57 A 104/2019 - 52

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Lukáše Pišvejce ve věci žalobce: Z. V., narozený dne ... bytem K. 210, Ch. zastoupený advokátkou Marií Kurkovou sídlem Školní 10, 147 00 Praha 4 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 4. 2019, č. j. MV-41213-4/SO-2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalované, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 15. 1. 2019, č. j. OAM-5262-22/DP-2018, jímž bylo dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno řízení ve věci žádosti žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání - OSVČ.

II. Žaloba

2. V podané žalobě žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí, protože se žalovaná nevypořádala s námitkami uvedenými v odůvodnění odvolání ze dne 15. 4. 2019 doručeným prvoinstančnímu orgánu a žalované dne 16. 4. 2019.

3. Předmětem druhého okruhu žalobních námitek bylo, že důvod pro zastavení řízení nenastal, protože žalobce nedoložil jen jedno ze zákonem stanovených potvrzení o bezdlužnosti (potvrzení orgánu správy sociálního zabezpečení). Podle žalobce bylo proto na místě posoudit toto jako vadu dokladu a nikoli jako absenci dokladů o bezdlužnosti. Žalobce dodal, že předložil doklad o zaplacení pojistného za rok 2017 a 2018, proto šlo o vadu dokladu, nikoli o absenci dokladu. Proto byl prvoinstanční orgán povinen o žádosti žalobce rozhodnout meritorně. Argumentaci žalobce podpořil tím, že podle stávající praxe prvoinstančního orgánu tento rozhoduje meritorně, je-li cizincem předložen platební výměr na daň z příjmů bez vyúčtování záloh na pojistné na sociální důchodové zabezpečení. Žalobce dodal, že prvoinstanční orgán měl rozhodovat podle § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců, když žádost žalobce nevykazovala podstatou vadu, ale jen vadu náležitosti žádosti.

4. Třetí žalobní námitkou bylo, že v odůvodnění odvolání žalobce doložil kopii žádosti o vystavení splátkového kalendáře podané u orgánu správy sociálního zabezpečení a požádal o přerušení odvolacího řízení na dobu 40 dnů, aniž na to žalovanou bylo reagováno. Žalobce dodal, že dne 7. 5. 2019 orgán správy sociálního zabezpečení žádosti žalobce vyhověl a splátky mu povolil.

5. Poslední žalobní námitkou bylo, že rozhodnutí je nepřiměřené z důvodu poměření důvodu zastavení řízení a pobytu žalobce na území od roku 1999, který se na území zcela integroval.

6. Žalobce žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalované k žalobě

7. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaná uvedla, že jí do doby vydání napadeného rozhodnutí nebylo žádné doplnění odvolání postoupeno. I kdyby však doplnění odvolání žalované postoupeno bylo, na zákonnost napadeného rozhodnutí to mít vliv nemohlo vzhledem k důvodu zastavení řízení prvoinstančním orgánem. Jelikož doklad o bezdlužnosti měl být podle zákona přiložen k žádosti, bylo řízení správně prvoinstančním orgánem zastaveno. Rozhodnutí správních orgánů je přiměřené, přičemž podle § 174a zákona o pobytu cizinců se přiměřenost nezkoumá.

8. Žalovaná žádala, aby zdejší soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Posouzení věci soudem

9. Vzhledem k tomu, že oba účastníci řízení ve lhůtě jim k tomu soudem poskytnuté a ani později nevyjádřili svůj nesouhlas s takovýmto postupem, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání.

10. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

V. Rozhodnutí soudu

11. Žaloba je nedůvodná. 12. § 46 odst. 7 písm. d) ve spojení s § 178e odst. 1, 2 zákona o pobytu cizinců stanoví, že k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání je cizinec povinen předložit doklad prokazující bezdlužnost cizince, kterým je mj. potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o tom, že cizinec nemá evidován nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na penále, s výjimkou nedoplatku, u kterého je povoleno posečkání jeho úhrady nebo rozložení jeho úhrady na splátky.

