57 A 71/2014 - 97

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: A.M., státní příslušnost Ruská federace, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24.7.2014, č.j. MV-73821-3/SO/sen-2014, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 24.7.2014, čj. MV-73821-3/SO/sen-2014, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 7.4.2014, č.j. OAM-41821-104/DP-2011 se z r ušu jí a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 16.342 Kč, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Petra Václavka, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 24.7.2014, čj. MV- 73821-3/SO/sen-2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 7.4.2014, čj. OAM-41821-104/DP-2011 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání – účast v právnické osobě podle § 44a odst. 3 s odkazem na § 35 odst. 3, na § 37 odst. 2 písm. b) a na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „ZPC“ nebo „zákon o pobytu cizinců“). Žalobce navrhoval, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

2. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15.10.2014, čj. 57A 71/2014-73, byl žalobě přiznán odkladný účinek.

3. Žalobce podal žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání – účasti v právnické osobě dne 3.6.2011.

4. O žádosti bylo poprvé rozhodnuto správním orgánem I. stupně rozhodnutím ze dne 31.10.2012, čj. OAM-41821-74/DP-2011, kterým nebyla žalobci prodloužena platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání – účasti v právnické osobě podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a v návaznosti na § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) ZPC. Rozhodnutím žalované ze dne 6.3.2013, čj. MV-138303-5/SO/sen-2012, bylo zamítnuto odvolání žalobce a uvedené prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Rozsudkem zdejšího krajského soudu ze dne 22.5.2013, čj. 57A 29/2013-202 (dále jen „rozsudek krajského soudu ze dne 22.5.2013“) bylo rozhodnutí žalované ze dne 6.3.2013 zrušeno a věc byla podle § 78 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) vrácena žalované k dalšímu řízení. Proti rozsudku ze dne 22.5.2013 byla podána žalovanou kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.2014, čj. 4 As 108/2013-69, (dále jen „rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.2014“) zamítnuta.

5. Následně byla na základě žalobcem podané žaloby na ochranu proti nečinnosti rozsudkem zdejšího krajského soudu ze dne 29.11.2013, čj. 57A 89/2013-62, (dále jen „rozsudek krajského soudu ze dne 29.11.2013“) žalované uložena povinnost vydat v soudem stanovené lhůtě rozhodnutí o odvolání žalobce podaném dne 9.11.2012 proti prvostupňovému rozhodnutí ze dne 31.10.2012. Kasační stížnost proti rozsudku ze dne 29.11.2013 byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19.3.2014, čj. 2 Azs 11/2014 – 38, (dále jen „rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.3.2014“) zamítnuta.

II. Důvody nyní podané žaloby

6. Právní zástupce žalobce před uvedením žalobních námitek považoval za nutné vyjádřit se k námitce uplatněné v odvolání, přičemž zdůraznil, že tato není žalobním bodem, neboť žalobce má zájem na věcném projednání žaloby. Námitka se týkala doručení prvostupňového rozhodnutí, které bylo doručeno Mgr. Et Mgr. M. Č., Ph.D. dne 8.4.2014 jako zmocněnému zástupci žalobce. V následné komunikaci však správní orgán sděluje, že došlo k nesprávnému doručení, když zmocněným zástupcem je Mgr. Petr Václavek a to na základě plné moci, kterou doložil do spisu dne 20.5.2013. Správní orgán I. stupně tak postupoval správně, když výzvu k seznámení se s podklady pro rozhodnutí zaslal Mgr. Petrovi Václavkovi, přičemž k upření práva dle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) ve vztahu k Mgr. Et Mgr. M. Č., Ph.D. nedošlo. Právní zástupce žalobce (Václavek) nezpochybňoval, že se s utajovanou informací seznámil v rámci řízení o povolení k trvalému pobytu a měl možnost seznámit se s ní i v rámci řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Trval však na tom, že v době, která předcházela vydání napadeného rozhodnutí, byl právním zástupce žalobce Mgr. Et Mgr. M. Č., Ph.D. Právní zástupce žalobce uvedl, že nemá v úmyslu obstruovat a dovolávat se neplatnosti doručení, resp. namítat, že skutečný právní zástupce neměl formální možnost seznámit se s utajovanou informací, neboť se jedná o dva advokáty vykovávající advokacii dle z.č. 85/1996 Sb. v obchodní společnosti, kteří spolu vzájemně denně komunikují. Poznamenal však, že při nahlížení do spisu dne 16.4.2014 tvrzenou plnou moc, která měla být doložena dne 20.5.2013 ve spisovém materiálu neobjevil a lze důvodně pochybovat, že by právní zástupce předkládal plnou moc dne 20.5.2013, když se v té době spis nacházel u Krajského soudu v Plzni. Předchozí rozhodnutí o žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu bylo pravomocně ukončeno dne 6.3.2013, právní zástupce podal žalobu ze dne 5.4.2013, o které bylo rozhodnuto dne 22.5.2013 rozsudkem Krajského soudu v Plzni. Logickým důvodem, pro který byla plná moc dne 20.5.2013 předložena, je řízení o odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, o němž bylo rozhodnuto dne 13.6.2013, neboť v době předložení plné moci dne 20.5.2013 se u žalovaného nacházel pouze spis týkající se řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu, přičemž ze soupisu spisu není patrno, kdy byla plná moc do spisu zařazena, resp. soupis spisu neodpovídá datu doručení plné moci. Právní zástupce nezpochybňoval, že měl být ve věci obezřetnější a uvést konkrétní skutkové okolnosti telefonického rozhovoru, na základě kterého předkládal plnou moc, jakož i uvést konkrétní spisovou značku řízení, ke kterému se plná moc vztahuje, na druhou stranu se však pozastavoval nad postupem žalovaného s tím, zda správní orgány postupovaly v souladu s principy dobré správy.

7. V žalobě žalobce následně uplatnil čtyři žalobní body. Prvním žalobním bodem namítal vliv nečinnosti správního orgánu I. stupně na zákonnost napadeného rozhodnutí. Druhým žalobním bodem namítal nesprávnost hodnocení utajované informace. Třetím žalobním bodem namítal nepřiměřenost rozhodnutí, když závěr správního orgánu, že s ohledem na povahu utajované informace převažuje zájem České republiky nad zájmem jednotlivce, není přiměřený obsahu utajované informace. Čtvrtým žalobním bodem namítal vliv rozhodnutí na jeho soukromý a rodinný život s tím, že se jeho soukromé a rodinné poměry do hodnocení přiměřenosti rozhodnutí nepromítly. První žalobní bod 8. Žalobce namítal porušení § 169 odst. 1 písm. e) ZPC, ze kterého dovozoval nezákonnost napadeného rozhodnutí. Uvedl, že si je vědom, že byl názor krajského soudu ohledně nečinnosti správních orgánů (soudem spatřováno podstatné porušení ustanovení o řízení před správními orgány) korigován Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 30.1.2014, přesto na této námitce trval, neboť s ohledem na dobu, která od rozhodování Nejvyššího správního soudu v uvedeném rozsudku uplynula a s ohledem na další prokazatelné porušení právních předpisů žalovaným, který byl za svoji nečinnost odsouzen, lze dle názoru žalobce námitku považovat za důvodnou. Pokud mají správní orgány natolik eminentní zájem na ukončení pobytu žalobce a vyvinuly tak značné úsilí, které je spojeno s nemalými náklady v neprospěch státního rozpočtu, lze jen stěží akceptovat postup, který je v rozporu s právními předpisy. Právní zástupce žalobce uvedl, že od samého počátku řízení poukazuje na nestandartní postup spočívající v účelové snaze zamítnout žádost pod záminkou nedoložení zákonných náležitostí, následnému evidentně účelovému vytvoření utajované informace, která spíše než o jakémkoliv zájmu s ohledem na svoji nekonkrétnost svědčí o její účelovosti a následnému vytvoření utajované informace dle domnělého vzoru Nejvyššího správního soudu, který vycházel z předchozí judikatury ve věcech zákona č. 412/2005 Sb. Vzhledem k uvedenému lze postup správních orgánů označit za vady řízení, které mají vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. Rozhodování správních orgánů má jasné mantinely stanovené právními předpisy, a pokud správní orgány rozhodují o tak zásadní otázce, která má dle „dramatických“ utajovaných zpráv ohrožovat základní zájmy České republiky, měl by tomuto zájmu odpovídat i postup správních orgánů. Postup správních orgán je však nutno označit za nezákonný, neodborný a v příkrém rozporu s principy dobré správy. Správním orgánům nic nebrání, aby po té, kdy budou mít k dispozici věrohodné a relevantní informace, které bude možno ověřit a vykládat ve smyslu opravdového ohrožení zájmů České republiky, zahájily řízení o zrušení platnosti povolení k pobytu. Dle žalobce je neakceptovatelné, aby správní orgány rozhodovaly o žádosti po dobu delší než 3 roky (včetně soudního přezkumu vedeného u Krajského soudu v Plzni, který netrval ani 2 měsíce, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci dne 22.5.2013), to vše za situace, kdy žalobce a jeho rodina žije v neustále nejistotě o svém dalším osudu a dále prohlubuje vazby k území České republiky. Druhý žalobní bod 9. K důvodu, který vedl správní orgány obou stupňů k zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, tedy skutečnosti, že pobyt žalobce není v zájmu České republiky, žalobce připomenul, že tento závěr vychází z jediného podkladu pro rozhodnutí, kterým je stanovisko Policie ČR, čj.: V-34-1/2013-ÚOOZ-V4, ze dne 14.11.2013. Informace, kterou stanovisko obsahuje, je informací podléhající režimu utajení dle zákona č. 412/2005 Sb. a žalobce tak nebyl a není oprávněn v rámci odvolání a žaloby, ke kterým mohou mít přístup osoby neodpovídající požadavkům uvedeného zákona, uvádět veškeré skutečnosti zcela jednoznačně vyvracející nejenom věrohodnost, ale i pravdivost uvedené informace. To však žalobci nebránilo a nebrání, aby se obecně k této informaci vyjádřil, a to z hlediska její obecné věrohodnosti a pravdivosti.

10. Utajovaná informace pochází z doby, kdy správní orgán I. stupně provedl velmi rozsáhlé dokazování, včetně nezákonných úkonů a výzev, a navíc v době, kdy již žalobce byl seznámen s podklady pro rozhodnutí. Již samotná skutečnost, že utajovaná informace byla vypracována až poté, co žalobce splnil veškeré formální náležitosti podané žádosti, vyvolává důvodné pochybnosti o tom, z jakého důvodu byla tato informace zpracována po takové době probíhajícího řízení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že správní orgány při rozhodování, kterému předcházel soudní přezkum, vycházely z rozhodnutí soudů, které vyslovily požadavky na utajovanou informaci, přičemž dle jejich názoru již informace ze dne 14.11.2013 těmto požadavkům vyhovuje. Dle žalobce není zřejmé, jakým způsobem postupoval žalovaný, resp. správní orgán I. stupně, když spisový materiál neobsahuje žádnou informaci o tom, jakým způsobem byl zpracovatel vyrozuměn o nedostatcích předchozí utajované informace a na základě Čeho tedy došlo k vypracování nové utajované informace. Celý proces vzájemného vyměňování mezi správními orgány a zpracovatelem utajované informace je zahalen tajemstvím, přičemž právní zástupce žalobce, který se s utajovanou informací seznámil v řízení o žádosti žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu, je zbaven jakékoliv možnosti brojit proti tomuto postupu.

11. Utajovaná informace ze dne 14.11.2013, která je jediným důvodem pro zamítnutí žádosti a zároveň jediným relevantním podkladem pro vydání rozhodnutí, dle žalobce nesplňuje požadavky vyslovené v rozsudcích Krajského soudu v Plzni ani Nejvyššího správního soudu a to ani formálně ani věcně. Žalobce poukázal na předchozí rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 30.1.2014, čj. 4 As 108/2013-69, ze kterého v souvislosti s hodnocením utajované informace jako důkazu v daném řízení citoval, a uvedl, že se ztotožňuje se správními orgány v tom smyslu, že je utajovaná informace ze dne 14.11.2013 je oproti původní podrobnější a konkrétnější, což ale neznamená, že obsahově a formálně odpovídá požadavkům soudů a že může vést bez ohledu na přiměřenost rozhodnutí k vydání negativního rozhodnutí. Nadále přetrvává zásadní nedostatek utajované informace, a to ten, že neexistuje žádný jiný, na Policii ČR nezávislý podklad, ze kterého by věrohodnost utajované informace bylo možno ověřit. Nejenom soudy, ale i samotné správní orgány, které na svoji pravomoc rezignovaly, jsou v podstatě zcela odkázány na stanovisko Policie, přičemž mu buď můžou uvěřit či nikoliv. Takový stav je však dle názoru žalobce v rozporu s judikaturou, která opakovaně zaznívá jak v předchozí žalobě, tak i v rozhodnutích Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu. Dle žalobce byla utajovaná informace sice Policií ČR konkretizována, tato konkretizace ji však nestaví do fáze, kdy by byla slučitelná s požadavky judikatury soudů. Spisový materiál neobsahuje jiné, na Policii nezávislé informace, kterými by bylo možno závěry v něm uvedené ověřit, ale tyto informace neobsahuje ani samotná utajovaná informace. Lze tak opět pouze dovodit závěr, že utajovaná informace je výsledkem činnosti Policie ČR, ověřit věrohodnost těchto informací a jejich vypovídací hodnotu ve vztahu k zájmu České republiky z jiných zdrojů však nelze. Pokud informace pochází z operativních informací v rámci trestního řízení, v žádném případě nelze takové informace přeceňovat, neboť pokud tyto informace pocházejí z kriminálního prostředí a zřejmě od osob z tohoto prostředí (které nejsou nijak specifikovány), jejichž věrohodnost nejenomže nelze ověřit, ale zejména jsou o této již z povahy věci důvodné pochybnosti. Žalobce nechce zlehčovat činnost uvedených složek, v daném případě je však třeba podstatu stanoviska vnímat jako subjektivní dojem neznámých osob o osobě žalobce, která může být do jisté míry ovlivněna nejenom jeho majetkovými poměry a povahovými rysy, ale i společenskými vazbami, které žalobce i s ohledem na svoje podnikání udržuje. V konečném důsledku pak může běžná činnost žalobce a jeho snaha na území České republiky dlouhodobě podnikat vyznívat až s dramatickým filmovým podtextem. Objektivními informace, které by nepochybně měli být hodnoceny, jsou skutečnosti, že žalobce na území České republiky dodržuje právní předpisy, nebyl nikdy odsouzen ani obviněn za jakoukoliv trestnou činnost a to ani mimo území České republiky, dokonce ani k žádné trestné činnosti nikdy nevypovídal a to ani v postavení podezřelého, ani svědka. Žalobce pak dodržuje i veškeré právní předpisy, které s jeho pobytem na území České republiky souvisí, nedopustil se žádného přestupku vyjma dopravy v nikoliv nedávné době, jejichž společenská škodlivost je minimální.

12. Právní zástupce žalobce se v žalobě vyjádřil i k předmětné utajované informaci ze dne 14.11.2013 a uvedl, že byla doplněna (zřejmě aby bylo možno dovodit soustavné ohrožení zájmu České republiky) o údaje o sobě, se kterou se měl žalobce na území České republiky setkat, přičemž se jedná o osobu, u níž lze z veřejných zdrojů dovodit, že by její pobyt nemusel být v zájmu ČR. Právní zástupce se pozastavil nad tím, z jakého důvodu bylo takové osobě umožněno pobývat na území ČR, přičemž ČR nepochybně disponuje právními instrumenty k odepření vstupu takové osobě. Právní zástupce nezpochybňoval, že mohlo k vzájemnému setkání dojít, a to v rozsahu, který Policie uvádí. Kladl však otázku, co může být na takovém setkání závadového a namítal, že dle jeho názoru bez dalšího nic, přičemž nic dalšího utajovaná informace neobsahuje. Žalobce za účelem objasnění důvodu a oprávněnosti pobytu této osoby navrhoval provést důkaz evidencemi, které má k dispozici žalovaný, spolu s informacemi o tom, zda pobyt této osoby není v zájmu České republiky.

13. Žalobce uvedl, že stejně jako jeho právní zástupce považuje Českou republiku za suverénní demokratický právní stát, kde je jednou ze základních zásad možnost každého činit to, co není zákonem zakázáno. Žalobce se v žádném případě nesnaží pohybovat na hraně této zásady, naopak již s ohledem na komplikace při získání povolení k pobytu je daleko obezřetnější a rezervovanější, než většina cizinců žijících na území České republiky. Žalobce však považoval za absurdní, aby mu byl vytýkán (navíc s tak zásadními důsledky) styk s kýmkoliv, ať už se jedná o osoby, které zemřely nebo které na území České republiky nepobývají anebo v souladu s právními předpisy pobývají. Pokud existuje skutečný zájem na tom, aby se na území České republiky žalobce nezdržoval, měl by takový zájem být kontinuální, aktuální a z předložených informací by mělo být zřejmé, že se takový zájem vyvíjí a příslušné skutečnosti je možné ověřit. Třetí žalobní bod 14. Ohledně přiměřenosti rozhodnutí žalobce s odkazem na ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) ZPC namítal, že žalovaný nedostál povinnosti posuzovat přiměřenost rozhodnutí, a to nikoliv formálně, kdy se snaží obsáhlým odůvodněním vysvětlit závěry, které ho vedly k závěru o přiměřenosti napadeného rozhodnutí, ale obsahově, kdy z kontextu celého rozhodnutí a jeho odůvodnění je zřejmé, že tuto povinnost fakticky ignoroval. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu akceptovat postup žalovaného, nepochybně by zákonný důvod uvedený v § 56 odst. 1 písm. j) ZPC byl uveden v § 37 odst. 1 ZPC, dle kterého správní orgán není povinen zkoumat přiměřenost vydaného rozhodnutí.

15. Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán zhodnotil utajovanou informaci zejména s přihlédnutím k tomu, že se jedná o informaci v režimu zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (dále jen „ZOUI“ nebo „zákon o ochraně utajovaných informací“), a to v režimu „VYHRAZENÉ“ a uvádí, že je veřejný zájem dostatečně vyjádřen již skutečností, že skutkové okolnosti případu, implikující zamítnutí žádosti a neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žadatele, jsou v režimu „VYHRAZENÉ“ a cituje ustanovení § 2 písm. a) a b) ZOUI, přičemž závěr správního orgánu spočívá v tom, že s ohledem na povahu této informace převažuje zájem České republiky nad zájmem jednotlivce. Podstata rozhodnutí správních orgánů pak spočívá v tom, že se spokojily s utajovanou informací, přičemž nejenom z rozhodnutí správních orgánů, ale i ze samotné utajované informace je zřejmé, že fakticky rozhodujícím správním orgánem je nikoliv Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky a žalovaná, jakožto věcně a místně příslušné správní orgány, ale zpracovatel utajované informace. Takový postup je dle žalobce bez ohledu na další námitky nepřijatelný, neboť zpracovatel utajované informace nejenomže nemůže disponovat a nedisponuje veškerými podklady pro řádné posouzení přiměřenosti rozhodnutí, ale zejména k takovému rozhodnutí není oprávněn. Je to právě žalovaný, resp. správní orgán I. stupně, kdo má uvedenou informaci vyhodnotit a posoudit ji s dalšími skutečnostmi, který v rámci správního řízení zákonným způsobem zajistí a stanovisko jiného orgánu státní správy korigovat korektivem ve smyslu ustanovení § 174a ZPC. Pokud však správní orgány fakticky rezignovaly na tuto svoji rozhodovací pravomoc a zároveň povinnost, nemůže takové rozhodnutí obstát. Čtvrtý žalobní bod 16. K vlivu rozhodnutí na soukromý a rodinný život žalobce uvedl, že na území České republiky pobývá s manželkou, které byl povolen trvalý pobyt, třemi společnými nezletilými dětmi, které mají rovněž povolen trvalý pobyt, a dalšími dvěma zletilými dětmi, které mají povolen dlouhodobý pobyt, splňují však stejně jako žalobce podmínky pro vydání povolení k trvalému pobytu. Nezletilé děti na území České republiky strávily, pokud ne celý, tak převážnou většinu svého dosavadního života, Českou republiku považují za svůj domov, češtinu za mateřský jazyk, jsou zcela zapojeny do majoritní společnosti. Žalobce na území České republiky podniká, investoval zde nemalé finanční prostředky, a to zejména v rámci dlouhodobých investic. V důsledku těchto investic zde má jeho rodina vytvořeno zásadní pracovní a finanční zázemí a je zapojena do majoritní společnosti, jejich domovem je Česká republika. Právě s ohledem na dlouhodobý pobyt na území České republiky u nezletilých dětí nevznikly vazby na domovský stát žalobce a u žalobce, jeho manželky a zletilých dětí se postupně zcela vytrácejí. Dle žalobce nepochybně existuje rozdíl mezi žalobcem a jinými cizinci, u kterých různé složky státu vyjádří obavu z ohrožení zájmů České republiky a kteří na území České republiky pobývají kratší dobu (neřkuli nepobývají vůbec nebo v rámci dlouhodobého víza), kteří nemají vytvořen k České republice žádný vztah, nemají zde žádné pracovní sociální a kulturní zázemí, nemají zde žádné rodinné příslušníky a naopak tito např. pobývají v jeho domovské zemi apod. Mezi takovými osobami a žalobcem existuje propastný rozdíl, přičemž konkrétní situace žalobce se žádným faktickým a relevantním způsobem do hodnocení přiměřenosti nepromítla.

17. Pokud se týká hodnocení opačného zájmu, tedy zájmu České republiky, který vyjádřil zpracovatel v utajované informaci, správní orgány vychází především z toho, že se jedná o utajovanou informaci, aniž by se samotnou povahou této informace zabývaly. Žalobce nemůže zazlívat žalovanému, jakož i správnímu orgánu I. stupně, že tuto informaci v rozhodnutí konkrétně nehodnotí, neboť mu to zákon o utajovaných informacích neumožňuje. Správní orgány však byly povinny alespoň obecně se k povaze této informace vyjádřit, součástí hodnocení přiměřenosti mohlo být například uvedení konkrétních úvah, jakým způsobem stupeň utajení utajované informace s označením „VYHRAZENÉ“, jakožto nejnižší stupeň utajení, ovlivnil hodnocení významu zájmu České republiky, ale především jakým způsobem se projevil v hodnocení přiměřenosti napadeného rozhodnutí. Pokud by měla být obecně posuzována intenzita soukromého a rodinného života, která je dle žalobce maximální možná a povaha utajované informace, jejíž obecnou intenzitu lze dovodit ze stupně jejího utajení, musel by být nepochybně učiněn závěr, že je rozhodnutí nepřiměřené. Pokud by tomu tak nebylo, ztrácí poslední věta ustanovení § 37 odst. 2 ZPC ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) ZPC jakýkoliv význam, což nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Jakkoliv se napadená rozhodnutí mohou jevit jako poměrně podrobná v souvislosti s hodnocením přiměřenosti, při důkladné analýze je nutno dospět k závěru, že se správní orgány nezabývaly přiměřeností, tak jak jim zákon ukládá, neboť součástí odůvodnění nejsou konkrétní úvahy o tom, jakým způsobem se vypořádaly například s délkou pobytu žalobce na území České republiky. Odůvodnění správních orgánů obou stupňů neobsahují délku pobytu žalobce na území České republiky ani způsob, jakým se správní orgány s touto skutečností vypořádaly. Z odůvodnění se podává pouze tolik, že správní orgány z úřední evidence zjistily, že žalobce pobývá na území České republiky s rodinnými příslušníky včetně uvedení jejich pobytových statusů, přičemž bezobsažné se musí jevit konstatování, že neprodloužení platnosti povolení k pobytu žalobce nemá žádný vliv na platnost pobytu jeho rodinných příslušníků. Takové hodnocení přiměřenosti s ohledem na délku pobytu nelze označit za přezkoumatelné a věcně správné. Absentuje hodnocení pevnosti rodinných vztahů, kdy touto pevností není možno rozumět formální uvedení rodinných příslušníků žalobce, ale je nutno uvést jejich skutečné vazby, způsob života, vzájemnou citovou a materiální závislost apod. Správní orgány se touto otázkou vůbec nezabývaly, naprosto pominuly zájmy jednotlivých zúčastněných osob, zejména nezletilých dětí, přičemž žalobce se domáhal výslechu své osoby a jeho manželky za účelem zjištění uvedených okolností. Zcela pominuty zůstaly faktory uvedené v § 174a ZPC, jako je věk žalobce, společenské a kulturní vazby, přičemž odůvodnění týkající se vazeb žadatele ke své domovské zemi spočívající v neurčité informaci, že žadatel několikrát pobýval na území Ruské federace v roce 2012 a 2013 je naprosto nedostatečné, neboť nejenom že neobsahuje konkrétní údaje, ale zejména se nijak nezabývá otázkou, zda žadatel, a v jakém rozsahu, pobývá na území České republiky a to v poměru ke své domovské zemi. Kdyby se správní orgány touto otázkou zabývaly, dospěly by totiž k závěru, že žalobce, nemluvě o jeho rodině, pobývá na území České republiky v podstatě celý rok, přičemž poměr vazeb k území České republiky a vazeb k domovské zemi žadatele je výrazně v neprospěch vazeb k domovské zemi. Obdobně lze hovořit o hodnocení ekonomických aktivit žalobce a budoucím osudu obchodních společností a majetku na území České republiky, kdy se správní orgány nijak nezabývaly faktickým způsobem jejich fungování a případným vlivem nepřítomnosti žalobce na území. Dle žalobce napadené rozhodnutí prolíná totální rezignace správních orgánů na výkon své pravomoci a napadené rozhodnutí lze označit za nepřezkoumatelné a věcné nesprávné, neboť jeho důsledkem je nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce. V této souvislosti žalobce poukázal na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.2014, čj. 4 As 108/2013-69 a Krajského soudu v Plzni ze dne 22.5.2013, čj. 57A 29/2013, ze kterých je třeba dovodit, že závěry krajského soudu směřovaly toliko k přezkoumatelnosti rozhodnutí v souvislosti se zásahem do soukromého a rodinného života, nikoliv k jeho věcné správnosti. Žalobce s ohledem na závažnost věci a důsledky, které negativní rozhodnutí může mít, trval na tom, že je napadené rozhodnutí v souvislostí se zásahem do soukromého a rodinného života žalobce nepřezkoumatelné, ale především namítal jeho věcnou nesprávnost.

18. Nad rámec uvedeného žalobce zdůraznil zájem svých dětí. Uvedl, že se neztotožňuje se závěrem správních orgánů, že nezletilé děti mohou pobývat na území České republiky bez svého otce. Taková představa je nejenom z hlediska právních předpisů České republiky, ale i mezinárodních závazků, kterými je Česká republika vázána, naprosto nepřijatelná a v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. Děti žalobce a jeho manželky jsou zcela zapojeni do majoritní společnosti, navštěvují školní a předškolní zařízení, plynně ovládají český jazyk, mají zažité vzory chování české společnosti a jejich nucený odsun do země, jejíž prostředí vůbec neznají, a vytržení ze společnosti, do které jsou zapojeni, lze označit minimálně za neslučitelné s mezinárodními závazky, kterými je Česká republika vázána. Správní orgán se ani nijak neobtěžoval vysvětlit, jakým způsobem lze za daného stavu zajistit výkon rodičovských práv a povinností, přičemž s ohledem na uplatňovaný důvod pro zamítnutí žádosti si lze jen stěží představit, že by při akceptování tohoto rozhodnutí soudní mocí bylo jakkoliv žalobci umožněno pobývat na území České republiky. Jakkoliv je nutno při každém rozhodnutí orgánem státní správy zkoumat především zájem nezletilého, bez povšimnutí nemůže zůstat ani skutečnost, že žalobce má na území České republiky manželku, přičemž argumentace správních orgán, že je sama schopna zajistit fungování obchodních společností a finančně zajistit rodinu je neprosto zcestná, neboť pokud by správní orgány zjišťovaly stav věci, jak žalobce navrhoval, zjistily by, že faktické fungování rodiny a obchodních společností bez vzájemné součinnosti manželů je naprosto nereálné. Správní orgány obou stupňů v souvislosti s přiměřeností rozhodnutí neprovedly žalobcem navrhované důkazy za účelem zjištění stavu věci dle § 3 správního řádu v návaznosti na § 174a ZPC, přičemž odůvodnění správních orgánů, dle kterého disponovaly skutkovými okolnostmi v souladu s požadavky § 3 správního řádu, je naprosto nedostatečné, v rozpory se základními principy správního řízení a je důkazem o tom, že správní orgány obou stupňů nejsou suverénním zástupcem výkonné moci, ale prodlouženou rukou a automatem jiných složek státu, které fakticky o pobytu jednotlivce rozhodují. Pokud správní orgán považuje za dostatečně zjištěný stav věci v situaci, kdy uplynuly více než dva a půl roku od výslechu žadatele a jeho ženy, přičemž žalobce se sám tohoto provedení důkazu domáhal, právní zástupce se s takovým stanoviskem nemůže ztotožnit a postup žalovaného považuje za hrubé porušení základních procesních pravidel správního řízení a jeho bazálních principů.

III. Vyjádření žalované k žalobě

19. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby.

20. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaná uvedla s odkazem na § 6 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), že správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů a pokud tomu tak není, použije se ke zjednání nápravy ustanovení § 80 správního řádu o ochraně před nečinností a této obrany využil, když podal žalobu k Městskému soudu v Praze (správně Krajskému soudu v Plzni – poznámka krajského soudu), kterou podáním ze dne 12.4.2012 vzal zpět, neboť správní orgán I. stupně již v posuzované věci rozhodl rozhodnutím ze dne 31.10.2012, čj. OAM – 41821-74/DP-2011 o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobce (viz odst. 4 – poznámka krajského soudu). Žalobce se též účinně bránil proti neopodstatněné nečinnosti žalované po podaném odvolání proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to rovněž žalobou podanou u Městského soudu v Praze (správně Krajskému soudu v Plzni – poznámka krajského soudu), který rozsudkem ze dne 29.11.2013, čj. 57A 89/2013-62 žalované přikázal, aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku o podaném odvolání rozhodla. Žalovaná tak učinila rozhodnutím ze dne 11.2.2014, čj. MV – 138303-39/SO/sen- 2012, kterým zrušila rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 31.10.2012, čj. OAM – 41821-74/DP-2011, správní orgán I. stupně následně vydal rozhodnutí ze dne 7.4.2014, čj. OAM – 41821-104/DP-2011, kterým opětovně potvrdil svůj právní názor. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, o kterém žalovaná ve lhůtě rozhodla, a to nyní žalobou napadeným rozhodnutím. Z uvedeného vyplývá, že se žalobce domohl vydání rozhodnutí ve věci a v případě neopodstatněné nečinnosti správních orgánů se účinně bránil ve správním řízení a ve správním soudnictví. Jde-li o účelové vytvoření utajované informace podle domnělého vzoru Nejvyššího správního soudu, žalovaná uvedla, že tuto správní orgán I. stupně nikoliv vytvořil, nýbrž doplnil již existující utajovanou informaci, aby splňovala požadavky na přezkoumatelnost, uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.2014, čj. 4 As 108/2013-69, čímž správní orgán I. stupně postupoval toliko v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Uvedený postup tudíž nelze správnímu orgánu I. stupně jakkoliv přičítat k tíži.

21. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaná uvedla, že ačkoliv žalobce na podporu své argumentace odkazuje na jedinou větu v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.2014, čj. 4 As 108/2013-69, tuto větu je nutné číst v kontextu celého odstavce, který je věnován důkazní problematice, neboť Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku uvedl, že „pokud stěžovatel nebude schopen existenci činnosti žalobce v rozporu se zájmy ČR dovodit i z jiných, na utajovaných informacích získaných od Policie ČR nezávislých podkladů, může se stát, že nebude schopen unést své důkazní břemeno ohledně neslučitelnosti dalšího pobytu se zájmy ČR. Tuto volbu však za stěžovatele a s ním spolupracující Policii ČR nemůže vyřešit soud tím, že rezignuje na svoji kontrolní funkci […]“. Z uvedeného tudíž vyplývá, že správní orgány jsou oprávněny na rozdíl od tvrzení žalobce negativně rozhodnout o žádosti cizince toliko na podkladě utajované informace, a to za předpokladu, že předmětná utajovaná informace bude dostatečným důkazem o neslučitelnosti pobytu cizince na území České republiky se zájmy České republiky. Vzhledem k tomu, že správní orgán I. stupně v posuzovaném případě utajovanou informaci doplnil, předmětem přezkumu není četnost důkazních prostředků o nemožném pobytu žalobce na území České republiky, nýbrž toliko přezkoumatelnost utajované informace, a to v mezích stanovených taktéž citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu.

22. Ke třetímu a čtvrtému žalobnímu bodu žalovaná odkázala na stranu 8 a 9 napadeného rozhodnutí, kde v odvolací námitce č. 4 v souladu s § 174a ZPC přezkoumala dopady napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, a to zejména proporcionalitu mezi veřejným zájmem státu na neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobce a individuálním zájmem žalobce na ochranu jeho soukromého a rodinného života, přičemž shodně se správním orgánem I. stupně dospěla k přiměřenosti negativního rozhodnutí.

IV. Vyjádření účastníků při jednání soudu

23. O věci samé rozhodl soud k návrhu žalobce po provedeném jednání, kterého se zúčastnil žalobce spolu se svým právním zástupcem. Žalovaná svoji neúčast omluvil a souhlasila, aby soud jednal bez její přítomnosti. Soud tedy jednal ve smyslu § 49 odst. 3 s.ř.s. bez přítomnosti žalované. Vycházel přitom z obsahu soudního spisu a správního spisu.

V. Posouzení věci krajským soudem Z čeho soud vycházel

24. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“ nebo „soudní řád správní“) ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů.

25. Žalobu shledal soud důvodnou. Právní hodnocení 26. Ke sdělení zástupce žalobce týkajícímu se plné moci k zastupování žalobce v řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobce na území České republiky (viz odst. 6), za kterou byla považována plná moc ze dne 15.5.2013, doručená správnímu orgánu I. stupně dne 20.5.2013, která se však týkala zastupování žalobce v řízení o povolení trvalého pobytu na území České republiky, soud uvádí, že zástupce žalobce výslovně uvedl, že se nejedná o žalobní bod a v souvislosti s řízením předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí v této právní věci nenamítal, že by mu nebylo umožněno seznámit se s podklady pro rozhodnutí a ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu se k nim vyjádřit, včetně utajované informace ze dne 14.11.2013. V té souvislosti soud činí závěr, že neshledal vady, k nimž by ve smyslu § 76 odst. 2 s.ř.s. musel přihlédnout z úřední povinnosti. První žalobní bod 27. První žalobní bod není důvodný. Při posouzení důvodnosti tohoto žalobního bodu soud ve smyslu § 110 odst. 4 s.ř.s. vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.2014, čj. 4As 108/2013-69, který kasační námitku žalované uplatněnou proti rozsudku zdejšího krajského soudu ze dne 22.5.2013, čj. 57A 29/2013-202 (viz odst. 4) shledal důvodnou. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody, pro které krajský soud zrušil napadené rozhodnutí, v podstatné míře obstojí, proto závazný právní názor vyslovený v rozsudku krajského soudu korigoval (tj. neshledal důvodným zrušovací důvod spočívající v porušení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí v kombinaci s vyžádáním nových dokladů a obstaráním stanoviska Policie ČR z 1.3.2012), avšak kasační stížnost zamítl (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS).

28. Žalobce shodně jako v předchozí žalobě namítá porušení ustanovení § 169 odst. 1 písm. e) ZPC, podle něhož pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, rozhodnutí se vydá ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k trvalému pobytu podle § 69, je-li žádost podaná na území, povolení k přechodnému pobytu a povolení k trvalému pobytu podle § 87g a 87h. V porušení tohoto ustanovení spatřuje vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

29. V předchozím rozsudku ze dne 22.5.2013 krajský soud konstatoval nedodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí správního orgánu, které uznala v odůvodnění napadeného rozhodnutí i žalovaná. Krajský soud k tomu uvedl, že tato skutečnost sama o sobě nemůže mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud dále ze spisu správního orgánu zjistil, že žalobce byl správním orgánem I. stupně dne 23.12.2011 vyzván k předložení aktuálních příloh žádosti (výpisy z účtu, doklad o zajištěném ubytování, výpisu z obchodního rejstříku, potvrzení finančního úřadu), neboť u původně předložených dokladů v mezidobí uplynula doba jejich maximálního stáří dle § 55 odst. 1 ZPC. Žalobce aktuální požadované doklady opět předložil. I tento postup správního orgánu I. stupně nebyl dle krajského soudu sám o sobě důvodem nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Za důvod nezákonnosti napadeného rozhodnutí krajský soud shledal celý soubor skutečností souvisejících s nečinností správních orgánů, tj. vyžadování aktuálních dokladů a vyžádání stanoviska Policie ČR ze dne 1.3.2012, které bylo nakonec důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce. Nejvyšší správní soud shledal dílčí důvodnost této námitky.

30. Nejvyšší správní soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 30.10.2003, čj. 6 A 171/2002 - 41, v němž judikoval, že „Navíc, namítané průtahy v řízení nemají relevanci z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť průtahy v řízení lze charakterizovat jako nečinnost státního orgánu, kde procesní ochrana proti této nečinnosti musí směřovat k tomu, aby tato nečinnost skončila, tj. aby státní orgán ve věci jednal a rozhodl. Již z povahy věci proto není možno zrušit vydané rozhodnutí státního orgánu – tedy vyústění jeho procesní aktivity ve formě vydání individuálního právního aktu - pouze z důvodu namítaných průtahů v řízení, neboť takový postup by odporoval samotné logice takto namítané protizákonnosti.“ (Srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2010, č. j. 6 Ans 5/2010 - 140). Na této své ustálené judikatuře neměl Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci co měnit. Uvedl, že je zřejmé, že „nelze vyloučit výjimečnou situaci, kdy průtahy v řízení v kombinaci s dalšími okolnostmi nastalými v průběhu správního řízení mohou představovat porušení procesních předpisů, jehož intenzita překročí kritickou mez a bude nutné jej považovat za podstatnou procesní vadu, která může způsobit nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a vést tak k jeho kasaci, nicméně v tomto případě takovouto kombinaci Nejvyšší správní soud neshledal.“ Nejvyšší správní soud předeslal, že „nikoli každé nedodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí představuje nezákonnou nečinnost či průtahy v řízení. Je třeba vždy konkrétně analyzovat, zda byl správní orgán v daném případě nečinný, případně zda jeho úkony byly účelné a směřovaly k vydání rozhodnutí ve správním řízení. Dále je třeba zohlednit, zda k nedodržení lhůt nepřispěl sám žadatel např. tím, že nedoložil všechny zákonem vyžadované doklady či zda nežádal o prodloužení správním orgánem určených lhůt pro jednotlivé úkony či se neomlouval z ústních jednání nařízených správním orgánem apod. Je zřejmé, že i po uplynutí (pořádkových) lhůt stanovených zákonem pro vydání jednotlivých druhů rozhodnutí může správní orgán doplňovat podklady pro vydání rozhodnutí, přičemž takto dodatečně získané podklady nelze bez dalšího považovat za nezákonné. Lze sice konstatovat, že správní orgán porušil zásadu hospodárnosti zakotvenou v § 6 odst. 2 správního řádu, pokud vyžadoval od žalobce opětovné předložení již jednou řádně doložených příloh k žádosti, nicméně pokud žalobce této výzvě vyhověl a tyto podklady nebyly důvodem pro zamítnutí žádosti, nelze dovodit žádný vliv takového nesprávného postupu správního orgánu na zákonnost rozhodnutí. Totéž se týká i sporného stanoviska Policie ČR z 1.3.2012. To bylo sice vydáno až po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí o žádosti, nicméně z ničeho nelze dovozovat, že by tento časový aspekt měl podstatný vliv na jeho obsah, který byl důvodem pro vydání zamítavého rozhodnutí o žádosti žalobce. Druhý žalobní bod 31. Druhý žalobní bod je důvodný.

32. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán I. stupně postupoval při rozhodování o žádosti žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podle § 44a odst. 3 ZPC, podle něhož žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu přijímá a rozhoduje o ní ministerstvo. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 3, § 46 odst. 7 a 8 a § 47 vztahuje obdobně. Vycházel proto s § 35 odst. 3 ZPC, podle něhož dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37). Dále pak z § 37 odst. 2 písm. b) ZPC, kde je uvedeno, že ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza. Konkrétní důvod spatřoval v § 56 odst. 1 písm. j) ZPC, podle něhož dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

33. Prvotním důvodem, pro který nebyla žalobci prodloužena doba platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR byla informace obsažená ve sdělení Policie ČR ze dne 1.3.2012, čj. V2-2/2012-UOOZ/OSAI (dále jen sdělení Policie ČR z 1.3.2012), dle správních orgánů obou stupňů odůvodňující závěr, že pobyt žalobce na území není v souladu s § 56 odst. 1 písm. j) ZPC v zájmu České republiky. Uvedená informace byla správními orgány obou stupňů označena jako informace podléhající režimu utajení, se kterou je třeba nakládat v souladu se zákonem o ochraně utajovaných informací, který podle svého § 1 upravuje zásady pro stanovení informací jako informací utajovaných, podmínky pro přístup k nim a další požadavky na jejich ochranu, zásady pro stanovení citlivých činností a podmínky pro jejich výkon a s tím spojený výkon státní správy.

34. Ohledně rozsahu přezkumu utajované informace soud při svém prvním rozhodování vycházel zejména z rozsudku NSS ze dne 25.11.2011, čj. 7As 31/2011-101, ve kterém je sice řešena otázka zrušení platnosti osvědčení fyzické osoby pro příslušný stupeň utajení, kde jako odvolací správní orgán rozhodoval Národní bezpečnostní úřad, ale závěry tam uvedené ohledně soudního přezkumu podkladů pro rozhodnutí obsahujících utajované informace vycházejí ze zákona o ochraně utajovaných informacích, ze kterého bylo nutno vycházet i v případě prvního rozhodování soudu, a soud se s nimi ztotožnil. Vycházel rovněž z tehdy nejnovějšího rozsudku NSS ze dne 21.12.2012, čj. 7As 117/2012-28, zabývajícího se touto problematikou. Předmětem posouzení bylo sdělení Policie ČR ze dne 1.3.2012, čj. V2- 2/2012-UOOZ/OSAI, obsahující utajovanou informaci v režimu „vyhlazené“, jejímž obsahem bylo stručné tvrzení týkající se osoby žalobce. Vzhledem k povaze této informace o ní soud nemohl sdělit nic bližšího než to, že v případě, že by byla pravdivá, opravňovala by k závěru, že pobyt tohoto cizince na území není v zájmu České republiky podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Za dostatečně konkrétní by ji bylo možné považovat, pokud by současně byly doloženy podklady, které by umožňovaly učinit si závěr o její věrohodnosti nebo pokud by v samotném sdělení Policie ČR z 1.3.2012 bylo zcela konkrétně, dostatečně podrobně a přesvědčivě popsáno, z jakých podkladů Policie ČR vycházela při činění v této informaci tvrzeného závěru a popsána případná činnost žalobce tak, aby bylo možné přezkoumat důvodnost informace. Krajský soud vycházel z toho, že musí mít v rámci soudního přezkumu rozhodnutí vycházejícího z utajované informace přístup ke všem relevantním informacím, na základě nichž bylo rozhodnuto ve správním řízení. Krajskému soudu však žádné další podklady předloženy nebyly a ze stručného obsahu sdělení Policie ČR z 1.3.2012 nebylo možné učinit závěr o věrohodnosti tam uvedené utajované informace, neboť nebylo možné dovodit, na základě jakých podkladů byla získána a o jaká (a jak věrohodná) konkrétní skutková zjištění se opírá. Krajský soud proto rozsudkem ze dne 22.5.2013, čj. 57A 29/2013-202 rozhodnutí žalované ze dne ze dne 6. 3. 2013, čj. MV- 138303-5/SO/sen-2012, zrušil.

35. Ke kasační stížnosti žalované se posouzením uvedené utajované informace učiněným krajským soudem zabýval Nejvyšší správní soud, který se v rozsudku ze dne 30.1.2014 ztotožnil se závěrem krajského soudu. Nejvyšší správní soud nejprve připomenul zvláštní charakter řízení, v jehož rámci je nakládáno s utajovanými skutečnostmi. Uvedl, že „určité skutečnosti, byť by byly podstatné pro rozhodnutí, mohou a musí zůstat utajeny. Ústavní soud ovšem ve svých nálezech ze dne 28.1.2004, sp.zn. Pl.ÚS 41/02, a ze dne 6.9.2007, sp.zn. II.ÚS 377/04, jednoznačně uvedl, že toto nezbytné utajení nemůže vést k popření práva na spravedlivý proces. Tato skutečnost tedy ještě zvýrazňuje význam soudního přezkumu a vede k povinnosti soudu přezkoumat napadené rozhodnutí, s podklady pro jehož vydání se účastník řízení nemohl plně seznámit, případně i nad rámec žalobních bodů, příp. kasačních důvodů. K podrobnému výkladu relevantního právního rámce, stejně jako související judikatury, včetně judikatury Evropského sodu pro lidská práva, se soud opakovaně vyjadřoval a na svou judikaturu v tomto směru pro stručnost zcela odkazuje“ (srov. rozsudky NSS ze dne 25.11.2011, čj. 7As 31/2011–101, č. 2602/2013 Sb. NSS, a ze dne 21.12.2012, čj. 7As 117/2012 – 28, č. 2825/2013 Sb. NSS). Jakkoli se citované judikáty sumarizující i předchozí judikaturu k zákonu o ochraně utajovaných informací týkají především přezkumu rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ve věci bezpečnostní způsobilosti, lze v nich formulované zásady vztáhnout i na jiné rozhodování správních orgánů na podkladě klasifikovaných informací. V tomto smyslu NSS odkázal na rozsudek ze dne 20.6.2007, čj. 6Azs 142/2006-58, č. 1337/2007 Sb. NSS, který se týkal rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, v němž se mj. uvádí: „Nejvyšší správní soud si je vědom, že poskytnutí plné informace v autentické podobě, která je často výsledkem operativního šetření tajných služeb a je předmětem utajení, by mohlo potenciálně způsobit ohrožení základního cíle utajování skutečností, jak byl implicitně vymezen definicí utajované skutečnosti v ustanovení § 3 odst. 1 zákona o utajovaných skutečnostech, tj. aby bylo vyloučeno neoprávněné nakládání s informací, jež by mohlo způsobit újmu zájmům České republiky nebo zájmům, k jejichž ochraně se Česká republika zavázala, nebo by mohlo být pro tyto zájmy nevýhodné. Zájmem České republiky je pak třeba chápat ve smyslu § 2 odst. 1 téhož zákona zájem na zachování ústavnosti, svrchovanosti, územní celistvosti, zajištění obrany státu, veřejné bezpečnosti, ochraně důležitých ekonomických a politických zájmů, práv a svobod fyzických a právnických osob a ochrana života nebo zdraví fyzických osob. Pokud by seznámení účastníka s plným zněním utajované skutečnosti v řízení mělo znamenat popření tohoto základního účelu zákona o utajovaných skutečnostech, lze podle názoru Nejvyššího správního soudu akceptovat, že správní orgán rozhodující o veřejných subjektivních právech účastníku řízení sdělí pouze pro řízení relevantní obsah takové skutečnosti, a to v přiměřené formě (např. anonymizované či agregované údaje, apod.).“ Doplnil citaci ze svého rozsudku ze dne 30.9.2009, čj. 9As 42/2009-124 týkajícího se rozhodnutí správního orgánu o licenci pro vývoz vojenského materiálu, kde je uvedeno: „(…) zásadní stížní námitka obsažená v předložené kasační stížnosti se týká výkladu ust. § 38 odst. 6 správního řádu a jeho vztahu k zákonu o ochraně utajovaných informací. V obecné rovině lze tuto otázku chápat jako vztah dvou zcela protichůdných zájmů, a to ústavně zaručeného práva každého vyjádřit se ve své věci ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. § 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jehož odrazem je i procesní právo účastníků řízení a jejich zástupců nahlížet do správního spisu, na straně jedné a veřejného zájmu na ochraně utajovaných informací na straně druhé. Při poměřování procesních práv účastníka řízení odvozených od ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny a účelu utajování informací podle zákona o ochraně utajovaných informací je však třeba vždy aplikovat princip proporcionality.“ 36. Dále Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30.1.2014 citoval ohledně samotného věcného přezkumu informací v režimu zákona o ochraně utajovaných informací z rozsudku ze dne 25.11.2011, čj. 7As 31/2011–101 (opět ve vztahu k bezpečnostním prověrkám, závěry ovšem platí mutatis mutandis i na nyní posuzovanou věc): „Zjištěné skutkové okolnosti pak musí ve svém souhrnu být přesvědčivým podkladem pro závěr, že v konkrétním případě znamená naplnění určité skutkové podstaty skutečně bezpečnostní riziko. Je zřejmé, že skutkový základ úvahy mohou tvořit v podstatě jakékoli informace, které má příslušný orgán k dispozici, ať již je získal z jakýchkoli zdrojů a jakýmikoli prostředky. Podstatná je jen informační hodnota takových zjištění. Tu je nutno hodnotit ze všech pro věc relevantních hledisek, zejména je nutno hodnotit věrohodnost (a tedy pravdivostní hodnotu) dané informace a také uvážit, zda je správně vykládána a zda ve skutečnosti nemá jiný význam, než jaký se na první pohled jeví. Posuzování informační hodnoty určitého zjištění je nutně vždy úvahou pravděpodobnostní, založenou v určité míře na odhadu. Proto – a Nejvyšší správní soud to zmínil již ve svém rozsudku ze dne 30.1.2009, čj. 5 As 44/2006 - 74, www.nssoud.cz – někdy pro závěr o existenci bezpečnostního rizika postačí zjištění, že je pravděpodobné, že příslušná zákonem předvídaná skutková podstata byla naplněna. Může tomu tak být ovšem pouze v případě, že taková eventualita je nejpravděpodobnějším vysvětlením skutkových zjištění a že se na základě dostupných údajů jeví být významně pravděpodobnější než jiná v úvahu připadající vysvětlení.“ 37. Následně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30.1.2014 uvedl, že se seznámil s obsahem utajované informace ze dne 1.3.2012 [jak mu umožňuje § 58 odst. 1 písm. e) ZOUI], a dospěl k závěru, že je námitka žalované nedůvodná. Uvedl, že „z toho, co je obsahem správního spisu, včetně jeho utajované části, nelze učinit žádný závěr, zda stanovisko Policie ČR popisuje skutečný stav věcí, anebo zda se jedná o tvrzení zcela či zčásti smyšlené nebo zkreslené. Není z něj patrné, jakým způsobem byla předmětná informace získána a o jaká (a jak věrohodná) konkrétní skutková zjištění se opírá. Nezávislému příjemci informací, jímž je v daném případě soud, pak nezbývá nic jiného, než této informaci uvěřit nebo neuvěřit. Takový podklad rozhodnutí není v právním státě do subjektivních práv žalobce, zde práva na ochranu soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Představa, že soud uvěří policii, aniž by měl možnost si ověřit, že její tvrzení spočívají na skutečných a pravděpodobně pravdivých informacích, by znamenala rezignaci na kontrolní funkci správního soudnictví vůči veřejné správě.“ 38. Dále Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30.1.2014 uvedl, že po policii není pro účely předmětného správního řízení žádána nepochybná jistota o pravdivosti jí poskytovaných informací, a citoval ze svého rozsudku ze dne 25.11.2011, čj. 7 As 31/2011 – 101, že „posuzování informační hodnoty určitého zjištění je nutně vždy úvahou pravděpodobnostní, založenou v určité míře na odhadu. Proto někdy pro závěr o existenci bezpečnostního rizika (§ 14 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti) postačí zjištění, že je pravděpodobné, že příslušná zákonem předvídaná skutková podstata byla naplněna. Může tomu tak být ovšem pouze v případě, že taková eventualita je nejpravděpodobnějším vysvětlením skutkových zjištění a že se na základě dostupných údajů jeví být významně pravděpodobnější než jiná v úvahu připadající vysvětlení.“ Následně pak v rozsudku ze dne 30.1.2014 Nejvyšší správní soud uvedl, že „pro účely předmětného řízení by postačoval konkrétní popis zdroje získaných informací a způsobu jejich získání, včetně popisu okolností a důvodů, pro které má policie uvedené informace za věrohodné. Za těchto podmínek by si již soud mohl učinit úsudek, zda jsou informace policie natolik věrohodné, aby mohly zasáhnout do osudu žalobce (a celé jeho rodiny) tím, že na jejich základě nezíská povolení k dalšímu pobytu na území ČR. Nejvyšší správní soud je si vědom nelehké úlohy, kterou zde má policie. Pokud uvolní konkréta o tom, jak informace získala, může tím, že se, byť i v režimu nakládání s utajovanými informacemi, k nim dostanou další subjekty, konkrétně příslušní soudci, potenciálně ohrozit zdroj informací či výsledky práce policie, neboť každé rozšíření okruhu subjektů, které k utajované informaci mají přístup (i když jsou povinny s ní nakládat v režimu příslušného stupně utajení), zvyšuje riziko jejího vyzrazení. Na druhé straně, pokud tak neučiní, její informace nemohou být dostatečným podkladem pro závěr o tom, že další pobyt žalobce není v souladu se zájmy České republiky. Pokud stěžovatel nebude schopen existenci činnosti žalobce v rozporu se zájmy ČR dovodit i z jiných, na utajovaných informacích získaných od Policie ČR nezávislých podkladů, může se stát, že nebude schopen unést své důkazní břemeno ohledně neslučitelnosti dalšího pobytu žalobce se zájmy ČR. Tuto volbu však za stěžovatele a s ním spolupracující Policii ČR nemůže vyřešit soud tím, že rezignuje na svoji kontrolní funkci, je-li mu zákonem na základě čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod svěřena. Je na uvedených orgánech, aby zvážily, zda větším rizikem je poskytnutí příslušných informací soudu, anebo rezignace na jejich uplatnění v předmětném řízení.“ 39. Původně soudem posuzovaná utajované informace ze dne 1.3.2012 týkajíc se osoby žalobce byla následně doplněna a takto doplněná je vedena jako utajovaná informace ze dne 14.11.2013, čj. V83/2013-OAM, označena je stupněm utajení „vyhrazené“ a jejím obsahem je stanovisko Policie České republiky ze dne 14.11.2013 poskytnuté Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu. Podle § 4 písm. d) ZOUI se klasifikace stupněm utajení „vyhrazené“ užije v případě, jestliže její vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může být nevýhodné pro zájmy České republiky. Při přípravě jednání se soud seznámil s obsahem utajované informace ze dne 14.11.2013 a vzhledem k jejímu obsahu, po té, kdy byl s jejím obsahem seznámen ve správním řízení i zástupce žalobce (i když v řízení o žádosti žalobce o povolení trvalého pobytu na území) rozhodl soud o tom, že při jednání soudu provede dokazování obsahem této utajované informace při respektování příslušných ustanovení zákona o ochraně utajovaných informací a postupem stanoveným soudním řádem správním. Předložená utajovaná informace ze dne 14.11.2013 byla u krajského soudu uložena v oddělené části správního spisu v trezoru u bezpečnostní ředitelky Krajského soudu v Plzni s tím, že jím bude prováděn důkaz soudem, proto nebylo předsedou senátu rozhodnuto o vyloučení této části správního spisu z nahlížení podle 45 odst. 4 s.ř.s., podle něhož nelze z nahlížení vyloučit části spisu uvedené v odst. 3, jimiž byl nebo bude prováděn důkaz soudem.

40. Krajský soud při dokazování vycházel z ustanovení § 133 odst. 2 ZOUI, podle něhož se dokazování v soudním řízení provádí tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích obsažených ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidencí zpravodajských služeb nebo policie. K těmto okolnostem lze provést důkaz výslechem jen tehdy, byl-li ten, kdo povinnost mlčenlivosti má, této povinnosti příslušným orgánem zproštěn; zprostit mlčenlivosti nelze pouze v případě, kdy by mohlo dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie; přiměřeně se postupuje i v případech, kdy se důkaz provádí jinak než výslechem. Podle odstavce 3 úřad označí okolnosti uvedené v odstavci 2, o kterých tvrdí, že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti, a předseda senátu rozhodne, že části spisu, k nimž se tyto okolnosti váží, budou odděleny, jestliže činnost zpravodajských služeb nebo policie může být ohrožena nebo vážně narušena; do oddělených částí spisu účastník řízení, jeho zástupce a osoby zúčastněné na řízení nahlížet nemohou. V ostatním nejsou ustanovení zvláštního právního předpisu o dokazování, označování částí spisu a nahlížení do něj dotčena.

41. Podle § 49 odst. 6 s.ř.s. jsou-li projednávány utajované informace, postupuje předseda senátu obdobně podle § 45 odst. 6, podle něhož před nahlédnutím do spisu, který obsahuje informace uvedené v odstavci 3, poučí předseda senátu nahlížející osoby podle zvláštního zákona o trestních následcích porušení tajnosti utajovaných informací. Podpisem protokolu o tomto poučení se poučené osoby stávají osobami určenými v rozsahu potřeby k seznámení s utajovanou informací. Stejnopis protokolu po jeho vyhotovení zašle Národnímu bezpečnostnímu úřadu. Dále z § 46 odst. 3 s.ř.s. při předložení spisu správní orgán vždy označí ty části spisu, které obsahují utajované informace chráněné zvláštním zákonem, nebo jiné skutečnosti chráněné podle zvláštních zákonů. Předseda senátu tyto části spisu vyloučí z nahlížení. To platí přiměřeně i o spisech soudu. S uvedenými ustanoveními soudního řádu správního koresponduje i právní úprava obsažená v zákoně o ochraně utajovaných informací, kde je v § 58 odst. 4 odkazováno na zvláštní právní předpis, který stanoví, které fyzické osoby a za jakých podmínek mají přístup k utajované informaci bez platného osvědčení fyzické osoby v trestním řízení, v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním, a to v rozsahu nezbytném pro uplatnění jejich práv a plnění povinností v těchto řízeních.

42. Z uvedených ustanovení vyplývá, že při soudním přezkumu nelze obecně vyloučit dokazování obsahu utajovaných informací, musí však být splněny zvláštní podmínky pro zajištění jejich ochrany. Mezi tyto podmínky patří nutnost poučení předsedou senátu (bylo provedeno), nutnost zproštění mlčenlivosti (nebylo nutné, protože byl prováděn důkaz o obsahu listiny) a soud si byl vědom i toho, že lze i vyloučit možnost dokazování, pokud by mohlo dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti policie, což z obsahu předmětné utajované informace nedovodil.

43. Utajovaná informace ze dne 14.11.2013 obsahuje sdělení Policie ČR ze dne 14.11.2013, čj. V34-1/2013-ÚOOZ-V4, poskytnuté Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu a týká se osoby žalobce.

44. Žalovaná se obsahem utajované informace ze dne 14.11.2013 v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabývala toliko v posledním odstavci, kde uvedla, že se s jejím obsahem seznámila a hodnotila ji tak, že „obsahuje konkrétní popis zdroje získaných informací a způsob jejich získání, včetně popisu okolností a důvodů, pro které má Policie České republiky uvedené informace za věrohodné. Skutečnosti v ní uvedené jsou mnohem podrobnější a konkrétnější. Ačkoliv chování a jednání odvolatele popsané v utajované informaci nepředstavuje samo o sobě naplnění skutkové podstaty trestného činu, Komise je toho názoru, že napadá sám smysl a účel zákona č. 326/1999 Sb., kterým je úprava vstupu a pobytu cizinců na území České republiky s cílem umožnit pobyt na území České republiky pouze těm cizincům, jejichž setrvání na území České republiky není v rozporu se zájmem České republiky na zachování veřejné bezpečnosti a předcházení kriminality a zločinnosti.“ 45. S uvedeným hodnocením utajované informace ze dne 14.11.2013 provedeným žalovanou se však krajský soud neztotožňuje. Utajovaná informace ze dne 14.11.2013 je skutečně doplněním původní utajované informace ze dne 1.3.2012 a z jejího obsahu je zřejmá snaha o podání informace podrobnější, než podala Policie ČR v předchozí utajované informaci ze dne 1.3.2012. O obsahu utajované informace ze dne 14.11.2013 krajský soud vzhledem k její povaze nemůže obdobně jako v předchozím rozsudku sdělit nic bližšího, než to, že byla podána Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu a jsou zde popsána setkání, resp. kontakty, žalobce s osobami, vůči kterým se zpracovatel negativně vymezuje. Nejsou zde uvedeny žádné konkrétní protistátní či kriminální aktivity žalobce či označeny důkazy prokazující spolupráci žalobce s označenými osobami na jejich kriminálních aktivitách. I když je zřejmé, že zdrojem utajované informace je Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, není zřejmý způsob získání informací zde uváděných, nejsou popsány okolnosti, pro které má policie, resp. ÚOOZ, uvedené informace za věrohodné, a pokud jsou uvedeny důvody, jimiž je kontakt žalobce s osobami v utajované informaci uvedenými, nelze tyto žádným způsobem ze strany krajského soudu ověřit. Krajský soud si proto nemohl učinit úsudek, zda jsou informace ÚOOZ natolik věrohodné, aby mohly zasáhnout do osudu žalobce (a celé jeho rodiny) tím, že na jejich základě nezíská povolení k dalšímu pobytu na území ČR. Krajský soud si dovede představit situaci, kdy by důvody, které by byly uváděny v utajované informaci, jejichž věrohodnost by byla odpovídajícím způsobem doložena, byly natolik zásadní, že by byly způsobilé ovlivnit rozhodování o dalším pobytu žalobce na území České republiky, a že by takovou utajovanou informací nebyl proveden důkaz při jednání soudu, ale byla by zpřístupněna toliko krajskému soudu, včetně příslušných důkazů prokazujících s velkou mírou pravděpodobnosti věrohodnost sdělení podávaných v takové utajované informaci, a stejným způsobem by postupoval v rámci případné kasační stížnosti i Nejvyšší správní soud. V souvislosti s nutností utajení příslušných zjištění Policie ČR, či Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, krajský soud obdobně jako Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19.3.2014 uvádí, že si je vědom nelehké úlohy, kterou zde má policie, pokud jde o únik utajovaných informací, a že podrobnosti v utajované informaci uvedené by mohly ohrozit zdroj informací či výsledky práce policie či jiných složek státu. Pak je však na těchto orgánech, aby zvážily poskytnutí příslušných informací soudu k posouzení zákonnosti závěrů správních orgánů učiněných v řízení o povolení pobytu na území České republiky podle zákona o pobytu cizinců. Soud totiž nemůže rezignovat na svoji kontrolní funkci, je-li mu zákonem na základě čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod svěřena. V daném případě žalovaná utajovanou informací ze dne 14.11.2013 neprokázala s velkou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou existenci činnosti žalobce, která by byla v rozporu se zájmy České republiky a mohla být důvodem pro závěr, že pobyt žalobce na území není v souladu s § 56 odst. 1 písm. j) ZPC v zájmu České republiky. K takovému závěru krajský soud vzhledem k obsahu utajované informace ze dne 14.11.2013 dojít nemohl. Třetí žalobní bod 46. Třetí žalobní bod je důvodný.

47. Správní orgán I. stupně při rozhodování o žádosti žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu dospěl k závěru, že žalobce podle § 37 odst. 2 písm. b) ZPC přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza. Vycházel-li správní orgán prvního stupně při zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu uvedeného v druhém odstavci § 37 ZPC, byl povinen důvod [v daném případě stanovený v § 56 odst. 1 písm. j) ZPC] na daný případ cizince aplikovat za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza. Podle § 37 odst. 2 věta poslední zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.

48. Podle § 174a ZPC při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

49. Ohledně přiměřenosti dopadů rozhodnutí správní orgán I. stupně vycházel ze závěru, že pobyt žalobce na území není dle § 56 odst. 1 písm. j) ZPC v zájmu České republiky, proto konstatoval, že je prvostupňové rozhodnutí v souladu se zněním zákona o pobytu cizinců a s čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně je přiměřené sledovanému cíli, když, jak uvedl, hodnotil ve smyslu § 174a ZPC zejména důvod pro neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, dobu dosavadního pobytu cizince na území, účel tohoto pobytu a rodinné poměry. Žalovaná se s tímto hodnocením přiměřenosti rozhodnutí ztotožnila a uvedla, že se „správní orgán I. stupně zevrubně vypořádal s přiměřeností napadeného rozhodnutí ve vztahu k dopadům do soukromého a rodinného života odvolatele. Správní orgán I. stupně detailně zhodnotil pobytové statusy rodinných příslušníků odvolatele pobývajících na území České republiky a jejich případné dotčení, ekonomické vazby odvolatele na území České republiky, neexistenci práva odvolatele na pobyt na území České republiky a zejména převažující veřejný zájem České republiky nad soukromým zájmem odvolatele na pobyt na území České republiky, který je v posuzovaném případě dovozen již ze samotné skutečnosti, že je určitá informace označena v souladu se zákonem č. 412/2005 Sb. jako utajovaná a jejíž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné. Převažující veřejný zájem, v posuzovaném případě na zachování veřejné bezpečnosti a předcházení zločinnosti, představuje v souladu s čl 8 odst. 2 Evropské úmluvy výjimku ze zákazu zásahu do soukromého a rodinného života odvolatele na území České republiky, a tudíž i možnost omezit výkon rodičovských práv odvolatele a práv dětí na styk s odvolatelem na území České republiky. Výkon namítaných práv může být nicméně bez omezení realizován na území domovského státu odvolatele.“ 50. Krajský soud se však neztotožnil se závěrem správních orgánů obou stupňů, že utajovaná informace ze dne 14.11.2013 prokazuje, že pobyt žalobce na území není dle § 56 odst. 1 písm. j) ZPC v zájmu České republiky, jak je uvedeno v rámci druhého žalobního bodu. To znamená, že se nemohl ztotožnit ani s hodnocením přiměřenosti rozhodnutí, jak jej učinily správní orgány obou stupňů, proto shledal tento žalobní bod důvodným. Krajský soud dodává, pokud ve svém předchozím rozsudku ze dne 22.5.2013 shledal námitku žalobce vůči přiměřenosti dopadů rozhodnutí nedůvodnou, jednalo se o žalobcem namítanou nepřezkoumatelnost závěrů žalované v tom směru, kterou však krajský soud neshledal. Čtvrtý žalobní bod 51. Čtvrtý žalobní bod je důvodný.

52. Vliv rozhodnutí na soukromý a rodinný život žalobce úzce souvisí s hodnocením přiměřenosti dopadů rozhodnutí [viz citovaná ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) ZPC a § 174a ZPC]. Rovněž při posouzení vlivu rozhodnutí na soukromý a rodinný život žalobce vycházely správní orgány obou stupňů z obsahu utajované informace ze dne 14.11.2013, který dle jejich názoru prokazuje, že pobyt žalobce na území není dle § 56 odst. 1 písm. j) ZPC v zájmu České republiky. Tím je dle správních orgánů obou stupňů dáno, že veřejný zájem na zachování bezpečnosti a předcházení zločinnosti převažuje nad zájmem žalobce na soukromý a rodinný život na území České republiky. K tomu krajský soud opakuje, že se neztotožnil se závěrem správních orgánů obou stupňů, že utajovaná informace ze dne 14.11.2013 prokazuje, že pobyt žalobce na území není dle § 56 odst. 1 písm. j) ZPC v zájmu České republiky. Obdobně jako při posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí se krajský soud nemohl ztotožnit s posouzením zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, jak jej učinily správní orgány obou stupňů, proto shledal i tento žalobní bod důvodným. Není proto možné zabývat se konkrétními námitkami žalobce směřujícími vůči nesprávnému hodnocení jak přiměřenosti dopadů rozhodnutí, tak zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodiny. Závěr 53. Soud shledal žalobu důvodnou, když dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzaly správní orgány obou stupňů za základ pro rozhodnutí nemá ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. oporu ve spise (viz druhý žalobní bod). Soud proto zrušil podle § 78 odst. 1 s.ř.s. napadené rozhodnutí pro tuto vadu řízení. Protože stejnou vadou řízení trpí i prvostupňové rozhodnutí, zrušil i prvostupňové rozhodnutí. Věc vrátil v souladu s § 78 odst. 4 s.ř.s. žalovanému k dalšímu řízení, ve kterém je žalovaný podle § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem soudu.

VI. Náklady řízení

54. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud přiznal podle § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu a odměně advokáta stanovené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif). Zástupce žalobce, advokát, je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se částka odměny advokáta zvyšuje o DPH vypočtenou podle zákona č. 235/2004 Sb. za použití sazby platné v době rozhodnutí soudu, tj. 21 %.

55. Sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního činí podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 advokátního tarifu 3.100 Kč a podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku 300 Kč. Odměna advokáta sestává ze tří úkonů právní služby, a to jeden úkon podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu (převzetí a příprava věci), jeden úkon podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (podání žaloby) a jeden úkon podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu (účast na jednání soudu), tj. včetně paušální částky 10.200 Kč. DPH z této částky činí 2.142 Kč. Odměna advokáta činí 12.342 Kč.

56. K odměně advokáta byly připočteny 4.000 Kč za zaplacené soudní poplatky, a to za žalobu 3.000 Kč podle položky 18 bod 2. písm. a) Sazebníku poplatků, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě 1.000 Kč podle položky 20 Sazebníku poplatků, kterému bylo vyhověno.

57. Náklady řízení tak činí 16.342 Kč. K plnění byla podle § 64 s.ř.s. k § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. s ohledem na technické možnosti žalovaného správního orgánu stanovena třicetidenní lhůta, platební místo bylo podle § 64 s.ř.s. k § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. stanoveno k rukám zástupce žalobce, advokáta.