57 A 3/2016 - 44

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobce R.Š., nar. …, bytem …, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2015, č. j. 3224/DS/15-5, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2015, č. j. 3224/DS/15-5 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým mu bylo změněno rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, odboru dopravy (dále jen „prvostupňový správní orgán či prvoinstanční orgán“) ze dne 26. 8. 2015, č. j. 13809/OD-P/15 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), podle kterého se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) a byla mu uložena podle § 125g odst. 3 zákona o silničním provozu pokuta ve výši 2.500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč tak, že ve výrokové části označené číslem 6 byly slova „spz vozidla zn. Audi, ve tvaru …“ nahrazena slovy „spz vozidla zn. Audi, ve tvaru …“ Ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žalobce požadoval, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. II. Důvody žaloby Žalobce úvodem konstatoval ve vztahu ke skutku ze dne 28. 1. 2015, že zahájení řízení předcházela výzva k úhradě určené částky. Správní orgán v poučení výzvy k úhradě částky uvedl, že žalobce má právo sdělit správnímu orgánu totožnost řidiče vozidla. Žalobce na výzvu nijak nereagoval. Žalobce namítá, že řízení o správním deliktu bylo zahájeno v rozporu s § 125f odst. 4 silničního zákona, když správní orgán prvého stupně zahájil řízení s provozovatelem vozidla, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Pokud žalobce na výzvu k úhradě určené částky nereagoval, správní orgán měl za povinnost pokračovat v šetření přestupku. Správní orgán sice následně vyhotovil výzvu k podání vysvětlení, avšak žalobce nijak nereagoval ani na tuto výzvu a podání vysvětlení se nedostavil. Správní orgán tak měl žalobce předvolat opětovně, případně přistoupit k pořádkovým opatřením (např. k udělení pořádkové pokuty). Jen takový postup by byl konformní s § 125h odst. 5 silničního zákona a odůvodňoval by následné odložení věci dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. Pokud však takto správní orgán nepostupoval, tak závěr o odložení věci z důvodu § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích byl předčasný, neboť úvahy, které správní orgán k jeho závěrům vedly, jsou nedostatečné. Prosté poučení o možnosti sdělit totožnost řidiče vozidla ve výzvě dle § 125h odst. 1 silničního zákona nemůže v žádném případě nahrazovat autoritativní stanovení povinnosti provozovateli vozidla sdělit totožnost řidiče; správní orgán je povinen šetřit přestupek před zahájením řízení o správním deliktu provozovatele vozidla a provozovatel vozidla je povinen správnímu orgánu sdělit totožnost řidiče jím provozovaného vozidla (§ 10 odst. 4 silničního zákona), avšak pouze na výzvu, nikoliv na neformální přípis, neboť tak stanoví právě § 10 odst. 4 silničního zákona. V rámci podání vysvětlení by ale žalobce správnímu orgánu totožnost řidiče sdělil. Je sice pravdou, že sám se k podání vysvětlení nedostavil, ale povinností správního orgánu bylo vyvinout větší aktivitu ke zjištění totožnosti pachatele přestupku, než jen rozesílat výzvy a spokojit se s tím, že na ně není reagováno. Správní orgán tak nezjistil totožnost řidiče jen v důsledku vlastní pasivity a postupu v přímém rozporu s druhou větou § 125h odst. 5 silničního zákona. Ke skutku spáchanému dne 28. 1. 2015 žalobce dále namítá, že ve výroku rozhodnutí prvého stupně [tj. v části výroku 1)] nebylo dostatečně popsáno místo spáchání přestupku. Dle § 77 zákona o přestupcích „Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).“ Místo spáchání přestupku bylo specifikováno pouze jako „v Karlových Varech v Ulici Jana Opletala“. Stání v ulici Jana Opletala je upraveno různým způsobem, kdy na některých místech je stání zakázáno dopravní značkou B 28 a na některých úsecích stejné ulice není stání nijak omezeno. Vzhledem k odlišné úpravě parkování v různých úsecích ulice Jana Opletala proto bylo nezbytné, aby správní orgán ve výroku rozhodnutí jasně specifikoval místo spáchání přestupku např. udáním čísel popisných domů, v jejichž blízkosti byl automobil zaparkován. Vozidlo žalobce totiž mohlo být v ulici Jana Opletala zaparkováno např. před domem č. p.

4. V takovém případě by se pak řidič nedopouštěl přestupku a zároveň ani provozovatel vozidla by nemohl být shledán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, neboť dle § 125f odst. 2 písm. b) silničního zákona, provozovatel vozidla za správní delikt odpovídá pouze v případě, že jednání naplňuje znaky přestupku. Není přitom rozhodující, že z fotografiích založených ve spise lze určit, kde bylo vozidlo zaparkováno. Povinností obviněného z přestupku, respektive správního deliktu není procházet ulicí, kde měl být daný skutek spáchán a porovnávat fotografie ze spisu s jednotlivými domy, přechody, lavičkami aj. v ulici; naopak, právem obviněného je již z výroku rozhodnutí seznat, kde konkrétně se skutek stal. Zároveň, pokud by vozidlo žalobce bylo zaparkováno v ulici Jana Opletala, avšak mimo pozemní komunikaci (dle pasportu komunikace), nejednalo by se o přestupek proti silničnímu zákonu, ale proti zákonu o přestupcích, jehož spáchání nenaplňuje skutkovou podstatu správního deliktu provozovatele vozidla. Z výroku rozhodnutí nelze učinit jednoznačný závěr, že jednání popsané skutkovou větou je protiprávní a naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu provozovatele vozidla. K tomu se žalobce odkazuje na rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 45, který je na věc naprosto přiléhavý, neboť v tomto případě bylo vozidlo stěžovatele taktéž zaparkováno v ulici, kde byla na několika místech rozdílná úprava parkování: „V dané věci se jedná o správní trestání, a tudíž je třeba, aby skutek, pro který je se stěžovatelem vedeno správní řízení o správním deliktu, byl řádné označen, a to nejen časem, ale i přesným místem jeho spáchání. Důvod takového požadavku je zřejmý – z popisu skutku musí být patrné všechny skutkové okolnosti jednání potenciálního delikventa, které jsou rozhodné pro úsudek, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu, kvůli němuž je řízení vedeno. K porušení povinnosti mělo dojít tím, že na ulici Jiráskova mělo být předmětné vozidlo zaparkováno v zóně placeného parkování bez zaplacení parkovaného. Nicméně správní orgán I. stupně blíže nespecifikoval místo, kde mělo k porušení pravidel silničního provozu dojít, neboť místo spáchání deliktu bylo označeno jako ‚ulice Jiráskova“. K tomu Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „Stěžovatel namítal, že předmětná ulice je dlouhá asi 665 m a že na této ulici jsou jak placená místa k parkování, tak i místa neplacená. Z výroku správního orgánu I. stupně ovšem nelze dovodit, kde přesně v rámci dané ulice se skutek stal, tudíž nelze posoudit, zda právě v tom místě, kde měl být skutek spáchán, bylo vskutku parkování zpoplatněno. Tuto vadu rozhodnutí v tomto případě nelze překonat ani s poukazem na fotografie, které jsou součástí spisu a jimiž byl proveden důkaz listinou. I kdyby takové fotografie mohly při důkladném zkoumání a porovnání se situací na místě samém třeba ohledáním či analýzou dostupných mapových nebo jiných podkladů (např. podkladů pro umístění dopravních značek) vést ke zjištění, kde přesně v rámci Jiráskovy ulice stěžovatel parkoval, není možné takovýto závěr činit až ex post při analýze samotného správního rozhodnutí, nýbrž v samotném řízení o správním deliktu. Výsledek zjištění pak musí nalézt odraz v natolik přesném a jednoznačném popisu skutku, že z něj bude patrné, že parkující vozidlo stálo právě na takovém místě v rámci dané ulice, na němž bylo třeba zaplatit poplatek za parkování.“ Žalobce tedy zastává názor, že výrok napadeného rozhodnutí je nesrozumitelný, což představuje důvod pro zrušení rozhodnutí soudem dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť nyní posuzovaný případ se od věci posuzované v rozsudku č. j. 2 As 111/2015 – 45 vůbec neliší. Žalobce se dále odkazuje na rozsudek NSS č. j. 9 As 80/2014-39 ze dne 10. 12. 2014. V posuzované věci bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno pro nesrozumitelnost výroku, neboť právě ve výroku absentoval přesný popis místa protiprávního jednání, cit: „Jak totiž vyplynulo ze správního spisu (ze slovního popisu v záznamu o přestupku obsahujícího fotografie z radarového měření a rovněž z oznámení o přestupku ze dne 25. 5. 2012 podepsaného zasahujícími policisty a stěžovatelem), radar byl v Ostrově nad Oslavou umístěn na komunikaci I/37 u budovy čísla popisného 154.“, kdy dále NSS vyřkl závěr o nesrozumitelnosti výroku rozhodnutí: „Skutečnost, že ve správním spise je dostatečně zdokumentováno místo spáchání přestupku, nemůže však nic změnit na důvodnosti námitky, že ve vymezení skutku ve výroku bylo toto místo popsáno nedostatečně, jelikož nedostatečné vymezení skutku ve výroku nelze napravit v odůvodnění či poukazem na to, že ze spisu jasně patrno je.“ Žalobce se dále odkazuje i na rozsudek NSS ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010-56: „V první řadě je třeba správním orgánům vytknout, že řádným způsobem nebylo označeno, resp. specifikováno místo, kde došlo k naměření nedovolené rychlosti vozidla Škoda Octavia. Podle Nejvyššího správního soudu policisté sice v zásadě shodně zakreslili do mapy Frýdku-Místku místo, kde prováděli měření rychlosti a toto místo také specifikovali, nicméně Nejvyššímu správnímu soudu není ani přesto zřejmé, kde přesně je značka signalizující konec obce, resp. jaká je vzdálenost místa měření rychlosti od konce obce. Vyjádření policistů a následně i správních orgánů obou stupňů, že tato značka se nachází u kasáren a u prodejny barev a laků pana S. je v tomto ohledu pro Nejvyšší správní soud zcela nevypovídající. Tato vyjádření sice svědčí o tom, že správní orgán a policisté vědí, kde přesně je značka signalizující začátek či konec obce, nicméně toto nemusí vědět stěžovatel. Navíc tato skutečnost nenašla své vyjádření ani v obsahu spisu, kde by mohla být kupř. vyznačena v založené mapě. V důsledku toho nemohla být zcela vyvrácena námitka stěžovatele, že k měření mohlo dojít i mimo obec. K vyvrácení takové námitky by posloužila rekonstrukce, která však provedena nebyla. Nadto Nejvyšší správní soud poznamenává, že patrně se místo měření rychlosti mohlo nacházet i v blízkosti značky označující konec obce, takže jeho přesný popis a určení bylo namístě i kvůli určení míry společenské nebezpečnosti přestupku (blíže srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45, publikovaný pod č. 2011/2010 Sb. NSS).“ V posuzovaném případě bylo přitom místo měření (a tak i místo spáchání přestupku) stanoveno obdobně nekonkrétně, cit.: „dne 26. 9. 2008 v 19.45 hod., jel s vozidlem Škoda Octavia, X, na silnici I. třídy č. 56 na ulici Frýdlantská v obci Frýdek-Místek, nedovolenou rychlostí“. Stejně nekonkrétně bylo místo spáchání přestupku v ulici Jateční specifikováno i v souvislosti s přestupky spáchaných ve dnech 5. 2. 2015 a 6. 2. 2015, tj. ve výroku rozhodnutí 4) a 5). Ve věci údajných přestupků spáchaných ve dnech 1. 2. 2015, 4. 2. 2015, 5. 2. 2015, 6. 2. 2015 a 15. 2. 2015 žalobce pokaždé v návaznosti na výzvu k úhradě určené částky sdělil správnímu orgánu totožnosti řidiče vozidla. Správní orgán se vyjádřením žalobce fakticky nezabýval, neboť mu z úřední činnosti mělo být známo, že daná osoba byla z území České republiky vyhoštěna. Pokud chtěl správní orgán do svého rozhodování zahrnout skutečnosti získané z úřední činnosti, musí tyto skutečnosti prokázat a umožnit žalobci se k takové skutečnosti vyjádřit. K takovému názoru dospěl též Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 2. 2010, čj. 1 As 100/2009-129: „Pokud soud hodlá zahrnout do svého rozhodnutí skutečnosti, které jsou mu známé z jeho úřední činnosti (§ 121 o. s. ř.), aniž by účastníci řízení mohli s ohledem na okolnosti dané věci aplikaci takovýchto skutečností rozumně předpokládat, musí s těmito skutečnostmi nejprve seznámit účastníky řízení a poskytnout jim dostatečný prostor k tomu, aby mohli prostřednictvím svých tvrzení učinit tyto skutečnosti spornými a navrhnout za tím účelem provedení důkazů. Soud musí v odůvodnění rozhodnutí uvést, ze které jeho konkrétní činnosti či postupu jsou mu skutečnosti podle § 121 o. s. ř. známé a jak se o nich dozvěděl. Jinak by nebylo možné přezkoumat, zda se vskutku jedná o skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti ve smyslu § 121 o. s. ř., a tedy zda soud postupoval v souladu se zákonem, když z nich vycházel, ačkoliv o nich nevedl dokazování.“ Správní orgán ve svém rozhodnutí pouze konstatoval, že je mu z předchozí úřední činnosti známo, že uvedený řidič je na dané adrese neznámý a ze sdělení Ministerstva vnitra je zřejmé, že uvedená osoba nemá na území ČR žádný druh pobytu. Toto tvrzení správního orgánu ale nemá žádnou oporu ve spise. Ve spise není založené žádné vyjádření Ministerstva vnitra, které má správní orgán údajně k dispozici. Zároveň to, že uvedená osoba nemá v ČR povolen žádný druh pobytu, není k dané věci relevantní. V současné době se na území ČR pohybuje velké množství osob bez povoleného pobytu, ovšem není možné jim jen z tohoto důvodu přiznávat přestupkovou imunitu. Žalobce zároveň neměl jak zjistit, že správní orgán nebere jeho vyjádření v potaz. Žalobce se o této skutečnosti dozvěděl až z rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Správní orgán tak jednal v rozporu s výše citovaným rozsudkem. Správní orgán postupoval v rozporu s § 125f odst. 4 silničního zákona, když nepodnikl dostatečné kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku. Správní orgán se ani nepokusil doručit žalobcem oznámeného řidiči výzvu k podání vysvětlení. Správní orgán tak nedostál své povinnosti, když neprošetřil spáchaný přestupek a automaticky zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Žalobce tak namítá, že řízení bylo zahájeno nezákonně. Ve věci přestupků spáchaných ve dnech 1. 2. 2015, 15. 2. 2015, a 28. 2. 2015 žalobce namítá, že správní orgán ve výrocích rozhodnutí 2), 6) a 7) nespecifikoval místo spáchání přestupku. Místo spáchání bylo specifikováno pouze jako „ ulici Závodu míru“, přičemž ulice Závodu míru v Karlových Varech je dlouhá přibližně 2,5 km. Je logické, že na úseku dlouhém 2,5 km je na mnoha místech odlišná úprava parkování. Pokud bylo ve výroku rozhodnutí uvedeno, že např. řidič vozidla stál v platnosti dopravní značky B 28 – zákaz zastavení, mohl stát na několika různých místech této ulice. Žalobce se v tomto bodě zcela odkazuje na argumenty vyjádřené u přestupku ze dne 28. 1. 2015 ohledně nespecifikování místa spáchání přestupku. Ve vztahu k přestupku ze dne 4. 2. 2015 žalobce již výše vyjádřil názor, že řízení o správním deliktu provozovatele vozidla bylo zahájeno nezákonně. Správní orgán se odmítl zabývat vyjádřením žalobce k osobě řidiče. V daném případě správní orgán pochybil navíc i tím, že nepředvolal k podání vysvětlení přímo osobu, která byla uvedena v oznámení o dopravním přestupku. Tato osoba byla ztotožněna strážníky městské policie a bylo více než zřejmé, že se přestupku dopustila. Správní orgán ale tuto skutečnost ignoroval a osobu k podání vysvětlení nepředvolal, přitom se jednalo o nejpravděpodobnějšího řidiče vozidla. Správní orgán tak ve věci přestupku ze dne 4. 2. 2015 zcela rezignoval na zjišťování pachatele ve smyslu § 125f odst. 4 silničního zákona. Žalobce dále namítá, že správní orgán v případě skutku ze dne 4. 2. 2015 nijak neprokázal, že by řidič vozidla skutečně stál v působnosti dopravní značky IP 13c, navíc v protisměru. Tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu. Úřední záznam ale nemůže být považován za důkazní prostředek a nemůže být proveden k důkazu. K tomu se žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 96/2008, ze dne 22. 1. 2009: „Úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat za důkazní prostředek (§ 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004). K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoli tento záznam sám.“ Součástí spisové dokumentace jsou i fotografie, které ale dle názoru žalobce nelze užít k důkazu. Z fotografií je zřejmé, že řidiči byl na automobil připevněn technický prostředek zabraňující odjezdu vozidla (dále „TPZOV“), o kterém se ale nikde ve spise nehovoří. Žalobce má tak za to, že TPZOV byl na jeho vozidlo připevněn nezákonně a z pouhé libovůle strážníků, kteří se ale z důvodu možného postihu za nezákonný zákaz rozhodli o připevnění TPZOV v oznámení o přestupku nezmiňovat. Je také zarážející, že nikde ve spisové dokumentaci není zmínka o tom, v jakém čase byl TPZOV sejmut. Protože je na fotografiích zachycena situace, která ale nemá další oporu ve spise, nelze tyto fotografie užít jako důkaz. K přestupkům ze dne 5. 2. 2015 a 6. 2. 2015 žalobce již výše uvedl, že řízení bylo zahájeno nezákonně, navíc nebylo ve výrocích rozhodnutí 4) a 5) specifikováno místo spáchání přestupku. Žalobce k věci dále namítá, že i pokud by k přestupkovému jednání skutečně došlo, správní orgán špatně posoudil způsob spáchání deliktů. Řidič vozidla na daném místě vozidlo zaparkoval dne 5. 2. 2015. Vozidlo pak na daném místě stálo až do dne 6. 2. 2015. Nejednalo se tak o 2 samostatné skutky, ale o jeden trvající delikt. Řidič vozidla měl navodit protiprávní stav dne 5. 2. 2015 tím, že zaparkoval v působnosti dopravní značky B 28. Protiprávní stav následně udržoval až do 6. 2. 2015, kdy kolem poledne řidič s vozidlem odjel. Správní orgán tak neměl věc řešit jako jednotlivé spáchání správních deliktů, ale jako řízení o trvajícím správním deliktu. To odůvodňuje vadu výroku rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze správního deliktu provozovatele vozidla, a to z důvodu, že celkem pětkrát nezajistil, aby při užití jím provozovaného vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Pokud by správní orgán posoudil jednání správně jako delikt trvající, pak by výrokem mohl žalobce uznat odpovědným pouze z důvodu, že celkem osmkrát nezjistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu. To představuje menší počet porušení pravidel silničního provozu, čemuž lze očekávat, že by byla adekvátní nižší pokuta. Ve věci přestupku ze dne 28. 2. 2015 žalobce už výše namítal, že správní orgán ve výroku rozhodnutí nedostatečně specifikoval místo spáchání přestupku. Žalobce dále namítá, že správní orgán nijak neprokázal, že by k přestupkovému jednání skutečně došlo. Skutečnost, že by bylo vozidla žalobce dne 28. 2. 2015 zaparkováno v působnosti dopravní značky B 28, vyplývá z úředního záznamu, který ale nemůže být užit k důkazu (viz rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 citovaný výše). Z fotografií založených ve spise pak není zřejmé jakékoliv porušení povinností řidiče. Na fotografii vlevo je vyfocena dopravní značka B 28 a na fotografii vpravo je zachycen vůz žalobce. Fotografie ale postrádají jakoukoliv souvislost a nelze tak s jistotou tvrdit, že by byl automobil žalobce skutečně zaparkován v působnosti dopravní značky B 28. Skutkový stav tak nebyl dostatečně zjištěn. Stejná situace pak nastává ve věci přestupku ze dne 21. 3. 2015 z cca třetí hodiny ranní. Fotografie jsou vzájemně naprosto nesouvislé jako u přestupku ze dne 28. 2. 2015 a domnělé přestupkové jednání tak vyplývá pouze z úředního záznamu, který nemůže být užit jako důkaz. Skutečnost, že by pak dne 21. 3. 2015 v cca 4 hodiny ráno řidič stál blíže, než 5 metrů od hranice křižovatky, taktéž není zřejmá ani z fotografií z místa spáchání údajného přestupku. Z fotografií není vůbec zřejmé, že by v blízkosti vozidla žalobce byla nějaká křižovatka, natož konkrétně křižovatka ulic Nádražní a Závodu míru. Ve spise tak absentuje jakýkoliv důkaz o tom, že by se řidič vozidla dopustil vytýkaného přestupku. Dále je zapotřebí zdůraznit, že strážníci zasahující hlídky Městské policie Karlovy Vary nijak nezměřili vzdálenost, která byla mezi vozidlem žalobce a hranicí křižovatky ulic Nádražní a Závodu míru. Skutečnosti obsažené v úředním záznamu tak nejsou nijak podložené. Vzhledem k tomu, že není nijak prokázané, že by se stal samotný přestupek, nemohl se stát ani správní delikt provozovatele vozidla, neboť dle § 125f odst. 2 písm. b) silničního zákona, provozovatel vozidla za správní delikt odpovídá pouze v případě, že jednání naplňuje znaky přestupku. Žalobce, tj. provozovatel vozidla, tak byl za tento skutek potrestán nezákonně. Ulice Nádražní a Závodu míru tvoří křižovatku dokonce na dvou místech (ulice Nádražní tvoří v určitém úseku půlkruh, jehož okraje tvoří křižovatku s ulicí Závodu míru). Ve výroku rozhodnutí prvého stupně [výrok č. 9)] není konkrétně specifikováno, v blízkosti jaké z těchto dvou křižovatek by mělo být vozidlo zaparkováno. Vzhledem k tomu, že ve výroku absentuje konkrétní místo spáchání přestupku, žalobce shledává rozhodnutí nezákonným. Žalobce dále namítá, že ve spise není žádný relevantní důkaz, ze kterého by bylo zřejmé, že došlo k přestupku dne 4. 4. 2015, neboť ve spise jsou v souvislosti s tímto přestupkem nekvalitní fotografie, které spáchání přestupku nijak neprokazují, a úřední záznam, který nemůže být užit k důkazu. Skutkový stav tak nebyl zjištěn ani ve věci tohoto přestupku. Žalobce namítá, že správní orgán prvého stupně nijak neodůvodnil, z jakého důvodu uložil žalobci pokutu na samé horní hranici zákonného rozmezí. Řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání je ale základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu musí správní orgán v případě správního trestání v odůvodnění uvést, jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši a musí zohlednit a odůvodnit veškerá zákonem stanovená kritéria pro stanovení sankce, případně vyložit, proč určité kritérium v dané věci aplikovat nelze (k tomu např. rozsudky NSS č. j. 5 A 154/2002-51, ze dne 31. 3. 2004, č. j. 9 As 66/2009-46 ze dne 24. 6. 2010 a č. j. 2 Afs 135/2009-97 ze dne 17. 8. 2010). Správní orgán prvého stupně ve svém rozhodnutí přitom neuvedl jediný důvod, proč byla sankce uložena v nejvyšší možné výši. Žalobce přitom zastává názor, že správní orgán měl určit výši sankci na samé spodní hranici zákonného rozpětí, a to ve výši 1 500 Kč. III. Vyjádření žalovaného K námitce žalobce, že správní orgán neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, uvádí žalovaný, že dne 11. 2. 2015 obdržel správní orgán prvého stupně oznámení přestupku, ke kterému mělo dojít dne 28. 1. 2015, načež správní orgán písemností ze dne 23. 2. 2015 vyzval provozovatele vozidla k zaplacení peněžité částky, případně ke sdělení totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Vzhledem k tomu, kdy žalobce nikterak nereagoval, předvolal správní orgán provozovatele vozidla k podání vysvětlení. K podání vysvětlení se však žalobce nedostavil. Správnímu orgánu tedy nezbylo, než věc vedenou pro podezření ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, v souladu s ustanovením § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, dne 28. 4. 2015 odložit, neboť nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Dne 16. 2. 2015 obdržel správní orgán prvého stupně oznámení přestupku, ke kterému mělo dojít dne 1. 2. 2015, načež správní orgán písemností ze dne 2. 3. 2015 vyzval provozovatele vozidla k zaplacení peněžité částky, případně ke sdělení totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Vzhledem k tomu, kdy žalobce nikterak nereagoval, předvolal správní orgán provozovatele vozidla k podání vysvětlení. K podání vysvětlení se však žalobce nedostavil. Správnímu orgánu tedy nezbylo, než věc vedenou pro podezření ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, v souladu s ustanovením § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, dne 15. 5. 2015 odložit, neboť nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Totožnost řidiče sdělil provozovatel vozidla správnímu orgánu následně až dne 22. 5. 2015, tedy poté, co došlo k odložení podezření ze spáchání přestupku. Dne 18. 2. 2015 obdržel správní orgán prvého stupně oznámení přestupku, ke kterému mělo dojít dne 4. 2. 2015, načež správní orgán písemností ze dne 23. 2. 2015 vyzval provozovatele vozidla k zaplacení peněžité částky, případně ke sdělení totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Vzhledem k tomu, kdy žalobce nikterak nereagoval, předvolal správní orgán provozovatele vozidla k podání vysvětlení. K podání vysvětlení se však žalobce nedostavil. Správnímu orgánu bylo dne 8. 4. 2015 doručeno vyjádření provozovatele vozidla, že v době spáchání přestupku měl vozidlo k užívání a řídil jej pan L.Y., nar. … Vzhledem k tomu, kdy je označená osoba řidiče správnímu orgánu známa i z jiných správních řízení, ve kterých jako zmocněnec vystupuje právnická osoba FLEET Control, s.r.o., vzhledem ke sdělení Ministerstva vnitra, založeného na listu č. 133 a k vykázanému pokusu o doručení písemnosti osobě L.Y. (založeno na listu č. 134 a 135 spisu), správnímu orgánu nezbylo, než věc vedenou pro podezření ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, v souladu s ustanovením § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, dne 28. 4. 2015 odložit, neboť nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Dne 20. 2. 2015 obdržel správní orgán prvého stupně oznámení přestupku, ke kterému mělo dojít dne 5. 2. 2015, načež správní orgán písemností ze dne 2. 3. 2015 vyzval provozovatele vozidla k zaplacení peněžité částky, případně ke sdělení totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Vzhledem k tomu, kdy žalobce nikterak nereagoval, předvolal správní orgán provozovatele vozidla k podání vysvětlení. K podání vysvětlení se však žalobce nedostavil. Správnímu orgánu tedy nezbylo, než věc vedenou pro podezření ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, v souladu s ustanovením § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, dne 15. 5. 2015 odložit, neboť nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Totožnost řidiče sdělil provozovatel vozidla správnímu orgánu následně až dne 22. 5. 2015, tedy poté, co došlo k odložení podezření ze spáchání přestupku. Dne 23. 2. 2015 obdržel správní orgán prvého stupně oznámení přestupku, ke kterému mělo dojít dne 6. 2. 2015, načež správní orgán písemností ze dne 26. 2. 2015 vyzval provozovatele vozidla k zaplacení peněžité částky, případně ke sdělení totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Vzhledem k tomu, kdy žalobce nikterak nereagoval, předvolal správní orgán provozovatele vozidla k podání vysvětlení. K podání vysvětlení se však žalobce nedostavil. Správnímu orgánu tedy nezbylo, než věc vedenou pro podezření ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, v souladu s ustanovením § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, dne 28. 4. 2015 odložit, neboť nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Totožnost řidiče sdělil provozovatel vozidla správnímu orgánu následně až dne 22. 5. 2015, tedy poté, co došlo k odložení podezření ze spáchání přestupku. Dne 4. 3. 2015 obdržel správní orgán prvého stupně oznámení přestupku, ke kterému mělo dojít dne 15. 2. 2015, načež správní orgán písemností ze dne 16. 3. 2015 vyzval provozovatele vozidla k zaplacení peněžité částky, případně ke sdělení totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Dne 25. 4. 2015 provozovatel vozidla správnímu orgánu prvého stupně sdělil, že vozidlo opět řídil již výše uvedený pan L.Y. Vzhledem k totožnosti řidiče vozidla předvolal správní orgán provozovatele vozidla k podání vysvětlení. K podání vysvětlení se však žalobce nedostavil. Správnímu orgánu tedy nezbylo, než věc vedenou pro podezření ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, v souladu s ustanovením § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, dne 8. 7. 2015 odložit, neboť nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Dne 19. 3. 2015 obdržel správní orgán prvého stupně oznámení přestupku, ke kterému mělo dojít dne 28. 2. 2015, načež správní orgán písemností ze dne 27. 3. 2015 vyzval provozovatele vozidla k zaplacení peněžité částky, případně ke sdělení totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Vzhledem k tomu, kdy žalobce nikterak nereagoval, předvolal správní orgán provozovatele vozidla k podání vysvětlení. K podání vysvětlení se však žalobce nedostavil. Správnímu orgánu tedy nezbylo, než věc vedenou pro podezření ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, v souladu s ustanovením § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, dne 8. 7. 2015 odložit, neboť nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Dne 1. 4. 2015 obdržel správní orgán prvého stupně oznámení přestupku, ke kterému mělo dojít dne 21. 3. 2015, načež správní orgán písemností ze dne 14. 4. 2015 vyzval provozovatele vozidla k zaplacení peněžité částky, případně ke sdělení totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Vzhledem k tomu kdy žalobce nikterak nereagoval, předvolal správní orgán provozovatele vozidla k podání vysvětlení. K podání vysvětlení se však žalobce nedostavil. Správnímu orgánu tedy nezbylo, než věc vedenou pro podezření ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, v souladu s ustanovením § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, dne 7. 7. 2015 odložit, neboť nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Dne 27. 4. 2015 obdržel správní orgán prvého stupně oznámení přestupku, ke kterému mělo dojít dne 4. 4. 2015, načež správní orgán písemností ze dne 4. 5. 2015 vyzval provozovatele vozidla k zaplacení peněžité částky, případně ke sdělení totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Vzhledem k tomu, kdy žalobce nikterak nereagoval, předvolal správní orgán provozovatele vozidla k podání vysvětlení. K podání vysvětlení se však žalobce nedostavil. Správnímu orgánu tedy nezbylo, než věc vedenou pro podezření ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, v souladu s ustanovením § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, dne 8. 7. 2015 odložit, neboť nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Z výše uvedeného vyplývá, že správní orgán nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupků učinil. Žalobce dále namítá, že v případě správního deliktu ze dne 4. 2. 2015 správní orgán pochybil, když k podání vysvětlení nepředvolal osobu, která byla uvedena v oznámení přestupku. K uvedené námitce žalovaný uvádí, že v daném případě správní orgán předvolal k podání vysvětlení provozovatele vozidla. Skutečnost, že nepředvolal osobu uvedenou v oznámení přestupku, není pochybením správního orgánu, neboť zjišťoval skutečnosti, které by byly důvodem pro zahájení řízení proti určité osobě. Žalobce dále namítá, že ho měl správní orgán vyzvat nikoliv pouhým neformálním přípisem, nýbrž výzvou a odkazuje přitom na ustanovení § 10 odst. 4 zákona o silničním provozu. K uvedenému žalovaný uvádí, že postup správního orgánu v rámci správního deliktu provozovatele vozidla je upraven ustanovením § 125h a násl. zákona o silničním provozu. Žalobce namítá, že ve výroku rozhodnutí nebylo dostatečně popsáno místo spáchání přestupku a odkazuje přitom na ustanovení § 77 zákona o přestupcích. K uvedené námitce žalovaný uvádí, že dle ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků. V daném případě byl žalobce uznán vinným ze spáchání správních deliktů, spočívajících v neplnění povinností provozovatele vozidla, které jsou v jednotlivých výrokových částí rozhodnutí správního orgánu prvého stupně řádně kvalifikovány. Žalovaný je toho názoru, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvého stupně odpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu. Ustanovení § 77 zákona o přestupcích, na které se žalobce odkazuje, se vztahuje na řízení o přestupku nikoliv o správním deliktu. Žalobce konkrétně napadená výrok rozhodnutí vztahující se ke skutku spáchanému dne 28. 1. 2015, 1. 2. 2015, 5. 2. 2015 a 6. 2. 2015, 15. 2. 2015 a 28. 2. 2015. Dne 28. 1. 2015 neznámý řidič vozidla zn. Audi, spz … stál v Karlových Varech, v ul. Jana Opletala, v úseku platnosti dopravní značky B 28 „Zákaz zastavení“, doplněné dodatkovými tabulkami E 7a „Směrové šipky“ a E 13 s textem „15 m“, dne 1. 2. 2015 neznámý řidič vozidla zn. Audi, spz …, stál v Karlových Varech, v ul. Závodu míru v úseku platnosti dopravního značení B 28 „Zákaz zastavení“, dne 5. 2. 2015 neznámý řidič vozidla zn. Audi, spz …, stál v Karlových Varech, v ul. Jana Opletala, v úseku platnosti dopravního značení B 28 „Zákaz zastavení“, s dodatkovou tabulkou E 8e, dne 6. 2. 2015 neznámý řidič vozidla zn. Audi, spz …, stál v Karlových Varech, v ul. Jana Opletala v úseku platnosti dopravního značení B 28 „Zákaz zastavení“, s dodatkovou tabulkou E 4 „Délka úseku“, dne 15. 2. 2015 neznámý řidič vozidla zn. Audi, spz … stál v Karlových Varech, v ul. Závodu míru, v úseku platnosti dopravního značení V 13a „Šikmé rovnoběžné čáry“ a dne 28. 2. 2015 neznámý řidič vozidla zn. Audi, spz … stál v Karlových Varech, v ul. Závodu míru v úseku platnosti dopravního značení B 28 „Zákaz zastavení“. Žalovaný je toho názoru, že ve všech výrokových částech týkajících se uvedených skutků bylo místo spáchání přestupků dostatečně popsáno. Žalobce dále napadá, že ve spisu absentuje vyjádření Ministerstva vnitra, o které se správní orgán prvého stupně opírá a uvádí, že neměl možnost se k němu vyjádřit. S uvedeným tvrzením žalobce nemůže žalovaný souhlasit, neboť předmětné vyjádření Ministerstva vnitra je založeno na listu č. 133 spisu. S uvedeným podkladem měl žalobce možnost se seznámit dne 21. 8. 2015, kdy byl předvolán k ústnímu jednání a k seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí. Bylo pouze na jeho zvážení, zda této možnosti využije. Žalobce se však této možnosti zcela dobrovolně vzdal. Žalobce namítá, že správní orgán neprokázal, že by řidič vozidla stál dne 4. 2. 2015 v působnosti dopravní značky IP 13c, navíc v protisměru. K uvedené námitce žalovaný uvádí, že tato skutečnost vyplývá z pořízené fotodokumentace, založené na listech č. 28 a 29 spisu. Skutečnost, zda byl na vozidlo umístěn technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla, nebyla předmětem daného řízení. Žalobce dále namítá, že správní orgán špatně posoudil spáchání přestupkového jednání dne 5. 2. 2015 a dne 6. 2. 2015, kdy se nejednalo o dva samostatné skutky, ale o jeden trvající delikt. K přestupkům ze dne 5. 2. 2015 a 6. 2. 2015 se žalobce v průběhu řízení vyjádřil pouze tak, že za řidiče vozidla v době spáchání uvedených přestupků označil pana L.Y. Rovněž tak v odvolání nenamítal, že by se mělo jednat o trvající skutek. Nyní uplatněnou námitku o trvajícím skutku proto považuje žalovaný za účelovou. Žalobce dále namítá, že správní orgán neodůvodnil výši uložené sankce. K uvedené námitce pak žalovaný uvádí, že dle ustanovení § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu se pro určení výše pokuty za správní delikt použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje. V daném případě použil správní orgán rozmezí pokuty pro přestupek dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, za který se uloží pokuta od 1.500 Kč do 2.500 Kč a za uvedený správní delikt uložil pokutu ve výši 2.500 Kč, tedy na samé horní hranici zákonného rozpětí, a to zejména vzhledem k velkému počtu správních deliktů projednaných ve společném řízení. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce povinnosti dané zákonem o silničním provozu zcela ignoruje. S odkazem na výše uvedené trvá žalovaný na tom, že v průběhu řízení nedošlo ke krácení práv žalobce a bylo vůči němu postupováno v souladu se zákonem. Námitky uváděné žalobcem považuje žalovaný za vyvrácené, bezpředmětné a neopodstatněné. Dle názoru žalovaného nelze ze skutečností uváděných žalobcem v podané žalobě prokázat či dovodit nezákonnost napadeného rozhodnutí či takové vady řízení, které by odůvodňovaly zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. IV. Posouzení věci krajským soudem Z čeho soud vycházel Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů, neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. O věci samé rozhodl soud podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť žalobce i žalovaný s tím vyslovili souhlas. Žaloba není důvodná. A. Námitky týkající se nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Výkladem tohoto ustanovení se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015-46 (rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz) v bodech 16 až 18 uvedl, že „podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.11.2014, č.j. 1 As 131/2014-45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6.9.2011, dostupný na www.psp.cz). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11.12.2014, č.j. 3 As 7/2014-21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28.8.2014, č.j. 30 A 92/2013-27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10.11.2005, č.j. 1 Afs 107/2004-48, publikovaném pod č. 869/2006 Sb. NSS, uvedl: „Zneužitím práva je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním (viz. Knapp, V.: Teorie práva. C. H. Beck, Praha, 1995, s. 184 - 185). Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu. Právo je jedním ze společenských normativních systémů; je tedy nerozlučně spjato s existencí společnosti, kterou svým regulativním působením významně ovlivňuje. Úkolem práva jako společenského normativního systému je zabezpečit reprodukci společnosti a tedy i vůbec její řádné fungování. Aby společnost nebyla pouhým souhrnem autonomních individuí, sledujících výlučně své vlastní zájmy, potřeby a toliko svůj prospěch, a nerespektujících zájmy, potřeby a prospěch ostatních, resp. celku, musí ve společnosti existovat i určitá shoda ohledně základních hodnot a pravidel vzájemného soužití. Z tohoto pohledu je evidentní, že právní řád nemůže být hodnotově neutrální, ale musí obsahovat, chránit a prosazovat alespoň hodnoty, které umožňují bezporuchové soužití jednoho člověka s lidmi dalšími, tedy život člověka jako člena společnosti. V tomto svém regulativním působení musí právo předkládat svým adresátům racionální vzorce chování, tedy takové vzorce, které slouží k rozumnému uspořádání společenských vztahů. To je příkaz nejen pro zákonodárce, ale i pro adresáty právních norem a orgány, které tyto právní normy autoritativně interpretují a aplikují; smyslu práva jako takového odpovídá pouze takový výklad textu právního předpisu, který takové uspořádání vztahů ve společnosti respektuje. Výklad, který by – při existenci několika různých interpretačních alternativ – racionalitu uspořádání společnosti pomíjel, nelze považovat za správný a závěr, k němuž dospívá, potom důsledně vzato nelze považovat ani za existující právo, a to z toho důvodu, že se příčí základnímu smyslu práva. Ostatně odedávna platí, že znát zákony neznamená znát jenom jejich text, ale především pochopit jejich smysl a působení; obdobné platí o právu samém. Při existenci několika interpretačních alternativ tedy takové chování, které není v souladu s požadavkem rozumného uspořádání společenských vztahů, je chováním protiprávním; takové chování může mít zároveň povahu zneužití subjektivního práva.“ Ve vztahu ke skutku, který byl spáchán dne 28. 1. 2015, platí, že v dané věci Městská policie Karlovy Vary dne 11. 2. 2015 oznámila prvoinstančnímu orgánu podezření z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu pro porušení § 4 písm. c) téhož zákona; přestupek spočíval v tom, že dne 28. 1. 2015 od 02:00 do 02:06 stálo vozidlo RZ: … v úseku zákazu zastavení. K oznámení byla připojena fotodokumentace z místa přestupku zachycující vozidlo RZ: … a karta vozidla. Prvoinstanční orgán výzvou ze dne 23. 2. 2015 k uhrazení určené částky, doručenou žalobci dne 9. 3. 2015, v souladu s § 125h zákona o silničním provozu vyzval žalobce jakožto provozovatele předmětného vozidla k zaplacení peněžité částky ve výši 500 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení uvedené výzvy. Předmětnou písemností byl žalobce rovněž poučen ve smyslu § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, tedy o možnosti sdělit ve výše uvedené lhůtě údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku a že sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla se považuje za podání vysvětlení. Žalobce na předmětnou výzvu nereagoval. Prvoinstanční orgán nato žalobce předvolal k podání vysvětlení dne 27. 4. 2015 v 9:00 k prověření shora popsaného přestupku, předvolání bylo žalobci doručeno dne 17. 4. 2015. Žalobce se k podání vysvětlení bez omluvy nedostavil. Následně prvoinstanční orgán záznamem o odložení věci ze dne 28. 4. 2015, č. j. 6822/OD-P/15, věc podezření z přestupku odložil podle 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, neboť nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě (k dalšímu průběhu řízení viz dále). Postupu prvoinstančního orgánu není co vytknout. Nesdělil – li žalobce přes opakovanou výzvu prvoinstančního orgánu žádné údaje o řidiči vozidla, nebylo jeho povinností činit žádné další kroky směřující k určení totožnosti přestupce. Žalobce správním orgánům nepředestřel skutkovou verzi reality, která by se jevila jako věrohodná a která by se mohla stát předmětem dokazování, resp. učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku. Prvoinstanční orgán navíc nedisponoval žádnými jinými indiciemi o pachateli přestupku (žádný svědek přestupkového jednání zde nebyl). Za takové situace nebylo povinností prvoinstančního orgánu činit žádné další kroky směřující ke zjištění pachatele přestupku. Prvoinstančním orgánem učiněné úkony zcela naplňují zákonný požadavek nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Namítá-li žalobce, že měl být prvoinstančním orgánem předvolán k podání vysvětlení, při kterém by býval mohl prvoinstančnímu orgánu poskytnout informace k osobě řidiče, není tato námitka důvodná. V této souvislosti je třeba upozornit, že výzva k zaplacení určené částky doručená žalobci obsahovala poučení, že sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla se považuje ve smyslu § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu za podání vysvětlení. Již v tomto vysvětlení tedy mohl žalobce uvést nejen, kdo vozidlo v rozhodné době řídil, ale i za jakých okolností a z jakého důvodu tomu tak bylo, popř. navrhnout či doložit pro své tvrzení důkazy. Následně byl žalobce předvolán k podání vysvětlení, k němuž se bez omluvy nedostavil. Žalobce tedy k podání vysvětlení byl vyzván opakovaně a možnost poskytnout prvoinstančnímu orgánu informace k osobě řidiče a svá tvrzení dokladovat měl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 As 36/2016-29). Pokud se jedná o skutky spáchané ve dnech 1. 2. 2015, 4. 2. 2015, 5. 2. 2015, 6. 2. 2015 a 15. 2. 2015, pak platí, že oprávnění „sdělil údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku“ nelze vykládat v tom smyslu, že by provozovatel mohl za řidiče označit kohokoliv. Smyslem tohoto oprávnění je umožnit provozovateli sdělit správním orgánům údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, neboť je to právě provozovatel vozidla, kdo na základě své předchozí úvahy umožnil jiné osobě užívat jím provozované vozidlo. Není obvyklé, aby vozidla byla půjčována osobám, o nichž provozovatel neví nic bližšího, které nezná nebo u nichž si pečlivě neověří jejich identitu a způsobilost vozidlo užívat. Z tohoto důvodu musí být provozovatel vozidla správním orgánům zásadně vždy schopen předestřít takovou skutkovou verzi reality, která se bude jevit jako věrohodná a která se bude moci stát předmětem dokazování, resp. učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku. V případě souzeném Nejvyšším správním soudem například shora zmíněná autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, přiložila příslušnou nájemní smlouvu. Žádnou takovou věrohodnou skutkovou verzi reality žalobce správním orgánům nepředestřel. Žalobce ve svých podání učiněných ve vztahu ke jednotlivým shora uvedeným skutkům pouze uvedl: „Sděluji Vám, že v době uvedené ve výzvě měl vozidlo k užívání a řídil jej pan L.Y., nar. …, …“. Správními orgány bylo z vyjádření Ministerstva vnitra ze dne 5. 8. 2015 bylo zjištěno, že pan L.Y. nemá na území ČR povolen žádný typ pobytu. Do dne 30. 6. 2005 měl na území ČR povolen dlouhodobý pobyt, následně zde pobýval pouze nelegálně a dne 18. 10. 2011 byl vyhoštěn Policií ČR do země původu. Od tohoto dne není místo pobytu výše jmenovaného Ministerstvu vnitra ČR známo. Na poznatky získané správními orgány od Ministerstva vnitra přesvědčivě navazuje kopie doručenky písemnosti zaslané prvoinstančním orgánem panu L.Y. ve věci sp. zn. 24927/OD-P/14/Kli na adresu uvedenou žalobkyní, z níž je zřejmé, že pan L.Y. se na dané adrese nezdržuje, ani zde nemá poštovní schránku. Za této situace nelze vůbec hovořit o tom, že by žalobce správním orgánům předestřel skutkovou verzi reality, která by se jevila jako věrohodná a která by se mohla stát předmětem dokazování, resp. učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku. Nebyla-li žalobcem předestřena skutková verze reality, která by se jevila jako věrohodná, nemohly správní orgány jakkoli pochybit při jejím dokazování. Prvoinstanční orgán i přesto ke zjištění pachatele přestupku učinil nezbytné kroky, když k podání vysvětlení předvolal žalobce jakožto provozovatele vozidla, k němuž se však žalobce bez omluvy nedostavil. Prvoinstanční orgán současně k ověření věrohodnosti tvrzení žalobce disponoval v předchozím odstavci zmíněnými skutkovými zjištěními. Za předložení věrohodné skutkové verze byl odpovědný žalobce, pokud této své odpovědnosti nedostál, nemůže tuto skutečnost klást k tíži správním orgánům. K tvrzení žalobce, že „pokud ale správní orgány mínily rozhodovat na podkladě skutečností, které jsou jim známy z úřední činnosti, byly povinny konkrétně uvést, z jaké činnosti jsou jim tyto skutečnosti známy; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.2.2010, č.j. 1 As 100/2009-129 (…)“, soud uvádí následující. Skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti (§ 50 odst. 1 správního řádu) jsou objektivizované, do značné míry nesporné skutečnosti, které se ve správním řízení zásadně nedokazují. Účastníci řízení nicméně mohou svými tvrzeními popírat obsah skutečností známých správnímu orgánu z úřední činnosti, mohou také navrhovat provedení důkazů za účelem prokázání svých odlišných tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.4.2011, č.j. 1 As 33/2011-58). V dané věci prvoinstanční orgán k žalobcem namítané skutečnosti v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí uvedl toto: „Z úřední činnosti, stejně jako ze zprávy Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 5. 8. 2015 má správní orgán za prokázané, že jmenovaný nemá na území ČR povolen žádný typ pobytu, když do 30. 6. 2005 měl povolen dlouhodobý pobyt, následně zde pobýval nelegálně, a dne 18. 10. 2011 byl vyhoštěn Policií ČR do země původu.“ Ano, prvoinstanční orgán uvedl, že jistou znalost nabyl ze své „úřední činnosti“, avšak ihned označil další zdroj poznání dané skutečnosti – a to sice zprávu Ministerstva vnitra. Obsah správního spisu pak svědčí tomu, že s takto zjištěnými skutečnostmi nezacházel jako se skutečnostmi známými mu z úřední činnosti, tj. jako se skutečnostmi, které se nedokazují, ale že naopak i k těmto skutečnostem vedl dokazování. Jak již bylo uvedeno výše, ve správním spisu se nachází vyjádření Ministerstva vnitra ze dne 5. 8. 2015, vydaná ve věci sp. zn. 10747/OD-P/15/Šam a kopie doručenky ve věci 24927/OD- P/14/Kli. Tyto listiny (krom jiného) přitom prvoinstanční orgán při ústním jednání konaném dne 21. 8. 2015 provedl k důkazu [arg.: „K důkazům ve věci byl konstatován spis na číslech listů 1 - 135“ (viz str. 4 protokolu o ústním jednání v nepřítomnosti), přičemž dané vyjádření je založeno na č. l. 133 správního spisu, kopie doručenky se nachází na č. l. 134 - 135]. Žalobce byl k předmětnému jednání řádně předvolán, avšak bez omluvy se k jednání nedostavil. Žalobce tedy měl možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, mohl zjištěné skutečnosti rozporovat a navrhnout za tím účelem provedení důkazů. Žalobce sám se však svou procesní strategií o takovou možnost připravil. Jestliže žalobce ve vztahu ke skutku spáchaném dne 4. 2. 2015 namítá, že správní orgán nepředvolal k podání vysvětlení přímo osobu, která byla uvedena v oznámení o dopravním přestupku, pak k tomu soud konstatuje, že správní orgán tak učinil dne 3. 4. 2015, přičemž předvolání bylo dané osobě doručeno dne 24. 4. 2015, neboť touto osobou byl sám žalobce. B. Námitky týkající se nedostatečného popsání místa spáchání přestupku. Nedůvodnými soud shledal i námitky žalobce ohledně „nedostatečně popsaném místu spáchání přestupku“. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, zabýval náležitostmi popisu skutku ve výroku rozhodnutí o jiném správním deliktu, přičemž dospěl k závěru, že výrok musí obsahovat „popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu.“. Rozšířený senát v citovaném usnesení dále dovodil, že „neuvede-li správní orgán náležitosti, jimiž je skutek dostatečně a nezaměnitelně identifikován, do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s]. Nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost by bylo jen rozhodnutí neobsahující specifikaci skutku ani ve výroku ani v odůvodnění, případně za přistoupení jiných vad.“ Pokud se jedná o skutek ze dne 28. 1. 2015 platí, že z místa spáchání správního deliktu byla pořízena fotodokumentace, ze které bylo zjištěno, že vozidlo RZ: …se nachází v úseku platnosti dopravní značky B 28 – Zákaz zastavení. V rozhodnutí prvoinstančního orgánu ohledně místa spáchání správního deliktu se uvádí „dne 28. 1 2015 v době od 02:00 do 02:06 hod. v Karlových Varech v ulici Jana Opletala nezjištěný řidič stál s vozidlem tovární značky Audi, registrační značky …, kdy neznámý řidič tohoto vozidla v úseku platnosti dopravní značky B 28 – Zákaz zastavení (doplněné dodatkovými tabulkami E 7 a směrové šipky E 13 s textem 15m).“ Uvedl-li za takové místní situace prvoinstanční orgán, že se vozidlo nacházelo dne 28. 1. 2015 v ulici Jana Opletala v úseku zákazu zastavení označeném značkou B 28, považuje soud určení místa skutku za dostatečně konkrétní vylučující zaměnitelnost s jiným skutkem. Skutečnost, že vozidlo skutečně stálo za danou dopravní značkou, lze bez potřeby jakéhokoli podrobného zkoumání ověřit pohledem na fotodokumentaci z místa přestupku, která je součástí správního spisu. Námitka ohledně nedostatečné specifikace místa spáchání skutku ve výroku prvoinstančního rozhodnutí s odkazem na žalobcem uváděnou judikaturu tedy není s odkazem na výše uvedené skutečnosti důvodná. Shora nastíněné závěry soudu dopadají i na žalobcem tvrzenou „nedostatečnou specifikaci místa spáchání přestupku“ ohledně ostatních skutků, kde danou námitku žalobce vznesl, neboť důkazní situace a způsob popisu skutku je zcela identický. C. Námitky neprokázání spáchání skutku. Námitka žalobce, že ve vztahu ke skutku spáchaném dne 4. 2. 2015 správní orgán nijak neprokázal, že „by řidič vozidla skutečně stál v působnosti dopravní značky IP 13c, navíc v protisměru“ není důvodná. Žalobce odhlíží od toho, že oznámení o přestupku nebylo jediným podkladem, o který správní orgán opřel svůj závěr, že stíhané jednání bylo prokázáno, pročež na věc není aplikovatelné žalobkyní odkazované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 96/2008, ze dne 22. 1. 2009. Byly zde především listiny (pořízená fotodokumentace), ze kterých lze jednoznačně dovodit, že řidič stál na obousměrné komunikaci v protisměru na parkovišti s parkovacím automatem, aniž by si zakoupil parkovací lístek. Soud rovněž konstatuje, že polemika žalobce týkající se technického prostředku zabraňujícímu odjezdu vozidla, nemá s ohledem na znaky skutkové podstaty správního deliktu, za který byl žalobce postižen, žádnou relevanci, a není tedy nijak způsobilá ovlivnit shora vyřčené závěry soudu. Výše uvedenou argumentaci soudu lze v plném rozsahu aplikovat i na námitky žalobce ve vztahu ke skutkům, které byly spáchány dne 28. 2. 2015, 21. 3. 2015 a 4. 4. 2015, soud je toho názoru, že fotodokumentace obsažená ve spisu jednoznačně prokazuje protiprávní jednání řidiče vozidla. Lze shrnout, že žalobce odhlíží od toho, že správní orgán opřel svůj závěr, že stíhané jednání bylo prokázáno, jednak o úřední záznamy, které obsahují popis jednotlivých protiprávních jednání řidiče vozidla, uvedení času jejich spáchání a podpis zasahujícího strážníka, jednak o fotodokumentaci. Obsah fotodokumentace přitom logicky a přesvědčivě zapadá do skutečností uvedených v úředních záznamech, a zároveň žalobce se ve svých námitkách omezil toliko na obecná tvrzení, nenavrhnul provedení žádných důkazů k jejich prokázání, tedy jinak řečeno žalobce soudu nepředestřel skutkovou verzi reality, která by se jevila jako věrohodná a která by se mohla stát předmětem dokazování (například by se jednalo o uvedení konkrétních okolností a důkazů, z nichž by reálně vyplývala možnost komplotu zasahujících strážníků vůči žalobci, resp. řidiči, kterou žalobce svojí argumentací naznačuje). Závěr soudu o účelovosti shora uvedené argumentace pak podporuje i procesní postup žalobce, který tyto námitky uplatnil až v rámci řízení před soudem. Z těchto důvodů má soud za to, že z výše uvedených důvodů není na věc aplikovatelné žalobcem odkazované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 96/2008, ze dne 22. 1. 2009. Nad rámec shora uvedeného soud pouze doplňuje, že pokud žalobce již překoná obecný a spekulativní charakter svých námitek, uvádí skutečnosti, které jsou v rozporu s prokázaným skutkovým stavem. Taková situace je dána zejména u námitky vztahující se ke skutku ze dne 21. 3. 2015, že „z fotografií není vůbec zřejmé, že by v blízkosti vozidla žalobce byla nějaká křižovatka, natož konkrétně křižovatka ulic Nádražní a Závodu míru“. Dané tvrzení je totiž jednoznačně vyvráceno obsahem fotodokumentace, konkrétně fotografií označenou č. 8996_2015_7.jpg, z níž je jasně patrná existence křižovatky v bezprostřední blízkosti zaparkovaného vozidla žalobce. D. Námitky týkající se povahy správních deliktů spáchaných dne 5. 2. 2015 a 6. 2. 2015. Pokud se jedná o povahu jednání řidiče ze dne 5. 2. a 6. 2. 2015 pak soud předesílá, že dané jednání nepředstavuje trvající delikt, ale jedná se o dva dílčí útoky deliktu pokračujícího. V této souvislosti soud připomíná, že podle časového momentu lze rozlišovat pokračování ve správním deliktu, správní delikty trvající a hromadné. Ve všech těchto případech tvoří protiprávní jednání skládající se z řady dílčích aktů či spočívající v udržování protiprávního stavu, jeden správní delikt a trvá po delší dobu. Podstatný rozdíl mezi nimi je však v tom, že pokračování ve správním deliktu je formou provedení takového správního deliktu (v daném případě nedovolené zastavení), která v některém konkrétním případě může být dána a v jiném nemusí, zatímco u hromadného správního deliktu je požadovaná mnohost útoků znakem jeho skutkové podstaty; podobně je tomu také u trvajícího správního deliktu, kde zákonem požadované udržování protiprávního stavu vyplývá z dikce skutkové podstaty, což v případě nedovoleného zastavení neplatí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu R 57/2007). Soud ke shora vyjeveným závěrům pro úplnost dodává, že rozlišování mezi pokračujícím a trvajícím protiprávním jednáním má význam zejména v oblasti práva trestního, v němž má důležité procesní konsekvence, procesní úprava správního trestání není natolik podrobná a dané rozlišování v ní nutné není, a to zejména za situace (která ostatně platí i v právu trestním), že delikt (ať již pokračují či trvající) představuje vždy jeden skutek a může za něj být uložena jediná sankce, k čemuž v projednávané věci došlo. E. Námitka týkající se výše uložené sankce. Další námitka směřovala proti výši uložené pokuty, konkrétně proti tomu, že právní orgány nijak neodůvodnily, proč byla žalobkyni uložena sankce ve výši 2.000 Kč, tj. v polovině zákonného rozmezí. Tuto námitku soud rovněž neshledal důvodnou. Je sice pravdou, že žalovaný, ani prvoinstanční orgán ve svých rozhodnutích se explicitně nezbývaly důvody, které je vedly k uložení sankce v polovině zákonné sazby. V dané věci je však přesto soud toho názoru, že jejich úvahy jsou přezkoumatelné, neboť zejména z prvoinstančního rozhodnutí je patrné, že sankce byla uložena podle § 125g odst. 3 zákona o silničním provozu, který upravuje trestání sbíhajících se správních deliktů ve společném řízení. Tímto odkazem tak správní orgán jasně vyjádřil svůj úmysl potrestat žalobkyni za spáchání více správních deliktů v souběhu. Je přitom zcela zjevné, že vysoká četnost deliktního jednání významnou měrou zvyšuje jeho společenskou škodlivost významným způsobem (což je ostatně zřejmé při komparativním pohledu i ze znění norem práva trestního, které je vystavěno na stejných základech jako trestání správní, když § 43 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník dokonce upravuje možnost zvýšení horní hranice trestní sazby až o 1/3 při vícečinném souběhu). To také musí nalézt odraz ve výši uložené sankce, k čemuž v daném případě došlo. Závěr Žalobu soud shledal nedůvodnou, proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. V. Náklady řízení Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s. ř. s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal.

Poučení