročujících strážníků, fotodokumentaci z místa přestupku zachycující vozidlo RZ: .... Obsah správního spisu byl dále tvořen zejména kartou vozidla RZ: … výzvou ze dne 8.1.2015 adresovanou žalobci jakožto provozovateli vozidla k uhrazení určené částky, event. ke sdělení totožnosti řidiče vozidla, předvoláním žalobce k podání vysvětlení a jeho sdělením ze dne 27.2.2015 k osobě řidiče vozidla v době přestupku, předvoláním označeného řidiče k podání vysvětlení a jeho sdělením ze dne 13.3.2015 a záznamem o odložení věci ze dne 1.4.2015 (viz výše). Po odložení věci vydal prvoinstanční orgán příkaz, jímž žalobci uložil pokutu ve výši 1.500 Kč. Proti příkazu podal žalobce blanketní odpor a připojil k němu plnou moc pro společnost FLEET Control, s.r.o. Prvoinstanční orgán po podání žalobcova odporu písemností ze dne 13.5.2015 oznámil žalobci prostřednictvím jeho zástupce, že pokračuje v řízení o správním deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a současně oznámil, že dne 2.6.2015 od 08:30 hod. bude mimo ústní jednání provedeno dokazování v oznámení specifikovanými listinami a že je právem účastníka řízení zúčastnit se provádění důkazů. Dne 2.6.2015 bylo v žalobcově nepřítomnosti provedeno dokazování mimo ústní jednání, o čemž byl prvoinstančním orgánem sepsán protokol. Přípisem ze dne 3.6.2015 prvoinstanční orgán vyrozuměl žalobce prostřednictvím jeho zástupce, že dne 2.6.2015 bylo provedeno dokazování mimo ústní jednání a že se žalobce může ve lhůtě stanovené usnesením ze dne 3.6.2015, tj. ve lhůtě 5 pracovních dnů od doručení usnesení, vyjádřit k podkladům pro vydání rozhodnutí. Přípisem ze dne 10.6.2015 žalobce prostřednictvím svého zástupce uvedl, že mu „není zřejmé, z jakého důvodu správní orgán zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, když správnímu orgánu poskytl součinnost a oznámil osobu pachatele přestupku. Trváme na nařízení ústního jednání, kam by byl předvolán ke svědecké výpovědi i pan T.R.,, neboť on daný přestupek spáchal“. Následně bylo vydáno prvoinstanční rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že v řízení o správním deliktu bylo možno rozhodnout na základě listinných podkladů (důkazů) obsažených ve správním spisu. Prvoinstančním orgánem byl skutkový stav dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další (tj. nad rámec listin obsažených ve spise) dokazování. Žalobce měl přitom v řízení dostatek prostoru k uplatnění svých práv. Prvoinstanční orgán tak nepochybil, nenařídil-li ústní jednání, neboť ke splnění účelu řízení a uplatnění práv žalobce nebylo nezbytné ústní jednání nařizovat. Žalobce nebyl zkrácen ani na právu účastnit se osobně dokazování a vyjádřit se k prováděným důkazům, neboť o záměru prvoinstančního orgánu provést důkazy mimo ústní jednání byl včas vyrozuměn (a současně byl o provedení dokazování řádným způsobem pořízen protokol). Žalobce se však k provedení důkazů mimo ústní jednání nedostavil a svého práva osobní přítomnosti při provádění důkazů se tak o své vůli vzdal. Pokud jde o žalobcem odkazovaný (a soudem též shora zmíněný) rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.1.2016, č.j. 9 As 139/2015-30, soud konstatuje, že není správné žalobcovo tvrzení, že „NSS zde jednoznačně vyjádřil povinnost správních orgánů konat ústní jednání i v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla“. Nejvyšší správní soud v předmětném rozsudku připomněl svoji relevantní judikaturu stran dokazování v oblasti správního trestání, mimo jiné i zdejším soudem výše citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, a v bodě 29 a 30 odůvodnění uvedl, že „podle § 51 odst. 2 správního řádu má správní orgán provádět důkazy za přítomnosti účastníků řízení, a to buď při ústním jednání, o jehož konání musejí být účastníci řízení s dostatečným předstihem uvědomeni (§ 49 odst. 1), nebo mimo ústní jednání, přičemž v takovém případě musí o provádění důkazů účastníky řízení včas vyrozumět, nehrozí-li nebezpečí z prodlení (srov. VEDRAL. J. Správní řád – komentář, Praha: BOVA POLYGON, 2. aktualizované vydání, 2012, s. 520). Správní řád předpokládá možnost rozhodovat meritorně bez nařízení ústního jednání, stejně jako možnost provést důkaz listinou mimo ústní jednání, nicméně k takovému postupu, jak je výše uvedeno, stanovuje určité podmínky. Především by měli být účastníci řízení o záměru správního orgánu provést důkaz listinou mimo ústní jednání včas vyrozuměni (§ 51 odst. 2 správního řádu) a dále by o tom měl být sepsán protokol (§ 18 odst. 1 téhož zákona). Podle § 53 odst. 6 správního řádu se důkaz listinou za přítomnosti účastníků provede tak, že se listina přečte nebo se sdělí její obsah.“. Jak již bylo uvedeno shora, v daném případě prvoinstanční orgán zcela dostál požadavkům zákona na upuštění od ústního jednání a provedení dokazování mimo ústní jednání; žalobcem vytýkaných pochybení se tak nedopustil. Na této skutečnosti nic nemění žalobcem předkládaná a na tento případ, s ohledem na shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neaplikovatelná rozhodnutí krajských soudů či jeho námitka spočívající v tom, že „nařízení ústního jednání žádal“ ve svém vyjádření ze dne 10.6.2015. Dlužno doplnit, že žalobcovo tvrzení že „zároveň absenci ústního jednání uplatnil žalobce i jako odvolací námitku“, neodpovídá obsahu správního spisu. Žalobcovo odvolání bylo podáno v blanketní podobě a přes výzvu prvoinstančního orgánu nebylo doplněno. Nedůvodnými shledal soud i námitky týkající se neprovedení žalobcem navrženého výslechu svědka T.R. Podle § 52 správního řádu účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Z citovaného ustanovení vyplývá, že není povinností správního orgánu provést všechny účastníkem navržené důkazy, avšak pouze tehdy, pokud provedení těchto důkazů nebude potřebné ke zjištění stavu věci. Pokud však některé z navržených důkazů neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč se tak stalo. Povinnost vypořádat se s důkazními návrhy účastníků řízení lze dovodit například z § 68 odst. 3 správního řádu, podle kterého se v odůvodnění rozhodnutí krom jiného uvede informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Prvoinstanční orgán se s žalobcovým sdělením „trváme na nařízení jednání, kam by byl předvolán ke svědecké výpovědi i pan T.R., neboť to on daný přestupek spáchal“, vypořádal následovně: „K provedení výslechu T.R. správní orgán uvádí, že k tomuto nepřistoupil, a to s ohledem na ustanovení § 52 správního řádu, kde je mimo jiné uvedeno, že správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. V rámci dokazování správní orgán provedl důkazy výše popsanými listinnými podklady, které byly součástí spisové dokumentace již v době zahájení řízení, kdy provedeným dokazováním byl v souladu s ustanovením § 3 správního řádu úplně a přesně zjištěn skutečný stav věci a z důvodu zachování základních zásad správního řízení, zejména zásady rychlosti řízení, kdy předvolání T.R. by způsobilo průtahy v řízení, správní orgán tento důkaz svědeckou výpovědí neprovedl. Nadto je zřejmé, že uvedenou svědeckou výpovědí by bylo možné zjistit nové skutečnosti toliko týkající se podezření z přestupku, které nemají žádný vliv na projednání správního deliktu ve smyslu ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť ustanovení § 125g odst. 1 zákona o silničním provozu stanovuje, že je-li zahájeno řízení o uložení pokuty za správní delikt podle § 125f, nelze již zahájit řízení o přestupku pro stejné porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích. Řízení o přestupku lze zahájit, pokud se provozovatel vozidla zprostí odpovědnosti za správní delikt podle § 125f odst.

5. T.R. navíc již v řízení o přestupku výpověď odepřel. Správní orgán závěrem konstatuje, že odpovědnosti ze správního deliktu provozovatele ve smyslu ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se může provozovatel zprostit toliko v případě, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích mu bylo předmětné vozidlo odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel.“ Soud se se závěry prvoinstančního orgánu ztotožňuje. Je třeba mít na paměti, že odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla je konstruována jako objektivní. Byly-li, tak jako je tomu v souzené věci, splněny podmínky pro projednání správního deliktu, mohl se žalobce zbavit odpovědnosti za správní delikt pouze prokázáním jednoho ze dvou liberačních důvodů podle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, tj. prokázáním, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.9.2016, č.j. 6 As 239/2015-31). Svědecká výpověď řidiče by tudíž byla v rámci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla zcela nadbytečná, neboť taková výpověď by nemohla jakkoli přispět k objasnění věci správního deliktu. Prvoinstanční orgán tedy správně nepřistoupil k provedení výslechu pana Radnice a své důvody k takovému postupu rovněž řádně ozřejmil v odůvodnění svého rozhodnutí. Nelze přisvědčit ani žalobcově argumentaci, že svědkova výpověď byla nezbytná, neboť ten mohl tvrdit, že jednal za okolností vylučujících protiprávnost, čímž by řidičovo jednání nevykazovalo znaky přestupku a v návaznosti na to by žalobce nemohl být postižen za správní delikt provozovatele vozidla. Je skutečností, že znakem skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla je jednání řidiče vykazující znaky přestupku. Není však správný žalobcův názor, že pokud by řidič jednal za okolností vylučujících protiprávnost, nevykazovalo by jeho jednání znaky přestupku. Žalobce zaměňuje okolnosti vylučující protiprávnost s naplněním skutkové podstaty (znaků) přestupkového jednání. Pro založení odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt je sice podle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu nutné, aby porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazovalo znaky přestupku podle tohoto zákona, toto ustanovení však nelze vykládat tak, že jsou správní orgány v řízení o správním deliktu povinny zjišťovat, zda byly naplněny všechny předpoklady přestupkové odpovědnosti řidiče vozidla. Pro splnění podmínky podle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu proto postačí, že jednání řidiče vykazuje znaky přestupku. Prokazování, zda jednání řidiče bylo rozporné se zákonem, v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla by bylo v rozporu se subsidiaritou odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti řidiče za přestupek (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.11.2016, č.j. 8 As 156/2016-35). C. Námitka neprokázání nezákonného parkování vozidla. Nedůvodné je rovněž žalobcovo tvrzení, že „správní orgán nijak neprokázal, že by řidič parkoval v působnosti dopravní značky B28 (zákaz zastavení) a dopouštěl se tak přestupku. Tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu, který nemůže být považován za důkazní prostředek a nemůže být proveden k důkazu.“. Žalobce přehlíží, že úřední záznam nebyl jediným podkladem, o který prvoinstanční orgán opřel svůj závěr, že se řidič vozidla dopustil přestupku. Žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2009, sp.zn. 1 As 96/2008, proto na souzenou věc nedopadá. V dané věci správní orgány disponovaly především listinami (pořízenou fotodokumentací), ze kterých bylo možno jednoznačně dovodit, že řidič vozidla zastavil a stál v úseku platnosti dopravní značky B 28 (Zákaz zastavení). Soud se tudíž neztotožnil ani s námitkou, že „z fotografie [z místa spáchání přestupku] jsou však nečitelné, není z nich nic seznatelné, a proto nemají žádnou důkazní hodnotu“. Fotodokumentace z místa přestupku pořízená strážníky městské policie v časovém rozpětí 16:18hod. až 16:29hod. se ve správním spisu nachází jednak v černobílém vyhotovení, jednak ve vyhotovení barevném. Zejména z barevné fotografie pořízené v čase 16:19:01 je zcela jednoznačně patrné, že vozidlo RZ: … stojí v úseku platnosti značky B28. Na oné fotografii je zachyceno předmětné vozidlo stojící bezprostředně před dopravní značkou B 28 (Zákaz zastavení) s dodatkovou tabulkou E 8c (Konec úseku). Jelikož dodatková tabulka E 8c vyznačuje konec úseku, pro který platí značka, pod níž je tabulka umístěna [§ 15 odst. 1 písm. h) vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích], je zjevné, že vozidlo RZ: … stojí v úseku platnosti dopravní značky B 28. VI. Rozhodnutí soudu. Soud neshledal žádný ze žalobcem uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť není důvodná. VII. Náklady řízení. Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve věci plný úspěch. Jelikož žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení