57 A 19/2018-69

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Věry Balejové ve věci žalobkyně: P. N. T. státní příslušnost bytem v ČR zastoupen advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Příkop 834/8, Brno proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky sídlem Loretánské náměstí 5, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2018, č.j. X takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3839/2017HANOI-8, a rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2018, č. j. 106772-3/2018-OPL se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Výše označeným rozhodnutím žalovaného bylo podle § 152 odst. 6 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Velvyslanectví České republiky (dále jen “zastupitelský úřad”) ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3839/2017-HANOI-8, kterým byl zamítnuta žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu a zastaveno řízení o této žádosti dle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

2. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včasnou správní žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). Shrnutí žaloby 3. Žalobce v prvé řadě namítá, že v jeho případě byly splněny podmínky § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť z jeho strany byly doloženy důvody pro upuštění povinnosti od osobního podání žádosti. Vzhledem k tomu, že žalobce v řízení před správními orgány doložil objektivní důvody, pro které nebylo možno si sjednat termín osobního podání žádosti, mělo být od této povinnosti správními orgány upuštěno. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 A 53/2015 ze dne 21. 12. 2016 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2017 sp. zn. 10 Azs 97/2017.

4. Žalobce dále zpochybnil závěry žalovaného týkající se výkladu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, dle nichž lze za objektivní důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti považovat pouze takové důvody, které žadateli objektivně brání v tom, dostavit se fyzicky k osobnímu podání žádosti. Důvodem pro toto upuštění však dle žalobce může být cokoliv, co osobnímu podání žádosti o pobytové oprávnění brání, tedy i situace, kdy se žalobce dostavit osobně mohl, ale nebyl schopen se zaregistrovat. Jedná se např. i o důvody na straně zastupitelského úřadu, jak ostatně judikoval i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 31. 5. 2011 č. j. 9 Aps 6/2010 – 106. Ani současná právní úprava nevylučuje, aby důvodem pro upuštění od osobního podání žádosti byly překážky na straně zastupitelského úřadu.

5. V další části žaloby se žalobce zabývá nepřijatelností žádosti, ta nastává v případě, pokud žadatel tuto žádost nepodá zákonem stanoveným způsobem [§ 169 h/l písm. a) zákona o pobytu cizinců]. Zákon o pobytu cizinců však žádný způsob sjednání termínu pro podání žádosti nestanoví. Přestože § 169f zákona o pobytu cizinců stanoví, že žadatel je povinen si sjednat termín osobního podání žádosti způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na úřední desce, nelze tento způsob zveřejnění realizovat na základě vlastního uvážení, nýbrž musí vycházet z § 169h/l písm. a) zákona o pobytu cizinců. Povinnost registrace žadatelů přes systém Visapoint, telefonickou, e-mailovou nebo osobní registrací nebyl v zákoně stanovena.

6. Žalobce se dále neztotožnil se závěry žalovaného ohledně regulační funkce objednávacích systémů, jejichž cílem je mimo jiné omezit počet podaných žádostí. Provádění regulace počtu žadatelů o pobyt v ČR je dle žalobce v rozporu se zákonem. Takový systém není transparentní a není zřejmé, na základě jakých kritérií, jakým způsobem a kdo počet žadatelů, kterým bude umožněno podat osobně žádost o pobyt, nastavuje. Tímto způsobem se fakticky zavedla diskriminace na základě státní příslušnosti, neboť každý zastupitelský úřad může regulaci žadatelů o pobyt nastavit jinak. Oprávnění k regulaci počtu osobních podání žádostí nemá zastupitelský úřad ani na základě zákonných ustanovení zákona o pobytu cizinců přijatých novelou účinnou od 15. 8. 2017. Pokud zákon stanoví žadatelům povinnost osobního podání žádosti, vyplývá z toho zároveň povinnost žalovaného zorganizovat svoji činnost tak, aby žadatelé měli možnost tuto svoji osobní žádost podat v přiměřeném čase a lidsky důstojným způsobem. Ani uvedená novela tak nezměnila na závěrech rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Azs 153/2016 a sp. zn. 7 Azs 227/2016 ničeho. Stávající nový způsob přijímání žádostí spočívající v telefonickém objednávání a objednávání e-mailem, který je zveřejněn na úřední desce a webových stránkách zastupitelského úřadu opět obsahuje omezení počtu sjednaných termínů a podaných žádostí. Žalobce tudíž ani v současné době nemá zaručenou možnost podat žádost normálním způsobem a tento způsob objednávání je opět neprůhledný, kdy maximální měsíční kvóta přijímaných žádostí nebyl opět zveřejněna. Není uvedeno kdo a jakým způsobem a na základě jakých kritérií reguluje počet podaných žádostí.

7. Žalobce dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 9 Aps 6/2010 uvedl, že ve vztahu k institutu upuštění od povinnosti osobního podání žádosti jde o otázku práva na spravedlivý proces nikoliv práva na kladné rozhodnutí.

8. Postup zastupitelského úřadu je dle žalobce v rozporu se Směrnicí č. 2011/98/ES, o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotná povolení pobytu a práci ze dne 13. 12. 2011 (dále také jako „Směrnice“). Tato Směrnice nepřipouští, aby členské státy regulovaly počet podaných žádostí za účelem zaměstnanecké karty, což lze dovodit z čl. 4 odst. 1 Směrnice. Z tohoto článku lze dovodit, že členské země musí umožnit podání žádosti. ČR se nemůže odkazovat ani na to, že zastupitelský úřad příjem žádostí nezvládá, ČR je povinna dodržet své závazky a problém řešit jiným způsobem, jenž nebude k tíži žadatelů. Pokud česká vnitrostátní úprava zavádí povinnost osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, avšak není žadatelům schopna toto osobní podání zaručit, když zavádí povinnost sjednání termínu pro podání této žádosti, který ovšem nezaručuje, jedná se o vnitrostátní úpravu, která je rozporná se Směrnicí. Pokud by Směrnice ukládala žadateli si předem sjednat termín pro podání žádosti, obsahovala by pro členské státy v tomto směru výslovné oprávnění jako je tomu např. u krátkodobých víz v čl. 9 odst. 2 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009, o kodexu Společenství o vízech.

9. Ze všech uvedených důvodů je navrhováno žalobou napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. K žalobcem namítané nemožnosti registrace k osobnímu podání žádosti v době od 31. 10. 2017, kdy došlo k ukončení fungování systému Visapoint, do 5. 12. 2017, kdy byla spuštěna tzv. živá fronta, je uváděno, že v tomto období k prodlevě zastupitelského úřadu nedošlo, neboť byly vyřizovány žádosti podané v době před ukončením systému. V této době probíhal technický přechod na nový objednávací systém. V důsledku omezení provozu konzulárního úseku v Hanoji v době od 9. 11. 2017 do 30. 11. 2017 byla část registrovaných žadatelů telefonicky přeobjednána na nejbližší termíny v prosinci 2017. Žalobce v době, kdy byl informován o nefunkčnosti systému Visapoint, podal žádost jako přílohu k žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti s odůvodněním, že nemůže podat žádost osobně z důvodů na straně zastupitelského úřadu. Podání žádosti o pobyt bylo dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zastaveno, neboť žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti byl zamítnuta.

11. Žádost o pobytové oprávnění je žadatel povinen podat osobně poté, co si sjedná stanoveným systémem termín osobního podání žádosti, upuštění od osobního podání je pouze výjimečným institutem. Žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti může zastupitelský úřad dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců vyhovět, pokud na základě správního uvážení shledá daný případ jako odůvodněný konkrétními okolnostmi. V daném případě bylo po 31. 10. 2017 ukončeno fungování systému Visapoint, přičemž nový systém začal fungovat od prosince 2017, jednalo se o technické opatření na straně zastupitelského úřadu, které z časového hlediska nebylo nijak nepřiměřené. Žalobce však nastalou situaci nerespektoval s tím, že kdykoli si usmyslí, má právo na přístup ke správnímu orgánu. Žalobce měl respektovat technické opatření správního orgánu a vyčkat na fungování nového systému. Žalobcem uváděná nedostatečnost volných míst nového objednávacího systému neznamená nezákonnost tohoto systému; je na veřejné správě, jakým způsobem „technicky“ uspořádá vyřizování žádostí (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 10 Azs 153/2016).

12. Žalovaný dále označil za nesprávný výklad žalobce, dle kterého může být objektivním důvodem pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti i skutečnost, že v rozhodné době nebyl schopen se k osobnímu podání žádosti zaregistrovat. Důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání posuzuje vždy zastupitelský úřad a musí to být důvody, které žadateli objektivně brání osobně žádost podat, zejména jde o důvody zdravotní a sociální. Nemůže se jednat o důvody spočívající v tom, že žadatel nebyl úspěšný v získání termínu prostřednictvím registračního systému, který údajně neplní svou funkci nebo že systém nebyl z důvodu změny objednacích systémů krátkodobě k dispozici.

13. Zákon o pobytu cizinců stanovuje ve svém § 169f zákonné zmocnění pro zastupitelský úřad určit v kombinaci s § 169d, jakým způsobem si žadatel může sjednat termín pro osobní podání žádosti. Způsoby stanovené zastupitelským úřadem v podobě telefonického objednávání od 27. 11. 2017 a objednávání cestou živé formy od 5. 12. 2017 byly pro žalobce závazné.

14. Novela zákona o pobytu cizinců č. 222/2017 Sb. prostřednictvím § 169d odst. 2, § 169f a § 169h výslovně zmocňuje zastupitelské úřady k provádění regulace podávaných žádostí o dlouhodobá víza nebo žádostí o pobytové tituly, a to tak, aby zastupitelský úřad zajistil svoje efektivní fungování i s ohledem na kapacitu převyšující poptávku. Ústavněprávní požadavek čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod je bezezbytku naplněn § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný se dále vyjádřil k aspektům fungování objednávacích systémů.

15. Žalobcem odkazované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Aps 6/2010 - 106 na projednávanou věc nedopadá, neboť nyní projednávaná věc je skutkově a právně odlišná. Způsob podání pobytové žádosti je jednoznačně upraven v § 169d zákona o pobytu cizinců.

16. Žalobcem uváděná Směrnice nezakládá povinnost členských států přijmout každou žádost, čl. 8 odst. 3 Směrnice naopak předpokládá právo členského státu regulovat množství osob, které v tomto režimu budou přijaty na území členského státu. Směrnice výslovně potvrzuje právo státu nepřijmout ke zpracování/neumožnit přijetí nepřípustné žádosti. Směrnice tudíž harmonizuje pouze některé aspekty vyřizování žádostí, aniž by zakazovala členským státům přijmout procesní a organizační opatření nad jeho rámec. Obsah správního spisu 17. Žádostí ze dne 14. 11. 2017 požádal žalobce o vydání zaměstnanecké karty na pozici “montážní dělník – operátor” ve spol. X. Součástí této žádosti byla též Žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o pobyt dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Z obsahu této žádosti se podává, že se žalobce v období od 25. 8. 2017 do doby ukončení provozu systému Visapoint pokoušel registrovat k podání žádosti o pobyt, desítky výtisků z internetové stránky systému Visapoint žalobce s ohledem na obecně známou skutečnost o nemožnosti registrace správnímu orgánu nepředkládal. Ode dne 31. 10. 2017 bylo oznámeno ukončení systému Visapoint, přičemž nebyla zveřejněna informace, jakým způsobem bude možno objednat termín od 1. 12. 2017, když slibovaný termín 24. 11. 2017, kdy měl být zprovozněn nový způsob objednávání, byl pro žalobce pozdní. Právní zástupce žalobce proto dne 31. 10. 2017 požádal správní orgán o sdělení informací ohledně nového způsobu objednávání, přičemž mu bylo sděleno, že nový způsob sjednávání termínu bude zveřejněn na webových stránkách zastupitelského úřadu až dne 24. 11 2017. Dne 8. 11. 2017 zastupitelský úřad zveřejnil informaci o tom, že provoz konzulárního oddělení bude od 9. 11. 2017 do 30. 11. 2017 omezen z důvodu zpracování velkého množství žádostí a stížností. Takový důvod ovšem nemůže vést k omezení výkonu povinností zastupitelského úřadu. Pokud zastupitelství není schopno nebo není ochotno umožnit osobní podání žádosti všem žadatelům, pak je jeho povinností umožnit žadatelům podat žádost jiným způsobem a od povinnosti osobního podání upustit. Žadatelé mají právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a tedy musí mít možnost podat žádost v reálném čase a lidsky důstojným způsobem.

18. Usnesením ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3839/2017-HANOI-8 byla žádost žalobce o upuštění od povinnosti osobního podání dle §169 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zamítnuta a řízení o žádosti o pobyt bylo zastaveno. K žalobcem uváděnému nezákonnému omezení činnosti konzulárního úseku v období od 9. 11. 2017 do 30. 11. 2017 zastupitelský úřad uvedl, že zákonné oprávnění organizovat činnost zastupitelských úřadů, a to i dočasným omezením výkonu některých agend, je v gesci Ministerstva zahraničních věcí, tento postup tudíž nelze považovat za nesprávný. Právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod je řádně naplněno, a to prostřednictvím § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců, které uvádí podmínky, za kterých žadatel může žádost o pobytové oprávnění podat. Rozdíl oproti situaci v době, kdy byl vydána rozhodnutí rozšířeného senátu je v přijetí nových zákonných ustanovení § 169d odst. 2, § 169f a § 169h, které zastupitelskému úřadu dávají možnost provádět regulaci (filtraci) podaných žádostí.

19. Proti tomuto rozhodnutí byl žalobcem dne 10. 1. 2018 podán rozklad, který obsahově odpovídá nyní projednávané žalobě. O tomto rozkladu bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím tak, že byl dle § 152 odst. 6 písm. b) správního řádu zamítnut a jím napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Pokud je počet termínů k podání žádostí omezený a v důsledku toho se k podání žádosti nemohou zaregistrovat všichni zájemci, znamená to, že zájem je vyšší, než odpovídá kapacitním možnostem zastupitelského úřadu, dotčený systém proto plní funkci, pro kterou byl zaveden, a tedy regulaci zájemců o pobyt za účelem práce v ČR. Tato regulace se neaplikuje plošně, nýbrž odlišně v daných třetích zemích, s ohledem na zájmy státu. Tyto závěry potvrzuje čl. 8 odst. 3 Směrnice. Pravomoc zastupitelského úřadu regulovat podávání žádostí o víza či pobyty vyplývá ze systematiky § 169d odst. 2, 169f a § 169h zákona o pobytu cizinců, nejde tudíž o libovůli zastupitelského úřadu. Žalobcem uváděná směrnice č. 2003/86/ES, o právu na sloučení rodiny je na projednávaný případ nepoužitelná, když relevantní pro projednávanou věc je Směrnice 2011/98/ES. Tato směrnice neharmonizuje procesní aspekty podávání žádostí, příslušná právní úprava postupu při podávání žádostí o víza či pobyty je věcí vnitrostátního práva. Právě čl. 8 odst. 3 Směrnice opravňuje členské státy regulovat množství osob, které v tomto režimu budou přijaty na území členského státu. Není tudíž v rozporu se Směrnicí, pokud v důsledku procesních náležitostí podání žádosti stanovených vnitrostátním právem a kapacitních možností zastupitelského úřadu je v případě převisu poptávky po určitých pobytových titulech přijat jen určitý počet žádostí. Důvodem zvláštního zřetele hodným, odůvodňujícím upuštění od osobního podání žádosti, nemůže být nemožnost žalobce zaregistrovat se v systému Visapoint. Tyto důvody podléhají správnímu vážení, v praxi se jedná zejména o důvody zdravotní.

20. Proti rozhodnutí žalovaného si podal žalobce žalobu, které krajský soud vyhověl rozsudkem č.j. 57 A 19/2018-46 toto napadené rozhodnutí zrušil. Na základě kasační stížnosti žalovaného byl zrušen citovaný rozsudek krajského soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť krajský soud dospěl k nesprávnému závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, kdy odůvodnění krajského soudu shledal Nejvyšší správní soud i za vnitřně rozporné, to znamená nepřezkoumatelné.

21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) a dospěl k závěru, žaloba je důvodná.

22. V projednávané věci byla zamítnuta žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Správní orgány dospěly k závěru, že žalobcem uváděné důvody spočívající v objektivní nemožnosti podat žádost osobně, které byly způsobeny na straně zastupitelského úřadu v měsíci listopadu 2017 tím, že úřad s ohledem na ukončení systému Visapoint a s ohledem na přechod na nový objednávací systém omezil svůj provoz, nepředstavují odůvodněné případy, kdy by správní orgán měl dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců od osobního podání žádosti upustit.

23. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jejichž důvodnost by zpravidla sama o sobě byla důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí.

24. Krajský soud nesouhlasí se žalobcem, že je rozhodnutí nepřezkoumatelné, resp. že by z rozhodnutí správních orgánů nevyplývalo hodnocení skutkových okolností případu. Správní orgány uvedly na samé hraně přezkoumatelnosti, že nemožnost podávat žádosti o pobytová opatření po dobu zavádění nového objednávacího systému nepovažují za odůvodněný případ, pro který by mělo být upuštěno od povinnosti podat žádost o pobytové oprávnění osobně. Vzhledem k argumentaci žalobce v řízení o rozkladu a nesporným skutkovým okolnostem případu je zřejmé, že správní orgány jeho argumentaci nepřijaly, byť některé argumenty vypořádaly mimoběžně. Soud připouští, že se správní orgány vysvětlení svých závěrů mohly věnovat podrobněji, resp. že mohly výslovně uvést, že nepřijímání žádostí o pobytové oprávnění po dobu zavádění nového systému není odůvodněným případem pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, nicméně i přesto provedené odůvodnění nebrání tomu, aby ze strany soudu mohla být přezkoumána zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného.

25. Předmětem přezkumu v projednávané věci je rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Předmětem přezkumu tedy není meritorní rozhodnutí o žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty.

26. Stěžejní byla v tomto směru učiněna námitka týkající se naplnění podmínek pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty, dle žalobce se jednalo o odůvodněný případ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, který spočíval v objektivní nemožnosti žalobce sjednat termín pro osobní podání žádosti, když v době od 31. 10. 2017 nefungoval objednávací systém Visapoint, prostřednictvím kterého nebylo možno získat termín ani v době jeho fungování, a rovněž byl od 9. 11. 2017 uzavřen zastupitelský úřad v Hanoji. Žalobce v této souvislosti v žádosti o upuštění od osobního podání obsáhle popsal skutkové okolnosti, ze kterých vyplynulo, že v době od 31. 10. 2017 neměl možnost si sjednat termín pro osobní podání žádosti přes elektronický objednávací systém a od 9. 11. 2017 neměl možnost si tento termín sjednat ani osobně. Zastupitelský úřad a žalovaný tak byli povinni zabývat se tím, zda byly splněny podmínky pro upuštění od osobního podání žádosti.

27. Zastupitelský úřad ve svém rozhodnutí na tuto namítanou objektivní nemožnost sjednání termínu, kterou žalobce podřadil pod odůvodněný případ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců uvedl, že pod pojem „odůvodněný případ“ nelze zařadit nepřístupnost systému Visapoint z důvodu výrazného bezprecedentního převisu poptávky. Odůvodněným případem lze rozumět pouze případy zvláštního zřetele hodné, zejména důvody zdravotní, které však v projednávané věci tvrzeny ani prokázány nebyly.

28. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí otázkou výkladu spojení „odůvodněný případ“ zabýval, v rozhodnutí uvedl, že výklad neurčitého právního pojmu „odůvodněný případ” je na správním uvážení. Je tudíž věcí zastupitelského úřadu, jakým způsobem vyhodnotí s přihlédnutím ke všem okolnostem ten daný případ. Zastupitelský úřad v rámci svých úvah o výkladu pojmu “odůvodněný případ” zmínil zdravotní a sociální důvody pouze jako příklad. Neúspěšné pokusy o registraci v systému Visapoint nemohou být objektivní překážkou ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

29. Soud považuje za podstatné vymezit charakter pojmu “odůvodněný případ”, který je zakotven v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. K výkladu tohoto pojmu se vyjádřil Nejvyšší správní soud rozhodnutí ze dne 9. 8. 2018 č.j. 9 Azs 213/2018 – 22, v němž uvedl: „[…]citované ustanovení v sobě obsahuje nejen správní uvážení, ale kombinuje je s neurčitým právním pojmem „odůvodněný případ“. Tento pojem nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Správnímu orgánu je poskytován prostor pro zhodnocení, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého právního pojmu, či nikoliv. Míra „uvážení“ správního orgánu se zde zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Naplnění obsahu neurčitého právního pojmu s sebou nese povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá. Kombinace správního uvážení s neurčitým právním pojmem tedy zpravidla omezuje diskreční pravomoc správního orgánu. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2011, č. j. 5 As 47/2011 - 77).“ 30. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí dále vyložil, že výklad pojmu „odůvodněný případ“ a podřazení zjištěného skutkového stavu tomuto pojmu je v obecné rovině věcí výkladu neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav, nikoliv předmětem správního uvážení (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011 - 154). Úvahy žalovaného ohledně naplnění pojmu „odůvodněný případ“ bylo proto nutno podrobit plnému soudnímu přezkumu, jelikož správní uvážení se uplatňuje v jiné fázi rozhodovacího procesu (až je-li neurčitý právní pojem naplněn).

31. Z obsahu žaloby je zřejmé, že stěžejním předmětem sporu je výklad spojení „odůvodněný případ“ obsažený v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, který správnímu orgánu dává v těchto odůvodněných případech možnost od povinnosti podat žádost o pobytové oprávnění osobně upustit, pokud žadatel důvody pro toto upuštění doloží.

32. Zastupitelský úřad i žalovaný v dané věci dospěli k závěru, že žalobcem namítané objektivní okolnosti na straně zastupitelského úřadu v podobě omezení jeho provozu, nelze pod odůvodněné případy podřadit. Mezi tyto případy patří zejména důvody zdravotní a sociální, které však v případě žalobce tvrzeny ani prokázány nebyly. Z rozhodnutí správních orgánů je zjevné, že jiné než zdravotní a sociální důvody v otázce výkladu pojmu “odůvodněný případ” nezohledňují a v podstatě redukují výklad uvedeného pojmu pouze na tyto dva důvody, přičemž žalovaný ve svém odůvodnění dále tento pojem negativně vymezil v tom směru, že se nejedná o případy, kdy se žadateli opakovaně nedaří do systému Visapoint přihlásit.

33. Ohledně samotného výkladu předmětného neurčitého právního pojmu poukazuje krajský soud na závěry Nejvyššího správního soudu učiněné v již shora citovaném rozhodnutí: “Sám žalovaný „odůvodněným případem“ rozumí „zvláštního zřetele hodné, zejm. pak zdravotní důvody, kvůli nimž žadatel momentálně objektivně skutečně není schopen se na zastupitelský úřad dostavit. V takové situaci, kdy existují okolnosti objektivně znemožňující žadateli být za účelem podání žádosti osobně přítomen na zastupitelském úřadě, se tedy ani nepředpokládá povinnost si termín pro osobní podání žádosti sjednávat, neboť žádost fakticky nemůže být osobně podána.“ K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že tento termín nelze redukovat toliko na existenci omezení způsobených zdravotním stavem. Jakkoliv se nepochybně jedná o kategorii omezení, kterou lze pod tento pojem zahrnout, není to kategorie jediná. Lze si představit i jiné případy, kdy nebude rozumné trvat na osobním podání. Ostatně, pokud by měl zákonodárce na mysli pouze zdravotní důvody, přizpůsobil by tomu text zákona. Z důvodové zprávy k zákonu č. 427/2010 Sb., který možnost upuštění od osobního podání zavedl, naopak plyne, že zákonodárce neměl v úmyslu omezit danou možnost pouze na případy odůvodněné zdravotními potížemi. Důvodová zpráva zmiňuje jiný příklad, kdy bude na místě od povinnosti osobního podání žádosti upustit, a tím je velká vzdálenost. Pod pojem „odůvodněné případy” tedy budou spadat nejen situace, kdy je objektivně nemožné se dostavit k zastupitelskému úřadu, ale rovněž situace, kdy je dostupnost zastupitelského úřadu objektivně velmi ztížena. Lze uvažovat i o situaci, kdy samotný zastupitelský úřad může mít např. natolik závažné provozní problémy, že nebude možné jej osobně navštívit.” 34. Podle § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen podat osobně žádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu.

35. Podle § 169f zákona o pobytu cizinců je žadatel povinen si předem sjednat termín osobního podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce.

36. Podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců může zastupitelský úřad v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.

37. Posledně citované ustanovení, jak bylo i výše uvedeno, v sobě zahrnuje „nejen správní uvážení, ale kombinuje je s neurčitým právním pojmem „odůvodněný případ“. Tento pojem nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Správnímu orgánu je poskytován prostor pro zhodnocení, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého právního pojmu, či nikoliv. Míra „uvážení“ správního orgánu se zde zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Naplnění obsahu neurčitého právního pojmu s sebou nese povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá.“ (rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2018, čj. 9 Azs 213/2018-22). Výklad pojmu „odůvodněný případ“ a podřazení zjištěného skutkového stavu tomuto pojmu je tak v obecné rovině věcí výkladu neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav, nikoliv předmětem správního uvážení, a proto podléhá úplnému soudnímu přezkumu (srov. usnesení NSS ze dne 22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011-154, č. 3073/2014 Sb. NSS).

38. Podat žádost o taxativně zákonem vymezené pobyty jinou formou než osobním podáním je výjimečná možnost a bude se jednat především o případy, kdy by bylo trvání na osobním podání žádosti tvrdé a nerozumné (srov. rozsudky NSS ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 Azs 77/2015-36, ze dne 27. 7. 2016, čj. 10 Azs 219/2015-67, či ze dne 8. 9. 2016, čj. 10 Azs 163/2016-37). Žadatel musí rovněž uvést konkrétní důvody, proč právě jeho případ má být oním „odůvodněným případem“, v němž nemá správní orgán trvat na osobním podání žádosti (viz rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2016, čj. 10 Azs 219/2015-67). V rozsudku ze dne 31. 5. 2011, čj. 9 Aps 6/2010-106, NSS konstatoval, že: „[p]rostřednictvím daného institutu lze tedy zohlednit situace, které budou cizinci důvodně bránit v osobním podání žádosti přímo na zastupitelském úřadě. O jaké typové případy v praxi půjde, zda se má jednat pouze o případy překážek osobní účasti, které jsou na straně cizince, nebo též o případy překážek na straně zastupitelského úřadu, zákon o pobytu cizinců žádným způsobem ani neupravuje ani nenaznačuje. Každé takové posouzení tedy závisí na úvaze zastupitelského úřadu, který by měl při svém rozhodování zohlednit všechny v daném čase a dané zemi existující podstatné okolnosti.“ NSS v tomto ohledu dále v rozsudku ze dne 9. 8. 2018, čj. 9 Azs 213/2018-22, upřesnil, že „odůvodněný případ“ není redukován pouze na existenci omezení způsobených zdravotním stavem, tedy na situace, kdy je objektivně nemožné se dostavit k zastupitelskému úřadu, ale rovněž situace, kdy je dostupnost zastupitelského úřadu objektivně velmi ztížena; lze uvažovat i o situaci, kdy samotný zastupitelský úřad může mít např. natolik závažné provozní problémy, že nebude možné jej osobně navštívit. Není pak rozhodné, zda samotná žádost o pobytové oprávnění spolu s žádosti od osobního podání žádostí byla podána osobně nebo poštou. Uvedené závěry lze přiměřeně aplikovat i na nyní projednávanou věc.

39. V projednávané věci je nutné přihlédnout ke specifiku posuzovaného případu, že žádost stěžovatele o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu byla podána v době, kdy byl zrušen systém Visapoint a činnost zastupitelského úřadu byla omezena a tento úřad nepřijímal nové objednávky termínů k přijímání žádostí. V rozhodné době byly případně vyřizovány pouze žádosti, jejichž podání byly sjednány termíny ještě v systému Visapoint. Soud nezpochybňuje, že z uvedeného důvodu existovaly objektivní překážky na straně správního orgánu ve vztahu k příjmu nových objednávek termínů k osobnímu podání žádostí. Zastupitelský úřad v tomto přechodném období řešil technické uspořádání a organizační změny z důvodu přechodu na nový objednací systém. Uvedená situace sice nebyla důsledkem svévole správního orgánu, na základě které by bylo bráněno cizincům žádosti podat, ale jedná se o případ, který měl na mysli NSS v rozsudku ze dne 31. 5. 2011, čj. 9 Aps 6/2010-106, tj. závažné provozní problémy na straně zastupitelského úřadu. To ovšem ještě bez dalšího neznamená, že se nutně muselo také jednat o odůvodněný případ ve smyslu § 169 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, jak rozvedeno níže.

40. Spornou otázkou především je, zda tato situace nezasáhla do práv žalobce na vyřízení jeho žádosti v přiměřeném časovém horizontu ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52.

41. Doba, po kterou z provozních důvodů zastupitelského úřadu nefungoval žádný objednací systém, trvala cca měsíc a dne 24. 11. 2017 byl zveřejněn nový způsob objednávání termínů pro přijímání žádostí, tedy s časovým předstihem přede dnem 1. 12. 2017, od něhož měl nový systém fungovat.

42. V daném případě se nejedná o nemožnost podání příslušné žádosti v důsledku regulace činnosti zastupitelského úřadu (např. jeho úředních hodin apod.), ale k nemožnosti podání těchto žádostí došlo v důsledku jeho závažných provozních problémů. Otázkou přitom je, zda lze bez dalšího dobu jednoho měsíce, po kterou nebylo možné sjednat si termín pro osobní podání žádosti, považovat za nepřiměřenou ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52, tj. zda může jít o odůvodněný případ ve smyslu § 169 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Ve většině případů tomu tak skutečně nebude, tato doba je sama o sobě poměrně krátká na to, aby se výraznějším způsobem dotkla práv žadatelů.

43. V projednávané věci je ovšem třeba s ohledem na tvrzení žalobce, že se již dlouhou dobu předtím neúspěšně snažil sjednat si termín k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu prostřednictvím systému Visapoint, zohlednit (v případě, že bude toto tvrzení žalobce prokázáno) rovněž tuto dobu.

44. Uvedenou otázkou se ovšem dosud správní orgány nezabývaly a nesprávně vycházely zejména z toho, že doba jednoho měsíce v rámci přechodu na jiný objednací systém, není dobou nepřiměřenou.

45. Krajský soud v této souvislosti zdůrazňuje, že pro posouzení věci nejsou rozhodné jen důvody, pro které se žalobce údajně nemohl v systému Visapoint registrovat, ale také doba, po kterou tak nemohl z příčin nikoli na své straně učinit. Žalobci totiž i přes problémy popsané v rozhodnutí ministra muselo být umožněno podat žádost v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52).

46. Z § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Zákon tedy přímo předpokládá, že žádost (v tomto případě o zaměstnaneckou kartu) bude zastupitelskému úřadu doručena (nikoli osobně projednána) spolu s uvedením důvodů pro upuštění od jejího osobního podání. Důvodem pro upuštění od jejího osobního podání přitom ve smyslu recentní judikatury může být právě nemožnost sjednat si dříve po nepřiměřenou dobu termín pro její osobní podání např. právě prostřednictvím systému Visapoint.

47. Pokud se jedná o námitku týkající se údajného překročení pravomoci správními orgány, které argumentovaly nutností regulace migrace, žalovaný v rozhodnutí poukázal na čl. 8 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. 12. 2011, o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě, a konstatoval, že „nepřijetí žádosti o zaměstnaneckou kartu nejenže není v rozporu s veřejným zájmem, ale přímo naplňuje veřejný zájem na cílené pracovní migraci, kdy jsou z legitimních důvodů preferováni pracovníci z předem určených destinací“.

48. Pro úplnost soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, čj. 1 Azs 2/2019-54, z něhož plynou následující právní věty: „I. Jedním z projevů svrchovanosti státu může být i regulace imigrace na vlastní území. Tu je možné provádět při respektování principů demokratického právního státu a dělby moci (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). II. Hodlá-li vláda (na základě svého politického rozhodnutí) zavést určitý typ regulace, která má fakticky povahu normativního právního aktu vztahujícího se na neurčitý počet adresátů a majícího obecnou povahu, nemůže tak činit prostřednictvím aktu interní povahy. To platí tím spíše, jedná-li se o opatření, které v důsledku omezuje právo jednotlivce na přístup ke správnímu orgánu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod za situace, kdy je tento přístup upraven na úrovni zákona. III. Usnesením vlády České republiky ze dne 18. 7. 2018 č. 474 k Imigraci do České republiky z Vietnamu – shrnutí situace a bezpečnostních rizik nemohla vláda pozastavit příjem žádostí o zaměstnanecké karty (§ 42g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky). Správní orgány proto měly při posuzování žádosti o zaměstnaneckou kartu postupovat tak, jako by usnesení vlády neexistovalo, a žádost posoudit pouze z hledisek předpokládaných zákonem.“ Z uvedeného je zřejmé, že argumentace ministra je příliš zjednodušená a v kontextu projednávané věci nesprávná. Nemůželi bez zákonného zmocnění ani vláda interním normativním právním aktem zavést určitou regulaci směřující vůči neurčitému počtu adresátů a mající obecnou povahu, tím spíše tak nemůže učinit např. zastupitelský úřad. Je ovšem korektní poznamenat, že v projednávané věci zastupitelský úřad v označeném období nepřijímal předmětné žádosti z důvodu provozních, nikoli na základě nějakého svého „aktu“.

49. V dalším řízení tedy bude zejména nutné posoudit žalobcem tvrzenou celkovou dobu, po kterou si nemohl sjednat termín pro osobní podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, a to včetně doby, po kterou se tak údajně snažil učinit prostřednictvím systému Visapoint (v tomto směru ovšem leží důkazní břemeno na straně žalobce). Dále bude nutné posoudit, z jakých důvodů tato nemožnost nastala a komu ji lze přičítat. Teprve poté bude možné zhodnotit, zda se v projednávané věci jedná o odůvodněný případ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců pro upuštění od osobního podání uvedené žádosti.

50. S ohledem na konstatované vady napadených rozhodnutí krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dle § 78 odst. 1 věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

51. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

52. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě představují náklady řízení zaplacený soudní poplatek a odměnu advokáta.

53. Náklady zastoupení spočívají v odměně za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) 3 x 3 100 Kč, celkem v částce 9 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za tři úkony právní služby v částce 3 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 10 200 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 2 412 Kč. Celkem jde tedy o částku 12 342 Kč. K této částce se připočítává částka 3 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 15 342 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

54. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas (§ 51 s.ř.s.).

Poučení

Shrnutí žaloby Vyjádření žalovaného Obsah správního spisu Poučení: