57 A 165/2011 - 61

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: M.š R., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 4. 10. 2011, č.j. MMB/0339181/2011, sp. zn. OSP/7240/80/11/Pal./odv., takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění

Rozhodnutím Úřadu městské části města Brna, Brno-Černovice ze dne 27. 7. 2011, č. j. 3427/2011/BBE nebyla žalobci přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje. Proti rozhodnutí podal žalobce odvolání, rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 10. 2011, č. j. MMB/0339181/2011, sp. zn. OSP/7240/80/11/Pal./odv., bylo odvolání zamítnuto a rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno-Černovice ze dne 27. 7. 2011 (dále jen „správní orgán I. stupně“) bylo potvrzeno. Ve včas podané žalobě napadl žalobce rozhodnutí žalovaného, domáhal se jeho zrušení. Namítl, že o jeho odvolání nerozhodoval Krajský úřad Jihomoravského kraje, ale Magistrát města Brna, což je v rozporu s ust. § 77 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 111/2006 Sb. Následně namítl, že se žalovaný opírá o domněnku věrohodnosti a domnělé předpoklady, o domněnky a domnělé předpoklady účelovosti, které nemají základ ve skutkové podstatě. Jeho sociální situace se nezměnila, neprokázal a ani ve skutečnosti nemohl prokázat ve svém šetření v „neoprávněném“ odvolacím řízení rozhodné skutečnosti, protože důvody pro rozhodnutí o odvolání neexistují, měl za to, že jsou vydány v rozporu s právními předpisy. Uvedl, že neměl, nemá a nevlastnil jakékoliv prostředky pro potřeby živobytí, bydlení a ostatní potřeby uvedené v žádostech. Tyto prostředky bezodkladně a okamžitě potřebuje. Správní orgán I. stupně jeho sociální situaci neřeší ode dne 1. 12. 2010, je bez prostředků na živobytí, bydlení a ostatních potřeb. Byl toho názoru, že ze strany žalovaného nedošlo ani po věcné stránce, ani po obsahové stránce k správnému závěru v jeho konečném rozhodnutí, neboť nedošlo k řádnému prostření a přezkoumání a kontrole v záležitosti jeho odvolání. Odůvodnění rozhodnutí proto považuje za neprůkazné a nedoložené, navrhl provedení důkazního šetření, a dále, aby žalovaná strana doložila listinné důkazy z řízení a šetření v této věci, z kterých by bylo patrno, že nastaly změny, skutečnosti a události ve smyslu jeho sociální situace hmotné nouze a žalovaná strana prokázala důvody a oprávněnost důvodu svého rozhodnutí. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 3. 2. 2012 uvedl, že nárok žalobce neuznává v žádném bodě žaloby, k jednotlivým námitkám se vyjádřil následovně: Ve věci námitek žalobce, že žalované rozhodnutí je vydáno v rozporu s právními předpisy, uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že v případě žadatelů netvořících rodinu s dětmi rozhoduje v I. stupni o dávkách systému pomoci hmotné nouzi dle místa trvalého pobytu žadatele příslušný Úřad městské části města Brna, není odvolacím správním orgánem krajský úřad, jak je stanoveno v § 77 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., ale je jím dle ust. § 89 odst. 1 správního řádu nejblíže nadřízený správní orgán, tj. Magistrát města Brna. Důvodem, proč se při stanovení odvolacího správního orgánu nepostupuje dle § 77 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb. je skutečnost, že Úřad městské části Brno-Černovice nemá postavení obce z pověřeným obecním úřadem, resp. pověřeného obecního úřadu ani obce s rozšířenou působností. K námitce týkající se skutečnosti, že nemá rodinu a vede samostatnou domácnost, odkázal žalovaný na odůvodnění žalovaného rozhodnutí. K námitce, že nedošlo k řádnému prošetření a přezkoumání v záležitosti odvolání, má žalovaný za to, že v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí, dostatečným způsobem prošetřil stav věci a dostál tak povinnosti stanovené správním řádem v ust. § 3. Ve věci námitek žalobce týkající se jeho majetkové situace (vlastnictví finančních prostředků a nemovitého majetku) odkázal na odůvodnění rozhodnutí. Skutečnosti, o které se opírá rozhodnutí žalovaného jsou zejména spoluvlastnictví nemovitostí žalobcem (viz List vlastnictví č. …, katastrální území Tečovice, 636029), zůstatek bankovního účtu č. …….. vedeného na jméno žalobce, který ke dni 1. 