57 A 27/2019 - 49

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a JUDr. Marie Trnkové v právní věci Žalobce: T.V.Q. státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem v ČR X zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 7. 2019 č. j. MV-91862-4/SO-2019 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované shora uvedeného jednacího čísla, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-35569-9/DP-2017 ze dne 25. 4. 2017, kterým byla dle §44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. l) zákona č. 326/1999 Sb. zamítnuta žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, jelikož nejsou splněny podmínky pro jeho vydání, kdy napadeným rozhodnutím bylo uvedené rozhodnutí změněno tak, že žádost se zamítá a platnost povolení k dlouhodobému pobytu se dle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. ve znění účinném do 30. 7. 2019, neprodlužuje, neboť cizinec ve stanovené lhůtě nepředložil doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti.

2. Žalobce v žalobě uvádí, že žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu byla zamítnuta, neboť nesplnil podmínky pro jeho vydání. Žalovaná následně rozhodnutí a změnila tak, že se platnost povolení k dlouhodobému pobytu neprodlužuje, neboť žalobce ve stanovené lhůtě nepředložil doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti. Žalobce zejména namítá zcela formalistický postup, kdy poukazuje na to, že žádal o prodloužení svého dlouhodobého pobytu za účelem podnikání a v rámci tohoto řízení mu byla doručena výzva k odstranění vad žádosti společně s výzvou k poskytnutí součinnosti, kdy správní orgán požadoval, aby žalobce předložil doklad o zajištění prostředků a doklad prokazující bezdlužnost, přičemž tato výzva byla dle žalobce formulářová a univerzální, nebyla individualizována, což je judikaturou plošně odmítáno. Žalobce předložil veškeré podklady, a to bezdlužnost Celní správy České republiky, finančního úřadu a zprávu od Pražské správy sociálního zabezpečení, společně s platebním výměrem. Žalobce měl za to, že tímto postupem veškeré vady odstranil, bohužel však zpráva od Pražské správy sociálního zabezpečení neobsahovala sdělení o bezdlužnosti žalobce, ale informaci o tom, že ji nelze vystavit, neboť nesplnil žalobce povinnost dodání přehledů za rok 2015, 2016. V souvislosti s tím žalobce podotkl, že jako cizinec okrajově ovládá český jazyk, přesto byl v řízení aktivní a snažil se veškeré dokumenty obstarat. Proto má za to, že měl být opakovaně vyzván k dodání tohoto dokumentu ve smyslu § 45 odst. 2 správního řádu. Vydání opakované výzvy vyplývá z § 4 správního řádu, který stanovuje základní zásady jednání správního řádu. Jedná se o přepjatý formalismus ze strany správního orgánu, jestliže správní orgán nebyl skoro rok aktivní a mohl proto opakovaně žalobce vyzvat k dodání jediného chybějícího dokumentu.

3. Žalobce jakmile se dozvěděl o skutečnosti, že nedoložil bezdlužnost, předmětný dokument doložil ihned v rámci odvolacího řízení. K přípustnosti nových skutečností ve správním řízení o žádosti žalobce odkázal na rozhodnutí komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 2. 11. 2015 č. j. MV 130924-4/SO-2015. Podle žalobce žalovaná nesprávně nepřihlédla k doloženým dokumentům, což je v rozporu se zásadou legitimního očekávání. omise měla akceptovat dokument zaslaný společně s odvoláním žalobce, který obsahuje i aktuální údaje za rok 2018 a 2019 a potvrzuje skutečnost, že nadále žalobce splňuje podmínky dané zákonem pro prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání.

4. Dále žalobce namítá nesprávnost postupu žalované v případě změny výrokové části rozhodnutí, neboť změnou výroku byl ochuzen o možnost přezkumu napadeného rozhodnutí ve správním řízení. Žalovaná bez dalšího souhlasila s nemožností aplikace § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců, ale místo zrušení rozhodnutí změnila právní kvalifikaci ve výroku, proto žalobce může níže uvedenou argumentaci, která je odlišná s ohledem na výrok prvostupňového rozhodnutí od odvolacích námitek, použít až v rámci soudního řízení, nikoliv v rámci odvolání, což je dle žalobce nepřípustné.

5. Další námitku žalobce vznesl proti úvahám správního orgánu ohledně přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, které považuje za naprosto nedostačující. Správní orgán se přiměřeností nezabýval přesto, že se jedná o prodloužení pobytového oprávnění. V souvislosti s tím žalobce poukázal na to, že na území České republiky žije přes 10 let a má zde vytvořené, jak sociální, tak ekonomické vazby. Neprodloužení platnosti povolení je vůči žalobci nepřiměřené vzhledem k jeho hlubokým vazbám v České republice. Především ekonomické, sociální a náhlé vytržení z jeho každodenních zvyklostí by bylo nepřiměřeným zásahem do jeho života. Nemluvě o jeho ekonomických vazbách, které budoval. V jeho případě se správní orgán s nepřiměřeností zásahu ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců vypořádal nedostatečně, proto tímto postupem zatížil své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností, a proto navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

6. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Prvostupňový správní orgán vyzval žalobce k odstranění vad žádosti a k poskytnutí součinnosti, kdy ve výzvě byl žalobce řádně poučen o způsobu odstranění vad žádosti i o následcích nedoložení požadovaných dokladů. Ve výzvě bylo tučným a podtrženým písmem uvedeno, jakým dokladem se prokazuje bezdlužnost u příslušných orgánů a co konkrétně mají potvrzovat. V případě, že žalobce neovládá český jazyk, měl možnost si zvolit zmocněného zástupce již ve správním řízení. Žalobci byla dána možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, případně doplnit další důkazy žalobce, však byl nečinný, proto komise nepovažuje postup prvostupňového správního orgánu za formalistický.

7. Žalovaná zdůraznila, že je na účastníku řízení, aby správnímu orgánu I. stupně předložil podklady nutné pro vyhovění jeho žádosti, když se předpokládá procesní aktivita účastníka řízení. V souvislosti s tím, bylo odkázáno na rozsudek NSS č. j. 9 Azs 12/2015 ze dne 12. 3. 2015 a na rozsudek NSS č. j. 5 Azs 115/2016-34 ze dne 8. 11. 2016. Žalovaná má za to, že v případě, že by v odvolacím řízení akceptovala všechny doložené doklady, přestože měly být na výzvu předloženy v řízení před správním orgánem I. stupně, stal by se důvod zamítnutí žádosti uvedený v § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. obsolentní.

8. Změnou výroku rozhodnutí nebyl žalobce zkrácen na svých právech. Žalobce námitku nepřiměřenosti rozhodnutí nevznesl v odvolacím řízení, ale učinil tak v žalobě. K tomu bylo odkázáno na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 117/2017 ze dne 1. 2. 2018, dle něhož žalobce vznesl námitku poprvé až v žalobě proti rozhodnutí žalované, pak s ohledem na zákaz novot stanovený v § 82 odst. 4 správního řádu v řízení o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a v návaznosti na § 75 odst. 1 s.ř.s. stanovující meze soudního přezkumu nemohl krajský soud k tomuto novému tvrzení přihlédnout. Dle žalované správní orgán není povinen posuzovat veškerá kritéria uvedená v § 174a zákona č. 326/1999 Sb., když v souvislosti s tím bylo odkázáno na rozsudek č. j. 8 As 109/2013-34 ze dne 26. 2. 2014. Dále žalovaná poukázala na to, že prvostupňový správní orgán shledal rozhodnutí s ohledem na § 174a zákona č. 326/1999 Sb., jako přiměřené a důvody proč byl takový závěr přijat v prvostupňovém rozhodnutí uvedl. Dostatečně se vypořádal s otázkou přiměřenosti rozhodnutí, kdy žalovaná se s jeho názorem zcela ztotožňuje. Žalovaná považuje rozhodnutí za přezkoumatelné, neboť bylo vydáno v souladu se zásadou zákonnosti a ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu.

9. Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobce k žádosti o prodloužení doby platnosti k povolení předložil potvrzení Celního úřadu, pro Kraj Vysočina ze dne 20. 2. 2017, kterým prokázal svou bezdlužnost a dále potvrzení Finančního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 24. 11. 2017 o neexistenci daňových nedoplatků a rovněž předložil zprávu Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 12. 2017, ve které je uvedeno, že žalobci nelze vystavit potvrzení o bezdlužnosti z důvodu nesplnění zákonné povinnosti o dodání přehledů za rok 2015 a 2016.

10. Výzvou ze dne 17. 5. 2018 byl žalobce vyzván k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí s tím, že byl současně žalobce vyrozuměn o tom, že má možnost se k těmto podkladům vyjádřit. Žalobce ve stanovené lhůtě nevyužil této možnosti, s podklady pro vydání rozhodnutí se neseznámil, ani se k nim nevyjádřil.

11. Prvostupňový správní orgán vydal dne 25. 4. 2019 rozhodnutí, kterým žádost žalobce zamítl, neboť žalobce neprokázal podmínku bezdlužnosti ve smyslu § 56 odst. 1 písm. l) zákona č. 326/1999 Sb. a proto žádost o prodloužení doby platnosti povolení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání nesplňuje podmínky pro jeho vydání.

12. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalobce neprokázal svou bezdlužnost u správy sociálního zabezpečení, kdy bylo odkázáno prvostupňovým správním orgánem na zprávu Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 12. 2017, kdy bylo konstatováno rovněž, že se jedná o řízení o žádosti, které je řízením návrhovým a není ovládáno zásadou vyšetřovací, tedy že bylo povinností žalobce předložit doklady prokazujícího bezdlužnost, která však nebyla žalobcem prokázána vůči správě sociálního zabezpečení a tím nebylo prokázáno, že i nadále žalobce splňuje jednu z podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, tedy podmínku bezdlužnosti, která vyplývá z § 46 odst. 7 písm. d) uvedeného zákona. Prvostupňový správní orgán se rovněž zabýval přiměřeností dopadu rozhodnutí z hlediska rodinného a soukromého života a zjistil, že žalobce nemá na území České republiky žádného rodinného příslušníka, je ženatý, má nezletilé dítě narozené v roce 2016, kdy jeho manželka, dítě, rodiče i sourozenci žijí ve Vietnamu, proto dopad do rodinného života žalobce rozhodnutí mít nebude, jestliže má rodinné vazby v zemi původu, nikoliv v České republice. Žalobce pobývá na území České republiky od roku 2008 a z cestovního dokladu vyplývá, že zemi původu pravidelně navštěvuje. V průběhu pobytu na území České republiky se ve Vietnamu oženil a narodilo se mu tam dítě, tedy jeho vazby nebyly k zemi původu přetrhány. Žalobce nevlastní žádnou nemovitost na území ČR, která by vyžadovala jeho osobní starost. Jeho podnikatelské aktivity dle doložených dokladů o příjmu nebyly nijak zvlášť úspěšné, přičemž žalobce si v rámci podnikatelské aktivity neplnil všechny své zákonné povinnosti vůči správě sociálního zabezpečení. Vzhledem k předmětu podnikání, kterým jsou mimo jiné i stavební práce, skladování, balení zboží, manipulace s nákladem a technické činnosti v dopravě, má správní orgán za to, že jeho zdravotní stav je dobrý natolik, aby mu umožnil vykonávat tuto fyzicky náročnou práci i ve Vietnamu za shodných podmínek s ostatními občany ve Vietnamu, proto správní orgán shledal dopad rozhodnutí do soukromého života s ohledem na kritéria uvedená v § 174a zákona č. 326/1999 Sb. jako přiměřený.

13. Žalobce se proti citovanému rozhodnutí odvolal. Na základě odvolání žalovaná změnila rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 25. 4. 2019 č. j. OAM-35569-9/DP-2017 tak, že žádost se zamítá a platnost povolení k dlouhodobému pobytu se dle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do 30. 7. 2019 neprodlužuje, neboť žalobce ve stanovené lhůtě nepředložil doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti. Námitky žalobce nebyly shledány důvodnými, neboť žalobce nesplňuje podmínku pro prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, neboť nedoložil požadované doklady, ze kterých by se dalo ověřit jeho bezdlužnost. Uvedenou skutkovou podstatu však podřadil pod ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., a proto změnil výrok napadeného rozhodnutí v souladu s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť zjištěný skutkový stav odpovídá důvodu pro zamítnutí žádosti ve smyslu § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 v návaznosti na § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Opětovně bylo poukázáno na to, že žalobce nedoložil, že je osobou bezdlužnou, což vyplývá až z potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení v Pelhřimově ze dne 13. 5. 2019 o tom, že nemá splatný nedoplatek na pojistném na sociálním zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, což doložil žalobce až s odůvodněním odvolání. Žalobce přitom neuvedl žádné skutečnosti, které by mu bránily doložit potvrzení o bezdlužnosti sociálního zabezpečení dříve. S ohledem na koncentraci řízení bylo povinností žalobce, aby shromáždil a předložil správnímu orgánu podklady pro rozhodnutí, jestliže tak žalobce neučinil, tak toto pochybení nemůže být zhojeno uvedením nových tvrzení a důkazů v rámci odvolání. Žalobce mohl uvedenou vadu žádosti odstranit v průběhu správního řízení, ovšem tak neučinil, přestože bylo povinností žalobce, aby správnímu orgánu předložil podklady nutné pro vyhovění žádosti. V souvislosti s tím bylo odkázáno na procesní aktivitu ze strany žalobce, kdy bylo odkázáno na rozsudek NSS č. j. 9 Azs 12/2015 ze dne 12. 3. 2015.

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

15. Žalobce namítá přepjatý formalismus v případě, že správní orgán nebyl rok aktivní a mohl proto opakovaně žalobce vyzvat k dodání jediného chybějícího dokumentu, jestliže na základě výzvy k odstranění vad žádosti společně s výzvou k poskytnutí součinnosti ze dne 8. 1. 2019 bylo správním orgánem požadováno po žalobci předložit doklad o zajištění prostředků a doklad prokazující bezdlužnost, kdy tato výzva byla dle žalobce poměrně formulářová a čítala celkem 6 stran. Takováto formulářová výzva, která směřuje vůči cizinci, který nemá odborné zastoupení, je judikaturou plošně odmítána, neboť dle Nejvyššího správního soudu rozsudku ze dne 13. 10. 2010 č. j. 1 As 51/2010-214 musí být takováto výzva individualizována a přiléhat k adresátovi.

16. Tato výhrada dle soudu důvodná není, neboť jak vyplývá z obsahu správního spisu, prvostupňový správní orgán vyzval žalobce výzvou ze dne 8. 1. 2018 k odstranění vad žádosti k poskytnutí součinnosti, přičemž v uvedené výzvě byl žalobce poučen o způsobu odstranění vad žádosti i o důsledcích nedoložení požadovaných dokladů. V uvedené výzvě je tučným písmem uvedeno, jak se prokazuje bezdlužnost u příslušných orgánů, a to dokladem prokazující bezdlužnost, že žalobce nemá evidován nedoplatek u orgánu Finanční správy ČR, u orgánu Celní správy ČR, na pojistném veřejném zdravotním pojištění a na penále, pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na penále s tím, že je i ve výzvě konkrétně uvedeno co bylo v případě žalobce zjištěno, proto nelze mít za to, že by se jednalo o výzvu, která nebyla individulizována v případě, že je zde konkrétně uvedeno jakým se dokladem se prokazuje bezdlužnost a co konkrétně mají tyto doklady potvrzovat, tedy že nejsou evidovány nedoplatky či dluhy u příslušných orgánů.

17. Zcela nepřípadný je pak odkaz žalobce, že neovládá český jazyk, neboť v tom případě si mohl zvolit zmocněného zástupce již ve správním řízení před správním orgánem I. stupně. V souvislosti s tím, je poukazováno na to, že žalobce měl možnost se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim, což žalobce neučinil. Zcela nedůvodná je výhrada, že bylo rozhodováno téměř po roce od vydání výzvy, neboť tímto časovým prostorem měl žalobce naopak možnost si požadovaný doklad o bezdlužnosti opatřit. Ze strany správního orgánu nebyl důvod žalobce opětovně vyzývat.

18. Dále žalobce má nedůvodně za to, že mohl v rámci odvolacího řízení doložit doklad o bezdlužnosti, jestliže v daném případě bylo povinností žalobce všechny požadované podklady pro vyhovění žádosti předložit současně s návrhem a nejpozději ve lhůtě stanovené ve výzvě. Bylo tedy v daném případě důkazní břemeno na žalobci, aby tyto podklady doložil v rámci prvostupňového řízení a jestliže tak neučinil, tak toto jeho pochybení pak nemůže být zhojeno v rámci odvolacího řízení.

19. Soud poznamenává, že v daném případě se jedná o řízení, které bylo zahájeno k návrhu žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, kdy toto řízení není ovládáno zásadou vyšetřovací, proto bylo na žalobci, aby současně s žádostí předložil doklady nutné pro vyhovění jeho žádosti, a jestliže tak neučinil, správní orgány nepochybily, jestliže pouze z těch podkladů, které měly k dispozici při rozhodování, vycházely.

20. Soud rovněž poukazuje na to, že ze strany žalované bylo správně odkázáno v souvislosti s touto námitkou na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 5 Azs 15/2016-34 ze dne 8. 11. 2016, neboť obsah rozhodnutí je na danou věc zcela přiléhavý. Dle uvedeného rozsudku má dojít ke zrychlení správního řízení a k zabránění průtahů, tedy má dojít k zefektivnění správního řízení. Z citovaného rozsudku vyplývá, že bylo především na žadateli, tedy na žalobci, aby shromáždil a předložil správnímu orgánu potřebné podklady pro rozhodnutí. Jestliže tak žadatel neučiní, svědčí to o jeho nečinnosti a neochotě poskytnout správnímu orgánu I. stupně součinnost. Toto pochybení nemůže být zhojeno cestou uvedení nových tvrzení a důkazů v rámci odvolání.

21. Zcela nedůvodná je i výhrada žalobce, že žalovaná nemohla přistoupit ke změně výroku prvostupňového rozhodnutí, neboť dle soudu zrušení rozhodnutí a vrácení věci dle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu, je až krajní možností, jak řešit vady rozhodnutí I. stupně zjištěné v rámci odvolání. V rámci hospodárnosti řízení proto správně žalovaná změnila prvostupňové rozhodnutí, neboť byla oprávněna zaujmout jiný právní názor a posoudit zjištěný skutkový stav po právní stránce odlišně. Tímto postupem pak žalobce nebyl krácen na svých právech, jestliže napadeným rozhodnutím byla rovněž zamítnuta žádost žalobce, ale z jiného důvodu, nikoliv z důvodu, že žalobce neprokázal bezdlužnost, ale proto, že žalobce ve stanovené lhůtě nepředložil doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti.

22. Soud se proto neztotožnil s námitkou žalobce, že žalovaná změnila rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přestože pro tuto změnu nebyly splněny zákonem stanovené podmínky a tím došlo k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení. V souvislosti s tím soud především zdůrazňuje, že správní řízení tvoří v zásadě jeden celek od jeho zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí a že tedy není vyloučeno, aby odvolací správní orgán napravil drobné vady řízení před správním orgánem I. stupně, stejně jako drobné vady rozhodnutí v něm vydaného. K porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení nedošlo, neboť z rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve spojení s rozhodnutím žalované je seznatelné, proč byla předmětná žádost žalobce zamítnuta, jaké skutečnosti byly hodnoceny a jakými úvahami se odvolací správní orgán řídil. V daném případě nejsou žádné pochybnosti o relevanci skutkových zjištěných správních orgánů v dané věci. Výrok rozhodnutí ve znění provedené změny žalovanou pak splňuje všechny zákonné náležitosti na řádně formulovaný výrok správního rozhodnutí. Výrok rozhodnutí pak není ani v rozporu s odůvodněním rozhodnutí. Postup žalované v daném případě je proto hodnocen jako zcela souladný se zásadou správního řízení, a to se zásadou procesní ekonomie.

23. Žalobce dále namítá nesprávnou úvahu správního orgánu I. stupně ohledně přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, kdy úvahy správního orgánu považuje za naprosto nedostačující, kdy správní orgán se přiměřeností nezabýval, i přesto, že se jedná o prodloužení pobytového oprávnění.

24. Soud poukazuje na to, že žalobce námitku nepřiměřenosti rozhodnutí nevznesl v odvolacím řízení, ale až v žalobě, proto se žalovaná nemohla uvedenou námitkou v napadeném rozhodnutí zabývat. Jak je ovšem patrno z rozhodnutí prvostupňového správního orgánu správní orgán se zabýval nepřiměřeností rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném v době rozhodování žalované a soud se zcela ztotožňuje se závěrem prvostupňového správního orgánu ohledně podrobného odůvodnění, že dopad rozhodnutí žalovaného do soukromého a rodinného života žalobce není nepřiměřený. Za situace, že žalobce má ve Vietnamu manželku, nezletilé dítě, sourozence je pak správný závěr, že nejužší rodinnou vazbu má žalobce navázanou na svůj domovský stát, nikoli na Českou republiku. Nelze proto učinit závěr, že i přes nesplnění podmínky bezdlužnosti by bylo s ohledem na dopad do rodinných vztahů žalobce namístě prodloužit povolení pro jeho dlouhodobý pobyt v České republice. Rovněž skutečnost, že zde žalobce podniká, není důvodem učinit závěr, že dopad rozhodnutí žalované do soukromého a rodinného života je nepřiměřený v případě, že podnikatelské aktivity žalobce nebyly úspěšné, což vyplývá z dokladů ohledně jeho příjmů, kdy bylo zjištěno, že v rámci své podnikatelské aktivity žalobce si neplnil všechny své zákonné povinnosti vůči správě sociálního zabezpečení. Jak bylo správně konstatováno, předmětem podnikání žalobce jsou stavební práce, skladování, balení zboží, manipulace s nákladem a technické činnosti v dopravě, proto nic nebrání tomu, aby žalobce, který je v produktivním věku tyto práce vykonával i ve Vietnamu. Soud proto učinil závěr, že se správní orgán dostatečně a správně vypořádal s otázkou přiměřenosti rozhodnutí.

25. Soud se rovněž neztotožňuje s námitkou žalobce, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť při přezkumu napadeného rozhodnutí a při přezkumu řízení, které jeho vydání předcházelo soud shledal odůvodnění rozhodnutí za řádné, a to v obou napadených správních rozhodnutích. Z odůvodnění je zcela seznatelné, z jakých důvodů nebylo žádosti žalobce vyhověno. Soud tedy nezjistil, že by žalobce byl zkrácen na svých právech, jakožto účastník správního řízení, v důsledku chybné aplikace procesního či hmotného práva ze strany správních orgánů. Proto soud uzavírá, že postup žalovaného, který změnil výrok napadeného rozhodnutí je zcela souladný se zákonem, proto žalobcem namítané nezákonnosti soud nemohl za tohoto stavu věci přisvědčit.

26. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

27. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 16 lodst.1 s.ř.s., kdy žalovaná se práva na náhradu nákladů řízení vzdala.