57 A 5/2018–320

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a JUDr. Michala Hájka, Ph.D. v právní věci žalobce: X bytem X zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Žižkova třída 183/33, České Budějovice proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí ze dne 12. 12. 2017 č. j. 7124/1.30/17–3 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Hanusovi se přiznává odměna za zastupování ve výši 24 684 Kč, která bude proplacena z účtu Krajského soudu v Českých Budějovicích do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2017 č. j. 7124/1.30/17–3, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2017 č. j. 25057/5.30/17–2, jímž byla žalobci uložena pořádková pokuta ve výši 30 000 Kč, neboť v řízení vedeném proti podnikající fyzické osobě A.M. závažně ztížil postup správního orgánu tím, že se bez omluvy nedostavil k podání svědecké výpovědi, přestože byl k podání svědecké výpovědi dne 10. 8. 2017 řádně předvolán. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto jako nedůvodné a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2017, bylo potvrzeno.

2. Žalobce v žalobě uvádí, že se správní orgán snaží vyvolat dojem hájení veřejného zájmu, ovšem ve skutečnosti tomu tak není. Mgr. Ing. A.K. v napadeném rozhodnutí lživě odůvodňuje nevrácení správního poplatku, neboť celní úřad poplatek v souladu se zákonem vrátil. Dále žalobce namítá, že oblastní inspektorát práce mu předvolání k podání svědecké výpovědi doručil pouze tři dny předem, což je v rozporu se zákonem. Na nedodržování lhůt žalobce odkazoval již ve svém podání dne 6. 9. 2017, na což oblastní inspektorát reagoval tak, že žalobce předvolal s několikatýdenním předstihem. Žalobce má za to, že nebylo prokázáno, že by žalovanému vznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Rovněž je nepravdivé, že by na žalobce někdo čekal. Žalobce se dostavil k výslechu dne 18. 10. 2017 a nikdo na něj nečekal, naopak, čekalo se na správní orgány.

3. V napadeném rozhodnutí se odvolací orgán řádně nevypořádal se skutečnostmi rozhodnými pro uložení pokuty, pouze konstatoval, že nejsou důvodné, nebo zásadní skutečnosti označil za polemiku žalobce. Pokutu považuje žalobce za zcela likvidační, s veřejným zájmem nemá nic společného. Správní orgán pokutami ničeho nedosáhl, pokud by snad byl na prvním místě veřejný zájem, mohl správní orgán projevit dobrou vůli a o první pokutě měl žalobce informovat. To ovšem správní orgán neučinil, doručil pokutu fikcí a udělil další pokutu ve snaze ji opět doručit fikcí.

4. Žalobce má za to, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských a práv a základních svobod. Napadené rozhodnutí proto považuje za nezákonné z důvodu nevypořádání se s důkazy navrženými žalobcem a nedostatečného zjištění skutečného stavu věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Žalobce proto navrhuje, aby bylo zrušeno, jak rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2017, tak i rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu č. j. 25057/5.30/17–2 ze dne 24. 8. 2017.

5. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, má za to, že bylo rozhodováno v souladu se zákonem a spáchání pořádkového deliktu bylo prokázáno. Rozhodnutí plně vyhovují požadavkům § 68 správního řádu. Orgány inspekce práce v průběhu řízení prosazovaly veřejný zájem na řádném, rychlém a ekonomickém průběhu řízení ve smyslu ustálené judikatury (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 22/2010–54 ze dne 23. 2. 2011), kdy právě za účelem tohoto veřejného zájmu pamatuje zákon na situace, kdy se povinná osoba nechová tak, jak jí zákon ukládá.

6. K citovanému textu z rozhodnutí žalovaného č. j. 7123/1.30/17–3 ze dne 12. 12. 2017 žalovaný uvedl, že toto rozhodnutí není předmětem přezkumu, neboť žalobce proti němu nepodal správní žalobu.

7. K námitce, že žalobci předvolání k podání svědecké výpovědi nebylo doručeno s dostatečným předstihem, žalovaný odkázal na bod 1, kdy v rozhodnutí byla snaha žalobci osvětlit institut fikce doručení, tedy že předvolání svědka ze dne 20. 7. 2017 mu bylo ve smyslu ustanovení § 23 a 24 správního řádu doručeno již 3. 8. 2017, tedy týden předtím, než měl žalobce podat svědeckou výpověď, nikoli až následným vhozením zásilky do jeho poštovní schránky dne 7. 8. 2017. Byla proto vždy dodržena přiměřená lhůta k předvolání. Žalobce se v podání ze dne 6. 9. 2017 uvolil k dostavení se k oblastnímu inspektorátu práce, a to dne 18. 10. 2017 v 9:00 h.

8. Žalobci byla uložena náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč proto, že žalobce porušením své právní povinnosti vyvolal určité správní řízení. Důvodem pro uložení náhrady nákladů řízení nebyl tedy vznik výdajů či ušlý zisk. Rovněž náhrada nákladů nebyla uložena žalobci proto, že by žalovanému vznikly náklady.

9. K jednání ohledně podání svědecké výpovědi žalobce dne 18. 10. 2017 žalovaný uvedl, že dle protokolu bylo jednání započato v 9.05 h, když z protokolu není zřejmé, proč bylo započato později. V napadeném rozhodnutí bylo posuzováno jednání žalobce, tedy jeho nedostavení se k podání svědecké výpovědi dne 10. 8. 2017.

10. Přestože žalobce zmiňuje částku 44 000 Kč, byla žalobci napadeným rozhodnutím uložena pokuta pouze ve výši 30 000 Kč. Žalovaný zvažoval výši pokuty ve vztahu k naplnění zákonných podmínek, k okolnostem případu i ve vztahu k majetkovým poměrům žalobce, kdy bral žalovaný v potaz sdělení žalobce o výši jeho příjmů 13 000 Kč, přičemž se žalovaný zabýval i tím, zda výše uložené pokuty nemá pro žalobce likvidační charakter. První pořádková pokuta nepřiměla žalobce, aby se k oblastnímu inspektorátu práce dostavil k podání svědecké výpovědi. Proto mu byla uložena druhá pokuta, která už žalobce přiměla, aby se k oblastnímu inspektorátu práce dostavil. Žalobci nebyly písemnosti doručovány do datové schránky, vždy pouze prostřednictvím poštovních služeb. Podle žalovaného jsou dotčená rozhodnutí orgánu inspekce práce zákonná a nebylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces.

11. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti:

12. Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne 12. 6. 2017 byla žalobci uložena pořádková pokuta ve výši 12 000 Kč, neboť se dne 21. 3. 2017, dne 6. 4. 2017 a dne 10. 5. 2017 bez omluvy nedostavil k podání svědecké výpovědi. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno fikcí dne 26. 6. 2017 a nabylo právní moci dne 12. 7. 2017.

13. Dne 3. 8. 2017 bylo žalobci rovněž fikcí doručeno předvolání ze dne 20. 7. 2017, kterým byl žalobce řádně předvolán k podání svědecké výpovědi na den 10. 8. 2017 a byl jím též řádně poučen o svých právech a povinnostech jakožto svědek, včetně toho, že lze účastníku řízení uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč. Žalobce se k podání svědecké výpovědi dne 10. 8. 2017 bez omluvy nedostavil. Oblastní inspektorát práce vydal dne 24. 8. 2017 rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty dle § 62 odst. 1 písm. a) správního řádu, a to ve výši 30.000 Kč a rovněž byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobcem podáno odvolání, o kterém žalovaný rozhodl tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobce jako nedůvodné zamítl pro žalobcovo nedostavení se bez omluvy na předvolání ke správnímu orgánu.

14. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, které krajský soud vyhověl rozsudkem ze dne 19. 9. 2018 č. j. 57 A 5/2018–50, kdy správní rozhodnutí soud zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení a současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 900 Kč. Krajský soud odůvodnil rozhodnutí tím, že pořádková pokuta byla udělena za to, že se jako svědek nedostavil na předvolání, přičemž ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobce se k jednání jako svědek dostavil dne 18. 10. 2017, tedy že k svědecké výpovědi došlo. Proto krajský soud dovodil, že ještě v průběhu odvolacího řízení proti rozhodnutí o uložení pokuty byl smysl a účel pořádkové pokuty naplněn, jestliže se žalobce dostavil k výpovědi a bylo zcela nerozhodné, zda vypovídal či nikoliv a jaký je obsah jeho výpovědi. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je v části ohledně výše pokuty nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže žalobce dosahuje měsíčního příjmu v průměru 15 000 Kč měsíčně, má pořádková pokuta 30 000 Kč likvidační charakter.

15. Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 3 As 147/2018–46 shora citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, kdy dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. V citovaném rozsudku uvedl, že kasační soud nepřehlédl, že krajský soud v odstavci 20 rozsudku uvedl, že ke svědecké výpovědi došlo, přestože ze správního spisu naopak vyplývá, že žalobce bez uvedení zákonného důvodu odmítl vypovídat. Z kontextu odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, že důvod pro prominutí či snížení pořádkové pokuty soud spatřoval ve skutečnosti, že se v průběhu dalšího řízení na předvolání ke správnímu orgánu žalobce dostavil a tím splnil procesní povinnost, za kterou mu prvostupňový správní orgán pořádkovou pokutu uložil. Když tento závěr považoval Nejvyšší správní soud za přezkoumatelný. Nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost soud považoval závěry krajského soudu v odstavcích 30 a 32–34 napadeného rozsudku, ve kterých soud učinil závěr, že pokuta je vzhledem k majetkovým poměrům žalobce nepřiměřená a navzdory tomu uzavřel, že rozhodnutí správních orgánů je v části týkající se výše pokuty nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Na závěr Nejvyšší správní soud poznamenal, že majetkové poměry je třeba vnímat jako celek a nelze vycházet pouze z tvrzení žalobce o výši jeho měsíčního příjmu. Dále odkázal na § 62 odst. 6 správního řádu, které nenařizuje, ale pouze umožňuje správnímu orgánu pravomocně uloženou pořádkovou pokutu novým rozhodnutím prominout či snížit, a to nikoliv v závislosti na tom, zda pokutovaná osoba v dalším průběhu řízení splnila tu procesní povinnost, za jejíž nesplnění byla pokutována, ale v závislosti na tom, zda a jak si plní svoje procesní povinnosti v dalším řízení, tedy zda dalším jednáním přestala závažně ztěžovat průběh vedeného správního řízení.

16. Krajský soud rozsudkem č. j. 57 A 5/2018–149 ze dne 9. 6. 2021 žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce bez uvedení zákonného zákonu odmítl vypovídat jako svědek. Odkázal na protokol o výslechu svědka ze dne 18. 10. 2017, z něhož vyplynulo, že žalobce se k podání svědecké výpovědi dostavil poté co byl poučen o možnosti odepřít svědeckou výpověď odkázal na své vyjádření, jež správnímu orgánu zaslal dne 6. 9. 2017. Dle soudu nebylo možno učinit závěr, že žalobce odmítl jako svědek vypovídat z důvodu, že mu hrozilo trestní stíhání. Tímto jednáním závažně ztížil průběh správního řízení. Pokud se jednalo o pokutu dle krajského soudu správní orgány při úvaze při její výši nepochybily, neboť pořádková pokuta byla žalobci uložena opakovaně, a to zhruba v polovině výše její sazby. Správní pokuta ve výši 30 000 Kč dle soudu nemohla mít ani likvidační charakter, jestliže představovala zhruba dva měsíční platy žalobce.

17. Na základě kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem č.j. 3 As 227/2021–56 shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2021 zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud, že existenci zákonného důvodu pro odmítnutí svědecké výpovědi z poskytnutého spisového materiálu nezjistil. Přičemž sám žalobce připustil, že z jeho vyjádření, jež bylo doručeno prvostupňovému správnímu orgánu dne 6. 9. 2017, tento důvod explicitně neplyne, lze ho však dovodit z kontextu. Byť je z obsahu spisu patrný odmítavý postoj k podání svědecké výpovědi, zákonný důvod dle § 55 odst. 4 správního řádu, z něj jednoznačně zjistit nelze. Proto žalovaný v tomto směru správně podotkl, že správní orgán není oprávněn za žalobce domýšlet existenci zákonných důvodů pro odepření výpovědi. Ze závěru citovaného rozsudku tak plyne, že Nejvyšší správní soud považoval za opodstatněnou kasační námitku týkající se nedostatečného zhodnocení majetkových poměrů žalobce ve vztahu k výše pokuty, která mu byla uložena. Nejvyšší správní soud však ve shodě s krajským soudem neshledal existenci zákonného důvodu pro odepření svědecké výpovědi žalobce, proto byla krajskému soudu uložena povinnost v dalším řízení se zabývat výší uložené pokuty ve vztahu příjmových a majetkových poměrů žalobce v době vydání napadeného rozhodnutí. Proto nebude pouze vycházet z informací o výši tehdejšího měsíčního příjmu žalobce, nýbrž uváží o jeho tehdejších majetkových poměrech jako celku.

18. Soud poznamenává, že podle § 110 odst. 4 s.ř.s. je tímto právním názorem vysloveným v tomto rozsudku vázán, proto se v dalším řízení bude soud zabývat pouze tím, zda uložená pokuta odpovídá příjmovým a majetkovým poměrům žalobce v době vydání napadeného rozhodnutí, tedy zda uložená pokuta je pro žalobce likvidační.

19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s. ř. s. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

20. V daném případě je mezi účastníky na sporu, zda bylo uložení pořádkové pokuty zákonné, respektive zda byl postup správních orgánů správný, tedy zda mohla být uložena žalobci pořádková pokuta, jestliže nesplnil povinnost podat svědeckou výpověď. Zda tedy žalobce spáchal pořádkový delikt dle § 62 odst. 1 písm. a) správního řádu, závažně ztížil postup oblastního inspektorátu práce. Žalobci tedy uložena pořádkové pokuta proto, že se nedostavil na předvolání jako svědek.

21. Ze spisového materiálu vyplývá, že byla žalobci rozhodnutím ze dne 15. 6. 2017 uložena pořádková pokuta ve výši 12 000 Kč za to, že se dne 21. 3. 2017, dne 6. 4. 2017 a dne 10. 5. 2017 bez omluvy nedostavil k podání svědecké výpovědi. Toto rozhodnutí inspektorátu práce bylo žalobci doručeno fikcí dne 26. 6. 2017.

22. Následně byl žalobce opětovně dne 20. 7. 2017 předvoláván k podání svědecké výpovědi na den 10. 8. 2017, kdy byl v předvolání opětovně poučen o svých právech a povinnostech jako svědek, přičemž toto předvolání bylo žalobci opětovně doručeno fikcí, a to vhozením do schránky dne3. 8. 2017. Na jednání dne 10. 8. 2017 se žalobce nedostavil. Ze spisu vyplývá, že se žalobce na předvolání jako svědek dostavil až dne 18. 10. 2017, přičemž dle žalovaného, jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí, nebyl splněn účel ukládání pořádkových pokut, spočívající v donucení účastníka řízení k podání svědecké výpovědi, pakliže se na něj nevztahuje zákonná výjimka pro nepodání svědecké výpovědi s tím, že odvolací orgán nepřehlíží, že se žalobce dne 18. 10. 2017 k oblastnímu inspektorátu práce dostavil, bez uplatnění zákonného důvodu pro odepření podání výpovědi svědeckou výpověď nepodal, pročež účel pořádkových pokut stále není naplněn a není namístě výši uložené pořádkové pokuty snížit či prominout. Proto se žalovaný rozhodl výši uložené pokuty, to je 30 000 Kč, nesnižovat i s ohledem na závažnost následku a významu správního řízení vedeného pod č. j. S5–2017–85, dále i s ohledem na to, že první pořádková pokuta ve výši 12 000 Kč nesplnila svůj účel.

23. Soud se zcela ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí žalovaného, jestliže ze spisu vyplývá, že žalobce se dne 10. 8. 2017 bez omluvy nedostavil na předvolání k podání svědecké výpovědi a následně dne 18. 10. 2017 bez uvedení zákonného důvodu odmítl vypovídat. Jak vyplývá z obsahu protokolu o výslechu svědka, ze dne 18. 10. 2017, žalobce se dostavil k podání svědecké výpovědi, kdy poté co byl poučen mimo jiné o tom, že může výpověď odepřít ten, kdo by jí způsobil sobě nebo osobě blízké nebezpečí stíhání pro trestný čin nebo správní delikt (§ 55 odst. 4 správního řádu) se žalobce odvolal na své vyjádření, které bylo správnímu orgánu zasláno dne 6. 9. 2017 a z toho přečetl, „že po nabytých zkušenostech s pracovnicemi Oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích je nepochybné, že lidem pouze škodí a mou výpověď mohli použít tak, aby nadále poškozovaly mě nebo další osoby. Lidé si mají pomáhat, o tomto jsem hluboce niterně přesvědčen, proto jakoukoli újmu způsobenou komukoli vnímá jako újmu vlastní a z tohoto důvodu vypovídat nebudu“. Z obsahu jeho vyjádření dle soudu vyplývá, že žalobce bez uvedení zákonného důvodu odmítl vypovídat jako svědek, neboť z tohoto jeho vyjádření nelze učinit závěr, že tím mínil, že by mu mohlo být způsobeno nebezpečí trestního stíhání. Tento závěr soud učinil i s ohledem na to, že bylo žalobcem předloženo trestní oznámení, které bylo úřadem práce adresováno policii, neboť z této formulace proti pracovnicím žalovaného odmítnutí výpovědí nevyplývá, neboť pracovnice žalovaného neměly vědomost o tomto trestním oznámení, které bylo učiněno jiným správním orgánem. Ve vyjádření žalobce uvádí, že by mohly uvedené pracovnice žalobce poškozovat, nikoli, že by mohl být trestně stíhán.

24. Žalobce v podání ze dne 13. 1. 2024 požadoval, aby soud vyžádal zprávu od ředitele Úřadu práce v Táboře ohledně toho, že na něho bylo podáváno trestní oznámení, a proto měl důvod o odepření svědecké výpovědi. Soud tento důkazní návrh na doplnění dokazování zamítl, neboť žalobci byla uložena pokuta za jeho nedostavení se k podání svědecké výpovědi dne 10. 8. 2017. Následně dne 18. 10. 2017 neuvedl důvod, pro který mohl světeckou výpověď odepřít. Tento závěr učinil Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku č.j. 3 As 227/2021–56, který rovněž existenci zákonného důvodu pro odmítnutí svědecké výpovědi z poskytnutého spisového materiálu nezjistil. Z obsahu spisu je totiž patrný pouze odmítavý postoj žalobce k podání svědecké výpovědi, zákonný důvod dle § 55 odst. 4 správního řádu však z něj jednoznačně zjistit nelze. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku rovněž podotkl, že správní orgán není oprávněn za žalobce domýšlet existenci zákonných důvodů pro odepření svědecké výpovědi.

25. Soud k tomu poukazuje na rozsudek NSS č. j. 77 A 144/2020 – 47, dle něhož z bodu 37 vyplývá, …„i kdyby tedy žalobce důvod žalobce odepření výpovědi měl, nemohlo prvoinstanční rozhodnutí a napadené rozhodnutí, kterého ho přezkoumávalo, trpět nezákonností, pokud by tyto důvody žalobce při svém výslechu ani nenaznačil. Jistě nelze vyloučit, že žalobce měl důvod pro odepření výpovědi, ale pokud ho při výpovědi nesdělil ostatně vůbec ani neuvedl, že se nějakého práva na odepření výpovědi dovolává…, nemohl se následně u žalovaného dovolávat důvodnosti odepření výpovědi.“…….. „Jak vyplývá z výše uvedeného usnesení Ústavního soudu právo odepřít svědeckou výpověď je vyhrazeno případům, kdy se svědek tohoto práva dovolává a jsou uvedeny alespoň obecné myslitelné důvody, které jeho právo odepřít výpověď skutkově zakládají.“ Z tohoto rozsudku vyplývá, že zákonný důvod pro odepření svědecké výpovědi je nutno uvést při výslechu před správním orgánem. Takový důvod však žalobce neuvedl.

26. Z § 62 odst. 6 vyplývá, že pořádková pokuta může být prominuta či snížena jen za předpokladu, že pokutovaná osoba v dalším řízení splní svou procesní povinnost a rovněž přestane závažně ztěžovat průběh vedeného správního řízení. Jestliže však žalobce bezdůvodně odmítl vypovídat jako svědek, závažně ztížil postup správního orgánu a rovněž ztížil postup správního orgánu tím, že se nedostavoval bez omluvy jako svědek, přestože byl o termínech jednání řádně vyrozumíván a v případě, kdy se již dostavil na jednání, poté co byl předtím šestkrát obesílán, bez uvedení zákonného důvodu odmítl vypovídat. Závažně tak ztížil postup správního orgánu v jiném řízení, kdy jako svědek měl žalobce vypovídat v řízení, které bylo vedeno pro pět správních deliktů. Z toho pak plyne, že uložením pokuty ve výši 12 000 Kč za to, že se nedostavil jako svědek na předvolání dne 21. 3. 2017, 6. 4. 2017 a 10. 5. 2017, přestože byl v předvolání řádně poučen o důsledcích v případě, že se k jednání jako svědek nedostaví, rovněž uložením pokuty rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce ze dne 24. 8. 2017, kterým byla žalobci podle § 62 odst. 1 písm. a) správního řádu uložena pořádková pokuta ve výši 30 000 Kč za to, že závažně ztížil postup správního orgánu tím, že se dne 10. 8. 2017 bez omluvy nedostavil k podání svědecké výpovědi a i v průběhu odvolacího řízení proti rozhodnutí o uložení pokuty nebyl výše uvedený smysl a účel postupu naplněn, jestliže žalobce zcela bezdůvodně odmítl bez uvedení zákonného důvodu vypovídat.

27. V řízení o deliktu je dán veřejný zájem na rychlém, a tedy hospodárném průběhu řízení. Účelem uložení pokuty dle § 62 správního řádu je umožnění hladkého a nerušeného průběhu řízení a zabránění průtahům, které právě v případě, že se svědci či účastníci na předvolání nedostavují, mohou vzniknout. V případě uložení pořádkové pokuty tak jde o donucovací procesní prostředek, který směřuje k naplnění smyslu a účelu vedeného řízení.

28. V souvislosti s tím soud odkazuje na § 62 odst. 6 správního řádu, podle kterého pravomocně uloženou pořádkovou pokutu může správní orgán, který ji uložil, novým rozhodnutím prominout nebo snížit. Přitom správní orgán přihlédne k tomu, jak osoba, které byla pořádková pokuta uložena plní svoje procesní povinnosti v dalším průběhu řízení. Z toho tedy vyplývá, že správní orgán je oprávněn revidovat své rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty, ovšem pouze v tom případě, kdy pokutovaná osoba v dalším průběhu řízení si plní řádně svoje procesní povinnosti, tedy, zda svým jednáním přestane závažně ztěžovat průběh vedeného správního řízení. V daném případě ovšem žalobce si tyto své procesní povinnosti nesplnil.

29. Žalobce namítá, že výše pokuty je pro něho zcela likvidační. Soud k této námitce uvádí, že hranice toho, kdy je pokuta zjevně nepřiměřená, nemůže být pevně stanovena v zákoně. Uvedené vyplývá z aplikace zásadních zásad činnosti správních orgánů (§ 2 – § 8 správního řádu) ze zákonných kritérií pro ukládání sankce a rovněž z požadavků formulovaných v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Zásadou individualizace sankce se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 As 20/2005–66, ve kterém konstatoval, že „pro správné a spravedlivé ukládání sankce je významné dodržování principu zákonnosti trestání a principu individualizace sankce.“ Zásada zákonnosti trestání spočívá v tom, že soud, tedy i správní orgán se musí důsledně řídit pravidly pro ukládání sankcí. Zásada individualizace sankce vyjadřuje, že druh, kombinace a intenzita sankce musí být v konkrétním případě stanoveny tak, aby odpovídaly všem okolnostem a zvláštnostem případu.

30. Při ukládání pokuty je proto povinnost přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům tehdy, je–li podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter. Krajský soud vázán rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3As 227/2021–56 zajistil a provedl dokazování ohledně příjmových a majetkových poměrů žalobce v roce 2017 v době vydání napadeného rozhodnutí a následně uvážil o jeho tehdejších majetkových poměrů jako celku a dospěl k závěru, že pokuta ve výši 30 000 Kč odpovídá jeho majetkovým a finančním poměrům. Tato sankce se sice může jevit z hlediska žalobce jako citelná, ovšem jedná se o sankci, která byla uložena žalobci ve druhé polovině sankčního rozmezí a s ohledem na jeho majetkové a osobní poměry nemá dle soudu likvidační charakter. Krajský soud k posouzení majetkových poměrů využil všechny dostupné důkazní prostředky, které si opatřil a rovněž i ty, jež během řízení vyšly najevo a postupoval tak v souladu s usnesením rozšířeného senátu NSS č. j. 1 As 9/2008–133.

31. Soud má za to, že správní orgány nepochybily při úvaze o výši pokuty v případě, že žalobci byla uložena pořádková pokuta opakovaně, a i ve druhém případě mu byla uložena zhruba v polovině výše sazby, neboť maximální výše pořádkové pokuty činí 50 000 Kč. Správní orgán je totiž povinen při ukládání pořádkové pokuty povinen dbát na to, aby pokuta sice neměla likvidační charakter, to ovšem neplatí v případě, kdy žalobce ani poté, co mu byla uložena pořádková pokuta, opakovaně nesplnil svou povinnost jako svědek vypovídat. V daném případě se předchozí pořádková pokuta ukázala jako neúčinná, nesplnila svůj účel, jestliže opakovaně odmítl žalobce podat svědeckou výpověď. Žalobce byl tedy za zcela shodné jednání postižen pořádkovou pokutou, kdy byl předtím potrestán pokutou ve výši 12 000 Kč, ovšem protiprávního jednání se dopouštěl i nadále, proto reakci správních orgánů počítaje v to i výši pokuty, proto soud považuje za přiměřenou.

32. Soud zajistil důkazy ohledně majetkových a finančních poměrů žalobce a zjistil, že žalobce kromě příjmu, který měl z pracovního poměru u firmy ALMI pobíral ještě cestovní náhrady, které je rovněž možné zahrnout do příjmových poměrů, neboť názor, že by soud cestovní náhrady nebylo možné zahrnout do příjmových poměrů by umožňoval nerozumné důsledky (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IÚS 996/11). Rovněž tyto cestovní náhrady lze zahrnout do příjmových poměrů žalobce.

33. Krajskému soudu byla rozsudkem NSS č. j. 57 A 5/2018 uložena povinnost v dalším řízení se zabývat výši uložené pokuty ve vztahu k příjmovým a majetkovým poměrům žalobce v době vydání napadeného rozhodnutí. Soud si proto vyžádal výpisy z účtu ČSOB, na který mu jeho zaměstnavatel zasílal mzdu včetně stravného v roce 2017. Z výpisů účtů bylo zjištěno, že v měsíci lednu 2017 zaměstnavatel žalobci zaslal v lednu 2017–20 840Kč, v měsíci únoru 2017 – 29 200 Kč, v březnu 2017 – 34 250 Kč, v dubnu 2017 – 40 062 Kč, v květnu 2017 – 35 520 Kč, v červnu 2017 – 31 300 Kč, v červenci 2017 – 41 657 Kč, v srpnu 2017 – 37 700 Kč. V září 2017 v hotovosti vyplatil zaměstnavatel žalobci dle pokladního bloku mzdu ve výši 39 000 Kč, v říjnu 2017 38 800 Kč, v listopadu 2017 38 880 Kč, v prosinci 2017 35 000 Kč. Celkem tedy žalobce v roce 2017 obdržel příjmy včetně stravného od svého zaměstnavatele ve výši 422 129 Kč, což měsíčně činí průměrný příjem žalobce 35 177 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalobce na svůj účet u ČSOB učinil vklady v hotovosti, a to v měsíci lednu 14 500 Kč, v únoru 15 000 Kč, v březnu 75 000 Kč, v dubnu 121 200 Kč, v květnu 25 000 Kč, v červnu 12 000 Kč, v červenci 32 000 Kč, v srpnu 68 000 Kč, v září 53 000 Kč, v říjnu 137 000 Kč, v listopadu 62 000 Kč a v prosinci 69 000 Kč. Celkem tedy v tomto roce učinil žalobce vklady v hotovosti na účet ve výši 683 800 Kč (průměrně měsíčně 56 983 Kč). Jedná se o neznámý příjem žalobce.

34. K osobním poměrům žalobce bylo zjištěno, že žalobce bydlí ve vlastním domě, takže náklady na bydlení jsou u něho nižší než v případě nájemného. Kromě tohoto zjištění, že žalobce vlastní rodinný dům, bylo zjištěno, že rovněž vlastní podíl lesa, který rovněž dle soudu může zpeněžit, jestliže jej přímo neužívá pro svou potřebu, pokud by nebylo v jeho možnostech předmětnou pokutu uhradit.

35. Namítá–li přestupce likvidační dopad pokuty, musí vždy doložit konkrétní důkazy na podporu tvrzení (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 9. 2012 č. j. 3 As 82/2011–100, ze dne 30. 8. 2016 č. j. 5 As 218/2015–44 nebo ze dne 29. 8. 2017 č. j. 9 As 198/2016–396). Takovým nárokům však tvrzení žalobce ani důkazní návrhy nedostály. Žalobce během řádného řízení žádné dokumenty, které by osvětlily takové majetkové poměry, že by pro něho byla předmětná pokuta likvidační nepředložil. Mohl předpokládat, že se nepodaří jeho celkovou majetkovou situaci rozkrýt a jeho majetková situace tak zůstane v pochybnostech. To nelze pochopitelně žalobci vytýkat, neboť může jít o legitimní součást jeho procesní strategie, ovšem tímto způsobem nemůže prokázat, že jemu uložená pokuta likvidační. Důkazní břemeno v daném případě primárně leží právě na žalobci.

36. Soud proto uzavřel, že správní orgány nevybočily ze zákonných mantinelů, pokud uložily žalobci pokutu ve výši 30 000 Kč, pokuta ve výši 30 000 Kč likvidační charakter mít pro žalobce nemůže, a to s ohledem na jeho příjmové a majetkové poměry v době vydání napadeného rozhodnutí, tedy v roce 2017.

37. Zcela nepřípadná je námitka žalobce týkající se odůvodnění rozhodnutí č. j. 7123/1–30/17.3 ze dne 12. 12. 2017, neboť toto rozhodnutí není předmětem řízení. V daném případě je soudem přezkoumáváno rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2017 č. j. 7124/1.30/17–3.

38. K námitce žalobce, že mu nebylo předvolání doručováno s dostatečným předstihem s datem jednání, uvádí soud, že předvolání byla žalobci vždy doručována s předstihem několika dnů i týdnů, kdy předvolání ze dne 20. 7. 2017 mu bylo doručeno fikcí dne 3. 8. 2017, přičemž jednání se mělo konat dne 10. 8. 2017, tedy předvolání mu bylo doručeno týden před konáním svědecké výpovědi.

39. Nedůvodná je námitka žalobce ohledně uložení nákladů řízení ve výši 1 000 Kč, neboť předpis této paušální částky nákladů řízení se opírá o ustanovení § 6 zákona č. 520/2005 Sb., dle něhož paušální částka nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušení své právní povinnosti, představuje 1 000 Kč. Tato paušální částka byla tedy předepsána v souladu s tímto ustanovením.

40. Námitka ohledně datové schránky je odůvodněná, jestliže žalobce žádnou datovou schránku nemá. Údaj o datové schránce byl uveden na písemnostech z důvodu zřejmé nesprávnosti, eventuálně písařské chyby.

41. Soud proto uzavřel, že námitky žalobce důvodné nejsou, proto soud žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s.

43. Žalobce neměl ve věci úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.

44. Ustanovenému zástupci krajský soud přiznal odměnu za zastupování 6 x 3 100 Kč za šest úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, kasační stížnost, účast na jednání před krajským soudem dne 9. 6. 2021, 25. 10. 2023, 14. 2. 2023, vyjádření ze dne 23. 10. 2023) a v náhradě hotových výdajů za šest úkonů právní služby v částce 6 x 300 Kč, celkem tedy částku 20 400 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně o 4 284 Kč. Celkem jde tedy o částku 24 684 Kč, která bude proplacena z účtu Krajského soudu v Českých Budějovicích do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odměna za poradu s klientem nebyla přiznána, neboť nebylo uskutečnění porady podloženo písemně. Rovněž za písemné podání ze dne 8. 2. 2024 soud odměnu nepřiznal, neboť nešlo o účelně vynaložený náklad.