57 A 137/2015 - 44

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně P.T.M., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13.10.2015, č.j. MV-84438-4/SO-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 13.10.2015, č.j. MV-84438-4/SO-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvoinstanční orgán“), ze dne 10.4.2015, č.j. OAM-40942-31/DP-2014 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byla dle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobkyně o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání – osoba samostatně výdělečně činná. II. Žaloba. Žalobkyně v žalobě uvedla, že je přesvědčena, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, nezákonné a v neposlední řadě též nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Napadené rozhodnutí je v rozporu s ústavně garantovaným právem žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zasahuje do práva na respektování soukromého a rodinného života žalobkyně ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech a odpovídající judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Žalobkyně je dále přesvědčena, že žalovaná porušila zásadním způsobem své povinnosti odvolacího orgánu, její rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), definujícím požadavky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a zároveň je v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu, zejména tedy § 89 odst. 2 správního řádu. Zároveň je žalobkyně přesvědčena, že v tomto smyslu pak žalovaná rovněž opomenula zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyplývá ze zásady materiální pravdy deklarované v § 3 správního řádu. Zároveň nelze též přehlédnout, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí prvoinstanční, je v rozporu se zásadou přiměřenosti a že při vydání rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byly správními orgány zásadním způsobem porušeny základní zásady činnosti správních orgánů. Žalobkyně uvedla, že správní orgány v průběhu řízení shledaly jakožto důvod pro neudělení povolení k dlouhodobému pobytu pouze svou domněnku, že žalobkyně dle jejich názoru neplnila původní účel dlouhodobého pobytu, pro který jí bylo povolení uděleno - tedy soužití se svým manželem. Dle názoru správních orgánů se žalobkyně nezdržuje dostatečně dlouhou dobu na území České republiky, aby bylo možno konstatovat, že tato plní účel, pro který bylo původní povolení vydáno, tedy sloučení s rodinou. Žalobkyně je toho názoru, že správní orgány pochybily, když na základě sdělených informací dospěly k závěru, že žalobkyně neplní účel pobytu. Ačkoliv se v posledních letech mohla zdržovat na území České republiky o něco méně než v předchozích letech, nemůže to založit zjištění o neplnění účelu povoleného pobytu, neboť je nezbytné vycházet z povolení jakožto celku. Žalobkyně je přesvědčena, že pouze skutečnost, že se zdržuje na území České republiky pouze po omezenou dobu a nikoliv po celou dobu, po niž má povolen pobyt, nemůže být důvodem pro neudělení pobytového oprávnění za jiným účelem. A to navíc v situaci, kdy žalobkyně předložila veškeré náležitosti potřebné ke kladnému vyřízení její žádosti a na území České republiky žije na základě povolení k trvalému pobytu rovněž její syn. Žalovaná dále konstatuje, že účastník řízení je povinen plnit účel pobytu, což předpokládá osobní přítomnost cizince na území České republiky. Toto však nijak nesouvisí s tím, jak dlouho má cizinec v rámci povolení k dlouhodobému pobytu pobývat na území republiky v průběhu povolené doby. Žalobkyně má povolen pobyt za účelem sloučení rodiny, což znamená, že primárním kritériem by mělo být, zda se žalobkyně na území zdržuje se svou rodinou a nikoliv, aby trávila veškerý svůj čas na území republiky. Rovněž tak je nutno poukázat na fakt, že ačkoliv žádost o povolení k pobytu podává ten, kdo chce pobývat na území déle než 6 měsíců, takto neznamená, že je povinen pobývat na území dobu, která převyšuje tuto dobu. Žalobkyně samozřejmě chce pobývat na území po dobu delší než 6 měsíců, proto také ostatně předmětnou žádost podala, a skutečnost, že část doby tráví mimo území republiky, na tomto nic nemění. Právní zástupce žalobkyně je přesvědčen, že vyvozování jiných závěrů je v rozporu nejen se zákonem, ale rovněž s ústavním pořádkem České republiky. Jak ostatně výslovně stanoví čl. 14 Listiny základních práv a svobod, „svoboda pohybu a pobytu je zaručena. Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit“. Náhled správního orgánu, který perzekuuje žalobkyni za to, že pouze využívala svého práva svobodného pohybu je jednoznačně protiústavní, neboť jak vyplývá z čl. 14 Listiny, v zájmu České republiky rozhodně nemůže být nucení cizince k pobytu na území. Žalobkyně se nedopustila žádného trestného činu, správního deliktu či jiného porušení zákona, nýbrž pouze využívala svého ústavně zaručeného práva svobodně se pohybovat. Přitom je nutno akcentovat právě tu skutečnost, že žalobkyně se na území České republiky v žádném případě skutečně nedopouští žádných deliktů, neporušuje zákony, nýbrž toliko si přeje zůstat na území České republiky tak, aby mohla být nablízku svému synu a aby mohla uskutečňovat svůj podnikatelský záměr v zemi, kterou má tolik v oblibě a která se bez nadsázky řečeno v průběhu jejího pobytu na území postupně stává jejím domovem. Právní zástupce žalobkyně v tomto ohledu skutečně nechápe, v čem vůbec může býti spatřován zájem naší republiky na zamezení pobytu cizinci, jehož rodina se dlouhodobě zdržuje na území a tento chce mít pouze možnost být se svými nejbližšími a žít svobodně, radostně a spokojeně v zemi, k jejímuž kulturnímu a v neposlední řadě samozřejmě i hospodářskému rozkvětu by ráda svým malým, avšak nikoli bezvýznamným, dílem přispívala naplňováním účelu dlouhodobého pobytu za účelem podnikání. Žalobkyně dále namítala, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů obsahují celou řadu zjevně nepřezkoumatelných závěrů, které nemají oporu ve spisovém materiálu, kdy např. prvoinstanční orgán na str. 5 rozhodnutí vyslovuje závěr, že k rozvodu předmětného manželství došlo účelově později, resp. až v době, kdy byla žalobkyně oprávněna měnit účel dlouhodobého pobytu. Takovýto závěr však z provedených důkazů nevyplývá. Pokud jde o údajné rozpory ve výpovědích žalobkyně a jejího manžela, v rámci kterých došlo ke shodě, tyto prvoinstanční orgán zcela přehlíží a zároveň zveličuje odpovědi, které byly odchylné. Jak již ostatně žalobkyně poznamenala v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, bylo by poněkud cynické očekávat ze strany jejího bývalého manžela, že bude ke kladeným otázkám přistupovat zodpovědně a odpovídat na ně pravdivě a precizně, ba naopak je naprosto pochopitelné, že bývalý manžel, se kterým se žalobkyně rozešla nikoliv zrovna v dobrém, k předmětnému výslechu přistoupí poněkud laxně. Ve svém odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí žalobkyně rovněž upozornila na to, že ohledně její cestovní historie nebyla prvoinstančním orgánem vůbec dotázána k otázce případného překročení tolerované nepřítomnosti na území České republiky, když k této problematice není ve spise k nalezení žádné poznámky, přičemž připomněla žalované její vlastní rozhodovací praxi, jmenovitě rozhodnutí ze dne 4.9.2014, č.j. MV-136316-5/SO-2013. Žalobkyně rovněž v odvolání namítla naprostou ignoraci povinnosti správního orgánu zabývat se otázkou přiměřenosti rozhodnutí z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života žalobkyně. Prvoinstanční orgán provedl zcela selektivní hodnocení důkazů, které bohužel žalovaná svým zamítavým rozhodnutím o odvolání posvětila. Ohledně otázky přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně pak správní orgány obou stupňů tuto naprosto ignorovaly s odůvodněním, že se na projednávanou věc nevztahuje § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně dále uvedla, že je přesvědčena, že z nashromážděných podkladů pro vydání rozhodnutí, jež jsou součástí spisového materiálu, nelze v žádném případě dospět k závěru, že tato neplnila účel svého pobytu. V této věci je nutné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.3.2015, č.j. 1 Azs 250/2014-37, v němž se Nejvyšší správní soud ve velmi obdobné věci vyjádřil k otázce posuzování tzv. jiné závažné překážky ve vztahu k zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. Nejvyšší správní soud ve výše uvedeném rozsudku vyřkl: „Důvody pro neprodloužení platnosti dlouhodobého pobytu jsou v podstatě totožné s důvody pro zrušení pobytového oprávnění, jak vyplývá z § 44a odst.

4. Tyto důvody jsou zakotveny v § 46a zákona o pobytu cizinců. Z odst. 2 písm. i) tohoto ustanovení vyplývá, že Ministerstvo vnitra zruší (neprodlouží) dlouhodobý pobyt cizince, jestliže neplní účel, pro který byl vydán. Přitom posoudí přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. (…) Je tedy namístě zabývat se otázkou, čím je naplněn účel dlouhodobého pobytu za účelem sloučení rodiny. Zákon o pobytu cizinců na tuto otázka výslovnou odpověď neposkytuje. Jeho ustanovení v této oblasti jsou projevem implementace směrnice Rady Evropské unie 2003/86/ES ze dne 22.09.2013, o právu na sloučení rodiny. Důvody pro vydání této směrnice jsou shrnuty v jejích úvodních ustanoveních. Dle odst. 2 jde zejména o projev závazku chránit rodinu a respektovat rodinný život, který je obsažen v mnoha nástrojích mezinárodního práva. Dle odst. 4 je sloučení rodiny nezbytné k umožnění rodinného života. Z odst. 14 poté vyplývá, že sloučení rodiny může být zamítnuto z řádně doložených důvodů. Zejména osoba, která usiluje o to, aby jí bylo povoleno sloučení rodiny, nesmí představovat hrozbu pro veřejný pořádek nebo veřejnou bezpečnost. Lze tedy dovodit, že účelem institutu dlouhodobého pobytu za účelem sloučení rodiny je umožnit blízkým rodinným příslušníkům rozvíjet rodinný život na území toho státu, kde má některý z nich povolený pobyt. Z hlediska cizince požívajícího toto pobytové oprávnění je podstatná skutečnost, že jeho blízký příbuzný (zejm. manžel či nezletilé dítě) oprávněně pobývá na území jiného státu. Potom vzniká i jeho právní nárok na pobyt na území tohoto státu. Účel, který je mu tímto umožněno naplňovat, je udržování příbuzenského vztahu a rozvíjení rodinných vazeb. Časové intervaly, ve kterých má být takový účel pobytu naplňován, přitom zákon ani směrnice nestanoví. Jediné ustanovení, které počítá s časovým prvkem v dlouhodobém pobytu je § 42 odst. 1, který spojuje oprávnění cizince podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu s jeho úmyslem pobývat na území státu po dobu delší než šest měsíců. Tento úmysl stěžovatelka ve své žádosti vyjádřila.“ Žalobkyně dále namítala, že správní orgány obou stupňů vůbec neposoudily otázku přiměřenosti napadeného rozhodnutí. Prvoinstanční orgán otázku přiměřenosti rozhodnutí naprosto nepochopitelně zcela ignoruje a žalovaná pak toliko uvádí, že na projednávanou věc nedopadá § 174a zákona o pobytu cizinců, z čehož žalovaná nesmyslně a v rozporu se zákonem vyvozuje, že v projednávané věci není vůbec nutné se otázkou přiměřenosti rozhodnutí jakkoli zabývat. Takovýto právní závěr nemůže dle názoru žalobkyně v žádném případě obstát. Česká republika je demokratický právní stát. Jakékoli rozhodnutí orgánu moci výkonné, jímž jsou dotčena práva a povinnosti jednotlivců, musí být v demokratickém právním státě samozřejmě mj. také přiměřené, pokud jde o jejich dopad do života těchto jednotlivců. Odmítnutí a priori zabývat se otázkou přiměřenosti rozhodnutí s odůvodněním, že dle jednoho konkrétního § 174a zákona o pobytu cizinců není správní orgán povinen vyjádřit se k přiměřenosti rozhodnutí, je projevem přepjatého formalismu. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaná tímto postupovala zcela zjevně v rozporu se zákonem a s ústavním pořádkem České republiky, když takto přímo zasáhla do ústavou chráněného práva na spravedlivý proces žalobkyně ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech a relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva. III. Vyjádření žalované k žalobě. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě se nejprve vyjádřila k tomu, že „skutečnost, že se cizinec zdržuje na území pouze po omezenou dobu, nemůže být důvodem pro zamítnutí žádosti, neboť žalobkyně pouze využívala svého ústavně zaručeného práva svobodně se pohybovat“. Dle žalované důvodem zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území byla skutečnost, že manželství žalobkyně, která na území pobývala od 17.6.2009 na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území, kdy nositelem oprávnění k pobytu byl manžel žalobkyně, pan P.N.Q., narozen …, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika (dále jen „manžel žalobkyně“), neplnilo svou funkci od roku 2010, čímž nebyl plněn účel pobytu žalobkyně, pro který jí byl dlouhodobý pobyt vydán, a to nejméně do podání žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání dne 8.10.2014 (tj. minimálně 4 roky – 48 měsíců), tedy po převážnou část celého pobytu účastnice řízení na území České republiky. Tato skutečnost vyplývá jak z protokolu o výslechu žalobkyně, protokolu o výslechu svědka, tak i ze záznamů v cestovních dokladech. Neplnění účelu pobytu představuje závažnou překážku pobytu cizince na území a na základě této skutečnosti byla žádost žalobkyně zamítnuta. Nepřítomnost žalobkyně na území nebyla důvodem pro zamítnutí žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu. K „údajným rozporům ve výpovědích a selektivnímu hodnocení důkazů“ žalovaná odkázala na napadené rozhodnutí, kde uvádí, že „účastnice řízení a její manžel se v celkovém kontextu provedených výslechů neshodly ve většině zásadních otázek týkajících se jejich společného soužití. I kdyby správní orgán I. stupně opsal protokoly obou zúčastněných, uvedené zásadní rozpory by rovněž vyplynuly, a to i v celém kontextu jejich výpovědí. Navíc správní orgán I. stupně podpořil své rozhodnutí též záznamy v cestovních dokladech, které potvrzují, že ke společnému soužití účastnice řízení a bývalého manžela ani nemohlo dojít, neboť po dobu 37 měsíců pobývali střídavě každý v jiném státě.