57 A 84/2015 - 90

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobce: R. I., nar. ..., státní příslušnost Ruská federace, v České republice bytem U K. 916/9, K. V., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4.6.2015, čj. MV- 76415-5/SO-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 4.6.2015, čj. MV- 76415-5/SO-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 31.3.2015, čj. OAM-1251-15/TP-2015 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost o povolení k trvalému pobytu podaná žalobcem dne 26.1.2015 podle § 68 zákona o pobytu cizinců. Usnesením zdejšího krajského soudu ze dne 7.8.2015, čj. 57A 84/2015-27, nebyl žalobě přiznán odkladný účinek. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31.5.2016, čj. 57A 84/2015-48 (dále jen „zrušený rozsudek krajského soudu“), kterým byla žaloba zamítnuta, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2016, čj. 4Azs 169/2016-46 (dále jen „zrušovací rozsudek Nejvyššího správního soudu“). Ve zrušeném rozsudku krajský soud uvedl, že námitka formulovaná žalobcem v žalobě tak, že „v řízení byla zvlášť závažným způsobem porušena ustanovení o řízení před správním orgánem, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, že došlo k porušení § 3 správního řádu, když správní orgány obou stupňů nevycházely ze spolehlivě zjištěného stavu věci, což mělo za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, že bylo porušeno ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť napadené rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno, zejména ve vztahu k jeho přiměřenosti do rodinného a soukromého života žalobce a tím byl porušen i § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť správní orgány obou stupňů nedbaly oprávněných zájmů žalobce a jimi přijaté řešení neodpovídalo okolnostem případu,“ je prostým výčtem porušení právních předpisů bez uvedení toho, v čem konkrétně se správní orgány dopustily pochybení a jakým způsobem mělo v důsledku toho dojít ke krácení na právech žalobce. Tuto námitku proto soud nepokládal za řádně formulovaný žalobní bod, který by byl způsobilý bližšího soudního přezkumu a odkázal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20.12.2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, publikované pod č. 835/1996 Sb. NSS – všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zde citovaná jsou dostupná na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku přisvědčil tvrzení žalobce (stěžovatele), že krajský soud nevypořádal žalobní námitku o zásahu do jeho soukromého a rodinného života s tím, že ji považuje za nekonkrétní a proto nezpůsobilou soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu žaloby, že stěžovatel sice v rámci žalobních námitek nevysvětlil konkrétní podobu tohoto zásahu, vysvětlil ji však v návrhu na přiznání odkladného účinku, který podal současně s žalobou. Uvedl, že jeho rodina tj. manželka a dvě děti, mají v České republice veškeré zázemí. Synové navštěvují školu v Karlových Varech a stěžovatel provozuje fungující obchodní společnost. V důsledku realizace správního rozhodnutí podle stěžovatele dojde k nucenému odloučení od rodiny popř. k přemístění rodiny a k faktické ztrátě kontroly nad jeho společností (stěžovatel sice v návrhu na přiznání odkladného účinku, který je součástí žaloby, poukázal na správní rozhodnutí, kterým mu nebyl prodloužen dlouhodobý pobyt, nicméně z kontextu je zřejmé, že měl na mysli rozhodnutí žalovaného v nyní posuzované věci). Nejvyšší správní soud se proto neztotožnil se závěrem krajského soudu, že uvedená žalobní námitka není způsobilá soudního přezkumu a rozsudek krajského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.1.2006, čj. 2 Afs 100/2005- 106). Dále Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku uvedl, že uvedená nepřezkoumatelnost zatěžuje rozsudek krajského soudu pouze částečně, proto mohl přezkoumat závěry krajského soudu k nepřetržitosti a délce pobytu žalobce na území České republiky ve smyslu § 68 zákona o pobytu cizinců, což také učinil, jak bude dále uvedeno. II. Důvody žaloby Žalobce obecně namítal, že v řízení byla zvlášť závažným způsobem porušena ustanovení o řízení před správním orgánem. Tato pochybení byla takové intenzity, že sama o sobě byla způsobilá přivodit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí označil žalobce za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Správní orgány obou stupňů při posuzování žádosti žalobce nevycházely ze spolehlivě zjištěného stavu věci, což mělo za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Porušeno bylo i ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť napadené rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno, zejména ve vztahu k jeho přiměřenosti do rodinného a soukromého života žalobce. Toto pochybení implikovalo rovněž porušení § 2 odst. 3 a odst. 4 správního řádu, neboť správní orgány obou stupňů nedbaly oprávněných zájmů žalobce a jimi přijaté řešení neodpovídalo okolnostem případu. Konkrétně pak žalobce tvrdil, že bylo porušeno ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu, které definuje požadavky na obsah výrokové části správního rozhodnutí ohledně označení účastníků řízení, a § 18 odst. 2 správního, kde je uvedeno, jaké údaje musí být pro identifikaci fyzické osoby uvedeny. Žalovaná neidentifikovala žalobce v napadeném rozhodnutí v souladu s těmito ustanoveními správního řádu, když opomenula uvedení adresy trvalého bydliště. Výroková část tedy neodpovídala závazným ustanovením správního řádu a s ohledem na nedostatečnou individualizaci žalobce je napadené rozhodnutí nezákonné. Za stěžejní žalobní námitku žalobce označil porušení § 51 odst. 1 správního řádu, neboť dle žalobce byla základním a jediným důkazem, ze kterého správní orgány obou stupňů vycházely kopie pasu žalobce, která byla jako důkazní prostředek nepoužitelná. Dle kopie pasu správní orgány dovozovaly nepřítomnost žalobce na území. Kopie pasu však byla pořízena v přímém rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „zákon o ochraně osobní údajů“). S odkazem na § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů žalobce namítal, že nedal souhlas s pořízením kopie cestovního dokladu a správní orgány tak neměly právo kopii tohoto dokladu pořídit, stejně jako neměly právo ji přechovávat, což je zjevné ze správního spisu, kde zcela absentuje souhlas s pořízením kopie. Správní orgány obou stupňů porušily zákaz pořizovat a uchovávat kopie cestovního dokladu bez souhlasu daného subjektu, kterému byl cestovní doklad vydán, tak jak ho předvídá zákon o ochraně osobních údajů. Správní orgány obou stupňů také neměly právo kopii jakkoliv zpracovávat, proto byl důkaz tímto dokladem očividně nepřípustný. V rámci řízení tedy nebyla ani zdaleka prokázána skutečnost, že by žalobce nesplnil podmínky pro vydání povolení k pobytu. Žalobce rovněž namítal, že správní orgány obou stupňů zcela protiprávně nakládaly s právními pojmy definovanými v zákoně o pobytu cizinců, což mělo vliv na nesprávné posouzení otázky celkové započitatelné doby pobytu na území. Správní orgány obou stupňů zcela nesprávně směšovaly pojmy nepřetržitost pobytu na území a dobu započitatelnou do doby pěti let pobytu na území. Z textace napadeného rozhodnutí je zjevné, že žalovaná shledávala nesplnění zákonné podmínky § 68 zákona o pobytu cizinců ve skutečnosti, že jednotlivá období pobytu cizince mimo území přesáhla 10 měsíců. Dle znění zákonného ustanovení neplatí, že cizinec nesplňuje podmínky pro vydání povolení k pobytu, pokud období jeho nepřítomnosti na území přesáhlo 10 měsíců, ale platí, že se tato období do doby nepřetržitého pobytu na území nezapočítávají. I pokud by se vycházelo z přechodových razítek tak jak byly, správní orgány obou stupňů nezjistily správně skutkový stav věci. Správní orgány totiž vycházely nesprávně ze závěru, že pokud jednotlivá období přesáhla dobu 10 měsíců, nebyla splněna zákonná podmínka pro vydání povolení k pobytu. To však byla zcela nesprávná aplikace zákonného ustanovení, neboť platilo, že doba pobytu cizince mimo území, pokud ve svém souhrnu přesáhla 10 měsíců, se do doby pobytu nezapočítala. Neznamená to však automaticky, že pobyt nebyl nepřetržitý. Cizinec, který pobýval na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu deset let, a není možné mu třeba i dva roky započítat do této doby, stále pobýval na území 8 let a to nepřetržitě, i pokud se dva roky nezapočítaly, a tudíž splňoval podmínky předchozího pětiletého pobytu na území. Správní orgány obou stupňů v řízení nesprávně směšovaly dobu, kterou nelze započítat do doby pětiletého pobytu s otázkou nepřetržitosti tohoto pobytu, což vedlo k nesprávně zjištěnému stavu věci a mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V případě žalobce tak byla splněna zákonná podmínka pro vydání povolení k trvalému pobytu již na základě skutečnosti, že v rozhodném období pobýval na území nepřetržitě, přičemž období jeho nepřítomnosti, i kdyby překročilo dobu 10 měsíců, která nebyla započitatelná, což však žalobce odmítl, nadále splňoval podmínku nepřetržitosti pobytu, a tudíž měl nárok na vydání povolení k pobytu. Správní orgány tedy nesprávně nevycházely z doby pobytu žalobce na území. I kdyby správní orgány nezapočítávaly do doby 5 let nepřetržitého pobytu dobu, po kterou se žalobce zdržoval mimo území, stále trvala nepřetržitost pobytu, která nebyla přerušena, a tudíž je nezbytné započítat celé období pobytu na území mimo onu vypočtenou dobu, kdy však žalobce stále splňoval podmínky 5 let nepřetržitého pobytu na území. Správní orgány však s touto dobou nepočítaly, nijak ji nezjišťovaly, a tudíž vycházely z nesprávně zjištěného stavu věci. Dále žalobce namítal, že správní orgány neprovedly jím navržené doplnění dokazování, a to aniž by svůj postup přezkoumatelně odůvodnily. Tento krok správních orgánů měl vliv na zjištěný stav věci a zákonnost rozhodnutí ve věci. Ačkoliv nebyly správní orgány vázány návrhy účastníků řízení, měly provést důkazy nezbytné ke zjištění skutečného stavu věci. Pokud navržené důkazy neprovedly, byly povinny svůj postup náležitě zdůvodnit. Správní orgány zatížily rozhodnutí nepřezkoumatelností, neboť ačkoliv žalobce navrhoval doplnění dokazování, nebylo k němu ze strany správních orgánů přistoupeno, přičemž správní orgány tento svůj krok ani řádně neodůvodnily. Dle žalobce správní orgány nedbaly na přiměřenost rozhodnutí ve věci, neposuzovaly otázku zásahu do soukromého a rodinného života, což mělo rovněž za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce žil na území České republiky již dlouhou dobu, po celou dobu legálně na základě povolení k pobytu. Nikdy neměl problémy se zákonem, dodržoval platné právní předpisy. Tyto skutečnosti by měly být správními orgány v rámci daného řízení adekvátně hodnoceny. III. Vyjádření žalované k žalobě Žalovaná trvala na zákonnosti a správnosti prvostupňového a napadeného rozhodnutí. Odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce nepřiměřenosti poukázala na ustanovení § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, kde není stanovena podmínka přiměřenosti rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do soukromého a rodinného života cizince, proto se žalovaná v daném případě touto podmínkou nezabývala. IV. Vyjádření účastníků při jednání soudu O věci samé rozhodl soud k návrhu žalobce poprvé i podruhé po provedeném jednání, kterého se vždy zúčastnil zástupce žalobce. Žalovaná svoji neúčast v obou případech omluvila a souhlasila, aby soud jednal bez její přítomnosti. Soud tedy jednal ve smyslu § 49 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) bez přítomnosti žalované. Vycházel přitom z obsahu soudního spisu a správního spisu. Při prvním jednání setrval zástupce žalobce na argumentaci z žaloby. Dále pak namítal, že doba nepřetržitého pobytu žalobce na území neměla být posuzována zpětně ke dni podání žádosti, ale zpětně ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí. Uvedené tvrzení žalobce považoval soud za nový žalobní bod, kterým byla žaloba rozšířena po lhůtě pro podání žaloby, proto se jím nezabýval (§ 71 odst. 2 a § 72 odst. 1 s.