57 A 139/2015 - 82

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Petra Kuchynky v právní věci žalobce: U.S., státní příslušnost Ruská federace, zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16.10.2015, čj. MV-107529-4/SO-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci.

1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 16.10.2015, čj. MV- 107529-4/SO-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 19.5.2015, čj. OAM-3793-24/DP-2015 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla podle § 44a odst. 3 v návaznosti na § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) věty druhé zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání - účast v právnické osobě.

2. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9.12.2015, čj. 57 A 139/2015-60, byl žalobě přiznán ve smyslu § 73 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen s.ř.s.) odkladný účinek. II. Důvody žaloby.

3. Žalobce v žalobě uváděl, že správní spis neobsahoval soupis ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 věta poslední zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Vzhledem k tomu, že zákon, který jsou správní orgány povinny respektovat, obsahoval explicitně povinnost vést soupis spisu, bylo nutno nesplnění této povinnosti považovat za pochybení, které mělo vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí. Žalovaná v této souvislosti uváděla, že žalobce nepředložil žádný důkaz, kterým by absenci či nedostatky soupisu prokazoval. Dle žalobce neexistenci soupisu spisu lze jen stěží prokázat, nicméně již s ohledem na potvrzené nedostatky žalovanou se taková varianta jeví jako velmi pravděpodobná. S výše uvedenou námitkou pak souvisí i porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, dle kterého je správní orgán povinen seznámit účastníka řízení se všemi podklady pro rozhodnutí, přičemž ke splnění této další zákonné podmínky bylo nepochybně třeba, aby byl žalobci znám celý spisový materiál, včetně jeho chronologie, kdy takovou informaci mohl získat žalobce výhradně prostřednictvím soupisu spisu dle § 17 správního řádu. Vzhledem k tomu, že by jednotlivé listiny měly být zakládány do spisu chronologicky, lze pak dovodit závěr, že soupis spisu neexistoval ke dni nahlížení do spisu dne 10.6.2015 a nemohl existovat ani ke dni 29.4.2015, kdy měl žalobce možnost se s některými podklady pro rozhodnutí seznámit. Výše uvedené tvrzení pak prokazuje i samotný protokol o vyjádření žalobce v průběhu jeho výslechu, ze kterého nebylo patrné, že by žalobci byl předložen celý spisový materiál. Z výše uvedeného pak žalobce dovozoval porušení základního procesního práva vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu.

4. Dle žalobce nebyl zjištěn stav věci ve smyslu § 3 správního řádu. Žalobce nijak nezpochybňoval, že převážně pobýval mimo území České republiky, nicméně taková skutečnost sama o sobě v žádném případě neodůvodňovala zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Žalobcova obchodní společnost vykazovala několika řádově vyšší hospodářské výsledky než obvyklé obchodní společnosti cizinců, kteří na území České republiky pobývají za účelem podnikání. V případě žalobce se nejednalo ani o cizince, který by po převážnou dobu na území České republiky nepodnikal, resp. nebyl k takovému podnikatelské činnosti oprávněn. Naopak spisovým materiálem (a ostatně i z veřejných zdrojů bylo prokázáno), že obchodní společnost, ve které žalobce působil jako jednatel, řádně fungovala, vykazovala relativně vysoký zisk a nepochybně byla přínosem pro českou ekonomiku již s ohledem na počet zaměstnanců. Z výslechu žalobce bylo pak zřejmé, že jeho pobyt mimo území České republiky byl spojen s rozvíjením podnikáním ve prospěch obchodní společnosti, přičemž s ohledem na předmět činnosti této obchodní společnosti byl pobyt jednoho z jednatelů odpovídající této činnosti nezbytný. Správní orgány obou stupňů pak nijak na faktický výkon funkce jednatele obchodní společnosti nezaměřily a pouze konstatovaly, že pobyt žalobce mimo území České republiky zakládá důvody pro zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. S takovým výkladem se žalobce nemohl ztotožnit, neboť plnění účelu pobytu bez dalšího nelze v žádném případě zaměňovat s pobytem na území České republiky. Výkon funkce jednatele bylo nutno hodnotit komplexně a zejména s akcentem na předmět činnosti obchodní společnosti. Z výslechu žalobce bylo naopak zřejmé, že tento vykonával funkci jednatele a to zejména mimo území České republiky ve prospěch obchodní společnosti, což s ohledem na předmět činnosti obchodní společnosti lze považovat za nezbytnou součást jejího fungování. Žalobce funkci jednatele skutečně vykonával, přičemž tato skutečnost byla zřejmá nejenom z jeho pravidelných odměn a jeho výslechu, ale zejména z objektivních hospodářských výsledků, které naznačují aktivní a ziskovou činnost obchodní společnosti. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8.12.2012, sp. zn. 3 As 15/2012 a ze dne 3.7.2014, č.j. 9 Azs 154/20114 – 46, dle kterých zákon výslovně dobu pobytu nutnou k plnění účelu pobytu nestanovil a bylo nutno vycházet z konkrétních okolností případu.

5. Žalobce jako třetí žalobní námitku uvedl, že žalovaná sice výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve svém odůvodnění uváděla, nijak blíže se dalšími rozhodnými okolnostmi nezabývala a dle názoru žalobce zatížila napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností, když nejenomže řádně neodůvodnila naplnění neurčitého právního pojmu „závažná překážka pobytu na území“, ale žádným způsobem se nevypořádala ani s argumentací žalobce uváděnou v jeho odvolání. Žalobce pak znovu poukazoval na to, že pro výše uvedené posouzení bylo nutno dále hodnotit zájem žalobce do budoucna pobývat na území České republiky a například další představy o fungování obchodní společnosti a to, zda by k takovému výkonu funkce jednatele postačovalo pouze krátkodobé vízum. Žalobce v rámci svého výslechu tento svůj záměr popsal, nicméně prvostupňový správní orgán se s tímto nijak nevypořádal. Krátkodobá víza jsou nenároková, případné zamítnutí žádosti o udělení krátkodobého víza nepodléhá soudnímu přezkumu a nelze vyloučit situaci, kdy již další pobyt žalobci na území České republiky nebude povolen. V situaci, kdy se aktivně účastnil fungování obchodní společnosti vykazující poměrně slušné hospodářské výsledky se pak jevilo neprodloužení dlouhodobého pobytu jako nepřiměřené.

6. Žalobce závěrem ve čtvrtém žalobním bodě namítal, že správní orgány obou stupňů se s veškerými rozhodnými skutečnostmi uvedenými v ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců nezabývaly, resp. posuzovaly pouze délku pobytu na území České republiky. Takové hodnocení bylo však dle názoru žalobce naprosto nedostatečné a v rozporu s výše uvedeným ustanovením. Žalobce dále poukázal, že časové údaje správních orgánů a zejména žalované byly nepřesné, když jsou dvojí (65 dnů a 126 dnů) a žalobce má tedy za to, že rozhodnutí je založeno na nedostatečně zjištěném stavu věci a tedy v rozporu s § 3 správního řádu. III. Vyjádření žalované.

7. Žalovaná navrhla soudu žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Dle žalované žalobce pouze rekapituloval námitky uvedené v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a žalovaná odkazovala proto na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

8. Třetí žalobní bod ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaná nepovažuje za důvodný. Napadené rozhodnutí obsahovalo výrok, který splňoval požadavky uvedené v § 68 odst. 2 správního řádu a odůvodnění, ze kterého bylo zřejmé, jaké důvody vedly k zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce o prodloužení jeho dlouhodobého pobytu, z jakých podkladů žalovaná vycházela a jakými úvahami se při aplikaci zákona o pobytu cizinců řídila.

9. K námitce žalobce o nepřiměřenosti rozhodnutí z hlediska jeho dopadu do soukromého a rodinného života žalobce dle ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců, žalovaná uvedla, že nelze vykládat v tom smyslu, že by bylo vždy a za všech okolností povinností správního orgánu zabývat se všemi v citovaném ustanovení uvedenými skutečnostmi. Z tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že se jednalo o demonstrativní výčet okolností, které měl správní orgán zohlednit při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí. Správní orgán tak při jejich hodnocení vždy vycházel z okolností daného případu. Vypořádání se s přiměřeností dopadů rozhodnutí o neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu do soukromého a rodinného života žalobce z hledisek uvedených v § 174a zákona o pobytu cizinců s ohledem na právě uvedené považovala žalovaná za dostatečné a opětovně konstatovala, že důsledky rozhodnutí byly přiměřené důvodu pro neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobce na území České republiky za účelem podnikání.

10. Žalovaná k námitce nedostatečně zjištěného stavu věci z důvodu rozporu v časových údajích vztahujících se k délce pobytu žalobce na území České republiky uvedla, že bylo pravdou, že na straně páté v odstavci čtvrtém větě druhé napadeného rozhodnutí je uvedena doba pobytu účastníka řízení na území České republiky 126 dnů namísto 65, jde však pouze o písařskou chybu, když bylo jinak z předmětného rozhodnutí i celého spisového materiálu zřejmé, že žalobce na území pobýval jen po dobu 65 dnů. IV. Vyjádření účastníků při jednání. Vyjádření žalobce 11. Žalobce při jednání soudu uvedl, že žalovaná porušila povinnost odvolacího správního orgánu, když dle žalobce důvodné námitky důvodnými neshledala a nesprávné a nezákonné prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Žalobce dále zopakoval, že účel pobytu plnil a dle jeho názoru nelze vztáhnout otázku, zda plnil účel pobytu, pouze na skutečnost kolik dní pobýval na území České republiky. Žalobcova společnost vedená společně s dalšími dvěma jednateli není pouze formálně zapsanou společností, ale je reálně fungující společností s vysokým obratem a několika zaměstnanci. K argumentu žalované, že žalobce může vést společnost i jiným způsobem (z Ruské federace) a případně cestovat na území České republiky na krátkodobá víza žalobce poukázal, že udělení krátkodobého víza je nenárokové a kdyby vízum nezískal, nemohl by se podílet na chodu své společnosti.

12. Dle žalobce je napadené rozhodnutí nepřiměřené, neboť pokud by přišel o své pobytové oprávnění, nemohl by se podílet na chodu své společnosti přímo na území České republiky. K argumentu žalované, že společnost může být řízena dalšími dvěma jednateli, pak žalobce uvádí, že každý z jednatelů má ve společnosti svou pozici a vykonává jiné funkce a jistě by bylo společnosti na újmu, kdyby se na jejím chodu nemohl podílet i žalobce.

13. Žalovaná se s omluvou k jednání nedostavila. V. Posouzení věci krajským soudem. Z čeho soud vycházel 14. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů, neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s.ř.s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

15. Žaloba není důvodná. Skutkový základ věci 16. Dne 4.2.2015 podal žalobce u prvostupňového správního orgánu žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě. V žádosti žalobce uvedl své zaměstnání po vstupu na území České republiky jako jednatel ve společnosti BELLA STAR s.r.o.

17. Ze správního spisu (výpisu evidence cizinců ze dne 4.2.2015) soud zjistil, že žalobce měl povolen předposlední realizovaný pobyt od 4.5.2010 do 25.3.2013 za účelem „výkonný manažer – účast v právnické osobě“ a poslední realizovaný dlouhodobý pobyt měl žalobce od 1.3.2013 do 28.2.2015 za účelem „podnikání – účast v právnické osobě“.

18. Ze správního spisu (cestovního dokladu žalobce č. 72 1455120) bylo zjištěno, že žalobce pobýval na území České republiky v průběhu posledního povoleného dlouhodobého pobytu (tj. od 1.3.2013 do 28.2.2015) v období od 1.3.2013 až 5.3.2013 (5 dnů), od 24.3.2013 do 26.3.2013 (3 dny), od 24.6.2013 do 7.7.2013 (14 dnů), od 26.11.2013 do 5.12.2013 (10 dnů), od 10.4.2014 do 26.4.2014 (17 dnů) a od 25.1.2015 do 9.2.2015 (16 dnů) tj. celkově 65 dnů.

19. Správní orgán prvého stupně ve svém rozhodnutí platnost povolení k dlouhodobému pobytu neprodloužil, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce využíval povolení k dlouhodobému pobytu s platností na dva roky pouze formálně a nesplnil podmínku stanovenou § 42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, když pobýval na území České republiky pouze 65 dnů, což prvostupňový správní orgán shledal jako závažnou překážku pobytu cizince na území České republiky dle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, která bránila prodloužení platnosti povolení k trvalému pobytu (s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.1.2012, čj. 9 As 80/2011-69). Prvostupňový správní orgán se zabýval i přiměřeností dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobcova manželka a děti žijí na území Ruské federace, proto dle prvostupňového správního orgánu nebudou jeho vazby zpřetrhány. Co se týče jeho rodičů, dvou bratrů a sestry s rodinami žijícími na území České republiky tak je dle prvostupňového správního orgánu může žalobce navštěvovat na území České republiky na základě krátkodobých víz a jeho příbuzní jako státní příslušníci Ruské federace ho mohou navštěvovat na území Ruské federace. Prvostupňový správní orgán uvedl, že žalobce může vykonávat funkci jednatele prostřednictvím krátkodobých víz a chod společnosti bude zajišťován prostřednictvím bratra žalobce a jednatele též společnosti. Shledal tedy, že rozhodnutím nebude zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce 20. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí dne 27.5.2015 včasné blanketní odvolání, které bylo následně doplněno podáním doručeným dne 12.6.2015. Žalobce uvedl v odvolání obdobné námitky jako v žalobě.

21. Žalovaná prvostupňové rozhodnutí potvrdila a odvolání žalobce zamítla. Žalovaná uvedla, že dle § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců vyplývá, že podmínkou pro udělení povolení k dlouhodobému pobytu je splnění všech zákonem stanovených podmínek. Jestliže žalobce přestane splňovat byť jedinou podmínku pro povolení k dlouhodobému pobytu, nemůže mu být dlouhodobý pobyt udělen. Dle žalované byla naplněna skutková podstata závažné překážky pobytu na území tím, že žalobce nepobýval na území České republiky po dobu předpokládanou v § 42 odst. 1 o pobytu cizinců, neboť žalobce pobýval na území České republiky v rámci posledního povoleného pobytu v souhrnu pouze 65 dnů (žalovaná nesprávně uvedla na straně 5 ve čtvrtém odstavci pátý řádek, že zde žalobce pobýval 126 dnů), namísto předpokládané doby delší než 6 měsíců. Nepobývání žalobce na území České republiky na základě uděleného dlouhodobého pobytu po zákonem předpokládanou dobu pobytu ukazuje na jeho formálnost, což je v rozporu se smyslem a účelem zákona o pobytu cizinců a zakládá závažnou překážku pro prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Délka pobytu účastníka řízení na území České republiky v rámci posledního povoleného pobytu nedosahovala délky pobytu, která se pro udělení povolení k dlouhodobému pobytu předpokládá. Smyslem udělování povolení k dlouhodobému pobytu jako vyššího pobytového oprávnění je možnost žalobce pobývat na území po delší dobu, než na kterou jsou udělována víza k pobytu. Koncepce zákona o pobytu cizinců týkající se jednotlivých druhů pobytu vychází z předpokládané délky pobytu na území České republiky. Zatímco u dlouhodobého pobytu zákon o pobytu cizinců, předpokládá pobyt po dobu delší než 6 měsíců, u víza k pobytu nad 90 dnů předpokládá délku pobytu delší 3 měsíců. Účelem ani smyslem institutu dlouhodobého pobytu tedy není udělovat povolení k dlouhodobému pobytu žalobci, který jej k plnění předpokládaného účelu pobytu nepotřebuje a využívá jej pouze ke krátkodobým pobytům, k čemuž by plně postačovala krátkodobá víza, příp. víza k pobytu nad 90 dnů. Právní hodnocení 22. Podle § 44a odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 3 a 7 a § 47 vztahuje obdobně.

23. Podle § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37).

24. Podle § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza.

25. Podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

26. Pokud § 42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je oprávněn podat cizinec, který na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů, hodlá na území přechodně pobývat po dobu delší než 6 měsíců a trvá-li stejný účel pobytu. 1. žalobní bod 27. Žalobce v podané žalobě uvedl, že prvoinstanční orgán byl povinen vést soupis spisu, prvoinstanční orgán tak však v souzené věci neučinil a nesplnění této povinnosti je tedy nutné považovat za pochybení, které mělo vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí, neboť postupem prvoinstančního orgánu došlo k porušení základního procesního práva žalobce vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu.

28. Soud se s tvrzením žalobce neztotožňuje. Je sice pravdou, že ustanovení § 17 odst. 1 správního řádu mimo jiné stanoví, že spis musí obsahovat soupis všech svých součástí, včetně příloh, s určením data, kdy byly do spisu vloženy. Z obsahu správního spisu skutečně vyplývá, že spis neobsahuje soupis všech svých součástí, lze tedy dospět k závěru, že prvoinstanční orgán nedostál své povinnosti řádného vedení spisu. Na druhé straně je však nutné konstatovat, že žalobce se mohl kdykoliv v průběhu řízení dostavit před správní orgány a nahlédnout do spisu, jenž obsahoval veškeré rozhodné listiny, z nichž správní orgány při posuzování žádosti žalobce vycházely, což mimo jiné i žalobce prostřednictvím svého zástupce učinil, jak vyplývá ze záznamu o nahlížení do spisu ze dne 10.6.2015. Za této situace soud dospěl k závěru, že tato žalobní námitka není důvodná, neboť pochybení správního orgánu spočívající v tom, že správní orgán nedostál své povinnosti řádného vedení spisu, nepředstavuje závažnou procesní vadu, která by byla způsobilá přivodit žalobci újmu na jeho procesních právech tak, aby byla ovlivněna zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť prvoinstanční orgán i žalovaná v řízení o žádosti žalobce vycházely z obsahu správního spisu, se kterým se žalobce mohl kdykoliv v průběhu řízení seznámit. 2. žalobní bod 29. Žalobce nijak nezpochybňoval, že převážně pobýval mimo území České republiky, nicméně taková skutečnost sama o sobě s ohledem na odkázaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v žádném případě neodůvodňovala zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.

30. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27.12.2011 č.j 7 As 82/2011 – 81 „povolování dlouhodobého pobytu cizinců slouží k umožnění pobytu za účelem dlouhodobého zaměstnání, podnikání, studia, resp. za jakýmkoli jiným účelem odůvodňujícím pobyt cizince na území České republiky po dobu delší než 90 dnů. Důvody pro zrušení, resp. neprodloužení, tohoto povolení korespondují mimo jiné i s neplněním účelu pobytu.“ K plnění účelu pobytu uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 As 80/2011 – 69 ze dne 19.1.2012 následující: „Plnění účelu, pro který byl cizinci pobyt povolen, musí být fakticky naplněno. Jinými slovy, aby mohlo být konstatováno plnění účelu, pro který byl stěžovateli pobyt povolen, tj. podnikatelská činnost, musela být v předmětném období alespoň převážně vykonávána, což není naplněno pouhým případným úsilím o její provozování.“ Tento právní náhled byl dále následován například v rozsudku ze dne 15. 4. 2014, č. j. 2 As 75/2013 – 52, či rozsudku ze dne 28. 5. 2014, č. j. 4 As 165/2013 – 50.

31. Žalovaná v napadeném rozhodnutí dospěla k následujícímu závěru: „I když nelze v posuzovaném případě shledat neplnění účelu povoleného pobytu z důvodu ne zcela dostatečně zjištěného stavu věci, byla naplněna skutková podstata závažné překážky pobytu na území tím, že účastník řízení nepobýval na území po dobu předpokládanou v § 42 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. Toto zjištění bylo v souladu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb. dostatečně prokázáno.“ 32. Krajský soud se se závěry žalované ztotožňuje, neboť z konstrukce důvodů pro zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů podle § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že podmínkou pro udělení povolení k dlouhodobému pobytu je splnění všech zákonem stanovených podmínek. Jestliže žadatel přestane splňovat byť jedinou podmínku pro povolení k dlouhodobému pobytu, nemůže mu být dlouhodobý pobyt udělen. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce pobýval na území České republiky v průběhu posledního povoleného dlouhodobého pobytu celkově pouze 65 dnů, jak bylo popsáno v bodě 18 tohoto rozsudku. Žalobce v řízení dobu zjištěného pobytu nesporoval a ani neuváděl, že by na území České republiky pobýval delší dobu. Je tedy zřejmé, že žalobce pobýval na území České republiky kratší dobu, než stanoví zákon o pobytu cizinců v ust. § 37 odst. 2, čímž byla založena jiná závažná překážka pobytu cizince na území dle ust. § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, pro kterou nelze udělit povolení k dlouhodobému pobytu cizince.

33. Nedůvodná je rovněž dílčí námitka žalobce ohledně nepřihlédnutí k jeho faktické podnikatelské činnosti na území České republiky, neboť žalovaná se s touto námitkou vyčerpávajícím způsobem vypořádala, kdy z napadaného rozhodnutí vyplývá: „K námitce účastníka řízení o nepřihlédnutí k jeho faktické podnikatelské činnosti na území České republiky Komise uvádí, že i když v rámci řízení nebylo zcela jednoznačně prokázáno neplnění účelu pobytu podnikání ze strany účastníka řízení, s ohledem na krátkou dobu faktického pobytu účastníka řízení na území je však zřejmé, že společnost lze řídit i ze zahraničí. Ostatně účastník řízení sám do protokolu o výslechu uvedl, že v České republice řídí firmu jeho bratr, který zde trvale žije a sám účastník řízení pro společnost pracuje spíše na území Ruské federace a firma může fungovat i bez jeho přítomnosti na území České republiky. Společnost účastníka řízení má navíc tři jednatele, z nichž každý je oprávněn za společnost jednat samostatně.“ Tyto závěry žalované navíc doplňuje i samotný výslech žalobce, ze kterého bylo zjištěno, že tento vykonával funkci jednatele a to zejména mimo území České republiky ve prospěch obchodní společnosti. S ohledem na tyto skutečnosti pak lze dospět k závěru, že společnost lze řídit i bez povolení k dlouhodobému pobytu, například prostřednictvím krátkodobých víz nebo víz k pobytu nad 90 dnů. Rovněž s ohledem na četnost dnů, které žalobce pobýval na území České republiky v průběhu posledního povoleného dlouhodobého pobytu nelze opominout, že žalobce může využít i vícenásobných vstupních víz s platností minimálně 2 roky a maximálně 5 let, jejichž udělení umožňuje Dohoda o zjednodušení vydávání krátkodobých víz mezi ES a Ruskou federací.

34. S ohledem na shora uvedené skutečnosti krajský soud konstatuje, že žalobce jako cizího státního příslušníka tížila povinnost pobývat na území České republiky výlučně na základě povolení a stejně tak i zákonem stanovená povinnost plnit účel, pro který mu byl pobyt na území České republiky povolen. Žalobci byl předchozí dlouhodobý pobyt povolen za účelem podnikání, avšak ke způsobu podnikání uvedl, že obchodní firma má 3 jednatele, v České republice je převážně řízena jeho bratrem, přičemž žalobce vykonával svou funkci jednatele převážně z Ruské federace. Soud tedy konstatuje, že trvání obchodní korporace není napadeným rozhodnutím nikterak ohroženo a žalobci ani nadále nic nebrání, aby funkci jednatele vykonával z Ruské federace či prostřednictvím víz, jak bylo shora naznačeno. Za uplynulou dobu předchozího povoleného dlouhodobého pobytu setrval na území České republiky pouze 65 dnů. Hodlal-li tedy žalobce podnikat na území České republiky s tím, že charakter jeho podnikání v podobě řízení společnosti nevyžaduje jeho soustavnou fyzickou přítomnost v České republice, nelze právní závěr, ke kterému došly správní orgány a který byl v napadeném rozhodnutí stručně vyjádřen tak, že není třeba udělovat účastníku řízení za účelem řízení společnosti dlouhodobý pobyt, když tento zde za dobu posledního povoleného dlouhodobého pobytu pobýval pouze 65 dnů, za nezákonný či nesprávný. 3. žalobní bod 35. Žalobce označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, jelikož v něm není řádně odůvodněn neurčitý právní pojem „závažná překážka pobytu na území“ a žalovaná se nevypořádala s argumentací žalobce uvedenou v jeho odvolání.

36. Žalovaná k výkladu pojmu „závažná překážka pobytu na území“ uvedla následující: „Shledal-li správní orgán I. stupně naplnění skutkové podstaty závažné překážky jako neurčitého právního pojmu rovněž v nemožnosti neplnění účelu povoleného pobytu z důvodu nepobývání na území České republiky, nemůže být jedinou hodnocenou skutečností pouze faktická délka pobytu cizince na území, tak jak učinil v napadeném rozhodnutí. Jak vyplývá ze správní judikatury (rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Azs 154/2015-45 ze dne 3.7.2014) povinnost pobývat na území České republiky je pouze jeden z ukazatelů plnění účelu pobytu. Faktické nevykonávání podnikatelské činnosti však nebylo ze strany správního orgánu I. stupně v napadeném rozhodnutí zjištěno v souladu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb. a dostatečně prokázáno. I když nelze v posuzovaném případě shledat neplnění účelu povoleného pobytu z důvodu ne zcela dostatečně zjištěného stavu věci, byla naplněna skutková podstata závažné překážky pobytu na území tím, že účastník řízení nepobýval na území po dobu předpokládanou v § 42 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. Toto zjištění bylo v souladu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb. dostatečně prokázáno.“ 37. Výklad neurčitého pojmu „závažná překážka pobytu cizince na území“ byl v konkrétní posuzované věci předmětem správního uvážení žalované. Soud se s výkladem tohoto pojmu ztotožňuje, žalovaná jej vyložila zcela logicky a řádně odůvodnila, v čem spatřuje tuto „závažnou překážku pobytu cizince na území“ – tedy nepobývání žalobce na území České republiky po dobu předpokládanou v ust. § 42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a vyvodila z toho jasně vyplývající závěry. Zdejší soud tedy konstatuje, že tento výklad byl naprosto srozumitelný, ostatně žalobce na tento výklad reagoval svými žalobními námitkami, tudíž nelze dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. 4. žalobní bod 38. Nedůvodnými jsou konečně i námitky žalobce o tom, že správní orgány se nezabývaly rozhodnými skutečnostmi uvedenými v ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, resp. posuzovali pouze délku pobytu na území České republiky.

39. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla: „Komise pro úplnost konstatuje, že správní orgán I. stupně se zabýval dostatečně otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí do rodinného a soukromého života účastníka řízení a dospěl k závěru, se kterým se Komise zcela ztotožňuje, tedy že napadené rozhodnutí je přiměřené důvodu pro neprodloužení dlouhodobého pobytu. Z judikatury vyplývá, že intenzita dopadu rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu do soukromého a rodinného života cizince je přímo úměrná délce pobytu, po kterou cizinec na území České republiky pobýval po dobu platnosti posledního povoleného dlouhodobého pobytu. Účastník řízení pobýval na území české republiky v rámci posledního povoleného pobytu pouze 65 dnů, což výrazně snižuje dopad rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Pokud účastník řízení z celkové doby pobytu pobýval na území České republiky jen 65 dnů a zbývající dobu převážně v zemi domovské, neprodloužení pobytu účastníka řízení v České republice nemůže představovat vážnější zásah do jeho rodinného a soukromého života. Zamítavým rozhodnutím o žádosti tak nebude nepřiměřeně zasaženo do jeho rodinného ani soukromého života, jelikož ten je s ohledem na uvedené realizován na území Ruské federace.“ Z obsahu výpovědi obsažené v napadeném rozhodnutí dále vyplývá, že „na území České republiky žije jeho bratr s rodinou a jeho rodiče. Manželka s dětmi a jeho sestra žijí v Ruské federaci.“ 40. Z provedené citace odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaná zabývala žalobcem namítanou otázkou zásahu rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce, stejně tak jako to, že posuzovala konkrétní situaci žalobce. Krajský soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a dále dodává, že ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců zcela jistě nebrání tomu, aby bylo vydáno negativní rozhodnutí, neboť žalobce může obchodní společnost řídit i jiným způsobem, jak bylo vyloženo v bodě 33 a 34 tohoto rozsudku. Pokud měl žalobce za to, že je toto odůvodnění věcně nesprávné, měl v tomto směru vznést konkrétní žalobní námitky, což však neučinil. Závěr 41. Soud shledal žalobu nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. VI. Náklady řízení.

42. Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalované v souvislosti s řízením náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení