57 A 22/2022– 38

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: SochORL s. r. o., IČO: X sídlem Počernická 512/58, 108 00 Praha 10 zastoupen advokátem Vladislavem Jirkou, Ph.D. sídlem Václavské náměstí 807/64, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví sídlem Palackého náměstí 4, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2022, č. j. MZDR 23321/2022–2/PRO, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 8. 12. 2022 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 3. 2022, č. j. KUJCK 38897/2022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci ve smyslu § 109 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“) uloženo nápravné opatření k odstranění nedostatku zjištěného při kontrole, a to nehlásit výsledky antigenních testů na COVID–19 provedených prostřednictvím videohovoru do informačního systému infekčních nemocí (dále též „ISIN“). Uložená nápravná opatření byl žalobce povinen splnit nejpozději do 15 dnů ode dne nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí a o jejich splnění byl povinen podat písemnou informaci správnímu orgánu I. stupně do 15 dnů od uplynutí poskytnuté lhůty.

2. Předně žalobce uvedl, že je oprávněným poskytovatelem zdravotních služeb a mimo jiné provádí testování na přítomnost viru COVID–19 antigenními rapid testy POC Ag (RAT) s certifikací CE IVD, schválenými pro použití v České republice i v jiných členských zemích Evropské unie. Testování antigenními rapid testy probíhá při osobní návštěvě testované osoby v ordinacích či odběrovém místě nebo s využitím technologie videohovoru. Žalobce brojil proti mimoprocesním způsobem získaných poznatků následně užitých jako podkladů pro rozhodnutí. Podle žalobce provedla Bc. A.D. (dále též „svědkyně“) u žalobce soukromě kvazikontrolu a po dohodě s kolegyněmi (úředními osobami správního orgánu I. stupně pověřenými vedením prvoinstančního řízení) o této kvazikontrole podala zprávu ve formě svědecké výpovědi. Takto pořízený důkaz shledává žalobce nezákonným. Zákonné podmínky pro provádění kontroly podle kontrolního řádu nelze dle žalobce obcházet tím, že správní orgán I. stupně vyslechne fyzickou osobu působící na pozici referent – kontrolor odboru zdravotnictví toliko jako svědka. Žalobce namítal, že poznatky získané od Bc. D. následně transformované do formy svědecké výpovědi byly získány v rozporu s právními předpisy. Žalobce ve správním spise postrádá informace o tom, co samotnému výslechu svědkyně předcházelo, a to např. záznamy o komunikaci s kolegyní Bc. K. a další nejmenovanou kolegyní před podstoupením antigenního testu. Dále žalobce postrádal záznamy o komunikaci těchto kolegyň po podstoupení antigenního testu a předvolání Bc. D. k podání svědecké výpovědi. Pochybnosti žalobce nemohou být rozptýleny tvrzením správních orgánů o tom, že kontrola vedená dle kontrolního řádu již byla ukončena, a skutečností, že Bc. D. nebyla oprávněnou osobu v této věci, neboť byla referentkou správního orgánu I. stupně na zdravotním odboru s pracovním zařazením zahrnujícím právě provádění kontrol.

3. Dále žalobce brojil proti neprovedení důkazů jím navržených, které měly sloužit k vyvrácení tvrzení svědkyně, a které byly zapotřebí ke zjištění stavu věci. Podle žalobce za takto zjištěného skutkového stavu nelze postavit najisto, zda svědkyně podstoupila POC Ag (RAT) test u žalobce v ordinaci či s využitím služby online.

4. Podle žalobce existují pochybnosti o nepodjatosti úředních osob, které se podílely na správním řízení, avšak o vznesené námitce podjatosti nebylo řádně rozhodnuto. V případě kolegyň svědkyně se jednalo o námitku pochybnosti o nepodjatosti in rem, neboť došlo k získání informací o předmětu řízení mimoprocesním způsobem ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu. Žalobce je přesvědčen, že o jím podané námitce podjatosti nebylo dosud řádně a v souladu s § 14 správního řádu rozhodnuto. Ve sdělení ze dne 23. 2. 2022 byly vyhodnoceny námitky podjatosti proti úředním osobám jako nepřípustné. Žalobce nerozporuje, že podle § 14 odst. 2 správního řádu samotný služební poměr nebo pracovněprávní nebo jiný obdobný vztah ke státu nebo k územnímu samosprávnímu celku u úřední osoby neznamená vyloučení takové osoby pro podjatost. To však nevylučuje individuální posouzení podjatosti v souladu s důvody uvedenými v odstavci 1 tohoto ustanovení. Žalobce je přesvědčen, že důvody, pro něž měl pochybnosti o nepodjatosti úředních osob, spadaly pod § 14 odst. 1 správního řádu, a proto o nich mělo být rozhodnuto. V uvedeném postupu správních orgánů tak žalobce spatřuje vadu řízení, která mohla mít vliv na rozhodnutí ve věci samé.

5. Dalším žalobním bodem žalobce brojí proti prvostupňovému rozhodnutí, podle něhož měl hlásit do ISIN výsledky antigenních testů provedených prostřednictvím videohovoru v rozporu s platnými mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví. Žalobce k tomu uvádí, že taková tvrzení nemají oporu v provedeném dokazování a tvrzený rozpor s platnými mimořádnými opatřeními není v souladu s právní úpravou platnou a účinnou k rozhodnému dni. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 14601/2021–23/MIN/KAN bylo zrušeno před vydáním napadeného rozhodnutí, rovněž Nejvyšší správní soud prohlásil toto mimořádné opatření za nezákonné, a to právě v části, na níž žalovaný odkazuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2022, č. j. 8 Ao 36/2021–79. Žalobce nesouhlasí s tvrzením, že se dopustil porušení mimořádného opatření č. j. MZDR 47828/2020–29/MIN/KAN a mimořádného opatření č. j. MZDR 60890/2020–2/MIN/KAN, když řádně hlásil výsledky do informačního systému infekčních nemocí. Podle žalobce mohla být porušena povinnost uložená citovanými mimořádnými opatřeními pouze tím, že by nehlásil výsledky antigenních testů do ISIN. Žalobce má za to, že se nedopustil porušení žádné podmínky při poskytování zdravotních služeb, a proto mu neměla být ukládána nápravná opatření ve smyslu zákona o zdravotních službách. Testy prováděné žalobcem, jako poskytovatelem zdravotních služeb, byly úkonem diagnostické péče prováděné za účelem zjišťování zdravotního stavu pacienta. Žalobce zastává názor, že testování si neprovádí sama testovaná osoba, nýbrž zdravotnický pracovník, jenž test vyhodnocuje a nese plnou odpovědnost za jeho správné provedení.

6. Bylo–li prováděno testování ze slin, odběr vzorku slin byl prováděn v souladu s návodem výrobce, opět pod dohleden vyškoleného zdravotnického personálu žalobce. Postup při testování ze slin se dle žalobce shoduje ve všech podstatných aspektech při testování v ordinaci s testováním za využití videohovoru. Vyhodnocení opět provádí vyškolený zdravotnický personál žalobce jako poskytovatele zdravotních služeb. Žalobce podotýká, že postup realizace testů byl výrobcem navržen tak, aby jej bylo možno využít jako samotestu, přičemž předmětné testy byly také právě pro samotestování schváleny. Jako nelogickou shledává žalobce argumentaci správních orgánů, jenž dohled zdravotnického pracovníka v ordinaci pokládá za provádění testů, avšak dohled zdravotnického pracovníka prostřednictvím online služby již za provedení testu neuznává. Tisková zpráva tiskového oddělení ministerstva zdravotnictví ze dne 13. 8. 2021, která je součástí správního spisu a o níž správní orgán I. stupně opírá své závěry, není dle žalobce aktuální, zároveň žalobce dodává, že odkazované závěry tiskové zprávy byly překonány rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 8 Ao 36/2021.

7. V uložení nápravných opatření žalobce shledává nezákonné omezování při poskytování zdravotních služeb. Správní orgány pro svůj postup neměly žádný zákonný podklad.

II. Vyjádření žalovaného správního orgánu

8. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby, vyjádřil se k žalobním námitkám a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

9. Žalovaný ke konstrukci žalobce o tvrzeném zastírání kontroly svědeckou výpovědí Bc. D. uvádí, že v době, kdy svědkyně podstoupila u žalobce předmětný antigenní test i v době uskutečnění svědecké výpovědi, byla na mateřské dovolené, se na správním řízení ani na kontrole u žalobce se nikterak nepodílela. Žalovaný zdůrazňuje, že neexistují žádné omezující podmínky pro to, kdo může být svědkem a kdo nikoliv, pouze nemůže být taková osoba současně účastníkem řízení. Žalovaný označil žalobcovo pojetí podjatosti úředních osob za absurdní, směřující k situaci, že by žalovaný v postavení příslušného správního orgánu nemohl vést jakékoliv správní řízení, či kontrolu vůči každému poskytovateli zdravotních služeb, jenž kdy měl ve své péči některého ze zaměstnanců žalovaného, a to přesto, že se tento zaměstnanec na rozhodování příslušné věci nepodílí a je pouze kolegou oprávněné úřední osoby. Žalovaný upozorňuje, že svědecká výpověď Bc. D. nebyla jediným podkladem pro skutková zjištění, neboť významné byly také skutečnosti zjištěné při kontrole a informace sdělené samotným žalobcem v průběhu řízení.

10. Žalovaný považoval za rozhodné dvě skutečnosti, a to, zda žalobce provádí vyšetření na přítomnost onemocnění COVID–19 antigenním testem rovněž prostřednictvím videohovoru, a dále, zda i v tomto případě výsledek takto provedeného testu hlásí do informačního systému infekčních nemocí. Obě skutečnosti byly dle žalovaného jednoznačně prokázány. Žalovaný zdůrazňoval, že jeho kontrolní pravomoc a na ni navázaná pravomoc ukládat nápravná opatření má širší dosah, než je zákon o zdravotních službách a jeho prováděcí předpisy. Žalovaný poukazoval na § 107 písm. a), b) nebo c) zákona o zdravotních službách, dle nichž kontrolní orgány při výkonu kontrolní činnosti kontrolují plnění povinností a podmínek stanovených tímto zákonem nebo jinými právními předpisy upravujícími zdravotní služby nebo činnosti související se zdravotními službami. Podle žalovaného žalobce při testování online neposkytoval žádnou zdravotní službu, neprovedl test, jak stanovovala mimořádná opatření, a tedy neoprávněně vstupoval do ISIN a zadával údaje o činnosti, kterou nevykonal a jejich řádné provedení, i přes veškeré ujištění, nemohl garantovat. Žalovaný uvádí, že opatří–li si testovací sadu sám pacient, nemůže poskytovatel zdravotních služeb (žalobce) garantovat, zda se nejedná o padělek zdravotnického prostředku, odkud byl pořízen nebo jak s touto sadou testovaný pacient do provedení testu nakládal. Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž bylo částečně zrušeno mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 14601/2021–23/MIN/KAN, nemůže nic změnit na charakteru testování. Částečně zrušené mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví regulovalo zcela jinou problematiku, a to nedůvodné rozlišování doby platnosti jednotlivých antigenních testů. Nicméně i toto opatření rozlišuje mezi antigenním samotestem za přihlížení zdravotnického pracovníka distančním způsobem a antigenním testem provedeným poskytovatelem zdravotních služeb.

III. Obsah správního spisu

11. Do správního spisu bylo založeno stanovisko k provádění online testování na COVID–19 ze dne 13. 8. 2021 aktualizované dne 1. 9. 2021 vypracované žalovaným. Žalovaný ve stanovisku uvedl, že samotest na COVID–19 provedený pod vzdáleným dohledem zdravotníka je podle platných právních předpisů testem provedeným laickou osobou, a tak jej nelze považovat za zdravotní službu. Výsledky takto provedeného samotestu nemohou být podle mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví vkládány do informačního systému infekčních nemocí (ISIN). Dále bylo ve správním spise uloženo mimořádné opatření ze dne 26. 8. 202, č. j. MZDR 14601/2021 – 23/MIN/KAN, mimořádné opatření ze dne 28. 5. 2021, č. j. MZDR 47828/2020 – 29/MIN/KAN a mimořádné opatření ze dne 5. 3. 2021, č. j. MZDR 60890/2020 – 2/MIN/KAN. Rovněž byl založen protokol o kontrole ze dne 24. 11. 2021, č. j. KUJCK 130694/2021 informující o proběhnuvší kontrole zahájené dne 17. 9. 2021 a skončené dne 3. 11. 2021, jejímž předmětem bylo plnění povinností a podmínek stanovených zákonem č. 372/2011 Sb.

12. Dne 22. 9. 2021 správní orgán I. stupně obdržel od žalobce odpovědi na dotazy položené jím jakožto kontrolním orgánem dne 16. 9. 2021 v rámci řízení o kontrole. Žalobce v této písemnosti potvrdil, že provádí mimo jiné také testování na COVID–19 s využitím technologie videohovoru, dále popsal, jakým způsobem takové testování provádí.

13. Dne 15. 10. 2021 správní orgán I. stupně oznámil zahájení řízení s poskytovatelem zdravotních služeb (žalobcem) o uložení nápravného opatření k odstranění zjištěného nedostatku při kontrole. Dne 29. 10. 2021 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno vyjádření žalobce k podkladům rozhodnutí. Žalobce ve vyjádření uvedl, že považuje za předčasné uvažování o nápravném opatření, jestliže ještě nebyla provedena kontrola na místě. Dále podotkl, že obsahem spisu je mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 14601/2021 – 23/MIN/KAN, jehož zákonnost je posuzována u Nejvyššího správního soudu.

14. Součástí správního spisu je také protokol o kontrole ze dne 24. 11. 2021, č. j. KUJCK 130694/2021, předmětem kontroly bylo plnění povinností a podmínek stanovených zákonem o zdravotních službách. Výsledkem provedené kontroly byl závěr, že provádění online testování na COVID–19 nelze považovat za poskytování zdravotních služeb, neboť se jedná o samotest testované osoby a z toho důvodu hlášení výsledků testů kontrolovanou osobou do ISIN je v rozporu s mimořádnými opatřeními.

15. Dne 31. 1. 2022 bylo provedeno ústní jednání ve věci, při němž byla vyslechnuta svědkyně, ústnímu jednání byl přítomen zástupce žalobce, jenž kladl svědkyni otázky. Do správního spisu bylo dále založeno lékařské potvrzení o výsledku antigenního testu na průkaz antigenu SARS – CoV–2 (certifikát o provedeném testu) vydané svědkyni po otestování dne 16. 1. 2022.

16. Dne 3. 2. 2022 správní orgán I. stupně obdržel námitku podjatosti úředních osob uplatněnou žalobcem. Žalobce poukazoval na to, že svědkyně byla v rozhodné době úřední osobou žalovaného na odboru zdravotnictví – oddělení zdravotní správy na pozici referent – kontrolor. Žalobce dále podotkl, že veškeré pochybnosti, které ho v souvislosti s tímto řízením napadají, mohou nasvědčovat systémové podjatosti všech osob v zaměstnaneckém nebo v jiném vztahu k Jihočeskému kraji, potažmo žalovanému. Dne 23. 2. 2022 vydal správní orgán I. stupně sdělení č. j. KUJCK 21934/2022 k námitce podjatosti všech úředních osob uplatněné dne 3. 2. 2022, že o podané námitce není třeba rozhodovat, neboť je ze zákona nepřípustná. Žalovaný poukazoval rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 89/2010 – 119 věnující se riziku systémové podjatosti. Žalovaný podotkl, že Jihočeský kraj není účastníkem řízení, přímo se ho řízení v žádném případě netýká, z okolností případu nevyplývá ani evidentní nepřímý zájem. Žalovaný k tomu uzavřel, že na úřední osoby nelze pouze z důvodu zaměstnaneckého poměru, bez dalších přistupujících okolností, nahlížet jako na potenciálně podjaté, což plyne z § 14 odst. 1 a jeho vazby na odstavec 2, a tak o podané námitce není nutné rozhodovat, neboť je nepřípustná.

17. Dne 29. 3. 2022 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž bylo žalobci uloženo nápravné opatření k odstranění nedostatků zjištěných při kontrole. Dále bylo stanoveno splnit nápravná opatření ihned a podat písemnou informaci o splnění nápravných opatření. Dne 25. 4. 2022 obdržel správní orgán I. stupně odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí, odvolací námitky byly takřka shodné se žalobními body. Dne 29. 9. 2022 bylo vydáno napadené rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto tak, že podle § 90 odst. 5 správního řádu bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí.

IV. Právní názor soudu

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„s. ř. s.“).

19. Žaloba není důvodná.

20. Žalobce v prvé řadě namítal procesní vady, k nimž mělo dojít již v řízení před správním orgánem I. stupně, a to způsob opatřování podkladů rozhodnutí ze strany správního orgánu I. stupně. Podle žalobce byly mimoprocesním způsobem získány poznatky svědkyně o absolvování POC Ag (RAT) testu u žalobce za využití online služby. Krajský soud neshledává tuto žalobní námitku důvodnou, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující mimoprocesnímu způsobu získaní poznatků o podstoupení testu u žalobce a provedení tak nezákonného důkazu spočívajícího v nepřípustné transformaci do formy „svědecké výpovědi“.

21. V projednávané věci není rozhodné, jakým způsobem správní orgán I. stupně prvně pojal zájem o zjištění, jaké zdravotní služby žalobce poskytuje a jejichž výsledky následně zadává do systému ISIN. Rozhodné je, aby byl zjištěn skutkový stav správně, byl vytvořen přesvědčivý obraz o skutkových událostech, jenž má oporu v zákonných důkazech. Podle § 3 správního řádu nevyplývá–li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

22. Zmínky žalobce o jakési „kvazikontrole“, kterou měla svědkyně dle žalobce provést, nemají žádnou oporu v důkazech a jeví se tak zcela nerelevantní. Jak sám žalovaný ve vyjádření k žalobě uváděl, kontrolní řád nabízí správním orgánům v pozici kontrolního orgánu možnost provést tzv. „kontrolní nákup“. Z toho důvodu se nejeví námitka žalobce o „nastrčení“ Bc. D. k ověření poskytovaných zdravotních služeb jako opodstatněná. Nadto je nutné zdůraznit, že Bc. D. v době poskytnutí svědecké výpovědi a též v době, kdy využila služeb žalobce, čerpala mateřskou dovolenou, jak vyplývá z jejího sdělení při svědecké výpovědi i z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, čili nemohla žádným způsobem provádět kontrolu ve smyslu kontrolního řádu. Tvrzení žalobce o tom, že fyzická osoba působící na pozici referent – kontrolor odboru zdravotnictví byla vyslechnuta jako svědek, nebylo pravdivé. Svědkyně Bc. D., toho času na mateřské dovolené, nemohla vykonávat práci pro svého zaměstnavatele, nijak se nepodílela na správním řízení a kontrole jako úřední osoba, zakomponována do správního řízení byla pouze jako svědkyně.

23. Svědecká výpověď Bc. D. byla podle názoru krajského soudu provedena zcela v souladu se zákonem, přičemž se ho účastnil i zástupce žalobce, jenž mohl svědkyni pokládat otázky. Vzhledem k tomu, že není sporu o provedení svědecké výpovědi Bc. D., proti němuž samotnému nemá žalobce žádných námitek, nepoukazuje na porušení právních předpisů v souvislosti s touto svědeckou výpovědí, tak krajský soud nepochybuje o zákonnosti tohoto důkazu. Poznatky, z nichž správní orgány vycházely, byly získány ze zmiňovaného svědeckého výslechu, nelze tudíž shledat důvodnou námitku žalobce o mimoprocesním způsobem získaných poznatcích. Žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které ve svědecké výpovědi nezazněly, ale správní orgány je užily, aniž by sdělily jejich původ.

24. Dále bylo žalobcem brojeno proti absenci písemného předvolání Bc. D. k podání svědecké výpovědi. Krajský soud k tomu podotýká, že absence písemného předvolání by byla zásadní zejména v případě, že by se svědkyně nedostavila, neexistoval by žádný záznam o řádném předvolání, a tudíž by nebylo možné navázat následky s nedostavením spojené. V nyní projednávané věci byla svědkyně patrně předvolána interně svými kolegyněmi. Ačkoliv je takový postup správního orgánů nestandardní a nekoresponduje s § 59 správního řádu, tak to nemá vliv na zákonnost svědecké výpovědi. Žalobce nebyl nijak zkrácen na svých veřejných subjektivních právech nesprávným způsobem předvolání svědkyně. Svědkyně Bc. D. se řádně a včas dostavila k podání výpovědi, aniž by byla předvolána v souladu s právními předpisy, a poskytla věrohodný a ucelený popis projednávaných událostí.

25. Rovněž nelze přisvědčit ani tvrzení žalobce, že správní orgány dostatečně nereagovaly na námitky vztahující se právě ke shora zmiňovaným výhradám vůči provedené svědecké výpovědi. Žalovaný i správní orgán I. stupně se dostatečně vypořádali se všemi žalobcem vznesenými námitkami proti způsobu opatřování podkladů pro rozhodnutí a zákonnosti provedené svědecké výpovědi. Žalobce dezinterpretuje sdělení svědkyně a správních orgánů o jejím pracovním zařazení na pozici referentka u správního orgánu I. stupně na odboru zdravotnictví. Opakovaně bylo sděleno, že Bc. D. v této věci nevystupovala jako referentka, neboť čerpala mateřskou dovolenou, a tak její postavení v této věci bylo pouze postavení svědkyně, což korespondovalo s § 55 správního řádu.

26. Žalobce dále namítal, že správní orgány neprovedly žádný z jím navržených důkazů, jimiž mohla být vyvrácena tvrzení svědkyně. Podle žalobce neměly správní orgány dostatek důkazů prokazujících absolvování svědkyně antigenního testu za využití online služby. Krajský soud má za to, že správní orgány dostatečně vysvětlily, z jakého důvodu neshledaly důvody pro provedení žalobcem navržených důkazů, a to pro již jednoznačně zjištěný skutkový stav. Svědecká výpověď Bc. D. nebyla jediným podkladem rozhodnutí, správní orgány při svém rozhodování vycházely také z vyjádření žalobce jako kontrolované osoby ze dne 22. 9. 2021, z mimořádných opatření založených do správního spisu, stanoviska žalovaného k provádění online testování na covid či žádanky na vyšetření. Není tudíž pochyb, že správní orgány měly dostatečně zjištěný skutkový stav podložený relevantními důkazy, a proto se jevilo provedení dalších výslechů žalobcem navržených svědků jako nadbytečné. Krajský soud má za to, že svědkyně absolvovala POC Ag (RAT) test u žalobce za využití online služby, veškerá zjištění a tvrzení svědkyně i správních orgánů jsou konzistentní a tvoří jednotný ucelený řetězec skutečností osvědčujících jejich tvrzení.

27. Další žalobní námitkou žalobce namítal, že nebylo řádně rozhodnuto o jeho námitce podjatosti uplatněné dne 3. 2. 2022. Správní orgány se dle žalobce nezabývaly vznesenými konkrétními námitkami pochyb o nepodjatosti in rem ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu. Žalobce se domníval, že vznesl konkrétní důvody pochyb o nepodjatosti ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu u Bc. K. (oprávněné úřední osoby) a další úřední osoby, s nimiž svědkyně soukromě komunikovala. Krajský soud má za to, že žalobcem uplatněná námitka podjatosti byla vypořádána sdělením ze dne 23. 2. 2022, v němž byla obsáhle vysvětlena neexistence systémové podjatosti, na níž žalobce při vznesení námitky podjatosti dne 3. 2. 2022 primárně mířil. Systémovou podjatost žalobce spatřoval ve veškerých poukazovaných postupech úředních osob. Rovněž komunikace mezi svědkyní a úředními osobami správního orgánu I. stupně mohla dle žalobce nasvědčovat systémové podjatosti, což uvedl v bodě 11 podání ze dne 3. 2. 2022. Jaký konkrétní poměr k předmětu řízení by úřední osoby správního orgánu I. stupně měly mít, však žalobce nepředestřel. Správní orgán I. stupně vyřídil vznesenou námitku podjatosti prostým sdělením dne 23. 2. 2022 navzdory tomu, že podle § 14 odst. 3 správního řádu mělo být užito formy usnesení. Žalobce proti samotnému nedodržení formy výslovně nebrojil, proto krajský soud vážil, zda k takovému pochybení měl přihlédnout z moci úřední. Krajský soud neshledal v postupu správních orgánů při vyřizování námitky podjatosti takové pochybení, které by bylo sto ovlivnit zákonnost rozhodnutí a zasáhnout do veřejných subjektivních práv žalobce, přičemž neexistují relevantní důvody, které by vzbudily pochybnost o tom, že je rozhodováno nepodjatými úředními osobami. Krajský soud dospěl k závěru, že po materiální stránce byla námitka podjatosti žalobce řádně vypořádána, rovněž žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že námitka podjatosti nebyla důvodná. Dle soudu na zákonnost meritorního rozhodnutí nedodržení formy při rozhodování o námitce podjatosti nemělo vliv. V souvislosti s užitou formou sdělení pro vyřízení vznesené námitky podjatosti krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2017, č. j. 4 As 2/2017–57: „Nejvyšší správní soud podotýká, že rozhodnutí o námitce podjatosti nemusí být bezvýjimečně vždy učiněno ve formě usnesení. Dále upozorňuje, že ze vznesené námitky podjatosti by měl vyplývat konkrétní zájem pracovníka správního úřadu na výsledku řízení, pro který lze pochybovat o jeho nepodjatosti a jeho možnost ovlivnit řízení.“ (pozn. podtrženo soudem)

28. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí nemělo oporu v provedeném dokazování ani v právních předpisech platných a účinných ke dni vydání napadeného rozhodnutí, a proto jej považoval za věcně nesprávné a nezákonné. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 14601/2021–23/MIN/KAN bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2022, č. j. 8 Ao 36/2021–79 shledáno v části čl. I bodu 16 písm. e) ve slovech „nejdéle před 24 hodinami“ v rozporu se zákonem. Krajský soud upozorňuje na skutečnost, že část mimořádného opatření, kterou Nejvyšší správní soud shledal ve zmiňovaném rozsudku v rozporu se zákonem, se však věcně nijak nedotýkala projednávané věci, a proto argument žalobce ohledně shledané nezákonnosti mimořádného opatření Nejvyšším správním soudem nebyl důvodný. Jak shrnul již správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí, rozpor se zákonem byl spatřován pouze v době platnosti, po kterou se může osoba, která podstoupila rychlý antigenní test prostřednictvím online služby, účastnit aktivit s tím, že rozlišení mezi délkou platnosti není v mimořádném opatření řádně odůvodněno. Uvedené však nijak nesouvisí s nyní projednávanou věcí týkající se toho, zda online prováděné testování antigenními testy bylo zdravotní službou, a měly tudíž být výsledky testování hlášeny do ISIN.

29. Žalobce dále sporuje výklad mimořádného opatření ze dne 28. 5. 2021, č. j. MZDR 47828/2020–29/MIN/KAN a mimořádného opatření ze dne 5. 3. 2021, č. j. MZDR 60890/2020–2/MIN/KAN ukládající poskytovatelům zdravotních služeb, kteří provádějí vyšetření na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS–CoV–2 prostřednictvím POC Ag (RAT) antigenních testů, povinnost bezodkladně elektronicky hlásit do Informačního systému infekčních nemocí (ISIN) informaci o každém výsledku POC (RAT) antigenního testu na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS–CoV–2. Konstrukci žalobce založenou na tom, že nemohl porušovat povinnost hlásit výsledky POC (RAT) testů do ISIN tím, že hlásil výsledky ve větším rozsahu, než mu bylo uloženo, krajský soud nepřisvědčil. Povinnost hlásit výsledky POC (RAT) antigenních testů se vztahovala pouze na poskytovatele zdravotních služeb provádějící vyšetření na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS–CoV–2, jak plyne z čl. I. mimořádného opatření ze dne 5. 3. 2021, č. j. MZDR 60890/2020–2/MIN/KAN. Žalobce vkládal do ISIN informace o výsledcích antigenních testů prováděných též online, u nichž má krajský soud za to, že nejsou podřaditelné pod zdravotní služby, neboť u nich není prováděno vyšetření na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS–CoV–2, které je s ohledem na distanční způsob testování vyloučené. Zdravotnický pracovník neposkytuje v těchto případech zdravotní službu (blíže viz bod 31 tohoto rozsudku), neprovádí vyšetření, pouze dohlíží na správné provedení samovyšetření (samotestu), a proto neměly být tímto způsobem zjištěné výsledky antigenních testů zadávány do ISIN, neboť se nejednalo o výsledky, na něž se vztahovala povinnost hlásit je do ISIN uložená mimořádnými opatřeními. S ohledem na uvedené dospěl krajský soud k závěru, že k porušování mimořádného opatření mohlo docházet nejen nenahlašováním výsledků certifikovaných antigenních testů do ISIN, a tím neplnění uložené povinnosti, ale také hlášením výsledků získaných jinak než vyšetřením poskytovatelem zdravotních služeb, čili způsobem nepředpokládaným mimořádným opatřením a nesplňujícím tak kritéria stanovená mimořádným opatřením pro provádění antigenních testů.

30. Krajský soud považuje za nepochybné, že jednáním žalobce docházelo k porušování povinnosti formulované v mimořádných opatřeních. Žalobce namítá, že postup správních orgánů podle zákona o zdravotních službách a uložení nápravných opatření bylo v rozporu s právními předpisy. Tomu však krajský soud nepřisvědčil a shoduje se se závěrem žalovaného formulovaným ve vyjádření k žalobě o zákonnosti uložení nápravných opatření. Podle § 108 odst. 1 zákona o zdravotních službách při výkonu kontrolní činnosti kontrolní orgány podle § 107 písm. a), b) nebo c) kontrolují plnění povinností a podmínek stanovených tímto zákonem nebo jinými právními předpisy upravujícími zdravotní služby nebo činnosti související se zdravotními službami. (pozn. podtrženo soudem) Mezi jiné právní předpisy jistě lze zařadit zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví či zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii COVID–19 a o změně některých zákonů, na jejichž základě byla vydána také předmětná mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 28. 5. 2021, č. j. MZDR 47828/2020–29/MIN/KAN a ze dne 5. 3. 2021, č. j. MZDR 60890/2020–2/MIN/KAN. Tato mimořádná opatření upravovala povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb při provádění antigenních testů na přítomnost onemocnění COVID–19 jakožto úkonů diagnostické zdravotní péče a úkonů navazujících na toto testování, jak poukazoval též žalovaný. Z uvedeného důvodu byl postup správních orgánů spočívající v uložení nápravných opatření zcela v souladu s právními předpisy a nelze se ztotožnit s žalobcem ohledně domnělého nezákonného uložení nápravných opatření.

31. Posouzení, zda provedení testování POC Ag (RAT) testy online je zdravotní službou ve smyslu zákona o zdravotních službách, se stalo stěžejní žalobní námitkou. Žalobce namítal, že se jedná o úkon diagnostické péče, jenž provádí zdravotnický pracovník, ten také test vyhodnocuje a nese plnou odpovědnost za jeho správné provedení. Žalobce nesouhlasí s tím, že by se jednalo o samotest. Krajský soud nepovažuje za účelné popisovat celý proces provedení testování ze slin, neboť na tom se žalobce i žalovaný shodují a rovněž panuje shoda i na tom, že průběh samotného testování by byl převážně shodný, ať už by probíhal v ordinaci či kdekoli jinde. Nicméně v případě provádění antigenního testu online nemůže poskytovatel zdravotních služeb dohlížející na provedení testu zaručit, že se jedná o testovací sadu pořízenou od příslušného distributora nebo poskytovatele lékařské péče, resp. nejedná se o padělek, rovněž je vyloučeno, aby nesl odpovědnost za nakládání s testovací sadou v souladu s pokyny výrobce. S argumentací žalovaného, že poskytovatel zdravotních služeb nemohl zaručit, jak pacient s testovací sadou nakládal, zda ji nevystavil mrazu, slunečnímu záření či jiným nepříznivým vlivům před provedením testu online, a tím ovlivnit validitu výsledku provedeného testu, nelze než souhlasit. Nakládání s testovací sadou nemohl žalobce nijak ovlivnit a krajský soud shledává uvedené za zásadní při posuzování toho, zda testování online lze považovat za poskytování zdravotních služeb. Lze si klást otázky také v souvislosti s kvalitou spojení videohovoru, zda zdravotnický pracovník byl schopen rozpoznat z antigenního testu i slabý proužek značící pozitivitu. S ohledem na zmíněné skutečnosti poskytovatel zdravotních služeb není schopen nést odpovědnost za validitu výsledku testu, jestliže nemá jistotu neznehodnocení testovací sady.

32. Antigenní testy jsou prováděny laickou osobou, skutečnost, že zdravotničtí pracovníci zajišťují nějakou míru dohledu nad prováděním testu distančním způsobem, neznamená, že jej ony sami provádí, jak se domnívá žalobce, to je z podstaty věci prakticky vyloučené. Nutno opětovně zdůraznit, že v případě provedení antigenního testu v ordinaci je zdravotnický pracovník zárukou toho, že bude užito neznehodnocené testovací sady pořízené od příslušného distributora a dojde k důkladnému otestování v souladu s pokyny výrobce. Při dohledu nad testováním online zdravotnický pracovník jen pasivně dohlíží na splnění podmínek, které lze aktuálně ověřit, ale již nemůže zaručit bezvadné nakládání s testovací sadou, u níž nedošlo ke snížení validity, a další zmíněné úkony.

33. Závěrem se krajský soud vypořádává s poslední žalobní námitkou brojící proti tiskové zprávě žalovaného označené „Stanovisko k online testování“ ze dne 13. 8. 2021, aktualizované ke dni 1. 9. 2021, na níž bylo odkazováno v prvostupňovém rozhodnutí. Žalobce shledává stanovisko neaktuální a překonané rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2022, č. j. 8 Ao 36/2021–79. K rozsudku Nejvyššího správního soudu krajský soud dodává, že jím byla řešena především délka platnosti rychlých antigenních testů. Jak upozorňovaly správní orgány a žalobce si toho podle všeho byl rovněž vědom: „(…) Nejvyšší správní soud se v tomto řízení nezabýval ani hodnocením (mezi účastníky zjevně) sporné otázky (kritéria), zda je provedení on–line testu zdravotní službou ve smyslu zákona o zdravotních službách či nikoliv. Takové kritérium totiž v dané věci neplyne z textu mimořádného opatření ani jeho odůvodnění. Je sice třeba respektovat, že odpůrce může v řízení před soudem ve vyjádření k návrhu dovysvětlit některé dílčí otázky neobsažené v odůvodnění mimořádného opatření. Odpůrce však nemůže zpětně měnit důvody jím vydaného opatření, a to v podstatě jen v závislosti na argumentaci toho či onoho navrhovatele v soudním řízení (viz rozsudek NSS ze dne 2. 9. 2021, čj. 9 Ao 13/2021–36). (…) Důsledkem tohoto rozhodnutí soudu totiž je vyslovení nezákonnosti rozlišování doby platnosti rychlých antigenních testů podle písm. b) a písm. e) za středníkem čl. I bodu 16 mimořádného opatření, což bylo zjevně smyslem a podstatou podaného návrhu.“ Žalobce se však pokouší vztáhnout vyslovenou nezákonnost na celou část čl. I bodu 16 písm. e) mimořádného opatření č. j. MZDR 14601/2021–23/MIN/KAN, což je nesprávné. Samotný výrok I. posuzovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu zní: „Opatření obecné povahy odpůrce ze dne 26. 8. 2021, čj. MZDR 14601/2021–23/MIN/KAN, bylo v části čl. I bodu 16 písm. e) ve slovech „nejdéle před 24 hodinami“ v rozporu se zákonem.“ Z výroku je zřejmé, že nezákonnost byla shledána pouze v případě užitých slov „nejdéle před 24 hodinami“, ve zbytku již nezákonnost konstatována nebyla. Žalobní argumentace založená na rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2022, č. j. 8 Ao 36/2021–79, jenž dle žalobce prokazoval nezákonnost celé části čl. I bodu 16 písm. e) mimořádného opatření č. j. MZDR 14601/2021–23/MIN/KAN, byla s ohledem na shora uvedené shledána nedůvodnou.

34. Stanovisko k provádění online testování na COVID–19 bylo jasným vodítkem nejen pro správní orgán I. stupně, ale sloužilo i veřejnosti k objasnění rozlišování mezi jednotlivými druhy testů. Bylo jím prezentováno oficiální stanovisko žalovaného k popsaným skutečnostem, jednalo se však pouze o neformální a nezávaznou listinu. Krajský soud nesouhlasí s tvrzením žalobce, že se stanovisko stalo neaktuálním a překonaným v důsledku vydání citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Opětovně krajský soud uvádí, že Nejvyšší správní soud vyslovil rozpor se zákonem pouze v určité části shora specifikované, v části netýkající se části rozporné se zákonem, bylo stanovisko nadále použitelné.

35. Krajský soud uzavírá, že správní orgány postupovaly zcela v souladu s právními předpisy, nepřekračovaly svým výkladem skutečný smysl zákonných ustanovení, výstižně a přesvědčivě vysvětlily důvody a okolnosti svého postupu.

V. Závěr, náklady řízení

36. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.