ř.s.). Při druhém jednání zástupce žalobce znovu namítal, že žalovaná vykládá nesprávně ustanovení § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, když dobu pobytu žadatele o trvalý pobyt na území České republiky počítá od podání žádosti. Dle zástupce žalobce je nutno dobu nepřetržitého pobytu počítat od rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. V té souvislosti odkázal zástupce žalobce na rozsudek zdejšího krajského soudu ze dne 10.2.2016, čj. 30A 155/2014-52. V. Posouzení věci krajským soudem Z čeho soud vycházel Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 s.ř.s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů, neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s.ř.s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V tomto novém řízení soud rozhodoval podle § 110 odst. 4 s.ř.s. vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu ve zrušujícím rozsudku. Žaloba není důvodná. Skutkový základ věci Žalobce podal dne 26.1.2015 žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Z materiálů cizinecké evidence bylo zjištěno, že žalobce pobýval na území České republiky nejprve na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem „výkonný manažer - účast v právnické osobě“ s platností od 13.7.2009 do 12.11.2009. Dále na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „výkonný manažer - účast v právnické osobě“ splatností od 13.11.2009 do 12.11.2011. Od 13.11.2011 pobýval na území v souladu s § 47 odstavec 2 zákona o pobytu cizinců, neboť dne 24.10.2011 podal žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „podnikání - účast v právnické osobě“, o které bylo pravomocně rozhodnuto dne 2.3.2015. Dne 4.2.2015 podal žalobce žádost o vízum nad 90 dní za účelem strpění pobytu dle zákona o pobytu cizinců, které mu bylo uděleno s platností od 4.3.2015 do 30.8.2015. Dle otisků razítek s daty výstupu a vstupu na území České republiky vyznačených v cestovním pase žalobce č. 715468995 platného od 13.7.2011 do 13.7.2021 žalobce pobýval v rozhodné době pěti let před podáním žádosti (tj. od 26.1.2010 do 26. 1. 2015) mimo území České republiky po dobu 434 dnů, tj. více než 14 měsíců. Žalobce byl v souladu s § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) vyzván k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Ve výzvě byl informován, že v průběhu 5 let bezprostředně předcházejících žádosti byla narušena nepřetržitost jeho pobytu a pokud pobýval mimo území České republiky ze závažných důvodů, aby v souladu s § 52 správního řádu označit důkazy na podporu takového tvrzení. Po seznámení se s podklady rozhodnutí dne 18.2.2015 žalobce ve vyjádření doručeném dne 26.2.2015 namítal, že ve spisovém materiálu není obsažen záznam o nepřítomnosti žalobce na území, ze kterého by mohl žalobce dobu nepřítomnosti na území dovodit a případně ji vyvracet. Z tohoto důvodu považoval žalobce výzvu k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí za předčasnou a obsah spisového materiálu za nedostatečný, když zejména neobsahuje údajnou dobu pobytu žadatele mimo území ČR. Právní zástupce žadatele trval na tom, aby správní orgán do spisu doplnil záznam obsahující konkrétní délky nepřítomnosti žadatele na území ČR a až poté ho vyzval k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, případně provedl výslech žadatele. Prvostupňovým rozhodnutím byla žádost žalobce zamítnuta podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců pro nesplnění podmínky stanovené v § 68 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, když dle záznamů v cestovním dokladu žalobce doba jeho nepřítomnosti na území České republiky přesahuje v souhrnu období 10 měsíců a činí 434 dnů, tj. více než 14 měsíců, přičemž jednotlivé doby nepřítomnosti žalobce na území České republiky jsou v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedeny datem od do a počtem dnů a v souhrnu činí 434 dnů. Žalovaný odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že žalobce ani v odvolání neuvedl ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu konkrétní důvody stanovené v § 68 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, pro které nemohl být přítomen na území České republiky, popř. které doby nepřítomnosti na území uvedené v prvostupňovém rozhodnutí neodpovídají skutečnosti. Právní hodnocení A. Nedůvodnou je námitka žalobce, že žalovaná v napadeném rozhodnutí neidentifikovala žalobce v souladu s § 68 odst. 2 a § 18 odst. 2 správního řádu, když opomenula uvedení adresy trvalého bydliště žalobce. V ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu je krom jiného uvedeno, že se ve výrokové části rozhodnutí uvede označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2). V § 18 odst. 2 správního řádu jsou upraveny náležitosti protokolu. Podle tohoto ustanovení je nutno do protokolu krom jiného uvést údaje umožňující identifikaci přítomných osob. Údaji umožňujícími identifikaci fyzické osoby se podle tohoto ustanovení rozumějí jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jiný údaj podle zvláštního zákona. V § 18 odst. 2 větě druhé správního řádu je stanoveno, jaké údaje je nutné uvést ohledně fyzické osoby do protokolu, resp. podle § 68 odst. 2 správního řádu do výroku rozhodnutí, aby byla umožněna identifikace fyzické osoby. Je-li zde jako údaj nutný k identifikaci fyzické osoby uvedeno trvalé bydliště, pak se jedná o součást demonstrativního výčtu náležitostí protokolu, resp. údajů umožňujících identifikaci konkrétní fyzické osoby, jejichž cílem je nezaměnitelná identifikace konkrétní fyzické osoby. Ve výroku napadeného rozhodnutí je žalobce označen jménem a příjmením, datem narození, je uvedeno státní občanství a dále je uvedeno „adresou místa pobytu K. V., U K. 916/9.“ Uvedena je i přesná identifikace právního zástupce žalobce, advokáta, který žalobce zastupoval ve správním řízení a zastupuje jej i v řízení soudním. Stejné údaje jsou ohledně žalobce a jeho zástupce uvedeny i v prvostupňovém rozhodnutí. Dle názoru soudu je z údajů uvedených ve výroku napadeného rozhodnutí i z údajů uvedených v úvodu prvostupňového rozhodnutí zcela zřejmá a nezaměnitelná identifikace žalobce. Žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí podal blanketní odvolání ze dne 3.4.2015, doplněné podáním ze dne 15.4.2015, ve kterých je označen toliko jménem, příjmením a datem narození. Není zde uvedeno žádné bydliště žalobce, tedy ani jeho trvalé bydliště. V žalobě je žalobce označen shodně jako v obou rozhodnutích správních orgánů „bytem v ČR U K. 916/9, K. V.“ Pokud žalobce v žalobě namítá, že neuvedení jeho trvalého bydliště ve výroku napadeného rozhodnutí činí toto rozhodnutí nezákonným, pak je vzhledem k uvedenému nutno učinit závěr, že je tato námitka účelová. Je-li ve výroku napadeného rozhodnutí kromě jiných údajů o žalobci uvedena adresa jeho pobytu v České republice a není uvedeno trvalé bydliště žalobce, není tím znemožněna správná identifikace žalobce a napadené rozhodnutí není z tohoto důvodu nezákonné. Není proto správné tvrzení žalobce, že „výroková část napadeného rozhodnutí neodpovídá závazným ustanovením správního řádu a s ohledem na nedostatečnou individualizaci žalobce je napadené rozhodnutí nezákonné.“ B. Nedůvodnou je námitka označená žalobcem za stěžejní, a to námitka nesprávně provedeného dokazování a porušení § 51 odst. 1 správního řádu, neboť dle žalobce byla základním a jediným důkazem, ze kterého správní orgány obou stupňů vycházely, kopie pasu žalobce, která byla jako důkazní prostředek nepoužitelná, neboť byla správním orgánem pořízena a ve spisu je přechovávána bez souhlasu žalobce, tedy v rozporu se zákonem o ochraně osobní údajů, zejména v rozporu s § 5 odst. 2 tohoto zákona. Podle § 51 odst. 1 věta prvá správního řádu k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. O žádosti žalobce bylo rozhodováno podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož se povolení k trvalému pobytu na žádost vydá cizinci po 5 letech nepřetržitého pobytu na území. Podle § 70 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen podat žádost na úředním tiskopisu a v žádosti je cizinec podle písm. a) tohoto ustanovení povinen uvést své jméno, příjmení a ostatní jména, všechna dřívější příjmení, den, měsíc a rok narození, místo a stát narození, státní občanství, rodinný stav, nejvyšší dosažené vzdělání, povolání, zaměstnání před příchodem na území (pracovní zařazení, název a adresa zaměstnavatele), účel pobytu na území, zaměstnání po vstupu na území (pracovní zařazení, název a adresa zaměstnavatele), poslední bydliště v cizině, adresu místa pobytu na území, předchozí pobyt na území delší než 3 měsíce (důvod a místo pobytu), den vstupu na území, číslo a platnost cestovního dokladu. Podle § 70 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen k žádosti o povolení k trvalému pobytu předložit krom jiného dle písmene b) tohoto ustanovení také cestovní doklad. Na základě uvedených ustanovení zákona o pobytu cizinců bylo povinností žalobce při podání žádosti o trvalý pobyt v žádosti podané na příslušném tiskopise uvést údaje o své osobě stanovené v § 70 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a současně předložit i svůj cestovní doklad. Cestovní doklad žadatele ve správním řízení slouží jednak k identifikaci žadatele, jednak k prokázání žadatelem v žádosti uvedených skutečností. V případě žádosti o trvalý pobyt podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je předložení cestovního dokladu nezbytné k prokázání nepřetržitého pobytu žadatele na území České republiky v době posledních pěti let před podáním žádosti. Je-li tedy povinností žadatele v řízení o žádosti o povolení trvalého pobytu na území České republiky předložit svůj cestovní doklad, je nezbytné, aby měl prvostupňový správní orgán přístup k údajům v něm uvedeným po celou dobu řízení o žádosti a následně, aby byl cestovní doklad důkazem v řízení odvolacím, případně soudním. Proto je zcela logické, že v takovém případě není důvod cestovní doklad žalobci zadržovat, ale je nutno si do správního spisu založit jeho kopii, a to kopii cestovního dokladu, který je ve smyslu § 108 odst. 1 a § 109 odst. 3 zákona o pobytu cizinců veřejnou listinou a dle § 53 správního řádu prokazuje skutečnosti v něm uvedené, není-li prokázán opak. Žalobce v té souvislosti namítá porušení ustanovení § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů s tím, že podle tohoto ustanovení může správce zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů a žalobce souhlas k pořízení kopie svého cestovního dokladu a jeho uložení do správního spisu nedal. Žalobce však opomíjí větu druhou písmeno a) tohoto ustanovení, kde je uvedeno, že bez tohoto souhlasu může správce osobní údaje zpracovávat, jestliže provádí zpracování nezbytné pro dodržení právní povinnosti správce. Právní povinností správních orgánů obou stupňů, kterými jsou Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky a Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, je rozhodovat v souladu se zákonem o pobytu cizinců, který pro podání žádosti o trvalý pobyt na území České republiky cizincem ze třetího státu stanoví povinnost žadatele předložit cestovní doklad. Cestovním dokladem žadatel prokazuje splnění podmínek pro udělení trvalého pobytu stanovených v § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (pokud nad rámec údajů uvedených v cestovním dokladu netvrdí a jinými důkazy neprokazuje dle § 68 odst. 2 zákona o pobytu cizinců důvody, pro které se na území v posledních pěti letech před podáním žádosti o trvalý pobyt nemohl zdržovat). Pokud by správní orgány, resp. soud, neměly k dispozici žadatelův cestovní doklad, resp. z důvodu výše uvedeného jeho kopii, neměly by zcela základní důkaz pro posouzení, zda jsou splněny podmínky ustanovení § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tedy, zda se žadatel v posledních pěti letech před podáním žádosti o trvalý pobyt na území České republiky zdržoval. V daném případě, kdy z údajů v cestovním dokladu žalobce vyplývá, že tomu tak nebylo, brojí žalobce proti provedení důkazu kopií jeho cestovního dokladu, aniž by jakkoli zpochybňoval údaje o svém pobytu na území České republiky v cestovním dokladu, resp. jeho kopii, uvedené. Není proto správné tvrzení žalobce, že správní orgány obou stupňů porušily zákaz pořizovat a uchovávat kopii cestovního dokladu bez souhlasu daného subjektu, kterému byl cestovní doklad vydán a neměly právo kopii jakkoliv zpracovávat, proto byl důkaz tímto dokladem očividně nepřípustný. Nutno je proto uzavřít, že v daném správním řízení jsou správní orgány oprávněny bez souhlasu žalobce pořídit do správního spisu kopii žalobcova cestovního dokladu, neboť ten je důkazem, resp. zásadním podkladem, pro rozhodnutí o dané žádosti. Ze správního spisu není zřejmé, že by správní orgány kopii žalobcova cestovního dokladu jakkoli jinak, než pro účely rozhodnutí o žádosti žalobce, zpracovávaly a žalobce nic konkrétního v tom smyslu netvrdí. Námitka směřující vůči kopii cestovního dokladu je proto nedůvodná. Žalobce neporušil ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu tím, že k provedení důkazu užil kopii žalobcova cestovního dokladu. Kopie žalobcova cestovního dokladu, kterou si prvostupňový správní orgán sám pořídil, není důkazem získaným v rozporu s právními předpisy. Není proto správné tvrzení žalobce, že v rámci řízení nebyla ani zdaleka prokázána skutečnost, že by žalobce nesplnil podmínky pro vydání povolení k pobytu. Kopie žalobcova cestovního dokladu byla pro posouzení žádosti nutná, neboť dle čl. 10 odst. 1 nařízení ES č. 562/2006 ze dne 15. 3. 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících příhraniční pobyt osob (Schengenský hraniční kodex): „cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí se při vstupu a výstupu systematicky opatřují otiskem razítka“. Právě vstupní či výstupní razítko má tedy charakter potvrzení, jehož pravdivost se, vzhledem k tomu, že je otištěno v cestovním pasu jakožto veřejné listině, presumuje. Čl. 11 odst. 1 Schengenského hraničního kodexu pak konstruuje právní domněnku, dle které „není-li cestovní doklad státního příslušníka třetí země opatřen otiskem vstupního razítka, mohou se příslušné vnitrostátní orgány domnívat, že držitel nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky délky pobytu použitelné v dotyčném členském státě.“ Tuto domněnku je možné ve smyslu odstavce 2 uvedeného ustanovení vyvrátit, pokud státní příslušník třetí země jakýmkoliv způsobem předloží věrohodné důkazy o tom, že podmínky týkající se krátkodobého pobytu dodržel.“ Žalobce žádný jiný důkaz nenavrhoval, a brojí toliko proti pořízení kopie jeho cestovního dokladu, aniž by zcela věcně tvrdil, že údaje v něm uvedené jsou správné, ale má vážné důvody, pro které se nemohl na území České republiky v inkriminované době zdržovat, nebo tvrdil, že se razítka uvedená v jeho cestovním dokladu nezakládají na pravdě a k takovému tvrzení navrhoval důkazy. Nic takového žalobce neučinil. Námitka týkající se kopie cestovního dokladu žalobce je proto nedůvodná. C. Nedůvodnou je i námitka, že správní orgány obou stupňů zcela protiprávně nakládaly s právními pojmy definovanými v zákoně o pobytu cizinců, což mělo vliv na nesprávné posouzení otázky celkové započitatelné doby pobytu žalobce na území České republiky. Jak správně uvedl žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí, z dikce ustanovení § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že rozhodnou dobou pro posouzení žádosti o povolení trvalého pobytu podle tohoto ustanovení je doba 5 let faktického nepřetržitého pobytu cizince na území před podáním žádosti. Podmínka stanovená v § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců pro povolení trvalého pobytu na území České republiky vychází z článku 4 odst. 1 směrnice Rady Evropské unie č. 2003/109/ES ze dne 25.11.2003, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty. Podle tohoto ustanovení „členské státy Evropské unie přiznávají právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta státním příslušníkům třetích zemí, kteří bezprostředně před podáním příslušné žádosti pobývali oprávněně a nepřetržitě na jejich území po dobu 5 let“. Žalobce podal žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dne 26.1.2015. Správní orgány obou stupňů proto postupovaly správně, když posuzovaly nepřetržitý pobyt žalobce na území České republiky po dobu pěti let bezprostředně předcházejících podané žádosti, což je v případě žalobce doba od 26.1.2009 do 26.1.2015. Podle § 68 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se „do doby pobytu podle odstavce 1 započítávají i období nepřítomnosti cizince na území v průběhu této doby pobytu, pokud tato jednotlivá období nepřítomnosti nepřesáhla 6 po sobě jdoucích měsíců a pokud ve svém souhrnu nepřesáhla 10 měsíců, a dále období nepřítomnosti cizince na území, které nepřesáhlo 12 po sobě jdoucích měsíců, pokud byl cizinec pracovně vyslán do zahraničí“. Nepřetržitost pobytu je dále zachována, pokud jedno období nepřítomnosti cizince na území nebylo delší než 12 po sobě jdoucích měsíců ze závažných důvodů, zejména jde-li o těhotenství a narození dítěte, závažné onemocnění anebo studium nebo odborné školení, přičemž toto období se do doby pobytu podle odstavce 1 nezapočítává“. Prvostupňový správní orgán na základě záznamů v cestovním dokladu žalobce zjistil, že žalobce pobýval mimo území České republiky v období pěti let před podáním žádosti o trvalý pobyt (od 26.1.2009 do 26.1.2015) v těchto obdobích: - od 24.10.2011 do 09.11.2011 15 dní - od 16.11.2011 do 07.12.2011 20 dní - od 15.12.2011 do 08.02.2012 54 dní - od 15.02.2012 do 27.02.2012 11 dní - od 03.03.2012 do 02.04.2012 29 dní - od 24.04.2012 do 30.04.2012 5 dní - od 14.05.2012 do 04.06.2012 20 dní - od 11.06.2012 do 02.07.2012 20 dní - od 09.07.2012 do 06.08.2012 27 dní - od 28.08.2012 do 03.09.2012 5 dní - od 17.09.2012 do 01.10.2012 13 dní - od 08.10.2012 do 05.11.2012 27 dní - od 12.11.2012 do 03.12.2012 20 dní - od 11.12.2012 do 02.01.2013 21 dní - od 04.01.2013 do 21.01.2013 16 dní - od 28.01.2013 do 04.03.2013 34 dní - od 11.03.2013 do 01.04.2013 20 dní - od 20.05.2013 do 27.05.2013 6 dní - od 31.01.2014 do 01.03.2014 28 dní - od 07.03.2014 do 31.03.2014 23 dní - od 16.04.2014 do 20.04.2014 3 dny - od 12.05.2014 do 13.05.2014 0 dní (1 den – poznámka soudu) - od 22.06.2014 do 30.06.2014 7 dní - od 27.07.2014 do 02.08.2014 5 dní - od 24.08.2014 do 30.08.2014 5 dní Z těchto údajů prvostupňový správní orgán zcela správně dovodil, že nepřítomnost žalobce na území České republiky v době posledních pěti let před podáním žádosti o trvalý pobyt činí v součtu 434 dní, tedy více jak 14 měsíců. Je proto zcela správný závěr prvostupňového správního orgánu, že žalobce nesplnil podmínku dle ustanovení § 68 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, když je pravdou, že jednotlivá období nepřítomnosti nepřesáhla 6 po sobě jdoucích měsíců, ale není splněna současně stanovená podmínka „a pokud ve svém souhrnu nepřesáhla 10 měsíců“, neboť nepřítomnost žalobce na území České republiky v době pěti let před podáním žádosti o trvalý pobyt přesáhla v souhrnu 10 měsíců a činí více jak 14 měsíců. Uvedená námitka proto není důvodná. Nejvyšší správní soud k obdobné kasační námitce ve zrušovacím rozsudku uvedl, že žalobce v kasační stížnosti odmítl, že období jeho nepřítomnosti na území České republiky překročilo 10 měsíců. Nejvyšší správní soud konstatoval v souladu se svým rozsudkem ze dne 3.2.2016, čj. 1 Azs 240/2015-35, že prvostupňový správní orgán k prokázání uvedené skutečnosti provedl důkaz veřejnou listinou, cestovním pasem žalobce, ze kterého zjistil, že žalobce nepobýval na území České republiky po dobu 14 měsíců. Žalobce přitom neuvedl žádná konkrétní tvrzení, která by zpochybňovala, že údaje uvedené v jeho cestovním pase odpovídají skutečnosti, ačkoliv k tomu měl příležitost v prvostupňovém řízení, v řízení o odvolání i v žalobním řízení. Tento závěr nikterak nesnižuje, že žalobce ve vyjádření k podkladům rozhodnutí navrhl, aby jej prvostupňový orgán vyslechl, neboť neuvedl žádné skutkové tvrzení, které mělo být prostřednictvím výslechu prokázáno. Správní orgány tedy neměly důvod, aby nabyly pochybnosti o skutečném stavu věci, který prokázaly prostřednictvím veřejné listiny, a aby přistoupily k výslechu žalobce. V tomto smyslu již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13.4.2010, čj. 1 As 23/2010 - 77, konstatoval, že „ […] v případě, že správní orgán určité pochybnosti o skutečném stavu věci má, posoudí v rámci své diskreční pravomoci, zda provede důkazy navrhované účastníkem řízení, může-li jejich provedení přispět ke zjištění skutečného stavu věci, nebo zda účastníka řízení vyslechne“. V této souvislosti rovněž Nejvyšší správní soud konstatoval, že se neztotožnil s tvrzením žalobce o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Podle žalobce krajský soud nevypořádal námitku, že správní orgány opomněly důkaz, který navrhl v prvostupňovém řízení, tj. účastnický výslech. Tak tomu ovšem není. Krajský soud vysvětlil, že stěžovatel žádným tvrzením nezpochybnil správnost razítek ve svém cestovním dokladu a neuvedl žádné vážné důvody, proč se nemohl zdržovat na území České republiky. Krajský soud tedy implicitně přisvědčil závěru, který vyplývá i z rozhodnutí správních orgánů, že stěžovatel v řízení před správními orgány neučinil skutkové tvrzení, které by bylo třeba navrženým důkazem prokázat. V takovém případě ovšem nelze dospět k závěru, že správní orgány opomněly navržený důkaz a že krajský soud opomněl žalobní námitku. Nejvyšší správní soud se dále neztotožnil s námitkou, že správní orgány vyšly z nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť neposuzovaly celé období pobytu stěžovatele na území České republiky. Uvedl, že již v rozsudku ze dne 21.7.2016, čj. 10 Azs 148/2015- 37, (obdobně v rozsudku ze dne 11.12.2015, čj. 5 Azs 157/2015-31, a ze dne 31.3.2016, čj. 8 Azs 35/2016-36) konstatoval, že na základě § 68 zákona o pobytu cizinců „[…] do doby pobytu se započítávají i období nepřítomnosti cizince na území ČR v průběhu této doby pobytu, za předpokladu, že tato jednotlivá období nepřítomnosti ve svém souhrnu nepřesáhla deset měsíců. Období delší než deset měsíců nejen že se do pětileté nepřetržité lhůty nezapočítávají, ale rovněž nepřetržitost pobytu nezachovávají, tedy „přetrhávají“ dobu nepřetržitého pobytu cizince a tato doba začíná běžet znova, jak plyne z další věty předmětného ustanovení: „Nepřetržitost pobytu je dále zachována….“ Ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu tedy správní orgány v souladu se zákonem zjišťovaly, zda žalobce bezprostředně před podáním žádosti o povolení k trvalému pobytu pobýval nepřetržitě pět let na území České republiky, přičemž zcela správně vycházely z předpokladu, že součet jednotlivých období nepřítomnosti žalobce delší než deset měsíců přetrhává dobu jeho nepřetržitého pobytu na území České republiky a ta proto začíná běžet znova. Vzhledem k tomu správní orgány nebyly oprávněny zjišťovat celou dobu pobytu žalobce na území České republiky. Námitce žalobce, že správní orgány vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu a že krajský soud posoudil uvedenou otázku nesprávně, proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. D. Žalobce obecně namítal, že v řízení byla zvlášť závažným způsobem porušena ustanovení o řízení před správním orgánem, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, že došlo k porušení § 3 správního řádu, když správní orgány obou stupňů nevycházely ze spolehlivě zjištěného stavu věci, což mělo za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, že bylo porušeno ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť napadené rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno, zejména ve vztahu k jeho přiměřenosti do rodinného a soukromého života žalobce a tím byl porušen i § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť správní orgány obou stupňů nedbaly oprávněných zájmů žalobce a jimi přijaté řešení neodpovídalo okolnostem případu. Takto formulované žalobní námitky, které jsou prostým výčtem porušení právních předpisů bez uvedení toho, v čem konkrétně se správní orgány dopustily pochybení a jakým způsobem mělo v důsledku toho dojít ke krácení na právech žalobce, nelze pokládat za řádně formulované žalobní body, které by byly způsobilé bližšího soudního přezkumu. Krajský soud v souvislosti s takto uplatněnými žalobními námitkami stejně jako v předešlém svém rozsudku odkazuje na závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který v rozhodnutí ze dne 20.12.2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, publikovaném pod č. 835/1996 Sb. NSS, uvedl, že ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ukládá žalobci povinnost uvést v žalobě konkrétní skutková tvrzení a právní argumentaci, přičemž výrazem „konkrétní“ je myšleno ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované. Žalobce tak byl povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči žalobci dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či rozhodnutím samotným, a rovněž byl povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se mělo jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Žalobce však tímto způsobem nepostupoval, a proto se krajský soud těmito námitkami nemohl ve své rozhodovací činnosti zabývat. E. Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu ve zrušujícím rozsudku se krajský soud zabýval námitkou žalobce, že napadené rozhodnutí není přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. V návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě žalobce uvedl: „Je na místě poukázat především na skutečnost, že žalobce se na území ČR nachází zcela legálně již více než 5 let. V ČR spolu s žalobcem legálně žije nejen manželka žalobce I. T., ale rovněž tak jeho synové I. D. a I. I., kteří v ČR absolvují školní docházku, kdy navštěvují základní školu v K. V. Celá rodina je plně etablovaná na území ČR, má zde vytvořeno veškeré zámezí a provozuje zde fungující firmu, kdy žalobce v rámci své firmy POSEIDON group zaměstnává v regionu na stálo desítku zaměstnanců. Jak činnost žalobce, tak jeho rodinných příslušníků vyžaduje stálou přítomnost v ČR, přičemž žalobce tyto plně podporuje. V této souvislosti považuje žalobce za nezbytné zdůraznit, že od rozhodnutí I. instančního orgánu uběhly bezmála již 3 roky a situace žalobce a zakořeněnost jeho rodiny na území se během této doby významně prohloubila, žalovaný přesto posuzoval situaci žalobce skrze informace z doby před třemi lety. V případě nepřiznání odkladného účinku se stane vykonatelným rozhodnutí, kterým nebyl žalobci prodloužen dlouhodobý pobyt a tento bude muset okamžitě opustit Českou republiku a své nejbližší, kteří ho pravděpodobně budou muset následovat, přičemž návrat bude v nedohlednu. V nuceném odloučení od rodiny, případném nuceném opuštění republiky celou rodinou je nutno spatřovat újmu, která bude způsobena žalobci a jeho rodině. Žalobce se rovněž domnívá, že přiznáním odkladného účinku jeho žalobě nebude způsobena újma žádné jiné osobě. Na druhé straně v případě, že žalobě nebude přiznán odkladný účinek, žalobce bude muset opustit území ČR, aby se vyhnul nelegálnímu pobytu, což sebou nese další náklady spojené s nuceným vycestováním žalobce. Žalobci je známa dosavadní praxe správních soudů ve věci přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí o zrušení, resp. neprodloužení pobytu, kdy soudy těmto návrhům nevyhovují s argumentem, že teprve případným řízení o správním vyhoštění může vzniknout žalobci nenahraditelná újma, když ale odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění jakož i žaloba proti pravomocnému rozhodnutí o správním vyhoštění má odkladný účinek již ze zákona, ale jak již bylo uvedeno s odkazem na výše uvedené rozsudky, je nepochybné, že žalobci je nutno umožnit legální pobyt na území České republiky minimálně po dobu probíhajícího soudního řízení. Žalobce v této souvislosti uvádí, že výkon napadeného rozhodnutí by pro něj znamenal zásadní újmu, kterou je nutno spatřovat především v nuceném odloučení od rodiny, či nuceném vycestování celé rodiny a zároveň faktickou ztrátu kontroly nad svou prosperující společností. Žalobce má na území ČR vytvořeno veškeré rodinné a sociální zázemí, má zde celou svou současnou rodinu, mnoho přátel jak mezi zde žijícími krajany, tak rovněž mezi Čechy a je plně přivyklý zdejšímu způsobu života, tedy v každém případě by tak nucené vycestování žalobce z území ČR znamenalo velmi citlivý zásah do rodinného a soukromého života, evidentně nepřiměřený důvodům vycestování. Je evidentní, že v případě výkonu napadeného rozhodnutí a nutnosti opustit území České republiky hrozí zcela zásadní újma a nepřiměřený zásah do rodinného života jak účastníka řízení, tak celé jeho rodiny. Nucené vycestování sebou pak pro žalobce nese další náklady, které je třeba spatřovat v cestovních nákladech domů, stejně jako na pobyt zde. Žalobce má dále za to, že nepřiznáním odkladného účinku a tedy povinností vycestovat z území České republiky by bylo na újmu i jeho základnímu právu na spravedlivý proces, neboť i z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že žalobce, resp. stěžovatel by měl mít právo, pokud na tom trvá, aktivně se řízení o soudním přezkumu rozhodnutí správního orgánu tohoto řízení účastnit, přičemž aktivní účastí se mimo jiné rozumí i možnost pravidelného osobního kontaktu se svým právním zástupcem za účelem uplatňování svých práv apod. Žalobce v tomto ohledu odkazuje na již výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu, které se jednoznačně staví za právo na spravedlivý proces, které zahrnuje rovněž účast žalobce na jednání soudu a je tedy nutné v tomto smyslu umožnit legální pobyt žalobce na území republiky po dobu soudního řízení. Žalobce má za to, že jeho předchozí pobyt na území České republiky a veškeré jeho zde vytvořené zázemí, je naprosto zásadní skutečností, která zakládá jednoznačně úvahy o nepoměrně větší újmě, která by mu vznikla jeho povinností vycestovat. Vzhledem k výše uvedenému se pak jeví jako jediným možným prostředkem pobytu na území České republiky minimálně za účelem účasti u řízení o soudním přezkumu správního rozhodnutí případné přiznání odkladného účinku podané žalobě. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku, „stěžovatel sice v návrhu na přiznání odkladného účinku, který je součástí žaloby, poukázal na správní rozhodnutí, kterým mu nebyl prodloužen dlouhodobý pobyt, nicméně z kontextu je zřejmé, že měl na mysli rozhodnutí žalovaného v nyní posuzované věci“. K tomu krajský soud uvádí, že žádost žalobce o povolení trvalého pobytu byla prvostupňovým správním orgánem (ministerstvem) zamítnuta podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, podle něhož Ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže v řízení nejsou potvrzeny důvody uvedené v žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 66 nebo nejsou splněny podmínky podle § 67 nebo § 68. V případě žalobce nebyly splněny podmínky § 68, jak bylo uvedeno výše. V odstavci prvém § 75 není při naplnění důvodů tam uvedených stanovena podmínka, podle níž by bylo nutno rozhodovat o zamítnutí žádosti na základě konkrétního tam uvedeného důvodu za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Nebylo proto povinností správních orgánů, aby posuzovaly, zda bude toto rozhodnutí přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života žalobce. Taková povinnost je stanovena v odstavci druhém § 75, kde jsou pod písmeny a) až g) uvedeny důvody, kdy Ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dále zamítne, avšak je zde dále nutno posoudit, zda toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle § 75 odst. 2 zákona o pobytu cizinců však o žádosti žalobce rozhodováno nebylo. Uvedená námitka žalobce tak není důvodná. F. V předchozím soudním řízení shledal krajský soud námitku žalobce, že měla být posuzována doba nepřetržitého pobytu žalobce na území ČR nikoli ke dni podání žádosti, ale ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí, novým žalobním bodem, kterým byla žaloba rozšířena po lhůtě pro podání žaloby, proto se jí nezabýval (§ 71 odst. 2 a § 72 odst. 1 s.ř.s.). Nad rámec nyní posouzených žalobních bodů soud k této námitce jako obiter dictum uvádí, že odkaz v té souvislosti učiněný zástupcem žalobce při druhém jednání soudu na rozsudek zdejšího krajského soudu ze dne 10.2.2016, čj. 30 A 155/2014-52, není případný, neboť tam vyslovený názor krajského soudu byl korigován Nejvyšším správním soudem, který rozsudkem ze dne 15.6.2016, čj. 9 Azs 95/2016–29, uvedený rozsudek krajského soudu zrušil. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15.6.2016, čj. 9 Azs 95/2016–29, posuzoval spornou otázku, k jakému okamžiku má být podmínka nepřetržitého pětiletého pobytu cizince na území splněna, zda ke dni podání žádosti (jak tvrdila stěžovatelka) či ke dni vydání rozhodnutí (jak tvrdil krajský soud). Nejvyšší správní soud připustil, že „ustanovení § 68 zákona o pobytu cizinců z hlediska naplnění časové podmínky umožňuje oba sporné výklady. Lze jej totiž vyložit tak, že zákonná podmínka pětiletého nepřetržitého pobytu na území může být splněna kdykoliv v průběhu řízení o žádosti cizince, a to až do okamžiku vydání rozhodnutí. Umožňuje však i výklad opačný, tj. že tato podmínka musí být splněna před podáním samotné žádosti, neboť již v žádosti by měl cizinec doložit splnění zákonem stanovených podmínek pro přiznání trvalého pobytu. Žadatel ani sám přesně neví, v jakém časovém horizontu správní orgán o jeho žádosti rozhodne, neboť ten je sice vázán lhůtami, ve kterých tak musí učinit nejpozději, nic mu však nebrání rozhodnout i dříve.“ Za této situace je dle Nejvyššího správního soudu nutno aplikovat výklad, který je nejbližší smyslu a cíli odpovídajícího ustanovení směrnice Rady č. 2003/109/ES ze dne 25.11.2003, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „Směrnice“). Podle čl. 4 bod 1 Směrnice členské státy přiznávají právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta státním příslušníkům třetích zemí, kteří bezprostředně před podáním příslušné žádosti pobývají oprávněně a nepřetržitě na jejich území po dobu 5 let. Oprávněností pobytu je zapotřebí rozumět takovou přítomnost cizince na území, kterou zákon předvídá a dovoluje (např. na základě vydaného platného povolení k pobytu). Nepřetržitost pobytu se pak v souladu s čl. 4 Směrnice zkoumá ke dni podání žádosti. Závěr Žalobu soud shledal nedůvodnou, proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. VI. Náklady řízení Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému v souvislosti s řízením náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení