57 A 43/2018 - 81

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudce Mgr. Lukáše Pišvejce (soudce zpravodaj) a soudkyně JUDr. Veroniky Burianové ve věci žalobkyně: D.L., státní příslušnost Běloruská republika, bytem … zastoupena advokátem Mgr. Markem Čechovským, se sídlem Praha 1, Opletalova 25 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 3. 2018, č. j. MV-6836-6/SO-2018 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 12. 3. 2018, č. j. MV-6836-6/SO-2018 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 15.342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Marka Čechovského, advokáta.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 12. 3. 2018, č. j. MV-6836- 6/SO-2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvoinstanční orgán“), ze dne 9. 10. 2017, č. j. OAM-1791-35/ZR-2013 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byla podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců zrušena platnost jejího povolení k trvalému pobytu a stanovena lhůta k vycestování z území v délce 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí.

II. Žaloba

2. Žalobkyně v prvé řadě uvedla, že zcela nejzásadněji se nemůže ztotožnit se závěry správních orgánů, že je důvodné nebezpečí, že by měl účastník řízení závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Správní orgán prvého stupně naprosto nesprávně vykládá a aplikuje na danou věc toto ustanovení a žalovaná pak následně navzdory velmi obsáhlé a důvodné odvolací námitce této nepřisvědčuje a nesprávný právní výklad a aplikaci provedenou prvoinstančním správním orgánem potvrzuje. Žalovaná se dle žalobcova názoru naprosto nedostatečně vypořádala s touto odvolací námitkou a své rozhodnutí zatížila nezákonností a nepřezkoumatelností, stejně jako ostatně rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. K posouzení otázky závažného narušení veřejného pořádku uvádí žalobce následující. Pojem „závažného narušení veřejného pořádku“ představuje dle interpretace účastníka řízení neurčitý právní pojem, přičemž při výkladu tohoto pojmu, a následném vyvození závěrů, je třeba hledat definici předmětného pojmu u autorit, které mají pravomoc závazně vykládat nejasnosti zákona. Předmětný výklad účastník řízení nachází v konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu ČR (dále též jako: „NSS“) či Soudního dvora Evropské unie (dále též jako: „ESD“), přičemž odkazuje na následující rozhodnutí a argumentaci, a sice na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j.: 5 As 51/2009, který se primárně zabývá posouzením aplikace a interpretace neurčitého právního pojmu veřejný pořádek správními orgány. Jak explicitně uvádí Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném rozsudku: výklad neurčitého právního pojmu správním orgánem je, jak vyplývá z konstantní judikatury správních soudů, podroben soudnímu přezkumu. Při svém rozhodování správní soud řeší otázku, zda určitý jev reálného života byl správním orgánem správně podřazen pod neurčitý právní pojem. Soud musí mít možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem, jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu. Jestliže takový přezkum možný není, je rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005 - 62). Jak přitom žalobkyně uvedla dosti podrobně a obsáhle již v rámci podaného odvolání, zákon o pobytu cizinců v souladu s normotvornou činností Evropské unie začleňuje do cizineckého práva výhradu veřejného pořádku, coby projev suverenity státu, který si vyhrazuje pravomoc odmítnout pobyt na svém území těm cizincům, kteří se v různých souvislostech dostávají do konfliktu s veřejným pořádkem, jehož ochrana je objektem skutkové podstaty prakticky každého trestného činu, a dále je zaručena i ve zbytku právního řádu, např. tedy v zákoně o pobytu cizinců. Zákon o pobytu cizinců přitom ve vztahu ke zrušení již uděleného povolení k trvalému pobytu požaduje, aby závažné narušení veřejného pořádku probíhalo právě a jen v současnosti, což vyplývá nejen ze samotného jazykového výkladu předmětného ustanovení § 77 odst. 2 písm. a): „cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek, ale i ze systematického a teleologického výkladu - srov. a contrario správní vyhoštění, kde postačuje narušení veřejného pořádku v minulosti, či zamítnutí žádosti o trvalý pobyt, kde lze žádost zamítnout z důvodu možného budoucího narušení). Právě takovýto výklad je přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která se ohledně výkladu pojmu závažné narušení veřejného pořádku ustálila usnesením rozšířeného senátu ze dne 26. 07. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 51, publikovaném pod č. 2420/2011 Sb., v němž rozšířený senát konstatoval, že: „při výkladu pojmů veřejný pořádek, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“, používaných v různých kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity.“ Dle výše citovaného rozsudku NSS ze dne 18. 04. 2013, č. j. 5 As 73/2011 způsob a meze použití opatření z důvodu veřejného pořádku upravuje směrnice 2004/38/ES obecně zejm. ve svém čl.

27. Z odst. 2 daného ustanovení vyplývá, že „ taková opatření musí být provedena v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby, které musí představovat „skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.“ Směrnice přitom ještě upřesňuje, že předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření ještě neodůvodňuje. Žalobkyně se pak v souladu s výše uvedenými judikáty Nejvyššího správního soudu domnívá, že veřejný pořádek je v kontextu tzv. cizineckého práva adekvátně vymezen ve směrnici Evropského Parlamentu a Rady ze dne 29. 4. 2004 č. 2004/38/ES o právu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států a návazně v judikatuře Evropského soudního dvora. Obě uvedené směrnice přiznaly členským státům Evropské unie právo tzv. výhrady veřejného pořádku, a to prostřednictvím alternativy zakázat státním příslušníkům jiných členských států Evropské unie a jejich rodinným příslušníkům vstup, případně pobyt na jejich území právě z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Dle čl. 27 odst. 2 Směrnice opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí uložení správního vyhoštění či odsouzení pro úmyslný trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná. Evropský soudní dvůr vždy zdůrazňoval, že výhrada veřejného pořádku představuje výjimku ze základní zásady volného pohybu osob, kterou je třeba vykládat velmi restriktivně a jejíž rozsah nemohou členské státy určovat jednostranně (rozsudek ze dne 28. října 1975, Rutili, C-36/75, Recueil, rozsudek Bouchereau, 30/77 ze dne 27. 10. 1977, bod 33; rozsudek Calfa, C-348/96 ze dne 19. 1. 1999, rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Orfanopoulos a Oliveri, C-482/01 a C-493/01, Recueil; rozsudek Komise v. Španělsko C-503/03 ze dne 31. 1. 2006, bod 45 a rozsudek Komise v. Německo C-441/02 ze dne 27. 4. 2006). Z výše uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu, respektive zejména z usnesení rozšířeného senátu NSS ČR, č. j.: As 4/2010 - 151, lze v korelaci s obsahem spisového materiálu shrnout, že bylo nutné při aplikaci tzv. výhrady veřejného pořádku (resp. v daném kontextu ještě intenzivnější výhrady závažného narušení veřejného pořádku) velmi pečlivě zvažovat výsledky provedeného dokazování a tyto pak kontextualizovat se situací žalobce. Ze všech výše uvedených důvodu je tedy žalobkyně toho názoru, že v současné době v žádném případě nemůže být řeč o tom, že by snad narušovala veřejný pořádek, natož závažným způsobem. Pokud totiž správní orgán prvého stupně odůvodňuje závažné narušení veřejného pořádku odsouzením za trestné čin v minulosti, když se přitom v současné době nacházíme již v situaci, kdy si žalobkyně trest za spáchaný čin odpykala, činu litovala a co je nejvíce důležité - žije nadále již spořádaným a slušným životem a podílí se na starání a péči o svého nezletilou dceru – občanku ČR - a žalovaný správní orgán následně takovýto nesprávný a nezákonný výklad a aplikaci zákona aprobuje, je rozhodnutí žalované i správního orgánu prvého stupně zatíženo vadou nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti, jak vyplývá z výše uvedeného, mj. z ustálené judikatury správních soudů a Soudního dvora EU. Žalobkyně tedy závěrem shrnuje, že se z rozhodnutí žalované ani z rozhodnutí správního orgánu prvé stolice nevyplývá žádné relevantní odůvodnění či alespoň jeho náznak, dle čeho správní orgány usuzují o závažnosti závažného narušování veřejného pořádku, neboť jak rozhodnutí prvoinstanční, tak rozhodnutí odvolací, se zaobírá toliko trestnou činnosti méně závažnou, čemuž odpovídají i tresty žalobci ukládané a naprosto spekulativním hodnocením jakéhosi předpokladu chování účastníka řízení do budoucna v rovině domněnek, či spíše pouhých pocitů správních orgánů obou stupňů, což však není smyslem § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců a relevantní citované judikatury NSS a SDEU, neboť jak žalobkyně již vyložil, nelze evidentně vykládat předmětné ustanovení zákona jinak, než že narušování veřejného pořádku musí probíhat nyní, musí být bezprostřední a aktuální.

3. Žalované lze rovněž vytknout skutečnost, že se nalézací správní orgán nezabýval přiměřeností svého rozhodnutí stran § 174a zák. č. 326/1999 Sb. Správním orgánům rozhodujícím v režimu zákona o pobytu cizinců je povinnost zabývat se přiměřeností svého rozhodnutí tak jak ji definuje § 174a zák. č. 326/1999 Sb. obligatorně. Správní orgán I. stupně podstatě vůbec relevantně a žalovaná mu přisvědčila, nereflektoval skutečnost, že účastník řízení je stále rodinným příslušníkem občana EU se všemi konsekvencemi z tohoto faktu vyplývajícími. Jednoho z nejzásadnějších pochybení se jak správní orgán I. stupně tak žalovaná dopustili, když naprosto nedostatečně neposoudili přiměřenost svého rozhodnutí vůči žalobkyni (účastníku řízení). Žalobkyně namítá také porušení § 174a zák. č. 326/1999 Sb. Zmíněné ustanovení zákona klade na správní orgán povinnost, dle které je správní orgán povinen v každém rozhodnutí, spadající pod režim zák. č. 326/1999 Sb., uvést úvahu týkající se přiměřenosti rozhodnutí. Dle § 174a zák. č. 326/1999 Sb. je správní orgán povinen: „Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.“ Pro úplnost žalobce uvádí, že výčet uvedený v § 174a zák. č. 326/1999 Sb. je výčtem, který představuje MINIMÁLNÍ množinu faktorů, které ovlivňují přiměřenost správního rozhodnutí, přičemž, je-li správní orgán (žalovaný) povinen zvážit „zejména“ vyjmenované faktory, takto znamená, že se musí vypořádat se vším uvedeným. Jinými slovy, dle zákona o pobytu cizinců musí být každé rozhodnutí přiměřené, přičemž § 174a zák. č. 326/1999 Sb. nabízí odpověď na otázku co je onou „přiměřeností“. Citované ustanovení zákona nabízí onen minimální výčet okruhů, jimiž se správní orgán musí ve svém meritorním rozhodnutí vypořádat. V této souvislosti nemůže obstát, pokud se správní orgán přiměřeností rozhodnutí zabývá naprosto minimálně. Žalobkyně podotýká, že v daném případě je hodnocení přiměřenosti zesíleno samotným § 77 odst. 2 písm. a), kdy tento v sobě sám obsahuje nutnost hodnocení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. Ta má na území dceru, o kterou se stará a která je na péči své matky zcela závislá. Nutno také připomenout, že žalobkyně na území pobývá již více než 20 let a zrušení trvalého pobytu je tedy závažným narušením soukromého a rodinného života cizince vzhledem k protiprávnímu jednání, kterého se dopustil. Žalobkyně na území opravdu pobývá naprostou většinu svého života, přičemž zde má celou svou rodinu, veškeré rodinné a sociální vazby, přičemž v zemi původů nemá již žádný vztah. Správní orgány však tyto skutečnosti vůbec nehodnotí a nepoměřují zásah do soukromého a rodinného života, který je značný, s narušením veřejného pořádku, které je vzhledem k vazbám na území naprosto marginální. Závěrem je nutno podotknout, že závažnost jednání žalobkyně neobstojí ve srovnání se zásahem to soukromého a rodinného života, který je pro žalobkyni i její rodinu zcela likvidační. Soud dále musí respektovat mezinárodní závazky, kterými je Česká republika vázána, konkrétně s články 3 a 8 Úmluvy o právech dítěte. Tyto výslovně uvádí: „Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány “. A dále: „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují respektovat právo dítěte na zachování jeho totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů.“ Zde je zcela zřejmé, že vzhledem k fakticitě péče o nezletilou dceru a jejímu brzkému právnímu potvrzení je v zájmu dítěte a je tedy v souladu s mezinárodními závazky České republiky, aby žalobkyně mohla setrvat se svou rodinou na území.

III. Vyjádření žalované k žalobě

4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve věci námitek žalobkyně plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí.

IV. Vyjádření účastníků při jednání

5. Účastníci setrvali na svých vyjádřeních.

V. Posouzení věci soudem

6. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

VI. Rozhodnutí soudu

7. Žaloba je důvodná.

8. Soud úvodem předesílá, že v řízení o zrušení trvalého pobytu podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců musí být kumulativně naplněny dvě podmínky - cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek, dále pak přiměřenost rozhodnutí z hlediska dopadů do soukromého nebo rodinného života cizince.

9. Žalobkyně v prvé řadě učinila předmětem sporu naplnění podmínky první, zdůraznila, že pojem „opakované závažné narušení veřejného pořádku“ je nutné vykládat tak, že „narušování veřejného pořádku musí probíhat nyní, musí být bezprostřední a aktuální.“ Soud se s tímto výkladem § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců neztotožňuje, ve svých úvahách přitom zcela odkazuje na pregnantní argumentaci Nejvyššího správního soudu k totožné otázce obsažené v rozsudku ze dne 30. 3. 2017, č. j. 9 Azs 313/2016 – 41. Nejvyšší správní soud uvážil, že „smyslem § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců je zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu v případě, kdy cizinec opakovaně naruší veřejný pořádek, přičemž z toho nelze logicky usuzovat, že k narušení musí docházet právě a jen v současnosti. Bylo-by naopak absurdní, aby v projednávaném případě posuzovaná závažná trestná činnost páchaná před samotným rozhodnutím o zrušení trvalého pobytu byla ve vztahu k hodnocení chování cizince bez jakékoliv relevance. Je-li zkoumáno naplnění pojmu opakované narušení veřejného pořádku, nemusí být nijak významné, že se cizinec právě v době rozhodování správního orgánu dalšího narušení veřejného pořádku nedopouští. Podstatným je v této souvislosti zhodnocení chování cizince a to i v kontextu s povahou spáchané trestné činnosti, a jejich posouzení z hlediska možného trvajícího ohrožení veřejného pořádku.“ V nyní projednávané věci správní orgány přesně popsaly, kterými důkazními prostředky a skutečnostmi mají za prokázané, že se žalobkyně dopustila trestné činnosti. Dále zhodnotily řadu faktorů - význam porušené normy, způsob provedení, formu zavinění i množství spáchaných trestných činů. Z těchto skutečností dovodily, že žalobkyně nebyla dlouhodobě ochotna respektovat základní pravidla vyjádřená v zákonech České republiky, do společnosti se dostatečně neintegrovala a z jejího dosavadního jednání vyplývala důvodná obava, že v trestné činnosti bude i nadále pokračovat. Lze shrnout, že závěry správních orgánů o naplnění skutkové podstaty „opakované závažné narušení veřejného pořádku“ uvedené v § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců jsou v plném rozsahu důvodné.

10. Důvodnou však soud shledal námitku nedostatečného zkoumání dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, a to pokud jde o nezletilé děti žalobkyně. Žalobkyně je matkou dvou nezletilých dětí (syna a dcery), ve věku jedenáct (syn) a pět let (dcera).

11. Prvoinstanční orgán opřel svůj závěr, že rozhodnutí nebude představovat ve vztahu k nezletilým dětem nepřiměřený zásah do rodinného života žalobkyně o citaci čl. 9 a 10 Úmluvy o právech dítěte (viz předposlední odstavec prvoinstančního rozhodnutí), z nichž dovodil strohý závěr „úmluva požaduje ochranu pro vyjmenovaná práva dítěte, avšak v žádné části nestanovuje, že oba rodiče musí žít spolu se svým dítětem v jednom státě. Naopak předpokládá, že o oddělení dítěte od rodičů může dojít a pro takovou situaci požaduje zabezpečit pravidelné osobní kontakty.“ Žalovaná při posouzení přiměřenosti ve vztahu k nezletilým dětem žalobkyně vyšla ze zprávy Orgánu sociálně právní ochrany dětí Magistrátu města Karlovy Vary (dále jen „OSPOD“) ze dne 7. 6. 2017 a uvedla, že „ze zprávy OSPOD je dále zřejmé, že odvolatelka na své děti prarodičům finančně nepřispívá, ačkoliv má příjem ze zaměstnání, a že jím kupuje oblečení a bere si je na víkend. Výše uvedené skutečnosti svědčí o oslabení vazeb odvolatelky na její děti“, dále ve vztahu nezletilé dceři konstatovala, že „ze zprávy OSPOD je zřejmé, že nezletilá J. i poté, co byla odvolatelka propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, pobývala více než 9 měsíců zejména v péči své babičky, a to v její domácnosti“. Oba správní orgány stran dopadů rozhodnutí do rodinného života žalobkyně citovaly judikaturu Nejvyšší správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 Azs 65/2017 – 31, podle něhož „stěžovatel a jeho rodinní příslušníci budou muset nalézt takovou formu rodinného soužití, která bude možná i za podmínek zrušení stěžovatelova trvalého pobytu. Původcem případných neblahých dopadů této skutečnosti je stěžovatel. Ten si jako cizinec trvale pobývající na území ČR mohl a měl být vědom toho, že i když má nejvyšší stupeň pobytového oprávnění, svým závažným protispolečenským jednáním o něj může přijít.“ 12. Soud má za to, že takto formulované rozhodovací důvody nemohou s ohledem na specifika projednávané věci obstát.

13. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že žalovaná při citaci zprávy OSPOD zcela pominula jednoznačný závěr tohoto orgánu, že „z pohledu OSPOD se matka prokazatelně snaží o vytvoření podmínek pro převzetí nezletilé do své péče. Spolupracuje s orgánem OSPOD. S nezletilou se vídá pravidelně a to i na delší pobyty. Rozhodně nedošlo k přetržení mateřského pouta (zvýrazněno zdejším soudem), a pokud se matka osvědčí a své cíle splní, pak bude orgán SPOD nakloněn změně péče o nezletilou.“ Soud doplňuje, že tento závěr OSPOD byl následně (po vydání napadeného rozhodnutí) potvrzen i rozsudkem opatrovnického soudu, který nezletilou svěřil do péče žalobkyně.

14. Soud má dále za to, že na skutkovou situaci, která je dána v nyní projednávané věci, tj. že žalobkyně osobně pečuje na základě rozhodnutí soudu o dítě v raném věku, které je navíc občanem České republiky, není možné vztáhnout závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu 29. 6. 2017, č. j. 2 Azs 65/2017 – 31, neboť se týkají diametrálně skutkově odlišného případu. Ve věci projednávané Nejvyšším správním soudem šlo o zrušení trvalého pobytu žalobci - občanu Makedonie, přičemž jeho rodina, včetně nezletilých dětí, byla původem rovněž z daného státu (viz bod 27 odůvodnění rozsudku). Za této situace lze jistě předpokládat, že návrat celé rodiny do jejich domovské země je i v případě nezletilých dětí realizovatelný. V nyní projednávané věci si případný přesun nezletilé dcery s žalobkyní do Běloruska, jehož je žalobkyně občanem, lze představit jen stěží, přičemž správní rozhodnutí se touto skutkovou odlišností od výše citované judikatury nijak blíže nezabývají. Nezletilá dcera není občanem Běloruska, ale České republiky, je otázkou, zda a za jakých podmínek by za území daného státu vůbec mohla vstoupit. Pokud by měla nastat druhá alternativa, která při zrušení trvalého pobytu a vycestování žalobkyně ve lhůtě stanovené prvoinstančním rozhodnutím připadá v úvahu, tj. rozdělení matky a její dcery, pak správní orgány nijak nevážily dopad případného odchodu matky do Běloruska na nezletilou (soud zdůrazňuje, že nezletilé je pouhých pět let), když ze zprávy OSPOD je zřejmé, že matka o dceru má zájem a její péče je v nejlepším zájmu nezletilé. Není rovněž jasné, jak by se realizoval kontakt mezi nimi (jenž musí být s ohledem na věk nezletilé vyšší intenzity), když sám prvoinstanční orgán zmiňuje, že z Úmluvy o právech dítěte vyplývá nutnost „zabezpečit pravidelné osobní kontakty.“ 15. V navazujícím správním řízení budou muset správní orgány zcela konkrétně uvést, jakým způsobem má být řešeno případné rozdělení a dálkový styk žalobkyně a její nezletilé dcery ve světle zprávy OSPOD, případně podrobně popsat, co se bude dít s nezletilým občanem České republiky v Bělorusku za situace, v níž by nezletilá následovala svou matku, a zda takový postup není v rozporu s ochranou nezletilé.

16. Soud závěrem doplňuje, že při hodnocení dopadů rozhodnutí do vztahu mezi žalobkyní a jejími dětmi nepostačuje prostý argument (obsažený ve správních rozhodnutích obou stupňů), že zrušení trvalého pobytu nepředstavuje zákaz styku s dětmi. Dané tvrzení je jistě pravdivé, platí však, že správní orgány jsou zároveň povinny zamýšlet se nad tím, jaká situace v důsledku zrušení trvalého pobytu v konkrétním případu vznikne, neboť pouze pak mohou dostát požadavku obsaženém v § 77 zákona o pobytu cizinců a vážit, zda dopad této situace je ve vztahu k rodinnému životu cizince s ohledem na specifika věci přiměřený.

17. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

VII. Náklady řízení

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., dle kterého má právo na náhradu nákladů řízení žalobkyně, jež měla ve věci plný úspěch. Žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů spočívajících v zaplaceném soudním poplatku za žalobu (3.000 Kč), v odměně za tři úkony právní služby v plné výši, tj. 3.100 Kč/úkon, kterými se rozumí převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé a účast na jednání konaném před soudem, a náhradě hotových výdajů za tři úkony právní služby v paušální výši 300 Kč/úkon podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále v dani z přidané hodnoty, kterou bude advokát povinen odvést z odměny a náhrad podle zákona o dani z přidané hodnoty, ve výši 2.142 Kč. Celková výše přiznané náhrady nákladů řízení tedy činí 15.342 Kč. Žalované bylo určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a byla jí stanovena pariční lhůta, již soud vzhledem k možnostem žalované platbu realizovat považuje za přiměřenou.

Poučení