57 A 85/2023 – 117

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Veroniky Burianové a soudce Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobkyně: ARTURE Art & Nature s.r.o., IČO 26366282 sídlem U Pískovny 376, 344 01 Domažlice zastoupená advokátem Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D. sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 proti žalované: Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy sídlem Slezská 100/7, 120 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 11. 2023, č. j. SVS/2023/148251–G, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 6. 11. 2023, č. j. SVS/2023/148251–G, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 15.342 Kč, ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Františka Korbela, Ph.D., advokáta.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 6. 11. 2023, č. j. SVS/2023/148251–G (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná zamítnula odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Plzeňský kraj (dále jen „prvoinstanční orgán či KVS“) ze dne 29. 9. 2023, č. j. SVS/2023/129140–P (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým podle § 49 odst. 1 písm. h) bod 8 a písm. aa) veterinárního zákona a čl. 44 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009 o hygienických pravidlech pro vedlejší produkty živočišného původu a získané produkty, které nejsou určeny k lidské spotřebě, a o zrušení nařízení (ES) č. 1774/2002 (nařízení o vedlejších produktech živočišného původu), (dále jen „Nařízení“) zamítla žádost žalobkyně o schválení zařízení na výrobu krmiv pro zvířata v zájmovém chovu a zařízení neschválila.

II. Žaloba

2. Žalobkyně úvodem shrnula dosavadní průběh správního řízení a obsah napadeného rozhodnutí.

3. Žalobkyně následně vymezila okruh pěti žalobních bodů, které podle ní zakládají nezákonnost napadeného rozhodnutí. a. Nesprávné a nepřezkoumatelné posouzení bezpečnosti shozů paroží volně žijících zvířat 4. Žalobkyně uvedla, že prakticky jediným důvodem zamítnutí žádosti žalobkyně ve správním řízení je posouzení povahy shozů paroží volně žijících zvířat žalovanou a KVS. Správní orgány navzdory neexistenci bezpečnostních rizik takového materiálu, smyslu a účelu Nařízení, rozhodovací činnosti orgánů jiných členských států a legitimnímu očekávání žalobkyně sveřepě trvají na tom, že tento materiál je materiálem kategorie 2 vedlejších produktů živočišného původu (dále jen „VŽP“) podle Nařízení, což fakticky ve smyslu článku 35 Nařízení znamená, že z takového materiálu en bloc nelze vyrábět žvýkací pamlsky pro psy. To vše za situace, kdy právě z tohoto materiálu jsou ve světě, jakož i jiných členských zemích Evropské unie takové produkty naprosto bezpečně a v hojné míře vyráběny. Za více jak 10 let bylo po celém světě vyrobeno odhadem 250 000 000 kusů těchto produktů, aniž by byl znám jakýkoliv bezpečnostní problém.

5. Například polské Národní centrum pro biotechnologické informace provedlo studii zaměřenou na ověření obsahu kolagenu v paroží jelena. V tomto bylo jednoznačně uvedeno, že doplňování kolagenu má pozitivní účinky na zdraví psů. Paroží je v dané studii označeno za vhodné a v průmyslu běžně používané nemořské zdroje kolagenu. Jako hlavní důvody jsou uveden nejen dobrý obsah minerálních látek, ale i citlivý způsob získávání suroviny (bez poškození – usmrcení zvířat).

6. Zároveň ve výše citované studii bylo použito volně shozené paroží jelenů sesbírané v jeho přirozeném prostředí od společnosti TNC Pets, která je využívá k výrobě a prodeji kousátek pro psy v Polsku. Jako taková je zaregistrována v kategorii 3 dle Nařízení.

7. Žalobkyně v prvé řadě zásadně nesouhlasí s tím, že by snad paroží volně žijících zvířat mělo představovat materiál s jakýmkoliv zvýšeným bezpečnostním rizikem. Již v řízení před správními orgány žalobkyně argumentovala tím, že není jediného důvodu považovat paroží volně žijících zvířat za materiál, s nímž by byla spojena jakákoliv zvýšená bezpečnostní rizika, když neexistuje žádný případ přenosu závažných nemocí přes paroží ani u zvířat navzájem, natož na člověka. Žalobkyně v řízení uvedla, že riziko jakékoliv nákazy je prakticky nulové a omezení výroby pamlsků pro psy z takového materiálu by bylo naprosto nedůvodné. Neexistují totiž žádné relevantní důvody pro zpochybnění paroží jako naprosto bezpečného materiálu pro výrobu pamlsků pro psy, čehož si je zjevně vědoma také žalovaná. Pokud neexistuje statisticky významné riziko, není přeci důvod takové výrobě bránit. Žalobkyně svá tvrzení řádně doložila také odborným vyjádřením.

8. Vzhledem k tomu, že se žalovaná s výše uvedenými tvrzeními žalobkyně nikterak nevypořádala, zatížila napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Není z něj totiž ani náznakem patrné, zda a proč žalovaná považovala argumentaci žalobkyně za mylnou či vyvrácenou, a to včetně jí předloženého odborného vyjádření. To vše za situace, kdy prokázaná a doložená bezpečnost tohoto materiálu je pro posouzení věci samé naprosto stěžejní skutečností. Nejvyšší správní soud přitom například v rozsudku ze dne 7. 9. 2011, č. j. 6 Ads 99/2011 – 43, s odkazem na svou dosavadní judikaturu konstatoval: „Nejvyšší správní soud totiž ve své konstantní judikatuře dospěl k závěru, že je povinností odvolacího správního orgánu přezkoumat napadené rozhodnutí v kontextu všech odvolacích důvodů a vypořádat se s nimi (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009, č. j. 7 Afs 116/2009 – 70). Nevypořádá–li se správní orgán v rozhodnutí o odvolání se všemi odvolacími námitkami, zatíží tím své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.“ Tento postup potvrzuje shodně i odborná literatura. Např. L. Potěšil uvádí, že „Rozhodnutí, jehož odůvodnění nevypořádává všechny námitky účastníka řízení nebo obsahuje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí.“ 9. Co se týče věcného posouzení bezpečnosti paroží volně žijících zvířat ze strany žalované, její nikterak odůvodněné a nedoložené závěry nemohou obstát. Shozy paroží volně žijící zvěře jsou naprosto bezpečným materiálem se stejnými či spíše nižšími riziky, než jsou jiné materiály zařazené do kategorie 3 VŽP dle Nařízení. Jde o suchý a ošetřený materiál, který nepodléhá zkáze. Prostřednictvím paroží volně žijící zvěře není znám žádný případ přenosu nákazy chorobou přenosnou na člověka či zvíře. Není proto jediného právního ani faktického důvodu, aby takový materiál nemohl sloužit k výrobě krmiv.

10. O bezpečnosti shozů paroží volně žijící zvěře nelze pochybovat, a to při zohlednění všech úhlů pohledu. Prvním hlediskem je staletá historická zkušenost z pohledu myslivosti, která neukazuje žádná rizika. Z pohledu podniků na zpracování zvěřiny rovněž nejsou známá žádná rizika. Ta nejsou známa ani optikou pozorování živé zvěře v honitbách, a nakonec ani z pohledu laboratorních rozborů (trusu) zvěře. Drtivou většinu prohlídek zvěře provádějí myslivci jako proškolené osoby.

11. Jde–li o shozy paroží volně žijící zvěře, tento materiál je suchým a tvrdým materiálem, který je každoročně obměňován. Tím se již tak velmi nízká rizika ještě snižují. V porovnání s ostatními materiály kategorie 3 VŽP je tento materiál podstatně odolnější nákazám a zkáze. Shozy paroží z volné přírody jsou tedy naprosto bezpečné. Jejich rizika rozhodně v žádném ohledu nepřevyšují ani rizika shozů paroží zvěře z farmového chovu – naopak, početnost zvěře na malé ploše farmy může přivodit významnější problémy než v přírodě.

12. Neobstojí ani v zásadě jediný argument žalované, a sice že zvěř žijící ve volné přírodě nelze veterinárně prohlédnout a tedy, že se jedná o paroží neznámého původu. Z pohledu veterinární kontroly není rozdíl v kontrole shozu paroží ze zvěře pocházející z farmy, obory či volné přírody. Shozy (tedy suchý, inertní a neškodný materiál bez tkání), který každý rok jelen odhazuje, se v každém případě kontroluje vizuálně. Neexistuje tedy žádný důvod, proč považovat shozy z farmové zvěře za bezpečnější.

13. Navíc populace jelení volně žijící zvěře je pod pravidelnou a intenzivní kontrolou mysliveckých sdružení. Cílem mysliveckého hospodaření je přitom dosažení dlouhodobé rovnováhy mezi zvěří a lesem s prioritou trvalé udržitelnosti zvěře ve vynikající zdravotní kondici. Myslivci jsou osoby odborně způsobilé, které pro výkon této činnosti potřebují nutnou praxi a úspěšně absolvované zkoušky z myslivosti, které ve smyslu § 21 odst. 1 písm. e) bod 3. vyhlášky č. 244/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zahrnují také znalosti nemoci zvěře. Myslivci proto dobře znají zdravotní stav prakticky každého kusu chované jelenovité zvěře a její zdravotní stav se průběžně zjišťuje odebíráním a následným rozborem vzorků (trusu). Ulovená jelení zvěř je navíc i pravidelně veterinárně prohlížena (každý rok je přibližně až 30 % z celkového množství ulovené jelenovité zvěře prohlédnuto veterinářem). Tyto skutečnosti a opatření dávají plně dostačující záruky proto, aby shozy paroží takové volně žijící zvěře mohly být v souladu s trvalou udržitelností přírodních zdrojů racionálně využívány pro výrobu žvýkacích pamlsků pro psy.

14. Je přitom také třeba dodat že podle § 27b zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů („veterinární zákon“) i dokonce v případě ulovení volně žijících zvířat pro lidskou spotřebu postačuje jejich vyšetření nikoliv veterinárním lékařem, ale pouze tzv. proškolenou osobou. Tou může být každá fyzická osoba, která absolvovala specializované školení se zaměřením na vyšetřování těl ulovené volně žijící zvěře (zpravidla myslivci). V případech uvedených v § 27b odst. 7 veterinárního zákona dokonce ani není nutné žádné takové vyšetření. Také optikou této regulace není jakéhokoliv racionálního důvodu bez dalšího znemožňovat použití shozů paroží volně žijící zvěře k výrobě krmiv pro zvířata v zájmovém chovu, kdy ani nedochází k usmrcení takové zvěře a kdy bezpečné paroží vůbec není používáno pro lidskou spotřebu. Navíc i prohlídky paroží tzv. proškolenou osobou lze zajistit.

15. Žalobkyně proto zásadně odmítá tvrzení žalované, že „Aby byla zvěř nebo její části prohlášeny za vhodné k lidské spotřebě nebo aby mohlo být konstatováno, že nevykazují žádné příznaky onemocnění, musí být odborně prohlédnuty.“ Tato podmínka není stanovena žádnými právními předpisy; nikterak ji nestanovuje ani Nařízení, které je pro posuzovanou věc klíčové. Tento výklad žalované by rovněž zcela popřel jakékoliv racionální využití přírodního bohatství. Přitom například dokonce i v případě sběru hub z volné přírody a jejich prodeje pro lidskou spotřebu platí, že není třeba žádného testování či provádění rozborů těchto hub. To vše navzdory tomu, že jde o produkt z volné přírody vstupující do potravinářského řetězce a že určen přímo k lidské spotřebě. Prodejce je nicméně objektivně odpovědný za to, že taková potravina plní všechny požadavky právních předpisů (skladování, limity obsahu těžkých kovů, obsah pesticidů, radioaktivita apod.). Takový přístup je správný, logický a měl by se naprosto stejně uplatnit i v nynějším případě, kdy shozy paroží volně žijících zvířat ani vůbec nevstupují do potravinového řetězce.

