57 A 46/2021 – 54

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce, soudce Mgr. Alexandra Krysla a soudce Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobkyně: T. T. H. V., narozena dne X, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, pobytem v ČR P., zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00 Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 14. 1. 2021, č. j. MV–198119–3/SO–2020, a ze dne 19. 3. 2021, č. j. MV–18141–4/SO–2021 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2021, č. j. MV–198119–3/SO–2020 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 3. 2021, č. j. MV–18141–4/SO–2021 se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 15 342 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Marka Sedláka, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věcí a rekapitulace průběhu správních řízení A) Žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2021, č. j. MV–198119–3/SO–2020 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 10. 2. 2021 (dále jen „žaloba č. 1“), podanou dne 12. 2. 2021 u Krajského soudu v Plzni (dále jen „soud“), domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2021, č. j. MV–198119–3/SO–2020 (dále jen „napadené rozhodnutí č. 1“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto její odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 31. 10. 2020, č. j. OAM–26571–40/ZM–2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí č. 1“), kterým byla podle § 46 odst. 6 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců zamítnuta žádost žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty z důvodu, že pobyt žalobkyně na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání na pracovní pozici uvedené v žádosti o vydání zaměstnanecké karty není v zájmu České republiky.

2. Ze správního spisu soud zjistil následující průběh správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí č. 1 a které soud považuje za vhodné zrekapitulovat v částech relevantních pro posouzení předmětné věci.

3. Žalobkyně podala dne 26. 4. 2019 u Velvyslanectví ČR v Hanoji (dále též jen „velvyslanectví“) žádost o vydání zaměstnanecké karty z důvodu dle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců, když hodlala být zaměstnána u zaměstnavatele KS–Europe s. r. o., sídlem Komenského 598, 332 03 Šťáhlavy, IČO: 63990474 na pozici dělník ve výrobě, přičemž se jednalo o volné pracovní místo uvedené v Centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty. Žalobkyně mezi přílohami k žádosti předložila i plnou moc ze dne 25. 4. 2019 pro paní T. T. T. T., narozenou dne X, kterou zmocnila k zastoupení na Zastupitelském úřadě České republiky v Hanoji (tj. velvyslanectví) při osobním podání žádosti o vízum a žádosti o povolení k pobytu, konkrétně aby byla přítomna společně se žalobkyní v průběhu celého úkonu a při veškerých jednáních s tím souvisejících. Dále předložila i plnou moc ze dne 25. 4. 2019 pro Mgr. Marka Sedláka, advokáta k zastupování ve všech věcech s výjimkou těch úkonů, ke kterým zmocnila paní T. T. T. T.. Velvyslanectví vystavilo potvrzení o přijetí předmětné žádosti, na němž je vyznačeno převzetí potvrzení dne 26. 4. 2019 a podpis žalobkyně. Žádost společně s přílohami byla velvyslanectvím postoupena prvostupňovému orgánu přípisem ze dne 29. 4. 2019 (datum přijetí žádosti prvostupňovým orgánem je vyznačeno 6. 5. 2019).

4. Prvostupňový orgán provedl dne 12. 11. 2019 záznam do spisu, že podkladem pro rozhodnutí jsou také písemnosti, které jsou dle § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců uchovávány odděleně mimo spis. Šlo o informace správního orgánu č. j. V211–36/2017–OAM (Úřad vlády ČR vedl pod č. j.: V202/2018) a dále o informace č. j. V211–21/2017–OAM, D153/2019–OAM a D154/2019 OAM poskytnuté Policií ČR, Národní centrálou proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen „NCOZ“). Prvostupňový orgán informoval žalobkyni, že z utajovaných písemností vyplývá, že pobyt žalobkyně na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání není v zájmu České republiky, a to vzhledem ke skutečnostem a rizikům popsaným v těchto podkladech. Prvostupňový orgán dále založil do správního spisu usnesení vlády ČR č. 474 ze dne 18. 7. 2018 (dále jen „usnesení vlády č. 474“), kterým vláda (i) vzala na vědomí informace obsažené v části III: materiálu č. j. V202/20218 – Imigrace do České republiky z Vietnamu – shrnutí situace a bezpečnostních rizik, a (ii) uložila ministru vnitra s účinností ode dne schválení tohoto usnesení omezit na velvyslanectví náběr žádostí o dlouhodobá pobytová oprávnění pouze na žádosti za účelem sloučení rodiny, studia a vědeckého výzkumu a dále na žádosti podávané na základě schválených migračních projektů.

5. Prvostupňový orgán rozhodnutím ze dne 27. 11. 2019, č. j. OAM–26571–13/ZM–2019 žádost žalobkyně zamítl a zaměstnaneckou kartu s odkazem na § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců nevydal s odůvodněním, že pobyt žalobkyně na území není v zájmu České republiky. Na základě odvolání žalobkyně bylo rozhodnutí prvostupňového orgánu přezkoumáno odvolacím orgánem (žalovanou), který svým rozhodnutím ze dne 25. 2. 2020, č. j. MV–185863–4/SO–2019 uvedené rozhodnutí prvostupňového orgánu zrušil a věc vrátil prvostupňovému orgánu k novému projednání. Důvodem pro zrušení rozhodnutí byla jeho nezákonnost, resp. nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, když utajované informace neodpovídaly požadavku judikatury na přezkoumatelnost, neboť nebyly podloženy konkrétními podklady či důkazy ani nebyl proveden výslech žalobkyně za účelem ověření jejich věrohodnosti.

6. Prvostupňový orgán usnesením ze dne 26. 3. 2020 správní řízení přerušil do doby ukončení vyhlášeného nouzového stavu, příp. do konce platnosti jmenovaného krizového opatření. Žalobkyně (společně s dalšími osobami, zastoupenými stejným právním zástupcem) podala proti usnesení o přerušení řízení odvolání. Vyrozuměním ze dne 18. 5. 2020 prvostupňový orgán informoval žalobkyni o pokračování v řízení o její žádosti. Odvolání žalobkyně proti usnesení prvostupňového orgánu o přerušení řízení bylo rozhodnutím žalované ze dne 28. 5. 2020 zamítnuto a napadené prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

7. Dne 21. 5. 2020 prvostupňový orgán provedl záznam do spisu, že podkladem pro rozhodnutí jsou také písemnosti, které jsou dle § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců uchovávány odděleně mimo spis. Nad rámec již dříve uvedených utajených informací byla nově doplněna informace D181/2019–OAM poskytnutá od NCOZ. Prvostupňový orgán opět informoval žalobkyni, že z utajovaných informací vyplývá, že její pobyt na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání není v zájmu České republiky, a to vzhledem ke skutečnostem a rizikům popsaným v těchto podkladech.

8. Prvostupňový orgán rozhodnutím ze dne 11. 6. 2020, č. j. OAM–26571–27/ZM–2019 žádost žalobkyně opětovně zamítl a zaměstnaneckou kartu opět nevydal s odkazem na § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců a s odůvodněním, že pobyt žalobkyně na území není v zájmu České republiky. Na základě odvolání žalobkyně bylo napadené rozhodnutí prvostupňového orgánu opět přezkoumáno žalovanou, která svým rozhodnutím ze dne 11. 9. 2020, č. j. MV–115735–3/SO–2020 uvedené rozhodnutí prvostupňového orgánu opět zrušila a věc vrátila prvostupňovému orgánu k novému projednání. Důvodem pro zrušení rozhodnutí byla opět jeho nezákonnost, resp. nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, když utajované informace ani po doplnění neodpovídaly požadavku judikatury na přezkoumatelnost z hlediska individualizace konkrétního případu.

9. Prvostupňový orgán poté učinil součástí správního spisu článek ze zpravodajského portálu idnes.cz s nadpisem „Hackeři prolomili systém na udělování víz do ČR, vydělali stovky milionů“ ze dne 16. 10. 2018 a dále článek ze zpravodajského portálu seznamzpravy.cz s nadpisem „Hackeři z Česka prolomili vízový systém pro Vietnamce. Vydělali 750 milionů“ Hackeři prolomili systém na udělování víz do ČR, vydělali stovky milionů“ ze dne 25. 11. 2019. Dále byla do správního spisu založena jako podklad pro rozhodnutí část výroční zprávy Bezpečnostní informační služby za rok 2018 pod nadpisem „Organizovaný zločin“, v níž se mj. uvádí, že v září 2018 kriminalisté sekce organizovaného zločinu NCOZ zadrželi osm cizích státních příslušníků původem z Ruské federace a Vietnamské socialistické republiky, kteří jsou důvodně podezřelí z organizování trestné činnosti, která souvisí s podáváním žádostí o udělení pobytových oprávnění na území České republiky ze strany občanů Vietnamské socialistické republiky.

10. Dne 15. 10. 2020 prvostupňový orgán provedl další záznam do spisu, že podkladem pro rozhodnutí jsou také písemnosti, které jsou dle § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců uchovávány odděleně mimo spis. Nad rámec již dříve uvedených utajovaných informací byla nově doplněna informace prvostupňového orgánu V89/2020–OAM. Prvostupňový orgán opět informoval žalobkyni, že z utajovaných informací vyplývá, že její pobyt na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání není v zájmu České republiky, a to vzhledem ke skutečnostem a rizikům popsaným v těchto podkladech.

11. V návaznosti na výzvu prvostupňového orgánu žalobkyně podala dne 22. 10. 2020 vyjádření k podkladům pro rozhodnutí, kde mj. poukázala na to, že ve správním spisu jsou jako nové podklady pro rozhodnutí založeny články ze zpravodajských portálů a část výroční zprávy Bezpečnostní informační služby [specifikováno výše – pozn. soudu], přičemž namítla, že svou žádost podala dávno poté, co bylo provozování systému Visapoint a telefonické linky ukončeno, a v době, kdy osoby, kterých se týkají články, byly ve vazbě, a dále že žalobkyně svou žádost podala pomocí právního zástupce, aniž by k jejímu podání byla registrována v systému Visapoint nebo jiném objednacím systému.

12. Dne 31. 10. 2020 prvostupňový orgán vydal prvostupňové rozhodnutí č. 1, kterým žádost žalobkyně opět (již potřetí) zamítl a zaměstnaneckou kartu opět nevydal s odkazem na § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 30. 7. 2019) a s tím, že pobyt žalobkyně na území není v zájmu České republiky. Prvostupňový orgán své rozhodnutí zdůvodnil zejména tím, že ve vztahu k žalobkyni spočívá důvod, proč její pobyt není v zájmu ČR, v rizicích, které jsou důsledkem organizovaného zločinu, přičemž ale upřesnila, že z žádné z utajovaných informací (ani posledně doplněné informace V89/2020–OAM) nevyplývá, že by žalobkyně byla sama členem organizované skupiny či zločinecké skupiny. Dle prvostupňového orgánu se informace V89/2020–OAM vztahuje jmenovitě i k žalobkyni a opírá se o konkrétní zdroje informací. Prvostupňový orgán dále odkázal na utajované informace získané od NCOZ, které se týkají určité skupiny cizinců (nikoli však žalobkyně), přičemž je dává do souvislosti s informacemi ze sdělovacích prostředků a zprávy Bezpečnostní informační služby, které učinil součástí správního spisu z důvodu celého kontextu. Prvostupňový orgán uvedl, že je nadbytečné polemizovat s námitkami žalobkyně, které uvedla v souvislosti s informacemi o článcích z internetu a zprávou Bezpečnostní informační služby, tudíž se ani nevyjádřil k námitce žalobkyně, že tato svou žádost podala pomocí právního zástupce, aniž by k jejímu podání byla registrována v systému Visapoint nebo jiném objednacím systému, a navíc dávno poté, co bylo provozování systému Visapoint a telefonické linky ukončeno, a v době, kdy osoby, kterých se týkají články, byly ve vazbě.

13. Odvoláním ze dne 10. 11. 2020 žalobkyně napadla prvostupňové rozhodnutí č. 1, když mezi odvolacími námitkami je i námitka, že není přezkoumatelné, proč prvostupňový orgán zařadil do správního spisu jako podklady pro rozhodnutí články z internetu a část zprávy Bezpečnostní informační služby informující o odhalení organizované skupiny cizinců páchajících trestnou činnost v souvislosti s registracemi prostřednictvím Visapoint a následnými telefonickými a e–mailovými registracemi, resp. jaký tyto informace mají mít kontext se žádostí žalobkyně, a to zvlášť za situace, kdy žalobkyně svoji žádost podala až poté, co systém Visapoint a další objednací systémy přestaly být užívány k umělému maximálnímu omezování počtu přijímaných žádostí.

14. Předmětným napadeným rozhodnutím č. 1 žalovaná odvolání žalobkyně zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná mj. uvedla, že si od NCOZ vyžádala doplnění utajovaných informací a k této své žádosti obdržela utajovanou informaci vedenou pod č. j. V80/2020–SO, která je zpřesněním a doplněním všech vyhotovených utajovaných informací pořízených v průběhu předmětného správního řízení. V návaznosti na to žalovaná konstatovala, že prvostupňové rozhodnutí je, a to především s ohledem na obsah aktuálních utajovaných informací, dostatečně věrohodné a individualizované ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobkyně, plně přezkoumatelné a v souladu s § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná dále k námitce žalobkyně uvedla, že skutečnost, že systém Visapoint nebyl v době podání žádosti žalobkyně využíván, nemá žádný vliv na zjištění prvostupňového orgánu o „spojení“ žalobkyně s organizovaným zločinem. B) Žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 3. 2021, č. j. MV–18141–4/SO–2021 15. Žalobkyně se dále žalobou ze dne 7. 4. 2021(dále jen „žaloba č. 2“), podanou téhož dne u soudu, domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 19. 3. 2021, č. j. MV–18141–4/SO–2021 (dále jen „napadené rozhodnutí č. 2“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto její odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 5. 1. 2021, č. j. OAM–67983–10/ZM–2020 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí č. 2“), kterým byla podle § 46 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců zamítnuta žádost žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty z důvodu, že pobyt žalobkyně na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání na pracovní pozici uvedené v žádosti o vydání zaměstnanecké karty není v zájmu České republiky.

16. K žalobě č. 2 soud ze správního spisu zjistil následující průběh správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí č. 2 a které soud považuje za vhodné zrekapitulovat v částech relevantních pro posouzení předmětné věci.

17. Žalobkyně se zaregistrovala v systému Visapoint k podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem podnikání, ačkoli jejím záměrem bylo podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Při osobní návštěvě velvyslanectví dne 11. 10. 2017 předala pověřenému pracovníku velvyslanectví namísto žádosti o dlouhodobé vízum za účelem podnikání žádost o zaměstnaneckou kartu spolu s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání. Žádost o zaměstnaneckou kartu velvyslanectví vyhodnotilo jako nepřijatelnou, neboť si žalobkyně nesjednala termín k podání takovéto žádosti a žádost tak nebyla podána osobně. Usnesením ze dne 8. 11. 2017, č. j. 3378/2017–HANOI–IIa, velvyslanectví zamítlo žádost o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, kterou podala žalobkyně dne 11. 10. 2017, a v důsledku zamítnutí žádosti o upuštění od osobního podání zastavilo podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců řízení o žádosti žalobkyně o zaměstnaneckou kartu podané dle 11. 10. 2017. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně rozklad. Rozhodnutím ze dne 12. 12. 2017, č. j. 122589/2017–OPL, ministr zahraničních věcí rozklad žalobkyně zamítl a rozkladem napadené usnesení potvrdil. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně ke zdejšímu soudu žalobu, o níž soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 30 A 63/2018 – 93 rozhodl tak, že obě napadená správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně pak usnesením ministra zahraničních věcí ze dne 2. 6. 2020, č. j. 105082–11/2020–OPL bylo řízení o rozkladu zastaveno a věc se vrátila velvyslanectví k novému projednání. Poté bylo usnesením velvyslanectví ze dne 13. 8. 2020, č. j. 1938–1/2020–HANOKO žádosti žalobkyně o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu dle § 169 odst. 3 zákona o pobytu cizinců vyhověno a předmětná žádost podaná žalobkyní dne 11. 10. 2017 byla akceptována s tím, že správní orgán s odkazem na 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců uvedl, že řízení o této žádosti bylo zahájeno dnem, kdy byla žádost doručena zastupitelskému úřadu, tj. 11. 10. 2017.

18. Na základě výzvy k odstranění vad podání (obsažené v usnesení velvyslanectví ze dne 13. 8. 2020, č. j. 1938–1/2020–HANOKO) žalobkyně dne 20. 10. 2020 svou žádost doplnila o požadované listiny. Doložila, že hodlala být zaměstnána u zaměstnavatele AMEPOL Capital s. r. o., sídlem Borská 1045/40, 301 00 Plzeň, IČO: 04497601 na pozici operátor výroby, přičemž se jednalo o volné pracovní místo uvedené v Centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty. Žádost společně s přílohami byla velvyslanectvím postoupena prvostupňovému orgánu přípisem ze dne 9. 11. 2020 (datum přijetí žádosti prvostupňovým orgánem je vyznačeno 13. 11. 2020).

19. Prvostupňový orgán provedl dne 11. 12. 2020 záznam do spisu, že podkladem pro rozhodnutí jsou také písemnosti, které jsou dle § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců uchovávány odděleně mimo spis. Šlo o informace správního orgánu č. j. V211–36/2017–OAM (Úřad vlády ČR vedl pod č. j.: V202/2018), V89/2020–OAM a dále o informace č. j. V211–21/2017–OAM, D153/2019–OAM a D154/2019 OAM a D181/2019–OAM poskytnuté Policií ČR, Národní centrálou proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen „NCOZ“). Prvostupňový orgán informoval žalobkyni, že z utajovaných informací vyplývá, že pobyt žalobkyně na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání není v zájmu České republiky, a to vzhledem ke skutečnostem a rizikům popsaným v těchto podkladech.

20. Prvostupňový orgán dále založil do správního spisu usnesení vlády ČR č. 474 a rovněž učinil součástí správního spisu článek ze zpravodajského portálu idnes.cz s nadpisem „Hackeři prolomili systém na udělování víz do ČR, vydělali stovky milionů“ ze dne 16. 10. 2018 a dále článek ze zpravodajského portálu seznamzpravy.cz s nadpisem „Hackeři z Česka prolomili vízový systém pro Vietnamce. Vydělali 750 milionů“ Hackeři prolomili systém na udělování víz do ČR, vydělali stovky milionů“ ze dne 25. 11. 2019. Dále byla do správního spisu založena jako podklad pro rozhodnutí část výroční zprávy Bezpečnostní informační služby za rok 2018 pod nadpisem „Organizovaný zločin“ obsahující informaci o tom, že v září 2018 kriminalisté sekce organizovaného zločinu NCOZ zadrželi osm cizích státních příslušníků podezřelých z organizování trestné činnosti, která souvisí s podáváním žádostí o udělení pobytových oprávnění na území České republiky ze strany občanů Vietnamské socialistické republiky.

21. Dne 5. 1. 2021 prvostupňový orgán vydal prvostupňové rozhodnutí č. 2, kterým žádost žalobkyně ze dne 11. 10. 2017 (jak je patrné z výrokové části prvostupňového rozhodnutí) zamítl a zaměstnaneckou kartu nevydal s odkazem na § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 30. 7. 2019) a s tím, že pobyt žalobkyně na území není v zájmu České republiky. Prvostupňový orgán své rozhodnutí zdůvodnil zejména tím, že ve vztahu k žalobkyni spočívá důvod, proč její pobyt není v zájmu ČR, v rizicích, které jsou důsledkem organizovaného zločinu, přičemž ale upřesnila, že z žádné z utajovaných informací (ani posledně doplněné informace V89/2020–OAM) nevyplývá, že by žalobkyně byla sama členem organizované skupiny či zločinecké skupiny. Dle prvostupňového orgánu se informace V89/2020–OAM vztahuje jmenovitě i k žalobkyni a opírá se o konkrétní zdroje informací. Prvostupňový orgán dále odkázal na utajené informace získané od NCOZ, které se týkají určité skupiny cizinců (nikoli však žalobkyně), přičemž je dává do souvislosti s informacemi ze sdělovacích prostředků a zprávy Bezpečnostní informační služby, které učinil součástí správního spisu z důvodu celého kontextu.

22. Odvoláním ze dne 11. 1. 2021 žalobkyně napadla prvostupňové rozhodnutí č. 2, když mezi odvolacími námitkami je i námitka, že není přezkoumatelné, proč prvostupňový orgán zařadil do správního spisu jako podklady pro rozhodnutí články z internetu a část zprávy Bezpečnostní informační služby informující o odhalení organizované skupiny cizinců páchajících trestnou činnost v souvislosti s registracemi prostřednictvím Visapoint a následnými telefonickými a e–mailovými registracemi, resp. jaký tyto informace mají mít kontext se žádostí žalobkyně, když ta svou žádost podala pomocí právního zástupce, aniž by k jejímu podání byla registrována v systému Visapoint nebo jiném objednacím systému, a to zvlášť za situace, kdy žalobkyně svoji žádost podala až poté, co systém Visapoint a další objednací systémy přestaly být užívány k umělému maximálnímu omezování počtu přijímaných žádostí.

23. Předmětným napadeným rozhodnutím č. 2 žalovaná odvolání žalobkyně zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná mj. uvedla, že si od NCOZ vyžádala doplnění utajovaných informací a k této své žádosti obdržela utajovanou informaci vedenou pod č. j. V80/2020–SO, která je zpřesněním a doplněním všech vyhotovených utajovaných informací pořízených v průběhu předmětného správního řízení. V návaznosti na to žalovaná konstatovala, že prvostupňové rozhodnutí je, a to především s ohledem na obsah aktuálních utajovaných informací, dostatečně věrohodné a individualizované ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobkyně, plně přezkoumatelné a v souladu s § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná dále k námitce žalobkyně uvedla, že skutečnost, že systém Visapoint nebyl v době podání žádosti žalobkyně využíván, nemá žádný vliv na zjištění prvostupňového orgánu o „spojení“ žalobkyně s organizovaným zločinem.

II. Obsah podaných žalob

24. Vzhledem k tomu, že žalobní námitky i argumentace obsažené v žalobě č. 1 a v žalobě č. 2 jsou shodné, soud níže rekapituluje obsah obou žalob společně.

25. Žalobkyně v podaných žalobách shodně navrhla, aby soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k novému projednání a rozhodnutí, a to z následujících důvodů.

26. Žalobkyně úvodem namítla, že v jejím případě bylo negativně rozhodnuto výlučně na základě utajovaných informací, o nichž jí nebyly poskytnuty ani ty nejzákladnější údaje, které by jí umožnily využití jeho práv, zejména práva na spravedlivý proces. Žalobkyně uznala, že v některých případech dochází ke kolizi mezi zájmem zajištění spravedlivého procesu a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. V takových případech je třeba zajistit rovnováhu mezi těmito dvěma legitimními zájmy. Správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích tuto rovnováhu vůbec nehledaly. V podstatě pouze uvedly, že pokud nějaký podklad obsahuje utajované informace, nemá žalobkyně právo o tomto podkladu zjistit ani základní údaje, které by jí umožnily alespoň v minimální míře reagovat a chránit v řízení své zájmy. V projednávané věci došlo k utajení veškerých podstatných informací, na základě kterých bylo rozhodováno. Pokud právní zástupce žalobkyně v průběhu řízení podával vyjádření nebo opravné prostředky, nezbývalo mu, než „střílet naslepo“, protože v průběhu řízení nikdy nebylo konkrétně objasněno, proč pobyt žalobkyně není v zájmu České republiky. Nebylo žalobkyni sděleno ani v obecné míře, která neohrožuje utajení informací, z jakých poznatků a důkazů přitom správní orgány vycházely a co je jejich obsahem.

27. Ke zmínce žalované, že v rámci odvolacího řízení opatřila nový a klíčový podklad pro vydání rozhodnutí, žalobkyně namítala, že jí žalovaná vůči tomuto novému podkladu neumožnila uplatnění práva na vyjádření podle § 36 odst. 3 správního řádu a s tím souvisejícího práva navrhovat důkazy. Ačkoli se jedná o utajovanou informaci, která je uchovávána mimo spis, měla být žalobkyně před vydáním rozhodnutí žalovanou upozorněna na její existenci. Žalobkyně měla pochybnosti o věrohodnosti a zákonném způsobu pořízení informací, které NCOZ v utajeném režimu v této věci správním orgánům poskytl. Vzhledem k tomu, co o obsahu této nové utajované informace žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, žalobkyně by ve vyjádření minimálně navrhovala doplnění této informace o sdělení, zda NCOZ při jejím poskytnutí vycházel z konkrétního trestního spisu, a pokud ano, žádala by o uvedení spisových značek těchto trestních spisů a o sdělení, zda informace z těchto spisů byly již co do pravdivosti a zákonnosti pořízení potvrzeny pravomocným rozsudkem trestního soudu, nebo zda se jedná pouze o názory NCOZ, které doposud soud v hlavním líčení neprověřoval. Žalobkyně by mohla učinit i další vyjádření a důkazní návrhy, obdobně jako to učinila velmi podrobně ve svých vyjádřeních k podkladům pro rozhodnutí před správním orgánem I. stupně. Jedná se o takovou vadu řízení, která je důvodem pro zrušení rozhodnutí soudem. Žalobkyně rovněž namítla, že ve spise se nenachází žádný záznam o tom, jak žalovaná doplněnou utajovanou informaci pořídila, resp. že tento podklad existuje.

28. Žalobkyně dále namítala, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu. Právnímu zástupci žalobkyně je z vlastní činnosti i z činnosti dalších advokátů známo, že zcela shodně je na základě shodných utajovaných informací rozhodováno řádově ve stovkách případů žádostí o zaměstnanecké karty občanů Vietnamu, kteří tyto žádosti podali v zahraničí a na jejich vyřízení čekají, je mu však rovněž známo, že na základě těchto utajovaných informací není shodně rozhodováno i o žádostech o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty občanů Vietnamu, kteří již na území České republiky pobývají. Tito žadatelé o prodloužení zaměstnanecké karty přitom svoje žádosti o zaměstnaneckou kartu podávali ve stejném období, za stejných podmínek a často dokonce ke stejným zaměstnavatelům jako žalobkyně a další občané Vietnamu, avšak bylo jim vyhověno dříve, než prvostupňový orgán začal na žádosti uplatňovat utajované informace. Pokud však správní orgány v těchto případech nepostupují shodně jako v případě žalobkyně, jedná se o porušení ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu. Žalobkyně proto uzavřela, že pokud obsah utajovaných informací není dostatečným podkladem pro zamítnutí žádostí o prodloužení zaměstnanecké karty občana Vietnamu, nemůže být dostatečným podkladem ani pro zamítnutí její žádosti o vydání zaměstnanecké karty.

29. Žalobkyně též namítala, že prvostupňový orgán ani žalovaná k podkladům obsahujícím utajované informace neuvedly žádné doprovodné informace. Správní orgány neuvádějí ani způsob vzniku těchto podkladů a jak je pořídily, což by žalobkyni umožnilo posoudit jejich zákonnost a použitelnost ve smyslu § 51 odst. 1 a § 2 odst. 1, 2 správního řádu. Pořizování podkladů pro rozhodnutí a pořizování důkazů je úřední činností, která je upravena zákonem a musí být písemně zachycena ve spise, bez ohledu na to, že takto pořízené podklady nebo důkazy obsahují utajované informace. Pokud podklady obsahující údajné utajované informace jsou výsledkem dokazování, musí být přezkoumatelné, že důkazy byly prováděny postupem odpovídajícím § 51 a násl. správního řádu. Žalobkyně namítala, že odůvodnění napadeného rozhodnutí tyto údaje neobsahuje a je proto nepřezkoumatelné. Žalobkyně má právo vyjádřit se k zákonnosti získání a provedení důkazů, které jsou podklady pro vydání rozhodnutí, a proto tyto údaje musejí být zachyceny ve spisu, což prvostupňový orgán a žalovaná ani u jedné utajované informace neučinily.

30. Žalobkyně citovala pasáže prvostupňového rozhodnutí, z nichž dovodila, že prvostupňový orgán k její osobě nemá žádné konkrétní informace, že by měla mít nějaké sklony k porušování zákona. Prvostupňový orgán sice naznačuje jakési spojení žalobkyně s organizovaným zločinem, na druhou stranu však zdůrazňuje, že k žalobkyni osobně žádné negativní poznatky neexistují. Rozhodnutí prvostupňového orgánu se proto jeví jako nedůvodné z hlediska závěru, že pobyt žalobkyně není v zájmu České republiky. Žalovaná pak v napadeném rozhodnutí uvedla, že nově doplněné utajované informace jsou ve vztahu k osobě účastníka řízení dostatečně konkretizovány. Žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí. Pokud správní orgány obou stupňů uvádějí, že existuje jakési spojení žalobkyně s organizovaným zločinem, není zřejmé, proč toto její údajné spojení nespecifikovaly přesněji tak, aby měla možnost se k tomu vyjádřit a popřípadě navrhnout důkazy ve svůj prospěch. Žalobkyně citovala z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 4 As 108/2013 – 69, z něhož dovodila, že podle Nejvyššího správního soudu je třeba, aby sama žalobkyně vyvíjela činnost v rozporu se zájmy ČR. Nepostačuje jakési nespecifikované spojení žalobkyně s organizovaným zločinem, ale je třeba, aby z utajovaných informací vyplývalo, že pobyt žalobkyně je neslučitelný se zájmy ČR. To ovšem z napadeného rozhodnutí nevyplývá.

31. Žalobkyně dále poukázala na to, že ve správním spise se jako podklady pro rozhodnutí nacházejí část textu výroční zprávy BIS za rok 2018 a dva články autora Vojtěcha Blažka, stažené z internetu. Tyto podklady se týkají registrace v systému Visapoint a registrace prostřednictvím telefonní linky k podání žádosti o pobytové oprávnění na Velvyslanectví ČR v Hanoji. Dále se týkají trestního řízení, které je v souvislosti s těmito registracemi v současnosti vedeno. Žalobkyně již v odvolání namítala, že ze spisu ani z prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, jak tyto podklady souvisejí s její věcí. Proto se k nim nemohla informovaně vyjádřit a reagovat na ně v odvolání. Žalobkyně namítla, že není přezkoumatelné, proč tyto podklady prvostupňový orgán do spisu zařazoval a jaký mají význam pro její žádost o zaměstnaneckou kartu. Žalovaná k tomu v napadeném rozhodnutí uvedla, že „považuje obsah utajovaných informací v souvislosti s ostatními podklady pro vydání rozhodnutí (usnesením vlády České republiky č. 474, výňatkem z výroční zprávy BIS z roku 2018 týkající se terorismu a organizovaného zločinu a informacemi ze sdělovacích prostředků), za dostatečně přesvědčivý a věrohodný pro zamítnutí žádosti účastníka řízení z důvodu, že jeho pobyt na území není v zájmu České republiky.“ Na jiném místě ovšem žalovaná uvedla, že se k námitkám ohledně zpráv z tisku a výňatku z výroční zprávy BIS s ohledem na obsah nových utajovaných informací nemůže blíže vyjádřit. Tento postup je dle žalobkyně v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu. Správní orgán se nemůže vyhnout hodnocení podkladů, které jsou zařazeny ve spise a neobsahují utajované informace s odůvodněním, že existují jiné podklady, uchovávané mimo spis. Žalobkyně proto namítla, že ke zprávě BIS a zprávám z tisku, které byly podklady pro vydání rozhodnutí, měl prvostupňový orgán i žalovaná uvést úvahy, kterými se řídily při jejich hodnocení.

32. V reakci na zmínku prvostupňového orgánu o usnesení vlády č. 474 žalobkyně uvedla, že vláda nemá žádnou kompetenci zasahovat do individuálního správního řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu. Žalobkyně uvedla důvody, pro které měla uvedené usnesení vlády za irelevantní. V dané souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2019, č. j. 1 Azs 56/2019 – 50 a č. j. 1 Azs 2/2019 – 54 s tím, že vláda k takovému rozhodnutí neměla kompetenci a překročila svoji pravomoc, a namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a dále nezákonnou retroaktivní aplikaci daného usnesení vlády na případ žalobkyně.

33. Žalobkyně dále namítala nepřezkoumatelnost materiálních důvodů utajování obsahu podkladů pro rozhodnutí. Nemohla se proto vyjádřit k tomu, zda jsou utajovány v souladu se zákonem a uplatnit v tomto směru svá procesní práva. Podle žalobkyně k utajení informace musí existovat materiální důvod, který musí být žalobkyni sdělen, což umožní ochranu před libovůlí správního orgánu. Namítla, že je nepřezkoumatelné, zda tyto informace, o kterých správní orgán tvrdil, že jsou utajované, jsou skutečně utajovanými informacemi ve smyslu zákonné definice a zda tedy použití § 169m odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců bylo v souladu se zákonem. Pokud jsou informace obsažené v podkladech pro rozhodnutí pouze formálně označeny stupněm utajení „Vyhrazené“ nebo „Důvěrné“, ale přitom materiální podmínky tohoto stupně utajení nesplňují, nejedná se o informace utajované v souladu s právními předpisy. Žalobkyně dále namítala, že odůvodnění rozhodnutí je nepřezkoumatelné rovněž z toho důvodu, že neobsahuje jakékoli údaje o tom, že by předmětné informace byly uvedeny v seznamu utajovaných informací ve smyslu zákonné definice utajovaných informací uvedené v § 2 písm. a) zákona o ochraně utajovaných informací. K postupu prvostupňového orgánu a žalované, kdy je odkazováno na formální označení informací jako „utajené“, existuje judikatura Nejvyššího správního soudu týkající se bezpečnostních prověrek a práva na informace, která takový postup označuje za nezákonný. I když se tato judikatura nevztahuje přímo na ustanovení § 169m zákona o pobytu cizinců, je možno ji vztáhnout i na věc žalobkyně. Žalobkyně v dané souvislosti poukázala též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) řešící otázku práva přístupu k utajovaným informacím a práva sdělení důvodů pro vyhoštění cizince, které mají původ v utajovaných informacích. Poukázala též na test přípustnosti omezení procesních práv cizince plynoucí z citované judikatury ESLP. Aplikováno na případ žalobkyně to podle jejího názoru znamená, že prvostupňové i napadené rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Odůvodnění rozhodnutích sice obsahovala zmínku o jejím údajném sepjetí s organizovaným zločinem, které přináší riziko pro žalobkyni samotnou i pro společnost, nicméně se jedná o nekonkrétní tvrzení, ze kterého není možné zjistit, jaké jsou skutečné a relevantní skutkové okolnosti odůvodňující závěr o bezpečnostním riziku. Podle názoru žalobkyně je nezbytné, aby se dozvěděla relevantní skutkové okolnosti, neboť jenom tak se bude schopna účinně bránit. S ohledem na uvedené žalobkyně dovodila, že napadeným rozhodnutím žalované došlo k porušení její práva na spravedlivý proces.

34. Žalobkyně závěrem v obou případech navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, a dále aby uložil žalované povinnost vůči žalobkyni k náhradě nákladů řízení.

III. Vyjádření žalované k žalobám

35. Žalovaná předložila soudu ve vztahu k žalobě č. 1 své vyjádření ze dne 13. 4. 2021 a ve vztahu k žalobě č. 2 své vyjádření ze dne 10. 5. 2021, přičemž obě vyjádření jsou shodná. Soud proto také rekapituluje obsah obou vyjádření společně.

36. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, když v prvé řadě odkázala na obsah svého spisu a na odůvodnění prvostupňového i napadeného rozhodnutí. Žalovaná poukázala na jí citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, z něhož dovodila, že sama skutečnost, že žalobkyně neměla přístup k obsahu utajovaných informací, není v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Garantem ochrany práv účastníka řízení je v takovém případě nezávislý soud, jenž zajistí, aby správní orgány institutu utajovaných informací nezneužily.

37. Žalovaná dále uvedla, že utajovaná informace č. j. V80/2020–SO byla žalovanou vedena odděleně mimo spis, a nestala se tedy jeho součástí. K charakteru a povaze nově doplněné utajované informace a v té souvislosti k její přezkoumatelnosti žalovaná konstatovala, že podle § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců má být v odůvodnění rozhodnutí, jehož podkladem jsou utajované informace, pouze identifikována utajovaná informace a stupeň jejího utajení. Správní orgán tudíž nemá povinnost popsat, jakým způsobem byla informace získána, ani jakou má povahu. Ze zákona rovněž nevyplývá, že by bylo povinností správního orgánu učinit součástí spisového materiálu listiny, z nichž by bylo zřejmé, jakým způsobem předmětné informace získal. Žalovaná též uvedla, že zmocněný zástupce u ní podal žádost o poskytnutí informace, jejímž předmětem byla právě žádost o poskytnutí utajované informace vedené pod č. j. V80/2020–SO. V řízení o této žádosti bylo žalovanou a následně i ministrem vnitra potvrzeno, že zmocněný zástupce není oprávněn se s utajovanou informací seznámit z důvodu, že nemá k požadované utajované informaci oprávněný přístup, neboť neprokázal, že je osobou oprávněnou k přístupu k utajované informaci stupně utajení Vyhrazené. Podle žalované nelze přisvědčit ani námitce žalobkyně, že žalovaná měla žalobkyni umožnit uplatnění jejího práva na vyjádření k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu, neboť postup navržený žalobkyní výslovně zapovídá věta čtvrtá § 36 odst. 3 správního řádu. Vzhledem k tomu, že se v předmětném řízení nerozhoduje o právním nároku žalobkyně (právní řád České republiky nezakotvuje právo cizince na pobyt na území České republiky), nebyla žalovaná ze zákona oprávněna umožnit žalobkyni uplatnění jejího práva na vyjádření k podkladům rozhodnutí ve vztahu k nově doplněné utajované informaci vedené pod č. j. V80/2020–SO, která je uchovávána odděleně mimo spis. V daném řízení se proto neuplatní věta druhá § 36 odst. 3 správního řádu a z tohoto důvodu nemohla být žalobkyně seznámena s předmětnou utajovanou informací ani v obecné rovině.

38. Žalovaná k námitce žalobkyně o porušení zásady legitimního očekávání ve vztahu k žádostem o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty občanů Vietnamské socialistické republiky, když mělo být na základě shodných skutkových okolností rozhodováno odlišně, oponovala, že žalobkyně konkrétně neuvedla, u kterých řízení k tomuto mělo dojít. Žalovaná se tak mohla vyjádřit jen obecně, a to že postavení účastníků řízení, kteří žádají o vydání pobytového oprávnění na zastupitelském úřadu, se v podstatných rysech liší od žadatelů, kteří již na území České republiky pobývají a žádají o prodloužení platnosti jejich pobytového oprávnění. Například v případě zamítavého rozhodnutí správního orgánu o žádosti o prodloužení doby platnosti pobytového oprávnění je potřeba posoudit přiměřenost důsledků zamítavého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele. V porovnání s rozhodováním o žádosti o vydání pobytového oprávnění je tak správnímu orgánu výrazně zasaženo do rozsahu jeho správního uvážení. Z povahy věci proto nemohlo být rozhodováno na základě shodných skutkových a zejména právních skutečností.

39. Žalovaná s odkazem na § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců a na ve vyjádření citovanou judikaturu měla za to, že ona ani prvostupňový orgán ve svých rozhodnutích k utajovaným informacím nemohly uvádět žádné doprovodné informace, neboť by tím mohly ohrozit účel jejich utajení.

40. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že předmětné rozhodnutí je dostatečně věrohodné a individualizované ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobkyně, plně přezkoumatelné a v souladu s ustanovením § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců, které je speciálním ve vztahu k § 68 odst. 3 správního řádu. Vzhledem k tomu, že v daném případě byly podkladem pro vydání rozhodnutí mimo jiné utajované informace, byly možnosti konkretizace těchto podkladů omezené. Žalovaná i v dané souvislosti odkázala na judikaturu, ze které citovala.

41. K námitkám ohledně zpráv z tisku a výňatku z výroční zprávy BIS, které jsou součástí podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí, žalovaná uvedla, že se k nim, s ohledem na obsah nových utajovaných informací, nemůže blíže vyjádřit, aniž by naznačila nebo dokonce prozradila jejich obsah.

42. K námitce týkající se usnesení vlády č. 474 žalovaná uvedla, že z napadeného rozhodnutí v žádném případě nevyplývá, že by se prvostupňový orgán považoval být tímto usnesením vázán. Dotčené usnesení vyjadřuje zájem České republiky na zavedení určitého typu regulace ve vztahu k vydávání určitého typu oprávnění k pobytu, a tedy i omezení přístupu cizinců s ohledem na skutečnosti uvedené v utajované informaci zpracované prvostupňovým orgánem pod č. j. V211–36/2017–OAM. Uvedený zájem byl s účinností od 31. 7. 2019 vtělen do § 181b zákona o pobytu cizinců ve formě zmocňovacího ustanovení k vydání nařízení vlády, v němž je stanoven maximální počet žádostí, které lze podat v rámci období jednoho roku. V nastavení těchto kvót jsou zohledněna bezpečnostní rizika spojená s imigrací z daného regionu vztahující se zejména k přílivu nekvalifikovaných pracovníků na území České republiky. Žádost žalobkyně byla zamítnuta na základě negativních poznatků vyplývajících z utajovaných informací, které jsou vedeny mimo spis, nikoliv z důvodu namítané retroaktivní aplikace nařízení vlády č. 220/2019 Sb.

43. Žalovaná závěrem uvedla, že za stanovení odpovídajícího stupně utajení na utajované informaci je podle § 22 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb. odpovědný původce utajované informace, nikoliv správní orgán, který ji učinil podkladem správního rozhodnutí. Vyznačení stupně utajení na utajované informaci musí být zachováno po celou dobu trvání důvodů utajení a bez souhlasu původce nesmí být stupeň utajení změněn nebo zrušen. Prvostupňový orgán nebyl oprávněn se ve svém rozhodnutí zabývat tím, zda byla daná informace utajena v souladu se zákonem. Žalobkyní zmiňovaná judikatura Nejvyššího správního soudu, týkající se bezpečnostních prověrek a práva na informace, se nevztahuje k zákonu o pobytu cizinců. K žalobkyní namítanému porušení práva na spravedlivý proces s odkazem na možnou analogii mezi čl. 1 Protokolu a čl. 8 Směrnice pak žalovaná uvedla, že takový vztah nelze dovodit. Každá z těchto právních norem upravuje jiný okruh společenských vztahů a nelze je libovolně kombinovat. Řízení o vydání zaměstnanecké karty výslovně spadá do působnosti Směrnice. V dané souvislosti žalovaná zopakovala, že právní řád České republiky nezakotvuje právo cizince na pobyt na území České republiky, když takové právo mají pouze občané České republiky podle čl. 14 odst. 4 Listiny (žalovaná odkázala na judikaturu Ústavního soudu, ze které citovala). Ministerstvo vnitra je ústředním orgánem státní správy pro povolování pobytu cizinců, je tak správním orgánem plně kompetentním posoudit a vyhodnotit utajované informace a rozhodovat o tom, zda pobyt cizince je či není v zájmu České republiky.

IV. Repliky žalobkyně

44. Podáními ze dne 22. 4. 2021 (týká se žaloby č. 1) a 25. 5. 2021 (týká se žaloby č. 2) žalobkyně předložila soudu k vyjádřením žalované své repliky. Také obsah obou replik je shodný, s výjimkou uvedenou níže, tudíž i na tomto místě soud rekapituluje obsah obou replik společně.

45. V replice žalobkyně nejprve poukázala na to, že pokud nemá žádné relevantní a dostatečné informace o obsahu podkladů s utajovanými informacemi, způsobu jejich vzniku atd., nemá možnost uplatňovat svá práva na spravedlivý proces. V případě žalobkyně nemůže být soud dostatečným garantem ochrany jeho práv, pokud v maximální možné míře neumožní právnímu zástupci žalobkyně seznámit se s utajovanými informacemi a uplatnit k nim v soudním řízení stanovisko, popř. navrhnout důkazy, které jejich obsah nebo zákonnost pořízení vyvracejí. Soud by měl žalobkyni poskytnout v maximální možné míře přístup k obsahu utajovaných informací. Pouze u těch informací, jejichž utajení je aktuálně zjevně zcela nezbytné a nelze je žalobkyni zpřístupnit, by měl být garantem jeho práv při jejich přezkumu.

46. Dále žalobkyně namítla, že právo na vyjádření k podkladům podle § 36 odst. 3 správního řádu má i v případech, kdy se jedná o podklad uchovávaný z důvodů utajení mimo spis. Poukázala přitom na § 15 odst. 1 správního řádu a na skutečnost, že ve správním spise není písemně zachycena komunikace mezi žalovanou a NCOZ ohledně pořízení (posledně doplněné) utajované informace. V reakci na argumentaci žalované dále žalobkyně uvedla, že Ústavní soud vyslovil názor, že ústavně zaručené právo cizinců na pobyt neexistuje, to ovšem neznamená, že na povolení k pobytu neexistuje právní nárok na úrovni obyčejného práva, pokud cizinec pro povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny, studia nebo zaměstnanecké karty splňuje všechny negativní i pozitivní podmínky stanovené českou vnitrostátní úpravou a příslušnými směrnicemi EU. V později podané replice pak žalobkyně doplnila, že žalovaná opominula speciální úpravu umožnění vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí v případě žádostí podávaných na zastupitelských úřadech, která je obsažena v § 169p odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Na základě tohoto ustanovení měla být žalobkyně informována žalovanou o existenci nového podkladu, který žalovaná opatřila a měl jí být sdělen jeho podstatný obsah.

47. Žalobkyně též uvedla, že ačkoli vyjádření žalované je nekonkrétní a je možno jej označit za vyhýbavé, přesto v něm žalovaná implicitně potvrzuje, že utajované informace jsou k zamítání žádostí využívány pouze u prvožadatelů o zaměstnanecké karty a nikoli u občanů Vietnamu, kteří již žádají o prodloužení, přestože své první žádosti ve Vietnamu podávali za stejných podmínek a ve stejném období jako žalobkyně a další občané Vietnamu, vůči kterým jsou utajované informace uplatňovány. Žalovaná si ze své vlastní činnosti musí být vědoma toho, že zatímco kvůli zamítnutým žádostem z důvodu stejných utajovaných informací dostává desítky a stovky odvolání od prvožadatelů, nedostává žádná odvolání od žadatelů o prodloužení zaměstnanecké karty, kterým by žádost byla zamítnuta na základě stejných utajovaných informací.

48. V reakci na vyjádření žalované k žalobnímu bodu 4. žalobkyně uvedla, že se tento žalobní bod netýká samotného obsahu utajovaných informací, ale doprovodných informací, které by jí umožnily posoudit jejich zákonnost a procesní použitelnost bez toho, že by se seznámila s utajovaným obsahem.

49. Podle žalobkyně žalovaná nereagovala na obsah žalobního bodu 5., kde žalobkyně argumentovala, že zjevně neexistují žádné poznatky o tom, že ona osobně vyvíjela činnost v rozporu se zájmy ČR a že by její pobyt byl se zájmy ČR neslučitelný. Tím podle žalobkyně žalovaná implicitně potvrzuje, že takové konkrétní poznatky k její osobě utajované informace neobsahují.

50. Dále pak podle žalobkyně je správní orgán povinen uvést veškeré úvahy, kterými se řídil při hodnocení podkladů, s výjimkou podkladů, které obsahují utajované informace a jsou uchovávány mimo spis. To znamená, že se nemůže vyhnout hodnocení podkladů, které jsou zařazeny ve spise a neobsahují utajované informace s odůvodněním, že existují jiné podklady, uchovávané mimo spis. Žalobkyně má za to, že z obsahu předmětného usnesení vlády žádný zájem ČR nevyplývá. Usnesení není nijak odůvodněno ani vysvětleno. Z textu usnesení není možno učinit závěr, že se nejedná o projev libovůle nebo podlehnutí lobbingu. Závěrem žalobkyně namítla, že přístup k utajovaným informacím logicky nemůže být v různých řízeních upraven zcela odlišně, a proto není možno odmítnout právní názory judikatury pouze proto, že se týkají jiného typu řízení, kde jsou uplatňovány utajované informace.

51. Součástí předmětného podání žalobkyně byl též důkazní návrh, aby soud provedl všechny písemnosti obsahující utajované informace, které byly podkladem pro rozhodnutí správních orgánů, a dále žádost o nahlédnutí do utajovaných informací, a to s odkazem na § 45 odst. 4 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

V. Průběh řízení

52. Soud ověřil, že žaloba č. 1 i žaloba č. 2 byly podány včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a obsahuje všechny požadované formální náležitosti.

53. Usnesením ze dne 8. 7. 2021, č. j. 77 A 42/2021 – 53 soud spojil později podanou žalobu č. 2 vedenou pod sp. zn. 77 A 42/2021 ke společnému projednání s dříve podanou žalobou č. 1 vedenou pod sp. zn. 57 A 46/2021, a to z důvodu procesní ekonomie řízení. V obou případech totiž byli dáni stejní účastníci řízení a jejich procesní stanoviska byla v obou případech identická s tím jediným rozdílem, že se jednalo o dvě různé žádosti o vydání zaměstnanecké karty téže žadatelky – žalobkyně.

54. O podaných žalobách soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci řízení s tím výslovně shodně souhlasili (žalobkyně v podáních ze dne 22. 4. 2021 a 25. 5. 2021 a žalovaná ve vyjádřeních k žalobě ze dne 13. 4. 2021 a 10. 5. 2021).

55. Utajované informace, jež byly podkladem pro prvostupňové i napadené rozhodnutí, byly soudu postoupeny dne 21. 4. 2021, a to jako přílohy dopisu č. j. D83/2021–OAM, připojené k věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 77 A 37/2021.

VI. Posouzení věci soudem

56. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. soud vycházel při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (srov. § 76 s. ř. s.).

57. Soud poté, co se obeznámil s obsahem jednotlivých správních spisů, jakož i s utajovanými informacemi, které byly v obou případech podkladem pro rozhodnutí správních orgánů a které byly uchovávány odděleně, dospěl k závěru, že žaloba č. 1 je důvodná a naopak žaloba č. 2 důvodná není. (i) K namítané nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí 58. Vzhledem k tomu, že žalobkyně na řadě míst obou svých žalob namítala nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, soud se nejprve zabýval otázkou přezkoumatelnosti žalobou napadených rozhodnutí.

59. K otázce přezkoumatelnosti správního rozhodnutí existuje bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu, jak se podává např. v rozsudku ze dne 11. 3. 2021, č. j. 4 As 304/2020 – 31: „K náležitostem odůvodnění správních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud již mnohokrát vyslovil ve své judikatuře. Poukázat lze např. na rozsudek ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 – 91, v němž NSS konstatoval, že „[o]bsahem odůvodnění rozhodnutí je především rozbor a zhodnocení podkladů rozhodnutí, správní orgán musí uvést, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, dále jakými úvahami se řídil při výkladu právních předpisů a jejich jednotlivých ustanovení, jakož i to, proč byly aplikovány způsobem, který vedl k výslednému rozhodnutí.“ V odstavci 18. rozsudku ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 76/2013 – 21, pak NSS uvedl, že „podle § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, musí správní orgán v odůvodnění uvést důvody výroku, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Smyslem a účelem odůvodnění je ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem a nejsou založeny na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/9 6, č. 24/1997 Sb. ÚS).“ Není–li z odůvodnění zřejmé, proč odvolací orgán nepovažoval za důvodnou argumentaci účastníka řízení a proč jeho námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné zejména tehdy, jde–li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho nesouhlasu (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 6. 2010, č. j. 9 As 11/2010 – 80).“ 60. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byly podkladem pro správní rozhodnutí utajované informace, soud při posouzení přezkoumatelnosti napadených rozhodnutí musel zohlednit též § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého jsou–li některé z podkladů rozhodnutí podle tohoto zákona utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění rozhodnutí pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.

61. Soud je toho názoru, že z napadených rozhodnutí (ve spojení s odůvodněním prvostupňových rozhodnutí) jsou jasně patrné důvody, pro které se žalovaná ztotožnila s názorem prvostupňového orgánu o důvodech pro zamítnutí předmětných žádostí žalobkyně. Správní orgány popsaly průběh správních řízení a svá skutková zjištění, provedly výklad relevantní právní úpravy, konkrétním způsobem odkázaly na utajované informace a stupeň jejich utajení, které jim sloužily jako podklady pro rozhodnutí a v obecné rovině sdělily úvahy, kterými se řídily při hodnocení utajovaných informací. Soud se v obecné rovině ztotožňuje se správními orgány, že při odůvodnění svých rozhodnutí byly do jisté míry limitovány ustanovením § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, proč žalovaná rozhodla, jak rozhodla, a tudíž napadená rozhodnutí jako celek jsou přezkoumatelná a soud tak mohl přistoupit k meritornímu přezkoumání věci.

62. Na právě uvedeném závěru soudu nic nemění to, že soud v případě žaloby č. 1 shledal důvodnou dílčí námitku žalobkyně o nepřezkoumatelnosti části napadeného rozhodnutí ve vztahu k dílčí námitce žalobkyně uplatněné ve správním řízení a směřující proti závěru správních orgánů o jistém vztahu případu žalobkyně s organizovaným zločinem, jak bude soudem popsáno níže. Tato částečná nepřezkoumatelnost totiž nebránila soudu v meritorním přezkumu ostatních relevantních otázek, které soudem být přezkoumány mohly. Soud v dané souvislosti odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74, v němž se ve vztahu k částečné nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí podává: „[…] krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (podobně též Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti) není oprávněn vyhnout se hodnocení těch skutkových a právních otázek, které, jelikož se jimi orgán či soud, jehož rozhodnutí se přezkoumává, v potřebné míře zabýval, samy o sobě předmětem přezkumu být mohou, poukazem na to, že ve vztahu k jiným skutkovým či právním otázkám, od předchozích oddělitelným, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.“ (ii) K namítané nezákonnosti napadeného rozhodnutí č. 1 63. Soud se dále zabýval posouzením zákonnosti napadeného rozhodnutí č. 1, které bylo vydáno na podkladě utajovaných informací, resp. žalobkyní namítaných vad v postupu správních orgánů, které měly vyústit v porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces.

64. Soud při rozhodnutí věci vyšel zejména z následující právní úpravy.

65. Podle § 46 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců pro zaměstnaneckou kartu platí obdobně odstavec 1 věta druhá a § 55 odst. 1, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. Ministerstvo zaměstnaneckou kartu nevydá a) z důvodů uvedených v § 56, s výjimkou důvodu uvedeného v § 56 odst. 1 písm. f).

66. Podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo dlouhodobé vízum cizinci nevydá, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

67. Podle § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců písemnosti nebo záznamy, které obsahují utajované informace, se v řízení podle tohoto zákona uchovávají odděleně mimo spis a nestávají se jeho součástí.

68. Podle § 45 odst. 4 s. ř. s. platí, že: „Z nahlížení nelze vyloučit části spisu uvedené v odstavci 3, jimiž byl nebo bude prováděn důkaz soudem. Z nahlížení nelze dále vyloučit ani ty části spisu, do nichž měl účastník právo nahlížet v řízení před správním orgánem. Písemnosti nebo záznamy, které byly v řízení před správním orgánem uchovávány odděleně mimo spis a na něž se nevztahovala ustanovení o nahlížení do spisu, lze poskytnout k nahlížení jen tehdy, pokud předseda senátu rozhodne, že tím nemůže dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie. Před rozhodnutím si předseda senátu vyžádá vyjádření orgánu, který informace obsažené v těchto písemnostech nebo záznamech poskytl.“ 69. Podle § 172 odst. 9 zákona o pobytu cizinců platí, že: „V řízení o žalobě proti rozhodnutí se § 45 odst. 4 soudního řádu správního nepoužije. Projednávání utajovaných informací, které byly podkladem pro rozhodnutí správního orgánu podle tohoto zákona, se mohou zúčastnit pouze osoby, kterým jsou tyto informace již známy, ostatní předseda senátu soudu pro určitou část jednání vyloučí.“ 70. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 330/2019 – 36 byla shrnuta judikatura k posuzování povahy a kvality utajovaných informací použitých jako podklad pro správní rozhodnutí, jakož i k roli a správnému postupu správního soudu v rámci přezkumu správních rozhodnutím, jejichž podkladem byly právě utajované informace, a to následovně: „

22. Důvody, pro které je třeba trvat na tom, aby utajované informace použité ve správním řízení jako podklad pro rozhodnutí vykazovaly znaky věrohodnosti, přesvědčivosti a umožňovaly jejich verifikaci, již zevrubně vyložil kasační soud rovněž ve svém předchozím rozsudku v této věci ze dne 26. 4. 2018, č. j. 1 Azs 439/2017 – 57 (body 22 – 28). Pouze ve stručnosti lze proto zopakovat, že specifický způsob nakládání s utajovanými informacemi, plynoucími ze zjištění zpravodajských služeb či dalších orgánů státu, je odrazem vážení relevantních ústavně chráněných hodnot, především zájmu na ochraně bezpečnosti státu a jeho demokratického zřízení na straně jedné a práva na spravedlivý proces účastníka správního řízení na straně druhé. Judikatura nejen Nejvyššího správního soudu, ale též Ústavního soudu (například nález ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, nález ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 377/04), Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek velkého senátu Regner proti České republice ze dne 19. 9. 2017, stížnost č. 35289/11) a Soudního dvora EU (rozsudek velkého senátu ze dne 4. 6. 2013, C–300/11, ve věci ZZ proti Secretary of State for the Home Department) dovodila, že procesní omezení účastníka řízení, jemuž jsou tyto informace legitimně znepřístupněny, musejí být určitým způsobem vyvážena tak, aby tato omezení byla ve výsledku přiměřená sledovaným účelům, tj. ochraně bezpečnosti státu a dalších ústavně aprobovaných zájmů.

23. Toto vyvážení se zajišťuje prostřednictvím specifické role správního soudu v rámci přezkumu správního rozhodnutí, jehož podkladem byla utajovaná informace. Právě s ohledem na to, že je to až soudní přezkum, který v souladu se shora uváděnou judikaturou představuje vyvážení omezení procesních práv účastníka řízení, je zcela nezbytné, aby se soud s utajovanou informací přímo seznámil, a je povinen ověřit výše uvedená hlediska věrohodnosti, přesvědčivosti a relevance takové informace ve vztahu k závěrům, které z nich správní orgán vyvodil; úkolem správního soudu však není přezkoumávat pravdivost takových informací (usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015 – 40, č. 3667/2018 Sb. NSS).

24. Otázka věrohodnosti a přesvědčivosti utajovaných informací je v rámci soudního přezkumu klíčová právě proto, že sám účastník řízení nemůže jejich obsahu jakkoliv oponovat, například namítat, že uváděné skutečnosti se nestaly nebo probíhaly jinak. Soud je tak postaven do situace, v níž nahrazuje jinak běžné kontradiktorní schéma soudního řízení, avšak o skutečnostech obsažených v utajované informaci sám nemá rovněž dostatečné povědomí (dokonce je má nižší než žalobce a původce utajované informace), přičemž ale v rámci soudního přezkumu musí tyto skutečnosti verifikovat a aprobovat jejich věrohodnost a relevanci.

25. Tato pravomoc správních soudů nikterak nezpochybňuje pravomoc správního orgánu I. stupně či žalované plnit „funkci kontroly migrace“, ani jejich kompetenci „rozhodovat o tom, zda pobyt cizince je či není v zájmu České republiky“, jak stěžovatelka namítla v kasační stížnosti. V této souvislosti však nelze rovněž odhlížet od skutečnosti, že zákon správním soudům ukládá povinnost poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům účastníkům správních řízení, a navíc právě při užívání utajovaných informací je to správní soud, který zajišťuje garanci férovosti procesu a vyrovnání nerovného postavení účastníka řízení. A je to správní soud, který v tzv. plné jurisdikci přezkoumává nejen zákonnost rozhodnutí správních orgánů, ale také věcnou správnost skutkových zjištění a právních závěrů, tedy v daném případě naplnění skutkové podstaty rozporu pobytu žalobce se zájmy ČR. Jinými slovy, v případě použití utajovaných informací, k nimž z legitimních důvodů je omezen přístup účastníkovi řízení, je soudní přezkum jedinou garancí zajišťující vyloučení libovůle v rozhodování správních orgánů a tato garance je navíc považována za nutnou součást vyvážení těchto procesních omezení účastníka řízení.“ 71. Je patrné, že v judikatuře jsou jasně vymezeny principy definující specifickou roli správního soudu při přezkumu správních rozhodnutí vydaných na podkladě utajovaných informací, kterou jsou vyvažována procesní omezení účastníka správního řízení (cizince), jemuž jsou utajované informace znepřístupněny z důvodu ochrany bezpečnosti státu a dalších ústavně aprobovaných zájmů. Nelze tak souhlasit s názorem žalobkyně, že pokud nebude jejímu právnímu zástupci umožněno se seznámit s utajovanými informacemi, pak soud nemůže být garantem spravedlivého procesu. Jak je patrné ze shora citované judikatury Nejvyššího správního soudu, v případech přezkumu správního rozhodnutí založeného na informacích plynoucích z utajovaných skutečností není soudní přezkum limitován mezemi žalobních bodů, ale v rámci posouzení kvality a relevance utajovaných informací přezkoumává soud tyto ze všech relevantních hledisek, čímž je zaručen efektivní přezkum napadeného správního rozhodnutí, a soudem je tak vyvažován zájem státu na utajení určitých informací vůči omezené možnosti žalobkyně uplatňovat její procesní práva.

72. Soud se proto neztotožnil s námitkami žalobkyně, že by správní orgány v projednávané věci pochybily, pokud jí, resp. jejímu právnímu zástupci, v průběhu správního řízení neumožnily se blíže seznámit s utajovanými informacemi. Ani soud nemohl vyhovět žádosti žalobkyně o nahlédnutí do utajovaných informací, které byly podkladem pro vydání napadeného, resp. prvostupňového rozhodnutí. Ty totiž byly v průběhu správního řízení uchovávány odděleně mimo spis, pročež došlo na základě § 45 odst. 3 s. ř. s. k jejich vyloučení z nahlížení po dobu soudního řízení správního. Podle § 172 odst. 9 zákona o pobytu cizinců se v nyní projednávané věci, kdy je napadáno rozhodnutí žalované vydané podle zákona o pobytu cizinců, ustanovení § 45 odst. 4 s. ř. s. nepoužije. Předseda senátu proto nebyl oprávněn zpřístupnit utajované informace k nahlédnutí právnímu zástupci žalobkyně postupem dle § 45 odst. 4 s. ř. s., popř. dle § 45 odst. 5 s. ř. s., jak bylo žalobkyní argumentováno.

73. V projednávané věci byla podstatou sporu otázka, zda na základě doplněných utajovaných informací vedených pod č. j. V89/2020–OAM (které si opatřil prvostupňový orgán) ve spojení s utajovanými informacemi vedenými pod č. j. V 80/2020–SO (které si opatřila žalovaná), jež mají blíže konkretizovat původní utajované informace č. j. (i) V211–36/2017–OAM, (ii) V211–21/2017–OAM, (iii) D153/2019–OAM, (iv) D154/2019 OAM a (v) D181/2019–OAM (dále společně jen „původní utajované informace“), lze důvodně učinit závěr o tom, že v případě žalobkyně je dána překážka pro vydání zaměstnanecké karty, o kterou žalobkyně požádala žádostí podanou v dubnu 2019. Za důvod této překážky správní orgány označily to, že pobyt žalobkyně na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání na pracovní pozici uvedené v žádosti o vydání zaměstnanecké karty není v zájmu České republiky pro hrozbu spočívající v bezpečnostních rizicích, jež jsou důsledkem organizovaného zločinu a s nímž má být žalobkyně v jistém blíže nespecifikovaném vztahu. Naopak nebylo sporu o tom, že původní utajované informace nebyly dostatečným podkladem pro zamítnutí předmětné žádosti žalobkyně, neboť žalovaná je ve svých dvou rozhodnutích předcházejících napadenému rozhodnutí vyhodnotila jako nedostatečné z hlediska individualizace konkrétního případu, což vedlo k předchozím dvěma zrušením rozhodnutí prvostupňového orgánu.

74. Soud v obecné rovině neměl výhrad proti výkladu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, resp. skutkové podstaty pro neudělení pobytového oprávnění spočívající v tom, že pobyt cizince není v zájmu ČR, který správní orgány provedly v souladu s právní úpravou a judikaturou.

75. Naproti tomu soud poté, co se obeznámil s předmětnými utajovanými informacemi, jakož i s obsahem správního spisu, dospěl k závěru, že předmětné utajované informace, ani po jejich doplnění, nejsou dostatečným podkladem pro naplnění skutkové podstaty rozporu pobytu žalobkyně se zájmy České republiky ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

76. Z hlediska věrohodnosti a přesvědčivosti soud neměl vůči doplněným utajovaným informacím vedeným pod č. j. V89/2020–OAM ve spojení s utajovanými informacemi vedenými pod č. j. V80/2020–SO výhrad. Ovšem z judikatury (např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 259/2019 – 28) plyne, že správní soud musí přezkoumat utajované informace nejen z hlediska věrohodnosti a přesvědčivosti, ale též z hlediska relevance ve vztahu k závěrům, které z nich správní orgán vyvodil. A právě toto kritérium nebylo podle názoru soudu v projednávané věci naplněno.

77. V napadeném rozhodnutí žalovaná provedla následující hodnocení doplněných utajovaných informací ve vztahu k případu žalobkyně, resp. její žádosti o vydání zaměstnanecké karty podané v dubnu 2019: „S ohledem na hrozbu spočívající v bezpečnostních rizicích, jež jsou důsledkem organizovaného zločinu, nebyl shledán pobyt účastníka řízení v zájmu České republiky. Bezpečnostní rizika jsou ve vztahu k účastníku řízení vymezena v utajovaných informacích, a to zejména v utajované informaci vedené pod č. j. V89/2020–OAM a utajované informaci vedené pod č. j. V 80/2020–SO, které blíže konkretizují předchozí utajované informace ve vztahu k jednotlivým konkrétním případům, obsahují údaje o způsobu činnosti organizované zločinecké skupiny, která je v rozporu se zájmy České republiky, a vztah účastníka řízení k ní, opírají se o konkrétní zdroje a v souhrnu a vzájemné souvislosti s ostatními utajovanými informacemi tak naplňují požadavky kladené na jejich obsah zákonem, judikaturou a rovněž povahou věci. Komise tak považuje obsah utajovaných informací v souvislosti s ostatními podklady pro vydání rozhodnutí (usnesením vlády České republiky č. 474, výňatkem z výroční zprávy BIS z roku 2018 týkající se terorismu a organizovaného zločinu a informacemi ze sdělovacích prostředků), za dostatečně přesvědčivý a věrohodný pro zamítnutí žádosti účastníka řízení z důvodu, že jeho pobyt na území není v zájmu České republiky.“.

78. V případě řešeném v žalobě č. 1 tedy správní orgány dovodily, že jsou u žalobkyně dána rizika, která jsou důsledkem organizovaného zločinu. Podle názoru soudu ovšem ani doplnění utajovaných informací neposkytuje dostatečnou relevanci k tomuto závěru, a to zejména z časového hlediska. Správní orgány se totiž vůbec nevypořádaly s žalobkyní opakovaně namítanou skutečností, že svou žádost, jejíž zamítnutí je předmětem tohoto soudního přezkumu, podávala v období dubna 2019, a to s pomocí svého právního zástupce a bez toho, že by k podání její žádosti byla využita registrace v systému Visapoint nebo jiném objednacím systému na velvyslanectví v Hanoji (jak již bylo uvedeno výše, v tomto bodě je třeba hodnotit napadené rozhodnutí jako částečně nepřezkoumatelné). Přitom z informací získaných z veřejně dostupných zdrojů, které učinil sám prvostupňový orgán součástí správního spisu, a to z důvodu celkového kontextu, jasně vyplývá, že vyšetřovaná trestná činnost organizované skupiny se týkala systému Visapoint a byla odhalena někdy v podzimních měsících roku 2018. Ačkoli žalobkyně namítala časovou a věcnou disproporci mezi uvedenou trestnou činností a datem podání její žádosti, ani prvostupňový orgán ani žalovaná tyto námitky náležitě nezohlednily.

79. Soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že registrační systém Visapoint byl pro přetrvávající nedostatky a na základě setrvalé kritiky ze strany správních soudů zrušen ke dni 31. 10. 2017 (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 8. 2020, č. j. 57 A 91/2018 – 81), poté byl příjem žádostí na jisté kratší období pozastaven (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 3. 2019, č. j. 57 A 36/2018 – 152) a následně byl zaveden „systém telefonického objednávání v kombinaci s tzv. živou frontou“, který rovněž nesplňoval požadavky vymezené v judikatuře Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 2. 2019, č. j. 57 A 30/2018 – 95). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 Azs 178/2020 – 105 shrnul situaci ohledně registrace ke sjednání termínů pro osobní podání žádostí o dlouhodobá víza (včetně zaměstnaneckých karet) na velvyslanectví v Hanoji v období od cca poloviny roku 2018 (tedy po zrušení systému Visapoint), následovně: „

42. Usnesením č. 474 vláda uložila ministru vnitra ve spolupráci s ministrem zahraničních věcí omezit na zastupitelském úřadě České republiky v Hanoji sběr žádostí o dlouhodobá pobytová oprávnění, s určitými výjimkami. NSS je z jeho úřední činnosti známo, že zastupitelský úřad s odvoláním na toto usnesení vlády nezajišťoval od července 2018 možnost podat osobně žádost o zaměstnaneckou kartu. K této praxi se vyjádřil v rozsudku č. j. 1 Azs 2/2019 – 54, kde ji označil za nezákonnou, protože z pohledu principů materiálního právního státu nemohla vláda svým usnesením, tedy rozhodnutím politické povahy, zavést obecnou regulaci určenou pro neurčitý okruh adresátů. Také v případech dalších stěžovatelů, kteří v období faktického postupu zastupitelského úřadu podle usnesení č. 474 požádali o upuštění od povinnosti podat žádost osobně, shledal NSS tuto žádost důvodnou (viz např. rozsudek ze dne 20. 6. 2019, č. j. 1 Azs 135/2019 – 29).

43. V návaznosti na rozsudek č. j. 1 Azs 2/2019 – 54 zastupitelský úřad sběr žádostí obnovil a dne 6. 6. 2019 umožnil registraci ke 200 termínům pro osobní podání žádostí. Informace o spuštění registrace byla zveřejněna v předstihu dne 22. 5. 2019. Následující termín pro registraci 9. 7. 2019 byl zrušen, což bylo opět ohlášeno v předstihu, následoval až termín registrace 9. 8. 2019. Žalobci požádali o zaměstnanecké karty spolu s žádostí o upuštění od povinnosti podat žádost osobně ve dnech 24. či 25. 7. 2019.

44. Dne 31. 7. 2019 nabyl účinnosti § 181b zákona o pobytu cizinců, jenž zmocňuje vládu nařízením stanovit počet žádostí o zaměstnaneckou kartu, které je možné podat na konkrétním zastupitelském úřadě. Následně 1. 9. 2019 nabylo účinnosti nařízení vlády č. 220/2019 Sb., v jehož příloze 2 se stanoví pro zastupitelský úřad v Hanoji kvóta nula přijatých žádostí o zaměstnaneckou kartu v programu kvalifikovaný zaměstnanec.“ 80. Pro dokreslení celkového kontextu soud odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, v němž byly mimo jiné popsány podstata a nedostatky fungování systému Visapoint, jakož i z toho plynoucí negativní důsledky pro žadatele o víza, následovně: „[57] […] Česká veřejná správa totiž zejména ve Vietnamu a na Ukrajině vytvořila pro žadatele o některá oprávnění k pobytu na území České republiky zcela neprůhledný a na svévoli příslušných úředníků založený systém přístupu k podávání těchto žádostí, neumožňující byť jen náznak vnější kontroly a naopak silně náchylný ke korupci a zneužití. Systém nebyl založen na předchozím stanovení férových a rozumně splnitelných pravidel podávání žádostí a průběžném prověřování, že tato pravidla jsou v praxi také dodržována. […]

59. Podstatou tohoto systému bylo, že ještě ve fázi „předprocesní“, tj. ve fázi před podáním žádosti o příslušný pobytový titul, musel žadatel získat v tzv. systému Visapoint právo takovou žádost podat, přesněji řečeno získat „časové okénko“ v úředních hodinách příslušného zastupitelského úřadu, aby se mohl dostavit, jak mu příslušná ustanovení cizineckého práva ukládají, osobně na tento zastupitelský úřad a podat tam příslušnou žádost. Registrace v systému Visapoint přitom dle tvrzení mnoha žadatelů byla často jen obtížně proveditelná, neboť systém často vůbec neumožňoval termín k návštěvě zastupitelského úřadu získat. Tato tvrzení žadatelů nebyla veřejnou správou nikdy relevantně zpochybněna a jsou potvrzována i zjištěními monitoringu systému, o nichž je referováno ve shora uvedeném článku Pavla Pořízka. Výsledkem bylo v praxi, že žadatelé se podle svých tvrzení, jež opět nebyla veřejnou správou nijak relevantně zpochybněna, museli obracet na neoficiální „zprostředkovatele“, kteří jim registraci v systému Visapoint, a tedy získání možnosti osobního podání žádosti o pobytový titul, obstarali.“ 81. Aniž by mohl být soud více konkrétní (z důvodu utajení předmětných informací), tak po prostudování předmětných utajovaných informací uvádí, že se neztotožňuje se závěrem žalované, že by žalobkyní namítané nevyužití systému Visapoint (resp. jiného objednacího systému) při podání předmětné žádosti v dubnu roku 2019, nebylo relevantní, resp. nemělo žádný vliv na závěr prvostupňového orgánu o „spojení“ případu žalobkyně (rozuměno projednávané žádosti žalobkyně o zaměstnaneckou kartu podané v dubnu 2019) s organizovaným zločinem. Zde je třeba poznamenat, že rizika na straně žalobkyně dovodily správní orgány, nikoli, že by je přímo ve vztahu k žalobkyni popsal v utajovaných informacích NCOZ. Stejně tak je třeba na tomto místě připomenout, že prvostupňový orgán v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí č. 1 zdůraznil, že z žádné z utajovaných informací (ani posledně doplněné informace V89/2020–OAM) nevyplývá, že by žalobkyně byla členem organizované skupiny či zločinecké skupiny, což následně nezpochybnila ani žalovaná v napadeném rozhodnutí.

82. Soud se proto neztotožnil s názorem žalované, která k námitkám žalobkyně uvedla, že skutečnost, že systém Visapoint nebyl v době podání žádosti žalobkyně využíván, nemá žádný vliv na zjištění prvostupňového orgánu o „spojení“ žalobkyně s organizovaným zločinem. Stejně tak nelze souhlasit s názorem žalované, že by doplněné utajované informace byly dostatečně individualizované ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobkyně, když v posuzované věci byla řešena žádost o vydání zaměstnanecké karty, kterou žalobkyně podala až v dubnu 2019. Správní orgány nevysvětlily, jak by mohla být dána spojitost mezi žádostí žalobkyně podanou v dubnu 2019 za pomoci právního zástupce a bez registrace v systému Visapoint a trestnou činností páchanou organizovanou skupinou v souvislosti s registračním systémem Visapoint (jehož provoz byl ukončen k 31. 10. 2017), když k odhalení této trestné činnosti a vzetí do vazby podezřelých osob mělo dojít v měsících září a říjnu 2018.

83. Soud proto shledal důvodnou námitku žalobkyně o nezákonnosti napadeného rozhodnutí č. 1, neboť ani doplněné utajované informace neposkytují dostatečnou oporu pro závěr, že pobyt žalobkyně na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání, o jehož povolení žalobkyně požádala předmětnou žádostí podanou v dubnu 2019 bez toho, že by využila registrace v systému Visapoint, není v zájmu České republiky pro hrozbu spočívající v bezpečnostních rizicích. Jelikož důvodnost této námitky, ve spojení s výše popsanou částečnou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí č. 1, je plně dostačující pro to, aby soud napadené rozhodnutí č. 1 zrušil, soud již dále neposuzoval zbývající námitky uplatněné žalobkyní v žalobě č. 1. (iii) K namítané nezákonnosti napadeného rozhodnutí č. 2 84. Soud se dále zabýval posouzením zákonnosti napadeného rozhodnutí č. 2, které bylo vydáno na podkladě utajovaných informací, resp. žalobkyní namítaných vad v postupu správních orgánů, které měly vyústit v porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces.

85. Soud při rozhodnutí věci vyšel ze stejné právní úpravy a stejné relevantní judikatury, kterou citoval výše v souvislosti s posouzením napadeného rozhodnutí č.

1. Stejně tak se soud z výše popsaných důvodů (zejména specifické role správního soudu při přezkumu správních rozhodnutí vydaných na podkladě utajovaných informací) neztotožnil s námitkami žalobkyně, že by správní orgány v projednávané věci pochybily tím, že jí, resp. jejímu právnímu zástupci v průběhu správního řízení neumožnily se blíže seznámit s utajovanými informacemi, jakož i že předseda senátu nemohl vyhovět požadavku na zpřístupnění utajovaných informací k nahlédnutí právnímu zástupci žalobkyně postupem dle § 45 odst. 4 s. ř. s., popř. dle § 45 odst. 5 s. ř. s.

86. Z obsahu správního spisu (zejména těch částí, které soud ve vztahu k žalobě č. 2 zrekapituloval výše v čl. I. tohoto rozsudku) vyplývá, že prvostupňový orgán vedl předmětné správní řízení o žádosti žalobkyně podané již dne 11. 10. 2017, když poté, co dodatečně vyhověl žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, označil (s odkazem na § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců) za den zahájení řízení o žádosti den, kdy byla původní žádost doručena velvyslanectví. Tudíž prvostupňový orgán v prvostupňovém rozhodnutí č. 2 zamítl právě žádost žalobkyně podanou dne 11. 10. 2017 (byť doplněnou požadovanými listinami až na základě výzvy ze dne 13. 8. 2020). Žalovaný proto napadeným rozhodnutím č. 2, jímž prvostupňové rozhodnutí č. 2 potvrdil, též rozhodoval o žádosti žalobkyně podané dne 11. 10. 2017. Soud tudíž v rámci svého přezkumu, včetně hodnocení relevantnosti utajovaných informací, musel v případě žaloby č. 2 vycházet z okolností, za nichž žalobkyně podala svou žádost o zaměstnaneckou kartu již dne 11. 10. 2017.

87. V případě žaloby č. 2 byla podstatou sporu otázka, zda na základě doplněných utajovaných informací vedených pod č. j. V89/2020–OAM (které si opatřil prvostupňový orgán) ve spojení s utajovanými informacemi vedenými pod č. j. V 80/2020–SO (které si opatřila žalovaná), jež měly blíže konkretizovat původní utajované informace (pod označením č. j. (i) V211–36/2017–OAM, (ii) V211–21/2017–OAM, (iii) D153/2019–OAM, (iv) D154/2019 OAM a (v) D181/2019–OAM), lze důvodně učinit závěr o tom, že v případě žalobkyně je dána překážka pro vydání zaměstnanecké karty, o kterou žalobkyně požádala za shora popsaných okolností žádostí podanou již dne 11. 10. 2017. Za důvod této překážky správní orgány označily to, že pobyt žalobkyně na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání na pracovní pozici uvedené v žádosti o vydání zaměstnanecké karty není v zájmu České republiky pro hrozbu spočívající v bezpečnostních rizicích, jež jsou důsledkem organizovaného zločinu a s nímž má být žalobkyně v jistém blíže nespecifikovaném vztahu.

88. Jak již bylo uvedeno výše, soud v obecné rovině souhlasil s výkladem § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, resp. skutkové podstaty pro neudělení pobytového oprávnění spočívající v tom, že pobyt cizince není v zájmu ČR, který správní orgány provedly v souladu s právní úpravou a judikaturou. Stejně tak soud shledal předmětné utajované informace, jež byly podkladem pro předmětná rozhodnutí, jako dostatečně věrohodné a přesvědčivé.

89. Na rozdíl od žaloby č. 1 soud v případě žaloby č. 2 poté, co se obeznámil s předmětnými utajovanými informacemi, jakož i s obsahem správního spisu, dospěl k závěru, že předmětné utajované informace (po jejich doplnění) jsou dostatečným podkladem pro naplnění skutkové podstaty rozporu pobytu žalobkyně na základě žádosti podané dne 11. 10. 2017 se zájmy České republiky ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. V případě žádosti žalobkyně podané dne 11. 10. 2017 totiž je naplněno požadované kritérium relevance utajovaných informací ve vztahu k závěrům, které z nich správní orgány vyvodily.

90. V případě posuzované žádosti žalobkyně podané dne 11. 10. 2017 správní orgány správně dovodily, že byla dána relevance mezi předmětnou žádostí žalobkyně podanou na základě registrace v systému Visapoint a trestnou činností organizované skupiny v souvislosti s registracemi v systému Visapoint. Utajované informace po jejich doplnění poskytují dostatečnou relevanci k takovémuto závěru, a to zejména z hlediska časového a vhledem k okolnostem podání předmětné žádosti na velvyslanectví. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně byla dne 11. 10. 2017 vpuštěna na velvyslanectví pouze z toho důvodu, že byla registrována v systému Visapoint, přičemž skutečnost, že svou registraci provedla ve vztahu k dlouhodobému vízu za účelem podnikání (byť od počátku měla v úmyslu podat žádost o zaměstnaneckou kartu), není relevantní. Uvedené znamená, že registrace v systému Visapoint v říjnu 2017 umožnila žalobkyni podat předmětnou žádost o zaměstnaneckou kartu, která je předmětem soudního přezkumu v případě žaloby č.

2. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se žalobkyně posléze musela soudně domoci upuštění od povinnosti osobního podání žádosti po předchozí registraci v objednacím systému velvyslanectví. V tomto směru nelze souhlasit s tvrzeními žalobkyně, že svou žádost podala bez toho, že by k podání její žádosti byla využita registrace v systému Visapoint nebo jiném objednacím systému na velvyslanectví v Hanoji, resp. až poté, co systém Visapoint a další objednací systémy přestaly být užívány k umělému maximálnímu omezování počtu přijímaných žádostí (takovéto tvrzení žalobkyně je v rozporu s obsahem správního spisu). Navazující argumentace uplatňovaná žalobkyní, resp. jejím právním zástupcem není v případě žaloby č. 2 přiléhavá (na rozdíl od případu žaloby č. 1), a tudíž v tomto směru soud neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ve vztahu k této části argumentace uplatňované žalobkyní. Z informací získaných z veřejně dostupných zdrojů, které učinil prvostupňový orgán součástí správního spisu, totiž jasně vyplývá, že vyšetřovaná trestná činnost organizované skupiny, ze které dle napadeného rozhodnutí č. 2 pramenila v případě předmětné žádosti žalobkyně hrozba v bezpečnostních rizicích, se týkala právě systému Visapoint a byla odhalena někdy v podzimních měsících roku 2018. Pokud tedy žalobkyně namítala časovou a věcnou disproporci mezi uvedenou trestnou činností a datem podání její žádosti, pak se v případě její žádosti podané dne 11. 10. 2017 nejednalo o námitky přiléhavé, resp. důvodné.

91. Aniž by soud mohl být více konkrétní (z důvodu utajení předmětných informací), tak po prostudování předmětných utajovaných informací v obecné rovině uvádí, že charakter informací týkajících se přímo žalobkyně v očích soudu odůvodňuje závěr o tom, že pobyt žalobkyně není v zájmu České republiky, pouze ve vztahu k žádosti o zaměstnaneckou kartu, která byla podána prostřednictvím registrace v systému Visapoint, nikoli že by žalobkyně měla být do budoucna diskvalifikována i ohledně jiných žádostí, které podala již bez využití registrace v objednacích systémech fungujících na velvyslanectví v Hanoji v letech 2017 a 2018 (tj. v případě žádosti řešené v žalobě č. 1). Soud v dané souvislosti přihlédl k tomu, že rizika na straně žalobkyně dovodily správní orgány, nikoli přímo NCOZ, a dále že podle vyjádření prvostupňového orgánu z žádné z utajovaných informací (ani posledně doplněné informace V89/2020–OAM) nevyplývá, že by žalobkyně byla členem organizované skupiny či zločinecké skupiny (srov. odůvodnění prvostupňového rozhodnutí č. 2). V neposlední řadě soud přihlédl i k tomu, že registrační systém Visapoint byl pro přetrvávající nedostatky předmětem setrvalé kritiky ze strany správních soudů, a dále že i judikatura Nejvyššího správního soudu popsala podstatu a nedostatky fungování systému Visapoint, jakož i z toho plynoucí negativní důsledky pro žadatele o víza, tak, že v praxi se žadatelé museli obracet na neoficiální „zprostředkovatele“, kteří jim registraci v systému Visapoint, a tedy získání možnosti osobního podání žádosti o pobytový titul, obstarali (viz výše body 79. a 80. tohoto rozsudku).

92. V návaznosti na výše uvedené soud v případě žaloby č. 2 neshledal důvodnou žalobní námitku, že by správní orgány pochybily, pokud na základě předmětných utajovaných informací zamítly žádost žalobkyně o zaměstnaneckou kartu podanou dne 11. 10. 2017. Soud poté neshledal důvodnými ani zbývající námitky žalobkyně namítající pochybení správních orgánů, která měla vést k nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

93. K námitce, že žalovaná opatřila nový podklad pro vydání rozhodnutí, a to utajované informace vedené pod č. j. V 80/2020–SO, aniž by o tom pořídila záznam do spisu, resp. aniž by o tom žalobkyni před vydáním rozhodnutí informovala, soud uvádí, že žalovaná se tomuto podkladu a okolnostem jeho získání věnovala na str. 7 napadeného rozhodnutí č.

2. Vzhledem k tomu, že se jednalo o utajovanou informaci, která byla zpřesněním předchozích utajovaných informací, zejména pak doplněné informace V89/2020–OAM (o které prvostupňový orgán záznam do spisu učinil), byla žalovaná podle § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců povinna uvést v odůvodnění svého rozhodnutí odkaz na utajované informace, což učinila, stejně jako uvedla okolnosti, za jakých je získala. Skutečnost, že v dané souvislosti explicitně neuvedla stupeň utajení, nepovažuje soud v kontextu toho, že šlo o zpřesnění utajované informace V89/2020–OAM (ohledně které správní orgány ve svých rozhodnutích stupeň utajení uvedly), za takovou vadu, která by měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí č. 2.

94. Soud nesouhlasil ani s námitkou žalobkyně, že by v projednávané věci bylo rozhodnutí v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu pro nedůvodné rozdíly při rozhodování skutkově shodných či podobných případů. Soud se ztotožnil s argumentací žalované, že žalobkyně tuto svou námitku koncipovala velmi obecně, přestože je–li argumentováno skutkovou a právní shodností vícero věcí, pak je konkretizace takových případů nezbytná. Nicméně v obecné rovině soud uvádí, že rozhodování o žádostech cizinců o pobytových oprávněních, zvláště pak jsou–li podkladem pro rozhodnutí utajované informace, jsou značně individuální, když se naopak vyžaduje, aby správní orgány vždy individuálně hodnotily konkrétní skutkové okolnosti relevantní pro posouzení konkrétní žádosti jednotlivého cizince.

95. K námitce, že správní orgány neuvedly ve svých rozhodnutích k utajovaným informacím žádné doprovodné informace, soud odkazuje na již výše uvedenou speciální úpravu dle § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců, resp. na výše citovanou judikaturu, podle které správní orgány (ani správní soud) nesmějí ohrozit účel utajení předmětných informací, resp. že soud rozsahem svého přezkumu utajovaných informací je garantem efektivního přezkumu zákonnosti napadených správních rozhodnutí.

96. K námitce týkající se usnesení vlády č. 474 soud uvádí, že šlo pouze o jeden dílčí podklad pro rozhodnutí správních orgánů o předmětné žádosti žalobkyně, přičemž stěžejním podkladem a důvodem pro zamítnutí předmětné žádosti žalobkyně byly utajované informace, resp. jejich relevance k předmětné žádosti žalobkyně. Argumentace žalobkyně týkající se usnesení vlády č. 474 je proto nepřiléhavá.

97. V návaznosti na výše uvedené soud ve vztahu k žalobě č. 2 uzavírá, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, když žádost žalobkyně podanou dne 11. 10. 2017 a za využití registrace v systému Visapoint zamítly, neboť z předmětných utajovaných informací vedených pod č. j. V89/2020–OAM a č. j. V 80/2020–SO je patrná dostatečná relevance mezi předmětnou žádostí žalobkyně a trestnou činností organizované skupiny v souvislosti s registracemi v systému Visapoint. Soud přitom v případě žaloby č. 2 neshledal v postupu správních orgánů žádné závažné pochybení, které by mělo za následek nezákonnost napadeného, resp. prvostupňového rozhodnutí.

VII. Rozhodnutí soudu

98. S ohledem na shora uvedené soud ve výroku I. tohoto rozsudku v případě žaloby č. 1 zrušil napadené rozhodnutí žalované dle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost a dále i pro vadu řízení spočívající ve shora popsané dílčí nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil věc žalované k dalšímu řízení, v němž je žalovaná vázána právními názory vyslovenými v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

99. Naopak soud z důvodů výše popsaných neshledal v případě žaloby č. 2 žalobní námitky důvodnými, a proto žalobu č. 2 ve výroku II. zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

VIII. Náklady řízení

100. Výrokem III. soud rozhodl o nákladech řízení, a to v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s., dle nějž má právo na náhradu nákladů ten účastník, který byl v řízení plně úspěšný.

101. V tomto řízení žalobkyně plně uspěla s žalobou č. 1 a naopak byla neúspěšná s žalobou č.

2. Soud ve svém rozhodnutí o nákladech řízení musel zohlednit skutečnost, že žalobkyně podala své žaloby samostatně a do jednoho řízení je spojil až soud z důvodu procesní ekonomie řízení. Spojení věcí ovšem nemůže být v otázce nákladů řízení k tíži žalobkyně, a proto soud v otázce nákladů řízení rozhodoval s přihlédnutím k tomu, jaké náklady by účastníkům byly přiznány, pokud by proběhla řízení samostatně. Žalobkyně by v řízení o žalobě č. 1 byla plně úspěšnou, tudíž by jí náležel nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši. Naopak v řízení o žalobě č. 2 by byla úspěšná žalovaná, které ovšem žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly. Výsledkem by bylo, že by žalobkyni náležely náklady řízení ve vztahu k žalobě č.

1. Takovémuto výsledku pak koresponduje výrok soudu o náhradě nákladů řízení, které soud žalobkyni přiznal v celkové výši 15 342 Kč.

102. Náklady žalobkyně tvoří jednak soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, dále pak odměna za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to (i) převzetí právního zastoupení, (ii) sepis žaloby a (iii) sepis repliky. Podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu činí výše odměny za jeden úkon právní služby 3 100 Kč (3 x 3 100 = 9 300 Kč). Náhrada hotových výdajů pak dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu tvoří 300 Kč za každý úkon (3 x 300 = 900 Kč). Soud dále přiznal z odměny advokáta žalobkyně DPH ve výši 2 142 Kč (21 % z částky 10 200 Kč), neboť právní zástupce žalobkyně doložil soudu potvrzení o své registraci k DPH. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalované určeno platební místo podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 64 s. ř. s. Lhůta k plnění nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 in fine o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. s přihlédnutím k možnostem žalované tuto platbu realizovat.

Poučení

I. Vymezení věcí a rekapitulace průběhu správních řízení II. Obsah podaných žalob III. Vyjádření žalované k žalobám IV. Repliky žalobkyně V. Průběh řízení VI. Posouzení věci soudem (i) K namítané nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí (ii) K namítané nezákonnosti napadeného rozhodnutí č. 1 (iii) K namítané nezákonnosti napadeného rozhodnutí č. 2 VII. Rozhodnutí soudu VIII. Náklady řízení