57 A 111/2016–41

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. AlexandraKrysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobceCZ–Namar, s.r.o., se sídlem Praha, Švábky 238/8, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem,advokátem, se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřaduPlzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného zedne 6.9.2016, č.j. DSH/7590/16, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6.9.2016, č.j.DSH/7590/16 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobceproti rozhodnutí Magistrátu města Plzně (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 30.3.2016,č.j. MMP/074873/16 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.Žalobce požadoval rovněž zrušení prvoinstančního rozhodnutí. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobci podle § 125f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb.,o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničnímprovozu), za současného využití § 125c odst. 4 písm. f) téhož zákona uložena pokuta ve výši 1.500 Kč, neboť se dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 téhož zákona tím, že jakoprovozovatel motorového vozidla tov. zn. Porsche, RZ: …, v rozporu s § 10 odst. 3 zákona osilničním provozu nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemních komunikacích bylydodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovenátímto zákonem, neboť na podkladě oznámení Městské policie Plzeň, Dopravní skupiny MPbylo zjištěno, že dne 25.6.2014 v době nejméně od 07:55 hodin do 08:01 hodin neznámý řidičs uvedeným vozidlem zastavil a stál v Plzni, na pozemní komunikaci sadů 5. května, předdomem č. 44, po pravé straně ve směru jízdy od Veleslavínovy ulice směrem k Pražské ulici,v úseku označeném dopravní značkou B 28 (zákaz zastavení), kdy toto jednání vykazujeznaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Žalobci bylasoučasně uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. II. Žaloba V první skupině žalobních bodů žalobce namítal vady výroku rozhodnutí. Konkrétněuvedl, že výrok prvoinstančního rozhodnutí je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost,protože z něj není jasně patrné, zda vozidlo žalobce skutečně bylo ustaveno v úseku platnostidopravní značky č. B 28 („Zákaz zastavení“). Místo činu je totiž ve výroku popsáno takto:„v Plzni, na pozemní komunikaci sadů 5. května, před domem č. 44, po pravé straně ve směrujízdy od Veleslavínovy ulice směrem k Pražské ulici, v úseku označeném dopravní značkou B28 (zákaz zastavení)“. K nepodtržené části žalobce uvádí, že se nejedná o skutkovou, aleprávní kvalifikaci, takže k ní nelze stran popisu skutku přihlížet. Takto specifikované místoskutku však zahrnuje dvě parkovací místa, přičemž pouze jedno z nich se nachází v úsekuplatnosti dopravní značky č. B 28: Žlutě vyznačené parkovací místo se totiž nachází v úseku platnosti dopravní značky č. IP 12(„Vyhrazené parkoviště“), která „ukončuje platnost značek č. B 28 a B 29“ [podle § 12 odst. 1písm. l) vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidlaprovozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích,ve znění ke dni spáchání údajného správního deliktu, dále jen „vyhláška“]. Z výroku tedy není patrné, zda vozidlo žalobce bylo ustaveno v úseku platnosti dopravní značky č. B 28, jakje mu kladeno za vinu, nebo zda bylo vozidlo žalobce ustaveno v úseku platnosti dopravníznačky č. IP 12. K tomu žalobce odkázal na zveřejněnou právní větu rozsudku Nejvyššíhosprávního soudu ze dne 11.9.2015, č.j. 2 As 111/2015–42: „Z výroku správního rozhodnutí vevěci správního deliktu spočívajícího ve stání motorového vozidla bez zaplacenéhoparkovacího poplatku [§ 4 písm. c) ve spojení s § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000Sb., o provozu na pozemních komunikacích] musí být patrné, že vozidlo stálo vskutku v místě,kde je zaplacení daného poplatku uloženo dopravní značkou. Zásadně proto nestačí uvedeníulice, v niž vozidlo takto mělo parkovat, jsou–li v dotyčné ulicí jak placená místa k parkování,tak místa neplacená.“ A rovněž odkázal na část odůvodnění předmětného rozsudku: „V danévěci se jedná o správní trestání, a tudíž je třeba, aby skutek, pro který je se stěžovatelemvedeno správní řízení o správním deliktu, byl řádné označen, a to nejen časem, ale i přesnýmmístem jeho spáchání. Důvod takového požadavku je zřejmý – z popisu skutku musí být patrnévšechny skutkové okolnosti jednání potenciálního delikventa, které jsou rozhodné pro úsudek,zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu, kvůli němuž je řízenívedeno. (...) Z výroku správního orgánu I. stupně ovšem nelze dovodit, kde přesně v rámcidané ulice se skutek stal, tudíž nelze posoudit, zda právě v tom místě, kde měl být skutekspáchán, bylo vskutku parkování zpoplatněno. Tuto vadu rozhodnutí v tomto případě nelzepřekonat ani s poukazem na fotografie, které jsou součásti spisu a jimiž byl proveden důkazlistinou. I kdyby takové fotografie mohly při důkladném zkoumání a porovnání se situaci namístě samém třeba ohledáním či analýzou dostupných manových nebo jiných podkladů (např.podkladů pro umístění dopravních značek) vést ke zjištění kde přesně v rámci J. ulicestěžovatel parkoval, není možné takovýto závěr činit až ex post při analýze samotnéhosprávního rozhodnutí, nýbrž v samotném řízení o správním deliktu. Výsledek zjištění pak musínalézt odraz v natolik přesném a jednoznačném popisu skutku, že z něj bude patrné, žeparkující vozidlo stálo právě na takovém místě v rámci dané ulice, na němž bylo třebazaplatit poplatek za parkování.“ Dle žalobce bylo přitom nasnadě, jak místo skutku vevýroku přesně specifikovat; postačovalo by uvést, že vozidlo žalobce bylo ustaveno naprvním parkovacím místě před domem č. 44 na dané pozemní komunikaci ve směrujednosměrného provozu. Současně žalobce namítal, že z výroku prvoinstančního rozhodnutínení jasně patrné ani to, zda vozidlo žalobce stálo na vozovce předmětné pozemníkomunikace. Nelze tak vyloučit, že vozidlo žalobce stálo na chodníku před domem č. 44 nadané pozemní komunikaci, když jeho stavební řešení to zdaleka nevylučuje: V takovém případě by se sice jednalo o porušení § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu,nejednalo by se však o porušení dopravní značky č. B 28, které je žalobci kladeno za vinu,neboť tato dopravní značka na chodníku na daném místě neplatí. V tom žalobce shledáváobdobnou vadu jako výše. Žalobce rovněž namítal, že výrok prvoinstančního rozhodnutí je v rozporu s § 68 odst.2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“): „Ve výrokové části se uvedeřešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, aoznačení účastníků podle § 27 odst. 1.“ Žalobce z citovaného ustanovení dovozuje, že vpřípadě přestupku spočívajícího v nerespektování dopravní značky č. B 28 by výrokodsuzujícího rozhodnutí měl obsahovat mj. též odkaz na právní ustanovení, ze kteréhovyplývá význam dopravní značky č. B 28 [§ 9 odst. 1 písm. hh) vyhlášky], jakož i odkaz naprávní ustanovení, ze kterého vyplývá povinnost dopravní značky dodržovat [§ 4 písm. c)zákona o silničním provozu]. Tyto odkazy však ve výroku prvoinstančního rozhodnutíabsentují. Výrok tedy je v rozporu s § 68 dost. 2 správního řádu, jakož je i nepřezkoumatelnýpro nesrozumitelnost spočívající v nedostatečné právní kvalifikaci. K tomu žalobce odkázalna rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 9.4.2015, č.j. 60 A10/2014–33: „Protože sběrná skutková podstata obsažená v § 125c odst. 1 písm. k) zákona č.361/2000 5b., o provozu na pozemních komunikacích, obsahuje normu odkazující, a také § 5odst. 1 písm. a) téhož zákona obsahuje pouze obecně formulovanou povinnost řidiče užítvozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, musí býtsoučástí právní kvalifikace skutku v souladu s § 68 odst. 2 správního řádu a § 77 zákona č.200/1990 Sb., o přestupcích, také uvedení ustanovení zvláštního právního předpisu, kterétechnické podmínky pro užití motorového vozidla, jež nebyly naplněny, stanoví. Tentopožadavek odpovídá i doktríně trestního práva, podle níž je u trestných činů s blanketnídispozicí třeba ve výroku uvést odkaz na přesné ustanovení právní normy, která bylazaviněným jednáním porušena.“ Žalobce dále namítal, že z výroku prvoinstančního rozhodnutí není zcela zřejmé, zdaje žalobci kladeno za vinu zastavení ve smyslu § 2 písm. o) zákona o silničním provozu, nebozastavení vozidla ve smyslu § 2 písm. p) téhož zákona, když předmětná část výroku zní:„…neznámý řidič s uvedeným vozidlem zastavil a stál“. Přitom dle názoru žalobce pouzezastavení je v rozporu s dopravní značkou č. B 28, zastavení vozidla nikoliv. Z výroku tedynení patrné, zda skutek, který je žalobci kladen za vinu, skutečně naplňoval znaky přestupku,který v něm správní orgány shledaly. V tom žalobce shledává obdobnou závadu jako u vadyvýroku rozhodnutí týkající se místa skutku. Ve druhé skupině žalobních bodů žalobce namítal nedostatky odůvodněníprvoinstančního rozhodnutí. Konkrétně k tomu uvedl, že prvoinstanční orgán mj. uvedl, že„v daném případě byly splněny všechny podmínky uvedené v ustanovení § 125f odst. 2 a 4zákona o silničním provozu, neboť se jedná o porušení pravidel silničního provozuneoprávněným stáním motorového vozidla v úseku platnosti dopravní značky B 28 (zákazzastavení)“. Výrokem je však žalobci kladeno za vinu, že neznámý řidič na daném místězastavil a stál. Výrok tedy nemá oporu v odůvodnění, resp. je s ním v rozporu. K tomužalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.12.2003, č.j. 2 Azs 47/2003–130: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti,z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumajísprávní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonempředpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporus odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkovýchokolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“ Žalobce též namítal,že prvoinstanční orgán se nijak nezabýval tím, co rozumí zastavením a stáním, přitom sejedná o neurčité právní pojmy, které jsou definovány zákonem o silničním provozu v § 2písm. n), o), jakož i o znaky daného správního deliktu [srov. § 125f odst. 2 písm. a) téhožzákona]. Dle názoru žalobce proto měl prvoinstanční orgán poskytnout alespoň stručnévysvětlení těchto pojmů. Žalobce k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu zedne 18.6.2015, č.j. 9 As 12/2014–86: „Užil–li správní orgán ve svém rozhodnutí neurčitéprávní pojmy „vynálezecká činnost“ a „odborník“ (§ 6 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezecha zlepšovacích návrzích), aniž náležitě objasnil obsah a význam těchto pojmů v rozsahupotřebném pro posouzení dané věci, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatekdůvodů rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].“ Minimálně odkaz na tato ustanovení byvšak v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí být měly. I tyto v něm však absentují.Žalobce je však názoru, že prvoinstanční orgán se měl blíže zabývat definičními znaky pojmů„zastavení“ a „stání“ a uvést přesvědčivé úvahy vedoucí k závěru, že o „zastavení“ a „stání“se v daném případě jednalo. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího souduze dne 30.7.2013, sp.zn. 30 Cdo 1277/2013: „V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudkumusí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kteréhoprávní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, dochází k nepřezkoumatetnostipředmětného rozhodnutí. Přitom zákonem (v § 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitostiodůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívatv pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylosoudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právněkvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakýchdůvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované)relevantní judikatury obecných soudů či příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujatve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy.“ Ztěchto důvodů nelze dle žalobce prvoinstanční rozhodnutí považovat za přezkoumatelné pronedostatek důvodů. Ve třetí skupině žalobních bodů žalobce namítal, že se prvoinstanční orgán nezabývalmateriální stránkou přestupku. Přitom jedním ze znaků přestupku je jeho materiální stránka.V řízení o správním deliktu se proto správní orgán vždy musí zabývat tím, zda projednávanýpřestupek vykazuje znaky přestupku. To vyplývá z § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničnímprovozu. Tak tomu však v případě prvoinstančního rozhodnutí není, pročež je toto rozhodnutínepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jakož i nezákonné, neboť prvoinstanční orgánvůbec nezjišťoval, zda byl naplněn jeden ze znaků přestupku, a to jeho materiální stránka(prvoinstanční orgán se však nezabýval též např. osobou pachatele a subjektivní stránkou), aproto o tomto znaku skutkové podstaty zůstala důvodná pochybnost. Žalobce má současně zato, že i v případě správního deliktu je nutné zabývat se jeho materiální stránkou, tedy jehonebezpečností, škodlivostí pro společnost, závažností, neboť v opačném případě by při stíhání jakéhokoliv formálního naplnění skutkové podstaty správního deliktu v praxi nutnědocházelo k neodůvodněnému výkonu veřejné moci, což je v rozporu s principem právníhostátu. V tomto směru se prvoinstanční orgán vyjádřil pouze v rámci úvah o výměře pokuty,kdy uvedl, že přihlédl „k závažnosti a následkům spáchaného porušení zákona o silničnímprovozu, vykazující znaky výše uvedeného přestupku, kdy toto hodnotí jako závažnější. Jakopolehčující okolnost hodnotil správní orgán fakt, že k jednání došlo po relativně krátkoudobu.“. Prvoinstanční orgán tedy sice učinil závěr, že údajný skutek vykazoval určitou míruzávažnosti, neuvedl však, na základě jakých úvah k takovému závěru dospěl. Dle názoružalobce přitom bylo na místě se za daných okolností škodlivostí daného skutku konkrétnězabývat, neboť je patrné, že údajné protiprávní jednání mělo trvat jen po velmi krátkou dobu.Podstatné však je, že se prvoinstanční orgán touto otázkou vůbec nezabýval. K tomu žalobceodkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.2.2005, č.j. 7 As 18/2004–48:„Teprve poté, co je zjištěno naplnění materiálního znaku přestupku, může správní orgán dojítk závěru, že konkrétním jednáním obviněného byl spáchán přestupek. Pokud naopak správníorgán na základě zjištěného skutkového stavu dospěje k závěru, že z okolností případu jezřejmé, že jednáním osoby obviněné z přestupku, jež sice nese formální znaky skutkovépodstaty přestupku, nedošlo k porušení ani k ohrožení právem chráněného zájmu, mápovinnost (nikoliv pouze možnost) řízení zastavit podle § 76 odst. 1 písm. a) zákonao přestupcích.“ Dle názoru žalobce nadto údajný skutek vykazoval zcela bagatelní závažnost,že jen stěží mohlo být odůvodněné tento skutek stíhat jako správní delikt. Konkrétnímiokolnostmi případu se však prvoinstanční orgán vůbec nezabýval. V této souvislosti žalobcezmínil rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 As 104/2008–45: „Okolnosti, jež vylučujíporušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každémkonkrétním případě a nelze, jak to naznačuje stěžovatel (a z opačného hlediska vlastně ižalobce), vyslovovat žádné paušální závěry o tom, že např. míra společenské nebezpečnostipřekročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km/h je natolik mizivá, že nedosahuje intenzitypřestupku, zatímco u překročení nejvyšší povolené rychlosti o 10 km/h již tomu tak je. Opačnýpřístup ze strany správních orgánů či soudů by vedl k nahrazování role zákonodárce jejichrozhodovací činností, což by odporovalo principu dělby moci v demokratickém právním státě(viz čl. 2 odst. 1 Ústavy).“ Ve čtvrté skupině žalobních bodů žalobce namítal, že nebyl poučen o možnostiliberovat se dle § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu. To žalobce považuje za závažnéporušení § 4 odst. 2 správního řádu. Z toho důvodu žalobce až nyní namítá, že byl naplněnliberační důvod dle § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu: „Právnická osoba za správnídelikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat,aby porušení právní povinnosti zabránila.“ Žalobce má totiž za to, že učinil za dost svépovinnosti dle § 10 odst. 3 téhož zákona („Provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidlana pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemníchkomunikacích stanovená tímto zákonem.“), pokud své vozidlo pronajmul panu J., který ho vnavazujícím řízení o správním deliktu zastupoval. Zmocněnec žalobce se přitom v předmětnésmlouvě žalobci zavázal, že se jakéhokoliv porušování silničního zákona zdrží. Splnění tétopovinnosti zmocněncem bylo zajištěno hrozbou nezanedbatelné smluvní pokuty, jakož ipřípadné náhrady škody způsobené porušením smluvní povinnosti (k tomu srov. § 2913občanského zákoníku). Po zjištění, že v době, kdy měl vozidlo v dispozici pan Jaroš, měloúdajně dojít ke spáchání správního deliktu, se pan Jaroš žalobci nabídl, že jej bude v tomto řízení zastupovat. Podle § 3 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku pak platí, že „soukroméprávo spočívá zejména na zásadách, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny“. Podle§ 6 odst. 1 téhož zákona pak platí, že „každý má povinnost jednat v právním styku poctivě“.Konečně podle § 7 téhož zákona platí, že „má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem,jednal poctivě a v dobré víře“. Žalobce má proto za to, že na základě smlouvy se svýmzmocněncem mohl mít zcela legitimně za to, že tento nebude porušovat zákon o silničnímprovozu, neboť z citovaných ustanovení vyplývá, že žalobci svědčila dobrá víra, že tutosmlouvu bude pan J. dodržovat. Žalobci současně není známo, co jiného měl ještě udělatproto, aby zabránil porušování zákona o silničním provozu jeho zmocněncem. V páté skupině žalobních bodů žalobce namítal, že jeho vozidlo bylo na daném místětoliko zastaveno ve smyslu § 2 písm. o) zákona o silničním provozu: „Pro účely tohotozákona zastavit znamená uvést vozidlo do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenémunastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebosložení nákladu.“ K tomu žalobce uvádí, že vozidlo pronajmul panu J., svému zmocněnci,který mu sdělil, že na daném místě zaparkoval proto, že nikde jinde to nebylo možné. Pan J.přitom měl v úmyslu na daném místě toliko zastavit na dobu nezbytně nutnou na složení analožení nákladu a tvrdí, že mu to netrvalo déle než 10 minut. V šesté skupině žalobních bodů žalobce namítal, že správní orgány nerespektovalyinstitut faktické konzumpce, neboť jednání neznámého řidiče spočívající údajně v ponechánívozidla na daném místě právně posoudily jako neoprávněné stání, ale současně i jakoneoprávněné zastavení. Žalobce souhlasí s tím, že před porušením zákazu stání vyplývajícíhoz dopravní značky č. B 28 je vždy porušen též zákaz zastavení, což vyplývá z povahy věci,kdy zastavení musí stání předcházet [pokud dochází k neprodlenému nastoupení nebovystoupení přepravovaných osob, či k neprodlenému naložení nebo složení nákladu; srov. § 2písm. o) vyhlášky]. Má však za to, že se jedná o jeden skutek, při kterém došlo k faktickékonzumpci neoprávněného zastavení neoprávněným stáním (jakožto závažnějšímprotiprávním jednáním). Obiter dictum žalobce uvádí, že faktická konzumpce vylučujejednočinný nebo vícečinný souběh některých trestných činů. Určitá jednání pachatelů tak lzeposoudit pouze jako jeden trestný čin, ačkoli by mohlo být teoreticky aplikováno víceskutkových podstat. To vyplývá ze zásady de minimis non curat praetor. Dle názoru žalobcetedy nelze nerespektování dopravní značky č. B 28 fakticky spočívající v neoprávněnémzastavení a pak stání právně kvalifikovat jako dvojí bezprostředně navazující protiprávníjednání, neboť dochází k faktické konzumpci. V sedmé skupině žalobních bodů žalobce namítal, že samotná skutková podstatasprávního deliktu provozovatele vozidla a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy.Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu zakotvuje presumpci odpovědnostiprovozovatele vozidla za jednání řidiče při užití vozidla, jehož je provozovatelem. Totoustanovení obsahuje pravidlo vyžadující nesplnitelné chování, neboť provozovatel vozidlazpravidla není schopen ovlivnit chování řidiče, tedy zajistit, aby při užití vozidla napozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu napozemních komunikacích stanovena zákonem o silničním provozu. Provozovatel vozidlatotiž nemůže učinit více, než poučit řidiče vozidla o tom, že má dodržovat dopravní předpisy, přinejmenším pokud řídí jeho vozidlo. Nicméně, osoba držící řidičské oprávnění muselaabsolvovat autoškolu a povinné závěrečné zkoušky, a tedy provozovatel vozidla je oprávněnse legitimně domnívat, že taková osoba zná své povinnosti (mj. povinnost dodržovat nejvyššípovolenou rychlost či neodstavovat vozidlo tam, kde to není povoleno). Fakticky absolutníodpovědností provozovatele vozidla za dodržení povinnosti řidiče a pravidel provozu napozemních komunikacích při užití jeho vozidla v silničním provozu dochází k porušeníněkolika základních práv provozovatele vozidla. Jako vhodné se jeví uvést podobnostodpovědnosti držitele zbraně, kdy tento je oprávněn ji svěřit jenom osobě, která má příslušnéoprávnění, stejně tak jako je provozovatel vozidla oprávněn vozidlo svěřit jenom tomu, kdomá řidičský průkaz. Analogicky se současnou dikcí zákona o silničním provozu by tak osoba,která je držitelem zbraně, odpovídala za trestný čin proti životu a zdraví, který spáchal ten,jemuž byla zbraň po právu svěřena, a skutečný střelec by vyvázl bez trestu, což jesamozřejmě situace absurdní a zcela ústavně nekonformní. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona osilničním provozu presumuje odpovědnost provozovatele vozidla za jednání řidiče. Tatopremisa je zcela v rozporu s jednou se základních zásad soudního trestání a per analogiam itrestání správního, presumpcí neviny, neboť provozovatel vozidla je automaticky shledávánvinným. Žalobce má za to, že omezení základního práva provozovatele vozidla svýminegativními důsledky přesahuje klady, které představuje veřejný zájem na § 10 odst. 3 zákonao silničním provozu. Žalobce má proto za to, že aplikací § 10 odst. 3 zákona o silničnímprovozu bylo zasaženo do jeho práv garantovaných Listinou základních práv a svobod.Žalobce proto dává soudu ke zvážení, zda by nebylo vhodné podat návrh na zrušenípatřičných ustanovení zákona o silničním provozu k Ústavnímu soudu České republiky. III. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že trvá na správnosti azákonnosti svého rozhodnutí a nesouhlasí s argumenty, které jsou v žalobě uvedeny, cožodůvodňuje následovně. K námitce nedostatečné specifikace místa spáchání přestupkužalovaný uvádí, že toto je v prvoinstančním rozhodnutí specifikováno jako „v Plzni, napozemní komunikaci sadů 5. května, před domem č. p. 44, po pravé straně ve směru jízdy odVeleslavínovy ulice směrem k Pražské ul., v úseku označeném dopravní značkou B 28 (zákazzastavení)“. Žalovaný má za to, že přesněji již místo spáchání přestupku vymezit ani nelze,přičemž formulaci „v úseku označeném dopravní značkou B 28“ nelze považovat za pouhouprávní kvalifikaci, ale jednoznačně též i vymezení úseku komunikace, neboť není možné, abyv jednu dobu totéž auto současně stálo v tomto úseku i mimo něj. Žalovaný uvádí, že účelemvymezení místa spáchání přestupku (správního deliktu) je vyloučení možnosti překážkylitispendence a překážky věci pravomocně rozhodnuté – viz např. rozsudky Nejvyššíhosprávního soudu č.j. 9 As 80/2014–38 nebo č.j. 5 As 64/2015–30. Tyto požadavky zmíněnéjudikatury shora citovaná část výroku rozhodnutí nepochybně splňuje. Rozsudek č.j. 2 As11/2015–42 řešil zjevně zcela jinou situaci, kdy místo stání vozidla byla vymezeno pouzeodkazem na ulici bez upřesnění č.p. přilehlého objektu, přičemž takto určený úsek měřil cca600 metrů. Současně je třeba uvést, že fotodokumentace Městské policie byla provedena jakodůkaz v rámci řízení o správním deliktu (viz protokol na č.l. 87), tudíž žalobcova úvaha, žeanalýzu fotodokumentace nelze provádět až následně při přezkumu rozhodnutí je nedůvodná.Nedůvodná je též námitka žalobce, že vozidlo mohlo stát na chodníku, nikoliv na pozemní komunikaci, když fotografická dokumentace prokazuje, že předmětné vozidlo stálo navozovce označené dopravním značením. Za nedůvodnou považuje žalovaný námitku žalobce,že ve výroku rozhodnutí má být i odkaz na § 9 odst. 1 písm. hh) vyhlášky a odkaz na § 4písm. c) zákona o silničním provozu. Ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu nelze vykládatnatolik extenzivně, že výrok rozhodnutí musí obsahovat všechna možná ustanovení, která sek věci mohou vázat, nýbrž pouze ta ustanovení, z kterých je bezprostředně vyvozovánaodpovědnost provozovatele za správní delikt, nikoliv ustanovení, z kterých plyne obecnápovinnost řidiče dodržovat dopravní značky. Ve výroku prvoinstančního rozhodnutí jevymezena skutková podstata správního deliktu, ustanovení zákona, které provozovatel svýmjednáním porušil a vymezení přestupku, jehož znaky jednání neznámého řidiče vykazuje.Porušení na straně řidiče není třeba ve výroku vymezovat, neboť se jedná o správní deliktprovozovatele vozidla, nikoliv řidiče. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že by popis skutku„zastavil a stál“ byl nesrozumitelný. Pakliže v úseku platnosti značky B 28 je zakázánokrátkodobé zastavení, tím spíše je v takovémto úseku zakázáno dlouhodobé stání. Žalovanýmá navíc za to, že každé slovo v popisu skutku nemusí mít svůj původ v legální definiciobsažené v zákoně, když účelem popisu skutku je popsat objektivní realitu, tedy stručněpopsat skutek. Objektivní realitou v daném případě je, že neznámý řidič s vozidlem na danémmístě stál. Aby vozidlo někde stálo, musí nejprve zastavit, tzn. být uvedeno do klidu, aniž byse nutně jednalo o zastavení ve smyslu zákonné definice. V daném případě je zcela zřejmé, ženeznámý řidič porušil příkaz dopravní značky B 28. Co se týče otázky naplnění znakůpřestupku ve smyslu § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, žalovaný odkazujena rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 8 As 156/2016–35, jehož právní věta zní: „Prozaložení odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt je sice podle § 125f odst. 2písm. b) zákona 6. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích nutné, aby porušenípovinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazovalo znakypřestupku podle tohoto zákona, toto ustanovení však nelze vykládat tak, že jsou správníorgány v řízení o správním deliktu povinny zjišťovat, zda byly naplněny všechny předpokladypřestupkové odpovědnosti řidiče vozidla. Pro splnění podmínky podle § 125f odst. 2 písm. b)citovaného zákona postačí, že jednání řidiče vykazuje znaky přestupku.“ Žalovaný má za danésituace za to, že se správní orgán nemusí v odůvodnění rozhodnutí detailně zabývat všemiznaky přestupku, některými z nich se ostatně zabývat ani nemůže. Tak je tomu zjm.u žalobcem namítané osoby pachatele a subjektivní stránky přestupku, neboť řízení osprávním deliktu dle § 125f zákona o silničním provozu předpokládá, že pachatel přestupkunení znám, resp. nebyl mu přestupek prokázán, tudíž nemůže být hodnocena ani subjektivnístránka přestupku, tedy vztah pachatele k danému jednání, neboť ten nelze objektivně zjistit.Co se týče materiální stránky přestupku, má žalovaný za to, že touto by bylo na místě se vřízení o správním deliktu dle § 125f zákona o silničním provozu zvlášť zabývat jen tehdy,pokud by existovaly významné okolnosti, které by naplnění materiálního znaku protiprávníhojednání řidiče vylučovaly, což není zjevně daný případ, jak dokládá pořízenáfotodokumentace. Doba stání být takovouto okolností zásadně nemůže, neboť dopravníznačka, kterou neznámý řidič porušil, zakazuje i krátkodobé zastavení. Možnost hodnotitmateriální znak je navíc v řízení o správním deliktu omezena v tom směru, že nelze zjišťovatsubjektivní důvody k jednání na straně řidiče, který není znám. Prvoinstanční orgán sek závažnosti přestupku stručně vyjádřil, byť jen v části týkající se sankcí, přičemž jeho úvahui bez námitky rozvedl a korigoval žalovaný na str. 7 napadeného rozhodnutí, kdy uvedl:„Takovéto jednání ohrožuje zájem společnosti na bezpečnosti a zjm. plynulosti silničního provozu, kdy v daném případě se závažnost takovéhoto jednání nijak zásadně nevymykájiným, obecně méně závažným přestupkům daného druhu, tedy nejsou dány zvláštní okolnosti,které by škodlivost takovéhoto jednání snižovaly pod míru nepatrnou. Je tedy zjevné, ževšechny znaky přestupku, relevantní z hlediska správních deliktů dle § 125f odst. 1 zákona oprovozu na pozemních komunikacích (subjektivní okolnosti na straně řidiče z povahy věci býtznámy nemohou) byly naplněny.“ Takovéto hodnocení považuje žalovaný pro účely řízenío správním deliktu za postačující. Dle konstantní judikatury přitom rozhodnutí správníchorgánů obou stupňů tvoří jeden celek, přičemž je přípustné, aby odvolací správní orgán dálerozvinul argumentaci správního orgánu I. stupně. K námitce žalobce, že nebyl poučen o možnosti liberace dle § 125e odst. 1 zákonao silničním provozu, žalovaný uvádí, že tento liberační důvod nelze u správních deliktů dle§ 125f zákona o silničním provozu uplatnit. Předpokladem toho, aby provozovatel prokázal,že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnostizabránil, totiž je, že toto úsilí prokáže mj. ve vztahu ke konkrétnímu řidiči. Na rozdíl odsprávních deliktů dle § 125d zákona o silničním provozu, kde je postihován řidič iprovozovatel současně, však předpokladem uplatnění odpovědnosti za správní delikt dle§ 125f odst. 1 zákona o silničním provozu vůči provozovateli vozidla je, že řidič není buďvůbec znám, nebo se nepodaří prokázat, že jednání vykazující znaky přestupku spáchal on.Jestliže řidič není znám (popř. prokázán), je z povahy věci vyloučena možnost, aby mohlprovozovatel vozidla prokázat, že ve vztahu ke konkrétnímu řidiči a konkrétní jízdě vynaložilveškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil. Jinýmislovy, není–li prokázána osoba řidiče, nemůže být z podstaty věci nikdy prokázáno, žeprovozovatel vozidla učinil veškeré úsilí, aby takový řidič právní povinnosti neporušoval. Byťtedy z § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu se může zdát, že liberační důvod vymezenýv § 125e odst. 1 téhož zákona lze vztáhnout i na řízení o správním deliktu dle § 125f zákonao silničním provozu, koncepce právní úpravy deliktů dle § 125f zákona o silničním provozutovylučuje. Úpravu liberačních důvodů obsaženou v § 125f odst. 5 zákona o silničním provozuje tudíž nutno považovat za komplexní a současně za zvláštní (lex specialis) vůči obecnémuliberačnímu důvodu uvedenému v § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu. I kdyby však§ 125e odst. 1 uvedeného zákona bylo možno na správní delikty dle § 125f téhož zákonavztáhnout, pak žádný právní předpis správnímu orgánu nestanoví povinnost o tomtoliberačním důvodu provozovatele vozidla poučovat. Absence toho poučení by nemohlazpůsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí tím spíše, že žalobce byl v řízení zastoupen Ing.J., který figuruje v řízení o správních deliktech a přestupcích opakovaně a práva řidičů aprovozovatelů vozidel velmi dobře zná. Uchovávání veškerých stěžejních námitek adůkazních návrhů až do řízení o správní žalobě je naopak jeho známou procesní strategií.Tvrzení žalobce, že vozidlo řídil v době spáchání přestupku jeho zmocněnec Ing. J., jenž byl opravidlech provozu řádně poučen, je navíc zjevně účelové, neboť ve fázi prověřovánípřestupku k tomu určené žalobce totožnost řidiče, ač vyzván příslušnou výzvou a následněpředvolán k podání vysvětlení, nesdělil. S tvrzením, že vozidlo řídil Ing. J., však žalobcepřichází až v řízení o správní žalobě. V této fázi je však již takovéto sdělení bezpředmětné –srov. přiměřeně rozsudek Nejvyšší správního soudu č.j. 8 As 156/2016–35. Argumentacežalobce ustanoveními občanského zákoníku, resp. zásadami soukromého práva je nepřípadná,neboť v tomto zákoně je v § 1 odst. 1 uvedeno, že „uplatňování soukromého práva jenezávislé na uplatňování práva veřejného“. K námitce žalobce, že vozidlo v místě toliko jen zastavilo, nikoliv stálo, žalovanýkonstatuje, že s tímto skutkovým tvrzením přichází žalobce poprvé v žalobě, a proto jejpovažuje žalovaný za účelové. Z fotografií navíc plyne, že k žádnému „neprodlenémunastupování nebo vystupování přepravovaných osob nebo neprodlenému nakládání neboskládání nákladu“ nedocházelo (všechny dveře vozidla jsou zavřené a u vozidla se nikdonenachází). I kdyby tomu tak však bylo, odpovědnosti za správní delikt by se žalobcenezprostil, neboť předmětná značka zakazuje jak stání, tak zastavení. Nedůvodnou shledává žalovaný též námitku, že došlo k faktické konzumpci dvoupřestupků, což nemělo být prvoinstančním orgánem respektováno. Jak vyplývá z výrokuprvoinstančního rozhodnutí, prvoinstanční orgán dospěl k závěru, že jednání neznáméhořidiče vykazuje znaky jednoho, nikoliv dvou přestupků a stejně tak žalobci byla uloženasankce toliko za jeden správní delikt, nikoliv za více správních deliktů s různou právníkvalifikací. O postupu v rozporu s principem faktické konzumpce tudíž nemůže být řeč. Ohledně tvrzené protiústavnosti právní úpravy žalovaný uvádí, že má za to, žepředmětná právní úprava není protiústavní. Žalovaný je naopak toho názoru, že předmětnéustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je projevem ústavní zásady, že vlastnictvízavazuje obsažené v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Je zásadně na svobodnévůli provozovatele vozidla, komu své vozidlo svěří a jak si případně ošetří možnou náhraduškody, která mu vznikne v důsledku protiprávního jednání osoby, které vozidlo svěřil.V neposlední řadě lze odkázat na to, že uvedené ustanovení nelze vykládat bez návaznosti naúpravu obsaženou v § 125f odst. 1 a násl. zákona o silničním provozu, z níž jednak vyplývámožnost sdělit řidiče vozidla, jednak možnost zbavit se odpovědnosti za přestupekv případech, kdy provozovatel prokáže, že vozidlo bylo odcizeno, byla odcizena jeho tabulkaRZ nebo pokud podal žádost o zápis změny provozovatele. Žalovaný v této souvislostipoukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 As 73/2016 – 40, který se otázkousouladu předmětné úpravy s ústavním pořádkem podrobně zabývá. Konečně lze odkázat téžna usnesení Ústavního soudu ze dne 22.12.2015, sp.zn. I. ÚS 508/15, v němž tento soudkonstatoval, že aplikací rozporované právní úpravy nebylo nepřípustným způsobem zasaženodo ústavních práv stěžovatele. Na základě všech uvedených skutečností s odkazem nanapadené rozhodnutí a prvoinstanční rozhodnutí hodnotí žalovaný žalobu za nedůvodnou. IV. Vyjádření účastníků při jednání Žalobce se k jednání nedostavil, žalovaný při jednání setrval na svých dosavadníchtvrzeních. V. Posouzení věci soudem V souladu s § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen„s.ř.s.“), vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právníhostavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumalv mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. A. Soud neshledal důvodnou první skupinu žalobních bodů. Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 15.1.2008, č.j. 2 As34/2006 – 73 (rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz),dospěl k závěru, že „výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutkuuvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž jetřeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným“. V odůvodnění rozsudku pak Nejvyšší správnísoud uvedl, že „vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu proto vždymusí spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné sjednáním jiným. Tento závěr je přitom dovoditelný přímo z ustanovení § 47 odst. 2 staréhosprávního řádu, neboť věcí, o níž je rozhodováno, je v daném případě jiný správní delikt avymezení věci musí odpovídat jejímu charakteru. V rozhodnutí trestního charakteru, kterýmjsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétníjednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutkuuvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž jetřeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná procelé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týžskutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištěnířádného práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení skutku provedené přizahájení řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování.Tak může dojít k jinému časovému ohraničení spáchaného skutku, rozsahu způsobenéhonásledku, apod. Typicky takové situace mohou nastat zejména u tzv. trvajících či hromadnýchdeliktů, deliktů spáchaných v pokračování (dílčí útoky vedené jednotným záměrem, spojenéstejným či podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku,které naplňují stejnou skutkovou podstatu). Je to až vydané rozhodnutí, které jednoznačněurčí, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údajejsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutkua možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo kprekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě“. Jak vyplývá z fotodokumentace, která je součástí správních spisů, vozidlo žalobce senacházelo na stejném místě, jako je zobrazeno vozidlo na fotografii, kterou učinil součástížaloby žalobce. Ve výroku prvoinstančního rozhodnutí pak bylo uvedeno, že: „dne 25.6.2014 vdobě nejméně od 07:55 hodin do 08:01 hodin neznámý řidič s uvedeným vozidlemzastavil a stál v Plzni, na pozemní komunikaci sadů 5. května, před domem č. 44, popravé straně ve směru jízdy od Veleslavínovy ulice směrem k Pražské ulici, v úsekuoznačeném dopravní značkou B 28 (zákaz zastavení), kdy toto jednání vykazujeznaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničnímprovozu“. Soud má za to, že místo skutku je definováno zcela jednoznačně, a to způsobem, který vylučuje „zaměnitelnost s jednáním jiným“. Tvrdí–li žalobce, že „není patrné, zda vozidlo žalobce bylo ustaveno v úseku platnostidopravní značky č. B 28, jak je mu kladeno za vinu, nebo zda bylo vozidlo žalobce ustavenov úseku platnosti dopravní značky č. IP 12“, je nezbytné uvést, že z výroku rozhodnutíjednoznačně vyplývá, že se vozidlo nacházelo „v úseku označeném dopravní značkou B28 (zákaz zastavení)“. Nacházejí–li se „před domem č. 44“ pouze dvě parkovacímísta, přičemž jedno se nachází „v úseku označeném dopravní značkou B 28“ adruhé „v úseku platnosti dopravní značky č. IP 12“, nelze za situace, kdy prvoinstanční orgánuvede, že vozidlo se nacházelo „v úseku označeném dopravní značkou B 28 (zákazzastavení)“ dospět k jinému závěru, než že místem skutku bylo to z míst, které bylo „vúseku označeném dopravní značkou B 28“ a nikoli druhé z nich, tj. to, které bylo„v úseku platnosti dopravní značky č. IP 12“. Zcela nedůvodným je i tvrzení žalobce o tom, že „není patrné ani to, zda vozidložalobce stálo na vozovce předmětné pozemní komunikace, když nelze vyloučit, že vozidložalobce stálo na chodníku před domem č. 44 na dané pozemní komunikaci, když jeho stavebnířešení to zdaleka nevylučuje“. Vy výroku prvoinstančního rozhodnutí je jednoznačně uvedeno, že se vozidlonacházelo „na pozemní komunikaci sadů 5. května, před domem č. 44, po pravéstraně ve směru jízdy od Veleslavínovy ulice směrem k Pražské ulici, v úsekuoznačeném dopravní značkou B 28 (zákaz zastavení)“. Je zde uvedeno, že sevozidlo nacházelo „na pozemní komunikaci sadů 5. května“, tedy nikoli na chodníku,dále, že tak bylo „ve směru jízdy od Veleslavínovy ulice směrem k Pražské ulici“,nikoli ve směru chůze, jak by tomu bylo v případě chodníku, a že tomu tak bylo „vúseku označeném dopravní značkou B 28 (zákaz zastavení)“. Tento úsek senevztahuje na přilehlý chodník. Této skutečnosti si je ostatně vědom sám žalobce,když tvrdí, že „tato značka na chodníku v daném místě neplatí“. Popisem místa skutku je tak vyloučeno, aby se vozidlo nacházelo nachodníku. Pokud jde o právní hodnocení, ve výroku prvoinstančního rozhodnutí bylouvedeno, že „toto jednání vykazuje znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1písm. k)zákona o silničním provozu“. Podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, se fyzická osoba sedopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním,než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnoststanovenou v hlavě II tohoto zákona. V ustanovení § 125c odst. 1 písm. a až j)zákona o silničním provozu jsou pak skutkově popsána nezákonná jednání. Tohotoskutkového popsání se žalobci dostalo z výroku prvoinstančního rozhodnutí, kde bylo uvedeno, že řidič v rozporu se zákonem „zastavil a stál v úseku označeném dopravníznačkou B 28 (zákaz zastavení)“. Podle § 9 odst. 1 písm. hh) vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějípravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu napozemních komunikacích, mezi zákazové značky patří značka "Zákaz zastavení" (č.B 28), na níž může být v dolní části červeného kruhu vyznačena doba, po kterouzákaz platí; značka č. B 28 ukončuje platnost značky č. B 29 a značek č. IP 11a až č.IP 11c, č. IP 11f až č. IP 12, č. IP 13b a č. IP 13c. Podle § 4 písm. c) zákona osilničním provozu při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každýpovinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravnímiznačkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Neuvedení právě citovaných ustanovení ve výroku prvoinstančního rozhodnutívýrok nezákonným nečiní. Z výroku prvoinstančního rozhodnutí jednoznačněvyplývá, že bylo vytýkáno „nerespektování dopravní značky B 28“, tj. jiné nedovolenéjednání, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), jak stanoví § 125c odst. 1 písm.k) zákona o silničním provozu. Ani z pohledu zvolené právní kvalifikace, tak nelzepovažovat vytýkané jednání za zaměnitelné s jednáním jiným. Soud se neztotožnil ani s námitkou „nesrozumitelnosti skutkové kvalifikace“. Z výroku prvoinstančního rozhodnutí vyplývá, že bylo vytýkáno, žev předmětném místě „neznámý řidič s uvedeným vozidlem zastavil a stál“. Popisskutku tak neskýtá oporu pro pochybnost o tom, zda bylo vytýkáno „zastavení“ nebo„stání“. Jak již bylo uvedeno shora, vytýkáno bylo nerespektování dopravní značky"Zákaz zastavení" (č. B 28). B. Soud neshledal důvodnou ani druhou skupinu žalobních bodů. Na tomto místě je nezbytné uvést, že správními orgány bylo vytýkánonerespektování dopravní značky "Zákaz zastavení" (č. B 28), a to tím, žev předmětném místě „neznámý řidič s uvedeným vozidlem zastavil a stál“. Tuto skutečnost potvrdil i žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdeuvedl, že „že vozidlo zastavilo a stálo v úseku platnosti dopravní značky B 28 (zákazzastavení), a to krátce za touto značkou. Značka sama nevykazuje žádné závady aje naprosto zřetelná. Odvolatel tedy neuposlechl příkazu předmětné dopravníznačky, čím porušil ust. § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacícha naplnění znaků skutkové podstaty přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k)zákona o provozu na pozemních komunikacích“. Nebyl zde žádný důvod pro to, aby byly pojmy „zastavení“ a „stání“ vykládányjakožto neurčité právní pojmy a nebyly vnímány v obvyklém významu těchto slov. Dopravníznačka "Zákaz zastavení" (č. B 28) neumožňuje ani zastavení ani stání. C. Soud neshledal důvodnou ani třetí skupinu žalobních bodů. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí „materiální stránkou“ zabýval,když uvedl: „Takovéto jednání ohrožuje zájem společnosti na bezpečnosti a zjm.plynulosti silničního provozu, kdy v daném případě se závažnost takovéhoto jednánínijak zásadně nevymyká jiným, obecně méně závažným přestupkům daného druhu,tedy nejsou dány zvláštní okolnosti, které by škodlivost takovéhoto jednání snižovalypod míru nepatrnou. Je tedy zjevné, že všechny znaky přestupku, relevantníz hlediska správních deliktů dle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemníchkomunikacích (subjektivní okolnosti na straně řidiče z povahy věci být známynemohou) byly naplněny“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14.12.2009, č.j. 5 As 104/2008 – 45, uvedl,že „odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se posuzování naplněnímateriálního znaku trestného činu. V rozhodnutí ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96,publikovaném pod č. 43/1996 Sb. NS, uvedl Nejvyšší soud následující: „Při úvahách o tom,zda obviněný naplnil i materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě tento čindosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr.zák.), je nutno zdůraznit, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákonpředpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeňnebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Na tom nic nemění aniustanovení § 3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost jenepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Citovanéustanovení se totiž uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétnímpřípadě ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupněodpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebudeodpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkovépodstaty“ (obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo1012/2008, dostupné na www.nsoud.cz). Uvedený právní závěr se obdobně uplatní i ve vztahuk přestupkům, neboť stejně jako dosud u trestných činů, tak i pro trestnost jednánívykazujícího formální znaky přestupku je třeba, aby došlo také k naplnění jeho materiálnístránky. Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označenyzákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku,neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že byk naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněnformální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání,jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významnéokolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněnýzájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potomnemůže být označeno za přestupek“. Žalovaný dospěl k závěru, že se v daném případě nebezpečnost nezákonného jednání„nijak zásadně nevymykala jiným, obecně méně závažným přestupkům danéhodruhu“ a současně, že zde „nejsou dány zvláštní okolnosti, které by škodlivosttakovéhoto jednání snižovaly pod míru nepatrnou“. Závěry žalovaného jsou tak odůvodněny v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Tvrdí–li žalobce, že „skutek s ohledem na konkrétní okolnosti případuvykazoval bagatelní závažnost“, je nezbytné uvést, že po celou dobu správníhořízení žalobcem nebyly uvedeny žádné konkrétní skutkové okolnosti, které by mělyčinit nezákonné jednání za „bagatelní“. Nebyly–li tyto skutečnosti uvedeny, nelzesprávním orgánům důvodně vytýkat, že se těmito netvrzenými skutečnostminezabývaly. D. Soud neshledal důvodnou ani čtvrtou skupinu žalobních bodů. Podle § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu právnická osoba za správní deliktneodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, abyporušení právní povinnosti zabránila. Ustanovení § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu je uvozeno slovy „Společnáustanovení o správních deliktech“. V zákoně mu předchází ustanovení § 125c, uvozené slovy„přestupky“, a ustanovení § 125d, uvozené slovy „Správní delikty právnických apodnikajících fyzických osob“. Ustanovení § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu takdopadá pouze na delikty podle § 125d zákona o silničním provozu. Již z toho důvodu, že ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu následujeteprve po ustanovení § 125e odst. 1, je aplikace ustanovení § 125e odst. 1 zákona o silničnímprovozu v případě žalobce vyloučena. Aplikace ustanovení § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu je však vyloučena iz toho důvodu, že podle ustanovení § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu provozovatelvozidla za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že v době před porušením povinnostiřidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož jeprovozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávacíznačkou, nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničníchvozidel. Tato úprava je oproti obecné úpravě uvedené v ustanovení § 125e odst. 1 zákona osilničním provozu úpravou zvláštní. Správní orgány tak nemohly nijak pochybit, když žalobce v jím uváděném směrunepoučily. Nezákonnost správních rozhodnutí tak ze stejného důvodu nedokládá ani ničím nepodložená skutková verze žalobce o jeho „smluvním vztahu s jeho zmocněncem“, která bylauvedena teprve v žalobě. E. Soud neshledal důvodnou ani pátou a šestou skupinu žalobních bodů. Ke skutkové verzi případu uváděné žalobce teprve v žalobě je nezbytné konstatovat,že nic takového žalobce neuváděl v průběhu správního řízení. Nelze tak správním orgánůmdůvodně vytýkat, že ke skutkové verzi případu žalobcem dodatečně uváděné, nepřihlížely. Jak již bylo uvedeno shora, Dopravní značka "Zákaz zastavení" (č. B 28)neumožňuje ani zastavení ani stání. Navíc jak vyplývá z odůvodnění prvoinstančníhorozhodnutí, „jako polehčující okolnost hodnotil správní orgán fakt, že k jednání došlopo relativně krátkou dobu“. Předmětné jednání nebylo „právně kvalifikováno jako dvojí bezprostředně navazujícíprotiprávní jednání“, nýbrž pouze jako nerespektování dopravní značky "Zákazzastavení" (č. B 28), tj. porušení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.Úvahy žalobce o „faktické konzumpci“ tak nejsou vůbec na místě. F. Soud neshledal důvodnou ani sedmou skupinu žalobních bodů. Soud nemá za to, že by ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, resp.ustanovení § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, bylo v rozporu v rozporu s ústavnímpořádkem. Smysl předmětné právní úpravy precizně vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku zedne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015, kde v bodech 16 až 18 uvedl, že „podle § 125f odst. 4zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidlateprve tehdy, učinil–li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení opřestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určitéosobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému zpřestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovenívyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnostiza přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As131/2014 – 45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona osilničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlemnezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v doběspáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištěnípachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktuprovozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případechpřekročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a vpřípadech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podanéregistrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím,že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkaznínouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučenozjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktuprovozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně vpřípadě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla bylydodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis zhlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vrácenémSenátem ze dne 6.9.2011, dostupný na www.psp.cz). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy,jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb.,v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014 – 21: „Evidentním primárním úmyslemzákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu napozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav,který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích.Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolilobjektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci –nástroje spáchání protiprávnosti – z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou akonkrétní osobou.“ Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidlavyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce,nemají–li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelemvozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůževést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou–li mít správní orgány (ať již nazákladě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností)reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešenáKrajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, čj. 30 A 92/2013 – 27, kdeprovozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímuorgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložilapříslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilíke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sděleníprovozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správníhoorgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případněoznačí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkemzákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází–li k řetězeníoznačených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytnýchkroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení čizastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“. Dlužno doplnil, že ani Nejvyšší správní soud neměl pochybnosti o souladu předmětné právní úpravy s ústavním pořádkem, neboť jinak by nemohl o kasační stížnosti rozhodnout. VI. Rozhodnutí soudu Soud neshledal žádný ze žalobcem uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť není důvodná. VII. Náklady řízení Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl vevěci plný úspěch. Jelikož žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly, rozhodlsoud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.