57 A 5/2023– 42

Rubrum

Krajský soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka v právní věci žalobce: X bytem X zastoupen advokátkou Mgr. Lucií Luhanovou sídlem Chvalšinská 236, 381 01 Český Krumlov proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2022, č. j. KUJCK 143300/2022 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 15. 2. 2023 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zčásti změnil usnesení Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 7. 2022, č. j. SU/318/2022–14 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí ve smyslu § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil. Napadeným rozhodnutím byla část výroku prvostupňového rozhodnutí ve znění: „… podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zastavuje územní řízení zahájené dne 14. 1. 2022 na základě žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby, v územním řízení,…“ nahrazena textem „… podle § 92 odst. 2 stavebního zákona, ve vazbě na § 149 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítá žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby, …“. Prvostupňovým rozhodnutím bylo zastaveno územní řízení zahájené dne 14. 1. 2022 na základě žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby ve věci stavby „Boršovské kaskády – varianta 7.2“ řadová zástavba sedmi rodinných domů ve dvou blocích, proměnné podlažnosti, novostavba (Boršov nad Vltavou) na pozemku parc. č. 17, 18 v katastrálním území Boršov nad Vltavou“ (dále též „stavební záměr“ nebo „areál“).

2. Žalobce namítá, že závazná stanoviska, která se stala jedinými podklady pro vydání napadeného rozhodnutí, obsahují věcné chyby, jejich závěry nejsou založeny na objektivně zjištěném skutkovém ani právním stavu, a proto je shledává nezákonnými až nepřezkoumatelnými. Žalobce v nich postrádá úvahy a odůvodnění závěru o nesplnění požadavku na vedení příjezdové cesty ke každému pozemku pro RD po veřejné ploše a z důvodu absence výkladu pojmu veřejně přístupná plocha. Vyhláška o závazných částech územního plánu obce Boršov nad Vltavou, okres České Budějovice z roku 2002 (dále jen „vyhláška“) stanovila povinnost vedení příjezdové cesty ke každému pozemku pro RD po veřejně přístupné ploše. Žalobce upozorňuje, že pojem „veřejně přístupná plocha“ není nikde definován, neobsahuje jej žádná právní norma a její výklad nečiní ani správní orgány, z toho důvodu shledává závěr správních orgánů nepřezkoumatelným. Žalobce nesouhlasí se závěry správních orgánů, že navržená neveřejná účelová komunikace nesplňuje požadavek na vedení příjezdové cesty ke každému pozemku pro rodinný dům po veřejně přístupné ploše. Z jakých důvodů je zvolené řešení považováno za rozporné s předmětným ustanovením vyhlášky, již nebylo dle žalobce uvedeno.

3. Podle žalobce správní orgány postupovaly v rozporu se zásadou správního řízení zakotvenou v § 2 odst. 4 správního řádu, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalobce odkazoval na obdobný projekt realizovaný v roce 2013 – výstavba nízkoenergetických RD v části obce Poříčí. Žalobce je přesvědčen, že v nyní projednávané věci se příjezdová cesta nachází na veřejně přístupné ploše a pouze na počátku vjezdu na pozemku parc. č. 18 je navrženo umístnění závory.

4. Žalobce poukazuje na absenci výkladu pojmu obytná parcela vyskytující se ve vyhlášce v případě stanovení závazného limitu zpevněné plochy u obytné parcely, bez nějž nelze jednoznačně určit procento zpevněných ploch. Žalobce považuje za nelogické do obytné parcely zahrnovat celý pozemek parc. č. 18, na nějž má být umístěna příjezdová cesta, parkovací stání či stanoviště pro kontejnery. Podle žalobce má být koeficient zpevněné plochy počítán u každé parcely funkčně související přímo s rodinným domem samostatně.

5. Dle projektové dokumentace byl ve fázi pro územní rozhodnutí navržen pro každý rodinný dům v řadové zástavbě pozemek o minimální výměře 260 m2, přičemž zastavěnost pozemku, ať už domem typu A nebo B, byla 91 m2 a maximální limit 35 % byl dodržen. Dle žalobce byly splněny limity pro maximální procento zpevněných ploch, neboť na zbylé ploše pozemku o minimální výměře 169 m2 (260–91) je možné vybudovat zpevněné plochy v rozsahu maximálně 20 % (34 m2). Podle žalobce došlo k chybnému postupu při výpočtu koeficientu zastavěné plochy i ploch zpevněných. Podotkl, že obecně se u výstavby rodinných domů do zpevněných ploch plocha příjezdové cesty nezapočítává, v opačném případě by byla výstavba z převážné většiny prakticky nemožná. Žalobce spatřuje pochybení žalovaného také ve výpočtu výměry zastavěné plochy u varianty s garáží a varianty s terasou, neboť v obou případech je zastavěnost stejná. V případě varianty s terasou dojde k jejímu vybudování na střeše garáže, tedy bude součástí zastavěné plochy a nemůže být započítána do zpevněných ploch na pozemku. Žalobce zdůrazňuje, že výpočet plochy k maximální zastavěnosti se má vždy vztahovat k jednotlivému pozemku pro rodinný dům, nikoli k celému území. Výpočet zastavěných i zpevněných ploch byl dle žalobce proveden bez jakýchkoliv matematických, logických či právních souvislostí.

6. Krajskému soudu byla dne 23. 4. 2023 doručena replika žalobce k vyjádření žalovaného k žalobě, v níž byly rozhojňovány žalobní body.

II. Vyjádření žalovaného správního orgánu

7. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce nespecifikování pojmu veřejně přístupná plocha žalovaný uvádí, že z kontextu územního plánu obce Boršov nad Vltavou je zřejmá představa zastupitelstva obce, že příjezdové cesty k jednotlivým pozemkům RD mají být veřejné, přístupné každému bez omezení a sloužit k určenému účelu. Žalovaný nadále setrvává na svém tvrzení, že navrhované řešení stavebního záměru je v rozporu s vyhláškou, neboť přístup k jednotlivým pozemkům s řadovými domy je skrze neveřejnou účelovou komunikaci. Tvrzení žalobce, že po veřejně přístupné ploše je vedena neveřejná účelová komunikace, shledává žalovaný absurdním a v rozporu s cílem deklarovaným územním plánem. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce ohledně porušení zásady zakotvené v § 2 odst. 4 správního řádu a upozorňuje, že v žalobcem odkazovaném již realizovaném projektu je komunikace zajišťující přístup k rodinným domům veřejně přístupná, což je zásadní rozdíl oproti nyní posuzovanému záměru.

8. V souvislosti s námitkou překročení limitu na využití území žalovaný uvádí, že projednávaný záměr odpovídá samostatnému neveřejnému areálu sedmi řadových rodinných domů a dalších s nimi souvisejících staveb, jejichž obsluha je zajištěna neveřejnou účelovou komunikací, tudíž s možností přístupu pro omezený okruh osob. Navržená účelová komunikace, chodníky, parkovací stání, stanoviště kontejnerů tvoří spolu s navrženými rodinnými domy jeden soubor staveb situovaných na pozemcích p. č. 18 a 17 (část) veřejně nepřístupných. Z těchto důvodů nahlíží žalovaný na celé území jako na jeden pozemek, z jehož celkové plochy vypočítává maximální procento zastavěné plochy objektů, a maximální procento zpevněných ploch.

9. V souvislosti s námitkou poukazující na pochybení žalovaného ve vyčíslení rozdílných výměr při vyhodnocování míry zpevněných ploch při variantě s terasou a bez terasy, žalovaný poukazuje na nejednoznačnost v projektové dokumentaci. Závazná stanoviska, která byla podkladem pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí podle žalovaného netrpí vadami, jsou zákonná a věcně správná.

III. Obsah správního spisu

10. Do správního spisu byla založena dokumentace stavebního záměru pro účely rozhodnutí o umístění stavby či žádost o rozhodnutí o umístění stavby ze dne 14. 1. 2022 adresovaná správnímu orgánu I. stupně. Dne 14. 6. 2022 vydal žalovaný závazné stanovisko č. j. KUJCK 64620/2022 k posuzovanému stavebnímu záměru, jímž zrušil souhlasné závazné stanovisko vydané marným uplynutím lhůty pro jeho vydání dle § 4 odst. 9 stavebního zákona v téže věci (tzv. fiktivní závazné stanovisko). Dle předložené dokumentace pro účely vydání závazného stanoviska hodnotil žalovaný uvedený záměr dle § 96b odst. 3 stavebního zákona z hlediska souladu s politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování a shledal záměr jako nepřípustný.

11. Následovalo vydání prvostupňového rozhodnutí, jímž bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno územní řízení. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 17. 7. 2022 odvolání. Do správního spisu bylo dále založeno závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování vydané Ministerstvem pro místní rozvoj ze dne 14. 11. 2022, č. j. MMR–73128/2022–81, které potvrdilo závazné stanovisko žalovaného. V reakci na obdržení závazného stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj bylo vydáno napadené rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno v odstavci 1 tohoto rozsudku.

IV. Právní názor soudu

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

13. Žaloba není důvodná.

14. Úvodem krajský soud předesílá, že není povinností moci soudní detailně odpovědět na každou žalobcem uplatněnou námitku. Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, nebo ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09 připouštějí možnost soudu reagovat komplexním a uceleným názorem na množství přednesených námitek, aniž by soud musel vypořádávat zvlášť každou jednotlivou žalobní argumentaci. Ústavní soud konstatoval, že: „(…) není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 – 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 – 30, bod 41). Úkolem krajského soudu je vypořádání se s obsahem a smyslem žalobní argumentace.

15. Krajský soud se v prvé řadě vypořádává s žalobní námitkou, jíž žalobce brojí proti údajnému nesplnění požadavku na vedení příjezdové cesty ke každému pozemku pro RD po veřejně přístupné ploše. Ve vyhlášce je výslovně stanoveno: „Ke každému pozemku pro RD (trvalé bydlení) bude vedena příjezdová cesta po veřejně přístupné ploše.“ 16. Žalobce namítal, že správní orgány užívají pojmu „veřejně přístupná plocha“, jehož výklad však nestanoví žádná právní norma a ani samy jej neučinily, z toho dovozuje, že správní orgány užily nepřezkoumatelného pojmu. Krajský soud uvádí, že navzdory neexistenci striktního výkladu tohoto pojmu, nejednalo se o pojem, jehož výklad by nebyl logicky vysvětlitelný a způsoboval by nepřezkoumatelnost závěrů správních orgánů. Slovní spojení „veřejně přístupná“ podle krajského soudu nemůže vzbuzovat jakékoli pochybnosti o (ohledně/stran) výkladu, neboť jednoznačně představuje přístupnost každému bez omezení. Lze se shodnout s tvrzením žalovaného ve vyjádření k žalobě, dle kterého uvedený závěr vychází z pojmu veřejného (obecného) užívání (srovnej. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). Ohledně pojmu „plocha“ má krajský soud za to, že i v tomto případě se nejedná o pojem, jehož výklad by byl zvlášť komplikovaný, a souhlasí s vysvětlením učiněným žalovaným, že se bude jednat o část území (plochu), která může být tvořena jedním či více pozemky nebo jejich částmi. Krajský soud nepřisvědčuje žalobci, že užívání pojmu „veřejně přístupná plocha“ způsobilo nepřezkoumatelnost závěrů správních orgánů.

17. V projektové dokumentaci předložené žalobcem konkrétně v souhrnné technické zprávě je v bodě B.4 pod písmenem b) uvedeno, že „napojení na stávající dopravní infrastrukturu bude pomocí nové neveřejné účelové komunikace“, což je v přímém rozporu s požadavkem stanoveným vyhláškou. Zajištění vedení příjezdové cesty ke každému rodinnému domu po veřejně přístupné ploše by nebylo dodrženo. Skutečnost, že žalovaný sdělil teprve ve vyjádření k žalobě, že neveřejnost účelové komunikace dovozuje z projektové dokumentace, by neměla být pro žalobce jakkoli překvapivá, neboť jí sám zadával ke zpracování a předkládal správním orgánům. Omezení veřejného přístupu má být znemožněno zřízením závory.

18. Žalobci není zřejmé, zda správní orgány vyhodnotily nesplnění požadavku na vedení příjezdové cesty ke každému pozemku pro rodinný dům po veřejně přístupné ploše proto, že má být na cestě umístěna závora či z toho důvodu, že je navrhovaná cesta v soukromém vlastnictví. Pro správní orgány je rozhodné, že žalobce má úmysl zrealizovat neveřejnou účelovou komunikaci bez ohledu na to, jak bude neveřejnost zajištěna. Jestliže je k napojení na stávající dopravní infrastrukturu navržena neveřejná účelová komunikace, jejíž neveřejnost bude zajištěna umístěním závory, nelze než dospět k závěru, že by tím nebyl dodržen požadavek stanovený vyhláškou na vedení příjezdové cesty po veřejně přístupné ploše. Žalobní námitku, že nedošlo k rozporu s požadavkem ve vyhlášce na vedení příjezdové cesty po veřejně přístupné ploše, neshledal soud důvodnou, neboť tento požadavek dle údajů v projektové dokumentaci zjevně splněn není. (pozn. zvýrazněno soudem)

19. Žalobce namítá, že spatřovaly–li správní orgány neveřejnost účelové komunikace zajišťující přístup do areálu a k jednotlivým rodinným domům pouze v umístění závory, mohlo od ní být upuštěno, pokud by mu taková skutečnost byla sdělena. K tomu krajský soud podotýká, že umístění závory je jen způsob, jak zajistit zřízení neveřejné účelové komunikace, která je projektovou dokumentací předpokládána. Není rozhodné, jakým způsobem žalobce neveřejnost účelové komunikace zajistí, zásadní je, že ke každému rodinnému domu nepovede příjezdová cesta po veřejně přístupné ploše.

20. Žalobce poukazoval na obdobnou výstavbu v části obce Poříčí, která již byla vybudována, a proto by dle něj došlo k porušení zásady zakotvené v § 2 odst. 4 správního řádu, aby bylo rozhodováno shodně ve skutkově shodných a podobných případech. Mezi projektem zrealizovaným v obci Poříčí a nyní projednávaným projektem je zásadní rozdíl, na který poukázal sám žalobce, a to navržení umístění závory na počátku vjezdu do areálu, kde má být stavební záměr vybudován. Z předestření učiněného žalobcem nejsou zřejmé žádné podstatné informace o výstavbě učiněné v obci Poříčí. Z žádných konkrétních podkladů krajský soud nemůže dovodit podobnost projednávaného stavebního záměru a již učiněné výstavby v obci Poříčí. Nicméně, nebyla–li zřízena závora či jiné opatření, které by zajistilo neveřejnost účelové komunikace poskytující příjezd ke každému pozemku s rodinným domem, nelze usuzovat o podobnosti obou projektů a porušení § 2 odst. 4 správního řádu.

21. Dalším žalobním bodem je žalobcem brojeno proti neexistenci definice pojmu „obytná parcela“ užitého ve vyhlášce v souvislosti se stanovením limitu pro zpevněné plochy. Krajský soud připouští pojmovou nejednotnost zejména ve vyhlášce, nicméně má za to, že to nemělo vliv na srozumitelnost stanovení limitů maximální zastavitelnosti. Článek 7 vyhlášky je vymezen nadpisem „LIMITY VYUŽITÍ ÚZEMÍ“ a stanoví: „Koeficient zastavění pozemku k1 udává maximální procento zastavěné plochy objektu k celkové ploše pozemku“. Následuje tabulka stanovující jednotlivé procentuální limity označené příslušným koeficientem označeným „k“ definované jako „Závazné limity prostorového uspořádání“. Koeficienty k1 se liší u jednotlivých typů obytných ploch a pod limity obytných ploch je odsazen koeficient zastavění pro zpevněné plochy u obytné parcely. Krajský soud má za to, že koeficient zastavění pozemku k1 zpevněnými plochami má být shodně jako při posuzování zastavitelnosti budovami posuzován ve vztahu k celkové ploše pozemku jako to stanoví vyhláška v rámci definice koeficientu zastavění pozemku (k1). Žalobce se zpochybňováním výkladu koeficientu zpevněných ploch (k1) pokouší zvrátit skutečnost, že bylo vyhodnoceno překročení maximálního limitu zastavění zpevněnými plochami. V odstavcích níže je podrobně vysvětleno, z jakého důvodu je vypočteno procento zastavitelnosti budovami u posuzovaného stavebního záměru ve vztahu k celkové ploše (k celému neveřejnému areálu). Dle soudu je třeba shodnou optikou nahlížet také na výpočet procenta zastavitelnosti zpevněnými plochami čili ve vztahu k celkové ploše, a to rovněž k celému neveřejnému areálu. Krajský soud se shoduje se správními orgány, že „zpevněné plochy u obytné parcely“ nelze chápat tak, že na rozdíl od zastavitelnosti budovami, která se posuzuje ve vztahu k celému areálu, bude zastavění zpevněnými plochami posuzováno pouze ve vztahu k budoucím pozemkům každého řadového domu. Krajský soud zastává názor, že se nahlíží na celý stavební záměr jako na jeden celek, a proto je počítána zastavěnost zpevněnými plochami rovněž ve vztahu k celkové ploše, čili ve vztahu k celkové ploše posuzovaného stavebního záměru.

22. Výklad činěný žalobcem, že pojmem obytná parcela je v projednávané věci část budoucího pozemku přiděleného ke každému řadovému rodinnému domu, a to pouze ta část, která zbyla po odečtení plochy zastavěné řadovými rodinnými domy, nepovažuje krajský soud za správný, neboť to není v souladu s politikou územního rozvoje v obci Boršov nad Vltavou, jejíž konkrétní parametry jsou stanoveny v územním plánu, případně navazující vyhlášce.

23. Ve vyhlášce je v čl. 7 stanoveno maximální procento zastavění plochy objektu k celkové ploše pozemku pro plochy obytné v hodnotě 35 %, tentýž koeficient (k1) byl procentuálně stanoven též pro zpevněné plochy, a to v hodnotě 20 %. Zásadní rozpor mezi žalobcem a správními orgány spočívá v tom, zda má být podíl zastavěnosti počítán ve vztahu k zamýšlenému projektu jako celku nebo má dojít k přepočtu podílu zastavěnosti ve vztahu ke každému jednotlivému nově zbudovanému pozemku, na němž bude vystavěn řadový dům typu A či B dle projektové dokumentace. Krajský soud má za to, že správný výpočet zastavitelnosti je ve vztahu k zamýšlenému stavebnímu záměru jako celku. Shodný způsob výpočtu zastavitelnosti potvrdil také Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 46 A 142/2015–113. „(…) musí stavební úřad zjistit, zda jsou splněny podmínky pro dodatečné povolení stavby jako celku, v projednávané věci především, zda stavba bytového komplexu jako celek splňuje koeficient zastavitelnosti plochy stanovený územním plánem D.. V této souvislosti je třeba zdůraznit, jak je uvedeno v citaci shora, že za stavbu je třeba považovat celý komplex řadových rodinných domů a bytových domů povolený stavebním úřadem (…) K dalšímu postupu v řízení soud uvedl mezi jiným, že stavební úřad rovněž znovu prověří dodržení koeficientů zastavěných a nezastavěných ploch, přičemž tak bude činit pouze ve vztahu k ploše vymezené pozemky, které tvořily původní stavební komplex, tj. pozemky, na nichž se nachází opakovaně projednávané stavby sedmi rodinných domů a dvou bytových domů a pozemky s těmito stavbami bezprostředně souvisejícími.“ (pozn. zvýrazněno soudem)

24. S ohledem na shora vyslovený závěr formulovaný Krajským soudem v Praze, mající oporu v předcházejícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 3 As 18/2011–117, dospěl krajský soud k závěru, že správní orgány postupovaly v nyní projednávané věci správně, když počítaly limity maximálního procenta zastavění pozemků parc. č. 17, 18 zamýšleným stavebním záměrem jako jedním celkem. Tvrzení žalobce, aby byl koeficient zastavitelnosti počítán zvlášť u každého jednotlivého pozemku pro rodinný dům, neshledal krajský soud za postup správný a v souladu s kritérii stanovenými územním plánem obce Boršov nad Vltavou a navazující vyhláškou. Krajský soud považuje za správné a výstižné sdělení žalovaného ve vyjádření k žalobě: „Protože ale posuzovaný záměr není obvyklým případem předpokládaným ÚPO Boršov – stavební pozemek povinně napojený na veřejně přístupnou komunikaci/jeden rodinný dům, zvolil krajský úřad výše uvedený přístup, k němuž dospěl na základě správních úvah rovněž popsaných výše, tzn. že na celé území dotčené posuzovaným záměrem (soubor pozemků) nahlíží jako na jeden pozemek ve smyslu OZV, jehož celkové plochy vypočítává max. procento zastavěné plochy objektů.“ V projednávané věci není splněna podmínka, aby každý rodinný dům byl napojen příjezdovou cestou po veřejně přístupné ploše na veřejně přístupnou komunikaci. Právě podoba stavebního záměru jako jednoho neveřejného areálu, který bude podle všeho také realizován jako celek najednou, je důvodem, proč správní orgány přistoupily k výpočtu zastavěnosti tak, že mezi zpevněné plochy zahrnuly všechny zpevněné plochy vybudované v areálu včetně neveřejné účelové komunikace. Krajský soud považuje tento zvolený způsob za správný, neboť žalobce jím předestřeným návrhem projektu plánuje zastavovat stavební pozemky, pro které však byla definována prostorová regulace.

25. S žalobcem se lze shodnout v tom, že obecně v případě vybudování veřejně přístupných komunikací pro dopravní obsluhu zajišťujících přístup k nově vznikajícím pozemkům pro výstavbu rodinných domů, nedopadá na tyto komunikace prostorová regulace, resp. limity pro zpevněné plochy. Takto budované veřejně přístupné komunikace jsou součástí základní technické vybavenosti, tzv. ZTV. Teprve jednotlivé stavební pozemky, které byly zpřístupněny oněmi veřejně přístupnými komunikacemi, a na nichž je výstavba zpravidla realizována nezávisle na sobě, jsou vázány regulacemi stanovujícími limity na zastavěnost samostatně. Nicméně v nyní posuzovaném projektu má být umístěna neveřejná účelová komunikace a další zpevněné plochy na pozemcích určených k výstavbě rodinných domů, pro něž již platí dané regulace, a tak je postupováno striktně dle limitů stanovených pro zastavěnost v územním plánu a navazující vyhlášce. V nyní projednávaném případě by došlo k realizaci celého jednoho komplexu na pozemcích parc. č. 17 a 18 v katastrálním území Boršov nad Vltavou, na nichž by musela být zbudována kompletně nová obslužnost. Celý areál by byl přístupný skrze neveřejnou účelovou komunikaci, která společně s chodníky a jinými zpevněnými plochami by musela být teprve vystavěna a nesměla by přesáhnout maximální procento zpevněných ploch pro pozemky parc. č. 17 a 18 v katastrálním území Boršov nad Vltavou.

26. Nelze přisvědčit ani tvrzení žalobce formulovanému v replice k vyjádření žalovaného, že správní orgány přistupovaly ke stavebnímu záměru jako jednomu celku v případě zastavěnosti, avšak při hodnocení přístupu k jednotlivým rodinným domům již hleděly na každý jednotlivý budoucí pozemek samostatně. Žalobce svými tvrzeními směšuje zcela odlišná posuzovaná kritéria. Podle vyhlášky má být zajištěna příjezdová cesta ke každému pozemku pro trvalé bydlení po veřejně přístupné ploše. Hned při vstupu na pozemky, na nichž má být zbudován posuzovaný stavební záměr, není zajištěn přístup po veřejně přístupné ploše. I kdyby bylo nahlíženo na povinnost zajistit přístup po veřejně přístupné ploše pro areál jako celek, což nemá být, tak ani tehdy by nedošlo k dodržení tohoto požadavku, neboť hned na počátku příjezdové komunikace má být umístěna závora.

27. Žalobcova ukázka výpočtu zastavěnosti jednotlivých pozemků za současného nepřekročení maximálního procenta zpevněných ploch se zakládala na nesprávném principu. Jak bylo vysvětleno již v odstavcích výše, splnění limitů stanovených pro maximální procento zastavěnosti pro plochy obytné i plochy zpevněné musí být posuzováno ve vztahu k celému neveřejnému areálu, resp. celému stavebnímu záměru rozprostírajícímu se na pozemcích parc. č. 18 a části pozemku parc. č.

17. Žalobce však setrvale předpokládá limity pro maximální procento zpevněných ploch ve vztahu ke každému jednotlivému v budoucnu vzniklému pozemku, na nichž mají být vystavěny řadové rodinné domy, což již bylo vysvětleno, že není správný způsob.

28. Krajský soud potvrzuje způsob výpočtu činěný správními orgány, jejichž výsledkem je, že zastavění zpevněnými plochami v celém areálu překračuje limit 20 %. Vzhledem k tomu, že žalobce nijak nebrojil proti matematickému výpočtu celkové výměry zpevněných ploch v areálu, má krajský soud za to, že správní orgány správně sečetly všechny zpevněné plochy, když konstatovaly překročení 20 % zpevněných ploch v areálu (613,76 m2). Správní orgány dospěly k celkové výměře zpevněných ploch podle údajů v projektové dokumentaci ve výši minimálně 868,7 m2. Krajský soud má za prokázané, že zpevněné plochy přesáhly 20 % z celkové výměry území, a nebyl tudíž splněn požadavek stanovený vyhláškou.

29. Krajský soud je vázán žalobními body uplatněnými v žalobě, které jednoznačně ustavují rámec soudního přezkumu. (srovnej. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78 či rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003–40) Z toho důvodu krajský soud nepřistoupil k ověřování početní správnosti výpočtu zpevněných ploch, neboť proti tomu žalobce nebrojil. Žalobní argumentace se opírala pouze o metodu výpočtu zastavitelnosti činěnou správními orgány, jíž krajský soud vyhodnotil jako správnou.

30. Žalovaný upozornil na nejednoznačnost v projektové dokumentaci v případě domu typu A, když v půdorysu 2. NP jsou naznačeny dveře na terasu, avšak na severozápadním pohledu je naznačeno patrně zábradlí, avšak namísto dveří je zakresleno okno. Žalovaný na takovou nejednoznačnost upozornil a poukázal pouze pro úplnost též na výpočet ploch zpevněných i za situace, byla–li by terasa umístěna na terénu. Nicméně i bez započtení případné terasy jsou limity zpevněných ploch překročeny. Navzdory této nejednoznačnosti či nepřesnosti v projektové dokumentaci nebyl požadavek na nepřekročení 20 % zpevněných ploch v areálu dodržen.

31. Závěrem krajský soud konstatuje, že považuje napadené rozhodnutí za dostatečně odůvodněné, žalovaný uvedl úvahy, jimiž se řídil při svých závěrech, na něž je v rozsudku odkazováno. Zvolené postupy shledává krajský soud za správné, odůvodněné a neshledal rozpor s právními předpisy.

32. Závazná stanoviska, z nichž bylo vycházeno, považuje krajský soud rovněž za zákonná a přezkoumatelná. V závazných stanoviscích jsou odůvodněné závěry, z nichž bylo vycházeno, nejsou stižena žádnými vadami, a proto z nich vycházel žalovaný při svém rozhodování. Krajský soud však musí přisvědčit žalobci v tom, že zejména ve vyhlášce panuje značná pojmová nepřesnost, nicméně na zákonnost napadeného rozhodnutí to nemělo vliv.

V. Závěr, náklady řízení

33. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.