57 A 131/2021 – 127

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce, soudkyně JUDr. Veroniky Burianové a soudce Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobce: J. S., narozený dne X, bytem X, zastoupený Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha 6, proti žalované: Dopravní podnik Karlovy Vary, a. s., IČO 48364282, sídlem Sportovní 656/1, Drahovice, 360 01 Karlovy Vary, zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, advokátem, sídlem Moskevská 66, 360 01 Karlovy Vary, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované spočívající v nevyřízení žádosti žalobce o informace ze dne 29. 1. 2021 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou ze dne 24. 10. 2021, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) dne 27. 10. 2021, domáhal uložení povinnosti žalované vyřídit žalobcovu žádost o informace ze dne 29. 1. 2021 a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení, neboť měl za to, že žalovaná je nečinná ohledně řádného vyřízení této jeho žádosti.

2. Předmětnou žádostí o informace podanou s odkazem na zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“) žalobce žádal informace týkající se odměňování členů statutárního a dozorčího orgánu žalované, vykazování práce členy těchto orgánů a zda žalovaná vlastní rekreační objekt, který by byl členy dozorčího či statutárního orgánu využíván (dále jen „předmětná žádost o informace“).

II. Žaloba

3. Žalobce v úvodu své žaloby shrnul průběh řízení do podání žaloby. Uvedl, že poté, co mu v zákonné lhůtě 15 dní (končící dne 15. 2. 2021) nepřišla od žalované žádná odpověď na předmětnou žádost o informace, podal dne 18. 2. 2021 stížnost podle § 16a odst. 1 písm. b) informačního zákona, která v řízení podle informačního zákona supluje žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. Dne 16. 3. 2021 byla žalobci doručena od žalované reakce ze dne 14. 3. 2021, č. j. EÚ/Z_106–199 Sb./2021–2, ve které žalovaná sdělila, že odpověď na žádost o informace byla dne 16. 2. 2021 z administrativních důvodů odeslána doporučeně do vlastních rukou prostřednictvím České pošty, s. p. Žalobce téhož dne žalované napsal, že s vyřízením žádosti poštou nesouhlasí, považuje jej za nezákonné a současně požádal o zaslání odpovědi do datové schránky. Od té doby však žalobce od žalované neobdržel žádnou reakci.

4. Žalobce s odkazem na § 16a odst. 5 a 8 informačního zákona argumentoval tím, že jeho stížnost měla být žalovanou předložena nadřízenému orgánu nejpozději dne 25. 2. 2021, protože stížnost byla podána dne 18. 2. 2021. Stížnost pak měla být nadřízeným orgánem vyřízena nejpozději dne 5. 3. 2021, protože na vyřízení stížnosti má nadřízený orgán maximálně 15 dnů od předložení stížnosti. Podle názoru žalobce nebyla jeho stížnost v zákonné lhůtě vyřízena, především však nebyla dosud řádně vyřízena jeho žádost o informace. Žalobce odmítl argumentaci žalované, že žádost byla vyřízena odpovědí odeslanou „z administrativních důvodů“ poštou, protože doručovat je podle § 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon č. 300/2008 Sb.“), nutné do datové schránky. Požadované informace nebyly tak obsáhlé, aby je nebylo možné poskytnout prostřednictvím datové schránky. Žalobce je přes den v práci a stěží si tak může převzít poštu, protože není doma. A právě aby nemusel ve volném čase chodit na poštu, zřídil si žalobce datovou schránku. Žalobce navíc zpochybnil, že by mu byla odpověď žalované na žádost o informace skutečně poskytnuta poštou. Podle názoru žalobce je jeho žaloba přípustná, protože před jejím podáním bezvýsledně podal stížnost podle § 16a odst. 1 písm. b) infomačního zákona. Žalobce měl také za to, že žalovaná je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona, protože je tzv. veřejnou institucí, když jejím jediným akcionářem je Statutární město Karlovy Vary.

5. Zároveň žalobce a jeho advokát vyjádřili nesouhlas s vyvěšením jejich osobních údajů na celosvětovou komunikační síť internet Nejvyšším správním soudem prostřednictvím webu Nejvyššího správního soudu a nesouhlas žalobce a jeho advokáta se zveřejněním neanonymizovaných rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu na webu Nejvyššího správního soudu. Žalobce výslovně uvedl, že se nejedná o žalobní námitku, ale o upozornění výlučně pro Nejvyšší správní soud.

6. Závěrem žalobce navrhl, aby soud žalované rozsudkem uložil povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyřídit žádost žalobce o informace ze dne 29. 1. 2021 a uložil jí povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.

III. Vyjádření žalované k žalobě

7. Žalovaná ve vyjádření ze dne 8. 12. 2021 předně uvedla, že na předmětnou žádost o informace reagovala dne 16. 2. 2021, když žalobci odeslala formou doporučeného dopisu odpověď, která podle přesvědčení žalované obsahovala všechny žalobcem požadované informace. Odpověď byla žalovanou zaslána na adresu žalobce, kterou tento uvedl ve své žádosti o informace. Dále potvrdila, že žalobce dne 18. 2. 2021 zaslal žalované stížnost na postup při vyřizování žádosti o poskytnutí informace podle § 16a odst. 1 písm. b) informačního zákona, že na tuto stížnost reagovala přípisem ze dne 14. 3. 2021, ve kterém žalobce informovala o své odpovědi na předmětnou žádost o informace odeslané žalobci poštou formou doporučeného dopisu do vlastních rukou, a že žalobce přípisem ze dne 16. 3. 2021 vyzval žalovanou k opětovnému zaslání odpovědi na předmětnou žádost o informace do jeho datové schránky, na což už žalovaná nereagovala.

8. Žalovaná dále označila za nesprávný názor žalobce, že by žalovaná měla mít zákonnou povinnost s žalobcem komunikovat výhradně prostřednictvím datové schránky, což odůvodnila následovně. Na postup při vyřizování žádosti se s ohledem na § 20 odst. 4 informačního zákona nepoužije zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) s výjimkou správního rozhodnutí o odmítnutí žádosti a odvolacího řízení proti němu. Pravidla pro formu a doručování úkonů povinného subjektu podle § 14 odst. 5 informačního zákona je třeba vyvozovat především z předpisů v oblasti archivnictví a spisové služby a zákona č. 300/2008 Sb. Žalovaná sice je povinnou osobou ve smyslu § 2 informačního zákona, ale je soukromou osobou – obchodní korporací. Žalovaná není v žádném případě orgánem veřejné moci ve smyslu § 17 zákona č. 300/2008 Sb. a má zřízenou datovou schránku v režimu § 5 tohoto zákona, nikoliv v režimu § 6 tohoto zákona. Žalovaná nenaplňuje ani jeden ze znaků legální definice pojmu orgán veřejné moci tak, jak je tento pojem definován v § 2 písm. c) zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 111/2009 Sb.“). To, že ne každá povinná osoba ve smyslu § 2 informačního zákona musí být současně orgánem veřejné moci, lze podle názoru žalované dovodit i z § 5 odst. 2 písm. b) informačního zákona. Žalovaná tak měla za to, že jí nesvědčí žádná zákonná povinnost doručovat třetím osobám (včetně žalobce), jež mají zřízeny datové schránky, písemnosti výlučně prostřednictvím datových schránek. Připomněla přitom základní právní zásadu, že povinnosti lze ukládat pouze na základě zákona a v jeho mezích dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

9. Žalovaná uzavřela, že z obsahu jí předloženého spisu vyplývá, že žalobci řádně poskytla odpověď na předmětnou žádost o informace tím, že mu svou odpověď zaslala formou doporučeného dopisu do vlastních rukou. Proto podle žalované nebyla předmětná žaloba podána důvodně, tudíž navrhla, aby soud žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost vůči žalované k náhradě nákladů řízení.

10. V následném doplnění ze dne 9. 12. 2021 žalovaná předložila soudu dokument „Historie zásilky“ vyhotovený Českou poštou, s. p., ze které podle žalované vyplývá, že její odpověď na předmětnou žádost o informace byla doručována na adresu žalobce dne 18. 2. 2021 a že z důvodu nezastižení adresáta byla tato poštovní zásilka uložena až do 23. 3. 2021 na místně příslušném poštovním úřadu žalobce, kde si ji mohl žalobce osobně vyzvednout. Byl–li žalobce dne 14. 3. 2021 prokazatelně žalovanou vyrozuměn o tom, že požadované informace mu byly dne 16. 2. 2021 zaslány poštou, pak měl ještě 9 dní na to, aby se osobně dostavil na svou poštu a předmětnou zásilku si převzal. Žalovaná též s ohledem na jí uvedené skutečnosti namítla, že přístup žalobce vůči ní je šikanózní a že by soud neměl žalobci přiznat právo na soudní ochranu.

IV. Replika žalobce

11. Žalobce na vyjádření žalované podal repliku datovanou dne 10. 1. 2022 (soudu doručenou až dne 18. 1. 2022), ve které v úvodu zrekapituloval argumentaci žalované. Poté uvedl, že dle jeho názoru je žalovaná v každém případě orgánem veřejné moci ve smyslu § 17 zákona č. 300/2008 Sb., přičemž poukázal na definici obsaženou v § 1 písm. a) cit. zákona. Žalobce měl za to, že v důsledku toho, že žalovaná je povinným subjektem dle § 2 odst. 1 informačního zákona, byla jí svěřena působnost v oblasti veřejné správy (poskytování informací podle informačního zákona). Tím pádem žalovaná naplňuje definici orgánu veřejné moci a měla povinnost žalobci doručovat do jeho datové schránky. Podle žalobce otázka, zda žalovaná nenaplňuje definici orgánu veřejné moci podle zákona č. 111/2009 Sb. je zcela irelevantní. Za nepodstatnou pak žalobce považoval i tu skutečnost, že žalovaná má zřízenu datovou schránku v režimu § 5 zákona č. 300/2008 Sb., tedy datovou schránku právnické osoby.

12. Žalobce uzavřel, že má nadále za to, že jeho žádost o informace nebyla žalovanou dosud řádně vyřízena. Navíc má stále pochybnosti o tom, že skutečně k odeslání odpovědi poštou došlo, jak bylo již namítáno v žalobě. Úplným závěrem žalobce uvedl, že i pokud by došlo k odmítnutí či zamítnutí žaloby, žalovaná by neměla mít nárok na náhradu nákladů řízení, neboť by měla být schopna obhájit svůj postup dle informačního zákona sama, pomocí svých zaměstnanců. Dle žalobce se nejednalo o extrémně složitý případ, nebo o případ, který by vybočoval z běžné agendy povinného subjektu.

V. Původní rozsudek soudu, zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu a nové projednání věci

13. Soud v předmětné věci rozhodl rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 57 A 131/2021 – 88 (dále jen „původní rozsudek“) tak, že žalobcovu žalobu jako nedůvodnou zamítl a současně uložil žalobci povinnost vůči žalované k náhradě nákladů řízení. Soud ve věci konal dne 18. 1. 2022 ústní jednání, v rámci kterého provedl k důkazu listiny potřebné pro rozhodnutí, a to včetně přípisu žalované ze dne 16. 2. 2021 označeného jako poskytnutí informací na základě žádosti žadatele ze dne 29. 1. 2021, přílohy k tomuto přípisu označené jako tabulka brutto odměn a podacího lístku ze dne 16. 2. 2021.

14. Soud na základě provedeného dokazování měl v původním rozsudku za prokázané následující skutečnosti. Žalovaná žalobcovu žádost o informace vyřídila, když zpracovala odpověď ze dne 16. 2. 2021, v rámci které byly žalobci poskytnuty požadované informace. Žalovaná téhož dne tuto odpověď odeslala na adresu žalobce uvedenou v jeho žádosti o informace (tj. R. n. M.) doporučenou poštou do vlastních rukou prostřednictvím České pošty, s. p., přičemž doručovatelem bylo předmětné odpovědi přiděleno číslo zásilky „RR917948898CZ“. Doručovatel dne 18. 2. 2021 učinil neúspěšný pokus o doručení předmětné zásilky z důvodu, že adresát zásilky (žalobce) nebyl zastižen. Zásilka proto byla uložena téhož dne na ukládací poště, kde setrvala až do 23. 3. 2021, neboť si ji žalobce nevyzvedl, a proto byla dne 26. 3. 2021 vrácena zpět odesílateli (žalované). Dále měl soud za prokázané, že žalobce byl nejpozději dne 15. 3. 2021 (kdy byl žalobci doručen do jeho datové schránky přípis žalované ze dne 14. 3. 2021, a to v reakci na jeho předchozí stížnost o nevyřízení předmětné žádosti o informace) informován o tom, že odpověď na předmětnou žádost o informace byla žalobci zaslána doporučeně do vlastních rukou prostřednictvím České pošty, a.s., přičemž žalobci byla společně s přípisem zaslána i kopie podacího lístku předmětné zásilky obsahující odpověď ze dne 16. 2. 2021.

15. Na základě uvedených skutkových zjištění soud v původním rozsudku dospěl k závěru, že ke dni (původního) rozhodnutí soudu již byla předmětná žádost o informace vyřízena, když žalovaná žalobci poskytla požadované informace v rámci odpovědi ze dne 16. 2. 2021 odeslané téhož dne doporučenou poštou na adresu uvedenou žalobcem v jeho žádosti, tudíž žalovaná není ve věci předmětné žádosti žalobce o informace nečinná. Soud k tomuto závěru vedly zejména dva hlavní argumenty.

16. Zaprvé, soud se ztotožnil s žalovanou, že jí, jako obchodní korporaci, byť v pozici veřejné instituce a povinné osoby dle § 2 odst. 1 informačního zákona, nebyla uložena povinnost doručovat žalobci předmětnou odpověď na jeho žádost o informace do datované schránky. Informační zákon totiž způsob doručování nestanovuje, přičemž žalované nebyla svěřena působnost v oblasti veřejné správy, jak vyžaduje definice „orgánu veřejné moci“ dle § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 300/2008 Sb., tudíž se na žalovanou ani nevztahovala povinnost orgánů veřejné moci doručovat dokumenty fyzickým či právnickým osobám, jež mají zpřístupněny datovou schránku, prostřednictvím datové schránky, umožňuje–li to povaha dokumentu (§ 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb.). Navíc žalobce v předmětné žádosti ani neuvedl, že žádá, aby mu bylo doručováno do datové schránky, když ve své žádosti uvedl pouze svou poštovní doručovací adresu. Pokud tedy žalovaná pro zaslání předmětné odpovědi obsahující žalobcem požadované informace zvolila formu doručení poštovní zásilkou, navíc doporučeně a do vlastních rukou, nelze ji tento způsob doručení důvodně vytýkat, resp. z něj dovozovat, že předmětnou žádost o informace řádně nevyřídila a že by tedy byla ke dni podání žaloby, resp. ke dni vydání původního rozsudku nečinná.

17. Zadruhé, soud z důvodů popsaných v původním rozsudku dovodil, že i pokud by převážil názor, že žalovaná byla povinna odeslat žalobci odpověď na jeho žádost o informace datovou schránkou, tak žalobcův přístup, ať již záměrně účelový či „pouze“ ledabylý, způsobil zmaření doručení předmětné odpovědi (obsahující vyžádané informace), neboť žalobce minimálně od 15. 3. 2021 musel vědět, že mu je odpověď od žalované na jeho žádost o informace doručována doporučenou poštou do vlastních rukou, přesto si pro zásilku nedošel, ač předmětná zásilka na ukládací poště setrvala ještě dalších 8 dní. Podle názoru soudu žalované by tak nebylo možné klást k tíži, že předmětná odpověď v konečném důsledku žalobci doručena nebyla, když žalobce prokazatelně měl možnost se s odpovědí na jeho žádost o informace (resp. s poskytnutými informacemi) seznámit, pokud by si zásilku, o níž vědět, že je mu doručována poštou, vyzvedl na poště, kde pro něj byla připravena.

18. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti podané žalobcem původní rozsudek soudu zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení, a to rozsudkem ze dne 6. 12. 2022, č. j. 7 As 50/2022 – 48 (dále jen „zrušující rozsudek“). Kasační soud nesouhlasil se soudem v tom, že žalobce prokazatelně měl možnost se seznámit s odpovědí žalovaného na jeho žádost o informace, a ani v tom, že na žalovanou v dané věci nebylo možno pohlížet jako na orgán veřejné moci a že se tak na ni nevztahovala zákonná povinnost doručovat do datové schránky dle § 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb.

19. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku dospěl v prvé řadě k následujícím závěrům: „V projednávané věci tudíž byly splněny podmínky pro to, aby žalovaná v souladu s § 4a odst. 1 a 2 informačního zákona poskytla stěžovateli informace v elektronické podobě, kterou zákon preferuje. Za situace, kdy sám stěžovatel podal svou žádost prostřednictvím datové schránky, mohl proto skutečně legitimně očekávat, že mu budou předmětné informace poskytnuty (sděleny) právě tímto elektronickým způsobem. […] Nejvyšší správní soud proto nesdílí kategorický závěr krajského soudu, že žalovaná nepochybně dostála požadavku stanovenému v § 4 odst. 2 písm. a) informačního zákona, pokud stěžovateli poskytla informace v listinné podobě. Ze zákonné úpravy vyplývá, že informace měly být stěžovateli řádně poskytnuty elektronickou cestou, tedy v tomto případě zasláním do jeho datové schránky. To nicméně automaticky neznamená, že na žalovanou je třeba pohlížet jako na nečinnou. Pokud by žalovaná prokázala, že stěžovateli byly požadované informace skutečně poskytnuty, byť v listinné podobě, bylo by možné tento způsob poskytnutí informací pro účely posouzení její (ne)činnosti akceptovat a nahlížet na něj jako na vyhovění žádosti stěžovatele. S ohledem na obsah a rozsah poskytovaných informací totiž nelze mít v posuzované věci za to, že by jejich poskytnutí tímto způsobem neumožňovalo stěžovateli jejich účinné využití ve smyslu § 4a odst. 3 informačního zákona. I prostřednictvím listinné podoby se stěžovatel mohl bez problémů seznámit s obsahem odpovědi (informacemi). Podoba odpovědi neměla v tomto případě žádný vliv na informační hodnotu poskytnutých informací. Stěžovatel ostatně v tomto ohledu pouze obecně poukazoval na to, že preferuje práci s digitálními dokumenty, nikoliv, že by mu listinná podoba odpovědi znemožňovala seznámení se s poskytnutými informacemi. […] Krajský soud proto správně zabýval tím, zda se stěžovatel prokazatelně seznámil s odpovědí žalované, tj. zda mu byly informace doručeny v listinné podobě. Dospěl přitom k závěru, že informace byly stěžovateli řádně poskytnuty prostřednictvím poštovní zásilky, kterou mu žalovaná zaslala dne 16. 2. 2021. S tímto hodnocením však kasační soud nesouhlasí, neboť provedené důkazy pro tento závěr neposkytují dostatečnou oporu. […] Spisový materiál tedy neobsahuje žádný relevantní podklad, na jehož základě by bylo možné bez rozumných pochybností uzavřít, že se stěžovatel mohl s obsahem zásilky skutečně seznámit. […] K seznámení stěžovatele s poskytnutou informací pak podle spisového materiálu nedošlo ani v období mezi 15. 3. 2021 (kdy byl stěžovatel žalovanou informován o tom, že mu byly informace zaslány doporučeně do vlastních rukou již dne 16. 2. 2021 prostřednictvím České pošty), a 23. 3. 2021 (kdy započalo vrácení zásilky žalované). To, zda po stěžovateli bylo možno za dané situace legitimně požadovat, aby se de facto měsíc po uložení pokusil předmětnou zásilku vyzvednout, je pak přinejmenším diskutabilní. Ze spisového materiálu je nicméně zřejmé, že tak již neučinil. Podle Nejvyššího správního soudu mu přitom nelze tuto skutečnost klást k tíži s ohledem na to, že spis neobsahuje důkaz o vykázání doručení stěžovateli a žalovaná jej neinformovala o tom, že by se zásilka ještě nacházela na poště. Nelze rovněž odhlédnout od toho, že k prvotnímu pochybení došlo právě na straně žalované, nikoliv stěžovatele (viz výše). Závěr krajského soudu, že stěžovateli byla prokazatelně doručena odpověď na jeho žádost o informace, respektive že se s touto mohl prokazatelně seznámit, s ohledem na uvedené neobstojí.“ (srov. body 17, 19, 20 a 21 zrušujícího rozsudku).

20. Dále pak Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku pro úplnost dodal, že „[…] neobstojí ani obrana žalované, založená na tom, že není orgánem veřejné moci, kterou krajský soud bez dalšího aproboval. […] I pro účely zákona o elektronických úkonech je totiž třeba za orgán veřejné moci považovat fyzické nebo právnické osoby, pokud těmto fyzickým nebo právnickým osobám byla svěřena působnost v oblasti veřejné správy. […] Povinný subjekt podle informačního zákona totiž právě v okamžiku, kdy rozhoduje o veřejném subjektivním právu žadatele na informace, vystupuje autoritativně jako orgán veřejné moci. […] Na tom nic nemění, že v dalších oblastech vystupuje povinný subjekt převážně jako běžná soukromoprávní osoba. Není tak ani rozhodné, jak namítá žalovaná, že má zřízenu datovou schránku právnické osoby, a nikoliv datovou schránku orgánu veřejné moci. Rozhodné je, že jí byla svěřena působnost v určité oblasti veřejné správy.“ (srov. body 22, 25 a 26 zrušujícího rozsudku).

21. Nejvyšší správní soud z právě popsaných důvodů uzavřel své posouzení ve zrušujícím rozsudku následovně: „Nejvyšší správní soud však souhlasí s žalovanou, že v nynější fázi sporu se již poněkud vytratil původní smysl celé záležitosti, tedy poskytnutí požadovaných informací stěžovateli. Nelze však již konstatovat, že by tento výsledek byl toliko důsledkem jakéhosi šikanózního (spíše však tvrdohlavého) postupu stěžovatele vůči žalované. Jak plyne z výše uvedeného, jednání žalované nebylo prosto vad. Navíc nelze dost dobře pochopit, proč žalovaná stěžovateli nezaslala požadované informace dodatečně datovou schránkou za situace, kdy tyto informace měla zpracovány a on ji o to výslovně požádal, a namísto toho s ním vedla tento soudní spor.“ (srov. bod 30 zrušujícího rozsudku).

22. Poté, co předmětná věc byla vrácena zpět soudu k dalšímu řízení, soud písemností ze dne 21. 12. 2022 učinil ve vztahu k oběma účastníkům řízení dotaz a poučení ohledně požadavku na konání ústního jednání a současně je informoval, že v dalším řízení bude postupovat v intencích závazného právního názoru kasačního soudu vysloveného ve zrušujícím rozsudku. Žalobci pak soud zaslal na vědomí kopii části správního spisu obsahující přípis žalované ze dne 16. 2. 2021 – poskytnutí informací na základě žádosti žadatele ze dne 29. 1. 2021, včetně přílohy „tabulka brutto odměn“ a podacího lístku ze dne 16. 2. 2021, k čemuž doplnil, že tyto listiny již byly provedeny k důkazu při ústním jednání konaném v předmětné věci dne 18. 1. 2022 a žalobce tak měl možnost se s nimi seznámit. Žalobce na uvedenou výzvu a sdělené informace od soudu nikterak nereagoval. Naproti tomu žalovaná zaslala soudu podání ze dne 30. 12. 2022, v němž souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, dále poukázala na Nejvyšším správním soudem nastíněný další postup v řízení a vyslovila se k otázce nákladů řízení, když jako spravedlivé řešení se jí jeví takové, při němž nebude žádnému z účastníků řízení přiznána náhrada nákladů řízení.

23. Soud při opakovaném projednání žaloby rozhodoval bez nařízení jednání, neboť pro to byly splněny zákonné podmínky ve smyslu § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

VI. Nové posouzení věci soudem

24. Podle § 79 odst. 1 věty prvé s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.

25. Podle § 81 odst. 1 s. ř. s. soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí.

26. Podle § 110 odst. 4 s. ř. s. zruší–li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí–li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.

27. I při novém posouzení měl soud za to, že v projednávané věci byly splněny procesní podmínky věcného projednání předmětné žaloby na ochranu proti tvrzené nečinnosti žalované. Podmínka včasnosti žaloby stanovená v § 80 odst. 1 s. ř. s. byla splněna, protože žaloba byla podána dne 27. 10. 2021, přičemž žalobce svou žádost o poskytnutí informací žalobce podal dne 29. 1. 2021 a dne 14. 2. 2021 měla marně proběhnout lhůta stanovená pro poskytnutí informací dle § 80 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 14 odst. 5 písm. d) informačního zákona v délce 15 dnů od podání předmětné žádosti o informace. Rovněž byla splněna podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti, kterou je dle ustálené judikatury správních soudů rovněž stížnost podle § 16a informačního zákona. Tu žalobce u žalované podal dne 18. 2. 2021, na kterou žalovaná reagovala tím, že žalobci zaslala přípis ze dne 14. 3. 2021, že jeho žádost o informace již byla vyřízena, přičemž již další úkony v dané věci nečinila. Žaloba proto byla i přípustná. O aktivní a pasivní legitimaci nebylo v projednávané věci žádných pochyb, když žalobce je žadatelem o informace a žalovaná byla dle žalobních tvrzení povinnou osobou dle informačního zákona, které byla předmětná žádost o informace směřována.

28. I po novém přezkoumání skutkového a právního stavu věci a po zohlednění závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, ovšem nyní z jiných důvodů, než tomu bylo v jeho původním rozsudku.

29. Podstatou sporu zůstalo, zda žalovaná byla či nebyla nečinná ohledně vyřízení předmětné žádosti o informace. Žalobce od počátku tvrdil, že žalovaná je nečinná, neboť doposud řádně nevyřídila jeho předmětnou žádost o informace, tudíž se domáhal, aby soud žalované rozsudkem uložil povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyřídit žádost žalobce o informace ze dne 29. 1. 2021. Žalobce svá tvrzení po zrušujícím rozsudku nikterak nedoplnil, resp. na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku nikterak procesně nereagoval, ačkoli k tomu od soudu dostal prostor (srov. výše uvedená písemnost soudu ze dne 21. 12. 2022 zaslaná žalobci). Žalovaná byla naopak od počátku řízení přesvědčena o tom, že žalobcovu žádost vyřídila tím, že požadované informace žalobci zaslala formou doporučeného dopisu do vlastních rukou na adresu žalobce. Navíc v doplňujícím vyjádření ze dne 30. 12. 2022, v němž žalovaná reagovala na výzvu soudu ze dne 21. 12. 2022, uvedla s odkazem na názor Nejvyššího správního soudu vyslovený ve zrušujícím rozsudku, že pokud se žalobce prokazatelně v průběhu řízení seznámil s požadovanou informací, vytratil se již poněkud původní smysl sporu, a dále že žalobce může vzít žalobce svou žalobu zpět, a řízení bude zastaveno, nebo bude žaloba podle § 81 odst. 3 s. ř. s. soudem zamítnuta, když postup předjímaný v § 47 písm. b) s. ř. s. nepřipadá v úvahu.

30. Mezi účastníky řízení tedy i nadále zůstaly nesporné následující skutečnosti: (i) žalobce svou žádostí ze dne 29. 1. 2021 požádal žalovanou o informace ve smyslu informačního zákona, (ii) žalovaná je povinnou osobou ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona, a (iii) žalobce ve věci jeho předmětné žádosti o informace podal dne 18. 2. 2021 stížnost dle § 16a odst. 1 písm. b) informačního zákona, na kterou žalovaná reagovala dopisem ze dne 14. 3. 2021, ve kterém žalobci sdělila a doložila kopií podacího lístku, že požadované informace žalobci zaslala již dne 16. 2. 2021 formou doporučeného dopisu do vlastních rukou na adresu žalobce; s tímto postupem ovšem žalobce nesouhlasil a trval na doručenou prostřednictvím datové schránky, čemuž žalovaná nevyhověla.

31. Jak již bylo uvedeno výše, při novém posouzení byl soud vázán právním názorem vysloveným kasačním soudem ve zrušujícím rozsudku. Kasační soud v bodu 32 zrušujícího rozsudku uvedl následující: „V dalším řízení tak krajský soud bude reflektovat závěry učiněné výše. Při posouzení nečinnosti žalované však rovněž zohlední, že její odpověď na žádost o poskytnutí informací byla provedena jako důkaz v řízení před krajským soudem. Vyhodnotí tedy, zda se s ní stěžovatel v tomto okamžiku prokazatelně seznámil způsobem umožňujícím její účinné využití (viz výše). Bude mít přitom na paměti, že žaloba proti nečinnosti slouží k tomu, aby byla nečinnost odstraněna (a to ať už faktickým postupem správního orgánu, či exekučním provedením výroku rozhodnutí soudu) a že podle § 81 odst. 1 s. ř. s. v případě žaloby proti nečinnosti správního orgánu [s]oud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni rozhodnutí. Jak konstatoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 14. 1. 2014, č. j. 7 Ans 10/2012–46: „Toto ustanovení nepochybně platí pro řízení před krajskými soudy a řešení případů, kdy správní orgán věcně rozhodne před rozhodnutím krajského soudu o žalobě, nevykazuje judikatorní diference. Tak např. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 25. 6. 2008, čj. 1 Ans 4/2008–62, vyslovil, že: ‘Řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nelze zastavit dle § 47 písm. b) s. ř. s. z důvodu uspokojení navrhovatele po podání žaloby. Pokud bylo po zahájení soudního řízení vydáno rozhodnutí či osvědčení, čímž došlo k ukončení tvrzené nečinnosti správního orgánu, a žalobce nevzal žalobu zpět, soud ji zamítne dle § 81 odst. 3 s. ř. s. Pro tento případ je žalobce povinen nést nepříznivý následek svého procesního neúspěchu v podobě povinnosti uhradit žalovanému náklady řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). I zde se však může uplatnit pravidlo § 60 odst. 7 s. ř. s. (nepřiznání náhrady nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele).‘ Tento postup potvrdil Nejvyšší správní soud např. i v rozhodnutí ze dne 15. 3. 2010, čj. 8 Ans 1/2009–72, č. 2258/2011 Sb. NSS“ (zdůrazněno soudem)“.

32. Při opakovaném posouzení důvodnosti předmětné nečinnostní žaloby, o níž soud rozhodoval na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, byla stěžejní ta skutečnost, že se žalobce již seznámil s odpovědí na předmětnou žádost o informace, a to na soudním jednání konaném dne 18. 1. 2022, jehož se osobně účastnil právní zástupce žalobce a na němž byla předmětná odpověď, včetně přílohy, soudem provedena k důkazu. Navíc, jak již bylo uvedeno výše, soud za účelem rozptýlení jakýchkoli případných pochybností o dostatečnosti seznámení žalobce s poskytnutými informacemi zaslal žalobci předmětnou odpověď žalované ze dne 16. 2. 2021 na předmětnou žádost o informace, včetně přílohy „tabulka brutto odměn“, a to prostřednictvím jeho právního zástupce (jemuž bylo doručováno do datové schránky) a v rámci písemnosti ze dne 21. 12. 2022. Soud tak má postaveno najisto, že ke dni tohoto jeho rozhodnutí byl žalobce prokazatelně seznámen s požadovanou informací, a to způsobem umožňujícím její účinné využití.

33. Vzhledem k tomu, že žalobce na uvedenou písemnost soudu ze dne 21. 12. 2022 a na tam sdělené informace nikterak procesně ani jinak nereagoval, ač k tomu měl až do dne vydání tohoto rozsudku dostatečný prostor, soudu nezbývalo, než předmětnou nečinnostní žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Žaloba proti nečinnosti slouží k tomu, aby byla tvrzená nečinnost odstraněna, tj. v posuzovaném případě aby žalobce dosáhl toho, že mu bude poskytnuta odpověď na jeho žádost o informace, k čemuž v průběhu soudního řízení prokazatelně došlo.

VII. Rozhodnutí soudu

34. S ohledem na výše uvedené soud ve výroku I. tohoto rozsudku předmětnou žalobu podle § 81 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

VIII. Náklady řízení

35. Výrokem II. tohoto rozsudku soud rozhodl o nákladech předmětného řízení. V posuzovaném případě došlo k zamítnutí žaloby (neboť žalobce nevyužil možnosti vzít žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného), tudíž byla nakonec procesně úspěšnou žalovaná. Na rozdíl od původního rozsudku, v němž soud z důvodů tam popsaných žalované přiznal náhradu nákladů řízení, nyní soud postupoval odlišně, a to vzhledem k důvodům, které jej po zrušujícím rozsudku kasačního soudu vedly k zamítnutí žaloby. Soud s ohledem na okolnosti případu aplikoval § 60 odst. 7 s. ř. s., dle kterého jsou–li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. Důvody zvláštního zřetele hodné soud spatřuje v tom, že to byla žalovaná, kdo podle názoru kasačního soudu pochybil při vyřizování žalobcovy žádosti o informace, přičemž podání žaloby, jakož i celému soudnímu řízení mohlo být snadno předejito tím, že by žalovaná žalobci dodatečně zaslala požadované informace do datové schránky, a to poté, co ji žalobce informoval, že trvá na tomto preferovaném způsobu doručení předmětné odpovědi na jeho žádost o informace. S ohledem na malý rozsah zasílaného dokumentu by se u žalované jednalo o jednoduchý administrativní úkon. Navíc i žalovaná ve svém vyjádření ze dne 30. 12. 2022 soudu sdělila, že nepřiznání nákladů řízení žádnému z účastníků řízení považuje za spravedlivé řešení a že takové řešení bude akceptovat. Soud tudíž žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Žaloba III. Vyjádření žalované k žalobě IV. Replika žalobce V. Původní rozsudek soudu, zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu a nové projednání věci VI. Nové posouzení věci soudem VII. Rozhodnutí soudu VIII. Náklady řízení