16. Dále je třeba dodat, že paroží je toliko část těla volně žijící zvěře; přirozenými procesy jelenovitá zvěř paroží pravidelně shazuje a tento materiál lze považovat za naprosto bezpečný. Ostatně žalovaná nedoložila, a dokonce ani netvrdila, že by tomu mělo být jinak. I v případě shozů paroží přitom samozřejmě lze provádět laboratorní rozbory takového materiálu, pročež není důvod, aby jeho použití bylo en bloc znemožněno. Žalobkyně takové laboratorní rozbory (na salmonelu a enterobacteria) z důvodu předběžné opatrnosti navíc pravidelně činí, přičemž výsledky těchto laboratorních rozborů byly vždy v pořádku.

17. Nelze akceptovat ani tvrzení žalované, že ze shozů nelze poznat, zda nešlo o uhynulé zvíře. Rozdíl mezi parožím z uhynulého jedince a shozem pozná i poučený laik, neboť na první pohled se jedná o rozdílné nálezy. Paroží z uhynulého tvora se nachází vždy s částí nebo celou lebkou; shozy jsou naopak čisté od jakékoliv tkáně. Žalobkyně tak může jednoznačně identifikovat původ paroží a garantovat bezpečnost materiálu. Navenek je to pak žalobkyně, kdo je objektivně odpovědný za bezvadnost takového materiálu (stejně jako prodejce hub určených k lidské spotřebě ve výše uvedeném příkladu).

18. Žalobkyně navíc za účelem minimalizace jakéhokoliv nebezpečí mikrobiální kontaminace paroží prokázala zajištění ošetření paroží ÚV zářením, které by zaručovalo naprostou bezpečnost tohoto materiálu. ÚV záření představuje nejvhodnější a nejúčinnější způsob ošetření paroží. Toto ÚV záření má žalobkyně do procesu stávající výroby zavedeno již přibližně 2–3 roky, což v rámci prováděné kontroly KVS řádně doložila.

19. Dále žalobkyně uvádí, že klíčovým systémem pro zabránění možných rizik je tzv. systém kontrolních kritických bodů HACCP (Hazard analysis and critical control points) ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 183/2005, kterým se stanoví požadavky na hygienu krmiv. Jeho cílem je mj. zmapování celého procesu výroby a stanovení tzv. kritických bodů (CP) představujících možná rizika v procesu, kdy největší pozornost se věnuje tzv. bodům CCP (critical control point), které představují větší rizika a stanovuje se způsob, jak s nimi nakládat. Jedná se bodové hodnocení nebezpečí na základě posouzení rizik, která by mohla nastat v rámci jednotlivých kroků procesu (od výkupu materiálu až po prodej výrobku). Žalobkyně má systém HACCP zaveden. Provedená a v řízení předložená analýza přitom jednoznačně prokazuje, že shozy paroží volně žijících zvířat jsou naprosto bezpečným materiálem. Pokud je totiž tento materiál posuzován klasifikací, kterou závazně určuje systém HACCAP, nelze nalézt žádná podstatná rizika. Žalovaná svým tvrzením, že analýza HACCP je pro argumentaci bezpečnosti surovin „irelevantní“ popírá základní smysl a účel HACCP, jak je upravena v předmětném nařízení.

20. Zároveň zcela jistě existuje i celá řada dalších opatření, která mohou spolehlivě garantovat nezávadnost již tak bezpečných shozů paroží volně žijících zvířat. Takovým opatřením může být například i prohlídka či vyšetření paroží v provozovně žalobkyně – proškolená osoba či veterinární lékař přímo na místě mohou paroží prohlédnout a vzít si též vzorky.

21. Za situace naprosto bezpečného materiálu shozů paroží (který je ze své podstaty bezpečnější než celá řada dalších materiálů kategorie 3 VŽP), a při existenci celé řady dalších opatření garantujících zajištění bezpečnosti takového materiálu (HACCP, případné laboratorní rozbory, ošetření materiálu apod.), by bylo zcela nelogické, pokud by takový materiál byl en bloc vyřazen z možnosti výroby krmiv pro zvířata v zájmovém chovu – žvýkacích pamlsků pro psy, a to pouze z důvodu nemožnosti prohlídky každého kusu takové zvěře. Takové závěry by byly naprosto neproporcionální ve vztahu k bezpečnosti takového materiálu a jeho využití v mezích požadavků na racionální využívání přírodních obnovitelných zdrojů. Pokud je takové využití možné dokonce i pro lidskou spotřebu (viz výše uvedený příklad sběru hub), pak naprosto nutně musí být akceptováno i pro účely výroby krmiv pro zvířata v zájmovém chovu.

22. Shozy paroží volně žijících zvířat dle žalobkyně proto musí být nutně považovány za materiál kategorie 3 VŽP dle Nařízení, a to konkrétně dle článku 10 písm. h), případně písm. b) tohoto právního předpisu. Takové závěry mají oporu jak v samotné povaze paroží, tak i ve smyslu a účelu Nařízení, dosavadní rozhodovací činnosti orgánů veterinární správy, tak i v rozhodovací činnosti orgánů veterinární správy jiných členských států Evropské unie (k tomu viz níže). Žalobkyni je známé, že její přímí konkurenti na relevantním trhu shozů paroží z volně žijících zvířat byly ve svých rezidenčních státech místními veterinárními úřady registrováni v kategorii 3 VŽP dle Nařízení.

23. Žalobkyně v řízení rozsáhle argumentovala bezpečností shozů paroží volně žijících zvířat a svoji argumentaci řádně doložila. Byla to naopak žalovaná, která tuto argumentaci žalobkyně nevypořádala, bez dalšího ji odmítla, aniž by sama své závěry opřela o jakékoliv relevantní podklady (srov. např. pouze negující a nijak doložené tvrzení žalované: „Skutečnost, že jak účastník řízení uvádí, není znám žádný případ záchytu nemocí přenosných na člověka, neznamená, že zde takové riziko neexistuje.“). Postup žalované je proto mj. i v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů („správní řád“). B. Závěry žalované jsou v rozporu se smyslem a účelem nařízení 24. Žalobkyně ve svém odvolání podrobně argumentovala smyslem a účelem Nařízení, které při zohlednění skutečných rizik předpokládá smysluplné využití každého VŽP. Žalovaná k rozsáhlé argumentaci žalobkyně v napadeném rozhodnutí konstatovala toliko, že „nezpochybňuje smysl a cíle Nařízení 1069/2009. Nesouhlasí však s názorem odvolatele, že shozy paroží volně žijící zvěře je nutno považovat za VŽP s nižším rizikem“.

25. Vzhledem k absenci řádného vypořádání námitek žalobkyně je i z tohoto pohledu napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Argumentace žalobkyně nebyla žalovanou nikterak popřena ani vyvrácena. Žalovaná se s požadavky Nařízení a související argumentací žalobkyně nevypořádala, ačkoliv šlo i v tomto případě o stěžejní odvolací argumentaci žalobkyně.

26. Vzhledem k absenci jakýchkoliv relevantních závěrů v napadeném rozhodnutí, s nimiž by žalobkyně mohla polemizovat, je žalobkyně do jisté míry nucena i ve vztahu k Nařízení zopakovat svojí argumentaci obsaženou v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Smysl a účel Nařízení a související umožnění využití předmětného materiálu totiž žalovaná zjevně vůbec fakticky neposuzovala.

27. Preambule Nařízení přitom v bodě 3 uvádí, že „[…] je ve zjevném zájmu všech občanů, aby se řada vedlejších produktů živočišného původu bezpečně a udržitelným způsobem využívala pro různá použití za předpokladu, že zdravotní rizika budou snížena na minimum. Mnoho vedlejších produktů živočišného původu se skutečně běžně používá ve významných výrobních odvětvích, například ve farmaceutickém, krmivářském a kožedělném průmyslu.“ 28. V bodě 29 preambule Nařízení 1069/2009 uvádí, že „Vedlejší produkty živočišného původu a získané produkty by měly být na základě posouzení rizik klasifikovány do tří kategorií odpovídajících stupni rizika, které tyto produkty představují pro zdraví lidí a zvířat. Vedlejší produkty živočišného původu a získané produkty představující vysoké riziko by se měly používat pouze pro účely mimo krmivový řetězec, zatímco použití produktů s nižším rizikem by mělo být za bezpečných podmínek povoleno.“ 29. Z příslušných bodů 3 a 29 preambule Nařízení vyplývá, že jedním ze základních cílů tohoto právního předpisu je zejména smysluplné a účelné využití VŽP, pokud jsou zdravotní rizika snížena na minimum. Pouze VŽP výslovně představující „vysoké riziko“ by dle Nařízení neměly být používány pro účely krmivového řetězce. U ostatních VŽP by taková činnost měla být za bezpečných podmínek povolena. Jak přitom žalobkyně tvrdila a řádně doložila ve správním řízení, shozy paroží volně žijících zvířat nepředstavují VŽP s žádným vyšším (natož vysokým) bezpečnostním rizikem.

30. Neobstojí ani v zásadě jediný argument žalované, a sice že dle bodu č. 8 preambule Nařízení smí do krmivového řetězce vstoupit pouze materiál ze zvířat, která podstoupila veterinární prohlídku. Tento bod č. 8 preambule Nařízení pouze odkazuje na obsah jiného, již zrušeného Nařízení (ES) č. 1774/2002. Nelze z něj nijak dovozovat, že takový požadavek má být aplikován i v rámci Nařízení. Nutnost provedení veterinární prohlídky v každém případě nestanovuje ani bod č. 10 Nařízení. Jak přitom bylo výše uvedeno, veterinární prohlídka pak dokonce není nutná ani ve vymezených případech usmrcení volně žijící zvěře pro lidskou potřebu. Tato argumentace žalované je proto lichá.

31. Postup, kdy žalovaná a KVS shozy paroží volně žijících zvířat navzdory jejich povaze bez dalšího považují za VŽP s vysokým bezpečnostním rizikem pouze z důvodu, že jde o paroží ze zvířat, která nemohou být z povahy věci v okamžiku sběru paroží prohlédnuta, je v rozporu se smyslem a účelem Nařízení, které na žádném místě nestanovuje, že provedení veterinární prohlídky v každém případě je podmínkou klasifikace VŽP jako kategorie 3. To platí zvláště v případě, kdy existuje celá řada výše uvedených opatření (HACCP, případné laboratorní rozbory, ošetření materiálu apod.), která již tato minimální bezpečnostní rizika dále snižují. Z Nařízení totiž vyplývá, že právě takové materiály by měly být za bezpečných podmínek povoleny i pro krmivový řetězec. Je na žalované, aby stanovila takové přiměřené podmínky, za kterých tyto materiály bude možno používat i pro výrobu krmiv pro zvířata v zájmovém chovu.

32. Pro úplnost žalobkyně dodává, že je zavedenou praxí, že u 99 % ulovené zvěře její vhodnost pro lidskou spotřebu potvrzuje právě myslivec. Z tohoto pohledu jednoznačně vyplývá, že stejně je třeba nahlížet i na schválení shozů paroží stejné zvěře, tj. myslivcem jako stejnou proškolenou osobou. Pokud by proto skutečně byla vyžadována prohlídka každého kusu paroží, věc může být jednoduše řešena tak, že myslivec prohlédne shozené paroží, a pokud se v jeho oblasti/honitbě/oboře nevyskytují žádné nakažlivé nemoci, potvrdí zdravotní nezávadnost paroží obdobným způsobem jako u zvěřiny. Jinými slovy, pokud i u zvěřiny určené k lidské spotřebě postačuje prohlídka ulovené zvěře myslivcem, pak musí být taková prohlídka myslivcem dostačující i u shozů paroží jako naprosto bezpečného materiálu, který ani není určen k lidské spotřebě. Jiné závěry by byly absurdní, nelogické a popřely by samotný smysl hospodárného využití přírodních zdrojů.

33. Žalobkyně uzavírá, že vzhledem ke smyslu a účelu Nařízení ve spojení s prakticky nulovými bezpečnostními riziky je možno dospět k pouze jedinému možnému závěru, a sice že shozy paroží z volně žijících zvířat jsou bezpečným materiálem pro výrobu žvýkacích pamlsků pro psy. Jakýkoliv jiný závěr by neměl oporu v Nařízení a odporoval by základní myšlence trvale udržitelného rozvoje. Ten totiž spočívá v prostém a logickém požadavku na využívání bezpečných zdrojů, které příroda nabízí. Takovým zdrojem jsou přitom právě shozy paroží volně žijících zvířat, kdy nedochází k jejich usmrcení a tento bezpečný materiál nalézá své smysluplné využití. C. Nezohlednění skutečné povahy shozů paroží volně žijících zvířat 34. Žalovaná v napadeném rozhodnutí ve vztahu k odvolací argumentaci žalobkyně stran porovnání paroží s dalšími materiály kategorie 3 VŽP uvedla, že: „Rovněž porovnání paroží s rohy je zcela irelevantní. Rohy uvedené v článku 10, tedy materiál kategorie 3, pochází z hospodářských zvířat nebo ze zvěře usmrcené k lidské spotřebě.“ 35. S uvedenými závěry žalobkyně zásadně nesouhlasí. V prvé řadě je třeba uvést, že srovnání paroží s dalšími materiály kategorie 3 VŽP dle Nařízení je předpokladem pro racionální kategorizaci tohoto materiálu. Pokud totiž paroží představuje materiál s nižšími riziky než jiné materiály kategorie 3 VŽP dle Nařízení, pak skutečně není žádného důvodu výrobu krmiv z tohoto materiálu znemožňovat.

36. Proto žalobkyně v řízení přistoupila k důkladnému srovnání paroží s jinými materiály kategorie 3 VŽP, a to zejména s rohy uvedenými v článku 10 písm. h) Nařízení. Dle žalobkyně rohy a paroží jsou ve smyslu Nařízení totožným pojmem, byť nejde o zcela totožné produkty. Roh je produktem kůže a stálým útvarem, který není shazován a není každoročně vyměňován, tak jako paroh. Z hlediska bezpečnostního paradoxně představuje větší riziko než paroh. Ten je totiž je produktem kosti. Parohy jsou kostěné výrůstky bez dutin na hlavě většiny samců z čeledi jelenovitých, které po ukončení růstu (cca 5 měsíců) přestávají být vyživovány krevními kanálky. Po odstranění tzv. lýka se paroh stane tvrdou suchou inertní hmotou, která se po 1 roce přirozeně oddělí od pučnice čelní kosti a odpadne. Roční cyklus parožení (růstu a shazování) se opakuje každoročně po celou dobu života zvířete, a také proto paroží představuje značně nižší bezpečnostní riziko než rohy.

37. Žalobkyně zejména zásadně nesouhlasí s tvrzením žalované, že rohy uvedené v článku 10 pocházejí z hospodářských zvířat nebo ze zvěře usmrcené k lidské spotřebě. Takové závěry nemají oporu v článku 10 písm. h) Nařízení 1069/2009, dle něhož materiál kategorie 3 zahrnuje tyto vedlejší produkty živočišného původu: 38. „h) krev, placenta, vlna, peří, srst, rohy, odřezky paznehtů a syrové mléko pocházející ze živých zvířat, která nevykazovala žádné příznaky onemocnění přenosného tímto produktem na člověka nebo zvířata.“ 39. Citovaný článek 10 písm. h) Nařízení neomezuje původ předmětného materiálu ani na zvěř usmrcenou k lidské potřebě, ani na hospodářská zvířata. Může se tedy jednat o jakoukoliv zvěř včetně volně žijící zvěře. Podmínka „nevykazování žádných příznaků onemocnění přenosného tímto produktem na člověka nebo zvířata“ pak nemůže být omezena na obligatorní veterinární prohlídku každého takového kusu zvěře. Taková podmínka z Nařízení jednoduše nevyplývá a je naprosto nedůvodná. To platí zvláště, když dokonce i v případě usmrcení volně žijící zvěře pro lidskou potřebu postačuje vyšetření těla zvířete tzv. proškolenou osobou (zpravidla myslivcem s absolvovaným školením) a v případech dle § 27b odst. 7 veterinárního zákona dokonce ani není nutné žádné takové vyšetření.

40. Logikou žalované by i v již výše uvedeném případě sběru a prodeje hub z volné přírody mělo být vyžadováno v každém jednotlivém případě provedení rozborů takových hub, neboť dle zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů („zákon o potravinách“), je zakázáno uvádět na trh nebezpečné potraviny (což by logikou žalované nešlo jinak zaručit). Zákon o potravinách zakazuje uvádět na trh také potraviny neznámého původu, za což sebrané houby z volné přírody rovněž nejsou považovány. I na poli potravinového práva je tedy k využívání přírodních zdrojů pro lidskou spotřebu přistupováno mnohem racionálněji než v případě přístupu žalované k výrobě krmiv pro zvířata v zájmovém chovu. Takové rozdíly jsou alarmující.

41. Optikou výše uvedených skutečností musí být naprosto dostačující, aby pro případy použití shozů paroží nikoliv pro lidskou spotřebu, ale pro účely výroby krmiv mohla být podmínka „nevykazování žádných příznaků onemocnění přenosného tímto produktem na člověka nebo zvířata“ splněna i jinými způsoby než fyzickým vyšetřením každého kusu takové zvěře.

42. Podmínku Nařízení na „nevykazování žádných příznaků onemocnění přenosného tímto produktem na člověka nebo zvířata“ je nutno vykládat s ohledem na povahu posuzovaného materiálu. Jde–li o shozy paroží z volně žijící zvěře, může být taková podmínka splněna i celou řadou dalších opatření jako je například prohlédnutí shozeného paroží proškolenou osobou – myslivcem, který se znalostí nákazové situace v honitbě stanoví, zda se jedná o paroží nezávadné. Dalšími opatřeními mohou být rozbory trusu zvěře, laboratorní rozbory paroží a pravidelná výměna informací mezi myslivci a veterináři, která je v praxi již velmi dobře zavedena. D. Prolomení dobré víry a legitimního očekávání žalobkyně 43. Žalobkyně dále zásadně nesouhlasí s posouzením povahy Dokladu o registraci žalovanou, resp. založením silného legitimního očekávání a dobré víry žalobkyně v to, že bude moci ze shozů paroží volně žijících zvířat vyrábět žvýkací pamlsky pro psy. Žalovaná v tomto smyslu konkrétně uvedla následující: 44. „Pokud se týče namítaného porušení zásady legitimního očekávání a bezdůvodné změny rozhodovací praxe, když v roce 2016 účastník řízení obdržel doklad o registraci ze strany KVS, dle kterého byl shoz paroží spárkaté zvěře z volné přírody zařazen jako materiál kategorii 3 a účastník řízení tedy důvodně očekával, že též žvýkací pamlsky pro psy bude moci vyrábět ze shozu paroží volně žijících zvířat jako VŽP kategorie 3, odvolací orgán předně uvádí, že doklad o registraci z roku 2016 nijak neřeší otázku výroby krmiv pro zvířata v zájmovém chovu, která je předmětem nyní projednávaného řízení, tedy tento doklad odvolatele nikdy neopravňoval k výrobě krmiv pro zájmová zvířata. Za požadované schválení k výrobě krmiv pro zvířata nelze považovat ani registraci u Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského (ÚKZÚZ), který není v dané věci příslušným orgánem. Tím je ve smyslu čl. 3 odst. 10 nařízení (ES) č. 1069/2009, čl. 3 odst. 3 nařízení (EU) 2017/625 a § 49 odst. 1 písm. h) bod 8, § 77c odst. 1 písm. b) a § 2 veterinárního zákona pouze místně příslušná krajská veterinární správa. Registrace ze strany ÚKZÚZ schválení ze strany KVS v souladu s článkem 24 nařízení (ES) č. 1069/2009, které je pro výkon dané činnosti rozhodující, nenahrazuje. Registrace ÚKZÚZ v souladu s ustanovením § 5 zákona č. 91/1996 Sb., o krmivech, je pouze informací o zapsání do seznamu krmivářských provozů v souladu s nařízením (ES) č. 183/2005, kterým se stanoví požadavky na hygienu krmiv v platném znění. Nesporné tedy je, že účastník řízení nebyl nikdy schválen dle čl. 24 odst. 1 písm. e) nařízení (ES) č. 1069/2009 příslušným orgánem veterinární správy jako výrobce krmiva pro zájmová zvířata. Pokud se týče kategorizace shozeného paroží z volné přírody v dokladu z roku 2016, je třeba v dané souvislosti především zdůraznit, že odvolací orgán jakožto nadřízený orgán, který v souladu s § 48 odst. 1 písm. e) veterinárního zákona řídí krajské veterinární správy, nikdy v minulosti obdobnou věc neřešil, nevydal žádné meritorní rozhodnutí ani žádnou jinou instrukci, ve které by bylo vysloveno, že shozy paroží nalezeného v lese jsou VŽP kategorie 3. Z logiky věci pak odvolací orgán není a ani nemůže být zavázán názorem podřízeného orgánu. V tomto směru tedy nebyla vytvořena dosud žádná správní praxe, od které by se v neprospěch odvolatele SVS odchýlila. Tedy skutečnost, že KVS v roce 2016 v dokladu o registraci pro výkup, skladování, ošetřování, úpravu, balení a expedici zařadila shozy paroží spárkaté zvěře z volné přírody jako VŽP kategorie 3 nemůže být považováno za založení ustálené rozhodovací praxe pro rozhodování o schválení zařízení k výrobě krmiv pro zvířata v zájmovém chovu. “ 45. Již na základě Dokladu o registraci vydaného dle příslušných ustanovení veterinárního zákona a především Nařízení KVS jako příslušný orgán veterinární správy přímo ve vztahu k žalobkyni závazně klasifikoval shozy paroží volně žijící zvěře jako materiál kategorie 3 VŽP, tedy materiál, z něhož lze při splnění dalších podmínek vyrábět krmiva pro zvířata v zájmovém chovu. Tuto skutečnost ani žalovaná nikterak nezpochybňuje.

46. Se žalovanou lze souhlasit pouze v tom, že Doklad o registraci není rozhodnutím o schválení zařízení na výrobu krmiv. Zásadní však je, že závazně klasifikuje právě klíčovou vstupní surovinu jako materiál, z něhož lze krmiva vyrábět, a jako takové zohledňuje cíle Nařízení. Pro žalobkyni se jednalo o stěžejní závaznou informaci orgánu veterinární správy, na základě které začala vynakládat značné finanční prostředky pro to, aby mohla plně „rozjet“ výrobu právě žvýkacích pamlsků pro psy ze shozů paroží volně žijících zvířat. Na základě Dokladu o registraci totiž legitimně očekávala, že při splnění dalších podmínek takovou výrobu bude moci bez omezení realizovat. O správnosti Dokladu o registraci přitom žalobkyně neměla a nemohla mít nikdy žádných pochybností, neboť výroba žvýkacích pamlsků pro psy z tohoto materiálu je povolena v celé řadě členských států Evropské unie a po vydání Dokladu o registraci nedošlo ani k žádné relevantní změně právní úpravy.

47. Navíc žalobkyni bylo známo, že KVS již dříve v jiném správním řízení vztahujícím se ke klasifikaci paroží již v roce 2015 konstatovala s ohledem na ostatní materiály nedůvodnost zařazení paroží do kategorie 2 VŽP. Konkrétně jde o rozhodnutí KVS ze dne 14. 12. 2015, č. j. SVS/2015/131463–P, v němž KVS mj. výslovně uvedla, že „V případě zařazení paroží do kategorie 2 by došlo k neadekvátní a nedůvodné disproporci při zacházení s parožím oproti zacházení s rohy.“ I tato skutečnost založila legitimní očekávání žalobkyně.

48. Z výše uvedených důvodů bylo založeno silné legitimní očekávání a dobrá víra žalobkyně, že z tohoto materiálu bude moci žvýkací pamlsky pro psy vyrábět. Ostatně předpokladem pro schválení zařízení na výrobu krmiv podle článku 24 Nařízení KVS je učiněná registrace podle článku 23 Nařízení KVS. Pokud v jednom z těchto rozhodnutí jsou shozy paroží volně žijící zvěře považovány za materiál kategorie 3 VŽP, aby v jiném navazujícím rozhodnutí téhož orgánu byla tato kategorizace totožného materiálu popřena, jde o jednoznačný a ukázkový průlom do legitimního očekávání žalobkyně. Nedojde–li ke změně právní úpravy a neexistují–li ani jiné závažné důvody pro takto zásadní změnu právního názoru správního orgánu, je třeba zásadně trvat na tom, aby tento výklad nebyl prolomen.12 Postup správních orgánů proto odporuje § 2 odst. 3 a 4 správního řádu.

49. Nepřípadná je pak argumentace žalované, že žalobkyni nikdy žádné legitimní očekávání nemohlo být založeno, neboť žalovaná v této věci nikdy nerozhodovala a nemohla tak z její strany vzniknout žádná ustálená správní praxe. Žalobkyni vzniklo legitimní očekávání na základě Dokladu o registraci vydaného KVS jako orgánem veterinární správy, jehož obsah tentýž orgán veterinární správy v přezkoumávaném řízení sám popřel. Ostatně proto žalobkyně proti prvoinstančního orgánu podala odvolání, v němž porušení legitimního očekávání namítala. V odůvodnění napadeného rozhodnutí proto žalovaná měla přezkoumávat prvoinstanční rozhodnutí a postupy KVS včetně porušení legitimního očekávání, nikoliv hájit své vlastní pozice (byť je žalobkyni známo, že změna rozhodovací praxe má původ u jediného úředníka právě z řad žalované) a argumentovat svojí vlastní rozhodovací praxí. Její postupy totiž předmětem odvolání a souvisejícího přezkumu Prvostupňového rozhodnutí vůbec nebyly.

50. Na založené dobré víře a legitimním očekávání žalobkyně nemůže nic změnit ani prvotní rozhodnutí, v rámci něhož KVS i žalovaná nedůvodně a zcela neočekávatelně změnila předchozí právní praxi. Na tuto změnu žalobkyně upozorňovala již v původním správním řízení. Ani v něm ale žalovaná nepředložila jakékoliv věcné a relevantní argument pro změnu předchozí praxe. E. Rozpor závěrů správních orgánů s rozhodovací činností orgánů veterinární správy jiných členských států evropské unie a důsledky na unijním trhu 51. Žalovaná dále v napadeném rozhodnutí uvádí, že pokud jde o problematiku schvalování zařízení, resp. kategorizace VŽP, pro věc nemá žádný význam případný odlišný postup orgánů jiných členských států Evropské unie. Žalovaná k zohlednění a respektování přístupu jiných členských států Evropské unie odmítla přistoupit toliko s odůvodněním, že nemá žádnou kompetenci se k takovému postupu jiných členských států jakkoli vyjadřovat.

52. S postupem žalované ani v tomto případě žalobkyně nesouhlasí. Ve správním řízení žalobkyně doložila doklady prokazující, že celá řada jiných členských států Evropské unie totožné případy ve smyslu Nařízení posuzuje odlišně, resp. že konkrétně shozy paroží volně žijících zvířat kategorizuje jako materiál kategorie 3 VŽP. Žalobkyni není známo, že by jakýkoliv výkupce shozů paroží volně žijících zvířat v jiných členských státech Evropské unie byl zařazen do kategorie 2 VŽP. Naopak, všichni jemu známí výrobci pamlsků ze shozů paroží jsou registrování v kategorii 3 VŽP.

53. Zatímco tedy celá řada jiných členských států Evropské unie umožňuje ze shozů paroží volně žijících zvířat vyrábět žvýkací pamlsky pro psy, české orgány veterinární správy se od této praxe výrazně odchylují, aniž by proto existovaly racionální důvody. Tento rozdílný přístup je dán odlišným výkladem unijního předpisu, a sice právě Nařízení.

54. Za situace, kdy české orgány veterinární správy v minulosti na základě Dokladu o registraci rozhodly o kategorizaci shozu paroží volně žijících zvířat jako materiálu kategorie 3 VŽP, nenastala žádná relevantní skutečnost odůvodňující změnu takového názoru a za situace, kdy jiné členské státy Evropské unie zjevně rozhodují totožnou problematiky odlišně, se měly české orgány veterinární správy obrátit na Evropskou komisi a vyžádat si oficiální stanovisko vztahující se k předmětné problematice (pokud došlo ke změně jejich názoru).

55. Ze strany Evropské komise totiž nikdy nebyl vydán žádný předpis, který by odůvodňoval tak podstatnou změnu při kategorizaci shozů paroží volně žijících zvířat. Žalobkyni není znám žádný dokument Evropské komise, který by stanovoval, že shozy paroží volně žijících zvířat jsou materiálem kategorie 2 dle Nařízení, jak tvrdí KVS a žalovaná. Na tuto skutečnost se žalobkyně orgánů veterinární správy neúspěšně dotazovala i prostřednictvím žádosti o poskytnutí informací.

56. Žalobkyni je známo, že žalovaná dne 11. 1. 2022 skutečně vznesla oficiální dotaz adresovaný příslušnému DG Evropské komise ohledně kategorizace shozů paroží volně žijících zvířat. Je tak zjevné, že žalovaná vnímá odlišný přístup jiných členských a ojedinělost své rozhodovací praxe. Navzdory tomuto položenému dotazu správní orgány nevyčkaly příslušné odpovědi Evropské komise a bez jakéhokoliv relevantního podkladu pro změnu své praxe rozhodly o zamítnutí žádosti žalobkyně (žalobkyni je známo, že žalovaná doposud neobdržela reakci příslušného DG Evropské komise, který by potvrdil její nesprávné závěry o kategorizaci shozů paroží volně žijící zvěře jako materiálu kategorie 2 VŽP).

57. Překvapivý a svévolný postup správních orgánů žalobkyni znemožňuje výrobu žvýkacích pamlsků pro psy ze shozu paroží volně žijících zvířat, který je v jiných členských státech Evropské unie naopak povolen. Vedle všech negativních důsledků do právní sféry žalobkyně proto jde i o zásadní diskriminační postup s dopady na vnitřní trh Evropské unie.

58. Přístup správních orgánů v kontextu výše uvedeného postupu orgánů dalších členských zemí Evropské unie zakládá přímou diskriminaci na trhu výroby pamlsků pro psy z paroží volně žijících zvířat. Zatímco celé řadě výrobců (jakož i dodavatelů paroží) v Evropské Unii je tato činnost řádně povolena, žalobkyně čelí ojedinělému a protiprávnímu znemožnění právě té stejné činnosti. Přístupem správních orgánů je proto podstatně dotčen také volný pohyb zboží a služeb v Evropské Unii.

59. Žalobkyně je přesvědčena, že stávající stav je důsledkem ničím neodůvodněné a nepodložené „změny názoru“ jediného úředníka (metodika) žalované. Namísto toho, aby na základě dlouholeté a zcela bezproblémové praxe byly shozy paroží volně žijící zvěře nadále klasifikovány jako materiál kategorie 3 VŽP a byla tak z nich umožněna výroba krmiv pro zvířata v zájmovém chovu (třebas i při stanovení nutných opatření), orgány veterinární správy naopak vehementně hledají jakékoliv důvody proto, aby taková výroba byla en bloc znemožněna. Tento jejich nelogický a ve vztahu k požadavkům na hospodárné využití přírodního bohatství rozporný postup nemá oporu v dosavadní praxi orgánů české veterinární správy, v postupech orgánů veterinární správy jiných členských zemí Evropské unie, a dokonce ani v přístupu Evropské komise. Proto jej žalobkyně považuje za svévolný a vůči její osobě za hrubě nespravedlivý.

III. Vyjádření žalované k žalobě

60. Žalovaná úvodem svého vyjádření shrnula dosavadní průběh správního řízení a odkázala na rozhodovací důvody obsažené v napadeném rozhodnutí, následně svou argumentaci rozčlenila do níže uvedených okruhů. A. Stanovisko žalované k povaze nalezeného paroží z volně žijící zvěře a možnosti jeho použití k výrobě krmiv pro zájmová zvířata, včetně žvýkacích pamlsků 61. Krmiva pro zvířata v zájmovém chovu, včetně žvýkacích pamlsků, lze dle článku 35 písm. a) (i) Nařízení vyrábět pouze z vedlejších živočišných produktů kategorie 3 jiných než uvedených v článku 10 písm. n), o) a p) nařízení. Z uvedeného plyne, že vstupní surovina nesmí představovat zdravotní riziko pro zvířata nebo člověka a musí pocházet ze zvířat, která nevykazovala příznaky onemocnění přenosného na člověka nebo zvířata, což jsou základní kritéria pro materiál kategorie 3. Nalezené paroží z volně žijící zvěře uvedenou podmínku nemůže splnit, jelikož není ověřitelný zdravotní stav zvěře, ze které nalezené paroží pochází. Podmínku ověření zdravotního stavu může za určitých podmínek splnit pouze shozené paroží farmové zvěře. U nalezeného paroží z volně žijící zvěře provozovatel navíc nemůže nijak zaručit, že nepochází z uhynulé zvěře, kdy je nepřípustné, aby do krmivového řetězce vstupovala surovina z uhynulých zvířat i kdyby byla klasifikována jako materiál kategorie 3 (článek 10 písm. n) Nařízení). Platí totiž zákaz použití materiálů kategorie 3 uvedených v článku 10 písm. n) Nařízení pro výrobu krmiv. Pod písmeno n) článku 10 lze zařadit surovinu (například kůže, paznehty, rohy) pocházející například z krávy, která po porodu ulehla z důvodu ruptury pánevní spony (rozčísnutí pánve) a na základě této diagnózy musela být z důvodu zabránění jejího dalšího utrpení utracena. I když by byla kráva kromě uvedené diagnózy úplně zdravá, tak již na základě jejího utracení nesmí vstoupit do krmivového řetězce. Uvedený příklad ilustruje přísnost posuzování vstupní suroviny určené pro výrobu krmiv. Nelze tedy akceptovat, aby do krmivového řetězce vstoupila surovina (nalezené paroží z volně žijící zvěře), u které nelze zaručit, že pochází výhradně ze zdravých zvířat, a to bez ohledu na její další ošetření v rámci výroby pamlsků. Posuzování u nalezeného paroží z volně žijící zvěře tak nemůže být benevolentnější než uvedený příklad u utracené ale jinak zdravé krávy, jejíž zdravotní stav může být znám klidně od jejího narození. Obdobně to může být i v případě sražené a usmrcené zvěře, kterou by na rozdíl od nalezeného paroží šlo ohledáním na místě posoudit, zda byla před srážkou s autem nebo vlakem zdravá, ale jelikož se de facto jedná o uhynulou zvěř, tak žádná její část těla, včetně paroží, nesmí dle platné legislativy vstoupit do potravinového nebo krmivového řetězce, obdobně jako je tomu u výše popsaného případu utracené krávy. Na nalezené paroží, u kterého nelze posoudit zdravotní stav zvířete ze kterého pochází, nesmí být nahlíženo benevolentněji než na vedlejší živočišné produkty pocházející ze zvířat, u kterých lze de facto obhlídkou po dopravní nehodě posoudit zdravotní stav před usmrcením. Nelze umožnit benevolentnější pravidla pro výrobce žvýkacích pamlsků pro psy z paroží, než jsou vyžadována pro výrobce například žvýkacích pamlsků z kůží nebo vepřových uší, u kterých je vstupní surovinou pro výrobu materiál kategorie 3 výhradně z veterinárně prohlídnutých zvířat z jatek. Stejně tak i výrobci ostatních krmiv (granule, konzervy) by byly znevýhodněni, jelikož i oni mohou používat pouze materiály kategorie 3 ze zdravých a prohlédnutých zvířat. Není nejmenší důvod, aby u paroží tomu bylo jinak.

62. Preambule č. 8 k Nařízení jasně uvádí, že „do krmivového řetězce smí vstoupit pouze materiál ze zvířat, která podstoupila veterinární prohlídku“. Pro výrobu žvýkacích pamlsků lze tedy použít pouze vedlejší živočišné produkty kategorie 3, to znamená paroží pocházející z ulovené a prohlédnuté zvěře dle článku 10 písm. a) a b) nařízení. SVS po vzoru Rakouska a Maďarska umožnila, aby za kategorii 3 vhodnou pro výrobu žvýkacích pamlsků bylo považováno i shozené paroží ze zdravé farmově chované zvěře dle článku 10 písm. h) nařízení (ES). U farmové zvěře lze totiž posoudit její zdravotní stav.

63. Preambule č. 13 nařízení (dále upřesňuje vztah nařízení k ulovené zvěři, u které je kladena odpovědnost za předcházení rizikům na proškolených osobách, jako jsou myslivci. Neznamená to však, že myslivec jako proškolená osoba rozhoduje o nalezeném paroží, když uvedené je vztaženo k ulovené zvěři, jelikož odkazuje na nařízení (ES) č. 853/2004, kterým se stanoví zvláštní hygienické předpisy pro potraviny živočišného původu. Podmínky pro proškolenou osobu opravňující k prohlídce zvěře jsou stanoveny v § 27b odst. 8 zákona č. 166/1999 Sb., veterinární zákon – jedná se o fyzickou osobu, která absolvovala specializované školení se zaměřením na vyšetřování těl ulovené volně žijící zvěře. Ne všichni myslivci jsou proškolenými osobami proto tvrzení žalobkyně v bodě 48 a 57 žaloby, že prohlídka paroží myslivcem je dostačující pro zhodnocení bezpečnosti materiálu, je nepochopením smyslu proškolené osoby. Prohlídka ulovené zvěře má za cíl určit, zda zvíře jako takové je zdravé a žádná část jeho těla tak nepředstavuje potencionální riziko pro lidi nebo zvířata. Výklad, že je zcela dostačující prohlídka nalezeného paroží myslivcem je stejně absurdní jako např. tvrzení, že prohlídka kusu masa nebo hotových masných výrobků úředním veterinárním lékařem v tržní síti je zcela dostačující i když pochází ze zvířete, které nebylo veterinárně prohlédnuto, jak ukládá příslušná legislativa. Jakmile není možné doložit, že zvíře, ze kterého živočišný produkt v tržní síti pochází, bylo veterinárně prohlédnuto, tak musí být takový produkt automaticky vyloučen z potravinového ale i krmivého řetězce, a to bez ohledu na jeho opracování (například tepelné) zaručující jeho „bezpečnost“. Do tržní sítě lze uvádět pouze maso a masné produkty ze zvířat prohlédnutých úředním veterinárním lékařem (v případě porážky nebo zvěře ve zvěřinovém závodě) anebo proškolenou osobou v případě ulovené zvěřiny (§ 27b veterinárního zákona). A pouze z takto prohlédnutých zvířat lze získat vedlejší živočišné produkty kategorie 3 vhodné k výrobě krmiv – článek 10 písm. a) a b) nařízení. Krmiva lze totiž vyrábět pouze z bezpečných vedlejších živočišných produktů pocházejících ze zdravých zvířat. Jelikož u nalezeného paroží volně žijící zvěře není možné posoudit zdravotní stav zvířete ze kterého pochází, tudíž je automaticky vyloučeno z potravinového i krmivového řetězce, a to bez ohledu na jeho další zpracování zaručující „bezpečnost“. Tvrzení žalobkyně, že je tím popřen smysl hospodárného využití přírodních zdrojů je absurdní, jelikož nalezené paroží z volné přírody má dle platné legislativy široké uplatnění ve výrobě technických produktů jako je nábytek nebo bytové doplňky, což je hlavní činnost žalobkyně od začátku existence její společnosti. Po ošetření jej lze využít i jako lovecké trofeje. Hospodárné využití přírodních zdrojů je i u nalezeného paroží z volné přírodě tedy zaručeno. B. Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí 64. K námitce nevypořádání se s argumentací žalobkyně a tvrzené nepřezkoumatelnosti jejího rozhodnutí cituje žalovaná z rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně č.j. 10 As 509/2021–76 z 14. 3. 2023, který uvádí: „NSS k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku uvádí, že účelem odůvodnění rozhodnutí není reakce na každou jednotlivou námitku, ale postačí, jestliže rozhodnutí jako celek dává odpovědi na dané námitky, resp. z něho alespoň implicitně vyplývá, jak se soud s jednotlivými námitkami vypořádal. Jak k tomu trefně uvádí Ústavní soud „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2774/09, či rozsudky NSS ze dne 30. 4. 2009, čj. 9 Afs 70/2008–130, ze dne 21. 12. 2011, čj. 4 Ads 58/2011–72, ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 221/2014–43, ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Afs 41/2012–50, ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Afs 44/2013–30, ze dne 3. 7. 2013, čj. 1 As 17/2013–50, nebo ze dne 25. 2. 2015, čj. 6 As 153/2014–108).“ Žalovaná je přesvědčena, že své povinnosti v intencích výše citovaného rozsudku dostála a z jejího rozhodnutí vyplývá, z jakých důvodů se s námitkami žalobkyně neztotožňuje a jaké úvahy ji vedly k vydání napadeného rozhodnutí. C. Námitka shozů paroží volně žijící zvěře jakožto bezpečného materiálu 65. Žalobkyně svůj postoj o bezpečnosti shozů paroží z volně žijící zvěře staví především na tom, že neexistuje žádný případ přenosu závažných nemocí přes paroží ani u zvířat navzájem ani u člověka. Bezpečnost tohoto materiálu je podle ní zajištěna také průběžným odebíráním a následným rozborem vzorků trusu a krve zvěře ze strany myslivců. Žalovaná však trvá na tom, že v případě shozů paroží sebraných v lese však tyto nelze k žádnému zvířeti přiřadit, a nelze tedy a priori předpokládat, že pochází ze zvířete nevykazujícího příznaky onemocnění nebo postižení přenosného na člověka nebo zvířata.

66. Shozy paroží volně žijící zvěře sebrané v lese nemohou být považovány za materiál kategorie 3 dle čl. 10 písm. b) nařízení, ani písm. h), jak namítá žalobkyně. S ohledem na relevantní právní úpravu odcitovanou i v napadeném rozhodnutí musí vstupní surovina pro výrobu pamlsků pro zvířata pocházet ze zvěře usmrcené k lidské spotřebě v souladu s právními předpisy Unie. Čl. 35 nařízení jasně hovoří o tom, že k výrobě krmiv pro zájmová zvířata, kam patří i žvýkací pamlsky pro psy, mohou být použity pouze VŽP kategorie 3 uvedené v článku 10, vyjma materiálů uvedených v písm. n), o) a p). Materiály kategorie 3 lze charakterizovat jako VŽP pocházející ze zvířat, která nevykazovala příznaky onemocnění přenosného na člověka nebo zvířata, musí tedy pocházet ze zdravých zvířat. V článku 10 nařízení lze produkty původem ze zvěře explicitně najít pouze pod písm. a) a b), které stanoví, že musí pocházet z usmrcené zvěře, která je dle právních předpisů Společenství vhodná k lidské spotřebě. Předpisy Společenství je v tomto případě míněno nařízení (ES) č. 853/2004, kterým se stanoví zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu. Na národní úrovni je to pak zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon) ve znění pozdějších předpisů. Byť paroží zvěře není explicitně vyjmenováno, lze však v případě živých zvířat připustit, že mezi materiál kategorie 3 patří shozy paroží z farmově chované zvěře dle čl. 10 písm. h) nařízení, jelikož u farmové zvěře lze posoudit zdravotní stav zvířat, ze kterých paroží pochází. Tedy pouze paroží z vyšetřených zvířat může být použito pro výrobu žvýkacích pamlsků a vstupovat tak do krmivového řetězce. Následným zpracováním již totiž rizikovost vstupního materiálu nelze zhojit, resp. nelze spoléhat toliko na technologické postupy při výrobě konečného produktu a eliminace nevhodné suroviny již na samotném začátku je zcela logickým a opodstatněným krokem za účelem vyloučení rizika ohrožení zdraví při výživě zvířat. Jak žalovaná i v rozhodnutí analogicky poukázala, při takové argumentaci by např. nemusela být prováděna žádná preventivní mikrobiologická vyšetření např. na zjištění bakterií salmonel a mohlo by být bez dalšího uváděno do oběhu maso se salmonelou s konstatováním, že spotřebitel si sám odstraní nebezpečnost prvotní suroviny tím, že při varu se bakterie salmonely zničí.

67. Není tedy pravdou, že by se žalovaná s argumenty žalobkyně v tomto směru nevypořádala, ani není pravdou, že by ze strany žalobkyně byla prokázána a doložena bezpečnost tohoto materiálu. Na odborné vyjádření, které žalobkyně zaslala před zahájením celého správního řízení bylo reagováno stanoviskem SVS č.j. SVS/2021/037624–G ze dne 23. 3. 2021. Z něj mj. vyplývá, že odborné vyjádření bylo vypracováno M. R., jednatelem žalobkyně a soudním znalcem Ing. Mgr. O. P., jehož specializace však nezahrnuje oblast nákaz nebo zdravotních rizik spojených s chovem zvěře. Nad rámec lze podotknout, že z veřejně dostupných zdrojů se nepodařilo dohledat ani žádné další dokumenty (vědecké články v renomovaných časopisech nebo publikacích) dokládající odbornou způsobilost a důvěryhodnost v dané problematice alespoň u jednoho z autorů odborného vyjádření. Žalovaná pak v odůvodnění rozhodnutí odůvodnila, z jakých důvodů nelze shozy paroží z volně žijící zvěře považovat za bezpečné pro výrobu krmiv pro zvířata. Zároveň není pravdou, že by takový závěr byl neproporcionální ve vztahu k bezpečnosti takového materiálu a jeho využití v mezích požadavků na racionální využívání přírodních obnovitelných zdrojů, neboť jak i bylo žalobkyni sděleno, uvedený materiál lze použít k produkci technických výrobků, a tedy i tento materiál může být dál využíván pro další použití.

68. Žalovaná nikterak nezpochybňuje pozitivní účinky paroží jako zdroje kolagenu pro psy a nikterak nevystupuje proti používaní paroží při výrobě žvýkacích pamlsků z paroží. Nicméně paroží, ze kterého má být žvýkací pamlsek, musí splňovat podmínky platné legislativy, a tedy být vhodné k výrobě takových pamlsků. To znamená, že musí pocházet ze zvířat, která nevykazovala příznaky onemocnění přenosného na člověka nebo zvířata. Uvedená podmínka platí pro všechny vedlejší živočišné produkty používané při výrobě krmiv. V případě nalezeného paroží v lese tato základní podmínka není splněna, tudíž jej nelze použít při výrobě krmiva, a to bez ohledu na jeho další zpracování nebo ošetření. Takové paroží (z volně žijící zvěře a nalezené v lese) však může být použito pro technické účely (například zhotovení loveckých trofejí) jak uvádí preambule č. 13 k nařízení anebo k výrobě nábytku a bytových doplňků.

69. Zavádějící je rovněž tvrzení žalobkyně, že může sama jednoznačně identifikovat původ paroží a garantovat jeho bezpečnost, neboť žalobkyně sama neprovádí sběr paroží, ale nakupuje/vykupuje již sesbírané paroží. D. Námitka rozporu závěrů žalované se smyslem a účelem nařízení 70. Námitky žalobkyně stran smysluplného využití VŽP opětovně stojí na názoru žalobkyně o dle jejího názoru nulových bezpečnostních rizicích shozeného paroží, přičemž žalovaná opakuje, že dodatečným ošetřením již nelze změnit povahu vstupní suroviny, která je v daném případě pro vstup do krmivého řetězce nepřípustná. Jelikož shozy volně žijící zvěře sebrané v lese nelze považovat za materiál kategorie 3, považuje se tento za materiál kategorie 2 (viz čl. 9 písm. h) nařízení: Materiál kategorie 2 zahrnuje tyto vedlejší produkty živočišného původu: vedlejší produkty živočišného původu jiné než materiál kategorie 1 nebo materiál kategorie 3) a je tak vyloučen z použití do krmiv pro zájmová zvířata (viz výše). Bez významu je pak argument, že nařízení výslovně nestanoví, že by provedení veterinární prohlídky bylo podmínkou klasifikace VŽP jako kategorie 3. Toto totiž dle přesvědčení žalované vyplývá z toho, že nařízení považuje za materiál kategorie 3 mj. části těl ze zvěře usmrcené k lidské spotřebě či nevykazující žádné příznaky onemocnění přenosného na člověka nebo zvířata. Aby byla splněno, resp. aby byla zvěř nebo její části prohlášeny za vhodné k lidské spotřebě nebo aby mohlo být konstatováno, že nevykazují žádné příznaky onemocnění, musí být odborně prohlédnuty. Materiály kategorie 3 lze tedy charakterizovat jako VŽP pocházející ze zvířat, která nevykazovala příznaky onemocnění přenosného na člověka nebo zvířata, musí tedy pocházet ze zdravých zvířat, což u nalezeného paroží v lese nelze nikdy prokázat.

71. V souladu se smyslem nařízení tak shozy paroží volně žijících zvířat nejsou nijak eliminována z dalšího použití, což žalovaná opakovaně uvedla, nicméně nikoli pro výrobu krmiv pro zájmová zvířata. Pro výrobu krmiv mohou být využity pouze vedlejší živočišné produkty kategorie 3, pod něž však shozy paroží sebrané v lese nepatří. Žalovaná je tedy i nadále přesvědčena, že postup správních orgánů je zákonný, odůvodněný a v souladu se smyslem právní úpravy, když rozhodnutí bylo vydáno ve veřejném zájmu, jímž je péče o zdravotní nezávadnost krmiv a ochrana zdraví zvířat, potažmo lidí. Tento mimořádně důležitý veřejný zájem je zcela jistě v daném případě významnější, než soukromý zájem podnikatelského subjektu na dosahování zisku v rámci jeho podnikatelské činnosti (výroba krmiv pro zvířata v zájmovém chovu). E. Námitka nezohlednění skutečné povahy shozů paroží volně žijících zvířat 72. Žalovaná má za to, že pokud je v textu uvedeného ustanovení uvedeno „pocházející ze živých zvířat“, tak z logiky věci se nemůže jednat o usmrcenou zvěř k lidské spotřebě. A jelikož platí i druhá část uvedeného písmene a to „pocházející ze zvířat, která nevykazovala žádné příznaky onemocnění přenosného tímto produktem na člověka nebo zvířata“, tak nelze nalezené paroží z volně žijící zvěře zahrnout do tohoto písmene, protože není možnost ověřit splnění jeho druhé části.

73. Jak je uvedeno i výše, prohlídku pouze nalezeného paroží nelze považovat za dostačující. K tomu, aby bylo možno konstatovat, že zvíře bylo zdravé, by bylo třeba prohlédnout celé tělo ulovené zvěře, neboť pouze pak lze konstatovat, že žádná část jeho těla nepředstavuje potencionální riziko pro zvířata nebo lidi.

74. Žalobkyní zmíněné srovnání s houbami, které jsou také neznámého původu, je irelevantní, nelze srovnávat nalezené kusy živočišného původu pocházející z migrujících zvířat s houbami z konkrétního stanoviště, ani rizikovost patogenů savců s rostlinami. Jedná se o zcela jiný produkt regulovaný zcela jinými právními předpisy, včetně odlišných pravidel možného uvádění na trh. F. Námitka prolomení dobré víry a legitimního očekávání žalobkyně 75. Žalovaná především zdůrazňuje, že žalobkyně zcela zjevně přehlíží fakt, že problematika bezpečnosti a nezávadnosti pamlsků pro psy vyráběných ze shozeného paroží byla s žalobkyní konzultována již v roce 2021, ještě před podáním žádosti o schválení a registraci pro výrobu pamlsků pro psy ze shozů paroží. O stanovisku SVS byla jednoznačně zpravena v dopise č.j. SVS/2021/037624–G ze dne 23. 3. 2021 „Odborné vyjádření k bezpečnosti a nezávadnosti pamlsků pro psy vyráběných ze shozeného paroží“. Tento svůj postoj SVS i nadále drží, což ostatně vyplývá i z rozhodnutí SVS/2022/095112–G ze dne 27. 7. 2022, kterým bylo v minulosti pravomocně ukončeno řízení a žádost žalobkyně o schválení zařízení na výrobu krmiv pro zvířata v zájmovém chovu byla zamítnuta, resp. dočasné schválení neprodlouženo. Je zřejmé, že žalobkyni se včas dostalo zcela jednoznačné informace, jaká surovina může být použita pro výrobu žvýkacích pamlsků a vstupovat tak do krmivového řetězce. V žádném případě se tak žalobkyně nemůže domáhat, že by bylo porušeno legitimní očekávání, když před podáním žádosti o schválení byla jednoznačně seznámena s postojem Státní veterinární správy k dané problematice a bylo jí známo, jak jsou shozy paroží kategorizovány. Zcela spekulativní jsou pak tvrzení žalobkyně o tom, že tato „náhlá změna klasifikace shozů paroží“, jak ji žalobkyně označuje, je projevem jediné úřední osoby. V neposlední řadě žalovaná podotýká, že také soudy judikovaly, že zásada legitimního očekávání účastníka správního řízení nemá v žádném případě absolutní hodnotu. Žalovaná je proto přesvědčena, že i pokud by se na předchozí doklad o registraci mělo hledět jako na založenou správní praxi, co do klasifikace shozů paroží, na její změnu byla žalobkyně upozorněna ještě před podáním první žádosti o schválení výroby žvýkacích pamlsků.

76. Přistoupit proto nelze ani na námitku žalobkyně, že je ohroženo „více než 37 let práce žalobkyně jako úspěšného rodinného podniku“. Jak žalovaná několikráte uvedla, žalobkyně nikdy neměla oficiální schválení výroby dle článku 24 odst. 1 písm. e) nařízení (jako rozhodující právní požadavek na legální výrobu krmiv. Pokud do té doby nějaké krmivo produkovala, tak bez jakéhokoliv schválení nebo registrace, tedy nelegálně. Z úřední činnosti je žalobkyni známo, že činnost žalobkyně byla zaměřena výhradně na výrobu nábytku a bytových doplňků z paroží. Plánovaná výroba krmiv ve společnosti je založena na využití zbytků (odpadu) paroží z výroby nábytku a bytových doplňků, které jsou primárním v podnikání společnosti žalobkyně. Tudíž nemožnost podnikat ve výrobě krmiv nemůže mít zásadní dopad na žalobkyni, jelikož se jí za celou svou existenci nikdy legálně nevěnovala. G. Námitka odlišného postupu členských států EU 77. Žalovaná trvá na tom, že není vázána praxí a postupem jiných členských států. Žalované ostatně není ani jasné, na základě čeho, by měla být povinna, resp. vůbec oprávněna zkoumat praxi jiných členských států. Sjednocovat praxi napříč EU není v žádném případě úkolem žalované. Jen těžko si lze představit, že orgány členských států se budou přizpůsobovat tomu, jak dříve o stejné otázce rozhodl orgán jiného členského státu. Skutečnost, že se žalovaná obrátila na Evropskou Komisi s dotazem ohledně kategorizace shozů paroží volně žijících zvířat, v žádném případě neznamená, že by žalovaná považovala svoji praxi za nesprávnou. Žalobkyně presumuje něco, co z uvedeného rozhodně nevyplývá. I bez odpovědi (žalovaná podotýká, že do dnešního dne nebylo na uvedený dotaz ze strany Evropské Komise reagováno) byla nepochybně oprávněna ve věci rozhodnout. Nad rámec lze naopak poukázat na neformální e–mailovou komunikaci s pracovníkem Evropské unie (viz mail z 17. 3. 2021), která je zcela v duchu žalovanou zastávaného názoru. Žalovaná neměla a nemá zájem, jakkoliv poškodit nebo znevýhodnit české producenty vůči ostatním producentům v jiných členských státech, a naopak nechce ani svým rozhodnutím porušovat platnou legislativu a tím sjednat výhodu pro české výrobce oproti výrobcům z jiných členských států. Žalovaná tedy nesouhlasí, že by svým postupem diskriminovala žalobkyni na trhu výroby pamlsků pro psy. Výroba však musí splňovat dotčené předpisy, tedy především čl. 35 nařízení, dle kterého krmiva pro zvířata v zájmovém chovu, včetně žvýkacích pamlsků, mohou být vyráběna pouze z vedlejších živočišných produktů kategorie 3 jiných než uvedených v článku 10 písm. n), o) a p) téhož nařízení. Žalovaná tak opakuje, že předložené doklady o registraci z jiných členských států nemohou zpochybnit její stanovisko a především ji k ničemu nezavazují. Pro informaci, byť si je žalovaná vědoma nezávaznosti uvedeného, lze poukázat na neformální konzultace ohledně problematiky nakládání a případného použití nalezeného paroží ve výrobě krmiv s vybranými členskými státy, konkr. Rakouskem, Německem a Maďarskem (v příloze). V případě emailové komunikace s uvedenými členskými státy žalovaná oslovila kolegy z příslušných ústředních orgánů států, pod které problematika vedlejších živočišných produktů spadá (Maďarsko – Nemzeti Élelmiszerlánc–biztonsági Hivatal (Nébih), Německo – Bundesministerium für Ernährung und Landwirtschaft (BMEL), Rakousko – Bundesministerium für Soziales, Gesundheit, Pflege und Konsumentenschutz), a kteří se zúčastňují pracovní skupiny národních expertů pro problematiku vedlejších živočišných produktů na Komisi. Zástupci Rakouska, Německa i Maďarska potvrdili, že pro výrobu krmiv nelze použít nalezené paroží z volně žijící zvěře. Pro výrobu krmiv je v daných členských státech možné použít pouze paroží z ulovené zvěře anebo shozené paroží ze zdravé farmově chované zvěře v případě Rakouska a Maďarska. Slovensko k problematice na základě výzvy SVS zaslalo oficiální dopis, ve kterém uvedlo, že z předložených dokladů (pozn. žalované: dokladů, které žalobkyně předložila k žádosti) není zřejmé, zda se skutečně jedná o VŽP materiál kategorie 3, když z obchodních dokladů není zřejmý původ paroží. Nalezené paroží z volně žijící zvěře je dle Slovenska mimo působnost nařízení a tím pádem jej nelze použít pro výrobu krmiv. Všechny uvedené státy tím potvrdily, že nalezené paroží z volné přírody nelze využít pro výrobu krmiv. Tím je dle názoru žalované zpochybněno tvrzení žalobkyně, že celá řada orgánů veterinární správy v jiných členských státech EU shozy paroží volně žijící zvěře klasifikuje jako materiál kategorie 3 vhodný k výrobě krmiva pro zvířata v zájmovém chovu. Obdobný názor jako SVS a výše uvedené členské státy má i Belgie, která v roce 2021 odhalila na trhu žvýkací pamlsky původem z neschválené výroby krmiv žalobkyně. Belgie případ vložila do systému rychlého varování pro potraviny a krmiva RASFF. V rámci dodatečného šetření a výměny informací Belgie uvedla (volně přeloženo žalovanou): 78. „Je možné uvést, který článek (8,9 nebo 10) a který bod článku VŽP? Nařízení 1069/2009 se podle vás vztahuje na jelení paroží? Jak jsme pochopili od belgického provozovatele a čtení originálního zdravotního osvědčení, tyto parohy jsou nalezeny a shromážděny ve volné přírodě. Pokud neexistuje žádná souvislost se zvířaty, z nichž pocházejí, považujeme tyto parohy za materiál kategorie 2.“ 79. Žalovaná dále dodala, že všechny vložené případy do systému RASFF jdou na vědomí i Komisi, která může vyzvat členské státy ke stažení případu, pokud by se nejednalo o porušení platné legislativy. V tomto případě tak Komise neučinila.

80. K předloženým dokladům jiných členských států lze uvést, že některé z nich byly žalované předloženy již v minulosti a žalovaná pro žalobkyni sdělila, že tyto nespecifikují druh a původ surovin, tedy nelze je považovat za dokumenty, které by legalizovaly výrobu žvýkacích pamlsků z paroží neznámého původu (nalezené v lese).

81. Doklad Lotyšska uvedený v příloze č. 5 k žalobě je schválení skladu dle článku 24 nařízení (ES) č. 1069/2009 pro skladování materiálů kategorie 3 dle článku 10 písm. h) a i) nařízení (ES) č. 1069/2009. Pod písmeno h) lze zařadit pouze materiály u kterých je splněna podmínka, že pocházejí ze živých zvířat, která nevykazovala žádné příznaky onemocnění přenosného tímto produktem na člověka nebo zvířata. Tím je vyloučeno nalezené paroží z volné přírody, u kterého nelze potvrdit, že tomu tak je. Písmeno i) článku 10 nařízení (ES) č. 1069/2009 se týká vodních živočichů.

82. Doklad Maďarska uvedený v příloze č. 6 k žalobě je schválení skladu dle článku 24 nařízení (pro materiál kategorie 3 s odvoláním se na článek 10 písm. b) nařízení, což jsou vedlejší živočišné produkty pocházející s poražených zvířat nebo ze zvěře usmrcené k lidské spotřebě. Doklad ve výsledku dává za pravdu žalované, jelikož vylučuje, aby se jednalo o nalezené materiály z volné přírody.

83. Doklad Slovinska uvedený v příloze k žalobě je registrace dle článku 23 pro obchodníka s vedlejšími živočišnými produkty kategorie 3, paroží jelenovitých. V dokladu nikde není uvedeno, že se jedná o nalezené paroží z volné přírody, čímž by žalobkyně doložila, že ve Slovinsku je takové paroží klasifikováno jako materiál kategorie 3.

84. Dále žalobkyně v příloze k žalobě uvádí, že společnost TNC je registrována jako výrobce surovin zařazených v kategorii 3. Uvedená společnost není registrována, ale je vedena v příslušném seznamu jako schválený výrobce krmiv pro zájmová zvířata (Sekce VIII), konkrétně jako výrobce zpracovaných krmiv pro zvířata v zájmovém chovu (PETPP) a nikoliv jako výrobce žvýkacích pamlsků, u kterých se dle Technických požadavků na formát seznamů schválených nebo registrovaných podniků, závodů nebo provozovatelů (rovněž v příloze) používá zkratka PETD. Zařazení schválených/registrovaných podniků nebo závodů na příslušný seznam s upřesňujícími informacemi o činnosti a produktech zajišťuje příslušný dozorující orgán v daném členském státě. Zkratka BHHP značí kosti, rohy, kopyta, paznehty a výrobky z nich a parohy. Z uvedených údajů nelze nijak dovodit, že uvedená společnost produkuje žvýkací pamlsky vyrobené z nalezeného paroží z volné přírody, jak tvrdí žalobkyně.

85. Žalobkyně v příloze k žalobě dokládá seznam registrovaných společností zacházejících s parožím v různých státech. Žádná z nich nepotvrzuje registraci k manipulaci s nalezeným parožím volně žijící zvěře. Obdobné registrace jako předložila žalobkyně lze dohledat i na českém seznamu schválených/registrovaných podniků na internetových stránkách Státní veterinární správy. Formát seznamu totiž vychází z výše uvedených Technických požadavků na formát seznamů, ze kterého nelze zjistit, zda společnost má registraci nebo schválení opravňující k manipulaci s nalezeným parožím z volné přírody jako materiálem kategorie 3. To, že u některých slovenských podniků je uvedeno slovo „zhody“ automaticky neznamená, že se jedná o nalezené paroží z volné přírody. Naopak právě u slovenských podniků lze na základě vyjádření Štátnej veterinárnej a potravinovej správy v dopise ze dne 9. 5. 2023 předpokládat, že tomu tak určitě není a jedná se výhradně o shody farmově chované zvěře: „Zhody parožia z voľne žijúcej zveri nájdené v lese sa v slovenských schválených skladoch na VŽP vyskytovať nebudú, kdeže podľa článku 2 odstavca 2 písm. a) a b) nariadenia (ES) č. 1069/2009 nepatria do pôsobnosti toho nariadenia a parožie tak nemôže byť klasifikované ako VŽP kategórie 3.“ 86. Na základě shora uvedeného žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

IV. Replika žalobkyně

87. Žalobkyně uvedla, že celá situace má zásadní vliv na její fungování a konkurenceschopnost na trhu – českém, i evropském. Z tohoto důvodu žalobkyně přílohou této repliky přikládá i vyjádření svého jednatele, který popisuje dopady rozhodnutí žalované na žalobkyni i osoby, které jsou na žalobkyni (nejen) ekonomicky závislé. Žalobkyně toto vyjádření přikládá zejména k dokreslení celé skutkové situace a skutečných následků nezákonného konání žalované, které nemusí být z právních podání zcela zřejmé.

88. Žalobkyně uvádí, že žalovaná neustále opakuje, že shozy paroží sebrané v lese nepatří k materiálům kategorie č. 3 dle nařízení, ale ani ve svém vyjádření neuvedla žádné relevantní důvody, proč tomu tak není. I nadále uvádí pouze své názory bez jakýchkoliv podkladů. Žalovaná se tak pouze domnívá, že materiál v kategorii 3 musí být veterinárně prohlídnut, i když nařízení tuto podmínku nestanovuje. Zároveň žalovaná ignoruje fakt, že paroží bylo nejméně posledních 15 let zařazováno do materiálu kategorie č. 3 dle nařízení. Je to žalovaná, kdo tuto ustálenou praxi bez relevantního odůvodnění mění.

89. Dále se žalovaná opírá o mimořádně důležitý veřejný zájem – zdraví obyvatel a zvířat. Žalobkyně má stejný zájem jako žalovaná – tedy aby její výrobky byly zdravotně nezávadné. Zároveň je ale přesvědčena, že žalovaná by měla hledat proporcionalitu mezi tímto zájmem a právy žalobkyně. Žalobkyně dlouhodobě prokazuje, že vhodnými technologickými postupy a striktně nastavenými hygienickými pravidly lze naplnit jak veřejný zájem na zdravotní nezávadnosti výrobku (kousátek z paroží), tak práva na podnikání žalobkyně. Tuto proporcionalitu se žalovaná ale nesnažila jakkoliv naleznout.

90. Žalobkyně využívá suroviny pouze z lokalit, kde se nevyskytuje žádné infekční onemocnění. Není tedy žádný důvod označovat tento materiál jako nebezpečný. K tomuto přístupu dospěly i státy s významnou tržní silou – jako jsou např. Spojené státy americké – které nastavily svoji praxi tak, aby bylo možné přírodní materiály nezatěžující přírodu dále využívat. Z tohoto důvodu je praxe racionálně nastavená tak, že je možné shozy paroží využívat a dovážet v případě, že pocházejí z oblastí nezasažených infekční nemocí. Žalovaná po celou dobu sporu neuvedla jakýkoliv důvod, proč by v České republice měl být postup odlišný.

91. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že krmivový řetězec s dopady do potravin je výrazně odlišný od řetězce pro krmiva v zájmových chovech. Z tohoto důvodu i nařízení v odůvodněných případech rozlišuje přístup ke krmivům s dopadem na potravinové řetězce a krmiva pro zájmové chovy – např. psy.

92. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že žalovaná ve vyjádření opět prokázala neznalost podstaty shozu paroží. Shoz je přirozený biologický proces u zdravého jedince – ze své podstaty. Už jenom tímto je prokázané, že shoz nemůže být z usmrceného/uhynulého jedince. V takovém případě by se na paroží objevily kusy tkání – shoz je ale čistý a suchý materiál.

93. Neexistuje ani žádný relevantní důvod, proč by prohlídka myslivcem neměla být dostatečná, a to zejména při skutečnosti, že nařízení veterinární vyšetření nevyžaduje. Myslivci znají zvěř, o kterou se starají. Zároveň neexistuje důvod, proč rozlišovat kvalitu a zdravotní stav shozů z farmy a obory, když celá péče o zvěř, jakož i potenciální zdravotní rizika jsou absolutně shodná. Proto žalobkyně nevidí důvod, proč by měla žalovaná mít jiný přístup k oborám než farmám, když se jedná o obdobně vedené chovy se shodně kontrolovanými výstupy.

94. Žalobkyni zároveň není známé, že by země v Evropské unii, do nichž své výrobky dovážela, posuzovala shozy paroží jinak než jako materiál kategorie č.

3. Žalobkyni je ovšem známé, že žalovaná kontaktovala dotčené orgány vybraných členských států a snažila se je přesvědčit o svém názoru. Zároveň nemůže být pravda, že tyto kladná zahraniční stanoviska jsou navázané na farmové shozy – tyto tvoří marginální část (0,5 %) materiálu na relevantním trhu shozu paroží. Tyto shozy tak v žádném případě nemohou pokrýt evropskou poptávku po výrobcích z tohoto materiálu.

95. Žalobkyně dále připomíná, že žalovaná svoji argumentaci primárně opírá o skutečnost, že pamlsky musí pocházet ze zvířat, které nevykazují příznaky onemocnění přenositelné na člověka nebo zvíře. Zároveň ale nemá jakékoliv podklady nebo důkazy, že by výrobky žalobkyně byly jakkoliv zdravotně závadné – a to i přes opakované kontroly v sídle a výrobnách žalobkyně. Z tohoto důvodu žalobkyně nevidí jakýkoliv důvod, proč by žalovaná měla zakazovat vyrábět pamlsky ze shozů paroží z oblastí nezasažených infekčními nemocemi, zejména pokud tuto skutečnost je žalobkyně schopná žalované po celou dobu svého podnikání prokázat.

96. V neposlední řadě žalobkyně zdůrazňuje, že nikdy po žalované nepožadovala, aby byla vázaná praxí jiných členských orgánů. Zároveň celý spor mezi žalobkyní a žalovanou je veden ohledně výkladu nařízení. Pokud jsou tedy podmínky stanoveny nařízením, které harmonizuje postup orgánů v Evropské unii, měla by se žalovaná zajímat a uvážit, jak je toto nařízení vykládáno jinými evropskými orgány. Pokud je jediná, která harmonizační předpis vykládá odlišně je jediným logickým řešením tento svůj postoj přehodnotit.

97. Závěrem žalobkyně uzavírá, že i když žalovaná deklaruje, že nemá zájem diskriminovat české producenty, svým jednáním způsobuje pravý opak než její deklarovaný zájem. Pokud by její zájem byl jiný, jednala by v souladu s ustálenou evropskou praxí, která shozy paroží zařazuje jako materiál kategorie č.

3. Žalobkyně je tak přesvědčena, že žalovaná postupuje diskriminačně a nepřiměřeně, když se opírá o veřejný zájem zdravotní nezávadnosti produktů, ale bezdůvodně nerespektuje certifikáty o bezinfekčnosti ze zemí původu využívaných shozů paroží.

V. Posouzení věci soudem

98. V souladu s § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

99. Soud o žalobě rozhodoval bez nařízení jednání, neboť s tím účastníci vyslovili souhlas.

VI. Rozhodnutí soudu

100. Žaloba je důvodná.

101. V nyní projednávané věci se soud zabývá zákonností postupu žalované při zamítnutí žádosti žalobkyně, kterou se žalobkyně domáhala ve smyslu čl. 44 a násl. nařízení schválení svého zařízení pro výrobu krmiv pro psy, konkrétně žvýkacích pamlsků (tzv. kousátek), ze shozů paroží volně žijící jelenovité zvěře, resp. paroží zvířat z oborního chovu.

102. Základní otázkou, o kterou vedou účastníci spor, je posouzení, zda paroží z výše vymezených jelenovitých zvířat představuje materiál, z něhož je potenciálně možné pamlsky vyrábět (jedná se o produkt kategorie 3 ve smyslu čl. 10 nařízení, jak tvrdí žalobkyně), nebo zda jde v souladu se závěry žalované o produkt kategorie 2 podle čl. 9 nařízení, do níž spadají materiály, z nichž je výroba krmiv nepřípustná.

103. Žalovaná v napadeném rozhodnutí připustila (viz str. 5 a násl.), že paroží jelenovité zvěře by mohlo být zařaditelné do kategorie 3, ovšem pouze v případě, že by pocházelo z usmrcených zvířat, která by byla vhodná k lidské spotřebě (musela by zejména proběhnout prohlídka těla k tomu odborně způsobilou osobou) podle čl. 10 písm. a), b) nařízení, nebo ve smyslu čl. 10 písm. h) by mohlo jít o sice o živé zvíře, ale muselo by něj být možné posoudit jeho zdravotní stav, tj. šlo by o zvíře, které je chováno v zajetí, v tzv. farmovém chovu.

104. V prvé řadě soud má soud za to, že úvahy žalované týkající se paroží z mrtvých zvířat jsou pro posouzení věci bez dalšího nadbytečné, neboť z obsahu žádosti je zcela zjevné, že žalobkyně míní zpracovávat toliko paroží ze „shozů“, což z povahy věci předpokládá existenci živého zvířete, které by shoz, jakožto aktivní jednání, mohlo provést. Zásadní pro zákonnost napadeného rozhodnutí tak bude, zda ve světle soudního přezkumu obstojí žalovanou prezentovaný výklad čl. 10 písm. h) nařízení, který se týká částí těl živých zvířat.

105. Podle čl. 10 písm. h) nařízení platí, že „Materiál kategorie 3 zahrnuje tyto vedlejší produkty živočišného původu: krev, placenta, vlna, peří, srst, rohy, odřezky paznehtů a syrové mléko pocházející ze živých zvířat, která nevykazovala žádné příznaky onemocnění přenosného tímto produktem na člověka nebo zvířata;“.

106. Soud předesílá, že ač právě citované ustanovení výslovně s pojmem „parohy“ či „paroží“ neoperuje, když upravuje toliko „rohy“, žalovaná se touto distinkcí nijak nezabývá, proto soud jakožto subjekt, který na rozdíl od žalované není nadán odbornou kapacitou v oblasti biologie, dovozuje, že žalovaná tak činí proto, že mezi „rohy“ a „parohy“ není výraznější rozdíl, který by zakládal potřebu posuzovat tyto části těla zvířete v odlišném režimu.

107. Těžiště argumentace žalované, kterou vylučuje aplikaci daného ustanovení na skutkovou situaci popsanou v žádosti žalobkyně, tj. sběr shozeného paroží volně žijící zvěří, je tvrzení, že u takto nalezeného paroží „nelze vyloučit, že pochází ze zvířete vykazujícího příznaky onemocnění přenosného na člověka nebo zvířata.“ (viz str. 5 poslední odstavec napadeného rozhodnutí či str. 6 odstavec první atd.). Soud je toho názoru, že tento výklad nemá oporu v citované části nařízení, a proto nemůže obstát. Je třeba si totiž uvědomit, že nařízení zakotvuje další požadavek, který žalovaná ve svých úvahách zcela opomíjí, ač má z pohledu soudu zásadní význam, a to sice, že onemocnění musí být přenosné tímto produktem. Jinak řečeno, k vyloučení užití čl. 10 písm. h) nařízení nepostačuje, aby zde existovala potenciální hrozba existence nakažení jelenovité zvěře nemocí přenosnou na člověka (zvíře), je zároveň třeba, aby se tato nemoc šířila parožím, jakožto produktem, o jehož zpracování žalobkyně žádá. Byť se tato otázka může žalované jevit jako triviální, soud zdůrazňuje, že jde o ryze odbornou záležitost, k jejímuž posouzení jsou příslušné správní orgány, které jsou nadány znalostmi z oblasti biologie, soud nemůže (ani ostatně není schopen) takovouto úvahu v soudním řízení správním činit. V navazujícím řízení bude tedy nezbytné zkoumat případnou existenci nemocí přenosných na člověka/zvíře prostřednictvím shozeného paroží a tuto skutečnost učinit předmětem důkazního řízení tak, aby s konkrétními skutkovými zjištěními správních orgánů podloženými důkazními podklady mohla žalobkyně vést polemiku a případně je vyvracet vlastními důkazy (např. znaleckými posudky apod.). Danou problematikou je nezbytné se zevrubně zabývat ostatně i proto, že žalobkyně v rámci správního řízení a podané žaloby opakovaně upozorňuje na to, že produkt, jehož zpracování se domáhá, nepředstavuje pro své konzumenty žádné zdravotní riziko (viz např. shrnutí žalobní argumentace v bodu 9 či 11 rozsudku) a ve prospěch tohoto tvrzení dokládá odborné vyjádření – za této situace nemůže být dostatečnou dosavadní reakce správních orgánů (viz strana 7 zdola napadeného rozhodnutí), která toliko v obecné rovině zpochybňuje v něm obsažené závěry a odbornost jeho autorů, aniž by předestřela konkurující verzi reality, tj. jasně vymezila, jaké konkrétní nemoci mohou být šířeny skrze shozené paroží. Soud toliko doplňuje, že narozdíl od žalobkyně nemá za to, že by rozhodnutí žalované bylo stran této otázky nepřezkoumatelné, rozhodovací důvody jsou v něm obsaženy, nedosahují však náležité kvality.

108. Je třeba rovněž odmítnout argument žalované, který se opakovaně objevuje v napadeném rozhodnutí, a to sice, že u zpracovávaného paroží nelze vyloučit, že pochází z uhynulé zvěře. V tomto směru soud opětovně zdůrazňuje, že z obsahu žádosti jasně vyplývá, že žalobkyně míní zpracovávat paroží shozené (tj. pocházející od živých zvířat), zamítnutí žádosti proto nelze vystavět na presumpci, že žalobkyně bude jednat v rozporu se svou žádostí a zpracovávat paroží, k jehož zpracování jí nebylo vydáno povolení, a které ani nepředstavuje materiál kategorie 3 ve smyslu nařízení. Bude na žalobkyni, aby přijala v rámci výrobního procesu taková opatření, aby tuto alternativu vyloučila, a pokud by tak neučinila, může bezpochyby čelit sankčním důsledkům svého (hypotetického) protiprávního jednání. Soud připomíná, že v této oblasti jsou správní orgány nadány příslušnými kontrolními pravomocemi.

109. Naopak se soud ztotožňuje se žalovanou v tom, že pokud by určitá nemoc přenosná na člověka/zvíře parožím vskutku reálně existovala (tato skutečnost musí být teprve postavena na jisto v navazujícím řízení), nebyly by k vydání povolení dostatečné mechanismy sloužící k následné eliminaci takové hypotetické nemoci v procesu zpracování materiálu, neboť text nařízení, citovaný shora, vychází z pouhé potenciality ohrožení chráněných zájmů (zdraví lidí/zvířat) – v tomto případě by povolení nebylo možné pro zpracování paroží z volně žijící zvěře vydat, neboť by bylo nutné se seznámit se zdravotním stavem zvěře, z níž paroží pochází a zjistit, jestli nevykazuje znaky nemoci přenosné parožím na člověka (tj. provést zdravotní prohlídku), což u volně žijící zvěře není z povahy věci možné.

110. S ohledem na právě uvedené je předčasné se zabývat žalobními body týkajících se tvrzeného porušení legitimního očekávání žalobkyně a údajné rozdílné rozhodovací praxe členských států EU při aplikaci nařízení, neboť nutnost poskytnout na ně odpověď je odvislá od dalšího postupu žalované, která se nejprve musí řádně zabývat meritem věci, tj. učinit jasné závěry ohledně (ne)existence nemocí přenosných parožím a tyto úvahy podepřít řádným dokazováním.

111. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadená rozhodnutí zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

VII. Náklady řízení

112. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto jí soud přiznal v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000 Kč a v odměně advokáta za úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), tj. převzetí a příprava zastoupení, dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tj. podání žaloby a repliky. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5. advokátního tarifu sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního činí částku 3.100 Kč. Za tři úkony právní služby tak žalobkyni přísluší náhrada ve výši 9.300 Kč. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč. Za tři úkony právní služby tak soud žalobkyni přiznal náhradu ve výši 900 Kč Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je advokátem, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 2.142 Kč, náklady řízení tedy včetně daně z přidané hodnoty činí částku ve výši 15.342 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s. ř. s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s. ř. s.

Poučení

I. Napadené rozhodnutí II. Žaloba a. Nesprávné a nepřezkoumatelné posouzení bezpečnosti shozů paroží volně žijících zvířat B. Závěry žalované jsou v rozporu se smyslem a účelem nařízení C. Nezohlednění skutečné povahy shozů paroží volně žijících zvířat D. Prolomení dobré víry a legitimního očekávání žalobkyně E. Rozpor závěrů správních orgánů s rozhodovací činností orgánů veterinární správy jiných členských států evropské unie a důsledky na unijním trhu III. Vyjádření žalované k žalobě A. Stanovisko žalované k povaze nalezeného paroží z volně žijící zvěře a možnosti jeho použití k výrobě krmiv pro zájmová zvířata, včetně žvýkacích pamlsků B. Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí C. Námitka shozů paroží volně žijící zvěře jakožto bezpečného materiálu D. Námitka rozporu závěrů žalované se smyslem a účelem nařízení E. Námitka nezohlednění skutečné povahy shozů paroží volně žijících zvířat F. Námitka prolomení dobré víry a legitimního očekávání žalobkyně G. Námitka odlišného postupu členských států EU IV. Replika žalobkyně V. Posouzení věci soudem VI. Rozhodnutí soudu VII. Náklady řízení