57 A 133/2015 - 90

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobce: A.D., státní příslušnost Ruská federace, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2.10.2015, čj. MV-120146-4/SO-2014, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 2.10.2015, čj. MV-120146-4/SO-2014 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povi n n a zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 16.342 Kč, do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2.10.2015, čj. MV- 120146-4/SO-2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvostupňový správní orgán“), ze dne 25.7.2014, čj. OAM-73986-48/DP-2012 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b) a § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „ZPC“ nebo „zákon o pobytu cizinců“)zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání – účast v právnické osobě. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15.12.2015, čj. 57 A 133/2015-61, byl žalobě přiznán odkladný účinek podle § 73 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen s.ř.s.). II. Důvody žaloby První žalobní bod Žalobce namítal, že nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí správními orgány obou stupňů mělo vliv na zákonnost jejich rozhodnutí. Dle žalobce prvostupňový správní orgán postupoval v rozporu s § 169 odst. 1 písm. e) ZPC. Řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu bylo zahájeno již dne 21.11.2012, přičemž napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 2.10.2015. V průběhu řízení byla žádost zamítnuta prvostupňovým rozhodnutím ze dne 19.4.2013 (důvodem nebylo ohrožení zájmu České republiky), které bylo rozhodnutím žalované ze dne 8.11.2013 zrušeno. Následovalo prvostupňové rozhodnutí ze dne 25.7.2014, které žalovaná touto žalobou napadeným rozhodnutím potvrdila. Utajovaná informace byla vyhotovena dne 5.6.2014. Z uvedených časových údajů lze dovodit, že správní orgány obou stupňů nedodržely lhůty pro vydání rozhodnutí a to se zásadním způsobem odrazilo v napadeném rozhodnutí. Pokud by prvostupňový správní orgán rozhodoval v souladu s právními předpisy, byl povinen rozhodnout bezodkladně po zrušení prvostupňového rozhodnutí ze dne 19.4.2013, nejpozději do 60-ti dnů ode dne vydání zrušovacího rozhodnutí žalované ze dne 8.11.2013. K vydání prvostupňového rozhodnutí však došlo až dne 25.7.2014, tedy po několikanásobném překročení této lhůty. Žalobce se domáhal vyslovení nečinnosti žalobou podanou dne 20.5.2014, rozhodnutí bylo vydáno 22.8.2014, pod čj. 10 A 80/2014- 42. Nečinnost správního orgánu tak lze jednoznačně dovodit. S ohledem na to, že nezákonnost byla vyslovena soudem a nečinnost bezprostředně souvisí s předmětem řízení a zásadním způsobem ovlivnila rozhodnutí, má vytýkaná vada vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Druhý žalobní bod Důvodem pro zamítnutí žádosti bylo, že pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky. Jediný podklad z něhož správní orgány obou stupňů vycházely bylo stanovisko Policie ČR ze dne 5.6.2014, čj. V36/2014-ÚOOZ/V4, které je obsahem utajované informace uvedené pod čj.: V44/2014- OAM, které je nepřezkoumatelné a nevěrohodné. Utajovaná informace pochází z doby, kdy prvostupňový správní orgán již provedl velmi rozsáhlé dokazování. Již samotná skutečnost, že utajovaná informace byla vypracována až poté, co žalobce splnil veškeré formální náležitosti podané žádosti, vyvolává důvodné pochybnosti o důvodech, pro které byla vypracována. Původně byla žádost zamítnuta s odůvodněním, že údaje uvedené v žádosti neodpovídají skutečnosti [§ 56 odst. 1 písm. e) ZPC]. Teprve po konstatování nezákonnosti tohoto rozhodnutí žalovanou byla těsně před vydáním nového prvostupňového rozhodnutí vypracována utajovaná informace. Krajně nevěrohodně pak bez ohledu na její obsah působí i naprosto nejasný důvod jejího zpracování, neboť ze spisového materiálu není nijak zřejmé na čí pokyn, resp. žádost byla tato informace zpracována a prvostupňovému správnímu orgánu předána. Mimo údajný zájem České republiky na tom, aby na jejím území žalobce nepobýval, není především zřejmý zájem konkrétního správního orgánu či konkrétní úřední osoby na tom, aby tato informace sloužila jako podklad pro rozhodnutí. Žalobce nebyl schopen zjistit, zda pořízení této utajované informace bylo výsledkem zákonného postupu mezi orgány České republiky či zda se jedná o informaci, která má sloužit k prosazení zájmu konkrétního orgánu ČR, popř. konkrétní úřední osoby. Nejenom z obsahu informace, ale i z jejího časového zařazení, lze dovodit, že byla pořízena teprve poté, co prvostupňový správní orgán nebyl schopen nalézt jiný zákonný důvod pro negativní rozhodnutí, kdy taková snaha nejenom, že neodpovídá základním principům správního řízení, ale vzbuzuje navíc pochybnosti o tom, zda oprávněné úřední osoby chrání zájem České republiky nebo svůj osobní zájem, popř. osobní zájem třetích osob. Pokud se týká obsahu utajované informace je třeba při respektování zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), uvést, že se jedná o informaci vztahující se k žalobci, přičemž žalobce se k jejímu obsahu vyjádřil po vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce je osobou, která nebyla nikdy odsouzena za trestný čin v České republice ani v žádné jiné zemi. Nebyl nikdy ani trestně stíhán, ani k němu nejsou evidovány žádné jiné záznamy o porušení jakéhokoliv právního předpisu. Žalobce na území České republiky řádně podniká, platí veškeré povinné platby a řádně plní veškeré další povinnosti, které mu z této činnosti vyplývají. Může nastat situace, kdy osoba trestně zachovalá může být ohrožením zájmů České republiky. Ohrožení těchto zájmů však musí být vyjádřeno minimálně způsobem, který lze alespoň v režimu zákona o ochraně utajovaných informací přezkoumat. Takový zájem pak musí být vyjádřen alespoň tak konkrétně, aby bylo možno na základě logických úvah dospět k závěru, že se informace může zakládat na pravdě a že se nejedná o informaci nepravdivou a účelovou, či zkreslenou a neobjektivní. Dle žalobce utajovaná informace, se kterou byl seznámen, uvedené požadavky nesplňuje, a to především proto, že konkrétní informaci neodpovídají žádné relevantní důkazy, které by bylo možno ověřit. Za tohoto stavu je třeba obsah utajované informace považovat za čistě spekulativní a nepřezkoumatelný. Obsah utajované informace je jakýsi posudek žalobce bez toho, aby jeho činnost byla přímo a hmatatelně ohrožením zájmů České republiky, naopak vykazuje znaky přehnané dramatičnosti a až filmového podtextu. Tomu odpovídá i pořízená fotografie, nepochybně dostupná z veřejných zdrojů, která však logicky nemohla být a nebyla důkazem o jakémkoliv působení žalobce proti zájmům České republiky. Pokud žalovaná v souvislosti s žalobcem tvrzenou účelovostí utajované informace argumentuje tím, že nemohla nijak ovlivnit datum jejího vzniku, nabízí se otázka, na čí popud tato informace vznikla a jakým procesním postupem byla správnímu orgánu poskytnuta. To není ze spisového materiálu ani z jeho utajované části zřejmé. Všechny tyto pochybnosti výrazně podlamují věrohodnost utajované informace. Navíc utajovaná informace nebyla spojena s žádným dalším nezávislým zdrojem, ze kterého by bylo možno její obsah ověřit. Žalobce považoval za naprosto nepřijatelné, aby v tak závažné otázce jakou je zásadní omezení jeho práv, bylo zákonným důvodem pro rozhodnutí jediné stanovisko, vypracované jedinou osobou, bez jakéhokoliv řádného důkazu (při odhlédnutí od data jeho vypracování, které samo o sobě vzbuzuje důvodné pochybnosti). Akceptování takového postupu by umožňovalo v podstatě neomezenou moc pro jakoukoliv oprávněnou úřední osobu s možností vypracovat informaci v režimu zákona o ochraně utajovaných informací, bez jakékoliv kontroly správního orgánu rozhodujícího ve věci. Žalobce se již v rámci odvolání dovolával věcného hodnocení utajované informace. Žalovaná na tento apel v podstatě rezignovala a pouze konstatovala, že nemá pochybnosti o věrohodnosti a přezkoumatelnosti utajované informace. Dle jejího názoru nebyla oprávněna informaci explicitně popsat a explicitně hodnotit. Takové konstatování je nepřezkoumatelné. Režim utajované informace v žádném případě neznemožňuje správnímu orgánu tuto hodnotit. Pokud nic jiného, nic nebránilo žalované vypracovat odůvodnění napadeného rozhodnutí v režimu zákona o ochraně utajovaných informací, ve kterém by se s námitkami žalobce vypořádala a zároveň dostála svým povinnostem z tohoto zákona vyplývajícím. Rezignací na přezkoumatelné hodnocení podkladu pro rozhodnutí a jeho verifikaci prvostupňový správní orgán i žalovaná porušily § 2 odst. 2, § 3, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Ve smyslu základních principů demokratického právního státu a principů dobré správy nemůže být jakékoliv rozhodnutí založeno na jediném sdělení oprávněné úřední osoby bez toho, aby bylo možno obsah tohoto sdělení přezkoumat. Odůvodněním takového postupu nemůže být ani skutečnost, že se jedná o informaci v režimu zákona o ochraně utajovaných informací. Žalobce nijak nezpochybňoval činnost orgánů státní správy, které jsou oprávněny informace v režimu tohoto zákona poskytovat, namítal však, že taková informace musí vycházet z přezkoumatelné činnosti těchto orgánů, musí svým obsahem korespondovat s dalšími důkazy, musí být věrohodná a zejména nesmí při hodnocení s dalšími důkazy či skutečnostmi vyvolávat pochybnosti o její správnosti. Dle žalobce nemohlo být žádné rozhodnutí založeno na informaci, kterou nelze přezkoumat či prokázat dalšími důkazy, přičemž právě o takovou informaci se v případě žalobce jedná. Žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25.11.2011, čj. 7 As 31/2011 – 101 a rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 31.7.2015, sp.zn. 30 A 24/2015 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu zde citovaná jsou dostupná na www.nssoud.cz). Žalobce se jako účastník řízení domáhal svého výslechu, který nebyl proveden. Výslechem žalobce mohlo dojít nejenom ke zjištění základních skutečností rozhodných pro posouzení přiměřenosti, ale správní orgán si mohl celou řadu skutečností uvedených v utajované informaci ověřit a přispět tak potvrzení či vyvrácení jejího obsahu. Pokud tak neučinil, zatížil své rozhodnutí zásadní vadou, která měla či mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Třetí žalobní bod Dle žalobce napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné z hlediska zhodnocení přiměřenosti jeho zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Závěr žalované, že rozhodnutí není nepřiměřené, je závěrem nepřezkoumatelným, neboť žalovaná žádným konkrétním způsobem veřejný zájem, resp. jeho intenzitu, nedefinovala ani nehodnotila. Pokud žalovaná na jedné straně uvedla, že není oprávněna přezkoumávat obsah utajované informace a blíže žádným způsobem zájem na ukončení pobytu žalobce nekonkretizovala, rozhodla jen stěží přezkoumatelným způsobem o přiměřenosti mezi veřejným zájmem a zájmem na ochranu práv jednotlivce. Argumentace správních orgánů, že již s ohledem na stupeň utajení „VYHRAZENÉ“ bylo třeba dovozovat intenzitu ohrožení zájmu České republiky, se jeví jako lichá zejména s ohledem na skutečnost, že tento stupeň utajení je nejnižší možný. Vyslovení závěru o přiměřenosti by logicky mělo předcházet poměřování „něčeho k něčemu“ přičemž napadené rozhodnutí nijak se stupněm utajení nepracovalo a odůvodnění přiměřenosti je tak zcela obecné a nepřezkoumatelné. Závěr žaloby Na základě uvedených žalobních bodů měl žalobce za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v hrubém rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1, 2, 3, § 3, § 4 odst. 4, § 6, § 68 odst. 3 správního řádu, a zejména došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a bylo vydáno v rozporu s § 37 odst. 2 v návaznosti na § 174a ZPC. III. Vyjádření žalované Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se vypořádala s odvolacími námitkami žalobce, shodnými s námitkami uplatněnými nyní v žalobě. Žalovaná se blíže vyjádřila k žalobní námitce týkající se nezákonnosti napadeného rozhodnutí z důvodu nečinnosti prvostupňového správního orgánu (viz první žalobní bod). Poukázala na to, že dle § 80 správního řádu je správní orgán nečinný, nevydá-li rozhodnutí v zákonné lhůtě, která je v tomto případě speciálně upravena v § 169 odst. 1 ZPC. Namítanou nečinnost správního orgánu bylo třeba posuzovat nejen z hlediska zachování lhůty k vydání rozhodnutí ve věci ze strany správního orgánu, ale za současného uvážení kontextu posuzovaného případu, zejména jde-li o jeho složitost materiální či případné zvýšené procesní nároky. Žalovaná poukázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22.5.2013, čj. 57 A 29/2013-202 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.2014, čj. 4 As 108/2013-69. S ohledem na citovanou judikaturu nepovažovala nečinnost prvostupňového správního orgánu za vadu řízení, která by měla vliv na jeho zákonnost. IV. Vyjádření účastníků při jednání O věci samé rozhodl soud k návrhu žalobce po provedeném jednání, kterého se zúčastnil žalobce s právním zástupcem. Žalovaná svoji neúčast omluvila a souhlasila, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Soud tedy jednal ve smyslu § 49 odst. 3 s.