57 A 21/2022 – 120

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce, soudkyně JUDr. Veroniky Burianové a soudce Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobců: a) Ing. J. D., narozený dne X, bytem X, b) J. H., narozený dne X, bytem X, c) A. W., narozený dne X, bytem X, d) J. F., narozený dne X, bytem X, všichni zastoupeni Mgr. Editou Šajtošovou, advokátkou, sídlem Dolní náměstí 45, 330 33 Město Touškov, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, 306 13 Plzeň, za účasti osob zúčastněných na řízení:

1. O. T., narozený dne X, bytem X, 2. J. J., narozený dne X, bytem X, oba zastoupeni Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem, sídlem K Starým valům 442/10, 326 00 Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2022, č. j. PK–RR/4894/21 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobci se žalobou ze dne 7. 3. 2022, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) dne 11. 3. 2022, domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2022, č. j. PK–RR/4894/21 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), na základě podaných odvolání částečně změněno rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“) ze dne 8. 9. 2021, č. j. OV–Mrá/29797/2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o žádosti ze dne 1. 10. 2020 podané dvěma osobami zúčastněnými na řízení uvedenými v rubrice tohoto rozsudku (dále jen „OZNŘ“) o změně umístění stavby na pozemku parc. č. Xa v k. ú. X, když OZNŘ žádaly o povolení umístit namísto doposud povolené stavby rodinného domu s provozovnou nově povolit stavbu 6 rodinných domů. Stavební úřad žádosti vyhověl a výrokem I. rozhodl podle § 94 odst. 1, § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) o změně územního rozhodnutí ze dne 10. 5. 2000, č. j. výst/439/2000 (ve znění pozdějších změn) o umístění stavby „lokalita RD Nýřany – Proti hřbitovu“, výrokem II. stanovil podmínky pro umístění stavby a výrokem III. povolil kácení 2 ks břízy bělokoré.

3. Změna Prvostupňového rozhodnutí provedená v napadeném rozhodnutí spočívala v tom, že žalovaný ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí odstranil zřejmé nesprávnosti v označení územního rozhodnutí, jehož se změna týkala, a současně učinil opravu ve specifikaci prováděné změny umístění stavby a ve stanovených podmínkách. Ve výroku II. prvostupňového rozhodnutí žalovaný provedl změny a upřesnění ve stanovení dalších podmínek pro umístění stavby. Konečně žalovaný nově vymezil okruh účastníků řízení, na něž se vztahuje dané správní rozhodnutí. Co do podstaty věci, tedy povolení změny umístění stavby z původně povoleného rodinného domu s provozovnou nově na 6 rodinných domů, jak bylo žádáno ze strany OZNŘ, zůstalo prvostupňové rozhodnutí nezměněno.

II. Žaloba

4. Žalobci úvodem své žaloby nejprve shrnuli obsah žádosti podané ze strany OZNŘ, na základě které bylo zahájeno předmětné správní řízení, a jimi ve správním řízení uplatněné námitky, že nově navrhovaná stavba nebyla řešena v komplexním pojetí se sousedními pozemky, a zejména nezohledňovala původní územní rozhodnutí vydané pro tuto lokalitu a nerespektovala práva vlastníků sousedních pozemků. Dále pak žalobci uvedli, že stavební úřad i přes jejich námitky změnu umístění stavby povolil, přičemž popsali nově povolené rodinné domy, když zdůraznili, že každý z šesti rodinných domů bude obsahovat dvě bytové jednotky. Žalobci poté konstatovali, že proti prvostupňovému rozhodnutí podali odvolání, a to z následujících důvodů. Za prvé, změna byla vydána v rozporu s původním územním plánem (1 pozemek = 1 rodinný dům) a stavebním řádem (rodinný dům, který by měl více než 1 byt, zasáhne do užívacího práva žalobců). Rozhodnutí by nemělo být vázáno toliko na splnění limitů stanovených právními předpisy, ale je nutno zkoumat vždy vzhledem ke konkrétním podmínkám v místě. Bude narušena pohoda bydlení, když téměř všechny její parametry budou umístěním rodinných domů s více byty v blízkosti okolní rodinné zástavby podstatným způsobem zhoršeny. Za druhé, při koupi pozemků byly žalobcům nabízeny pozemky v zóně určené pro výstavbu rodinných domů a nikoli sídliště. Změnou charakteru tak dojde k devastaci již vybudované obytné zóny, neboť navrhovaná výstavba narušuje kvalitu prostředí a hodnotu území. Navrhovaná úprava je zcela nevhodná. Za třetí, stanovisko, že stavební úřad, popř. jiný kompetentní úřad, nemusí hodnotit budoucí aspekty a jen slepě odkáže na občanský zákoník, je chybné. Žalobci následně uvedli, že žalovaný jejich odvoláním nevyhověl, což žalobce vedlo k podání předmětné žaloby.

5. Žalobci se cítí být napadeným rozhodnutím zkráceni na svých právech. Podle žalobců je z odůvodnění změny územního rozhodnutí nepochybné, že stavební úřad se s námitkami žalobců vypořádal zcela nedostatečně, neboť vůbec neřešil skutečnost, že umístění a povolení stavby je v rozporu se stavebním zákonem, když umístění a stavebně–technické provedení stavby neodpovídá cílům a úkolům územního plánování, zejména pak charakteru území a dalších okolních staveb. Rozhodnutí je také v rozporu s původním záměrem, když na každé stavební místo byl plánován jeden rodinný dům.

6. Žalobci dále odkázali na § 76 odst. 2 stavebního zákona a na povinnost dbát požadavků uvedených v § 90 a být šetrný k zájmům vlastníků sousedních pozemků a staveb. Dimenzování staveb má dle žalobců podstatný vliv na změnu životních poměrů obyvatel v dané lokalitě. Umístění rodinných domů s tolika bytovými jednotkami (12 bytových jednotek) je krokem zcela nesystematickým a nežádoucím. Žalobci poté odkázali na § 111 odst. 2 stavebního zákona, který podle jejich názoru správní orgán dostatečně nevyhodnotil. Pro narušení kvality prostředí a hodnoty území umístěním předmětné stavby není přitom dán jiný důvod než soukromé obchodní zájmy stavebníka. Podle žalobců stavba výrazně mění charakter okolního území a nereflektuje již stávající výstavbu na okolních pozemcích. Rozsah a charakter stavby v tak předimenzovaném měřítku naruší charakter daného místa a změní celou jeho „atmosféru“ klidné rodinné zástavby.

7. Podle žalobců odvolací orgán v napadaném rozhodnutí na jejich námitky reagoval nedostatečně, což je zjevné pochybení odvolacího orgánu, v jehož důsledku byli žalobci zkráceni na svých právech. Žalobci trvali na tom, že umístění a stavebně–technické řešení navrhované stavby nezohledňuje místní poměry, charakter lokality a okolní stavby. Dle názoru žalobců nebyly splněny požadavky uvedené v § 90 stavebního zákona. Stavba výrazně mění charakter okolního území a nereflektuje stávající výstavbu a její charakter, což by stavební úřad měl mít v povědomí a zohlednit současný stav při rozhodování o žádosti o vydání změny územního rozhodnutí. Záměr provést změnu územního rozhodnutí měl být projednán s majiteli pozemku, kdy by bylo možné projednat vzájemné vazby stávajících a plánovaných staveb. Správní orgány se však touto skutečností nezabývaly a svá rozhodnutí pouze stručně a nedostatečně odůvodnily.

8. Za zcela zásadní žalobci považují skutečnost, že změnou územního rozhodnutí bude znehodnocen jejich majetek, budou poškozena jejich užívací a vlastnická práva, dojde k ztrátě hodnoty nemovitostí v dotčené lokalitě, dojde k narušení pohody bydlení. Tím fakticky dochází k omezení vlastnických práv vlastníků již stávajících pozemků a staveb na nich umístěných.

9. Napadené rozhodnutí nerespektuje obecné požadavky na výstavbu, charakter území a místní poměry, jakož ani stávající situaci v území. Nehledě na skutečnost, že všechny tyto dokumenty pro město Nýřany zpracovává stejná osoba. Žalobci opakovali, že odvolací orgán se s jejich námitkami dostatečně nevypořádal.

10. Podle žalobců je zřejmé, že došlo k porušení několika základních zásad správního procesu, zejména zásady ochrany oprávněných zájmů dotčených osob dle § 2 odst. 3 správního řádu, zásady služby veřejnosti dle § 4 odst. 1 správního řádu a zásady umožnění dotčeným osobám uplatňovat jejich práva dle § 4 odst. 4 správního řádu, a v důsledku porušení uvedených zásad došlo k významnému zkrácení práv žalobců.

11. Z uvedených důvodů žalobci považují napadené rozhodnutí za nesprávné a nezákonné, a proto navrhli, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

12. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 13. 4. 2022 navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný nejprve stručně vymezil předmět řízení a poté zrekapituloval obsah žalobních námitek. K žalobním námitkám žalovaný uvedl toliko následující.

13. Žalovaný považuje prvostupňové i napadené rozhodnutí za odůvodněné a přezkoumatelné, se všemi námitkami účastníků řízení se oba správní orgány vypořádaly v souladu s právními předpisy a přezkoumatelným způsobem. Žalobci v žalobě uplatňují stejné námitky a odůvodnění námitek nijak nerozšiřují konkrétními důkazy, uplatňují je ve zcela obecné rovině, a proto žalovaný místo vyjádření k jednotlivým žalobním námitkám odkázal na odůvodnění obou správních rozhodnutí.

14. Závěrem žalovaný označil uplatněné žalobní námitky za nedůvodné, trval na tom, že jeho postup byl v souladu s právními předpisy a že žalobci nebyli rozhodnutím žalovaného zkráceni na svých právech.

IV. Osoby zúčastněné na řízení

15. Žalobci ve své žalobě výslovně neoznačili žádnou potenciální osobu zúčastněnou na řízení, nicméně uvedli účastníky správního řízení. Soud učinil výzvu potenciálním osobám zúčastněným na řízení, a to adresně všem účastníkům předmětného správního řízení dle § 27 odst. 1 správního řádu a dále těm účastníkům podle § 27 odst. 2 a 3 správního řádu, kteří podali proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání a následně již proti napadenému rozhodnutí nepodali správní žalobu. Soud rovněž učinil dne 6. 4. 2022 výzvu ostatním potenciálním osobám zúčastněným na řízení vyvěšením na úřední desce soudu a příslušného obecního úřadu (v návaznosti na opatření předsedy senátu ze dne 6. 4. 2022 o doručení vyvěšením na úřední desce). Ve stanovené lhůtě soudu písemně oznámily svůj zájem účastnit se předmětného řízení v rubrice tohoto rozsudku označené dvě OZNŘ. Ze správního spisu pak žádná další potenciální osoba zúčastněná na řízení nevyplynula.

16. OZNŘ se ve věci samé písemně vyjádřily společným vyjádřením ze dne 11. 5. 2022. V úvodu svého vyjádření OZNŘ označily napadené rozhodnutí za řádně odůvodněné, jakož i přezkoumatelné. Oproti tomu předmětná žaloba obsahuje pouze obecná nekonkrétní žalobní tvrzení. Žalobci se omezili na opakování svých předchozích odvolacích námitek, přičemž všechny z nich jsou formulovány obecně, bez uvedení konkrétního tvrzeného porušení pravidel upravených právními předpisy, popř. územně plánovacími podklady. Z žaloby není patrné, kdy žalobci namítají případnou nezákonnost v důsledku porušení právních předpisů, a kdy případně v důsledku nedodržení podmínek upravených v územně plánovacích podkladech. Toho si žalobci jsou vědomi, a proto také zřejmě není nesplnění podmínek konkrétně tvrzeno. Žalobní argumentace neobsahuje označení žádné konkrétní případně porušené povinnosti upravené právními předpisy. Žalobci blíže nedefinují okolní poměry stavby a charakter zástavby, se kterými by měl stavební závěr kolidovat. Rovněž blíže neuvádí, v čem by měla spočívat negativní změna životních poměrů obyvatel v dané lokalitě či narušení vlastnického práva vlastníků sousedních nemovitých věcí. Stejně tak žalobci nedefinují parametry stávající výstavby, které nemají být reflektovány předmětným stavebním záměrem. Shodné platí i o tvrzeném rozporu s cíli a úkoly územního plánování, s charakterem území a s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot, jakož i o tvrzeném znehodnocení jejich majetku, poškození jejich užívacích a vlastnických práv a ztrátu hodnoty nemovitostí v dotčené lokalitě. OZNŘ upřesnily, že jejich stavební záměr neobsahuje, jak chybně tvrdí žalobci, šest rodinných domů s několika byty, ale sestává ze tří solitérních staveb rodinných domů s více byty, při respektování definičních znaků rodinného domu, zejména tedy co do maximálního počtu bytů v rodinném domě. Z uvedených důvodů OZNŘ navrhly žalobu zamítnout.

V. Replika žalobců

17. Žalobci na vyjádření žalovaného reagovali replikou ze dne 12. 5. 2022. V té nesouhlasili s názorem žalovaného, že se správní orgány s předloženými námitkami žalobců vypořádaly dostatečně a přezkoumatelným způsobem. Žalobci setrvali na svém žalobním návrhu.

18. Podle žalobců všechny obytné zóny, které byly v územní působnosti stavebního úřadu Nýřany vystaveny, byly vystaveny dle původních dispozic, tj. model jedna parcela, jeden dům. Žalobci zakoupili své parcely v dobré víře, že urbanistická koncepce bude dodržena v rozsahu územního rozhodnutí a výsledný stav bude shodný jako v jiných, v té době budovaných zónách, např. Lazarka nebo Kamenný Újezd ležící v území stejné obce. Tak rozsáhlá změna územního plánu nebyla doposud nikde v územní působnosti stavebního úřadu Nýřany povolena. Žalobci rovněž uvedli, že v průběhu jejich stavebního řízení nebylo možné ani změnit sklon střechy u doplňkových staveb, ale změnu ze záměru jednoho rodinného domu na 6 rodinných domů s 12 byty včetně navazující dopravní a technické infrastruktury umožní stavební úřad „bez zamyšlení“ a omezí se na odůvodnění, že je to v souladu s územním plánem a dalšími dokumenty města, když převážnou část těchto dokumentů vypracovával nebo se na jejich vypracování podílel Ing. M., zaměstnanec stavebního úřadu Nýřany, který rozhodl i o dotčené změně územního rozhodnutí. Ani jeden z úřadů se nezabýval přesahem, který bude mít změna územního rozhodnutí v dané lokalitě. Jejich rozhodnutí jsou činěna „s klapkami na očích“. Kdyby to žalobci věděli, mohli si vybrat jinou lokalitu k bydlení a investici svých životních úspor.

VI. Průběh řízení

19. Soud ověřil, že žaloba směřující proti napadenému rozhodnutí byla podána včas, neboť zákonná lhůta dvou měsíců byla dodržena. Napadené rozhodnutí bylo žalobcům doručeno dne 21. 1. 2022, a to veřejnou vyhláškou, když 15. dnem následujícím po dni zveřejnění (den zveřejnění byl 6. 1. 2022) se písemnost považuje za oznámenou (doručenou) účastníkům správního řízení, tj. i žalobcům (srov. § 25 odst. 2 správního řádu). Předmětná žaloba byla soudu doručena dne 11. 3. 2022.

20. Soud dále konstatuje, že žaloba byla podána osobami k tomu oprávněnými (žalobci byli účastníky správního řízení, přičemž tvrdili, že napadeným rozhodnutím byli zkráceni na svých právech) proti žalovanému, který je pasivně legitimován (jako odvolací orgán, který vydal napadené rozhodnutí), po vyčerpání řádných opravných prostředků (proti napadenému rozhodnutí nebylo odvolání přípustné) a obsahuje všechny požadované formální náležitosti. Soud proto mohl přistoupit k věcnému přezkoumání žaloby.

21. O podané žalobě soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť s tím vyslovili souhlas jak žalobci (viz vyjádření žalobců ze dne 4. 4. 2022, č. l. 36), tak i žalovaný (viz vyjádření žalovaného ze dne 30. 3. 2022, č. l. 34).

VII. Posouzení věci soudem

22. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. soud vycházel při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (srov. § 76 s. ř. s.), přičemž žádné takové vady napadeného rozhodnutí neshledal.

23. Po přezkoumání skutkového a právního stavu projednávané věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

24. Vzhledem k tomu, že správní spis poskytoval dostatečný podklad pro posouzení žalobních námitek a pro rozhodnutí v předmětné věci, soud neprováděl žádné dokazování. Ostatně ani účastníci řízení ani OZNŘ žádné důkazní návrhy, které by šly nad rámec listin obsažených ve správním spisu, neučinili.

25. Průběh správního řízení je podrobně shrnut v úvodní pasáži napadeného rozhodnutí, přičemž žalobci v tomto ohledu vůči napadenému rozhodnutí ničeho nenamítali. Rovněž soud z předloženého správního spisu nezjistil, že by žalovaný ve shrnutí průběhu správního řízení něco podstatného opomněl. Soud proto níže pouze stručně rekapituluje některé hlavní skutečnosti z předmětného správního řízení, přičemž v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

26. Dne 1. 10. 2020 obdržel stavební úřad žádost o vydání změny předmětného rozhodnutí o umístění stavby vydaného ve vztahu k lokalitě s označením „RD X“. Žádost podaly OZNŘ a týkala se umístění stavby označené jako novostavba 6 rodinných domů a technické infrastruktury na pozemcích parc. č. Xb, Xa, Xc, Xd, Xe v k. ú. X (dále též jen „předmětná stavba“). Po doplnění chybějících podkladů stavební úřad opatřením ze dne 10. 12. 2020 oznámil zahájení územního řízení, specifikoval předmětnou stavbu, sdělil, že upustil od ústního jednání a poučil účastníky o možnosti uplatnit námitky ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení oznámení, resp. stejnou lhůtu stanovil pro případná závazná stanoviska dotčeným orgánům. Stavební úřad poté obdržel námitky proti umístění předmětné stavby od několika účastníků řízení (vlastníků sousedních nemovitostí), včetně žalobců.

27. Dne 5. 2. 2021 vydal stavební úřad rozhodnutí č. j. OV–Mrá/4040/2021, kterým vyhověl žádosti a rozhodl o umístění předmětné stavby. Toto původní rozhodnutí stavebního úřadu bylo napadeno odvoláními, na základě kterých věc projednal žalovaný s tím, že svým rozhodnutím ze dne 5. 5. 2021, č. j. PK–RR/1408/21 uvedené rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Stavební úřad poté v intencích zrušujícího rozhodnutí žalovaného vyzval žadatele (OZNŘ) k doplnění předmětné žádosti, což tito posléze učinili. Stavební úřad rovněž rozhodl o rozšíření okruhu účastníků řízení. Poté stavební úřad poučil účastníky řízení o možnosti podání námitek, resp. dotčené orgány o možnosti uplatnit závazná stanoviska, a to ve stanovené lhůtě. Stavební úřad poté opět obdržel námitky od několika účastníků řízení, včetně žalobců, kteří nesouhlasili s umístěním a realizací předmětné stavby.

28. Následně již stavební úřad vydal dne 8. 9. 2021 shora specifikované prvostupňové rozhodnutí, jímž rozhodl o umístění předmětné stavby tak, jak bylo žadateli (OZNŘ) žádáno, a stanovil podmínky pro umístění dané stavby. Prvostupňové rozhodnutí bylo napadeno odvoláními, o nichž žalovaný rozhodl dne 5. 1. 2022 napadeným rozhodnutím.

29. Soud úvodem svého posouzení žalobních námitek předesílá, že se zabýval pouze těmi námitkami, které žalobci formulovali ve své žalobě. Žalobci vůči napadenému rozhodnutí uplatnili obecně formulované žalobní námitky, které lze shrnout následovně: (i) stavební úřad se nedostatečně vypořádal s námitkami žalobců uplatněnými ve správním řízení, (ii) v případě předmětné stavby nebyly splněny požadavky uvedené v § 90 stavebního zákona, a (iii) správní orgány porušily několik zásadních zásad správního řízení.

30. Soud v dané souvislosti nejprve odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které platí, že není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty, konkretizoval obecná žalobní tvrzení či vybíral ze spisu ty skutečnosti, které žalobu podporují; takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, a přebíral by naopak funkci žalobcova advokáta – viz čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny a § 36 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78 a dále též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2021, č. j. 1 Afs 337/2019 – 42). Dále dle ustálené judikatury platí, že obecnost žalobních tvrzení obsažených v žalobě determinuje i obecný rámec soudního přezkumu. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2021, č. j. 10 As 9/2020 – 47, v němž se uvádí: „Soudní řízení správní je postaveno na dispoziční zásadě (vyjádřené např. v § 5 s. ř. s.). Znamená to jednak to, že správní soud jedná na návrh, ale i to, že žalobce předurčuje rozsah soudního přezkumu napadeného rozhodnutí formulací žalobních bodů. Je na žalobci, aby v žalobě uvedl konkrétní skutková tvrzení a na ně navázanou konkrétní právní argumentaci a aby vysvětlil, jakých konkrétních nezákonných kroků, úvah, hodnocení a závěrů se vůči němu správní orgán dopustil. Pokud žalobce poukazuje na okolnosti, které jsou zachyceny ve správním spise, nemůže odkázat pouze obecně na spis nebo na jeho část, ale musí označit konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené tak, aby bylo patrné, jaké jejich aspekty považuje za nezákonné (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 2/2005–58, č. 835/2006 Sb. NSS). Čím obecněji je žalobní bod vymezen, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posoudit ho (rozsudek ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008–78, č. 2162/2011 Sb. NSS).“ 31. Z právě uvedené judikatury vyplývá, že v posuzovaném případě soudu nezbylo než obecně formulované žalobní námitky posoudit obecněji, aby dostál dispoziční zásadě, jakož i zásadě rovnosti účastníků řízení.

32. Soud se nejprve zabýval otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobci sice výslovně neuplatnili námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, ovšem na několika místech své žaloby opakovaně namítali, že se stavební úřad nedostatečně vypořádal s jejich námitkami, a dále že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nedostatečně zabýval nesplněním požadavků uvedených v § 90 stavebního zákona.

33. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že z hlediska soudního přezkumu činí rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2021, č. j. 7 As 447/2019 – 60, bod [22]). Dále pak z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, č. j. 1 As 287/2015 – 51, bod [24]) vyplývá, že „přezkoumatelné rozhodnutí je rozhodnutí srozumitelné, s dostatkem důvodů podporujících výrok rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel–li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomněl vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).“ Ačkoliv byl tento právní názor vysloven ve vztahu k soudnímu rozhodnutí, lze jej vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 – 45, bod [22]). Zároveň nutno zdůraznit, že nesouhlas žalobců s výkladem učiněným správními orgány nelze zaměňovat s nepřezkoumatelností jejich rozhodnutí, neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí je objektivní překážkou znemožňující soudu dané rozhodnutí přezkoumat (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. 10 As 102/2018 – 45, bod [15]).

34. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný dostál všem požadavkům na přezkoumatelnost rozhodnutí, když napadené rozhodnutí je srozumitelné a náležitě odůvodněné. Žalovaný poté, co v úvodní části svého rozhodnutí popsal průběh správního řízení a konstatoval obsah všech námitek uplatněných vůči umístění předmětné stavby (str. 5 až 14 napadeného rozhodnutí), uvedl obsah všech odvolacích námitek uplatněných v odvoláních proti prvostupňovému rozhodnutí (str. 14 až 23 napadeného rozhodnutí). Dále pak žalovaný popsal svůj procesní postup při přezkoumání prvostupňového rozhodnutí, resp. vysvětlil důvody, které jej vedly k dílčím změnám prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný zejména upřesnil původní územní rozhodnutí vydané již v roce 2000, které bylo následně opakovaně měněno a nahrazováno, čímž zdůvodnil změnu ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí spočívající v nové specifikaci měněného územního rozhodnutí a v úpravě rozsahu této změny tak, aby lépe korespondovala s předmětnou žádostí (str. 23, 24 a 27 napadeného rozhodnutí). Žalovaný rovněž odůvodnil ostatní zpřesňující změny, které provedl ve výroku prvostupňového rozhodnutí a které se týkaly jednak podmínek pro umístění stavby a dále okruhu účastníků řízení (str. 27 a 28 napadeného rozhodnutí). Žalovaný rovněž učinil doplnění ve vztahu k námitkám uplatněným v řízení před stavebním úřadem (str. 27 napadeného rozhodnutí). Poté žalovaný podrobně vypořádal námitky odvolatelů, které se obsahově překrývaly s námitkami uplatněnými účastníky řízení v řízení před stavebním úřadem, čímž de facto došlo k doplnění odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (str. 28 až 37 napadeného rozhodnutí). V důsledku tohoto postupu žalovaného nezůstala žádná z námitek řádně uplatněných v řízení před stavebním úřadem, co do jejich podstaty, nevypořádána. Soud se proto neztotožnil s obecně formulovanou námitkou žalobců, že se žalovaný nedostatečně zabýval námitkou nesplnění požadavků dle § 90 stavebního zákona [věcným posouzením naplnění těchto zákonných požadavků se soud zabývá níže v tomto rozsudku]. Napadené rozhodnutí proto soud shledal jako celek srozumitelným a dostatečně odůvodněným.

35. V návaznosti na právě uvedené soud neměl pochyb o tom, že v posuzovaném případě je posouzení stavebního úřadu ve spojení s posouzením žalovaného jako celek plně přezkoumatelné. Soud proto mohl přistoupit k meritornímu posouzení důvodnosti žaloby, při němž vyšel zejména z následující relevantní právní úpravy.

36. Podle § 94 odst. 1 stavebního zákona územní rozhodnutí lze změnit na odůvodněnou žádost oprávněného, a to tak, že se jeho dosavadní část nahradí novým územním rozhodnutím. Návrh na změnu územního rozhodnutí projedná stavební úřad v rozsahu této změny. Platnost původního územního rozhodnutí není dotčena, pokud není současně výslovně rozhodnuto o změně jeho platnosti podle § 93 odst.

3. Podle § 94 odst. 3 téhož zákona při změně nebo zrušení územního rozhodnutí anebo při povolení výjimky se použijí ustanovení o územním řízení obdobně.

37. Podle § 76 odst. 2 stavebního zákona každý, kdo navrhuje vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, je povinen dbát požadavků uvedených v § 90 a být šetrný k zájmům vlastníků sousedních pozemků a staveb, za tímto účelem si může vyžádat územně plánovací informaci, nejsou–li mu podmínky využití území a vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu známy.

38. Podle § 89 odst. 4 stavebního zákona mj. platí, že osoba, která může být účastníkem řízení podle § 85 odst. 2 písm. a) a b), může uplatňovat námitky proti projednávanému záměru v rozsahu, jakým může být její právo přímo dotčeno. K námitkám, které nesplňují uvedené požadavky, se nepřihlíží.

39. Podle § 90 odst. 1 stavebního zákona v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s požadavky a) tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, b) na veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem, c) zvláštních právních předpisů a se závaznými stanovisky, popřípadě s rozhodnutími dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů nebo tohoto zákona, popřípadě s výsledkem řešení rozporů.

40. Otázka vydání územního rozhodnutí je upravena v § 92 stavebního zákona. Podle odst. 1 zejména platí, že územním rozhodnutím stavební úřad schvaluje navržený záměr, vymezí pozemky pro jeho realizaci, případně stanoví podmínky pro dělení nebo scelování pozemků, a stanoví podmínky pro využití a ochranu území, podmínky pro další přípravu a realizaci záměru, zejména pro projektovou přípravu stavby. Podle odst. 2 není–li záměr žadatele v souladu s požadavky uvedenými v § 90 nebo jestliže by umístěním a realizací záměru mohly být ohroženy zájmy chráněné tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne.

41. Žalobci vůči napadenému rozhodnutí namítali nesplnění požadavků dle § 90 stavebního zákona. Z těchto zákonných požadavků, které soud uvedl výše, žalobci v žalobě nesporovali soulad s požadavky na veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu, jakož i soulad s požadavky podle zvláštních právních předpisů a se závaznými stanovisky. Žalobci v žalobě nezpochybnili, že předmětná žádost byla doložena potřebnými závaznými stanovisky, resp. že nic vůči předloženým závazným stanoviskům nenamítali, a to ani v řízení před stavebním úřadem, ani ve svých odvoláních. Žalovaný tudíž správně v napadeném rozhodnutí odkázal na to, že předmětná žádost byla doložena závaznými stanovisky a vyjádřeními dotčených orgánů, z nichž stavební úřad vycházel a která jsou součástí správního spisu. Žalovaný ověřil, že podmínky závazných stanovisek dotčených orgánů byly zapracovány do dokumentace pro územní rozhodnutí a rovněž byly zahrnuty do podmínek při umístěná předmětné stavby. Je proto správný a odůvodněný závěr žalovaného, že stavební úřad nepochybil, pokud při posuzování souladu s požadavky dle § 90 stavebního zákona vycházel ze závazných stanovisek, která byla ve správním řízení předložena. Vzhledem k tomu, že žalobci, resp. ostatní odvolatelé proti prvostupňovému rozhodnutí svá odvolání nesměřovali proti obsahu závazných stanovisek, nebyl odvolací orgán povinen si vyžádat revizní závazné stanovisko od nadřízeného dotčeného orgánu (srov. § 149 odst. 5 správního řádu a contrario).

42. Námitky žalobců se soustředily na tvrzený rozpor s požadavky stavebního zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území. Tvrzený rozpor žalobci spatřovali v prvé řadě v tom, že dle jejich názoru umístění a stavebně–technické řešení předmětné stavby nezohledňuje místní poměry, charakter lokality a okolní stavby, tudíž předmětná stavba neodpovídá cílům a úkolům územního plánování.

43. Na tomto místě je třeba souhlasit s žalovaným, že soulad s politikou územního rozvoje, s platnou územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování je zpravidla prokazován závazným stanoviskem orgánu územního plánování (srov. § 96b odst. 3 stavebního zákona), a tak tomu bylo i v posuzovaném případě. Žalovaný v napadeném rozhodnutí správně odkázal na skutečnost, že Městský úřad Nýřany, odbor územního plánování vydal dne 2. 3. 2019 závazné stanovisko č. j. OÚP–Dub/4379/2019, v němž z pozice příslušného orgánu územního plánování přezkoumal předmětnou stavbu právě z hlediska požadavků dle § 96 odst. 3 stavebního zákona, přičemž dospěl k závěru, že záměr je přípustný. Předmětná stavba byla posouzena jak z hlediska platného a účinného územního plánu města Nýřany [kterým je územní plán přijatý zastupitelstvem města Nýřany ze dne 3. 6. 2014, ve znění změny č. 1 ze dne 5. 9. 2018 a změny č. 2 ze dne 16. 6. 2021 – pozn. soudu], tak i z hlediska naplnění cílů a úkolů územního plánování vyplývajících z § 18 a 19 stavebního zákona. Pozemek p. č. Xa v k. ú. X, na němž měly být rodinné domy umístěny, se nachází v ploše bydlení. Závazné stanovisko rovněž obsahovalo poučení, že jeho obsah lze napadnout v rámci odvolání proti rozhodnutí příslušného stavebního úřadu ve věci samé. Za tohoto stavu je třeba souhlasit s žalovaným, že námitky žalobců směřující do „vhodnosti“ umístění předmětné stavby na daném území, a to z hlediska cílů a úkolů územního plánování, nemohly obstát.

44. Žalovaný proto v napadeném rozhodnutí správně dovodil, že stavební úřad nepochybil, pokud rozhodl v souladu se závaznými stanovisky, která byla v předmětném správním řízení předložena. Navíc, jak již bylo uvedeno výše, závazná stanoviska ani následně nebyla ze strany žalobců správním řádem předvídaným postupem napadena. Žalovaný rovněž důvodně upozornil na to, že žalobci v průběhu správního řízení nepředložili stavebnímu úřadu žádný podklad či důkaz, který by bránil vyhovět předmětné žádosti.

45. Ostatně souladu předmětné stavby s platnou územně plánovací dokumentací si byli vědomi i samotní žalobci, kteří ani takový rozpor nenamítali. Opakovaně se totiž dovolávali pouze původního záměru vyjádřeného v původním územním rozhodnutí vydaném pro danou lokalitu, podle kterého na každý pozemek měl být plánován jeden rodinný domek. Ovšem při rozhodování o změně územního rozhodnutí je rozhodná aktuální podoba územně plánovací dokumentace, nikoli původní stav. Jak se podává v judikatuře Nejvyššího správního soudu, „při posuzování žádosti o změnu územního rozhodnutí je nutné vyjít z územně plánovací dokumentace platné v době rozhodování stavebního úřadu, nikoli z územně plánovací dokumentace platné v době vydání původního územního rozhodnutí.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 As 73/2011 – 316).

46. K námitce žalobců, že předmětná stavba je předimenzovaná, když v každém z rodinných domů mají být umístěny dvě bytové jednotky (tj. v 6 rodinných domech celkem 12 bytových jednotek), soud opět odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nímž se ztotožňuje. Předně platí, že podle platného územního plánu města Nýřany lze v dané lokalitě umísťovat nejen rodinné domy, ale i domy bytové (žalobci tuto skutečnost, kterou argumentoval žalovaný v napadeném rozhodnutí, ve své žalobě nesporovali, tudíž z ní soud vycházel, aniž by musel provést předmětný územní plán k důkazu). Úvahy žalobců (které se objevovaly v průběhu správního řízení, v žalobě již uplatněny výslovně nebyly), zda je předmětná stavba rodinných dvojdomů ve skutečnosti zastřenou stavbou bytových domů, proto byly irelevantní.

47. Navíc i námitka předimenzování předmětné stavby, což podle názoru žalobců bude mít podstatný vliv na změnu životních poměrů obyvatel dané lokality, byla formulována velmi obecně, bez jakékoli další věcné argumentace, resp. bez jakékoli opory ve správním spisu či v důkazním návrhu, který by žalobci učinili v průběhu správního řízení. Žalobci přitom ve své žalobě blíže nepolemizují a nevyvracejí doplnění žalovaného směrem k námitkám žalobců uplatněným před stavebním úřadem, kteréžto doplnění právě směřovalo k tvrzenému předimenzování předmětné stavby. Žalovaný uvedl zejména následující: „Odvolací orgán k podaným námitkám pouze doplňuje, že v podaných námitkách účastníci řízení nijak nespecifikovali, jak rodinný dům s více než jedním bytem zasáhne do jejich užívacího práva a jaké vlastně užívací právo myslí, zda k pozemku stavebníka, kde žádné užívací právo nemají, či ke svému pozemku. Dále odvolací orgán uvádí, že prvoplánově (dle územního rozhodnutí č. j. výst/439/2000 ze dne 10. 5. 2000) se v lokalitě umisťovalo 16 volně stojících RD, 8 řadových RD a 1 RD s provozovnou, což je tedy celkem 25 RD. Dnešní stávající stav je 23 volně stojících RD (umístěných značně rozdílně než původní územní rozhodnutí zamýšlelo), takže při umístění dalších 3 dvojdomků, tedy 6 RD, se v žádném případě nemůže jednat o nepřiměřené předimenzování lokality. Od vydání prvního územního rozhodnutí pro tuto lokalitu, byl pozemek stavebníka zamýšlen k výstavbě rodinného domu, to že jeho vlastník stavbu více než 20 let neprovedl, a obyvatelé předmětné lokality byli tak zvyklí, že uvedený pozemek je nezastavěný a zarostlý zelení však není důvodem danému záměru bránit.“ (viz str. 26 napadeného rozhodnutí). Žalovaný rovněž uvedl následující: „Územní plán pro obec Nýřany jako takový byl vypracován až v roce 2013 s účinností od 23. 6. 2014, následovala změna č. 1 s účinností od 25. 9. 2018 a druhá změna s účinností od 8. 7. 2021. Nicméně územní plán nestanovuje žádné omezení počtu rodinných domů pro danou lokalitu. Stavební zákon ani jeho prováděcí vyhlášky výslovně nestanovují, že na jednom pozemku může stát pouze jeden rodinný dům, jen obecně stanovují, že stavby se podle druhu a potřeby umisťují tak, aby bylo umožněno jejich napojení na sítě technické infrastruktury a pozemní komunikace. Vzhledem k tomu, že každý rodinný dům bude napojen na sítě technické infrastruktury vlastními přípojkami a je zajištěn přístup ke každému rodinnému domu samostatně, je tento požadavek splněn.“ (viz str. 28 napadeného rozhodnutí). Soud hodnotí toto odůvodnění jako srozumitelné, odůvodněné a logické, tudíž nemá důvodu s ním nesouhlasit.

48. Žalovaný se též v napadeném rozhodnutí zabýval tím, zda stavební úřad postupoval správně, pokud nekonal místní šetření, resp. upustil od ústního jednání, přičemž dovodil, že ani v tomto ohledu stavební úřad nepochybil. Žalovaný uvedl následující: „V námitkách účastníci řízení také uvádí, že dle jejich přesvědčení stavební úřad neměl upustit od ústního jednání s ohledáním na místě, protože mu nejsou dostatečně známé poměry v území. Odvolací orgán se domnívá, že toto přesvědčení není nijak opodstatněné, jelikož stavební úřad sídlí ve vzdálenosti ani ne 1 km od řešené lokality a zároveň v dané lokalitě za posledních 20 let minimálně 8x změnil vydané územní rozhodnutí a povolil přinejmenším 23 rodinných domů, které následně v souladu se stavebním zákonem uvedl do užívání, a to se odvolací orgán nezmiňuje o dalších stavbách povolených v daném území. Je tedy zřejmé, že stavebnímu úřad jsou poměry v této lokalitě zcela zřejmé.“ (viz str. 26 napadeného rozhodnutí). Žalobci v žalobě toto odůvodnění žalovaného blíže nevyvracejí.

49. Rovněž pokud jde o obecně formulovanou námitku žalobců, že stavebně–technické řešení předmětné stavby nezohledňuje místní poměry, soudu nezbývá, než odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož vyplývá, že se správní orgány i tímto hlediskem zabývaly. Nad rámec již výše uvedeného soud poukazuje na následující část odůvodnění napadeného rozhodnutí: „Už v současné době je lokalita značně různorodá, jsou zde rodinné domy rozličných půdorysů jak přízemní tak s obytným podkrovím, zastřešené sedlovou i valbovou střechou s různými sklony střešních rovin a různou výškou hřebene, s vikýři či střešními okny. Nedá se proto říct že by umisťované rodinné domy mohly nějakým způsobem narušit jednotný ráz lokality, protože lokalita jednotný ráz nemá. […] ke všem navrhovaným rodinným domům je navrhován přístup z komunikace vedoucí u hřbitova, a ne přímo z obytné zóny. Pouze rodinné domy označené A1, B1 a C mají uvažovaný i přístup z obytné zóny. Je tedy patrné, že zvýšený provoz po komunikace v obytné zóně, pokud k němu vlivem výstavby rodinných domů vůbec dojde, bude naprosto minimální.“ (viz str. 29 napadeného rozhodnutí).

50. Námitka žalobců, že umístěním předmětné stavby bude zcela znehodnocen jejich majetek, budou poškozena jejich užívací a vlastnická práva a dojde ke ztrátě hodnoty nemovitostí v dotčené lokalitě, je rovněž blíže neodůvodněná a ničím nepodložená, tudíž ji soud hodnotil jako spekulativní. Soud souhlasí se žalovaným, že pouhým umístěním 6 rodinných domů (byť každý o dvou bytových jednotkách) do dosud nezastavěné proluky v okrajové části území vymezeného jako plocha bydlení, při dodržení všech regulatorních limitů stanovených pro dané území, nemůže bez dalších specifických okolností (které ale žalobci ani konkrétním způsobem netvrdili ani nedokládali) dojít k poklesu ceny nemovitostí v dotčené zóně. Jak judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 4. 2018, č. j. 6 As 340/2017–39, „V rámci územního řízení je sice stavební úřad oprávněn a povinen posoudit námitku snížení tržní ceny sousedních nemovitostí, avšak činí tak jen z pozice nástrojů stavebního zákona, tedy zejména z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací, s obecnými požadavky na výstavbu a se zájmy chráněnými dalšími předpisy.“ Žalovaný tomuto požadavku v napadeném rozhodnutí dostál.

51. Žalovaný se rovněž zabýval námitkami, že dojde ke změně atmosféry klidné rodinné zástavby, když se vyjádřil k otázce případného zásahu do pohody bydlení. Žalobci opět v tomto ohledu tvrzenou změnu klidné rodinné zástavby blíže neodůvodnili, tudíž soudu nezbývá, než i v tomto ohledu odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Soud souhlasí s žalovaným v tom, že prakticky každá stavba, včetně předmětné stavby, může zasáhnout do pohody bydlení v dané lokalitě, ovšem v posuzovaném případě nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by odůvodnily závěr, že by pohoda bydlení byla předmětnou stavbou ovlivněna nad míru přiměřenou a očekávanou s ohledem na regulaci dané lokality stanovenou platnou a účinnou územně plánovací dokumentací. Soud pro úplnost uvádí, že prostý nesouhlas žalobců s umístěním, resp. případnou pozdější realizací předmětné stavby nemůže vést k nezákonnosti napadeného rozhodnutí. I v tomto směru lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který již v rozsudku ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010 – 145 dovodil následující: „Stěžovatelé ani jiné osoby, jejichž práva mohou být územním rozhodnutím dotčena, nemají, a ani mít nemohou, subjektivní veřejné právo na to, aby poměry území, v němž se nachází jejich majetek, byly navždy konzervovány a nemohly se změnit. Změny ve využití území v průběhu času, včetně nejrůznějších stavebních aktivit, jsou přirozenou součástí vývoje společnosti a jednotlivec jim a priori nemá právo bránit. […] Vlastník pozemku má, jak krajský soud správně zdůraznil ve svém rozsudku, právo užívat svůj majetek podle své libosti, pokud se nepřípustně nedotkne práv jiných a pokud nevybočí z mezí přípustné veřejnoprávní regulace. Výstavba bytového domu v navržené podobě ničím takto nepřípustným není. Pokud stěžovatelé namítali, že z hlediska uspokojování společenských zájmů by na místě zamýšlené stavby bytového domu mělo stát např. zdravotní středisko nebo objekt drobných služeb pro obyvatelstvo, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že stěžovatelé nemohou mít subjektivní veřejné právo na určení využití sousedního pozemku a že je čistě na vůli vlastníka pozemku, jakou přípustnou stavbu na něm postaví.“.

52. Vzhledem k tomu, že soud shledal správní uvážení žalovaného i správního úřadu v odborných otázkách ohledně souladnosti předmětné stavby s požadavky uvedenými v § 90 stavebního zákona jako srozumitelné, logické, náležitě odůvodněné a s oporou v závazných stanoviscích dotčených orgánů, resp. v dostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, tak takové posouzení správních orgánů aproboval. Soud na tomto místě odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které: „Úkolem soudu ve správním soudnictví je přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí, tedy posoudit soulad napadeného rozhodnutí se zákonem. Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav. To ovšem neznamená nějakou „imunitu“ závěrů rozhodnutí (odborného) správního orgánu proti soudnímu přezkumu. Znamená to pouze, že správní soud sám nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů, které správní orgán vyslovil ve svém rozhodnutí. Nejedná se o nekritické převzetí závěrů daného správního rozhodnutí, ale správní soud se musí, aniž by rozhodnutí správního orgánu hodnotil po odborné stránce, zabývat zejména tím, zda rozhodnutí spočívá na úplných podkladech, zda správní orgán přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem a námitkám, zda rozhodnutí není v rozporu s ostatními důkazy a zda jeho odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2022, č. j. 10 As 276/2020 – 48, body [33] a [34])

53. Namítali–li žalobci nedostatečné vyhodnocení účinků budoucího užívání stavby (a to opět pouze v obecné rovině) s odkazem na § 111 odst. 2 stavebního zákona, pak se jednalo o námitku nepřípadnou, neboť ta by byla namístě až v řízení o povolení předmětné stavby, tedy až ve fázi navazující na nyní přezkoumávané řízení o umístění předmětné stavby.

54. Pokud jde o obecně formulovanou námitku porušení několika zásad správního procesu, tak i tuto blíže neodůvodněnou námitku soud vyhodnotil jako nedůvodnou, neboť v posuzovaném případě neshledal tvrzené porušení zásady ochrany oprávněných zájmů dotčených osob, služby veřejnosti či umožnění dotčeným osobám uplatňovat jejich práva.

55. S ohledem na vše shora uvedené soud uzavírá, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, když předmětné žádosti vyhověly, neboť předmětnou stavbu hodnotily jako v souladu s požadavky uvedenými v § 90 stavebního zákona a současně nebylo prokázáno, že by umístěním a realizací záměru byly ohroženy zákonem chráněné zájmy, přičemž toto své posouzení i náležitě odůvodnily. Soud v projednávané věci rovněž neshledal v postupu správních orgánů žádné závažné procesní pochybení, které by mělo za následek nezákonnost napadeného, resp. prvostupňového rozhodnutí.

VIII. Rozhodnutí soudu

56. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že žádná z žalobních námitek směřujících proti napadenému rozhodnutí žalovaného nebyla důvodnou. Soud proto ve výroku I. tohoto rozsudku žalobu směřující proti napadenému rozhodnutí zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

IX. Náklady řízení

57. Výrokem II. tohoto rozsudku soud rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve věci plný úspěch. Žalovanému nicméně žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

58. Osoby zúčastněné na řízení nemají ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem nebyla uložena žádná povinnost, a soud taktéž neshledal žádný zvláštního zřetele hodný důvod, pro nějž by bylo namístě náhradu nákladů řízení přiznat. Proto soud výrokem III. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci II. Žaloba III. Vyjádření žalovaného k žalobě IV. Osoby zúčastněné na řízení V. Replika žalobců VI. Průběh řízení VII. Posouzení věci soudem VIII. Rozhodnutí soudu IX. Náklady řízení