57 A 70/2024 – 132

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Veroniky Burianové a soudců Mgr. Aleše Smetanky a Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobců: a) MUDr. J. Ř. bytem X b) Ing. P. Ř. bytem X c) P. K. bytem X d) M. K. bytem X e) M. T. bytem X všichni zastoupeni Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem sídlem K Starým valům 442/10, 326 00 Plzeň proti žalovanému: za účasti osob zúčastněných na řízení: Krajský úřad Plzeňského kraje sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň 1) Mgr. P. K. bytem X 2) Ing. B. L. bytem X 3) Doc. MUDr. R. Ř., CSc. bytem X 4) Ing. J. P. doručovací adresa X 5) M. P. doručovací adresa X 6) K. Ř. doručovací adresa X 7) L. V. doručovací adresa X 8) Ing. Š. L. bytem X o žalobách žalobců proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2024, č. j. PK–RR/5350/24 takto:

Výrok

I. Žaloba žalobce a) se zamítá.

II. Žaloba žalobce b) se zamítá.

III. Žaloba žalobce c) se zamítá.

IV. Žaloba žalobkyně d) se zamítá.

V. Žaloba žalobce e) se zamítá.

VI. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

VII. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobci se včasnými a přípustnými žalobami proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2024, č. j. PK–RR/5350/24 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obecního úřadu Štěnovice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 22. 4. 2024, č. j. Výst. OŠ/043/24/40 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byl podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) k žádosti osoby zúčastněné na řízení 1) (dále jen „stavebník“) schválen stavební záměr NOVOSTAVBA DVOU RODINNÝCH DOMŮ VE ŠTĚNOVICÍCH na pozemku parc. č. Xa a Xb v k. ú. X (dále jako „Záměr“), a byly stanoveny podmínky pro umístění a provedení Záměru.

2. Správní orgány vycházely ve svých rozhodnutích z kladného závazného stanoviska orgánu územního plánování, Městského úřadu Přeštice, ze dne 8. 8. 2023, č. j. PR–OVÚP–DVV/63750/2023 (dále jen „ZS“), které bylo potvrzeno závazným stanoviskem žalovaného ze dne 23. 8. 2024, č. j. PK–RR/5185/24 (dále jen „PS“; ZS a PS dále i souhrnně jako „Závazná stanoviska“).

3. Žalobce e) odůvodnil své účastenství ve správním řízení svým vlastnictvím pozemků parc. č. Xc a Xd v k. ú. X.

1. Žalobci a) a b) odůvodnili své účastenství ve správním řízení svým vlastnictvím pozemku parc. č. Xe v k. ú. X.

2. Žalobci c) a d) odůvodnili své účastenství ve správním řízení svým vlastnictvím pozemku parc. č. Xf v k. ú. X, zapsaným na LV č. Xg.

3. II. Žaloby 4. Žalobce žádali, aby soud zrušil napadené a prvoinstanční rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

5. Žalobci namítli, že se žalovaný nevypořádal s odvolacími námitkami žalobců a) a b). Dále, že správní orgány pominuly rozpor Záměru s úkoly a cíli územního plánování a že napadené a prvoinstanční rozhodnutí nebylo podmíněno aktuálním závazným stanoviskem. Žalobci rovněž namítli, že dokumentace Záměru obsahuje nesprávný výpočet zastavěnosti pozemku, že žalovaný nedůvodně a neodůvodněně změnil svůj právní názor a že v místě realizace Záměru existuje veřejně přístupná účelová komunikace. Poslední žalobní námitkou žalobci argumentovali podjatostí úřední osoby.

III. Vyjádření žalovaného k žalobám

6. Žalovaný měl napadené rozhodnutí za zákonné, správné, odůvodněné a přezkoumatelné.

7. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodal, že nebyl oprávněn kontrolovat věcnou správnost Závazných stanovisek, která bylo možno použít i po změně č. 5 územního plánu obce Štěnovice. Žalovaný popřel, že by nedůvodně změnil právní názor. Problematika existence veřejně přístupné účelové komunikace byla podle žalovaného vyřešena civilním rozsudkem.

IV. Vyjádření účastníků a osob zúčastněných na řízení při jednání

8. Jednání se zúčastnil žalobce a), zástupce žalobců, žalovaný a stavebník. Zástupce žalobců a žalovaný setrvali na svých dosavadních písemných procesních stanoviscích a některé jejich body ve svých přednesech zopakovali. Stavebník vyjádřil názor, že žaloby žalobců představují projev právního formalismu a popsal některé momenty historie dané lokality. Žalobce a) přednesl konečný návrh ve znění písemného vyhotovení založeného na čl. 125 soudního spisu.

V. Posouzení věci soudem

9. V souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Přezkumná činnost soudu dále respektovala dispoziční zásadu vyjádřenou v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 in fine a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 306 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona (dále jen „NSZ“). Povinností žalobce je proto tvrdit, z jakých skutkových či právních důvodů je napadené rozhodnutí správního orgánu nezákonné. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. – takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, soud v souladu s § 75 odst. 3 s. ř. s. nepřihlížel.

10. Soud dále předznamenává, že z hlediska soudního přezkumu představují napadené a prvoinstanční rozhodnutí jeden celek[4] a že správní soudy neprovádějí dokazování správním spisem[5].

11. Žaloby jsou nedůvodné.

12. Řízení o žalobách se řídí speciální procesní úpravou NSZ, jelikož podle § 331 NSZ se podle dosavadních právních předpisů dokončí pouze soudní řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jímž byl podle § 334a odst. 3 věta druhá NSZ den 1. 7. 2024. Žalobci své žaloby podali dne 21. 10. 2024, tedy po nabytí účinnosti NSZ.

13. Na řízení správních orgánů, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, se však použije stavební zákon, neboť podle § 330 odst. 1 NSZ se řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů.

14. Účastníkem společného územního a stavebního řízení je osoba, jejíž vlastnické právo nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být společným povolením přímo dotčeno [viz § 94k písm. e) stavebního zákona; dále jen “Soused”].

15. Soused smí podat námitky proti záměru. Správním orgánům vznikne povinnost k jeho námitkám přihlédnout (viz § 94n odst. 3 předposlední věta stavebního zákona) a námitky vypořádat za kumulativního splnění dvou podmínek, týkajících se času podání námitek a předmětu podaných námitek: (i) Námitka musí být podána ve lhůtě stanovené v oznámení o zahájení řízení a Soused musí být v tomto oznámení poučen o tom, že k později uplatněným námitkám nebude přihlédnuto (viz § 94m odst. 1, 3 stavebního zákona). (ii) Námitka Souseda směřuje proti projednávanému stavebnímu záměru, dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavebního záměru nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud jimi může být přímo dotčeno jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k pozemku nebo stavbě, přičemž námitky musí obsahovat kromě skutečností, které zakládají jeho postavení jako účastníka řízení, i důvody podání námitek (viz § 94n odst. 3 stavebního zákona).

16. Splnila–li námitka Souseda podmínky popsané v předchozím bodě, musí ji stavební úřad posoudit na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. O námitce občanskoprávní povahy si stavební úřad učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence nebo rozsahu vlastnických nebo jiných věcných práv. O podmínkách pro uplatňování námitek musí být účastníci řízení poučeni v oznámení o zahájení řízení (viz § 94n odst. 4 stavebního zákona).

17. Stavební úřad, realizující veřejný zájem a bez ohledu na aktivitu účastníků a dotčených orgánů, ve společném územním a stavebním řízení ex offo posuzuje, zda je stavební záměr v souladu s požadavky a) stavebního zákona a jeho prováděcích právních předpisů, b) na veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem, c) zvláštních právních předpisů a se závaznými stanovisky, popřípadě s rozhodnutími dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů nebo tohoto zákona, popřípadě s výsledkem řešení rozporů. Dále stavební úřad ověří zejména, zda a) dokumentace je úplná, přehledná, a zda jsou v odpovídající míře řešeny obecné požadavky na výstavbu, a b) je zajištěn příjezd ke stavbě, včasné vybudování technického, popřípadě jiného vybavení potřebného k řádnému užívání stavby vyžadovaného zvláštním právním předpisem. Stavební úřad ověří rovněž účinky budoucího užívání stavby (viz § 94o odst. 1 až 3 stavebního zákona).

18. Odvolací orgán přihlédne k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, jen tehdy, jde–li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá–li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním (viz § 82 odst. 4 správního řádu).

19. Odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje–li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (viz § 89 odst. 2 správního řádu).

20. V odvolacím řízení vedeném podle („starého“) stavebního zákona není možné vznášet nové námitky, které nebyly řádně uplatněny v prvostupňovém řízení. Judikatura současně definovala limity pro uplatnění koncentrační zásady v odvolacím řízení, které byly povahy procesní (znemožnění uplatnění námitek v důsledku postupu správních orgánů), i věcné a záležely v charakteru námitek (porušením kogentního předpisu hmotného nebo procesního práva se musí správní orgán zaobírat i v případě, že taková námitka byla uplatněna po marném uplynutí lhůty, pakliže se jedná o zásadní pochybení správního orgánu, která mohou mít vliv na zákonnost rozhodnutí).[6]

21. Žalobci byli oprávněni prostřednictvím správní žaloby hájit pouze svá procesní a hmotná práva. Soudní řád správní je obrannou, nikoliv kontrolní normou, slouží tudíž k tomu, aby žalobce či navrhovatel mohl chránit proti zásahům orgánů veřejné moci svou vlastní, nikoliv cizí, právní sféru. Podat tzv. žalobu ve veřejném zájmu (actio popularis) ve prospěch jiných osob umožňuje soudní řád správní pouze zákonem stanoveným subjektům, konkrétně nejvyššímu státnímu zástupci a veřejnému ochránci práv.[7]

22. Nároky na obsahové vymezení žalobních bodů se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005–58, č. 835/2006 Sb. NSS, kde popsal, že § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní skutková tvrzení a právní argumentaci, přičemž výrazem konkrétní je myšleno ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované. Ke skutkovým tvrzením blíže vysvětlil, že nemohou být toliko typovou charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, nýbrž musí se jednat o zcela jasně individualizovaný, a tedy od jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelný popis. Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen pro vytyčení mezí, v nichž se soud může a má v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného, aby mohl v souladu se zásadou rovnosti účastníků řízení náležitě využít možnosti procesní obrany. Konečně k tomu rozšířený senát uvedl, že „žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“

8. Kvalita a jasnost žalobních námitek do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. K tomu se již vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78, č. 2162/2011 Sb. NSS, v němž posuzoval dostatečnou určitost žalobních bodů: „Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ Nevypořádání odvolacích námitek 23. Žalobci uvedli, že žalobci a) a b) v podání dne 28. 6. 2024 (dále jen „doplnění odvolání“) rozvinuli odvolací námitky uvedené ve svém podání ze dne 10. 5. 2024. Žalobci vytkli žalovanému, že takto doplněnou odvolací argumentaci v napadeném rozhodnutí věcně nevypořádal.

24. Soud konstatuje, že tento žalobní bod nemohl být bez dalšího opodstatněný u žalob žalobců c), d) a e), neboť netvrdili, že by žalovaný nevypořádal jejich odvolací námitky. Případným nedostatečným vypořádáním cizích odvolacích námitek nemohla být dotčena veřejná subjektivní práva žalobců c), d) a e). Dále uvedené posouzení soudu se tak vztahuje jen k žalobám žalobců a) a b).

25. Na str. 28 a 29 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že doplnění odvolání, podané po uplynutí odvolací lhůty, posoudil jako vyjádření žalobců a) a b), které rozvádělo skutečnosti uvedené v jejich odvolání ze dne 10. 5. 2024. Žalovaný uvedl, že argumentace v doplnění odvolání týkající se nesouladu Záměru s charakterem území souvisela s požadavkem na přezkum ZS, kterému žalovaný vyhověl. S výsledkem přezkumu žalovaný účastníky odvolacího řízení řádně seznámil a žalovaný nepominul jejich vyjádření k novým podkladům rozhodnutí. Dále žalobci a) a b) v doplnění odvolání rozvedli (zopakovali) odvolací námitky související se zastavěností, posouzením svébytnosti rodinných domů, veřejnou účelovou cestou a podjatostí. Žalovaný uvedl, že z důvodu procesní ekonomie a zásady rovnosti účastníků řízení tyto rozšířené námitky hlouběji nevypořádával, přičemž všechny námitky uvedené v odvolání žalobců ze dne 10. 5. 2024 žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně (pečlivě a svědomitě) vypořádal.

26. Soud konstatuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že doplnění odvolání zopakovalo, resp. rozvinulo, odvolací námitky žalobců a) a b) uplatněné v odvolání ze dne 10. 5. 2024 a že takto uplatněné námitky žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal. Tento závěr žalovaného mohl být samozřejmě žalobci a) a b) napaden správní žalobou, avšak k jejímu úspěchu bylo mj. zapotřebí, aby žalobci a) a b) v žalobě uvedli, jakou jejich konkrétní odvolací námitku žalovaný v napadeném rozhodnutí pominul. Toto však žalobci a) a b) neučinili a jen obecně tvrdili, že žalovaný jejich argumenty v doplnění odvolání nevypořádal. Za této situace by se soud zpronevěřil svému úkolu býti nestranným sudím ve sporu rovných účastníků řízení, kdyby ve správním spisu vyhledával, jaké konkrétní argumenty žalobci a) a b) v doplnění odvolání uplatnili, v dalším kroku je porovnával s argumenty obsaženými v odvolání ze dne 10. 5. 2024 a prověřoval, zda a jak konkrétně žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal případně takto zjištěné ty z argumentů v doplnění odvolání, které nebyly obsaženy v odvolání ze dne 10. 5. 2024. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že doplnění odvolání neobsahovalo jiné námitky než odvolání ze dne 10. 5. 2024 a že tyto námitky v napadeném rozhodnutí vypořádal. Bylo proto na žalobcích, aby nesprávnost tohoto závěru napadli žalobním bodem, v němž by konkrétně tvrdili, proč je popsaný závěr žalovaného nesprávný a neomezili se jen na obecné tvrzení o jeho nesprávnosti. Jelikož žalobci konkrétně nenapadli správnost závěru žalovaného, že podstatu argumentace v doplnění odvolání vypořádal v rámci vypořádání námitek v odvolání ze dne 10. 5. 2024, nemohla být žalobní námitka důvodná a soudu postačí odkázat na (žalobci konkrétně nezpochybněný) závěr žalovaného. Jak již bylo uvedeno výše, pokud by soud vyhledával ve správním spisu za žalobce a) a b) skutečnosti konkrétně podporující jejich obecnou žalobní argumentaci, přestal by být nestranným rozhodčím sporu a nepřípustně by přebíral funkci advokáta žalobců. Soud dodává, že namítali–li žalobci konkrétní nedostatky vypořádání svých odvolacích námitek v rámci dalších žalobních bodů, posoudil důvodnost těchto námitek v rámci vypořádání těchto žalobních bodů.

27. Soud shrnuje, že první žalobní bod žalob všech žalobců byl nedůvodný. Nesoulad s územním plánem, resp. s úkoly a cíli územního plánování 28. Soud připomíná, že stavební úřad byl povinen, bez ohledu na procesní aktivitu žalobců, podle § 94o odst. 1 písm. c) stavebního zákona posoudit, zda je stavební záměr v souladu se závaznými stanovisky. Přitom podle § 96b odst. 3 stavebního zákona platí, že v závazném stanovisku orgán územního plánování určí, zda je záměr přípustný z hlediska souladu s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování.

29. Podle § 149 odst. 1 ve spojení s § 50 odst. 4 správního řádu je závazné stanovisko učiněné správním orgánem na základě zákona závazné pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu a správní orgán ho nehodnotí jako důkaz. Náležitosti závazného stanoviska reguluje § 149 odst. 2 správního řádu. Pokud účastník v odvolání napadne obsah závazného stanoviska, vyžádá si odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska (viz § 149 odst. 7 správního řádu).

30. Soud přezkoumává k žalobní námitce zákonnost závazného stanoviska za následujících podmínek. Podle ustálené judikatury správních soudů správní soudy nemohou nahrazovat odborný názor správního orgánu, jenž náleží do jeho diskreční pravomoci. Hodnocení, zda stavba není v rozporu s urbanisticko–architektonickým charakterem okolní zástavby, provádí správní orgán na základě správního uvážení. V takovém případě postupuje správní soud dle § 78 odst. 1 s. ř. s. a napadené rozhodnutí zruší pro nezákonnost tehdy, když zjistí, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil. Rozhoduje–li správní orgán v mezích správního uvážení, jeho rozhodnutí musí být přezkoumatelné a musí být zřejmé, že nevybočil z mezí a hledisek správního uvážení.

9. Úkolem soudu tedy není nahrazovat odbornou činnost dotčených orgánů. Jejich úkolem je přezkoumat, zda závazné stanovisko dostatečně a přesvědčivě odůvodňuje své závěry, resp. zda v základních parametrech odpovídá požadavkům na odůvodnění meritorního rozhodnutí dle § 68 odst. 3 správního řádu.[10] „Nadřízený dotčený orgán státní správy je primárně povolán k věcnému vypořádání odvolacích námitek směřujících proti závaznému stanovisku. Odvolacímu správnímu orgánu pak v zásadě postačí pro účely procesního vypořádání takových odvolacích námitek v rozhodnutí o odvolání odkázat na závěry potvrzujícího (případně měnícího) závazného stanoviska. Je tedy třeba, aby revizní závazné stanovisko podle § 149 odst. 4 správního řádu (nyní § 149 odst. 5 správního řádu) obsahovalo vylíčení odvolacích námitek vztahujících se k revidovanému závaznému stanovisku, dále též hodnocení důvodnosti těchto námitek a konečně i předestření úvah, které nadřízený dotčený orgán k takovému hodnocení důvodnosti vedly. Neobsahuje–li revizní stanovisko takové náležitosti, lze konstatovat, že je nezákonné (…).“

11. Obstojí–li závazné stanovisko při soudním přezkumu, může soud převzít jeho odborné věcné závěry do odůvodnění svého rozsudku.[12]

31. Z výroku I prvoinstančního rozhodnutí soud zjistil, že Záměrem je stavba dvou totožných, samostatně stojících, rodinných domů určených pro rodinné bydlení, kdy jde o nepodsklepené, dvoupodlažní objekty s plochou střechou umístěné na jedné ose podélně za sebou.

32. Příslušný orgán územního plánování vydal ZS, které bylo podkladem prvoinstančního rozhodnutí[13], jímž vyslovil, že záměr je přípustný mj. z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování. Závěr ZS byl odůvodněn souladem Záměru s regulací obsaženou v územním plánu Štěnovice ve znění změny č. 4 pro Plochy bydlení v rodinných domech (BI), hospodárným využíváním zastavěného území ve smyslu § 18 odst. 4 stavebního zákona a souladem Záměru s urbanistickými, architektonickými a estetickými požadavky na využívání a prostorové uspořádání území s ohledem na podmínky v území a jeho charakter dle § 19 odst. 1 písm. d) a e) stavebního zákona.

33. Stavební úřad na str. 7 a 12 prvoinstančního rozhodnutí k této námitce uvedl, že (i) lokalita není památkově či jinak chráněná, ani zatížená jinými regulativy s ohledem na vizuální pojetí dalších stavebních záměrů, (ii) urbanistické řešení daného území není poškozené tím, že by se některý ze záměrů odlišoval od ostatních jiných staveb, (iii) objemové a vzhledové parametry staveb reguluje platný územní plán obce, s nímž je Záměr v souladu, kdy žalobci mohli tyto parametry ovlivnit při projednávání územního plánu, (iv) žalobci netvrdili, jakým konkrétním pravidlům nebo regulačním prvkům Záměr odporuje a (v) § 3 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. řeší vymezování ploch k naplňování cílů územního plánování zpravidla větších než 2 000 m2, nikoli tedy umisťování jednotlivých stavebních záměrů v rámci stavebních pozemků.

34. Vzhledem k obsahům podaných odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí postoupil žalovaný ZS nadřízenému dotčenému orgánu k jeho potvrzení nebo změně. Nadřízený orgán ZS potvrdil v PS.

35. Žalovaný závěry PS převzal do odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde na str. 7 až 9 uvedl následující: Nadřízený orgán vyšel při přezkumu ZS z Politiky územního rozvoje České republiky, ve znění aktualizace č. 7, Zásad územního rozvoje Plzeňského kraje ve znění aktualizace č. 3, územní studie krajiny ORP Přeštice, územního plánu Štěnovice ve znění změny č. 5 a projektové dokumentace Záměru. Nadřízený orgán aproboval závěr o souladu Záměru s územním plánem i úkoly a cíli územního plánování a doplnil, že Záměr vyhovuje regulaci územního plánu jak z hlediska funkčního využití (bydlení v rodinných domech, příp. pro individuální rekreaci, se zázemím okrasných nebo užitkových zahrad), tak i prostorového uspořádání (výška objektů). Nadřízený orgán akcentoval, že Záměr účelně doplňuje využití ploch určených k bydlení v rodinných domech, kdy Politika územního rozvoje České republiky, Zásady územního rozvoje Plzeňského kraje i cíle a úkoly územního plánování dle § 18 a 19 stavebního zákona kladou důraz na efektivní využívání území (vytváření podmínek pro stabilní osídlení, usměrňování výstavby s ohledem na podmínky a preferované funkce území, v první řadě využívání vnitřních rezerv sídel), které vytváří předpoklady pro udržitelný rozvoj území. Záměr svým řešením totiž účelně a efektivně vyplňuje vzniklou proluku v lokalitě. K namítanému zásahu do hodnot území nadřízený orgán uvedl, že při zpracování územního plánu se zjišťuje, posuzuje a hodnotí stav území včetně civilizačních hodnot, následně se vytvářejí koncepce rozvoje včetně urbanistických koncepcí s ohledem na hodnoty a podmínky území, kdy výsledkem tohoto procesu bylo stanovení podmínky maximální výšky zástavby. Nadřízený orgán konstatoval, že Záměr svým urbanistickým a architektonickým provedením zapadá do zájmového území, navazuje na stávající objekty, nenarušuje celkové urbanistické struktury a respektuje historické hodnoty území, podporuje hospodářský a společenský potenciál rozvoje území, zachovává charakter lokality a využívá proluku v zastavěném území obce.

36. K odvolacím námitkám žalobců žalovaný na str. 25 a 27 napadeného rozhodnutí uvedl, že plochá střecha nepředstavuje podle PS nevyhovující prostorové a architektonické řešení a že se námitka netýká výkonu vlastnického práva žalobců, proto se jí žalovaný podrobněji nezabýval. Žalovaný zdůraznil, že se ztotožnil s posouzením nadřízeného orgánu v PS a že domněnky žalobců neměly reálný základ a nebyly podloženy přesvědčivými argumenty.

37. Soud konstatuje, že žalobce e) ve vztahu k nesouladu Záměru s územním plánem nic nenamítal ani ve svých námitkách ze dne 8. 9. 2023 a 5. 3. 2024, ani ve svém odvolání ze dne 9. 5. 2024.

38. Žalobci a) a b) ve svých námitkách ze dne 11. 9. 2023 a 11. 3. 2024 a žalobci c) a d) ve svých námitkách ze dne 11. 9. 2023 a 13. 3. 2024 uvedli, že realizací Záměru dojde k narušení dochovaných historických, urbanistických a architektonických hodnot území a k narušení jeho architektonické jednoty celku a je z tohoto důvodu v rozporu se stavebním zákonem a vyhláškou o obecných požadavcích na využívání území a že plochá střecha domů jakožto nevyhovující prostorové a architektonické řešení není v souladu s příslušnou dokumentací, s limity prostorového uspořádání a „regulačními prvky architektonického řešení ÚP vyhl. 501/2006 Sb. § 3 odst. 2“.

14. Žalobci a) a b) ve svém odvolání ze dne 10. 5. 2024 a žalobci c) a d) ve svém odvolání ze dne 13. 5. 2024 namítli, že stavební úřad rezignoval na posouzení souladu Záměru se stávajícím charakterem a hodnotami území a že Záměr poškozuje urbanistické, architektonické, kulturní a přírodní hodnoty území s rodinnými domy se sedlovou střechou. Žalobci a) a b) v doplnění odvolání upřesnili, že Záměr je v rozporu s územním plánem proto, že neodpovídá vzhledu rodinné zástavby, jelikož má plochou střechu, která je neslučitelná s architektonickými hodnotami zástavby se sedlovými střechami v lokalitě. Dále dodali, že orgán územního plánování neposoudil Záměr z hlediska § 19 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 19a stavebního zákona, ač žalobci namítali nesoulad Záměru s charakterem území (atypicky lokalizované rodinné domy za sebou na úzkém pozemku) a urbanisticko–architektonickými prvky zástavby (plochá střecha). Soud tedy konstatuje, že žalobci a), b), c) a d) v průběhu správního řízení včetně řízení odvolacího namítali, že Záměr je v rozporu s územním plánem, resp. úkoly a cíli územního plánování, protože má na rozdíl od ostatních rodinných domů v zástavbě plochou střechu, resp. že Záměr neodpovídá charakteru území.

39. Z výše popsaných pasáží Závazných stanovisek a celku prvoinstančního a napadeného rozhodnutí vyplývá, že správní orgány učinily následující závěry: – Záměrem jsou dva rodinné domy určené pro rodinné bydlení s plochými střechami; – územní plán omezuje zástavbu v ploše Záměru funkčně na bydlení v rodinných domech, příp. pro individuální rekreaci, se zázemím okrasných nebo užitkových zahrad a prostorově výškou zástavby, přičemž Záměr této regulaci vyhovuje; – Záměr je v souladu s cíli a úkoly územního plánování – hospodárně využívá zastavěné území podle § 18 odst. 4 stavebního zákona, je v souladu s urbanistickými, architektonickými a estetickými požadavky na využívání a prostorové uspořádání území s ohledem na podmínky v území a jeho charakter dle § 19 odst. 1 písm. d) a e) stavebního zákona, Záměr dále účelně doplňuje využití ploch určených k bydlení v rodinných domech, kdy efektivně využívá území (vnitřní rezervu sídla v podobě proluky), a přispívá tak k udržitelnému rozvoji území.

40. K námitkám žalobců správní orgány ve svých rozhodnutích uvedly, že: – žalobci netvrdili, jakým konkrétním pravidlům nebo regulačním prvkům Záměr odporuje; – územní plán uvážil hodnoty a podmínky území a stanovil urbanistickou koncepci, která se prostorově omezila na maximální výšku zástavby; – Záměr svým urbanistickým a architektonickým provedením zapadá do zájmového území, navazuje na stávající objekty, nenarušuje celkové urbanistické struktury a respektuje historické hodnoty území, zachovává charakter lokality; – lokalita není památkově či jinak chráněná, ani zatížená jinými regulativy s ohledem na vizuální pojetí dalších stavebních záměrů; – urbanistické řešení daného území není poškozené tím, že by se některý ze záměrů odlišoval od ostatních jiných staveb; – plochá střecha nepředstavuje nevyhovující prostorové a architektonické řešení; – námitka se netýká výkonu vlastnického práva žalobců a nebyla podložena.

41. Soud posoudil závěry správních orgánů, převzaté ze Závazných stanovisek, o souladu Záměru s územním plánem a cíli a úkoly územního plánování jako přezkoumatelné a zákonné. Dospěl i k závěru, že vypořádání námitek žalobců bylo dostatečné. Správním orgánům postačovalo, když odkázaly na přezkoumatelně a dostatečně přesvědčivě odůvodněná Závazná stanoviska. Správní orgány vysvětlily, proč měly za to, že Záměr uvedené podmínky splňuje, z jakých údajů o Záměru vycházely a jaké údaje územního plánu a cíle a úkoly územního plánování měly za relevantní. Správní orgány námitky žalobců nepominuly a věnovaly se posouzení, zda Záměr architektonickým řešením ploché střechy respektuje urbanistické hodnoty a charakter území. Míra podrobnosti a hloubky tohoto posouzení byla přímo odvislá od míry podrobnosti a hloubky námitek žalobců, kteří argumentovali toliko obecně hodnotou a charakterem území a odlišností ploché střechy. Soud akcentuje, že námitky žalobců, jež měl nadřízený orgán při vypracování PS vypořádat, byly naprosto obecné a omezily se na konstatování odlišnosti ploché střechy Záměru. Žalobci neuvedli žádné konkrétní údaje k charakteru a hodnotám území, které by Záměru odporovaly. Žalobci netvrdili žádné konkrétní vlastnosti relevantní lokality – které stavby do ní zahrnují, jaké architektonické či urbanistické parametry tyto stavby mají a proč by neměly být v harmonii se Záměrem.

42. K výšce Záměru soud ještě odkazuje na § 94n odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. p) bod 3 stavebního zákona, podle nějž se ve společném územním a stavebním řízení nepřihlíží k námitkám k věcem, o kterých bylo rozhodnuto při vydání územního plánu. Jde o věcnou koncentraci námitek v procesech dle stavebního zákona, která vychází z toho, že jednotlivé navazující postupy dle stavebního zákona (pořízení zásad územního rozvoje, pořízení územního plánu, územní řízení, stavební řízení, povolení užívání staveb) mají odlišný předmět, tj. v každém z těchto postupů se posuzují jiné otázky. Otázky, které mají být řešeny ve věcně předcházejícím procesním postupu, již nelze uplatňovat v postupech navazujících. V dané věci byla v územním plánu maximální výška zástavby na ploše, v níž se nachází Záměr, vyřešena a jiné prostorové omezení pro zástavbu stanoveno nebylo.

43. Ke konkrétní žalobní argumentaci uvádí soud následující.

44. Žalobci namítli, že Záměr není v souladu s územním plánem Štěnovice, protože architektonické řešení Záměru s plochou střechou[15] je diametrálně odlišné od stávající zástavby se sedlovými střechami, tudíž střecha Záměru nerespektuje vzhled rodinné zástavby a je neslučitelná s architektonickými hodnotami lokality.

45. Již stavební úřad na str. 7 prvoinstančního rozhodnutí k námitce žalobců uvedl, že urbanistické řešení daného území není poškozené tím, že by se některý ze záměrů odlišoval od ostatních jiných staveb. Stavební úřad tedy vyjádřil názor, že plochá střecha Záměru rodinného domu, odlišující se od sedlového řešení střech ostatní zástavby, nepředstavuje nepřípustný zásah do architektonických hodnot lokality. Šlo o závěr jasný a srozumitelný, při němž správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení ani je nezneužil. Žalobci s ním však v odvolání ani žalobě nijak nepolemizovali. Ostatně je notorietou, že obecně a bez dalšího neplatí, že by architektonicky hodnotnou byla jen lokalita s unifikovanou zástavbou a že odlišnosti v architektonickém řešení zástavby by činily lokalitu méně (esteticky) hodnotnou. Nebylo–li by tomu tak, pak by mezi architektonicky nejhodnotnější zástavbu patřila např. rozsáhlá panelová sídliště, nebo by lokality s architektonicky nekvalitní zástavbou nemohly být obohaceny o odlišné, ač kvalitnější, stavby, příp. zástavba s urbanisticky a architektonicky nesourodými stavbami by nesměla být doplněna o další takovou stavbu. Jinými slovy, bez dalšího neplatí, že by stavba s odlišnými architektonickými prvky negativně zasáhla hodnoty území. A právě to stavební úřad ve svém rozhodnutí vyjádřil. Žalobci proti obecnému východisku stavebního úřadu mohli brojit konkrétní argumentací, proč je právě odlišnost konkrétní střechy Záměru v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, pokud jde o konkrétní hodnoty a charakter lokality, avšak neučinili tak. Bylo na žalobcích, aby takové konkrétní argumenty ve správním řízení předložili, jelikož se jim na obecnou námitku dostalo ze strany stavebního úřadu dostatečné, též obecné, odpovědi.

46. Soud dodává, že žalovaný do napadeného rozhodnutí převzal závěr PS, že Záměr představuje dva rodinné domy a územní plán vymezuje funkční využití plochy Záměru pro bydlení v rodinných domech, příp. pro individuální rekreaci, se zázemím okrasných nebo užitkových zahrad.

16. Správní orgány tedy nevyšly z toho, že by územní plán explicitně přikazoval, aby vzhled Záměru odpovídal rodinné zástavbě. Vytýkali–li žalobci v žalobě žalovanému, že i v rozporu s územním plánem neposuzoval, zda Záměr odpovídá svým vzhledem rodinné zástavbě, pomíjeli, že takový požadavek územní plán podle žalovaného nestanovil. A soud s žalovaným souhlasí. sSusloví územního plánu bydlení v rodinných domech, případně pro individuální rekreaci v objektech odpovídajících vzhledem i vybavením rodinné zástavbě na vlastních stavebních pozemcích, se zázemím okrasných nebo užitkových zahrad je nutno vykládat tak, že zahrnuje jednak rodinné domy a jednak individuální rekreační objekty vzhledově i funkčně odpovídající rodinné zástavbě, tak jak je zřejmé jednak z dikce převažujícího využití BI v územním plánu dle umístění čárek v textu a jednak z explicitního vymezení přípustného využití plochy BI v územním plánu (viz na čl. 124 soudního spisu založený a k důkazu provedený výňatek územního plánu[17]).

47. Žalobci dále tvrdili s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2022, č. j. 30 A 48/2021–119, že se správní orgány nezabývaly § 18 a § 19 odst. 1 písm. e) stavebního zákona. Žalobci však pominuli, jak je z výše uvedeného shrnutí odůvodnění celku prvoinstančního a napadeného rozhodnutí zřejmé, že orgány územního plánování tato zákonná ustanovení neignorovaly a výslovně jejich splnění odůvodnily. Odkázali–li žalobci na § 19e stavebního zákona, právě ten předpokládá, že charakter území se vymezuje v územně plánovací dokumentaci, jíž je podle § 2 odst. 1 písm. p) stavebního zákona právě územní plán.

48. Nelze přisvědčit námitce žalobců, že správní orgány pominuly jejich námitky v doplnění odvolání ohledně umístění obou rodinných domů a atypických plochých střech. Žalobci totiž nezohlednili, že správní orgány, jak bylo výše konstatováno, vyložily, že jak umístění domů, tak i zvolený typ jejich střech hospodárně využívají zastavěné území podle § 18 odst. 4 stavebního zákona, účelně doplňují využití ploch určených k bydlení v rodinných domech, neboť efektivně využívají vnitřní rezervu sídla v podobě proluky, jsou v souladu s urbanistickými, architektonickými a estetickými požadavky na využívání a prostorové uspořádání území s ohledem na podmínky v území a jeho charakter dle § 19 odst. 1 písm. d) a e) stavebního zákona, zapadají do lokality, navazují na stávající objekty, nenarušují celkové urbanistické struktury lokality, kdy vizuální pojetí stávající zástavby nevyžaduje splnění estetických požadavků nad regulace stanovené územním plánem.

49. Námitka, že závěry PS jsou natolik obecné, že jsou nepřezkoumatelné, nebyla důvodná. Lze jen zopakovat, že míra obecnosti odpovídala nekonkrétnosti námitek žalobců. Byli to žalobci, kdo neuvedli konkrétně, proč podle nich Záměr představuje nevyhovující urbanistické a architektonické řešení v rozporu s cíli a úkoly územního plánování. Neargumentovali–li žalobci žádnými konkrétními prvky určujícími urbanistickou a architektonickou hodnotu lokality, neměly správní orgány nač reagovat a postačilo jim vyslovit obecný závěr, že odlišnost sama o sobě nepředstavuje nepřijatelnou disharmonii. Pokud chtěli žalobci docílit toho, aby se správní orgány podrobně zabývaly tím, na jaké stávající objekty Záměr navazuje, jak je definována celková urbanistická struktura, jak jsou definovány historické hodnoty území, měli ve svých námitkách (kromě obecného údaje o odlišnosti Záměru) konkrétně uvést, na jaké stávající objekty Záměr nenavazuje, jaká je celková urbanistická struktura, jaké konkrétní historické hodnoty území Záměr nerespektuje.

50. V projednávané věci navíc došlo k tomu, že se žalovaný k dané problematice vyjádřil již v prvním rozhodnutí ze dne 18. 12. 2023, č. j. PK–RR/7145/23, kde jasně a přesvědčivě na str. 8 a 9 vyložil, že objemové a vzhledové parametry objektů střeží územní plán, který představuje zájem rozvoje území a na kterém panuje všeobecná shoda. Urbanistické řešení území není nekvalitní jen proto, že zamýšlená stavba bude jiná, jelikož zástavba se může měnit a vyvíjet. Připustil–li územní plán zástavbu, umožnil stavby vymykající se nikoli zásadně dosavadnímu charakteru zástavby. Architektonická podoba území se může přirozeně vyvíjet a měnit, nebrání–li tomu např. požadavky památkové péče.

51. Kromě toho, jak bylo výše vysvětleno, esenciální podmínkou důvodnosti žalobní námitky žalobců byla nejen její souvislost s chráněným veřejným zájmem, ale i to, že nedostatečné posouzení dotčeného veřejného zájmu se mohlo přímo dotknout vlastnického práva nebo jiného věcného práva žalobců. Žalobci však argumentovali tím, že nesoulad Záměru s územním plánem spočívá v jeho nevhodném urbanistickém umístění a nevhodně zvoleném typu střechy. Taková tvrzení se však bez dalšího nemusí dotýkat vlastnického práva žalobců. Žalobci neoznačili žádnou součást výkonu svých vlastnických práv, do níž mělo být prostřednictvím navrhovaného řešení negativně zasahováno. Míra přiměřená poměrům může být relevantní u těch účinků stavby, které se z hlediska občanského práva označují jako imise a vůči nimž lze tím pádem uplatňovat občanskoprávní námitky. Ostatní účinky staveb na okolí hodnotí stavební úřad, resp. dotčené orgány, výhradně jen podle toho, zda jim nebrání zákonné limity a požadavky stanovené v předpisech veřejného práva. Soud uzavírá, že žalobci v žalobě nesporovali závěr žalovaného na str. 25 a 27 napadeného rozhodnutí, že se námitky žalobců vztahující se k ploché střeše Záměru netýkaly výkonu vlastnického práva žalobců a že nebyly podloženy. Jelikož žalobci proti tomuto závěru žalovaného v žalobě nebrojili, soud ho nepřezkoumával a byl oprávněn z něj při posouzení důvodnosti námitek vycházet. To znamená, že žalobní námitky musely být neopodstatněné již jen z tohoto důvodu – skutečnosti týkající se urbanistických a architektonických parametrů Záměru se nemohly přímo dotknout věcných práv žalobců, resp. důvodnost námitek žalobců nebyla prokázána.

52. Druhý žalobní bod žalob všech žalobců byl nedůvodný. Aktuálnost Závazných stanovisek 53. Nebylo sporu o tom, že změna č. 5 územního plánu Štěnovice nabyla účinnosti dne 22. 2. 2024 (tedy po vydání ZS a před vydáním PS), že ZS vycházelo z územního plánu ve znění změny č. 4 a že PS vycházelo z územního plánu ve znění změny č. 5.

18. Z toho je patrné, že orgány územního plánování obou stupňů vycházely v Závazných stanoviscích vždy z územního plánu účinného ke dni vydání svého stanoviska.

54. Ze změny č. 5 územního plánu Štěnovice, založené na čl. 120 až 123 soudního spisu a provedené k důkazu[19], soud zjistil, že se tato změna územního plánu plochy Záměru vůbec netýká. Žalobci ostatně v žalobě netvrdili, že by tomu bylo jinak.

55. Soud připomíná, že výrok PS potvrdil výrok ZS o přípustnosti Záměru. Za této situace, kdy dotčené orgány obou stupňů vycházely ze správného (účinného) znění územního plánu a žalobci netvrdili, že se jejich práv negativně dotklo to, z jakého znění územního plánu dotčené orgány vycházely, nemohly být žalobní námitky důvodné. Jakkoli by bylo jistě vhodnější, aby nadřízený orgán v PS uvedl explicitně nejen to, že vycházel při posouzení správnosti ZS ze změněného aktuálního územního plánu, nýbrž i to, že v mezidobí provedená změna č. 5 územního plánu vzhledem ke svému obsahu neměla na jeho stanovisko žádný vliv, nemohl tento dílčí nedostatek způsobit nezákonnost PS, potažmo napadeného rozhodnutí. I kdyby nadřízený orgán do odůvodnění PS doplnil větu, že změna č. 5 územního plánu neměla vliv na posouzení správnosti výroku ZS, nemohlo to mít vliv na zákonnost výroku PS a tudíž ani na zákonnost výroku napadeného rozhodnutí. Na zákonnost napadeného rozhodnutí nemohla mít vliv ani vada namítaná žalobci, že se žalovaný nedotázal nadřízeného orgánu územního plánování, zda měla změna č. 5 územního plánu vliv na PS. Netvrdili–li žalobci, že se změna č. 5 územního plánu Záměru týkala, nemohlo se jejich veřejných subjektivních práv negativně dotknout, že vyloučení vlivu změny č. 5 územního plánu na posouzení přípustnosti Záměru nebylo v PS, resp. napadeném rozhodnutí explicitně konstatováno.

56. Postup soudu, kdy by rušil napadené rozhodnutí proto, aby do jeho odůvodnění přibyla věta o tom, že změna č. 5 územního plánu neovlivnila posouzení orgánů územního plánování, by byl výrazem přepjatého formalismu. Takový postup by odporoval zásadě hospodárnosti řízení jak soudního, tak i správního. Soud přitom analogicky vychází i z § 309 odst. 2 NSZ, který zapovídá správnímu soudu neefektivní zrušení správního rozhodnutí, je–li možno jej změnit.

57. Pokud tedy žalobci namítli nezákonnost PS z důvodu, že nadřízený dotčený správní orgán v PS vycházel z územního plánu ve znění jeho změny č. 5, šlo o námitku nedůvodnou, nadřízený orgán postupoval správně. Pokud žalobci namítli nezákonnost PS z důvodu, že nadřízený orgán neposoudil, zda měla změna územního plánu vliv na PS, ani nekonstatoval, že ZS bylo vydáno podle již neaktuálního územního plánu, soud jim přisvědčuje, že by přesvědčivosti PS prospělo, kdyby nadřízený orgán v odůvodnění PS uvedl, že se změnou územního plánu nezměnila regulace plochy Záměru. Nicméně vzhledem k tomu, že nadřízený orgán vycházel ze správního znění územního plánu v části rozhodné pro posouzení správnosti výroku ZS, uvedený nedostatek nemohl v žádném případě způsobit nezákonnost PS, resp. napadeného rozhodnutí. Žalobci netvrdili, že by nadřízený orgán měl použít jinou regulaci územního plánu, než kterou ve skutečnosti použil.

58. Pokud jde o žalobní námitku nevypořádání námitky v doplnění odvolání, ta musela být nedůvodná u žalobců c), d) a e), protože ti ve vztahu k aktuálnosti závazného stanoviska orgánu územního plánování ve svých odvoláních nic takového nenamítali.[20]

59. Soud přisvědčuje žalobní námitce žalobců a) a b), kteří odpovídající námitky uplatnili v doplnění odvolání, že se k nim měl žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřit. Pominul–li je, postupoval žalovaný vadně, jelikož doplnění odvolání bylo žalovanému doručeno předtím, než ve věci sám rozhodl.

21. Ovšem i zde ze stejných důvodů jako v případě absence explicitního údaje o tom, že v mezidobí provedená změna č. 5 územního plánu vzhledem ke svému obsahu neměla na PS žádný vliv, platí, že uvedený nedostatek nemohl v žádném případě způsobit nezákonnost PS, resp. napadeného rozhodnutí. Bylo by nepřípustně formalistické a nehospodárné, aby soud zrušil napadené rozhodnutí jen proto, aby do jeho odůvodnění při nezměněném výroku žalovaný z vyjádření k žalobě přepsal, že změna č. 5 územního plánu se netýkala plochy bydlení BI, do které byly rodinné domy umístěny, a Závazná stanoviska tak bylo možno použít jako podklad rozhodnutí.

60. Třetí žalobní bod žalob všech žalobců byl nedůvodný. Zastavěnost a vsakování 61. Všichni žalobci ve správním řízení namítli[22], že je nevyhovující poměr zastavěnosti k ploše pozemku (index zastavěnosti předmětného pozemku dle regulativu ÚP obce Štěnovice) a že kolem navržených domů není zajištěna dostatečná plocha vsakování dešťových vod dle § 21 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb. Na této námitce setrvali všichni žalobci i v odvolání[23], kdy žalobce e) provedl výpočet zastavěnosti a plochy pro vsakování a poukázal na komunikace ze zatravňovacích rohoží. Zatravňovací rohože zmínili v odvolání i žalobci c) a d).

62. Podle výroku I prvoinstančního rozhodnutí je pro jímání srážkových vod pro každý jeden dům umístěna podzemní akumulační nádrž s bezpečnostním přepadem do svého vsakovacího objektu. Plocha vymezená pro příjezd/přístup, jsoucí fakticky v celé ploše pozemku parc. č. Xa a částečně zasahující ve stejné šířce 3,0 – 3,5 m i na pozemek parc. č. Xb až do úrovně vchodu domu č. 2, bude zpevněna pomocí zatravňovacích rohoží, které umožní bezproblémový vsak srážkových vod v místě samotné plochy.

63. Stavební úřad námitky žalobců vypořádal na str. 7, 8, 10 a 11 prvoinstančního rozhodnutí takto. Zástavba v lokalitě není dle územního plánu omezena v poměru zastavěnosti stavebního pozemku a platí tak obecné požadavky stavebního zákona a jeho prováděcích vyhlášek, resp. zastavěnost se posuzuje dle poměru zasakovacích ploch. Podle vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501“) je vsakování dešťových vod na pozemku staveb pro bydlení u samostatně stojících rodinných domů splněno, pokud poměr výměry části pozemku schopné vsakování srážkových vod k celkové výměře pozemku činí nejméně 0,4. Na výkresu C.3 koordinační situační výkres, revidovaném v lednu 2024, jsou uvedeny údaje o celkových zastavěných a zpevněných plochách pro každý jeden navrhovaný dům a zároveň jsou uvedeny rozměrové parametry předmětných částí pozemku, které jsou přiřazeny ke každému domu zvlášť. Mezi navrhovanými domy je vytvořena pomyslná hranice předmětné užší části pozemku parc. č. Xb, čímž rozloha parcely domu č. 1 je o velikosti cca 593 m2 a rozloha parcely domu č. 2 je cca 662 m2. Zastavěná plocha každého jednoho domu je 192,57 m2, 1/2 zastavěné plochy bazénu je 12,5 m2 a zpevněné venkovní plochy o velikosti 37,93 m2, což po sečtení činí 243,0 m2 zpevněných a zastavěných ploch příslušných jednomu každému domu. Z daných ukazatelů vyplývá, že pro dům č. 1 zbývá 350 m2, pro dům č. 2 pak 419 m2 ploch schopných bez omezení vsakování srážkových vod. Po provedeném výpočtu 350/593=0,59>0,4 je patrné, že poměr vsakovací plochy pro dům č. 1 je vyhovující a po provedeném výpočtu 419/662=0,63>0,4 je rovněž patrné, že i poměr vsakovací plochy pro dům č. 2 je vyhovující. Na každou jednu ze staveb dvou rodinných domů je třeba nahlížet jako na samostatnou jednotku, kterou je možno realizovat bez ohledu na to, jestli je jednotlivá stavba realizována v pořadí jako první nebo jako druhá. Za tímto účelem byl ke každému z navrhovaných domů přičleněn samostatný díl pozemku parc. č. Xb, a to v jeho užší části přilehlé k silnici III/1 8027 Čižická ul. a k domu č. 1 i pozemek parc. č. Xa. K domu č. 1 přísluší díl pozemku o velikosti přibližně 593 m2, k domu č. 2 pak přísluší pozemek o velikosti přibližně 662 m2. Zastavěná plocha každého jednoho domu včetně zpevněných venkovních ploch a 1/2 plochy venkovního bazénu je 243 m2. Po odečtení zastavěné plochy od celkové plochy příslušného pozemku každého domu, zbývá u domu č. 1 plocha 350 m2 a u domu č. 2 pak plocha 419 m2, které jsou schopné vsakování srážkových vod. To činí 59% plochy u domu č. 1 a 63% plochy u domu č. 2, což je vždy více než 40 %, které jsou dány vyhláškou č. 501 § 21 odst. 3 písm. a) jako minimum pro volně stojící rodinné domy.

64. Žalovaný s odkazem na PS dodal, že objekty včetně ostatních zpevněných ploch jsou podle údajů z doložené koordinační situace navrhovány se zastavěnou plochou 2 x 243 m2 (celkem 486 m2), pozemky, na kterých má být stavba umístěna jsou celkem o velikosti 2 704 m2 (p. č. Xb = 2 553 m2 + Xa = 151 m2). Realizací Záměru bude podle žalovaného využito cca 18 % celkové plochy obou pozemků. Žalovaný zopakoval, že pro plochy BI, do kterých jsou zařazeny pozemky, není územním plánem definován koeficient zastavěnosti, proto nebyla tato problematika vyhodnocena. K výpočtu poměru zastavěnosti žalobcem e) žalovaný uvedl, že není zřejmé, z čeho tyto hodnoty odvodil. Ve vztahu ke všem žalobcům žalovaný shrnul, že není zřejmé, jak se namítaná vada zastavěnosti dotkne výkonu jejich vlastnických práv. Dále žalovaný odkázal na přezkumné závazné stanovisko žalovaného ze dne 16. 8. 2024, č. j. PK–ŽP/13249/24, podle něhož je stavebník povinen v souladu s § 5 odst. 3 vodního zákona č. 254/2001 Sb. zabezpečit omezení odtoku povrchových vod vzniklých dopadem atmosférických srážek akumulací a následným využitím, popř. vsakováním na pozemku, výparem anebo, není–li žádný z těchto způsobů omezení odtoku srážkových vod možný nebo dostatečný, jejich zadržováním a řízeným odváděním či kombinací obou těchto způsobů. Na základě kladného ZS o souladu Záměru s § 5 odst. 3 vodního zákona nadřízený vodoprávní úřad zjistil, že srážková voda bude odváděna do dešťové nádrže o objemu 3,6 m3 s přepadem do zemního štěrkového drénu o objemu 6 m3, srážkové vody budou akumulovány v dešťové nádrži a budou dále využity pro zálivku zahrady. Pouze přebytek srážkových vod bude bezpečnostním přepadem vsakován do podloží na pozemku stavebníka, přičemž podle projektové dokumentace aktivní vrstva pro vsakování je o výšce cca 1,3 m se sklonem stran vsakovacího drénu 2:

1. Vsakovací schopnost zeminy je cca 16 cm za 3 hod. a 46 min. Pokud by došlo k úplnému naplnění vsakovacího drénu s aktivní výškou 1,3 m, došlo by ke vsáknutí srážkových vod na základě výsledku vsakovací zkoušky do 24 hodin bez započtení vsakovací schopnosti stěn vsakovací nádrže. Z důvodu skladby horniny lze předpokládat, že touto vrstvou budou srážkové vody prosakovat malou rychlostí do podzemí a podle nadřízeného vodoprávního úřadu tím nemůže dojít k zatěžování či významnému podmáčení sousedních pozemků. Vzhledem ke srážkovým úhrnům by se muselo pro kompletní naplnění dešťové nádrže a vsakovacího drénu jednat o hodně intenzivní dešťové srážky okolo 40 mm/24 hodin. K případnému ovlivnění sousedních pozemků nebo podmáčení nemůže dojít ani běžnou zálivkou z dešťové nádrže. V současné době je pozemek stavebníka nezastavěný, a proto dochází k zasakování srážek po celé ploše pozemku a navrhované řešení likvidace srážkových vod tuto situaci zásadně nezmění. Ze vsakovacího pokusu ze dne 31. 7. 2023 vyplynulo, že je sice vsakovací schopnost zeminy na pozemku stavebníka nízká, nicméně zasakování není vyloučeno. Nedojde k významnému zatěžování sousedních pozemků oproti stávajícímu stavu, kdy dochází k zasakování srážek přímo po jejich dopadu na pozemek. Žalovaný shrnul, že pro vsakování srážkových vody ze střech rodinných domů je navržena podzemní akumulační nádrž s bezpečnostním přepadem do vsakovacího objektu na pozemku stavebníka a že vodoprávní úřady obou stupňů vyjádřily se způsobem likvidace srážkových vod souhlas. K výpočtům vsakování žalovaný uvedl, že není patrné, kde žalobce e) čerpal použité údaje. Žalobci netvrdili ani neprokázali, že by mohla být jejich práva v důsledku zvoleného řešení likvidace dešťových srážek přímo dotčena. Žalobci neupřesnili, jaké pozemky budou dotčeny odtokem srážkových vod a proč by k tomu mělo docházet, jejich námitky byly obecné. [24]

65. Z celku prvoinstančního a napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány dospěly s odkazem na opatřená závazná stanoviska k následujícím závěrům: a) zastavěnost není regulována územním plánem; b) podle vyhlášky č. 501 musí poměr výměry části pozemku schopné vsakování srážkových vod k celkové výměře pozemku činit nejméně 0,4; c) v případě domu č. 1 činí koeficient 59% (350 m2 plochy schopné vsakování ku celkové ploše 593 m2) a u domu č. 2 činí koeficient 63% (419 m2 plochy schopné vsakování ku celkové ploše 662 m2); d) objekty včetně ostatních zpevněných ploch mají zastavěnou plochu 2 x 243 m2 (486 m2), pozemky, na kterých má být stavba umístěna, mají plochu 2 704 m2 (2 553 m2 + 151 m2), tudíž realizací Záměru bude využito cca 18 % celkové plochy obou pozemků; e) u výpočtu poměru zastavěnosti žalobcem e) nebylo zřejmé, z čeho žalobce e) čerpal hodnoty užité ve výpočtu; f) žalobci netvrdili a prokázali, jak se namítaná vada zastavěnosti dotkne výkonu jejich vlastnických práv; g) srážkové vody z každého domu budou jímány do podzemní akumulační nádrže o objemu 3,6 m3, k využití pro zálivku zahrady, s bezpečnostním přepadem do zemního štěrkového drénu o objemu 6 m3 a příjezdová plocha bude zpevněna pomocí zatravňovacích rohoží, umožňujících vsak srážek. Aktivní vrstva pro vsakování o výšce cca 1,3 m se sklonem stran vsakovacího drénu 2:1 při vsakovací schopnosti zeminy 16 cm za 3 hod. a 46 min. znamená, že pokud by došlo k úplnému naplnění vsakovacího drénu, dojde ke vsáknutí srážkových vod na základě výsledku vsakovací zkoušky do 24 hodin bez započtení vsakovací schopnosti stěn vsakovací nádrže. Proto nemůže dojít k zatěžování či významnému podmáčení sousedních pozemků oproti stávajícímu stavu. Navrhované řešení likvidace srážkových vod zásadně nezmění aktuální zasakování srážek na nezastavěném pozemku; h) žalobci netvrdili a neprokázali, jak se zvolené řešení likvidace dešťových srážek dotkne výkonu jejich vlastnických práv, jejich námitky byly obecné.

66. Žalobci žádný z výše popsaných závěrů správních orgánů nesporovali s jedinou výjimkou – namítli, že Záměr nesplňuje podmínky § 21 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 501, jelikož do zastavěné plochy pro výpočet koeficientu vsakování dešťových vod na pozemku Záměru správní orgány nezahrnuly plochu zatravňovacích rohoží. Žalobci zdůraznili, že zatravňovací rohože mají sloužit k příjezdu/přístupu k Záměru a nebudou sloužit jako zeleň.

67. Námitky nebyly opodstatněné. 68. § 21 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 501 stanoví, že vsakování dešťových vod na pozemcích staveb pro bydlení je splněno, jestliže poměr výměry části pozemku schopné vsakování dešťové vody k celkové výměře pozemku činí v případě samostatně stojícího rodinného domu nejméně 0,4.

69. Z dikce § 21 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 501 je zřejmé, že do výpočtu poměrového koeficientu vstupují jen dva údaje: (i) výměra plochy, která umožňuje vsakování deště a (ii) celková výměra pozemku. Pro výpočet koeficientu je zcela irelevantní, zda jsou tyto plochy zastavěny a k čemu slouží.

70. Požadovali–li žalobci, aby určité plochy (se zatravňovacími rohožemi) byly zahrnuty do zastavěných ploch pro výpočet koeficientu dle § 21 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 501, šlo o požadavek neopodstatněný. Pro výpočet koeficientu jsou zastavěné plochy právně irelevantní – rozhodné jsou pouze celková plocha pozemků se Záměrem a součet všech ploch schopných vsakování dešťové vody.

71. Správní orgány výpočet koeficientu provedly a uvedly ho do svých rozhodnutí. Žalobci konkrétní výhrady k výpočtu v žalobě neuvedli. Mínili–li žalobci svou žalobní námitkou, ač to v žalobě výslovně neuvedli, že plochy se zatravňovacími rohožemi neměly být započteny do ploch, které umožňují vsakování deště, pak žádným způsobem nezdůvodnili, proč tyto plochy nejsou podle nich způsobilé vsaku deště. A jedině tak mohli žalobci výpočty správních orgánů zpochybnit.

72. Všechny pasáže rozsudků správních soudů, které žalobci v žalobě citovali, míjely předmět tohoto žalobního bodu.

73. Citovaná část rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2022, č. j. 6 As 288/2021–41, řeší to, zda je určitá plocha zastavěnou plochou pro účely výpočtu koeficientu zastavěnosti pozemku či podobného regulativu stanoveného v nástrojích územního plánování. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku tedy řešil nikoli otázku relevantní při aplikaci § 21 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 501 a posouzení tohoto žalobního bodu, jelikož v nynější věci nešlo o zastavěnost dle nástroje územního plánování, ale o schopnost vsakování dešťové vody. Vzhledem k tomu nebylo pro nynější věc významné, zda jsou zatravňovací rohože stavbou tak, jak ji vymezil Nejvyšší správní soud v bodě 25 žalobci citovaného rozsudku.

74. Žalobci citovaná pasáž rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, č. j. 43 A 56/2020–101, též na nynější věc nedopadala. V tamní věci šlo totiž o koeficient nezpevněných ploch v územním plánu. Soud poznamenává, že v žalobci citované pasáži rozsudku je výslovně uvedeno, že plochy ze zatravňovacích rohoží umožní vsakování vod, ale je zdůrazněno, že nebudou využity k volnočasovým aktivitám obyvatel rodinného domu jako zahrada. Jednalo se tedy o otázky mimoběžné pro aplikaci § 21 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 501 a posouzení tohoto žalobního bodu, jelikož v nynější věci nešlo o nezpevněné plochy dle územního plánu či zeleň, ale o schopnost vsakování dešťové vody.

75. Ani žalobci citovaná pasáž rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. 51 A 51/2020–82, na nynější věc nedopadala. V tamní věci se jednalo o koeficient zpevněných ploch v územním plánu. V žalobci citované pasáži rozsudku je akcentováno, že nejde o zeleň. Šlo tedy o otázky mimoběžné pro aplikaci § 21 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 501 a posouzení tohoto žalobního bodu, jelikož v nynější věci se nejednalo o zpevněné plochy dle územního plánu, nýbrž o schopnost vsakování dešťové vody.

76. Námitku, že plochu zatravňovacích rohoží je nutno zahrnout do zpevněných ploch, což ovlivní výpočet koeficientu vsaku dešťových vod, uplatnili v odvolacím řízení jen žalobci a) a b), a to konkrétně v doplnění odvolání. Ostatní žalobci tedy nemohou namítat nedostatečné vypořádání takové odvolací námitky.

77. Soud přisvědčuje žalobní námitce žalobců a) a b), kteří odpovídající námitku uplatnili v doplnění odvolání, že se k ní měl žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřit. Pominul–li ji, postupoval žalovaný vadně, jelikož doplnění odvolání bylo žalovanému doručeno předtím, než ve věci sám rozhodl. Ovšem i zde ze stejných důvodů jako v obdobných případech výše platí, že uvedený nedostatek nemohl v žádném případě způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Bylo by nepřípustně formalistické a nehospodárné, aby soud zrušil napadené rozhodnutí jen proto, aby do jeho odůvodnění při nezměněném výroku žalovaný doplnil, že odvolací námitka týkající se zahrnutí ploch se zatravňovacími rohožemi do zpevněných/zastavěných ploch míjí relevantní hypotézu § 21 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 501.

78. Soud dodává, že bylo na žalobcích, aby konkrétně tvrdili, jakým konkrétním způsobem budou Záměrem negativně dotčeni na svém vlastnickém právu. Vzhledem k umístění Záměru a nemovitostí žalobců měli žalobci konkrétně uvést, jak se případně vadné vsakovací poměry Záměru mohou negativně odrazit ve výkonu jejich vlastnických práv. Takto žalobci nepostupovali.

79. Čtvrtý žalobní bod žalob všech žalobců byl nedůvodný. Změna právního názoru 80. Žalobci namítli, že na str. 7, 8 a 13 předchozího rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2023, č. j. PK–RR/7145/23 (dále jen „zrušující rozhodnutí“), žalovaný jako jeden z hlavních zrušovacích důvodů uvedl, že každá stavba hlavní (stavba rodinného domu) musí být samostatně svébytná, a to jak v užším, tak i v širším smyslu jejího užívání a plnění jejího účelu, a že stavební úřad neposoudil samostatnou svébytnost jednotlivých staveb rodinných domů, aby i každý jednotlivý rodinný dům splňoval zákonné požadavky a zájmové území jednotlivých domů se navzájem nepřekrývala, a to zejména v poměru vsaků a zastavěnosti pozemku a ohraničeným prostorem stavby (oplocení pozemku), a že není možné spojit zastavitelnost pozemku k celé ploše pozemku, přičemž zastavit dvěma objekty jen nepatrnou část přední části pozemku, kde vznikne společná podmnožina pozemku, kde v průniku těchto množin vznikne pozemek určený k zásaku dešťových vod a procentní plochy zastavěnosti pozemku. V tom případě by se pak jednalo o opačný princip metody „salámování“, jak je v dnešní judikatuře vnímán. Ve své podstatě by se daným společným projednáním a nevyřešením dané problematiky jednalo o „protlačení“ samostatně „nepovolitelných“ staveb, pokud by se jednalo o dvě samostatná řízení. V rozporu s tímto právním názorem a přes odvolací námitku žalobců, vypořádanou pod č. 9 na straně 27 napadeného rozhodnutí, žalovaný na str. 23 a 24 napadeného rozhodnutí uvedl, že námitka absence posouzení svébytnosti jednotlivých staveb, aby každý z rodinných domů splňoval zákonné požadavky, nesouvisí s výkonem vlastnického práva žalobců k jejich pozemku. Žalobci poukázali na to, že popsaný zrušovací důvod zrušujícího rozhodnutí stavební úřad v prvoinstančním rozhodnutí pominul a žalovaný se v napadeném rozhodnutí omezil na konstatování, že se předmětná problematika žalobců netýká. Přitom je v zájmu žalobců, aby byly v lokalitě, která se jich bezprostředně dotýká, realizovány takové stavby, které jsou v souladu s právním řádem České republiky, přičemž posouzení Záměru coby dvou samostatných rodinných domů je stěžejní pro vliv na požárně bezpečnostní řešení Záměru, problematiku vsakování a potenciální stékání dešťové vody na pozemek okolních mezujících sousedů. Žalovaný se tak podle žalobců bezdůvodně a při nezměněném skutkovém či právním stavu odchýlil od svého právního názoru. Pokud se rozhodne správní orgán svůj právní názor revidovat opačným způsobem, je nezbytné, aby tento svůj postup pečlivě a přesvědčivě odůvodnil. Záměr není posuzován coby dvě samostatné svébytné stavby a i nadále se snaží těžit z avizovaného principu metody „salámování“, když je spojena zastavitelnost pozemku k celé ploše pozemku, přičemž se navrhuje zastavit dvěma objekty jen nepatrnou část přední části pozemku, kde vznikne společná podmnožina pozemku, kde v průniku těchto množin vznikne pozemek určený k zásaku dešťových vod a procentní plochy zastavěnosti pozemku. Proto je podle žalobců výpočet zastavěnosti pozemku, mající vliv na problematiku vsakování dešťových vod, účelovým a Záměr nebyl popsanou optikou posuzován.

81. Žalovaný na str. 23 a 24 napadeného rozhodnutí uvedl následující: U namítaného nevyhovujícího poměru zastavěnosti k ploše pozemku a u namítané absence posouzení svébytnosti jednotlivých staveb není zřejmé, jak to má ovlivnit vlastnické právo žalobců. Námitky žalobců šly svým obsahem nad rámec toho, co mohli v řízení před stavebním úřadem uplatnit. Každý z žalobců měl jednotlivě tvrdit a prokázat, jak se namítané vady Záměru negativně dotknou jeho vlastnického práva k pozemku nebo stavbě.

82. Při formulaci žalobního bodu žalobci vyšli z toho, že jedním z hlavních důvodů zrušujícího rozhodnutí bylo to, že stavební úřad přezkoumatelně neposoudil samostatnou svébytnost každého z rodinných domů, pokud jde o vsakovací poměry a zastavěnost každého z nich ve vztahu k ohraničenému prostoru stavby oplocením pozemku. S touto interpretací zrušujícího rozhodnutí soud souhlasí a odkazuje na str. 8 a 13 zrušujícího rozhodnutí, kde žalovaný explicitně a opakovaně uvedl, že důvodem zrušení rozhodnutí stavebního úřadu byla nepřezkoumatelnost závěrů ohledně určení poměru zastavěnosti pozemku a vsakovacích poměrů u každého z rodinných domů vzhledem k ohraničení prostoru oplocením. Žalovaný jasně vysvětlil, že podle projektové dokumentace byl pozemek oplocením jako hranicí stavby rozdělen, ač při výpočtech vsaku a zastavitelnosti bylo vycházeno z nerozděleného celku pozemku.

83. Soud nepřisvědčil žalobcům, že žalovaný v napadeném rozhodnutí oproti zrušujícímu rozhodnutí nedůvodně a neodůvodněně změnil právní názor. Žalobci netvrdili ani neprokázali, že se podklady rozhodnutí a výpočty (závěry) stavebního úřadu nezměnily a že žalovaný přesto změnil názor, pokud jde o vsakovací poměry Záměru. Ve skutečnosti došlo jednak ke změně projektové dokumentace (výkres C.3) a jednak stavební úřad v prvoinstančním rozhodnutí provedl řádný a přezkoumatelný výpočet dle § 21 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 501, pokud jde o poměr výměry části pozemku schopné vsakování dešťové vody k celkové výměře pozemku tak, jak je citován při vypořádání předchozího žalobního bodu. Stavební úřad tedy vadu vytýkanou zrušujícím rozhodnutí odstranil a žalovaný nezměnil právní názor, pokud za tohoto změněného stavu prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.

84. Soud v tomto směru konstatuje, že podle výroku II.1 prvoinstančního rozhodnutí má být stavba umístěna v souladu s koordinačním situačním výkresem označeným C.3, revidovaným v lednu 2024, který autorizoval hlavní inženýr projektu ing. arch. J. B. ČKA Xk, jakožto grafickou přílohou rozhodnutí, která krom jiného obsahuje situaci současného stavu území v měřítku katastrální mapy se zakreslením stavebního pozemku, požadovaným umístěním stavby a s vyznačením vazeb a vlivů na okolí, zejména vzdáleností od hranic pozemku a sousedních staveb. Na str. 8 prvoinstančního rozhodnutí dále stavební úřad výslovně uvedl, že na výkresu C.3 koordinační situační výkres, revidovaném v lednu 2024, jsou uvedeny údaje o celkových zastavěných a zpevněných plochách pro každý jeden navrhovaný dům a zároveň jsou uvedeny rozměrové parametry předmětných částí pozemku, které jsou přiřazeny ke každému domu zvlášť, a následně výpočtem osvědčil, že poměr vsakovací plochy pro dům č. 1 i poměr vsakovací plochy pro dům č. 2 vyhovuje veřejným právem stanovenému limitu. Toto vše žalobci v žalobě pominuli a uplatnili obecnou námitku nezdůvodněné změny právního názoru žalovaného. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu, kdy není úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. Obsah správního spisu vyvrací žalobní tvrzení žalobců, že se stavební úřad předmětnou problematikou vůbec nezabýval a ignoroval závazný právní názor žalovaného ve zrušujícím rozhodnutí. Ohledně věcné správnosti závěru o vyhovujícím řešení vsakovacích poměrů Záměru odkazuje soud na vypořádání předchozího žalobního bodu.

85. Soud tak aprobuje vypořádání odvolací námitky žalovaným, že vsakovací podmínky Záměru byly stavebním úřadem řádně posouzeny a samotná obecná námitka nedostatečného posouzení svébytnosti jednotlivých staveb nepředstavovala tvrzení zakládající možné negativní ovlivnění vlastnických práv žalobců.

86. Soud dodává, že žalobci v celém správním řízení netvrdili, že by mělo posouzení Záměru coby dvou samostatných rodinných domů mít vliv na požárně bezpečnostní řešení Záměru, a ani v žalobě netvrdili, proč by požárně bezpečnostní řešení Záměru nemělo být dostatečné a proč by se tato jeho vada měla negativně dotknout jejich vlastnických práv. Konstatování žalobců, že Záměr není posuzován coby dvě samostatné svébytné stavby a těží z principu metody salámování, když je spojena zastavitelnost pozemku k celé ploše pozemku, přičemž se navrhuje zastavit dvěma objekty jen nepatrnou část přední části pozemku, kde vznikne společná podmnožina pozemku, kde v průniku těchto množin vznikne pozemek určený k zásaku dešťových vod a procentní plochy zastavěnosti pozemku, je v rozporu s výpočty vsakovacích poměrů provedenými stavebním úřadem v prvoinstančním rozhodnutí. Žalobci při formulaci žalobních námitek zcela pominuli, že stavební úřad v řízení navazujícím na zrušující rozhodnutí za změněné projektové dokumentace uvedl v prvoinstančním rozhodnutí přezkoumatelné výpočty vsakovacích poměrů a nevycházel z celé plochy pozemku. Pokud jde pouze o zastavěnost pozemků, pak správní orgány ve svých rozhodnutích jasně uvedly, že zástavba v lokalitě není územním plánem nijak v poměru zastavěnosti omezena, kdy navíc zastavěnost jako taková není bez dalšího s to negativně ovlivnit vlastnická práva žalobců.

87. Pátý žalobní bod žalob všech žalobců nebyl důvodný. Veřejně přístupná účelová komunikace 88. Žalobce e) v odvolání ze dne 9. 5. 2024 namítl existenci veřejně přípustné účelové komunikace (dále též jen „VPÚK“) na pozemcích parc. č. Xl a Xa a uvedl, že komunikační napojení domů Záměru je umístěno na pozemku parc. č. Xa a že se o VPÚK vede spor. Žalobce e) tedy v odvolacím řízení nenamítal, že VPÚK je na pozemku č. Xb a argumentoval jen pozemkem parc. č. Xa (pozemek parc. č. Xl Záměr nezasahuje). Žalobci a), b), c) a d) uvedli ve svých odvoláních ze dne 10. 5. 2024 a ze dne 13. 5. 2024, že na pozemcích parc. č. Xb a Xa je VPÚK a že se o ni vede spor.

89. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen „zákon č. 13/1997 Sb.“), je pozemní komunikací dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti. 90. § 7 odst. 1 věta první zákona č. 13/1997 Sb. stanoví, že účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.

91. Podle § 19 zákona č. 13/1997 Sb. smí v mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak (odst. 1 věta první), veřejně přístupné účelové komunikace bez vozovky je zakázáno poškozovat takovým způsobem, že se tím znemožní jejich obecné užívání (odst. 2 věta první za středníkem).

92. Podle ustálené judikatury správních soudů vzniká veřejně přístupná účelová komunikace samotným naplněním znaků vyplývajících ze zákona a judikatury, není zapotřebí žádného konstitutivního rozhodnutí správních orgánů či soudů.

25. Rozhodnutí silničního správního úřadu, resp. jeho posouzení, zda určitá komunikace má charakter veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu č. 13/1997 Sb. či nikoliv, nemá konstitutivní účinky. Silniční správní úřad toliko deklaruje, zda posuzovaná komunikace naplnila všechny ze stanovených znaků a je tak veřejně přístupnou účelovou komunikací, či nikoliv.

93. Pro závěr o veřejně přístupné účelovou komunikaci musí být prokázána (mj.) existence stálé a v terénu patrné dopravní cesty určené k užití vozidly nebo chodci ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a existence nutné komunikační potřeby.

26. Nutnou komunikační potřebu nelze shledat, jestliže existuje komunikační alternativa, o níž je možné ještě rozumně uvažovat. Vždy je nutno preferovat komunikační alternativy jdoucí po veřejných pozemcích.[27]

94. Otázku VPÚK posoudily správní orgány následovně. Správní orgány vyšly z toho, že bylo zrušeno správní rozhodnutí o tom, že na pozemcích parc. č. Xa a Xb není veřejně přístupná účelová komunikace, tudíž není k dispozici správní rozhodnutí o tom, že taková VPÚK existuje. Správní orgány vyšly dále z aktuálního způsobu užívání těchto pozemků, kdy je přístup k severní zástavbě byl vyřešen z komunikace na opačné straně zástavby a celá užší část pozemku parc. č. Xb je hustě zarostlá vzrostlými stromy vylučující komunikaci. Žalobce e) aktuálně využívá k přístupu ke svým nemovitostem výlučně podélnou jižní část pozemku parc. č. Xa spolu s pozemkem parc. č. Xl. Podstatnější však je to, že podle upravené projektové dokumentace nebude realizováno oplocení pozemku parc. č. Xa a nezmění se tak možnost jeho dosavadního využití a dosavadní přístupová plocha bude rozšířena na celou plochu pozemku parc. č. Xa. Stavby Záměru nebudou umístěny na sporné VPÚK, nýbrž mimo přístupový prostor a žalobce e) tak nemůže být Záměrem omezen na svých právech.

28. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň–jih ze dne 21. 7. 2023, č. j. 8 C 128/2004–1770, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2024, č. j. 11 Co 213/2023–1854, byl zamítnut návrh žalobce e) na zřízení nezbytné cesty k části pozemku stavebníka parc. č. Xb a k pozemku parc. č. Xa ve prospěch každého vlastníka pozemků parc. č. Xd a Xm. Požadavku na zřízení nezbytné cesty civilní soud nevyhověl z důvodu nenaplnění podmínky podle § 1029 občanského zákoníku, neboť žalobce e) si může přístup zajistit sjezdem ze stávající veřejné pozemní komunikace na pozemcích parc. č. Xn a Xo. Ve správním spisu není doklad o tom, že na pozemku parc. č. Xa je VPÚK a požadavek žalobce e) na užívání části tohoto pozemku k přístupu k jeho nemovitostem byl Krajským soudem v Plzni zamítnut.[29]

95. Z popsaného shrnutí celku prvoinstančního a napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány posoudily námitky žalobců jako nedůvodné z těchto důvodů: (i) není k dispozici správní rozhodnutí určující, že na pozemcích parc. č. Xa a Xb je VPÚK, (ii) aktuální využití pozemku parc. č. Xb jako VPÚK je vyloučeno vzhledem k jeho porostu vzrostlými stromy, (iii) přístup k severní zástavbě byl vyřešen z komunikace na opačné straně zástavby a žalobce e) aktuálně využívá k přístupu ke svým nemovitostem podélnou jižní část pozemku parc. č. Xa, přičemž takové jeho užívání žalobcem e) nebude Záměrem znemožněno a (iv) civilní soudy zamítly návrh žalobce e) na zřízení nezbytné cesty k části pozemku parc. č. Xb a k pozemku parc. č. Xa, jelikož si žalobce e) může přístup zajistit sjezdem ze stávající veřejné pozemní komunikace.

96. Soud konstatuje, že správní orgány si samy učinily úsudek o neexistenci VPÚK na pozemcích parc. č. Xa a Xb a svůj závěr odůvodnily u pozemku parc. č. Xb jeho faktickým stavem vylučujícím jeho užití jako dopravní cesty a u pozemků parc. č. Xb a Xa závěrem civilních soudů o neexistenci nutné komunikační potřeby vlastníků severní zástavby i žalobce e). Správní orgány však především argumentovaly tím, že i v případě, že by VPÚK existovala, Záměr neznemožňuje užívat pozemek parc. č. Xa jako dopravní cestu. Žalobci nic z tohoto v žalobě nesporovali.

97. Soud vychází z toho, že je vyloučeno povolení umístění staveb v místech VPÚK, neboť by to znemožnilo obecné užívání VPÚK. Stavební záměry nesmí vyloučit ani omezit obecné užívání VPÚK, tedy využití VPÚK k pozemní silniční dopravě a činnostem s ní souvisejícím. Institut obecného užívání účelové komunikace totiž představuje právo každého užívat účelovou komunikaci k obvyklým účelům obvyklým způsobem.

98. Správní orgány však učinily zjištění opřené o projektovou dokumentaci Záměru a aktuální stav užívání, že pozemek parc. č. Xa nebude žádnou stavbou zahrnutou do Záměru dotčen. V takovém případě nemá soud správním orgánům co vytknout. Není–li na tomto pozemku VPÚK, byl žalobní bod nedůvodný bez dalšího. Je–li na pozemku parc. č. Xa VPÚK, práv žalobců se nemohlo napadené rozhodnutí negativně dotknout, protože nijak nezměnilo možnost užívat pozemek parc. č. Xa jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Záměr totiž nijak nezměnil ani veřejnou přístupnost tohoto pozemku, ani možnost ho užívat jako dopravní cestu.

99. I u druhého pozemku, parc. č. Xb, závěry správních orgánů obstojí. Správní orgány vyloučily, že by mohl být součástí VPÚK, protože nebyly splněny dva z nutných definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace – jednak jeho aktuální faktický stav znemožňuje užívání jako dopravní cesta a jednak není dána žádná nutná komunikační potřeba vyžadující existenci dopravní cesty. Závěry správních orgánů jsou srozumitelné, logické a přesvědčivé.

100. Soud nepřehlédl, že si žalobci vzájemně odporovali, neboť ve svých odvoláních tvrdili, že VPÚK na pozemku parc. č. Xb není[30] i že na tomto pozemku veřejná komunikace je[31].

101. K jednotlivým konkrétním žalobním námitkám žalobců uvádí soud následující.

102. Žalobci namítli, že existence VPÚK vylučuje realizaci Záměru, protože veřejně přístupnou účelovou komunikaci nelze podle § 19 zákona č. 13/1997 Sb. zastavět ani jinak omezit přístup na ni. Námitka nebyla důvodná. Žalobci totiž v žalobě nijak nebrojili proti řádně odůvodněným závěrům správních orgánů, které jednak vyvracely existenci VPÚK na pozemcích č. parc. Xa a Xb a jednak pro případ existence VPÚK vyvracely, že by Záměr představoval zastavění nebo jiné omezení přístupu na ni. Soud připomíná, že správní orgány ve svých rozhodnutích odůvodnily, že VPÚK na pozemcích parc. č. Xa a Xb není [pozemek parc. č. Xb vzhledem ke svému porostu vylučuje užití jako dopravní cesta, žalobci a), b), c) a d) jako vlastníci nemovitostí v severní zástavbě mají přístup z opačné strany a pozemky parc. č. Xa a Xb tudíž pro svůj přístup nepotřebují, nedostatek nutné komunikační potřeby u žalobce e) byl zjištěn pravomocnými civilními rozsudky]. Správní orgány dále dospěly k závěru, že i kdyby VPÚK na pozemku parc. č. Xa existovala, Záměr neznemožnil užívat tento pozemek parc. č. Xa jako dopravní cestu, protože nevedl k jeho zastavění ani omezení přístupu na něj. Závěry správních orgánů jsou konkrétní a jasné. Přesto proti nim žalobci v žalobě nevznesli žádnou konkrétní protiargumentaci, proč správní orgány dospěly k vadným závěrům, proč jejích závěry nejsou správné. Soud proto mohl ze závěrů správních orgánů, žalobci nesporovaných, vycházet a odůvodnit jimi bez dalšího zákonnost napadeného rozhodnutí.

103. Žalobci se v tomto žalobním bodě soustředili v podstatě pouze na to, že stavební úřad v prvoinstančním rozhodnutí nedodržel závazný právní názor žalovaného ve zrušujícím rozhodnutí, že musí vyčkat na rozhodnutí silničního správního orgánu o (ne)existenci VPÚK. Námitky nebyly důvodné.

104. Soud ze zrušujícího rozhodnutí zjistil, že žalovaný se vyslovoval k otázce VPÚK v situaci, kdy byl pozemek stavebníka oplocen, což by veřejně přístupná účelová komunikace být neměla, jelikož zajišťuje veřejný přístup[32]. To je zřejmé i ze shrnutí závazných právních názorů žalovaného v závěru zrušujícího rozhodnutí, kde žalovaný explicitně uvedl, že stavební úřad v otázce dostupnosti a napojení na veřejnou účelovou komunikaci, plánované oplocení, omezení vjezdu a užívání stavby garáže žalobce e), musí vyčkat na pravomocné rozhodnutí silničního správního orgánu v otázce komunikace na pozemcích Xa a Xb, a to i v otázce oplocení a znaleckého posudku v otázce bezpečné dopravní obsluhy stávající garáže. Po vrácení spisového materiálu stavební úřad měl vyzvat stavebníka k doplnění podkladů ohledně pravomocného rozhodnutí silničního správního orgánu ve věci účelové komunikace, znovu posoudit žádost, zjistit skutečný stav a následně pokračovat v řízení a po novém projednání věci vydat rozhodnutí.

105. Žalobci netvrdili ani neprokázali, že se podklady rozhodnutí v řízení navazujícím na vydání zrušujícího rozhodnutí nezměnily a že žalovaný přesto změnil názor, pokud jde o existenci VPÚK. Ve skutečnosti došlo hned k několika změnám: Jednak byl změněn Záměr – úpravou projektové dokumentace (výkres C.3) bylo odstraněno oplocení, kterým žalovaný ve zrušujícím rozhodnutí odůvodňoval potřebu rozhodnutí silničního správního úřadu o VPÚK. Bylo–li odstraněno oplocení, nebyl Záměrem omezen veřejný přístup, vjezd a užívání garáže. Další podstatnou změnou oproti stavu ke dni vydání zrušujícího rozhodnutí byly pravomocné civilní rozsudky, jimiž bylo postaveno najisto, že žalobce e) si může přístup zajistit sjezdem ze stávající veřejné pozemní komunikace a že tvrzená VPÚK nepředstavuje jeho nutnou komunikační potřebu jak ve vztahu k jeho rodinnému domu, tak i jeho garáži. Jelikož se tedy podklady rozhodnutí změnily, nemusel stavební úřad následovat příkaz žalovaného a nemusel vyčkávat na rozhodnutí silničního správního úřadu. A žalovaný nezměnil právní názor, pokud za tohoto změněného stavu prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.

106. Správní orgány nebyly povinny přerušit řízení podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu z důvodu probíhajícího řízení o předběžné otázce podle § 57 správního řádu o určení (ne)existence VPÚK. Soud v této souvislosti poukazuje na body 22 až 24 rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2023, č. j. 2 Azs 103/2021–28, č. 4548/2024 Sb. NSS, kde Nejvyšší správní soud vyložil, že předběžnou otázkou je výlučně otázka, bez jejíhož vyřešení nelze vůbec v řízení pokračovat a vydat rozhodnutí. Pro zjištění, zda je určitá otázka otázkou předběžnou, je tedy určující pouze to, zda bez jejího řešení lze vydat rozhodnutí. Uvedené závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu jsou obecné a plně přenositelné i na nyní souzenou věc. Jedná se o změnu judikatury, a to na úrovni, kterou je krajský soud povinen respektovat[33].

107. Podle konstantní judikatury správních soudů též platí, že podle § 57 správního řádu postupuje správní orgán za situace, kdy se v řízení vyskytnou otázky, které nepřísluší správnímu orgánu, aby si je rozhodl sám, a o kterých nebylo doposud rozhodnuto. § 64 správního řádu umožňuje správnímu orgánu přerušit řízení, probíhá–li před příslušným správním orgánem nebo před jiným příslušným orgánem veřejné moci řízení o předběžné otázce nebo jestliže k takovému řízení podal správní orgán podnět nebo vyzval účastníka řízení, popř. jinou osobu, k zahájení řízení před příslušným orgánem. § 57 odst. 2 správního řádu umožňuje správnímu orgánu řízení přerušit, neukládá mu však takovou povinnost. Je tedy na něm, zda tak učiní, či nikoli. Správní orgán proto nemusí přistoupit k přerušení řízení s ohledem na zásady hospodárnosti a rychlosti řízení.[34]

108. V posuzované věci bylo lze vydat rozhodnutí, aniž by silniční správní orgán pravomocně deklaroval, zda VPÚK existuje či nikoli. Tuto předběžnou otázku totiž byli stavební úřad a žalovaný oprávněni posoudit sami [učinit si o ní úsudek podle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu], ač o ní před příslušným správním orgánem probíhalo řízení, jelikož jim § 57 odst. 2 ve spojení s § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu povinnost přerušit řízení neukládá. Soud akcentuje, že nebylo sporu o tom, že se takový úsudek správních orgánů netýkal toho, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu [srov. § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu in fine]. Správní orgány si tedy mohly o existenci VPÚK učinit úsudek samy, jelikož nebyly vázány žádným pravomocným rozhodnutím o této otázce ve smyslu § 57 odst. 3 správního řádu, a nebyly povinny správní řízení přerušovat. Probíhající řízení o deklaraci (ne)existence VPÚK nebránilo správním orgánům v tom, aby si tuto otázku samy posoudily a vydaly rozhodnutí. Soud však zdůrazňuje, že žalobcům přitom nic nebránilo, aby závěry správních orgánů týkající se VPÚK v žalobě sporovali, a soud by v mezích jejich žalobních námitek závěry správních orgánů (úsudek o existenci VPÚK) přezkoumal. Takto však žalobci nepostupovali.

109. Žalobní námitka, že (ne)existence veřejně přístupné účelové komunikace je předběžnou, doposud řešenou a meritorně nevyřešenou otázkou rozhodnutím příslušného silničního správního úřadu, a proto měly správní orgány vyčkat na rozhodnutí silničního správního úřadu, tak byla nedůvodná.

110. Pokud žalobci namítli, že není zřejmé, proč má stavební úřad za to, že realizací Záměru na pozemku č. parc. Xb nebude dotčen přístupový prostor, pominuli, že správní orgány vysvětlily, že na tomto pozemku se VPÚK nemůže nacházet, protože nebyly splněny dva z nutných definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace – jednak jeho aktuální faktický stav (porost) neznemožňuje užívání jako dopravní cesta a jednak není dána žádná nutná komunikační potřeba vyžadující existenci dopravní cesty na tomto pozemku, jelikož žalobci a), b), c) a d) mají přístup z opačné, severní, strany a žalobce e) má přístup ze (západní) veřejné pozemní komunikace. Soud připomíná, že sám žalobce e) v odvolání výslovně tvrdil, že se VPÚK na pozemku parc. č. Xb nenachází, a že žalobci netvrdí, že by silniční správní úřad vydal rozhodnutí o určení existence VPÚK. Pokud jde o znalecký posudek v otázce bezpečné dopravní obsluhy stávající garáže, z celku prvoinstančního rozhodnutí a napadeného rozhodnutí je zřejmé, že pro vydání rozhodnutí ho nebylo zapotřebí (viz výše zmíněné důvody rozhodnutí odůvodňující závěr o neexistenci VPÚK, resp. o možnosti využít pozemek parc. č. Xa jako dopravní cestu).

111. Šestý žalobní bod žalob všech žalobců nebyl důvodný.

112. Obiter dictum soud dodává, že pravomocné určení existence VPÚK, bránící provedení Záměru, by mohlo být důvodem obnovy řízení podle § 100 a násl. správního řádu. Pro vyloučení pochybností soud uvádí, že při posouzení důvodnosti tohoto žalobního bodu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. nepřihlížel k tomu, že žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 1. 2025, č. j. PK–DSH/575/25, potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Přeštice ze dne 19. 8. 2024, č. j. PR–OSD–PEA/87763/2024, jímž bylo určeno, že na pozemcích parc. č. Xa a Xb veřejně přístupná účelová komunikace není. Tato rozhodnutí jsou soudu známa z úřední činnosti, jelikož vede řízení o žalobě žalobce e) proti těmto rozhodnutím sp. zn. 57 A 12/2025. O této žalobě soud dosud nerozhodl. Podjatost úřední osoby 113. Námitku podjatosti úřední osoby J. H., odůvodněnou způsobem vedení řízení, uplatnil žalobce e) v odvolání ze dne 9. 5. 2024, žalobci a) a b) v odvolání ze dne 10. 5. 2024 i žalobci c) a d) v odvolání ze dne 13. 5. 2024. Žalobci a) a b) námitku rozvedli v doplnění odvolání tak, jak ho citovali v žalobě.

114. Žalovaný námitky podjatosti vznesené žalobci vypořádal na str. 17, 18 a 21 napadeného rozhodnutí následovně: Námitku podjatosti úřední osoby je třeba uplatnit v řízení před orgánem prvního stupně ihned poté, co se o ní účastník řízení dozvěděl. Vznášet tuto námitku v odvolání v návaznosti na výsledek řízení a nespokojenost účastníka s postupem stavebního úřadu postrádá smysl a účel této právní úpravy (§ 14 odst. 3 správního řádu). Žalobci neuvedli jediný přesvědčivý argument, proč se nyní v rámci přezkoumání odvolání domnívají, že by pověřená úřední osoba stavebního úřadu měla zájem na výsledku řízení. Nebyl doložen, ani prokázán poměr této úřední osoby k věci samotné, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům nebo její zájem na výsledku řízení. Žalobci neprokázali naplnění podmínek dle § 14 odst. 1 správního řádu, tedy že lze u úřední osoby důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti. 115. § 14 odst. 1 správního řádu stanoví, že každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (úřední osoba), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.

116. Podle § 14 odst. 3 správního řádu může účastník řízení namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení.

117. Ke včasnosti námitky podjatosti Nejvyšší správní soud vysvětlil, že účastník řízení musí namítat podjatost úřední osoby v prekluzivní lhůtě bez zbytečného odkladu poté, kdy se o důvodech podjatosti dozví. Je–li námitka podána opožděně, nerozhoduje se o ní samostatným usnesením, nicméně to neznamená, že by se jí příslušný správní orgán neměl zabývat[35].

118. Podle ustálené judikatury správních soudů má smysl o podjatosti úředních osob podle § 14 správního řádu rozhodovat jen tehdy, dokud není vydáno rozhodnutí ve věci samé. Opačný postup by postrádal logiku a byl proti samé podstatě námitek podjatosti, neboť jejich smyslem je vyloučit možnost, aby se na výkonu pravomoci a rozhodování správního orgánu podílela osoba, u které lze důvodně pochybovat o její nepodjatosti. O námitce podjatosti úředních osob orgánu správního orgánu I. stupně nelze po vydání prvostupňového rozhodnutí rozhodovat v režimu § 14 správního řádu. Případnou námitku podjatosti vznesenou v odvolání posoudí odvolací správní orgán materiálně jako odvolací důvod ve smyslu § 89 správního řádu.[36]

119. Primárním účelem institutu vyloučení z projednávání a rozhodování věci je zajištění nestrannosti správního orgánu. Tento požadavek vyplývá ze zásady rovnosti účastníků správního řízení a nestranného postupu správního orgánu vůči všem dotčeným osobám (§ 7 správního řádu). Objeví–li se pochybnosti o nepodjatosti osob podílejících se bezprostředně na výkonu pravomoci správního orgánu, jsou takové úřední osoby z projednávání a rozhodování věci vyloučeny. Pochybnosti o podjatosti mohou být dány poměrem k věci, která je projednávána, poměrem k účastníkům řízení nebo poměrem k zástupcům účastníků řízení. Nevhodné chování úřední osoby může svědčit o její podjatosti.

37. Porušení zdvořilostních norem však automaticky nevede k podjatosti úřední osoby, nýbrž pouze excesivně neslušné chování by vzbuzovalo vážnou pochybnost o nestrannosti správního orgánu.[38]

120. Pro posouzení podjatosti úřední osoby jsou zároveň klíčové objektivní okolnosti, nikoli subjektivní přesvědčení úřední osoby či účastníků řízení o ohrožení nestrannosti. Pochybnost o nepodjatosti je založena tehdy, jsou–li rozumné a z reality vycházející důvody k domněnce, že zde může existovat nežádoucí vztah, jenž by mohl „zkřivit“ postoj úřední osoby k výkonu jí svěřené pravomoci. Nejvyšší správní soud již v minulosti při rozhodování o možném vyloučení soudce dle § 8 s. ř. s. uvedl, že je třeba přihlížet i k subjektivním hlediskům (osobnímu přesvědčení) účastníků či soudce samotného, pro posouzení je však rozhodující hledisko objektivní (okolnosti zakládající pochybnost o soudcově nepodjatosti). Pokud jsou takové okolnosti zjištěny a pokud jejich vliv na nestrannost soudce nelze vyloučit, je soudce z projednávání a rozhodnutí věci vyloučen. Obdobná kritéria je třeba uplatnit i na posuzování podjatosti úředních osob, neboť požadavek absence podjatosti vychází z požadavku nestrannosti, který je dán u soudců i úředních osob. Pochybnosti o nestrannosti úřední osoby tak musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jejím neobjektivním přístupu, a nikoli ze subjektivního pocitu účastníků řízení či úředních osob samotných, že by ve věci mohla úřední osoba rozhodovat nikoli nestranně.[39]

121. Soud konstatuje, že žalobci v odvolání namítli, že úřední osoba je podjatá, a odůvodnili to způsobem, jakým vedla řízení. V doplnění odvolání žalobci a) a b) argumentovali nevhodným (nezdvořilým) vypořádáním svých námitek úřední osobou. Žalovaný námitky žalobců vypořádal závěrem, že žalobci neuplatnili námitku podjatosti včas ihned poté, co se o ní dozvěděli, že žalobci uplatnili námitku v reakci na (pro ně neuspokojivý) výsledek řízení a že žalobci netvrdili a neprokázali důvodný předpoklad, že úřední osoba měla zájem na výsledku řízení, poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům. Ač žalovaný vyhodnotil námitku podjatosti za opožděnou, námitkou se zabýval a vyhodnotil ji jako účelovou (podána podle výsledku prvoinstančního rozhodnutí) a neprokázanou (žalobci neprokázali důvodný předpoklad zájmu úřední osoby na výsledku řízení). Posouzení žalovaného shledává soud jasným, srozumitelným a logicky navazujícím na výše popsanou relevantní právní úpravu. Žalobci proti tomuto hodnocení v žalobě nijak nebrojili a setrvali na své obecné argumentaci, v níž nevysvětlili, kdy se o důvodu podjatosti dozvěděli (proč tedy byla jejich námitka včasná), z jakých konkrétních skutečností dovodili, že má úřední osoba poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, zájem na výsledku řízení. Tudíž žalobní námitka, že žalobci namítli podjatost rozhodující úřední osoby s odkazem na nevhodnou (zavrženíhodný, dehonestující) dikci vypořádání jejich námitek a její stranění stavebníkovi, aniž by se žalovaný v napadeném rozhodnutí s jejich argumentací vypořádal, nebyla důvodná. Žalovaný řádně odůvodnil, proč měl námitku podjatosti za nedůvodnou. Soud aprobuje implicitní závěr žalovaného, že způsob vypořádání námitek žalobců nepředstavuje indicii, která by zakládala důvod pochybnosti, zda má úřední osoba zájem na výsledku řízení v důsledku svého poměru k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům. Skutečnost, zda úřední osoba při vyhotovování rozhodnutí přijala věcně nesprávné názory nebo své názory formulovala nevhodně (nezdvořile), není bez dalšího s to založit pochybnost o jejím zájmu na výsledku řízení. Jinak řečeno, správní rozhodnutí založená na chybných skutkových či právních závěrech nebo formulovaná nevhodně nevedou sama o sobě k závěru o tom, že je vyhotovily podjaté úřední osoby. Nesprávný postup správních orgánů obecně není důkazem podjatosti úředních osob, jelikož pochybit mohou i nestranní a objektivní úředníci. Skutečností svědčící o podjatosti úřední osoby není to, že je činná v řízení, které se nevyvíjí tak, jak by si účastník řízení přál.

122. Soud shrnuje, že žalovaný námitku podjatosti žalobců nepominul a vypořádal ji v akceptovatelné míře obecnosti tak, jak byla vznesena. Zdvořilostní forma vypořádání námitek žalobců nevykazovala takovou míru neuctivosti či nevhodnosti, že by to vzbudilo pochybnost o podjatosti úřední osoby. Z postupu úřední osoby v řízení před stavebním úřadem nevyplynula její osobní snaha ovlivnit výsledek řízení v neprospěch žalobců. Soud dodává, že správní řád v § 175 odst. 1 dává dotčeným osobám právo obracet se na správní orgány se stížnostmi proti nevhodnému chování úředních osob nebo proti postupu správního orgánu, neposkytuje–li tento zákon jiný prostředek ochrany.

123. Žalobci uplatnili v závěru tohoto žalobního bodu námitku, že pochybnosti o nepodjatosti rozhodující úřední osoby (J. H.) též založila skutečnost, že žalobce a) byl dne 31. 7. 2024 v 18:50 hodin svědkem rozhovoru před předmětnými pozemky mezi stavebníkem a rozhodující úřední osobu, aniž šlo o místní šetření. Tuto námitku žalobci vůbec ve správním řízení neuplatnili, ač k setkání mělo dojít dne 31. 7. 2024, tedy před vydáním napadeného rozhodnutí. I kdyby nešlo o námitku opožděnou, nemohla by být důvodná, protože setkání úřední osoby činné u jiného než rozhodujícího správního orgánu s jedním z účastníků mimo místní šetření v této věci (úředníka správního orgánu prvního stupně v době odvolacího řízení) není bez toho, aniž by k tomu přistoupily další skutečnosti, důvodem pro závěr o pochybnosti o zájmu úřední osoby na výsledku řízení.

124. Ani sedmý žalobní bod nebyl důvodný. Závěr 125. Soud pro nadbytečnost neprovedl žalovaným navržený důkaz výslechem stavebníka. Stavebník se měl podle žalovaného vyjádřit ke své dobré víře při započetí provádění Záměru po právní moci napadeného rozhodnutí a historii Záměru. Tyto skutečnosti však nemohly mít vliv na posouzení důvodnosti žaloby, tj. posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí v mezích žalobních námitek.

126. Soud z důvodu nadbytečnosti neprovedl k důkazu ani dvě listiny navržené stavebníkem. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2025, č. j. PK–DSH/646/25, a ze dne 10. 5. 2025, č. j. PK–DSH/575/25, totiž byla vydána po vydání napadeného rozhodnutí, tudíž v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. nemohla mít vliv na soudní přezkum zákonnosti napadeného rozhodnutí.

127. Soud neshledal žádný z žalobci uplatněných žalobních bodů důvodným, a proto jejich žaloby výroky I až V tohoto rozsudku podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

VI. Náklady řízení

128. O nákladech řízení účastníků řízení rozhodl soud výrokem VI rozsudku podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci neměli ve věci úspěch, proto jim právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému, kterému však v řízení nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014–47, č. 3228/2015 Sb. NSS), a navíc se žalovaný práva na náhradu nákladů řízení vzdal ve vyjádření k žalobě. Proto soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků řízení.

129. O náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení bylo rozhodnuto výrokem VII tohoto rozsudku dle § 60 odst. 5 s. ř. s. Osoby zúčastněné na řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo, protože jim soud neuložil žádnou povinnost a současně soud neshledal žádný zvláštního zřetele hodný důvod, pro nějž by bylo namístě jim náhradu nákladů řízení přiznat. Navíc osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhovaly přiznání práva na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci II. Žaloby III. Vyjádření žalovaného k žalobám IV. Vyjádření účastníků a osob zúčastněných na řízení při jednání V. Posouzení věci soudem Nevypořádání odvolacích námitek Nesoulad s územním plánem, resp. s úkoly a cíli územního plánování Aktuálnost Závazných stanovisek Zastavěnost a vsakování Změna právního názoru Veřejně přístupná účelová komunikace Podjatost úřední osoby Závěr VI. Náklady řízení