57 A 18/2024– 83

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudce Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka v právní věci žalobkyně: E. R., narozená dne bytem zastoupen Mgr. Hanou Marušovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10 proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina se sídlem Žižkova 1882/57, 586 01 Jihlava za účasti osoby zúčastněné na řízení: 1) J. S. bytem zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Malostranské náměstí 5/28, 118 01 Praha 1 2) CETIN a.s. se sídlem Českomoravská 2510/19 190 00 Praha 9 – Libeň o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2024, čj. KUJI 44 131/2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a stručný obsah žaloby

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Humpolci ze dne 9. 1. 2024, č.j. MUHU/1041/2024/Jn, kterým bylo vydáno společné povolení pro záměr „Přístavba, nástavba a stavební úpravy rodinného domu č.p. x v X“ na pozemku parcelního čísla XA v k. ú. X na základě žádosti J. S. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný jako nedůvodné zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil, když neshledal důvodnou její námitku ohledně nelegálnosti přístavby přístřešku. Stavební úřad vycházel z projektové dokumentace, kde je zakreslen skutkový stav v místě stavby, který odpovídá právnímu stavu v katastru nemovitostí. Pro účely zanesení stavby do katastru nemovitostí bylo stavebním úřadem dne 8. 7. 2020 vydáno potvrzení existence stavby, proto stavební úřad neměl pochybnost o legálnosti stávajících staveb zapsaných v katastru nemovitostí. Žalovaný se s tímto závěrem ztotožnil s tím, že jestliže je v katastru nemovitostí rodinný dům evidován včetně přístavby, je tento stav pro stavební úřad závazný. Námitku, ohledně narušení soukromí pohledem z terasy, rovněž neshledal důvodnou, neboť nedojde k mimořádnému zásahu do soukromí, který by převyšoval míru přiměřenou poměrům v dané zástavbě.

2. Žalobkyně v žalobě nejprve shrnula dosavadní průběh správního řízení. Poukázala na to, že je vlastníkem sousední nemovitosti stavební parcely č. XB v k.ú. X, jejíž součástí je rodinný dům č. parc. XC, která přímo sousedí s pozemky paní S., která je osobou zúčastněnou na řízení. Ta zahájila dne 28. 2. 2023 společné územní a stavební řízení pro stavební záměr. Žalobkyně podala námitky ke stavebnímu řízení, neboť v projektové dokumentaci není zakreslena boční přístavba podél celého rodinného domu, která je fakticky již postavena, patrně bez stavebního povolení, neboť je postavena na hranici pozemku žalobkyně, k čemuž žalobkyně nikdy nedala souhlas.

3. Žalobkyně namítá, že bylo popřeno její právo být účastnicí stavebního řízení o povolení boční přístavby sousedního domu, vyjadřovat se k takovému stavebnímu řízení, proto se bránila v zahájeném stavebním řízení o vydání povolení k záměru přístavby a nástavby, jehož součástí je i projektová dokumentace, která boční přístavbu zahrnuje. Napadené rozhodnutí je vydáno v rozporu s právní úpravou stavebního řízení, neboť takto dochází k jakékoli výstavbě bez náležitého povolení stavebního úřadu.

4. Žalovaný nesprávně uzavřel, že ačkoli nebylo vydáno na boční přístavbu sousedního domu žádné stavební povolení, považoval za rozhodné pouze to, že stavební úřad místo stavebního povolení vydal dne 8. 7. 2020 potvrzení o existenci stavby, které následně bylo zapsáno do katastru nemovitostí. S tímto názorem žalobkyně nesouhlasí, neboť potvrzení nemůže nahradit stavební povolení, zvláště pokud jde o stavbu nově postavenou. Žalovaný překročil zákonné meze správního uvážení. Nezabýval se oprávněnými námitkami žalobkyně ohledně nelegálnosti boční části přístavby rodinného domu. Žalobkyně má proto za to, že takovýto postup stavební zákon neumožňuje.

5. Žalobkyně má za to, že pokud stavební úřad nezmiňuje žádné stavební povolení, měl zahájit řízení o odstranění boční přístavby a nikoli jej zahrnout do prováděcí dokumentace aktuálního stavebního řízení a rozhodnout o stavebních úpravách. Tímto postupem došlo k legalizaci černé stavby, která je zapsána na katastru nemovitostí. Tímto postupem byla žalobkyně cíleně vyřazena jako účastnice stavebního řízení, což popírá její zákonná práva na obranu proti stavbě postavené na hranici jejího pozemku.

6. Žalovaný se řádně nevypořádal s námitkou žalobkyně ohledně obtěžování výhledem ze střešní terasy osoby zúčastněné na řízení, neboť se ochranou soukromí žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval. Bylo možno předejít sporu v případě, že by bok střešní terasy směřující k žalobkyni, mohl být proveden takovou formou, která by vyloučila obtěžování pohledem. Stavební úřad nepřihlížel k oprávněným zájmům vlastníka sousedního domu ohledně ochrany soukromí. Tím nešetřil zájmy majitele sousední nemovitosti, proto je navrhováno, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalované k dalšímu řízení.

II. Stručný obsah vyjádření žalovaného

7. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. K námitce týkající se nelegálnosti přístavby uvedl, že stavební úřad vycházel z předložené projektové dokumentace, kde je zakreslen skutkový stav v místě stavby, který odpovídá právnímu stavu v katastru nemovitostí. Pro účely zanesení stavby do katastru nemovitostí bylo stavebním úřadem dne 8. 7. 2020 vyhotoveno potvrzení existence stavby. Stavební úřad neměl důvod zpochybňovat legálnost stávajících staveb zapsaných v katastru nemovitostí. Žalovaný se s tímto posouzením ztotožnil a doplnil, že příslušným k posouzení legálnosti stavby je stavební úřad. Ten vycházel ze stavu evidovaném v katastru nemovitostí. Pokud je v katastru nemovitostí rodinný dům evidován včetně předmětné přístavby, je tento stav pro stavební úřad závazný a nelze jej zpochybňovat. Jestliže bylo vyhotoveno potvrzení o existenci uvedené stavby, žalovaný neměl důvod to zpochybňovat.

8. K námitce ohledně obtěžování pohledem, žalovaný vycházel z charakteru zástavby v dané lokalitě, která je určena k trvalému individuálnímu bydlení v městské hustěji organizované zástavbě. S ohledem na podlažnost zástavby, která je dle územního plánu stanovena jako dvoupodlažní plus obytné podkroví, kterou navržená přístavba splňuje, dospěl žalovaný k závěru, že využitím střechy nad druhým nadzemním podlažím jako terasy nedojde k mimořádnému zásahu převyšujícímu míru přiměřenou k poměrům v dané zástavbě. Realizace stavby může mít větší dopad na soukromí než tomu je například při pohledu z oken do oken, v tomto případě je však také nutno přihlédnout ke vzdálenosti přístavby od hranice pozemků a od sousední stavby rodinného domu, do kterého dle tvrzení žalobkyně může být nahlíženo, konkrétně do zadní části s přístavbou zimní zahrady. Přístavba s terasou je dle předložené projektové dokumentace od hranice pozemku vzdálená 3,5 metru a od sousedního rodinného domu je vzdálena cca 12,5 metru. Jedná se o dostatečnou vzdálenost, proto lze předpokládat, že nedojde k mimořádnému zásahu do soukromí, který by převyšoval míru přiměřenou poměrům v dané zástavbě. Při posouzení obtěžování pohledem, žalovaný přihlédl ke splnění požadavků na odstupové vzdálenosti. Námitku nepovažuje za důvodnou. K návrhu žalobkyně ohledně odlišného provedení boku střešní terasy formou, která by obtěžování pohledu vyloučila, k tomu žalovaný uvedl, že tak žalobkyně činí až v žalobě, nikoli v průběhu řízení.

III. Stručné shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení

9. Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření k žalobě ke tvrzené existenci černé stavby a postupu stavebního řízení uvedla, že stavební úřad pro účely zanesení bočního přístřešku do katastru nemovitostí v souvislosti s digitalizací katastru nemovitostí vyhotovil dne 8. 7. 2020 tzv. potvrzení existence stavby, na základě něhož došlo k zapsání předmětné stavby do katastru nemovitostí v souladu se skutečným stavem. Tím došlo k legalizaci předmětné stavby v souladu se zákonem.

10. Osoba zúčastněná na řízení záměr vybudovat na pozemku předmětný boční přístřešek ohlásila dne 20. 2. 2013 na základě tiskopisu, kde bylo grafické znázornění přístavby dřevěného přístřešku, proto se nemůže jednat o tzv. černou stavbu. V květnu 2017 byla zahájena stavba předmětného přístřešku, který byl dokončen v průběhu měsíce září 2017. Stavba přístřešku byla s žalobkyní předběžně konzultována, když žalobkyně s jeho stavbou vyjádřila ústní souhlas. V té době nebylo mezi nimi žádného sporu. O tom svědčí i skutečnost, že osoba zúčastněná na řízení dala žalobkyni dne 14. 5. 2018 písemný souhlas s realizací obdobného záměru na jejím pozemku parc. č. XB v k. ú. X. Na základě tohoto souhlasu žalobkyně realizovala stavební záměr na svém pozemku. Stavba přístřešku byla realizována v roce 2017 a je proto s podivem, že po tolika letech teprve žalobkyně horlivě brojí proti uvedené stavbě v rámci jiného stavebního řízení, zahájeného na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení o vydání společného územního a stavebního povolení. Do té doby nebyl ani problém předmětný přístřešek a navíc ani nebyl předmětem uvedeného stavebního řízení. Podle osoby zúčastněné na řízení není žádný důvod pro zpochybnění existence stávajících staveb.

11. K tvrzenému narušení soukromí osoba zúčastněná na řízení uvedla, že se závěrem správních orgánů souhlasí, že nedojde do mimořádného zásahu do soukromí, který by převyšoval míru potřeb přiměřenou poměrům k dané zástavbě. V souvislosti s tím odkázala na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu a dále na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1150/99 Nejvyššího soudu, kde bylo judikováno, že obtěžování pohledem je možno považovat za imisi jen v mimořádném případě, pokud je soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. Terasa je plánována v městské hustěji organizované zástavbě rodinných domů, kdy z terasy je vidět na zadní část zahrady žalobkyně jen ve zcela minimální míře, navíc terasa je namířena směrem do zahrady osoby zúčastněné na řízení a nikoli směrem zahradě žalobkyně. Zásah do práva žalobkyně na soukromí v daném případě nedosahuje takové míry intenzity, což bylo stavebním úřadem konstatováno na základě zvážení a posouzení všech okolností daného případu a místních poměrů.

12. Osoba zúčastněná na řízení odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu 7 As 13/2010–145, ze kterého vyplývá závěr, že pokud se nejedná o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům, je přednostně na tom, kdo se cítí být obtěžován, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Z toho plyne, že si žalobkyně nemůže osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jejím sousedství, která by snížila míru jejího soukromí. V daném případě jde o nástavbu rodinného domu s terasou ve vzdálenosti od hranice pozemku 3,5 metru a od sousedního rodinného domu je vzdálena cca 12,5 metru, což zajišťuje žalobkyni dostatek soukromí. Pokud se žalobkyně domáhá absolutního soukromí a zamezení jakéhokoli pohledu, je na ní, aby sama provedla potřebná ochranná opatření na svém pozemku, aby tomuto „obtěžování“ zabránila.

13. Osoba zúčastněná na řízení navrhuje, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta.

IV. Právní názor krajského soudu

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

15. V daném případě se jedná o řízení o společné povolení pro přístavbu, nástavbu a stavební úpravy rodinného domu č.p. X v X, když záměr mimo jiné obsahuje stavbu ocelového přístřešku pro parkování osobních automobilů v přední části pozemku, kdy provedení krytého stání bude v ocelové konstrukci, stěny ze třech stran budou volné bez opláštění, střešní krytina plechová a dopravní napojení stávající. Jde tak o stavební úpravy stávajícího krytého stání, kdy dojde k nahrazení stávajících sloupků za ocelové nehořlavé.

16. Žalobkyně namítá nelegálnost stavby přístřešku u rodinného domu, když tuto námitku žalovaný neshledal důvodnou. Z předložené projektové dokumentace, kde je zakreslen současný stav, v místě stavby přístřešku zjistil, že odpovídá právnímu stavu v katastru nemovitostí, neboť stavební úřad dne 8. 7. 2020 vydal potvrzení existence stavby, proto dle stavebního úřadu se jedná o legální stávající stavbu zapsanou v katastru nemovitostí. Jestliže je v katastru nemovitostí dům včetně přístřešku evidován, je tento stav pro stavební úřad závazný a nelze jej zpochybnit.

17. Osoba zúčastněná na řízení předložila ohlášení stavebního záměru z roku 2013, dle něhož se mělo jednat mimo jiné o ohlášení přístřešku na samé hranici pozemku o výměře 3 x 12 m2.

18. Žalobkyně má za to, že vydáním potvrzení existence stavby bylo popřeno její právo být účastnicí stavebního řízení a vyjadřovat se k takovému stavebnímu řízení ohledně boční přístavby sousedního domu. Proto se brání stavbě přístřešku až v tomto stavebním řízení o vydání povolení k záměru přístavby a nástavby, jehož součástí je i projektová dokumentace, která boční přístavbu zahrnuje.

19. V daném případě stavební úřad požádal osobu zúčastněnou na řízení o předložení projektové dokumentace skutečného provedení stavby přístřešku, neboť bylo zjištěno v rámci digitalizace katastrálním úřadem, že uvedená stavba není zapsána v katastru nemovitostí. Následně po předložení pasportu stavby stavební úřad ověřil a zároveň potvrdil existenci a účel užívání stavby 20. Soud neshledal námitku žalobkyně důvodnou, jestliže stavba byla legalizována stavebním úřadem dne 8. 7. 2020 vydáním potvrzení existence stavby, neboť toto potvrzení, které bylo vydáno stavebním úřadem, je veřejnou listinou, když uvedený dokument potvrzuje, že daná stavba je skutečně postavena a existuje v souladu s právními předpisy a má být jako taková tedy zanesena do katastru nemovitostí.

21. Soud se zabýval tím, zda potvrzení vydané podle § 125 stavebního zákona mohlo zasáhnout do práv žalobkyně a dospěl k závěru, že napadený dokument v tomto případě deklaruje naplnění podmínek vyplývajících ze zákona a jako takový má charakter osvědčení, tedy úkonu podle části čtvrté správního řádu. Teorie vymezuje osvědčení, jako úřední potvrzení skutečností, které jsou v něm uvedeny, na rozdíl od deklaratorního správního aktu se osvědčení vydává v případech, kdy není třeba autoritativního zjištění, neboť o věci není pochybnost nebo spor a kdy není zapotřebí ani jinak použít správní uvážení nebo vyložit neurčitý právní pojem. Osvědčení je veřejnou listinou jíž svědčí presumpce správnosti a proti takovému osvědčení se nelze bránit řádným opravným prostředkem, nýbrž důkazem opaku.

22. Krajský soud k tomu podotýká, že dle vyjádření osoby zúčastněné na řízení stavba přístřešku byla ohlášena, neboť nevyžadovala vydání stavebního povolení, když stavba byla vybudována nejpozději v roce 2017 a ze strany žalobkyně nebylo k uvedené stavbě žádných připomínek, když osoba na řízení zúčastněná tvrdí, že k takové stavbě byl dán souhlas, o čemž svědčí i skutečnost, že přístřešek byl nerušeně využíván po dobu 7 let. Až v roce 2023 žalobkyně poukazuje na to, že nedala k předmětné stavbě souhlas.

23. Soud poznamenává, že žalobkyně svými námitkami nebrojí proti stavebně technickému provedení zamýšlené přístavby, pouze zpochybňuje umístění přístřešku, který byl vybudován v roce 2017 a namítá, že potvrzením o existenci stavby nelze nahradit stavební povolení. Soud poznamenává, že ověření pasportu stavby dle § 125 stavebního zákona je dle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 83/2019–35 jednorázovým zásahem s trvajícími účinky, proto se objektivní lhůta pro podání zásahové žaloby odvíjí od okamžiku, kdy byl takový akt vydán – v daném případě od 8. 7. 2020. Proto soud nevyzval žalobkyni ke změně žalobního typu na nezákonný zásah, neboť nelze při zmeškání objektivní lhůty pro podání žaloby, která činí 2 roky, argumentovat tím, že důsledky tvrzeného zásahu trvají. Ověření pasportu stavby nepředstavuje trvající zásah, ale jednorázový zásah s trvajícími účinky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 4 As 116/2018–65, 9 As 351/2018–22).

24. Žalobkyně dále namítá, že v případě vybudování terasy bude obtěžována pohledem. Při hodnocení této námitky je stěžejní posoudit, zda je narušení soukromí po vybudování terasy přiměřené poměrům. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 2. 2006, č.j. 2 As 44/2005–116, v němž mimo jiné vymezil pohodu bydlení, není možné akceptovat, pokud by v podstatné míře došlo k vybočení od obecných oprávněně požadovaných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality.

25. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře (např. rozsudku ze dne 19. 10. 2016, č.j. 2 As 168/2016–28 či ze dne 31. 5. 2017, č.j. 4 As 62/2017–37) konkrétně k problematice imisí pohledem setrvale odkazuje na rozsudek ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1629/99, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „ aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; zpravidla by šlo o případy, kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů anebo by došlo ke stavební změně, umožňující nahlížení do dosud uzavřených prostor, přičemž tuto změnu by neodůvodňovaly oprávněné zájmy toho, kdo změnu provedl. Při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení. Je též třeba vycházet ze skutečnosti, že obecně nelze ukládat těm, kdo mají faktickou možnost nahlížet do cizích oken, aby provedli taková opatření, kterými by tuto možnost vyloučili; to by znamenalo, že vlastníci nemovitostí by byli nuceni je ohradit takovým způsobem, že by z nich nebyl možný výhled na cizí nemovitost, resp. by byli nuceni zřizovat okna situovaná jen tak, že by z nich nebylo vidět sousední nemovitosti. Stejně by bylo třeba ohradit veřejná prostranství, ze kterých je vidět např. do oken bytů. Proto je – v souladu s dlouhodobě respektovanými zvyklostmi – na tom, kdo se cítí být obtěžován pohledem, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Tomu odpovídá praxe pořizování záclon, závěsů, žaluzií, neprůhledných plotů a podobně těmi, kdo nechtějí být takto obtěžováni, nikoli těmi, kdo by mohli do domů, jiných nemovitostí nahlížet“.

26. Předmětem přestavby je rodinný dům, který je určen k trvalému individuálnímu bydlení v městské řadové zástavbě, kdy se jedná o dvoupodlažní rodinný dům s obytným podkrovím, kde má být využita střecha nad druhým nadzemním podlažím jako terasa. Z povahy řadové zástavby vyplývá, že k určitému omezení soukromí bude docházet prakticky vždy. Soud se zabýval tím, zda terasa může mít mimořádný dopad na soukromí žalobkyně. Vycházel ze vzdáleností přístavby od hranice pozemků a od sousední hranice rodinného domu do kterého může být dle žalobkyně nahlíženo. Z předložené projektové dokumentace vyplývá, že přístavba s terasou je od hranice pozemku vzdálena 3,5 metru a od sousedního rodinného domu v zadní části je vzdálena 12,5 metru.

27. Přestože z terasy bude možný pohled na pozemek žalobkyně, čímž bude ohroženo její soukromí, jedná se o situaci, kdy nebude docházet k závažnému obtěžování jiného nad míru přiměřenou poměrům. Za imisi nelze považovat pouhou možnost nahlížet na sousedův pozemek, zejména v oblastech se souvislou zástavbou. Obtěžování druhého pohledem se považuje za imisi jen v mimořádných případech pokud je soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti, přičemž při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení. V daném případě soud vzal v úvahu polohu dotčených nemovitostí v husté městské zástavbě, kde úplného soukromí nelze dosáhnout. Proti obtěžování pohledem je možné se účinně bránit například umístěním žaluzií a záclon. Navíc z výpovědi osoby zúčastněné na řízení vyplývá, že předmětná terasa nebude pravidelně využívána, zpravidla za účelem obhospodaření terasy, eventuelně za účelem umístnění fotovoltaických panelů.

28. Krajský soud tak s ohledem na výše uvedené uzavřel, že narušení soukromí žalobkyně vybudováním terasy, nepřekročilo míru přiměřenou poměrům a jejím vlivem nedochází k relevantnímu narušení pohody bydlení pohledem. Uvedená námitka je nedůvodná.

V. Závěr a náklady řízení

29. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

31. V případě osoby zúčastněné na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejím případě tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení ani nenavrhla, aby jí z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci a stručný obsah žaloby II. Stručný obsah vyjádření žalovaného III. Stručné shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení IV. Právní názor krajského soudu V. Závěr a náklady řízení