57 A 43/2015 - 59
Citované zákony (7)
Rubrum
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobkyně Bc. H.M., zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 15, proti žalované Západočeské univerzitě v Plzni, se sídlem Plzeň, Univerzitní 8, v řízení o žalobě proti rozhodnutí rektorky žalované ze dne 11.2.2015, čj. ZCU 003671/2015, takto:
Výrok
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
I. Vymezení věci Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí rektorky žalované ze dne 11.2.2015, čj. ZCU 003671/2015 a přiznání práva na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutím rektorky žalované ze dne 11.2.2015, čj. ZCU 003671/2015 (dále jen „napadené rozhodnut“) byla zamítnuta žádost žalobkyně o přezkoumání rozhodnutí děkana Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni ze dne 16.10.2014, čj. ZCU 032206/2014 a toto rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutím děkana Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni ze dne 16.10.2014, čj. ZCU 032206/2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) bylo ukončeno studium žalobkyně v magisterském oboru studijního programu Učitelství pro střední školy, oboru Učitelství základů společenských věd pro střední školy, na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni s odůvodněním, že žalobkyně nezískala ani po druhém zapsání kredity za předmět KGE/VRS/2 vybrané regiony světa 2. II. Důvody žaloby Vymezení skutkového stavu Žalobkyně byla studentkou Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni, a to studentkou druhého ročníku dvouletého navazujícího magisterského studia studijního oboru Učitelství pro střední školy Základy společenských věd — Geografie. Předchozí tříleté bakalářské studium absolvovala rovněž na této fakultě. V rámci studia bylo povinné absolvování kursu Vybrané regiony světa 2, pod vedením Mgr. M.Č., Ph.D. Žalobkyně si tento kurs zapsala v letním semestru ve školním roce 2012/2013. Na závěr kursu vypsala zkoušející celkem čtyři termíny, z nichž ani jeden žalobkyni z časových důvodů nevyhovoval, proto se ze všech čtyř termínů omluvila, přičemž v době, kdy tak učinila, její omluvu nikdo nezpochybnil. Poté požádala o stanovení jediného náhradního termínu, který jí zkoušející odmítla poskytnout. Žalobkyně se zapsala do téhož kursu vyučovaného toutéž osobou opět v letním semestru ve školním roce 2013/2014. Na závěr kursu byly stanoveny opět pouze tři termíny, z nichž na první dva se žalobkyně nemohla dostavit, a to výhradně z důvodů, které souvisely s jinými studijními povinnostmi (výkon povinné praxe a kolize s jiným termínem zkoušky). V době třetího termínu, na který se mohla žalobkyně dostavit, onemocněla. Ve špatném zdravotním stavu se pokusila zápočet složit, což se jí nepodařilo (obdržela 12 bodů z 15). Vzhledem k tomu, že studijní předpisy obecně umožňují celkem tři termíny zkoušky či zápočtu, požádala žalobkyně opět ústně o stanovení náhradního termínu, což jí příslušná učitelka opět nepovolila s odkazem na „rovnost podmínek“. Žalobkyně si podala v návaznosti na tento zamítavý postoj dne 29.5.2014 písemnou žádost o přezkoumání případu a udělení dalšího termínu zápočtu. V žádosti pečlivě odůvodnila, proč se nemohla dosavadních termínů účastnit a poprosila o stanovení dalšího termínu s poukazem na to, že následky nepovolení by byly nepřiměřené s ohledem na již absolvovanou část studia. Svou zdravotní indispozici doložila lékařským potvrzením. Dne 6.6.2014 rozhodl děkan fakulty „na základě stanoviska vedoucí katedry“, že žádosti nevyhovuje bez dalšího odůvodnění. Vyjádření vedoucí katedry obsahuje několik tezí, mimo jiné to, že příslušná učitelka postupovala podle regulí, aniž by ovšem bylo naznačeno, co to je za „regule“. Vyjádření dále konstatuje, že studium by mělo být prioritou (a asi proto musí být ukončeno) a obsahuje závěry specifického fakultního lidového soudu ad hoc (či výboru), a to v podobě sdělení že „ze závěru diskuse kolektivu katedry vyplynulo, že se kolegové postavili na stranu vyučující“. Na tento přípis reagovala žalobkyně další žádostí ze dne 15.7.2014, kterou se domáhala přezkumu tohoto závěru. V žádosti podrobně rozvedla a odůvodnila, proč považuje postup fakulty za nepřiměřený a nesprávný. Na tuto žádost reagoval děkan pouze emailem tohoto znění: „Vážená studentko, zabýval jsem se Vaší žádostí, kterou považuji za nešťastnou a politováníhodnou, nicméně musím konstatovat, že vyučující postupovala v souladu se Studijním a zkušebním řádem ZČ.U. Vaší žádosti proto nemohu vyhovět. S pozdravem P. V., děkan FF ZČU v Plzni.“ Žalobkyně nepovažovala takové vyřízení za relevantní, proto podala 20.8.2014 podnět k opatření proti nečinnosti k nadřízenému orgánu - rektorce univerzity. Nadřízený správní orgán nijak navenek nereagoval, nicméně dne 4.9.2017 vydal děkan formální rozhodnutí, kterým se žádost o přezkum rozhodnutí vedoucího katedry zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje. V poučení o opravném prostředku bylo uvedeno, že není opravný prostředek přípustný. Žalobkyně považovala rozhodnutí děkana za rozhodnutí v prvém stupni, které podléhá ze zákona přezkumu rektorem univerzity. Podala proto 12.9.2014 žádost o přezkum tohoto rozhodnutí. Rektorka rozhodnutím ze dne 10.10.2014 žádost o přezkum odmítla. Celý proces, ve kterém žalobkyně usilovala o věcné posouzené své žádosti, ve kterém snesla poměrně široké spektrum věcných argumentů a nemálo procesích argumentů, podle kterých měly být tyto věcné argumenty vzaty v úvahu, byl ze strany orgánů fakulty a univerzity pojat ryze formálně. Škola se v podstatě omezila na konstatování formální správnosti svých postupů. Otázky přiměřenosti nijak nezkoumala a argumenty směřující k procesní přezkoumatelnosti rektorkou ignorovala. Fakulta vydala 16.10.2014 rozhodnutí o ukončení studia odůvodněné jedinou větou konstatující nesplnění studijní povinnosti — předmětu KGE/VRS2 Vybrané regiony světa 2. Žalobkyně podala 28.11.2014 proti rozhodnutí opravný prostředek, ve kterém namítala, že rozhodnutí navazuje na nesprávné předchozí posouzení žádosti o možnosti konat zkoušku. Dále namítala, že je rozhodnutí nepřiměřené a neodůvodněné. Dne 11.2.2015 vydala žalovaná napadené rozhodnutí, kterým byla žádost o přezkum zamítnuta a napadené rozhodnutí potvrzeno. Napadené rozhodnutí pouze konstatuje formální správnost postupů a bez dalšího odůvodnění a jakéhokoliv testu přiměřenosti konstatuje přiměřenost rozhodnutí o vyloučení. Odůvodnění žaloby Dle žalobkyně (a) napadené rozhodnutí navazuje na nezákonný předchozí postup, ve kterém orgány fakulty a univerzity řádně nerozhodly o právu konat zkoušku, které žalobkyně řádně uplatnila a jehož uplatnění řádně odůvodnila; (b) napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné; (c) napadené rozhodnutí je nepřiměřené. Ad a) napadené rozhodnutí navazuje na nezákonný předchozí postup Běžné procesní postupy vysoké školy, které nezasahují do základních práv studenta, nepodléhají soudnímu přezkumu. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9.10.2013, čj. 1 As 52/2012-114 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu v tomto rozsudku citované jsou dostupné na www.nssoud.cz) platí, že rozhodování o dílčích právech studenta není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“). Na tuto koncepci částečné autonomie vysokých škol ovšem navazuje princip, že zákonnost případných dílčích postupů je následně testovatelná (a přezkoumatelná) v případném soudním přezkumu rozhodnutí. V daném případě je dílčí otázkou zákonnosti napadeného rozhodnutí zákonnost předchozích postupů vysoké školy, které nastolily stav, jenž byl důvodem k vydání napadeného rozhodnutí. Žalobkyni bylo nezákonným způsobem upřeno právo konat zkoušku [garantované § 62 odst. 1 písm. d) ZVŠ]. Pro nevykonání zkoušky jí bylo ukončeno studium. Nezákonný postup, který vedl k ukončení studia, zakládá nezákonnost rozhodnutí o ukončení studia. Postup fakulty při řešení žádostí žalobkyně o náhradní termín zkoušky a následný postup, kterým bylo ukončeno studium žalobkyně, postrádají odůvodnění přiměřenosti zásahu do právní sféry žalobkyně a přičitatelnosti odpovědnosti žalobkyně. Rozhodnutí, které představuje zásah do něčích práv nebo zájmů, musí být dostatečně odůvodněno, včetně vypořádání s argumenty uplatněnými účastníkem řízení. Dle žalobkyně byl postupu, který byl důvodem pro ukončení jejího vysokoškolského vzdělání nedostatečně odůvodněn, správní orgány se nevypořádaly s její argumentací. Jejich postup označila žalobkyně jako svévolný. Konkrétně žalobkyně zmínila odůvodnění vedoucí katedry, která sdělila, že o věci mluvila s dr. Č., která jí leccos objasnila, a že se problém probíral na schůzi KGE a „ze závěru diskuse kolektivu katedry vyplynulo, že se kolegové postavili na stranu vyučující.“ Děkan fakulty pečlivě odůvodněné a zcela věcné žádosti žalobkyně nevyhověl s tím, že věc již probral kolektiv učitelek příslušného pracoviště, který se shodl na tom, že studentka je nejspíš „problematická“, což vedoucí katedry „mnohé objasnilo“. Na následnou podrobnou argumentaci žalobkyně ohledně přiměřenosti reagoval děkan mailem, že věc je smutná a nešťastná. V podání ze dne 15.7.2014 žalobkyně uvedla skutkové důvody i právní argumenty vůči postupu správního orgánu. Nikdy nikdo jí však v řízení nenaznačil, proč jsou její argumenty nepřípadné, až celý proces správních kroků vedl k ukončení studia. Odmítnutí přezkumu rektorkou bylo nezákonné, i když v kontextu předchozí nezákonnosti se protiprávní postup rektorky jevil žalobkyni jako pochopitelný. Pokud pojal děkan své rozhodnutí ze dne 4.9.2014 jako přezkumné rozhodnutí, je takový postup nesprávný, neboť rozhodnutí, které měl přezkoumat, neexistuje (vedoucí katedry nikdy o ničem nerozhodla - pouze zaslala mail). Pokud pojal děkan své rozhodnutí jako přezkum rozhodnutí proděkana, nebyl k tomu oprávněn, protože proděkan jedná namísto děkana ve stejné instanci. Děkan není oprávněn rozhodovat o přezkumu svého vlastního rozhodnutí nebo své vlastní instance (s výjimkou autoremedury). Předchozí právní postupy nesplňují ani ryze formální procesní požadavky. Žalobkyně se domáhala 15.7.2014 rozhodnutí o dalším opravném termínu, přičemž v návaznosti na podnět k opatření proti nečinnosti vydal děkan rozhodnutí, které pojal jako přezkum rozhodnutí vedoucího katedry. Ve výroku jeho rozhodnutí ze dne 4.9.2014 konstatuje, že se zamítá žádost o přezkum rozhodnutí vedoucího katedry a toto se potvrzuje. Žádné rozhodnutí vedoucího katedry ale neexistuje. Existuje pouze email, který je podepsán proděkanem a který zamítá (bez odůvodnění) první žádost o náhradní termín. Žalobkyně se u děkana nedomáhala přezkumu neexistujícího rozhodnutí, ale domáhala se rozhodnutí ve věci samé, a to jí bylo odepřeno. Nedosáhla svého cíle ani podáním podnětu k opatření k nadřízené instanci (rektorce). Pokud děkan materiálně vyhodnotil novou žádost jako žádost o přezkum původního rozhodnutí v jeho instanci, měl věc postoupit rektorátu k vyřízení a nikoliv opravný prostředek zamítat v téže instanci. Rektorát pak nepochopil vadu předchozího postupu a žádost o přezkum rozhodnutí ve věci, jehož se účastnice po něm domáhala, posoudil jako žádost o opakovaný přezkum (neexistujícího) rozhodnutí a přezkum odmítl. Žalobkyně, které škola fakticky umožnila pouze jeden termín zkoušky, žádala o možnost dalšího termínu. To jí bylo v rozporu se zákonem odepřeno. Dle žalobkyně byl zcela nezákonným postup, kterým se škola vypořádala s uplatněním jejího práva konat zkoušku. Odepření pak bylo jediným strukturálním důvodem k ukončení studia, které jinak žalobkyně bez problémů zvládala. Ad b) nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí Žalobkyně odkázala na postup vylíčený v předchozím bodě, který je ve svém důsledku nepřezkoumatelný. Po celou dobu řízení o právu konat zkoušku uváděla skutkové okolnosti, které dokládala, a právní argumenty. Stavěla na předpokladu, že je možné rozhodnout i v její prospěch. Tuto variantu výkladu předpisů orgány školy nikdy nepopřely a vždy alespoň implicitně vycházely z předpokladu, že vyhovující rozhodnutí je možné, ale že je nevydají. V situaci, kdy je možné rozhodnout více způsoby, není možné volit mezi nimi arbitrárně pouze proto, že je to technicky možné. Žalobkyně tyto skutečnosti uvedla v odvolání proti rozhodnutí o ukončení studia. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je však nedostatečné, protože pouze konstatuje formální správnost předchozího postupu (bez úvahy o teoretické možnosti jiného postupu) a tuto skutečnost samu o sobě považuje za odůvodnění a věc uzavírá s poukazem na zákonnost ukončení studia. Dle žalobkyně musí být odůvodnění rozhodnutí odůvodněno po stránce skutkové i právní, musí být přezkoumatelné v rovině absolutní i relativní. V absolutní rovině musí být právní konstrukce podrobitelná analýze a konfrontovatelná s kontextem práva jako celku. Zhodnocení skutkových okolností musí být pochopitelné a mělo by vypovídat o situaci. Tuto vlastnost napadené rozhodnutí a jemu předcházející postup nesplňuje. Žalobkyně tak neví, proč hodnotily orgány školy skutkový stav tak, jak jej hodnotily. Přezkoumatelná musí být rovněž volba výkladu práva, jsou-li možné různé výklady práva. Toto odůvodnění v napadeném postupu chybí. Žalobkyně předestírala nějaký výklad práva; orgány školy zvolily zcela jiný. Není však zjevné proč. Pokud orgán veřejné moci čelí pluralitě výkladů nebo konkurenčnímu výkladu práva, musí osvětlit, proč jím zvolený výklad práva je ten správný. Musí uvést, které důvody jej vedly k volbě jedné z možných variant výkladu práva. Musí uvést, která hodnotová východiska jej vedla k tomu, aby potlačil některé hodnoty plynoucí z nezvoleného výkladu práva a naopak upřednostnil hodnoty, které se váží k upřednostněnému výkladu práva. Jakýkoliv hodnotový test ovšem chybí. Výklad zákona a volba mezi jeho variantami totiž musí být testovatelné v kontextu hodnot, které jsou základem právního řádu jako celku a které plynou z ústavního pořádku nebo obecných právních principů. Pokud není tato volba náležitě odůvodněna, je výklad práva degradován na svévoli, protože správní orgán se tak pasuje do role zákonodárce, který normy definuje, ale neodůvodňuje. Různé výklady práva preferují různé hodnoty a rozhodnutí správního orgánu v tomto směru musí být srozumitelné. V situaci, kdy jeden výklad práva preferuje přiznání práva před jeho upřením, kdežto druhý preferuje absolutní opak, je zapotřebí, aby správní orgán osvětlil, proč je ta či ona hodnota důležitější, než jiná. Toto srovnání pak musí být testovatelné v rámci testu proporcionality a tato úvaha musí být přezkoumatelná. V tomto případě tomu tak není a úvaha správního orgánu je naopak svévolná. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaná formálně pokusila rozvést určité odůvodnění, ale jeho myšlenkovou podstatou je závěr, že byl postup podle pravidel, proto je správný. Takové odůvodnění je však v kontextu s předestřeným výkladem práva nepřezkoumatelné. Žalovaná tímto postupem porušila právo žalobkyně na spravedlivý proces, protože se dopustila věcné svévole a vydala rozhodnutí založené na právním názoru, jehož aplikaci neobhájila v kontextu právní argumentace předestřené žalobkyní. Napadené rozhodnutí je pro absenci věcných důvodů zcela nepřezkoumatelné a navazuje na formálně zcela zmatečné a nepřezkoumatelné předchozí řízení, proto je nezákonné. Ad c) nepřiměřenost napadeného rozhodnutí
35. Jakkoliv je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze vést úvahu o jeho zjevné nepřiměřenosti (formální a věcné – materiální). Žalobkyně zmínila právo na vzdělání zakotvené v čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 4 odst. 4 Listiny upravující možný zásah do tohoto práva. Důvody, pro které je možné omezit právo na vzdělání, respektive zabránit v jeho dalším čerpání tak musí respektovat povahu tohoto práva. Listina váže možnost limitovat přístup možnostmi společnosti. Konkrétní zákony pak tuto možnost doplňují povinností studenta hradit si náklady na vzdělání formou školného, pokud doba jeho studijní kariéry překračuje harmonogram stanovený studijním programem. Ústavní pořádek předpokládá, že je možné omezit přístup ke vzdělání s ohledem na schopnosti studenta (přijímání ke studiu, kontrola studia). Pro případ kontroly studia je zcela legitimní, pokud vzdělávací instituce trvá na kontrole studia nebo na opakování této kontroly, dokud není osvědčena nebo dostatečně věrohodně vyvrácena způsobilost studenta. Systém by měl být vystavěn tak, aby plnil především tuto úlohu (nedostatek schopností studenta je legitimní pro ukončení studia). Musí tak být učiněno kvalifikovaně a nikoliv fikcí. Pokud systém zkoušek (či jiných kontrol) postaví skutečně věcně najisto, že student na absolvování školy nemá, je ukončení studia z hlediska zákona a ústavního pořádku legitimní. Aby se tak stalo, nesmí systém kontroly studia penalizovat jiné důvody, proč student nevykonal zkoušku (nemoc, jiné objektivní důvody). V daném případě není pochyb, že žalobkyni bylo ukončeno studium na základě testu ze slepé mapy Afriky, ve kterém neprošla o tři body jedním (a pro ni jediným možným) termínem pro vykonání zkoušky (zápočtu). Omezenou schopnost vykonat zkoušku v tomto termínu doložila lékařským potvrzením o nemoci. Systém, který formálně slibuje termíny tři, nebyl nastaven tak, aby skutečně osvědčil, tedy opakovaně potvrdil, neschopnost studenta vysokou školu dokončit. Naopak je systém nastaven jako vysoce přísný z hlediska administrativní náročnosti a termínové přizpůsobivosti, což nejsou hodnoty, které by měl systém kontroly studia na vysoké škole testovat a kontrolovat. Naopak systém kontroly studia by se měl přizpůsobit studentovi tak, aby skutečně testoval to, co testovat má. Žalobkyně nemohla vykonat další termín zkoušky z objektivních důvodů, které dostatečně osvětlila. Škola tuto skutečnost nepřijala a vyhodnotila ji stejně, jako kdyby žalobkyně v systému opakovaných zkoušek osvědčila, že nemá schopnosti školu dokončit, což je s ohledem na kontext dosavadního procesního diskursu závěr právně i fakticky zcela nemožný. Ostatně škola ani netvrdí, že žalobkyně nemá schopnosti ke studiu. Splnila všechny ostatní podmínky připuštění ke státním závěrečným zkouškám v řádném čase dvou let. Reálně vzato, ukončila škola studium žalobkyně proto, že sama nebyla organizačně schopná zajistit adekvátní podmínky, v jakých by otestovala její schopnosti a znalosti. Pracovníci školy po celou dobu pomíjeli skutečnost, že veřejné vysoké školství je službou veřejnosti a studentům, která je hrazena z veřejných prostředků, do kterých přispívá jak žalobkyně, tak další občané. V otázce, jak naplnit poslání plynoucí z naplňování ústavním pořádkem chráněného cíle, je třeba přistupovat s pokorou k ústavnímu pořádku a vždy je třeba dbát toho, aby vzdělání, jejímž šířením byli pracovníci pověřeni, šířili způsobem ke studentům maximálně vstřícným a pokud možno v součinnosti s těmi, kdo se rozhodli toto vzdělání nabývat a navázat tak na plnění téhož úkolu. V praxi to znamená, že kontrola studia musí být organizována tak, aby skutečně kontrolovala pokud možno studium a nikoliv časovou disponibilitu studentů. Učitelé jsou ve škole kvůli studentům a nikoliv naopak. Úplně konkrétně to znamená, že pokud student na nějaké termíny skutečně nemůže, tak by mu škola měla dát možnost termínů jiných. Žalobkyně se domáhala dalšího přístupného termínu zkoušky, ale to jí bylo odepřeno. Ukončení studia je tak krokem zjevně nepřiměřeným s ohledem na cíl, kterého má být tímto nástrojem dosaženo. Legitimním cílem, který může takové vyloučení sledovat, totiž je ukončení studia tomu, kdo skutečně není s to kontrolou projít. Škola však tuto kontrolu neumožnila, byť se jí účastnice domáhala všemi možnými (a i nemožnými) prostředky. Většina důvodů, které neumožnily žalobkyni absolvovat nařízené termíny, byly důvody, které byly mimo její vůli (nemoc, jiné povinnosti, plnění jiných školních povinností apod.). V právu obecně platí, že odpovědnostní následky lze přičítat pouze ve vztahu ke skutečnostem, které jsou legitimně přičitatelné tomu, kdo má tyto následky nést. V daném případě tomu tak není. Žalobkyně nezaviněně nestihla jeden zápočet v závěru studia a udělala vše proto, aby ho mohla složit, ale škola ji za to vyloučila. Už pouze tato věta, která vystihuje přesně to, co se stalo, vyjadřuje nepřiměřenost napadeného postupu a to nikoliv pouze v právním slova smyslu, ale v jakémkoliv lidském měřítku moderní společnosti. Napadené rozhodnutí vyjadřuje výstižně nepochopení principu přiměřenosti. Jediná nosná myšlenka napadeného rozhodnutí je totiž úvaha, že pokud je napadený postup formálně správný (slovy vedoucí katedry „podle regulí“), je nepochybně zákonný. Taková úvaha ovšem popírá samotný princip přiměřenosti, protože přiměřenost tkví právě v tom, že nikoliv každý formálně správný postup je nutně právně správný. Z těchto důvodů je dle žalobkyně napadené rozhodnutí nepřiměřené a svévolné. III. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalobkyně měla ve studijním plánu zařazen jako povinný předmět Vybrané regiony světa 2 (dále jen „VRS2“). Ke splnění předmětu je třeba složit zápočet a zkoušku. Daný předmět si žalobkyně zapsala poprvé v akademickém roce 2012/2013, ve kterém byly vypsány čtyři termíny pro složení zápočtu. Žalobkyně se však žádného z vypsaných termínů nezúčastnila. Svou neúčast přitom omlouvala tím, že v den prvního termínu byla nemocná a zbývajících tří termínů se nemohla zúčastnit z důvodu své zahraniční cesty. Žádosti žalobkyně o poskytnutí náhradního termínu nebylo vyhověno. Dle žalované student nemá právo na poskytnutí náhradního termínu zápočtu či zkoušky, když ani zákon o vysokých školách ani Studijní a zkušební řád (dále jen „SZŘ“) mu jej nepřiznává. Žalobkyně si tedy do následujícího akademického roku 2013/2014 opětovně zapsala předmět VRS2. V tomto roce byly vypsány tři termíny pro zápočet. Žalobkyně se prvních dvou termínů nezúčastnila, což zdůvodnila tím, že první termín zápočtu se konal v den, kdy téměř končila souvislou výukovou praxi, a druhý v den, na který byla vypsána zkouška z předmětu Fyzická geografie světa. Jelikož se s ohledem na kolizi se zkouškou z předmětu Fyzická geografie světa nepřipravila dostatečně, na zápočet z předmětu VRS2 se nedostavila. Žalobkyně se tak účastnila až třetího termínu, nezískala však minimální počet bodů pro získání zápočtu. Svůj neúspěch žalobkyně zdůvodňuje tím, že se nemohla na zápočet dostatečně připravit s ohledem na svůj zdravotní stav. K uvedenému žalovaná konstatovala, že žalobkyně měla k dispozici sedm termínů pro složení zápočtu, přičemž se z různých důvodů účastnila pouze jednoho. U studenta vysoké školy se přitom předpokládá jistá míra organizačních schopností, tedy že bude schopen si naplánovat své studijní, pracovní a volnočasové aktivity tak, aby byl schopen plnit své studijní povinnosti. Pokud si tedy žalobkyně v akademickém roce 2012/2013 naplánovala zahraniční cestu na zkouškové období a zahraniční cesta kolidovala se dvěma, resp. třemi termíny zápočtu, vystavovala se riziku, že pokud z jakéhokoli důvodu nesloží zápočet v prvním termínu, bude si muset předmět VRS2 zapsat znovu v dalším akademickém roce. Stejně tak, pokud žalobkyně omlouvá svou neúčast na prvních dvou termínech zápočtu v akademickém roce 2013/2014 z důvodu kolize jiných studijních povinností, nelze k tomuto důvodu přihlédnout, neboť bylo opět na žalobkyni, jak si své studijní povinnosti zorganizuje a ke kterým termínům plnění zápočtu a zkoušek se přihlásí, přičemž ani nelze dovozovat, že by plnění jiné studijní povinnosti vylučovalo složení zápočtu z předmětu VRS2. Jak již uvedla rektorka ve svém rozhodnutí ze dne 10.10.2014, čj. ZCU 028443/2014, souběh studijních povinností je v rámci studia na vysoké škole běžný, přičemž sám student si v rámci kreditního systému určuje průběh studia i to, zda a kdy se účastní vypsaných termínů zkoušek a zápočtů. Žalobkyně navíc věděla, že předmět VRS2 má zapsaný podruhé a pokud jej nesplní, bude jí ukončeno studium pro nesplnění požadavku. S tímto vědomím měla ke složení zápočtu přistupovat o to zodpovědněji a zorganizovat si své studijní i jiné povinnosti tak, aby měla dostatek času na přípravu na zápočet a mohla se případně zúčastnit více termínů. Žalovaná proto zásadně nesouhlasila s tvrzením žalobkyně, že jí bylo upřeno právo na konání zkoušky. Nelze po vysoké škole požadovat, aby se přizpůsobovala při vypisování termínů zkoušek jednotlivým studentům a jejich volnočasovým aktivitám, když v každém ročníku jsou desítky až stovky studentů. Pokud žalobkyně argumentuje tím, že veřejné vysoké školy poskytují studentům a veřejnosti službu a jsou hrazeny z veřejných prostředků, do kterých přispívá jak žalobkyně, tak další občané, pak lze požadavek žalobkyně označit jako plýtvání s veřejnými prostředky, neboť pokud by měli vyučující poskytovat termíny studentům dle jejich přání, vedlo by to jistě k dalším nákladům. Je na studentech, zda se účastní vypsaných termínů či nikoli, přičemž čtyři, resp. tři termíny, v semestru žalovaná považuje za dostatečný počet. Nelze tedy klást žalované za vinu, že žalobkyně využila až posledního termínu zápočtu a že nepřistoupila k zápočtu v některém z dřívějších termínů. Žalobkyně poté, co nezískala zápočet v posledním termínu akademického roku 2013/2014, požádala s odkazem na čl. 38 odst. 2 SZŘ dne 28.5.2014 o přezkoumání svého případu a udělení dalšího termínu zápočtu z předmětu VRS2. Článek. 38 odst. 2 SZŘ stanoví, nezíská-li student zápočet podle odstavce 1, může požádat vedoucího garantující katedry, aby jeho případ přezkoumal a rozhodl o udělení zápočtu. V případě záporného rozhodnutí vedoucího katedry může student požádat o přezkum a rozhodnutí o udělení zápočtu děkana; jeho rozhodnutí je konečné. Dané ustanovení tedy umožňuje přezkum dodržení stanovených podmínek, za kterých se zápočet konal, nikoli stanovení náhradního termínu pro konání zkoušky. Zmiňované ustanovení, ani žádné jiné ustanovení SZŘ neupravuje možnost studenta požádat o náhradní termín zápočtu. To, že žalobkyně žádala o udělení dalšího termínu zápočtu z předmětu VRS2, vyplývalo z celého textu žádosti. Přestože tedy žalobkyně nebyla dle SZŘ oprávněna požádat o poskytnutí náhradního termínu zápočtu, i tak se vedoucí garantující katedry, potažmo proděkan pro studijní záležitosti, žádostí zabývali, přičemž žalobkyně byla o jejím zamítnutí informována dne 12.6.2014 elektronickou poštou. Následně žalobkyně podala k děkanovi dne 17.7.2014 s odkazem na čl. 38 odst. 2 SZŘ žádost o přezkoumání svého případu a udělení zápočtu z předmětu VRS2, která byla dle svého obsahu posouzena jako žádost o přezkum předchozího rozhodnutí vedoucí katedry, které bylo sděleno prostřednictvím proděkana pro studijní záležitosti. Děkan nejprve žalobkyni zaslal své rozhodnutí dne 24.7.2014 e-mailem a následně vydal dne 4.9.2014 rozhodnutí čj. ZCU 027342/2014, kterým zamítl žádost žalobkyně a napadené rozhodnutí potvrdil. Děkan se přitom detailně zabýval argumenty žalobkyně a posuzoval důvody, pro které se žalobkyně nemohla dostavit k vypsaným termínům zápočtu. Na základě svých zjištění následně dospěl k závěru, že nelze vyhovět žádosti žalobkyně. Žalobkyně proti rozhodnutí děkana podala k rektorce žádost o přezkoumání, kterou rektorka svým rozhodnutím ze dne 10.10.2014, čj. ZCU 028443/2014, odmítla, neboť proti rozhodnutí děkana dle čl. 38 odst. 2 SZŘ není opravný prostředek přípustný. Nad rámec rektorka konstatovala, že žalobkyni nelze poskytnout náhradní termín zápočtu, když tento institut SZŘ nezná. Poté rozhodl děkan rozhodnutím ze dne 16.10.2014, čj. ZCU 032206/2014, o ukončení studia žalobkyně z důvodu nesplnění požadavku vyplývajícího ze studijního programu, když ani po druhém zapsání nesplnila předmět VRS2. Proti rozhodnutí o ukončení studia podala žalobkyně žádost o přezkoumání, o které rozhodla rektorka dne 11.2.2015 pod čj. ZCU 003671/2015 tak, že žádost o přezkoumání zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. I v rámci tohoto rozhodnutí se rektorka vypořádala s námitkami žalobkyně, přičemž opět zdůvodnila, proč žalobkyni nebyl umožněn náhradní termín zápočtu. Žalovaná nesouhlasila s tvrzením žalobkyně, že se jí v průběhu řízení nedostalo žádného odůvodnění, a uvedené tvrzení považovala za účelové. Předmětná rozhodnutí obsahují odůvodnění, proč nebylo vyhověno její žádosti, a to i nad rámec posouzení ze strany rektorky v případě rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Žalobkyně skutečnosti záměrně překrucuje a některé zamlčuje. Žalobkyně měla v průběhu studia stejné podmínky jako ostatní studenti, kteří měli zapsaný předmět VRS2, když i ostatní studenti skládali zápočet v uvedených termínech. V případě umožnění náhradního termínu zápočtu by ostatní studenti byli znevýhodněni v tom, že na rozdíl od žalobkyně se nemohli k zápočtu zapsat v jiný než vypsaný termín, a to zejména ti, kteří zápočet nesložili. Žalobkyně měla dostatek termínů pro složení zápočtu, celkem sedm, z toho se dostavila pouze k poslednímu. Žalobkyni přitom muselo být známo, že pokud předmět VRS2 ani při druhém zapsání nesplní, bude jí ukončeno studium pro nesplnění požadavku vyplývajícího ze studijního programu. Nelze přitom přihlížet k tomu, zda žalovaná splnila či nesplnila ostatní studijní povinnosti, když pro absolvování studia je nutné splnit všechny studijní povinnosti, nikoli pouze některé. Tvrzení, že žalobkyně nezaviněně nesplnila jeden zápočet a udělala vše proto, aby ho mohla složit, ale škola ji za to vyloučila, lze považovat až za lživé a žalovaná se proti němu ohradila. Přístup žalobkyně ke studiu vedl k tomu, že nesplnila zápočet ani při druhém zapsání a muselo jí být ukončeno studium. Dle žalované žalobkyně nesplnila požadavky vyplývající ze studijního programu, když nesplnila předmět VRS2 ani po druhém zapsání. Žalovaná postupovala v souladu se zákonem o vysokých školách a Studijním a zkušebním řádem, neshledávala proto důvod, pro který by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno. IV. Replika žalobkyně Dle žalobkyně je vyjádření žalované obecné, věcně se míjející s argumentací v žalobě, věcně nesprávné a v mnoha ohledech zavádějící. K tvrzení, že na udělení náhradního termínu není právní nárok, žalobkyně odkázala na obecné pravidlo uvedené v čl. 14 odst. 3 SZŘ, dle kterého, jsou-li pro to vážné důvody, dostane student další možnost. Článek 38 odst. 2 SZŘ upravuje možnost jakéhokoliv přezkumu procedury, která vede k neudělení zápočtu. Lze si obtížně představit, že by takový přezkum nemohl vyústit v závěr, že by uchazeč měl mít možnost zápočet reálně skládat. Ustanovení se může zdát nejasné, ale v případě nejasnosti nelze vyslovit závěr, že studijní předpis takovou možnost vylučuje. Pro případ, že ji nevylučuje, lze naopak vyslovit závěr, že tuto možnost připouští. Zákonodárce pak spojil s privilegovaným procesním režimem vysokoškolského zákona vždy situaci, kdy to předpis připouští a to i tehdy, pokud je takové připouštění dáno jeho nejasností. Na toto ustanovení navazuje § 68 odst. 3 písm. a) ZVŠ, kde je upraveno povolení mimořádného opravného termínu zkoušky, pokud takovou možnost připouští SZŘ. Závěr, že na náhradní termín není nárok, je tedy zjevně nesprávný. Studijní předpisy navíc upravují procesní možnost jeho přiznání na více místech a zákon stanoví určité procesní standardy jeho přiznání. V mnoha jiných případech se náhradní termín přiznává, a to i po vykonání všech řádných termínů. Žalobkyni se jeví argument, že na něco není právní nárok, za situace, kdy je jiným subjektům tato možnost běžně přiznávána, jako neobhajitelná, protože je vyjádřením zvůle. Ať už na něco nárok je či není, je třeba v případě běžného přiznávání nějaké možnosti, dodržet stejný věcný a procesní standard u všech potenciálních žadatelů. Není možné popřít princip rovnosti s poukazem, že na něco není nárok a přiznávat významnou možnost pouze některým zcela svévolně. Pokud je mimořádný termín běžně a mnoha osobám přiznáván, tak tuto možnost nepochybně studijní předpisy připouští. Jestliže vysokoškolský zákon výslovně stanoví, že určitému privilegovanému procesnímu režimu podléhá rozhodování o možnosti, kterou předpisy připouští, tak tím chtěl zákonodárce nepochybně zajistit rovnost v procesních právech tam, kde přípustnost přiznání mimořádného termínu existuje a nikoliv tam, kde je na něj nárok. Úvaha, že na něco není nárok, je tedy zcela nesprávná. Bez ohledu na správnost či nesprávnost ovšem do právního řešení oprávněnosti žaloby nevstupuje. Žalobkyně žalobní bod ad a) založila na úvaze, že mělo být rozhodnuto nějakým procesním způsobem ve smyslu § 68 odst. 3 písm. a) ZVŠ o něčem, co je přípustné, nikoliv o něčem, na co je nárok. Možnost konat zkoušku v mimořádném termínu nepochybně přípustná je a desítky nebo dokonce stovky případů to potvrzují. Formalistický argument žalované je pouze vyjádřením zvůle a myšlenky, že když na něco není nárok, tak je možné s možností přiznat či nepřiznat nakládat zcela arbitrárně. Podle žalované to možné není. Žalovaná dále kritizuje organizační schopnosti žalobkyně a vytýká jí, že si neměla naplánovat zahraniční cestu v akademickém roce 2012/2013 na dobu zkouškového období. Tento argument se zakládá na hrubé nepravdě. V akademickém roce 2012/2013 byly vypsány 4 termíny na splnění tohoto zápočtu, žádný z nich se nekonal ve zkouškovém období. Poslední možný termín byl vypsán na 14.5.2013, zkouškové období probíhalo dle harmonogramu akademického roku od 20.5. do 7.7. a od 26.8. do 30.8.2013 (odkaz na příslušnou internetovou adresu). Žalobkyně odkázala na základní zásady organizace školního roku stanovené v čl. 2 SZŘ, jejichž podstatou je, že existuje období, kdy se studenti učí a období, kdy jsou zkoušeni. Tato období jsou předem oznamována, aby se studenti mohli připravit. Pokud jsou formy kontroly studia vypsány pouze během období výuky a nikoliv ve zkouškovém období, a pak vyčítá studentce (žalobkyni), kterou v důsledku toho vyloučí, že si měla organizačně zajistit čas ve zkouškovém období, tak se tento postup vzpírá jakémukoliv rozumnému hodnocení, které je ještě v rámci procesního diskursu přípustné. Žalobkyně naopak disponuje vysokou mírou organizačních schopností. Má časově i jinak náročnou práci, kterou po celou dobu studia zvládala kvalitně vykonávat. Současně byla rozhodnutá dokončit navazující studium v řádném rozmezí dvou let a neprodlužovat jej o rok, přestože využití této možnosti by pro ni bylo bezplatné a pohodlnější. Její odhodlání napnout síly tímto směrem celou dobu směřovalo ke zdaru. Na cestě se vyskytla jedna jediná komplikace, která je nyní předmětem soudního sporu. Ze strany žalované bylo možné ji vyřešit, aniž by bylo porušeno jediné pravidlo stanovené studijním a zkušebním řádem. I ostatní důvody, proč se nemohla účastnit dalších termínů, jsou dostatečné a měly být vzaty v potaz. Žalovaná považuje absolutní schopnost studenta přizpůsobit se sebevíce nevstřícnému systému kontroly studia mimo zkouškové období za podmínku absolvování studia. Podle žalobkyně, je ovšem takový předpoklad nesprávný. Škola by měla zohledňovat legitimní důvody, které brání vyčerpat všechny termíny skýtané studijním řádem, a měla by za určitých okolností poskytnout další. Žalovaná poměrně složitě popisuje procesní režim přezkumu žádostí žalobkyně, přičemž argumentace je vnitřně rozporná a místy nepřesná. Především vydává za věcný přezkum to, co věcný přezkum dle svého obsahu nevykazuje. Procesní odmítnutí rektorkou označuje za věcné zamítnutí. Dále poměrně obšírně popisuje, že žádosti nebylo možné vyhovět, protože to pravidla neumožňují, ale současně uvádí, že případ byl obšírně věcně zkoumán, což se logicky neshoduje s tím, že zde nebyl procesní prostor pro vyhovění. Žalobkyně považovala argumentační pozici, že žalobkyni nebylo možné vůbec vyhovět, za zcela nesprávnou. Právní závěr, že škola nemůže za žádných okolností poskytnout náhradní termín, pokud student z legitimních důvodů nemůže využít termíny jiné, je nepřijatelný a zcela v rozporu s ustálenou praxí. Poskytnutí termínu možné je, děje se to a výklad pravidel, který to zakazuje, nemá oporu v žádném ustanovení předpisů. Poskytnutí termínu je právně přípustné. Učiteli nic nezakazuje, aby nevypsal čtvrtý nebo pátý termín; není to v rozporu se Studijním a zkušebním řádem, se zákonem, Ústavou, Listinou, mezinárodními smlouvami a právními či akademickými zvyklostmi. Pokud je takový postup přípustný, musí existovat i procesní režim, dle kterého se o tom rozhodne. Argumentace žalované je ovšem vnitřně rozporná. Tvrdí, že to v podstatě možné není a současně, že to škola pečlivě zvážila a rozhodla. Ze spisu ovšem plyne v obou případech opak. Žádost byla na počátku zamítnuta věcně, což implikuje i možnost věcného vyhovění, a současně bez relevantních důvodů. V následných fázích byl řádný přezkum věci poté odepřen. Pokud žalovaná tvrdí, že pravidlo v čl. 38 odst. 2 SZŘ vyjadřuje pouze přezkum podmínek a nikoliv možnost stanovení dalšího termínu, tak se jeví jako obtížné takový argument přijmout, pokud je počet vypsaných termínů součástí předem daných podmínek, jak v jiných částech vyjádření žalovaná opakovaně tvrdí. Žalobkyně se pokusila získat od různých subjektů informaci, co vlastně čl. 38 odst. 2 SZŘ znamená, zda může podat žádost o přezkoušení u komise. Bylo ji neformálně řečeno, že tento institut slouží pro situaci, kdy má student pocit, že vyučující je proti němu zaujatý a odmítá mu udělit zápočet nebo známku ze zkoušky přes to, že student učivo ovládá. To nebyl případ žalobkyně. Přesto jí vyučující sdělila, „ … ať si na ní klidně něco vymyslí a jde před komisi, ať udělá cokoliv proto, aby zápočet splnila jinou cestou, ona jí však další termín nenabídne, přestože rozumí fatálnosti důsledků, které to pro mě může mít …“. Žalobkyně odmítla přistoupit na vymýšlení si a osočování vyučující za účelem přístupu ke zkušební komisi. Požádala vyučující, aby jí vyjádřený pokyn či postoj sdělila písemně. Na základě žádosti ze strany žalobkyně vyučující napsala: „nelze vyhovět individuálním přidáním termínu, aby podmínky pro splnění měli všichni studenti totožné. Pokud bude nadřízeným pracovníkem (vedoucí katedry, proděkan, děkan) případ této studentky přezkoumán s kladným výsledkem, podřídím se jakémukoliv dalšímu postupu.“ Následně podala žalobkyně žádost, která se opírala o čl. 38 odst. 2 SZŘ, jemuž žalobkyně rozumí tak, že případ přezkoumat a rozhodnout o udělení zápočtu může znamenat, že oslovená instance má za úkol rozhodnout o udělení zápočtu. Zápočet je udělen na základě toho, že student prokáže, že umí danou látku. Oslovená instance měla tedy povinnost přezkoumat, zda žalobkyně umí najít 20 náhodně vybraných míst ze 100 na slepé mapě Afriky a na základě toho zápočet buď udělit, nebo neudělit. Žalobkyně by akceptovala i takový závěr, který by konstatoval, že nedostatek termínů zakládá špatné podmínky, což je třeba odstranit vypsáním termínu dalšího. Nestalo se ovšem to ani ono. Jakkoliv lze čl. 38 odst. 2 SZŘ vykládat různě, žalovaná nesplňuje podmínku ani jednoho možného výkladu. Celá žalobní argumentace je pak završena vyjádřením, že tvrzení žalobkyně jsou lživá. Tento závěr není příliš vhodný, protože všechna tvrzení se opírají o listinné podklady, které jsou přiloženy k žalobě. Žalovaná může nesouhlasit s právními argumenty žalobkyně, ale to nelez označovat za lež. Argumentace žalované jako celek je v podstatě kombinace argumentů, že nemohlo být rozhodnuto ve prospěch žalobkyně, ale současně, že vše bylo řádně věcně prozkoumáno a odůvodněno. Vyjádření se ovšem vyhýbá zcela argumentu nepřiměřenosti, což kompenzuje důrazem na to, že žalobkyně se prostě nezařídila v daných podmínkách a proto prostě skončila. Obecný argumentační postup žalované není zcela korektní. Žalobkyně zahájila spor s žalovanou. Je procesní tradicí platného práva, včetně práva přezkumu správních rozhodnutí, že spor vymezuje žalobce svými žalobními body. Je samozřejmě právem žalovaného argumentovat jakkoliv, ale v souzeném případě se žalovaná vyhýbá jádru sporu. Nereaguje na jednotlivé žalobní body a posouvá spor, spíše pocitově než věcně, zcela jinam. Namísto, aby rozebrala jednotlivé žalobní body, tak v podstatě mlží kombinací procesních a věcných argumentů, které se vzájemně vylučují, a namísto posouzení přiměřenosti klade nesprávně důraz na to, jak je žalobkyně organizačně neschopná. Žalobkyně trvala na žalobě i na jejím věcném vymezení. To, že je organizačně neschopná považovala za věcný nesmysl s tím, že to není podstatné. Vysoká škola je akademickou institucí a nikoliv armádním přijímačem. Ani obsah čl. 38 odst. 2 vlastně není klíčový. Za podstatné považovala žalobkyně to, že kdyby škola chtěla, tak by jí mohla vyhovět. Za situace, kdy měla škola na výběr, měla povinnost tento výběr podřídit testu proporcionality, což lidově řečeno znamená, že si měla položit spíše lidskou otázku, zda nepostupuje příliš tvrdě, zda svůj formalizmus nepřehání. Během celého procesního dialogu, kdy se žalobkyně tuto prostou otázku snažila nastolit, se této otázce všichni vyhýbali a různá pravidla vykládali tak, že se ve spleti argumentů a procesních postupů jejich adresát spíše ztrácel. Postup žalované současně alibisticky zahalil jednotlivá rozhodnutí do nádherně formálně vyjádřených argumentů „že to nejde“, popřípadě, „když to rozhodne, někdo jiný, podřídím se“ nebo posléze „bylo rozhodnuto podle pravidel“ apod. Podstatou žaloby je polemika s tímto vyhýbavým a nevěcným postojem. Podstatné je i to, že žalobkyně obdržela celkem pět rozhodnutí a několik mejlů, které se věci formálně týkaly, ale ani jedno se nevěnovalo klíčové otázce. Dále to, že jediné věcné posouzení bylo, „leccos objasnila“, popřípadě že „ze závěru diskuse kolektivu katedry vyplynulo, že se kolegové postavili na stranu vyučující“, je jádrem žaloby. Stejně jako to, že postup jako celek je nepřezkoumatelný. Žalovaná odmítá přistoupit na princip, že sama existence nějaké pravomoci nedává automatické právo ji naplnit zcela jakkoliv. Zdejší soud, který rozhoduje o tom, zda zruší napadené rozhodnutí, také neruší napadená rozhodnutí pouze proto, že má k tomu ze zákona pravomoc, ale proto, že jsou nezákonná. Svou pravomoc tedy naplňuje s ohledem na věcné důvody svých rozhodnutí. Totéž by mělo platit i pro žalovanou, ale vyjádření děkana školy: „Vážená studentko, zabýval jsem se Vaší žádostí, kterou považuji za nešťastnou a politováníhodnou, nicméně musím konstatovat, že vyučující postupovala v souladu se Studijním a zkušebním řádem ZČU. Vaší žádosti proto nemohu vyhovět. S pozdravem P. V., děkan FF ZČU v Plzni“, je popřením toho, že pravomoc se naplňuje v kontextu svého účelu a naopak vyjádření zpupnosti, jejíž podstatou je „formálně mám možnost nevyhovět, tak nevyhovím a nikomu do toho nic není“. V. Posouzení věci krajským soudem Z čeho soud vycházel Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů, neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s.ř.s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. O věci samé rozhodl soud podle § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení jednání, neboť žalobkyně i žalovaná s tím vyslovily souhlas. Žaloba není důvodná. Právní hodnocení Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o ukončení studia žalobkyně podle § 56 odst. 1 písm. b) ZVŠ, podle něhož: Studium se dále ukončuje, nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu. A dále podle čl. 65 odst. 1 písm. e) SZŘ, kde je stanoveno: Děkan rozhodne o ukončení studia pro nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu, studijního oboru [§ 56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách], pokud student ani při druhém zapsání nesplnil některý předmět. Mezi účastníky není sporu, že důvodem pro ukončení studia bylo, že žalobkyně ani při druhém zapsání nesplnila předmět Vybrané regiony světa 2 – VRS 2. Zásadní námitkou žalobkyně je, že jí bylo nezákonným způsobem upřeno právo konat zápočet z předmětu VRS2 [garantované § 62 odst. 1 písm. d) ZVŠ]. Nezákonný postup při rozhodování o žádosti žalobkyně o stanovení náhradního termínu zápočtu, který vedl k ukončení studia, pak zakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí o ukončení studia. Ad a) napadené rozhodnutí navazuje na nezákonný předchozí postup Ad a) žalobkyně uplatnila v žalobě námitku: „napadené rozhodnutí navazuje na nezákonný předchozí postup, ve kterém orgány fakulty a univerzity řádně nerozhodly o právu konat zkoušku, které žalobkyně řádně uplatnila a jehož uplatnění řádně odůvodnila“. Uvedená námitka směřuje vůči procesnímu postupu orgánů žalované veřejné vysoké školy, kdy žalobkyně namítá, že „předchozí právní postupy nesplňují ani ryze formální procesní požadavky“. Dále vůči samotnému rozhodnutí o žádosti, které je dle žalobkyně nepřezkoumatelné, když žalobkyni „nikdy nikdo nenaznačil, proč jsou její argumenty nepřípadné“. Z argumentace žalobkyně je zřejmé, že se žalobkyně domnívá, že na základě důvodů, které v žádosti uvedla, jí měl být náhradní termín zápočtu stanoven. Postup při rozhodování příslušných orgánů žalované o žádosti žalobkyně o stanovení náhradního termínu zápočtu z předmětu VRS2 nepodléhá samostatnému soudnímu přezkumu. Rozhodnutí o této žádosti je rozhodnutím o dílčích právech studenta (žalobkyně), není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s., neboť nemá žádné přímé dopady do práv žalobkyně jako studentky dané vysoké školy. Žalobkyně byla stále ještě studentkou Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.10.2013, čj. 1 As 52/2012–114, publikovaný pod č. 2974/2014 Sb. NSS - všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu zde citované jsou dostupné na www.nssoud.cz), na který rovněž odkazuje žalobkyně. Zákonnost postupu a rozhodnutí příslušných orgánů žalované v řízení o žádosti žalobkyně o stanovení náhradního termínu zápočtu z předmětu VRS2 posuzoval krajský soud proto, že na základě skutečnosti, že nebylo žádosti žalobkyně vyhověno, bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí o ukončení studia žalobkyně. Při posouzení zákonnosti postupu orgánů žalované při rozhodování o uvedené žádosti žalobkyně vycházel krajský soud ze zákona o vysokých školách, kde je v § 6 odst. 1 písm. e) stanoveno: Do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří zejména rozhodování o právech a povinnostech studentů. Podle § 68 odst. 1 ZVŠ: Na rozhodování o právech a povinnostech studenta se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Rozhodnutí musí být vydáno do 30 dnů ode dne přijetí žádosti nebo oznámení předmětné skutečnosti. Ohledně tohoto ustanovení dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30.9.2014, čj. 6 As 191/2014-22, k závěru: „Ustanovení § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách je nutné chápat jako odraz snahy zákonodárce vyjmout rozhodovací proces, ve kterém vysoká škola rozhoduje o právech a povinnostech svých studentů, z mantinelů podrobnostmi přetížené právní úpravy v podobě správního řádu. Jedná se o reflexi autonomie vysokých škol, resp. ochrany výkonu jejich zákonem garantované samosprávy, do určité flexibility při rozhodování o věcech studia a studentů. Účelem a smyslem této výjimky však není úplné vyloučení správního řádu ve všech jeho obecných ustanoveních […] Ustanovení § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách je tedy nutno zúženě vykládat tak, že obecné předpisy o správním řízení se nepoužijí jen na vlastní procesní úkony vysoké školy a studentů směřující k vydání rozhodnutí o právech a povinnostech studentů (jde tedy v podstatě o vyloučení zejména ustanovení o průběhu řízení v prvním stupni a dokazování), jinak se subsidiárně uplatní úprava správního řádu (§ 105 odst. 1 zákona o vysokých školách)“. V § 68 odst. 2 ZVŠ je stanoveno, že o rozhodnutí o právech a povinnostech studenta musí být student prokazatelným způsobem uvědoměn. Rozhodnutí se vyznačuje do dokumentace o studentech vedené vysokou školou nebo její součástí, na které je student zapsán. V § 68 odst. 3 ZVŠ je uvedeno, která rozhodnutí o právech a povinnostech studenta musí být vyhotovena písemně, musí obsahovat odůvodnění a poučení o možnosti podat žádost o přezkoumání a musí být studentovi doručena do vlastních rukou. Je zde uvedeno, že případný způsob náhradního doručení ve věcech uvedených v písmenech a) až f) může stanovit vnitřní předpis vysoké školy nebo její součásti. Pod písmenem a) je uvedeno rozhodnutí o povolení mimořádného opravného termínu zkoušky, pokud takovou možnost připouští studijní a zkušební řád. Dle názoru soudu, pokud lze žádat a následně rozhodovat o povolení mimořádného opravného termínu zkoušky, lze žádat a následně rozhodovat také o povolení mimořádného termínu zápočtu, a to rovněž pod podmínkou, že takovou možnost připouští studijní a zkušební řád. Podle § 17 odst. 1 písm. f) ZVŠ patří mezi vnitřní předpisy veřejné vysoké školy studijní a zkušební řád. Podle § 9 odst. 1 písm. b) ZVŠ akademický senát veřejné vysoké školy na návrh rektora nebo na základě postoupení předpisu akademickým senátem fakulty schvaluje vnitřní předpisy vysoké školy a jejích součástí. Přičemž je nutno zdůraznit, že podle § 8 odst. 1 ZVŠ je akademický senát veřejné vysoké školy jejím samosprávným zastupitelským akademickým orgánem. V daném případě je rozhodujícím vnitřním předpisem Studijní a zkušební řád Západočeské univerzity v Plzni ze dne 10. dubna 2012 (viz výše „SZŘ“), ve kterém je krom jiného rozveden postup stanovený v § 68 ZVŠ, jak je zřejmé z článku 1 písmeno b), kde je uvedeno, že Studijní a zkušební řád Západočeské univerzity v Plzni upravuje postup při rozhodování o právech a povinnostech studentů. V zákoně o vysokých školách jsou upravena práva a povinnosti studentů. Podle § 62 odst. 1 písm. b) ZVŠ student má právo výběru studijních předmětů a vytvoření studijního plánu podle pravidel studijního programu. Podle písm. d) tohoto ustanovení student má právo konat zkoušky za podmínek stanovených studijním programem nebo studijním a zkušebním řádem. Oproti tomu je v § 63 odst. 1 ZVŠ stanoveno v rámci povinností studenta, že studijní povinnosti studenta vyplývají ze studijního programu a studijního a zkušebního řádu. Podle čl. 15 odst. 2 SZŘ zápis studentů, kontrolu formální správnosti jimi zapsaných předmětů a případné změny v zapsaných předmětech provádí studijní oddělení fakulty. Za skladbu zapsaných předmětů odpovídá student. Podle čl. 16 odst. 1 SZŘ student si volí a zapisuje předměty v souladu se svým studijním programem, studijním oborem. Podle čl. 24 odst. 1 SZŘ nesplní-li student předmět (čl. 34 odst. 3), může si jej v rámci svého studia zapsat nejvýše ještě jednou (pokud nejde o zápis podle čl. 6 odst. 3). Podle čl. 34 odst. 1 SZŘ splnění předmětu se kontroluje zápočtem, zkouškou, soubornou zkouškou, klauzurní postupovou zkouškou nebo státní závěrečnou zkouškou. Podle odst. 3 splněním předmětu získá student kredity, kterými je předmět ohodnocen (čl. 6 odst. 2); u předmětů zakončených zápočtem po získání zápočtu, u předmětů zakončených zkouškou nebo zápočtem a zkouškou po splnění zkoušky. Předmět musí být zároveň splněn v akademickém roce, pro který byl zapsán. Podle čl. 38 odst. 1 SZŘ zápočet uděluje vyučující (čl. 14 odst. 1) nejpozději do mezního termínu stanoveného harmonogramem akademického roku. Podle odst. 2 nezíská-li student zápočet podle odstavce 1, může požádat vedoucího garantující katedry, aby jeho případ přezkoumal a rozhodl o udělení zápočtu. V případě záporného rozhodnutí vedoucího katedry může student požádat o přezkum a rozhodnutí o udělení zápočtu děkana; jeho rozhodnutí je konečné. Podle čl. 39 odst. 4 SZŘ zkoušky a opravné zkoušky se konají zpravidla ve zkouškovém období semestru, v němž byl předmět vyučován, nejpozději však do konce příslušného akademického roku. Vyučující může vypsat termín zkoušky i v průběhu výukového období. Podle odst. 5 nevyhoví-li student u zkoušky, může požádat vedoucího garantující katedry, aby jeho případ přezkoumal a rozhodl o opakování zkoušky. V případě záporného rozhodnutí vedoucího katedry může student požádat o přezkum a rozhodnutí děkana; jeho rozhodnutí je konečné. Podle čl. 41 odst. 2 SZŘ zkoušející vyhlásí do termínu stanoveného harmonogramem akademického roku dostatečný počet termínů pro konání zkoušek z jednotlivých předmětů. Podle odst. 3 s ohledem na možnosti zkoušejícího a na počet studentů, kteří mají právo konat zkoušku, jsou zkouškové termíny, pokud možno, rozloženy po celém zkouškovém období. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně měla předmět VRS 2 zapsán v letním semestru akademického roku 2012/2013, kdy byly podle čl. 41 odst. 2 SZŘ zkoušející vyhlášeny podle harmonogramu akademického roku čtyři termíny pro konání zápočtu z předmětu VRS 2. Jak uvedla žalobkyně v žalobě, ani jediný stanovený termín jí z časových důvodů nevyhovoval, proto se ze všech čtyř termínů omluvila (z prvního termínu ze zdravotních důvodů, z dalších tří termínů z důvodu konání zahraniční cesty). Pro posouzení důvodnosti této žalobní námitky není rozhodující, že žalobkyně argumentuje tím, že v době, kdy tak učinila, její omluvu nikdo nezpochybnil. Pro konání zápočtu z tohoto předmětu byly zkoušející vyhlášeny čtyři termíny. Bylo právem žalobkyně se ve smyslu čl. 42 SZŘ ke konání zápočtu v některém z vyhlášených termínu přihlásit. Bylo také právem žalobkyně ve smyslu čl. 43 odst. 2 SZŘ se od konání zápočtu, pokud byla přihlášena, nejpozději dvacet čtyři hodin před začátkem zkušebního termínu s omluvou odhlásit. Bylo rovněž právem žalobkyně se na žádný z vyhlášených termínů nepřihlásit. Za situace, kdy ve smyslu § 63 odst. 1 ZVŠ vyplývají studijní povinnosti studenta ze studijního programu a studijního a zkušebního řádu, nebyl důvod, aby omluvu žalobkyně, resp. důvody pro nezapsání se ke konání zápočtu ve vyhlášených termínech, někdo zpochybňoval. Ve smyslu čl. 15 odst. 2 SZŘ bylo pouze na žalobkyni, jakou skladbu zapsaných předmětů zvolí, jak si plnění svých studijních povinností zorganizuje. Žalobkyně v akademickém roce 2012/2013 povinný předmět VRS 2 nesplnila. Bylo proto jejím právem stanoveným v čl. 24 odst. 1 SZŘ si jej v rámci svého studia zapsat ještě jednou. Žalobkyně si předmět VRS 2 zapsala podruhé v letním semestru akademického roku 2013/2014. Zkoušející vyhlásila podle čl. 41 odst. 2 SZŘ podle harmonogramu akademického roku tři termíny pro konání zápočtu z předmětu VRS 2 (8.4.2013, 22.4.2013 a 13.5.2014). Namítá-li žalobkyně, že tyto termíny byly vyhlášeny mimo zkouškové období, pak tato námitka není důvodná, neboť podle čl. 39 odst. 4 SZŘ vyučující může vypsat termín zkoušky i v průběhu výukového období. Žalobkyně argumentuje tím, že se na první dva termíny nemohla dostavit, a to výhradně z důvodů, které souvisely s jinými jejími studijními povinnostmi (v souvislosti s prvním termínem zmiňuje zakončení povinné praxe na gymnáziu a v souvislosti s druhým termínem jeho kolizi s termínem povinné zkoušky Fyzická geografie světa konané týž den). Žalobkyně se dostavila k poslednímu z vypsaných termínů, a vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu, jak uvádí, se jí nepodařilo zápočet složit (obdržela 12 bodů z 15). Žalobkyně po té požádala ústně zkoušející o povolení dalšího termínu pro konání zápočtu z předmětu VRS2 a následně podala písemnou žádost ze dne 28.5.2014. Dle názoru soudu je nutno podání této žádosti považovat za postup analogický postupu uvedenému v § 68 odst. 3 písm. a) ZVŠ. Žalobkyně tedy mohla žádat o povolení mimořádného termínu zápočtu, pokud takovou možnost připouští studijní a zkušební řád. Studijní a zkušební řád v čl. 38 odst. 1 stanoví, že zápočet uděluje vyučující, a to nejpozději do mezního termínu stanoveného harmonogramem akademického roku. V odstavci 2 tohoto článku je upraven postup, kdy student nezíská zápočet podle odstavce 1. V takovém případě může požádat vedoucího garantující katedry, aby jeho případ přezkoumal a rozhodl o udělení zápočtu. V případě záporného rozhodnutí vedoucího katedry může student požádat o přezkum a rozhodnutí o udělení zápočtu děkana; jeho rozhodnutí je konečné. Uvedené ustanovení upravuje postup, kdy studentu nebyl udělen vyučujícím zápočet a student se domnívá, že mu udělen být měl. Proto je zřejmé, že podle čl. 38 odst. 2 SZŘ při rozhodování o žádosti postupováno být nemohlo. Ustanovení, které by upravovalo postup při podání žádosti o povolení mimořádného termínu zápočtu, ve Studijním a zkušebním řádu není. Studijní a zkušební řád však upravuje postup vyplývající z § 68 odst. 3 písm. a) ZVŠ, tj. postup při rozhodování o žádosti o povolení mimořádného opravného termínu zkoušky, pokud takovou možnost připouští studijní a zkušební řád. Studijní a zkušební řád takovou možnost připouští v čl. 39 odst. 5, kde je stanoveno: Nevyhoví-li student u zkoušky, může požádat vedoucího garantující katedry, aby jeho případ přezkoumal a rozhodl o opakování zkoušky. V případě záporného rozhodnutí vedoucího katedry může student požádat o přezkum a rozhodnutí děkana; jeho rozhodnutí je konečné. Dle názoru soudu, pokud může student podle § 68 odst. 3 písm. a) ZVŠ požádat o povolení mimořádného opravného termínu zkoušky a takovou možnost připouští v daném případě Studijní a zkušební řád, pak je nutno připustit, že má právo požádat i o povolení mimořádného termínu zápočtu, a o takové žádosti by mělo být analogicky rozhodováno postupem podle čl. 39 odst. 5 SZŘ, tj. obdobně jako o žádosti o opakování zkoušky. Soud si je vědom, že děkan Fakulty filozofické i rektorka žalované v odůvodnění napadeného rozhodnutí argumentují tím, že povolení mimořádného termínu zápočtu není ve Studijním a zkušebním řádu upraveno. Soud si je vědom, že Studijní a zkušební řád Západočeské univerzity v Plzni byl schválen akademickým senátem této veřejné vysoké školy, že se jedná o vnitřní předpis vydaný v rámci autonomního rozhodování této vysoké školy. Je si vědom, že je státem garantována samospráva vysokých škol. Přesto má za to, že jím nastíněný postup v případě podání žádosti studenta o povolení mimořádného termínu zápočtu, nad rámec vyhlášených termínů v akademickém roce, odpovídá nejen analogickému postupu stávající úpravy rozhodování o povolení mimořádného termínu zkoušky, ale řeší i situaci, kterou si soud dovede představit, kdy bude na straně studenta naprosto vážný důvod, pro který nebude moci povinný zápočet absolvovat a stejně jako v případě žalobkyně na tom bude záležet ukončení jeho studia. Proto má soud za to, že i když není proces povolení, resp. možnost povolení, mimořádného termínu zápočtu ve Studijním a zkušebním řádu zakotvena, je v případě podání takové žádosti nutno postupovat analogicky podle ustanovení obdobného, ve Studijním a zkušebním řádu zakotveného, a to podle čl. 39 odst. 5 SZŘ. V souvislosti s tímto právním názorem je však nutno zdůraznit, že postup podle § 39 odst. 5 SZŘ se týká toliko procesního postupu. Je výhradně na příslušných orgánech vysoké školy, jak posoudí důvody pro podání žádosti o povolení mimořádného termínu zápočtu. Žalobkyni nebyl ve smyslu čl. 38 odst. 1 SZŘ udělen vyučující zápočet z předmětu VRS2, a to v posledním termínu vyhlášeném zkoušející podle harmonogramu akademického roku. Žalobkyně podala žádost o povolení dalšího (mimořádného) termínu zápočtu z předmětu VRS2. Postup podle čl. 39 odst. 5 SZŘ upravuje podání žádosti vedoucímu garantující katedry, aby případ přezkoumal a rozhodl o povolení či nepovolení mimořádného termínu zápočtu. V případě záporného rozhodnutí vedoucího katedry by následovala žádost o přezkum a rozhodnutí děkana, jehož rozhodnutí by bylo konečné. Rozhodnutí musí být v takovém řízení ve smyslu § 68 odst. 3 ZVŠ vyhotovena písemně, musí obsahovat odůvodnění a v případě rozhodnutí vedoucího katedry poučení o možnosti podat žádost o jeho přezkoumání děkanem a v případě rozhodnutí děkana poučení o tom, že je toto rozhodnutí konečné, bez možnosti podat proti němu další opravný prostředek. Žalobkyně uvádí, že požádala ústně o stanovení náhradního termínu pro konání zápočtu z předmětu VRS2. Ve správním spise je založeno stanovisko zkoušející Mgr. M.Č., Ph.D. ze dne 20.5.2014, které se dostalo do dispozice žalobkyně, neboť jej v žalobě cituje. Zkoušející uvedla: „Podmínky splnění zápočtu byly studentům předem sděleny a včas byly tyto informace umístěny na stránky předmětu na Portálu. Jelikož se jedná o předmět, na který bylo přihlášeno cca 90 studentů ze tří fakult a tří (resp. čtyř) ročníků studia, nelze vyhovět individuálním přidáním termínu, aby podmínky pro splnění měli všichni studenti totožné.“ Ve stanovisku je dále uvedeno, že se zkoušející podřídí jakémukoliv dalšímu postupu, bude-li vedoucím katedry, proděkanem či děkanem případ studentky přezkoumán s kladným výsledkem. Z tohoto vyjádření v závěru stanoviska žalobkyně mylně dovozuje, že je dalším důvodem, proč mohlo či mělo být její žádosti vyhověno. Dle názoru soudu jde o vyjádření stanoviska zkoušející s tím, že bude respektovat i jiné řešení žádosti těmi, kdo jsou oprávněni o ní rozhodnout. Žalobkyně následně podala písemnou žádost ze dne 28.5.2014 (není rozhodné, že ji označila jako žádost podle čl. 38 odst. 2 SZŘ) a adresovala ji Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Ve správním spise je založeno vyjádření vedoucí katedry Geografie Doc. PaedDr. A. M. CSc. ze dne 9.6.2014, která uvedla: „Jmenovaná studentka u mne byla také osobně. Hovořila jsem s dr. Č., která mi leccos objasnila, problém jsme probírali i na schůzi KGE (katedry Geografie – poznámka soudu) Vzhledem k tomu že 1) RNDr. Č., Ph.D. postupovala podle regulí; 2) že pro studenty by mělo být prioritní studium a plnění studijních povinností, a pak teprve jiné aktivity; 3) že ze závěrů diskuse kolektivu katedry vyplynulo, že se kolegové postavili na stranu vyučující a k práci studentky měli též řadu připomínek, přikláním se k postupu vyučující. Nejednoznačnost, nechť posuzují kompetentnější osoby. Z mého pohledu je věc sice smutná a nešťastná, ale spravedlivě řešená. Žalobkyni bylo studijním oddělením e-mailem ze dne 12.6.2014 dáno na vědomí rozhodnutí proděkana, že na základě stanoviska vedoucí katedry Geografie žádosti nevyhověl. Uvedený procesní postup po podání žádosti žalobkyně nebyl po formální stránce v souladu s čl. 38 odst. 2 SZŘ, podle něhož byla žádost podána, ani s čl. 39 odst. 2 SZŘ, podle něhož mělo být dle názoru soudu analogicky postupováno. Z uvedeného je zřejmé, že o žádosti žalobkyně rozhodla vedoucí katedry Geografie a žalobkyni bylo dáno na vědomí prostřednictvím proděkana pro studijní záležitosti. Ačkoliv nebyla žalobkyně poučena o možnosti přezkumu záporného rozhodnutí vedoucí katedry, resp. proděkana pro studijní záležitosti, podala podáním ze dne 15.7.2014 adresovaným děkanu Fakulty filozofické (v žádosti uvedeno v souladu s čl. 38 odst. 2 SZŘ) žádost o přezkoumání svého případu a udělení zápočtu z předmětu VRS2. Podle obsahu rozsáhlé žádosti žádala žalobkyně o povolení mimořádného termínu zápočtu z důvodů v žádosti uvedených. Ze správního spisu je zřejmé, že se žádostí zabýval děkan, který dospěl k závěru, že vyučující předmětu VRS2 postupovala zcela v souladu se Studijním a zkušebním řádem, proto žádosti nevyhověl. Rozhodnutí děkana bylo žalobkyni sděleno e-mailem dne Následně byl Západočeské univerzitě v Plzni doručen podnět žalobkyně k opatření proti nečinnosti obsahující rovněž žádost o přezkum daného případu a vydání písemného a odůvodněného rozhodnutí v souladu s § 68 odst. 3 ZVŠ. V žádosti žalobkyně dále požadovala přezkoumání rozhodnutí vedoucí katedry Geografie a zopakovala důvody, jak již byly výše uvedeny, vedoucí ji ke konání zápočtu v posledním vyhlášeném termínu v akademickém roce 2013/2014. Děkan Filozofické fakulty rozhodnutím ze dne 4.9.2014, čj. ZCU 027342/2014, rozhodoval o přezkoumání žádosti o udělení dalšího termínu zápočtu VRS 2 – Vybrané regiony světa 2. Výrokem I. žádost o přezkoumání rozhodnutí vedoucí garantující katedry o udělení dalšího termínu zápočtu z daného předmětu zamítl. Výrokem II. rozhodnutí vedoucí garantující katedry o zamítnutí žádosti o udělení termínu zápočtu z daného předmětu potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl dosavadní postup po podání žádosti žalobkyní, jak je popsán výše. Při rozhodování vycházel děkan z čl. 38 odst. 1 a 2 SZŘ, který žalobkyně v žádosti označila jako ustanovení, podle něhož je žádost podávána. Děkan konstatoval, že institut přezkumu rozhodnutí podle čl. 38 odst. 2 SZŘ slouží k přezkumu dodržení stanovených podmínek, za kterých se zápočet konal, nikoli ke stanovení náhradního termínu pro konání zápočtu. Na základě vyjádření vyučující, jak je výše uvedeno, dospěl děkan k závěru, že „měla žadatelka možnost se s podmínkami stanovenými pro splnění zápočtu včas seznámit a připravit se na jeho úspěšné absolvování. Skutečnost, že se žadatelka z osobních důvodů nemohla na prvé dva termíny zápočtu dostavit, však nemůže být považována za porušení podmínek pro jeho splnění.“ Jak žalobkyně sama v žádosti uváděla, děkan konstatoval, že byly v akademickém roce 2012/2013 vypsány celkem čtyři termíny pro konání zápočtu z daného předmětu, „avšak žadatelka se ani jednoho u uvedených termínů z osobních důvodů nezúčastnila, když jako osobní důvod neúčasti na prvním termínu uvedla svůj zdravotní stav, přičemž dalších třech termínů konání zápočtu se žadatelka nezúčastnila z důvodu své soukromé cesty do zahraničí. Žadatelka tak měla za dobu svého studia možnost absolvovat zápočet celkem v sedmi termínech, když v akademickém roce 2012/2013 byly vypsány celkem čtyři termíny a v akademickém roce 2013/2014 celkem tři termíny pro konání zápočtu, přičemž tuto možnost žadatelka využila až v případě posledního vypsaného termínu, v němž však neuspěla.“ Děkan odůvodnění rozhodnutí uzavřel: „Žádosti žadatelky o individuální přidání termínu pro jediného studenta, však z důvodu zachování rovných podmínek pro splnění zápočtu pro všechny studenty, nebylo možné vyhovět.“ Ačkoliv děkan argumentoval v odůvodnění svého rozhodnutí čl. 38 odst. 2 SZŘ a konstatoval, že institut přezkumu rozhodnutí podle tohoto článku slouží k přezkumu dodržení stanovených podmínek, za kterých se zápočet konal, nikoli ke stanovení náhradního termínu pro konání zápočtu (tedy shodně jako výše krajský soud), rozhodoval o žádosti žalobkyně „o udělení dalšího termínu zápočtu“ z daného předmětu. Fakticky tak postupoval analogicky podle § 68 odst. 3 písm. a) ZVŠ a čl. 39 odst. 5 SZŘ. Uvedené rozhodnutí děkana je proto nutno posuzovat jako přezkum záporného rozhodnutí vedoucí katedry. Tomu odpovídá i výrok tohoto rozhodnutí. I když nebylo rozhodnutí vedoucí katedry, resp. proděkana pro studijní záležitosti, vyhotoveno písemně, je zřejmé, že žádost žalobkyně byla zamítnuta z důvodu zachování rovných podmínek studentů pro splnění zápočtu z předmětu VRS2. I když bylo v rozporu s čl. 39 odst. 5 SZŘ žalobkyni sděleno rozhodnutí proděkana, že na základě stanoviska vedoucí katedry Geografie žádosti nevyhověl, je zřejmé z e-mailové komunikace, že proděkan rozhodoval na základě vyjádření vedoucí katedry, resp. zprostředkoval sdělení žalobkyni, jak bylo o její žádosti rozhodnuto vedoucí katedry. Tato procesní pochybení však neměla vliv na zákonnost rozhodnutí o žádosti žalobkyně o povolení mimořádného termínu zápočtu, za situace, kdy tyto vady řízení zhojil svým následným postupem děkan, který v podstatě ve smyslu § 68 odst. 3 písm. a) ZVŠ a čl. 39 odst. 5 SZŘ vydal písemné a řádně odůvodněné rozhodnutí o přezkoumání záporného rozhodnutí vedoucí katedry, resp. proděkana pro studijní záležitosti, z jehož obsahu vycházel. Soud proto neshledal důvodnými námitky směřující vůči procesnímu postupu orgánů žalované veřejné vysoké školy. Nedůvodnou je rovněž námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí děkana ze dne 4.9.2014, čj. ZCU 027342/2014, když žalobkyni „nikdy nikdo nenaznačil, proč jsou její argumenty nepřípadné“. K tomu je nejprve nutné si uvědomit, že žalobkyně podala žádost, o které bylo příslušnými orgány žalované rozhodováno. Pokud žadatel o něco žádá, nemůže si nárokovat, že jím uváděné důvody, jsou těmi, pro které by mělo být žádosti vyhověno. Dále je nutné zdůraznit, že předmětem žádosti bylo povolení (skrývající v sobě i možnost nepovolení) mimořádného termínu zápočtu (tj. nad rámec vypsaných řádných termínů). Samotné posouzení důvodů, které žalobkyně v žádosti označila jako ty, pro které by její žádosti mělo být vyhověno, je výhradně na orgánech vysoké školy o žádosti rozhodujících. Soudu by příslušeno do tohoto rozhodování zasahovat toliko v případě, že by bylo zjištěno extrémní vybočení z podmínek pro konání zápočtu v řádném termínu ze strany vysoké školy, případně zjištěno, že byla žádost odůvodněna tak vážnými důvody, ze kterých by bylo naprosto zřejmé, že se žalobkyně nemohla zúčastnit zápočtu v řádně vypsaném termínu. Takové důvody však v daném případě ze strany soudu zjištěny nebyly. Proto soud odkazuje na výše citované odůvodnění rozhodnutí děkana. Zde jsou hodnoceny žalobkyní uváděné důvody, pro které se nezúčastnila čtyř vypsaných termínů zápočtu v akademickém roce 2012/2013, kterými jsou označeny zdravotní důvody poprvé a soukromá zahraniční cesta v dalších třech termínech, dále důvody, pro které se nezúčastnila prvních dvou termínů vypsaných v akademickém roce 2013/2014, které jsou posouzeny jako osobní důvody (účast na zakončení povinné praxe na gymnáziu a kolize s termínem jiné zkoušky). Stěžejním důvodem zamítnutí žádosti byl pak argument vyučující, se kterým se ztotožnila vedoucí katedry, že „nelze vyhovět individuálním přidáním termínu, aby podmínky pro splnění měli všichni studenti totožné“. Rovněž děkan odůvodnil svůj závěr pro zamítnutí žádosti obdobně: „Žádosti žadatelky o individuální přidání termínu pro jediného studenta, však z důvodu zachování rovných podmínek pro splnění zápočtu pro všechny studenty, nebylo možné vyhovět.“ Z odůvodnění rozhodnutí děkana je proto zcela zřejmé, jak byly posouzeny důvody žádosti o povolení mimořádného termínu zápočtu, které žalobkyně v žádosti uváděla. Rozhodnutí děkana je ve smyslu § 68 odst. 3 písm. a) ZVŠ řádně odůvodněno. Na základě uvedeného činí soud závěr, že tím, že nebyl žalobkyni povolen mimořádný termín zápočtu, nebylo porušeno ustanovení § 62 odst. 1 písm. d) ZVŠ, podle něhož má studen právo konat zkoušky za podmínek stanovených studijním programem nebo studijním a zkušebním řádem, jak namítá žalobkyně. Na základě toho, co bylo uvedeno, shledal soud nedůvodnou námitku žalobkyně, že „napadené rozhodnutí navazuje na nezákonný předchozí postup, ve kterém orgány fakulty a univerzity řádně nerozhodly o právu konat zkoušku, které žalobkyně řádně uplatnila a jehož uplatnění řádně odůvodnila“. Ad b) nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí Právní úprava řízení o ukončení studia má svůj základ v § 68 odst. 3 písm. g) ZVŠ, podle něhož rozhodování ve věcech nesplnění požadavků podle § 56 odst. 1 písm. b), musí být vyhotoveno písemně, musí obsahovat odůvodnění a poučení o možnosti podat žádost o přezkoumání a musí být studentovi doručeno do vlastních rukou. Případný způsob náhradního doručení ve věcech uvedených v písmenech a) až f) může stanovit vnitřní předpis vysoké školy nebo její součásti. Na toto ustanovení navazuje výše citované ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) ZVŠ, které ukončení studia váže na nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu podle Studijního a zkušebního řádu. Ukončení studia pro nesplnění požadavku vyplývajícího ze studijního programu je upraveno v čl. 65 Studijního a zkušebního řádu, kde jsou v odstavci 1 uvedeny důvody, pro které děkan rozhodne o ukončení studia pro nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu, studijního oboru [§ 56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách]. V daném případě je důvod ukončení studia žalobkyně opřen o důvod uvedený pod písm. e) pokud student ani při druhém zapsání nesplnil některý předmět. Žalobkyně nesplnila požadavky vyplývající ze studijního programu podle čl. 65 odst. 1 písm. e) SZŘ. Podle § 56 odst. 1 písm. b) ZVŠ se studium ukončuje mj. tehdy, nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí rektorka žalované stejně jako děkan Fakulty filozofické v rozhodnutí o ukončení studia vycházeli z výše uvedených ustanovení zákona o vysokých školách a Studijního a zkušebního řádu. Rektorka žalované shledala nedůvodnou námitku žalobkyně, že je rozhodnutí děkana o ukončení jejího studia ryze formální a bez vlastní úvahy přebírá jiné rozhodnutí jiného subjektu, který není oprávněn o věci rozhodnout. Zopakovala k tomu postup při rozhodování, jak je uveden výše, a učinila závěr, že „tvrzení žadatelky o tom, že nedošlo ze strany děkana Fakulty filozofické k přezkumu podmínek pro splnění předmětu daných studijními předpisy, je nepravdivé, když z uvedeného postupu je zcela patrné, že v uvedeném případě byly děkanem fakulty podmínky pro konání zápočtu řádně i po věcné stránce přezkoumány“. S tímto závěrem se soud ztotožňuje a odkazuje na výše uvedený obsah odůvodnění rozhodnutí děkana Fakulty filozofické ze dne 4.9.2014, čj. ZCU 027342/2014. Rovněž rektorka žalované, shodně jako výše soud, konstatovala, že se „děkan Fakulty filozofické vždy vypořádal s veškerými argumenty žadatelky a svá rozhodnutí, včetně rozhodnutí o ukončení studia, vždy řádně odůvodnil“. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je konstatováno, že žalobkyně „ve svých žádostech pouze opakovaně uvedla, že se nemohla přechozích termínů konání zápočtu účastnit z osobních důvodů. V průběhu řízení však neuvedla žádný relevantní důvod, pro který se vypsaných termínů zápočtu neúčastnila“. Současně jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí zrekapitulovány termíny zápočtu vypsané v akademickém roce 2012/2013 a 2013/2014 a postup žalobkyně v souvislosti s těmito termíny. K tomu soud uvádí, že rektorka žalované, shodně jako děkan Fakulty filozofické, označila žalobkyní uváděné důvody, pro které se nemohla zúčastnit zápočtu ve vypsaných termínech, za osobní důvody na straně žalobkyně. Nebylo podstatné, že neopakovala v odůvodnění napadeného rozhodnutí důvody, jak jsou v žádosti žalobkyně uváděny, podstatné bylo, jak byly tyto posouzeny děkanem Fakulty filozofické. Za nedůvodnou označila rektorka žalované úvahu žalobkyně o nemožnosti vykonat zápočet z uvedeného předmětu z důvodů formalistických, neboť „posláním vysoké školy je mimo jiné zachování rovných podmínek studia pro všechny studenty, tedy i dodržení stanovených formálních postupů. Žadatelka měla za dobu svého studia možnost, tak jako by ji měli i ostatní studenti, kteří by si zapsali předmět VRS2 - Vybrané regiony světa 2 podruhé, absolvovat zápočet celkem v sedmi termínech“. Napadené rozhodnutí je v souladu s § 68 odst. 3 písm. g) ZVŠ řádně odůvodněno, a to způsobem, ze kterého je jednoznačně zřejmé, co bylo důvodem ukončení studia žalobkyně. Řádně je rovněž odůvodněno, že postup Fakulty filozofické při rozhodování o povolení mimořádného termínu zápočtu nebyl nezákonný. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí proto není důvodná. Ad c) nepřiměřenost napadeného rozhodnutí V souvislosti s právní úpravou ukončení studia není v zákoně o vysokých školách ani ve Studijním a zkušebním řádu stanovena povinnost posuzovat podmínku přiměřenosti rozhodnutí o ukončení studia konkrétního studenta. K námitce nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí je nutno odkázat na počet vypsaných termínů pro předmětný zápočet v akademickém roce 2012/2013 a v akademickém roce 2013/2014. Dále na důvody, o kterých se žalobkyně domnívala, že jsou těmi, pro které by mělo být její žádosti vyhověno. Konečně pak na posouzení žalobkyní uváděných důvodů zejména děkanem Fakulty filozofické, jak je uvedeno výše, které zcela logicky vychází ze stanoviska zkoušející a vedoucí katedry. Dále je nutno vycházet z práv a povinností studenta zakotvených v ustanovení § 62 a § 63 ZVŠ. Především je nutno zmínit povinnost stanovenou v § 63 odst. 1 ZVŠ, podle něhož studijní povinnosti studenta vyplývají ze studijního programu a studijního a zkušebního řádu. Povinností žalobkyně bylo rozložit si své studijní povinnosti tak, aby splnila podmínky pro absolvování studia, jak jsou stanoveny ve Studijním a zkušebním řádu. Naprosto nepřípadné je v té souvislosti tvrzení žalobkyně v žalobě, že „nezaviněně nestihla jeden zápočet v závěru studia a udělala vše proto, aby ho mohla složit, ale škola ji za to vyloučila. Námitka nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí proto není důvodná. Závěr Žalobu soud shledal nedůvodnou, proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. VI. Náklady řízení Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému v souvislosti s řízením náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.