ř.s. bez přítomnosti žalované. Vycházel přitom z obsahu soudního a správního spisu. Žalobce při jednání soudu zopakoval svoji argumentaci z žaloby. V. Posouzení věci krajským soudem Z čeho soud vycházel Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 s.ř.s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů. Žalobu shledal soud důvodnou. Právní hodnocení První žalobní bod V rámci prvního žalobního bodu žalobce namítá porušení ustanovení § 169 odst. 1 písm. e) ZPC, podle něhož pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, rozhodnutí se vydá ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k trvalému pobytu podle § 69, je-li žádost podaná na území, povolení k přechodnému pobytu a povolení k trvalému pobytu podle § 87g a 87h. V porušení tohoto ustanovení spatřuje vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V souvislosti s touto žalobní námitkou žalovaná zcela správně odkázala na rozsudek zdejšího krajského soudu ze dne 22.5.2013, čj. 57 A 29/2013-202 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.2014, čj. 4 As 108/2013-69, kde byla řešena obdobná námitka téhož právního zástupce ve věci jiného žalobce. V nyní rozhodované právní věci nemá krajský soud důvod odchýlit se od závěrů učiněných v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.2014, čj. 4 As 108/2013-69. Krajský soud vychází shodně jako Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku z rozsudku tohoto soudu ze dne 30.10.2003, čj. 6 A 171/2002 - 41, kde je uvedeno: „Navíc, namítané průtahy v řízení nemají relevanci z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť průtahy v řízení lze charakterizovat jako nečinnost státního orgánu, kde procesní ochrana proti této nečinnosti musí směřovat k tomu, aby tato nečinnost skončila, tj. aby státní orgán ve věci jednal a rozhodl. Již z povahy věci proto není možno zrušit vydané rozhodnutí státního orgánu – tedy vyústění jeho procesní aktivity ve formě vydání individuálního právního aktu - pouze z důvodu namítaných průtahů v řízení, neboť takový postup by odporoval samotné logice takto namítané protizákonnosti.“ (Srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.8.2010, čj. 6 Ans 5/2010 - 140). V rozsudku ze dne 30.1.2014, čj. 4 As 108/2013-69 Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „nelze vyloučit výjimečnou situaci, kdy průtahy v řízení v kombinaci s dalšími okolnostmi nastalými v průběhu správního řízení mohou představovat porušení procesních předpisů, jehož intenzita překročí kritickou mez a bude nutné jej považovat za podstatnou procesní vadu, která může způsobit nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a vést tak k jeho kasaci, nicméně v tomto případě takovouto kombinaci Nejvyšší správní soud neshledal.“ Nejvyšší správní soud k tomu předeslal, že „nikoli každé nedodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí představuje nezákonnou nečinnost či průtahy v řízení. Je třeba vždy konkrétně analyzovat, zda byl správní orgán v daném případě nečinný, případně zda jeho úkony byly účelné a směřovaly k vydání rozhodnutí ve správním řízení. Dále je třeba zohlednit, zda k nedodržení lhůt nepřispěl sám žadatel např. tím, že nedoložil všechny zákonem vyžadované doklady či zda nežádal o prodloužení správním orgánem určených lhůt pro jednotlivé úkony či se neomlouval z ústních jednání nařízených správním orgánem apod. Je zřejmé, že i po uplynutí (pořádkových) lhůt stanovených zákonem pro vydání jednotlivých druhů rozhodnutí může správní orgán doplňovat podklady pro vydání rozhodnutí, přičemž takto dodatečně získané podklady nelze bez dalšího považovat za nezákonné. Lze sice konstatovat, že správní orgán porušil zásadu hospodárnosti zakotvenou v § 6 odst. 2 správního řádu, pokud vyžadoval od žalobce opětovné předložení již jednou řádně doložených příloh k žádosti, nicméně pokud žalobce této výzvě vyhověl a tyto podklady nebyly důvodem pro zamítnutí žádosti, nelze dovodit žádný vliv takového nesprávného postupu správního orgánu na zákonnost rozhodnutí. Totéž se týká i sporného stanoviska Policie ČR z … . To bylo sice vydáno až po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí o žádosti, nicméně z ničeho nelze dovozovat, že by tento časový aspekt měl podstatný vliv na jeho obsah, který byl důvodem pro vydání zamítavého rozhodnutí o žádosti žalobce.“ Ze správního spisu soud zjistil, že prvostupňové rozhodnutí vydané dne 19.4.2013 bylo žalovanou zrušeno rozhodnutím ze dne 8.11.2013 z důvodu, že prvostupňový správní orgán zamítl žádost žalobce proto, že měl pochybnost o reálné výši odměny žalobce jako jednatele společnosti Talenty, s.r.o. Za této situace byl dle žalované povinen provést další důkazy za účelem zjištění skutečného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Rozhodnutí žalované ze dne 8.11.2013 nabylo právní moci dne 8.11.2013. Prvostupňový správní orgán výzvou ze dne 7.1.2014 vyzval žalobce k odstranění vad žádosti, a to k předložení dokladů prokazujících ve smyslu § 46 odst. 7 písm. b) ZPC aktuální výši úhrnného měsíčního příjmu žalobce, přičemž žalobce v rozsáhlé výzvě poučil, které osoby jsou společně posuzovanými osobami, a jakými doklady lze požadované prokázat. Dále byl žalobce vyzván k předložení ve smyslu § 46 odst. 7 písm. d) ZPC aktuálního potvrzení příslušného finančního úřadu a příslušné okresní správy sociálního zabezpečení týkajícího se žalobce a ve smyslu ve smyslu § 46 odst. 7 písm. e) ZPC týkajícího se společnosti, ve které je jednatelem. K odstranění vad žádosti byla žalobci usnesením ze dne 7.1.2014 stanovena lhůta 15 dnů. Žalobce na výzvu reagoval listinami předloženými 24.1.2014. Žalovaná v rámci opatření proti nečinnosti postupem podle § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu přikázala prvostupňovému správnímu orgánu rozhodnout o žádosti do 30 dnů od doručení tohoto opatření. Opatření proti nečinnosti bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno 16.4.2014. Prvostupňový správní orgán vyzval žalobce k odstranění přetrvávajících vad žádosti výzvou ze dne 30.5.2014, tedy po uplynutí žalovanou stanovené lhůty pro rozhodnutí (a tedy i po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozhodnutí), ale tato výzva, ve které podrobně odůvodnil nedostatky v předcházejícím doplnění žádosti a vysvětlil, jakým způsobem je nutno je odstranit, byla naprosto nezbytná k tomu, aby mohlo být o žádosti žalobce znovu v prvním stupni rozhodnuto. Vyžadovanými podklady pro rozhodnutí totiž byly důkazy k prokázání příjmu žalobce, bez nichž by o žádosti žalobce nemohlo být rozhodnuto. Žalobce této v pořadí druhé výzvě prvostupňového správního orgánu vyhověl a podklady pro rozhodnutí doplnil 12.6.2014. Tyto podklady však nebyly důvodem pro zamítnutí žádosti. Dříve než byla žádost doplněna těmito podklady vyžadovanými pro její rozhodnutí zákonem o pobytu cizinců, stala se součástí podkladů pro rozhodnutí o žádosti také předmětná utajovaná informace obsahující sdělení Policie ČR ze dne 5.6.2014, čj. V36/2014-ÚOOZ/V4. Povinností prvostupňového správního orgánu bylo vycházet při rozhodování o žádosti žalobce ve smyslu § 3 správního řádu ze skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pro posouzení vlivu nečinnosti prvostupňového správního orgánu na zákonnost prvostupňového rozhodnutí není rozhodné, jak prvostupňový správní orgán a v rámci odvolacího řízení žalovaná posoudily obsah předmětné utajované informace. Není ani podstatné, jak se předmětná utajovaná informace do dispozice prvostupňového správního orgánu jako podklad pro rozhodnutí dostala (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.11.2011, čj. 7As 31/2011–101). Podstatné je, že bylo žalobci umožněno se s podklady pro rozhodnutí seznámit a vyjádřit se k nim. Dle protokolu o seznámení účastníka s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 18.6.2014 se zástupce žalobce s podklady pro rozhodnutí seznámil a jejich součástí již byla i předmětná utajovaná informace obsahující stanovisko Policie ČR ze dne 5.6.2014. Ačkoliv bylo stanovisko Policie ČR vydáno 5.6.2014, tedy rovněž až po uplynutí lhůt pro vydání prvostupňového rozhodnutí, nelze z postupu prvostupňového správního orgánu, jak je výše uveden, dovozovat, že by překročení lhůt pro vydání rozhodnutí mělo jakýkoli vliv na obsah stanoviska Policie ČR ze dne 5.6.2014, přičemž důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce bylo právě uvedené stanovisko Policie ČR. Vliv nečinnosti prvostupňového správního orgánu na zákonnost jeho rozhodnutí se nemohl projevit toliko překročením v zákoně stanovených lhůt pro rozhodnutí. Prvostupňovým správním orgánem získaný podklad pro rozhodnutí v podobě předmětné utajované informace nelze proto jen pro jeho zařazení do podkladů pro rozhodnutí po uplynutí lhůt pro vydání prvostupňového rozhodnutí považovat za nezákonný. Proto v daném případě nečinnost prvostupňového správního orgánu neměla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Tento žalobní bod není důvodný. Druhý žalobní bod Z odůvodnění napadeného rozhodnutí a prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány obou stupňů postupovaly při rozhodování o žádosti žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podle § 44a odst. 3 věta prvá ZPC, podle něhož žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu přijímá a rozhoduje o ní ministerstvo. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 3 a 7 a 8 a § 47 vztahuje obdobně. Vycházely proto z § 35 odst. 3 ZPC, podle něhož dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37). Dále pak z § 37 odst. 2 písm. b) ZPC, kde je uvedeno, že ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza. Žádost žalobce byla zamítnuta z důvodů uvedených v ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) ZPC, podle něhož dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Správní orgány obou stupňů dospěly ve smyslu tohoto ustanovení k závěru, že „pobyt cizince na území není v zájmu České republiky“. Důvodem, pro který byla žádost žalobce zamítnuta a žalobci nebyla prodloužena doba platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky byla informace obsažená ve sdělení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 5.6.2014, čj. V36/2014-ÚOOZ/V4, které je součástí utajované informace čj. V44/2014-OAM, označené stupněm utajení „vyhrazené“ (dále jen „předmětná utajovaná informace“). Podle § 4 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací se klasifikace stupněm utajení „vyhrazené“ užije v případě, jestliže její vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může být nevýhodné pro zájmy České republiky. Dle správních orgánů obou stupňů je na základě tohoto sdělení Policie České republiky ze dne 5.6.2014, čj. V36/2014-ÚOOZ/V4, odůvodněn závěr, že pobyt žalobce na území není podle § 56 odst. 1 písm. j) ZPC v zájmu České republiky. Krajský soud proto musel posoudit, zda obsah předmětné utajované informace představuje dostatečný podklad pro závěr prvostupňového správního orgánu, resp. žalované, že je pobyt žalobce na území České republiky v rozporu se zájmem České republiky. K přezkumu zpravodajských informací soudem ve správním soudnictví se vyjádřil Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 1.3.2016, čj. 4 As 1/2015-40, kde uvedl: „Rozhodovací praxe soudu je tedy v otázce přístupu k závěrům zpravodajských služeb, tvořících podklad pro rozhodnutí žalovaného, naprosto jednotná. Žalovaný ani správní soudy sdělení zpravodajských služeb nepřezkoumávají v takovém rozsahu a takovým způsobem, který je ve správním soudnictví obvyklý. Judikatura nicméně zdůraznila, že byť jde o podkladové akty, nemohou být zprávy zpravodajských služeb pouze vyjádřením názoru jejich zpracovatele, bez patřičného skutkového podkladu zachyceného ve spise a soudem ověřitelného. Žalovaný i správní soudy musí mít možnost zhodnotit věrohodnost a přesvědčivost zpravodajské informace a její relevanci ve vztahu k bezpečnostnímu řízení.