57 A 173/2015 - 64

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Petra Kuchynky v právní věci žalobce: D.N.Q. , státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 11. 2015, čj. MV-167813-5/SO- 2015, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 23. 11. 2015, čj. MV-167813-5/SO-2015, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 16.342 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí.

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 23.11.2015, čj. MV- 167813-5/SO-2015 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvoinstanční orgán“), ze dne 2.9.2015, č.j. OAM-5408-29/PP-2015 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

2. Prvoinstančním rozhodnutím bylo pro nesplnění podmínky uvedené v § 87b odst. 2 ve spojení s § 15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky. II. Žaloba.

3. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný správní orgán porušil zásadním způsobem své povinnosti odvolacího orgánu, jeho rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v ust. § 68 odst. 3 z. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též jen správní řád), definujícím požadavky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a zároveň je v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu, zejména tedy ust. § 89 odst. 2 správního řádu. Zároveň je žalobce přesvědčen, že v tomto smyslu pak žalovaná rovněž opomenula zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyplývá ze zásady materiální pravdy, deklarované na zákonné úrovni v ust. § 3 správního řádu. Zároveň nelze též přehlédnout, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí prvoinstanční je v rozporu s ust. § 174a zákona o pobytu cizinců a při vydání těchto rozhodnutí byla správními orgány zásadním způsobem porušena ustanovení definující podmínky pro výkon jejich činnosti, zejména tedy základní zásady činnosti správních orgánů deklarované v ust. § 2, 3 a 4 správního řádu. Žalobce namítá, že správní orgán prvého stupně a žalovaná nesprávně vykládají ust. § 15a zákona o pobytu cizinců ve znění účinném v době rozhodování – především ve vztahu k pojmu « vztah obdobný vztahu rodinnému » a takto nesprávně restriktivně vyložené ustanovení pak aplikují na daný případ, v důsledku čehož pak nevyhnutelně dochází k nežádoucímu zásahu do práv žalobce, který se považuje za rodinného příslušníka občana Evropské unie právě na základě existence vztahu obdobného vztahu rodinnému mezi ním a jeho synovcem. Žalobce již ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí namítal, že předložil dostatečné důkazy a tvrzení, z nichž jasně vyplývá, na jakém základě se cítí být rodinným příslušníkem občana EU a jaký je vztah, který toto pouto zakládá, tedy vztah k jeho synovci D.T.N., nar. …, přičemž žalobce je přesvědčen, že tento vztah je plně subsumovatelný pod pojem vztah obdobný vztahu rodinnému v ust. § 15a odst. 3 písm. b) ve znění účinném při rozhodování. Žalobce již v odvolání připomněl, že před správním orgánem prvé stolice prokazatelně tvrdil, že jeho synovec jej považuje za osobu na rovni svému vlastnímu otci, stejně jako účastník řízení považuje svého synovce v podstatě za svého syna, tedy vztah mezi žalobcem a jeho synovcem je nutné považovat za vztah OBDOBNÝ vztahu otce a syna. Na podporu tohoto tvrzení předložil žalobce správnímu orgánu prvého stupně čestná prohlášení opatřená ověřenými podpisy, jejichž důkazní síla je nezpochybnitelná. Žalovaná však navzdory těmto důvodným odvolacím námitkám nezákonné a nepřezkoumatelné prvoinstanční rozhodnutí v rozporu s požadavky na činnost odvolacího správního orgánu potvrdila, čímž zatížila i své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. V této souvislosti je třeba rázně odmítnout výklad a následnou nesprávnou aplikaci ust. § 15a odst. 3 písm. b), který žalovaná provedla za účelem odůvodnění potvrzení nesprávných a nezákonných závěrů správního orgánu prvého stupně. Žalobce se předně domnívá, že žalovaná nesprávně a způsobem nepřezkoumatelným z rozsudku NSS č.j. 5 As 6/2010-63 ze dne 16. 04. 2010 bez dalšího vyvozuje, že za vztah obdobný vztahu rodinnému nelze považovat ani vztah mezi strýcem a synovcem. Citovaný judikát však hovoří pouze o vztahu mezi bratrancem a sestřenicí. Není přitom vůbec zřejmé, na základě jakého interpretačního postupu dospěla žalovaná k závěru, že z citovaného rozsudku bez dalšího vyplývá, že za vztah obdobný vztahu rodinnému nelze považovat ani vztah mezi strýcem a synovcem. Žalobce navíc v této souvislosti musí namítnout, že již v prvoinstanční fázi řízení a následně ve svém odvolání upozornil na skutečnost, že vztah mezi ním a jeho synovcem je nutné považovat nikoli toliko za obyčejný vztah strýc – synovec, nýbrž právě za vztah obdobný vztahu mezi otcem a synem, tedy za vztah obdobný vztahu rodinnému, přičemž toto tvrzení podložil hodnověrnými důkazy. Nepřípadný je rovněž odkaz žalované na rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 6 A 153/2010-44 ze dne 13. 02. 2014, neboť ani tento nelze použít na projednávanou věc, když se v ní soud zabýval vztahem, který se vztahu mezi žalobcem a jeho synovcem v projednávané věci nepodobá. Žalobce je tedy vzhledem k výše uvedenému přesvědčen, že žalovaná v rozporu se zákonem potvrdila nezákonné a nepřezkoumatelné prvoinstanční rozhodnutí. Žalovaná se navíc naprosto opomněla, ostatně obdobně jako správní orgán prvého stupně, zabývat otázkou kvality vztahu mezi žalobcem a jeho synovcem, který je dle žalobce nutno považovat za vztah obdobný vztahu mezi otcem a synem a tudíž plně podřaditelný pod ust. § 15a odst. 3 písm. b) v jeho tehdy účinném znění. Rozhodnutí žalované je tedy nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalobce dále namítá, že správní orgán prvé stolice nedostatečně zjistil skutečný stav věci, čímž nedostál své povinnosti vyplývající ze zásady materiální pravdy deklarované na zákonné úrovni v ust. § 3 správního řádu a zatížil tak své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. Jak již ostatně v odvolání žalobce uvedl, pokud správní orgán pochyboval o existenci vztahu obdobného vztahu rodinnému mezi žalobcem a jeho synovcem, nebo se domníval, že není náležitě doloženo, že mezi účastníkem a jeho synovcem vztah obdobný vztahu rodinnému existuje, byl povinen provést dokazování ke zjištění skutečného stavu věci. Nebylo lze se v tomto ohledu schovat za břemeno důkazní na straně účastníka řízení, neboť tato skutečnost nemůže sejmout ze správního orgánu povinnost zjistit náležitě skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Je přitom zcela zjevné, že žalobce nemohl žádným exaktním dokladem doložit, že mezi ním a jeho synovcem je deklarovaný vztah. Správní orgán prvého stupně měl tedy, pokud měl pochybnosti o tomto vztahu, doplnit dokazování o podklady, které by prokázaly, že žalobcovo tvrzení je pravdivé. Je přitom nepochybné, že žalobce svou povinnost tvrzení unesl. Doložil dle svého přesvědčení i dostatečné podklady pro to, aby bylo možno rozhodnout ve věci. Správní orgán prvého stupně měl sice pochybnosti o tom, zda je žalobce rodinným příslušníkem občana EU, respektive tvrdil, že nikoliv, avšak neučinil jediný krok k tomu, aby tyto pochybnosti odstranil, např. provedením výslechů účastníků řízení, když žalobce přitom dokonce svůj výslech a výslech svého synovce sám navrhoval, neboť nevěděl, jak lépe by mohl prokázat kvalitu a charakter předmětného vztahu, než právě výslechem obou zainteresovaných osob. Výše nastíněnou námitku ohledně nedostatečného zjištění skutečného stavu věci bez důvodných pochybností žalobce uplatnil již v odvolání. Žalovaná však tuto důvodnou námitku neuznala a nezákonné a nepřezkoumatelné rozhodnutí správního orgánu prvého stupně aprobovala, čímž zatížila i své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti. S výše vznesenou námitkou nedostatečného zjištění skutečného stavu bez důvodných pochybností pak úzce souvisí další žalobcova námitka. Žalobce musí totiž dále namítnout, že dle jeho názoru správní orgán prvního stupně neprovedením navržených důkazů – výslechu žalobce a jeho synovce – nejen že neumožnil zjištění skutečného stavu bez důvodných pochybností, ale rovněž tímto postupem zasáhl do procesních práv žalobce jakožto účastníka řízení. Žalobce v řízení před správním orgánem prvého stupně navrhoval provedení předmětných výslechů, neboť se domníval, že se jedná o nejlepší způsob prokázání skutečnosti, že účastník řízení splňuje podmínky pro udělení povolení k přechodnému pobytu. Prvoinstanční správní orgán však tyto žalobcem navrhované důkazy z nepochopitelných a především řádně neodůvodněných důvodů odmítl provést, kdy toto odmítnutí je o to podivnější, když provádění výslechů účastníků řízení v rámci řízení o přechodných pobytech za účelem zjištění skutečného stavu věci je běžnou a obvyklou praxí správního orgánu prvé stolice a sám tento správní orgán je ve většině případů přitom provádí dokonce i bez návrhu. V této souvislosti je dle žalobce zásadní právě skutečnost, že prvoinstanční správní orgán řádně neodůvodnil, proč provedení předmětných výslechů nepovažuje ve věci za přínosné. Dle ustálené judikatury NSS přitom platí, že správní orgán je povinen určitému návrhu účastníka řízení buďto vyhovět, anebo náležitě odůvodnit proč jej neprovedl. Jak je tedy uvedeno kupříkladu v rozhodnutí NSS sp. zn. 2Afs 153/2006, právu účastníka řízení navrhnout provedení konkrétního důkazu odpovídá povinnost orgánu veřejné moci tento důkaz provést anebo náležitě odůvodnit, z jakého důvodu jeho provedení není nutné. Pokud tak neučiní, zatíží svoje rozhodnutí vadou. Ohledně kvalitativního požadavku na odůvodnění rozhodnutí a vypořádání se s námitkami a návrhy účastníků řízení srov. např. rozhodnutí NSS sp. zn. 4 As 58/2005, dle nějž je potřeba se s jednotlivými námitkami a návrhy účastníka řízení vypořádat skutečně a relevantně – nepostačí pouze obecné tvrzení, že postup správního orgánu v určité věci byl zákonný a správný. Výše uvedenou vadu spočívající v nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí pak žalovaná převzala i do rozhodnutí svého, když se vůbec relevantně nevypořádala s důvodnými odvolacími námitkami žalobce a nezákonné a nepřezkoumatelné rozhodnutí správního orgánu prvé stolice potvrdila. V neposlední řadě musí žalobce namítnout, že se správní orgán prvého stupně vůbec nezabýval otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgán prvé stolice tím zatížil své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. Žalovaná pak zatížila nezákonností a nepřezkoumatelností i rozhodnutí své, neboť se v rámci odvolacího řízení touto nezákonností vůbec nezabývala, a to navzdory skutečnosti, že odvolací správní orgán přezkoumává zákonnost rozhodnutí z úřední povinnosti, tedy i mimo rozsah odvolacích námitek. K tomuto je nutné dle žalobce poznamenat, že odůvodnění žalované, ospravedlňující absenci jakékoli úvahy co do přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce tím, že jednotlivá příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců údajně takovouto povinnost na správní orgány nekladou, je velmi alibistické a projevem přepjatého formalismu. Žalobce je přesvědčen, že rozhodování o právech a povinnostech, tím spíše v tak citlivých věcech z hlediska dopadů do rodinného a soukromého života jednotlivce, jako jsou rozhodování o přechodném pobytu občanů EU, v právním státě musí přeci vždy být přiměřené, přinejmenším se o úvahu co do přiměřenosti mají správní orgány alespoň pokusit a ne jí jako takovou bez dalšího a priori odmítnout s takto formalistickým odůvodněním. Žalobce se domnívá, že zásada přiměřenosti v cizineckých věcech vyplývá již ze samotného ust. § 174a zákona o pobytu cizinců a dále z obecných zásad právních, aniž by bylo potřeba explicitně stanovit požadavek přiměřenosti u každého jednotlivého ustanovení v rámci zákona o pobytu cizinců. I z tohoto důvodu tedy žalovaná zatížila své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. S ohledem na vše výše uvedené není dle žalobce možno než uzavřít, že napadené rozhodnutí žalované, stejně jako rozhodnutí prvostupňové, je nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalobce se domnívá, že v řízení před správním orgánem prvního stupně nade vší pochybnost prokázal, že splňuje zákonné podmínky pro vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka Evropské unie. Žalobce navíc svou procesní aktivitou udělal vše, co bylo v jeho silách, aby správnímu orgánu prvého stupně pomohl s odstraněním případných pochybností, které správní orgán prvého stupně ohledně splnění zákonných podmínek pro udělení povolení k přechodnému pobytu měl. Správní orgán prvoinstanční však návrhy žalobce za účelem, jejichž cílem bylo napomoci správnímu orgánu ke zjištění skutečného stavu věci tak, aby bylo učiněno za dost zásadě materiální pravdy, vůbec nereflektoval a bez smysluplného odůvodnění tyto odmítl. Žalovaná pak v podstatě všechny vady nezákonného a nepřezkoumatelného rozhodnutí prvoinstančního potvrdila a tím i své rozhodnutí zatížila nezákonností a nepřezkoumatelností. Navíc žalovaná tímto postupovala v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu, když se relevantně nevypořádala s odvolacími námitkami a nepřezkoumala dostatečně prvostupňové rozhodnutí v rozsahu, který jí ukládá správní řád v ust. § 89 odst.

2. Vzhledem ke všemu výše uvedenému je žalobce toho názoru, že napadené rozhodnutí stejně jako řízení, které předcházelo jeho vydání, je zatíženo nezákonností, a proto navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalované k žalobě.

4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření žalovaná uvedla, že dne 14. 4. 2015 byla Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky podána žádost účastníka řízení o povolení k přechodnému pobytu podle § 87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. V tiskopisu žádosti - v rubrice účel pobytu účastník řízení vyznačil: „§ 15a odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb.“ Dne 4. 9. 2015 prvoinstanční orgán vydal rozhodnutí o zamítnutí žádosti z důvodu nesplnění podmínky uvedené v § 87b odst. 2 ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí bylo právnímu zástupci účastníka řízení doručeno dne 4. 9. 2015 a panu D.T.N. bylo doručeno podle § 24 odst. 1 správního řádu dne 17. 9. 2015. Proti předmětnému rozhodnutí bylo podáno právním zástupcem účastníka řízení dne 14. 9. 2015 blanketní odvolání, které bylo dne 1. 10. 2015 doplněno o odůvodnění. Po přihlédnutí k tomu, že nebyly shledány důvody pro změnu původního rozhodnutí, bylo odvolání účastníka řízení rozhodnutím Komise ze dne 23. 11. 2015, č. j. MV-167813-5/SO-2015 zamítnuto a původní rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 4. 9. 2015, č. j. OAM-5408- 29/PP-2015, potvrzeno. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 11. 2015. V posuzovaném případě je postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie uplatňováno z titulu sdílení společné domácnosti s panem D.T.N., který je údajně synovcem účastníka řízení. Tato kategorie vztahu není rodinným vztahem zakládajícím postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES a zákona o pobytu cizinců, tento status tedy nemůže být s ohledem na výše uvedenou argumentaci přiznán ani v případě vztahu obdobného takovému vztahu rodinnému. Žalovaná dále uvádí, že účastník řízení má manželku a 2 děti, občany Vietnamské socialistické republiky, kteří jsou na území České republiky hlášeni na adrese… . Pan D.T.N. pobývá na území České republiky se svými rodiči, tedy i se svým skutečným otcem a matkou. Vzhledem ke shora uvedenému v případě účastníka řízení nebyla naplněna již podmínka existence vztahu, který by bylo možno považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému. Takovým vztahem dozajista není vztah účastníka řízení k občanu České republiky D.T.N., který ve vlasti nežil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti. Dále nebylo prokázáno, že by byl účastník řízení občanem Evropské unie vyživovaný a není odkázán na jeho péči, proto také jakékoli další dokazování by bylo zbytečné. Zabývat se pak splněním dalších zákonných podmínek pro přiznání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky, konkrétně tím, zda účastník řízení sdílí společnou domácnost s občanem Evropské unie, či nikoliv, by bylo rovněž zcela bezpředmětné. Žalovaná uvádí, že je na účastníkovi řízení, aby doložil hodnověrným způsobem, že splňuje podmínky uvedené v § 15a zákona o pobytu cizinců. K předložení dokladu o tom, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, prvoinstanční orgán žalobce vyzval. Prvoinstanční orgán postupoval v souladu s § 4 odst. 2 správního řádu, když účastníka řízení poučil, kdo může být rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Žalovaná uvádí, že během správního řízení vedeného před prvoinstančním orgánem nebylo ani doloženo, že by žalobce byl strýcem pana D.T.N. Byla doložena čestná prohlášení a rodný list pana D.T.N., ze kterých nijak prokazatelně nevyplývá, že by měl být žalobce strýcem D.T.N. Břemeno důkazu ve vztahu k prokázání skutečnosti, že se jedná o rodinného příslušníka občana Evropské unie, je na žalobci. Ohledně námitek uvedených v žalobě žalovaná odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí č. j. MV- 167813-5/SO-2015 ze dne 23. 11. 2015. Žalovaná konstatuje, že prvoinstanční orgán zjistil stav věci v souladu s ust. § 3 správního řádu. Ze zjištěných skutečností učinil prvoinstanční orgán správný závěr, když žádost účastníka řízení zamítl pro nesplnění podmínky uvedené v § 87b odst. 2 ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců. Prvoinstanční orgán taktéž postupoval podle § 68 odst. 3 správního řádu. Rozhodnutí prvoinstančního orgánu v odůvodnění obsahuje výčet podkladů pro rozhodnutí a úvahy správního orgánu jsou uvedeny v rozsahu umožňujícím jejich přezkoumání. IV. Vyjádření účastníků při jednání.

5. Žalobce při jednání setrval na svých dosavadních tvrzeních. Žalovaná se s omluvou k jednání nedostavila. V. Posouzení věci soudem.

6. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

7. Ústavní soud v nálezu ze dne 16.2.1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), dospěl k závěru, že „zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem (o. s. ř.), v řízení před soudem (obecným), musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§§ 153 odst. 1, 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb. Tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§§ 221 lit. c/, 243b odst. 1 al. 2 o. s. ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.“ Závěry Ústavního soudu mají obecnou platnost a jsou aplikovatelné také na řízení správní. Pro účely správního řízení lze dovodit povinnost vypořádat se s důkazními návrhy účastníků řízení například z ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, podle kterého se v odůvodnění rozhodnutí krom jiného uvede informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

8. Na základě ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Dlužno doplnit, že podle § 2 odst. 1 věta první správního řádu správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.

9. Podle § 51 odst. 1 správního řádu k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Na základě ustanovení § 52 správního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.

10. Na základě právě citovaných ustanovení správního řádu je nezbytné dospět k závěru, že z hlediska dokazování je cílem správního řízení zjistit pro aplikaci konkrétní zákonné normy potřebný skutkový stav odpovídající okolnostem daného případu, a to v takovém rozsahu, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Ke zjištění tohoto skutkového stavu je pak správní orgán povinen provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.

11. Z právě uvedeného pak současně vyplývá, že správní orgán nemusí provést všechny účastníky navržené důkazy, avšak pouze tehdy, pokud provedení těchto důkazů bude nedůvodné, tj. navržený důkaz není způsobilý prokázat dokazovanou skutečnost, nebo bude nadbytečné, tj. skutkový stav byl již provedením jiných důkazů dostatečně zjištěn a provedení dalších důkazů by již prokazovalo, co prokázáno již bylo.

12. Prvoinstanční orgán v odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 6 As 95/2013 uvedl, že žalobce navrhoval provést výslech podle ust. § 169 zákona o pobytu cizinců za účelem prokázání jeho postavení jako rodinného příslušníka občana EU, resp. osoby s postavením obdobným. Prvoinstanční orgán k tomuto návrhu uvádí, že žalobce navrhuje provedení výslechů pouze v obecné rovině, neuvádí, koho by měl správní orgán vyslechnout, ani co konkrétně by měl výslech objasnit. Žalobce navíc nedostál ani své důkazní povinnosti a proklamovaný vztah prvoinstančnímu orgánu nedoložil. Prvoinstanční orgán konstatoval, že není povinen provést všechny důkazy navržené účastníky a konstatoval, že důkazní břemeno při prokazování splnění ust. § 15a zákona o pobytu cizinců spočívá v tomto případě na žadateli nikoli na správním orgánu. Dle názoru prvoinstančního orgánu je institut výslechu účastníků řízení určen k ověřování podkladů dokládaných cizinci do žádosti a v případě žádosti o přechodný pobyt, pak zejména k ověření, zda se žadatel nedopustil obcházení zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území. V tomto případě je však situace jiná, neboť žalobce požadované doklady ani nedoložil a prvoinstanční orgán tedy nemá ani co ověřovat. Žalobce pouze tvrdil, že je strýcem pana N.T.N., avšak tuto skutečnost nijak neprokázal, přestože byl ve výzvě řádně poučen a rovněž i z tohoto důvodu prvoinstanční orgán nepřistoupil k navrhovaným výslechům účastníků řízení. Prvoinstanční orgán následně dospěl k závěru, že výpověď účastníka řízení v tomto případě nedisponuje žádnou vypovídací hodnotou, neboť tvrzení by nebylo dostatečné a jen těžko by nahradilo důkazy, které měl žadatel doložit.

13. V odvolání žalobce proti prvoinstančnímu rozhodnutí namítal nedostatečně zjištěný stav věci, neboť v průběhu řízení jasně deklaroval, na jakém základě se cítí být rodinným příslušníkem občana EU, a jaký je vztah, který toto pouto zakládá, tedy vztah k jeho synovci D.T.N., který je plně subsumovatelný pod ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobce v řízení splnil své břemeno tvrzení, pokud prvoinstanční orgán ignoroval tvrzení žalobce byl povinen provést dokazování ke zjištění skutečného stavu věci například výslechem účastníků řízení. Žalobce dokonce svůj výslech a výslech svého synovce sám navrhoval, neboť neví, jak lépe, by mohl prokázat jejich vztah, než právě výslechem obou zainteresovaných osob. Prvoinstanční orgán však tento návrh z nepochopitelných a především řádně neodůvodněných důvodů odmítl provést, když toto odmítnutí je o to podivnější, neboť provádění výslechů účastníků řízení v rámci přechodných pobytů, za účelem zjištění skutečného stavu věci je běžnou a obvyklou praxí správního orgánu a sám správní orgán je ve většině případů provádí i bez návrhu. Tvrzení prvoinstančního orgánu, že protokol o výslechu účastníků řízení není důkazním prostředkem je dle žalobce zcestné a v přímém rozporu s právními předpisy.

14. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazem na závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16.4.2010, č.j. 5 As 6/2010-63 (rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), dospěla k závěru, že „v posuzovaném případě bylo postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie uplatňováno z titulu sdílení společné domácnosti s panem D.T.N. (synovcem účastníka řízení), občan České republiky. Komise uvádí, že za rodinného příslušníka, tudíž ani za vztah rodinný není považován vztah bratr - sestra, bratranec - sestřenice, tím méně lze potom za takový vztah, resp. vztah obdobný vztahu rodinnému, považovat vztah účastníka řízení a synovce, což lze dovodit z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu“. Žalovaná dále uvedla, že „vzhledem k tomu, že v případě účastníka řízení nebyla naplněna podmínka existence vztahu, který by bylo možno považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému, bylo nadbytečné zabývat se tím, zda účastník řízení sdílí společnou domácnost s občanem České republiky či nikoli. Komise uvádí, že během správního řízení správního orgánu I. stupně nebylo ani doloženo, že by účastník řízení byl strýcem pana D.T.N. Byla doložena čestná prohlášení a rodný list pana D.T.N., ze kterých nijak prokazatelně nevyplývá, že by měl být účastník řízení strýcem D.T.N. Břemeno důkazu ve vztahu k prokázání skutečnosti, že se jedná o rodinného příslušníka občana Evropské unie, je na účastníkovi řízení.“ 15. K závěrům žalované je nezbytné uvést, že podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců se ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti.

16. Výkladem tohoto ustanovení ve vztahu k závěrům, které učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16.4.2010, č.j. 5 As 6/2010-63, se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29.1.2015, č.j. 3 Azs 211/2014-34, kde uvedl, že „zákon tak stanoví dva okruhy osob, na které aplikuje ustanovení o rodinném příslušníkovi občana EU – osoby za rodinné příslušníky výslovně označené a osoby ve vztahu obdobném rodinnému (za splnění podmínky trvalosti vztahu a soužití ve společné domácnosti). Sourozenec občana EU není zákonem o pobytu cizinců výslovně považován za jeho rodinného příslušníka, neboť sourozenecký vztah není v taxativním výčtu těchto osob. Z tohoto bodu vychází oběma účastníky citované rozhodnutí Nejvyšší správní soudu č. j. 5 As 6/2010 – 63 z 16. 4. 2010, který se zabýval otázkou, zda do okruhu osob, na které lze dle zákona o pobytu cizinců aplikovat ustanovení o rodinném příslušníkovi, patří osoby ve vtahu bratranec – sestřenice. Nejvyšší správní soud uzavřel, že nikoliv, neboť zde není vztah zákonem výslovně považovaný za rodinný, kterému by byl vztah bratranec – sestřenice obdobný, tedy se kterým by měl některé charakteristické znaky shodné. V právní větě citovaného rozhodnutí je závěr vyjádřen takto: „Vztah obdobný vztahu rodinnému [§ 15a odst. 4 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců] musí být definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky, tak jak je citovaný zákon v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES vymezuje. Za vztah rodinný je považován vztah rodiče - děti, prarodiče - děti. Za rodinného příslušníka, tudíž ani za vztah rodinný, není považován vztah bratr-sestra, tím méně lze potom za takový vztah, resp. vztah obdobný rodinnému, považovat vztah bratranec - sestřenice.“ To, že sourozenci nepatří do první skupiny osob, výslovně považovaných za rodinné příslušníky, však neznamená, že by nemohli spadat do skupiny druhé, tedy osob, na které zákon o pobytu cizinců pohlíží jako na rodinné příslušníky odvozeně, a tento závěr ani nevyplývá ze shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Žalovaný se však otázkou, zda sestry mohou být ve vztahu obdobnému vztahu rodinnému, nezabýval, vycházeje z mylné úvahy, že není-li vztah sourozenecký uveden mezi vztahy považovanými zákonem za vztahy rodinné, není možné, aby byl považován za vztah obdobný rodinnému“. Soud se s těmito závěry zcela ztotožňuje.

17. V případě žalobce je tudíž nezbytné konstatovat, že žalovaná svým kategorickým závěrem pochybila, když se s ohledem na konkrétní tvrzení žalobce nezabývala tím, zda žalobcem tvrzený vztah „nemohl spadat do skupiny druhé, tedy osob, na které zákon o pobytu cizinců pohlíží jako na rodinné příslušníky odvozeně“ ve smyslu ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

18. K tomu, aby tak žalovaná mohla učinit, bylo nezbytné, aby zde bylo podrobné tvrzení žalobce o jeho vztahu se synovcem, které se následně mohlo stát předmětem relevantního posouzení.

19. Ke zjištění těchto skutečností slouží v řízeních ve věcech cizinců standardně institut výslechu účastníka ve smyslu ustanovení § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení je správní orgán oprávněn vyslechnout účastníka řízení, je-li to nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci, zejména pro posouzení, zda se nejedná o obcházení tohoto zákona cizincem s cílem získat oprávnění k pobytu na území, zejména zda účelově neuzavřel manželství nebo zda jeho účelově prohlášeným souhlasem nebylo určeno otcovství. Účastník řízení je povinen vypovídat pravdivě a nesmí nic zamlčet. Správní orgán účastníka řízení před výslechem poučí o důsledcích odmítnutí výpovědi a nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Smysl výslechu účastníka řízení spočívá i v tom, že účastník řízení může v rámci svého výslechu dotvrdit skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho žádosti.

20. Žalobce svůj účastnický výslech v řízení opakovaně navrhoval a navrhl rovněž i výslech svého synovce. Správní orgány však účastnický výslech neprovedly s odůvodněním, že břemeno důkazní leží na žalobci nikoliv na správním orgánu.

21. Po správním orgánu nelze požadovat, aby obstarával za účastníka řízení podklady a skutečnosti, které povedou ke kladnému rozhodnutí, tedy k vyhovění žádosti. Pokud se však žadateli nedaří břemeno tvrzení a břemeno důkazní unést, je správní orgán povinen žadatele poučit a dát mu možnost odstranit vady žádosti. Pokud žadatel není schopen některé skutečnosti prokázat listinnými dokumenty a navrhuje za účelem jejich prokázání jiné vhodné důkazy – v tomto případě účastnické výslechy, nemůže jejich provedení správní orgán bez dalšího odmítnout. Z povahy řízení, v nichž je posuzováno splnění podmínek § 15a zákona o pobytu cizinců, vyplývá, že výslech účastníka je možným a často nezastupitelným důkazem. Je-li účastníkem důvodně navrhován, je správní orgán povinen se s takovým návrhem řádně vypořádat. Provedením výslechu žalobce a případně též jeho synovce by mohlo dojít k významnému doplnění dokazování a v důsledku toho i k jinému rozhodnutí správního orgánu.

22. Neprovedením výslechu žalobce se správní orgány dopustily procesního pochybení, které mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť teprve po provedení tohoto důkazu bylo možné zhodnotit, zda žalobce prokázal či neprokázal jím tvrzené skutečnosti, resp. zda má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Tedy, zda žalobcem tvrzené skutečnosti osvědčují existenci vztahu ve smyslu ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

23. Žalobce rovněž namítal, že se žalovaná nevypořádala s dopady rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života a považuje proto napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

24. Správní orgán nemusí posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života žadatele, pokud nejsou splněny podmínky pro vyhovění žádosti, či pokud splnění těchto podmínek není prokázáno. K tomuto posuzování dochází v řízení o žádosti o povolení k přechodnému pobytu pouze v případech, kdy žadatel splňuje podmínky pro jeho udělení, ale zároveň naplňuje některou z negativních podmínek, které vedou k zamítnutí žádosti (např. žadatel trpí infekčním onemocněním).

25. Pokud nejsou splněny podmínky pro udělení pobytového oprávnění, nemůže být toto oprávnění uděleno pouze z toho důvodu, že by jeho neudělení mohlo mít nepřiměřený dopad do soukromého života žadatele.

26. V případě, že by žalovaná na základě doplněného dokazování zjistila, že není možné žalobce považovat za rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců, není povinna posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce. VI. Rozhodnutí soudu.

27. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). VII. Náklady řízení.

28. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 4.000,- Kč (3.000,- za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a 1.000,- za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě) a v odměně advokáta za 3 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, když advokát převzal a připravil zastoupení žalobce, jménem žalobce podal žalobu a účastnil se jednání před soudem. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 3.100 Kč. Za tři úkony právní služby tak žalobci náleží částka ve výši 9.300 Kč. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč, tj. za tři úkony na částku ve výši 900 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupcem žalobce je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 2.142 Kč. Náklady řízení tedy včetně daně z přidané hodnoty činí částku ve výši 16.342 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s.