57 A 7/2016 - 50

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobkyně EUROFINANCE S.A., s.r.o., se sídlem Praha, Řehořova 1003/34, zastoupené Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26.10.2015, č.j. 3032/DS/15-3, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí. Žalobkyně se žalobou ze dne 21.1.2016, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručenou téhož dne, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26.10.2015, č.j. 3032/DS/15-3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary (dále též jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 23.7.2015, č.j. 11744/OD-P/14 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalobkyně požadovala zrušení i prvoinstančního rozhodnutí. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobkyni podle § 125f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), uložena pokuta ve výši 1.500 Kč za správní delikt podle § 125f odst. 1 téhož zákona, kterého se dopustila tím, že „jako provozovatel motorového vozidla tovární značky Mercedes-Benz, registrační značky … nezajistila, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, kdy dne 16.1.2015 v době nejméně od 12:50 hod. do 13:00 hod. v Karlových Varech na ul. Petra Velikého, stálo motorové vozidlo tovární značky Mercedes-Benz, registrační značky …, kdy neznámý řidič tohoto vozidla nerespektoval dopravní značení IP 25a - zóna s dopravním omezením, kdy dopravním omezením mimo jiné je dopravní značení B 11 - zákaz vjezdu všech motorových vozidel mimo vozidel s povolením a po zaplacení poplatku na městské policii a dopravní značení B 29 - zákaz stání, když s vozidlem vjel do zóny s dopravním omezením bez platného povolení a s vozidlem stál v úseku platnosti dopravního značení B 29, a dále s vozidlem stál částečně na přilehlém chodníku. Výše uvedeným jednáním tak porušila právní povinnost danou jí ustanovením § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu.“. Žalobkyni byla současně uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. II. Žaloba. Žalobkyně v žalobě uvedla, že prvoinstanční orgán proti ní zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla doručením oznámení o zahájení řízení č.j. 5696/OD-P/15, vyhotoveným dne 8.4.2015. Zahájení řízení předcházelo vyhotovení výzvy k úhradě určené částky, kterou prvoinstanční orgán doručil žalobkyni jako provozovateli vozidla. Prvoinstanční orgán v poučení výzvy k úhradě částky uvedl, že žalobkyně má právo sdělit správnímu orgánu totožnost řidiče vozidla. Žalobkyně na základě této výzvy sdělila prvoinstančnímu orgánu prostřednictvím svého zástupce totožnost řidiče, který vozidlo řídil v předmětný čas. Žalobkyně namítala, že správní orgán zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Správní orgán se totiž ani nepokusil oznámenému řidiči doručit výzvu k podání vysvětlení a na základě jeho výpovědi tak ověřit, zda se mohl přestupku dopustit, či nikoliv. Z předešlé činnosti správního orgánu totiž mělo být známo, že se tomuto řidiči nedaří doručovat písemnosti. Povinností správního orgánu ale bylo alespoň se pokusit o doručení výzvy k podání vysvětlení. Dřívější písemnosti se sice mohly vracet jako nedoručené (adresát měl být na uvedené adrese neznámý), nicméně žalobkyní oznámený řidič si v mezidobí mohl na své adrese např. označit schránku a písemnosti přebírat. Takové závěry jsou však pouze spekulativní, podstatné je, že správní orgány své tvrzení nijak neprokázaly. Zejména pak odkaz správního orgánu na neznámost žalobkyní oznámeného řidiče na jeho adrese, správní orgán dovodil toliko „z úřední činnosti“. Pokud však správní orgán mínil rozhodovat na podkladě skutečností, které mu jsou známy z úřední činnosti, byl povinen konkrétně uvést, z jaké činnosti mu jsou tyto skutečnosti známy; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.2. 2010, č.j. 1 As 100/2009-129: „Soud musí v odůvodnění rozhodnutí uvést, ze které jeho konkrétní činnosti či postupu jsou mu skutečnosti podle § 121 o. s. ř. známé a jak se o nich dozvěděl. Jinak by nebylo možné přezkoumat, zda se vskutku jedná o skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti ve smyslu § 121 o. s. ř., a tedy zda soud postupoval v souladu se zákonem, když z nich vycházel, ačkoliv o nich nevedl dokazování.“ V opačném případě byla žalobkyně krácena na svém právu na obhajobu, neboť s údajnými závěry správního orgánu nemohla nijak polemizovat. Zároveň sdělení pouhé spisové značky řízení, ze kterého zjištěné skutečnosti pochází, nelze mít za dostatečné, neboť žalobkyně není oprávněna nahlížet do spisové dokumentace cizích přestupců. Ze spisu zároveň vyplývá, že správní orgán své tvrzení o nedoručitelnosti písemností podložil nedoručenou písemností, která byla správním orgánem odeslána dne 25.2.2015. Žalobkyně přitom sdělila správnímu orgánu totožnost řidiče až dne 2.3.2015, tj. v době, kdy už mohl mít řidič řádně označenou schránku. Zástupce žalobkyně provedl za účelem shromáždění podkladů k podání žaloby šetření a zajistil fotografie z předmětné adresy, na které měl oznámený řidič bydlet, ze kterých je zřejmé, že tento má v místě řádně označen zvonek i poštovní schránku. Žalobkyně přikládá fotografie jako důkaz. Žalobkyně dále uvedla, že je sice pravdou, že správní orgán předvolal k podání vysvětlení přímo žalobkyni a ta dále odepřela výpověď, žalobkyně ale již dříve správnímu orgánu poskytla požadovanou součinnost, když oznámila totožnost pachatele přestupku. Povinností správního orgánu ale bylo podnikat veškeré možné kroky ke zjištění pachatele přestupku, přičemž správní orgán měl k dispozici vyjádření provozovatele o identitě řidiče, které nebylo nijak zpochybněno, např. správním rozhodnutím o uložení pokuty za správní delikt spočívajícím v tom, že provozovatel neznal identitu řidiče, který řídil jeho vozidlo. Zejména však pro zahájení řízení o přestupku vůči oznámenému řidiči nebylo vůbec podstatné, zda si tento řidič přebírá písemnosti. Správní orgán proti němu mohl zahájit řízení doručením oznámení o zahájení řízení fikcí nebo opatrovníkovi. Žalobkyně vnímá postup správního orgánu jako účelový, neboť buď žalobkyně pravdivě uvedla, že jí provozované vozidlo řídil v předmětnou dobu pan Y. a tedy správní orgán měl vést řízení o přestupku proti panu Y. nebo žalobkyně totožnost uvedla nepravdivě, a v takovém případě měl správní orgán vést proti žalobkyni řízení o přestupku dle § 125c odst. 2 zákona o silničním provozu pro porušení § 10 odst. d) téhož zákona. Pokud by správní orgán dospěl k závěru, že tvrzení provozovatele vozidla stran totožnosti řidiče není pravdivé, pak měl povinnost proti němu zahájit řízení o deliktu dle § 125c odst. 2 zákona o silničním provozu. Žalobkyně dále namítala, že správní orgán nijak neprokázal, že by se řidič vozidla skutečně dopouštěl přestupku tím, že by vjel do zóny s dopravním omezením, kam byl oprávněn vjet pouze s příslušným povolením. Tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu. Úřední záznam ale nemůže být považován za důkazní prostředek a nemůže být proveden k důkazu. K tomu se žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2009, č.j. 1 As 96/2008: „Úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat za důkazní prostředek (§ 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004). K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoli tento záznam sám.“ Příslušné povolení k vjezdu do dané oblasti přitom řidič vozidla získá již tím, že se ubytuje v některém z hotelů v dané oblasti. Řidič vozidla je pak povinen při případné kontrole předložit např. objednávku ubytování v hotelu. Správní orgán nijak neprokázal, že by řidič vozidla nebyl ubytován v některém z hotelů. Přitom povinností správního orgánu bylo zjišťovat skutkový stav. Žalobkyně by pak na výzvu správního orgánu předložila potvrzení o ubytování řidiče vozidla. Z fotografií z místa spáchání přestupku zároveň není zřejmé, že by řidič vozidla neparkoval na místě vyhrazeném k parkování. Nelze tedy s jistotou tvrdit, že řidič vozidla neparkoval na hotelovém parkovišti. Zároveň z fotografií nijak nevyplývá, že by řidič parkoval na chodníku. Skutkový stav tak nebyl dostatečně zjištěn. Správní orgán přitom měl důkladně zjišťovat skutkový stav, neboť dle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu provozovatel odpovídá za správní delikt pouze v případě, že jednání vykazuje znaky přestupku. Pokud ale řidič vozidla stál na chodníku oprávněně a nedopouštěl se tak přestupku, žalobkyně nemohla být shledána vinnou ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla. V souvislosti s výše uvedeným žalobkyně namítala, že správní orgán ve výroku nedostatečně specifikoval místo spáchání přestupku. Dle § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1). Místo spáchání přestupku bylo specifikováno pouze jako „v Karlových Varech na ul. Petra Velikého“. Stání v ulici Petra Velikého je povoleno na vyhrazených místech, např. hotelových parkovištích, jak bylo uvedeno výše. Hotelová parkoviště jsou ale mnohdy dvě až tři parkovací místa umístěná přímo vedle vozovky. Vzhledem k odlišné úpravě parkování v různých úsecích ulice Petra Velikého proto bylo nezbytné, aby správní orgán ve výroku rozhodnutí jasně specifikoval místo spáchání přestupku např. udáním čísel popisných domů, v jejichž blízkosti byl automobil zaparkován, nebo přímo jménem hotelu. Vozidlo žalobkyně totiž mohlo být v ulici Petra Velikého zaparkováno např. před hotelem Savoy Westend. V takovém případě (pokud by byl řidič hostem v daném hotelu) by se řidič nedopouštěl přestupku a zároveň ani provozovatel vozidla by nemohl být shledán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, neboť dle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu provozovatel vozidla za správní delikt odpovídá pouze v případě, že jednání naplňuje znaky přestupku. Nebylo by přitom rozhodující, kdyby z fotografií založených ve spise šlo určit, kde bylo vozidlo zaparkováno. Povinností obviněného z přestupku, respektive správního deliktu není procházet ulicí, kde měl být daný skutek spáchán a porovnávat fotografie ze spisu s jednotlivými domy, přechody, lavičkami aj. v ulici; naopak, právem obviněného je již z výroku rozhodnutí seznat, kde konkrétně se skutek stal. V daném případě přitom ani na fotografiích založených ve spise není jasně zřetelné místo, kde bylo vozidla zaparkováno. Ani při procházce ulicí Petra Velikého by nešlo zjistit, kde konkrétně měl řidič vozidlo zastavit. Zároveň, pokud by vozidlo žalobkyně bylo zaparkováno v ulici Petra Velikého, avšak mimo pozemní komunikaci (dle pasportu komunikace), nejednalo by se o přestupek proti zákonu o silničním provozu, ale proti zákonu o přestupcích, jehož spáchání nenaplňuje skutkovou podstatu správního deliktu provozovatele vozidla. Žalobkyně dále namítala, že z výroku rozhodnutí nelze učinit jednoznačný závěr, že jednání popsané skutkovou větou je protiprávní a naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu provozovatele vozidla. Výrok rozhodnutí je nesrozumitelný pro absenci přesného popisu místa protiprávního jednání, což představuje důvod pro zrušení rozhodnutí soudem dle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. V této souvislosti se žalobkyně odkazovala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11.9.2015, č.j. 2 As 111/2015-45, ze dne 10.12.2014, č.j. 9 As 80/2014-39 a ze dne 23.11.2010, č.j. 4 As 28/2010- 56. Závěrem žaloby žalobkyně uvedla, že na základě výše uvedeného je dle jejího názoru rozhodnutí žalovaného nezákonné, neboť vydání rozhodnutí žalovaného nepředcházely zákonné kroky prvoinstančního orgánu. Správní orgán nedostatečně zjišťoval pachatele přestupku a nedostatečně prověřil skutkový stav. Celé řízení bylo vedeno v rozporu s právními předpisy, pročež navrhuje zrušit též prvoinstanční rozhodnutí. III. Vyjádření žalovaného k žalobě. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně namítá, že prvoinstanční orgán zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, aniž by učinil kroky ke zjištění pachatele přestupku. Vytýká prvoinstančnímu orgánu, že neučinil žádný pokus doručit oznámenému řidiči výzvu k podání vysvětlení a na základě jeho výpovědi ověřit, zda se přestupku dopustil či nikoliv. Žalovaný se s námitkou neztotožnil. Oznámená osoba řidiče, pan L.Y., ..,., je právnickou osobou Fleet Control, spol. s r.o., zastupující účastníky řízení, často oznamována jako řidič vozidla, jímž byl spáchán přestupek a jehož řidiče se nepodařilo zjistit. Žalovaný se neztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že prvoinstanční orgán nepodnikl žádný pokus o doručení panu L.Y. Ve spisové dokumentaci je založena kopie obou stran obálky, v níž byla jmenovanému Y. na adresu …, doručována písemnost vydaná prvoinstančním orgánem pod č.j. 24927/OD-P/14/Kli, kdy tato písemnost byla odesílateli vrácena zpět s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Ve spisové dokumentaci je dále založena kopie „Informace o pobytu“ dané Ministerstvem vnitra, odborem azylové a migrační politiky, ze dne 10.3.2015, pod č.j. MV-37743-2/OAM-2015, prvoinstančnímu orgánu k řízení vedenému pod sp.zn. 2185/OD-P/15/Kli, kdy z této písemnosti vyplývá, že osoba jménem L.Y., nar. …, státní příslušnost Čínská lidová republika, nemá na území ČR povolen žádný druh dlouhodobého víza. Žalovaný je toho názoru, že prvoinstanční orgán měl dostatek poznatků vyplývajících z jeho úřední činnosti o tom, že osoba L.Y. je jako pachatel přestupku osobou fiktivní, aby se v této konkrétní kauze osobou L.Y. blíže zabýval. Další obsáhlý soubor námitek obsažených v žalobě poukazuje na to, že prvoinstanční orgán přesně neprokázal přestupkové jednání řidiče motorového vozidla. Žalovaný tento soubor námitek odmítá stejně tak, jako by je odmítl v průběhu odvolacího řízení, pokud by je byla žalobkyně uplatnila. Napadené rozhodnutí a s ním i prvoinstanční rozhodnutí nejsou rozhodnutími vydanými ve věci přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, jichž se dopustil řidič vozidla. Předmětem řízení bylo porušení povinnosti provozovatele vozidla vyjádřené v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Předmětné ustanovení ukládá provozovateli vozidla povinnost zajistit, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Tato právní úprava je založena na principu tzv. objektivní odpovědnosti, její porušení je klasifikováno jako správní delikt provozovatele vozidla, který je postihován podle § 125f až 125h zákona o silničním provozu. Ačkoliv se k odpovědnosti za tento správní delikt nevyžaduje zavinění, má správní orgán povinnost zjišťovat, zda jsou naplněny ostatní zákonné znaky správního deliktu. Po přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí musel žalovaný konstatovat, že znaky správního deliktu byly naplněny, když ve smyslu § 125f odst. 2 písm. a) až c) zákona o silničním provozu se jednalo o neoprávněné stání vozidla, porušení povinnosti řidiče vykazuje znaky přestupku dle zákona o silničním provozu a porušení pravidel nemělo za následek dopravní nehodu. Žalovaný ve výroku žalobou napadeného rozhodnutí označil místo spáchání správního deliktu jako obec Karlovy Vary, ulice Petra Velikého, kde je v platnosti význam svislé dopravní značky IP 25a „Zóna s dopravním omezením“, jejíž součástí je i dopravní značení B 11 „Zákaz vjezdu všech motorových vozidel“ s textem „Mimo vozidel s povolením a po zaplacení poplatku na městské policii“ a dopravní značení B 29 „Zákaz stání“. Závěrem žaloby vyslovila žalobkyně přesvědčení, že celé řízení bylo zahájeno v rozporu s právními předpisy, rozhodnutí vydané žalovaným je nezákonné a navrhla zrušit jak napadené rozhodnutí tak i prvoinstanční rozhodnutí. Žalovaný se s názorem žalobkyně neztotožnil a dovoluje si poukázat na to, že žalobkyně buď z neznalosti, nebo záměrně podsouvá námitky, které mohla uplatnit v řízení o přestupku, pokud by ovšem neodepřela výpověď. Prvoinstanční orgán postupoval v souladu s platnou legislativou, když ze zákonných důvodů věc přestupku odložil a dále vedl správní řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Žalovaný se s tímto postupem zcela ztotožnil. S odkazem na výše uvedené trvá žalovaný na tom, že v průběhu řízení nedošlo ke krácení práv žalobkyně a bylo vůči ní postupováno v souladu se zákonem. Námitky uváděné žalobkyní považuje žalovaný za vyvrácené, bezpředmětné a neopodstatněné. Dle názoru žalovaného nelze ze skutečností uváděných žalobkyní v podané žalobě prokázat či dovodit nezákonnost napadeného rozhodnutí či takové vady řízení, které by odůvodňovaly zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. IV. Posouzení věci soudem. Vzhledem k tomu, že žalobkyně i žalovaný souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), o věci samé bez jednání. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. A. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Výkladem tohoto ustanovení se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015-46 (rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz) v bodech 16 až 18 uvedl, že „podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.11.2014, č.j. 1 As 131/2014-45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6.9.2011, dostupný na www.psp.cz). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11.12.2014, č.j. 3 As 7/2014-21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28.8.2014, č.j. 30 A 92/2013-27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10.11.2005, č.j. 1 Afs 107/2004-48, publikovaném pod č. 869/2006 Sb. NSS, uvedl: „Zneužitím práva je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním (viz. Knapp, V.: Teorie práva. C. H. Beck, Praha, 1995, s. 184 - 185). Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu. Právo je jedním ze společenských normativních systémů; je tedy nerozlučně spjato s existencí společnosti, kterou svým regulativním působením významně ovlivňuje. Úkolem práva jako společenského normativního systému je zabezpečit reprodukci společnosti a tedy i vůbec její řádné fungování. Aby společnost nebyla pouhým souhrnem autonomních individuí, sledujících výlučně své vlastní zájmy, potřeby a toliko svůj prospěch, a nerespektujících zájmy, potřeby a prospěch ostatních, resp. celku, musí ve společnosti existovat i určitá shoda ohledně základních hodnot a pravidel vzájemného soužití. Z tohoto pohledu je evidentní, že právní řád nemůže být hodnotově neutrální, ale musí obsahovat, chránit a prosazovat alespoň hodnoty, které umožňují bezporuchové soužití jednoho člověka s lidmi dalšími, tedy život člověka jako člena společnosti. V tomto svém regulativním působení musí právo předkládat svým adresátům racionální vzorce chování, tedy takové vzorce, které slouží k rozumnému uspořádání společenských vztahů. To je příkaz nejen pro zákonodárce, ale i pro adresáty právních norem a orgány, které tyto právní normy autoritativně interpretují a aplikují; smyslu práva jako takového odpovídá pouze takový výklad textu právního předpisu, který takové uspořádání vztahů ve společnosti respektuje. Výklad, který by – při existenci několika různých interpretačních alternativ – racionalitu uspořádání společnosti pomíjel, nelze považovat za správný a závěr, k němuž dospívá, potom důsledně vzato nelze považovat ani za existující právo, a to z toho důvodu, že se příčí základnímu smyslu práva. Ostatně odedávna platí, že znát zákony neznamená znát jenom jejich text, ale především pochopit jejich smysl a působení; obdobné platí o právu samém. Při existenci několika interpretačních alternativ tedy takové chování, které není v souladu s požadavkem rozumného uspořádání společenských vztahů, je chováním protiprávním; takové chování může mít zároveň povahu zneužití subjektivního práva.“ Oprávnění „sdělil údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku“ nelze vykládat v tom smyslu, že by provozovatel mohl za řidiče označit kohokoliv. Smyslem tohoto oprávnění je umožnit provozovateli sdělit správním orgánům údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, neboť je to právě provozovatel vozidla, kdo na základě své předchozí úvahy umožnil jiné osobě užívat jím provozované vozidlo. Není obvyklé, aby vozidla byla půjčována osobám, o nichž provozovatel neví nic bližšího, které nezná nebo u nichž si pečlivě neověří jejich identitu a způsobilost vozidlo užívat. Z tohoto důvodu musí být provozovatel vozidla správním orgánům zásadně vždy schopen předestřít takovou skutkovou verzi reality, která se bude jevit jako věrohodná a která se bude moci stát předmětem dokazování, resp. učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku. V případě souzeném Nejvyšším správním soudem například shora zmíněná autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, přiložila příslušnou nájemní smlouvu. Žádnou takovou věrohodnou skutkovou verzi reality žalobkyně správním orgánům nepředestřela. Žalobkyně v podání ze dne 2.3.2015 pouze uvedla: „Sděluji Vám, že v době uvedené ve výzvě měl vozidlo k užívání a řídil jej pan L.Y., ... Správními orgány bylo z vyjádření Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 10.3.2015 zjištěno, že pan L.Y. nemá na území ČR povolen žádný druh dlouhodobého víza; zda se jmenovaný zdržuje na území ČR na základě povoleného krátkodobého víza, není ministerstvu známo. Písemnost, která byla prvoinstančním orgánem zasílána panu L.Y. dne 25.2.2015 ve věci sp.zn. 24927/OD-P/14/Kli, byla prvoinstančnímu orgánu, jak vyplývá z kopie obálky založené ve správním spisu, vrácena s tím, že adresát není v místě doručení (= na adrese uvedené žalobkyní) znám a nemá zde označenou schránku. Za této situace nelze vůbec hovořit o tom, že by žalobkyně správním orgánům předestřela skutkovou verzi reality, která by se jevila jako věrohodná a která by se mohla stát předmětem dokazování, resp. učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku. Nebyla-li žalobkyní předestřena skutková verze reality, která by se jevila jako věrohodná, nemohly správní orgány jakkoli pochybit při jejím dokazování. Prvoinstanční orgán i přesto ke zjištění pachatele přestupku učinil nezbytné kroky, když k podání vysvětlení předvolal žalobkyni jakožto provozovatele vozidla. Žalobkyně reagovala písemným sdělením o odepření výpovědi s tím, že provedením výpovědi nebo i samotnou účastí před správním orgánem by vystavila sebe nebo osobu sobě blízkou riziku stíhání pro spáchání přestupku. Prvoinstanční orgán současně k ověření věrohodnosti tvrzení žalobkyně disponoval v předchozím odstavci zmíněnými skutkovými zjištěními. Za předložení věrohodné skutkové verze byla odpovědna žalobkyně, pokud této své odpovědnosti nedostála, nemůže tuto skutečnost klást k tíži správním orgánům. Pokud jde o požadavek na opatrovníka či doručování prostřednictvím institutu náhradního doručení, soud konstatuje, že tato argumentace žalobkyně není případná. Obezřetnost provozovatele vozidla nekončí splněním povinnosti podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, podle kterého provozovatel vozidla nesmí přikázat nebo svěřit samostatné řízení vozidla osobě, o které nezná údaje potřebné k určení její totožnosti. Provozovatel vozidla musí pečlivě vážit, komu své vozidlo svěří, neboť při pouhém prostém ověření si totožnosti řidiče stále riskuje, že tento řidič může být například nedostupný na sdělené adrese, a eventuální důsledky jím zaviněného přestupku v konečném důsledku dopadnou na provozovatele vozidla. Tento důsledek je však spravedlivý, neboť to není stát, nýbrž provozovatel vozidla, kdo vozidlo přikazuje a svěřuje, a kdo si současně pro tuto negativní eventualitu může například s řidičem sjednat finanční záruku. K tvrzení žalobce, že „odkaz správního orgánu na neznámost žalobcem oznámeného řidiče na jeho adrese, správní orgán dovodil toliko ‚z úřední činnosti‘. Pokud však správní orgán mínil rozhodovat na podkladě skutečností, které mu jsou známy z úřední činnosti, byl povinen konkrétně uvést, z jaké činnosti mu jsou tyto skutečnosti známy; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.2.2010, č.j. 1 As 100/2009-129 (…)“, soud uvádí následující. Skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti (§ 50 odst. 1 správního řádu) jsou objektivizované, do značné míry nesporné skutečnosti, které se ve správním řízení zásadně nedokazují. Účastníci řízení nicméně mohou svými tvrzeními popírat obsah skutečností známých správnímu orgánu z úřední činnosti, mohou také navrhovat provedení důkazů za účelem prokázání svých odlišných tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.4.2011, č.j. 1 As 33/2011-58). V dané věci prvoinstanční orgán k žalobkyní namítané skutečnosti v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí uvedl toto: „Z předešlých činností je správnímu orgánu známo, že z uvedené adresy se zásilky vrací s poznámkou, že tento (tj. L.Y., pozn. soudu) je na uvedené adrese neznámý.“ Ano, prvoinstanční orgán uvedl, že jistou znalost nabyl ze své „předešlé činnosti“, avšak obsah správního spisu svědčí tomu, že s takto zjištěnými skutečnostmi nezacházel jako se skutečnostmi známými mu z úřední činnosti, tj. jako se skutečnostmi, které se nedokazují, ale že naopak i k těmto skutečnostem vedl dokazování. Jak již bylo uvedeno výše, ve správním spisu se nachází kopie obálky k písemnosti zasílané dne 25.2.2015 panu L.Y. ve věci sp.zn. 24927/OD-P/14/Kli. Tuto listinu (krom jiného) přitom prvoinstanční orgán při ústním jednání konaném dne 7.7.2015 provedl k důkazu [arg.: „K důkazům ve věci byl konstatován spis na číslech listů 1-28“ (viz str. 3 protokolu o ústním jednání v nepřítomnosti), přičemž kopie oné obálky je založena na č.l. 27-28 správního spisu)]. Žalobkyně byla k předmětnému jednání řádně předvolána, avšak bez omluvy se k jednání nedostavila. Žalobkyně tedy měla možnost vyjádřit se k provedenému důkazu, mohla zjištěné skutečnosti rozporovat a navrhnout za tím účelem provedení důkazů. Žalobkyně sama se však svou procesní strategií o takovou možnost připravila. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že její zástupce „provedl za účelem shromáždění podkladů k podání žaloby šetření a zajistil fotografie z předmětné adresy, na které měl oznámený řidič bydlet, ze kterých je zřejmé, že tento má v místě řádně označen zvonek i poštovní schránku“ a že „fotografie přikládá jako důkaz“, soud uvádí, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a proto je předmětné šetření učiněné až za účelem shromáždění podkladů k podání žaloby, tedy nikoliv v době relevantní pro postup správních orgánů, pro posouzení této věci bez jakéhokoli významu. B. Ze žádné skutečnosti ani tvrzení žalobkyně učiněných v průběhu správního řízení nevyplývá, že by zde existovalo povolení k vjezdu do dané oblasti či že by vozidlo bylo zaparkováno na místě vyhrazeném k parkování. Není tudíž vůbec možné správním orgánům vytýkat, že se teprve v žalobě vznesenými skutkovými verzemi nezabývaly a nevedly k jejich ověření dokazování. Existovaly-li již v průběhu správního řízení důkazy, které mohly svědčit ve prospěch žalobkyně (tedy například uvažovaná možnost vjezdu na základě ubytování v hotelu), měla žalobkyně dostatečný prostor je předložit. Po správních orgánech nelze spravedlivě požadovat, aby v rámci zjišťování skutkového stavu např. kontaktovaly v okolí stojící hotely s požadavkem o předložení ubytovacích knih, podle kterých by mohly dále pátrat po řidičích vozidel nacházejících se v jejich blízkosti. Žalobkyně nikdy netvrdila, že by řidič vozidla byl ubytován v konkrétním hotelu. Pasivitu žalobkyně nelze klást k tíži správním orgánům. Nedůvodné je rovněž tvrzení žalobkyně, že „správní orgán nijak neprokázal, že by se řidič vozidla skutečně dopouštěl přestupku tím, že by vjel do zóny s dopravním omezením, kam byl oprávněn vjet pouze s příslušným povolením. Tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu. Úřední záznam ale nemůže být považován za důkazní prostředek a nemůže být proveden k důkazu.“. Jak vyplývá z obsahu správního spisu, úřední záznam [zakročujících strážníků městské policie či jiných osob] není vůbec součástí správního spisu. Prvoinstanční orgán rozhodoval na základě „Oznámení podezření ze spáchání dopravního přestupku“, „Výzvy pro nepřítomného pachatele přestupku č. 078396“ a fotodokumentace k události/přestupku v rozsahu 4 fotografií zachycujících předmětné místo a vozidlo, tak dopravní značení. Z těchto listin je patrno, že vozidlo žalobkyně se nacházelo v zóně s dopravním omezením, aniž by zde k tomu bylo příslušné povolení. Skutečnosti namítané žalobkyní se tak rozcházejí s průběhem správního řízení týkajícího se žalobkyně. Není-li úřední záznam součástí správního spisu, nemohl vůbec nastat důsledek, který žalobkyně z jí tvrzeného dovozovala. Soud se neztotožnil ani s námitkou, že „z fotografií nijak nevyplývá, že by řidič parkoval na chodníku“. Zejména na fotografiích označených jako 1671_2015_1.jpg“ a „1671_2015_3.jpg“ je zcela zřetelně zachyceno, že vozidlo stojí částečně na chodníku a částečně na vozovce. Automobil je mírně nakloněn, přičemž tento sklon odpovídá výškovému rozdílu mezi chodníkem a tělesem vozovky. C. Ohledně námitek týkajících se „nedostatečné specifikace místa spáchání přestupku“ soud uvážil následovně. Prvoinstanční orgán místo skutku ve výroku svého rozhodnutí označil takto: „v Karlových Varech na ul. Petra Velikého“. Protiprávní jednání řidiče vozidla přitom v souzeném případě spočívalo a) ve vjetí s vozidlem do úseku zákazu vjezdu všech motorových vozidel mimo vozidel s povolením a po zaplacení poplatku na městské policii, b) ve stání s vozidlem v úseku platnosti dopravního značení B29 „Zákaz stání“ a c) ve stání s vozidlem částečně na přilehlém chodníku. Dle názoru soudu specifikace místa spáchání přestupku obstojí. Je tomu tak proto, že ul. Petra Velikého v Karlových Varech se dle obecně závazné vyhlášky statutárního města Karlovy Vary č. 6/2012, o místním poplatku za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí města (dostupná na https://mmkv.cz/ru/vyhlasky), nachází v zóně s omezeným vjezdem v celém rozsahu. Stálo-li tedy vozidlo žalobkyně na takovém místě, aniž by zde bylo, jak je shora opakovaně konstatováno, příslušné povolení, je další polemika s bližší konkretizací místa skutku v ul. Petra Velikého nadbytečná. Jednoduše proto, že se automobil v této ulici neměl bez příslušného oprávnění vůbec nacházet. V. Rozhodnutí soudu. Soud neshledal žádný ze žalobkyní uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť není důvodná. VI. Odůvodnění neprovedení důkazů. Soud neprovedl žádný z žalobkyní navržených důkazů, neboť jejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby. VII. Náklady řízení. Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve věci plný úspěch. Jelikož žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení