57 A 25/2025– 38

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobců: a) J. S., narozený dne X bytem X b) R. V., narozený dne X bytem X oba zastoupeni advokátkou Mgr. Jarmilou Holbovou sídlem Hálkova 1229/44, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 01 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze 1. 8. 2025, sp. zn. OZZL 72962/2025/pelh SS, čj. KUJCK 91464/2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajský soud se v této věci zabývá otázkou, do jaké míry je v řízení o trvalém odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu závazná částka finančního odvodu vymezená souhlasem správního orgánu s tímto odnětím.

2. Rozhodnutím stavebního úřadu Magistrátu města České Budějovice ze dne 27. 12. 2024, sp. zn. SU/2655/2024 Mo, čj. SU/2655/2024–3, byl ve společném stavebním a územním řízení schválen stavební záměr žalobců – stavba skladu na pozemku p. č. X (orná půda) v k. ú. X. Realizaci stavby stavební úřad podmínil mj. dodržením podmínek stanovených závazným stanoviskem odboru životního prostředí Magistrátu města České Budějovice, kterým byl udělen souhlas s trvalým odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu ze dne 3. 6. 2024, sp. zn. OOZP/5355/2024 For, čj. OOZP/6312/2024 For. Z něj vyplývá mj. i to, že orientační výše odvodu za trvalé odnětí bonitované půdně ekologické jednotky BPEJ 5.56.00 o výměře 928 m2 a částečně BPEJ 5.52.01 o výměře 1 067 m2 činí 117 749 Kč. K tomu dotčený správní orgán dále doplnil, že při rozhodování o odvodech orgán ochrany ZPF vychází z právního stavu účinného ke dni nabytí právní účinnosti prvního povolovacího aktu vydaného ve věci podle zvláštních právních předpisů, popř. z rozhodnutí o souhlasu dle § 11 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně ZPF („zákon o ochraně ZPF“).

3. Rozhodnutím odboru životního prostředí Magistrátu města České Budějovice ze dne 19. 5. 2025, čj. OOZP/4612/2025 For, byla žalobcům na základě § 11 odst. 2 zákona o ochraně ZPF stanovena povinnost uhradit finanční odvod za trvalé odnětí půdy ze ZPF o výměře 0,1995 ha na pozemku p. č. X – orná půda v k. ú. X ve výši 1 447 034 Kč. Prvostupňový orgán v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že při rozhodování o odvodu se v souladu s § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF vychází z právního stavu ke dni nabytí právní účinnosti prvního povolovacího aktu vydaného ve věci podle jiných právních předpisů – rozhodnutí o společném povolení nabylo právní moci dne 6. 2. 2025. Z tohoto důvodu bylo nutné přepočítat výši finančních odvodů v souladu s novelou zákona o ochraně ZPF č. 183/2024 Sb., která navýšila koeficienty za třídy ochrany a zároveň vymezila novou skupinu faktorů E – pro pozemky, které navazují na zastavěné území, jsou–li na nich umisťovány stavební záměry pro obchod, výrobu nebo skladování. Základní cena zemědělské půdy dle BPEJ byla stanovena podle přílohy č. 4 oceňovací vyhlášky Ministerstva financí č. 441/2013 Sb.

4. Žalovaný odvolání žalobců proti posledně zmíněnému prvostupňovému rozhodnutí zamítl a toto v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil. K výši odvodu za trvalé odnětí půdy ze ZPF uvedl a zdůvodnil, že tato byla určena v souladu se zákonem. Žalobci byli v souhlasu s odnětím upozorněni, že výše odvodu bude stanovena podle právního stavu ke dni nabytí účinnosti prvního povolovacího aktu vydaného ve věci podle zvláštních právních předpisů. Souhlas s odnětím byl vydán formou závazného stanoviska a účinným a vykonatelným se stal až nabytím právní moci stavebního povolení (tedy ke dni 6. 2. 2025), tímto okamžikem také vzniklo právo na odejmutí půdy ze ZPF a společně s tím také povinnost zaplatit za toto odnětí odvody stanovené v § 11 zákona o ochraně ZPF.

II. Shrnutí žaloby

5. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dne 7. 10. 2025 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

6. V žalobě podrobně popisují průběh správního řízení a namítají, že správní orgán prvního stupně bez upozornění přepočítal výši odvodu podle novely zákona o ochraně ZPF účinné od 1. 7. 2024, ačkoliv orientační výše odvodu byla stanovena ještě podle předchozí právní úpravy. Podle žalobců měl správní orgán žadatele informovat o tom, že probíhá legislativní změna, která může zásadně ovlivnit výši odvodu, aby se mohli rozhodnout na základě skutečně relevantních údajů.

7. Žalobci dále namítají nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný se podle nich nevypořádal s odvolací argumentací založenou na judikatuře Nejvyššího správního soudu. Odkazují zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014, čj. 7 As 38/2013–30, č. 3160/2015 Sb. NSS, v němž soud dovodil, že orientační výše odvodu má být pro žadatele spolehlivou informací o předpokládaných nákladech spojených s odnětím půdy, a že změna právní úpravy se má vztahovat pouze na případy, v nichž orientační výše odvodu dosud stanovena nebyla. Dále poukazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2016, čj. 2 As 18/2016–27, podle něhož je účelem orientační výše odvodu poskytnout žadateli předem informaci, na kterou se může spolehnout při rozhodování o realizaci svého záměru. Podle žalobců žalovaný tyto závěry odmítl pouze s poukazem na odlišnost právní úpravy, aniž by vysvětlil, proč nejsou použitelné i v nynější věci.

8. Žalobci rovněž uvádějí, že rozdíl mezi orientační a konečnou výší odvodu je natolik zásadní, že by je při znalosti skutečné výše odvodu mohl od realizace stavebního záměru odradit. Podle nich je rozhodování správních orgánů překvapivé a správní orgány porušily princip předvídatelnosti a právní jistoty, neboť žadatelé vycházeli z údajů poskytnutých správním orgánem, které se následně ukázaly jako nerelevantní.

9. Jako důkazy označili žalobci listiny obsažené ve spisu a jejich účastnické výslechy.

10. Žalobci navrhli, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

11. Připomněl, že v závazném stanovisku k odnětí půdy byla uvedena pouze orientační výše odvodu 117 749 Kč, která však podle zákona nemá závazný charakter pro konečné rozhodnutí, neboť konečná výše odvodů se stanoví podle § 11 zákona o ochraně ZPF.

12. K námitce překvapivosti rozhodnutí žalovaný uvedl, že orientační údaj uvedený v souhlasu s odnětím nemůže založit legitimní očekávání ohledně konečné výše odvodu. Podle jeho názoru nebylo možné v době vydání souhlasu předvídat pozdější legislativní změnu, protože ta byla vyhlášena až po jeho vydání. Žalovaný zároveň zdůraznil, že mezi účinností novely a vydáním stavebního povolení uplynula dostatečně dlouhá doba, během níž se žalobci mohli s novou právní úpravou seznámit.

13. K aplikaci judikatury žalovaný uvedl, že žalobci odkazované rozsudky se vztahují k dřívějším verzím zákona o ochraně ZPF, které již nejsou relevantní. Za rozhodné považuje znění zákona účinné v době nabytí právní moci stavebního povolení, protože právě k tomuto okamžiku se podle zákona váže určení právního stavu pro výpočet odvodů. Z toho dovozuje, že správní orgány byly povinny zohlednit zvýšení odvodů vyplývající z novely zákona.

14. K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaný uvedl, že jeho rozhodnutí obsahuje dostatečné odůvodnění, včetně odkazu na příslušná ustanovení zákona a vysvětlení, jakými úvahami se správní orgány řídily. Podle jeho názoru je z odůvodnění zřejmé, proč byla výše odvodu stanovena podle právní úpravy účinné v době nabytí právní moci stavebního povolení.

15. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

16. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

17. K důkazním návrhům žalobců krajský soud poznamenává, že se jedná takřka výhradně o listiny obsažené ve správním spisu, kterým se však zpravidla dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Skutkový stav věci je ve správním spisu v potřebném rozsahu zachycen dostatečně. Za této situace krajský soud nepovažoval za potřebné provádět důkaz účastnickým výslechem žalobců, neboť tento důkazní prostředek má pouze podpůrnou povahu, nelze–li skutkový stav věci zjistit jinak (§ 131 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.).

18. Žaloba obsahuje dvě roviny námitek – (i) zákaz překvapivých správních rozhodnutí a porušení principu právní jistoty a (ii) nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

19. První uvedenou námitkou žalobci zpochybňují postup správních orgánů, které dle jejich názoru porušily princip právní jistoty, pokud je nepoučily o tom, že orientační výpočet odvodu je koncipován za platnosti tehdy platného znění zákona o ochraně ZPF. Žalobci očekávali, že orientační výše odvodu stanovená souhlasem s odnětím půdy ze ZPF je dána a nebude měněna. Pokud správní orgány věděly, že orientační výše odvodu bude odlišná s ohledem na změnu právní úpravy – novelu zákona o ochraně ZPF provedenou zákonem č. 183/2024 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 7. 2024, měli o tom být žalobci správními orgány vyrozuměni, aby se mohli relevantně rozhodnout, zda aktivně zahájí navazující řízení či nikoli.

20. Krajský soud na tomto místě považuje za vhodné znovu předestřít časovou návaznost procesního průběhu projednávané věci * dne 3. 6. 2024 vydal orgán ochrany životního prostředí závazné stanovisko, kterým udělil žalobcům souhlas s trvalým odnětím půdy ze ZPF a kterým určil orientační výši odvodu za odnětí pozemku ze ZPF – 117 749 Kč, * dne 1. 7. 2024 nabyla účinnosti novela zákona o ochraně ZPF, kterou došlo mj. k zásadnímu zvýšení odvodů za odnětí pozemků ze ZPF, * rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 27. 12. 2024 byl ve společném řízení schválen záměr žalobců na stavbu skladu, v souvislosti s níž žádali o vynětí pozemku ze ZPF, * rozhodnutím ze dne 19. 5. 2025 orgán ochrany životního prostředí stanovil žalobcům povinnost uhradit odvod za vynětí pozemku ze ZPF ve výši 1 447 034 Kč.

21. Podle § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF platí, že „[p]ři rozhodování o odvodech orgán ochrany zemědělského půdního fondu vychází z právního stavu ke dni nabytí právní účinnosti prvního povolovacího aktu vydaného ve věci podle jiných právních předpisů, popřípadě rozhodnutí o souhlasu.“ 22. Smyslem citované právní úpravy je vymezit okamžik, ke kterému bude určen právní stav rozhodný pro stanovení odvodu za trvalé odnětí půdy ze ZPF, neboť od vydání souhlasu s odnětím do doby realizace záměru může uplynout značná doba, během které se situace relevantní pro stanovení výše odvodu může změnit. Rozhodným je přitom okamžik, kdy oprávnění ze souhlasu s odnětím může být poprvé realizováno [ŠVECOVÁ, Blanka a Libor DVOŘÁK. Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu. Komentář (Systém ASPI). Wolters Kluwer [cit. 2026–2–23]. ASPI_ID KO334_1992CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336–517X].

23. Takovým okamžikem je v projednávané věci datum 6. 2. 2025, kdy nastala právní moc společného rozhodnutí, jímž byl schválen stavební záměr žalobců. Ve smyslu citovaného § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF tak bylo na výši odvodu nutno aplikovat zákon o ochraně ZPF ve znění po novele provedené zákonem č. 183/2024 Sb., která navýšila koeficienty ze třídy ochrany a zároveň vymezila novou skupinu faktorů E pro pozemky navazující na zastavěné území, pokud na ně jsou umisťovány stavební záměry pro obchod, výrobu a skladování. Žalobci přitom rozhodnou právní úpravu nezpochybňují, stejně tak nezpochybňují ani správnost stanovené výše odvodu.

24. Sporná je poučovací povinnost správního orgánu v této věci. K jejímu rozsahu soud uvádí, že § 4 odst. 2 správního řádu zakotvuje povinnost poskytnout dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je–li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Tato povinnost však neznamená povinnost správního orgánu poskytovat účastníkovi právní poradenství nebo garantovat neměnnost právní úpravy do budoucna.

25. V nyní posuzované věci správní orgán poskytl poučení právě v té míře, v níž to lze od správního orgánu rozumně očekávat – tj. vymezil rozhodné pravidlo a rozhodný časový okamžik, k němuž se volba právní úpravy váže. Závazné stanovisko – souhlas s trvalým odnětím půdy ze ZPF výslovně uvádí, že částka odvodu ve výši 117 749 Kč je orientační výší finančního odvodu.

26. Již z označení sumy jako „orientační“ – tedy přibližné, informativní či rámcové – je zřejmé, že se nemusí jednat o částku konečnou a v žádném případě nejde o údaj závazný pro navazující řízení. Orientační údaj nemá povahu konečného, neměnného „příslibu“ výše budoucí platební povinnosti. Orgán ochrany ZPF k této částce s odkazem na § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF výslovně poukázal na to, že při rozhodování o odvodech orgán ochrany ZPF vychází z právního stavu ke dni nabytí právní účinnosti prvního povolovacího aktu vydaného ve věci podle zvláštních právních předpisů, popřípadě z rozhodnutí o souhlasu (viz str. 3) a současně zmínil, že v této věci jde o záměr vyžadující povolení podle zvláštních předpisů (viz str. 4). Z toho vyplývá již v době vydání závazného stanoviska se žalobcům dostalo informace o tom, že konečná výše odvodu bude stanovena dle právní úpravy účinné v době vydání rozhodnutí o jejich stavebním záměru.

27. Odhlédnout pak nelze ani od obsahu oznámení o zahájení řízení o stanovení finančního odvodu za trvalé odnětí půdy ze ZPF vydaného orgánem ochrany ZPF dne 22. 4. 2025, v němž se již konkrétně uvádí, že výše odvodu bude určena dle právní úpravy účinné ke dni nabytí právní moci společného rozhodnutí o schválení stavebního záměru žalobců, která nastala dne 6. 2. 2025. Toto oznámení pak obsahuje i novou výši odvodu v částce 1 447 034 Kč a je k němu připojen aktualizovaný výpočet odvodu.

28. Z uvedených podkladů správního řízení je zřejmé, že žalobci byli správními orgány opakovaně výslovně upozorněni, že rozhodný bude právní stav k datu právní účinnosti prvního povolovacího aktu. Nemohli tedy legitimně očekávat, že orientační částka odvodu vymezená souhlasným stanoviskem k odnětí půdy ze ZPF, bude konečnou a neměnnou částkou za toto odnětí. Legitimní očekávání totiž nemůže být založeno toliko na orientační částce uvedené v souhlasu, jestliže zákon výslovně deklaruje její orientační povahu a stanoví odlišný postup pro určení konečné výše. K tomu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která při výkladu § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF zdůrazňuje, že konečný odvod je určen „právním stavem“ k rozhodnému okamžiku, a že orientační vymezení odvodu v souhlasu (vydaném jako závazné stanovisko) nemá samo o sobě „konzervační“ účinek pro budoucí výpočet a konečná výše se může od orientační lišit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2018, čj. 1 As 362/2017–30, č. 3724/2018 Sb. NSS).

29. Konečně ani samotná skutečnost, že rozdíl mezi orientačním údajem a konečnou výší odvodu je významný, ještě neznamená porušení právní jistoty. Právní jistota nepředstavuje garanci neměnnosti právních předpisů ani garanci, že se orientační (informativní) údaj v průběhu času nezmění; jejím obsahem je zejména to, aby adresát práva mohl z právní úpravy a z postupu orgánů veřejné moci dovodit rozhodná pravidla a předvídat, jakým způsobem bude jeho věc posouzena. V nyní posuzované věci byla rozhodná pravidla stanovena zákonem a žalobci byli v souhlasu i oznámení o zahájení řízení o stanovení výše odvodu výslovně upozorněni na rozhodný okamžik, k němuž se volba právní úpravy váže. Za těchto okolností soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla překvapivá ve smyslu nepředvídatelného odklonu od známého právního rámce, ani že by došlo k porušení principu právní jistoty.

30. Nad rámec uvedeného soud připomíná obecnou právní zásadu, podle níž neznalost zákona neomlouvá (ignorantia iuris non excusat). Nejvyšší správní soud v této souvislosti judikoval, že uvedená zásada nepředpokládá znalost doslovného znění všech právních předpisů, je však založena na odpovědnosti každého pečlivě zvážit situaci, v níž se nachází, a mít přiměřený přehled o právech a povinnostech, které z ní plynou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2020, čj. 5 As 204/2019–62, resp. v něm citovaný rozsudek téhož soudu ze dne 12. 3. 2015, čj. 10 Azs 262/2014–49). Jestliže byli žalobci výslovně upozorněni, že rozhodný bude právní stav k datu právní účinnosti prvního povolovacího aktu, nelze důvodně dovozovat, že by jim správní orgány měly nad rámec tohoto sdělení ještě zajišťovat „komfort“ v podobě individuálního varování před možnými legislativními změnami.

31. Soud proto uzavírá, že námitka žalobců o „překvapivosti“ rozhodnutí a porušení právní jistoty z důvodu údajného nepoučení o rozhodné právní úpravě neobstojí. Ze správního spisu je zřejmé, že žalobci byli o tom, podle jakého okamžiku se určí relevantní právní úprava pro stanovení odvodu, informováni. Jejich tvrzení je tedy v rozporu s obsahem spisu a samo o sobě nemůže vést k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

32. Jde–li o namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, ani té krajský soud nepřisvědčil. Žalobci v odvolání proti rozhodnutí, kterým byl stanoven odvod za odnětí, argumentovali shora citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 38/2013–30. V návaznosti na jeho závěry dovozovali, že souhlasem s odnětím půdy byl nastolen právní stav ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF, ze kterého měl správní orgán vycházet i v případě stanovení konečné výše odvodu. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalobci nyní dovozují z toho, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s poukazovaným judikátem, když pouze uvedl, že v tehdejší věci šlo o odlišnou právní úpravu. Tato skutečnost však dle názoru žalobců a priori neznamená, že judikatura týkající se starší právní úpravy není aplikovatelná ve vztahu k novější právní úpravě.

33. Krajský soud se s tvrzením žalobců, dle něhož žalovaný judikaturní argumentaci vypořádal způsobem zakládajícím nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neztotožnil. Z napadeného rozhodnutí je patrno, že žalovaný (i) rekapituloval podstatu argumentace žalobců založené na judikatuře Nejvyššího správního soudu k významu orientační výše odvodu a k intertemporálním otázkám určení sazeb, (ii) uvedl důvody, proč považuje žalobci citovaný závěr z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 38/2013–30 za nedopadající na posuzovanou věc, a (iii) současně vyložil, jaké právní pravidlo naopak pokládá za rozhodné a z jaké judikatury při tom vychází.

34. Konkrétně žalovaný u odkazu žalobců na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 38/2013–30 výslovně uvedl, že žalobci citovaná věta z tohoto rozsudku se vztahuje na případy, kdy orientační výše odvodů byla stanovena do 31. 12. 2010, což v nyní posuzované věci nenastalo. Tím žalovaný poskytl konkrétní rozlišovací důvod, pro nějž nepovažoval uvedený judikaturní závěr za v projednávané věci použitelný.

35. Současně žalovaný postavil své rozhodnutí na pravidlu vyplývajícím z § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF, podle něhož při rozhodování o odvodech orgán ochrany zemědělského půdního fondu vychází z právního stavu ke dni nabytí právní účinnosti prvního povolovacího aktu vydaného ve věci podle jiných právních předpisů. Žalovaný toto pravidlo vztáhl k projednávanému skutkovému stavu (právní moc stavebního povolení dne 18. 2. 2025) a jako podpůrný argument výslovně odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu k výkladu § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF, konkrétně na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 362/2017–30. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak zřejmé, jaký výkladový přístup žalovaný zaujal, v čem spatřoval jeho oporu a proč na jeho základě nepřijal požadavek žalobců na „fixaci“ konečné výše odvodu orientační částkou uvedenou v souhlasu.

36. Pokud žalobci namítají, že se žalovaný měl s rozsudkem Nejvyššího správního soudu vypořádat ještě podrobněji a explicitněji, jedná se již o výtku směřující primárně k přesvědčivosti a věcné správnosti právního posouzení, nikoli k nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž poskytuje dostatečný podklad k tomu, aby soud mohl přezkoumat, zda žalovaný vyložil a aplikoval rozhodné právní normy správně; není tedy stiženo vadou, pro niž by muselo být bez dalšího zrušeno dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

37. Konečně soud nepřisvědčil ani výtce žalobců, podle které žalovaný zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti tím, že se výslovně nevypořádal s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2016, čj. 2 As 18/2016–27. Tento judikát žalobci uplatnili pouze ve stanovisku k oznámení o zahájení řízení o stanovení odvodu, nikoli však v podaném odvolání.

38. Podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumává odvolací správní orgán správnost napadeného rozhodnutí zásadně jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání; tomu odpovídá i požadavek na obsahové náležitosti odvolání dle § 82 odst. 2 správního řádu. Za této situace nelze žalovanému vytýkat, že v odvolacím rozhodnutí nereagoval na argument, který odvolatelé do odvolacího řízení nepřenesli.

39. Povinnost přezkoumat soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy z úřední povinnosti (§ 89 odst. 2 věta první správního řádu) neznamená povinnost odvolacího orgánu vypořádat v odůvodnění každou jednotlivou argumentaci uplatněnou toliko v řízení před prvním stupněm, nebyla–li následně uplatněna v odvolání; postačí, je–li z odůvodnění patrný právní názor žalovaného a důvody, pro které napadené rozhodnutí považoval za souladné s právními předpisy. Tomuto požadavku napadené rozhodnutí zcela vyhovělo, jak krajský soud zdůvodnil shora.

V. Závěr a náklady řízení

40. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobci neměli v řízení úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení