57 A 32/2011 - 209

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Pivoňky a soudkyň JUDr. Jany Daňkové a Mgr. Miroslavy Kašpírkové v právní věci žalobce Nejvyššího státního zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalované Západočeské univerzitě v Plzni, se sídlem Univerzitní 8, Plzeň, za účasti osoby zúčastněné na řízení P.Š., v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 6. 2006, čj. ZČU *N-403/06 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 23. 6. 2006, čj. ZČU *N-403/06 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou z 23.2.2009, sp.zn. 1NZC 505/2009, doručenou Krajskému soudu v Plzni 9.3.2009, Nejvyšší státní zástupce (dále jen žalobce) navrhoval zrušení osvědčení vydaného Západočeskou univerzitou v Plzni (dále jen žalovaná) dne 23.6.2006, pod čj. ZČU *N-403/06 (dále jen napadené osvědčení) o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice P.Š. (dále jen osoba zúčastněná na řízení).

2. Žaloba byla podána podle § 66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), podle něhož je žalobu oprávněn podat nejvyšší státní zástupce, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem. Žalobu lze podle § 72 odst. 2 s.ř.s. podat do tří let od právní moci rozhodnutí. Při podání žaloby Nejvyšším státním zástupcem podle § 66 odst. 2 s.ř.s. soud nepřezkoumává, je-li dán závažný veřejný zájem k jejímu podání (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007, čj. 8 As 27/2006-70, dostupný na www.nssoud.cz.). Vzhledem k datu vydání napadeného osvědčení 23.6.2008 byla žaloba, podaná k soudu 9.3.2009, podána v zákonné lhůtě.

3. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31.5.2010, čj. 57Ca 26/2009-149, žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.) jako nepřípustný návrh odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadené osvědčení není ve smyslu § 70 písm. a) s.ř.s. rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s.ř.s., které by zakládalo, měnilo, rušilo nebo závazně určovalo práva nebo povinnosti osoby zúčastněné na řízení. K tomuto závěru dospěl krajský soud po té, kdy zdůvodnil, že napadené osvědčení není rozhodnutím ve smyslu § 67 a násl. správního řádu ani osvědčením vydaným jako doklad ve smyslu § 151 správního řádu. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud uvedené usnesení krajského soudu rozsudkem z 24.3.2011, čj. 9As 79/2010-188, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Důvody žaloby Napadené osvědčení je rozhodnutím

3. Napadeným osvědčením vydaným žalovanou 23.6.2006, pod čj. ZČU *N-403/06, bylo uznáno osobě zúčastněné na řízení vysokoškolské vzdělání získané na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodu na Ukrajině (dále jen ZSU) ve spolupráci s Mezinárodní vysokou školou podnikatelství a práva v Praze (dále jen MVŠPP) ve studijním oboru Právní věda a bylo osvědčeno, že obdržela diplom rovnocenný s vysokoškolským diplomem vydávaným v České republice veřejnou vysokou školou absolventům studia v magisterském studijním programu Právo a právní věda M 6805, obor Právo, a je oprávněna užívat titul „magistr práva“.

4. Napadené osvědčení je nutné považovat za rozhodnutí ve smyslu § 67 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád), neboť se jedná o finální mocenský akt správního orgánu, který byl vydán ve správním řízení zahájeném o žádosti osoby zúčastněné na řízení, a který do budoucna založil její práva a povinnosti. Správní akt s jiným formálním označením týkající se uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání osoby zúčastněné na řízení vydán nebyl, což vyplývá i z dopisu PhDr. Evy Pasáčkové, CSc., prorektorky pro studijní a pedagogickou činnost Západočeské univerzity v Plzni ze dne 13.10.2008. Podle § 90 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) (dále jen ZVŠ nebo zákon o vysokých školách) mělo vydání osvědčení předcházet porovnání studijních programů a zkoumání, zda byly splněny podmínky pro uznání zahraničního vzdělání. Právě zákonná povinnost zjistit skutečný stav věci dokazováním vylučuje nazírat na osvědčení, jako na prostý akt osvědčení, který by neměl charakter rozhodnutí ve smyslu § 67 správního řádu. Napadené osvědčení založilo osobě zúčastněné na řízení nová práva a povinnosti, např. přístup k některým specifickým profesím či dalšímu vzdělávání v oboru, jedná se o rozhodnutí ve smyslu § 67 správního řádu, které je způsobilé být podrobeno soudnímu přezkumu podle zákona č. 150/2002 Sb. První žalobní bod 5. Součástí správního spisu jsou pouze kopie žádosti osoby zúčastněné na řízení ze 4.5.2006 o uznání zahraničního vzdělání; diplomu magistr práva s přílohou k diplomu o vysokoškolském vzdělání DP č. 200577 s překladem z ukrajinského jazyka; osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice z 23.6.2006, čj. ZČU *N-403/06. Ze správního spisu není zřejmé, že by byl kromě napadeného osvědčení učiněn jiný úřední úkon. Rovněž způsob vedení spisu neodpovídá příslušným ustanovením správního řádu, zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a vyhlášce č. 646/2004 Sb., upravující podrobnosti výkonu spisové služby. Žalovaná v rozporu s § 67 a § 68 správního řádu nevydala rozhodnutí, které by jako rozhodnutí bylo formálně označeno, a jehož vydání obligatorně správní řád stanoví. Podle § 89 odst. 1 písm. b) odst. 3 a § 106 ZVŠ vyhotovila pouze osvědčení a tímto postupem zatížila správní řízení vadou. Druhý žalobní bod 6. Ze správního spisu nevyplývá, jakým způsobem, v jakém rozsahu a zda vůbec žalovaná zkoumala splnění podmínek pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace podle § 89 a § 90 ZVŠ, neboť žádný důkazní materiál k tomu ve není. Přitom podle § 90 ZVŠ je podkladem doplňující informace, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách a o náplni vysokoškolského studia v zahraničí. Není tudíž možné přezkoumat, z jakých podkladů žalovaná při vydání rozhodnutí vycházela. Žalovaná tedy nepostupovala v souladu s § 2 odst. 1, § 3, § 17 odst. 1, § 50 odst. 1, odst. 2, § 51 odst. 1, § 67 odst. 2, § 68 odst. 1, 2, 3 správního řádu, neboť rozhodnutí neobsahuje zákonné náležitosti a neopírá se o spolehlivě zjištěný stav věci.

7. Ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s. trpí napadené rozhodnutí vadou řízení, jíž byla podstatně porušena ustanovení o řízení. Vada spočívá v absenci důvodů rozhodnutí, které by se opíraly o skutečnosti a důkazy, které správní orgán k vydání napadeného rozhodnutí vedly. Podklady musí být ve správním spise. Správní orgán je pak vázán zásadou volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí žalované je v tomto ohledu nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje odkaz na podklady, ze kterých žalovaná vycházela. Mělo být posouzeno, zda jsou či nejsou předmětné studijní programy obdobné. Ze správního spisu však nevyplývá, jaké důkazy žalovaná shromáždila a zda vůbec provedla dokazování. K tomu žalobce citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 6 A 825/95, uveřejněného v ASPI: Soud může jako překlenutelnou procesní chybu posoudit to, když i přes nedostatečné odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí jsou skutkové údaje, z nichž správní orgán vycházel, obsahem správního spisu, a skutkové a právní úvahy správního orgánu, které vedly k vydání rozhodnutí, jsou ze spisu alespoň v základních rysech bez pochyb rekonstruovatelné. Za situace, kdy spis neobsahuje nic, z čeho by bylo možno usoudit na to, z jakých podkladů správní orgán vycházel a jakými skutkovými a právními úvahami se řídil, nezbývá soudu, než bez dalšího napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost bez nařízení jednání zrušit. Třetí žalobní bod 8. Podle obsahu spisu nelze vyloučit pochybnosti, zda vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo k obcházení § 89 a § 90 ZVŠ a zda osoba zúčastněná na řízení naplňuje znaky absolvování zahraniční vysoké školy uskutečňující studijní program obsahově obdobný studijnímu programu české veřejné vysoké školy.

9. Osoba zúčastněná na řízení měla získat vysokoškolské vzdělání na ZSU ve spolupráci s MVŠPP (nyní Mezinárodní institut podnikatelství a práva s.r.o., se sídlem Jesenice, Zdiměřice 76). Podstatnou část vzdělání získala bakalářským studijním programem v oboru „právo“ na Moskevském institutu podnikatelství a práva zakončeným závěrečnou státní zkouškou, kde získala diplom bakaláře práva, jak vyplývá z přílohy k diplomu o vysokoškolském vzdělání. Studium bylo na základě soukromoprávní smlouvy uskutečněno na MVŠPP a toto vzdělání bylo nostrifikováno ZSU. S takto uznaným vzděláním byla osoba zúčastněná na řízení přijata k magisterskému studiu na ZSU. Výuka byla opět na základě soukromoprávní smlouvy realizována na MVŠPP. Dle smlouvy o podmínkách a řádu výuky na MVŠPP uzavřené s osobou zúčastněnou na řízení zabezpečovala MVŠPP realizaci vysokoškolského navazujícího specializačního magisterského studijního programu ZSU, přijímala studenta do studijního oboru Právo a zaručovala mu úplné vysokoškolské vzdělání na základě úspěšného splnění předepsaného studijního plánu, tj. programu odborné přípravy, který odpovídá státním vzdělávacím normám vysokých škol Ukrajiny a České republiky. Dále se zavazovala vytvořit studentovi podmínky pro získání plnohodnotného vysokoškolského vzdělání a vydat po splnění ve smlouvě uvedených podmínek státní magisterský diplom Ukrajiny. Osoba zúčastněná na řízení tak studovala bakalářský i magisterský studijní program pouze prostřednictvím MVŠPP.

10. Vzhledem k absenci dokazování nelze ze správního spisu zjisti, jaké vzdělání, v jakém právu, bylo osobě zúčastněné na řízení poskytnuto, zdali bylo předmětem studia na ZSU ve spolupráci s MVŠPP právo české či ukrajinské. Zjištění této skutečnosti je nezbytné pro posouzení, zda byly splněny podmínky pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace ve smyslu § 89 a § 90 ZVŠ a zda mohla žalovaná vydat napadené rozhodnutí. Žalovaná se však zkoumáním těchto skutečností nezabývala. Pokud by bylo předmětem studia ukrajinské právo a vzdělávání v právním řádu Ukrajiny, jak ho ZSU poskytuje svým studentům na Ukrajině, byly by důvody pro posouzení, zda je studijní program obdobný studijnímu programu na české právnické fakultě a jsou-li podmínky pro vydání osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice veřejnou vysokou školou v souladu s § 89 a § 90 ZVŠ. Pokud by bylo předmětem studia právo české, pak je pro posouzení věci významné, zda stejné vzdělávání v českém právu bylo poskytováno běžně i studentům na Ukrajině.

11. Z dopisu předchozího děkana Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni (dále jen FPZČU) JUDr. Milana Kindla, CSc. z 27.1.2003 adresovaného PhDr. D. Přerovské, jednatelce MVŠPP, a z dopisu ze 14.4.2004 adresovaného Doc. Ing. Josefu Průšovi, CSc., rektoru ZČU, vyplývá, že co do studijního plánu oboru „právo“ byly pro MVŠPP vzorem FPZČU a Právnická fakulta Univerzity Karlovy. Pokud byly vzorem studijní plány uvedených tuzemských univerzit, nemohlo jít o zahraniční studijní plán, ale o studijní plán český, s drobnými úpravami převzatý z českých veřejných vysokých škol. V takovém případě by ale správní orgán nemohl postupovat podle § 89 a § 90 ZVŠ, neboť takové vzdělání nemůže být předmětem uznávání ve smyslu zákona o vysokých školách, v tomto případě by nebylo co uznávat. Pokud vzdělávání v českém právu nebylo poskytováno i studentům na Ukrajině, měl správní orgán prověřit, zda je ZSU oprávněna na území České republiky poskytovat vzdělání v českém právu. Pokud poskytovala na území České republiky vzdělání v českém právu, jedná se o poskytování jiného vzdělání než toho, které běžně poskytuje na Ukrajině, a z povahy věci plyne, že se v případě českých studentů nejedná o vzdělání získané na zahraniční vysoké škole. V takovém případě by měla na území České republiky postavení jako kterákoli jiná zahraniční právnická osoba a aby mohla poskytovat vysokoškolské právnické vzdělání, měla být vybavena příslušnými oprávněními vydanými k tomu kompetentními orgány České republiky. ZSU nedisponovala akreditací udělenou jí pro studijní program poskytující vysokoškolské vzdělávání v oblasti českého práva a právní vědy. Žalobci byly předloženy dvě licence udělené ZSU Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny, a to licence z 10.1.2005 s dobou platnosti od 24.12.2002 do 31.12.2007, která byla vydána na zvýšení kvalifikace, přípravu cizích státních příslušníků v akreditovaných základních zaměřeních (oborech) a licence z 10.5.2006 pro vzdělání na úrovni kvalifikačních požadavků na mladšího specialistu, bakaláře, specialistu, magistra. Z těchto licencí však nevyplývá, že by byla akreditována poskytovat vysokoškolské vzdělání v oblasti českého práva a právní vědy, tedy z jejího pohledu v oblasti cizího práva. Předpokladem pro to, aby česká vysoká škola jako česká právnická osoba, mohla poskytovat vzdělání v příslušném studijním programu, je udělení akreditace dle platného zákona o vysokých školách. Pokud by byla akceptována praxe, že zahraniční právnická osoba by touto akreditací vybavena být nemusela, jednalo by se o zvýhodnění této zahraniční právnické osoby, které nemá oporu v zákoně o vysokých školách ani v jiných souvisejících právních předpisech. Čtvrtý žalobní bod 12. Dále spatřoval žalobce nezákonnost rozhodnutí žalované v tom, že bylo uznáno celé studium osoby zúčastněné na řízení, tedy i ta část, kterou absolvovala na Moskevském institutu podnikatelství a práva. Žalovaná tak uznala i cizí (bakalářské) vzdělání získané ve třetí zemi, a to tak, že převzala nostrifikaci, kterou vydala ZSU. Takový postup však zákon ani platná mezinárodní smlouva neumožňuje. I Úmluva o uznávání kvalifikací hovoří o „uznávání“ vysokoškolských kvalifikací a nikoli o uznávání nostrifikací. Nostrifikace ZSU, kterou bylo uznáno bakalářské vzdělání osoby zúčastněné na řízení získané na Moskevském institutu podnikatelství a práva, tak nemá na území České republiky žádný právní význam. Ponechá-li se stranou skutečnost, že žalovaná nemohla řádně porovnat obsah studia a studijní program ZSU se studijním programem české veřejné vysoké školy, pokud byla podstatná část studia vykonána ve „třetí“ zemi, nemůže mít cizí správní (nostrifikační) rozhodnutí platnost na území České republiky. Jiný přístup by byl podstatným zásahem do státní suverenity. Podobně dovodil i Nejvyšší správní soud v roce 1925 v rozhodnutí čj. 4105/1925, kde uvedl: „V postupu tom však nelze shledati ani nezákonnost ani vadnost, když přece úřad republiky čsl. zřejmě není příslušným aby rozhodoval o tom, zda diplom nabytý na jednom cizozemském učilišti (v Arnstadtě) je nebo není rovnocenným s diplomem jiného cizozemského učiliště (v Budapešti) a když rozhodovati o takovéto rovnocennosti bylo by zřejmě věcí příslušných orgánů této vysoké školy (budapešťské) resp. příslušných úřadů státu maďarského, přičemž ovšem z pojmu suverenity státní plyne, že by rozhodnutí, které by v tomto směru v příčině stěžovatelova diplomu (zkoušky) nabytého (složené) teprve roku 1920, tedy dávno po převratu, učinily (tedy rovněž již po převratu) uvedené orgány cizího (maďarského) státu, nemělo nižádného právního významu pro oblast státu čsl.“. Aby mohla žalovaná uznat ekvivalenci zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, musela by uznat i tu část bakalářského vzdělání, které osoba zúčastněná na řízení získala na Moskevském institutu podnikatelství a práva. To však žalovaná neučinila a zatížila tak napadené rozhodnutí vadou, která způsobuje jeho nezákonnost. Pátý žalobní bod 13. Postup žalované a napadené rozhodnutí nezákonnými shledával žalobce i v tom, že zprostředkováváním bakalářského i magisterského vzdělání na území České republiky MVŠPP (a následně Mezinárodním institutem podnikatelství a práva s.r.o.) došlo k obcházení systému povinných akreditací, které vyžaduje zákon o vysokých školách. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalovaná věděla, jakým způsobem osoba zúčastněná na řízení vysokoškolský diplom ZSU získala a tento způsob v podstatě svým jednáním a následně vydáním rozhodnutí aprobovala. Neexistence akreditace příslušného studijního programu tak byla v podstatě nahrazena vydáním nostrifikačního rozhodnutí žalované.

III. Vyjádření žalované

14. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že napadené rozhodnutí vydala na základě spolehlivě zjištěného stavu věci a v souladu se zákonem o vysokých školách.

15. Uvedla, že bylo řízení zahájeno podáním písemné žádosti osoby zúčastněné na řízení dne 4.5.2006 a tímto dnem byl založen správní spis, ve kterém soustředila podklady rozhodné pro vydání rozhodnutí. Příslušnost žalované k tomuto řízení byla dána § 89 odst. 1 písm. b) ZVŠ a potvrzoval ji i dopis MŠMT z 10.6.2008, čj. 11 384/2008 – 30, kde je uvedeno, že podle zákona o vysokých školách je k rozhodování o uznání vzdělání z oblasti příbuzné oblasti zahraničního studia příslušná veřejná vysoká škola, a žalovaná uskutečňuje akreditovaný magisterský studijní program v oboru Právo a Právní věda.

16. Posouzení žádosti podle § 89 a § 90 ZVŠ žalovaná dokládala tím, že k žádosti byla připojena úředně ověřená kopie včetně úředního překladu diplomu vydaného ZSU pod č. DP 200577 dne 14.4.2006 s přílohou, dle které byl absolvovaným studijním programem magisterský studijní program Právo v oboru Právní věda, a kde jsou uvedeny absolvované předměty včetně jejich hodnocení. Příloha obsahuje potvrzení, že rozhodnutím Státní atestační komise z 12.4.2006 byl osobě zúčastněné na řízení udělen titul magistr práva. Těmito doklady je splněn požadavek § 90 odst. 2 ZVŠ a slouží jako doplňující informace o náplni vysokoškolského studia v zahraničí. Součástí přílohy jsou informace o typu vzdělávací instituce, kde je uvedeno, že je ZSU státní univerzitou IV. úrovně akreditace, což bylo pro žalovanou také jedním z dokladů prokazujících, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách. Není tedy pravdivé tvrzení žalobce , že žalovaná nečinila žádné úřední úkony ve smyslu §§ 89 a 90 ZVŠ.

17. Dalším podkladem bylo vyjádření tehdejšího děkana FPZČU JUDr. Milana Kindla ze 14.4.2004 předložené rektorovi, které obsahuje srovnání studijního programu Právo a právní věda uskutečňovaného FPZČU a ZSU. Skutečnost, že pro ZSU zabezpečovala tento studijní program na základě smlouvy MVŠPP je nerozhodná, a je věcí soukromoprávní dohody těchto subjektů. Pro žalovanou bylo významné, že studijní program má řádně akreditována ZSU a nikoli, kdo jej uskutečňuje ve spolupráci s ní, přičemž uzavření smlouvy o zabezpečování studijního programu MVŠPP nic nebrání. Z uvedeného vyplývá, že děkan i vědecká rada FPZČU se zabývali posouzením obsahové shodnosti obdobných studijních programů. Obsahem vyjádření jsou detailní informace, v čem se studijní programy shodují nebo „kosmeticky“odlišují. Je zde jednoznačné stanovisko, že studijní program není odlišný. Děkan vycházel i ze znalosti úrovně vysoké školy vzhledem k pedagogům na ní působícím.

18. Žalovaná se zabývala úrovní zahraniční vysoké školy a strukturou jejích studijních programů. Řízení probíhalo podle metodiky MŠMT, jejíž závaznost vyplývá z § 87 písm. k) ZVŠ, které stanoví, že ministerstvo plní úkoly nadřízeného správního orgánu vysokých škol ve správním řízení. Podle této metodiky se informace o statutu a „důvěryhodnosti“ zahraniční vysoké školy zjišťují i prostřednictvím elektronické databáze NARIC/ENIC České republiky (www.enic-naric.net) zřízené k plnění závazků Národního informačního centra České republiky vyplývajících z Úmluvy o uznání kvalifikací. Zde je ZSU uvedena a tím je osvědčeno, že jí uskutečňované studijní programy jsou uskutečňovány institucí oprávněnou poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách. Podkladem pro vydání rozhodnutí žalované byly tyto doklady soustředěné před jeho vydáním. Nelze tedy tvrdit, že by žalovaná neshromáždila podklady potřebné pro vydání rozhodnutí. Z dokladů je zřejmé, že žalovaná ověřila, že zahraniční studijní program je obdobný se studijním programem uskutečňovaným FPZČU i to, že zahraniční studium poskytovala oprávněná instituce. Dodržení předepsaného postupu při uznávání zahraničního studia podporuje sdělení MŠMT z 10.6.2008, čj. 11 384/2008-30 a z 19.9.2008, čj. 18754/2008-30, že nebyly shledány důvody pro prohlášení nicotnosti napadeného rozhodnutí.

19. Dalším důkazem, že je ZSU oprávněna poskytovat srovnatelné vysokoškolské vzdělání, jsou licence průběžně jí udělované. Již licence ze 7.2.2003 stanoví, že je oprávněna (resp.její předchůdce) poskytovat vzdělávání stejného kvalifikačního požadavku pro přípravu zahraničních občanů na akreditované bázi zaměření. To je potvrzeno i v licencích z 10.1.2005 a 10.5.2006. Zejména licence z 10.5.2006 byla udělena pro vysokoškolské vzdělání na úrovni kvalifikačních požadavků na magistra a v její příloze je uvedeno, že jedním ze zaměření je zaměření 0601 Právo a v jeho rámci Právní vědy. Jednoznačným dokladem, že jde o instituci oprávněnou poskytovat srovnatelné vzdělávání je doklad o udělení akreditace Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny ze 4.1.2005, jímž je tato univerzita prohlášena za vysokoškolskou vzdělávací institucí IV. stupně a tato akreditace je dosud platná. Způsob, jakým je realizována spolupráce ZSU a Mezinárodního institutu podnikatelství a práva rekapituluje vyjádření Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze 14.8.2007, kde je uvedeno, že Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny podporuje spolupráci ZSU a Mezinárodního institutu podnikatelství a práva v oblasti uznávání dokladů o vzdělání se zaměřením Právo, obor Právní věda. Ze sdělení vyplývá, že je ZSU řádně akreditovaná dle nejvyššího IV. stupně akreditace a že má akreditaci k přípravě státních příslušníků české republiky s tím, že je jim po absolvování přiznáván akademický titul „magistr právních věd“. Vědecká rada ZSU je oprávněna provádět změny ve studijních plánech k dosažení souladu magisterského studijního programu s magisterskými studijními programy Právo a Právní věda uskutečňovanými akreditovanými vysokými školami v České republice. Tímto operativním postupem byla po celou dobu zajišťována shoda studijních programů.

20. Dle žalované nelze tvrdit, že z materiálů pro rozhodnutí nelze rozpoznat, jaké vzdělání bylo osobě zúčastněné na řízení poskytnuto, zda bylo předmětem právo ukrajinské nebo české. Z dokladů (licencí a certifikátu o akreditaci) je zřejmé, že ZSU je oprávněna poskytovat magisterský studijní program Právo a Právní věda cizím státním příslušníkům, občanům České republiky. Jde tedy o studijní program zahraniční vysoké školy, jehož shoda s akreditovaným studijním programem ZČU byla potvrzena děkanem FPZČU po projednání ve Vědecké radě fakulty. Studium, které osoba zúčastněná na řízení absolvovala, tak bylo zahraničním studiem a skutečnost, že se na jeho zabezpečení podílela jiná osoba na základě smlouvy, není pro rozhodnutí o uznání zahraničního studia rozhodná. Podstatné je, že žalovaná měla před vydáním rozhodnutí k dispozici doklady předepsané zákonem o vysokých školách, tj. diplom, informaci děkana o tom, že jde o obsahově shodný studijní program, a informaci o tom, že studijní program uskutečňuje oprávněná instituce. V tomto smyslu je také třeba hodnotit námitku, že uznáním magisterského studia bylo uznáno i bakalářské vzdělání získané studiem Moskevského institutu podnikatelství a práva. Proces stanovený Úmluvou o uznání kvalifikací je založen na tzv. strukturovaném studiu a předpokládá stupně studia bakalářský, magisterský a doktorský, přičemž základním rysem je propustnost mezi jednotlivými stupni. Osoba, která absolvovala bakalářský stupeň studia, tak může být přijata ke studiu magisterskému a posléze doktorskému, a to i v příbuzných oblastech, pokud jsou splněny podmínky přijímacího řízení. Bylo tedy na posouzení ZSU, zda uchazeč o přijetí ke studiu magisterského studijního programu uskutečňovaného ZSU má potřebné předpoklady. Je tedy nerozhodné, že v rámci zkoumání těchto předpokladů ZSU nostrifikovala jeho bakalářské vzdělání. Pro ZČU je rozhodné, zda osoba zúčastněná na řízení absolvovala magisterský stupeň, což je ve smyslu uvedeného samostatná úroveň studia, a zda ho absolvovala na instituci, která je oprávněna poskytovat příslušné vzdělání. To bylo v řízení doloženo a osvědčeno. Splnění podmínek pro nostrifikaci bakalářského studia nemohlo být předmětem zkoumání žalované, pokud měla osvědčeno, že žadatel získal magisterský titul ve srovnatelném studijním programu.

IV. Replika žalobce

21. Žalobce setrval na své argumentaci z žaloby a doplnil, že kromě listin předložených žadatelkou, měly být ve spisu založeny listiny týkající se úkonů, jak jsou ve vyjádření popsány. Dle žalobce nebyl žádný z citovaných důkazů ve správním řízení proveden, neboť o nich není ve správním spise zmínka. Ve správním spise byly založeny jen listiny zmíněné v žalobě. Jestliže nebyly ve spise založeny podklady pro rozhodnutí, nezbývá než přezkoumatelnost rozhodnutí posuzovat podle jeho obsahu. Zákonná možnost neuvedení odůvodnění rozhodnutí sama o sobě nerehabilituje jeho nepřezkoumatelnost. K sumarizaci listin, které podle žalované prokazovaly legitimitu výuky realizované ZSU, žalobce uvedl, že jednoznačně neprokazují, jaké vzdělání, v jakém právu bylo osobě zúčastněné na řízení poskytnuto, zda bylo předmětem studia právo české či ukrajinské a zda tedy náplní absolvovaného studia bylo skutečně vysokoškolské studium v zahraničí. Tuto skutečnost neosvědčuje žalovaná ani ve vyjádření k žalobě. Pokud žalovaná označuje za jeden z dokladů, ze kterých dovozuje znalost úrovně zahraniční vysoké školy, vyjádření tehdejšího děkana JUDr. Milana K indla ze 14.4.2004, jeho obsahem je toliko hodnocení studijního programu MVŠPP, tedy hodnocení studijního programu českého právního subjektu, nikoli zahraniční vysoké školy ZSU. Za nesprávnou považoval žalobce argumentaci žalované o neprohlášení nicotnosti rozhodnutí MŠMT, neboť to neznamená, že žalovaná dodržela předepsaný postup při uznávání zahraničního studia. Důvody pro prohlášení nicotnosti jsou velmi specifické a jejich neexistence ještě nezakládá regulérnost správního řízení a zákonnost v něm vydaného rozhodnutí. Žalobkyně proto zopakovala, že je napadené rozhodnutí nezákonné, když žalovaná porušila § 2, § 3, § 17 odst. 1, § 50 odst. 1, 2 a § 68 odst. 3,4 správního řádu ve vztahu k § 78, § 89 a § 90 ZVŠ.

V. Osoba zúčastněná na řízení

22. Osoba zúčastněná na řízení se připojila k návrhu žalované na zamítnutí žaloby s tím, že nelze dospět k závěru o splnění podmínky pro podání žaloby podle § 66 odst. 2 s.ř.s. z důvodu nutnosti chránit závažný veřejný zájem a závěru o porušení právních předpisů, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu a v souladu se zákonem o vysokých školách.

VI. Skutkový základ věci

23. Osoba zúčastněná na řízení podala k žalované žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace získaných na Zakarpatské státní univerzitě datovanou 25.4.2006 (uvedla jméno a příjmení, datum a místo narození, trvalé bydliště, označila název studijního oboru Právo/Právní věda).

24. Ve správním spisu je úředně ověřená kopie diplomu s přílohou v ukrajinském jazyce a jejich překlad do českého jazyka. Diplom byl vydán ZSU dne 14.4.2006 pod číslem DP 200577 a je na něm uvedeno, že byl osobě zúčastněné na řízení rozhodnutím atestační komise ze dne 12.4.2006 udělen titul magistr práva. V příloze k diplomu je uveden jako předchozí doklad o vzdělání diplom bakaláře práva VBA 0240056 Moskevského institutu podnikatelství a práva a údaj o potvrzení nostrifikace diplomu na Ukrajině ze dne 23.11.2005, č. 6/1-753 n. Dále je zde uveden název vzdělávací instituce, kterou je Zakarpatská státní univerzita, názvem diplomu je diplom magistra, typem programu je odborně vzdělávací program pro přípravu magistra v 5letém denním studiu se zaměřením na 0601 Právo a obor 8.060101 Právní věda a je uveden datum ukončení studia 14.4.2006. Součástí přílohy je seznam předmětů tvořících absolvovaný studijní program s uvedením hodnocení u každého předmětu. Dále je ve správním spisu založen Postup při uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice podle zákona o vysokých školách z října 2004, vypracovaný odborem vysokých škol MŠMT. Jsou zde kopie originálů a jejich překladů do českého jazyka vydaných Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny. Licence vydaná 7.2.2003 Užhorodské státní vysoké škole informatiky, ekonomiky a práva se sídlem v Užhorodu k poskytování vzdělávacích služeb s vyučovacími základy spojenými se získáním vzdělání rovnocenného kvalifikačního požadavku pro přípravu zahraničních občanů na akreditované báze zaměření. Certifikát o akreditaci, podle něhož byla ZSU prohlášena rozhodnutím státní akreditační komise z 19.10.2004 akreditovanou vysokoškolskou vzdělávací institucí IV. stupně. Licence vydaná 10.1.2005 ZSU k poskytování vzdělávacími institucemi vzdělávacích služeb spojených se získáním vzdělání na úrovni kvalifikačních požadavků na zvýšení kvalifikace, přípravu cizích státních příslušníků v akreditovaných základních zaměřeních (oborech). Dále je ve správním spise dopis JUDr. Milana Kindla, děkana FPZČU ze 14.4.2004, v němž se vyjadřuje ke studijnímu programu uskutečňovanému MVŠPP a usnesení Vědecké rady FPZČU z 19.3.2004, kde je pod bodem 4) uvedeno, že vědecká rada posoudila možnost nostrifikace diplomů absolventů MVŠPP.

25. V žalobou napadeném osvědčení vydaném žalovanou 23.6.2006 pod čj. ZČU *N- 403/06 je uvedeno, že žalovaná uznala podle § 89 odst. 1 písm. b), § 89 odst. 3 a § 106 ZVŠ vysokoškolské vzdělání získané na Zakarpatské státní univerzitě ve spolupráci s Mezinárodní vysokou školou podnikatelství a práva v Praze ve studijním oboru Právní věda. Osoba zúčastněná na řízení (uvedeno je jméno a příjmení, datum a místo narození) obdržela diplom rovnocenný s vysokoškolským diplomem, vydaným v České republice veřejnou vysokou školou absolventům studia v magisterském studijním programu Právo a právní věda M 6805, obor Právo. Držitel tohoto dokladu je oprávněn užívat kvalifikaci „magistr práva“. Ve správním spisu je rovněž kopie dopisu Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze 14.8.2007 adresovaný MŠMT.

VII. Závěr krajského soudu

26. Při přezkoumání rozhodnutí žalované soud vycházel podle § 75 odst. 1 s.ř.s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů. Neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s.ř.s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. O věci samé rozhodl soud podle § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení jednání, neboť žalobce ani žalovaná k výzvě soudu nevyjádřili svůj nesouhlas, soud proto vycházel z fikce jejich souhlasu rozhodnout bez nařízení jednání.

27. V obdobné skutkově a právně shodné věci již bylo rozhodováno jak zdejším krajským soudem, tak ke kasační stížnosti žalované Nejvyšším správním soudem, neboť obdobné žaloby již byly žalobcem podány s odkazem na nutnost dodržování právních předpisů ve správním řízení, právních předpisů vydaných v oblasti vysokého školství a nutnost zajištění přístupu k právnickým profesím pouze pro vysoce odborně připravené a kvalifikované právníky, kteří nabyli řádného vzdělání (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 9As 77/2010, 9 As 78/2010, 9 As 79/2010, 9 As 80/2010, 9 As 81/2010, 9 As 82/2010 a 9 As 83/2010, dostupné na www.nssoud.cz).

28. Ve všech těchto obdobných věcech stejně jako v dané právní věci se jednalo o nostrifikaci, tedy uznání rovnocennosti dosaženého zahraničního vysokoškolského vzdělání, které bylo uznáno na základě rozhodnutí rektora Západočeské univerzity v Plzni podle Úmluvy o uznávání kvalifikací a zákona o vysokých školách. Rozhodnutí bylo vždy vydáno na žádost absolventa zahraniční vysoké školy, konkrétně Zakarpatské státní univerzity, studijního oboru Právní věda.

29. Krajský soud, podle § 110 odst. 3 s.ř.s. vázán v dalším řízení právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozsudku ze dne 24.3.2011, čj. 9As 79/2010-188, zdůvodnil ve výroku tohoto rozsudku uvedené rozhodnutí o žalobě následujícím způsobem.

30. Aktivní legitimaci ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. je třeba chápat jako předpoklad přípustnosti vydání meritorního rozhodnutí, jehož absence představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, k němuž soud přihlíží z úřední povinnosti a zkoumá ho kdykoliv za řízení. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že v projednávané věci je žalobcem nejvyšší státní zástupce podle § 66 odst. 2 s. ř. s., a jedná se o zvláštní žalobní legitimaci k ochraně veřejného zájmu, neboť i tato je vázána na předmět řízení, kterým je rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a je třeba vycházet z procesního režimu části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. (řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu); k tomu srov. Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V. Šolín, M . Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 159.

31. Podle § 106 odst. 1 ZVŠ se ustanovení tohoto zákona použijí, pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Mezinárodní smlouvou upravující uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, kterou je Česká republika vázána, je Úmluva o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělání v evropském regionu uzavřená v Lisabonu 11.4.1997, v České republice vyhlášená Sdělením Ministerstva zahraničních věcí ve sbírce mezinárodních smluv pod č. 60/2000 Sb.m.s. a účinná od 1.2.2000. Ustanovení Úmluvy mají ve smyslu § 106 ZVŠ přednost před ustanoveními zákona o vysokých školách. Jednou ze stran této mezinárodní smlouvy je i Ukrajina (viz http://conventions.coe.int), pro kterou je smlouva platná od 1.6.2000.

32. V zákoně o vysokých školách je uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace řešeno v § 89 a § 90. V § 89 odst. 1 je uvedeno: Na žádost absolventa zahraniční vysoké školy vydá osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice: a) ministerstvo, jestliže je Česká republika vázána mezinárodní smlouvou se zemí, kde je zahraniční vysoká škola zřízena a uznána, a ministerstvo je touto smlouvou k uznání zmocněno, b) v ostatních případech veřejná vysoká škola, která uskutečňuje obsahově obdobný studijní program. Podle § 89 odst. 3 ZVŠ veřejná vysoká škola vydá osvědčení na základě znalosti úrovně zahraniční vysoké školy nebo na základě rozsahu znalostí a dovedností osvědčených vysokoškolskou kvalifikací. Podle § 90 odst. 1 ZVŠ ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace veřejnou vysokou školou rozhoduje rektor. V § 90 odst. 2 ZVŠ je stanoveno, co je podkladem pro uznání. Podle § 90 odst. 4 ZVŠ zjistí-li veřejná vysoká škola nebo podle § 89 odst. 2 ministerstvo, že jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné, žádost o uznání zamítne. Vnitrostátní právní úprava s Úmluvou o uznání kvalifikací nekoliduje.

33. Rozhodnutí správního orgánu je třeba chápat v materiálním slova smyslu a je jím jakýkoliv individuální správní akt vydaný orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24.5.2006, čj. 1Afs 147/2005-107, publikovaného pod č. 923/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz, plyne: Námitky, že rozhodnutí nemělo příslušnou formu a nebylo vydáno v žádném řízení, je nutno odmítnout již proto, že potřeba soudního přezkumu faktických správních rozhodnutí je ještě intenzivnější právě tam, kde správní orgán nepostupuje předem stanoveným a předvídatelným způsobem podle příslušného procesního předpisu. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 20.7.2005, čj. 8As 10/2005-38, publikovaném pod č. 1046/2007 Sb. NSS, www.nssoud.cz. Shodný náhled na vymezení pojmu rozhodnutí má i Ústavní soud, viz např. nález ze dne 1.11. 2001, sp. zn. III. ÚS 446/2000, dostupný na http://nalus.usoud.cz. To znamená, že pro vymezení správního rozhodnutí není klíčová forma, nýbrž obsah a v tomto směru je určující definice předmětu řízení a v rámci vymezeného předmětu vymezení veřejných subjektivních práv, kterých se rozhodnutí týká; k tomu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, čj. 8As 47/2005-86, publikované pod č. 1764/2009 Sb. NSS, www.nssoud.cz.

34. Přeneseno na nyní projednávanou věc Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku uvedl, že je nutno napadené rozhodnutí, formálně označené jako osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace podle zákona o vysokých školách, považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 s.ř.s. Tímto rozhodnutím žalovaná jako správní orgán konstatovala, že nebyly prokázány podstatné obsahové odlišnosti studijních programů a že je tedy možné zahraniční vysokoškolské vzdělání uznat a umožnit tak osobě zúčastněné na řízení vykonávat v České republice zaměstnání vyžadující vysokoškolské právnické vzdělání. Rozhodnutí bylo vydáno v samostatném správním řízení, které mělo samostatný předmět řízení a přiznává specifické právní postavení osobě zúčastněné na řízení. Z hlediska obsahu navíc rozhodnutí splňuje i nezbytné náležitosti výrokové části rozhodnutí, tj. řešení otázky, která byla předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků (§ 68 odst. 2 správního řádu); odůvodnění nebylo třeba, pokud bylo v plném rozsahu vyhověno podané žádosti (§ 68 odst. 4 správního řádu). Napadené rozhodnutí je tak výsledkem autoritativní rozhodovací činnosti žalované ve veřejné správě v oblasti vysokého školství a jako takové je individuálním aktem aplikace práva, s nímž jsou spojeny konkrétní právní účinky; zejména možnost vykonávat zaměstnání vyžadující vysokoškolské právnické vzdělání (jak vyplývá i ze soudního spisu, v němž je založeno vyjádření osoby zúčastněné na řízení k žalobě a vyjádření advokátní kanceláře zaměstnávající osobu zúčastněnou na řízení). Skutečnost, že osvědčení nebylo vydáno způsobem předpokládaným v § 151 správního řádu, neznamená, že by nemohlo být vydáno vůbec a že k němu není možné přihlížet. Ustanovení § 151 správního řádu představuje zvláštní způsob skončení správního řízení, kdy namísto vyhotovení rozhodnutí může být vydán pouze doklad, kterým se osvědčuje existence práva, které bylo přiznáno ve správním řízení vedeném na základě žádosti, pokud této žádosti bylo v plném rozsahu vyhověno. Jedná se o fakultativní institut a okolnost, že ho v daném případě při vydání osvědčení nebylo využito, neznamená, že o žádosti osoby zúčastněné na řízení nebylo ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. rozhodnuto. Vydaným osvědčením je navíc ze strany osoby zúčastněné na řízení prokazována dosažená úroveň vzdělání, což nepřímo dokládá i její ve správním spisu založená korespondence se žalovanou, která se týká oprávnění používat titul magistr udělovaný absolventům vysokých škol v České republice ve zkratce „Mgr.“ uváděné před jménem nebo pouze titul „magistr práva“ (bez zkratky). Nahlížení na napadené osvědčení materiálně podporuje také přípis PhDr. Evy Pasáčkové, CSc., prorektorky pro studijní a pedagogickou činnost Západočeské univerzity v Plzni, ze dne 13.10.2008, čj. PR-P 196/08, adresovaný žalobci. Podle tohoto přípisu žalované ve věci vyřizování žádosti o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice „…teprve od září 2006 byla v souladu s metodickým pokynem vydávána rozhodnutí, jejichž přílohou jsou osvědčení. Někteří žadatelé z roku 2006 si požádali o vydání rozhodnutí k osvědčení a bylo jim rektorem ZČU vyhověno, … (osoba zúčastněná na řízení pozn. soudu) však o ně nepožádala. Proto kopie rozhodnutí v jejím spise není. K žádosti osoby zúčastněné na řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace žalovanou bylo rozhodnuto pouze žalobou napadeným osvědčením; žádné další rozhodnutí ve věci vydáno nebylo. Žalovanou vydané osvědčení představuje výsledek činnosti veřejné správy v oblasti vysokého školství a jedná se o finální individuální správní akt, který je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a podléhá proto přezkumu ve správním soudnictví.

35. Vycházeje ze závěru, že je žalovanou vydané osvědčení rozhodnutím ve smyslu § 65 s.ř.s., se krajský soud v dalším řízení nejprve zabýval v rámci druhého žalobního bodu žalobcem tvrzenou nepřezkoumatelností rozhodnutí žalované, kterou žalobce spatřuje v nedostatku důvodů rozhodnutí a namítá, že bylo rozhodnutí vydáno, aniž by byl spolehlivě zjištěn skutkový stav. Soud však z důvodů, které dále uvede, dospěl shodně jako v obdobných věcech, kde bylo vydáno rozhodnutí a osvědčení, k závěru, že je rozhodnutí žalované nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí je pojmově spjata se soudním přezkumem takového rozhodnutí. K tomu, aby soud takový závěr učinil, není zapotřebí, aby žalobce nepřezkoumatelnost namítal (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.6.2004, čj. 5A 157/2002-35, www.nssoud.cz). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů; důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelného (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.7.2008, čj. 3As 51/2007-84, www.nssoud.cz.).

36. V rozhodnutí správního orgánu se podle § 68 odst. 2 správního řádu ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2). Podle § 18 odst. 2 věta druhá správního řádu údaji umožňujícími identifikaci fyzické osoby se rozumějí jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jiný údaj podle zvláštního zákona. Podle § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Podle § 68 odst. 4 správního řádu odůvodnění rozhodnutí není třeba, jestliže správní orgán prvního stupně všem účastníkům v plném rozsahu vyhoví.

37. Rozhodnutí vydané v řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace je individuálním správním aktem vydaným v oblasti veřejné správy buď orgánem moci výkonné [ministerstvem podle § 89 odst. 1 písm. a) ZVŠ] nebo právnickou osobou, které zákon o vysokých školách svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy [veřejnou vysokou školou podle § 89 odst. 1 písm. b) ZVŠ] se závaznými právními účinky pro účastníka řízení, jemuž je určen. Výrok rozhodnutí veřejné vysoké školy o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání v České republice závisí na posouzení žádosti podle kritérií stanovených Úmluvou o uznání kvalifikací a kritérií stanovených v § 90 ZVŠ. Pokud žádosti vyhoví, vydá o tom rozhodnutí (zde bylo vydáno osvědčení), kterým úředně potvrzuje, že je žadatelem absolvované zahraniční vysokoškolské vzdělání rovnocenné s příslušným českým vysokoškolským vzděláním. Takto nazíráno je toto rozhodnutí povahy deklaratorní, protože jím jsou práva a povinnosti úředně zjišťovány nebo potvrzovány, nikoliv zakládány, měněny či rušeny. Na povahu tohoto rozhodnutí však lze nahlížet i tak, že zakládá absolventu zahraniční vysoké školy veřejné subjektivní právo, aby pro účely kvalifikace bylo jeho zahraniční vysokoškolské vzdělání posuzováno stejně jako vzdělání získané na veřejné vysoké škole v České republice. V tomto smyslu by mělo toto rozhodnutí povahu konstitutivní, protože by jím bylo právo stejné kvalifikace zakládáno. Soud proto zastává názor, že rozhodnutí o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace má smíšenou (hybridní) povahu.

38. Bez ohledu na povahu rozhodnutí však vždy platí, že vlastní autoritativní úpravu práv či povinností má výrok rozhodnutí, který ve smyslu § 68 odst. 2 obsahuje řešení otázky, která je předmětem řízení. Obdobně o výroku rozhodnutí uvážil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10.3.2011, čj. 9As 77/2010-229, kde uvedl: Těžištěm každého správního rozhodnutí je jeho výroková část, ve které správní orgán uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1 správního řádu. Jedná se o nutné náležitosti, na základě kterých musí být jasné, srozumitelné a určité, jaký výrok byl daným rozhodnutím založen, protože pouze výrok zavazuje a je nezastupitelnou částí rozhodnutí; pouze z něj lze zjistit, jaké právo bylo přiznáno či jaká povinnost byla porušena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté (res administrata), jen výrok rozhodnutí může být vynucen správní exekucí atd. Skutečnost, zda bylo výrokem přiznáno právo či uložena povinnost, příp. konstatováno její porušení, v tomto směru není rozhodná a nelze ani akceptovat možnost, že by absence uvedených náležitostí výroku byla nahrazena dostatečnou specifikací v odůvodnění rozhodnutí.

39. V nyní přezkoumávaném případě je obsah osvědčení nutno vnímat jako výrok tohoto rozhodnutí s tím, že lze dovodit, že žalovaný jeho součástí neučinil odůvodnění, když žadatelce vyhověl (§ 68 odst. 4 správního řádu). I zde je však nutno konstatovat, že výrok napadeného rozhodnutí nároky požadované § 68 odst. 2 správního řádu nesplňuje, i když obsahuje v souladu s § 18 odst. 2 správního řádu označení osoby zúčastněné na řízení (jménem a příjmením, datem a místem narození – není uvedeno bydliště, což však soud nepovažuje za tak zásadní pochybení). Výrok rozhodnutí je koncipován tak, že v první části obsahuje sdělení, že žalovaná na základě citovaných právních předpisů uznala vysokoškolské vzdělání získané na Zakarpatské státní univerzitě ve spolupráci s Mezinárodní vysokou školou podnikatelství a práva v Praze ve studijním oboru Právní věda. V druhé části obsahuje jméno, příjmení, datum a místo narození osoby zúčastněné na řízení s tím, že tato obdržela diplom rovnocenný s vysokoškolským diplomem, vydávaným v České republice veřejnou vysokou školou absolventům studia v magisterském studijním programu Právo a právní věda M 6805, obor Právo. Ve třetí části je uvedeno, že držitel tohoto dokladu je oprávněn užívat kvalifikaci „magistr práva“. Z první části výroku tohoto rozhodnutí, kde je citováno ust. § 89 odst. 1 písm. b) a § 89 odst. 3 ZVŠ však není zřejmé, že se jedná o uznání vysokoškolského vzdělání získaného na zahraniční vysoké škole když je u označení vysoké školy uvedeno „…ve spolupráci s Mezinárodní vysokou školou podnikatelství a práva v Praze“. Z textu ve druhé části výroku není zřejmé, jakého zcela konkrétně specifikovaného diplomu se jeho hodnocení jako rovnocenného týká, není uvedeno kým a kdy byl vydán, případně jeho bližší označení konkrétním číslem. Z výroku napadeného rozhodnutí tak není jednoznačně zřejmé řešení otázky, která byla předmětem řízení. Výrok nelze označit za přesný, určitý, obsahující hmotné vyjádření rozhodnutí o věci. Výrok rozhodnutí žalované je nesrozumitelný a z toho důvodu fakticky nepřezkoumatelný.

40. Podle § 78 odst. 1 věta prvá s.ř.s. je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.

41. Vzhledem k tomu, že soud shledal rozhodnutí žalované nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost, zrušil jej podle § 78 odst. 1 s.ř.s., a to pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení.

42. Podle § 78 odst. 5 s.ř.s. je v dalším řízení žalovaná vázána právním názorem vysloveným soudem v tomto rozsudku. To znamená, že žalovaná o žádosti znovu rozhodne a vydá o tom buď standardní písemné rozhodnutí se všemi náležitostmi podle správního řádu nebo vydá osvědčení příslušného obsahu.

VII. Náklady řízení

43. O nákladech řízení soud rozhodoval podle § 60 odst. 3 věta prvá s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané právní věci měl žalobce plný úspěch, proto by měl právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci v souvislosti s řízením náklady nevznikly a sám je neuplatňoval, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

44. Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s.ř.s. právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Jelikož soud osobě zúčastněné na řízení výslovně žádnou povinnost neuložil, nebyla jí náhrada nákladů tohoto řízení přiznána.