“. Žalovaná má za to, že prvoinstanční orgán řádně odůvodnil výrok rozhodnutí a rozvedl úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů, které získal provedeným dokazováním. Žalovaná na základě výše uvedeného konstatuje, že stav věci byl prvoinstančním orgánem zjištěn v souladu s § 3 správního řádu bylo přihlédnuto ke všem předloženým dokladům, uváděným důvodům a na základě výše uvedeného i žalovaná vydala napadené rozhodnutí. K tomu, že „žalobkyně nebyla dotázána k otázce překročení tolerované nepřítomnosti na území České republiky“, žalovaná rovněž odkázala na napadené rozhodnutí, kde uvádí „námitku účastnice řízení, že nebyla správním orgánem I. stupně nijak tázána k otázce případného překročení tolerované nepřítomnosti na území České republiky, Komise považuje za bezpředmětnou, neboť se nejednalo o skutečnost, pro kterou nebylo žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu vyhověno.“. Ohledně „implementace směrnice Evropské unie 2003/86/ES ze dne 22.9.2013, o právu na sloučení rodiny (dále je „směrnice“), která nestanovuje intervaly, ve kterých má být takový účel pobytu naplňován“, žalovaná uvedla, že žalobkyně jak v odvolání, tak i v žalobě opakovaně namítá skutečnosti týkající se časových intervalů a skutečnosti, že se žalobkyně na území České republiky nezdržuje dostatečně dlouhou dobu, aby mohlo být konstatováno plnění účelu pobytu, a to vedlo prvoinstanční orgán k zamítnutí její žádosti. Žalovaná uvádí, že tyto skutečnosti nebyly důvodem pro zamítnutí žádosti žalobkyně, což je zřejmé jak z prvoinstančního rozhodnutí, tak i z napadeného rozhodnutí. Důvodem zamítnutí žádosti o vydání nového povolení žalobkyně byla skutečnost, že manželství žalobkyně a jejího manžela neplnilo od roku 2010 svou funkci, což je v rozporu s výše uvedenou směrnicí, neboť smyslem směrnice je právní nárok na pobyt cizince na území, kde jeho blízký příbuzný oprávněně pobývá, a účelem, který je mu tímto umožněno naplňovat, je udržení příbuzenského vztahu a rozvíjení rodinných vazeb, což v daném případě nebylo uskutečňováno. Stran námitky, že „Komise a správní orgán I. stupně se naprosto nevypořádaly s dikcí § 174a zákona č. 326/1999 Sb.“, žalovaná opětovně odkázala na napadené rozhodnutí, kde uvádí „že v daném případě, tedy pokud účastnice řízení žádá o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu § 45 zákona č. 326/1999 Sb., nebyl správní orgán I. stupně vázán povinností vyjádřit se k přiměřenosti rozhodnutí v souladu s § 174a zákona č. 326/1999 Sb. Komise dále připomíná, že právní řád České republiky nezakotvuje právo cizince na pobyt na území České republiky, takové právo mají pouze občané České republiky podle čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Tento závěr explicitně judikoval Ústavní soud České republiky v usnesení č.j. III. ÚS 260/04 ze dne 9.6.2004: „Subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje, když je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území“. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že Česká republika, jako suverénní stát, stanoví podmínky, za kterých připustí pobyt cizích státních příslušníků na svém území právě s ohledem na svůj veřejný zájem a pořádek. V daném případě zcela jednoznačně převažuje veřejný zájem České republiky nad subjektivním zájmem jednotlivce, resp. cizince.“. Závěrem žalovaná uvedla, že rozhodla v souladu s právními předpisy, napadené rozhodnutí bylo řádně odůvodněno a žalobkyně nebyla na svých právech zkrácena. IV. Vyjádření účastníků při jednání. Žalobkyně při jednání setrvala na svých dosavadních tvrzeních. Žalovaná se s omluvou k jednání nedostavila. V. Posouzení věci soudem. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. A. Podstatou žaloby jsou tři otázky. Zaprvé, zda skutečnost, že se žalobkyně zdržuje na území České republiky po omezenou dobu, může být důvodem pro neudělení pobytového oprávnění. Zadruhé, zda z provedených důkazů nevyplývá, že k rozvodu manželství žalobkyně došlo účelově později v době, kdy byla žalobkyně oprávněna měnit účel dlouhodobého pobytu. A zatřetí, zda se správní orgány nesprávně vypořádaly s otázkou přiměřenosti rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. A.

1. Podle § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců cizinec, který hodlá na území pobývat za jiným účelem, než který mu byl povolen, je povinen požádat ministerstvo o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu. Nové povolení k dlouhodobému pobytu nelze udělit v případech uvedených v § 33 odst. 1 nebo 3 s výjimkou případů uvedených v § 42 odst.

2. Cizinec, který hodlá na území pobývat za účelem podnikání, může o takovou změnu požádat, pokud je držitelem platného povolení k dlouhodobému pobytu a na území pobývá po dobu delší než 2 roky. Podle § 46 odst. 1 věty prvé zákona o pobytu cizinců pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobně § 31 odst. 1, § 33, 34, 37, 38, § 55 odst. 1, § 56, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. Podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Žalobkyně pobývala na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny s platností od 17.6.2009 do 16.6.2011. Nositelem oprávnění ke sloučení rodiny byl manžel žalobkyně, pan P.N.Q., nar. …, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika. Dne 1.6.2011 podala žalobkyně žádost o prodloužení doby platnosti předmětného povolení. Usnesením prvoinstančního orgánu ze dne 15.8.2013, č.j. OAM-41045/DP-2011, bylo řízení o této žádosti zastaveno. Odvolání žalobkyně proti usnesení o zastavení řízení bylo žalovanou rozhodnutím ze dne 13.8.2015, č.j. MV-1583- 3/SO/sen-2014, zamítnuto a napadené usnesení bylo potvrzeno. Žalobkyně proti posledně uvedenému rozhodnutí žalobkyně brojila správní žalobou ke zdejšímu soudu. Usnesením soudu ze dne 5.10.2015, č.j. 30 A 118/2015-24, byl žalobě přiznán odkladný účinek a rozsudkem soudu ze dne 24.8.2016, č.j. 30 A 118/2015-54 byla předmětná žaloba zamítnuta. V průběhu řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podala žalobkyně dne 8.10.2014 žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. O této nové žádosti bylo správními orgány rozhodnuto zamítavě (viz výše). Prvoinstanční orgán k odůvodnění věci uvedl: „Z protokolů o výslechu svědků provedených v souvislosti s řízením o žádosti (OAM-16641/TP-2013) o vydání trvalého pobytu nezletilého syna žadatelky a dále z protokolů o výslechu svědka a žadatelky provedených v souvislosti s probíhajícím řízení o žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu žadatelky je patrné, že se oba dotazovaní diametrálně rozcházejí ve svých výpovědích ohledně svého příjmu, zaměstnání, seznámení i manželského soužití, zejména: - Zatímco žadatelka uvádí, že se svým bývalým manželem byla ve vztahu ještě na začátku roku 2014, její bývalý manžel uvedl, že jejich manželství skončilo již v roce 2010. K tomu správní orgán uvádí, že o vztahu v této době mluvit nelze, neboť její bývalý manžel odcestoval sám na území Vietnamské socialistické republiky, bez své bývalé manželky i syna - dle cestovního dokladu přiletěl do Vietnamské socialistické republiky dne 1.1.2014 a domovský stát opustil 22.2.2014. - Zatímco žadatelka uvedla, že ji manžel živil a staral se o ni do konce roku 2013, z výpovědi svědka jasně vyplynulo, že od roku 2010 se o ni nezajímal a že ji finančně vůbec nepodporoval. Žadatelka svou výpověď ohledně výdělků hned 2x změnila, což činí toto její tvrzení nedůvěryhodným. Její původní odpověď zněla, že si vydělávala okolo 20ti tisíc brigádně již v roce 2009. Navíc ze spisového materiálu je zřejmé, že žadatelce vzniklo živnostenské oprávnění dnem 1.3.2013, de facto okamžitě po návratu z ročního pobytu ve Vietnamské socialistické republice). - Zatímco žadatelka (2x i ve výpovědi v rámci žádosti o trvalý pobyt jejího syna) uvedla, že byli s panem P.N.Q. spolužáci, její bývalý manžel toto její tvrzení popřel. - Zatímco žadatelka uvedla, že byla se svým manželem na přelomu roku 2012/2013 ve Vietnamské socialistické republice, a že se musela kvůli těhotenství vrátit dříve, z výpovědi svědka nevyplynulo, že by v tuto dobu pobýval na území domovského státu a z cestovního dokladu svědka je zřejmé, že v tuto dobu ve Vietnamské socialistické republice vůbec nebyl. - Zatímco žadatelka uvedla, že o jejich prvního syna pečuje mladší sestra, její bývalý manžel uvedl, že o něho pečují rodiče. Z výpovědí obou jmenovaných dále vyplývá, že ani jeden z nich nezná základní odpovědi na otázky týkající se vlastních příjmů. Jeden o druhém nevědí, co konkrétně dělají, kde pracují, na základě jakých smluv (podnikatel OSVČ, či zaměstnanec), ani kolik si vydělávají. Bývalý manžel ani nevěděl, že si žadatelka na něho jako nositele oprávnění v roce 2011 podávala žádost o prodloužení svého dlouhodobého pobytu. Každý z nich má v současné době vztah s jiným partnerem. Ani jeden z nich nezná datum (ani měsíc) rozvodu. Oba shodně uvedli, že v současné době sice bydlí na shodné adrese avšak odděleně. Z výpovědi svědka dále vyplynulo, že sice od narození syna měl hlášenou adresu na …, fakticky tam však začal bydlet až v době, kdy začal pracovat v Karlových Varech tedy, koncem roku 2014. Do této doby bydlel v Praze.“ Dále prvoinstanční orgán uvedl, že „cestovními doklady žadatelky a nositele oprávnění k pobytu prokázal, že nedocházelo k manželskému soužití minimálně v době od 8.11.2009 do 7.12.2010 po dobu 394 dní (když byl bývalý manžel žadatelky ve Vietnamské socialistické republice), od 23.12.2010 do 7.4.2011 po dobu 104 dní (když byl bývalý manžel ve Vietnamské socialistické republice), od 23.6.2011 do 29.8.2011 po dobu 66 dnů (když byla žadatelka ve Vietnamské socialistické republice sama bez manžela), dále v době od 18.9.2011 do 26.1.2012 po dobu 129 dní (když byla žadatelka ve Vietnamské socialistické republice bez svého manžela), dále v době od 17.2.2012 do 23.2.2013 po dobu 370 dní (když byla žadatelka ve Vietnamské socialistické republice bez svého manžela), a dále v době od 1.1.2014 do 22.2.2014 po dobu 51 dnů (když byl bývalý manžel ve Vietnamské republice sám). Z uvedeného plyne, že dle cestovních dokladů oba jmenování v době od 17.6.2009 do 7.10.2014 strávili na území domovského státu celkem 1 114 dní tedy déle než 37 měsíců. Nadto správní orgán uvádí, že platnost cestovního dokladu žadatelky začíná až dnem 11.5.2011 a právě od této doby má správní orgán k dispozici otisky žadatelčiných příletových a odletových razítek. Vzhledem k výše uvedenému má správní orgán za prokázané, že v době, kdy oba jmenovaní navštívili zemi domovského státu (ať už ve stejné období nebo každý zvlášť), nemohlo docházet k faktickému využívání (plnění) účelu dlouhodobého pobytu - soužití rodiny na území České republiky. Navíc žadatelka ve své výpovědi uvedla, že se se svým bývalým manželem rozešli až začátkem roku 2014, tedy v době, kdy byl její bývalý manžel v zemi svého původu. K nenaplnění manželského soužití tedy již nedocházelo ani v době od 23.2.2014 (po příletu) do 7.10.2014 (do dne podání žádosti o změnu účelu svého pobytu - 8.10.2014), tedy dalších 229 dní. Celkem tedy prokazatelně nedocházelo k manželskému soužití na území České republiky, potažmo neplnění účelu pobytu žadatelky po dobu 1 343 dní, tedy téměř 45 měsíců (dle otisků razítek a výpovědi žadatelky). Žadatelka přesto ve své výpovědi uváděla, že spolu s bývalým manželem měli vztah až do začátku roku 2014, naopak svědek ve své výpovědi uvedl, že se svou bývalou manželkou ve společném vztahu nejsou již 4 roky (od konce roku 2010) a že po tuto dobu svou manželku ani finančně nepodporoval. Dle názoru správního orgánu k manželskému soužití nedocházelo ani v době, kdy byli oba na území České republiky, tak, jak vyplývá z výpovědi svědka. Nasvědčují tomu i výpovědi obou cizinců, neboť oba vyslýchaní neznali o druhém základní informace týkající se jejich výdělečné činnosti, (např. manžel pracuje někde v Praze, bývalý manžel nevěděl, že žadatelka pracuje v nehtovém studiu, manželka byla na pár měsíců ve Vietnamu). Např. kdyby docházelo k manželskému soužití, manžel by věděl, že je jeho žena ve Vietnamské socialistické republice déle než rok. K pravdivější verzi výpovědi svědka dále nasvědčuje i fakt, že oba vyslýchaní cizinci nevěděli o druhém žádné podrobnosti ani ohledně jejich místa pobytu, o čemž svědčí i to, že jejich poslední společná hlášená adresa … skončila dnem 31.5.2011, přičemž ode dne 2.9.2013 mají opět hlášenou společnou adresu, a to jen z důvodu narození syna (potažmo podané žádosti o trvalý pobyt tohoto syna). Na této adrese však bývalý manžel žadatelky fakticky pobývá až od konce roku 2014, kdy začal pracovat v Karlových Varech. S žadatelkou sice uhrazuje společné náklady, ale jinak oba žijí odděleně - žadatelka má nového přítele pana T.M.H., nar. …, její bývalý manžel má přítelkyni N. od roku 2013. Nadto správní orgán uvádí, že kdyby bylo manželství funkční a manželé se i přes spory vídali, neměl by pan P.N.Q. důvod k výpovědi svědčící o opaku a vypovídat o jejich manželství negativně, žadatelce však jde o její následný pobyt na území ČR. V pravdivost výpovědi svědka nahrává také i fakt, že žadatelka i její manžel minimálně od června 2011 odjížděli samostatně do svého domovského státu bez svého manžela/manželky, což lze vyčíst z cestovních dokladů obou jmenovaných cizinců. Vzhledem k výše uvedenému dospěl správní orgán k závěru, že oba jmenovaní spolu po dobu 4 let neudržují manželský svazek ani nedochází ke společnému soužití obou jmenovaných tak, jak uvedl ve své výpovědi bývalý manžel žadatelky pan P.N.Q. K výše uvedenému závěru dále nasvědčují i okolnosti početí jejich údajně společného syna nezl. P.N.M.D. Přestože oba shodně tvrdí, že bývalý manžel je skutečným biologickým otcem tohoto dítěte, žadatelka uvedla, že otěhotněla ve Vietnamské socialistické republice, a to z důvodu, že věděla, že byla ve Vietnamské socialistické republice v době od 23.2.2013 do 17.2.2012. Bývalý manžel však uvedl, že tento syn byl počat na území České republiky, neboť si nebyl vědom toho, že žadatelka strávila v zemi domovského státu dobu delší než jeden rok. K výše uvedenému správní orgán uvádí, že v České republice žadatelka nemohla přijít do jiného stavu tak, jak uvádí svědek, neboť se v předpokládanou dobu ani nezdržovala na území České republiky. Z cestovního dokladu svědka lze vyčíst příletová a odletová razítka, dle kterých dne 17.8.2012 přicestoval do Vietnamské socialistické republiky a opustil ji dne 12.9.2012. Zároveň však svědek uvedl, že po tuto dobu se s žadatelkou v zemi svého původu nepotkal a přes opakování otázky na této výpovědi trval. Pokud tedy svědek svou bývalou manželku ve Vietnamské socialistické republice nepotkal, nemohlo ani dojít k početí tohoto syna. Dále správní orgán uvádí, že pokud svědek nevypovídal pravdivě a s žadatelkou se setkal (v poslední možný den tedy 12.9.2012), nezletilý P.N.M.D. se narodil až 5.7.2013, tedy až o 10 měsíců později. Žadatelka zároveň uvedla, že se nezletilý narodil o měsíc dříve. Předpokládaný termín porodu měl být tedy ještě o 1 měsíc déle, čímž by se délka těhotenství žadatelky prodloužila na 11 měsíců. Výše uvedené potvrzuje výpověď bývalého manžela žadatelky (ohledně rozchodu v roce 2010) a dále vše nasvědčuje tomu, že k početí tohoto syna jím vůbec nedošlo. Oba se snaží zakrýt fakt, že nezl. P.N.M.D. získal oprávnění k trvalému pobytu, neboť byl automaticky zapsán (v době trvání manželství) do rodného listu jako otec pan P.N.Q., přestože nemohlo dojít k početí tohoto nezletilého, ani nemělo docházet ke společnému soužití jmenovaných, tak jak je uvedeno v § 66 odst. 1 písm. d). Žadatelka přicestovala na území České republiky za účelem společného soužití rodiny dne 17.6.2009, žádost o změnu účelu svého pobytu na podnikání „OSVČ“ podala dne 8.10.2014, po dobu 64 měsíců tedy měla plnit účel svého dlouhodobého pobytu společné soužití s manželem na území České republiky. V případě, že žadatelka se svým manželem na území ČR nepobývá nebo s ním nežije, nebo se jeden z nich zdržuje na území domovského státu, nedochází k manželskému soužití ani k naplnění účelu pobytu. Správní orgán zejména výpověďmi žadatelky a svědka a dále záznamy v cestovních dokladech obou jmenovaných prokázal, že manželství neplnilo svou funkci od roku 2010 (minimálně 4 roky - 48 měsíců), čímž nebyl plněn účel pobytu žadatelky, pro který jí byl dlouhodobý pobyt vydán po převážnou část celého pobytu žadatelky na území České republiky od 17.6.2009 do podání žádosti o změnu účelu pobytu dne 7.10.2014. Dále porovnáváním přítomnosti, resp. nepřítomnosti uvedených osob na území ČR správní orgán konstatuje, že ani plnění účelu pobytu 37 měsíců nebylo možné, neboť tyto osoby prokazatelně (dle cestovního dokladu) pobývali střídavě ve Vietnamské socialistické republice po dobu 37 měsíců z 64 možných měsíců, kdy měla plnit účel svého pobytu. Výše uvedené neplnění účelu pobytu správní orgán shledává jako závažnou překážku bránící vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání žadatelky.“. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že „v posuzovaném případě je spisovým materiálem zcela jednoznačně prokázáno zejména výpověďmi účastnice řízení a svědka (bývalého manžela účastnice řízení) a dále záznamy v cestovních dokladech obou jmenovaných, že manželství neplnilo svou funkci od roku 2010 (minimálně 4 roky - 48 měsíců), čímž nebyl plněn účel pobytu účastnice řízení, pro který jí byl dlouhodobý pobyt vydán po převážnou část celého pobytu účastnice řízení na území České republiky, a to od 17.6.2009 do podání žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání dne 7.10.2014.“ Z právě provedených citací odůvodnění správních rozhodnutí je zjevné, že námitka žalobkyně, že důvodem pro neudělení pobytového oprávnění nemůže být skutečnost, že se na území České republiky zdržovala po omezenou dobu, a s tím související námitka, že nebyla prvoinstančním orgánem dotázána k otázce případného překročení tolerované nepřítomnosti na území České republiky, se zcela míjí s důvodem, pro který byla žalobkynina žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu zamítnuta. Žalobkyni bylo správními orgány vytýkáno neplnění účelu povoleného dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny, v kteréžto skutečnosti správní orgány shledaly závažnou překážku pobytu žalobkyně na území; neplnění účelu pobytového oprávnění žalobkyně pak správní orgány dovozují ze skutečnosti, že její manželství s panem P.N.Q. neplnilo od roku 2010 svou funkci (zde se připomíná, že žalobkyni byl dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny udělen s platností od 17.6.2009, žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu podala žalobkyně dne 8.10.2014). Zmiňují-li správní orgány v této souvislosti dobu, po kterou se žalobkyně nevyskytovala na území České republiky, není to proto, že by kupř. žila se svým (bývalým) manželem nebo se s ním zdržovala mimo území České republiky, ale proto, aby byly ukázány rozpory ve výpovědi její a jejího (bývalého) manžela a to, že skutková verze předestřená žalobkyní není pravdivá. (Bývalý) manžel žalobkyně se ve své výpovědi jednoznačně vyjádřil k okamžiku ukončení jejich společného soužití. Pokud žalobkyně tvrdila, že i poté jejich soužití trvalo, že spolu např. byli ve Vietnamu, zatímco její bývalý manžel uvedl, že sice ve Vietnamu byl, ale s žalobkyní do kontaktu nepřišel, je nezbytné konstatovat, že nelze vůbec hovořit o tom, že by žalobkyně prokázala plnění účelu povoleného pobytu od té doby, kdy společné soužití mělo býti dle jejího (bývalého) manžela ukončeno. K obecné námitce, že prvoinstanční orgán zveličuje rozdíly ve výpovědích žalobkyně a jejího (bývalého) manžela a přehlíží shodná sdělení, soud konstatuje, že takové pochybení neshledal a s hodnocením výpovědí prvoinstančním orgánem tak, jak bylo podrobně a srozumitelně uvedeno v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, se zcela ztotožňuje. Dlužno doplnit, že závěr správních orgánů, že neplnění účelu, pro který bylo cizinci uděleno pobytové oprávnění, je závažnou překážkou pobytu cizince na území, je zcela v souladu s judikaturou správních soudů. V této souvislosti lze odkázat např. na správními orgány zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.12.2011, č.j. 7 As 82/2011-81 či např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.6.2013, č.j. 9 A 66/2010- 50, publikovaný pod č. 2951/2014 Sb. NSS). Pokud jde o žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.3.2015, č.j. 1 Azs 250/2014-37, je nutné uvést, že v tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval problematikou prodloužení doby platnosti pobytového oprávnění cizince za jeho stávajícím účelem, nikoli udělením nového povolení k dlouhodobému pobytu. Předmětný rozsudek se tedy týká situace odlišné od případu nyní posuzovaného, a na souzenou věc tudíž nedopadá. A.

2. Ohledně námitky žalobkyně, že z provedených důkazů nevyplývá, že k rozvodu jejího manželství s panem P.N.Q. došlo účelově až později v době, kdy byla žalobkyně oprávněna měnit účel dlouhodobého pobytu, je nezbytné konstatovat, že prvoinstanční orgán skutečně uvedl, že „k rozvodu došlo až 1.9.2014, a to z důvodu, že žadatelka by nebyla oprávněna podat žádost o změnu účelu pobytu již v roce 2011, neboť v této době nepobývala na území 2 roky, ani manželství netrvalo 5 let“, aniž by tato skutečnost vyplývala z důkazů provedených ve správním řízení. Jelikož však tento závěr prvoinstančního orgánu nebyl sám o sobě důvodem pro zamítnutí žádosti žalobkyně, považuje jej soud toliko za nevhodně zvolenou formulaci prvoinstančního orgánu stran jeho náhledu na souzenou věc, nikoli za pochybení mající vliv na zákonnost rozhodnutí. A.

3. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců tedy stanoví, co je nezbytné zohlednit při „posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí“, nikoli, že správní orgány jsou povinny v každém svém rozhodnutí „posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí“. K aplikaci ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců tak může dojít teprve tehdy, pokud některé ustanovení zákona o pobytu cizinců správnímu orgánu v tom kterém řízení povinnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí ukládá. V případě aplikace ustanovení § 46 odst. 1 a § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu tomu tak není. Na rozdíl například od ustanovení § 56 odst. 2 téhož zákona. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14.1.2016, č.j. 7 Azs 313/2015-35 (dostupný na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že „ve smyslu ust. § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí pro povolení k dlouhodobému pobytu obdobně ust. § 56 citovaného zákona, které vymezuje důvody pro neudělení dlouhodobého víza. Podle čl. 41 odst. 1 legislativních pravidel vlády schválených usnesením vlády ze dne 19.3.1998, č. 188, ve znění pozdějších změn, slovo „obdobně“ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu. Pokud je tedy naplněn některý z důvodů uvedených v ust. § 56 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, dlouhodobé vízum se cizinci neudělí bez dalšího. Krajský soud přitom správně poukázal na skutečnost, že je-li naproti tomu naplněn některý z důvodů uvedených v odst. 2 citovaného ustanovení, dlouhodobé vízum se cizinci neudělí za podmínky, že důsledky neudělení dlouhodobého víza budou přiměřené důvodu pro neudělení dlouhodobého víza, přičemž při posuzování přiměřenosti se přihlíží zejména k dopadům tohoto neudělení do soukromého a rodinného života cizince. Správní orgány tedy postupovaly v souladu se zákonem, jestliže v případě stěžovatele konstatovaly, že nemají povinnost zkoumat dopad rozhodnutí na rodinný a soukromý život cizince, rozhodují-li podle ust. § 56 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců, na které odkazoval stěžovatel v kasační stížnosti, se tak uplatní pouze v případě, kdy je posuzována přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona, což v daném případě nepřicházelo v úvahu.“ Správní orgány tedy nepochybily, jestliže v dané věci neposuzovaly přiměřenost dopadů zamítnutí žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu do života žalobkyně. B. Ostatní námitky. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaná porušila zásadním způsobem své povinnosti odvolacího orgánu, její rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaná rovněž opomenula zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyžaduje § 3 správního řádu. Při vydání správních rozhodnutí byly správními orgány zásadním způsobem porušeny základní zásady činnosti správních orgánů. Vzhledem k obecnosti argumentace žalobkyně, může soud pouze konstatovat, že napadené rozhodnutí je náležitě odůvodněno, vychází z provedených důkazů a vypořádává se s odvolacími námitkami. Skutkový stav věci byl řádně a v dostatečném rozsahu zjištěn. Porušení základní zásad činnosti správních orgánů nebylo shledáno. VI. Rozhodnutí soudu. Soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. VII. Náklady řízení. Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. by měla právo na náhradu nákladů řízení žalovaná, když měla ve věci plný úspěch. Jelikož žalované žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení