57 A 146/2015 - 67

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce V.K., státní příslušnost Ruská federace, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 1417/25, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10.11.2015, č.j. MV-98424-9/SO/sen-2014, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 10.11.2015, č.j. MV-98424-9/SO/sen-2014, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 16.342 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 10.11.2015, č.j. MV- 98424-9/SO/sen-2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvoinstanční orgán“), ze dne 16.5.2014, č.j. OAM-20176-26/DP-2013 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byla podle § 44a odst. 3 v návaznosti na § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) věty druhé zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě. II. Žaloba. Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí je v hrubém rozporu s právními předpisy a v řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, byla zásadním způsobem ignorována jeho základní procesní práva. Správní orgán porušil § 2 odst. 1, 4, § 3, § 4 odst. 4, § 6, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a dále § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Napadené rozhodnutí, jakož i prvoinstanční rozhodnutí, je v rozporu s § 37 odst. 2 věta poslední, § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále uvedl, že jak prvoinstanční orgán, tak žalovaná zásadním způsobem překročily lhůty pro vydání rozhodnutí, kdy tato nečinnost mohla mít již vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Předmětná žádost byla totiž podána již dne 18.4.2013, přičemž prvoinstanční orgán vydal rozhodnutí o žádosti dne 16.5.2014 a žalovaná pak rozhodla o odvolání až dne 10.11.2015, taková doba rozhodování o žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu je dle názoru žalobce nejenom nepřijatelná, ale zejm. správní orgány nijak nezohlednily svoji nečinnost a v jejím důsledku délku vedeného řízení při zjišťování stavu věci dle § 3 správního řádu. V návaznosti na výše uvedenou námitku poukázal žalobce na to, že správní orgán při vydání rozhodnutí vycházel z podkladů pro rozhodnutí ke dni 27.2.2014 a přes svoji nečinnost se nijak nezabýval aktuálním stavem věci. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu je plnění účelu pobytu žalobce na území ČR, a to po celou dobu jeho pobytu, nelze považovat napadená rozhodnutí na základě naprosto neaktuálních informací a skutkových zjištění za zákonná. Naprosto zásadní pochybení však spatřuje žalobce v tom, že správní orgány nevyhověly jeho návrhu na vlastní výslech dle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a to s odůvodněním, že výslech žalobce by byl v posuzovaném případě nadbytečným a v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení. Takové odůvodnění pak působí v kontextu délky vedeného řízení a v podstatě nečinnosti správního orgánu jako naprosto absurdní. Žalobce navrhoval svůj vlastní výslech nikoliv proto, aby prodloužil řízení o další den konaného výslechu, ale proto, aby v případě pochybností správního orgánu, které evidentně s ohledem na písemnou výzvu existovaly, prokázal svoje tvrzení o plnění účelu pobytu a případné nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí. Žalobce rovněž poukázal na písemné vyjádření ze dne 28.3.2014, které pak evidentně ke dni vypracování výzvy nebylo správnímu orgánu známo. Pokud správní orgány žalobci na jednu stranu vyčítají, že dostatečně neprokázal výkon funkce jednatele listinnými důkazy, a zároveň odmítaly provést žalobcem navrhovaný výslech, který by plnění účelu pobytu tímto důkazem mohl prokázat, je třeba takový přístup označit za nezákonný a nekonzistentní. Žalobce dále poukázal na to, že totožný správní orgán zjišťoval plnění účelu pobytu žalobce v rámci výslechu dne 31.8.2015, a to v řízení o povolení k trvalému pobytu žalobce, kde zcela jednoznačně prokazuje faktický výkon činnosti jednatele, nicméně k tomuto žalovaná nepřihlédla, přestože mu byla a je tato skutečnost z úřední evidence známá. V souvislosti s nedostatečně zjištěným stavem věci, pak žalobce poukazuje na to, že závěry prvoinstančního orgánu a žalované vycházejí pouze z úvah opírajících se o veřejně dostupné informace, aniž by se správní orgány faktickým výkonem funkce jednatelem zabývaly. Správní orgán nezjistil vůbec nic o tom, jakým způsobem obchodní společnost z dlouhodobého hlediska funguje a zaměřil se pouze na krátkodobé výsledky hospodaření, které vskutku nic nevypovídají o tom, jakým způsobem žalobce funkce jednatele vykonává. Žalobce rovněž namítal, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti je rozhodnutím nepřiměřeným, a tedy v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců, stejně jako v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu. Argumentace žalované a prvoinstančního orgánu spočívá v podstatě pouze v tom, že žalobce může na území ČR pobývat v režimu víza k pobytu nad 90 dnů, popř. krátkodobých víz, přičemž rodinní příslušníci jsou závislí na výsledku řízení o žádosti žalobce. Takové odůvodnění je však dle názoru žalobce v hrubém rozporu s výše uvedenými ustanoveními, neboť žalovaná se nijak nevypořádává s podstatnými skutečnostmi pro posouzení přiměřenosti rozhodnými, ale opírá přiměřenost o nelogické úvahy, na základě kterých přiměřenost hodnotit nelze. Je zcela nerozhodné, za jakým účelem mají další rodinní příslušníci vytvořeny vazby k území ČR, a pokud nic jiného, měl se správní orgán, jako při každém rozhodnutí, zabývat zájmy nezletilých. Argumentace žalované spočívající v možnosti žalobce pobývat v ČR v režimu víza nad 90 dnů je naprosto nepřípadná, neboť na tento druh víza není právní nárok. III. Vyjádření žalované k žalobě. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě k žalobní námitce stran nečinnosti správního orgánu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.10.2003 č.j. 6 A 171/2002-41, dle kterého „namítané průtahy nemají relevanci z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť průtahy v řízení lze charakterizovat jako nečinnosti státního orgánu, kde procesní ochrana proti této nečinnosti musí směřovat k tomu, aby tato nečinnost skončila, tj. aby státní orgán ve věci jednal a rozhodl. Již z povahy věci proto není možno zrušit vydané rozhodnutí státního orgánu.“. S ohledem na uvedené tedy žalovaná neshledala v průtazích v řízení vadu způsobující nezákonnost napadeného rozhodnutí. K námitce žalobce, že z důvodu neprovedení jeho výslechu byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a znovu konstatovala, že posuzovala plnění účelu pobytu účastníkem řízení pouze v rámci platnosti posledního povoleného pobytu od 8.7.2011 do 7.7.2013. Ohledně námitky stran přiměřenosti napadeného rozhodnutí žalovaná odkázala na stranu 4 napadeného rozhodnutí a k namítanému porušení § 2 odst. 1, 4, § 3, § 4 odst. 4, § 6, § 68 odst. 3 správního řádu a dále § 56 odst. 1 písm. j), § 37 odst. 2 věty poslední a § 174a zákona o pobytu cizinců uvedla, že s ohledem na vše shora uvedené neshledala napadené rozhodnutí a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, v rozporu s výše uvedenými ustanovení. IV. Vyjádření účastníků při jednání. Žalobce při jednání setrval na svých dosavadních tvrzeních. Žalovaná se s omluvou k jednání nedostavila. V. Posouzení věci soudem. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Soud neshledal důvodnou námitku žalobce týkající se nečinnosti správních orgánů, resp. zásadního překročení lhůty pro vydání rozhodnutí. Lhůty pro vydání rozhodnutí o žádosti v režimu zákona o pobytu cizinců jsou upraveny v § 169 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení obsahuje odchylky oproti § 71 odst. 3 správního řádu, avšak nemění nic na podstatě těchto lhůt, tedy že se jedná o lhůty pořádkové. Jejich porušení nemá vliv na zákonnost či nezákonnost správního rozhodnutí. Nejedná se o lhůty propadné, tedy že by po jejich uplynutí nebylo možné vůbec vydat správní rozhodnutí, popř. přihlížet ke skutečnostem před či po jejich uplynutí zjištěným. K tomu lze odkázat na žalovanou správně zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.10.2003, č.j. 6 A 171/2002-41, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „…průtahy v řízení nemají relevanci z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť průtahy v řízení lze charakterizovat jako nečinnost státního orgánu, kde procesní ochrana proti této nečinnosti musí směřovat k tomu, aby tato nečinnost skončila, tj. aby státní orgán ve věci jednal a rozhodl. Již z povahy věci proto není možno zrušit vydané rozhodnutí státního orgánu – tedy vyústění jeho procesní aktivity ve formě vydání individuálního právního aktu – pouze z důvodu namítaných průtahů v řízení, neboť takový postup by odporoval samotné logice takto namítané protizákonnosti.“. O vlivu namítané nečinnosti na zákonnost rozhodnutí by dle názoru soudu bylo možno uvažovat pouze tehdy, pokud by žalobcova žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu byla zamítnuta z důvodu, že žalobce neprokázal aktuální, případně budoucí vykonávání podnikatelské činnosti. Správní orgány obou stupňů však své rozhodnutí založily na závěru, že žalobce neprokázal výkon podnikatelské činnosti za dobu platnosti svého pobytového oprávnění, tj. od 8.7.2011 do 7.7.2013, pročež zde vliv nečinnosti správních orgánů na zákonnost jejich rozhodnutí není dán. Soud shledal důvodnou námitku žalobce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci ve vztahu k neprovedení účastnické výpovědi žalobce. Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Správní orgány této své povinnosti nedostály. Podle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je správní orgán oprávněn vyslechnout účastníka řízení, je-li to nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci, zejména pro posouzení, zda se nejedná o obcházení tohoto zákona cizincem s cílem získat oprávnění k pobytu na území, zejména zda účelově neuzavřel manželství nebo zda jeho účelově prohlášeným souhlasem nebylo určeno otcovství. Účastník řízení je povinen vypovídat pravdivě a nesmí nic zamlčet. Správní orgán účastníka řízení před výslechem poučí o důsledcích odmítnutí výpovědi a nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Ve správních řízeních vedených podle zákona o pobytu cizinců je výslech účastníka zcela standardním úkonem. Provedení výslechu žadatele o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu je podstatným úkonem ve správním řízení, neboť v průběhu výslechu dostává žadatel možnost přednést svá tvrzení ohledně věci samé, tj. uvést skutečnosti dokládající splnění všech podmínek pro prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, tak i skutečnosti podstatné pro eventuální posouzení přiměřenosti rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců. V dané věci žalobce pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast na právnické osobě s platností od 8.7.2011 do 7.7.2013. Dne 18.4.2013 podal žádost o prodloužení doby platnosti předmětného povolení, ke které připojil řadu listin. Prvoinstanční orgán vylustroval žalobce v evidenci cizinců (18.4.2013) a získal k žalobci výpis z evidence rejstříku trestů fyzických osob (29.4.2013). Dne 29.4.2013 byla prvoinstančnímu orgánu doručena potvrzení, že žalobce, resp. společnost EKO VELARI s.r.o. nemají vůči orgánům Finanční správy České republiky daňové nedoplatky, a potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení, že žalobce a společnost EKO VELARI s.r.o. nemají ani nedoplatky na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Dne 12.7.2013 požádal žalobce prvoinstanční orgán „o urychlení řízení“. Výzvou č.j. OAM-20176-7/DP-2013, datovanou dnem 12.8.2013, ale vydanou až dne 27.8.2013, prvoinstanční orgán vyzval žalobce k prokázání provozování živnosti nebo výkonu jiné podnikatelské činnosti. V textu oné výzvy prvoinstanční orgán uvedl, že „je [prvoinstančnímu orgánu] z jeho činnosti známo, že jste zapsán jako jednatel v obchodní společnosti EKO VELARI s.r.o., jak to potvrzuje výpis z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 115044. Tento doklad prokazuje Vaše oprávnění k podnikatelské činnosti, ale neprokazuje provozování živnosti nebo výkon jiné podnikatelské činnosti na území České republiky. Proto je třeba předložit: 1. doklad(y) prokazující provozování Vaší živnosti nebo výkon jiné podnikatelské činnosti na území České republiky za období od 8.7.2011 do 7.7.2013 k obchodní firmě EKO VELARI s.r.o.“. Dne 16.8.2013 žalobce prvoinstančnímu orgánu doručil „Oznámení změny výše příjmů ve věci prodloužení dlouhodobého pobytu“, včetně tří příloh, a dne 6.9.2013 reagoval na shora uvedenou výzvu prvoinstančního orgánu, a to tak, že přípisem ze dne 2.9.2013 prvoinstančnímu orgánu sdělil, že „společnost EKO VELARI s.r.o. (…) měla a má pravidelný měsíční příjem, a to i ve Vámi vymezeném období od 8.7.2011 do 7.7.2013 ve výši 14.000,- Kč měsíčně z činnosti řádně zapsané ve společenské smlouvě i obchodním rejstříku – pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor bez poskytování jiných než základních služeb spojených s pronájmem“. K prokázání uvedeného žalobce předložil nájemní smlouvu ze dne 30.12.2010 uzavřenou mezi společností EKO VELARI s.r.o. jako pronajímatelem a žalobcem jako nájemcem týkající se pronájmu ve smlouvě specifikované nemovitosti, a to na dobu neurčitou počínaje dnem 1.1.2011 za nájemné ve výši 14.000 Kč. Výzvou ze dne 11.12.2013, č.j. OAM-20176-11/DP-2013, byl žalobce prvoinstančním orgánem vyzván k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Dne 12.12.2013 bylo prvoinstančnímu orgánu doručeno oznámení o zastoupení žalobce advokátem Mgr. Václavkem a současně žádost o nahlédnutí do spisu. Dne 20.12.2013 žalobce doručil prvoinstančnímu orgány „dodatky k žádosti o dlouhodobý pobyt na moje jméno na 9 listů“. Dne 8.1.2014 nahlížel zástupce žalobce do správního spisu prvoinstančního orgánu a avizoval písemné vyjádření k věci. To bylo prvoinstančnímu orgánu doručeno dne 22.1.2014. Následně byli žalobce i jeho zástupce opět vyrozuměni o možnosti seznámit se s podklady před vydáním rozhodnutí. Dne 27.1.2014 se k prvoinstančnímu orgánu za účelem seznámení se s podklady dostavil zástupce žalobce a opět avizoval vyjádření se k věci, které bylo následně dne 11.2.2014 prvoinstančnímu orgánu i doručeno. Dne 27.2.2014 pak bylo prvoinstančnímu orgánu doručeno doplnění vyjádření žalobce k podkladům pro rozhodnutí. Ve správním spisu je dále založena příloha k účetní závěrce společnosti EKO VELARI s.r.o., výkaz zisku a ztráty a rozvaha předmětné společnosti, vše ke dni 31.12.2011. Následovala opět výzva prvoinstančního orgánu žalobci k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí (výzva ze dne 19.3.2014), seznámení se žalobcova zástupce s podklady pro vydání rozhodnutí (25.3.2014), včetně avíza vyjádření se k věci. To bylo prvoinstančnímu orgánu doručeno dne 4.4.2014; součástí vyjádření byl žalobcův návrh na provedení jeho výslechu dle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Prvoinstanční orgán poté dne 16.5.2014 pod č.j. OAM-20176-26/DP-2013 rozhodl o zamítnutí žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání s odůvodněním, že žalobce neplní účel povoleného dlouhodobého pobytu, v kteréžto skutečnosti byla shledána závažná překážka pobytu žalobce na území. Dne 23.7.2014 byl správní spis společně s odvoláním (včetně jeho doplnění k výzvě prvoinstančního orgánu) předložen žalované, která rozhodnutím ze dne 10.11.2015, č.j. MV- 984-24/9/SO/sen-2014, odvolání žalobce zamítla a prvoinstanční rozhodnutí potvrdila. Žalovaná k odůvodnění svého rozhodnutí uvedla, že „při posuzování otázky, zda účel dlouhodobého pobytu byl v případě účastníka řízení v rámci posledního povoleného pobytu s platností od 8.7.2011 do 7.7.2013 naplňován, je hodnocenou skutečností, zda vůbec a do jaké míry se podílel na chodu obchodní firmy, jejíž byl jednatelem. Pokud účastník řízení žádá o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání - účast v právnické osobě, bylo ve smyslu § 52 zákona č. 500/2004 Sb. jeho povinností na základě výzvy správního orgánu I. stupně ze dne 12.8.2013 č.j. OAM-20176-7/DP-2013 označit důkazy na podporu svých tvrzení, že účel povoleného pobytu v rámci posledního povoleného pobytu plnil. Navržené důkazy by měly směřovat k prokázání, že účastník řízení z pozice jednatele obchodní firmy činil právní úkony jménem této obchodní firmy, byl účasten obchodních jednání, vyjednával obchodní transakce, či jakoukoliv jinou formou naplňoval předmět činnosti v právnické osobě a plnil povinnosti jednatele obchodní firmy (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 30 A 4/2014-60 ze dne 16.5.2014). Komise předně uvádí, že účastník řízení v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně, a to ani na základě výzvy, nepředložil listinné důkazy, které by prokazovaly, že účel jeho dlouhodobého pobytu byl naplňován v rámci posledního povoleného pobytu s platností od 8.7.2011 do 7.7.2013, že podnikatelskou činnost vykonával fakticky a že není pouhým držitelem oprávnění podnikat. Účastník řízení správnímu orgánu I. stupně pouze opakovaně dokládal smlouvy o výkonu funkce jednatele a zápisy z valných hromad, z nichž je zřejmé, že jediným příjem společnosti EKO VELARI s.r.o. je nájemné z nemovitosti, ve které má společnost účastníka řízení sídlo a účastník řízení v ní bydlí s celou rodinou. Jiné příjmy společnost nemá. Komise ke shora uvedenému podotýká, že účastník řízení správnímu orgánu I. stupně nesdělil skutečnosti, ani neoznačil důkazy, z nichž by vyplývalo, že z pozice jednatele obchodní firmy činil právní úkony jménem této obchodní firmy, byl účasten obchodních jednání, vyjednával obchodní transakce, zajišťoval řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vedl seznam společníků či jakoukoliv jinou formou naplňoval předmět činnosti v právnické osobě a plnil povinnosti jednatele obchodní firmy. Účelem pobytu zcela jistě zákonodárce nemínil pouze formální zapsání do příslušných rejstříku, aniž by podnikatelská činnost byla fakticky na území České republiky vykonávána, neboť by došlo k obcházení smyslu a pravidel zákona. Zákon č. 326/1999 Sb. stojí na principu, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikání, studiem, a tyto činnosti musí být skutečně na území České republiky vykonávány (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.12.2011 č.j. 7 As 82/2011-84). Účastník řízení tudíž v rámci v průběhu platnosti povoleného pobytu s platností od 8.7.2011 do 7.7.2013 neplnil jeho účel, čímž naplnil podmínky pro zamítnutí žádosti podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb. z důvodu existence jiné závažné pobytu cizince na území. (…) Komise znovu uvádí, že účastník řízení neprokázal, že by funkci jednatele skutečně vykonával a nadto na adrese, kde má společnost, v níž je účastník řízení jednatelem, sídlo, má hlášenou adresu pobytu účastník řízení a celá jeho rodina, přičemž jediným příjem společnosti, je nájem placený společnosti účastníkem řízení. Účastník řízení neuvedl správnímu orgánu I. stupně žádné podnikatelské záměry nebo plány, tudíž postup správního orgán I. stupně byl v souladu se zákonem.“. Jak vyplývá z výše provedené citace odůvodnění napadeného rozhodnutí, zamítnutí žalobcovy žádosti bylo založeno na skutečnosti, že žalobce, byť byl k tomu v průběhu řízení před prvoinstančním orgánem vyzván, nepředložil listinné důkazy prokazující naplňování účelu jeho dlouhodobého pobytu, nesdělil ani neoznačil důkazy, z nichž by vyplývalo, že z pozice jednatele obchodní firmy činil právní úkony jménem této obchodní firmy, neprokázal, že by funkci jednatele skutečně vykonával a neuvedl prvoinstančnímu orgánu žádné podnikatelské záměry nebo plány. Soud uvedené závěry správních orgánů nesdílí. Ze shora popsaného průběhu správního řízení totiž vyplývá, že žalobce nebyl prvoinstančním orgánem a ani žalovanou nikdy vyzván k tomu, aby tvrdil pro rozhodnutí věci významné skutečnosti. Byl vyzván jen k tomu, aby prokázal provozování živnosti nebo výkon jiné podnikatelské činnosti ve vztahu k obchodní společnosti EKO VELARI s.r.o. A této výzvě žalobce vyhověl - prvoinstančnímu orgánu určité listiny předložil, to, co po něm bylo požadováno, doložil, a své důkazní břemeno v tomto směru unesl. Za takové situace tak bylo naopak na správním orgánu, aby buďto žalobcem předložené listiny hodnověrně zpochybnil co do jejich schopnosti prokázat výkon podnikatelské činnosti, nebo vyzval žalobce k tvrzení relevantních skutečností stran výkonu podnikatelské činnosti. Pokud tedy správní orgány, při takovém důkazním stavu, neprovedly žalobcem navrhovanou účastnickou výpověď, dopustily se procesního pochybení, které mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce byl totiž takovým postupem připraven o možnost uvést jednak skutečnosti dokládající splnění podmínek pro prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu (v daném případě plnění účelu pobytového oprávnění), tak i skutečnosti podstatné pro eventuální posouzení přiměřenosti rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců. Takový nedostatek nelze zhojit žádnou úvahou, neboť nelze předjímat, co by žalobce při výslechu uvedl. Je tudíž předčasné dospět k závěru, že žalobce předmětné skutečnosti netvrdil a neprokázal. Stran námitky týkající se (ne)přiměřenosti rozhodnutí soud toliko ve stručnosti konstatuje, že přiměřenost rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců lze posuzovat až tehdy, je-li správními orgány náležitě zjištěn skutkový stav věci. Jelikož v souzené věci správní orgány při zjišťování skutkového stavu věci pochybily, není skutkový stav věci dosud náležitě zjištěn, a je proto předčasné se otázkou přiměřenosti rozhodnutí zabývat. VI. Rozhodnutí soudu. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). VII. Náklady řízení. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v zaplacených soudních poplatcích za žalobu a návrh na přiznání odkladného účinku v celkové výši 4.000 Kč a v odměně advokáta za 3 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), jeden úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, když advokát převzal a připravil zastoupení žalobce, jménem žalobce podal žalobu a účastnil se jednání před soudem. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 3.100 Kč. Za tři úkony právní služby tak žalobci náleží částka ve výši 9.300 Kč. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč, tj. za tři úkony na částku ve výši 900 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupcem žalobce je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 2.142 Kč. Náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 16.342 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s.

Poučení