57 A 29/2024–44

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka v právní věci žalobce: M.J. bytem zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem sídlem Ohradské náměstí 1621/5, 155 00 Praha 5 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti: Ředitelství silnic a dálnic s.p. sídlem Čerčanská 2023/12, 140 00 Praha 4 – Krč o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2024, č.j. KUJCK 116140/2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a stručný obsah žaloby

1. Žalovaný napadeným mezitímním rozhodnutím rozhodl o odejmutí vlastnického práva žalobce k pozemkům zapsaným na LV X pro katastrální území XA – parc. č. XA, parc. č. XB, parc. č. XC, parc. č. XD, parc. č. XE, parc. č. XF, parc. č. XG, parc. č. XH pro katastrální území XB – parc. č. XI, na LV X pro katastrální území X, obec X – parc. č. XJ – podíl 3/18, a o přechodu vlastnického práva na Českou republiku s právem hospodařit s majetkem pro Ředitelství silnic a dálnic s.p.. Současně byla vyvlastniteli uložena povinnost zahájit uskutečnění účelu vyvlastnění ve lhůtě 4 let ode dne nabytí právní moci mezitímního rozhodnutí.

2. Žalobce se žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť byl zkrácen na svých právech. Podle žalobce nebyly splněny podmínky pro vyvlastnění, neboť žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudil skutkový stav a nedostatečně se vypořádal s námitkami žalobce. Napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno, neboť v odůvodnění se žalovaný nedostatečně vyrovnal s argumentací žalobce. Žalobce opakovaně namítá, že existovala jiná alternativa k vyvlastnění, proto nebyla naplněna podmínka vyvlastnění dle § 3 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb. o vyvlastnění a sice, že vyvlastnění není přípustné, je–li možno práva k pozemku nebo ke stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem. Žalobce opakovaně navrhoval Ředitelství silnic a dálnic s.p. uzavřít k předmětným pozemkům příslušné nájemní smlouvy, když nájemní smlouvu žalobce doručil s tím, že smlouva může být zapsána v katastru nemovitostí.

3. Nájemní smlouva je dostatečný titul pro činnosti vyvlastnitele. Vyvlastňovatel trvá na uzavření kupní smlouvy s tím, že jiné řešení není akceptovatelné. Neuvedl však žádné argumenty, o které by bylo opřeno jeho trvání na kupní smlouvě.

4. Vyvlastňovací úřad podle žalobce nesprávně poukazuje na to, že projev vůle vyvlastňovaného se dostal do sféry vyvlastnitele až po uplynutí lhůty 60 dní ačkoli liniový zákon uvádí, aby se nejméně 30 dnů před podáním žádosti o vyvlastnění, pokusil s vyvlastňovaným o návrhu smlouvy jednat a nikoli povinnost vyvlastňovaného začít negociaci v nějaké dané lhůtě.

5. Závěr žalovaného o minimální míře aktivity žalobce v průběhu zákonem stanovené lhůty pro vyjednávání jsou tedy nesprávné.

6. Podepsaný návrh nájemní smlouvy ze strany žalobce zaslaný vyvlastniteli nemůže být vykládán jinak než jako výraz o skutečném zájmu vyvlastňovaného předejít rozhodnutí o vyvlastnění uzavřením dohody.

7. Podle žalobce je nájemní smlouva dostatečný právní titul, aby na jejím základě byl pozemek užíván pro stavbu veřejné pozemní komunikace.

8. Tato stavba dálnice na cizím pozemku je dostatečně chráněna zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a to zejména v ustanovení § 19 a násl., dále v ustanovení § 42a. Rovněž dle v § 9 stavba dálnice není a nemůže být součástí pozemku.

9. Vlastník pozemku pod stavbou nemá žádný způsob, jak by mohl legálně ohrozit užívání stavby veřejně pozemní komunikace na svých pozemcích. V rámci České republiky existuje velké množství staveb, různých veřejných pozemních komunikací postavených na cizím pozemku.

10. Žalobce poukazuje na ustanovení § 17 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích, kde je určena nejvyšší možná cena za užívání cizího pozemku pro stavbu veřejné pozemní komunikace, proto není možné, aby vlastník dotčeného pozemku měl nepřiměřeně vysoké finanční nároky. Rovněž judikatura připouští použití nájemní smlouvy k úpravě vztahů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby veřejné pozemní komunikace např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 2/2013–39. Zákon o pozemních komunikacích účinný od 1. 1. 2024 výslovně umožňuje sjednat nájem pozemku potřebného k uskutečnění výstavby, opravy, údržby, modernizace nebo rekonstrukce dálnice, silnice první třídy atd.

11. Výklad ustanovení § 17 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích uvedený žalovaným, nemá oporu a rovněž nelogický je i odkaz úřadu na § 17 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, neboť ten nesouvisí s potenciálním uzavřením nájemní smlouvy.

12. Podle žalobce liniové stavby nejsou ze zákona součástí pozemku, což nebrání tomu, aby byly umístěny na cizím pozemku. Smyslem tohoto ustanovení bylo regulovat výši nájemného pro případě umístění stavby komunikace na cizí pozemek, aby nebylo sporu o tom, že se nemůže na dané pozemky pohlížet jako na obyčejné stavební pozemky, ale jako na pozemky podléhající státní regulaci. Žalobce má za to, že nic nebránilo tomu, aby vyvlastnitel uzavřel s ním navrhovanou dlouhodobou nájemní smlouvu.

13. Žalobce má za to, že žalovaný nesprávně vyhodnotil základní podmínku nutnou k tomu, aby došlo k vyvlastnění, a to podmínku v § 3 odst. 6 zákona o urychlení výstavby spočívající v nemožnosti získat práva dohodou nebo jiným způsobem. V předmětné věci evidentně bylo možno získat potřebná práva k uskutečnění stavby na základě nájemní smlouvy, která byla formulována tak, že měla trvalý charakter a umožňovala okamžitě začít se stavbou.

14. Žalobce dále namítá, že nesprávně žalovaný odmítl jeho námitku, že nemohl uzavřít s vyvlastnitelem kupní smlouvu, neboť na pozemcích se nachází stavba jiného vlastníka, která není dosud vedena v katastru nemovitostí. Tato námitka byla nesprávně odmítnuta s tím, že se jedná o námitku ryze účelovou, jestliže žalobce na tuto skutečnost vyvlastnitele neupozornil v rámci negociačního řízení a uvedl to až v rámci vyvlastňovacího řízení, jestliže nebyla v návrhu kupní smlouvy uvedena stavba, která se nachází na jednom z pozemků, pak byl návrh kupní smlouvy chybný. Proto měl vyvlastňovací úřad v napadeném rozhodnutí k této skutečnosti přihlédnout.

15. Žalobce namítá, že žalovaný není příslušným správním orgánem k vedení vyvlastňovacího řízení pro uskutečnění dotčené stavby, a to s odkazem na ustanovení § 131 odst. 4 správního řádu, neboť správní obvod žalovaného nesousedí se správním obvodem Magistrátu hlavního města Prahy, když sousedícím správním obvodem je obvod Středočeského kraje.

16. V napadeném rozhodnutí dochází, a to v rozporu se zákonem o vyvlastnění, k rozšíření odejmutí vlastnického práva k jiným pozemkům ve vlastnictví žalobce, které s předmětnými pozemky tvoří funkční celek, přestože žalobce na toto v průběhu vyvlastňovacího řízení poukazoval (v rámci námitek na str. 8 řešeny pozemky parc. č. XCH, XI a XJ v k. ú. XA) a k tomu navrhovatel rozšíření vyvlastnění i na další pozemky, které budou v důsledku provedeného vyvlastnění dále využitelné jen s nepřiměřenými obtížemi.

17. Nejsou dostatečně vypořádány námitky žalobce proti znaleckému posudku vyvlastnitele, což může mít i významný vliv na splnění podmínek vyvlastnění.

18. Dále žalobce namítá formální nedostatky, a to, že žádost vyvlastnitele o odnětí vlastnického práva žalobce neměly patřičné náležitosti, jak je vyžadováno v § 18 odst. 2 písm. b) zákona o vyvlastnění (např. lhůta pro předložení znaleckého posudku vyvlastňovaným dle § 20 zákona o vyvlastnění). Žalobce uvádí, že geometrické plány, které jsou podkladem pro dělení pozemků v katastru nemovitostí s cílem jejich vyvlastnění, nemohly být podkladem při projednávání územního rozhodnutí, jelikož byly zpracovány až v letech 2020–2022, tedy po vydání územního rozhodnutí. Při vydání územního rozhodnutí nemohlo být jasné, jakým způsobem bude stavba zasahovat do dotčených pozemků, a to ani do předmětných pozemků žalobce. Jedná se tak o podstatnou vadu v rámci vyvlastňovacího řízení, proto není vyvlastnění vůči žalobci přípustné. Žalobcem je navrhováno, aby mezitímní rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného

19. Námitky žalobce, jímž odůvodňuje svůj názor, že nájemní smlouva je dostatečným titulem k činnostem vyvlastnitele, jsou dle žalovaného irelevantní, a to z toho důvodu, že splnění podmínek pro vyvlastnění, tedy i prokázání podmínky nemožnosti získání práv k pozemku, se vztahuje k okamžiku podání žádosti o vyvlastnění, nikoliv k okamžiku nastalému později, když z ničeho nevyplývá, že by vyvlastnitel měl povinnost jednat s vyvlastňovaným o jakékoli dohodě i v průběhu vyvlastňovacího řízení.

20. Posouzení, zda je možné získat práva k pozemku dohodou, žalovaný provedl dle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění, kdy zjistil, že návrh na uzavření smlouvy doručil vyvlastnitel žalobci dne 7. 7. 2023. Vzhledem k tomu, že se žalobce v prvním měsíci k návrhu vyvlastnitele nevyjádřil, vyvlastnitel ve smyslu § 3 odst. 6 liniového zákona, žalobce znovu oslovil písemností ze dne 2. 8. 2023, která mu byla doručena dne 7. 8. 2023. Připomenul žalobci lhůtu pro přijetí návrhů smluv (dle pravidla uvedeného v zákoně o vyvlastnění a lhůty určené liniovým zákonem) konec lhůty připadl na den 6. 9. 2023. Žalobce na návrh vyvlastnitele reagoval písemností ze dne 1. 9. 2023, která byla vyvlastniteli doručena dne 7. 9. 2023, po uplynutí 60denní lhůty. Dle žalovaného má tato lhůta hmotněprávní charakter. Žalovaný konstatoval, že nemožnost získat potřebná práva dohodou byla prokázána.

21. K námitce žalobce, ohledně uzavření nájemní smlouvy k pozemkům pod stavbou, žalovaný uvedl, že zákon i judikatura správních soudů neposkytuje oporu požadavku žalobce, jakožto vyvlastňovaného na uzavření nájemní smlouvy. V daném případě nelze po vyvlastniteli požadovat, aby přistoupil na jakékoli řešení předložené vyvlastňovaným bez ohledu na vlastní potřeby v konkrétních případech. Jestliže je předmětem vyvlastnění pozemek, na kterém se bude trvale nacházet silniční těleso, nepředstavuje nájem relevantní způsob majetkoprávního vypořádání. Stavba pozemní komunikace je, co do své povahy, stavbou trvalou, proto jako smysluplné a účelné se jeví získání věcného práva k pozemkům pod stavbou, nikoli oprávnění na základě titulu obligační povahy.

22. Žalovaný se neztotožnil s výkladem žalobce ustanovení § 17 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích, ze kterého žalobce dovozuje možnost uzavření nájemní smlouvy, neboť dle jeho názoru se toto ustanovení týká těch případů, kdy je k uskutečnění stavby pozemní komunikace nutné využít sousedních pozemků, na nichž samotné těleso komunikace nestojí a není zde potřeba vlastnického práva vyvlastnitele k nim. Jedná se o případy řešené tzv. dočasnými zábory.

23. Nevhodnost situace, kdy vlastník pozemní komunikace je odlišný od vlastníka pozemku, je zřejmá z ustanovení § 17 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, které pro tyto případy zakládá vyvlastňovací titul. Hrozila by situace, že se vyvlastnitel bude vlastnického práva k předmětným pozemkům domáhat po dokončení stavby s odkazem na toto ustanovení.

24. Žalovaný setrval na závěru, že námitka nemožnosti uzavřít kupní smlouvu z důvodu, že na jednom z pozemků se nachází stavba jiného vlastníka nezapsaná do katastru nemovitostí, je účelová, neboť jestliže se na pozemku taková stavba nachází, tato skutečnost je výhradně k tíži vyvlastnitele. Pouze vyvlastnitele stíhá povinnost získat vlastnické právo ke stavbě jiného vlastníka potřebné k uskutečnění stavby pozemní komunikace.

25. Ohledně námitky věcné nepříslušnosti žalovaný odkázal na odůvodnění usnesení Ministerstva dopravy ze dne 16. 11. 2023, kdy žalovaný je krajským úřadem, který je podle liniového zákona nadán věcnou příslušností v řízení o vyvlastnění v nyní projednávané věci. Žalobce neuvádí, jakým způsobem se změna místní příslušnosti dotýká jeho právní sféry.

26. Jestliže se vyvlastňovaný domníval, že některé jeho další pozemky ztratí vyvlastněním hodnotu, mohl požádat o rozšíření vyvlastnění i na tyto pozemky. To však neučinil. Způsob vypořádání námitek považuje žalovaný za dostatečný. Není povinností žalovaného vyjadřovat se ke všem dílčím námitkám, které nejsou pro dané stádium řízení relevantní např. proti znaleckému posudku.

27. Žalobce konkrétně neuvádí, jakými nedostatky byla zatížena žádost vyvlastnitele o vydání mezitímního rozhodnutí, neboť dle žalovaného žádost požadovaným náležitostem dostála.

28. Důvodná není rovněž námitka, že geometrické plány pro oddělení pozemků, které byly dokládány k žádosti o vyvlastnění nemohly být podkladem pro příslušné územní rozhodnutí. Tyto geometrické plány nebyly ani nemusely být součástí žádosti o územní rozhodnutí, neboť přesný rozsah částí pozemků potřebných pro účely zhotovení stavby, se vymezuje až pro účely kupní smlouvy, pro účely vyvlastnění. Soulad geometrických plánů s územním rozhodnutím byl ověřen stavebním úřadem, který vydával příslušné územní rozhodnutí.

III. Stručné shrnutí vyjádření OZNŘ

29. Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření k žalobě uvedla, že nájemní smlouva by nemohla být dostatečně právním titulem pro realizaci části stavby silničního okruhu kolem Prahy stavba 511 Běchovice – dálnice D1 bod. Stavba takového rozsahu se nedá uskutečnit na pozemku ve vlastnictví soukromé osoby, neboť by zde byla značná rizika a vyvlastnitel musí při nakládání s veřejnými prostředky postupovat s nejvyšší opatrností. V souvislosti s tím pak bylo odkázáno na rozsudek NSS č.j. 7 As 174/2014–44, který se sice zabýval uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí s vyvlastnitelem, ovšem jedná se obdobný případ, kdy dokonce smlouva o smlouvě budoucí dává větší jistotu vyvlastniteli než nyní řešená nájemní smlouva, přičemž byl učiněn závěr, že smlouva o smlouvě budoucí není nástrojem, který by skutečně zajišťoval bezprostřední realizaci účelu vyvlastnění, proto osoba zúčastněná na řízení by nemohla k realizaci záměru vstoupit toliko na základě smlouvy o smlouvě budoucí. Proto není možné spravedlivě žádat, aby osoba na zúčastněná na řízení nesla vysoké riziko nemožnosti realizace výstavby podle předem stanoveného harmonogramu. Podle osoby zúčastněné na řízení není dostatečně zajištěno, že práva povinnosti z nájemní smlouvy by přešla na případného právního nástupce žalobce. I v případě, že by byla ve smlouvě zakotvena povinnost nepřevádět předmět vyvlastnění na třetí osoby, pak v případě porušení takové povinnosti žalobcem by se vyvlastnitel mohl domáhat jen náhrady škody i případně smluvní pokuty, což nelze považovat u stavby kritické infrastruktury za dostatečné. Rovněž není dostatečně ošetřeno ani riziko úpadku či exekuce žalobce. Takovou situaci neřeší ani zapsání nájemního stavu do katastru nemovitostí. Podle osoby zúčastněné na řízení pak nájemní smlouva skutečně není vhodným majetkoprávním řešením mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku. Navíc v daném případě nebyla nájemní smlouva jediným objektivně možným řešením, když se nabízí uzavření kupní smlouvy. Žalobce ani nedoložil, z čeho by byla patrná objektivní nemožnost uzavření kupní smlouvy. Vyvlastnitel žalobce v průběhu jednání opakovaně žádal o zvážení uzavření kupní smlouvy, ovšem žalobce s prodejem nesouhlasil ani nevznesl požadavek mimo uzavření nájemní smlouvy, na kterém by se mohl s vyvlastnitelem dohodnout.

30. Argumentace žalobce na ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, dle které dokazuje možnost uzavření nájemní smlouvy pro účely zajištění pozemku ke stavbě, je nepřiléhavá. Vyvlastnitel má za to, že účelem tohoto ustanovení je zabezpečit možnost využití pozemků třetích osob, jakožto sousedních pomocných pozemků jako tzv. dočasné zábory. Účelem tohoto ustanovení není přinést alternativu k majetkoprávnímu vypořádání pozemků, na kterých má být samotná nová stavba vybudována.

31. Uzavření nájemní smlouvy pro účely realizace stavby strategicky významné struktury na pronajatých pozemcích zcela postrádá obecnou racionalitu a rovněž tak popírá superficiální zásadu zakotvenou v § 506 občanského zákoníku. Žalobce argumentoval vhodností uzavření nájemní smlouvy z důvodu nedůvěry, že stavba bude skutečně provedena na předmětných pozemcích, a proto navrhoval jako nejlepší řešení uzavřít nájemní smlouvu. Nyní naopak žalobce v žalobě tvrdí, že nájemní smlouva by byla dlouhodobým řešením vlastnických vztahů, kdy žalobce by tímto způsobem měl zajištěnou rentu ve výši 653 978 Kč ročně. Z důvodu nejistoty v podobě možného domáhání se žalobcem odevzdání pozemku či jeho právním nástupcem a odstranění stavby na něm, tak nelze nájemní stav považovat za dostatečnou jistotu pro realizaci stavby takového významu.

32. Podle vyvlastnitele negociační jednání nebylo vedeno žalobcem pro nalezení oboustranně uspokojivého řešení, ale pouze za účelem zajištění renty pro žalobce při absenci dostatečné jistoty pro vyvlastnitele. Rovněž v nájemní smlouvě uvedené omezení možnosti užívání pozemků třetími osobami se jeví jako problematické, a to jak při realizaci stavby, tak při samotném užívání stavby.

33. K tvrzení žalobce, že na pozemku parcel. č. XB v k.ú. XA je umístěna stavba jiného vlastníka vyvlastnitel uvedl, že tato skutečnost není vedena v katastru nemovitostí, naopak bylo u předmětného pozemku uvedeno, že u něj nejsou evidována žádná omezení vlastnického práva. Případná stavba, pokud se na pozemku nachází a není jeho součástí, proto nebyla předmětem vyvlastnění. Tuto námitku považuje vyvlastnitel za zcela účelovou ex post a nejedná se o relevantní argument z hlediska splnění podmínek pro vyvlastnění.

34. K namítané nepříslušnosti žalovaného vyvlastnitel odkázal na odůvodnění usnesení Ministerstva dopravy o pověření Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 16. 11. 2023 č.j. MD–38835/2023–930/4, které se skutečností namítanou žalobcem vypořádalo.

35. K námitce žalobce, že rozhodnutím nedochází k odejmutí vlastnického práva k jiným pozemkům v jeho vlastnictví, žalovaný uvedl, že žalobce mohl žádat o rozšíření vyvlastnění i na tyto jiné pozemky, proto tuto argumentaci považuje za čistě účelovou.

36. Vyvlastnitel rovněž nesouhlasí s tvrzením žalobce, že žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení a žádost o vydání mezitímního rozhodnutí neobsahovaly zákonné náležitosti, s odkazem na správní spis.

37. K námitce žalobce, že geometrické plány nebyly součástí územního rozhodnutí, vyvlastnitel uvedl, že tato námitka není podložena právní úpravou územního rozhodování a dělení pozemků u veřejně prospěšných stavem v režimu zákona o urychlení výstavby. K tomu uvedl, že soulad předmětných geometrických plánů s pravomocným územním rozhodnutím osvědčil sdělením stavební úřad Městské části Praha 22 ze dne 26. 9. 2022 č.j. X, spis. zn. X, které je součástí správního spisu.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

38. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

39. Krajský soud se zabýval věcí pouze v rozsahu týkajícím se vyvlastnění práv pozemkům, neboť ve správním soudnictví lze přezkoumávat pouze tyto výroky, námitky k náhradě vyvlastnění jsou přezkoumatelné v řízení podle části V. o.s.ř.

40. Podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění je vyvlastnění přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastnění není přípustné, je–li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem. Vzhledem k tomu, že jde o stavbu dopravní infrastruktury použije se při vyvlastnění pozemků také liniový zákon, jenž je zvláštní právní úpravou mimo jiné vůči zákonu o vyvlastnění.

41. Podle § 3 odst. 6 liniového zákona „jde–li o práva potřebná pro uskutečnění stavby dopravní, vodní energetické nebo těžební infrastruktury nebo infrastruktury pro ukládání oxidu uhličitého, je podmínka přípustnosti vyvlastnění spočívající v nemožnosti získat tato práva dohodou nebo jiným způsobem splněná, pokud byl vyvlastňovanému doručen návrh na uzavření smlouvy o získání práv pozemku nebo ke stavbě, která jsou předmětem vyvlastnění, a smlouva nebyla ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení návrhu uzavřena, přestože se vyvlastnitel nejméně 30 dnů před podáním žádosti o vyvlastnění pokusil s vyvlastňovaným o návrhu smlouvy jednat. Jedná se tak o jednu ze zákonných podmínek vyvlastnění ve smyslu článku 11 odst. 4 Listina základních práv a svobod, která ve spojení s ostatními podmínkami brání tomu, aby bylo vyvlastnění nepřiměřeně, a tudíž neústavně zasaženo do práva dotčeného vlastníka vlastnit majetek zaručeného v článku 11 odst. 1 Listiny.

42. Soud poznamenává, že prokázání podmínky nemožnosti získání práv k pozemku nebo stavbě potřebný pro uskutečnění účelu vyvlastnění dohodou nebo jiným způsobem se vztahuje k okamžiku podání žádosti o vyvlastnění. Není povinností vyvlastnitele jednat s vyvlastňovaným o jakékoli dohodě v průběhu vyvlastňovacího řízení.

43. Z ustanovení § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění vyplývá „že vyvlastnění je přípustné, pokud se vyvlastniteli nepodařilo ve lhůtě 90 dnů uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku nebo ke stavbě potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění stanoveného zákonem. Lhůta k uzavření smlouvy s vyvlastňovaným počíná běžet dnem následujícím po doručení návrhu na uzavření smlouvy vyvlastňovanému. V ustanovení § 3 odst. 6 liniového zákona je stanovena speciální lhůta, která činí 60 dnů.

44. V daném případě návrhy na uzavření smlouvy doručil vyvlastnitel žalobci dne 7. 7. 2023. Žalobce se k návrhům nevyjádřil, proto vyvlastnitel ve smyslu § 3 odst. 6 liniového zákona po uplynutí 30 dnů žalobce znovu oslovil písemnou výzvou ze dne 2. 8. 2023, která mu byla doručena dne 7. 8. 2023. V této výzvě byla žalobci připomenuta lhůta po přijetí návrhu smluv s tím, že konec lhůty určené zákonem připadá na den 6. 9. 2023. Žalobce na návrh vyvlastnitele reagoval písemností ze dne 1. 9. 2023. Vyvlastniteli byla doručena tato písemnost dne 7. 9. 2023, tedy po uplynutí 60denní lhůty stanovené v § 3 odst. 6 liniového zákona. Na základě těchto skutečností žalovaný učinil správný závěr, že nemožnost získat potřebná práva dohodou byla prokázána, veškerá komunikace mezi stranami byla nad rámec liniovým zákonem stanovených podmínek negociačního řízení.

45. Vyvlastňovací úřad byl v řízení o žádosti o vyvlastnění povinen posoudit, zda jeho podání předcházel kontraktační proces mezi vyvlastnitelem a žalobcem odpovídající požadavkům § 3 odst. 6 liniového zákona. Podmínka přípustnosti vyvlastnění podle § 3 odst. 6 liniového zákona je splněna odpovídá–li návrh na uzavření smlouvy o získání práva k pozemku nebo stavbě zákonným požadavkům, že se vyvlastnitel pokusil jednat s žalobcem o uzavření kupní smlouvy, jak to předpokládá § 3 odst. 6 liniového zákona.

46. V daném případě žalobce namítá, že nebyly splněny podmínky pro vyvlastnění, jestliže učinil žalobce návrh na uzavření nájemní smlouvy k předmětným pozemkům a navrhl tak alternativní řešení, což vyvlastnitel odmítl. Žalobce má za to, že nájemní smlouva je dostatečným právním titulem pro realizaci předmětné stavby dálnice D1, proto vyvlastnění jeho pozemku není přípustné, neboť v daném případě je možno uzavřít ohledně pronájmu pozemku nájemní smlouvu, která je dostatečným titulem k činnosti vyvlastnitele. Bylo tedy možná práva potřebná pro uskutečnění předmětné stavby získat dohodou.

47. Soud ovšem tento názor žalobce nesdílí, a to z následujících důvodů. Na základě nájemní smlouvy nelze takovouto stavbu veřejné infrastruktury realizovat na cizím pozemku, neboť případné uzavření nájemní smlouvy nemůže nahradit účel vyvlastnění. Osoba zúčastněná na řízení nemůže k realizaci takovéhoto záměru stavby přistoupit toliko na základě nájemní smlouvy, neboť tato situace by pro vyvlastnitele do budoucna nesla vysoké riziko jak realizace výstavby, tak i využívání stavby jako takové. Tato situace by totiž byla nežádoucí pro žalobce i pro vyvlastnitele, neboť by žalobce měl prakticky holé vlastnictví, nemohl by pozemek využívat a vyvlastnitel by byl v nejistotě, zda nebude muset případně stavbu odstranit. Je tedy v zájmu obou stran nalézt trvalé řešení.

48. V případě uzavření nájemní smlouvy by měl vyvlastnitel postavení právně nejisté, neboť na základě nájemní smlouvy nelze dostatečně zajistit, že by práva a povinnosti z nájemní smlouvy přešla na případného právního nástupce žalobce, a to i za situace, že by ve smlouvě byla upravena povinnost žalobce nepřevádět pozemky na třetí osoby. Jestliže by žalobce tyto povinnosti porušil, mohl by se vyvlastnitel domáhat pouze náhrady škody. Ani zapsání nájemního vztahu do katastru nemovitostí by nezajistilo právní jistoty pro vyvlastnitele.

49. Soud poukazuje na to, že v daném případě, kdy se jedná o výstavbu dálnice, jde o důležitý veřejný zájem, proto musí být stavba takového významu právně zabezpečena, a proto vyvlastnění převažuje nad holým vlastnictvím k předmětným pozemkům žalobce v případě navrhovaného pronájmu. Stavba dálnice je kritickou infrastrukturou, a proto se jeví jako účelné získání vlastnického práva k pozemku pod touto trvalou stavbou.

50. Žalobce v daném případě nedoložil, z čeho je dána objektivní nemožnost kupní smlouvu uzavřít. Soud proto dospěl k závěru, že nájemní smlouva je zcela nedostatečná pro realizaci stavby dálnice a správně došlo k vyvlastnění pozemků.

51. Vyvlastnitel se pokoušel o dohodu i po uplynutí 60denní zákonné lhůty určené k negociačnímu jednání podle § 3 odst. 6 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení stavby strategicky významné infrastruktury, proto nelze mít za to, že vyvlastnitel jednal s žalobcem pouze formálně. Vyvlastnitel i po faktickém zmeškání zákonné lhůty se pokoušel se žalobcem jednat.

52. Zcela neopodstatněný je odkaz žalobce na § 17 odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, neboť. smyslem a účelem § 17 odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích je zamezit existenci rozdílného vlastníka pozemní komunikace na straně jedné a pozemků pod nimi na straně druhé.

53. Situace, kdy vlastník pozemní komunikace je odlišný od vlastníka pozemku je zcela nevhodná pro stavbu dálnice, což je zřejmo z ustanovení § 17 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích dle něhož na tyto případy dopadá vyvlastňovací titul.

54. Soud má zato, že argumentace na ustanovení § 17 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích je zcela nepřiléhavá, neboť žalobce nesprávně odkazuje na znění, které je účinné až od 1. 1. 2024, tedy v době jednání vyvlastnitele se žalobcem toto ustanovení účinné nebylo. V daném případě toto ustanovení aplikovat nelze, jestliže má být stavba teprve vybudována. Toto ustanovení však dopadá na případ, kdy bez předchozího majetkoprávního vypořádání byla stavba komunikace realizována na pozemku třetí osoby a je tedy třeba dodatečně tyto majetkoprávní vztahy vyřešit.

55. Námitka žalobce, že na pozemku parc. č. XB v k.ú. X je umístěna stavba jiného vlastníka, která není zapsána v katastru nemovitostí, není nedůvodná. V případě, že se na pozemku stavba jiného vlastníka nachází, je na vyvlastniteli, jakým způsobem získá vlastnické právo k předmětné stavbě za účelem uskutečnění předmětné stavby dálnice. Rovněž nedůvodná je argumentace žalobce, že nemohl uzavřít předmětnou kupní smlouvu s ohledem na tuto skutečnost, jestliže žalobce vznesl tuto námitku až v rámci průběhu vyvlastňovacího řízení. Nejedná se tak o relevantní námitku z hlediska splnění podmínek pro vyvlastnění.

56. Nedůvodná je i námitka ohledně věcné nepříslušnosti žalovaného, jestliže z odůvodnění usnesení Ministerstva dopravy ze dne 16. 11. 2023 vyplývá, že žalovaný byl pověřen vedením tohoto řízení. Rozhodnutím Ministerstva dopravy byl zamítnut rozklad a usnesení Ministerstva dopravy ze dne 16. 11. 2023 bylo potvrzeno. Proto žalovaný je nadán věcnou příslušností k řízení o vyvlastnění předmětné věci. Soudu ani není zřejmo, jak je z důvodu změny příslušnosti krácen na svých právech žalobce.

57. Dále žalobce namítá, že napadeným rozhodnutím nedochází k odejmutí vlastnického práva i k jeho jiným pozemkům, které tvoří funkční celek a vyvlastněním předmětných pozemků tak ztrácí na lukrativnosti a budou rovněž dotčeny předmětnou stavbou. Soud uvádí, že žalobce mohl podat žádost o rozšíření vyvlastnění dle ustanovení § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění, a to již v negociačním řízení a požádat tak o rozšíření vyvlastnění o tyto pozemky. Z písemnosti ze dne 14. 2. 2024 nelze dovozovat, že by žalobce návrh na rozšíření vyvlastnění o konkrétní pozemky učinil.

58. Žalobce dále namítá, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s jeho námitkou proti znaleckému posudku vyvlastnitele. V rámci tohoto řízení je tato námitka neopodstatněná, neboť zde se jedná o vyvlastnění práv k pozemkům, nejedná se o náhradu za vyvlastnění podle § 24 odst. 4 zákona o vyvlastnění. Dle soudu se však žalovaný přesto řádně vypořádal s touto námitkou, neboť z odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které považuje žalovaný tuto námitku za nedůvodnou.

59. Žalobce dále namítá, že žádost vyvlastnitele o vydání mezitímního rozhodnutí neobsahovaly zákonné náležitosti, když neuvádí, jaké nedostatky tato žádost vyvlastnitele obsahovala. Soud se proto s touto námitkou nemůže řádně zabývat, když žalobce pouze obecně uvádí, že žádost požadované náležitosti neobsahuje. Není rovněž konkrétní námitka žalobce ohledně nedbalého přístupu žalovaného k procením právům žalobce a námitka nedodržování procesních lhůt, proto dle soudu ani na tuto námitku reagovat nelze.

60. Podle žalobce geometrické plány, které jsou podkladem pro dělení pozemku v katastru nemovitostí s cílem jejich vyvlastnění, nemohly být podkladem při projednávání příslušného územního rozhodnutí, jelikož byly zpracovány až v letech 2020–2022, tedy po vydání územního rozhodnutí. Proto nebylo v rozhodný čas pro vydání územního rozhodnutí jasné, jakým způsobem bude předmětná stavba zasahovat do dotčených pozemků, a to ani do předmětných pozemků, což není přípustné. Tato námitka důvodná není, neboť geometrické plány nemusí být součástí žádosti o územní rozhodnutí, neboť přesný rozsah části pozemků potřebných pro zhotovení stavby se vymezuje až pro účely kupní smlouvy, eventuálně pro účely vyvlastnění. Soulad geometrických plánů s územním rozhodnutí byl ověřen prvoinstančním stavebním úřadem, který vydal příslušné územní rozhodnutí, což vyplývá ze sdělení stavebního úřadu Městské části Praha 22 ze dne 26. 9. 2022, které je obsahem správního spisu.

V. Závěr a náklady řízení

61. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s., kdy žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto mu nemohla být náhradu nákladů řízení přiznána. Žalovaný byl v řízení úspěšný, ovšem nevznikly mu náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Krajský soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.

62. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí nevznikly žádné náklady spojené s plněním povinnosti, kterou by jí soud uložil (§ 60 odst. 5 s. ř. s. ).

Poučení

I. Vymezení věci a stručný obsah žaloby II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného III. Stručné shrnutí vyjádření OZNŘ IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení