57 A 11/2021–55

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: Vinařství Velké Bílovice s. r. o., IČO: 29301131 se sídlem Čejkovská 772, 691 02 Velké Bílovice proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce se sídlem Květná 15, 603 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2020, č. j. SZPI/AA399–15/2020 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2020, č. j. SZPI/AA399–15/2020 a rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Táboře ze dne 6. 3. 2020, č. j. SPZI/AA399–10/2020 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a stručný obsah žaloby

1. Žalobou doručenou dne 21. 12. 2020 Krajskému soudu v Brně, postoupenou usnesením ze dne 26. 1. 2021, č. j. 29 A 208/2020–18 nadepsanému soudu coby místně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci, se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2020, č. j. SZPI/AA399–15/2020 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“) žalobcovo odvolání potvrdil rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Táboře (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 6. 3. 2020, č. j. SPZI/AA399–10/2020. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným, že v provozovně na adrese Horní 2233/6, 591 01 Žďár nad Sázavou: 1) dne 16. 4. 2019 nedodržel povinnost stanovenou v § 30 odst. 2 zákona č. 321/2004 Sb., zákona o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (dále též „zákon o vinohradnictví a vinařství“), jelikož v době kontroly na vyzvání nepředložil evidenční knihu k čepovaným vínům označeným v prvostupňovém rozhodnutí. Řádně vedenou evidenční knihu žalobce nedoložil ani na základě Opatření č. D012–31522/19 uloženého dne 16. 4. 2019 k odstranění nedostatků. Z důvodu, že předložené v evidenční knize za leden až duben 2019 nebyla uvedena čísla šarží vín, přestože se jedná o povinný údaj, žalobce porušil povinnost stanovenou v § 30 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství, čímž se dopustil přestupku podle § 39 odst. 6 zákona o vinohradnictví a vinařství. 2) dne 29. 4. 2019 při nabízení stáčených vín k prodeji uvedl v nabídkovém listě pro spotřebitele, umístěném na prodejním pultě, nepravdivou, tedy zavádějící informaci o původu vína. Žalobce u vína TRAMÍN ČERVENÝ–SLOVENSKO namísto údajů: „vyrobený v ČR z hroznů sklizených v Maďarsku s obsahem alkoholu 12% obj.“, uvedl pouze údaj „11% obj“. Tímto žalobce porušil čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Radu EU č. 1169/2011 ze dne 25. 10. 2011, o poskytování informací o potravinách spotřebitelům (dále též „nařízení č. 1169/2011“). Tímto se žalobce dopustil přestupku podle § 39 odst. 2 písm. bb) zákona o vinohradnictví a vinařství. Za uvedené byla žalobci dle § 39 odst. 7 písm. c) zákona o vinohradnictví a vinařství v souladu s § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též „přestupkový zákon“) uložena úhrnná pokuta ve výši 40 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1000 Kč.

2. Žalobce úvodem žaloby obecně namítá účelovost argumentace žalovaného, která je dle žalobce nedostatečná a mnohdy vzájemně rozporná, což napadené rozhodnutí činí nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost i nedostatek důvodů. V podrobnostech se žalobce vztahuje k námitkám uplatněným v odvolání, přičemž ke konkrétním žalobním bodům uvádí následující.

3. Žalobce považuje za zcela účelovou argumentaci správních orgánů k uplatněné odvolací námitce nečinnosti prvostupňového správního orgánu, který byl nečinný po dobu 9 měsíců. Žalovaný se nevypořádal se žalobcovými námitkami odkazujícími na povinnosti správních orgánů plynoucí z § 71 odst. 1 správního řádu. Prvostupňový správní orgán nevydal rozhodnutí bez zbytečného odkladu; příkaz vydal až po 9 měsících nečinnosti. Žalovaný neučinil žádné opatření proti nečinnosti prvostupňového správního orgánu ve smyslu § 80 správního řádu.

4. Ve druhém žalobním bodě žalobce shrnuje námitky uplatněné v odvolání s tím, že žalovaný se k nim vyjádřil na str. 6 až 9 napadeného rozhodnutí. Žalobce namítá, že tvrzení žalovaného neodpovídají skutkovému stavu, neboť z kontroly ze dne 16. 4. 2019 plyne, že ze strany kontrolních pracovníků nebylo zjišťováno ani deklarováno na základě jaké úvahy považují prodavačky za zástupce kontrolované osoby. Samotní pracovníci kontroly přitom věděli, že odpovědnou vedoucí provozovny je paní M. S. Dne 16. 4. 2019 bylo při kontrole rovněž doručováno prodavačce.

5. Žalobce dále namítá, že při kontrole nebylo možné považovat prodavačky za zástupce kontrolované osoby, přičemž pracovníci žalovaného provádějící u žalobce kontrolu věděli, že odpovědnou vedoucí provozovny je paní M. S., prodavačkám tudíž nemělo být doručováno. Prodavačka za daného skutkového stavu nebyla osobou, které by mohly být doručovány písemnosti Doklad o provedených kontrolních úkonech č. D012–31522/19 ze dne 16. 4. 2019 (dále též „Doklad o kontrole ze dne 16. 4. 2019“) a Opatření č. D012–31522/19 ze dne 16. 4. 2019 (dále též „Opatření“) ve smyslu § 5 odst. 2 zákona č. 146/2002 Sb., zákona o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů (dále též „zákon o SZPI“), neboť nebyla osobou oprávněnou k úkonům podle § 20 občanského zákoníku. Z uvedeného žalobce dovozuje, že doručovaná písemnost nebyla vůbec kontrolované osobě doručena. Žalobce rovněž ze stejného důvodu usuzuje, že nemohlo dojít k doručení na místě. Pokud by prodavačce bylo doručováno dle § 21 odst. 4 správního řádu, musela by souhlasit s tím, že písemnost adresátovi předá, což se rovněž nestalo, jak plyne z doručenky ze dne 16. 4. 2019. Dle žalobce bylo doručováno zaměstnanci podnikající právnické osoby přítomnému v době kontroly v provozovně, který je v postavení osoby povinné dle § 13 odst. 3 kontrolního řádu, a nelze ho považovat za osobu jednající v rozsahu § 430 odst. 1 občanského zákoníku, kterou je vedoucí provozovny M. S.

6. Téměř identická situace nastala při kontrole dne 29. 4. 2019, kdy protokol o kontrole převzala prodavačka I. T., přestože správnímu orgánu muselo být zřejmé, že ani ona není osobou ve smyslu § 430 odst. 1 občanského zákoníku, jelikož tou je pouze vedoucí provozovny M. S. Prodavačka I. T. byla opět toliko v postavení osoby povinné dle § 13 odst. 3 kontrolního řádu, tudíž nebyla oprávněna převzít protokol o kontrole. Současně na doručence ve smyslu § 21 odst. 4 správního řádu nestvrdila, že písemnost adresátovi předá. Správní orgány opětovně nesplnily povinnost doručit Protokol o kontrole č. P039–31522/19 ze dne 29. 4. 2019 (dále též „Protokol o kontrole ze dne 29. 4. 2019“) do datové schránky žalobce, tudíž se nedostal do sféry kontrolované osoby, jak plyne ze správního spisu. Protokol o kontrole ze dne 29. 4. 2019 byl přitom jediným podkladem k vydáním příkazu, jímž byla žalobci uložena pokuta za jednání označená ve výroku napadeného rozhodnutí.

7. S ohledem na uvedené žalobce dále namítá, že neměl v důsledku tohoto nezákonného postupu správního orgánu možnost se s protokolem o kontrole seznámit, tudíž nemohl podat námitky. Ve smyslu § 150 odst. 3 správního řádu lze protokol o kontrole jako jediný podklad pro vydání rozhodnutí použít právě tehdy, byl–li kontrolovaný s jeho obsahem seznámen.

8. Žalobce rovněž nesouhlasí s tvrzením žalovaného o zbytečnosti jím navrhovaného dokazování ohledně vztahu mezi osobou odpovědnou a povinnou a následným doručováním (str. 6–9 napadeného rozhodnutí). Argumentace žalovaného je v tomto ohledu dle žalobce účelová a rozporná s ustanoveními správního řádu, občanského zákoníku i kontrolního řádu. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 10 A 47/2017–66 a ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 8 A 47/2017–66, resp. Krajského soudu v Ústní nad Labem ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 65 A 91/2019. Ke shora formulované námitce žalobce shrnuje, že bylo povinností žalovaného o zahájení kontroly v obou výše označených případech žalobce informovat.

9. Dalším žalobním bodem žalobce namítá nesprávné posouzení předložení evidenčních knih bez zbytečného odkladu. Žalovaný považuje za nezákonnou argumentaci žalovaného, kterou na str. 9–10 napadeného rozhodnutí odkazuje na vysvětlení ředitelky inspektorátu v Táboře uvedené v rozhodnutí o odvolání proti Opatření ze dne 16. 4. 2019, resp. na odůvodnění uvedené na str. 4–6 prvostupňového rozhodnutí. Tím, že žalovaný odkazuje na jinou listinu, se napadené rozhodnutí stává nepřezkoumatelným. Žalobce rovněž rozporuje odůvodnění žalovaného uvedené na str. 10 napadeného rozhodnutí. Poukazuje na skutečnost, že při kontrole bylo pracovníkům kontroly sděleno, že evidenční kniha je v provozovně uložena na konkrétním místě, prodavačkám se ji však nepodařilo dohledat. Když následně odpovědná vedoucí provozovny zjistila, že evidenční knihu omylem vložila mezi účetní doklady, oznámila to telefonicky dne 18. 4. 2019 pracovníku kontroly panu K. Ten nevznesl požadavek na okamžité doručení evidenční knihy, přestože by tak odpovědná vedoucí provozovny ochotně učinila téhož dne. Evidenční kniha se tedy od dne 17. 4. 2019 nacházela na provozovně. Není proto pravdou, že žalobce evidenční knihu předložil až dne 29. 4. 2019.

10. Žalobce namítá zmatečnost a nepřezkoumatelnost výroku I. bodu 1. příkazu ze dne 28. 1. 2020, č. j. SZPI/AA399–6/2020 (dále též „příkazu“) a nepřezkoumatelnost a nedostatečnou identifikaci skutku ve výroku I. bodě 2. příkazu. Skutkový stav je zde dle žalobce popsán v rozporu s faktickým, přičemž výroky si vzájemně odporují. Nesplnit Opatření nepředložením řádně vedené evidenční knihy by totiž žalobce mohl jen v případě, že by jím byla dne 16. 4. 2019 předložena evidenční kniha s nedostatky, k čemuž ovšem nedošlo. Měl–li žalobce na základě Opatření povinnost předložit evidenční knihu, svoji povinnost splnil dne 29. 4. 2019, kdy byla pracovníkům kontroly evidenční kniha předložena. Žalobci nelze vytýkat porušení § 30 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství pro nesplnění Opatření, které by bylo deliktem dle zákona o SZPI. Označený výrok je tedy rovněž nesrozumitelný, zmatečný a v rozporu se skutkovým stavem.

11. Žalobce namítá, že žalovaný řádně nevypořádal námitku nezákonnosti, zmatečnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o odvolání proti Opatření. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobci nebylo doručováno v souladu se správním řádem a o provedených kontrolách nebyl informován v souladu s kontrolním řádem, je přesvědčen, že námitka nebyla žalovaným vypořádána dostatečným a přezkoumatelným způsobem.

12. Žalobce se rovněž vymezuje vůči nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti uložené sankce. V napadeném rozhodnutí absentuje řádné odůvodnění sankce, která je zjevně nepřiměřená. Odůvodnění je založeno na nepravdivém tvrzení, že žalobce nevedl evidenční knihy, což neodpovídá skutkovému stavu a sankce je hodnocena pouze v obecné rovině. Ve výroku napadeného ani prvostupňového rozhodnutí není označen žádný delikt takové jednání označující. Žalobci je pouze kladeno za vinu, že evidenční knihu nedoložil ani na základě Opatření. Žalobce nesouhlasí s tím, že jako přitěžující okolnost bylo hodnoceno to, že nevedl evidenční knihy, přestože v době kontroly uváděl na trh 10 druhů čepovaných vín z obalů bag in box, což bylo hodnoceno jako větší množství. Skutečnost, že žalobce při první kontrole evidenční knihu nepředložil, správní orgán k takovému závěru neopravňuje, neboť odporuje skutkovému stavu. Žalobce evidenční knihy vedl, pouze je ihned nepředložil.

13. Dle žalobce se rovněž nezakládá na pravdě tvrzení žalovaného, že pokuta byla uložena za jednoznačně prokázané jednání. Takový závěr nekoresponduje s výše popsanými žalobními body. Žalovaný rovněž chybně uvádí, že žalobce se měl dopustit dvou přestupků, následně hovoří o třech přestupcích, tudíž konkretizace výroků prvostupňového i napadeného rozhodnutí je dle žalobce nedostatečná, zmatečná a rozporuplná. Žalovaný se nevypořádal se všemi kritérii nutnými pro uložení sankce, čímž učinil napadené rozhodnutí nezákonným a nepřezkoumatelným. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012–36, z něhož je zřejmé, že žalovaný překročil meze správního uvážení.

14. Žalovaný ani prvostupňový správní orgán se přezkoumatelným způsobem nevypořádali s uplatněnou odvolací námitkou vytýkající nedoručení protokolů o kontrole do datové schránky žalobce. Správní orgány obou stupňů dle žalobce porušily zásadu vyšetřovací i vyhledávací, neboť se nezabývaly žalobcovými důkazními návrhy.

15. Žalobce rovněž nesouhlasí s tvrzením správních orgánů obou stupňů o řádně zjištěném skutkovém stavu. Správní orgány tuto otázku hodnotily pouze v obecné rovině, k čemuž žalobce odkazuje na str. 12 napadeného, resp. tutéž stanu prvostupňového rozhodnutí. Odůvodnění žalovaného v této otázce považuje žalobce za nedostatečné a nepřezkoumatelné, tímto se stává nepřezkoumatelným též výrok napadeného rozhodnutí.

16. Žalobce v odvolání v bodě 9) namítal, že podklady pro vydání rozhodnutí byly pořízeny v rozporu se zákonem, nebyl řádně zjištěn skutkový stav ani prokázána vina žalobce, tudíž nebyly naplněny formální a materiální znaky přestupku. K označené námitce se žalovaný nevyjádřil. V napadeném rozhodnutí žalovaný k bodu 9) odvolání hodnotil toliko nepřezkoumatelnost a nezákonnost uložené sankce. Tímto opomenutím žalovaný opětovně učinil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.

17. Žalobce rozporuje rovněž výrok II. žalobou napadeného rozhodnutí o nákladech řízení.

18. Na podporu svých tvrzení žalobce navrhuje provést výslech pracovníků kontroly T. K. a K. E.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

19. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí podané žaloby s tím, že napadené rozhodnutí je souladné s platnými právními předpisy, vychází z řádně zjištěného skutkového stavu, o němž není pochyb a výše pokuty odpovídá závažnosti žalobcem spáchaných přestupků. Žalovaný neshledal žalobcem vytýkané vady napadeného rozhodnutí.

20. V souhrnu žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť žalobní námitky obsahově kopírují námitky uplatněné v odvolání. V podrobnostech žalovaný k jednotlivým žalobním bodům uvedl následující.

21. K žalobcově námitce nepřezkoumatelnosti z důvodu nesprávného právního posouzení odvolací námitky nečinnosti prvostupňového správního orgánu žalovaný uvedl, že považuje napadené rozhodnutí za souladné se zákonem a přezkoumatelné s tím, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou srozumitelná a správní orgány se řádně zabývaly žalobcovými odvolacími námitkami. Žalobcův odlišný právní názor nečiní napadené rozhodnutí nezákonným. Žalobce nebyl tvrzenou časovou prodlevou zkrácen na svých právech, zákonná lhůta k uložení sankce neuplynula.

22. K námitce poukazující na nesprávný postup při doručování písemností vztahujících se k zahájení kontroly a výstupům z ní učiněných žalovaný uvedl, že k předestřeným tvrzením se vyjádřily správní orgány obou stupňů. Žalovaný je přesvědčen, že obě kontroly byly řádně zahájeny, a to se zástupkyněmi kontrolované osoby, resp. s hierarchicky nejvýše postavenými přítomnými zaměstnanci. Převzetí dokladů o kontrole žalobcovy zástupkyně pokaždé řádně stvrdily podpisem; tyto doklady se prokazatelně dostaly do sféry žalobcova vlivu.

23. Žalovaný nepovažuje za nezákonný žalobcem vytýkaný způsob odkazu na vyjádření prvostupňového správního orgánu. Takový postup není v rozporu se zákonem za situace, kdy se žalovaný s předmětným vyjádřením výslovně ztotožnil a napadené rozhodnutí nečiní nezákonným. Stejně tak žalovaný setrvává na svém názoru ohledně námitky směřující do výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“.

24. K namítaným vadám výroku I. bod 1. příkazu a nedostatků identifikace skutku ve výroku I. bod 2. příkazu žalovaný uvádí, že výroky prvoinstančního správního orgánu, které má zřejmě žalobce na mysli, ani napadeného rozhodnutí neshledal zmatečnými či nepřezkoumatelnými. Identifikace skutku nevybočuje ze zákonných mantinelů. Ve vztahu k evidenční knize žalovaný uvádí, že při první kontrole předložena nebyla, při druhé vykazovala konkrétní, v napadeném rozhodnutí popsané, nedostatky.