13. Podle § 45 odst. 2 správního řádu platí, že nemá-li žádost předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může řízení přerušit (§ 64). § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu stanoví, že řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení. 14. § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců stanoví, že dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit. 15. § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců stanoví, že dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže cizinec nesplňuje některou z podmínek pro udělení víza. 16. § 82 odst. 4 správního řádu stanoví, že k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. 17. § 89 odst. 2 správního řádu stanoví, že odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

18. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 15. 3. 2018 podal žalobce žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle § 45 zákona o pobytu cizinců. Jelikož k žádosti žalobce v rozporu s výše citovaným § 46 odst. 7 písm. d) ve spojení s § 178e zákona o pobytu cizinců nepřiložil potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o tom, že nemá evidován nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na penále (dále jen „doklad“), prvostupňový orgán ho v souladu s citovaným § 45 odst. 2 správního řádu vyzval k doplnění tohoto dokladu do 25 dnů výzvou ze dne 6. 6. 2018, čj. OAM-5262-11/P-2018. Ve výzvě byl žalobce poučen, že nebude-li doklad ve stanovené lhůtě předložen, bude řízení zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Lhůta k předložení dokladu marně uplynula dnem 13. 7. 2018. Dne 29. 6. 2018 předložil žalobce potvrzení PSSZ ze dne 16. 5. 2018, podle něhož žalobce dluží na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na penále celkem částku 76 799 Kč. Dne 26. 7. 2018 a dne 2. 10. 2018 žalobce předložil potvrzení PSSZ ze dne 23. 7. 2018, podle něhož žalobce dluží na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na penále celkem částku 82 982 Kč. Žalobce prostřednictvím své zmocněnkyně dne 2. 10. 2018 nahlédl do správního spisu a dne 14. 11. 2018 se seznámil s podklady k rozhodnutí.

19. Rozhodnutím ze dne 15. 1. 2019 prvostupňový orgán řízení o žádosti žalobce podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastavil s odůvodněním, že lhůta k předložení dokladu marně uplynula dnem 13. 7. 2018.

20. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí blanketní odvolání, které neodůvodnil ve lhůtě stanovené prvoinstančním orgánem.

21. Dne 16. 4. 2019 doručil žalobce prvoinstančnímu orgánu odůvodnění odvolání, v němž uvedl, že nedoložil-li doklad, šlo o vadu dokladu o bezdlužnosti, nikoli o celkovou absenci dokladu. Žalobce byl toho názoru, že mu tudíž měl správní orgán dát možnost seznámit se k podklady rozhodnutí a že o jeho žádosti mělo být rozhodnuto meritorně. Žalobce argumentoval i tím, že z potvrzení doloženého dne 29. 6. 2018 sice nevyplývala jeho bezdlužnost, ale to bylo vadou tohoto potvrzení, nikoli absencí potvrzení. Žalobce potvrdil, že má nedoplatek, ale že požádal o splátkový kalendář a že rozhodnutí o jeho žádosti bude doloženo v odvolacím řízení. Z tohoto důvodu žalobce požádal o přerušení řízení.

22. Žalovaná odvolání žalobce zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Své rozhodnutí odůvodnila tím, že žalobce přes výzvu doklad nepředložil, kdy žalobce své odvolání neodůvodnil.

23. V prvním okruhu žalobních námitek žalobce vytýkal žalované nevypořádání odvolacích námitek v odůvodnění odvolání ze dne 15. 4. 2019 doručeným prvoinstančnímu orgánu a žalované dne 16. 4. 2019.

24. Vzhledem k prvnímu okruhu žalobních námitek se soud zaměřil na posouzení, zda žalovaná pochybila, když se nevypořádala s odvolacími námitkami žalobce. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaná žádnými odvolacími námitkami nezabývala s odůvodněním, že žalobce blanketní odvolání přes výzvu prvoinstančního ze dne 14. 2. 2019 ve lhůtě uvedené v této výzvě nedoplnil. Ze správního spisu soud zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 4. 2019 a že žalobce doručil odůvodnění odvolání dne 16. 4. 2019 prvoinstančnímu orgánu a uvedl v něm, že je určeno pro žalovanou prostřednictvím prvoinstančního orgánu.

25. Nejvyšší správní soudu ve svém rozsudku ze dne 6. dubna 2017, č. j. 4 Azs 38/2017 - 29, zaujal dva jednoznačné právní názory, jednak že v případě ministerstva vnitra a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se jedná o dva samostatné správní orgány a jednak že není rozhodující, jakému odboru ministerstva vnitra je podání účastníka doručeno, protože pokud ministerstvo vnitra sídlí na více adresách, nelze toto klást k tíži účastníka řízení. K tomu soud uvádí, že žalovaná není odborem ministerstva vnitra, proto se druhý z uvedených dvou právních východisek řešeného případu netýká.

26. Vycházeje z popsaného právního posouzení Nejvyššího správního soudu, že ministerstvo vnitra a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jsou dva samostatné správní orgány, pak bylo rozhodující posoudit, zda a kdy bylo doručeno podání žalobce ze dne 15. 4. 2019 žalované.

27. V posuzovaném případě k odstranění vad odvolání správně vyzval žalobce prvoinstanční orgán v souladu s § 37 odst. 2, 3 správního řádu výzvou ze dne 14. 2. 2019 čj. OAM-5262-25/DP- 2018. Ve výzvě prvoinstanční orgán výslovně uvedl, že nebude-li odvolání včas (konkrétně do 7. 3. 2019, protože sedmidenní lhůta se odvíjela od doručení výzvy dne 28. 2. 2019) doplněno, bude spis předán v souladu s § 88 odst. 1 správního řádu žalované. Žalobce do 7. 3. 2019 odvolání neodůvodnil, tudíž měl a mohl vědět vzhledem k poučení prvoinstančního orgánu ve výzvě, že po tomto datu bude spis předložen žalované. Chtěl-li tedy žalobce dosáhnout zohlednění svých odvolacích námitek žalovanou, měl doručit doplnění odvolání podle § 37 odst. 5 správního řádu žalované jako věcně a místně příslušného orgánu k rozhodnutí o odvolání. Pro úplnost soud dodává, že poslední věta § 86 odst. 3 správního řádu na doplnění odvolání nedopadá (ustanovení se týká jen vyjádření k odvolání). Za doručení žalované se musí považovat den, kdy se doplnění odvolání dostalo do dispozice žalované, tj. bylo žalované skutečně doručeno, protože nelze aplikovat § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu, neboť žalobce nepodal doplnění odvolání u správního orgánu vyššího stupně. Soud shrnuje, že k doručení doplnění odvolání podle spisu do data vydání napadeného rozhodnutí nedošlo, přičemž žalovaná byla povinna zabývat se námitkami obsaženými v doplnění odvolání pouze v případě, že vydání napadeného rozhodnutí časově následovalo po doručení doplnění odvolání žalované. Žalovaná tudíž neměla povinnost námitky žalobce podle § 89 odst. 2 věta druhá správního řádu vypořádat, tj. přezkoumat správnost prvoinstančního rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek žalobce. V posuzovaném případě vzhledem k charakteru prvoinstančního rozhodnutí (rozhodnutí o žádosti žalobce) žalovaná nebyla povinna zkoumat správnost napadeného rozhodnutí, neboť žalobce ve svém odvolání žádné konkrétní námitky neuplatnil (šlo o odvolání blanketní, protože k vyjádření žalobce ze dne 15. 4. 2019 žalovaná nemusela přihlížet, jak je výše rozvedeno). Soud shrnuje, že v posuzovaném případě žalovaná nepochybila, pokud přezkoumala napadeným rozhodnutím toliko soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy a nezabývala se správností napadeného rozhodnutí, neboť žalobce podal pouze blanketní odvolání, které ani na výzvu správního orgánu včas nedoplnil. Po provedení tohoto přezkumu dospěla žalovaná k závěru, že prvoinstanční rozhodnutí je v souladu s právními předpisy, netrpí žádnými vadami, které by zakládaly důvod pro zrušení či změnu napadeného rozhodnutí, a je tedy zákonné. Soud též neshledal nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí ani řízení. Soud považuje též rozsah odůvodnění napadeného rozhodnutí žalované v popsaných mezích přezkumu za dostatečný.

28. Pokud tedy žalobce v rámci prvního okruhu žalobních námitek namítal, že žalovaná nepřihlédla k žalobcovým odvolacím námitkám, šlo o námitku nedůvodnou. Soud dodává, že vzhledem k citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. dubna 2017, č. j. 4 Azs 38/2017 - 30, je východisko žalobce, že „doručení písemnosti ministerstvu vnitra znamená, že byla doručena rovněž žalované“, právně nesprávné.

29. Soud považuje za vhodné dodat, že vzhledem k tomu, že žalobce nedoplnil své odvolání včas (ve vztahu ke lhůtě stanovené ve výzvě ze dne 14. 2. 2019), nelze jeho podání ze dne 15. 4. 2019 považovat za doplnění odvolání, nýbrž za vyjádření. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. listopadu 2017, č. j. 8 As 162/2017 – 34, kasační soud řešil případ, kdy účastník řízení doplnil blanketní odvolání až po uplynutí lhůty stanovené prvoisntančním orgánem pro doplnění odvolání. Kasašní soud zde shrnul, že “Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu o opožděnosti doplnění odvolání. (…) Podání obecného zmocněnce stěžovatele tedy již není odvoláním, přestože je tak označeno. Za to by mohlo být považováno pouze v případě, že by bylo podáno ve lhůtě. (…) Podání obecného zmocněnce stěžovatele je však vyjádřením ve věci. Obviněný z přestupku má dle § 73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, právo se vyjádřit ke všem skutečnostem a podávat návrhy. Účastníci řízení jsou dle § 36 odst. 1 spr. ř. oprávněni činit návrhy až do rozhodnutí ve věci, nestanoví-li jim k tomu správní orgán lhůtu. I vyjádřeními podanými po uplynutí lhůty je však správní orgán povinen se zabývat, jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 8 As 40/2010-59.” 30. V posuzované věci bylo vyjádření žalobce ze dne 15. 4. 2019 doručeno prvostupňovému orgánu dne 16. 4. 2019. Následovaly dva pracovní dny (17. a 18. 4. 2019) a pak čtyři nepracovní dny (19. - 22. 4. 2019), přičemž následující pracovní den žalovaná vydala napadené rozhodnutí (23. 4. 2019). Z toho vyplývá, že vyjádření žalobce bylo podáno po předání spisu žalované (14. 3. 2019) u orgánu prvního stupně (16. 4. 2019) a ten ho měl neprodleně postoupit žalované, protože již nebyl příslušný ve věci činit úkony. V této konkrétní věci měl prvostupňový orgán pouhé dva pracovní dny na to, aby vyjádření postoupil žalované předtím, než žalovaná rozhodla. Soud takový sled událostí hodnotí tak, že správní orgán prvního stupně svým postupem nezpůsobil, že se vyjádření nedostalo k odvolacímu orgánu včas, tj. neporušil svou povinnost vyjádření postoupit žalované neprodleně.

31. Pro vyloučení všech pochybností lze však ještě dodat, že i kdyby žalovaná pochybila, že nevypořádala vyjádření žalobce ze dne 15. 4. 2019, pak to nemohlo způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí z následujících důvodů. Uváděl-li žalobce, že nedoložil-li doklad, šlo o vadu dokladu o bezdlužnosti, nikoli o celkovou absenci dokladu, pak se mýlí, protože ze spisu jasně vyplývá, že doklad žalobce přes výzvu nedoložil a přes výzvu tak neodstranil podstatnou vadu žádosti spočívající v nepředložení jedné z náležitostí žádosti. Uváděl-li žalobce, že mu měl správní orgán dát možnost seznámit se s podklady rozhodnutí, pak k seznámení se s podklady rozhodnutí žalobcem došlo dne 14. 11. 2018. Uváděl-li žalobce, že o jeho žádosti mělo být rozhodnuto meritorně podle § 56 zákona o pobytu cizinců, pak pro splnění podmínek pro postup podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu nebylo pro meritorní rozhodnutí místo. Uváděl-li žalobce, že doklady jím předložené v prvoinstančním řízení sice neprokazovaly bezdlužnost, ale to bylo jejich vadou, nikoli absencí, pak pomíjí, že zákon ukládal žalobci předložit doklad – nepředložil-li ho přes výzvu, což žalobce nepopírá, muselo být řízení o žádosti žalobce pro podstatné vady žádosti zastaveno. Nedoložil-li žalobce přes výzvu prvoinstančního orgánu potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o tom, že nemá evidován nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na penále, s výjimkou nedoplatku, u kterého je povoleno posečkání jeho úhrady nebo rozložení jeho úhrady na splátky, podle § 46 odst. 7 písm. d) ve spojení s § 178e zákona o pobytu cizinců, trpěla jeho žádost podstatnou vadou, protože neobsahovala tento doklad vyžadovaný zákonem. Vztah správního řádu a zákona o pobytu cizinců je upraven v § 168 a § 169 tohoto zákona, které obsahují taxativní výčet řízení, na která se nevztahují ustanovení části druhé a třetí správního řádu a některé odchylky při použití správního řádu. Na řízení o žádosti žalobce se tyto zákonem stanovené výjimky neuplatní a musí být subsidiárně aplikován správní řád. V případě, že je žadatel poučen o existenci vad žádosti, které brání pokračování v řízení, a v určené lhůtě je neodstraní, je třeba postupovat podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu a řízení zastavit. Proto správní orgán postupoval správně, zastavil-li řízení o žádosti žalobce (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Azs 76/2015 – 24 ze dne 28. července 2016 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. ledna 2019, č. j. 8 Azs 371/2018-50). Pokud prvoinstanční orgán v době vydání rozhodnutí o zastavení řízení neměl v důsledku žalobcovy nedostatečné aktivity k dispozici veškeré zákonem dané podklady pro to, aby mohl v řízení o podané žádosti rozhodnout meritorně, řízení správně zastavil. Námitku žalobce týkající se odlišné správní praxe nelze vypořádat, protože žalobce žádnou konkrétní odlišnou správní praxi (konkrétní odlišné správní řízení, kde by bylo rozhodnuto jinak) neidentifikoval.

32. Uváděl-li žalobce, že nemohl předložit doklad, protože nesplnil podmínky pro jeho vydání (nebyl bezdlužný) s tím, že požádal o splátkový kalendář, pak šlo o argumentaci mimoběžnou, protože s podáním žádosti o splátky zákon nespojuje žádné právní důsledky (i kdyby žalobce prokázal, že žádost o splátky podal, nemůže to mít na rozhodnutí žádný vliv). Soud shrnuje, že i kdyby vyjádření žalobce ze dne 15. 4. 2019 bylo podáno žalované před vydáním jejího rozhodnutí, nebylo s to ovlivnit napadené rozhodnutí, tudíž nevypořádání námitek uvedených ve vyjádření ze dne 15. 4. 2019 nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Z uvedených důvodů nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí ani to, že byl v napadeném rozhodnutí pominut návrh žalobce na přerušení řízení za účelem „čekání na rozhodnutí PSSZ o splátkovém kalendáři“.

33. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá (rozsudek ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 5 Azs 115/2016 – 34), že žalovaná nemůže k předložení absentujícího dokladu v odvolacím řízení přihlédnout vzhledem na koncentraci řízení dle § 82 odst. 4 správního řádu, neboť nejde o skutečnost, kterou cizinec nemohl uplatnit už v řízení před správním orgánem I. stupně. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zásada koncentrace řízení ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu je běžně používaný institut také v pobytových věcech cizinců a nepřipouštějí se zde žádné odchylky (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Azs 162/2015 – 43).

34. Soud dodává, že žalobní námitka prokázaná rozhodnutím PSSZ ze dne 7. 5. 2019, že dne 7. 5. 2019 orgán správy sociálního zabezpečení žádosti žalobce vyhověl a splátky mu povolil, nemůže být důvodná, protože je zde argumentováno skutečnostmi nastalými po vydání napadeného rozhodnutí, které na rozhodnutí soudu o žalobě žalobce nemohou mít vliv (na zákonnost napadeného rozhodnutí posuzovanou ke dni jeho vydání mít vliv nemohly).

35. Poslední žalobní námitkou bylo, že rozhodnutí je nepřiměřené z důvodu poměření důvodu zastavení řízení a pobytu žalobce na území od roku 1999, který se na území zcela integroval. I tato námitka byla nedůvodná. Jednak námitku nepřiměřenosti rozhodnutí žalobce v řízení před správními orgány obou stupňů nenamítl (ani ve vyjádření ze dne 15. 4. 2019) a žalovaná tudíž jejím nevypořádáním nemohla pochybit s vlivem na zákonnost svého rozhodnutí. Dále je nutno uvést, že přiměřenost rozhodnutí podle § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců správní orgány nebyly povinny posuzovat. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 Azs 345/2019 - 25 ze dne 6. listopadu 2019 vyplývá, že „Co se týče námitky, že se správní orgán I. stupně měl před zastavením řízení zabývat přiměřeností dopadů takového rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele, Nejvyšší správní soud se i zde ztotožňuje s krajským soudem. Ten vyšel ze závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 2 Azs 76/2015 - 24. Zdejší soud dále odkazuje na rozsudek ze dne 18. 9. 2018, č. j. 8 Azs 163/2018 - 50, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „v dané věci je rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím procesního charakteru; protože správní orgán zastavil řízení pro podstatné vady, pro něž nebylo možné v tomto řízení pokračovat (§ 66 odst. 1 písm. c) s. ř.), nebyl povinen o žádosti stěžovatele rozhodnout meritorně. Přitom platí, že hodnocení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele není součástí naplňování procesních podmínek, ale posuzuje se až v rozhodnutí o věci samé, a to jen v případě, kdy je tato povinnost explicitně stanovena v zákoně o pobytu cizinců (srov. k tomu rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2017, čj. 7 Azs 46/2017-28 nebo ze dne 14. 12. 2017, čj. 9 Azs 256/2017-57). Rozhodl-li správní orgán prvního stupně o zastavení řízení pro nesplnění podmínek podle správního řádu, nebylo jeho povinností, aby se zabýval také otázkou přiměřenosti rozhodnutí. Nejvyšší správní soud pouze pro úplnost dodává, že v rámci své judikatury dospěl opakovaně k závěru, že povinnost posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nadto nelze vztahovat na všechna rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců (srov. např. rozsudky ze dne 23. 3. 2017, čj. 10 Azs 249/2016-47, nebo ze dne 4. 1. 2017, čj. 9 Azs 288/2016-30, na který odkázal v napadeném rozsudku také městský soud).“ Soud dodává, že rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti žadatele, jenž v rozporu se zákonem a výzvou nepředložil doklady vyžadované zákonem jako přílohy žádosti, nepovažuje za nepřiměřené, a to ani vzhledem k žalobcem tvrzené délce jeho pobytu na území a jeho integraci.

36. Žalobu tedy soud shledal nedůvodnou, proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

VI. Náklady řízení

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalované nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani jejich náhradu nepožadovala, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení