57 A 95/2016 - 44

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobce P.M., bytem …, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3.8.2016, č.j. DSH/7294/16, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3.8.2016, č.j. DSH/7294/16 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 20.4.2016, č.j. MMP/097185/16 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalobce požadoval zrušení i prvoinstančního rozhodnutí. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobci podle § 125f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), za současného využití § 125g odst. 2, 3 a § 125c odst. 4 písm. f) téhož zákona uložena pokuta ve výši 2 000 Kč, neboť se opakovaně dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 téhož zákona tím, že „jako provozovatel osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Superb, RZ: …, v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť na podkladě oznámení Městské policie Plzeň bylo zjištěno, že: - v době nejméně od 09:32 hod. dne 17.9.2014 do 15:10 hod. dne 20.9.2014 neznámý řidič s předmětným vozidlem neoprávněně zastavil a stál v Plzni, na vozovce pozemní komunikace Smetanových sadů, v prostoru před domem č. 1, po pravé straně ve směru jízdy od Jungmannovy ulice ke Klatovské třídě, v úseku označeném svislou dopravní značkou IP 13c (Parkoviště s parkovacím automatem) s dodatkovou tabulkou „Placené, Po - Pá, 7.00 - 19.00 hod., ZÓNA „B“, aniž byl ve vozidle viditelně umístěn platný parkovací lístek nebo platná parkovací karta, čímž porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, kdy toto jednání vykazuje znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, přičemž jako doba neoprávněného stání je posuzováno stání vozidla v uvedeném místě v období od 09:32 hod. dne 17.9.2014 do 19:00 hod. dne 19.9.2014, mimo časových úseků od 19:00 hod. do 07:00 hod. předmětných dní; dne 20.9.2014 byla sobota, kdy v daném místě není stání omezeno, resp. podmíněno uhrazením parkovného, - v době nejméně od 09:21 hod. dne 23.9.2014 do 09:40 hod. dne 26.9.2014 neznámý řidič s předmětným vozidlem neoprávněně zastavil a stál v Plzni, na vozovce pozemní komunikace Kopeckého sadů, v prostoru před Měšťanskou besedou, po levé straně ve směru jízdy od Jungmannovy ulice k Martinské ulici, v úseku označeném svislou dopravní značkou IP 13c (Parkoviště s parkovacím automatem) s dodatkovou tabulkou „Placené, Po - Pá, 7.00 - 19.00 hod., ZÓNA „B“, aniž byl ve vozidle viditelně umístěn platný parkovací lístek nebo platná parkovací karta, čímž porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, kdy toto jednání vykazuje znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu (přičemž jako protiprávní není posuzováno stání vozidla v uvedeném místě v časových úsecích od 19:00 hod. do 07:00 hod. předmětných dní), a dále tím, že jako provozovatel osobního motorového vozidla tov. zn. BMW, RZ: …, jež má ode dne 19.11.2014 přidělenu RZ: …, v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť na podkladě oznámení Městské policie Plzeň bylo zjištěno, že: - dne 17.9.2014 v době nejméně od 09:30 hod. do 11:11 hod. neznámý řidič s předmětným vozidlem neoprávněně zastavil a stál v Plzni, na vozovce pozemní komunikace Bezručovy ulice, v prostoru před provozovnou „Punčocha“, po pravé straně ve směru jízdy od ulice Bedřicha Smetany k Františkánské ulici, v úseku označeném svislou dopravní značkou IP 13c (Parkoviště s parkovacím automatem) s dodatkovou tabulkou „Placené, Po - Pá, 7.00 - 19.00 hod., ZÓNA „A“, aniž byl ve vozidle viditelně umístěn platný parkovací lístek nebo platná parkovací karta, čímž porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, kdy toto jednání vykazuje znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.“. Žalobci byla současně uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. II. Žaloba Žalobce žalobu odůvodnil šesti skupinami žalobních bodů. V první skupině žalobních bodů žalobce namítal, že žalovaný potvrdil prvoinstanční rozhodnutí, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Žalobce je přesvědčen, že takový postup jej krátil na právu dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce má právo na to, aby jeho věc byla projednána, a to za přítomnosti jeho a jeho obhájce, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (uplatnění zásady bezprostřednosti). Žalobce přitom nekonání ústního jednání uplatnil i jako odvolací námitku a zároveň požadoval nařízení ústního jednání již během správního řízení. Obviněný ze správního deliktu má právo na požití obdobných práv jako obviněný z přestupku či trestného činu. Obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla spadá do pojmu „trestních obvinění“. V takovém případě je nutné, v analogii s trestním řádem (§ 2 odst. 11), jakož i zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), konkrétně § 74 odst. 1, konat ústní jednání, jakož je i nutné aplikovat právě čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.4.2015, č.j. 15A 14/2015-35, ve kterém krajský soud konstatoval, že „pokud tedy přestupkový zákon stanovuje správním orgánům v prvním stupni jednoznačnou povinnost konat ve věcech přestupků ústní jednání (srov. § 74 odst. 1 věta první), je nutné s ohledem na srovnatelný charakter správních deliktů a přestupků, jejich začlenění pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a skutečnost, že zařazení určitého konání či opomenutí do kategorie přestupků nebo správních deliktů závisí jen na trestní politice státu, dovodit stejnou povinnost i pro řízení o správních deliktech.“ K nutnosti nařízení ústního jednání ve věci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla se vyjadřoval i Krajský soud v Hradci Králové např. v rozsudku ze dne 29.4.2015, č.j. 30A 56/2014-35, kde potvrdil názor žalobce ohledně nutnosti nařízení ústního jednání. Především ale žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.1.2016, č.j. 9 As 139/2015-30, který je na věc zcela přiléhavý, neboť Nejvyšší správní soud zde jednoznačně vyjádřil povinnost správních orgánů konat ústní jednání i v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Žalobce shledává takové pochybení zásadním, neboť provozovatel vozidla, který nese objektivní odpovědnost, nemůže předkládat žádná skutková tvrzení, neboť na místě spáchání přestupku zpravidla osobně nebyl, a tedy může vycházet toliko z prováděných důkazů. Ve druhé skupině žalobních bodů žalobce namítal, správní delikty provozovatele vozidla jsou již promlčeny. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) ani zákon o silničním provozu totiž nestanoví lhůtu k projednání správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu. Správní delikt však musí vykazovat znaky přestupku [§ 125f odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu], avšak po uplynutí jednoleté lhůty tyto vykazovat nemůže, neboť jediným znakem přestupku po jednom roce od jeho spáchání je jeho neprojednatelnost. K tomu srov. Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb. zákonem č. 297/2011 Sb., vydanou Ministerstvem dopravy pod č.j. 8/2013-160/OST/5: Správní delikt provozovatele vozidla nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok. Tuto analogii § 20 odst. 1 zákona o přestupcích doporučujeme uplatnit v souladu se zásadou správního řízení „In dubio mitius“. Žalobce mohl očekávat, že žalovaný svým rozhodnutím řízení o správním deliktu zastaví, neboť na základě metodiky Ministerstva dopravy legitimně očekával, že odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla zanikne uplynutím jednoho roku od spáchání správního deliktu. Pokud existuje veřejně dostupná metodika Ministerstva dopravy, která je stále účinná, je v rozporu s principem právní jistoty, když správní orgány rozhodují v rozporu s pokynem nadřízeného správního orgánu. Žalobce na podporu svého tvrzení odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.2.2016, č.j. 30 A 80/2015-43, ve kterém krajský soud vyjádřil jednoznačný názor, že veškeré správní delikty spáchané do 6.11.2014 včetně jsou promlčeny uplynutím jednoleté prekluzivní lhůty od jejich spáchání. Ve třetí skupině žalobních bodů žalobce namítal, že výrok prvoinstančního rozhodnutí trpí vadou, která odůvodňuje nezákonnost rozhodnutí. Prvoinstanční orgán vedl původně řízení o celkem pěti správních deliktech provozovatele vozidla. Ve výroku rozhodnutí se přitom hovoří pouze o 3 správních deliktech (delikty spáchané ve dnech 11.12.2014 a 28.1.2015 byly ve výroku rozhodnutí vypuštěny). Prvoinstanční orgán přitom nikdy předtím nevyrozuměl žalobce o tom, jak bylo s delikty ze dne 11.12.2014 a 28.1.2015 naloženo. Z odůvodnění rozhodnutí se pak podává, že řízení o těchto deliktech bylo zastaveno. Prvoinstanční orgán o tomto ale žalobce před vydáním rozhodnutí nijak nevyrozuměl. Bylo proto na místě, aby prvoinstanční orgán ve výroku rozhodnutí uvedl i tyto dva delikty, přičemž by uvedl, že řízení o nich zastavuje. Z výroku rozhodnutí musí být zřejmé, o jakých deliktech je řízení vedeno. Bylo-li původně řízení vedeno o více deliktech, přičemž v rozhodnutí je jich zmíněn jen zlomek, musí být obviněný vyrozuměn o tom, že některé delikty byly zastaveny. V opačném případě je rozhodnutí matoucí. Pokud není obviněný vyrozuměn o zastavení řízení, legitimně očekává, že rozhodnutím bude rozhodnuto o všech deliktech, nikoliv že bude někde v textu zmíněno, že ostatní delikty jsou zastaveny. Rozhodnutí tak bylo dle názoru žalobce nezákonné. Ve čtvrté skupině žalobních bodů žalobce namítal, že se neztotožňuje s úvahami, které vedly prvoinstanční orgán ke stanovení výše sankce. Prvoinstanční orgán žalobci udělil pokutu na samé horní hranici zákonného rozpětí. Dle názoru žalobce ale prvoinstanční orgán nedostatečně odůvodnil, proč udělil nejvyšší možnou sankci. Prvoinstanční orgán v odůvodnění výše sankce uvedl, že přestupky hodnotí jako méně závažné. I přesto ale žalobci uložil sankci v polovině zákonného rozmezí, aniž by uvedl konkrétní přitěžující okolnost, s výjimkou tvrzení, že na daných místech je velká frekvence účastníků silničního provozu. Takové tvrzení je ale dle názoru žalobce nepřezkoumatelné, neboť ačkoliv se jedná o ulice v centru města, není ještě samozřejmé, že je v daných ulicích vysoký provoz. Prvoinstanční orgán pak jako jedinou polehčující okolnost hodnotil, že „předmětným jednáním nebyla způsobena hmotná škoda“. Prvoinstanční orgán měl hodnotit ve prospěch žalobce způsob spáchání skutku, jakož i míru zavinění, kdy odpovědnost žalobce je pouze objektivní, sám se zaviněného protiprávního jednání nedopustil, ani z podkladů ve spise nevyplývá, že by mu byl přítomen a mohl mu zamezit. Opakované spáchání správního deliktu pak nelze považovat za přitěžující okolnost, neboť provozovatel vozidla sám osobně nic nepáchá a vyšší sankce tak nemůže mít jakýkoliv výchovný či preventivní charakter. Společné řízení o více správních deliktech tak samo o sobě nemůže být považováno za přitěžující okolnost, stejně tak skutečnost, že žalobce byl již dříve pro spáchání správního deliktu projednáván. Provozovateli vozidla je v rámci uplatnění objektivní odpovědnosti přičítáno jednání řidiče vozidla. Udělením pokuty provozovateli vozidla je ve většině případů trestána osoba, která spáchala pouze to, že zapůjčila vozidla jiné osobě. Zároveň, sankce má být udělována v takové výši, aby měla výchovný a preventivní účinek. Jak ale může výchovně a preventivně působit nepřiměřeně vysoká sankce udělená osobě, která se ničeho nedopustila? Taková sankce může působit „výchovně a preventivně“ pouze s ohledem na to, že provozovatel vozidla přestane zapůjčovat vozidlo jiným osobám. V případě právnických osob jako provozovatelů vozidel by se ale jednalo o zcela absurdní situaci, neboť právnické osoby by tak vlastnily vozidla, která by fakticky nemohl nikdo užívat. Je-li provozovateli vozidla udělena vyšší sankce než nejnižší možná, jedná se o nezákonně udělenou sankci, neboť taková sankce má stejný preventivní a výchovný účinek (tj. žádný) jako sankce nejnižší možná. Rovněž pak prvoinstanční orgán neprokázal, že by protiprávní jednání řidiče vozidla žalobce mělo jakékoli negativní následky, tedy též tato skutečnost měla být hodnocena ve prospěch žalobce. Žalobce proto zastává názor, že i v případě, kdy by prvoinstanční orgán vydal zákonné rozhodnutí o vině, měl stanovit pokutu na samé dolní hranici zákonem stanovené sazby, tj. ve výši 1 500 Kč, a to na podkladě okolností zřejmých ze spisu. V páté skupině žalobních bodů žalobce namítal, že prvoinstanční orgán nijak neprokázal, že by se řidič vozidla skutečně dopouštěl dne 17.9.2014 v 9:30 – 11:11 hodin přestupku tím, že by neměl zakoupen parkovací lístek. Tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu, který nemůže být považován za důkazní prostředek a nemůže být proveden k důkazu. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2009, sp.zn. 1 As 96/2008: „Úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat za důkazní prostředek (§ 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004). K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoli tento záznam sám.“ Ani z fotografií pak spáchání přestupku nijak nevyplývá. Z fotografií ale není nijak zřejmé, že by řidič vozidla skutečně neměl ve vozidle umístěn parkovací lístek. Fotografie jsou nekvalitní a na žádné z nich není jasně vidět za čelní sklo vozidla žalobce – v čelním skle se odráží okolí vozidla a za čelní sklo tak není jasně vidět. Takové fotografie pak nelze užít k důkazu. K tomu žalobce opět odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.2.2016, č. j. 30 A 80/2015-43. Nelze tak mít za prokázané, že řidič vozidla skutečně spáchal přestupek. Nadto, údajný čas a datum pořízení fotografií není součástí samotné fotografie, ale je vložen pod fotografii. Je tedy zřejmé, že čas byl pod fotografie vložen dodatečně. Je tedy možné, že městská policie pořídila fotografie vozidla žalobce v době, kdy řidič parkoval na daném místě zcela řádně (tj. kdy nemusel mít zakoupen parkovací lístek). Není přitom obtížné pak k fotografiím dodat takový čas a datum, který svědčí pro přestupkové jednání řidiče vozidla. Řidič sám přitom uvádí, že si vždy kupuje parkovací lístek, případně kontroluje, zda je oprávněn parkovat v daný den na daném místě bez parkovacího lístku. Je si tedy jist, že za čelním sklem vozidla se musel parkovací lístek nacházet. V šesté skupině žalobních bodů žalobce namítal, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu zakotvuje presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče při užití vozidla, jehož je provozovatelem. Toto ustanovení obsahuje pravidlo vyžadující nesplnitelné chování, neboť provozovatel vozidla zpravidla není schopen ovlivnit chování řidiče, tedy zajistit, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovena zákonem o silničním provozu. Provozovatel vozidla totiž nemůže učinit více, než poučit řidiče vozidla o tom, že má dodržovat dopravní předpisy, přinejmenším pokud řídí jeho vozidlo. Nicméně, osoba držící řidičské oprávnění musela absolvovat autoškolu a povinné závěrečné zkoušky, a tedy provozovatel vozidla je oprávněn se legitimně domnívat, že taková osoba zná své povinnosti (mj. povinnost dodržovat nejvyšší povolenou rychlost či neodstavovat vozidlo tam, kde to není povoleno). Fakticky absolutní odpovědností provozovatele vozidla za dodržení povinnosti řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích při užití jeho vozidla v silničním provozu dochází k porušení několika základních práv provozovatele vozidla. Jako vhodné se jeví uvést podobnost odpovědnosti držitele zbraně, kdy tento je oprávněn ji svěřit jenom osobě, která má příslušné oprávnění, stejně tak jako je provozovatel vozidla oprávněn vozidlo svěřit jenom tomu, kdo má řidičský průkaz. Analogicky se současnou dikcí zákona o silničním provozu by tak osoba, která je držitelem zbraně, odpovídala za trestný čin proti životu a zdraví, který spáchal ten, jemuž byla zbraň po právu svěřena, a skutečný střelec by vyvázl bez trestu, což je samozřejmě situace absurdní a zcela ústavně nekonformní. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu presumuje odpovědnost provozovatele vozidla za jednání řidiče. Tato premisa je zcela v rozporu s jednou se základních zásad soudního trestání a per analogiam i trestání správního, presumpcí neviny, neboť provozovatel vozidla je automaticky shledáván vinným. Žalobce má za to, že omezení základního práva provozovatele vozidla svými negativními důsledky přesahuje klady, které představuje veřejný zájem na § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Žalobce má proto za to, že aplikací § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu bylo zasaženo do jeho práv garantovaných Listinou základních práv a svobod. Žalobce proto dává soudu ke zvážení, zda by nebylo vhodné podat návrh na zrušení patřičných ustanovení zákona o silničním provozu k Ústavnímu soudu České republiky. Žalobce uzavřel, že napadené rozhodnutí je dle jeho názoru na základě výše uvedeného nezákonné, neboť vydání rozhodnutí nepředcházely zákonné kroky prvoinstančního orgánu. Prvoinstanční orgán neprokázal, že k přestupku dne 17.9.2014 skutečně došlo a provozovatel vozidla tak může být shledán vinným ze správního deliktu provozovatele vozidla. Prvoinstanční orgán nenařídil ve věci ústní jednání, ačkoliv je ve věci správního deliktu povinně nařizováno. Správní delikty provozovatele vozidla již navíc byly promlčeny. Dále pak prvoinstanční orgán nedostatečně odůvodnil výši udělené sankce. Vzhledem k tomu, že žalobce vyjádřil názor, že celé řízení bylo vedeno v rozporu s právními předpisy, navrhuje zrušit též prvoinstanční rozhodnutí. III. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že má za to, že námitky žalobce nejsou důvodné. Ohledně námitky nekonání ústního jednání si žalovaný dovoluje odkázat na odůvodnění svého rozhodnutí. V právě projednávané věci bylo provedeno dokazování mimo ústní jednání, přičemž žalobce byl o termínu dokazování s předstihem vyrozuměn, bylo mu sděleno, jaké důkazy budou prováděny, a mohl se tohoto dokazování účastnit, navrhovat důkazy a uplatňovat skutková i právní tvrzení. Žalobce této možnosti nevyužil, což jde k jeho tíži. Zásada bezprostřednosti a ústnosti dokazování tak byla naplněna. Správní orgán vycházel toliko z listinných podkladů obsažených ve spise, tudíž nebylo třeba provádět složité dokazování. Co se rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 139/2015-30 týče, z tohoto nevyplývá povinnost konat ústní jednání o správním deliktu, nýbrž povinnost umožnit účastníkovi, aby byl dokazování přítomen, přičemž dokazování může být realizováno i mimo ústní jednání. V uvedeném rozsudku je mj. uvedeno: „Podle § 51 odst. 2 správního řádu má správní orgán provádět důkazy za přítomnosti účastníků řízení, a to buď pří ústním jednání, o jehož konání musejí být účastníci řízení s dostatečným předstihem uvědoměni (§ 49 odst 1), nebo mimo ústní jednání, přičemž v takovém případě musí o provádění důkazů účastníky řízení včas vyrozumět, nehrozí-li nebezpečí z prodlení (srov. VEDRAL J. Správní řád - komentář, Praha: BOVA POLYGON, 2. aktualizované vydání, 2012, s. 520).“ To odpovídá i judikatuře Krajského soudu v Plzni (srov. např. rozsudky sp.zn. 57 A 41/2014, č.j. 57 A 42/2014-38 a č.j. 57 A 51/2014-34 ze dne 20.7.2015.). Pro úplnost lze dále odkázat např. na rozsudky Nejvyššího správního soudu č.j. 7 As 181/2016-34, č.j. 2 As 85/2016-42, č.j. 4 As 123/2016-24 či č.j. 6 As 239/2015-31 a mnoho dalších, z nichž plyne, že nařizování ústního jednání v řízení o správních deliktech obecně není obligatorní. Dokazování mimo ústní jednání žalobci nijak nebránilo v tom, aby se jej účastnil a k věci se libovolně vyjadřoval. Ohledně námitky promlčení odkazuje žalovaný rovněž na odůvodnění svého rozhodnutí. Má za to, že před novelou zákona o silničním provozu účinnou ode dne 7.11.2014 bylo za situace, kdy lhůta pro zánik odpovědnosti za správní delikt nebyla stanovena, na místě cestou analogie legis aplikovat ustanovení zákona o silničním provozu upravující institut svojí povahou úpravě správních deliktů dle § 125f odst. 1 nejbližší, tj. § 125c odst. 3 zákona o silničním provozu. Teprve tehdy, pokud by odpovídající ustanovení v zákoně o silničním provozu absentovalo, bylo by na místě se obrátit na jiný právní předpis. Uvedené závěry dle mínění žalovaného plně odpovídají judikatuře Nejvyššího správního soudu, kdy lze citovat např. z rozsudku ze dne 14.9.2011, č.j. 9 As 47/2011-110, v němž je mj. uvedeno: „Analogií aplikace práva je třeba rozumět řešení právem neupravených vztahů podle právní úpravy vztahů podobných. Teorie práva rozlišuje tzv. analogii legis, tedy situaci, kdy se na skutkovou podstatu zákonem neřešenou aplikuje právní norma, která je obsažena ve stejném zákoně a která upravuje skutkovou podstatu nejpodobnější… Doktrína připouští ve veřejném právu použití analogie legis pouze v omezené míře, a to navíc pouze pro použití v situacích, kdy zákon danou právní problematiku vůbec neřeší. V takovém případě je přípustné pro výklad chybějící právní úpravy či pojmu podpůrně užít zákonného ustanovení svou povahou a účelem nejbližšího.“ Rovněž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.7.2016, č.j. 9 As 69/2016-34, jednoznačně vyplývá, že při užití analogie musí orgán aplikující právo přednostně použít nejbližší ustanovení obsažené v témže zákoně a teprve tehdy, není-li v takovémto zákoně vhodná právní úprava obsažena, je na místě hledat obdobnou právní úpravu v jiném právním předpise. Totožné závěry vyplývají i z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6 As 97/2014-17 ze dne 21.1.2016. Jak již bylo výše uvedeno, popsanému výkladu dává dle mínění žalobce za pravdu i skutečnost, že následnou novelou účinnou od 7.11.2014 byla tato analogie v § 125d odst. 5 zákona o silničním provozu výslovně zakotvena, kdy toto ustanovení nově zní: „Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f.“ Předmětnou novelou zákonodárce své pochybení spočívající v opomenutí výslovného zakotvení úpravy zániku odpovědnosti za správní delikt dle § 125f odst. 1 napravil. O skutečnosti, že se jednalo o napravení legislativního opomenutí, svědčí i komentář v důvodové zprávě, v němž je k bodu 12 novely č. 230/2014 Sb. k úpravě znění § 125e odst. 5 navazujícího na § 125e odst. 3 uvedeno toliko pouze to, že se jedná o „nezbytnou legislativně technickou úpravu“. Záměrem zákonodárce tedy nebylo jakkoliv měnit dosavadní stav, nýbrž výše popsané užití analgie legis v tomto směru výslovně zakotvit. I kdyby však krajský soud shledal výše popsanou argumentaci nesprávnou, je dle mínění žalovaného na místě na danou věc aplikovat závěry rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 27.4.2016, č.j. 52 A 100/2015-63, z něhož plyne, že ohledně podmínek projednatelnosti správního deliktu se uplatní právní úprava účinná v době rozhodování správního orgánu, neboť na podmínky projednatelnosti správního deliktu se zákaz retroaktivity nevztahuje, tedy že v době, kdy správní orgány rozhodovaly, již měly postupovat dle předmětné novely č. 230/2014 Sb. platné v době rozhodování. Jmenovaný soud v této souvislosti mj. odkázal na nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 19/93, když uvedl, že „otázka procesních předpokladů trestní stíhatelností vůbec, a tím otázka promlčení, nepatří v České republice ani v jiných demokratických státech do oblasti těch základních práv a svobod principiální povahy, jež jsou součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a konstitutivní principy státu a práva vůbec. Listina v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které činy lze stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán) a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat.“. Z uvedeného tedy plyne, že i kdyby bylo namístě skutečně před nabytím účinnosti novely na správní delikty dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu aplikovat jednoroční prekluzivní lhůtu pro zánik odpovědnosti za přestupek, po nabytí účinnosti novely již nikoliv, neboť správní orgán by postupoval již dle lhůty upravené předmětnou novelou. Právě tato situace by v souzeném případě nastala. Důvodný dle mínění žalovaného není ani argument žalobce, že legitimně očekával, že správní orgán řízení o správních deliktech pro zánik odpovědnosti zastaví, jelikož mu tak velela metodika Ministerstva dopravy. Předmětná metodika totiž v tomto směru neobsahovala pro správní orgány žádný závazný výklad, tím spíše ne pro žalobce, jemuž vůbec nebyla adresována. Předmětná metodika obsahovala pouze doporučení, tj. jeden z mnoha možných výkladů, který ministerstvo doporučilo uplatnit, navíc v zásadě bez bližšího odůvodnění. Ohledně námitky, že prvoinstanční orgán měl řízení o správních deliktech, za něž žalobci neuložil sankce, zastavit dalším výrokem napadeného rozhodnutí, žalovaný uvádí následující: Řízení o správních deliktech není vedeno podle zákona o přestupcích, nýbrž podle správního řádu. Na věc je proto nutno aplikovat § 66 odst. 2 správního řádu, podle něhož se řízení zastaví mj., odpadl-li jeho důvod. V posuzovaném případě prvoinstanční orgán dospěl k závěru, že řízení ve vztahu k třem skutkům nemělo být vůbec zahájeno, neboť nebyly učiněny nezbytné kroky ke zjištění řidiče, a proto odpadl důvod pro jeho další vedení. V takovém případě se dle uvedeného ustanovení správního řádu usnesení, jímž se řízení zastavuje, pouze poznamená do spisu. Podle § 76 odst. 3 správního řádu se usnesení, která se pouze poznamenávají do spisu, neoznamují, účastníci se o tomto usnesení pouze vhodným způsobem vyrozumí. Proti takovému usnesení není odvolání přípustné. Vzhledem k tomu, že prvoinstanční orgán řízení pro dané správní delikty zastavil usnesením poznamenaným do spisu dne 18.4.2016, nebylo již namístě, aby řízení opětovně zastavoval i prvoinstančním rozhodnutím, jímž uložil žalobci pokutu za zbývající správní delikty. Takovému postupu by ostatně bránila překážka věci rozhodnuté. Pakliže v odůvodnění tohoto rozhodnutí prvoinstanční orgán žalobce současně vyrozuměl, že řízení pro zbývající delikty bylo usnesením poznamenávaným do spisu zastaveno, postupoval v souladu s § 76 odst. 3 správního řádu, neboť tento způsob vyrozumění lze považovat za vhodný, přičemž z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobce se dozvěděl, jak bylo ve vztahu ke zbývajícím skutkům rozhodnuto. Jen na okraj žalovaný poznamenává, že je toho názoru, že i kdyby o zastavení řízení mělo být rozhodnuto rozhodnutím, které se účastníkovi řízení oznamuje, resp. že by v přezkoumávaném prvoinstančním rozhodnutí chyběl výrok o zastavení řízení, neměla by tato skutečnost vliv na zákonnost rozhodnutí jako takového, neboť rozhodnutím samotným by žalobce na svých právech krácen nijak nebyl. Žalobce by se měl v takovém případě dožadovat nápravy žalobou na ochranu před nečinností správního orgánu, jíž by se domáhal, aby bylo o zbytku předmětu řízení rozhodnuto. Žalovaný nesouhlasí ani s výhradami žalobce ohledně výše sankce a jejího odůvodnění. Předně je třeba říci, že není pravdou, že by žalobci byla uložena pokuta nejvyšší možná, neboť pokuta ve výši 2 000 Kč představuje pokutu uloženou v polovině sankční sazby. Žalovaný má za to, že skutečnost, že byl žalobce postihován za více správních deliktů, které se navíc odehrály s relativně krátkým časovým odstupem, je nepochybně významnou přitěžující okolností, která sama o sobě postačuje k tomu, aby sankce byla uložena nejméně v polovině sankční sazby, jakkoliv se jedná obecně o jednání méně závažné. Žalovaný má dále za to, že skutečnost, že v centru města je předpoklad vyššího provozu, z čehož plynou zvýšené nároky na dodržování předpisů při parkování, je skutečností obecně známou. Ohledně tvrzení žalobce, že měl prvoinstanční orgán přihlédnout ke skutečnosti, že jednání nemělo žádný negativní následek, žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7 As 181/2016-34, v němž je mj. uvedeno: „Zdejší soud není ani názoru, že v daném případě měl žalovaný pokutu snížit z důvodu, že nedošlo k přímému ohrožení jiných účastníků silničního provozu, vzniku škody atp., jak rovněž tvrdil stěžovatel. Nejvyšší správní soud připomíná, že se jedná o delikt spočívající v jednání provozovatele motorového vozidla, nikoliv v jednání řidiče, přičemž protiprávní jednání nemělo základ v jízdě vozidla, ale ve špatném parkování. Přístup zastávaný stěžovatelem by navíc vedl k nutnosti zrušení téměř každé pokuty, neboť správní orgán nemůže tušit, na kterou polehčující okolnost bude účastník řízení po uložení pokuty (v daném případě až v soudním řízení) poukazovat. Množina těchto okolností může být velmi široká a výklad stěžovatele by na správní orgány kladl nepřiměřené nároky.“ Tvrdí-li žalobce, že sankce nemá preventivní účinek, neboť se ničeho nedopustil, lze uvést, že porušil § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, přičemž je zásadně jen na jeho vůli, jak vozidlo sám užívá nebo komu jej svěřuje, zda osobě spolehlivé, nebo osobě, která se v minulosti protiprávních jednáních již dopustila. Namítá-li žalobce, že mu správní orgán nemohl klást k tíži opakované spáchání přestupku, pak žalovaný uvádí, že nic takového mu k tíži kladeno nebylo. Žalovaný navíc poukazuje na to, že žalobce v žalobě proti výši sankce nijak nebrojil. Žalovaný dále uvedl, že má za to, že skutky, za něž byla žalobci uložena pokuta, jsou ve spise dostatečně zadokumentovány v podobě barevných fotografií. Byť se na sklech vozidel skutečně odráží okolí, není zcela znemožněn vhled do vozidla, kdy zjm. prostor palubní desky za sklem, kam má být dle parkovacího řádu parkovací lístek umisťován, je viditelný. Vzhledem k tomu, že palubní deska je ve všech jednotlivých případech tmavé barvy, musel by na ní být parkovací lístek (který je v Plzni, jak obecně známo, bílé barvy) vidět. Za palubní deskou však nejsou desky žádné. Jednání neznámého řidiče je krom toho dále prokazováno oznámením přestupku, do něhož se mohl řidič vyjádřit a údaje v něm uvedené rozporovat, a dále úředním záznamem, v němž je výslovně uvedeno, že parkovací lístek ve vozidle umístěn nebyl. Ohledně významu úředního záznamu v rámci dokazování žalovaný poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 8 As 152/2014-34, v němž je mj. uvedeno; „Lze přisvědčit stěžovateli, že původní judikatura Nejvyššího správního soudu vycházela z absolutní nepoužitelností úředního záznamu o přestupku a z oznámení o přestupku jako důkazů v přestupkovém řízení... Nicméně aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu závěry uvedené v citovaných rozsudcích modifikovala tak, že listiny předložené Policií ČR postačují k postihu pachatele přestupku, pokud nejsou v řízení před správním orgánem zpochybněny. Tyto závěry byly vysloveny v rozsudcích Nejvyššího správního soudu např. ze dne 27.2.2014, čj. 4 As 118/2013-61, dále ze dne 22.8.2013, čj. 1 As 45/2013-37, nebo ze dne 29.5.2014, čj. 10 As 25/2014-48. Závěry čtvrtého senátu uvedené v rozsudku ze dne 27.2.2014 aproboval i Ústavní soud ČR, který v usnesení ze dne 13.11.2014 ve věci sp. zn. III. ÚS 1838/14…“ Z obsahu spisu vyplývá, že skutečnost, že ve vozidle nebyl parkovací lístek ani parkovací karta, nebyla zpochybňována osobami, které si na místě požádaly o sejmutí TPZOV, ani žalobcem v průběhu prověřování přestupku, ani v průběhu správního řízení před prvoinstančním orgánem a ani v odvolání. Správní orgány tedy měly dle mínění žalovaného skutkový stav na základě výše popsaných podkladů oprávněně za prokázaný. Přichází-li žalobce se skutkovými námitkami teprve v žalobě, pak je takovýto postup jednoznačně účelový. Nad rámec výše uvedeného žalovaný dodává, že případná neprůkaznost skutků, jež jsou doloženy pouze černobílými kopiemi fotografií, je irelevantní, neboť pro tato jednání bylo řízení zastaveno. Žalovaný nespatřuje důvod, aby krajský soud dle § 48 odst. 3 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) přerušil řízení a obrátil se na Ústavní soud, neboť má za to, že předmětná právní úprava není protiústavní. Žalovaný má naopak za to, že předmětný § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je projevem ústavní zásady, že vlastnictví zavazuje, obsažené v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Je zásadně na svobodné vůli provozovatele vozidla, komu své vozidlo svěří a jak si případně ošetří možnou náhradu škody, která mu vznikne v důsledku protiprávního jednání osoby, které vozidlo svěřil. V neposlední řadě lze odkázat na to, že uvedené ustanovení nelze vykládat bez návaznosti na úpravu obsaženou v § 125f odst. 1 a násl. zákona o silničním provozu, z níž jednak vyplývá možnost sdělit řidiče vozidla, jednak možnost zbavit se odpovědnosti za přestupek v případech, kdy provozovatel prokáže, že vozidlo bylo odcizeno, byla odcizena jeho tabulka RZ nebo pokud podal žádost o zápis změny provozovatele. Žalovaný v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 As 73/2016-40, který se otázkou souladu předmětné úpravy s ústavním pořádkem podrobně zabývá. Konečně lze odkázat též na usnesení Ústavního soudu ze dne 22.12.2015, sp.zn. I. ÚS 508/15, v němž tento soud konstatoval, že aplikací rozporované právní úpravy nebylo nepřípustným způsobem zasaženo do ústavních práv stěžovatele. Na základě všech uvedených skutečností s odkazem na napadené rozhodnutí a dále s odkazem na prvoinstanční rozhodnutí hodnotí žalovaný žalobu za nedůvodnou, a proto navrhuje, aby bylo rozhodnuto tak, že se žaloba zamítá. IV. Posouzení věci soudem Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. o věci samé bez jednání. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Soud neshledal důvodnou první skupinu žalobních bodů. Podle § 49 odst. 1 správního řádu ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Podle § 51 odst. 2 správního řádu o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal práva účasti při dokazování. Podle § 18 odst. 1 správního řádu o ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Kromě protokolu lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam. Problematikou dokazování ve spojení s dodržením zásady ústnosti a bezprostřednosti v oblasti správního trestání se zabýval Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010-82, publikovaném ve Sb. NSS pod č. 2633/2012, kde rozšířený senát Nejvyššího správního soudu mimo jiné uvedl, že „české mediální právo se svým obsahem hmotným, institucionálním, kompetenčním i procesním nijak zvlášť nevymyká z obecné úpravy správního řízení a správního trestání. Není proto důvodu, aby v řízení o správních deliktech z této oblasti regulace platila jiná pravidla, než která tato řízení obvykle provází. Rozšířený senát proto považuje za zcela zásadní, aby Rada v takovém řízení, které svým charakterem spadá i pod článek 6 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod ve smyslu ‚trestního obvinění‘, respektovala zásadu ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Tyto principy totiž zajišťují, aby ten orgán, který rozhoduje o vině a sankci za správní delikt, byl autenticky přítomen a bezprostředně ovlivněn před ním provedenými důkazy, které zhodnotí a posléze z nich vyvodí správná a úplná skutková zjištění, podřadí je pod příslušnou právní kvalifikaci a konečně rozhodne o případné sankci. Dokazování tedy musí být primárně prováděno při ústním jednání, o jehož konání bude účastník sankčního řízení předem vyrozuměn ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu, aby mohl případně využít svého práva být přítomen a měl možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Pouze výjimečně, za zákonem stanovených podmínek, lze dokazování připustit i mimo rámec ústního jednání, pak ale musí být o provedení takového důkazu vyhotoven protokol dle § 18 správního řádu. Právo účastníka být přítomen provedení důkazu však zůstává i nadále zachováno, a to v návaznosti na § 51 odst. 2 správního řádu.“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7.1.2016, č.j. 9 As 139/2015-30, uvedl, že „podle § 51 odst. 2 správního řádu má správní orgán provádět důkazy za přítomnosti účastníků řízení, a to buď při ústním jednání, o jehož konání musejí být účastníci řízení s dostatečným předstihem uvědomeni (§ 49 odst. 1), nebo mimo ústní jednání, přičemž v takovém případě musí o provádění důkazů účastníky řízení včas vyrozumět, nehrozí-li nebezpečí z prodlení (srov. VEDRAL. J. Správní řád – komentář , Praha: BOVA POLYGON, 2. aktualizované vydání, 2012, s. 520). Správní řád předpokládá možnost rozhodovat meritorně bez nařízení ústního jednání, stejně jako možnost provést důkaz listinou mimo ústní jednání, nicméně k takovému postupu, jak je výše uvedeno, stanovuje určité podmínky. Především by měli být účastníci řízení o záměru správního orgánu provést důkaz listinou mimo ústní jednání včas vyrozuměni (§ 51 odst. 2 správního řádu) a dále by o tom měl být sepsán protokol (§ 18 odst. 1 téhož zákona)“. Správní orgány postupovaly zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a k žádnému „nezákonně provedenému dokazování mimo ústní jednání“ nedošlo. Správní delikt v dané věci spočíval v tom, že žalobce jako provozovatel vozidla nezajistil, aby s jeho vozidlem nebylo „neoprávněně zastaveno a stáno v prostoru a čase, ve kterém zde nebylo možné zastavit a stát aniž by byl ve vozidle viditelně umístěn platný parkovací lístek nebo platná parkovací karta“. Svojí povahou se po skutkové stránce jednalo o zcela jednoduché případy. Oznámením o pokračování řízení o správních deliktech ze dne 11.2.2016, které bylo žalobci doručeno 12.2.2016, byl žalobce vyrozuměn o tom, že dne 8.3.2016 budou a jaké mimo ústní jednání provedeny důkazy. Pokud se žalobce k provedení důkazů mimo ústní jednání dne 8.3.2016 nedostavil, o své vůli se svého práva osobní přítomnosti při provádění důkazů vzdal. Tedy i práva k důkazům se při jejich provádění vyjádřit a eventuálně současně předložit „vlastní skutková tvrzení“. Soud neshledal důvodnou ani druhou skupinu žalobních bodů. Při prekluzi (promlčení) správního deliktu zaniká v důsledku uplynutí zákonem stanovené doby odpovědnost pachatele správního deliktu. Otázku prekluze (promlčení) správního deliktu je nutno zásadně posuzovat podle právní úpravy platné a účinné ke dni spáchání správního deliktu. V daném případě právní úprava týkající se zániku odpovědnosti za správní delikty postihované podle zákona o silničním provozu byla tato: Podle § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Podle § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125d. Zákon o silničním provozu tedy obsahoval úpravu zániku odpovědnosti za správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob postihované dle tohoto zákona. Ve vztahu k nepodnikajícím fyzickým osobám hovoří zákon o silničním provozu o zániku odpovědnosti pouze za správní delikty dle § 125d zákona o silničním provozu, kteréžto ustanovení ovšem v rozhodném znění obsahovalo úpravu správních deliktů právnických osob a výhradně fyzických osob podnikajících. Subsidiárně užívaný správní řád otázky zániku odpovědnosti za správní delikty neřeší vůbec. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Subjektem správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu může být právnická osoba i osoba fyzická. Dopustí-li se právnická osoba správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, zaniká její odpovědnost za tento delikt ve smyslu § 125e odst. 3 téhož zákona tehdy, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. O zániku odpovědnosti fyzické osoby za stejný správní delikt zákon o silničním provozu mlčí. Otázka zániku odpovědnosti fyzické osoby za předmětný správní delikt je v zákoně o silničním provozu řešena teprve s účinností od 7.11.2014 (zákon č. 230/2014 Sb.). Ohledně neexistence normy, která by upravovala lhůtu pro zásah veřejné moci do právní sféry fyzických a právnických osob, lze odkázat na závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku ze dne 19.2.2009, č.j. 1 Afs 15/2009-105. Nejvyšší správní soud v odůvodnění předmětného rozsudku uvedl: „S ohledem na neexistenci normy, která by upravovala lhůtu k vyměření celního dluhu, lze prima facie vskutku dospět k témuž závěru, k němuž dospěl krajský soud, totiž že v době dovozu zboží na přelomu let 1997 a 1998 právo vyměřit dluh na clu nebylo podmíněno žádnou lhůtou, a proto plynutím jakkoliv dlouhé doby nezanikalo. Takovýto výklad je však s ohledem na elementární principy právního státu zcela nepřípustný. Jak uvádí ústavní judikatura, „[p]odstatou ochrany vlastnického práva v oblasti stanovení a vybírání daní a poplatků není pouze formální podřazení určité daně konkrétnímu ustanovení zákona, nýbrž tato ochrana se v materiálním právním státě [...] musí vztahovat také na případy aplikace a interpretace určitého zákonného ustanovení, jež stanoví daňovou nebo poplatkovou povinnost“ (nález ze dne 1.6.2005 sp. zn. IV. ÚS 29/05, Sb. ÚS sv. 37, č. 113, s. 463, na s. 469). Conditio sine qua non výkonu státní moci v podmínkách demokratického právního státu je podřízení státní moci obecným pravidlům právního řádu. Proto ani při vyměření celního dluhu nemohou jednat státní orgány bez omezení, přičemž právě stanovení doby, během níž lze celní dluh vyměřit, je významným limitem jinak neomezené státní moci (srov. k tomu též závěry generálního advokáta W. van Gervena cit. v bodě [25] níže). Promlčení stejně jako prekluze patří k těm nejobecnějším kategoriím právního řádu. Představují jeden z klíčových právních následků marného uplynutí času v právu, přičemž absence jeho legislativního zakotvení může mít významné ústavněprávní konsekvence. Zdejší soud uvedl v rozsudku ze dne 7.5.2008, č.j. 1 As 35/2008-51, [p]rávní řád bude potud plnit svou společenskou funkci, pokud bude srozumitelný, přehledný, ale též bezrozporný. To platí o to více pro tak obecné instituty, jako je nutná obrana, které lze bez nadsázky označit za historické, a které lidé vnímají a používají odjakživa zcela přirozeně na ochranu svých práv, aniž by si vůbec uvědomovali jejich přesné vymezení v právu občanském, správním nebo trestním, natož aby rozlišovali jejich odvětvové „odlišnosti“ [část III/c c)]. Tyto teze lze jistě vztáhnout též na jiné obecné instituty práva, jako je promlčení nebo prekluze. Ke stejnému pojetí práva, které je prozařováno pojivem obecných principů právních, které dávají právnímu řádu jeho vnitřní uspořádanost a racionalitu, se nedávno výslovně přihlásil též rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 16.10.2008, čj. 9 Afs 58/2007-96 (věc Čechofracht, a. s.), publ. pod č. 1754/2009 Sb. NSS. Jednotlivé odvětvové odlišnosti promlčení nebo prekluze nemohou vést proto k závěru, že celní právo bude ve srovnání s jinými odvětvími právního řádu zcela unikátním odvětvím, v němž jako v jediném bude zásah veřejné moci do subjektivní sféry jednotlivce časově zcela neomezen. Smyslem prekluze stejně jako promlčení je jednak přispívat k právní jistotě účastníků právních vztahů, jednak stimulovat věřitele (ať již jím je subjekt soukromého práva nebo veřejná moc) k včasnému uplatnění jeho práv (srov. k tomu v občanskoprávní rovině výklad M. Knappové, P. Tégla a K. Eliáše in: Eliáš, K. Občanský zákoník. Velký akademický komentář Praha: Linde 2008, s. 408 násl.). V případě nároků veřejné moci nadto prekluze, případně promlčení, snižuje možnost svévolných zásahů do právní sféry fyzických a právnických osob. […] Nejen české právo proto vychází z pozice, že zásahy veřejné moci do soukromé sféry jsou v zásadě vždy limitovány během času. Pokud zákon směřuje k opaku a vytváří zvláštní skupinu majetkových pohledávek státu, jejichž uplatnění nepodléhá žádné časové limitaci, ohrožuje právní jistotu a oprávněná očekávání adresátů právních norem (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Pro ilustraci lze ukázat na právní úpravu běhu času a promlčení (event. prekluze) majetkových nároků v jiných právních odvětvích. Obecná promlčecí doba v občanskoprávní sféře je tři roky – tedy jen v této době může věřitel prostřednictvím soudu jako orgánu veřejné moci úspěšně uplatnit svou majetkovou pohledávku proti vůli dlužníka (§ 101 obč. zák.). Judikatura Nejvyššího soudu dnes podmiňuje v podstatě všechny občanskoprávní majetkové nároky promlčením (srov. např. rozsudek velkého senátu NS sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12.11.2008, www.nsoud.cz, který dovozuje, že „[j]e-li obsahem nároku na náhradu nemajetkové újmy požadavek na zaplacení peněžní částky, pak princip právní jistoty vylučuje, aby plynutí času nebyly přiznány žádné právní účinky“). Podobné úvahy platí v právu veřejném. Podle daňového řádu nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat (§ 47 odst. 1). Stěžovatel velmi případně činí paralelu též ve vztahu k jiným zásahům státní moci do sféry jednotlivce, jako je např. trestní represe, jejíž uplatnění je zásadně rovněž časově omezené. Trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí dvacet let, jde-li o trestný čin, za který trestní zákon ve zvláštní části mj. dovoluje uložení výjimečného trestu, dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, a tři léta u ostatních trestných činů (§ 67 odst. 1 zákona č. 140/1961, trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Výklad, podle něhož v době do roku 2002 nebyly celní orgány v úspěšném uplatnění celního dluhu omezeny jakoukoliv lhůtou, by tak zcela absurdně stavěl celní dluh do stejné roviny, jako jsou trestné činy taxativně uvedené v § 67a tr. zák., tedy vedle jednání naplňujících např. skutkovou podstatu válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva. V těchto zvláštních případech se však do značné míry setkává právo pozitivní s elementárními požadavky práva přirozeného, které zde výjimečně promlčení vylučuje (srov. např. nález Pl. ÚS 19/93 ze dne 21.12.1993 – ústavnost zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, publ. pod č. 14/1994 Sb.). […] Zákonodárce tedy tím, že odkázal na subsidiární použití obecných předpisů o správě daní a poplatků, současně však vyloučil užití § 47 daňového řádu, vytvořil prima facie protiústavní mezeru. S ohledem na úvahy podané shora je totiž evidentní, že nelze dospět k závěru, že celní orgány mohou celní dluh vyměřit kdykoliv, neboť takovýto závěr by byl v rozporu s ústavním pořádkem.“ Byť se citovaný judikát týká vyměření celního dluhu, lze dle názoru zdejšího soudu filozofii právní úvahy tohoto judikátu aplikovat i na danou věc. Neexistenci právní úpravy pro zánik žalobcovy odpovědnosti za správní delikt tedy nelze vyložit tak, že by žalobce mohl být veřejnou mocí za správní delikt postižen po neomezeně dlouhou dobu. Takový výklad by stavěl žalobcem spáchaný správní delikt na stejnou úroveň např. s trestnými činy proti lidskosti, proti míru a válečnými trestnými činy, což je závěr zjevně absurdní a v rozporu s ústavním pořádkem. Chybějící úprava otázky zániku odpovědnosti za žalobcem spáchaný správní delikt tak představuje mezeru v zákoně. Soud se proto zabýval tím, zda lze onu mezeru překlenout na základě analogie práva nebo zákona. Činil tak při vědomí toho, že v oblasti správního trestání lze analogii použít jen v omezeném rozsahu, nevede-li takový výklad k újmě účastníka řízení a ani k újmě na ochraně hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.4.2008, č.j. 1 As 27/2008-67). Analogií aplikace práva je třeba rozumět řešení právem neupravených vztahů podle právní úpravy vztahů podobných. Teorie práva rozlišuje tzv. analogii legis, tedy situaci, kdy se na skutkovou podstatu zákonem neřešenou aplikuje právní norma, která je obsažena ve stejném zákoně a která upravuje skutkovou podstatu nejpodobnější, a tzv. analogii iuris, tzn. situaci, kdy lze výjimečně aplikovat právní zásady příslušného právního odvětví, případně dokonce obecné právní zásady, které obsahuje celý právní řád, ovšem pouze za předpokladu, že není možné postupovat prostřednictvím analogie legis (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.9.2011, č.j. 9 As 47/2011-105). V dané věci lze aplikovat § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu per analogiam legis. Zaniká-li dle § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, pokud je provozovatelem vozidla právnická osoba, pak je toto ustanovení svou povahou nejpodobnější zákonem neřešené otázce zániku odpovědnosti provozovatele vozidla za tentýž správní delikt, pokud je provozovatelem vozidla osoba fyzická. S ohledem na smysl prekluze, tak jak byl popsán ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu, zde přitom dle názoru zdejšího soudu neexistuje překážka pro využití analogie legis v podobě výkladu k újmě účastníka řízení a ani k újmě na ochraně hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem. Soud neshledal důvodnou ani třetí skupinu žalobních bodů. Ve výroku prvoinstančního rozhodnutí bylo jednoznačně uvedeno, jaké tři skutky jsou žalobci vytýkány a jaká je mu za ně ukládána pokuta. V odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí pak bylo uvedeno, že vzhledem ke skutečnostem sděleným na straně 4 rozhodnutí, „odpadl důvod správního řízení o správním deliktu, a proto bylo řízení o správních deliktech podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, kterých se měl žalobce dopustit ve dnech 11.12.2014 a 28.1.2015, v souladu s ustanovením § 66 odst. 2 správního řádu dne 18.4.2016 usnesením poznamenaným do spisu č.j. MMP/090470/16 zastaveno“. Prvoinstanční rozhodnutí tak nemohlo být pro žalobce nijak „matoucí“. Žalobci se současně dostalo informace o tom, za jaké tři skutky je mu ukládána pokuta, tak informace o tom, že pro zbylé dva bylo řízení zastaveno. Nebyl zde žádný důvod pro to, aby „ve výroku prvoinstančního rozhodnutí byly uvedeny i zbylé dva delikty“, neboť je-li správní řízení zastaveno z důvodu uvedeného v ustanovení § 66 odst. 2 správního řádu, „toto usnesení se pouze poznamená do spisu“. Podle § 76 odst. 3 věta třetí správního řádu o usnesení, které se pouze poznamená do spisu, se účastníci vhodným způsobem vyrozumí; takové usnesení nabývá právní moci poznamenáním do spisu. „Vhodného vyrozumění“ se žalobci dostalo v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí. Soud neshledal důvodnou ani čtvrtou skupinu žalobních bodů. Prvoinstanční orgán v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí uvedl: „Při stanovení výše uložené pokuty postupoval správní orgán v souladu s ustanovením § 125g odst. 3 zákona o silničním provozu, jež stanoví, že za více správních deliktů provozovatele vozidla podle § 125f, projednaných ve společném řízení, se uloží pouze jedna pokuta podle § 125f odst. 3, přičemž pro určení výše pokuty se použije sazba pokuty za přestupek nejpřísněji postižitelný. Dále správní orgán postupoval v souladu s ustanovením § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu, který stanoví, že za správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta v rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, nejvýše však 10 000 Kč. V daném případě tedy správní orgán uložil sankci v rozmezí pokuty pro přestupek dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, vyjádřenou v ustanovení § 125c odst 4 písm. f) téhož zákona, který pachateli stanoví pokutu od 1 500 Kč do 2 500 Kč. Při určení výměry pokuty přihlédl správní orgán za využití ustanovení § 12 zákona o přestupcích k závažnosti a následkům spáchaného porušení zákona o silničním provozu, vykazující znaky výše uvedeného přestupku, kdy toto hodnotí ve všech případech jako méně závažné, jelikož neznámý řidič parkoval v místech, kde je toto za splnění stanovených podmínek povoleno. Nicméně správní orgán k tomuto dále uvádí, že jednáním neznámého řidiče byly nebo mohly být omezeny osoby, které na předmětném místě chtěly parkovat, a to za splnění podmínek. Pozemní komunikace Bezručovy ulice, stejně jako Smetanovy sady a Kopeckého sady se přitom nacházejí v centrální části města, kde je vysoká frekvence ostatních účastníků silničního provozu, což nepochybně platí i v časech, kdy k protiprávním jednáním došlo. Ve všech případech se jednalo o pracovní dny, a to jak dopolední, tak i odpolední časy. Jako okolnost polehčující však správní orgán hodnotí skutečnost, že předmětným jednáním nebyla způsobena hmotná škoda. Jako okolnost přitěžující byla zhodnocena skutečnost, že P.M. coby provozovatel vozidla opakovaně naplnil skutkovou podstatu správního deliktu ve smyslu ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, porušením ustanovení § 10 odst. 3 téhož zákona, kdy k uvedeným jednáním došlo v blízké časové souslednosti. Po zhodnocení celé věci jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, s přihlédnutím k přitěžujícím okolnostem, správní orgán uložil provozovateli vozidla pokutu v polovině zákonem stanoveného rozpětí sazby za přestupek, jehož se opakovaně neznámý řidič dopustil. Takto uloženou sankci považuje správní orgán za odůvodněnou a přiměřenou projednávané věci.“ Předně je nezbytné uvést, že žalobci hrozila pokuta v rozmezí „od 1 500 Kč do 2 500 Kč“. Uloženou pokutu ve výši „2 000 Kč“ tak v žádném případě nelze považovat za pokutu „uloženou na samé horní hranici zákonného rozpětí“. Pokuta byla uložena přesně v polovině její možné výše. Správní orgány tak nemusely odůvodňovat, „proč udělily nejvyšší možnou sankci“. Pravdivým není ani tvrzení žalobce o tom, že by „přestupky byly hodnoceny jako méně závažné, aniž by byla uvedena konkrétní přitěžující okolnost, s výjimkou tvrzení, že na daných místech je velká frekvence účastníků silničního provozu“. Jak vyplývá z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, krom skutečnosti, že „pozemní komunikace Bezručovy ulice, stejně jako Smetanovy sady a Kopeckého sady se nacházejí v centrální části města, kde je vysoká frekvence ostatních účastníků silničního provozu, což nepochybně platí i v časech, kdy k protiprávním jednáním došlo, ve všech případech se jednalo o pracovní dny, a to jak dopolední, tak i odpolední časy“ byla žalobci výslovně jako přitěžující okolnost vytýkána „skutečnost, že žalobce coby provozovatel vozidla opakovaně naplnil skutkovou podstatu správního deliktu ve smyslu ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, porušením ustanovení § 10 odst. 3 téhož zákona, kdy k uvedeným jednáním došlo v blízké časové souslednosti“. Skutečnost, že „komunikace Bezručovy ulice, stejně jako Smetanovy sady a Kopeckého sady se nacházejí v centrální části města, kde je vysoká frekvence ostatních účastníků silničního provozu“, je skutečností obecně známou. Prvoinstanční orgán přihlížel ke způsobu spáchání skutku, resp. konkrétním okolnostem, za nichž došlo k porušení právních předpisů. K „míře zavinění“ správní orgány přihlížet nemohly, neboť v případě žalobce se jedná o delikt s objektivní odpovědností. Žalobci nebylo kladeno k tíži, že by snad deliktům byl „osobně přítomen a mohl jim zamezit“. Současně nebylo tvrzeno, že by se snad žalobce snažil aktivně porušení povinností neznámým řidičem zabránit. Žalobci nebylo kladeno k tíži „společné řízení o více správních deliktech“, nýbrž to, že „v blízké časové souslednosti opakovaně naplnil skutkovou podstatu správního deliktu ve smyslu ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu“. Pokud jde o otázku „nepřiměřenosti vysoké sankce“, je nezbytné uvést, že podle § 78 odst. 2 s.ř.s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. Z právě citovaného ustanovení vyplývá, že důvodem nezákonnosti správního rozhodnutí je toliko sankce, která byla uložena „ve zjevně nepřiměřené výši“. V případě žalobce soud nemá za to, že by sankce uložená v polovině možné sankce byla s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu sankcí „ve zjevně nepřiměřené výši“. A to pro to, že žalobce se deliktu dopustil v blízké časové souvislosti opakovaně a neznámý řidič neoprávněně parkoval v místech a časech „vysoké frekvence ostatních účastníků silničního provozu“. Uložení sankce v žalobcem požadované výši na „samé dolní hranici“ by tak nebylo na místě. Pokud jde o námitku žalobce, že „mu mělo být prokázáno, že jednání řidiče mělo jakékoli negativní následky, tedy též tato skutečnost měla být hodnocena v jeho prospěch“, je nezbytné uvést, že v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí bylo sděleno, že „jako okolnost polehčující správní orgán hodnotí skutečnost, že předmětným jednáním nebyla způsobena hmotná škoda“. Následek byl prvoinstančním orgánem zmíněn, když bylo uvedeno, že „jednáním neznámého řidiče byly nebo mohly být omezeny osoby, které na předmětném místě chtěly parkovat, a to za splnění podmínek“. Ve zbytku je vhodné poukázat na závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14.12.2009, č.j. 5 As 104/2008 – 45, kde uvedl, že „odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se posuzování naplnění materiálního znaku trestného činu. V rozhodnutí ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96, publikovaném pod č. 43/1996 Sb. NS, uvedl Nejvyšší soud následující: „Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil i materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě tento čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno zdůraznit, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Na tom nic nemění ani ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Citované ustanovení se totiž uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty“ (obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.10.2008, sp. zn. 7 Tdo 1012/2008, dostupné na www.nsoud.cz). Uvedený právní závěr se obdobně uplatní i ve vztahu k přestupkům, neboť stejně jako dosud u trestných činů, tak i pro trestnost jednání vykazujícího formální znaky přestupku je třeba, aby došlo také k naplnění jeho materiální stránky. Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek“. Pokud měl žalobce za to, že zde byly „takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti“, nic mu nebránilo, aby je předestřel. Soud neshledal důvodnou ani pátou skupinu žalobních bodů. Na rozdíl od žalobce má soud za to, že z fotografií, které jsou přílohou úředního záznamu ze dne 17.9.2014 vyplývá, že „řidič vozidla neměl viditelně umístěn platný parkovací lístek nebo platnou parkovací kartu“. Na sklech automobilu s temněnými skly a tmavým interiérem se sice částečně odrážejí okolní objekty, avšak pokud by se v automobilu parkovací lístek nacházel, byl by na fotografiích vidět. Na fotografii formátu A4 je na okénku u řidiče umístěno bílé oznámení policie, které je ve vztahu k černému vozidlu a jeho tmavému interiéru výrazně kontrastní. Na druhé fotografii formátu A4 znázorňující palubní desku se „platný parkovací lístek nebo platná parkovací karta“, nenacházejí. Pokud jde o námitky žalobce o tom, že policie k jeho tíži podvodně vložila datum a čas pořízení pod fotografie a že „řidič sám uvádí, že si vždy kupuje parkovací lístek, případně kontroluje, zda je oprávněn parkovat v daný den na daném místě bez parkovacího lístku, je si tedy jist, že na čelním skle vozidla se musel parkovací lístek nacházet“, nejsou tato tvrzení způsobilá prokázat nezákonnost napadeného rozhodnutí. Je tomu tak pro to, že vůbec nic nesvědčí tomu, že se vše událo tak, jak tvrdí žalobce. V úředním záznamu zmiňované datum a hodiny odpovídají údajům uvedeným pod fotografiemi. Úřední záznam je přitom podepsán dvěma policisty. Z ničeho nevyplývá, že by policisté záměrně lhali. Na fotografiích je na vozidle vyobrazen technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla. K tomu, aby kdokoli mohl s vozem odjet, bylo nezbytné, aby k vozidlu byla přizvána policie, aby technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla odstranila. Tomu také odpovídá obsah úředního záznamu, podle kterého „v 11:11 hodin požádal řidič telefonicky o sejmutí TPZOV“. Na místě, po prokázání totožnosti bylo zjištěno, že si pro automobil přišel sám žalobce, přičemž měl sdělit, že „má pojištění pokut a proto s přestupkem nesouhlasí“. Pokud se žalobce dostavil k předmětnému vozu, nic mu nebránilo prokázat se „platným parkovacím lístkem nebo platnou parkovací kartou“. To samé platí i pro nijak žalobcem označeného hypotetického řidiče, který si „vždy kupuje parkovací lístek a kontroluje, zda je oprávněn parkovat v daný den na daném místě bez parkovacího lístku“. Měl-li žalobce za to, že se skutkový děj odehrál jinak, než jak je uvedeno v úředním záznamu, vůbec nic mu nebránilo, aby předestřel svoji skutkovou verzi reality a k ní navrhl provedení důkazů. Ostatně nyní ze žaloby vyplývá, že žalobce zná osobu řidiče. Tedy žalobce jistě mohl uvést, kdy jindy na místě vozidlo skutečně stálo, kdy jindy než v pondělí až pátek od 7 do 19 hodin došlo k sejmutí technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla, kdo vozidlo ve skutečnosti řídil, proč policisté celý děj k újmě žalobce fingovali apod. Pokud tak však žalobce neučinil, nemůže se úspěšně domáhat toho, že se netvrzenými skutkovými verzemi případu správní orgány nezabývaly. Soud neshledal důvodnou ani šestou skupinu žalobních bodů. Podle čl. 95 Ústavy České republiky soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou (odstavec 1). Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu (odstavec 2). Soud nemá za to, že by ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, resp. ustanovení § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, bylo v rozporu v rozporu s ústavním pořádkem. Smysl předmětné právní úpravy precizně vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015, kde v bodech 16 až 18 uvedl, že „podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.11.2014, čj. 1 As 131/2014 – 45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6.9.2011, dostupný na www.psp.cz). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014 – 21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28.8.2014, čj. 30 A 92/2013 – 27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“. Dlužno doplnil, že ani Nejvyšší správní soud neměl pochybnosti o souladu předmětné právní úpravy s ústavním pořádkem, neboť jinak by nemohl o kasační stížnosti rozhodnout. Otázkou ústavnosti předmětné právní úpravy se zabýval Nejvyšší správní soud přímo v rozsudku ze dne 23.3.2016, č.j. 6 As 128/2015-32. Zmínil přitom usnesení Ústavního soudu ze dne 22.12.2015, sp.zn. I. ÚS 508/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) s tím, že „Ústavní soud odmítl návrh na zrušení ustanovení § 125f zákona o silničním provozu, neboť ten měl akcesorickou povahu k ústavní stížnosti, přičemž ta byla odmítnuta pro její zjevnou neopodstatněnost. I přesto, že meritem návrhu na zrušení předpisu se tedy Ústavní soud nezabýval a že (nepublikovaná) usnesení Ústavního soudu nejsou precedenčně závazná, domnívá se Nejvyšší správní soud, že uvedené usnesení nelze opomíjet. V odůvodnění zmíněného usnesení Ústavní soud totiž uvedl: „Pochybení obecných soudů a správních orgánů s ústavní intenzitou není Ústavní soudem ve věci spatřováno. Právní závěr o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla (stěžovatelem) a o uložení pokuty podle zákona o silničním provozu nevybočuje z ústavních kautel. Obecné soudy řádně, logicky a na podkladě dostatečného důkazního stavu vyložily, proč neposoudily námitky stěžovatele proti správnímu rozhodnutí o vyslovení viny a sankce za spáchaný správní delikt jako důvodné.“ Z tohoto lze podle Nejvyššího správního soudu dovozovat obecný závěr o ústavní konformnosti předmětné právní úpravy. Pokud by totiž Ústavní soud považoval předmětné ustanovení za protiústavní, byla by pak jeho aplikace provedená správními orgány a soudy logicky stižena protiústavností. Ústavní soud však výslovně uvedl, že v postupu soudů a správních orgánů nespatřuje pochybení dosahující intenzity protiústavnosti.“. Dále Nejvyšší správní soud konstatoval: „Dále lze připomenout, že na poli uvedené úpravy již několikrát rozhodoval i Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudky ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015-46; ze dne 26.11.2014, č.j. 1 As 131/2014-45; ze dne 17.2.2016, č.j. 1 As 237/2015-31) a ani v těchto případech nepředkládal věc Ústavnímu soudu (nutno však podotknout, že v uvedených případech nebyla protiústavnost účastníky namítána). Z toho lze usuzovat o konstantním názoru Nejvyššího správního soudu o souladu předmětné úpravy s ústavním pořádkem“. V. Rozhodnutí soudu Soud neshledal žádný ze žalobcem uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť není důvodná. VI. Náklady řízení Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve věci plný úspěch. Jelikož žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.