57 A 129/2021 – 46

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobce: L. K. bytem D. zastoupen Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem sídlem Paroubkova 228, 344 01 Domažlice proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 1387/7, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2021, č. j. 32740–2/2021–900000–316, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 13. 7. 2017 v 13:18 hod. provedla Policie České republiky, Dopravní inspektorát Cheb, ve spolupráci s Centrem služeb pro silniční dopravu (dále jen „CSPSD“) nízkorychlostní kontrolní vážení vozidla tovární značky Iveco, registrační značky X (dále jen „vozidlo“). Vážením mělo být zjištěno, že žalobcem řízené vozidlo překračuje stanovené hodnoty pro největší povolené hmotnosti silničních vozidel, což bylo zachyceno v dokladu o výsledku vážení č. 2017/810/41 (dále jen „doklad o vážení“) a oznámení přestupku ze dne 21. 7. 2017, č. j. KRPK–53185–2/PŘ–2017–190206. Policie marně umožnila žalobci se k přestupku vyjádřit. Dále byly opatřeny kopie osvědčení o registraci vozidla, kopie výpisu technického osvědčení, fotodokumentace, dvě kopie potvrzení o ověření stanoveného měřidla. Celní úřadu pro Karlovarský kraj (dále jen „celní úřad“) na základě těchto podkladů vydal příkaz ze dne 3. 8. 2017 č. j. 37460–2/2017–540000–12 (dále jen „příkaz“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 42a odst. 4 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění ke dni 13. 7. 2017 (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Příkaz byl zrušen odporem žalobce. Celní úřad předvolal žalobce, aby se dne 11. 9. 2017 dostavil na celní úřad k ústnímu jednání. Žalobce se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavil, dostavil se však jeho zmocněnec. Při tomto jednání byl proveden důkaz oznámením přestupku, dokladem o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení, fotodokumentací pořízenou při kontrole. Přítomný zmocněnec žalobce uplatnil velké množství námitek a navrhl doplnit dokazování o doklady, které osvědčí způsobilost vážního místa, místní šetření, doklad o nejvyšší technické hmotnosti vozidla, odborné vyjádření nebo znalecký posudek, nákladový list, příkazní smlouvy, zřizovací listinu CSPSD, výpis z katastru nemovitostí pozemku a výslech všech zúčastněných osob. K žádosti zmocněnce mu dne 11. 9. 2017 byla zaslána kopie správního spisu. Celní úřad následně umožnil žalobci vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a zmocněnec žalobce dne 4. 10. 2017 zaslal celnímu úřadu své vyjádření k věci.

2. Dne 14. 11. 2017 vydal celní úřad rozhodnutí č. j. 37460–19/2017–540000–12, kterým žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku podle § 42a odst. 4 písm. c) zákona o pozemních komunikacích a uložil žalobci pokutu ve výši 10 000 Kč. K odvolání žalobce dne 18. 1. 2018 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. 4943–2/2018–900000–316, kterým zrušil rozhodnutí celního úřadu a věc mu vrátil k novému projednání.

3. Pro posouzení důvodnosti žaloby žalobce je z dalšího průběhu správního řízení významné, že celní úřad následně opatřil atest vážního místa K67 – Františkovy Lázně – parkoviště u čerpací stanice MOL, metrologický předpis č. MP–009–04, výpis z registru vozidel k vozidlu a katalogový list (návod) k vahám HAENNI WL 103. Dále dne 19. 10. 2018 celní úřad vyslechl jako svědky policisty provádějící nízkorychlostní kontrolní vážení pprap. M. a pprap. L. Žalobce navrhl doplnit dokazování o výslechy pracovníků CSPSD, kteří se účastnili kontroly.

4. Dne 3. 6. 2021 vydal celní úřad rozhodnutí č. j. 85350/2021–540000–12 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 42a odst. 4 písm. c) zákona o pozemních komunikacích, neboť dne 13. 7. 2017 v 13:18 hod. na pozemní komunikaci I/21 na parkovišti u čerpací stanice MOL Františkovy Lázně při nízkorychlostním kontrolním váženípřejezdovými váhami značky Haenni WL 103 výrobních čísel 2949 a 2950 tím, že jím řízenévozidlo překročilo při tomto nízkorychlostním kontrolním vážení stanovené hodnotytak, že nejvyšší povolená hmotnost 4 600 kilogramů připadající na přední nápravu vozidla byla překročena o 172 kilogramů a nejvyšší povolená hmotnost 8 500 kilogramů připadající na zadní nápravu vozidla byla překročena o 1 917 kilogramů a největší povolená hmotnost kontrolovaného vozidla 11 990 kilogramů byla překročena o 3 199 kilogramů, kdy takto z nedbalosti užil vozidlo v rozporu s § 37 odst. 4 vyhlášky č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 10 000 Kč.

5. K odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 8. 2021, č. j. 32740–2/2021–900000–316 (dále jen „napadené rozhodnutí“) prvoinstanční rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobce zamítl.

II. Žaloba

6. Žalobce žádal, aby soud zrušil napadené, příp. i prvoinstanční, rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

7. V prvním okruhu žalobních námitek namítl žalobce nedostatečné zjištění skutkového stavu. Konkrétně uvedl, že svědeckými výpověďmi pprap. J. M. a pprap. P. L. nebylo zjištěno, kdo a jakým způsobem vystavil certifikát k vážnímu místu, kdo a kdy posuzoval parametry vážního místa, zda a jak byl při tomto posouzení použit metrologický předpis MP 009–04. Tyto skutečnosti a to, kdo a na základě jakých právních předpisů (parametrů) stanovil vhodnost místa pro vážení vozidel, měly a mohly být zjištěny výpovědí pracovníků CSPSD (J. Ř. a dalších) a konajících příslušníků celní správy a místním šetřením. Tyto důkazy mohly prokázat i to, zda fotodokumentace ve správním spisu souhlasís místem, kde mělo být provedeno kontrolní vážení. Přitom svědecké výpovědi M. a L. vykazovaly rozpory v tom, zda vůbec mohl žalobce sledovat průběhvážení a výsledky na monitoru počítače vah a kdo a jak mohl výsledek ověřit a zkontrolovat. Podle žalobce měly správní orgány provést důkaz výslechem svědka LadislavaNovotného, protože podle výpovědí vyslechnutých svědků s ním žalobce po dobukontroly telefonoval a svědek mohl vnímat průběh kontroly na místě po telefonu.

8. V druhém okruhu žalobních námitek žalobce uvedl, že nízkorychlostníkontrolní vážení proběhlo v rozporu se zákonem o pozemních komunikacích na soukromém pozemku. Tuto námitku žalobce žalovaný řádně nevypořádal. Podle žalobce nebylo ve správním řízení prokázáno, že vážení proběhlo na pozemní komunikaci – výpis z katastru nemovitostí nebyl opatřen, fotodokumentace to neprokazuje, důkazním návrhům žalobce (výslech všech zúčastněných osob) nebylo vyhověno, aniž by byly řádně vypořádány. Žalobce poukázal na to, že vážení proběhlo na neoznačeném místě a vážní terén nebyl ověřen. Žalobce dále namítl, že ho celní úřad nepředvolal na ústní jednání dne 11. 9. 2017 a 19. 10. 2018, a proto se žalobce ve věci nemohl vyjádřit, kdy žalobce svůj výslech pro objasnění skutkového stavu opakovaně navrhoval.

9. Předmětem třetího okruhu žalobních námitek byla vada řízení spočívající v tom, že metrologický předpis nebyl jako listinný důkaz proveden při ústním jednání nebo mimo ústní jednání se včasným vyrozuměním žalobce. I když byl tento předpis zmocněnci žalobce celním úřadem odeslán, byl popsaným postupem porušen § 51 odst. 2 správního řádu, celní úřad prováděl důkaz metrologickým předpisem, jež není listinou, ale jiným důkazem – předpisem mimo Sbírku zákonů. Popsaná procesní vada má podle žalobce za následek nesprávné rozhodnutí.

10. Ve čtvrtém okruhu žalobních námitek žalobce uvedl, že návod k obsluze vah (katalogový list) je listinou v cizím (anglickém) jazyce, jíž žalobce ani jeho zástupce nerozumí, která měla být úředně přeložena přibraným tlumočníkem. Není pravdou, že ke zjištění povoleného sklonu povrchu při vážení není potřeba žádných zvláštních jazykových vědomostí a lze jej v jednoduchém dvoustránkovém manuálu snadno dohledat. Podle žalobce měl být překlad návodu řádně proveden jako důkaz při ústním jednání či mimo něj a měla mu být dána možnost se k němu vyjádřit. Neobstojí závěr žalovaného, že k rozhodnutí není návodu třeba. Přestože žalobce rozporoval obsah listiny (vyjádření ze dne 15. 11. 2020 a odvolání), celní úřad i žalovaný se těmto námitkám dostatečně nevěnovaly. Žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 12/2014. Správní orgány dále pochybily, když neprovedly výslechy pracovníků CSPSD, zda podle návodu při vážení postupují, zda a jak se obsah této listiny promítá do postupu při vážení vozidel, kdy sám celní úřad uvedl v prvoinstančním rozhodnutí, že osoba provádějící vážení by ho měla provádět s náležitou odbornou péčí a v souladu s návodem, kdy jediným, kdo je zodpovědným za správný průběh vážení, je pracovník CSPSD. Vyjádření dosud vyslechnutých svědků v tomto směru není relevantní. Celní úřad tyto výslechy neprovedl, ani se jejich neprovedením nezabýval.

11. V pátém okruhu žalobních námitek žalobce uvedl, že pracovníci CSPSD se nezákonně účastnili kontroly vozidla a vážení. Pracovníci CSPSD smí na základě pověření Ministerstva dopravy ČR provádět jen expertní činnosti při vážení vozidel, ale nejsou zmocněni k obsluze váhy, kontrole naměřených hodnot a účasti na kontrole. Skutečnost, zda a jak se pracovníci CSPSD kontroly fakticky účastnili, měla být zjištěna výslechem zúčastněných osob. Expertní činností nemůže být obsluha vah, vydávání metodik k vážení a certifikátů vážních míst. Svědeckými výpověďmi nebylo prokázáno, že by byly metodiky a certifikáty kontrolované osobě k dispozici. Přestože žalobce k důkazu navrhl vyžádat zřizovací listinu Ministerstva dopravy ČR včetně dodatků, jeho návrhu nebylo vyhověno. Správní praxe je v různých krajích odlišná, tudíž není jednotná, a proto závěry z kontrolního šetření a následného rozhodnutí nebyly nepředvídatelné. Přes návrh žalobce v odvolání ze dne 28. 5. 2020 nebyl proveden jeho výslech, aniž to bylo, stejně jako uvedené námitky, řádně odůvodněno.

12. V šestém okruhu žalobních námitek žalobce zdůraznil, že sám žalovaný konstatoval, že je vhodné respektovat při provádění nízkorychlostního kontrolního vážení metrologický předpis ČMI č. MP 009–04, zejména co se týká kvality povrchu, jeho sklonu či rozměrů, v souladu s podmínkami pro užívání technologického zařízení a návodem k obsluze vah. Shromážděné podklady však neprokázaly, zda se tak skutečně stalo, zejména jaké byly skutečné rozměry vyrovnávacích desek u vah, výška technologického zařízení, sklon povrchu, stav povrchu apod. Závěr žalovaného o řádném vážení se neopírá o žádný relevantní podklad, zejm. dokumentaci, podrobný popisový list vážního místa, svědecké výpovědi a zejména místní šetření. Žalobce poukázal na to, že atest vážního místa je datován více než rok před prováděnou kontrolou (6. 4. 2016), není zde uvedeno, kým byl vyhotoven, zda a jakým způsobem bylo označené vážní místo dle GPS měřeno, co do sklonu a povrchu a zda a dle jaké metodiky či předpisu bylo postupováno, zda byl k ověření způsobilosti vážního místa použit metrologický předpis ČMI č. MP 009–04 či jiná metodika a jaká. Za dobu více než 1 roku mohlo dojít k výrazné změně terénu pro nízkorychlostní kontrolnívážení. Nebylo prokázáno, že místo specifikované souřadnicemi GPS uvedené v listině vyhotovené CSPSD je tím vážním místem, kde proběhlo vážení dne 13. 7. 2017, kdy z výslechu dosud provedených svědků se konkrétní místo nepodařilo zjistit. Žalobce uzavřel, že z uvedených důvodů nebyl řádně zjištěn skutkový stav, pokud nebylo provedeno místní šetření.

13. V sedmém okruhu žalobních námitek žalobce, že žalovaný nesprávně posoudil jeho námitku promlčení (prekluze) přestupku. Celní úřad věc projednal a rozhodl v příkazním řízení, kde lze ve smyslu ust. § 42a odst. 7 písm. h) zákona č. 13/1997 Sb. uložit pokutu do 30 000 Kč. Vzhledem k § 90 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“) nemohla být žalobci uložena pokuta vyšší než 10 000 Kč. V průběhu správního řízení byla vyslovena naposledy vina žalobce rozhodnutím dne 25. 4. 2018, když došlo k přerušení běhu lhůty a jednoroční lhůta pro projednání přestupku uplynula dne 25. 4. 2019 a odpovědnost za přestupek tak zanikla. Dne 13. 7. 2020 uplynula i objektivní tříletá promlčecí lhůta ve smyslu ust. § 32 odst. 3 zákona o přestupcích. Při posouzení je rozhodná právní úprava, která je pro obviněného příznivější. Odpovědnost pro přestupek tudíž zanikla a správní orgán k tomu měl přihlédnout z úřední povinnosti.

14. V osmém, posledním, okruhu žalobních námitek žalobce uvedl, že uložená sankce není přiměřená, protože byla pominuta jeho předchozí bezúhonnost i absence spáchání přestupku po dobu správního řízení, nebyl zohledněn zákonný limit pro uložení sankce (v zahájeném příkazním řízení do 30 000 Kč), nebyla zohledněna zásada změny k horšímu, nebyly posuzovány poměry žalobce a čtyřletá délka správního řízení. Odůvodnění uložení sankce je obecné a vágní, kdy sankce nebyla uložena při spodní hranici zákonné sazby, která činila 0 Kč až 30 000 Kč. Podle žalobce je odůvodnění uložené sankce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože žalovaný pouze odkázal na nedostatečné a nesprávné odůvodnění celního úřadu. Žalobce nebyl vyslechnut ke svým poměrům, ač to navrhoval.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

15. Žalovaný ve vyjádření k žalobě s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl k jednotlivým okruhům žalobních námitek následující.

16. K prvnímu okruhu žalobních námitek: Celní úřad před vydáním prvoinstančního rozhodnutí shromáždil zejména doklad o vážení, oznámení přestupku č. j. KRPK–53185–2/PŘ–2017–190206 ze dne 21. 7. 2017, fotodokumentaci ze dne 13. 7. 2017 z místa kontrolního vážení, potvrzení o ověření stanoveného měřidla, výpis CSPSD z databáze ke kontrolnímu místu č. K–67 Františkovy Lázně, svědecké výpovědi policistů, kteří prováděli kontrolní vážení, výpis z registru vozidel, metrologický předpis MP 009–04 vydaný Českým metrologickým institutem, katalogový list k vahám HAENNI WL 103. Tím byl zjištěn stav bez důvodných pochybností, tj. stav, kdy neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Stěžejním důkazem byl doklad o vážení a dále existence podkladů o ověření použitého zařízení. V souhrnu zjištěné skutečnosti tvoří logický a uzavřený řetězec důkazů dokládajících, že žalobce předmětný přestupek spáchal, a nevyskytly se žádné skutečné pochybnosti o průběhu a výsledku kontrolního vážení, a proto nebylo nutné shromažďovat další důkazní prostředky k detailnějšímu prověřování průběhu vážení. V podkladech založených ve spise nebyly shledány rozpory. Případné výpovědi žalobcem navržených svědků by se týkaly skutečností již dostatečně prokázaných, nebo bezvýznamných. Navržené důkazy nemohly zpochybnit již dříve provedené důkazy, a především relevantně nezpochybnily průběh ani výsledek předmětného kontrolního vážení. Svědecké výpovědi policistů jsou v podstatných rysech a s ohledem na časový odstup souladné a dostatečně osvědčující relevantní skutečnosti (řádný výběr vážního místa, řádné provedení výzvy vůči řidiči vozidla, kontrola stavu a povrchu vážního místa aj.). Policisté jsou v zásadě nestrannou úřední osobou, která nemá na výsledku přestupkového řízení na rozdíl od obviněného zájem, nevyplývá–li z okolností konkrétního případu něco jiného. V projednávané věci nebyl zjištěn žádný motiv, proč by osoby provádějící kontrolu měly zájem na obvinění žalobce než prostý výkon jejich služby.

17. K druhému okruhu žalobních námitek: Podle § 38a odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích provádí Policie ČR a celní úřady nízkorychlostní kontrolní vážení na dálnicích, silnicích a místních komunikacích, přičemž při tomto způsobu vážení dochází k odklonění vozidel z provozu. Tento proces začíná tím, že je řidič vozidla vyzván, aby vozidlo podrobil vážení, když zajížďka k technickému zařízení a zpět na pozemní komunikaci nesmí být delší než 16 kilometrů. Proto samotné vážení vozidla a kontrola rozměrů nemusí nutně probíhat na pozemní komunikaci, na které bylo kontrolované vozidlo zastaveno. Vážní zóna spolu stechnickým zařízením se může pro účely nízkorychlostního kontrolního vážení nacházet (aběžně také nachází) např. na účelových komunikacích nebo na místech ležících mimo pozemníkomunikaci. Předmětné kontrolní vážení probíhalo na pozemní komunikaci I/21, tedy na téže pozemní komunikaci, po které se předmětné vozidlo pohybovalo před jehokontrolou provedenou příslušníky policie, konkrétně na parkovišti u čerpací stanice MOL uFrantiškových Lázní. Podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacíchsoučástmi dálnice, silnice a místní komunikace jsou mimo jiné odpočívky. Podle ustanovení §12 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích je odpočívka stavebně a provozně vymezenáplocha dálnice, silnice nebo místní komunikace určená k bezúplatnému stání silničníhomotorového vozidla na dobu potřebnou pro zajištění bezpečnosti a plynulosti silničníhoprovozu a k odpočinku uživatelů, popřípadě k jejich občerstvení a k doplnění pohonných hmot.Proto je parkoviště (odpočívka) u čerpací stanice MOL Františkovy Lázně součástí silnice č. I/21. Příslušníci Policie ČR provádějící nízkorychlostní kontrolní vážení nazákladě zákonného zmocnění [dle § 38 odst. 3 písm. b) zákona o pozemních komunikacích] nepotřebují žádné zvláštní pověření či souhlas vlastníka příslušné pozemní komunikace. Ze svědeckých výpovědí policistů vyplynulo, že před vážením byl zkontrolován stav povrchuvážního místa. Z fotodokumentace je patrno, že prostor pro kontrolní vážení byl řádněvymezen kužely, není tedy pravdou tvrzení žalobce, že vážení proběhlo narychlo, bez označeníkontrolního místa a bez jakéhokoliv ověření terénu. Oznámení o zahájení řízení, nařízení ústního jednání a předvolání ze dne 15. 8. 2017, č. j. 37460–4/2017–540000–12, na den 11. 9. 2017 bylo žalobci řádně a prokazatelně doručeno do vlastníchrukou dne 18. 8. 2017. Zároveň byl žalobce poučen, že pokud se nedostaví, může být přestupekprojednán bez jeho přítomnosti. Žalobce se k uvedenému ústnímu jednání bez omluvynedostavil. Ústního jednání se zúčastnil zástupce žalobce, který se seznámil s předmětemjednání a se spisem, následně se k dané věci vyjádřil a zároveň mu byl na základě jeho žádostizaslán kompletní spisový materiál. Za dané situace dále nebylo potřebné žalobceopakovaně předvolávat, když o svém právu o nahlížení do spisu a o uplatnění připomínek,navržení a doplnění důkazů v průběhu řízení byl několikrát celním úřadem vyrozuměn, přičemžpříslušné podklady založené ve spisu byly žalobci na jeho žádost celním úřadem opakovanězaslány.

18. K třetímu okruhu žalobních námitek: Žalovaný odkázal na § 51 odst. 2 a § 53 odst. 6 správního řádu, kdy přečtení listiny nebo sdělení jejího obsahu za přítomnosti účastníků řízení postrádá smysl v případě, kdy je listina součástí spisu. Proto v daném případě postačovalo založení metrologického předpisu č. MP009–04 do spisu spolu s vyrozuměním žalobce, neboť žalobce měl možnost se s touto listinou kdykoliv seznámit při nahlížení do spisu dle § 36 odst. 3 správního řádu, o čemž byl opakovaně vyrozuměn. Navíc na základě žádosti žalobce ze dne 8. 11. 2020 celní úřad uvedený metrologický předpis spolu s dalšími požadovanými listinami žalobci dne 11. 11. 2020 přímo zaslal, přičemž žalobce se k těmto listinám vyjádřil dne 15. 11. 2020.

19. K čtvrtému okruhu žalobních námitek: K vážení došlo prostřednictvím vah s neautomatickoučinností HAENNI WL 103, jakožto schváleným měřidlem ověřeným Českým metrologickýminstitutem a je k dispozici doklad o vážení a fotodokumentace. Proto mohlo ke zpochybněníjeho výsledků dojít pouze v případě, že by žalobce konkrétní, věrohodnou a doloženouargumentací zpochybnil jejich správnost individuálními okolnostmi vážení, jež by měly svůjpůvod v podmínkách na místě vážení či v provozu kontrolovaného vozidla na místě vážení. Obstaral–li celní úřad v průběhu řízení katalogový list k vahám Haenni WL 103 v anglickém jazyce, nebylo nezbytné obstarávat jeho úřední překlad, neboť nejenže celní orgány při posouzení správnosti postupu při kontrolním vážení vycházely primárně i z dalších podkladů, ale jejich rozhodnutí obstojí i bez zohlednění uvedeného katalogového listu. Jak je totiž uvedeno v příslušném potvrzení o ověření stanoveného měřidla, váhy Haenni WL 103 mají požadované metrologické vlastnosti a není tak pochyb o tom, že jsou schopny naplnit požadavky uvedené v metrologickém předpisu č. MP009–04 pro nízkorychlostní kontrolní vážení (podélný sklon vážního místa menší než 2 % a příčný menší než 3 %), když oba dokumenty byly vydány toutéž institucí. Navíc lze z katalogového listu jednoduše zjistit, podle údajů výrobce, schopnost vážení silničních vozidel předmětným typem vah až do 5 % sklonu povrchu vážního místa.

20. K pátému okruhu žalobních námitek: Žalovaný s odkazem na § 38a odst. 3 písm. a), b) zákona o pozemních komunikacích uvedl, že v těchto případech není vyžadovánsouhlas vlastníka k provádění nízkorychlostního kontrolního vážení na jím vlastněné pozemníkomunikaci. Policie ČR a celní úřad nepotřebují zvláštní pověření vlastníka pozemníkomunikace a taktéž nepotřebují povolení vlastníka pozemní komunikace provádětnízkorychlostní kontrolní vážení na silničním pozemku včetně silničního pomocného pozemku.Není ovšem vyloučeno, aby příslušníci Policie ČR nebo celního úřadu přizvali jako technickouvýpomoc CSPSD, které bylo jako státní příspěvková organizace založeno Ministerstvemdopravy mj. i za účelem zajištění případné technické podpory při kontrolách technického stavuvozidel a kontrolním vážení silničních vozidel. Kontrolní vážení bylo prováděno Policií ČR za technické podpory pracovníků CSPSD, tedy dle varianty druhé, proto žalobcem požadované listiny nebylo třeba předkládat. Dle svědeckých výpovědí policistů a dokladu o vážení nevznikly pochybnosti o tom, že žalobce byl vyzván k podrobení se kontrolnímu vážení osobouoprávněnou, tedy příslušníkem policie. Pracovníci CSPSD, vykonávající technickou podporupři vážení, pak samozřejmě mohou řidiči udělovat pokyny související se samotným provedením kontrolního vážení, např. pokyny ke správnému najetí a zastavení na vahách, což není v rozporus příslušnými zákonnými předpisy.

21. K šestému okruhu žalobních námitek: Žalovaný dle shromážděných podkladů neměl pochybnosti o shodě místa provedení předmětného kontrolního vážení s výpisem CSPSD z databáze ke kontrolnímu místu č. K–67 Františkovy Lázně. Uvedené místo je v této listině označeno nejen pomocí GPS souřadnic, slovním popisem – „parkoviště u ČS MOL“, ale i mapkou a fotodokumentací a naprosto se shoduje s místem spáchání přestupku tak, jak jej vymezil celní úřad v prvoinstančním rozhodnutí. Žalobcem navrhované provedení místního šetření bylo nadbytečné, neboť se ze strany žalobce jedná o další ze široké palety postupně předkládaných a ničím nepodložených námitek. Argumentace žalobce ve smyslu možných vlivů na korektnost (správnost) vážení vyvolaná stavem na místě se odehrává výlučně v rovině obecných spekulací a ničím nepodloženého tvrzení. Naopak přirozenou reakcí člověka podezřelého z přestupku by bylo již na místě do protokolu uvést důvody, pro které se domnívá, že se jej nedopustil. Pokud tak žalobce neučinil, mohl by zajisté bez větších obtíží tvrzenou nevhodnost místa kontrolního vážení sám zdokumentovat a následně v řízení doložit, k čemuž však nedošlo. Zásada vyšetřovací totiž má své meze a správní orgán nemá povinnost prověřovat každou smyšlenou námitku obviněného z přestupku, ale pouze skutečnosti, u kterých vznikla důvodná pochybnost o jejich správném skutkovém zjištění. V tomto případě se však o takovou důvodnou pochybnost nejednalo. Na druhou stranu žalobci nic nebránilo brát se o svá práva a takové důkazy, např. pořízením fotodokumentace k prokázání svých tvrzení předložit, aby správní orgán o takové, z jeho pohledu důvodné, pochybnosti přesvědčil, když bylo zřejmé, že pouhé tvrzení nemohlo být v tomto ohledu dostačující. Požadavky na místo, kde probíhá samotné vážení, nejsou obsaženy v zákoně o pozemních komunikacích ani v jeho prováděcí vyhlášce. Výběr místa se řídí potřebami kontrolního vážení, které jsou určeny podle toho, které hodnoty stanovené vyhláškou č. 341/2014 Sb. jsou předmětem kontroly. Absence právní úpravy způsobu provádění nízkorychlostního kontrolního vážení a požadavků vážicí plochy nezpůsobuje to, že by bylo prováděno protiprávně. Pro účely kontroly provozu na pozemních komunikacích vydal Český metrologický institut Metrologický předpis MP 009–04. Tento předpis není obecně závazným předpisem, přesto je však vhodné jejrespektovat tak, aby vážní místo odpovídalo určitým parametrům, zejména co se týče kvalitypovrchu a jeho sklonu či rozměrů, v souladu podmínkami pro užívání technologického zařízenía návodem k obsluze vah. Z výpisu CSPSD z databáze pro předmětné kontrolní místo č. K–67 Františkovy Lázně je patrné, že toto místo mělo ke dni vyhotovení jeho zaměření (pasportizace) 6. 4. 2016 příčný sklon 0,5% a podélný sklon 0,7 %. Dle fotodokumentace pořízené při kontrole lze zjistit, že k okamžiku kontroly nedošlo k žádné zásadní změně tohoto místa, živičný povrch je rovný a pevný, bez výtluků, nerovností či vyjetých kolejí a neobsahuje nečistoty, které by mohly ovlivnit kvalitu vážení. Jak rovněž vyplývá ze svědeckých výpovědí policistů, před vážením byl zkontrolován stav povrchu. Rovněž je z fotodokumentace patrno, že prostor pro kontrolní vážení byl řádně vymezen kužely. Žalovaný je přesvědčen, že vážení bylo provedeno ověřeným stanoveným měřidlem a bylo řádně zdokumentováno (fotografiemi a dokladem o vážení), což představuje objektivní a dostatečný důkaz o tom, že ke spáchání přestupku došlo. Pro úplnost lze dodat, že žádný zákonný předpis nestanovuje kontrolním orgánům před každým kontrolním vážením přeměřovat sklon vážního místa ani předkládat kontrolovaným osobám metodiky pro kontrolní vážení.

22. K sedmému okruhu žalobních námitek: Podle § 30 písm. b) zákona o přestupcích promlčecí doba činí 3 roky, neboť se jedná o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty,jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč [podle § 42a odst. 4 písm. c) zákona o pozemníchkomunikacích do 500 000 Kč]. Na vymezení uvedené horní hranice pak nemůže mít vliv, pokudpříslušný správní orgán zvolí v zájmu urychlení řízení pro uložení sankce institut příkazníhořízení, popř. příkaz na místě (s horní hranicí sankce 30 000 Kč, resp. do 15 000 Kč), a tentopříkaz je následně na základě podaného odporu zrušen. Dále žalovaný odkázal na § 31 odst. 1 a § 32 odst. 2 zákona o přestupcích – promlčecídoba přerušila mj. oznámením o zahájení řízení o přestupku a vydáním rozhodnutí, jímž jeobviněný uznán vinným (8. 8. 2017 doručením příkazu č. j. 37460–2/2017–540000–12; 14. 11.2017 vydáním rozhodnutí o přestupku č. j. 37460–19/2017–540000–14; 25. 4. 2018 vydánímrozhodnutí o přestupku č. j. 4809–13/2018–540000–14; 21. 5. 2020 vydáním rozhodnutí opřestupku č. j. 69791/2020–540000–12; 4. 6. 2021 vydáním prvoinstančního rozhodnutí), přičemžpřerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová. Podle § 32 odst. 3 zákona opřestupcích platí, že byla–li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 3 roky od jeho spáchání; jde–li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč, tak jako v nyní projednávaném případě, odpovědnost zapřestupek zaniká nejpozději 5 let od jeho spáchání. Daný přestupek byl spáchán 13. 7. 2017 ak promlčení daného přestupku tak dosud nedošlo. Trestnost typově závažnějšího přestupku reprezentovaného vyšší sazbou pokuty by z důvodu ochrany společenských zájmů a preventivně–represivní funkce správního trestání měla zaniknout za delší dobu než v případě typově méně závažného přestupku reprezentovaného nižší sazbou pokuty. Zvolil–li celní úřad nejprve za účelem zjednodušení a urychlení řízení o přestupku pro vyřízení věci formu příkazu, tato volba nemá vliv, resp. nesnižuje typovou závažnost uvedeného protiprávního jednání.

23. K osmému okruhu žalobních námitek: Žalovaný poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že za zjevně nepřiměřenou zpravidla nelze považovat pokutu uloženou do 4 % zákonného rozpětí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000–62, publ. pod č. 225/2004 Sb. NSS). Ze samotné podstaty správní sankce ukládané ve formě pokuty pak plyne, že představuje negativní zásah do finanční situace pachatele. Současně přitom platí, že má–li ukládaná sankce plnit funkci jak individuální, tak generální prevence, musí být pro pachatele přestupku dostatečně citelná. Uložení sankce pokuty v daném případě ve výši 10 000 Kč (což činí pouhé 2 % z maximální možné výše, tj. na samé spodní hranici možného sankčního intervalu) bylo věcí uvážení celního úřadu, který vycházel především ze závažnosti přestupku a s přihlédnutím ke způsobu jeho spáchání, k jeho následkům a okolnostem, za kterých došlo k protiprávnímu stavu, rovněž pak zohlednil skutečnosti hovořící ve prospěch i v neprospěch žalobce – uložený trest je tedy přiměřený a dostatečně odůvodněný.

24. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Rozhodnutí bez nařízení jednání

25. Vzhledem k tomu, že žalobce ve lhůtě mu k tomu soudem poskytnuté výzvou ze dne 25. 10. 2021, č. j. 57 A 129/2021–27, nevyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání a žalovaný s tímto postupem vyslovil výslovný souhlas ve vyjádření k žalobě, rozhodl soud v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání.

V. Posouzení věci soudem

26. V souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Přezkumná činnost soudu dále respektovala dispoziční zásadu vyjádřenou v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 in fine a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, z jakých skutkových či právních důvodů je napadené rozhodnutí správního orgánu nezákonné. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. – takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

27. Žaloba je nedůvodná.

28. Podle konstantní judikatury správních soudů musí správní soud z úřední povinnosti, i bez návrhu žalující strany, přihlédnout k prekluzi stíhaného přestupku (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2005, č. j. 3 As 57/2004–39, publ. ve Sb. NSS pod č. 845/2006). Soud se tedy nejprve vyjádří k sedmému okruhu žalobních námitek, v němž žalobce namítl promlčení stíhaného přestupku.

29. Není sporu o tom, že předmětem přestupkového řízení byl přestupek podle § 42a odst. 4 písm. c) zákona o pozemních komunikacích. Za tento přestupek lze podle § 42a odst. 7 písm. a) zákona o pozemních komunikacích uložit pokutu do 500 000 Kč.

30. Podle § 29 písm. a) zákona o přestupcích zaniká odpovědnost za přestupek uplynutím promlčecí doby. Podle § 30 písm. b) zákona o přestupcích činí promlčecí doba 3 roky, jde–li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč. Podle § 31 odst. 1 zákona o přestupcích počíná promlčecí doba běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku. Současně platí podle § 32 odst. 2 zákona o přestupcích, že se promlčecí doba přerušuje oznámením o zahájení řízení o přestupku [písm. a)], vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným [písm. b)], přičemž přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová. Byla–li promlčecí doba přerušena, podle § 32 odst. 3 zákona o přestupcích odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 5 let od jeho spáchání, jde–li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč.

31. Pro posouzení prekluze bylo nutné určit jednak počátek prekluzivní lhůty a jednak její délku. Počátkem prekluzivní lhůty je den následující po dni spáchání přestupku. Tímto dnem je tedy 14. 7. 2017 (den následující po dni 13. 7. 2017). Prekluzivní lhůta v posuzovaném případě činí 3 roky, protože jde o přestupek, za který zákon o pozemních komunikacích stanoví pokutu v maximální výměře 500 000 Kč, tedy více než 100 000 Kč [srov. výše citované § 30 písm. b) a § 42a odst. 7 písm. a) zákona o pozemních komunikacích]. Nedošlo–li by k přerušení prekluzivní lhůty, uplynula by tříletá prekluzivní lhůta dne 14. 7. 2020. Bylo tedy nutno zabývat se tím, zda došlo k jejímu přerušení.

32. Celní úřad vyhotovil dne 3. 8. 2017 příkaz, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání předmětného přestupku. K vydání příkazu došlo podle § 71 odst. 2 písm. e) správního řádu dne 4. 8. 2017, kdy byl vypraven (viz doručenka příkazu založená ve správním spisu). Vzhledem k tomu podle § 32 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích došlo dne 4. 8. 2017 vydáním příkazu k přerušení promlčecí doby, protože bylo vydáno rozhodnutí (formou příkazu podle § 90 zákona o přestupcích), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání předmětného přestupku. Příkaz podle § 90 zákona o přestupcích je vždy rozhodnutím, jímž je obviněný uznán vinným. Podle bodu 25 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 As 255/2020 – 23, platí: „Rozhodnutím, jímž se obviněný uznává vinným, je třeba rozumět meritorní rozhodnutí, jehož výroková část obsahuje náležitosti § 93 zákona o odpovědnosti za přestupky. Lze doplnit, že ke shodnému závěru dospěla i komentářová literatura: „Rozhodnutím o přestupku, kterým byl obviněný uznán vinným, respektive kterým byla vyslovena vina, je zde nutno rozumět meritorní rozhodnutí, jehož součástí je vyslovení viny. Nejedná se tedy o jakékoli rozhodnutí učiněné, ať v podobě rozhodnutí či usnesení, v průběhu řízení o přestupku, ale pouze o meritorní rozhodnutí. Jedná se tak o rozhodnutí o přestupku ve věci v prvním stupni, a to buď vydáním příkazu (§ 90), nebo vydáním rozhodnutí ve standardním řízení (§ 67 a násl. SpŘ). V obou případech se ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, kromě náležitostí podle správního řádu mimo jiné uvede vyslovení viny [§ 93 odst. 1 písm. c)].“ (Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2020, s. 259).“ Stejně tak nemůže být sporu o tom, že vydáním příkazu se přerušuje běh promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne 28. 12. 2020, č. j. 61 A 9/2020–43, body 12 a 13, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2020, č. j. 8 As 82/2018–48, bod 16, ze dne 27. 10. 2020, č. j. 8 As 86/2020–46, bod 31, ze dne 21. 12. 2020, č. j. 4 As 250/2020–55, bod 18).

33. Dne 4. 8. 2017 vydáním příkazu tedy byla tříletá promlčecí doba přerušena a začala běžet znovu [srov. § 32 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích] a skončila by, nebyla–li znovu přerušena, dne 4. 8. 2020. V jejím průběhu však celní úřad vypracoval rozhodnutí ze dne 20. 5. 2020, č. j. 69791/2020–540000–12, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání předmětného přestupku. K vydání rozhodnutí ze dne 20. 5. 2020 došlo podle § 71 odst. 2 písm. e) správního řádu dne 21. 5. 2020, kdy byl odeslán do datové schránky zmocněnce žalobce (viz doručenka založená ve správním spisu). Vzhledem k tomu podle § 32 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích došlo dne 21. 5. 2020 vydáním rozhodnutí ze dne 20. 5. 2020 k dalšímu přerušení promlčecí doby, protože bylo vydáno rozhodnutí, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání předmětného přestupku. Dne 21. 5. 2020 tedy byla tříletá promlčecí doba přerušena a začala běžet znovu [srov. § 32 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích] a skončila by, nebyla–li znovu přerušena, dne 21. 5. 2023. Současně se konstatuje, že k uplynutí prekluzivní lhůty podle § 32 odst. 3 zákona o přestupcích nedošlo, protože neuplynulo 5 let od jeho spáchání (13. 7. 2022). Případnými dalšími přerušeními prekluzivní lhůty se soud nezabýval, protože by nemohla změnit závěr o nepromlčení předmětného přestupku.

34. Sedmý okruh žalobních námitek tedy nebyl důvodný, protože nedošlo k promlčení stíhaného přestupku. Žalobce se mýlí, pokud váže aplikaci § 30 zákona o přestupcích na to, že příkazem mohla být žalobci podle § 42a odst. 7 písm. h) zákona o pozemních komunikacích uložena pokuta do 30 000 Kč, příp. jen do výše 10 000 Kč vzhledem k vydanému příkazu a § 90 odst. 3 zákona o přestupcích. § 30 písm. b) zákona o přestupcích totiž explicitně uvádí, že jde o to, jakou horní sazbu pokuty za stíhaný přestupek stanoví zákon. Zákon o pozemních komunikacích přitom v § 42a odst. 7 písm. a) stanoví, že za stíhaný přestupek lze uložit pokutu do 500 000 Kč. Předmětem regulace § 42a odst. 7 písm. e) až h) zákona o pozemních komunikacích je stanovení sazby pokuty toliko v případě, že je ukládána příkazem na místě, a proto tato zákonná ustanovení nelze na § 30 zákona o přestupcích použít. Jakkoli podle § 90 odst. 3 zákona o přestupcích nelze obviněnému uložit vyšší výměru správního trestu, než mu byly uloženy příkazem zrušeným odporem obviněného, nejde o horní sazbu pokuty za stíhaný přestupek stanovenou zákonem ve smyslu § 30 písm. b) zákona o přestupcích. Horní sazba pokuty je zákonem stanovena pro každý jednotlivý přestupek a je bezvýznamné, jaká (nižší) pokuta smí být ukládána příkazem na místě nebo jaká (nižší) pokuta byla obviněnému uložena příkazem zrušeným odporem. Jak bylo výše vyloženo, není pravdou, že by naposled byla vina žalobce vyslovena rozhodnutím dne 25. 4. 2018 ani že by prekluzivní lhůta u stíhaného přestupku činila jeden rok tak, jak tvrdí žalobce v žalobě. Vzhledem k výše uvedeným přerušením prekluzivní lhůty ani nemohla dne 13. 7. 2020 uplynout promlčecí lhůta ve smyslu ust. § 32 odst. 3 zákona o přestupcích a ani nebyla tříletá. Pokud se žalobce dovolával aplikace příznivější právní úpravy promlčení, nevysvětlil v žalobě, co tím míní. Směřoval–li žalobce k § 2 odst. 1 zákona o přestupcích (Odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je–li to pro pachatele přestupku příznivější.), pak je nutno uvést, že horní sazba pokuty 500 000 Kč stanovená pro předmětný přestupek v § 42a zákona o pozemních komunikacích nebyla od spáchání přestupku dodnes změněna – je sice pravdou, že původně byla sazba stanovena v odst. 7 písm. a) zákona o pozemních komunikacích a novelou č. 227/2019 Sb. byla přesunuta v zákoně o pozemních komunikacích do odst. 8 písm. a), ale nedošlo k žádné změně jejího textu. Jinými slovy, žádným pozdějším zákonem nebyla horní sazba pokuty za stíhaný přestupek snížena (shodně str. 4 napadeného rozhodnutí).

35. Před vypořádáním ostatních žalobních námitek považuje soud za efektivní nejdříve konstatovat rozhodnou právní úpravu a popsat, o co opřely správní orgány obou stupňů své rozhodnutí o vině žalobce. Z hlediska soudního přezkumu představují totiž rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. října 2004, č. j. 5 Afs 16/2003–56).

36. Podle § 42a odst. 4 písm. c) zákona o pozemních komunikacích se dopustí řidič vozidla přestupku tím, že vozidlo překročí při nízkorychlostním kontrolním vážení hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem. 37. § 38a odst. 1 zákona o pozemních komunikacích stanoví, že na dálnicích, silnicích a místních komunikacích se provádí kontrolní vážení a měření silničních motorových vozidel (mj.) kategorie N2.

38. V písm. b) odst. 2 § 38a zákona o pozemních komunikacích se definuje nízkorychlostní kontrolní vážení tak, že jde o kontrolní vážení vozidla všemi jinými technickými zařízeními než nepřenosnými vysokorychlostními vahami, při kterém dochází k odklonění vozidla z provozu.

39. Podle § 38a odst. 3 písm. b) zákona o pozemních komunikacích provádí nízkorychlostní kontrolní vážení (mj.) Policie České republiky nebo celní úřady samostatně. 40. § 38a odst. 5 zákona o pozemních komunikacích stanoví, že nízkorychlostní kontrolní vážení zahrnuje kontrolu největší povolené hmotnosti silničního vozidla, kontrolu největší povolené hmotnosti na nápravu a skupiny náprav vozidla, další hmotnostní poměry vozidla a kontrolu největších povolených rozměrů vozidel a jízdních souprav.

41. Podle § 38b odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je řidič vozidla povinen na výzvu policisty nebo celníka podrobit vozidlo nízkorychlostnímu kontrolnímu vážení. Zajížďka k technickému zařízení na nízkorychlostní kontrolní vážení, včetně cesty zpět na pozemní komunikaci, nesmí být delší než 16 kilometrů. 42. § 38b odst. 2 zákona o pozemních komunikacích stanoví, že při nízkorychlostním kontrolním vážení je řidič vozidla povinen řídit se pokyny osoby obsluhující zařízení na nízkorychlostní kontrolní vážení. 43. § 38b odst. 3 zákona o pozemních komunikacích stanoví, že o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení vydá osoba obsluhující zařízení na nízkorychlostní kontrolní vážení vozidel řidiči doklad, který zašle též provozovateli vozidla.

44. Způsob provádění nízkorychlostního kontrolního vážení, náležitosti dokladu o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení a vzor dokladu stanoví podle § 38b odst. 5 zákona o pozemních komunikacích prováděcí právní předpis. Tímto předpisem je vyhláška č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích.

45. Závěr, že vozidlo řízené žalobcem překročilo při nízkorychlostním kontrolním vážení stanovené hodnoty, byl správními orgány opřen zejména o doklad o vážení, z něhož správní orgány dovodily, že dne 13. 7. 2017, v 13:18 hod., bylo na silnici číslo I/21,Františkovy Lázně, na km 56 u čerpací stanice MOL (kontrolní stanoviště K67) provedenonízkorychlostní kontrolní vážení, při kterém byla u kontrolovaného vozidla naměřena hmotnost převyšující nejvyšší povolenou hmotnost kontrolovaného vozidla. Soud se seznámil s obsahem dokladu o vážení a ověřil, že z něj vyplývají skutečnosti popsané v předchozí větě. Doklad o vážení obsahuje identifikaci použitých vah s uvedením údaje o platnosti jejich ověření. Dále je v dokladu o vážení uvedeno, že ho provedl policista pprap. M., byl mu přítomen policista pprap. L. a jako obsluha vah za CSPSD byl přítomen J. Ř., kdy všechny uvedené osoby doklad o vážení podepsaly.

46. K jednotlivým okruhům žalobních námitek uvádí soud následující.

47. První okruh žalobních námitek, v němž žalobce namítl nedostatečné zjištění skutkového stavu, není důvodný.

48. Závěr o překročení hmotnostních limitů byl, jak je výše vyloženo, opřen zejména o doklad o vážení, a soud tento závěr aprobuje. V souladu s tímto klíčovým důkazem (doklad o vážení) byly i ostatní podklady rozhodnutí, zejména fotodokumentace kontrolního vážení, potvrzení o ověření obou měřidel, výpis CSPSD z databáze ke kontrolnímu místu a svědecké výpovědi policistů M. a L., kteří prováděli kontrolní vážení. Uvedenými podklady byl zjištěn stav bez důvodných pochybností ve smyslu § 3 správního řádu a § 69 odst. 2 in fine zákona o přestupcích. Nevznikly totiž žádné rozumné pochybnosti o výsledku měření, kdy opatřené podklady rozhodnutí ve svém souhrnu, kdy tvoří logický a uzavřený řetězec, nevykazující žádné rozpory, osvědčují řádný průběh a objektivní výsledek kontrolního vážení. Soud souhlasí s žalovaným, že vzhledem k tomu nebylo nutno opatřovat další důkazy k prokázání viny žalobce. Soud odkazuje zejména na výpovědi policistů M. a L. (viz protokoly o jejich výpovědích ve správním spisu), přehledně shrnuté na páté až osmé straně prvoinstančního rozhodnutí. Pokud žalobce uváděl, že jejich svědeckými výpověďmi nebylo zjištěno, kdo a jakým způsobem vystavil certifikát k vážnímu místu, kdo a kdy posuzoval parametry vážního místa, zda a jak byl při tomto posouzení použit metrologický předpis MP 009–04, uvádí k tomu soud, že svědek M. potvrdil existenci certifikátu, kdy nebyly žalobcem tvrzeny ani doloženy konkrétní údaje, které by byly s to vyvolat pochybnosti o nezpůsobilém místě měření, přičemž nebylo sporu o tom, že žalobce byl měření osobně přítomen. Oba svědci potvrdili, že místo měření nemělo žádné vady, kdy svědek M. výslovně potvrdil, že na místě zkontroloval, že místo nevykazovalo poškození, nebyly na něm výmoly, ani žádné nečistoty, tj. splnění podmínek měření stanovených v příslušném metrologickém předpisu. Pokud jde o tento metrologický předpis, v průběhu řízení nebyla zjištěna žádná okolnost, která by založila pochybnost o tom, že nebyl dodržen. Z podkladů rozhodnutí nevznikly žádné pochybnosti o tom, že místo vážení a jeho povrch metrologickému předpisu vyhovovalo. Z tohoto důvodu nebylo na místě, jak správně uvedly správní orgány, provádět výslech pracovníků CSPSD a místní šetření. Žalobci nic nebránilo, aby jakkoli doložil pochybnosti o způsobilosti místa vážení, kdy z obsahu spisu žádné vznikly, a teprve v takovém případě by vznikla správním orgánům povinnost kvality místa vážení prošetřovat. Pokud žalobce uvedl, že tyto důkazy mohly prokázat, zda fotodokumentace ve správním spisu souhlasí s místem vážení, pak platí totéž: Z obsahu spisu žádné pochybnosti o tom nevznikly a bylo tedy na žalobci, aby případně doložil, proč by vzniknout měly. Soud neshledal ani žádné rozpory ve svědeckých výpovědích svědků, kdy naopak fakt, že si po více než roce po měření, které zjevně bylo součástí jejich dennodenních služebních povinností, nevzpomněli na některé podrobnosti, věrohodnost jejich výpovědi zvyšuje. Není třeba zdůrazňovat, že policisté na rozdíl od žalobce neměli na výsledku měření osobní zájem a vykonávali jen své služební povinnosti – pochybnosti o opaku nevznikly a žalobce je ani netvrdil. Zda žalobce kontrolu v celém jejím průběhu sledoval, nebylo pro rozhodnutí ve věci právně významné – tvrzeno nebylo, že by mu účast na měření byla odepřena a bylo na něm, zda a jak bude měření sledovat. Zcela nedůvodným je požadavek žalobce na výslech svědka L. N., protože s ním měl žalobce po dobu kontroly telefonovat – svědek nebyl měření přítomen a mohl by pouze svědčit o tom, co mu sdělil žalobce, kdy takové svědectví nemohlo k právně významným charakteristikám měření ničeho osvědčit. Soud dodává, že žalobnímu tvrzení, že L. N. „mohl vnímat průběh kontroly na místě po telefonu“, nelze přisvědčit – vnímal vlastními smysly (sluchem) jen to, co mu prostřednictvím telefonního hovoru mohl sdělovat žalobce, ale nikoli to, co by na místě samém vnímal vlastními smysly. Soud tedy shrnuje, že se shoduje se správními orgány (viz str. 12 napadeného rozhodnutí), že skutkový stav v potřebném rozsahu byl zjištěn řádně a žalobcem navržené svědecké výpovědi se týkaly skutečností prokázaných bez důvodných pochybností, nebo skutečností irelevantních.

49. Druhý okruh žalobních námitek, kdy žalobce namítl, že vážení proběhlo na soukromém pozemku, nebyl důvodný.

50. Žalovaný tuto odvolací námitku vypořádal na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí takto: „Podle § 38a odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích provádí Policie ČR acelní úřady nízkorychlostní kontrolní vážení na dálnicích, silnicích a místních komunikacích,přičemž při tomto způsobu vážení dochází k odklonění vozidel z provozu. Tento proces začínátím, že je řidič vozidla vyzván, aby vozidlo podrobil vážení, když zajížďka k technickémuzařízení a zpět na pozemní komunikaci nesmí být delší než 16 kilometrů. Z toho plyne, žesamotné vážení vozidla a kontrola rozměrů nemusí nutně probíhat na pozemní komunikaci, nakteré bylo kontrolované vozidlo zastaveno (odkloněno z provozu). Vážní zóna spolus technickým zařízením se může pro účely nízkorychlostního kontrolního vážení nacházet (aběžně také nachází) např. na účelových komunikacích nebo na místech ležících mimo pozemníkomunikaci. V dané věci je tedy rozhodující, na jaké pozemní komunikaci došlo k zastavenívozidla, resp. k udělení pokynu, aby vozidlo z této komunikace sjelo a pokračovalo k místufaktického provedení kontrolního vážení. Předmětné kontrolní vážení probíhalo na pozemníkomunikaci I/21 na parkovišti u čerpací stanice MOL u Františkových Lázní. Podle ustanovení§ 12 odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích součástmi dálnice, silnice a místníkomunikace mimo jiné jsou odpočívky. Podle ustanovení § 12 odst. 5 zákona o pozemníchkomunikacích je odpočívka stavebně a provozně vymezená plocha dálnice, silnice nebo místníkomunikace určená k bezúplatnému stání silničního motorového vozidla na dobu potřebnou prozajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a k odpočinku uživatelů, popřípadě k jejichobčerstvení a k doplnění pohonných hmot. V daném případě je parkoviště (odpočívka) u čerpací stanice MOL Františkovy Lázně tedy součástí silnice č. I/21. Příslušníci Policie ČR provádějícínízkorychlostní kontrolní vážení na základě zákonného zmocnění (dle § 38 odst. 3 písm. b)zákona o pozemních komunikacích) tak nepotřebují žádné zvláštní pověření či souhlasvlastníka příslušné pozemní komunikace.“ 51. S vypořádáním námitky žalovaným se soud shoduje a v podstatě nemá co dodat. Soud proto jen s odkazem na výše citovaná ustanovení zákona o pozemních komunikacích konstatuje, že policista nebo celník smí nařídit nízkorychlostní kontrolní vážení na dálnicích, silnicích a místních komunikacích, ale současně se počítá s tím, že takto musí řidič na výzvu policisty nebo celníka zajet k technickému zařízení na nízkorychlostní kontrolní vážení v zákonem omezené vzdálenosti [§ 38a odst. 1, odst. 2 písm. b), § 38b odst. 1]. Námitka právního charakteru pozemku, na němž bylo vážení provedeno, je tedy irelevantní, protože zákon žádné požadavky na právní charakter místa nízkorychlostního kontrolního vážení nestanoví. Proto nemohly být důvodné ani důkazní návrhy žalobce, které se vztahovaly k právnímu charakteru místa, kde vážení proběhlo, kdy šlo o skutečnost bezvýznamnou pro rozhodnutí správních orgánů. Námitka, že místo vážení nebylo označeno, bez ohledu na její relevanci, je jednoznačně vyvrácena pořízenou fotodokumentací (shodně viz str. 7 napadeného rozhodnutí: „Rovněž je z fotodokumentace patrno, že prostor pro kontrolní vážení byl řádně vymezen kužely, není tedy pravdou tvrzení odvolatele, že vážení proběhlo narychlo, bez označení kontrolního místa.“ – proti tomuto vypořádání námitky v žalobě nijak nebrojil a jen ji zopakoval). Pokud jde o charakteristiky místa vážení ve vztahu k metrologickému předpisu, soud odkazuje na své posouzení této otázky výše.

52. Žalobní argumentace, že měl celní úřad žalobce předvolat na ústní jednání dne 11. 9. 2017 a 19. 10. 2018, byla již vyvrácena v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 10, aniž (opět) žalobce s tam uvedenou argumentací jakkoli polemizoval: „K namítanému nenařízení ústního jednání a neprovedení výslechu odvolatele odvolací orgán uvádí, že oznámení o zahájení řízení, nařízení ústního jednání a předvolání č. j. 37460–4/2017–540000–12 ze dne 15. 8. 2017 na den 11. 9. 2017 bylo odvolateli řádně a prokazatelně doručeno do vlastních rukou dne 18. 8. 2017. Zároveň byl odvolatel poučen, že pokud se nedostaví, může být přestupek projednán bez jeho přítomnosti. Odvolatel se k uvedenému ústnímu jednání bezomluvy nedostavil. Ústního jednání se zúčastnil zástupce odvolatele, který se seznámils předmětem jednání a se spisem, následně se k dané věci vyjádřil a zároveň mu byl na základějeho žádosti zaslán kompletní spisový materiál. Za dané situace dále nebylo shledánopotřebným odvolatele opakovaně předvolávat, když o svém právu o nahlížení do spisu a ouplatnění připomínek, navržení a doplnění důkazů v průběhu řízení byl několikrát celnímúřadem vyrozuměn.“ Soud aprobuje závěr žalovaného, že na jednání dne 11. 9. 2017 byl žalobce řádně (marně) předvolán. Pokud jde o jednání dne 19. 10. 2018, nebyl důvod předvolávat žalobce (srov. § 34 odst. 2 věta první správního řádu). Argumentoval–li žalobce tím, že se ve věci nemohl vyjádřit, nešlo o důvodnou námitku, protože žalobce se k věci mohl vyjádřit, ve vyjádření mu nebylo bráněno, byl v řízení zastoupen profesionálním zmocněncem, který evidentně v průběhu řízení práva žalobce hájil a, chtěl–li žalobce sám cokoli správním orgánům sdělit, mohl tak učinit cestou písemného podání.

53. Třetí okruh žalobních námitek, že metrologický předpis nebyl jako listinný důkaz proveden při ústním jednání nebo mimo ústní jednání se včasným vyrozuměním žalobce, též nebyl důvodný.

54. Tuto námitku vypořádal žalovaný na str. 8 napadeného rozhodnutí: „Podle § 51 odst. 2 správního řádu o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastnícivčas vyrozuměni, podle § 53 odst. 6 správního řádu se o provedení důkazu listinou učiní záznamdo spisu. Tato ustanovení se však týkají zejména listin, které nezůstávají součástí spisu a pojejím předložení jsou vráceny dotčené osobě, což vyplývá i z druhé věty § 53 odst. 6 správníhořádu, kde je uvedeno, že se listina přečte nebo se sdělí její obsah za přítomnosti účastníků řízení.Tento postup by totiž postrádal smysl v případě, kdy je listina součástí spisu. Odvolací orgánuvádí, že dle ustálené judikatury v daném případě zcela postačovalo založení této listiny(metrologického předpisu č. MP 009–04) do spisu, neboť odvolatel měl a má možnost se s toutolistinou kdykoliv seznámit při nahlížení do spisu dle § 36 odst. 3 správního řádu, o čemž bylopakovaně před vydáním napadeného rozhodnutí s náležitým předstihem vyrozuměn. Navíc jeze správního spisu patrné, že na základě žádosti odvolatele ze dne 8. 11. 2020 celní úřaduvedený metrologický předpis spolu s dalšími požadovanými listinami odvolateli dne 11. 11.2020 přímo zaslal – viz č. j. 69791–2/2020–540000–12, přičemž odvolatel se k těmto listinámvyjádřil dne 15. 11. 2020.“ 55. Soud konstatuje, že žalobce se domáhal toho, aby určitý podklad rozhodnutí (bez ohledu na jeho procesní charakter) byl proveden při ústním jednání nebo mimo ústní jednání, ač bylo žalobci umožněno seznámit se s tímto podkladem před vydáním rozhodnutí, dokonce mu byl tento podklad správním orgánem adresně zaslán (doručení podkladu žalobce v žalobě výslovně potvrzuje). S touto námitkou nemohl žalobce u správního soudu uspět, protože ustálená judikatura správních soudů (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2017, č. j. 7 As 168/2017 – 35, body 34 až 36) nepochybuje o tom, že pokud správní orgán neprovede důkaz listinou v souladu s § 53 odst. 6 správního řádu, jedná se o vadu řízení, avšak tato vada nemá vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé za situace, že listina byla součástí správního spisu, se kterým se mohl účastník řízení seznámit a vyjádřit se k jeho obsahu před vydáním rozhodnutí. Jelikož žalobce měl nesporně možnost seznámit se s metrologickým předpisem (dokonce mu byl zaslán) a měl možnost se k němu vyjádřit (žalobce jím ve svých podáních ve správním řízení opakovaně argumentoval), nemohla i případně existující vada řízení, že měl být metrologický předpis proveden k důkazu určitým procesním způsobem, přivodit procesní úspěch žalobce v soudním řízení správním [srov. § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Pro posouzení této námitky soudem nebylo právně významné, jaký procesní charakter měl metrologický předpis a jak měl být proveden k důkazu správními orgány.

56. Ani čtvrtý okruh žalobních námitek týkající se cizojazyčného návodu k obsluze vážního zařízení (katalogový list), kdy žalobce za vadu správního řízení označil absenci jeho úředního překladu, nebyl důvodný.

57. Soud konstatuje, že šlo o sklon terénu tvořícího vážicí zónu. Tento sklon je stanoven v metrologickém předpisu (bod 6.2.2) na 2%, resp. 3 %, a žalobce ani nesporoval závěr žalovaného na str. 7 napadeného rozhodnutí, že podle výpisu CSPSD z databáze pro předmětné kontrolní místo č. K–67 Františkovy Lázně mělo toto místo ke dni vyhotovení jeho zaměření (pasportizace) 6. 4. 2016 příčný a podélný sklon vyhovující těmto parametrům (0,5%, resp. 0,7%). Použité váhy byly platně ověřené (viz dvě potvrzení o ověření stanoveného měřidla). V takové situaci, kdy soud ověřil, že v katalogovém listu je vskutku zcela jasně uveden údaj o max. sklonu terénu (slope 5%), soud souhlasí se správními orgány, že vynakládat prostředky na úřední překlad návodu by bylo nehospodárné. Námitka žalobce, že absence úředního překladu je procesní vadou způsobující nezákonné rozhodnutí, by nebyla účelová a správní orgány by jí musely přisvědčit, pokud by vznikly o faktickém sklonu terénu či obsahu návodu pochybnosti. Pochybnosti však nenastaly, kdy se žalobce omezil na obecné vyvracení podkladů rozhodnutí a žádnou věrohodnou alternativní verzi skutkového děje ani netvrdil. Soud musí přisvědčit žalovanému, že i kdyby nesmělo být přihlíženo k cizojazyčnému katalogovému listu, závěr o správnosti výsledku vážení by obstál vzhledem ke všem souladným podkladům rozhodnutí (doklad o vážení, dvě potvrzení o ověření stanoveného měřidla, metrologický předpis, pasport vážního místa). Měl–li žalobce za to, že terén buď fakticky nebo právně objektivní výsledek měření vylučoval, měl to konkrétně tvrdit a doložit. Soud by považoval ve shodě se správními orgány za nehospodárné, kdyby se pořizoval úřední překlad listiny, která jednak není pro rozhodnutí ve věci klíčová a navíc je předmětný údaj o překladu snadno v době bezplatných internetových překladačů ověřitelný. Soud se tedy shoduje s vypořádáním této námitky celním úřadem na osmnácté straně prvoinstančního rozhodnutí a žalovaným na str. 7 a 8 napadeného rozhodnutí.

58. Pokud žalobce namítal, že měl být překlad k důkazu proveden při ústním jednání nebo mimo ústní jednání, odkazuje soud na vypořádání obdobné námitky žalobce ve vztahu k metrologickému předpisu – žalobci bylo umožněno seznámit se s nepřeloženým, ale srozumitelným, podkladem před vydáním rozhodnutí a dokonce mu byl tento podklad správním orgánem adresně zaslán dne 11. 11. 2020.

59. Žalobce odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2015, č. j. 9 As 12/2014–60, podle jehož právní věty neopatření překladu cizojazyčné listiny, jíž je prováděn důkaz, může představovat vadu řízení, jestliže účastník v řízení před správním orgánem namítl, že tato skutečnost bránila uplatnění jeho práva vyjádřit se k podkladu rozhodnutí. Soud však dospěl k závěru, že tento kategorický závěr nelze na projednávaný případ aplikovat z důvodu jeho skutkových specifik. Soud především předesílá, že Nejvyšší správní soud nevznesl požadavek na úřední překlad, kdy překladem je i překlad prostý (srov. bod 54 citovaného usnesení rozšířeného senátu). Dále, jednak správní orgány provedly prostý překlad katalogového listu v relevantní pasáži (Na patnácté straně prvoinstančního rozhodnutí celní úřad uvedl, že katalogový list obsahuje údaj o tom, že provozní místo (vážící zóna) musí mít pevný a rovný povrch, příčný i podélný sklon max. 5%. Žalovaný tento prostý překlad katalogového listu stvrdil na str. 8 napadeného rozhodnutí.). Dále je významné to, že údaj o maximálním sklonu terénu 5% je z katalogového listu na první pohled zřejmá i bez pokročilejších znalostí anglického jazyka nebo s pomocí jakéhokoli internetového překladače za pár minut. A konečně je z námitky žalobce zřejmé, že účelově lpí na pouhé procesní formalitě. Nesouhlasil–li žalobce s prostým překladem relevantní (triviální) části katalogového listu, mohl to vzhledem k miniaturnímu rozsahu relevantní cizojazyčné pasáže („max. 5% slope“) snadno učinit. Žalobce však jen trvá na úředním překladu, kdy podle soudu výkon tohoto práva nemůže požívat ochrany, protože je zneužitím jeho obsahu – vzniká podezření, že žalobci nejde o to, seznámit se s překladem (s ním byl správními orgány seznámen), nýbrž vykonávat procesní obstrukce. Účelovost námitky žalobce je zřejmá i z toho, že žalobce trvá na úředním překladu jakékoli cizojazyčné listiny, nebo z toho, že žalobce uvádí, že „obsahem listiny může být něco jiného“. Soud má za to, že vzhledem k uvedeným specifikům řízení (srov. bod 53 citovaného usnesení rozšířeného senátu) nelze přisvědčit žalobní námitce, že neopatření úředního předkladu katalogového listu představuje procesní vadu, která by způsobila nezákonnost napadeného rozhodnutí.

60. Nejen ve vztahu k této žalobní námitce soud považuje za vhodné připomenout usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015–71, publ. ve Sb. NSS pod č. 3577/2017, podle nějž „[p]okud správní orgány opatří takovou sadu důkazů, z níž po jejich řádném zhodnocení lze učinit závěr o tom, že se obviněný skutku dopustil a zároveň neexistují rozumné důvody zakládající pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, změna pasivního postoje obviněného ve správním řízení v aktivitu v soudním řízení zřejmě nepovede k jeho úspěchu. Typicky tomu může být v situacích překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy, kdy bude závěr správního orgánu o naplnění skutkové podstaty přestupku podpořen navzájem nerozpornou a přesvědčivou sadou důkazů, přičemž teprve v žalobě přijde žalobce s obecnými a k věci se nijak blíže nevztahujícími důkazními návrhy ohledně možné chybovosti měřicího přístroje; (…).“ Soud shrnuje, že pokud obviněný z přestupku vznese jen obecná tvrzení o možném nenaplnění skutkové podstaty (v posuzované věci šlo o obecně namítané vady vážního místa a procesu vážení), které nejsou s to založit rozumné důvody k pochybnostem o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění správních orgánů, opřených o soubor důkazů v dostatečném rozsahu, správní orgány nepochybí, pokud důkazně neprověřují tvrzení obviněného.

61. Pokud jde o dodržení správného postupu vážení, soud znovu konstatuje, že hmotnost byla měřena schválenými váhami s ověřenou platností, což prokazuje doklad o vážení, dvě potvrzení o ověření stanoveného měřidla, fotodokumentace a výslechy sv. M. a L.. Žalobce ve správním řízení ani v žalobě konkrétně ani netvrdil, ani nedoložil, že a jak konkrétně váhami hmotnost změřena správně nebyla. Samozřejmě nelze vyloučit, že hmotnost nebyla z jakýchkoli důvodů (technická závada vah, chybný vážicí postup atp.) správně změřena, avšak bylo na žalobci, aby konkrétně a věrohodně toto tvrdil a doložil tak, aby o objektivním výsledku měření vznikly pochybnosti. Toto žalobce neučinil. Z tohoto důvodu soud aprobuje závěr správních orgánů, že by bylo nadbytečné provádět výslechy pracovníků CSPSD, zda podle katalogového listu postupují a zda a jak se obsah katalogového listu promítá do postupu při vážení vozidel. Namítal–li žalobce, že jeho důkazní návrh výslechy pracovníků CSPSD nebyl vypořádán, pominul vypořádání své námitky na devatenácté straně prvoinstančního rozhodnutí a na str. 12 a 13 napadeného rozhodnutí.

62. Pátý okruh žalobních námitek, že pracovníci CSPSD se nezákonně účastnili kontroly vozidla a vážení, není opodstatněný.

63. Žalobce nesporoval, že kontrolní vážení nařídili policisté [srov. výše citovaný § 38a odst. 3 písm. b), § 38b odst. 1 zákona o pozemních komunikacích]. Přitom § 38b odst. 2 zákona o pozemních komunikacích explicitně předpokládá, že samotný průběh vážení reguluje po technické stránce za přítomnosti policistů „osoba obsluhující zařízení na nízkorychlostní kontrolní vážení“. Z toho vyplývá, jednak že pracovníci CSPSD byli oprávněni jako osoby obsluhující měřicí zařízení udělovat žalobci pokyny, tudíž byli oprávněni se kontroly účastnit. Soud odkazuje na doklad o vážení podle § 38b odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, kde je uvedeno, že kontrole byl jako obsluha vah přítomen pracovník CSPSD, kdy vážení probíhalo s technickou podporou cizích složek (CSPSD). Nelze však přehlédnout, že i kdyby se tito pracovníci teoreticky kontroly neměli účastnit, stěží by jejich účast (přítomnost) mohla způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí – lépe řečeno, žalobce nijak nekonkretizuje, čím byla jeho práva přímo zkrácena přítomností pracovníků CSPSD při kontrole a jak se to projevilo na zákonnosti napadeného rozhodnutí. Soud současně odkazuje na čtrnáctou a šestnáctou stranu odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí a str. 9, 12 a 14 napadeného rozhodnutí, kde správní orgány obdobnou námitku žalobce vypořádaly a soud se s jejich posouzením ztotožňuje.

64. Soud konstatuje, že z obsahu spisu ani námitek žalobce nevyplývá, že by přítomností (účastí) pracovníků CSPSD na kontrole žalobce byly porušeny procesní předpisy či práva žalobce s vlivem na zákonnost napadeného rozhodnutí. Průběh kontroly byl řádně osvědčen dokladem o vážení a výslechem sv. M. a L., kdy tyto souladné důkazy nezavdaly pochybnosti o jejím řádném průběhu. Žalobce žádné konkrétní tvrzení o nezákonném zásahu pracovníků CSPSD nevznesl, a proto by bylo nadbytečné, jak správně správní orgány uvedly, provádět výslech pracovníků CSPSD (důvody též viz shora spolu s odkazem na vypořádání tohoto důkazního návrhu správními orgány obou stupňů). Nebylo též důvodu zajišťovat k důkaznímu návrhu žalobce zřizovací listinu Ministerstva dopravy ČR včetně dodatků, protože její obsah byl pro rozhodnutí ve věci právně bezvýznamný z důvodu, že účast pracovníků CSPSD nebyla nezákonná a nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Totéž lze uvést k navrženému výslechu žalobce – žalobce mohl, jak je výše vyloženo, správním orgánům kdykoli v průběhu správního řízení svou verzi skutkového děje sdělit (viz výše vypořádání totožné žalobní námitky).

65. Námitku rozdílné správní praxe ve správním řízení žalobce nevznesl a v soudním řízení správním neuvedl k tomuto tvrzení ničeho konkrétního. Skutečnost, že žalobce k důkazu navrhl vyžádat zřizovací listinu Ministerstva dopravy ČR včetně dodatků, žalovaný nepřehlédl – viz identifikace odvolací námitky na str. 9 napadeného rozhodnutí. Nicméně podle odůvodnění na str. 9 žalovaný dospěl k závěru, že pracovníci CSPSD se kontroly směli účastnit a vykonávat technickou podporu policie při obsluze vah. Implicitně tedy z tohoto odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že zajištění zřizovací listiny ministerstva by bylo z tohoto důvodu nadbytečné. Vypořádání tohoto okruh žalobních námitek lze uzavřít tím, že nelze přisvědčit ani námitce, že nebylo zjištěno, zda metodiky a certifikáty byly žalobci k dispozici, protože tato skutečnost nebyla pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí relevantní (zákon to správním orgánům neukládá).

66. V šestém okruhu žalobních námitek žalobce namítl, že skutkový stav nebyl řádně zjištěn, protože nebylo provedeno místní šetření. Žalobce uvedl, že podklady rozhodnutí neprokázaly, že při vážení byl dodržen ve vztahu k vlastnostem místa měření metrologický předpis a návod k obsluze vah.

67. Námitky tohoto okruhu jsou též nedůvodné. Soud odkazuje zejména na body 48, 57 a 60 odůvodnění tohoto rozsudku, kde vyložil, že nebyl důvod provádět místní šetření a že o správnosti vážení nevznikly důvodné pochybnosti, kdy je žalobce svými obecnými a nedoloženými tvrzeními nezaložil. Žalobní tvrzení, že závěr žalovaného o řádném vážení se neopírá o žádný relevantní podklad, není správný: Tento závěr je naopak potvrzován všemi následujícími podklady rozhodnutí, které jsou ve shodě: doklad o vážení, dvě potvrzení o ověření stanoveného měřidla, fotodokumentace, pasport (atest) místa měření – výpis CSPSD, výslechy sv. M. a L., příp. katalogový list. Lze poukázat na to, že fotodokumentace, která umožňuje objektivní pohled na místo měření, nezadává žádné pochybnosti o tom, že by došlo k nějaké změně místa od pořízení atestu (výpisu CSPSD) – povrch je rovný a pevný, bez nerovností a nečistot. Ostatně i podle výpovědi policistů tito povrch před měřením zkontrolovali. Závěr o tom, že výsledek měření je objektivní, že vážení bylo provedeno ověřeným stanoveným měřidlem a bylo řádně zdokumentováno, je tedy opřen o sadu souladných podkladů rozhodnutí.

68. Zpochybňoval–li žalobce v žalobě věrohodnost atestu vážního místa, jednalo se opět o tvrzení obecná a povšechná. Žalobce netvrdil, že by atest neodpovídal skutečnému stavu, ale jen odkazoval na jeho dataci, nejasnosti ohledně autora a způsobu měření. S takovou argumentací nemohl žalobce uspět, protože se nevztahovala k relevantní skutečnosti, zda a jaký sklon vážní místo v době kontroly mělo, kdy žalobce neuvedl jediný konkrétní údaj, proč by údaje uvedené v atestu neměly odpovídat skutečnosti. Byť nelze z podstaty věci vyloučit, že hodnoty uvedené v atestu vážního místa nemusely odpovídat stavu v okamžiku kontroly, nebylo to pravděpodobné, Proto bylo na žalobci, aby své konkrétní námitky, proč atest neodpovídá, vznesl a doložil. To se však nestalo a žalobce se omezil na obecné zpochybňování údajů uvedených v atestu. Příkladně se to obnažilo v žalobní námitce, že nebylo prokázáno, že vážní místo uvedené v atestu je shodné s místem vážení v posuzované věci. Žalovaný na str. 7 napadeného rozhodnutí uvedl: „Z výpisu CSPSD z databáze pro předmětné kontrolní místo č. K–67 Františkovy Lázně je patrné,že toto místo mělo ke dni vyhotovení jeho zaměření (pasportizace) 6. 4. 2016 příčný sklon 0,5% a podélný sklon 0,7 %.“ Soud též souhlasně odkazuje na vypořádání této námitky žalovaným na str. 11 napadeného rozhodnutí: „Rovněž odvolací orgán dle shromážděných podkladů nemá pochybnosti o shodě místa provedení předmětného kontrolního vážení s výpisem CSPSD z databáze ke kontrolnímu místuč. K–67 Františkovy Lázně. Uvedené místo je v této listině označeno nejen pomocí GPSsouřadnic, slovním popisem – „parkoviště u ČS MOL“, ale i mapkou a fotodokumentací anaprosto se shoduje s místem spáchání přestupku tak, jak jej vymezil celní úřad v napadenémrozhodnutí. Odvolatelem navrhované provedení místního šetření tak považuje odvolací orgánve shodě s celním úřadem za nadbytečné, neboť se ze strany odvolatele jedná o další ze široképalety postupně předkládaných a ničím nepodložených námitek.“ S uvedenou argumentací žalobce v žalobě ostatně v žalobě ani nijak nepolemizuje. Správní orgány tudíž neměly důvod pochybovat o totožnosti místa dle atestu a místa vážení ve věci žalobce, protože bylo v databázi CSPSD definováno kódem (K67), místním popisem (Františkovy Lázně – ČS MOL) souřadnicemi GPS i mapou. Pokud měl žalobce za to, že údaje GPS nesouhlasí, bylo na něm, aby údaje správních orgánů zpochybnil, protože správní orgány údaje, o nichž nevznikají důvodné pochybnosti, prokazovat nemusí. Nebyl tedy žádný důvod provádět místní šetření a jeho neprovedením nebyl ovlivněn řádně zjištěný skutkový stav a zákonnost napadeného rozhodnutí.

69. Osmý okruh žalobních námitek, který se týkal uložené pokuty, nebyl důvodný.

70. Soud při posouzení tohoto okruhu žalobních námitek vyšel z následující právní úpravy a judikatury. 71. § 78 odst. 1 in fine s. ř. s. stanoví, že pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí–li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil.

72. Podle § 78 odst. 2 s. ř. s. platí, že rozhoduje–li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou–li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze–li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl–li takový postup žalobce v žalobě.

73. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012–36, publ. pod č. 2671/2012 ve Sb. NSS, v právních větách tohoto rozsudku vysvětlil, že „[s]oudní řád správní umožňuje správnímu soudu zohlednit hledisko přiměřenosti sankce jen v situaci, kdy je soud podle § 78 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce nadán pravomocí nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je správním orgánem uložená sankce zjevně nepřiměřená. Prostor pro zohlednění přiměřenosti ukládané sankce podle § 78 odst. 1 s. ř. s. by byl dán pouze tehdy, pokud by vytýkaná nepřiměřenost měla kvalitu nezákonnosti, tj. v případě, že by správní orgán vybočil ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, jeho hodnocení kritérií pro uložení pokuty by postrádalo logiku, správní orgán by nevzal do úvahy všechna zákonná kritéria, uložená pokuta by byla likvidační apod.“ V bodě 19 svého rozsudku Nejvyšší správní soud vyložil, že správní soud se bez návrhu žalobce na moderaci pokuty podle § 78 odst. 2 s. ř. s. nesmí věnovat kritériím pro moderaci pokuty a nahrazovat správní uvážení o výši uložené sankce. Není v pravomoci správního soudu bez návrhu žalobce podle § 78 odst. 2 s. ř. s., aby vstoupil do role správního orgánu a položil na místo správního uvážení soudcovské uvážení a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena (bod 23 odůvodnění rozsudku). Ukládání trestu je tedy založeno na dvou základních principech – principu zákonnosti trestu, který správní soud k žalobní námitce přezkoumává podle § 78 odst. 1 s. ř. s., a individualizace trestu, který správní soud k žalobnímu návrhu přezkoumává podle § 78 odst. 2 s. ř. s. Posouzení zákonnosti trestu spočívá v přezkumu toho, zda se správní orgány výslovně zabývaly všemi kritérii, která zákon pro uložení pokuty stanovuje (zda správní orgány nepřekročily zákonné meze uvážení o pokutě a výši pokuty řádně zdůvodnily). Posouzení individualizace pokuty spočívá v přezkumu, zda nedošlo k excesu při uložení trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená – mezi hlediska individualizace trestu v dané věci patří zejména závažnost správního deliktu, význam chráněného zájmu, který byl správním deliktem dotčen, způsob spáchání správního deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán (bod 25 odůvodnění rozsudku). Pokud žalobce nevznesl návrh podle § 78 odst. 2 s. ř. s., přezkoumává správní soud postupem podle § 78 odst. 1 s. ř. s. k žalobní námitce výlučně to, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační. Při hodnocení zákonnosti uložené sankce správními soudy není dán soudu prostor pro změnu a nahrazení správního uvážení uvážením soudním, tedy ani prostor pro hodnocení prosté přiměřenosti uložené sankce (bod 26 odůvodnění rozsudku). Neuplatní–li žalobce návrh podle § 78 odst. 2 s. ř. s., nesmí správní soud hodnotit přiměřenost sankce kritériem závažnosti deliktního jednání a ostatními hledisky ovlivňujícími výši pokuty (body 27 a 28 odůvodnění rozsudku).

74. Pokud by správní soud směl na základě žalobního návrhu podle § 78 odst. 2 s. ř. s. hodnotit individuální přiměřenost pokuty, pak judikatura Nejvyššího správního soudu dospěla k závěru, že v případě sankcí z obecných hledisek méně závažných (konkrétně pokuta ve výši 10 000 Kč) je soudní moderace sankce zpravidla vzácnější (viz druhá právní věta rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012–23, publ. ve Sb. NSS pod č. 2672/2012 Sb.) a že o zjevně nepřiměřenou výši sankce nejde v případě, kdy pokuta byla uložena těsně nad spodní hranicí zákonného rozmezí (viz druhá právní věta rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000–62. publ. ve Sb. NSS pod č. 225/2004).

75. S ohledem na výše uvedenou právní úpravu a judikaturu soud konstatuje, že správní orgány ukládají pokuty za správní delikty v rámci svého správního uvážení, kdy je jejich volnost ohraničena zákonem stanoveným rozsahem sankce a kritérii jejího ukládání. Žalobní námitka vztahující se k uložené sankci umožňuje správnímu soudu přezkoumat správní uvážení o uložené sankci výlučně v rozsahu, zda správní orgány překročily zákonem stanovené meze uvážení o sankci, vybočily z nich nebo uvážení zneužily. Správní soud v mezích žalobní námitky zkoumá, zda správní orgán vybočil ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, jeho hodnocení kritérií pro uložení pokuty je nelogické, správní orgán nevzal do úvahy všechna zákonná kritéria a uložená pokuta je likvidační. Lze dodat, že bez návrhu žalobce podle § 78 odst. 2 s. ř. s. správní soud se nesmí zabývat tím, zda není uložená pokuta nepřiměřená, a to navíc jen zjevně.

76. Zákon o pozemních komunikacích v § 42a odst. 7 písm. a) stanovil, že za stíhaný přestupek podle § 42a odst. 4 písm. a) bylo lze uložit pokutu do 500 000 Kč.

77. Podle § 37 zákona o přestupcích se při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédne zejména k povaze a závažnosti přestupku [písm. a)], k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem [písm. c)], a u fyzické osoby k jejím osobním poměrům a k tomu, zda a jakým způsobem byla pro totéž protiprávní jednání potrestána v jiném řízení před správním orgánem než v řízení o přestupku [písm. f)]. 78. § 38 zákona o přestupcích stanoví, že povaha a závažnost přestupku je dána zejména a) významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, b) významem a rozsahem následku přestupku, c) způsobem spáchání přestupku, d) okolnostmi spáchání přestupku, e) u fyzické osoby též druhem a mírou jejího zavinění, popřípadě pohnutkou, je–li tato znakem skutkové podstaty přestupku, f) délkou doby, po kterou trvalo protiprávní jednání pachatele nebo po kterou trval protiprávní stav udržovaný protiprávním jednáním pachatele, g) počtem jednotlivých dílčích útoků, které tvoří pokračování v přestupku.

79. Prvoinstanční rozhodnutí odůvodnilo uloženou pokutu v částce 10 000 Kč na devatenácté a dvacáté straně s odkazem na horní hranici pokuty 500 000 Kč a § 37 písm. a), c) a § 38 zákona o přestupcích následovně: „Protiprávní jednání obviněného hodnotí celní úřad jako závažné a společensky nebezpečné jednání. V daném případě negativně celní úřad hodnotí jednání obviněného, když se zcela spoléhal na to, že jím přepravovaný náklad odpovídá váhovým hodnotám přípustného zatížení vozidel a jízdních souprav. Sám se nijak zřejmě nezabýval tím, zda toto zatížení odpovídá hodnotám povoleným. Negativně je třeba hodnotit porušení chráněného zájmu, kterým je právě dodržování hmotnostních poměrů u silničních vozidel, tj. nejvyšší hmotnosti silničního vozidla, největší povolené hmotnosti na nápravu podle Zákonao pozemních komunikacích. Zdůrazňuje se, že není přípustné jakékoliv přetěžování silničníchvozidel, a to zejména z důvodu bezpečnosti silničního provozu, neboť jakkoli přetíženévozidlo je hůře ovladatelné, a tedy pro silniční provoz nebezpečné. Stejně tak se negativněhodnotí i následky přetíženého vozidla na pozemní komunikace, kteréžto jsou ničeny právěvelkým přetížením vozidel (např. vyjeté koleje) a to má opět vliv na bezpečnost a plynulostsilničního provozu. S poškozením pozemních komunikací samozřejmě souvisí i jejichnáprava, která je velmi nákladná a zdlouhavá. Kdo tedy hodlá používat pozemní komunikace,je povinen se chovat tak, aby tyto nepoškodil a nezavdával příčinu pro jiná nebezpečí z tohovzniklá. Formy zavinění ve smyslu Zákona o přestupcích jsou vybudovány na složce věděnía složce vůle, u nedbalosti navíc na povinnosti zachovat určitou opatrnost. U obou druhůzákonem jmenované nedbalosti schází poté složka vůle v tom směru, že pachatel přestupkunechce způsobit následek, ani není srozuměn s tím, že jej způsobí. Jednání samo obviněného bylo však aktem jeho vůle – použít pozemní komunikaci. Nejedná zaviněně ten, kdo zachová určitou povinnou míru opatrnosti. Ve věci závažnosti přestupku zohlednil celní úřad zejména míru překročení hmotnostních limitů. V neprospěch obviněného vzal celní úřad míru překročení hmotnostních limitů, kdy došlo ke značnému překročení u zadní nápravykontrolovaného vozidla o 1917 kg a u celkové hmotnosti kontrolovaného vozidla o 3199 kg.Ve věci okolností spáchání přestupku a jeho následků hodnotil celní úřad především možnostiobviněného zamezit vzniku protiprávního stavu na místě nakládky. Celní úřad zohlednil, že seobviněný dopustil přestupku na základě výše uvedeného vyhodnocení v nevědomé nedbalosti.Ve prospěch obviněného vzal celní úřad skutečnost, že se obviněný v minulosti porušeníprávních předpisů nedopustil. Celní úřad zastává názor, že správní trest pokuty je ukládánzejména proto, aby byla respektována pravidla chování, stanovená právními normamia zajištěn také smysl a cíl právní úpravy. Uložený trest musí proto působit předevšímvýchovně, individuálně preventivně a musí vést k nápravě osoby tak, aby se dalšíhoprotiprávního jednání v budoucnu již nedopouštěla. Na základě výše uvedeného uložil celníúřad sankci pokuty, a to na samém spodním okraji zákonem stanovené výše (až 500.000,–Kč).Vzhledem k průběhu řízení a přístupu obviněného v projednávané věci považuje celní úřaduloženou sankci za dostatečnou k naplnění deklarovaného účelu.“ 80. Jelikož žalobce ve svém odvolání nepřiměřenost uložené pokuty nenamítal, žalovaný jen stručně na str. 15 napadeného rozhodnutí konstatoval, že uložená pokuta čítající 2% horní sazby byla uložena na samé spodní hranici možného sankčního intervalu, kdy celní úřad správněvycházel především ze závažnosti přestupku a s přihlédnutím ke způsobu jeho spáchání, k jehonásledkům a okolnostem, za kterých došlo k protiprávnímu stavu – žalovaný vtomto postupu neshledal žádné pochybení a považoval uložený trest za přiměřený a dostatečněodůvodněný.

81. Soud tedy konstatuje, že správní orgány uložily žalobci pokutu 10 000 Kč, což obnáší 2 % z částky, kterou lze za stíhaný přestupek přestupci uložit (500 000 Kč). Uloženou sankci správní orgány odůvodnily povahou a závažností stíhaného přestupku, zhodnotily konkrétní jednání a zavinění žalobce, odkázaly na zájem chráněný regulovaným přestupkem a jeho následky, přihlédly k předchozí bezúhonnosti žalobce a zabývaly se účelem sankce.

82. Žalobce neučinil návrh podle § 78 odst. 2 s. ř. s., a proto se soud, jak bylo výše podrobně vyloženo, mohl zabývat jen zákonností uložené sankce v mezích žalobních námitek podle § 78 odst. 1 ve spojení s § 75 odst. 2 s. ř. s.

83. Žalobce namítl, že byla pominuta jeho předchozí bezúhonnost i absence spáchání přestupku po dobu správního řízení. Jak bylo výše uvedeno, zohlednění těchto skutečností se žalobce ve správním řízení nedomáhal a správní orgány k předchozí bezúhonnosti žalobce přihlédly.

84. Domáhal–li se žalobce zohlednění toho, že po dobu správního řízení nespáchal další přestupek, pak to mezi zákonná kritéria ukládání sankce nepatří. Proto soud nemohl dospět k závěru, že by tím správní orgány překročily zákonem stanovené meze uvážení o sankci, vybočily z nich nebo uvážení zneužily. Totéž lze uvést k žalobní námitce poukazující na délku správního řízení.

85. Dále žalobce namítl, že nebyl zohledněn zákonný limit pro uložení sankce (v zahájeném příkazním řízení do 30 000 Kč) a nebyla zohledněna zásada změny k horšímu. Ani tyto námitky žalobce ve správním řízení nevznesl. Soud je nepovažuje za opodstatněné, protože žalobci nebyla uložena pokuta vyšší než 30 000 Kč (bez ohledu na to, že pokuta žalobci nebyla uložena v příkazním řízení) a nebyla mu ani uložena pokuta vyšší než v příkazu zrušeném odporem žalobce.

86. Žalobní námitky, že nebyly posuzovány poměry žalobce, též nebyly důvodné. Soud dospěl v posuzované věci k závěru, že správní orgány nevybočily při uložení pokuty žalobci ze zákonných mezí a zohlednily kritéria pro stanovení pokuty uvedená v zákoně o přestupcích. Správní orgány výslovně zohlednily závažnost, následky, jakož i způsob a rozsah protiprávního jednání žalobce. Správní soud, jak bylo výše vysvětleno, při posuzování zákonnosti pokuty podle § 78 odst. 1 s. ř. s. hodnotí, zda nebyla likvidační. Žalobce ve správním řízení proti výši pokuty v částce 10 000 Kč ničeho nenamítal a v řízení před soudem pouze obecně namítl, že nebyly zkoumány jeho poměry. Žalobce neuvedl, že by uložená pokuta byla vzhledem k jeho poměrům likvidační a s ohledem na nominální výši pokuty (10 000 Kč) to na první pohled není zřejmé. Podle soudu správní orgány proto nepochybily s důsledkem nezákonnosti svých rozhodnutí v tom, že se explicitně nevěnovaly vyloučení likvidačního efektu uložené pokuty. Na základě obecně dostupných údajů a výše uložené pokuty, průběhu řízení, kdy žalobce tuto skutečnost nenamítal, nebylo možné likvidační účinek dovodit. Jakkoli je správní orgán ukládající pokutu povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, v posuzované věci s ohledem na pasivitu žalobce (pouze v tomto ohledu) v průběhu správního řízení a desetitisícovou uloženou pokutu nelze dospět k závěru o možném likvidačním charakteru pokuty, který ostatně žalobce ani netvrdí. Samotná případně existující procesní vada explicitního neposouzení poměrů žalobce nemohla z výše uvedených důvodů vést k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, přičemž žalobce ani v žalobě netvrdil, proč by taková vada měla mít za následek nezákonné rozhodnutí [srov. § 75 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení – nelze–li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008–133, publ. pod č. 2092/2010 ve Sb. NSS). Neexistují–li indicie stran likvidačního charakteru uložené pokuty (a žalobce je ostatně v žalobě ani netvrdí), nemůže být správní rozhodnutí nezákonné z důvodu výslovného neodůvodnění závěru, že pokuta není likvidační. Ani v řízení o jiném správním deliktu nesmí být přehlíženo důkazní břemeno pachatele, pokud jde o prokázání jeho vlastních tvrzení (viz § 52 správního řádu). Jelikož žalobce ve správním řízení likvidační charakter pokuty nenamítal a v soudním řízení správním se pouze obecně domáhal jen přihlédnutí ke svým poměrům, neumožnil správním orgánům učinit si úsudek o jeho celkové majetkové situaci. Soud uzavírá vypořádání této námitky opakovaným zdůrazněním faktu, že nedodržení zásady individualizace a proporcionality nemohla být předmětem nynějšího soudního přezkumu, protože žalobce nepodal návrh podle § 78 odst. 2 s. ř. s.

87. Soud nepřisvědčil žalobci ani v tom, že by odůvodnění uložené sankce bylo nepřezkoumatelné. Jak bylo výše citováno z prvoinstančního a napadeného rozhodnutí, vyplývá z nich, k jakým skutečnostem správní orgány přihlédly, z jaké maximální výše sankce vyšly a proč zvolily takovou výši pokuty, jakou zvolily. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nemůže založit fakt, že žalovaný ve vztahu k uložené pokutě souhlasně odkázal na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí v situaci, kdy žalobce nepřiměřenost uložené pokuty v odvolání nenamítal. Uváděl–li žalobce, že měl být ke svým poměrům vyslechnut, protože to ve správním řízení navrhoval, pak soud z obsahu správního spisu ověřil, že žalobce ve správním řízení svůj výslech k prokázání svých osobních poměrů nenavrhoval. Navíc údaje ke svým poměrům mohl správním orgánům sdělit a doložit (nemusel to činit v rámci svého výslechu).

88. Argumentoval–li žalobce tím, že mu nebyla uložena pokuta při spodní hranici zákonné sazby, protože byl ohrožen sazbou 30 000 Kč, pominul, že mu prvoinstančním a napadeným rozhodnutím nebyla ukládána pokuta příkazem na místě.

89. Soud shrnuje, že nezjistil, že by žalobce tvrzené skutečnosti o přiměřenosti uložené pokuty ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. vedly k závěru o nezákonnosti pokuty. Soud nedospěl k závěru, že by žalobcem popsanými pochybeními správní orgány vybočily ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, jejich hodnocení kritérií pro uložení pokuty by postrádalo logiku, a nebo že by správní orgány nevzaly do úvahy všechna zákonná kritéria, či že by uložená pokuta byla likvidační. Obiter dictum soud dodává, že podal–li by žalobce návrh podle § 78 odst. 2 s. ř. s., nemá soud za to, že by desetitisícová pokuta čítající 2 % zákonného rozpětí pokuty mohla být s ohledem na obsah správního spisu posouzena jako zjevně nepřiměřená.

90. Soud tedy neshledal žádný z žalobcem uplatněných žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

VI. Náklady řízení

91. Náhradu nákladů řízení soud výrokem II rozsudku žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s. ř. s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani jejich náhradu nepožadoval.

Poučení

I. Vymezení věci II. Žaloba III. Vyjádření žalovaného k žalobě IV. Rozhodnutí bez nařízení jednání V. Posouzení věci soudem VI. Náklady řízení