25. Ve vztahu k rozhodnutí o dovolání proti Opatření žalovaný uvádí, že se jedná o rozhodnutí druhé instance, tudíž je žalobce mohl napadnout žalobou. Žalovaný proti označenému Opatření vznesl námitky, kterými se žalovaný opakovaně zabýval dříve a považuje je za nedůvodné.

26. K namítané výši sankce žalovaný uvádí, že prvostupňový správní orgán se zabýval všemi aspekty zásadními pro uložení sankce. Žalovaný navíc shledal souběh tří přestupků; při provedené změně vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu v tom smyslu, že správní řízení tvoří jeden celek. Namítanou změnou rozhodnutí žalovaný nevybočil z mezí odvolacího řízení. K hodnocení okolností přestupku žalovaný uvedl, že závěry přičítané k tíži žalobce o uvádění většího množství vína do oběhu má za prokázané.

27. K namítanému porušení zásady vyšetřovací a vyhledávací žalovaný uvádí, že ve správním řízení namítané vady neshledal. Žalobce je obeznámen s důvody, pro které nebylo možné provést některé důkazy. Nelze provést důkaz listinou oznamující zahájení kontroly v situaci, kdy byla kontrola zahájena se zástupkyněmi kontrolované osoby, o čemž byl učiněn záznam do protokolu. Důvody, pro které není nutné doplnit dokazování, jsou v prvostupňovém rozhodnutím popsány. Prvostupňový správní orgán nevybočil ze zásad správního řízení, kterými je povinen se řídit. V jednotlivých podkladech, které byly vzaty za základ napadeného rozhodnutí, nebyl shledán rozpor, skutkový stav byl bez pochybností zjištěn.

28. Naříkané vypořádání námitek pod body 6), 7) a 9) odvolání považuje žalovaný za dostatečné a přezkoumatelné. Současně nesouhlasí s tím, že se dle žalobce nevyjádřil k námitce týkající se podkladů řízení, dle žalobce pořízených v rozporu se zákonem. Žalovaný uvádí, že se k podkladům rozhodnutí vyjadřoval na vícero místech napadeného rozhodnutí při vypořádání opakujících se žalobcových námitek. Skutečnost, že změnil pořadí vypořádání těchto námitek, nemůže vést k nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Samotná podstata předestřených odvolacích námitek je v odůvodnění napadeného rozhodnutí obsažena.

29. Žalovaný nesouhlasí ani s namítanou nezákonností výroku pod bodem II. napadeného rozhodnutí o nákladech řízení. Povinnost k náhradě nákladů řízení byla žalobci uložena v souladu se zákonem.

III. Právní hodnocení krajského soudu

30. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Soud ve věci rozhodl bez jednání z důvodu zrušení napadeného rozhodnutí pro vady řízení ve smyslu § 76 s. ř. s.

31. Žaloba je důvodná.

32. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jejichž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí; těmto námitkám krajský soud nepřisvědčil z důvodů, které konkretizuje níže.

33. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Těmto požadavkům kladeným na správní rozhodnutí žalovaný v projednávané věci dostál. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25). Nadepsaný soud podotýká, že napadené rozhodnutí může být shledáno nepřezkoumatelným, a jako takové soudem bez jednání zrušeno pro vady řízení spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.).

34. Žalobce obecně namítá účelovost argumentace žalovaného, která je dle žalobce nedostatečná a mnohdy vzájemně rozporná. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí způsobem odpovídajícím formulaci námitky, a tento nedostatek u napadeného rozhodnutí neshledal. Napadené rozhodnutí odpovídá zákonným požadavkům i judikatorním závěrům. Z uvedeného důvodu napadené rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů, jak namítá žalobce.

35. Zásadním pro rozhodnutí v projednávané věci je posouzení otázky správnosti postupu prvostupňového správního orgánu při doručování listin, které měly být žalobci v souvislosti s proběhnuvší kontrolou na provozovně doručeny. Žalobce obšírnou argumentací zpochybňuje, že mu byly zákonem předvídaným způsobem doručovány informace o zahájení kontroly, resp. výstupy z těchto kontrol. Dle žalobce byla doručováním osobám (prodavačkám) zaměstnaným u žalobce porušena příslušná ustanovení kontrolního řádu, v důsledku čehož žalobci marně uplynula lhůta k podání opravného prostředku. Žalobce se rovněž vymezuje proti skutkovému stavu tak, jak byl zjištěn správním orgánem a v napadeném rozhodnutí postrádá úvahu o tom, z jakého důvodu žalovaný považuje prodavačky za zástupce kontrolované osoby (žalobce). S uvedenou námitkou se soud ztotožnil.

36. Jak plyne ze správního spisu, označenou námitkou se zabýval žalovaný podrobně na str. 6–9 napadeného rozhodnutí (resp. prvostupňový správní orgán na str. 4–6 a 8–9 prvostupňového rozhodnutí). Z textu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný předestřel úvahu o tom, z jakého důvodu považuje prodavačky, žalobcovy zaměstnankyně, přítomné v době kontroly v žalobcově provozovně, za zástupkyně žalobce coby kontrolované osoby. Žalovaný popsal, z jakého důvodu považuje tu kterou konkrétní prodavačku za fyzickou osobu jednající za osobu kontrolovanou (tj. za žalobce). Uvedl rovněž ustanovení zákona, o která své závěry opírá. Žalovaný se odvolává zejména na § 430 odst. 1občanského zákoníku, kde se uvádí, že pokud podnikatel pověří „někoho při provozu obchodního závodu určitou činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž při této činnosti obvykle dochází“. Ve vztahu k projednávané věci považuje soud aplikaci tohoto ustanovení občanského zákoníku tak, jak ji pojal žalovaný, za nepřípustnou. Uvedené ustanovení se týká situace, kdy je někdo podnikatelem pověřen určitou činností při provozu obchodního závodu, jedná se tedy o třeba i bezformálně vzniklé právo podnikatele zastupovat. Zákon zde hovoří o pověření podnikatelem, tedy předpokládá, že zastoupení ve smyslu tohoto ustanovení vzniká z vůle podnikatele, byť i formálně neprojevené. Jelikož v takovém případě zastoupení vzniká z právně relevantní vůle zastoupeného, jeho výkon je touto vůlí i nadále kontrolován, a to bez ohledu na existenci ujednání smluvního zastoupení a jeho rozsahu.

37. Žalovaný od zahájení kontroly v žalobcově provozovně od počátku považoval přítomné prodavačky za pověřené zástupce kontrolované osoby ve smyslu § 430 občanského zákoníku, aniž by ověřoval jejich skutečné pracovní zařazení či funkci v rámci organizační struktury právnické osoby. Co se týče zákonného zastoupení žalobce jeho zaměstnanci (prodavačkami) ve vztahu k proběhnuvší kontrole, na projednávanou věc dopadá právní úprava obsažená v § 166 odst. 1 občanského zákoníku, dle něhož právnickou osobu „zastupují její zaměstnanci v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení nebo funkci; přitom rozhoduje stav, jak se jeví veřejnosti. Co je stanoveno o zastoupení právnické osoby zaměstnancem, platí obdobně pro zastoupení právnické osoby jejím členem nebo členem jiného orgánu nezapsaného do veřejného rejstříku“. Podobně jako v předchozí právní úpravě je rozsah zmocnění jednajícího zaměstnance limitován zejména obvyklostí jednání, pak i jeho pracovním zařazením či funkcí z hlediska organizační struktury právnické osoby. Od uvedeného se odvíjí v prvé řadě vnitřní rozsah zaměstnancovy působnosti v rámci organizační struktury; ten může být blíže specifikován vnitřním předpisem právnické osoby, a není–li, pak se posuzuje z hlediska obvyklosti. Dále se pracovní zařazení zaměstnance promítá do vnějších vztahů, přičemž neexistence vnitřního oprávnění zaměstnance působí neexistenci oprávnění navenek.

38. Definice „povinné osoby“ je pak obsažena v § 5 odst. 2 písm. a) kontrolního řádu, podle něhož je kontrola „zahájena prvním kontrolním úkonem, jímž předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě nebo jiné osobě, která kontrolované osobě dodává nebo dodala zboží nebo ho od ní odebrala či odebírá, koná nebo konala pro ni práce, anebo jí poskytuje nebo poskytovala služby nebo její služby využívala či využívá, případně se na této činnosti podílí nebo podílela (dále jen „povinná osoba“), jež je přítomna na místě kontroly“. Z tohoto ustanovení se podává definice institutu povinné osoby, jehož význam tkví ve skutečnosti, že mnohdy není v okamžiku kontroly kontrolovaná osoba přítomna na místě kontroly, tudíž kontrolní orgán využívá součinnosti osob od kontrolované osoby odlišných. Jak plyne z dikce zákona, může se jednat např. o dodavatele či odběratele kontrolované osoby, její zákazníky, a to jak bývalé, tak stávající, v určitých případech také o zaměstnance kontrolované osoby. Jedná se tedy o osobu odlišnou od kontrolované osoby, která je vůči kontrolované osobě, potažmo vůči předmětu kontroly, v určitém kvalifikovaném vztahu a její součinnost je proto významná pro řádný průběh prováděné kontroly, resp. pro splnění účelu této kontroly.

39. Z uvedeného je zřejmé, že zaměstnanci kontrolované osoby mohou být jak v postavení osoby jednající za kontrolovanou osobu, tak i v postavení osoby povinné. Z tohoto důvodu je pro posouzení věci nutné vždy hodnotit konkrétní okolnosti případu, od kterých se postavení zaměstnanců ve smyslu příslušných ustanovení kontrolního řádu odvíjí. Dle komentovaného znění § 5 kontrolního řádu „mohou někteří zaměstnanci, jakkoli nejsou obecně statutárním orgánem dané právnické osoby, v rozsahu své pracovní náplně jednat přímo jménem, resp. za kontrolovanou osobu (zejména vedoucí poboček či provozoven). Tato skutečnost je významná ani ne tak z hlediska jejich přítomnosti na místě kontroly a vyžadování jejich součinnosti, jelikož to lze i prostřednictvím osob povinných, jako spíše z hlediska doručování protokolu o kontrole a případného dodatečného oznamování kontroly, a to zvláště např. u nadnárodních obchodních řetězců. V daném případě se totiž nejedná pouze o povinnou osobu přítomnou na místě kontroly, nýbrž přímo o kontrolovanou osobu (resp. jejího zástupce), a tudíž pověření ke kontrole lze předložit, resp. zahájení kontroly oznámit, jakož i následně předat protokol o kontrole, vedoucímu pobočky či provozovny a není třeba v tomto směru kontaktovat statutární orgán kontrolované právnické osoby, samozřejmě za předpokladu, že kontrola, resp. její zjištění nepřesahují činnost jednotlivé pobočky či provozovny (srov. k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2006, č. j. 2 As 50/2005–53). Postavení ostatních zaměstnanců coby povinných osob je pak praktické z hlediska možného provedení kontroly i bez přítomnosti kontrolované osoby a dále z hlediska uložení povinnosti poskytovat kontrolujícímu potřebnou součinnost a umožnit výkon jeho práv podobně jako je tomu u kontrolované osoby“.

40. Pro posouzení námitky chybného doručování soud nejprve musel vyhodnotit, zda výše jmenované prodavačky zaměstnané u žalobce byly v postavení osob povinných, jak namítá žalobce, či v postavení osob jednajících za kontrolovanou osobu, neboť právě prodavačky, coby žalobcovy zaměstnankyně, byly přítomny zahájení kontroly, jejímu průběhu a rovněž jim bylo doručováno.

41. Ze shora řečeného se podává, že obě kontroly proběhly v žalobcově provozovně, prodejně stáčeného vína a doplňkového prodeje potravin, na adrese Horní 2236/6, Žďár nad Sázavou. Z Dokladu o kontrole ze dne 16. 4. 2019 se podává, že kontrola byla zahájena za přítomnosti prodavačky V. D. a dokončena za přítomnosti prodavačky I. K. Z Protokolu o kontrole č. P039–31522/19 ze dne 29. 4. 2019 se podává, tohoto dne byla přítomna žalobcova zaměstnankyně prodavačka I. T. Pracovní zařazení uvedených žalobcových zaměstnankyň coby prodavaček nezpochybňuje žalovaný ani žalobce. Jak již soud popsal výše, žalovaný chybně odvozuje jednání žalobcových zaměstnankyň za žalobce z § 430 občanského zákoníku, což soud svou úvahou výše vyloučil.

42. Za kontrolovanou právnickou osobu jedná v prvé řadě její statutární orgán (člen jejího statutárního orgánu), dále za kontrolovanou právnickou nebo fyzickou osobu může jednat zástupce na základě plné moci nebo jiná osoba, která prokáže oprávnění jednat za kontrolovanou osobu. Takové osoby na místě v průběhu kontroly přítomny nebyly. V situaci, kdy v průběhu kontrol na místě nebyla přítomna vedoucí provozovny M. S., ale vždy pouze jedna z výše jmenovaných prodavaček, byly kontroly zahájeny právě za přítomnosti prodavaček. Co se týká komunikace s odpovědnou vedoucí provozovny, inspektor provádějící kontrolu ji pouze telefonicky kontaktoval v průběhu kontroly dne 16. 4. 2019, aby mu sdělila, zda se na provozovně nachází evidenční kniha.

43. Dle úpravy obsažené v občanském zákoníku (§ 166), jmenované prodavačky mohly žalobce zatupovat pouze v rozsahu obvyklém jejich zařazení. Vzhledem k tomu, že se jedná o řadové zaměstnankyně, jejich pracovní náplní je bezesporu zejména obsluha zákazníků, doplňování zboží, přijímání plateb apod. Žalovaný nezjišťoval ani neprokázal, že by žalobce prodavačky ve smyslu § 430 občanského zákoníku pověřil jakoukoli činností nad rámec obvyklého pracovního zařazení. Není tedy zřejmé, na základě jakých konkrétních indicií žalovaný považoval prodavačky za osoby jednající za žalobce v tom smyslu, že by jim mohlo být doručováno namísto kontrolované osoby ve smyslu § 9 písm. f), resp. § 12 odst. 3 kontrolního řádu.

44. Není přípustné, aby úvahou žalovaného byl zveličován rozsah pracovní náplně řadových zaměstnanců jen za účelem zjednodušení doručování listin, které jsou zcela zásadní pro procesní obhajobu kontrolované osoby. Pokud by taková praxe byla akceptována, mělo by to zásadní dopad do práv kontrolovaných osob, která mají být při kontrole šetřena. Jednat přímo za kontrolovanou osobu může být součástí pracovní náplně vedoucí provozovny, zde by taková úvaha soudu byla namístě. Ve smyslu kontrolního řádu je ovšem třeba považovat prodavačky za povinné osoby (§ 5), neplyne–li ze skutkových zjištění na místě něco jiného. K tomu je ovšem třeba individuálního posouzení situace, což žalovaný neučinil. Zákon připouští možnost provedení kontroly na místě i v případě, kdy je přítomna pouze povinná osoba. Toliko za přítomnosti prodavaček bylo tedy možné kontrolu zahájit, vyžadovat součinnost apod. Práva kontrolované osoby jsou nicméně zajištěna následným oznámením adresovaným kontrolované osobě o tom, že byla zahájena kontrola, a doručením protokolu o kontrole, na nějž je následně vázáno právo podání námitek v zákonné lhůtě 15 dnů. Uvedená práva kontrolované osoby byla v projednávané věci správním orgánem ignorována.

45. Doručenku ze dne 16. 4. 2019 převzala prodavačka I. K., což stvrdila svým podpisem. Doručenkou se potvrzuje, že podepsaná osoba převzala za kontrolovanou osobu stejnopis Dokladu o kontrole ze dne 16. 4. 2019 a jeho přílohy (fotodokumentaci a Opatření č. D012–31522/19 ze dne 16. 4. 2019). Doručenku ze dne 29. 4. 2019 převzala prodavačka I. T., což rovněž stvrdila svým podpisem. Doručenkou se potvrzuje, že podepsaná osoba převzala za kontrolovanou osobu stejnopis Protokolu o kontrole č. P039–31522/19 ze dne 29. 4. 2019 a fotodokumentaci. Označené listiny tedy byly doručovány osobám povinným a nikoli osobě kontrolované.

46. Jak vyplývá ze shora řečeného, kontrola dne 16. 4. 2019 byla zahájena bez přítomnosti kontrolované osoby, resp. za přítomnosti osob povinných. Doručenku dne 16. 4. 2019 převzala za kontrolovanou osobu osoba povinná (prodavačka), čímž stvrdila převzetí Dokladu o kontrole ze dne 16. 4. 2019 a příloh, včetně Opatření č. D012–31522/19 ze dne 16. 4. 2019. Dle § 5 odst. 2 písm. a) je kontrola zahájena prvním kontrolním úkonem, jímž je předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě nebo osobě povinné, jež je přítomna na místě kontroly. Dle odst. 3 téhož ustanovení, je–li „kontrola zahájena podle odstavce 2 písm. a) nebo c) bez přítomnosti kontrolované osoby, informuje kontrolující kontrolovanou osobu o zahájení kontroly dodatečně“. Jelikož v okamžiku zahájení ani v průběhu kontroly nebyl v místě kontroly přítomen žalobce ani osoba jednající za žalobce, o zahájení kontroly měl být žalobce informován dodatečně. Žalovanému označené listiny zákonem předpokládaným způsobem doručeny nebyly. K tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8 As 12/2005–51.

47. Takové jednání správního orgánu soud shledal nezákonným. V prvé řadě odporuje citovaným ustanovením § 5 kontrolního řádu, současně je také v rozporu s § 9 písm. b) kontrolního řádu, který kontrolujícímu ukládá „šetřit práva a oprávněné zájmy kontrolované osoby, povinné osoby a třetí osoby“. Prvostupňový správní orgán nejprve při zahájení kontroly v podstatě rezignoval na jednu ze základních povinností, tedy zajistit, aby nepřítomná kontrolovaná osoba byla vyrozuměna o zahájení kontroly a uloženém opatření. Učinil tak navíc velmi liknavým způsobem, když na základě zcela zjednodušené úvahy označil prodavačky, jimž bylo doručováno, za osoby oprávněné jednat za žalobce. V důsledku toho žalobce nebyl zákonem předvídaným způsobem informován o zahájení kontroly doručením příslušných listin. Jak však vyplývá ze správního spisu, tento nedostatek sám o sobě neměl za následek zrušení napadeného rozhodnutí, neboť uvedené listiny se zjevně dostaly do žalobcovy sféry dispozice, tudíž se s nimi mohl seznámit. To je zjevné zejména ze skutečnosti, že žalobce se procesně bránil proti Opatření č. D012–31522/19 ze dne 16. 4. 2019 odvoláním doručeným prvostupňovému správnímu orgánu dne 23. 4. 2019.

48. Zcela zásadní dopad do zákonnosti napadeného rozhodnutí však soud shledal z důvodu nesprávného doručování Protokolu o kontrole č. P039–31522/19 ze dne 29. 4. 2019, včetně příloh. Ze správního spisu se podává, že rovněž v případě kontroly dne 29. 4. 2019 na označené žalobcově provozovně bylo doručováno toliko osobě povinné, tj. prodavačce I. T., která listiny převzala, což stvrdila svým podpisem na doručence. Na provozovně byla přítomna sama, žalovaný jí doručoval coby nejvýše hierarchicky postavené fyzické osobě. Dle § 9 písm. f) kontrolního řádu je kontrolující „v souvislosti s výkonem kontroly povinen vyhotovit protokol o kontrole a doručit jeho stejnopis kontrolované osobě“. Dle § 12 odst. 3 kontrolního řádu „stejnopis protokolu o kontrole doručí kontrolní orgán kontrolované osobě“. Jak vyplývá z výše uvedeného, stejnopis o kontrole byl prokazatelně doručen toliko osobě povinné, osobě kontrolované nikoli. Na základě listin založených ve správním spise nejde usoudit, zda žalovaný měl možnost se s Protokolem o kontrole č. P039–31522/19 ze dne 29. 4. 2019 seznámit. Přitom sám žalobce namítá, že mu toto právo bylo upřeno, resp. že z důvodu nesprávného doručování nemohl podat námitky ve smyslu § 13 kontrolního řádu; uvedenému právnímu názoru žalobce soud přisvědčil.

49. Jak uvádí komentované znění zákona, „konkrétní pravidla pro doručení protokolu o kontrole kontrolní řád nestanoví, neboť i zde využívá subsidiární aplikace správního řádu, upravujícího doručování písemností v § 19–24 s tím, že jelikož se nejedná o správní rozhodnutí a ani kontrolní řád to výslovně nestanoví, není nezbytné doručovat protokol o kontrole do vlastních rukou kontrolované osoby, nicméně chce–li tak kontrolní orgán činit, pak může (dle § 19 odst. 4 správního řádu se totiž do vlastních rukou doručují nejen písemnosti, o nichž to stanoví zákon, ale i písemnosti, u nichž to nařídí oprávněná úřední osoba, v případě kontroly tedy kontrolující). V případě kontrol poboček či provozoven je významná skutečnost, že jménem kontrolované osoby zde zpravidla jedná vedoucí takové pobočky či provozovny (viz komentář k § 1 a § 4), a tudíž i protokol o kontrole lze předat či zaslat této osobě, a nikoli nezbytně přímo statutárnímu orgánu právnické osoby, o jejíž provozovnu či pobočku se jedná“. V projednávané věci kontrolující doručoval shora označené písemnosti na místě, ovšem nikoli kontrolované osobě či případně osobě jednající za kontrolovanou osobu (vedoucí provozovny), ale toliko osobě povinné (prodavačkám), přestože mu nic nebránilo v tom, aby doručoval přímo osobě kontrolované např. prostřednictvím datové schránky. Není přitom významné, že prodavačky převzetí dokumentů (Doklad o kontrole ze dne 16. 4. 2019 a Protokol o kontrole č. P039–31522/19 ze dne 29. 4. 2019) stvrdily podpisem a razítkem. Kontrolující měl ověřit svůj předpoklad, tj. zda jsou prodavačky skutečně pověřeny jednat za kontrolovanou osobu. To zejména za situace, kdy takové oprávnění u zaměstnanců tohoto pracovního zařazení bez dalšího předpokládat nelze, jak plyne ze shora citovaného komentovaného ustanovení zákona i judikatury. K tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 5. 2018, č. j. 65 A 12/2017 – 37, kde se uvádí: „Žalovaný pro podporu svého názoru, že byl pan L. P. V. zástupcem žalobkyně, ve vyjádření k žalobě argumentuje § 430 o. z., který zní: „Pověří–li podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž při této činnosti obvykle dochází“. Správní orgán I. stupně v posuzované usoudil, že pan L. P. V. má pověření jednat za žalobkyni, pouze na základě skutečnosti, že k podpisu na protokolu o kontrole otiskl razítko žalobkyně, a dále že kontrolující osobě předkládal požadované dokumenty. To však dle názoru krajského soudu není dostatečné. Z protokolu o kontrole nevyplývá, že by se kontrolující osoba na pověření pana L. P. V. ptala, nebo jakkoli zjišťovala, zda je oprávněn za žalobkyni jednat. Pan L. P. V. nepředložil žádné oprávnění, nebyl jednatelem společnosti ani z ničeho nevyplývalo, že by byl pověřen vedením provozovny. V protokolu o kontrole tak jakákoli úvaha o postavení pana L. P. V. a okruhem činností, jimiž měl být při provozu závodu pověřen, chybí…“.

50. Jak plyne ze shora řečeného a citovaných ustanovení, kontrolující osoba buď protokol o kontrole doručí přímo zástupci kontrolované osoby, jehož jednání je přičitatelné kontrolované osobě, čímž je naplněno doručení přímo kontrolované osobě, nebo prvostupňový správní orgán považuje osobu v provozovně toliko za povinnou osobu a sám má povinnost doručovat protokol o kontrole kontrolované osobě. Obdobné platí i pro zahájení kontroly, protože v případě zahájení kontroly za účasti povinné osoby má správní orgán povinnost kontrolu oznámit kontrolované osobě dodatečně. Ve spisovém materiálu chybí jakýkoli podklad, který by bez důvodných pochybností svědčil o tom, že shora označené prodavačky byly oprávněny jednat za žalobce. V prvostupňovém i napadeném rozhodnutí absentuje úvaha, proč by měla být a priori za zástupce kontrolované osoby považována prodavačka jen z toho důvodu, že je samostatně přítomná na prodejně a vykonává činnosti s pracovním zařazením prodavačky běžně související. To vše za situace, kdy kontrolujícím osobám bylo známo, že osoba prodavačkám hierarchicky nadřízená, vedoucí provozovny, není na provozovně přítomna. Vada napadeného rozhodnutí tedy nespočívá v tom, že kontrola byla zahájena a probíhala toliko za přítomnosti prodavaček coby osob povinných, ale v tom, že jim bylo v rozporu se shora označenými ustanoveními kontrolního řádu rovněž doručováno. Pokud si prvostupňový správní orgán nebyl postavením prodavaček jist (resp. pokud by tuto otázku vůbec řešil), měl s nimi jednat jako s osobami povinnými a respektovat tak žalobcova procesní práva jakožto kontrolované osoby.

51. Právo seznámit se s protokolem o kontrole je kontrolované osobě zajištěno právě doručením protokolu o kontrole, kterým kontrolující splní povinnost zakotvenou v § 12 odst. 3 kontrolního řádu. Není přitom nutné, aby kontrolovaná osoba protokol o kontrole sama podepsala, jak požadovala předchozí právní úprava. Seznámení se s protokolem o kontrole tudíž odpovídá obecnému režimu doručování v oblasti veřejné správy, přičemž od okamžiku doručení se odvíjí patnáctidenní lhůta k uplatnění námitek proti kontrolním zjištěním v protokolu o kontrole uvedeným. Pro doručování se subsidiárně použije správní řád. Vzhledem k tomu, že Protokol o kontrole č. P039–31522/19 ze dne 29. 4. 2019 byl podkladem pro vydání příkazu ze dne 28. 1. 2020, č. j. SZPI/AA399–6/2020, nebylo žalobci prokazatelně umožněno seznámit se s podkladem pro rozhodnutí. Ve smyslu § 150 odst. 3 správního řádu přitom „v řízení o vydání příkazu může být jediným podkladem kontrolní protokol pořízený podle zvláštního zákona týmž správním orgánem, který je věcně a místně příslušný ke správnímu řízení navazujícímu na kontrolní zjišťování, pokud protokol pořizoval ten, kdo může být oprávněnou úřední osobou, a pokud se kontrolovaný seznámil s obsahem protokolu nebo byl k seznámení se s obsahem protokolu řádně vyzván, popřípadě pokud byly v souladu se zákonem vyřízeny námitky kontrolovaného proti obsahu protokolu a pokud o obsahu protokolu nejsou pochybnosti ani z jiného důvodu“. Jelikož žalobci nebylo prokazatelně umožněno, aby se seznámil s obsahem Protokolu o kontrole č. P039–31522/19 ze dne 29. 4. 2019, nelze určit, kdy a zda vůbec začala běžet lhůta pro podání námitek proti obsahu tohoto protokolu. Tím byla žalobci odňata možnost procesní obrany, kterou mu zákon přiznává. Prvostupňový správní orgán nezákonným postupem při doručování zásadních podkladů souvisejících s předmětnou kontrolou na provozovně žalovaného, zejména Protokolu o kontrole č. P039–31522/19 ze dne 29. 4. 2019, zatížil napadené rozhodnutí nezhojitelnou procesní vadou. S ohledem na uvedené by vypořádání dalších námitek uvedených v podané žalobě bylo z hlediska procesní ekonomie nadbytečné.

IV. Závěr a náklady řízení

52. Ze shora uvedených důvodů krajský soud zrušil napadené rozhodnutí postupem podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, neboť toto rozhodnutí je ze shodných důvodů rovněž vadné. Krajský soud dále v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný i prvostupňový správní orgán jsou v dalším řízení podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázáni závazným právním názorem krajského soudu tak, jak byl vysloven výše.

53. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, která neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, představuje náklady řízení zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 3 000 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobce.

Poučení

I. Vymezení věci a stručný obsah žaloby II. Shrnutí vyjádření žalovaného III. Právní hodnocení krajského soudu IV. Závěr a náklady řízení