57 A 42/2023–29

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Heleny Nutilové, a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: T. V. bytem X zastoupený Mgr. Lukášem Rothanzlem, advokátem se sídlem Teplého 2786, 530 02 Pardubice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí ze dne 5. 10. 2023, č. j. KUJCK 119441/2023 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2023, č. j. KUJCK 119441/2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Krajský soud obdržel dne 15. 12. 2023 žalobu, kterou se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2023, č. j. KUJCK 119441/2023, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu městyse Frymburk ze dne 28. 3. 2023, č. j. UMF–0823/2023, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a napadené rozhodnutí potvrzeno. Žalobce se žalobou taktéž domáhá zrušení prvostupňového rozhodnutí.

2. Žalobce se svou žádostí o informace ze dne 27. 3. 2023 domáhal po Úřadu městyse Frymburk poskytnutí digitálních kopií veškerých vyjádření ke stavebním záměrům a závazných stanovisek vydaných Úřadem městyse Frymburk za posledních pět let, jakož i veškerých odvolání adresovaných stavebním úřadům. Tato žádost byla prvostupňovým rozhodnutím dle § 11a odst. 1 písm. b) a § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“) odmítnuta, neboť cílem žalobce je způsobení nepřiměřené zátěže Úřadu městyse Frymburk. Tím bylo podle žalobce porušeno jeho ústavní právo na informace, a to v důsledku nesprávné aplikace zákonného důvodu pro odmítnutí žádosti o informace.

3. Žalobce v žalobě rozporuje jednotlivé důvody, na základě, nichž byla obě napadená rozhodnutí vydána. V první řadě s odkazem na znění ustanovení § 11a odst. 2 InfZ žalobce odmítá, že by samotný počet nebo obsáhlost žádostí o informace mohla vést k automatickému závěru, že jde o zneužití práva, neboť InfZ nijak nelimituje počet podaných žádostí, ani jejich obsáhlost. Naopak žalobce má za to, že InfZ jak s velkým počtem žádostí, tak s jejich větším rozsahem počítá. Toto žalobce dovozuje z možnosti prodloužení lhůty k vyřízení žádosti nebo uplatnění úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací.

4. Žalobce taktéž odkazuje na Metodickou informaci č. 2 k novelizaci InfZ vydané ministerstvem vnitra, odborem veřejné správy, dozoru a kontroly. V souvislosti s tímto odkazem je žalobce toho názoru, že není možné „šikanózní“ úmysl žadatele o informace automaticky dovozovat z předchozího postupu povinného subjektu vůči žadateli, ani z okolností akcentovaných žalovaným a Úřadem městyse Frymburk. Těmito akcentovanými okolnostmi jsou podle žalobce 1) poukaz na nepochybnou animozitu mezi Úřadem městyse Frymburk a žalobcem, 2) opakování údajné obecnosti, obtěžující a souvislosti či návaznosti postrádající, velice obsáhlé žádosti a s tím související 3) snaha o zahlcení povinného subjektu, když žalobce poslal během jednoho roku celkem 35 žádostí o informace 4) nesouhlas s následným údajně dehonestujícím a posměvačným použitím a zveřejněním získaných informací na platformě Facebook a webových stránkách www.frymburk.in, a 5) obhajoba odmítání podat požadované informace poukazem na velikost povinného subjektu.

5. Tyto v žalobě uvedené okolnosti následně žalobce podrobně rozebírá a rozporuje. Podle žalobce se má jednat o nepřímé důkazy prokazující jeho údajný „šikanózní“ úmysl zneužít práva na informace, což nemůže obstát, neboť u zneužití práva na informace musí být přítomen úmysl, který je nutné nejen tvrdit, ale také adekvátně prokázat. Zároveň žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 25. 6. 2014, č. j. 6 As 68/2014–21, podle kterého vše záleží na okolnostech, kdy základním východiskem je, že zákaz zneužití práva na informace musí být chápán jako výjimka z pravidla. Tím spíše musí být dle žalobce prokázána skutečnost, že postup žadatele o informace popírá smysl informačního zákona.

6. Dále žalobce rozporuje, že by obecnost či obsáhlost žádosti byla sama o sobě důvodem pro její odmítnutí, neboť to ustanovení § 11a odst. 2 InfZ popírá. Taktéž v této souvislosti pokládá otázku, jak velký musí podle žalovaného povinný subjekt být, aby se nejednalo o „šikanózní“ jednání, když žalovaný argumentuje „malostí“ povinného subjektu, tedy Úřadu městyse Frymburk. Žalobce v této souvislosti odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2020, č. j. 14 A 95/2019–64, podle kterého nemůže jít k tíži žadateli o informace, že povinný subjekt nemá dostatečný počet zaměstnanců k vyřízení této agendy. Z tohoto důvodu nemůže být „malost“ povinného subjektu brána jako důkaz zneužití práva na informace žalobcem.

7. Žalobce namítá, že nelze jako důkaz úmyslného chování uvádět „nepochybnou“ animozitu. V prvé řadě musí být tato animozita řádně prokázána, nikoliv jen považována za „nepochybnou“. Za druhé k prokázání této animozity projevující se nevhodným zveřejňováním získaných informací nestačí pouhý obecný odkaz na platformu Facebook a webové stránky. A za třetí s tím související poznámka o nevhodném až „šikanózním“ zveřejňování získaných informací taktéž není důkazem zneužití práva na informace žalobcem. Ze strany žalobce se jedná o kritiku činnosti povinného subjektu, což je zcela legitimním a soudy akceptovaným postupem, nikoli šikanou, ač to tak subjektivně může povinný subjekt „pociťovat“. K tomu žalobce uvádí i odkaz na rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2022, č. j. 6 As 188/2021–57, a již zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 14 A 95/2019–64.

8. Žalobce výše uvedené považuje za projevy nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a uzavírá, že znakem zneužití práva na informace nemůže být zveřejnění získaných informací a jejich využití v politickém nebo jiném „boji“.

II. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. V něm za stěžejní důvody zamítnutí odvolání žalobce a potvrzení prvostupňového rozhodnutí označil následující skutečnosti.

10. Žalovaný ve svém rozhodnutí citoval důvodovou zprávu ke sněmovnímu tisku č. 222, který vyšel ve sbírce zákonů jako zákon č. 241/2022 Sb., jímž se změnil (novelizoval) zákon InfZ. Z této důvodové zprávy pak vyplývá, že samotná četnost nebo obsáhlost žádostí o informace (či kombinace obojího) není sama o sobě znakem zneužití práva na informace, neboť toto zákon předpokládá. Je proto nutné k tomuto přidat i další aspekt, jenž bez dalších pochybností poukazuje na zneužití práva na informace. To žalovaný podkládá i odkazem na judikaturu NSS, konkrétně rozsudky č. j. 2 As 24/2015–52, č. j. 6 As 68/2014–21, č. j. 9 As 111/2011–30, č. j. 1 As 59/2012–33.

11. V napadeném rozhodnutí žalovaný konstatuje, že v praxi jsou obvykle za šikanózní žadatele považováni ti, kteří podávají velké množství žádostí nebo kteří se opakovaně domáhají poskytnutí velkého množství informací. Dále žalovaný uvádí, že ač mezi žalobcem a Úřadem městyse Frymburk nepochybně existuje animozita, stejně jako profily na sociální síti Facebook a webová stránka www.frymburk.in, kde dochází ke zveřejňování různých informací a článků, tak to samo o sobě neznamená, že dochází ke zneužití práva na informace. Totéž platí i o obecně koncipované žádosti, která požaduje vše z určité oblasti za posledních pět let.

12. Případnou nepřiměřenou zátěž je podle žalovaného nutné taktéž posuzovat i s ohledem na velikost daného povinného subjektu, neboť na rozdíl např. od ministerstva nemá tak velkou personální a technickou vybavenost k vyřizování žádostí. Proto na ně není možné uplatňovat stejná kritéria, jako je tomu v případě větších měst. Podobně velká žádost tak může činnost povinného subjektu omezit na nepřiměřeně dlouhou dobu, což není smyslem InfZ.

13. Podle žalovaného je v daném případě možné zneužití práva na informace dovodit z kombinace všech výše zmíněných faktorů. Žalobce podal obsáhlou obecnou žádost, která nemíří na konkrétní informace a ve spojení s internetovou činností lze dovodit zneužití práva na informace ve formě nepřiměřené zátěže povinného subjektu. Podle žalobce proto bylo na povinném subjektu, zda žádosti vyhoví či nikoli. V rozhodnutí žádosti nevyhovět tak žalovaný nevidí žádné pochybení.

III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v mezích daných žalobními body. Ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s.

15. Žaloba je důvodná.

16. Krajský soud při svém rozhodování ve věci samé vycházel především ze znění zákona o svobodném přístupu k informacím a dále z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu.

17. Podle § 11a odst. 1 InfZ povinný subjekt může odmítnout žádost nebo její část do sedmi dnů ode dne jejího přijetí, pokud lze ve vztahu k ní dovodit, že cílem žadatele je způsobit * nátlak na fyzickou osobu, jíž se týkají požadované informace, pokud nejde o informace podle § 8a odst. 2, nebo * nepřiměřenou zátěž povinného subjektu; za způsobení nepřiměřené zátěže se považuje také podávání žádostí o informace u většího počtu povinných subjektů bez zjevné obsahové souvislosti požadovaných informací, a to zpravidla v reakci na předcházející postup povinného subjektu vůči žadateli nebo na vztah s fyzickou osobou uvedenou v písmenu a).

18. Dle § 11a odst. 2 InfZ rozsah požadovaných informací nebo počet podaných žádostí není bez dalšího důvodem pro odmítnutí žádosti podle odstavce 1.

19. Ustanovení § 14 InfZ upravuje postup při podávání a vyřizování písemných žádostí o poskytnutí informace. Konkrétně dle § 14 odst. 5 písm. d) InfZ povinný subjekt posoudí žádost a nerozhodne–li podle § 15 [tj. žádost neodmítne], poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění nebo upřesnění; je–li zapotřebí licence podle § 14b, předloží v této lhůtě žadateli konečnou licenční nabídku. Lhůtu pro vyřízení žádosti lze ze závažných důvodů prodloužit za použití § 14 odst. 6 InfZ. Lhůtu pro poskytnutí informace podle odstavce 5 písm. d) může povinný subjekt prodloužit ze závažných důvodů, nejvýše však o deset dní. Závažnými důvody jsou: vyhledání a sběr objemného množství oddělených a odlišných informací požadovaných v jedné žádosti. (§ 14 odst. 6 písm. b) InfZ).

20. Hrazení nákladů upravuje § 17 odst. 1 InfZ tak, že povinné subjekty jsou v souvislosti s poskytováním informací oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. Povinný subjekt může vyžádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací.

21. Z uvedeného tak vyplývá, že informační zákon umožňuje odmítnout žádost o informace, nicméně tak lze učinit jen za okolností v zákoně vymezených. V první řadě nelze žádost odmítnout pouze pro její rozsáhlost či proto, že žadatel o informace se dotazuje pravidelně nebo na větší počet věcí. Jedná–li se o žádost, která je časově náročná na odpověď, je možné zákonem stanovenou lhůtu 15 dní prodloužit až o dalších 10 dní na celkových 25 dní. Zároveň je povinný subjekt oprávněn si za žádost, u níž je nutné mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací, vyžádat úhradu.

22. Komentářová literatura[1] pojem „mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací“ definuje tak, že o „mimořádně rozsáhlé vyhledání informací se pak bude jednat tehdy, jestliže shromáždění informací bude pro daný povinný subjekt představovat v jeho konkrétních podmínkách časově náročnou činnost, která se objektivně vzato vymyká běžnému poskytování informací tímto povinným subjektem, tedy jestliže vyhledání informací již v daném případě nelze s ohledem na pojetí veřejné správy jako služby veřejnosti považovat za běžnou, povinný subjekt nijak nezatěžující součást obvyklé agendy. O zvýšenou aktivitu povinného subjektu se bude jednat typicky tehdy, jestliže zaměstnanec pověřený vyřízením žádosti nebo zaměstnanci, kteří se na vyřízení žádosti podílejí, budou nuceni na delší dobu přerušit či odložit plnění svých ostatních úkolů a cíleně se po tuto dobu věnovat vyhledání informací (vyřizování žádosti).“ Povinný subjekt si pak bude moci naúčtovat úhradu za hledání, a to ve výši určené podle sazebníku ve smyslu § 7 nařízení vlády č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, který ustanovuje, že povinný subjekt stanoví v sazebníku hodinové sazby odvozené z nákladů na platy, případně mzdy a z ostatních osobních nákladů spojených s mimořádně rozsáhlým vyhledáním informací.

23. Výší úhrady za mimořádně rozsáhlé hledání se zabýval i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 21. 6. 2017, č. j. 6 As 326/2016–32, konstatoval, že „náklady na mimořádně rozsáhlé vyhledání informací musí být zároveň náklady účelně vynaloženými.“ To následně NSS v rozsudku ze dne 5. 2. 2021, č. j. 1 As 281/2020–42, doplnil poukazem na to, že „náklady vzniklé v souvislosti s mimořádně rozsáhlým vyhledáváním informací musí být vždy reálné (byť ne zcela přesné) a nesmí sloužit k odrazování skutečných i potencionálních žadatelů vyžadovat informace od povinného subjektu“.

24. Obecně se pak Nejvyšší správní soud zákazem zneužití práva na informace zabýval v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, č. j. 6 As 68/2014–21, kde uvedl, že „právo na informace může být i zneužitelné, a to tak, že ze strany žadatele o informace dochází k šikanóznímu výkonu práva na informace. Tento způsob výkonu práva nemůže požívat ochrany, neboť šikanující jej nevykonává s úmyslem kontrolovat veřejnou správu, nýbrž jej zneužívá k jinému účelu, jenž není v souladu se zamýšleným smyslem. Institutem zneužití práva se Nejvyšší správní soud zabýval ve své judikatuře, např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48, publikovaném pod č. 869/2006 Sb. NSS, v němž zdejší soud konstatoval, že „[z]neužitím práva je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním (viz. Knapp, V.: Teorie práva. C. H. Beck, Praha, 1995, s. 184–185). Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu.“ Zákaz zneužití práva musí být chápán jako výjimka z pravidla. Nelze předem paušálně říci, kdy se o zneužití práva bude jednat a kdy nikoliv. Vše záleží na okolnostech konkrétního případu. Stanovením přesných pravidel by byl popřen smysl a samotná podstata institutu zákazu zneužití subjektivních práv, neboť tento institut se musí vyznačovat jistou obsahovou pružností, aby mohl reagovat na nekonečné množství životních situací, na něž nemůže ve své obecnosti právní norma pamatovat.“ 25. Z tohoto vyplývá, že institut zneužití práva je zde pro případ, kdy se někdo hodlá mstít konkrétní osobě skrze podávání žádostí o informace, které jsou pro něj irelevantní, nebo pro případ snahy o zahlcení povinného subjektu, či pro případ žádání o informace za jiným „šikanózním“ úmyslem. Povinný subjekt tak může vyhodnotit, že úmyslem žadatele o informace není získání informací, ale zneužití práva. Tento svůj závěr musí povinný subjekt řádně odůvodnit, protože neposkytnutí žádané informace je výjimkou z pravidla. Je potřeba, aby byl prokázán úmysl žalobce zneužít svého práva na informace. Příkladem takového úmyslného zneužití práva na informace je případ popsaný v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 2 As 24/2015–52, kde NSS konstatoval, že „[s]těžovatelova žaloba v podstatě nevybočuje z dosavadního charakteru jeho jednání, když obsahuje paletu jeho stížností na postup Obecního úřadu obce Seč při vyřizování jeho účelových žádostí o informace, často obstrukčního charakteru, a je tak vlastně pokračováním jeho osobního „boje“ za dosažení (jeho vlastními slovy řečeno) „absolutního vítězství,“ zcela evidentně nad žalovanou.“ 26. Na základě výše uvedeného krajský soud shledal námitku žalobce, v níž požaduje za nutné, aby správní orgán, pokud má za to, že cílem žádosti o informace je zneužití práva žalobce na informace, toto své tvrzení prokázal, zcela validní. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí výše uvedené aspekty (např. obsáhlost či četnost žádostí nebo snahu o zahlcení úřadu), a za pomoci judikatury či důvodové zprávy poukazuje na skutečnost, že pouze na základě nich samotných nelze rozhodnout o zneužití práva na informace. Nicméně následně velice obecně bez podrobnějšího zdůvodnění pouze konstatuje, že v jejich kombinaci „je možné dovodit, že došlo ke zneužití práva na informace, kdy žádost je obsáhlá, nemíří na konkrétní informace, a ve spojení s internetovou činností žadatele lze dovodit zneužití práva na informace spočívající ve způsobení nepřiměřené zátěže povinnému subjektu.“ 27. Žalovaný je oprávněn vyslovit tento závěr za předpokladu, že v odůvodnění uvede, v čem konkrétně spatřuje onu možnost dovození zneužití práva na informace. To, že je povinný subjekt malý a nemá pracovníky, lze vyřešit prodloužením lhůty podle § 14 odst. 6 InfZ, vyčíslením výše úhrady ve smyslu § 17 odst. 1 InfZ nebo provedením kombinace obojího. Stejně tak krajský soud postrádá odůvodnění, proč a na základě jakých konkrétních důkazů žalovaný činí závěry, že cílem žadatele je zahltit dotazovaný správní orgán. Vzhledem k tomu, že žalobce podává dotazy pravidelně a evidentně z nich činí i jisté výstupy zveřejňované na internetu – ať už na sociální síti Facebook nebo na webových stránkách www.frymburk.in, je zřejmé, že informace dále zpracovává, a tedy jsou pro něj potřebné. Předmětem tohoto řízení není posouzení, jakého druhu jsou tyto zveřejňované výstupy, ať už jsou pochvalného, hanobícího, urážlivého, posměšného či jiného rázu.

28. V daném případě však žalovaný za použití konkrétních důkazů (příkladů) nezdůvodnil, jak k zneužívání práva na informace dochází, proto krajský soud shledal žalobcovy námitky důvodnými. Výše uvedená citace žalovaného (viz odst. 26) je v rozporu se zbytkem odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

29. Na základě výše popsaného krajský soud shledal žalobcovy námitky důvodnými a napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

IV. Závěr a náklady řízení

30. S ohledem na konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

32. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby) a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 6 800 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 8 228 Kč. Celkem jde tedy o částku 11 228 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby II. Vyjádření žalovaného III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem IV. Závěr a náklady řízení