57 A 60/2010 - 30

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Pivoňky a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Kysla v právní věci žalobce: CZ CARBON PRODUCTS s.r.o., se sídlem Starý Plzenec, Sedlec 42, IČ 61777854, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Medunou, daňovým poradcem, se sídlem Plzeň, Jetelová 2, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Plzeň, se sídlem Plzeň, Lobezská 12, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21.5.2010, čj. 44091/010- 9010-23.4.2010-30/HS takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 21.5.2010, čj. 44091/010-9010-23.4.2010-30/HS (dále jen napadené rozhodnutí), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň-město (dále jen správní orgán I. stupně) ze dne 25.3.2010, čj. 44006/110-9010-25.3.2010-92/VPOJ-2/352 (dále jen rozhodnutí správního orgánu I. stupně), jímž byla zamítnuta žádost o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen pojistné) za období leden až červen 2007.

II. Důvody žaloby

2. Dle žalobce je napadené rozhodnutí nezákonné, neboť bylo vydáno v rozporu s právními předpisy na základě nesprávného právního posouzení. Žalobce odváděl v období leden až červen 2007 pojistné přesto, že zákon č. 589/1992 Sb., ve znění platném od 1.1.2007, neobsahoval výslovné ustanovení o vyměřovacích základech organizace a malé organizace pro stanovení pojistného, jak bylo původně uvedeno v § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., ve znění platném do 31.12.2006. Následně proto podal 12.1.2010 žádost o vrácení takto vzniklého přeplatku.

3. Řízení o žádosti bylo přerušeno do vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.2.2010, čj. 4 Ads 120/2009, ve kterém Nejvyšší správní soud zaujal názor, že v období od 1.1.2007 do 30.6.2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe, proto jejich platební povinnost v tomto období nezanikla. Vyměřovací základ organizace a malé organizace bylo možné za pomoci obvyklých interpretačních postupů stanovit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že je podle § 54 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb. výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky, osoby na řízení zúčastněné a orgány veřejné moci. Rozsudkem ze dne 25.2.2010, čj. 4Ads 120/2009 – 88 (dostupný na www.nssoud.cz), zrušil Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústní nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 19.3.2009, čj. 59Ca 15/2009 – 38, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že v období od 1.1.2007 do 30.6.2007 nevznikla pro nekonkrétnost právní úpravy žalobci povinnost platit pojistné. Dle žalované proto žalobci jeho platební povinnost v rozhodném období nemohla zaniknout a žalobcem odvedené pojistné bylo odvedeno v souladu se zákonem. Žalobci proto nemohl vzniknout přeplatek na pojistném a žádost byla zamítnuta jako nedůvodná.

4. Žalobce s argumentací žalované nesouhlasil. Uvedl, že povinnost organizací a malých organizací platit pojistné je dána znalostí tří předpokladů, rozhodného období, vyměřovacího základu a procentní sazby z vyměřovacího základu. Zákon č. 589/1992 Sb., ve znění platném od 1.1.2007 však neobsahoval výslovné ustanovení o vyměřovacích základech organizace a malé organizace pro stanovení pojistného, jak bylo původně uvedeno v § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., ve znění do 31.12.2006. Výslovné vymezení způsobu určení vyměřovacích základů pro stanovení pojistného bylo provedeno v § 1 nařízení vlády č. 39/2007 s účinností od 1.3.2007, což je v rozporu s ústavní maximou čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stejný závěr vyslovil v rozsudku čj. 59Ca 15/2009-38 Krajský soud v Ústí nad Labem. Rovněž Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 4Ads 120/2009 - 88 zkoumal aplikovatelnost nařízení vlády č. 39/2007 Sb. Z důvodů, které Nejvyšší správní soud shrnul v části V. svého rozhodnutí, dospěl rovněž k závěru, že uvedené nařízení vlády nebylo ústavně konformní a krajský soud jím při svém rozhodování nebyl vázán. V tomto bodě žalobce zastával stejný právní názor jako Nejvyšší správní soud.

5. Dle žalobce však v případě, kdy zákon č. 589/1992 Sb., ve znění od 1.1.2007 do 30.6.2007, neobsahoval definování veškerých předpokladů, aby bylo možno stanovit výši pojistného organizace, resp. malé organizace, nelze dospět k závěru o trvání povinnosti organizace, resp. malé organizace, platit pojistné. Respektive povinnost platit pojistné trvala, avšak její výši nebylo možno s ohledem na absenci definice vyměřovacího základu organizace, resp. malé organizace stanovit. Za takové situace tedy z plateb uhrazených žalobcem za období leden až červen 2007 vznikl vratitelný přeplatek na pojistném. Žalobce nesouhlasil s právním názorem Nejvyššího správního soudu, z něhož vycházela argumentace žalované. Podle ní žalobci nadále trvala povinnost platit pojistné. Nejvyšší správní soud konstatoval, že přes absenci výslovného zákonného ustanovení obsahujícího definici vyměřovacího základu organizace, resp. malé organizace, bylo možné dovodit význam tohoto pojmu pomocí obvyklých metod výkladu. Nejvyšší správní soud pak použil metodu výkladu systematického, teleologického a historického. Žalobce tyto metody považuje za pomocné metody výkladu, jejichž cílem je pouze podpořit výsledky dosažené standardními metodami výkladu (např. výklad jazykový, logický), popřípadě rozhodnout, pokud standardními metodami výkladu lze dospět k různým závěrům. Žalobce tedy nesouhlasil s tím, že definici vyměřovacího základu organizace či malé organizace lze dovodit z definice vyměřovacího základu zaměstnanců. Použití uvedených metod výkladu bez aplikace uvedených standardních metod výkladu bylo účelové a v rozporu s principy demokratického právního státu. Pokud úmyslem zákonodárce je uložit ústavně konformním způsobem povinnost něco zaplatit, pak aby mohl kdokoliv tuto povinnost splnit, musí být ze zákonné normy jasně patrno, kolik peněz, kdy a kam má zaplatit. Jestliže je norma v tom základním, tj. v určení, kolik má být zaplaceno, zcela nejasná, a ten, kdo je povinen platit, má vycházet ze sofistikovaných a jemu vzdálených právních výkladů, pak to v praxi zavádí nejistotu, která ve svém důsledku znamená toliko nemožnost splnit povinnost. Žalobce uvedl, že celý případ vnímá včetně jeho dopadů do státního rozpočtu, avšak je-li Česká republika právním státem založeným na principech psaného, nikoliv zvykového práva, musí nadále trvat na svém názoru, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v rozporu s právními předpisy.

6. V případě, kdy vznikl a trvá vratitelný přeplatek na pojistném a zároveň jsou splněny podmínky pro jeho vrácení dle § 17 zákona č. 589/1992 Sb., je správní orgán povinen takový přeplatek vrátit. Napadené rozhodnutí proto bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Uvedla, že argumenty žalobce uvedené v žalobě jsou shodné s argumenty uvedenými v odvolání, s nimiž se v napadeném rozhodnutí vypořádala. Žalobce napadá právní názor Nejvyššího správního soudu, žalovaná se však řídí ust. § 54 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb. a s argumenty obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.2.2010, čj. 4Ads 120/2009-88 se ztotožňuje. Organizace a malé organizace byly schopny stanovit svůj vyměřovací základ správně, což potvrzuje i fakt, že za období leden – červen 2007 žalobce jako plátce pojistného řádně a včas spočítal a odvedl dlužné pojistné, což žalovaný dokládal přiloženým kontem žalobce za uvedené období. Posouzení věci Krajským soudem v Plzni Z čeho soud vycházel 18. Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.).

19. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 s.ř.s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů, neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s.ř.s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. O věci samé rozhodl soud podle § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení jednání, neboť žalobce i žalovaný s tím vyslovili souhlas.

20. V dané právní věci jde o problematiku upravenou zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném od 1.1.2007 do 30.6.2007, (dále jen zákon č. 589/1992 Sb.).

21. Mezi účastníky je sporným, zda měl žalobce jako zaměstnavatel právo požadovat vrácení přeplatku na odvedeném pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za období leden až červen 2007. Žalobce namítal, že pojistné za toto období odvádět neměl, neboť zákon č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro toto období, neobsahoval výslovné ustanovení o vyměřovacích základech organizace a malé organizace pro stanovení pojistného, jak bylo uvedeno v § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném do 31.12.2006. Žalovaná se naopak ztotožnila s právní argumentací Nejvyššího správního soudu uvedenou v rozsudku ze dne 25.2.2010, čj. 4Ads 120/2009-88, a žádost žalobce jako nedůvodnou zamítla s odůvodněním, že v období od 1.1.2007 do 30.6.2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe, a proto jejich platební povinnost v tomto období nezanikla. Vyměřovací základ organizace a malé organizace bylo možné pomocí příslušných interpretačních postupů z ustanovení zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném od 1.1.2007 do 30.6.2007, stanovit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců natolik určitě, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností.

22. Žalobce v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I.stupně a v žalobě argumentoval shodně jako Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v rozsudku ze dne 19.3.2009, čj. 59Ca 15/2009-38. Žalovaná naopak vycházela z argumentace Nejvyššího správního soudu uvedené v rozsudku ze dne 25.2.2010, čj. 4Ads 120/2009-88, kterým byl tento rozsudek krajského soudu zrušen.

23. Krajský soud rozhodující v této právní věci vycházel z ust. § 12 odst. 1 s.ř.s. podle něhož Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem, a dále rozhoduje v dalších případech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Podle odst. 2 Nejvyšší správní soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů ve správním soudnictví a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů přijímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu.

24. V rozsudku ze dne 16.8.2006, čj. 1Aps 2/2006-68, k tomu Nejvyšší správní soud uvedl: Zajišťování jednoty judikatury je úkolem nejen pro samotný Nejvyšší správní soud, ale též pro krajské soudy, byť se každý z nich na dosahování tohoto cíle podílí jiným způsobem: zatímco Nejvyšší správní soud případné rozpory v rozhodovací činnosti krajských soudů svou judikaturou odstraňuje, krajské soudy jsou povinny tuto judikaturu znát a řídit se jí; v žádném případě nemohou zaujímáním protichůdných názorů zakládat nové rozpory v judikatuře a zvyšovat tím právní nejistotu. Ze samotného § 12 s. ř. s. tedy lze dovodit, že je v něm implicitně vyjádřena povinnost krajského soudu řídit se právním názorem Nejvyššího správního soudu též v obdobných věcech. Judikatura Nejvyššího správního soudu 25. V daném případě je nyní krajským soudem projednávaná věc naprosto obdobná věci řešené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 25.2.2010, čj. 4Ads 120/2009-88, proto je krajský soud povinen řídit se tam vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu, se kterým se plně ztotožňuje. Legislativní vývoj definice pojmu vyměřovacího základu 26. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že byl vyměřovací základ organizace a malé organizace v § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném k 31.12.2006, vymezen jako částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) pak obsahovalo definici vyměřovacího základu zaměstnance jako úhrnu příjmů zúčtovaných mu organizací nebo malou organizací v souvislosti s výkonem zaměstnání, jež zakládala účast na nemocenském pojištění, s výjimkou tam uvedených nezapočitatelných příjmů. V druhém a třetím odstavci téhož ustanovení byly vyjmenovány další příjmy zúčtované organizací nebo malou organizací zaměstnanci, které se taktéž zahrnovaly do vyměřovacího základu zaměstnance. Čtvrtý a pátý odstavec vymezil vyměřovací základ pracovníka v pracovním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů a způsob přepočtu jeho příjmu v cizí měně na měnu českou.

27. Ustanovení § 5 zákona č. 589/1992 Sb. však mělo být s účinností od 1.1.2007 změněno. Dne 14.3.2006 byl totiž přijat zákon č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění. Tato novela se v části osmnácté dotkla též ustanovení § 5 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), d) zákona č. 589/1992 Sb., v nichž se terminologicky změnila dosavadní definice vyměřovacího základu zaměstnance a příjmů zúčtovaných mu organizací a malou organizací, které se také zahrnovaly do jeho vyměřovacího základu. Zároveň uvedenou novelou bylo vypuštěno znění odstavce prvního písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., které doposud vymezovalo vyměřovací základ organizace a malé organizace. Tato definice však byla přenesena do nové dikce § 5a zákona č. 589/1992 Sb., které upravilo vyměřovací základy zaměstnavatele jako a) částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jeho zaměstnanců uvedených v § 3 odst. 3 písm. a), b) částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jeho zaměstnanců uvedených v § 3 odst. 3 písm. b).

28. Zákon č. 589/1992 Sb. měl být dále s účinností od 1.1.2007 změněn částí padesátou šestou zákona č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce. Část padesátá šestá přitom nebyla v původním vládním návrhu obsažena a byla do něho vložena až pozměňovacím návrhem výboru pro sociální politiku a zdravotnictví Poslanecké sněmovny (viz sněmovní tisky č. 1154/0 a č. 1154/1, IV. volební období Poslanecké sněmovny, www.psp.cz). Tato část zákona č. 264/2006 Sb. zcela změnila dosavadní § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 589/1992 Sb. Odstavec první tohoto ustanovení totiž nově definoval pojem vyměřovacího základu zaměstnance jako úhrn příjmů, které byly předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o daních z příjmů a nebyly od této daně osvobozeny a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním, zakládajícím účast na nemocenském nebo důchodovém pojištění, přičemž zúčtovaným příjmem se rozumělo plnění, jehož hodnota byla na příslušném účtu zaměstnavatele účtována jako náklad nebo úbytek prostředků a které bylo v peněžní nebo nepeněžní formě poskytnuto zaměstnanci nebo předáno v jeho prospěch. Nové znění § 5 odst. 2 pak oproti předchozí úpravě stanovilo výčet příjmů, jež se do vyměřovacího základu zaměstnance nezahrnovaly.

29. Jestliže by tedy obě zmíněné novely zákona č. 589/1992 nabyly účinnosti dnem 1.1.2007, jak bylo původně schváleno, nemohlo by dojít k žádným nejasnostem ve vymezení vyměřovacích základů jednotlivých skupin poplatníků pojistného. Pojem vyměřovacího základu zaměstnance by totiž byl definován v ustanovení § 5 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění zákona č. 264/2006 Sb. Definice vyměřovacího základu zaměstnavatele by pak byla obsažena v ustanovení § 5a zákona č. 589/1992 Sb., ve znění zákona č. 189/2006 Sb.

30. Zákonem č. 585/2006 Sb. však došlo k odložení účinnosti zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, jakož i většiny ustanovení s ním souvisejícího zákona č. 189/2006 Sb., a to až na den 1.1.2008. Stalo se tak na základě pozměňovacího návrhu Senátu (viz usnesení č. 26 a stenozáznam ze dne 30. 11. 2006, 1. schůze, 6. volební období Senátu, www.senat.cz), přičemž Poslanecká sněmovna s tímto zněním zákona vyslovila souhlas (viz usnesení č. 158 a stenozáznam ze dne 12. 12. 2006, 7. schůze, V. volební období Poslanecké sněmovny, www.psp.cz). V části druhé zákona č. 585/2006 Sb. sice byla ponechána původní účinnost některých ustanovení části osmnácté zákona č. 189/2006 Sb., která obsahovala změny zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, avšak toto opatření se nevztahovalo na znění jejího bodu 20, jímž byla do ustanovení § 5a zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti vložena definice vyměřovacího základu zaměstnavatele. Tento pojem nebyl vymezen ani v části páté zákona č. 585/2006 Sb., která obsahovala změnu zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a mohla tedy do něho opětovně vložit dosavadní definici pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace na dobu do nabytí účinnosti zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, a s ním souvisejícího zákona č. 189/2006 Sb. Takto však zákonodárce nepostupoval, v důsledku čehož zákon č. 589/1992 Sb. od 1. 1. 2007 neobsahoval definici pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace.

31. Tento legislativní nedostatek se nejprve pokusila napravit Poslanecká sněmovna formou „přílepku“ k návrhu zákona o změně některých zákonů v souvislosti se stanovením kapitálových požadavků na banky, spořitelní a úvěrní družstva, obchodníky s cennými papíry a na instituce elektronických peněz (viz sněmovní tisk č. 94/2, V. volební období Poslanecké sněmovny, www.psp.cz). S tímto řešením však nesouhlasil Senát, který v reakci na závěr o nepřípustnosti uvedené praxe vyslovený v nálezu Ústavního soudu č. 37/2007 Sb. z uvedeného návrhu novelu zákona č. 589/1992 Sb. vypustil (viz usnesení č. 76 a stenozáznam ze dne 8. 3. 2007, 4. schůze, 6. volební období Senátu, www.senat.cz).

32. Na uvedený legislativní nedostatek reagovala rovněž Vláda České republiky, která podle čl. 78 Ústavy České republiky vydala k provedení zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nařízení č. 39/2007 Sb., které nabylo účinnosti dnem 1.3.2007. V ustanovení § 1 byl vyměřovací základ organizace a malé organizace pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti definován jako částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Znění § 2 tohoto nařízení pak stanovilo, že pokud organizace a malá organizace odvedly pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za kalendářní měsíce od počátku roku 2007 do dne nabytí účinnosti tohoto nařízení z úhrnu vyměřovacích základů vymezených v § 1, považuje se pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za odvedené v souladu se zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a s tímto nařízením. Pokud však organizace a malá organizace pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za toto období neodvedly, je jejich vyměřovacím základem za kalendářní měsíc, v němž toto nařízení nabylo účinnosti, úhrn vyměřovacích základů jejich zaměstnanců za toto období a tento kalendářní měsíc. Toto nařízení vlády bylo zrušeno zákonem č. 153/2007 Sb., jímž bylo do zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti doplněno ustanovení § 5 odst. 6, které vyměřovací základ organizace a malé organizace vymezilo jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Zákon č. 153/2007 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2007.

33. V důsledku uvedeného legislativního pochybení tedy zákon č. 589/1992 Sb., ve znění účinném od 1.1.2007 do 30.6.2007, neobsahoval definici jednoho ze základních pojmů právní konstrukce pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Tato definice byla s účinností od 1.3.2007 zakotvena jen v nařízení vlády č. 39/2007 Sb. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace nemohl být definován nařízením vlády vydaným podle čl. 78 Ústavy České republiky a nařízení vlády č. 39/2007 Sb. označil z důvodů v citovaném rozsudku uvedených jako ústavně nekonformní, pročež jím soud (Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec) při svém rozhodování nebyl podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán.

34. Po té, kdy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace nemohl být definován nařízením vlády, hodnotil, zda vymezení tohoto pojmu bylo možné dovodit z dalších ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. nebo jiných zákonů a zda takový postup byl vůbec přípustný. Uvedl, že teprve v případě negativní odpovědi na tyto otázky by bylo možné učinit závěr, že v době od 1.1.2007 do 30.6.2007 neměly organizace a malé organizace povinnost platit pojistné nebo že nebylo možné stanovit jeho výši. Odvození pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace za zákona č. 589/1992 Sb.

35. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku nejprve konstatoval, že Ústavní soud v nálezech sp.zn. Pl. ÚS 4/95, Pl. ÚS 9/95, Pl. ÚS 2/97, Pl. ÚS 23/02, Pl. ÚS 40/02, Pl. ÚS 44/02, Pl. ÚS 25/06 a Pl. ÚS 24/07 (http://nalus.usoud.cz) učinil závěr, že „neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů.“ Také Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 14.7.2005, čj. 2Afs 24/2005-44 a ze dne 16.10.2008, čj. 7Afs 54/2006-155, dovodil, že ne každá interpretační nejasnost povede k výkladu výhodnému pro subjekt, kterému je ukládána určitá povinnost. Vycházeje z těchto principů je tedy nutné učinit závěr, že také případná neurčitost některého ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. může vést k použití výkladu nevýhodného pro poplatníka pojistného, a to za předpokladu, že intenzita této neurčitosti ještě umožňuje jeho obsah dovodit za použití obvyklých výkladových metod.

36. Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku zabýval dále tím, zda pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné v rozhodné době spolehlivě a jednoznačně dovodit tak, aby o jeho vymezení nezůstaly žádné důvodné pochybnosti. Na tuto otázku si odpověděl kladně z následujících důvodů.

37. Ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném od 1.1.2007 do 30. 6. 2007, zařadilo do okruhu poplatníků pojistného také organizace, jimiž se rozuměly právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávaly více než 25 zaměstnanců, anebo sice méně, avšak evidenci mezd pro ně vedla jiná fyzická nebo právnická osoba, která zaměstnávala více než 25 zaměstnanců. Poplatníkem pojistného byly podle § 3 odst. 1 písm. b) také malé organizace, za které se považovaly právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávaly alespoň jednoho zaměstnance a nesplňovaly podmínky uvedené pod písm. a). Organizace a malá organizace pak byla podle § 8 odst. 1 věty první povinna odvádět i pojistné, které byl povinen platit zaměstnanec, z čehož nepochybně vyplývá, že měla také povinnost odvádět pojistné, jež byla povinna platit za sebe. V přehledu, který byly organizace podle § 9 odst. 3 povinny zasílat příslušné správě sociálního zabezpečení, se uváděly údaje o výši vyměřovacího základu a o výši pojistného, což byly informace, jež se musely týkat jejich platební povinnosti, neboť v opačném případě by organizace byly povinny předkládat pouze přehled o vyměřovacích základech u jednotlivých zaměstnanců. Znění § 25a pak stanovilo, že pokud se podle zvláštního zákona uhrazuje náhrada mzdy, mzdové vyrovnání, doplatek ke mzdě nebo jiné obdobné plnění, uhrazuje se zaměstnavateli též pojistné, které je povinen z těchto plnění platit. Uvedené zákonné ustanovení přitom odkazovalo na znění § 7 odst. 1 písm. a), které stanovilo procentní sazbu pojistného u organizace a malé organizace. Ze všech těchto ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. tedy nepochybně vyplývá, že také v období od 1.1.2007 do 30.6.2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe, a proto jejich platební povinnost nemohla zaniknout.

38. V souvislosti s vypuštěním definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace ze zákona č. 589/1992 Sb. by tedy bylo namístě uvažovat jen o nemožnosti stanovení výše pojistného. Ani k takové situaci však nedošlo. Podle § 4 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném od 1.1.2007 do 30.6.2007, se totiž výše pojistného stanovila procentní sazbou z vyměřovacího základu zjištěného za rozhodné období. Zákon č. 589/1992 Sb. tedy určil tři veličiny a způsob, pomocí nichž se stanovila celková výše pojistného organizace a malé organizace, kterou tato byla povinna platit za sebe samu. Dvě z těchto veličin zákon č. 589/1992 Sb. výslovně definoval. Podle jeho § 6 byl v případě organizace a malé organizace rozhodným obdobím, z něhož se zjišťoval vyměřovací základ, kalendářní měsíc, za který se pojistné platilo, pokud se dále nestanovilo jinak. Sazba pojistného z vyměřovacího základu pak u organizace a malé organizace činila 26%, z toho 3,3% na nemocenské pojištění, 21,5% na důchodové pojištění a 1,2% na státní politiku zaměstnanosti. Z veličin potřebných pro stanovení výše pojistného u organizace a malé organizace tedy v zákoně č. 589/1992 Sb. nebyla v rozhodné době obsažena pouze definice pojmu jejich vyměřovacího základu.

39. Ustanovení § 5 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném od 1.1.2007 do 30.6.2007, definovalo pojem vyměřovacího základu zaměstnance, který byl rovněž poplatníkem pojistného, jak vyplývalo ze znění § 3 odst. 1 písm. c) téhož právního předpisu. Vyměřovacím základem zaměstnance byl podle § 5 odst. 1 úhrn příjmů, které byly předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o daních z příjmů a nebyly od této daně osvobozeny a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním, přičemž zúčtovaným příjmem se rozumělo plnění, jehož hodnota byla na příslušném účtu zaměstnavatele účtována jako náklad nebo úbytek prostředků a které bylo v peněžní nebo nepeněžní formě poskytnuto zaměstnanci nebo předáno v jeho prospěch. Odstavec druhý téhož zákonného ustanovení pak vyjmenoval příjmy uvedené v odstavci prvém, které se do vyměřovacího základu zaměstnance nezahrnovaly. Naopak odstavec třetí určil další příjmy, jež se spolu s příjmy uvedenými v odstavci prvém zahrnovaly do vyměřovacího základu zaměstnance.

40. Právě jen zaměstnanci přitom mohli být účastni systémů nemocenského pojištění, důchodového pojištění a zajištění v zaměstnanosti, na něž se platilo pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Organizacím a malým organizacím jako jejich zaměstnavatelům žádné plnění z uvedených systémů sociálního pojištění či sociálního zabezpečení nenáleželo a ani náležet nemohlo a jejich úlohou, kterou jim zákon č. 589/1992 Sb. ukládal, bylo odvádět pojistné za své zaměstnance. Tato jejich povinnost byla přitom vynucována nejen hrozbou platby penále z dluženého pojistného podle § 20 zákona č. 589/1992 Sb., nýbrž dokonce pohrůžkou uložení trestu pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 trestního zákona č. 140/1961 Sb. Z toho je zřejmé, že organizace a malá organizace, kterou zákon č. 589/1992 Sb. považoval za poplatníka pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti i v rozhodné době, mohla platit pojistné za sebe samu pouze z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly do jejich vyměřovacího základu. Proto vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být nic jiného než součet vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.

41. Tomuto logickému vývodu zcela odpovídalo i ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném od 1.1.2007 do 30.6.2007, které upravovalo výši přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení. Podle jeho věty první mohla výše přirážky k pojistnému činit až 5% z vyměřovacího základu [§ 5 odst. 1 písm. b)] za jednotlivé měsíce, za které se přirážka k pojistnému platí. Znění § 21 odst. 2 věty první tedy odkazovalo na zákonné ustanovení, které do 31.12.2006 vymezovalo vyměřovací základ organizace a malé organizace a jež bylo kvůli legislativnímu pochybení vypuštěno, aniž bylo v rozhodné době nahrazeno jiným ustanovením. Věta druhá § 21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. však tuto vymizelou definici zopakovala, jelikož stanovila, že jestliže se zjištěné nedostatky týkají jen nižší složky organizace nebo malé organizace, stanoví se přirážka k pojistnému jen z úhrnu vyměřovacího základu zaměstnanců v této nižší složce. Rovněž znění zákona č. 589/1992 Sb. účinné v rozhodné době tedy obsahovalo výslovný návod pro vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace.

42. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dále uvedl, že jej systematický i teleologický výklad zákona č. 589/1992 Sb. vede k jednoznačnému závěru, podle něhož také pro období od 1.1.2007 do 30.6.2007 bylo možné vyměřovací základ organizace a malé organizace vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.

43. K takovému vývodu lze podle Nejvyššího správního soudu dospět i za použití výkladu historického. Zákon č. 585/2006 Sb. totiž pouze odkládal účinnost nového zákona o zaměstnanosti a většiny ustanovení na něho navazujícího zákona č. 189/2006 Sb. a jeho záměrem určitě nebylo znemožnit stanovení výše pojistného u organizace a malé organizace. Tomuto poznatku plně odpovídá i aktivita zákonodárce vynaložená počátkem roku 2007, jež spočívala ve snaze opětovně upravit v zákoně č. 589/1992 definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace, a to formou „přílepku“ k návrhu zákona, který s pojistným nesouvisel. Po zjištění, že tato procedura nemůže být po zásahu Ústavního soudu úspěšná, pak zákonodárce schválil zákon č. 153/2007 Sb., který do zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti vložil definici zmíněného pojmu, jež plně odpovídala právní úpravě účinné do 31. 12. 2006. Navíc je zapotřebí zdůraznit, že vyměřovací základ zaměstnavatele jakožto částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jeho zaměstnanců, byl vymezen také v ustanovení § 5a zákona č. 589/1992 Sb., ve znění zákona č. 189/2006 Sb., které sice pro období od 1.1.2007 do 30.6.2007 nebylo účinné, avšak bylo platné. I s přihlédnutím k tomuto vývoji právní úpravy se tedy vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace za rozhodné období, k němuž dospěl Nejvyšší správní soud, nemůže pro adresáty příslušných právních norem jevit jako nikterak překvapivé a neočekávané.

44. Nejvyšší správní soud shrnul, že všechny v úvahu přicházející interpretační metody vedou ke spolehlivému a zcela jednoznačnému závěru, že i pro období od 1.1.2007 do 30.6.2007 byl vyměřovací základ organizace a malé organizace s potřebnou mírou určitosti vymezen jako částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Žádný jiný, stejně přesvědčivý výklad tohoto pojmu, se přitom nejenže nenabízí, ale ani nepřichází v úvahu, jelikož vyměřovací základ organizace a malé organizace ze shora uvedených důvodů nepředstavoval samostatně definovatelný pojem, nýbrž se ze své podstaty mohl odvozovat jen od vyměřovacího základu zaměstnance. Ten zůstal v rozhodném období v zákoně č. 589/1992 Sb. definován, a proto nelze uvažovat ani o tom, že by vyměřovací základ organizace a malé organizace byl natolik neurčitý pojem, že by ho vůbec nebylo možné vymezit a tudíž ani stanovit výši pojistného. Závěrečné shrnutí učiněné v citovaném rozsudku Nejvyšším správním soudem 45. V důsledku několika novelizací zákona č. 589/1992 Sb. přijatých v roce 2006 došlo k legislativnímu pochybení, které spočívalo v tom, že tento zákon pro období od 1.1.2007 do 30.6.2007 neobsahoval výslovnou definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace jako jednoho ze základních pojmů právní konstrukce pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

46. Vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace v nařízení vlády č. 39/2007 Sb., které nabylo účinnosti dnem 1. 3. 2007, bránila výhrada zákona, neboť ze zákona č. 589/1992 Sb. vyplývá, že přímo v něm pojal zákonodárce úmysl komplexně definovat všechny pojmy potřebné pro určení výše pojistného, a nikoliv umožnit vymezení jednoho z těchto pojmů pouze u jednoho druhu poplatníků pojistného formou podzákonného předpisu. Navíc pokud zákonodárce mocensky zavedl platební povinnost veřejnoprávní povahy, které se nebylo možné vyhnout, a stanovil okruh poplatníků, pak musel také sám určit její výši a toto oprávnění nebylo možné svěřit podzákonnému předpisu vydanému exekutivou. Nařízení vlády č. 39/2007 Sb. mělo rovněž nepřípustnou retroaktivní povahu a vybočilo ze zákonných mezí, neboť jeho ustanovení § 2 věty druhé zčásti upravovalo právní vztahy, které vznikly před jeho účinností a vycházelo z příslušných údajů za tři kalendářní měsíce, ačkoliv podle § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. je rozhodným obdobím jeden kalendářní měsíc. Při nemožnosti odvození definice pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace ze zákona by tedy nařízení vlády č. 39/2007 Sb. nebylo ústavně konformní a soud by jím proto při svém rozhodování nebyl podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán.

47. Podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty a právního státu pouze tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů, a proto ne každá interpretační nejasnost povede k výkladu výhodnému pro subjekt, jemuž je ukládána určitá povinnost. Proto i případná neurčitost některého ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. může vést k použití výkladu nevýhodného pro poplatníka pojistného, a to za předpokladu, že intenzita této neurčitosti ještě umožňuje jeho obsah dovodit za použití obvyklých výkladových metod.

48. Zákon č. 589/1992 Sb., ve znění účinném od 1.1.2007 do 30.6.2006, zařadil do okruhu poplatníků pojistného také organizace a malé organizace a stanovil jim povinnost odvádět pojistné, které byly povinny platit za sebe. Tato jejich platební povinnost tedy nemohla v rozhodné době zaniknout. Výše pojistného organizace a malé organizace za sebe samu se pak stanovila za pomoci tří veličin, z nichž zákon č. 589/1992 Sb. obsahoval a výslovně definoval rozhodné období a sazby pojistného. Rovněž tak obsahoval i pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace, jehož vymezení bylo možné jednoznačně dovodit z definice vyměřovacího základu zaměstnance, neboť jen zaměstnanci se mohli účastnit systémů sociálního pojištění a sociálního zabezpečení, na které se pojistné platilo, přičemž jejich zaměstnavatelům žádné plnění z těchto systémů náležet nemohlo. Organizace a malá organizace tedy mohla platit pojistné za sebe samu pouze z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly do jejich vyměřovacího základu. Navíc výslovný návod pro vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace byl v rozhodné době obsažen v ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., jež stanovilo výši přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení až do 5 % z vyměřovacího základu organizace a malé organizace, který byl ve vztahu k jejich nižším složkám určen jako úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců této nižší složky. Z jednotlivých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném v rozhodném období, lze tedy učinit závěr, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být ani v rozhodné době nic jiného než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Tento závěr nemá výkladovou alternativu a podporují ho všechny v úvahu přicházející interpretační metody, přičemž žádná jiná interpretace vůbec nepřichází v úvahu.

49. I přes absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace ve znění zákona č. 589/1992 účinném v době od 1.1.2007 do 30.6.2007 bylo zákonné ustanovení zakotvující tento pojem možné pomocí příslušných interpretačních postupů stanovit natolik určitě, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností.

50. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku zdůraznil, že uvedený závěr mohl učinit pouze s ohledem na to, že vyměřovací základ organizace a malé organizace nepředstavoval samostatně definovatelný pojem, neboť ze své podstaty mohl být odvozován jen od vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Jestliže by však ze zákona č. 589/1992 Sb. byla kupříkladu vypuštěna definice vyměřovacího základu zaměstnance, tak by zřejmě nebylo možné učinit žádný jednoznačný výklad tohoto pojmu a muselo by být rozhodnuto „ve prospěch“ poplatníků nejen ve vztahu k pojistnému placenému zaměstnanci, nýbrž i ve vztahu k pojistnému placenému organizací a malou organizací, neboť jestliže by nebylo možné spolehlivě stanovit vyměřovací základ zaměstnanců, pak by zaměstnavatel nemohl určit ani úhrn těchto vyměřovacích základů. Obdobně by nejspíše muselo být postupováno i při vypuštění jiného pojmu, za pomoci něhož se stanoví výše pojistného. V takových případech by Nejvyšší správní soud musel zřejmě rozhodnout ve „prospěch poplatníka pojistného“ bez ohledu na mimořádně nepříznivý dopad na státní rozpočet, který by takový postup vyvolal. Úlohou soudní moci totiž rozhodně není napravovat následky chaotického a vadného způsobu přijímání zákonů v Parlamentu České republiky za účelem zabránění značným ekonomickým ztrátám z toho plynoucích. Naopak jeho povinností je rozhodovat podle práva a určitý legislativní nedostatek tak může překlenout jen tehdy, když na základě všech v úvahu přicházejících výkladových metod dospěje ke zcela jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru, jak již bylo zmíněno. Jestliže však lze takový spolehlivý výklad učinit, pak není možné poukazem na určitou legislativní chybu dospět k závěru o zániku platební povinnosti či o nemožnosti stanovení její výše. Takový výklad by totiž byl zcela mechanický a odhlížející od smyslu jednotlivých institutů, celkového kontextu interpretované normy a historie vzniku a novelizací zákona. Zároveň by neodpovídal principu materiálního právního státu, k němuž se především hlásí Česká republika, jak vyplývá z jejího vymezení jako demokratického právního státu, které je zakotveno v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 51/06). Takový mechanický výklad by obzvláště nebyl namístě i proto, že by byl v neprospěch účastníků systémů nemocenského pojištění, důchodového pojištění a zajištění v nezaměstnanosti, kteří čerpali dávky z těchto systémů poskytované, neboť průběžné financování sociálního pojištění je založeno na principu, podle něhož se na dávkách vyplácí to, co se na pojistném vybere. V tomto směru si je zapotřebí uvědomit, že právo neslouží pouze k ochraně práv a zájmů jednotlivce, nýbrž „je jedním ze společenských normativních systémů; je tedy nerozlučně spjato s existencí společnosti, kterou svým regulativním působením významně ovlivňuje. Úkolem práva jako společenského normativního systému je zabezpečit reprodukci společnosti a tedy i vůbec její řádné fungování. Aby společnost nebyla pouhým souhrnem autonomních individuí, sledujících výlučně své vlastní zájmy, potřeby a toliko svůj prospěch, a nerespektujících zájmy, potřeby a prospěch ostatních, resp. celku, musí ve společnosti existovat i určitá shoda ohledně základních hodnot a pravidel vzájemného soužití. Z tohoto pohledu je evidentní, že právní řád nemůže být hodnotově neutrální, ale musí obsahovat, chránit a prosazovat alespoň hodnoty, které umožňují bezporuchové soužití jednoho člověka s lidmi dalšími, tedy život člověka jako člena společnosti.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS). Proto za situace, kdy bylo v rozhodné době zcela nepochybně zřejmé, že vyměřovací základ organizace a malé organizace se nemohl odvíjet od ničeho jiného než od vyměřovacího základu jejich zaměstnanců, nelze s poukazem na absenci definice tohoto pojmu v zákoně č. 589/1992 Sb. rozhodnout v neprospěch účastníků uvedených systémů sociální ochrany. Závěr krajského soudu v Plzni 51. Krajský soud v Plzni se s argumentací Nejvyššího správního soudu uvedenou v rozsudku ze dne 25.2.2010, čj. 4Ads 120/2009 – 88, ztotožňuje a shodně s žalovanou uzavírá, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace byla i v období od 1.1.2007 do 30.6.2007 částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Takto stanovenému vyměřovacímu základu za uvedené období odpovídaly i odvody pojistného učiněné žalobcem. Žalobce jako plátce pojistného řádně a včas spočítal a odvedl pojistné za období od 1.1.2007 do 30.6.2007.

52. Napadené rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s právními předpisy, jak namítá žalobce a není správným jeho tvrzení, že v případě, kdy vznikl a trvá vratitelný přeplatek na pojistném a zároveň jsou splněny podmínky pro jeho vrácení dle § 17 zákona č. 589/1992 Sb., je správní orgán povinen takový přeplatek vrátit. Z výše uvedeného vyplývá, že vratitelný přeplatek na pojistném žalobci nevznikl, proto správnímu orgánu nevznikla povinnost jej vrátit a žalovaný zamítl odvolání žalobce v souladu se zákonem. Soud proto dospěl k závěru, že je žaloba nedůvodná. Žalobce nebyl v mezích žalobních bodů zkrácen na svých právech ani rozhodnutím správního orgánu ani jeho postupem. Soud žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Náklady řízení 53. Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalovaná se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdala. Vrácení soudního poplatku 54. Podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen zákon o soudních poplatcích) se od poplatku osvobozují řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Podle § 10 odst. 2 soud vrátí poplatek z účtu soudu i tomu, kdo jej zaplatil na základě nesprávné výzvy soudu. O vrácení poplatku rozhoduje, a to i bez podání návrhu, soud, který vydal nesprávnou výzvu.

55. V dané právní věci jde o řízení ve věci pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které je od poplatku věcně osvobozeno. Protože žalobce na základě nesprávné výzvy soudu zaplatil soudní poplatek za žalobu částkou 2.000 Kč, bylo rozhodnuto podle § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích o vrácení zaplaceného poplatku.