“ Rozšířený senát zde nejprve obsáhle analyzoval svoji dosavadní judikaturu k otázce, zda a do jaké míry jsou správní soudy oprávněny věcně přezkoumávat závěry správních orgánů založené na podkladech, které byly podrobeny režimu utajované informace podle zákona o ochraně utajovaných informací. Rozšířený senát shledal dosavadní judikaturu jednotnou. Podle ní správní soudy nemohou rezignovat na hodnocení obsahu takových podkladů z hlediska jejich věrohodnosti a přesvědčivosti a relevance ve vztahu ke správnímu řízení a takové utajované informace nemohou být pouze vyjádřením názoru jejich zpracovatele bez patřičného skutkového podkladu zachyceného ve spise a soudem ověřitelného. V souvislosti s posouzením obsahu předmětné utajované informace lze zmínit např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.11.2011, čj. 7As 31/2011–101, který řešil obdobnou problematiku, i když ve věci bezpečnostní prověrky, a konstatoval: „Zjištěné skutkové okolnosti pak musí ve svém souhrnu být přesvědčivým podkladem pro závěr, že v konkrétním případě znamená naplnění určité skutkové podstaty skutečně bezpečnostní riziko. Je zřejmé, že skutkový základ úvahy mohou tvořit v podstatě jakékoli informace, které má příslušný orgán k dispozici, ať již je získal z jakýchkoli zdrojů a jakýmikoli prostředky. Podstatná je jen informační hodnota takových zjištění. Tu je nutno hodnotit ze všech pro věc relevantních hledisek, zejména je nutno hodnotit věrohodnost (a tedy pravdivostní hodnotu) dané informace a také uvážit, zda je správně vykládána a zda ve skutečnosti nemá jiný význam, než jaký se na první pohled jeví. Posuzování informační hodnoty určitého zjištění je nutně vždy úvahou pravděpodobnostní, založenou v určité míře na odhadu. Proto – a Nejvyšší správní soud to zmínil již ve svém rozsudku ze dne 30.1.2009, čj. 5 As 44/2006 - 74, www.nssoud.cz – někdy pro závěr o existenci bezpečnostního rizika postačí zjištění, že je pravděpodobné, že příslušná zákonem předvídaná skutková podstata byla naplněna. Může tomu tak být ovšem pouze v případě, že taková eventualita je nejpravděpodobnějším vysvětlením skutkových zjištění a že se na základě dostupných údajů jeví být významně pravděpodobnější než jiná v úvahu připadající vysvětlení.“ Citovaný závěr lze použít i v dané právní věci. Prvostupňový správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí zohlednil, že se jedná o informaci podléhající režimu zákona o ochraně utajovaných informací a že ji poskytl Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, který je specializovanou složkou Policie ČR zabývající se odhalováním a vyšetřováním organizovaného zločinu a podílí se na udržování vnitřního pořádku a bezpečnosti. Krajský soud se shoduje s prvostupňovým správním orgánem, že je prvostupňový správní orgán v souladu se zákonem o pobytu cizinců správním orgánem, jemuž je svěřena pravomoc posoudit na základě informací příslušné bezpečnostní složky České republiky, zda je či není v zájmu České republiky pobyt konkrétního cizince na území České republiky. Prvostupňový správní orgán citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.2014, čj. 4As 108/2013-69, že „není po policii pro účely předmětného správního řízení žádána nepochybná jistota o pravdivosti jí poskytovaných informací a pro účely předmětného řízení by tedy postačoval konkrétní popis zdroje získaných informací a způsobu jejich získání, včetně popisu okolností a důvodů, pro které má policie uvedené informace za věrohodné.“ Ke konkrétnímu posouzení předmětné utajované informace uvedl: „Z utajované informace je patrné, že vychází z osobní činnosti, jednání a chování žadatele a zároveň se vztahuje k delšímu časovému období. Správní orgán je toho názoru, že z výše uvedené utajované informace je jednoznačně patrné, že pobyt žadatele není v zájmu ČR, kdy utajovaná informace obsahuje plně v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 108/2013-74 konkrétní údaje a konkrétní jednání žadatele. Dle názoru správního orgánu zjištěné skutkové okolnosti uvedené v utajované informaci …, jejímž obsahem je stanovisko Policie ČR … jsou ve svém souhrnu přesvědčivým podkladem pro závěr správního orgánu, že v tomto konkrétním případě pobyt žadatele na území ČR není dle ust. § 56 odst. 1 písm. j) věty první zák. č. 326/1999 Sb., v zájmu České republiky.“ Dle názoru krajského soudu však obsah předmětné utajované informace, jak se s ním seznámil krajský soud, neobstojí ve světle prvostupňovým orgánem citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve kterém je dále uvedeno: „Za těchto podmínek by si již soud mohl učinit úsudek, zda jsou informace policie natolik věrohodné, aby mohly zasáhnout do osudu žalobce (a celé jeho rodiny) tím, že na jejich základě nezíská povolení k dalšímu pobytu na území ČR. Nejvyšší správní soud je si vědom nelehké úlohy, kterou zde má policie. Pokud uvolní konkréta o tom, jak informace získala, může tím, že se, byť i v režimu nakládání s utajovanými informacemi, k nim dostanou další subjekty, konkrétně příslušní soudci, potenciálně ohrozit zdroj informací či výsledky práce policie, neboť každé rozšíření okruhu subjektů, které k utajované informaci mají přístup (i když jsou povinny s ní nakládat v režimu příslušného stupně utajení), zvyšuje riziko jejího vyzrazení. Na druhé straně, pokud tak neučiní, její informace nemohou být dostatečným podkladem pro závěr o tom, že další pobyt žalobce není v souladu se zájmy České republiky. Pokud stěžovatel nebude schopen existenci činnosti žalobce v rozporu se zájmy ČR dovodit i z jiných, na utajovaných informacích získaných od Policie ČR nezávislých podkladů, může se stát, že nebude schopen unést své důkazní břemeno ohledně neslučitelnosti dalšího pobytu žalobce se zájmy ČR. Tuto volbu však za stěžovatele a s ním spolupracující Policii ČR nemůže vyřešit soud tím, že rezignuje na svoji kontrolní funkci, je-li mu zákonem na základě čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod svěřena. Je na uvedených orgánech, aby zvážily, zda větším rizikem je poskytnutí příslušných informací soudu, anebo rezignace na jejich uplatnění v předmětném řízení.“ Prvostupňový správní orgán se dále zabýval vyjádřením zástupce žalobce po té, kdy se seznámil s obsahem předmětné utajované informace, a namítal, že tato není v soulad s požadavky Nejvyššího správního soudu, je nekonkrétní, nepřezkoumatelná, chybí v ní odkazy na zdroje a je celkově nevěrohodná. Namítal, že je z informace patrné, že žalobci nebyl prokázán trestný čin. Navrhoval výslech žalobce v režimu podléhajícím zákonu o ochraně utajovaných informací. Prvostupňový správní orgán k tomu uvedl: „Dle názoru správního orgánu utajovaná informace plně vyhovuje požadavku Nejvyššího správního soudu a obsahuje konkrétní údaje a data týkající se činnosti a jednání žadatele.“ K navrženému provedení dalších důkazů odkázal na § 52 správního řádu s tím, že provedl v rámci své působnosti veškeré dokazování, které bylo ve smyslu § 3 správního řádu nutné ke zjištění skutečného stavu věci. K tvrzení o trestní bezúhonnosti žalobce uvedl: „Ačkoliv chování a jednání žadatele popsané v utajované informaci nepředstavuje samo o sobě naplnění skutkové podstaty trestného činu, je správní orgán toho názoru, že napadá sám smysl a účel zákona č. 326/1999 Sb., kterým je úprava vstupu a pobytu cizinců na území České republiky s cílem umožnit pobyt na území České republiky pouze těm cizincům, jejichž setrvání na území České republiky není v rozporu se zájmem České republiky na zachování veřejné bezpečnosti a předcházení kriminality a zločinnosti. Žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu je zamítnuta z důvodu, že pobyt cizince na území není v zájmu České republiky. To, zda je cizinec trestně bezúhonný nebo je pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu tak ve své podstatě nemůže být v tomto případě rovno prokazování zájmů České republiky. Správní orgán má tak za to, že zde existují skutečnosti, které i přes dosavadní trestní bezúhonnost žadatele odůvodňují skutečnost, že pobyt žadatele na území není v zájmu České republiky. V obecné rovině pak jistě nelze tvrdit, že zájem České republiky je obsažen v zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.“ Dle názoru krajského soudu, jak bude dále uveden, prvostupňový správní orgán vyhodnotil nesprávně obsah předmětné utajované informace a neunesl své důkazní břemeno ohledně neslučitelnosti dalšího pobytu žalobce na území České republiky se zájmy České republiky. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházela z ustanovení § 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných informací, podle něhož je zájmem České republiky zachování její ústavnosti, svrchovanosti a územní celistvosti, zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, mezinárodních závazků a obrany, ochrana ekonomiky a ochrana života nebo zdraví fyzických osob. Vycházela také ze skutečnosti, že je daná informace označena ve smyslu § 2 písm. a) zákona o ochraně utajovaných informací jako utajovaná informace, proto je informací, jejíž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné a je informací uvedenou v seznamu utajovaných informací. Samotný obsah předmětné utajované informace označila jako „dostatečně konkrétní, odůvodňující závěr o naplnění skutkové podstaty podle § 56 odst. 1 písm. j) ZPC, tedy že pobyt účastníka řízení na území není v zájmu České republiky“. V souvislosti s obsahem utajované informace nepovažovala za nutné vyslechnout žalobce s odůvodněním, že jeho jménem se seznámil s utajovanou informací jeho zmocněný zástupce, který se k podkladům rozhodnutí, včetně utajované informace, vyjádřil. Dle žalované byl tak žalobci poskytnut dostatečný prostor pro uplatnění námitek. K námitce nepřezkoumatelnosti předmětné utajované informace žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.11.2011, čj. 7 As 31/2011, s tím, že z jeho citace (jak je výše uvedena) vyplývá, že „podstatou bezpečnostního rizika není podmínka trestní zachovalosti, nýbrž pravděpodobnost existence bezpečnostního rizika“. Lze se shodnout s žalovanou, že vzhledem k režimu utajení předmětné informace nebyl prvostupňový správní orgán oprávněn její obsah v písemném vyhotovení prvostupňového rozhodnutí jakkoliv popsat a hodnotit. Není rovněž pochyb o tom, že prvostupňový správní orgán provedl v řízení důkaz předmětnou utajovanou informací. Krajský soud se však neshoduje s žalovanou v tom, že prvostupňový správní orgán hodnotil obsah předmětné utajované informace v souladu s § 50 odst. 4 správního řádu (jak uvedla žalovaná podle § 50 odst. 4 věty první a citovala text před středníkem). V ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu je však uvedeno: Pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dle žalované prvostupňový správní orgán nepochybil, když za situace, kdy neměl pochybnosti o pravdivosti utajované informace, nevyhověl návrhu žalobce a nevyslechl jej. Dle názoru krajského soudu však bylo vhodné, či dokonce nutné, provést v režimu zákona o ochraně utajovaných informací výslech žalobce a ověřit tak věrohodnost nebo alespoň pravděpodobnost údajů obsažených v předmětné utajované informaci. Obecně lze říci, že není vyloučeno, že by správní orgán po té, kdy by měl k dispozici důkaz výslechem účastníka řízení v souvislosti s konkrétní utajovanou informací, mohl v rámci hodnocení důkazů dospět k závěru o nevěrohodnosti, nepravděpodobnosti příslušné utajované informace. Pochopitelně připadá v úvahu i situace opačná, kdy by správní orgán právě na základě výslechu účastníka řízení podpořil věrohodnost, pravděpodobnost příslušné utajované informace. Výslech účastníka řízení však prvostupňový správní orgán neprovedl. Pokud pak z obsahu předmětné utajované informace učinil závěr, že pobyt žalobce na území České republiky není v zájmu České republiky, pak se krajský soud neshoduje s žalovanou, že postup prvostupňového správního orgánu při hodnocení důkazů plně odpovídal § 50 odst. 4 správního řádu. Krajský soud se v té souvislosti rovněž neshoduje s žalovanou, že prvostupňový správní orgán ve smyslu § 3 správního řádu dostatečně zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nebylo tedy třeba doplňovat dokazování o navrhovaný výslech. Doplnit dokazování o navrhovaný výslech žalobce by bylo v daném případě krokem k tomu, aby si prvostupňový správní orgán, resp. v odvolacím řízení žalovaný, ověřily alespoň pravděpodobnost informací uvedených v předmětné utajované informaci. Nelze v té souvislosti argumentovat, jak to činí žalovaná, ustanovením § 52 větou druhou správního řádu, podle níž správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Právě v případě hodnocení obsahu předmětné utajované informace, která byla stěžejním důkazem, na němž správní orgány obou stupňů postavily svůj závěr o tom, že pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky, bylo na místě aplikovat tuto větu v části …, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Není proto správná argumentace žalované, že prvostupňový správní orgán vzhledem k tomu, že disponoval skutkovými okolnostmi zjištěnými v souladu s požadavky § 3 správního řádu, nebyl povinen podle § 52 ve spojení s § 3 správního řádu provést výslech žalobce. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí k posouzení obsahu předmětné utajované informace uvedla, že „obsahuje údaje o konkrétních osobách, časové a místní údaje a rovněž údaje o způsobu činnosti, která by měla být v rozporu se zájmy České republiky. Vychází z osobní činnosti, jednání a chování účastníka řízení, které nelze hodnotit jako jednorázové a okolnosti tohoto jednání jsou v utajované informaci dostatečně určitě specifikovány, a vztahuje se k delšímu časovému období“. Žalovaná připustila, že „chování a jednání účastníka řízení popsané v utajované informaci nepředstavuje samo o sobě naplnění skutkové podstaty trestného činu“, ztotožnila se však s prvostupňovým správním orgánem, že napadá „sám smysl a účel zákona č. 326/1999 Sb., kterým je úprava vstupu a pobytu cizinců na území České republiky s cílem umožnit pobyt na území České republiky pouze těm cizincům, jejichž setrvání na území České republiky není v rozporu se zájmem České republiky na zachování veřejné bezpečnosti a předcházení kriminality a zločinnosti“. Žalovaná zohlednila, že je předmětná utajovaná informace informací od jiného orgánu veřejné moci, od Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, který je specializovanou složkou Policie České republiky zabývající se odhalováním a vyšetřováním organizovaného zločinu, tedy tou nejvážnější a pro společnost nejnebezpečnější formou kriminality, podílí se na udržování vnitřního pořádku a bezpečnosti, a je tedy relevantním a směrodatným podkladem pro vydání rozhodnutí. Obsahuje zdroje získaných informací, neboť její součástí je konkrétní spisová značka, pod níž bylo vedeno šetření. Dle žalované tak „utajovaná informace plně vyhovuje požadavkům na přezkoumatelnost její důvodnosti a věrohodnosti“. S tímto závěrem žalované se krajský soud neztotožňuje. Předně soud uvádí, že samotná skutečnost, že je podkladem pro rozhodnutí správního orgánu utajovaná informace vypracovaná specializovanou složkou Policie České republiky, není sama o sobě odůvodněním pro její věrohodnost, přesvědčivost a relevanci. Rozhodující je obsah utajované informace, jehož věrohodnost, přesvědčivost a relevanci musí posoudit ve správním řízení prvostupňový správní orgán, případně odvolací správní orgán. Teprve v případě, že je podána žaloba proti správnímu rozhodnutí, posuzuje naplnění těchto atributů utajované informace soud. V daném případě krajský soud po seznámení s obsahem předmětné utajované informace dospěl k závěru, že jej nelze posoudit tak, jak to činí správní orgány obou stupňů. K obsahu předmětné utajované informace krajský soud při respektování právní úpravy zákona o ochraně utajovaných informací uvádí, že byla vypracována Policií České republiky, Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu. Je zde zmíněno konkrétní trestní řízení a je tvrzeno, že z jeho výsledků byly získány informace k osobě žalobce. Na rozdíl od žalované krajský soud nedospěl při hodnocení jejího obsahu k závěru, že by zde byla popsána osobní činnost žalobce a jeho jednání a chování, které nelze hodnotit jako jednorázové. Okolnosti jednání žalobce jsou v utajované informaci specifikovány, nikoli však dostatečně určitě, jak uvádí žalovaná. Nelze také jednoznačně dojít k závěru, který činí žalovaná, že se jednání žalobce tam specifikované vztahuje k delšímu časovému období, resp. časový horizont není zřejmý. Jsou zde popsány kontakty žalobce s konkrétními osobami, vůči kterým se zpracovatel negativně vymezuje, a jsou zde uvedeny bližší údaje týkající se těchto osob. Nejsou zde uvedeny žádné konkrétní protistátní či kriminální aktivity žalobce či označeny důkazy prokazující spolupráci žalobce s označenými osobami na jejich kriminálních aktivitách. I když je zde označeno konkrétní trestní řízení, není zde uvedeno, jakými důkazy lze ověřit následná negativní tvrzení zpracovatele ohledně osoby žalobce. Krajský soud si proto nemohl učinit úsudek, zda jsou informace ÚOOZ natolik věrohodné, aby mohly zasáhnout do života žalobce tím, že na jejich základě nezíská povolení k dalšímu pobytu na území České republiky. V souvislosti s posouzením předmětné utajované informace krajský soud opakuje svoji argumentaci z rozsudku ze dne 23.9.2015, čj. 57A 71/2014-97, že si dovede představit situaci, kdy by důvody, které by byly uváděny v utajované informaci, jejichž věrohodnost by byla odpovídajícím způsobem doložena, byly natolik zásadní, že by byly způsobilé ovlivnit rozhodování o dalším pobytu žalobce na území České republiky, a že by takovou utajovanou informací nebyl proveden důkaz při jednání soudu, ale byla by zpřístupněna toliko krajskému soudu, včetně příslušných důkazů prokazujících s velkou mírou pravděpodobnosti věrohodnost sdělení podávaných v takové utajované informaci, a stejným způsobem by postupoval v rámci případné kasační stížnosti i Nejvyšší správní soud. Krajský soud si je vědom nutnosti utajení příslušných zjištění Policie ČR, jeho povinností však je posoudit zákonnost závěrů správních orgánů učiněných v řízení o povolení pobytu na území České republiky podle zákona o pobytu cizinců. V daném případě nelze dle obsahu předmětné utajované informace dospět k závěru, že tato s velkou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou prokazuje existenci činností žalobce, které jsou v rozporu se zájmy České republiky. Předmětná utajovaná informace proto nemůže být v souladu s § 56 odst. 1 písm. j) ZPC relevantním podkladem pro závěr, že pobyt žalobce na území České republiky není v zájmu České republiky. K takovému závěru krajský soud vzhledem k obsahu utajované informace dojít nemohl. Napadené rozhodnutí není z toho důvodu nepřezkoumatelné ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu, jak namítá žalobce, ale správní řízení bylo zatíženo vadou řízení spočívající v tom, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spise. Druhý žalobní bod proto je důvodný. Třetí žalobní bod Prvostupňový správní orgán při rozhodování o žádosti žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu dospěl k závěru, že žalobce podle § 37 odst. 2 písm. b) ZPC přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza. Vycházel-li prvostupňový správní orgán při zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu uvedeného v druhém odstavci § 37 ZPC, byl povinen důvod [v daném případě stanovený v § 56 odst. 1 písm. j) ZPC] na daný případ cizince aplikovat za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza. Podle § 37 odst. 2 věta poslední zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Podle § 174a ZPC při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Ohledně přiměřenosti rozhodnutí vycházel prvostupňový správní orgán ze závěru, že pobyt žalobce na území není dle § 56 odst. 1 písm. j) ZPC v zájmu České republiky, proto konstatoval, že je prvostupňové rozhodnutí v souladu se zněním zákona o pobytu cizinců a s čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když v daném případě převažuje veřejný zájem nad zájmem jednotlivce, tedy žadatele, neboť je ve veřejném zájmu, aby se na území České republiky zdržovali pouze ti cizinci, jejichž pobyt není v rozporu se zájmy České republiky. Žalovaná se s tímto hodnocením přiměřenosti rozhodnutí ztotožnila a považovala jej za dostatečné z hledisek uvedených v § 174a ZPC s ohledem na závěr, ke kterému dospěly správní orgány obou stupňů na základě předmětné utajované informace. Krajský soud se však neztotožnil se závěrem správních orgánů obou stupňů, že předmětná utajovaná informace prokazuje, že pobyt žalobce na území není dle § 56 odst. 1 písm. j) ZPC v zájmu České republiky. To znamená, že se nemohl ztotožnit ani s hodnocením přiměřenosti rozhodnutí, jak jej učinily správní orgány obou stupňů. S hodnocením přiměřenosti dopadů rozhodnutí [viz citovaná ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) ZPC a § 174a ZPC] úzce souvisí vliv rozhodnutí na soukromý a rodinný život účastníka řízení. Rovněž při posouzení vlivu rozhodnutí na soukromý a rodinný život žalobce vycházely správní orgány obou stupňů z obsahu předmětné utajované informace a tím bylo dáno, že veřejný zájem na zachování bezpečnosti a předcházení zločinnosti převažuje nad zájmem žalobce na soukromý a rodinný život na území České republiky. Za situace, že se krajský soud neztotožnil se závěrem správních orgánů ohledně předmětné utajované informace, nemohl se ztotožnit ani s posouzením zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, jak jej učinily správní orgány obou stupňů. Tento žalobní bod je proto důvodný. Závěr Soud shledal žalobu důvodnou, když dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzala žalovaná za základ napadeného rozhodnutí, nemá ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. oporu ve spise. Soud proto zrušil podle § 78 odst. 1 s.ř.s. napadené rozhodnutí pro tuto vadu řízení a věc vrátil v souladu s § 78 odst. 4 s.ř.s. žalované k dalšímu řízení, ve kterém je žalovaná podle § 78 odst. 5 s.ř.s. vázána právním názorem soudu. VI. Náklady řízení Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud přiznal podle § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku a odměně advokáta stanovené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif). Zástupce žalobce, advokát, je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se částka odměny advokáta zvyšuje o DPH vypočtenou podle zákona č. 235/2004 Sb. za použití sazby platné v době rozhodnutí soudu, tj. 21 %. Zástupce žalobce požadoval na nákladech řízení náhradu za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé, účast při soudním jednání) a za 3 režijní paušály za tyto úkony, to vše zvýšené o DPH. Sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního činí podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 advokátního tarifu činí 3.100,- Kč a podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku 300,- Kč. Odměna advokáta sestává ze 3 úkonů právní služby, a to jeden úkon podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu (převzetí a příprava věci), jeden úkon podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (písemní podání ve věci samé - žaloba) a jeden úkon podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu (účast na jednání soudu dne 1.11.2016), tj. včetně paušální částky 10.200,- Kč (9.300,- Kč + 900,- Kč). Odměna advokáta sestává z odměny za právní služby včetně režijních paušálů v částce 10.200,- Kč a DPH z této částky 2.142 Kč, a činí celkem 12.342 Kč. K odměně advokáta bylo připočteno 4.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3.000,- Kč dle položky 18 bod 2. písm. a) Sazebníku poplatků, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o soudních poplatcích) a za zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví ve výši 1.000,- Kč podle pol. 20 Sazebníku poplatků, přílohy zákona o soudních poplatcích. Náklady řízení tak činí 16.342 Kč. K plnění byla podle § 64 s.ř.s. k § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. s ohledem na technické možnosti žalovaného správního orgánu stanovena třicetidenní lhůta, platební místo bylo podle § 64 s.ř.s. k § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. stanoveno k rukám advokáta žalobce.

Poučení