57 A 72/2015 - 94
Citované zákony (34)
- Občanský soudní řád, 99/1963 Sb. — § 83 odst. 1
- o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), 111/1998 Sb. — § 89 § 90
- soudní řád správní, 150/2002 Sb. — § 12 odst. 1 § 60 odst. 1 § 75 odst. 1 § 75 odst. 2 § 76 odst. 1 písm. a § 76 odst. 1 písm. b § 76 odst. 1 písm. c § 76 odst. 2 § 78 odst. 7 § 102 § 106 odst. 2 § 106 odst. 4
- správní řád, 500/2004 Sb. — § 1 odst. 2 § 8 § 8 odst. 1 § 105 § 11 odst. 2 § 15 odst. 2 § 36 odst. 3 § 44 odst. 1 § 48 odst. 1 § 48 odst. 2 § 66 odst. 1 písm. c § 66 odst. 1 písm. e +7 dalších
Rubrum
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Václava Roučky v právní věci žalobce: L.K., zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, se sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.3.2015, čj. MSMT-8256/2015-1 takto:
Výrok
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
I. Vymezení věci
1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30.3.2015, čj. MSMT-8256/2015-1 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno usnesení Západočeské univerzity v Plzni (dále jen „Západočeská univerzita“ nebo „prvostupňový správní orgán“) ze dne 30.1.2015, čj. ZCU 000763/2015 (dále jen „prvostupňové usnesení“). Žalobce požadoval rovněž přiznání práva na náhradu nákladů řízení.
2. Západočeské univerzitě byla dne 12.1.2015 doručena žádost žalobce ze dne 9.1.2015 o uznání jeho zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, a to vzdělání získaného studiem oboru „právo“ na Moskevském institutu podnikatelství a práva, se sídlem v Moskvě v Ruské federaci, kde mu byl udělen diplom osvědčující přiznání titulu „bakalář práva“. Žádost byla podána podle § 89 a 90 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) – (dále jen „ZVŠ“ nebo „zákon o vysokých školách“).
3. Prvostupňovým usnesením bylo řízení o žádosti podle § 66 odst. 1 písm. e) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) zastaveno, neboť bylo Západočeskou univerzitou zjištěno, že žalobce podal téhož dne 12.1.2015 žádosti o uznání stejného zahraničního vysokoškolského vzdělání rovněž na Masarykovu univerzitu v Brně (dále jen „Masarykova univerzita“), na Univerzitu Karlovu v Praze (dále jen „Univerzita Karlova“) a na Univerzitu Palackého v Olomouci (dále jen „Univerzita Palackého“). Řízení o žádosti bylo proto u Západočeské univerzity prvostupňovým usnesením zastaveno pro překážku řízení zahájených u uvedených univerzit ve smyslu § 48 odst. 1 správního řádu. Žalovaný se ztotožnil s uvedeným procesním postupem Západočeské univerzity a odvolání žalobce proti prvostupňovému usnesení zamítl a prvostupňové usnesení potvrdil.
II. Důvody žaloby
4. V rozsáhlé žalobě žalobce formuloval množství námitek, které soud soustředil do čtyř žalobních bodů. V rámci prvního žalobního bodu (článek III. žaloby) žalobce namítal, že mu nebylo umožněno v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu vyjádřit se před vydáním prvostupňového usnesení, kterým bylo řízení zastaveno, k podkladům rozhodnutí a tím došlo ke zkrácení jeho práv účastníka řízení. K tomu uvedl, pokud správní orgán neumožní účastníkovi řízení seznámit se s podklady rozhodnutí, není jisté, že skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Pokud § 36 odst. 3 správního řádu stanoví povinnost správního orgánu dát účastníkům správního řízení možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí ve věci, nelze obrat „rozhodnutí ve věci“ chápat jako „meritorní rozhodnutí“, jelikož pro takový druh rozhodnutí se používá legislativní termín „rozhodnutí ve věci samé“. Rozhodnutí ve věci je nutné proto interpretovat jako takové rozhodnutí, kterým se řízení u správního orgánu končí. Tímto pojmem jsou tato rozhodnutí odlišena od dílčích rozhodnutí, kterými se řízení nekončí. V té souvislosti citoval žalobce z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27.3.2009, čj. 4 As 71/2008- 123 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu zde citované jsou dostupné na www.nssoud.cz), kde dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že odvolací správní orgán je povinen postupovat podle § 36 odst. 3 správního řádu i když zjistí okolnost odůvodňující zastavení řízení a řízení končí rozhodnutím o zastavení řízení. Uvedené platí dle žalobce i v případě, že se jedná o skutečnosti známé z úřední činnosti. K tomu žalobce citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10.2.2010, čj. 1 As 100/2009-129. Na základě citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu žalobce uzavřel, že je nepřípustné a v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud orgán veřejné moci autoritativně rozhoduje na základě podkladů, aniž by účastníka řízení uvědomil, že jsou součástí spisu. Dle žalobce je zásadní, aby účastník řízení věděl o tom, že určitý podklad je obsahem spisu, nikoli aby obecně věděl o jeho existenci. Porušení povinnosti umožnit účastníkovi seznámit se s podklady rozhodnutí před jeho vydáním je dle judikatury Nejvyššího správního soudu vždy takovou vadou, která může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.8.2009, čj. 5As 2/2009-119 a uzavřel, že porušení § 36 odst. 3 správního řádu je vždy takovou vadou řízení, která mohla mít vliv na rozhodnutí ve věci.
5. V rámci druhého žalobního bodu (článek IV. žaloby) žalobce namítal, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné jednak proto, že se žalovaný nevypořádal s námitkami týkajícími se vymezení předmětu řízení a s důkazními návrhy žalobce, zejména s námitkou nicotnosti prvostupňového usnesení, a dále proto, že v něm není řádně vypořádána námitka, že správní spis neobsahuje doklad o existenci jiného probíhajícího řízení, proto prvostupňové usnesení nemá oporu ve spisu (odkaz na odvolací námitky v čl. VI – VIII odvolání). K tomu žalobce uvedl, že většina jeho odvolací argumentace směřovala k vymezení předmětu řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání, přičemž rozsáhle odůvodňoval, z jakého důvodu je předmět každého řízení o uznání totožného zahraničního vzdělání a kvalifikace odlišný. Žalovaný však v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl, proč by měl být předmět každého takového řízení stejný. Neuvedl důvody, které by byly způsobilé vyvrátit argumentaci žalobce týkající se vymezení předmětu řízení. Řádným vypořádáním není obecné konstatování, že s výkladem žalobce ohledně předmětu řízení nelze souhlasit a odmítnutí odkazu na judikaturu s tím, že se týká občanskoprávního řízení, aniž by byly uvedeny rozdíly v řízení před soudem a před správním orgánem, které by měly odůvodňovat jiný obsah termínu „předmět řízení“. V odvolání rozporoval závěr uvedený v rozsudku Krajského soudu v Ostravě čj. 22A 10/2013-114 a navrhoval provedení důkazů. Povinností žalovaného proto bylo, zabývat se takovou argumentací. Není možné pouze odkázat na soudní rozhodnutí, které nebylo vydáno v této věci, jelikož v České republice nemají soudní rozhodnutí precedenční charakter. Mohou tak sloužit pouze na podporu argumentace, avšak prostý odkaz na ně není způsobilý vyvrátit námitky směřující proti správnosti závěrů uvedených v takovém rozsudku. Žalovaný však neuvedl, z jakého důvodu považuje závěry citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě za správné a odvolací důvody za nesprávné. Dále argumentoval tím, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl, zda provedl žalobcem navržené důkazy a s jakým výsledkem, popřípadě zda je zamítl a z jakého důvodu. To dle žalobce zakládá protiústavnost napadeného rozhodnutí a důvod jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost, případně pro vady řízení, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. V té souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18.4.2001, sp.zn. I.ÚS 549/2000. Namítal, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl, zda a kde se ve spisu nachází jakýkoli doklad o jiném probíhajícím řízení. Pouze uvedl, že mu byly doručeny odvolací spisy od jiných správních orgánů, nevyjadřuje se však již k tomu, zda měl nalézací správní orgán pro své rozhodnutí podklad ve spisu. Dle žalobce správní spis neobsahuje žádný podklad prokazující existenci dalšího probíhajícího řízení, Rozhodnutí by proto mělo být zrušeno i dle § 76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“ nebo „soudní řád správní“). Namítal, že žalovaný nereagoval na odvolací námitku, že ze skutkového závěru nalézacího správního orgánu uvedeného v prvostupňovém usnesení nevyplývá, že by údajná řízení u jiných správních orgánů byla zahájena dříve, což je nutným předpokladem k naplnění § 48 odst. 1 správního řádu, a tedy i pro možnost aplikace § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu. Pouze opakoval závěr nalézacího správního orgánu, že překážka věci zahájené byla dána tím, že u dalších tří správních orgánů bylo zahájeno řízení o totožném předmětu dne 12.1.2015. Dle žalobce však nelze odvolací námitku odmítnout pouze uvedením opačného tvrzení, aniž by bylo odůvodněno, z jakého důvodu má být právní názor účastníka řízení nesprávný, nebo aniž by byly uvedeny argumenty právní názor odvolatele vyvracející. Namítal, že žalovaný zcela přešel námitku nicotnosti prvostupňového usnesení. Přitom pokud by bylo prvostupňové usnesení nicotné, nemohl by o něm rozhodnout, jelikož by neexistovalo, nemohl by ho ani potvrdit. Dle žalobce je odvolací správní orgán povinen zabývat se každou odvolací námitkou nebo uvést takovou argumentaci, která, ač se výslovně konkrétními odvolacími námitkami nezabývá, sama o sobě logickým způsobem vyvrací odvolací námitky. v té souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.11.2009, čj. 7Afs 116/2009-70.
6. V rámci třetího žalobního bodu (článek V. žaloby) žalobce namítal, že je napadené rozhodnutí nicotným správním aktem, neboť již prvostupňové usnesení je nicotné (odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.5.2008, čj. 8 Afs 78/2006-74, publikovaný pod č. 1629/2008 Sb.NSS.) Nicotnost prvostupňového usnesení spatřoval žalobce v tom, že není procesním úkonem oprávněné úřední osoby dle § 15 odst. 2 správního řádu, neboť není podepsáno v souladu s § 90 odst. 1 ZVŠ oprávněnou osobou, tzn. rektorem Západočeské univerzity. Dle žalobce nelze oprávněnou osobu měnit postupem podle § 15 odst. 2 správního řádu, neboť vůči němu je § 90 odst. 1 ZVŠ ve vztahu speciality a má před ním tedy přednost (odkaz na § 105 ZVŠ a § 1 odst. 2 správního řádu). Správním orgánem oprávněným ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace rozhodnout je ve smyslu § 89 odst. 1 písm. b) ZVŠ veřejná vysoká škola uskutečňující obdobný studijní program. Oprávněnou úřední osobou k rozhodování v těchto věcech je dle § 90 odst. 1 ZVŠ rektor. Prvostupňové usnesení však není podepsáno rektorem, ale jinou osobou, která není oprávněna projevit v této věci za nalézací správní orgán vůli. I pokud by bylo rozhodnuto prorektorem pověřeným rektorem rozhodovat ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, což ze správního spisu nevyplývá, nemohlo by být pověření platným právním úkonem, resp. takové pověření by nemohlo mít ve správním řízení účinky. Správní řád totiž upravuje způsob určení oprávněné úřední osoby, a kdo je v tomto řízení oprávněnou úřední osobou navíc stanovuje zákon o vysokých školách. Pokud by mohla jiná osoba oprávněnou úřední osobu zastupovat, ztratil by institut oprávněné úřední osoby smysl, neboť nehledě na to, kdo by byl oprávněnou úřední osobou, úkony v řízení by mohla fakticky činit jiná osoba, kterou oprávněná úřední osoba zplnomocní. Oprávněná úřední osoba se tedy není oprávněna nechat zastoupit, jelikož v takovém případě by úkony v řízení fakticky činila neoprávněná osoba. Dle žalobce není rektor podle § 10 odst. 4 ZVŠ oprávněn nechat se zastupovat prorektorem v rámci správního řízení. Je tomu tak proto, že veřejná vysoká škola svou činnost vykonává jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. Obě tyto činnosti jsou autonomní a řídí se odlišnými právními normami. Na ustanovení týkající se výkonu státní správy v přenesené působnosti nelze aplikovat ustanovení, která se týkají výkonu samostatné působnosti. Ustanovení § 10 odst. 4 ZVŠ je zařazeno do části druhé zákona o vysokých školách, nazvané „veřejná vysoká škola a její součásti“, která se týká fungování veřejné vysoké školy v rámci její samostatné působnosti. Ustanovení § 89 a § 90 ZVŠ jsou však systematicky zařazena do části deváté tohoto zákona, nazvaného „státní správa“. Výkon pravomocí v přenesené působnosti se pak řídí, nezávisle na jiných částech zákona o vysokých školách, pouze ustanoveními části deváté a správním řádem. Z důvodu značných rozdílů mezi výkonem činností v samostatné působnosti a přenesené působnosti a z důvodu systematiky zákona o vysokých školách nelze směšovat oprávnění rektora v rámci samostatné působnosti s jeho pravomocemi při výkonu činností v postavení správního orgánu v rámci státní správy. S tím koresponduje i jazykový výklad § 10 odst. 1 ZVŠ, ve kterém je uvedeno, že rektor „jedná a rozhoduje ve věcech školy“. Systematickým výkladem je nutné dojít k závěru, že dle odst. 4 se může nechat rektor zastupovat právě pouze v těch věcech, ve kterých je oprávněn jednat dle odst.
1. Rektor je tedy oprávněn se dle § 10 odst. 4 ZVŠ nechat zastupovat prorektorem pouze ve věcech školy, tedy pouze v samostatné působnosti, když samosprávnou činnost lze definovat jako autonomní spravování vlastních záležitostí „… věcí školy“. Pokud by se nechal rektor zastoupit prorektorem dle § 10 odst. 4 ZVŠ ve správním řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, jednalo by se o neplatné právní jednání. Prvostupňové usnesení proto žalobce označil za paakt, který nevydal nalézací správní orgán, a napadené rozhodnutí z tohoto důvodu označil za nicotné. Rozhodnutí nevydané správním orgánem je dle žalobce jinou vadou dle § 77 odst. 2 správního řádu, pro kterou rozhodnutí nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nejedná se o důvod nicotnosti dle § 77 odst. 1 správního řádu, jelikož jeho naplnění vyžaduje, aby správní rozhodnutí bylo vydáno správním orgánem, což jiná osoba než rektor není. Z uvedených důvodů žalobce požadoval, aby soud vyslovil nicotnost napadeného rozhodnutí.
7. V rámci čtvrtého žalobního bodu (článek VI – X žaloby) žalobce namítal neexistenci překážky litispendence ve smyslu § 48 odst. 1 správního řádu, neboť řízení podle § 89 odst. 1 písm. b) ZVŠ, která byla zahájena u Západočeské univerzity, Univerzity Karlovy, Masarykovy univerzity a Univerzity Palackého nejsou vymezena tímtéž předmětem řízení. Předmětem žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace žalobce v České republice bylo porovnání studijního programu absolvovaného žalobcem a studijního programu na příslušné veřejné vysoké škole v České republice, přičemž studijní programy na jednotlivých veřejných vysokých školách v České republice jsou rozdílné. Dle žalobce by se o překážku věci zahájené jednalo pouze v těch případech, jestliže by bylo o uznání zažádáno podruhé na stejné veřejné vysoké škole.
8. K tomu žalobce (článek VI žaloby) argumentoval § 48 odst. 1 správního řádu a obdobným § 83 odst. 1 občanského soudního řádu a odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 4951/2009. Uvedl, že se v řízení o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání podle § 89 odst. 1 písm. b) ZVŠ porovnávají dva studijní programy vysokých škol (zahraniční a té, u které se podává žádost) a v té souvislosti jejich podobnost, resp. absence podstatného rozdílu. To, že se porovnává zahraniční studijní program s konkrétním programem na české veřejné vysoké škole, vyplývá již z toho, že rozhoduje veřejná vysoká škola, která uskutečňuje obsahově obdobný studijní program. Veřejná vysoká škola rozhoduje proto, že nejlépe zná studijní program, který poskytuje. Studijní programy jsou jedinečné na každé vysoké škole, proto musí být zahraniční studium srovnáváno s konkrétním tuzemským studijním programem vysoké školy, na které je podána žádost. Závěr o porovnávání dvou studijních programů podporuje také znění § 90 odst. 5 ZVŠ, podle kterého veřejná vysoká škola zamítne žádost, jestliže zjistí, že jsou studijní programy v podstatných rysech odlišné. Tento závěr podporuje správní praxe vysokých škol, které porovnávají zahraniční studijní program se svým studijním programem.
9. Žalobce nesouhlasil (článek VII žaloby) se soudními rozhodnutími založenými na nesprávné interpretaci § 89 a § 90 ZVŠ, podle nichž není předmětem řízení o uznání zahraničního vzdělání a kvalifikace porovnání zahraničního studijního programu a studijního programu veřejné vysoké školy, ke které byla žádost podána, nýbrž porovnání zahraničního studijního programu s hrubými rysy společnými všem obdobným studijním programům akreditovaným v České republice. Z toho důvodu je dán totožný předmět řízení, pokud je rozhodováno o uznání totožného zahraničního vysokoškolského vzdělání. Dle žalobce tento výklad odporuje ustálené praxi veřejných vysokých škol, která má vliv na výklad právních norem (odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 6.5.2009, sp.zn. I. ÚS 591/06-1 nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21.7.2009, čj. 6Ads 88/2006-132). Mezi studijními programy jednotlivých veřejných vysokých škol v České republice mohou být z různých důvodů značné rozdíly. Proto je možné, aby jedna veřejná vysoká škola žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání zamítla a druhá to stejné uznala, a přitom by obě rozhodnutí byla správná. Pokud by předmětem porovnávání měly být jakési abstraktní hrubé rysy společné všem obdobným programům akreditovaným v České republice, nebylo by logické, aby srovnávání prováděly jednotlivé vysoké školy, ale mohlo by je provádět Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které uděluje akreditace a má přehled o všech akreditovaných studijních programech. Dle žalobce je nutno ze správní praxe veřejných vysokých škol dovodit, že předmětem řízení je srovnání dvou studijních programů v celé šíři. To znamená, že je v jednotlivých řízeních odlišný skutkový základ, nejedná se o totožné věci a nemůže tak v řízeních dána překážka věci zahájené. I pokud by správní praxe byla nesprávná, dotvořila právo v jeho materiální podobě a správní orgány jsou ji povinny nadále aplikovat. Výklad zákona nelze změnit pro omezený počet případů. Takový požadavek vyplývá především ze zásady právní jistoty a legitimního očekávání, kdy musí být chráněno očekávání jednotlivých subjektů, že pokud se zachovají určitým způsobem, správní orgány na to budou reagovat očekávaným způsobem, v intencích dosavadní správní praxe. V tomto případě nedošlo ke změně správní praxe, neboť veřejné vysoké školy porovnávají studijní programy v celé jejich šíři (odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.3.2014, čj. 9Afs 66/2013-35). K prokázání ustálené správní praxe žalobce uvedl jako příklad několik rozhodnutí veřejných vysokých škol, ze kterých je zřejmé, že byl předmětem porovnání konkrétní studijní program konkrétní vysoké školy.
10. Dále žalobce (článek VIII žaloby) zpochybňoval závěr učiněný Krajským soudem v Ostravě v rozsudku čj. 22 A 10/2013-114 o posouzení zahraničního studia s hrubými rysy společnými obdobným akreditovaným studijním programům. V té souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.2.2015, čj. 6As 153/2014-108, podle něhož je předmětem řízení vždy uznání konkrétního vzdělání a pojem „hrubé rysy“ je totožný s pojmem „podstatné rysy“, jejichž nesoulad mezi studijními programy má dle § 90 odst. 5 ZVŠ vést k zamítnutí žádosti. Dle žalobce tak Nejvyšší správní soud zaměňuje a směšuje předmět řízení a uplatněný nárok, tedy dvě rozdílné věci. Předmětem porovnávání jsou obdobné studijní programy, což se nekryje s programy, které se neliší v podstatných rysech, což je užší pojem, který je důležitý až pro samotné rozhodnutí o vydání osvědčení nikoli pro zahájení řízení. Vzhledem k tomu, že pod pojem obdobné studijní programy z důvodu větší obecnosti tohoto pojmu spadají i ty, které se v podstatných rysech od porovnávaného studijního programu odlišují, a tedy se v podstatných rysech odlišují i samy od sebe, nemohou žádné hrubé (podstatné) rysy společné všem obdobným studijním programům uskutečňovaným v České republice ani existovat. Řízení o nostrifikaci totiž bude zahájeno jak ve vztahu k těm (obdobným) studijním programům uskutečňovaným v České republice, vůči kterým bude žádost zamítnuta, tak ve vztahu k těm (obdobným) studijním programům uskutečňovaným v České republice, vůči kterým bude vydáno osvědčení o ekvivalenci. To vyplývá i z názoru Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (usnesení přiložené k žalobě), že obdobnými studijními programy jsou například bakalářský studijní program v oboru právo, právní věda, magisterský studijní program v oboru právo, právní věda a bakalářský studijní program v oboru právo a veřejná správa (konkrétně srov.: „Pojem „obdobný studijní program“ užitý v ustanovení § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách, nelze restriktivně interpretovat jako studijní program totožný nebo studijní program s převahou společných shodných rysů a obsahové náplně“). Dle žalobce je tak evidentní, že zřejmě i hrubé rysy, jak je měl na mysli Krajský soud v Ostravě v rozsudku čj. 22A 10/2013- 114, se u těchto studijních programů liší, pak tedy nemůže tento pseudonázor některých správních soudů obstát. Připuštění takové argumentace by vyřadilo z používání § 90 odst. 5 ZVŠ, jelikož při ztotožnění termínů obdobné studijní programy a studijní programy mající shodné podstatné rysy by bylo možné řízení o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání rozhodnout pouze vydáním osvědčení (při shodnosti podstatných rysů), nemohla by být žádost zamítnuta, jelikož v případě odlišnosti studijních programů v podstatných rysech (společným všem obdobným studijním programům) by nebylo možné řízení zahájit pro věcnou nepříslušnost a tedy řízení, v němž předpokládá zákon o vysokých školách zamítnutí žádosti, by nemohla být ani zahájena.
11. Dále žalobce namítal (článek IX. žaloby), že není pravdou, jak uvádí v odst. 54 rozsudku čj. 6As 153/2014-108 Nejvyšší správní soud, že pokud se žalobce dovolává legitimního očekávání, je to v rozporu s jeho zájmy. Výhodnost pro žalobce platí toliko za předpokladu, že by se rozhodovací praxe do budoucna skutečně změnila a předmětem řízení by bylo porovnání zahraničního studijního programu s hrubými rysy (společnými prvky) všech obdobných studijním programům v České republice. Tak tomu však není a předmětem porovnávání jsou jednotlivé (jedinečné) studijní programy v celé své šíři. Z toho vyplývá, že každé řízení zahájené u jiné veřejné vysoké školy může dopadnout jinak, s jiným výsledkem (avšak zcela správným u každé vysoké školy). Jelikož i přes intenzivní využívání všech možných prostředků ochrany proti nečinnosti správních orgánů trvá správní řízení o nostrifikaci zahájené v roce 2010 u Západočeské univerzity k dnešnímu dni čtyři a půl roku, bylo by možné očekávat, že pokud by žalobce postupně podával žádosti k jednotlivým veřejným vysokým školám, trval by celý proces kolem dvaceti let, což je vzhledem k účelu těchto žádostí doba zcela neakceptovatelná. Pokud navíc mluvíme o podobě norem v materiální podobě dotvořené ustálenou praxí správních orgánů, pak nelze dospět k názoru, že takové právní normy platí jen pro někoho. Takový právní výklad koliduje s ústavní zásadou rovnosti před zákonem.
12. Žalobce rovněž namítal (článek X. žaloby), že by nebylo možné řízení zastavit i z dalšího důvodu. Oprávnění zastavit správní řízení má správní orgán dle § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu z důvodu uvedeného v § 48 odst. 1 správního řádu, kde je uvedeno: „Zahájení řízení u některého správního orgánu brání tomu, aby o téže věci z téhož důvodu bylo zahájeno řízení u jiného správního orgánu.“ Z toho vyplývá, že musí již v době zahájení řízení probíhat (existovat) řízení zahájené v totožné věci a z téhož důvodu. V daném případě byla žádost k ZČU jako prvostupňovému správnímu orgánu podána dne 12.1.2015 a k dalším třem správním orgánům měla být údajná podána rovněž dne 12.1.2015. Správní orgány neuvádí, že by byla údajná další řízení zahájena dříve, což je nutná podmínka pro aplikaci § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu. Správní řízení tedy nebylo možné zastavit z důvodu, že ze skutkového závěru správních orgánů nevyplývá, že by údajná řízení u jiných správních orgánů byla zahájena dříve. Žalovaný sice argumentuje ve smyslu, že překážku věci zahájené tvoří sobě navzájem všechna současně zahájená řízení, a tedy všechna současně zahájená řízení musí být zastavena, což je zcela zřejmě absurdní výklad, jdoucí proti smyslu institutu překážky věci zahájené, jejímž smyslem je, aby byla zastavena později zahájená totožná řízení a aby tak jedno řízení proběhlo, nikoli aby byla zastavena všechna zahájená řízení. Pokud správní orgán neoznačí alespoň jedno řízení, které má proběhnout a nebude zastaveno pro překážku věci zahájené, a které je tedy tím, které tvoří pro jiné řízení překážku věci zahájené, nemůže jiné řízení zastavit. Tvořit překážku řízení nemohou tři řízení, vždy jím může být jen jedno řízení, kde překážka řízení shledána není. Existenci žádného takového řízení žalovaný neuvádí.
III. Vyjádření žalovaného k žalobě
13. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby.
14. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný shodně jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že Západočeská univerzita vydala rozhodnutí procesního charakteru, nikoliv rozhodnutí ve věci samé. Neseznámení s podklady rozhodnutí před vydáním rozhodnutí procesního charakteru nezpůsobuje vadu řízení mající za následek nezákonnost vydaného usnesení. Žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.7.2014, čj. 29 A 5/2013-141 s tím, že tam soudem posuzovaný skutkový stav byl obdobný skutkovému stavu v této právní věci, kdy žalobce podal ke čtyřem správním orgánům tutéž žádost. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.7.2012, čj. MSMT-31371/2012-30-300, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Masarykovy univerzity v Brně ze dne 1.6.2011, čj. MU/34925/2011/RMU, kterým byla zamítnuta žalobcova žádost ze dne 4.3.2011 o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace získané ve studijním oboru „Právo"', specializace „Právo a právní věda“ na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě. V rozsudku je v souvislosti s porušením postupu podle § 36 odst. 3 správního řádu uvedeno: „Soud je toho názoru, že toto pochybení žalovaného nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Je totiž nutno přihlédnout ke smyslu uvedeného ustanovení a okolnostem dané věci. Smyslem ustanovení je, aby účastník mohl uplatnit své procesní návrhy, aby rozhodnutí následně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. V předmětné věci se žalobce nemohl seznámit s podklady rozhodnutí, které mu nepochybně byly známé a nebylo možno vyvrátit ani zpochybnit jejich existenci. Byť by tedy žalobce byl po seznámení s těmito podklady aktivní, z jeho dalších podání není zřejmé, že by hodlal vyvracet skutečnost, že před tím, než podal žádost u Masarykovy univerzity, podal žádost u Západočeské univerzity v Plzni. Z jeho podání je zřejmé, že uvedený skutkový stav nijak nerozporuje, nesouhlasí však s právním hodnocením žalovaného. Právní hodnocení však bylo až obsahem napadeného rozhodnutí, proti kterému žalobce podal žalobu. Soud tedy uzavírá, že uvedené pochybení žalovaného spočívající v porušení § 36 odst. 3 správního řádu nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.“ Dle žalovaného se lze nezákonnosti rozhodnutí z uvedeného důvodu domáhat jen v případě skutečností nových, které účastníku řízení do té doby nebyly známy. V daném případě se však o skutečnosti žalobci neznámé nejednalo. Žalobce podáním žádostí s kopiemi požadovaných dokumentů o zahraničním vysokoškolském vzdělání na další tři veřejné vysoké školy [u nichž se předpokládá věcná příslušnost ve smyslu § 89 odst. 1 písm. b) ZVŠ k posouzení a rozhodnutí o žádosti] byl prokazatelně seznámen s tím, že předmětná řízení byla na příslušných veřejných vysokých školách zahájena (§ 44 odst. 1 správního řádu) a že probíhají.
15. K druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že byla rozhodnutí obou stupňů odůvodněna dostatečně a námitky žalobce byly vypořádány řádně a následně vyhodnoceny jako neodůvodněné. Nesouhlas žalobce s jejich vypořádáním nelze zaměňovat za nezákonnost rozhodnutí z důvodu nevypořádání se s námitkami. Za nedůvodnou označil žalovaný námitku, že prvostupňové usnesení nemá oporu ve spisu, když správní spis neobsahuje doklad o existenci jiného probíhajícího řízení. Ve správním spise je k tomu založena e-mailová korespondence mezi Západočeskou univerzitou, Karlovou univerzitou, Masarykovou univerzitou a Univerzitou Palackého s kopiemi doručených žádostí žalobce těmto univerzitám.
16. K třetímu žalobnímu bodu žalovaný s odkazem na § 77 odst. 1 správního řádu uvedl, že by nicotnost rozhodnutí nastala z důvodu absolutního nedostatku věcné příslušnosti správního orgánu. Veřejné vysoké školy jsou při rozhodování o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání dle § 89 odst. 1 písm. b) ZVŠ pověřeny výkonem působnosti v oblasti státní správy (část 9 ZVŠ). Nejedná se o rozhodování v rámci tzv. samosprávné působnosti veřejné vysoké školy, kam mj. spadá žalobcem uváděný § 10 odst. 4 ZVŠ. Západočeská univerzita je dle zákona o vysokých školách veřejnou vysokou školou, která uskutečňuje akreditované studijní programy bakalářské, magisterské i doktorské. Ve vztahu k žádosti žalobce má Západočeská univerzita akreditován bakalářský studijní program „Právní specializace“ a magisterský studijní program „Právo a právní věda“. Ve smyslu citovaných ustanovení je obecně věcně příslušným správním orgánem ve věcech uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání. Prvostupňové usnesení tak netrpí vadou absolutního nedostatku věcné příslušnosti a žalovaný proto neshledal důvody pro prohlášení prvostupňového usnesení za nicotné. K namítanému nedostatku funkční příslušnosti, která však nemá za následek nicotnost rozhodnutí, ale může být považována za vadu rozhodnutí, žalovaný odkázal na obsah správního spisu, kde je založena kopie interního předpisu Západočeské univerzity - rozhodnutí rektora č. 24R/2012 ze dne 28.8.2012 o zastupování rektora prorektory, z něhož vyplývá pověření prorektora pro studijní a pedagogickou činnost k podpisu rozhodnutí vydávaných podle § 90 odst. 1 ZVŠ rektorem.
17. Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že souběžná podání žádostí žalobce odůvodňuje tím, že bakalářské studijní programy v oblasti právo akreditované na všech čtyřech univerzitách se podstatně liší, tudíž každé správní řízení vychází z jiného skutkového stavu věci, protože jím absolvovaný zahraniční studijní program je v daném řízení porovnáván se zásadně odlišným akreditovaným českým studijním programem. Dle obsahu žalobcovy žádosti byl jím absolvovaný zahraniční studijní program zaměřen na „studium obecného českého práva“, studium „nebylo zaměřeno na žádnou partikulární oblast práva, nejednalo se tedy o právní specializaci“. Dle žalobce nejsou na veřejných vysokých školách totožné dva studijní programy (bakalářské v oblasti práva), proto může dojít k tomu, že se zahraniční (bakalářský) studijní program bude podstatně lišit od konkrétního bakalářského studijního programu některé z uvedených veřejných vysokých škol a žádost bude jednou z nich zamítnuta, zatímco jinou veřejnou vysokou školou bude žádosti vyhověno a vzdělání uznáno. Tato žalobcova argumentace neobstojí, neboť účelem ustanovení § 48 odst. 2 a § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu je v zájmu právní jistoty předejít vydání dvou či více rozhodnutí v téže věci. V případě zamítavého rozhodnutí může účastník řízení podat žádost na jinou věcně příslušnou veřejnou vysokou školu a zahájit správní řízení, v němž bude jeho žádost posuzována v novém řízení. Na základě citovaných ustanovení umožňuje správní řád v souladu se zásadou právní jistoty zastavit již zahájené řízení, je-li v téže věci před jiným správním orgánem již zahájené řízení. Obdobná situace ve fázi odvolání odůvodňující zastavení řízení je upravena v § 90 odst. 4 správního řádu. Dle tohoto ustanovení odvolací správní orgán v zájmu hospodárnosti správní řízení zastaví, aniž by se musel zabývat všemi námitkami účastníka řízení a vypořádat se s nimi. K takové situaci v daném případě došlo, když žalovaný obdržel další odvolací spisy od tří dalších univerzit a byl seznámen s tím, že žalobce ve stejný den podal totožné žádosti na všechny věcně příslušné veřejné vysoké školy a byla na nich zahájena správní řízení. Žalovaný odkázal na § 8 odst. 1 správního řádu, podle kterého je dotčená osoba povinna správní orgány bezodkladně upozornit na skutečnost, že současně probíhá více postupů, které souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby. Odkázal rovněž na § 11 odst. 2 správního řádu, podle kterého se provede v takovém případě řízení u správního orgánu, u něhož byla podaná první žádost nebo který z moci úřední učinil úkon jako první. Dle žalovaného se ve všech zahájených správních řízeních jednalo o totožný předmět řízení, totožný důvod, totožného žadatele a přiznání totožného oprávnění (uznání zahraničního vzdělání za rovnocenné vzdělání absolventa bakalářského studijního programu v oboru „právo“). Existence tzv. překážky litispendence ve smyslu § 48 odst. 1 správního řádu, která vedla podle § 60 odst. 1 písm. e) správního řádu k zastavení řízení, byla jednoznačně prokázána. Žalovaný vycházel při rozhodování ze skutkového stavu věci, o němž neměl pochybnosti, proto postupoval podle § 90 odst. 5 správního řádu. V té souvislosti odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.6.2013, čj. 6 Ads 139/2012-58.
18. Závěrem žalovaný uvedl, že dne 3.8.2015 pod čj. MSMT-8257/2015-1 rozhodl o zrušení usnesení Masarykovy univerzity a vrácení věci k novému projednání. Řízení na Masarykově univerzitě jako jediné nebylo stiženo překážkou litispendence, neboť v době rozhodování o odvolání byla již pravomocně ukončena žalovaným řízení zahájená na Západočeské univerzitě (rozhodnutím ze dne 7.4.2015, čj. MSMT-8256/2015-1), Univerzitě Palackého (rozhodnutím ze dne 7.4.2015, čj. MSMT-7086/2015-1) a Karlově univerzitě (rozhodnutím ze dne 10.4.2015, čj. MSMT-8255/2015-1), a to rozhodnutími, jimiž byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzena prvostupňová rozhodnutí.
IV. Vyjádření účastníků při jednání soudu
19. O věci samé rozhodl soud po provedeném jednání, při němž setrvali účastníci na svých stanoviscích.
V. Posouzení věci krajským soudem Z čeho soud vycházel
20. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů, neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s.ř.s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
21. Žaloba není důvodná. Skutkový základ věci 22. Žalobce podal dne 12.1.2015 v souladu s § 89 a § 90 ZVŠ Západočeské univerzitě žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, které, jak uvedl v žádosti, získal studiem v akreditovaném oboru „právo“ na Moskevském institutu podnikatelství a práva (uvedena adresa v Moskvě), který je součástí vysokoškolského vzdělávacího systému Ruské federace, za což mu byl udělen diplom VBA 0573711 ze dne 25.9.2009, reg. č. 7129, který osvědčuje, že mu byl přiznán rozhodnutím Státní závěrečné komise titul „bakalář práva“. V žádosti je dále uvedeno, že studium probíhalo v prezenční formě a trvalo čtyři roky (2005 – 2009). Jednalo se o studium obecného českého práva, nebylo zaměřeno na žádnou partikulární oblast práva, nejednalo se tedy o právní specializaci. Studijní program nebyl v podstatných rysech odlišný od obsahově obdobného studijního program uskutečňovaného Právnickou fakultou Západočeské univerzity.
23. Obsahově totožné žádosti podal žalobce téhož dne 12.1.2015 na Univerzitu Karlovu, Masarykovu univerzitu a Univerzitu Palackého, jak je zřejmé z e-mailové komunikace mezi těmito univerzitami a kopií příslušných žádostí založených ve správním spise.
24. Všemi čtyřmi univerzitami byla řízení o jednotlivých žádostech zastavena podle § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu s odkazem na § 48 odst. 1 správního řádu pro překážku řízení zahájených o téže žádosti u jiného správního orgánu.
25. Žalobce podal proti prvostupňovému usnesení odvolání. V odvolání argumentoval obdobně jako v žalobě. Žalobce v odvolání namítal, že prvostupňové usnesení není úkonem oprávněné úřední osoby (článek III.), neobsahuje nic, z čeho by se dala dovodit existence jiného probíhajícího řízení (článek IV.), pokud byl pořízen nový podklad, nebyla žalobci dána možnost se s ním ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu seznámit (článek V.) a následně je uvedena rozsáhlá argumentace vůči totožnosti předmětu řízení (článek VI.), polemika se závěry „některých rozhodnutí správních soudů“, které žalobce shledává nesprávnými, a to i z důvodu, že odporují zavedené správní praxi (článek VII. a VIII.), s odkazem na § 48 odst. 1 správního řádu je uvedeno, aby bylo možné řízení z tam uvedeného důvodu zastavit, muselo by již v době zahájení řízení probíhat (existovat) řízení zahájené v totožné věci a z téhož důvodu, když v daném případě ze skutkového závěru prvostupňového usnesení nevyplývá, že by údajná řízení u jiných správních orgánů byla zahájena dříve (článek IX.).
26. Žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové usnesení, když dospěl k závěru, že „12.1.2015 byla zahájena správní řízení s totožným předmětem řízení a z téhož důvodu na čtyřech veřejných vysokých školách, což bránilo pokračovat v dalším řízení před těmito správními orgány.“ Právní hodnocení 27. Ještě než se soud začne zabývat jednotlivými žalobními body, předesílá, že žalobce v žalobě nesouhlasí a polemizuje se závěry učiněnými Krajským soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 15.5.2014, čj. 22 A 10/2013 – 114, jímž byla zamítnuta žaloba téhož žalobce proti rozhodnutí téhož žalovaného ze dne 25.7.2012, čj. MSMT-31538/2012-30/300, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Univerzity Palackého ze dne 28.4.2011 č.j. 109/2011, jímž byla zamítnuta žalobcova žádost o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace získaného v oboru Právo na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, resp. její organizační složce Mezinárodním institutu podnikatelství a práva, s.r.o. a řízení bylo žalovaným zastaveno pro překážku věci zahájené, když žalovaný v odvolacím řízení zjistil, že se žalobce se svými žádostmi obrátil nejen na Univerzitu Palackého, ale i na Západočeskou univerzitu, Univerzitu Kalovu a Masarykovu univerzitu, přičemž prvá z těchto žádostí byla podána u Západočeské univerzity. Kasační stížnost podanou proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25.2.2015, čj. 6 As 153/2014 – 108, jehož závěry žalovaný v žalobě rovněž zpochybňuje.
28. K závaznosti a aplikaci judikatury Nejvyššího správního soudu se tento soud mimo jiné vyslovil v rozsudku ze dne 11.12.2008, čj. 8As 31/2008-72, kde uvedl: „Jakkoliv v českém právním řádu nepůsobí rozsudky jako precedent ve smyslu závazné normy pro rozhodování v obdobných případech, odráží námitka stěžovatele určité nepochopení funkce judikatury. Přes nedostatek formální závaznosti má i v českém právním řádu rozhodovací činnost soudů význam překračující její závaznost v konkrétní rozhodované věci. Pokud by soudy předchozí judikaturu zcela ignorovaly, pak by se dostávaly do rozporu s hodnotami právní jistoty, předvídatelnosti práva a ochrany důvěry v konzistentní soudcovské rozhodování [srov. např. Kühn, Z., Bobek, M., Polčák, R. (eds.) Judikatura a právní argumentace. Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou, Praha, 2006, Auditorium, str. 113 an.]. Rozhodnutí vrcholných soudů, jakkoliv nemají precedenční účinky, je třeba respektovat v případech, kdy soud posuzuje skutkově i právně analogickou věc. Třebaže jde o rozhodnutí v jednotlivé konkrétní věci, zpravidla působí i jako interpretační vodítko při rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech.“ 29. V daném případě posuzuje zdejší krajský soud skutkově i právně analogickou věc, tj. zákonnost zastavení řízení o žádosti žalobce o uznání zahraničního vzdělání a kvalifikace Západočeskou univerzitou, za situace, kdy byly současně podány totožné žádosti ke třem dalším veřejným vysokým školám v České republice. Pro aplikaci konkrétních závěrů učiněných Krajským soudem v Ostravě a Nejvyšším správním soudem v obdobné výše citované věci, není rozhodné, že byly v daném případě žádosti podány v jeden den na čtyři veřejné vysoké školy a v tam posuzované věci byla v pořadí první žádost podána k Západočeské univerzitě a Krajský soud v Ostravě rozhodoval o zákonnosti zastavení řízení o žádosti následně podané k Univerzitě Palackého. Zdejší krajský soud se s dílčími závěry učiněnými v citovaných rozhodnutích Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu ztotožňuje a nemá důvod se od nich odchýlit.
30. Krajský soud dále uvádí, že vzhledem k obsáhlé argumentaci žalobce v žalobě vycházel při posouzení důvodnosti žaloby ze zásad plynoucích z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, který např. i v citovaném rozsudku ze dne 25.2.2015, čj. 6As 153/2014-108 uvedl, že „povinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Zejména u velmi obsáhlých podání by tento přístup vedl až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení.“ V nyní posuzované právní věci krajský soud zformuloval četné námitky uplatněné v rozsáhlé žalobě do čtyř žalobních bodů, ke kterým zaujal následující stanovisko. První žalobní bod 31. První žalobní bod není důvodný.
32. Podle § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Uvedené ustanovení správního řádu navazuje na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „listina“), podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
33. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že prvostupňový správní orgán postupoval po podání žádosti žalobcem dne 12.1.2015 v souladu s § 8 správního řádu, podle něhož správní orgány dbají vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně a souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby. Na to, že současně probíhá více takových postupů u různých správních orgánů nebo u jiných orgánů veřejné moci, je dotčená osoba povinna správní orgány bezodkladně upozornit (odst. 1). Správní orgány vzájemně spolupracují v zájmu dobré správy (odst. 2). Prvostupňový správní orgán v součinnosti s Univerzitou Karlovou, Masarykovou univerzitou a Univerzitou Palackého po podání žádosti žalobcem zjistil, že byly téhož dne 12.1.2015 podány k těmto správním orgánům žalobcem totožné žádosti. Na tuto skutečnost žalobce v žádosti neupozornil, jak předpokládá § 8 odst. 1 věta druhá správního řádu. Na základě uvedeného zjištění rozhodl prvostupňový správní orgán o zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu s odkazem na § 48 odst. 1 správního řádu, aniž by žalobce ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu s uvedenými podklady pro rozhodnutí seznámil.
34. Právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí se podle § 36 odst. 3 správního řádu vztahuje na „rozhodnutí ve věci“. Vzhledem ke smyslu a účelu tohoto ustanovení navazujícího na čl. 38 odst. 2 Listiny a vzhledem k charakteru procesních rozhodnutí se právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vztahuje jen k rozhodnutí o předmětu řízení. Dle názoru krajského soudu však má rozhodnutí o zastavení řízení vydané ve formě usnesení povahu „rozhodnutí ve věci“, neboť se jím řízení končí (viz Vedral, J., Správní řád, komentář, II. vydání, BOVA POLYGON, Praha 2012, s. 406). Pokud prvostupňový správní orgán neseznámil žalobce před vydáním rozhodnutí o zastavení řízení s podklady pro toto rozhodnutí, tzn. s e-mailovou komunikací se třemi dalšími veřejnými vysokými školami a s tím, že má k dispozici kopie téměř identických žádostí zaslaných na tyto veřejné vysoké školy, porušil § 36 odst. 3 správního řádu.
35. Následně bylo proto nutné ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. posoudit, zda mohlo mít toto porušení ustanovení o řízení před správním orgánem za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, tedy nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti žalobce.
36. V daném případě se nejednalo o situaci, kdy by nemožnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí, které by byly mimo dispozici žalobce jako účastníka řízení, znemožnila přizpůsobit jeho procesní obranu v daném řízení. Žalobce podal současně čtyři v podstatě totožné žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace ke čtyřem veřejným vysokým školám. Tuto skutečnost ve správním řízení ani nyní v soudním řízení nezpochybnil. Netvrdil, že současně čtyři shodné žádosti ke čtyřem veřejným vysokým školám nepodal. Naopak v žalobě argumentoval ve prospěch tohoto postupu, když zpochybňoval totožnost předmětu řízení v případě každé z těchto žádostí a neexistenci překážky zahájeného řízení, jak bude dále uvedeno. Obsah všech čtyř žádostí byl žalobci znám. Ve smyslu § 8 odst. 1 správního řádu v souvislosti s podanou žádostí žádnou z vysokých škol neupozornil, že současně podal i další žádosti, tedy, že probíhá více takových postupů u různých správních orgánů, přesto, že o této skutečnosti věděl. Žalobce rovněž věděl, resp. nezpochybňoval, že jeho čtyři žádosti ke čtyřem veřejným vysokým školám byly jím označeným adresátům doručeny. Jediné, co žalobci nebylo v této souvislosti známo, byla prezentační razítka příslušných vysokých škol na jednotlivých žádostech, tedy údaj o jejich přijetí příslušnou vysokou školou. Neznalost této skutečnosti a neznalost listin prokazujících komunikaci mezi čtyřmi oslovenými veřejnými vysokými školami nemohla žalobce zkrátit na jeho právu bránit se proti zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 48 odst. 1 správního řádu. Nemohla zvrátit závěr prvostupňového správního orgánu, resp. žalovaného, že zahájení řízení o uznání zahraničního vzdělání a kvalifikace téhož žadatele u dalších tří veřejných vysokých škol brání vedení řízení o uznání téhož zahraničního vzdělání a kvalifikace téhož žadatele u Západočeské univerzity. Skutkový stav, ze kterého prvostupňový správní orgán vycházel, vylučoval, že by žalobce mohl jakýmkoli svým stanoviskem učiněným po seznámení se s uvedenými podklady pro rozhodnutí tento závěr prvostupňového správního orgánu zvrátit. Krajský soud proto uzavírá, že jakkoli došlo k porušení práva žalobce na seznámení se s podklady rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu, nemohlo ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. toto porušení ustanovení o řízení mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
37. Krajský soud se ztotožňuje s žalobcem v tom, že porušení povinnosti umožnit účastníkovi seznámit se s podklady rozhodnutí před jeho vydáním je dle judikatury Nejvyššího správního soudu vždy takovou vadou, která může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Právě z tohoto důvodu soud, jak je výše uvedeno, posuzoval, zda v daném případě uvedená procesní vada mohla mít vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí, resp. napadeného rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že tomu tak v daném případě není. Odkazuje-li žalobce v souvislosti s porušením § 36 odst. 3 správního řádu na rozsudky Nejvyššího správního soudu, pak tento odkaz na žalobcem označené rozsudky Nejvyššího správního soudu není případný. V té souvislosti krajský soud cituje z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.2.2015, čj. 6As 153/2014-108, kde Nejvyšší správní soud k obdobné argumentaci žalobce uvedl: „Závěry vyslovené v označené judikatuře se vztahují k situaci, kdy buď na základě týchž skutkových zjištění byl nadřízeným soudem v řízení dle občanského soudního řádu vysloven jiný právní závěr, aniž by účastníkům byla dána možnost předložit nové, ve vztahu k takovému závěru relevantní důkazy, nebo tento závěr vycházel ze skutečností (resp. důkazů) s nimiž nebyl účastník seznámen, přitom tento postup měl vliv na výsledek rozhodnutí ve věci samé (event. byl dotčen výrok o nákladech řízení).“ Uvedené platí i pro judikaturu citovanou žalobcem v žalobě v této právní věci. Druhý žalobní bod 38. Druhý žalobní bod není důvodný.
39. Podle § 89 odst. 2 správního řádu odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
40. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom, že se žalovaný nevypořádal s námitkami týkajícími se vymezení předmětu řízení a s důkazními návrhy žalobce, zejména s námitkou nicotnosti prvostupňového usnesení, a dále v tom, že není řádně vypořádána námitka, že správní spis neobsahuje doklad o existenci jiného probíhajícího řízení, proto prvostupňové usnesení nemá oporu ve spisu. Obdobné námitky, které žalobce uplatnil v rozsáhlém odvolání, uplatnil i v nyní posuzované rozsáhlé žalobě. Proto krajský soud při posouzení, zda žalovaný v odvolacím řízení postupoval v intencích § 89 odst. 2 správního řádu, vycházel z již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.2.2015, čj. 6As 153/2014-108, a hodnotil, zda žalovaný napadené rozhodnutí řádně odůvodnil, zda přesvědčivě zdůvodnil svůj závěr o správnosti postupu prvostupňového správního orgánu, když zastavil řízení o žádosti žalobce pro překážku věci zahájené.
41. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí na odvolací námitky týkající se předmětu řízení a neexistence překážky věci zahájené reagoval tak, že prezentoval svůj názor na předmět řízení od žalobce odlišný. Žalobce v odvolání argumentoval rozsudkem Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 4951/2009 k § 83 odst. 1 občanského soudního řádu, proto žalovaný odůvodnil, že se výklad zastávaný žalobcem „týká pojmu upraveného jiným právním předpisem a v jiném řízení, netýká se správního řádu a správního řízení.“ Následně uvedl, v čem spatřuje překážku věci zahájené (viz strana 3 druhý odstavec zdola a strana 4 první, třetí a čtvrtý odstavec napadeného rozhodnutí). Protože žalobce v odvolání namítal porušení § 48 odst. 1 správního řádu, a zmiňoval konkrétní správní rozhodnutí, žalovaný zdůraznil, že se v případě těchto rozhodnutí jednalo o uznání zahraničního (ukrajinského) vzdělání a kvalifikace žalobce, kdy byla v pořadí první žádost podána k Západočeské univerzitě, a zmínil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.5.2014, čj. 22A 10/2013-104, ve kterém tento krajský soud nepřistoupil na argumentaci žalobce, že překážka řízení z důvodu odlišnosti skutkového stavu neexistuje, a naopak rozhodnutí žalovaného o zrušení napadeného rozhodnutí o zastavení řízení pro překážku věci zahájené potvrdil. Uvedl, že byla v této věci zamítnuta kasační stížnost žalobce rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25.2.2015, čj. 6As 153/2014-108. Na základě těchto rozhodnutí soudů ve správním soudnictví učinil žalovaný závěr: „Existence zahájeného a probíhajícího řízení v téže věci (tj. řízení o Žádosti Žadatele o uznání zahraničního (ruského) vysokoškolského vzdělání a kvalifikace doručené Univerzitě Karlově v Praze, Masarykově univerzitě a Univerzitě Palackého v Olomouci dne 12. ledna 2015 současně s podáním žádosti Univerzitě je však obecnou procesní překážkou ve smyslu § 48 odst. 1 správního řádu, která brání zahájení a vedení řízení v téže věci u jiného správního orgánu a tudíž nelze zahájit a vést řízení v době, kdy předchozí nebo současně probíhající řízení nejsou ještě pravomocně ukončena.“ Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný vycházel ze zjištění, že žalobce podal téhož dne 12.1.2015 ke čtyřem veřejným vysokým školám obsahově totožnou žádost o uznání svého zahraničního vzdělání a kvalifikace v České republice v bakalářském oboru právo, které získal na vysoké škole spadající pod školský systém Ruské federace, a v tom spatřoval žalovaný překážku věci zahájené. Žalovaný se tak implicitně vypořádal se základní odvolací námitkou žalobce, že v daném případě nemohla být důvodem pro zastavení řízení překážka věci zahájené. Vypořádal se tak i se související polemikou žalobce ohledně totožnosti předmětu všech čtyř řízení, a to tak, že bylo ve všech čtyřech žádostech shodně žádáno o uznání zahraničního bakalářského právnického vzdělání v České republice, a při tom vycházel z výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě a uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Krajský soud proto činí závěr, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné proto, že by se žalovaný nevypořádal s odvolacími námitkami týkajícími se překážky věci zahájené a vymezení předmětu řízení.
42. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalobce dále spatřuje v tom, že se žalovaný nevypořádal s důkazními návrhy žalobce a zejména s námitkou nicotnosti prvostupňového usnesení. K námitce ohledně nevypořádání se s důkazy krajský soud uvádí, že v odvolání žalobce nenavrhoval provedení žádných důkazů. Je pravdou, že se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s odvolací námitkou, že prvostupňové usnesení není úkonem oprávněné úřední osoby a z tohoto důvodu je nicotné, jak byla žalobcem uplatněna v článku III. odvolání. Žalovaný tím porušil § 68 odst. 3 správního řádu. Povinností odvolacího správního orgánu podle § 89 odst. 2 správního řádu je přezkoumat soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Pokud by žalovaný shledal nedostatek pravomoci prvostupňového správního orgánu k vydání prvostupňového usnesení, či by dokonce shledal toto rozhodnutí nicotným, bylo by jeho povinností postupovat podle § 77 odst. 1 správního řádu, podle něhož nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotnost z tohoto důvodu zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal. Žalovaný, který měl k dispozici prvostupňové usnesení podepsané v zastoupení rektorky prorektorkou pro studijní a pedagogickou činnost, nepochybně postupoval podle § 89 odst. 2 správního řádu, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl: „Ministerstvo napadené usnesení … a správní řízení, jež jeho vydání předcházelo, poté, co bylo odvolání podáno, přezkoumalo z hlediska zákonnosti (souladu s právními předpisy) a z hlediska správnosti, co do námitek uvedených v odvolání ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu, a došlo k závěru, že odvolání je nedůvodné.“ Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak zřejmé, že žalovaný nedostatek pravomoci prvostupňového správního orgánu ani důvod nicotnosti tohoto rozhodnutí neshledal a shledat ani nemohl z důvodů, které budou uvedeny dále v rámci třetího žalobního bodu. Soud proto dospěl k závěru, že toto porušení ustanovení o řízení nemohlo mít ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z důvodu tohoto procesního pochybení rovněž nelze označit napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
43. Nedůvodnou je rovněž námitka žalobce, že prvostupňové usnesení nemá oporu ve spisu, když správní spis neobsahuje doklad o existenci jiného probíhajícího řízení. Jak již bylo výše uvedeno, ve správním spise je založena e-mailová korespondence mezi Západočeskou univerzitou, Univerzitou Karlovou, Masarykovou univerzitou a Univerzitou Palackého týkající se zjištění, že byly téhož dne 12.1.2015 ke všem čtyřem jmenovaným veřejným vysokým školám podány žalobcem totožné žádosti. Součástí spisu jsou kopie žádostí doručených Univerzitě Karlově, Masarykovo univerzitě a Univerzitě Palackého, které byly jednotlivými vysokými školami zaslány Západočeské univerzitě.
44. Napadené rozhodnutí obsahuje ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu dostatečné informace o tom, jak se žalovaný vypořádal s odvolacími námitkami žalobce, není proto ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. důvod pro jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. „Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění napadeného rozhodnutí tak v daném případě nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost“, jak již bylo citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.2.2015, 6As 153/2014-108. Třetí žalobní bod 45. Třetí žalobní bod není důvodný.
46. Podle § 89 odst. 1 písm. b) ZVŠ na žádost absolventa zahraniční vysoké školy vydá osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice: v ostatních případech veřejná vysoká škola, která uskutečňuje obsahově obdobný studijní program. Podle § 90 odst. 1 ZVŠ ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace veřejnou vysokou školou rozhoduje rektor.
47. Podle § 10 odst. 1 věta prvá ZVŠ v čele veřejné vysoké školy je rektor; jedná a rozhoduje ve věcech školy, pokud zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 věty prvé tohoto ustanovení rektora zastupují v jím určeném rozsahu prorektoři. Článek 29 Statutu Západočeské univerzity (dále jen „Statut“) upravuje rozhodování, jednání a podepisování jménem Západočeské univerzity (uváděno je ZČU). Podle čl. 29 odst. 1 Statutu za ZČU rozhoduje, je oprávněn ke všem právním úkonům v souladu se zákonem a jedná navenek vůči třetím osobám: a) rektor ve všech věcech stanovených zákonem a tímto statutem, b) prorektoři v rozsahu rozhodnutí rektora. Podle čl. 29 odst. 3 Statutu podepisování jménem ZČU se děje tak, že k názvu ZČU, případně s uvedením jeho součásti, připojí spolu s otiskem razítka ZČU svůj podpis oprávněná osoba nebo tato osoba použije zaručený elektronický podpis podle zvláštního předpisu.
48. Rozhodnutím rektora č. 24R/2012 nazvaném „Zastupování rektora prorektory“ je podle § 10 odst. 4 ZVŠ a v souladu s čl. 29 odst. 1 písm. b) Statutu stanoven rozsah zastupování a podepisování jménem Západočeské univerzity. V bodě 2. rozhodnutí, kde je stanoven rozsah tohoto oprávnění pro prorektora pro studijní a pedagogickou činnost, je pod písmenem b) uvedeno: „podepisuje rozhodnutí podle § 90 odst. 1 zákona (rozhodování ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace).
49. Prvostupňové rozhodnutí je v hlavičce označeno „ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI“. Dle úvodní části usnesení rozhodla o žádosti žalobce „Západočeská univerzita v Plzni“. Po poučení následuje podpis, a to tak, že je tiskacím písmem uveden akademický titul, jméno a příjmení rektorky Západočeské univerzity a pod ním je uvedeno v.z. a následuje nečitelný podpis a tiskacím písmem je uveden akademický titul, jméno a příjmení prorektorky pro studijní a pedagogickou činnost. Z uvedeného je zřejmé, že prvostupňové usnesení bylo vydáno Západočeskou univerzitou, jak stanoví § 89 odst. 1 ZVŠ, a to na základě rozhodnutí rektora této vysoké školy, jak stanoví § 90 odst. 1 ZVŠ. V souladu s 90 odst. 1 ZVŠ a čl. 29 odst. 1 písm. b) Statutu a rozhodnutím rektora č. 24R/2012 bylo podepsáno prorektorkou pro studijní a pedagogickou činnost. Jedná se tak o rozhodnutí, které bylo vydáno v souladu s příslušnými právními předpisy a není proto důvodu zabývat se, jak to činí žalobce, oprávněnou úřední osobou či nedostatkem pravomoci k vydání prvostupňového usnesení, resp. žalobcem namítanou nicotností prvostupňového usnesení. Čtvrtý žalobní bod 50. Čtvrtý žalobní bod není důvodný.
51. Podle § 48 odst. 1 správního řádu zahájení řízení u některého správního orgánu brání tomu, aby o téže věci z téhož důvodu bylo zahájeno řízení u jiného správního orgánu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou. Podle § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže zjistí překážku řízení podle § 48 odst. 1.
52. Žalobce namítá nezákonnost zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu pro neexistenci překážky litispendence ve smyslu § 48 odst. 1 správního řádu, neboť řízení podle § 89 odst. 1 písm. b) ZVŠ, která byla zahájena současně u čtyř veřejných vysokých škol, nejsou vymezena tímtéž předmětem řízení, přičemž nesouhlasí se závěry učiněnými o této otázce Krajským soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 15.5.2014, čj. 22A 10/2013-114 a následně Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 25.2.2015, čj. 6As 153/2014-108. Žalobce uvádí argumenty, které dle jeho názoru svědčí o nesprávném posouzení této otázky uvedenými soudy. Krajský soud v této souvislosti připomíná, že závěry jmenovaných soudů v uvedených rozsudcích souvisí s posouzením v podstatě totožného skutkového stavu, kdy žalobce podal více žádostí o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace získaného na vysoké škole spadající pod školský systém Ukrajiny. Rozdíl byl pouze v tom, že žádosti nebyly podány současně, jako v daném případě, ale postupně, přičemž první byla podána k Západočeské univerzitě. V uvedených rozsudcích byla posuzována obdobná argumentace žalobce, jakou uplatnil i nyní v žalobě. S tam přijatými závěry se zdejší krajský soud ztotožňuje a nemá důvod se od nich odchýlit, když s argumenty žalobce nesouhlasí.
53. Uznání zahraničního vzdělání a kvalifikace je upraveno v § 89 odst. 1 písm. b) ZVŠ, kde je stanoveno, že na žádost absolventa zahraniční vysoké školy vydá osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice veřejná vysoká škola, která uskutečňuje obsahově obdobný studijní program. Smyslem této právní úpravy je umožnit absolventovi zahraniční vysoké školy uznání jeho vzdělání a kvalifikace v České republice, aby tak měl stejný přístup k zaměstnání jako absolvent, který dosáhl srovnatelného vysokoškolského vzdělání v České republice. Podstatné je, že existuje pouze jedno veřejné subjektivní právo na uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice. Toto veřejné subjektivní právo žadatel uskutečňuje cestou podání žádosti k některé z veřejných vysokých škol v České republice. Smysl uvedené právní úpravy je naplněn uznáním zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace u jedné veřejné vysoké školy v České republice. Obdobně je tomu při absolvování jedné z veřejných vysokých škol v České republice, kdy absolventi určitého oboru jedné veřejné vysoké školy v České republice mají rovné postavení jako absolventi stejného oboru na jiné veřejné vysoké škole v České republice, tedy rovné postavení pokud jde o získání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice. Z toho plyne, že není možné podat současně žádosti na čtyřech veřejných vysokých školách a domáhat se věcného projednání všech čtyř žádostí a že totéž zahraniční vzdělání nelze téže osobě uznat vícekrát.
54. Podle § 90 odst. 5 ZVŠ zjistí-li veřejná vysoká škola nebo podle § 89 odst. 2 ministerstvo, že jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné, žádost o uznání zamítne. V žalobě žalobce zpochybňuje argumentaci Krajského soudu v Ostravě v rozsudku ze dne 15.5.2014, čj. 22A 10/2013-114, který totožnost předmětu řízení spatřoval ve srovnání tzv. „hrubých rysů“ dvou studijních programů. Nejvyšší správní soud k tomu v citovaném rozsudku ze dne 25.2.2015, čj. 6As 153/2014-108, v té souvislosti zdůraznil, že „pro rozhodnou otázku – totožnost předmětu řízení (řízení o žádosti o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace) – je podstatné, že ze smyslu a účelu plyne, k čemu institut uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace slouží, co má být výsledkem kladného rozhodnutí o žádosti, a že konkrétní zahraniční vzdělání lze uznat pouze jednou (což je v posuzované věci nesporné). Na základě čeho a jakým způsobem správní orgány při posuzování žádosti samé rozhodují, není relevantní. Argumentace krajského soudu vztahující se k otázce srovnávání jednotlivých studijních programů v hrubých rysech reaguje na žalobní námitky, za klíčové označující porovnávání studijního programu školy zahraniční a té, u které se podává žádost. Ve vztahu k otázce litispendence jde o tzv. obiter dictum napadeného rozhodnutí.“ Nejvyšší správní soud k odmítavé argumentaci takového srovnání žalobcem v citovaném rozsudku dále uvedl, že Krajský soud v Ostravě vycházel z § 90 odst. 5 ZVŠ, z něhož vyplývá, že žádost lze zamítnout pouze tehdy, pokud jsou studijní programy odlišné v podstatných rysech, což odpovídá pojmu „hrubé rysy“, jenž použil krajský soud ve své argumentaci. Dle Nejvyššího správního soudu: „Na tom nemění nic ani skutečnost, že jako podklad pro srovnání používá veřejná vysoká škola svůj vlastní studijní program. Výsledek řízení však musí být u každé veřejné vysoké školy, uskutečňující obdobný studijní program v České republice, vždy stejný, neboť jde o srovnání se standardem požadovaným pro akreditaci studijního programu v České republice, zamítnutí žádosti proto připadá v úvahu při zjištění podstatných rozdílů osvědčených vysokoškolskou kvalifikací zahraniční oproti požadavkům na získání takové kvalifikace v České republice.“ Žalobce v žalobě nesouhlasí ani s touto argumentací Nejvyššího správního soudu. Krajský soud proto v souvislosti s vypořádáním obdobných námitek nyní v žalobě uvádí, že je podstatné, jak opakovaně zdůraznil Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku, že otázka způsobu srovnávání jednotlivých studijních programů „je předmětem případného soudního řízení, v němž by bylo napadáno rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti, nikoliv v předmětné věci, kde je přezkoumáváno procesní rozhodnutí založené na existenci překážky řízení. Jestliže krajský soud tímto způsobem vypořádal námitky v žalobě vznesené a neztotožnil se s nimi, nelze v tom spatřovat „překvapivost“ rozsudku.“ 55. Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku ze dne 25.2.2015, čj. 6As 153/2014- 108 rovněž zabýval námitkou žalobce týkající se údajné ustálené praxe správních orgánů při uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, aniž by dělal jakékoliv závěry o tom, zda taková praxe existuje či nikoliv, a uvedl: „I kdyby se vycházelo z premisy, že praxe srovnávání jednotlivých studijních programů v podrobnostech (rozhoduje-li o žádosti veřejná vysoká škola…) existuje, nemohlo tím být založeno legitimní očekávání ohledně možnosti řízení zastavit, pokud je žádost podána současně u několika správních orgánů. Jak bylo již nastíněno, pro posuzovanou otázku existence (či neexistence) překážky litispendence totiž není podstatné, jak konkrétně probíhá proces uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a na základě čeho správní orgán rozhoduje, ale podstatné je, co je předmětem řízení. Za předmět řízení pak nelze považovat způsob, jakým správní orgány rozhodují. Předmětem řízení je obsah žádosti, resp. výsledek, kterého se žadatel domáhá, tedy co je v řízení sledováno. Totožnost předmětu řízení pak zakládá skutečnost, že v řízení má být obecně uznáno, jestli je konkrétní zahraniční vzdělání (kvalifikace) rovnocenné obdobným studijním programům uskutečňovaným na území České republiky. Zkráceně řečeno, předmětem řízení je v daném případě vždy uznání konkrétního vzdělání stěžovatele. Pokud žalovaný a krajský soud shodně tvrdí, že totéž zahraniční vzdělání nelze téže osobě uznat vícekrát, tudíž nemůže o žádosti o uznání téhož zahraničního studia běžet více řízení zároveň, musí jim zdejší soud přisvědčit.“ K tomu krajský soud k této žalobní námitce uzavírá, že bylo o žádosti žalobce rozhodnuto procesně, řízení bylo zastaveno pro překážku věci zahájené, překážku litispendence. Soudem je posuzována zákonnost rozhodnutí o zastavení řízení, nikoli otázka ustálené praxe správních orgánů při rozhodování o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a praxe v České republice, která nesouvisí s posouzením existence či neexistence překážky litispendence, ale může mít vliv na meritorní posouzení žádosti, resp. na zákonnost rozhodnutí o zamítnutí žádosti.
56. Jak již bylo uvedeno, žadatel nemůže podat žádost o uznání zahraničního vzdělání a kvalifikace v České republice u několika veřejných vysokých škol současně. Pokud však by byla jedna jeho žádost příslušnou veřejnou vysokou školou zamítnuta, nebrání mu překážka věci rozhodnuté, aby postupně podal žádosti u dalších veřejných vysokých škol. Překážka věci rozhodnuté nastává až kladným rozhodnutím o žádosti. Obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.10.2008, čj. 6As 12/2008–73, dle kterého „správní řád zakládá překážku řízení pouze v případě, že právo již bylo přiznáno nebo povinnost uložena (v totožné věci); pokud byla žádost (návrh) účastníka řízení zamítnuta, nejedná se o rozhodnutí, kterým by právo „bylo přiznáno“. Správní řád dokonce v ust. § 101 písm. b) výslovně předvídá vedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí, pokud bude vyhověno žádosti, která byla dříve zamítnuta. Překážka věci rozhodnuté je tedy ve správním řízení formulována poměrně úzce.“ Tyto závěry jsou akceptovány také odbornou veřejností, která uznává, že „ne každé pravomocné rozhodnutí má ovšem účinky překážky věci pravomocně rozhodnuté. Takovou překážku netvoří např. rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přiznání nějakého práva“ (VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. 2. vyd. Praha: RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2012. 1448 s. ISBN 978-80-7273-166-4. S. 502).“ Žalobce tak nebyl zastavením daného řízení zkrácen na svém veřejném subjektivním právu žádat o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, když bylo jedno ze čtyř řízení o žádosti současně podané s dalšími třemi žádostmi ke čtyřem veřejným vysokým školám zastaveno. Napadené rozhodnutí, kterým bylo prvostupňové usnesení potvrzeno, proto neshledal krajský soud nezákonným.
57. Žalobce dále namítal, že nebylo možné řízení zastavit za situace, kdy byly podány všechny čtyři žádosti téhož dne 12.1.2015. Dle žalobce musí již v době zahájení řízení probíhat (existovat) řízení zahájené v totožné věci a z téhož důvodu. Správní orgány neuvádí, že by byla údajná další řízení zahájena dříve, což je nutná podmínka pro aplikaci § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu.
58. Soud se proto následně zabýval otázkou, zda došlo či nedošlo zastavením řízení u Západočeské univerzity k porušení veřejného subjektivního práva žalobce, aby jedna ze čtyř současně podaných žádostí ke čtyřem veřejným vysokým školám byla projednána věcně. Součástí správního spisu je rozhodnutí žalovaného ze dne 3.8.2015, čj. MSMT-8257/2015-1, s jehož obsahem soud při jednání žalobce formálně seznámil, vědom si, že je žalobci jeho obsah znám, neboť mu bylo doručeno. Uvedeným rozhodnutím žalovaného bylo zrušeno usnesení Masarykovy univerzity ze dne 13.1.2015, čj. MU-IS/2291/2015/190616/RMU-2, kterým bylo podle § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu zastaveno Masarykovou univerzitou řízení o žádosti žalobce o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice podané 12.1.2015. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že žalovaný vzhledem k tomu, že byly všechny čtyři žádosti ke čtyřem veřejným vysokým školám podány týž den 12.1.2015, aniž by na příslušném prezentačním razítku byl uveden čas doručení každé z nich, postupoval při posouzení překážky věci zahájené dle časového pořadí, v jakém mu byla doručena odvolání proti jednotlivým prvostupňovým usnesením o zastavení řízení s tím, že tři usnesení potvrdil a v pořadí čtvrté (usnesení Masarykovy univerzity) zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení.
59. Žalovaný rozhodnutím ze dne 30.3.2015, čj. MSMT-7086/2015, které nabylo právní moci 7.4.2015, potvrdil usnesení Univerzity Palackého ze dne 26.1.2015, čj. UPOL- 8929/9410. Rozhodnutím ze dne 30.3.2015, čj. MSMT-8256/2015, které nabylo právní moci 7.4.2015, potvrdil usnesení Západočeské univerzity ze dne 30.1.2015, čj. ZCU 000763/2015. Rozhodnutím ze dne 3.4.2015, čj. MSMT-8255/2015-1, které nabylo právní moci dnem 10.4.2015, potvrdil usnesení Univerzity Karlovy ze dne 3.2.2015, čj. UKRUK-299/15/DV- Ha. Nabytím právní moci uvedených prvních tří rozhodnutí žalovaného byla řízení o žádostech zastavena. Tím byla pro řízení o žádosti žalobce podané 12.1.2015 u Masarykovy univerzity odstraněna překážka současně zahájených dalších tří správních řízení (viz § 48 odst. 1 správního řádu) s tím, že o žádosti žalobce v České republice bude rozhodnuto touto veřejnou vysokou školou. Na základě tohoto zjištění dospěl krajský soud k závěru, že k porušení veřejného subjektivního práva žalobce na projednání jeho žádosti zastavením řízení u Západočeské univerzity nedošlo.
60. Pro posouzení překážky zahájeného řízení o téže věci z téhož důvodu u jiného správního orgánu, která brání vedení řízení, mě být, jak namítá žalobce, ve smyslu § 48 odst. 1 správního řádu podstatný okamžik podání žádosti u jednotlivých veřejných vysokých škol. Žalobce podal žádosti poštou a všechny čtyři byly doručeny příslušné vysoké škole dne 12.1.2015. Na prezentačních razítkách jednotlivých vysokých škol je uvedeno pouze datum, nikoliv čas, kdy byla žádost doručena. Nelze proto posoudit, v jakém pořadí byly jednotlivé žádosti podány. Jistě by bylo vhodné, aby měly veřejné vysoké školy jako správní orgány časové razítko, jak je tomu např. u soudu, kde by byl uveden nejen den, ale i čas podání, a to pro přehlednost čas vyjádřený nejen hodinou, ale i minutami. Žalovaný proto rozhodoval za situace, kdy bylo nutno chránit veřejné subjektivní právo žalobce na to, aby jedna ze čtyř žádostí byla věcně projednána a při tom mu byly předloženy správní spisy, které obsahovaly pouze den doručení příslušné žádosti a nebylo tak možné stanovit nějaké kritérium pro časové rozlišení posloupnosti jejich podání. Žalovaný na místo, aby prováděl rozsáhlé dokazování ohledně pořadí, ve kterém byly žádosti podány a řízení zahájena, zvolil kritérium naprosto logické a hospodárné pro stanovení té veřejné vysoké školy, která o žádosti žalobce věcně rozhodne, a to kritérium pořadí, ve kterém k němu byla doručena jednotlivá odvolání proti prvostupňovým usnesením. Na základě uvedeného postupu nebyl žalobce zastavením řízení u Západočeské univerzity, jehož zákonnost nyní soud posuzuje, zkrácen na svém veřejném subjektivním právu, aby byla jedna z jeho žádostí věcně projednána. Závěr 61. Žalobu soud shledal nedůvodnou, proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
VI. Náklady řízení
62. Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému v souvislosti s řízením náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.