7. 2010 činil 502.078,44 Kč. Rozhodnutí žalovaného se opírá o listinné důkazy přítomné ve spisové dokumentaci správního orgánu I. stupně, založené ve věci žádosti o dávku pomoci hmotné nouzi. Hlavními důkazy byly především: výpis z katastru nemovitostí prokazující stav evidovaný ke dni 19. 8. 2010, výpis z katastru nemovitostí prokazující stav evidovaný ke dni 28. 3. 2010, výpis z účtu č. ……. vedeného u ING BANK N. V., Nádražní 344/25, 150 00 Praha 5 – Smíchov, vyjádření o zrušení účtů vedených na jméno účastníka, evidenční list – seznam bydlících osob, vyjádření účastníka o hrazení poloviny nákladů na bydlení ze svých prostředků, nájemní smlouva a sdělení Úřadu práce Brno-město, kdy žalobce je pro účely dávky příspěvek na bydlení posuzován společně se svojí matkou M. R. Z výše uvedených důvodů proto žalovaný neshledal žalobu důvodnou. Žalobce podal celou řadu žádostí ve věci dávky v systému pomoci v hmotné nouzi. Soud ve věci nařídil jednání na žádost žalobce dne 11. 10. 2012. Žalobce se jednání osobně zúčastnil spolu se zmocněnkyní, jeho sestrou I. M. Oba uváděli, že přezkoumávané rozhodnutí je podloženo nepravdivými a zkreslujícími informacemi, a to i staršího data. Byly předneseny stížnosti na postup ze strany správních orgánů. Žalobce uvedl, že požaduje na místě provést šetření, důkazy, zajistit důkazy a zároveň žádal tímto soud, aby byl ustanoven soudní znalec v oboru lékařství, protože má zdravotní potíže soustavné a denně. Stěžoval si, že je ohrožováno jeho zdraví, jeho sociální postavení. Jeho zmocněnkyně dále uvedla, že tím, že žalobce nemá právní zastoupení, je diskriminován před soudem, nejsou v jeho případě dodržovány zákonné podmínky, není dána rovnost jednotlivých stran. Jednání bylo odročeno z důvodu uplatněné žádosti žalobce o ustanovení právního zástupce z řad advokátů pro předmětné řízení a rozhodnutí o předběžném opatření dle návrhu žalobce. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, č. j. 57 A 165/2011-48 byl návrh žalobce na ustanovení zástupce zamítnut. Usnesením téhož soudu ze dne 27. 6. 2013, č. j. 57 A 165/2011-50 návrh žalobce na vydání předběžného opatření (podání ze dne 10. 10. 2012, dále návrhy v této věci podané u Nejvyššího správního soudu dne 12. 10. a 16. 10. 2012) byly zamítnuty. Soud ve věci nařídil další jednání na žádost žalobce dne 30. srpna 2013, kterého se však žalobce nezúčastnil, z jednání se neomluvil, ale vzhledem k tomu, že doručení bylo vykázáno, soud rozhodl v jeho nepřítomnosti. Rozhodl též v nepřítomnosti žalovaného, neboť tento se z jednání omluvil a souhlasil, aby bylo jednáno a rozhodnuto bez přítomnosti jeho zástupce. Ze správního spisu soud zjistil, že správní orgán I. stupně vycházel při svém rozhodování z obsahu žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nezbytného jednorázového výdaje podanou dne 30. 6. 2011, č. j. MCBCER/2266/11, kterou poukázal žalobce na jeho sociální situaci, kdy nemá finanční prostředky na jídlo, dietní stravování, hladoví, má zdravotní potíže a problémy. Potřebuje a nemá vhodnou obuv, potřebuje zakoupit pračku, žehličku, hradit a platit poplatky u lékaře a v lékárně. Z šetření, které bylo provedeno i v celé řadě dalších žádostí žalobce, v systému pomoci v hmotné nouzi bylo zjištěno, že hlavními důkazy jsou především z katastru nemovitostí prokazující stav evidovaný ke dni 19. 8. 2010, ke dni 28. 3. 2010, dále pak výpis z účtu č. ……. vedeného u ING BANK, N. V., Praha 5, potvrzení o zrušení účtu vedeného na jméno žalobce, dále pak evidenční list a výše nájemného. Bylo zjištěno, že žalobce užívá byt své matky M. R. a v seznamu bydlících osob jsou uvedeny dvě osoby – žalobce M. R. a jeho matka M. R. V jiném správním spise je dále založena nájemní smlouva o nájmu bytu, ze které vyplývá, že nájemcem bytu je M. R. Ve spisu spisové značky 57 A 129/2011 je založeno oznámení, ve kterém účastník uvádí, že se svojí matkou společně byt neužívá, nejsou a nebyli společně hlášeni k trvalému pobytu na adrese ……, byt č. ….. Každý z nich hradí polovinu nákladů na bydlení a každý vede samostatnou domácnost. Žalobce, co se týče např. posouzení žádosti o příspěvek na bydlení, je posuzován společně se svojí matkou M. R., tak jak stanoví zákon. Dále bylo zjištěno, že žalobce měl dříve vlastnický podíl k nemovitostem. Dle jeho vyjádření z něho neměl a nemohl mít žádný prospěch a tento majetek z důvodu nákladů na jeho údržbu musel darovat, jelikož o jeho koupi nebyl zájem. K finanční hotovosti uvedl, že se jedná o částku ve vlastnictví jeho sestry, kdy tuto částku spravoval. Z listinných důkazů však vyplývá, že žalobce v době, kdy začal podávat žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc, se těchto záležitostí zbavoval, tj. převedl vlastnická práva na jiné osoby a také částku uvedenou na jeho účtu převedl také na jinou osobu, a to na účet své matky (nikoliv na účet své sestry, i když tvrdil, že tato částka je ve vlastnictví jeho sestry). Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb. pro účely posuzování stavu hmotné nouze se příjmy a sociální a majetkové poměry osoby, která žádá o dávku posuzují společně s příjmy a sociálními a majetkovými poměry dalších osob. Okruh těchto společně posuzovaných osob se posuzuje podle zákona o životním a existenčním minimu. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb. se společně posuzují: a) rodiče a nezletilé nezaopatřené děti, b) manželé, c) rodiče a nezletilé děti, které nejsou nezaopatřené, zletilé děti, pokud tyto děti společně s rodiči užívají byt a nejsou společně posuzovány s jinými osobami podle písmene b) nebo d), d) jiné osoby, které společně užívají byt, s výjimkou osob, které písemně prohlásí, že spolu trvale nežijí a společně neuhrazují náklady na své potřeby. Podle § 2 odst. 2 zákona o hmotné nouzi se osoba nachází v hmotné nouzi, není- li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob: a) po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje částky živobytí, přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo jiných vážných důvodů, vlastním přičiněním a zabezpečením jejich základních životních podmínek je tak vážně ohroženo nebo b) dosahuje sám nebo spolu s příspěvkem na živobytí (§ 4 odst. 1 písm. a) v částce živobytí ale nepostačuje k zabezpečení odůvodněných nákladů na bydlení (§ 34) a služby s bydlením bezprostředně spojené. Podle odst. 3 výše uvedeného ustanovení osoba se považuje za osobu v hmotné nouzi též, jestliže nesplňuje podmínky uvedené v odstavci 2, avšak s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví. Dle odstavce 4 za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi považovat též osobu, která postihne vážná mimořádná událost a její celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí neumožňují překonat nepříznivou situaci vlastními silami; vážnou mimořádnou událostí se rozumí zejména živelná pohroma (např. povodeň, vichřice a vyšší stupně větrné pohromy, zemětřesení), požár nebo jiná destruktivní událost, ekologické nebo průmyslové havárie. Podle odst. 5 výše uvedeného ustanovení může být osoba považována za osobu v hmotné nouzi, když nemá vzhledem k příjmům a celkovým sociálním majetkovým poměrům dostatečné prostředky: a) k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se zaplacením správního poplatku při prokázané ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu nebo dokladu potřebného k přijetí do zaměstnání, s úhradou jízdného v případě ztráty peněžních prostředků a v případě nezbytné pomoci s úhradou noclehů nebo b) na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby, nebo c) na úhradu odůvodněných nákladů souvisejících se vzděláním nebo zájmovou činností nezaopatřeného dítěte a se zajištěním nezbytných činností souvisejících se sociálně právní ochranou dětí. Podle odst. 6 výše uvedeného ustanovení za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi považovat též osobu, která v daném čase s ohledem na neuspokojivé sociální zázemí a nedostatek finančních prostředků nemůže úspěšně řešit svoji situaci a je ohrožena sociálním vyloučením, jestliže zejména: a) je propuštěna z výkonu zabezpečovací tendence, z výkonu vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody, nebo b) je po ukončení léčby chorobných závislostí propuštěna ze zdravotnického zařízení poskytovatele zdravotních služeb, psychiatrické léčebny nebo léčebného zařízení pro chorobné závislosti, nebo c) je propuštěna ze školského zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy nebo z pěstounské péče po dosažení zletilosti, resp. devatenácti letech, nebo d) nemá uspokojivě naplněny životně důležité potřeby vzhledem k tomu, že je osobou bez přístřeší, nebo e) je osobou, jejíž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby. Podle § 4 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) a odst. 2 citovaného zákona jsou dávky v systému pomoci v hmotné nouzi příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení, mimořádná okamžitá pomoc. Příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení jsou dávky měsíčně se opakující, mimořádná okamžitá pomoc je dávkou jednorázovou. Ze shora citovaných zákonných ustanovení je zřejmé, že jednou ze základních podmínek pro rozhodnutí, resp. přiznání příspěvku na živobytí nebo i dalších dávek v systému pomoci v hmotné nouzi, je znalost příjmů žadatele a spolu s ním posuzovaných osob, resp. bez znalosti těchto příjmů není rozhodující orgán schopen zjistit, zda žadatel nárok na uvedený příspěvek má či nikoliv. V prvém případě správní orgán I. stupně i žalovaný správně vyhodnotili, že osobami společně posuzovanými se žalobcem je jeho matka. Matka bydlí v jednom bytě s žalobcem. Byt je dle nájemní smlouvy veden na matku žalobce a žalobce je tam trvale hlášen. Sám také přiznává, že v tomto bytě bydlí, ale popírá, že by byl nějakým způsobem závislý na matce, že si své prostředky hradí sám. V návaznosti na judikaturu NSS, a to rozsudek ze dne 15. 11. 2012, č. j. 4 Ads 55/2012, je nutné vyloučit z hmotné nouze takové osoby, jejichž příjmy sice nedosahují částky živobytí, avšak žijí v takových sociálních a majetkových poměrech, že je nelogické a nespravedlivé poskytovat jim příspěvek na živobytí z daní ostatních osob. Takové osoby totiž ve skutečnosti nejsou v hmotné nouzi a nepotřebují od státu pomoc nezbytnou pro zajištění jejich základních životních podmínek. Proto podle ust. § 3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi v odůvodněných případech určit, že osobou v hmotné nouzi není osoba, jejíž celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že ji mohou i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a toto zajištění lze na ni spravedlivě požadovat. Při posuzování celkových sociálních poměrů příslušných orgán pomoci hmotné nouzi posuzuje také využívání jiného než vlastního majetku, které umožňují zpravidla osoby blízké (ust. § 15 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi). Podle ust. § 15 odst. 1 zákona o hmotné nouzi pro účely tohoto zákona se celkovými sociálními poměry rozumí podíl rodiny na trvání stavu v hmotné nouzi, do kterého se osoba dostala. Při posuzování celkových sociálních poměrů příslušný orgán pomoci hmotné nouzi posuzuje také využívání jiného než vlastního majetku, které umožňují zpravidla osoby blízké. Podle ust. § 15 odst. 2 citovaného zákona celkovými majetkovými poměry se pak rozumí hodnota movitého a nemovitého majetku vycházející z jeho zjištěné ceny, kterého lze využít ihned, popřípadě po určité době, pro zvýšení příjmů, a to jak krátkodobě k překlenutí přechodného stavu hmotné nouze, tak dlouhodobě, pokud nelze využít jiné možnosti. Z movitého a nemovitého majetku uvedeného ve větě první, je vyloučen majetek, jehož prodej nebo jeho jiné využití nelze po osobě vyžadovat. Pokud jde podle poměrů osoby o běžný nemovitý nebo movitý majetek, jehož hodnota je zjevně nízká nebo naopak tak vysoká, že nelze mít pochyb o tom, že majetkové poměry nebrání přiznání dávky nebo naopak jsou překážkou přiznání dávky, nemusí být jeho cena podle zvláštního právního předpisu zjišťována (ust. § 15 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi). Jednou ze základních podmínek pro uznání za osobu v hmotné nouzi je i skutečnost, že si posuzovaná osoba, případně osoby s ní společně posuzované nemohou zvýšit příjem vlastním přičiněním. Zvýšením příjmu vlastním přičiněním se rozumí zvýšení příjmu vlastní prací, řádným uplatněním nároku a pohledávek nebo prodejem či jiným využitím majetku a vyžaduje se za podmínek ustálených v ust. § 11 až 14 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Osoba, která prokazatelně neprojevuje dostatečnou snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním se přitom podle ust. § 3 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi nepovažuje za osobu v hmotné nouzi. V této projednávané věci bylo bezpochyby prokázáno, že žalobce byl svými majetkovými poměry dostatečně zabezpečen, avšak v době podávání žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc nebo příspěvek na živobytí při zjišťování jeho majetkových poměrů, se začal zbavovat jednak pozemků, kterých v té době prokazatelně byl spoluvlastníkem a které převedl na jiné osoby a tvrdil, že je nemohl prodat, že je nikdo nechtěl a proto je převedl na členy své rodiny. Také při zjištění, že na jeho účtu ve výše citované bance a na výše citovaném účtu se nachází částka vyšší než 500.000,- Kč, kterou žalobce převedl na účet své matky, i když tvrdil, že se jedná o částku, která byla ve vlastnictví jeho sestry I. M. Žalobce ani správnímu orgánu neprokázal, proč by tyto finanční prostředky v tak vysoké částce spravoval své sestře, takže toto jeho tvrzení podpořené prohlášením jeho sestry I. M., soud pokládal vysloveně za tvrzení účelové s cílem získat od státu příslušnou dávku. Žalobce také žádným způsobem neprokázal, že by se pokoušel nemovitosti, jichž byl spoluvlastníkem, prodat, tedy získat z nich finanční prostředky a použít je na uspokojení svých základních životních potřeb. Krajský soud předesílá, že zákon o pomoci v hmotné nouzi jednoznačně definuje situace, kdy oprávněným osobám vzniká nárok na poskytnutí určité dávky podle tohoto zákona, současně však – jak uvádí důvodová zpráva k tomuto zákonu – propojuje poskytování pomoci osobám s hodnocením jejich aktivity při zvyšování příjmu vlastním přičiněním. Vychází přitom z principu odpovědnosti jednotlivé osoby za své sociální postavení a sleduje zabránění zneužívání dávkového systému v hmotné nouzi. Jinými slovy, dávky pomoci v hmotné nouzi jsou určeny jen těm, kteří si z vážných důvodů nemohou vlastním přičiněním zvýšit příjem, který po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje částky živobytí a zabezpečení jejich základních životních podmínek je tak vážně ohroženo. Zmiňovaný důraz na zvyšování příjmů vlastním přičiněním se projevuje i o zákonem stanovené povinnosti prodat či účelně využít vlastní majetek k odvrácení hrozícího nebo již existujícího nedostatku finančních prostředků. Výjimku zmírňující tvrdost bezvýhradného uplatňování tohoto pravidla představuje citované ustanovení § 14 zákona o pomoci v hmotné nouzi, toto ustanovení však na situaci, v níž se nachází žalobce, nedopadá. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce se nesnažil ani poskytnout kvalifikovanou součinnost správnímu orgánu při zjišťování jeho poměrů, naopak skutečnosti důležité pro posouzení jeho žádosti neuváděl, bránil se i zjišťování stavu v jeho bydlišti a za těchto okolností nelze posuzovat postup správních orgánů, že by nedostatečně zjistily skutečný stav věc jak namítal žalobce. Naopak soud má za to, že skutkový stav byl zjištěn náležitě, bylo postupováno v souladu s ust. § 3 správního řádu. Žalobce dále namítal, že o jeho odvolání nerozhodoval Krajský úřad Jihomoravského kraje, ale Magistrát města Brna, což je v rozporu s ust. § 77 odst. 1 písm. a), písm. b) zákona č. 111/2006 Sb. Ani toto stanovisko soud nesdílí, odkazuje přitom na ust. § 130 písm. c) a § 139 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích, kdy v I. stupni rozhodují úřady městských částí a odvolacím správním orgánem není krajský úřad tak, jak jej stanovil v § 77 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., ale je jím dle ust. § 89 odst. 1 správního řádu nejblíže nadřízený správní orgán, tj. Magistrát města Brna. Soud sděluje, že Statutární město Brno je dle § 1 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích ve spojení s ust. § 18 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, právnickou osobu. Tzn., že Statutární město Brno má právní subjektivitu, je oprávněno vystupovat v právních vztazích svým jménem, mít práva a povinnosti, atd. Městské části nejsou samostatnými jednotkami obce, a tudíž nejsou ani právnickými osobami a dle Statusu města Brna jsou organizačními jednotkami města Brna. Proto v souladu s platnou legislativou je Brno–město odvolacím orgánem jednotlivých městských částí. Krajský úřad Jihomoravského kraje je odvolacím orgánem Magistrátu města Brna. Proto v případech posuzované žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc rozhoduje v I. stupni Úřad městské části Brno-Černovice, odvolacím orgánem byl Magistrát města Brna. Vzhledem k tomu, že s účinností ode dne 1. 1. 2012 přešla na základě zákona č. 366/2011 Sb. působnost krajských úřadů rozhodovat o odvolání mimo jiné ve věcech dávek pomoci v hmotné nouzi na Ministerstva práce a sociálních věcí, stalo se tímto dnem ministerstvo procesním nástupcem žalovaného Magistrátu města Brna, odboru sociální péče se sídlem Koliště 19, 601 67 Brno (srov. ust. § 69 zákona č. 150/2002 Sb., s.ř.s., podle kterého žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla). Ani tato námitka žalobce tedy nebyla uznána důvodnou. Jak z výše uvedeného vyplývá, vznesené námitky žalobcem nebyly shledány opodstatněnými, žalovaný se nedopustil právního pochybení v projednávané věci. Vady řízení, které by měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, tedy soud neshledal. Žaloba proto podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodná byla zamítnuta. O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Ve věci byl plně úspěšný žalovaný, který měl tak vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení v soudním řízení důvodně vynaložených. Žalovaný však nárok na náhradu neuplatnil a ani ze soudního spisu nevyplynulo, že by mu nějaké náklady v souvislosti s řízením před soudem vznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení proti žalobci nepřiznal.

Poučení