57 Ad 7/2022 – 58

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce, soudkyně JUDr. Veroniky Burianové a soudce Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobkyně: kpt. Mgr. Bc. V. S., narozena dne X, bytem X, zastoupená Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou, sídlem tř. Spojenců 689/3, 779 00 Olomouc, proti žalovanému: velitel Velitelství teritoria, sídlem kpt. Jaroše 2269, 390 02 Tábor, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2022, č. j. MO 324573/2022–4305, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2022, č. j. MO 324573/2022–4305, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Rozhodnutí ředitele Krajského vojenského velitelství Plzeň ze dne 16. 5. 2022, č. j. MO 187423/2022–5309 se zrušuje.

III. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 19 456 Kč k rukám její zástupkyně Mgr. Martiny Vévodové, advokátky.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 5. 10. 2022, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) téhož dne, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2022, č. j. MO 324573/2022–4305 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný potvrdil rozhodnutí ředitele Krajského vojenského velitelství Plzeň (dále jen „KVV Plzeň“) ze dne 16. 5. 2022, č. j. MO 187423/2022–5309 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobkyni dle § 53 odst. 2 písm. d) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), uložen kázeňský trest snížení služebního platu o 15 % na dobu 2 měsíců, a to za spáchání kázeňského přestupku ve smyslu § 51 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, kterého se dopustila tím, že: „na základě živnostenského oprávnění provozuje od 21. února 2018 vedlejší výdělečnou činnost včetně vydavatelské činnosti, dále od 7. března 2022 provozuje další výrobní činnost, čímž dochází k porušení ustanovené § 47 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, protože tyto činnosti vykonává bez písemného souhlasu služebního orgánu.“.

II. Žaloba

3. Žalobkyně v úvodu své žaloby vymezila napadené a prvostupňové rozhodnutí, přičemž uvedla, že napadené rozhodnutí napadá v celém jeho rozsahu a že navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvostupňového. Namítala, že napadeným rozhodnutím byla zkrácena na svém veřejném subjektivním právu přímo a také v důsledku porušení jejích práv v průběhu kázeňského řízení. Poté žalobkyně soudu předestřela tři žalobní body, které podrobně odůvodnila.

4. V prvém žalobním bodu žalobkyně připomněla, že ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí mj. namítala, že žádnou výdělečnou činnost, ke které by formálně bylo zapotřebí písemného souhlasu služebního orgánu ve smyslu § 47 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, nikdy nevykonávala. Jelikož ale podle žalobkyně je odůvodnění napadeného rozhodnutí zmatečné jak ve zjištění skutkového stavu, tak i navazujícího odborného posouzení, nezbylo žalobkyni, než objasnit věcné otázky relevantní pro posouzení dané věci, resp. pro správný výklad povinnosti v § 41 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, jehož porušení se měla žalobkyně dopustit.

5. Nejprve se žalobkyně vyjádřila ke znaku „výdělečná činnost“. Podle žalobkyně zákon zcela jasně uvádí, že podstatou ustanovení je výkon výdělečné činnosti, nikoliv objektivní skutečnost, že žalobkyně se stala „držitelem živnostenského oprávnění“. Výkon výdělečné činnosti je zmiňován v podstatě ve všech právních předpisech upravujících závislou činnost (viz § 310 odst. 1 zákoníku práce, § 81 odst. 2 zákona o státní službě, § 48 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a dále i zákon o státním zastupitelství a zákon o soudech a soudcích). Žalobkyně v dané souvislosti odkázala by výklad pojmu výdělečná činnost obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1714/2001. Podle žalobkyně obstarání si živnostenského oprávnění je pouhým právním předpokladem pro výkon výdělečné činnosti, avšak nepředstavuje automaticky skutečnost, že voják výdělečnou činnost vykonává. Žalobkyně rovněž připomněla nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/17. Proto je třeba odmítnout jako nesprávný názor žalovaného, že se žalobkyně „dopustila porušení ustanovení § 47 zákona o vojácích z povolání již tím, že se stala držitelem živnostenského oprávnění“. Navíc v případě výdělečné činnosti se musí jednat o nikoliv nahodilou činnost, ale o činnost odpovídající činnosti podnikatelské.

6. Dále se žalobkyně zabývala druhem výkonu činností bez písemného souhlasu služebního orgánu ve smyslu § 47 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, přičemž poukázala na výjimky v odst. 3 pro činnost vědeckou, pedagogickou, publicistickou, literární nebo uměleckou a správu vlastního majetku. Dle napadeného rozhodnutí měla žalobkyně vykonávat bez písemného souhlasu vydavatelskou činnost, ke které měla i živnostenské oprávnění. Žalobkyně uvedla, že opravdu byla oprávněna vykonávat činnost, resp. podnikat v oboru činnosti – vydavatelské činnosti na základě živnostenského oprávnění, ale vlastní činnost nikdy nezahájila. Živnostenské oprávnění s předmětem podnikání Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona si zajistila pouze na základě sdělení zaměstnankyně finančního úřadu paní T. v Klatovech, když se dotazovala, jakým způsobem získá IČ, neboť vydává knihy. Ta ji potom odkázala na zajištění si živnostenského oprávnění v oboru vydavatelství, které je předpokladem pro legální zahájení výkonu činnosti v tomto oboru. Žalobkyně přitom vysvětlila, že knihy vydává jako autor, ale neprovádí jejich tisk. Paní T. jí však sdělila, že to tak je jednodušší. Úřednice finančního úřadu tak žalobkyni uvedla v omyl. Žalobkyně v této době neměla povědomí o existenci tzv. svobodných povolání, které jsou mimo jiných uvedeny v § 3 živnostenského zákona. Pro vydávání knih tedy žádné živnostenské oprávnění ani nepotřebovala, neboť se jedná o svobodné povolání a ve smyslu § 47 odst. 3 zákona o vojácích z povolání o činnost literární, případně publicistickou a i uměleckou, k jejímuž provozování není nutný souhlas nadřízeného.

7. Co se týká fakticity výkonu činnosti vydavatelské, žalobkyně ani nemohla vydavatelskou činnost provozovat. Podle nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, se dle přílohy č. 1 bodu č. 14 považují za vydavatelskou činnost činnosti spočívající v samotném tisku knih a dalších, tedy se jedná o ryze technickou tiskařskou výrobu, zásadně se odlišující od autorské tvorby obsahu knihy, která byla realizována žalobkyní. Žalobkyně nikdy nevlastnila tiskařský závod, nebo zařízení vůbec k tisku a vazbě knih. Žalobkyně k žalobě přiložila daňové doklady, kterými jí bylo účtováno za vydání (tisk) knih, které pro žalobkyni zajistila spol. KARMINIA, žalobkyně tedy zaplatila za vydání knih. Žalobkyně se tedy nepodílela na vydavatelské činnosti, jak dovodil žalovaný. Navíc za vydavatelskou činnost na internetu se nepovažuje nabídka tištěné knihy na internetu, ale vydávání elektronických knih, což žalobkyně nikdy nečinila.

8. Žalobkyně poté odmítla tvrzení žalovaného, že se sama doznala k vydávání knih. Pokud se žalobkyně vyjadřovala před policejním orgánem, tak to činila v rámci šetření podezření na spáchání trestného činu dle § 158 odst. 1 trestního řádu a její citace nebyla vysvětlující k možnému spáchání kázeňského přestupku, neboť vysvětlovala, že se nedopustila trestného činu neoprávněného podnikání. Pokud by byla žalobkyně alespoň jedinkrát vyslechnuta před správním orgánem pro podezření ze spáchání kázeňského přestupku, vysvětlila by, co myslela tím, že si sama vydává knihy. Žalobkyně nemá k dispozici žádný závod či prostory s tiskařským technickým zařízením pro tisk a vazbu knih. Předmětné knihy jsou vždy omalovánky. Knihy si sama vydávala tak, že nakreslila vždy asi 30 kreseb, které jsou černobílé a slouží k doplnění barev. Jednu z kreseb vždy vybrala a vybarvila sama. Tato kresba pak sloužila jako obal. Následně vše naskenovala a odeslala k vytisknutí a vazbě do tiskáren. Jako příklad doložila daňové doklady na výtisk 515 ks publikace Pohádkovánky u Těšínských papíren s.r.o. Takto vždy žalobkyně u každé knihy postupovala. Žalobkyně rovněž poukázala na to, že fyzická podnikající osoba má jedno identifikační číslo.

9. Žalobkyně rovněž namítala nesprávné posouzení žalovaného ve vztahu k přezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí. Odůvodnění prvostupňového vůbec neobjasňuje samotný výrok rozhodnutí. Dále pak namítala, že byl zjištěn skutkový stav, který neodpovídá stavu skutečnému. Správní orgány obou stupňů z nesprávně zjištěného skutkového stavu dále dovozovaly nesprávné právní závěry. Dle žalobkyně je zapotřebí, aby byl skutkový stav doplněn o podstatné skutečnosti.

10. V druhém žalobním bodu žalobkyně namítala zmatečnost kázeňského řízení. Podle žalobkyně v průběhu kázeňského řízení došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, což v daném případě zcela jistě mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Některá z porušení svojí intenzitou přesahují zákony jednoduchého práva, když došlo i k porušení práva na spravedlivý proces.

11. V dané souvislosti žalobkyně nejprve namítala, že i v řízení ve věcech služebního poměru vojáků z povolání (tím je i řízení o kázeňském přestupku dle § 145 odst. 1 písm. o) zákona o vojácích z povolání) se toto řízení zahajuje dle § 46 odst. 1 správního řádu oznámením o zahájení řízení. Voják se tak dozví, že je vůbec zahájeno řízení a že mu vznikají práva a povinnosti jako účastníku řízení. Žalobkyně namítala, že došlo k porušení zákonných postupů při vedení správního řízení. Dle žalobkyně bylo doručení oznámení o podezření ze spáchání kázeňského přestupku neúčinné, neboť bylo doručováno do její datové schránky zřízené jako podnikající osoba, kterou pro žalobkyni spravuje její účetní a žalobkyně se tak o doručení zprávy dověděla až po delší době (kterou již nedokáže přesně určit). Navíc mělo být žalobkyni doručováno prostřednictvím advokáta, který ji v dané době již zastupoval. Žalobkyně tak nebyla řádně informována o tom, že je vedeno správní řízení ve věci podezření ze spáchání kázeňského přestupku. Správní orgán rovněž nedostál své povinnosti postupovat dle § 36 odst. 3 správního řádu a umožnit žalobkyni prostudovat podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim (uvedené plyne i z § 54 odst. 2 zákona o vojácích z povolání). Rovněž bylo na místě nařídit ústní jednání, kterého se při pracovní neschopnosti žalobkyně mohl účastnit její zmocněnec.

12. Žalobkyně dále namítala, že jako podklad pro vydání rozhodnutí byl využit úřední záznam o podání vysvětlení žalobkyní, která se vyjadřovala k podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného podnikání, nikoli ke kázeňskému přestupku. Pokud byl úřední záznam o podání vysvětlení plk. Sklenáře využit jako podklad pro vydání rozhodnutí, pak měla být tato osoba vyloučena z rozhodování o kázeňském přestupku. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že úřední osoba vystupující v postavení monokratického správního orgánu byla ve správním spise současně vedena v postavení svědka, který navíc na žalobkyni podal trestní oznámení. Žalobkyně proto namítla podjatost správního orgánu prvního stupně, kterou dle judikatury Nejvyššího správního soudu lze v soudním řízení uplatit (a to bez ohledu na § 144 zákona o vojácích z povolání vylučující použití § 14 správního řádu), přičemž poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 4 As 225/2018 – 45.

13. Žalobkyně rovněž namítala, že se prvostupňový orgán neměl spokojit s dopisem K. Š. jako s řádným podkladem pro vydání rozhodnutí, který byl vyžádán podle ustanovení § 8 trestního řádu policejním orgánem vojenské policie. Tím, že K. Š. (jednatelka společnosti KARMINIA) nebyla slyšena jako svědek, bylo zamezeno žalobkyni se účastnit její svědecké výpovědi a zejména jí bylo odepřeno právo pokládat svědkyni otázky (stejné platí i pro svědka plk. S.). Žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS 58/2000 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 1 Azs 96/2005 – 63. Za další důvod zmatečnosti řízení žalobkyně považuje odkaz žalovaného na § 98 zákona č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky, neboť se jednalo kázeňský přestupek stricto sensu. Za zmatečné žalobkyně považovala i to, že žalovaný označil za přitěžující okolnost skutečnost, že žalobkyně po sdělení podezření ze spáchání přestupku orgánem vojenské policie pro neoprávněné provozování výdělečné činnosti svoji činnost neukončila, neboť vojenská policie sice vedla šetření, zda nedošlo ke spáchání trestného činu, ovšem nikdy nesděluje podezření ze spáchání kázeňského přestupku.

14. Za třetí žalobní bod žalobkyně označila to, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí prekluzivní lhůty. Podle žalobkyně z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný má za to, že dikce zákona „může vykonávat výdělečnou činnost pouze s písemným souhlasem“ je splněna skutkovým zjištěním, že žalobkyně má oprávnění k provozování živnosti. Prvostupňový orgán zjistil skutečnost o tom, že žalobkyně má živnostenské oprávnění už v listopadu roku 2018. Monokratický správní orgán, kterým je plk. S., byl osobně žalobkyní s tímto stavem seznámen v polovině měsíce listopadu 2018, když bylo dále sjednáno, že mu cestou e–mailu zašle výpis z živnostenského rejstříku, k čemuž došlo e–mailem ze dne 26. 11. 2018, kde rovněž rozvedla, v čem spočívá její výdělečná činnost. Podle žalobkyně je lhůta 60 dnů uvedená v § 55 zákona o vojácích z povolání subjektivní prekluzivní lhůtou k vydání rozhodnutí. Z e–mailové komunikace se služebním orgánem vyplývá, že šedesátidenní lhůta v době vydání prvostupňového rozhodnutí již uplynula. Žalovaný proto měl v napadeném rozhodnutí zrušit prvostupňové rozhodnutí pro jeho neplatnost i bez návrhu ex officio, příp. vyslovit jeho nicotnost. Žalobkyně závěrem dodala, že každé podání či jiná relevantní informace, která je doručena služebnímu orgánu ve věcech služebního poměru, musí být založena v personálním spisu, který pro prvostupňový orgán vede personální pracovnice. Pokud se tak nestane, resp. služební orgán se tímto nezabývá, nemůže to jít k tíži žalobkyně.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

15. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 18. 11. 2022, přičemž navrhl, aby soud žalobu zamítl.

16. Nejprve se žalovaný vyjádřil k čl. III. žaloby. Uvedl, že v průběhu předmětného správního řízení byla prokázána skutečnost, že žalobkyně vykonávala výdělečnou činnost, včetně vydavatelské činnosti, o čemž svědčí úřední záznam o podání vysvětlení žalobkyní dne 22. 3. 2022. Odkázal na stanovisko Sekce státního tajemníka Ministerstva obrany ze dne 16. 12. 2021, ze kterého vyplývá, že pokud by se žalobkyně podílela i na vydání celkem 8 ilustrovaných knih (určených pro vymalování), jedná se o nakladatelskou činnost a je k tomu nezbytný souhlas služebního orgánu. S rozsáhlou argumentací žalobkyně žalovaný nesouhlasil, když ji považuje za irelevantní s ohledem na obsah příslušného správního spisu. Vzhledem k tomu, že specifika služby vojáků z povolání neumožňují plnou realizaci hospodářských a sociálních práv vojáků, aniž by zde nebyla obava z narušení výkonu jejich služby a tím i možného ohrožení obranyschopnosti státu, jsou v zákoně vojákům z povolání stanovena značná omezení. Z § 47 odst. 1 zákona o vojácích z povolání vyplývá, že udělení souhlasu služebním orgánem musí předcházet zahájení výkonu dotčené činnosti. K otázce výdělečné činnosti žalovaný uvedl, že není rozhodující, na jakém právním vztahu je činnost založena. Podstatné je, že se nejedná o výkon služby vojáka vyplývající z jeho služebního zařazení a že za tuto činnost je poskytována odměna, nebo je tato činnost vykonávána za účelem dosažení zisku. Poté citoval bod 27. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2022, č. j. 14 Ad 21/2021 – 63 o tom, že výdělečná činnost vojáka ve smyslu § 47 odst. 1 zákona o vojácích z povolání musí být výjimečná a přínosná pro jeho odbornost v rámci jeho stávající služebního zařazení. Na základě vyšetřování Hlavního velitelství vojenské policie (č. j. VP– 570–16/TČ–2021–820132) má žalovaný v dané věci za prokázané, že žalobkyně výdělečnou činnost vykonává soustavně na základě živnostenského oprávnění pod IČ X, čímž provozuje vedlejší výdělečnou činnost spočívající ve tvorbě a prodeji vyjmenovaných omalovánkových knih, které lze zakoupit například na internetových stránkách www.adischaff.cz a www.etsy.com/shop/adischaff. U většiny uvedených knih je žalobkyně současně i vydavatelkou těchto knih, avšak k vydavatelské činnosti nemá písemný souhlas služebního orgánu.

17. K článku IV. žaloby žalovaný uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalobkyně o zmatečnosti předmětného správního řízení. Ve veřejně přístupném seznamu datových schránek bylo zjištěno, že má žalobkyně zřízenou datovou schránku jako podnikající fyzická osoba, která byla v rozhodné době i zavedena v elektronickém systému spisové služby Ministerstva obrany (ESSS). V té době žádnou jinou datovou schránku neměla, a proto byla k vzájemné komunikaci tato datová schránka používána. Žalovaný byl až dne 1. 9. 2022 informován žalobkyní, že má novou datovou schránku. Žalovaný poté bez bližšího komentáře o vztahu k předmětné věci citoval bod 18. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2021, č. j. 5 As 113/2020 – 36, z něhož akcentoval pasáž o tom, že soudům nepřísluší zabývat se každým jednotlivým procesním krokem správního orgánu a věnovat se všem jeho dílčím hmotněprávním úvahám.

18. Ve vztahu k článku V. předmětné žaloby žalovaný vyslovil nesouhlas s tvrzením žalobkyně, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí prekluzivní lhůty. V dané souvislosti žalovaný odkázal na obsah správního spisu a také na již citované odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 As 113/2020.

IV. Další písemná podání žalobkyně

19. Žalobkyně podáním ze dne 5. 12. 2022 předložila soudu repliku na vyjádření žalovaného k žalobě. Podle názoru žalobkyně z vyjádření žalovaného nevyplývají žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly nedůvodnosti předmětné žaloby.

20. Žalobkyně nejprve odmítla relevantnost odkazu žalovaného na úřední záznam o podaném vysvětlení z trestního řízení, neboť tam se žalobkyně vyjadřovala pouze k možnému spáchání trestného činu, nikoliv k otázkám faktického výkonu výdělečné činnosti v podobě činnosti vydavatelské. Zjednodušeně řečeno, žalovaný měl zjistit dvě zásadní okolnosti, a to zda žalobkyně vykonává výdělečnou činnost a pokud ano, tak poté zjistit, o jakou konkrétní činnost se jedná. Následně měl faktickou činnost subsumovat pod právními předpisy upravené pojmosloví, jako je např. vydavatelská činnost, umělecká činnost apod. Žalovaný se měl zabývat tím, zda autorská tvorba omalovánek je či není výkonem výdělečné činnosti, nespadající pod zákonem uvedené výjimky. Podle žalobkyně tvorba omalovánek je nepochybně svobodným povoláním ve smyslu ustanovení § 47 odst. 3 zákona o vojácích z povolání, když se jedná o činnost uměleckou, k jejímuž provozování není nutný souhlas nadřízeného. Obdobný právní názor má i Agentura personalistiky Armády České republiky, jejíž vyjádření žalobkyně přiložila.

21. Dále žalobkyně v reakci na odkaz žalovaného na rozsudek Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 14 Ad 21/2021 upozornila, že tam bylo vykládáno ustanovení § 47 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, ovšem znak výjimečnosti výkonu výdělečné činnost se nevztahuje k činnosti vymezené v odst. 3 téhož zákonného ustanovení, ke které voják nepotřebuje souhlas služebního orgánu. Výjimečnost výdělečné činnosti nelze vztáhnout např. na uměleckou či literární činnost, když by autor kreseb byl pravděpodobně nucen kreslit jen obrázky s vojenskou tématikou, zpívat jen vojenské písně a přednášet jen vojenské předměty. Takový výklad zákona se jeví žalobkyni jako absurdní. Právě při výkonu svobodného povolání nelze ani předem odhadnout možný zisk.

22. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný doposud neprokázal bez důvodných pochybností ani to, že žalobkyně vykonávala výdělečnou činnost formou činnosti vydavatelské, když naopak žalobkyně soudu předloženými daňovými doklady prokázala, že vydavatelskou činnost provozovaly jiné subjekty práva. Žalovaný ani prvostupňový orgán po celou dobu správního i soudního řízení neprokázali u žalobkyně jakýkoliv její příjem z vydavatelské činnosti a už vůbec se nezabývali tím, jak výkon vydavatelské činnosti v praxi realizovala. I pokud by si žalobkyně sama na své neprofesionální tiskárně vytiskla několik omalovánek a tyto by následně dala k nabídce na prodej, nejednalo by se o vydavatelskou činnost, neboť podle § 12 odst. 4 ve spojení s § 13 a § 14 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, zahrnuje autorské právo i právo na rozmnožování a rozšiřování díla, tj. prodej či nabízení k prodeji rozmnoženiny. To ve své podstatě konstatuje i již zmíněná Agentura personalistiky Armády České republiky.

23. Žalobkyně dále upozornila na to, že ve své žalobě poukázala na několik zásadních procesních vad, ale žalovaný argumentačně neuvádí ničeho. Konstatování, že ke zmatečnosti nemohlo dojít, neboť o tom svědčí obsah spisového materiálu, je konstatováním bez právně relevantní argumentace. Rovněž odkazované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 As 113/2020 není přiléhavé, když nereaguje na advokátem zpracovanou správní žalobu, ale na zcela zmatečnou, neodbornou správní žalobu. Žalobkyně má za to, že ve své žalobě nevybočila od podstaty věci a žaloba není zmatečná.

24. Rovněž vyjádření žalovaného k prekluzi je podle názoru žalobkyně bez relevantní argumentace. Žalovaný již sice připouští, že se nejednalo o promlčecí lhůtu, ale o lhůtu prekluzivní, nicméně ani tato skutečnost není rozhodující. Žalovaný opět pouze bez vysvětlení tvrdí, že prvostupňový orgán měl oprávnění k vydání rozhodnutí, když jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je bez relevance k předmětnému případu.

25. Dne 20. 3. 2023 žalobkyně ještě doplnila svou argumentaci sdělením k nově zjištěným skutečnostem. Žalobkyně doplnila svůj žalobní bod namítající prekluzi o nové zjištění, že prvostupňový orgán nejenom že byl srozuměn s vykonávanou činností, ke které ani nebylo nutné mít souhlas služebního orgánu, ale dokonce s vykonávanou činností souhlasil. Žalobkyně nově zjistila existenci komunikace služebního orgánu (plk. Ing. S.) s Národním bezpečnostním úřadem z února roku 2019. Plk. Ing. M. S. (v. z. plk. Ing. M. H.) v listině označené jako „Podání zprávy“ k žalobkyni přímo uvádí, že byl „srozuměn a souhlasil“ s vyjmenovanou činností žalobkyně. Žalobkyně tvrdí, že souhlas služebního orgánu s činností, kterou vykonávala, nepotřebovala a pro případ, že by překročila rozsah stanovený v § 47 odst. 3 zákona o vojácích z povolání, služební orgán s těmito činnostmi navíc souhlasil. Žalobkyně navrhla, aby soud zajistil jí zasílané listiny prostřednictvím Národního bezpečnostního úřadu, neboť tyto listiny nejsou označeny stupněm utajení, tedy nejde o utajované skutečnosti.

V. Průběh řízení

26. Soud konstatuje, že žaloba směřující proti napadenému rozhodnutí byla podána včas, neboť byla dodržena zákonná lhůta 60 dnů ode dne nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, které je soudně přezkoumatelné (srov. § 151 zákona o vojácích z povolání). Napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 8. 2022 (jeho doručením žalobkyni prostřednictvím jejího právního zástupce) a předmětná žaloba byla soudu doručena dne 5. 10. 2022.

27. Soud dále konstatuje, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou (žalobkyně byla adresátem napadeného rozhodnutí, přičemž v žalobě tvrdila, že napadeným rozhodnutím byla dotčena na svých právech), proti žalovanému, který je pasivně legitimován (jako služební orgán, který vydal napadené rozhodnutí), a po vyčerpání řádných opravných prostředků (žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, o němž žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím, proti kterému již nebylo přípustné uplatnit další opravné prostředky).

28. Soud z právě popsaných důvodů shledal žalobu včasnou a rovněž přípustnou, a proto přistoupil k jejímu věcnému přezkoumání. O podané žalobě soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 51 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť žalobkyně s tím vyslovila souhlas (podání žalobkyně ze dne 17. 10. 2022, č. l. 25) a žalovaný v soudem stanovené lhůtě nevyjádřil svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; navíc byly dány níže popsané důvody pro rozhodnutí bez nařízení jednání ve smyslu § 76 odst. 1 s. ř. s.

VI. Posouzení věci soudem

29. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. soud vycházel při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Soud rovněž přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (srov. § 76 s. ř. s.).

30. Poté, co soud přezkoumal napadené i prvostupňové rozhodnutí a rovněž žalovaným postoupený správní spis, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

31. Soud předesílá, že neprováděl žalobkyní navržené důkazy, neboť tyto důkazy byly nadbytečné pro níže uvedené posouzení a soudem přijaté závěry. Soudu pro rozhodnutí předmětné věci postačoval obsah správního spisu.

32. Z žalovaným předloženého správního spisu vyplynuly následující, pro posuzovanou věc relevantní, skutečnosti.

33. Z úředního záznamu příslušného orgánu vojenské policie ze dne 8. 12. 2021 vyplývá, že dne 7. 12. 2021 byla aktivována výjezdová skupina vojenské policie k prověření oznámení žalobkyně, která se společně s jejím kolegou cítila ohrožena na životě. V průběhu šetření této věci byly prováděny jednotlivé úkony, v rámci kterých došlo k podání vysvětlení od plk. gšt. Ing. M. S., velitele VÚ 5309 Plzeň (dále jen „plk. S.“), který orgánu vojenské policie sdělil, že obdržel zprostředkovanou informaci o tom, že je možné, že se žalobkyně dopouští protiprávního jednání v souvislosti s neoprávněným podnikáním prostřednictvím e–shopu na svých internetových stránkách a rovněž že tam má zveřejňovat interní informace o vztazích a chodu pracoviště KVV Plzeň. Podle předmětného úředního záznamu z původní spisové dokumentace měl být vyveden úřední záznam ze dne 7. 12. 2021, kde byla zaznamenána výpověď plk. S., přičemž tento záznam měl být přílohou předmětného úředního záznamu (pozn. soudu: žádný záznam ze dne 7. 12. 2021 se ve správním spisu nenacházel).

34. Z úředního záznamu příslušného orgánu vojenské policie ze dne 14. 12. 2021 vyplývá, že policejní komisař provedl šetření na internetu, kde bylo v registru živnostenského podnikání zjištěno, že žalobkyně má živnostenské oprávnění pro obory činností vydavatelské činnosti, polygrafická výroba, knihařské a kopírovací práce, a to s datem zahájení činnosti 21. 2. 2018 na dobu neurčitou. Přílohou daného úředního záznamu jsou tisky dohledaných záznamů.

35. K žádosti policejního komisaře ke sdělení informací k případu žalobkyně a její vedlejší činnosti ze dne 14. 12. 2021 vydala Sekce státního tajemníka Ministerstva obrany sdělení ze dne 16. 12. 2021, kde se zejména uvádí, že u popsané činnosti žalobkyně se jedná o výdělek z literární činnosti, ke které by podle § 47 odst. 3 zákona o vojácích z povolání žalobkyně nepotřebovala souhlas. Pokud by se ale žalobkyně podílela na vydávání knih, mohlo by se jednat o výdělek z činnosti nakladatelské, ke kterému je již souhlas služebního orgánu nezbytný. Pro názornost byl uveden příklad vojáka, který si vydělává jako instruktor autoškoly, což by bylo pedagogickou činností, ke které souhlas nadřízeného není vyžadován, ovšem pokud by si chtěl tento voják zřídit vlastní autoškolu, pak by šlo o výdělečnou činnost, která by souhlasu již podléhala. V závěru je dovětek, že věc by bylo třeba případně řešit personálně či kázeňsky, ne v trestněprávní rovině, ovšem zda tomu tak je i v případě žalobkyně, nelze z poskytnutých informací ani z informací na internetu jednoznačně dovodit.

36. Z úředního záznamu příslušného orgánu vojenské policie ze dne 17. 12. 2021 vyplývá, že policejní komisař provedl další šetření na internetu, ze kterého zejména vyplynulo, že žalobkyně má v databázi Národní knihovny ČR evidovány jednu knihu jako autorka a nakladatelka, a poté tři knihy jako autorka, kdy nakladatelem bylo nakladatelství Karminia. Přílohou jsou výtisky dohledaných záznamů z internetu, včetně záznamu o titulu „Májenka a Svatojánek“, u kterého je žalobkyně uvedena jako autor i nakladatel, přičemž se žánrově jedná o omalovánky v rozsahu 13 nečíslovaných listů, rok vydání 2018. U ostatních tří titulů, kde bylo nakladatelem nakladatelství Karminia, je uveden rok vydání 2017 a ve dvou případech se jedná o omalovánky (počet stran 24 a 62) a ve třetím případě o knihu s počtem 107 stran s ručně malovanými ilustracemi.

37. Dne 12. 1. 2022 byl vojenskou policií pořízen úřední záznam o podání vysvětlení z důvodu objasnění skutečností důležitých pro odhalení trestného činu nebo přestupku a jeho pachatele ve věci podezření žalobkyně z jednání vymezeného jako „neoprávněné podnikání Klatovy“. Vysvětlení podával plk. S., a to v postavení oznamovatele. Plk. S. potvrdil, že dne 7. 12. 2021 sdělil vojenské policii informace o možném protiprávním jednání žalobkyně v souvislosti s neoprávněným podnikáním prostřednictvím jejích internetových stránek. Potvrdil, že z minulosti ví, že žalobkyně provozovala nějakou uměleckou činnost, když dále neřešil, jestli k tomu musí mít písemný souhlas, protože si myslel, že kreslení obrázků je uměleckou činností. V období od konce září 2021 si žalobkyně podala několik stížností, přičemž v rámci šetření jedné z nich přišla řeč i na její mimoslužební aktivity, včetně provozování e–shopu a další podnikatelské aktivity. Plk. S. se podíval na webové stránky žalobkyně a poté na internetu dohledal, že žalobkyně má živnostenské oprávnění pro polygrafickou výrobu, a také velkoobchod a maloobchod, což podle jeho názoru není umělecká činnost, pro kterou není potřeba mít souhlas služebního orgánu. Po tomto zjištění si ověřil, že žalobkyně neměla z minulosti žádný písemný souhlas s výdělečnou činností. Vyjádřil své přesvědčení, že žalobkyně provozuje výdělečnou činnost bez souhlasu služebního orgánu, který ovšem byl nezbytný, čímž se žalobkyně dopouští porušení zákona. Na závěr se plk. S. vyjádřil ke zveřejňování interních informací o vztazích a chodu KVV Plzeň, což žalobkyně činí na svých internetových stránkách. Zveřejňuje články, v nichž popisuje situace, ke kterým mělo dojít, a jejich aktéry. Byť nejsou uváděny pravá jména, osobám zainteresovaným na těchto situacích je více než jasné, o koho se jedná. Vyjádřil podezření, ze stejné informace jsou zveřejňovány i na sociální síti Facebook.

38. K dotazu policejního komisaře adresovaného nakladatelství Karminia ze dne 31. 1. 2022 se vyjádřila paní K. Š., jednatelka, která sdělila, že s žalobkyní jsou kamarádky. Paní Š. si založila malé nakladatelství a začala vydávat knihy omalovánek. Poté zjistila, že žalobkyně také kreslí a navrhla jí, že by její kresby mohla vydat v knize. Nakonec se dohodly a paní Š. vydala na své náklady knihu „Dvanáct do tuctu“ a poté ještě dva tituly. Všechny tři tituly byly vydány v limitovaném nákladu do cca 100 kusů. Knihy nabízí paní Š. na jejím e–shopu, stále je má ještě na skladě. Později se na paní Š. obrátila žalobkyně s objednáním tisku několika titulů, které jí paní Š. fakturovala, což doložila.

39. Dne 22. 3. 2022 byl vojenskou policií pořízen úřední záznam o podání vysvětlení z důvodu objasnění skutečností důležitých pro odhalení trestného činu nebo přestupku a jeho pachatele ve věci podezření žalobkyně z jednání vymezeného jako „neoprávněné podnikání Klatovy“. Vysvětlení podávala žalobkyně, a to v postavení podezřelého. Žalobkyně uvedla, že je od 21. 9. 2021 v pracovní neschopnosti z důvodu mobbingu a bossingu ze strany nadřízených a kolegů. K otázce na výdělečnou činnost uvedla, že na podzim roku 2018 v rámci služebního pohovoru sdělila plk. S., že má vedlejší výdělečnou činnost, která spočívá v umělecké činnosti, tudíž jde o výjimku dle § 47 odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Plk. S. v tom neviděl problém a od té doby to nikdo neřešil, když žalobkyni měla být vydána i prověrka stupně „Tajné“. Dále uvedla, že si vše v minulosti ověřovala ještě před nástupem na KVV Plzeň, protože chtěla mít potvrzeno z více stran, že se nedopouští ničeho protiprávního. Byla proto přesvědčena, že ke své činnosti nepotřebuje souhlas služebního orgánu. Uvedla, že má jako OSVČ zřízenu datovou schránku, aby vše řádně hlásila, když za svou činnost odvádí řádně daně. K dotazu komisaře, zda se podílí i na vydání svých knih, žalobkyně uvedla, že ano, že sama je sobě vydavatelem, kromě tří knih, které vydalo nakladatelství Karminia s. r. o. K dotazu komisaře na počet vydaných a prodaných knih žalobkyně uvedla, že to si nepamatuje, že to by musela dohledat v účetnictví, které spravuje její účetní; vše je řádně zaznamenáno a dohledatelné, veškeré příjmy žalobkyně daní. Poté se žalobkyně vyjádřila k dotazu na její blog a tam zveřejňované články, k nimž uvedla, že jde o čistě fantazijní tvorbu, která nemá nic společného s jejím zaměstnáním.

40. Dne 25. 3. 2022 příslušný orgán vojenské policie postoupil jím šetřenou věc žalobkyně na KVV Plzeň pro podezření ze spáchání kázeňského přestupku, a to včetně vojenskou policií shromážděných podkladů popsaných výše.

41. Dne 20. 4. 2022 ředitel KVV Plzeň, kterým byl plk. S., vyhotovil přípis adresovaný žalobkyni, ve kterém žalobkyni informuje o tom, že vojenská policie šetřila podezření, zda se žalobkyně dopustila jednání, které má znaky přestupku § 51 zákona o vojácích z povolání, a že výsledkem tohoto šetření byl závěr, že se žalobkyně mohla dopustit kázeňského přestupku podle § 51 zákona o vojácích z povolání tím, že se podílela či podílí na vydávání omalovánkových knih, jejichž je autorkou. Rovněž žalobkyni informoval, že nahlédnutím do živnostenského rejstříku zjistil, že žalobkyně nejen že nadále provozuje vydavatelskou činnost, ale ještě předmět podnikání rozšířila o výrobní činnosti, ke kterým je rovněž nezbytný souhlas služebního orgánu. K úplnému a přesnému zjištění skutkového stavu bylo žalobkyni umožněno se písemně vyjádřit, navrhnout důkazy a hájit se s termínem do 9. 5. 2022. Přípis byl ředitelem KVV Plzeň zaslán do datové schránky žalobkyně, ID X, dne 26. 4. 2022 a téhož dne se do uvedené datové schránky žalobkyně přihlásila oprávněná osoba.

42. Poté již ve správním spisu následuje shora popsané prvostupňové rozhodnutí ze dne 16. 5. 2022, kterým byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání kázeňského přestupku ve smyslu § 51 odst. 1 zákona o vojácích z povolání. Prvostupňové rozhodnutí bylo žalobkyni rovněž doručováno do datové schránky žalobkyně, ID X, a to dne 18. 5. 2022, když téhož dne se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba.

43. Proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně podala dne 31. 5. 2022 odvolání, a to prostřednictvím právního zástupce zmocněného na základě plné moci ze dne 23. 3. 2022, která byla přiložena k odvolání. V odvolání žalobkyně namítala, že prvostupňové rozhodnutí bylo stiženo natolik zásadními hmotněprávními i procesními vadami, které jej činí nesprávným a nepřezkoumatelným. V odvolání žalobkyně konktrétně namítala (i) nepřezkoumatelnost v otázce oprávnění ředitele KVV vydat dané rozhodnutí, (ii) nerespektování zdravotního stavu žalobkyně, který ji neumožňoval se seznámit s obsahem správního spisu a poté se k němu vyjádřit, (iii) absenci dokazování pro závěr o tom, že žalobkyně provozuje výdělečnou činnost uvedenou ve výroku rozhodnutí, (iv) nesprávnost závěru o porušení § 47 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, (v) nepřezkoumatelnost pro absenci příslušné formy zavinění ve skutkové větě výroku prvostupňového rozhodnutí, resp. že se správní orgán otázkou zavinění vůbec nezabýval, (vi) nesprávnost a nepřezkoumatelnost v otázce druhu a výše udělené sankce.

44. Napadeným rozhodnutím ze dne 8. 8. 2022 žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil, když odvolání neshledal důvodným. K otázce oprávnění ředitele KVV vydat dané rozhodnutí žalovaný odkázal na Základní řád ozbrojených sil České republiky, přílohu 9, kde je stanoveno, že velitel útvaru má rozsah pravomoci takový, že může uložit trest snížení služebního platu až o 15 % na dobu 2 měsíců. Toho si podle žalovaného má být žalobkyně vědoma, neuvedení zjevného faktu nezpůsobuje nepřezkoumatelnost. K námitce o nerespektování zdravotního stavu žalobkyně žalovaný uvedl, že prvostupňový orgán nemohl z důvodu promlčení čekat na zlepšení zdravotního stavu žalobkyně a že žalobkyně si zmocnila jinou osobu, zmocněnec prostudoval spisovou dokumentaci a mohl činit další úkony potřebné k hájení práv žalobkyně. K otázce dokazování žalovaný zejména uvedl, že šetření provedla vojenská policie a že se žalobkyně dopustila porušení § 47 odst. 1 zákona o vojácích z povolání již tím, že se stala držitelem živnostenského oprávnění, když není rozhodné, zda fakticky došlo k vykonávání činnosti, to je relevantní pouze pro výši kázeňského trestu. K otázce zavinění žalovaný uvedl, že na základě podaného vysvětlení od žalobkyně je zřejmé, že zavinění bylo prokázáno. K namítané nepřezkoumatelnosti uložené sankce žalovaný nejprve souhlasil se závěrem prvostupňového orgánu, když doplnil, že žalobkyně je dlouhodobě držitelkou živnostenského oprávnění, na které nemá písemný souhlas, a že z činnosti má finanční prospěch. Přitěžující okolností pak podle žalovaného je to, že po sdělení podezření vojenskou policií ze spáchání přestupku svoji činnost neukončila, ani nepřerušila, když je nadále držitelkou živnostenského oprávnění, které si ještě rozšířila.

45. V projednávané věci bylo předmětem soudního přezkumu napadené rozhodnutí, kterým žalovaný potvrdil prvostupňové rozhodnutí, jímž žalobkyně, jako voják z povolání, byla shledána vinnou ze spáchání kázeňského přestupku podle § 51 odst. 1 zákona o vojácích z povolání pro porušení povinnosti dle § 47 odst. 1 zákona o vojácích z povolání.

46. Jelikož žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost napadeného i prvostupňového rozhodnutí, jakož i vady a zmatečnost předmětného správního řízení, soud se nejprve zabýval těmito námitkami procesního charakteru. Vyšel přitom zejména z následující relevantní právní úpravy a relevantní soudní judikatury.

47. Podle § 145 odst. 1 písm. o) zákona o vojácích z povolání se v řízení ve věcech služebního poměru rozhoduje o uložení kázeňského trestu. Podle § 144 odst. 1 zákona o vojácích z povolání na řízení ve věcech služebního poměru se nevztahuje § 10 až 12, § 14, § 33 odst. 2 písm. c), § 79 odst. 5, hlava XI části druhé a § 175 správního řádu.

48. Podle § 50 odst. 3 zákona o vojácích z povolání prezident jako vrchní velitel ozbrojených sil stanoví ve vojenském řádu podrobnou úpravu vojenského kázeňského práva.

49. Podle § 51 odst. 1 zákona o vojácích z povolání kázeňským přestupkem se rozumí zaviněné jednání, které je v rozporu s právními předpisy nebo vojenskými řády, předpisy a rozkazy, není–li trestné podle trestního zákona.

50. Podle § 53 odst. 1 zákona o vojácích z povolání se za kázeňské přestupky ukládají kázeňské tresty, jejichž výčet obsahuje odst. 2 citovaného ustanovení, když nejpřísnějším z nich je podle písm. d) snížení služebního platu až o 15 % až na dobu 6 měsíců.

51. Podle § 54 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, postačí–li k nápravě vojáka a k obnovení služební kázně vytknutí méně závažného jednání, které má znaky kázeňského přestupku, kázeňský trest se neuloží.

52. Podle § 54 odst. 2 zákona o vojácích z povolání platí následující: Před uložením kázeňského trestu se musí úplně a přesně zjistit skutkový stav. Vojákovi se musí před uložením kázeňského trestu umožnit vyjádřit se k věci, navrhovat důkazy a hájit se. Orgány s kázeňskou pravomocí jsou oprávněny vyslechnout též toho, kdo podal podnět k projednání kázeňského přestupku.

53. Podle § 54 odst. 3 zákona o vojácích z povolání platí, že při rozhodování o uložení kázeňského trestu se přihlíží k povaze protiprávního jednání, k okolnostem, za kterých k němu došlo, k jeho následkům, míře zavinění, k dosavadnímu plnění služebních povinností a k druhu a množství dosud nezahlazených kázeňských trestů.

54. Podle § 55 zákona o vojácích z povolání platí následující: Za kázeňský přestupek uloží orgán s kázeňskou pravomocí kázeňský trest nejdříve 24 hodin po jeho spáchání, nejpozději však do 60 dnů ode dne, kdy se o jeho spáchání dověděl. Je–li jednání vojáka, v němž lze spatřovat naplnění skutkové podstaty kázeňského přestupku, předmětem šetření jiného orgánu, počíná lhůta 60 dnů pro uložení kázeňského trestu běžet dnem, kdy se orgán s kázeňskou pravomocí dověděl o výsledku tohoto šetření; dopustil–li se voják kázeňského přestupku v zahraničí, dnem následujícím po dni návratu vojáka ze zahraničí. Za kázeňský přestupek lze uložit kázeňský trest do 1 roku ode dne jeho spáchání.

55. Podle § 47 odst. 1 zákona o vojácích z povolání voják může výjimečně vykonávat výdělečnou činnost pouze s písemným souhlasem služebního orgánu, neovlivní–li tato činnost výkon jeho služby nebo jiný důležitý zájem služby. V odst. 3 téhož zákonného ustanovení je obsažena výjimka, podle které voják smí vykonávat činnost vědeckou, pedagogickou, publicistickou, literární nebo uměleckou a správu vlastního majetku.

56. Z výše uvedené právní úpravy předně vyplývá, že je–li kázeňský trest ukládán za porušení povinnosti plynoucí ze zákona o vojácích z povolání, jako tomu bylo v případě žalobkyně, pak se tak děje v rámci kázeňského řízení, které je jedním z řízení ve věcech služebního poměru a je upraveno ve speciální právní úpravě obsažené v zákoně o vojácích z povolání s tím, že se subsidiárně použije správní řád (srov. a contrario § 144 odst. 1 zákona o vojácích z povolání). Nutno poznamenat, že úprava procesních pravidel kázeňského řízení je v zákoně o vojácích z povolání minimální, tudíž se v mnohém uplatní obecná úprava správního řízení obsažená ve správním řádu. Úpravu kázeňského řízení též obsahuje Základní řád ozbrojených sil České republiky z roku 2001, evid. zn. Zákl–1 (dále jen „Zákl–1“), který byl vydán na základě zákonného zmocnění obsaženého v § 50 odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Ovšem význam tohoto předpisu z hlediska soudního přezkumu rozhodnutí vydaného v kázeňském řízení není zásadní, neboť z povahy tohoto předpisu, jakožto předpisu s nižší právní sílou, vyplývá, že nemůže být nadřazen zákonu, tedy ani správnímu řádu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2020, č. j. 6 As 80/2020 – 24, bod [8]). O to více to pak platí v nyní projednávané věci, kde se ani prvostupňový orgán, ani žalovaný na předpis Zákl–1 neodvolávali, s výjimkou argumentace žalovaného reagující na odvolací námitku zpochybňující pravomoc prvostupňového orgánu k uložení předmětné sankce.

57. Ačkoli soud vnímá a respektuje důvody, pro které lze v obecné rovně připustit nižší nároky na formální i obsahovou stránku rozhodnutí o kázeňském přestupku vojáka z povolání, než jak je tomu u „klasického“ správního rozhodnutí (zejména se jedná o požadavek na flexibilitu rozhodování v zákonem stanovených krátkých prekluzivních lhůtách a snahu efektivně udržovat pořádek v armádě), tak i v těchto případech je třeba trvat na tom, aby rozhodnutí plnilo elementární požadavky na přezkoumatelnost. Těmito elementárními požadavky je jednak srozumitelnost rozhodnutí (z hlediska jeho určitosti a vnitřní souladnosti), jednak dostatečné odůvodnění rozhodnutí, z něhož bude patrné, že v rozhodnutí přijaté závěry mají oporu v náležitě zjištěném skutkovém stavu věci a relevantní právní úpravě a dále že byla vypořádána alespoň podstata všech relevantních námitek uplatněných vojákem při projednání kázeňského přestupku. Rovněž je třeba trvat na tom, aby v průběhu kázeňského řízení byla zachována procesní práva vojáka, resp. aby mu bylo umožněno efektivně jeho procesní práva uplatňovat, a to ve smyslu ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.

58. Soud se proto nejprve zabýval otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, resp. prvostupňového rozhodnutí o uložení kázeňského trestu (dle ustálené judikatury z hlediska soudního přezkumu činí rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek – srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2021, č. j. 7 As 447/2019 – 60, bod [22]). Žalobkyně v žalobě vztahovala námitku nepřezkoumatelnosti k prvostupňovému rozhodnutí, když podle jejího názoru odůvodnění prvostupňového rozhodnutí neobjasňuje výrok daného rozhodnutí a žalovaný posléze tuto její námitku nesprávně posoudil. Soud navíc hodnotil otázku přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí také z hlediska, zda nejde o podstatnou vadu, která by soudu bránila v přezkoumání napadených správních rozhodnutí v rozsahu žalobkyní namítaných bodů, tedy zejména nezákonnosti spočívající v tom, že se žalobkyně svým jednáním neměla dopustit protiprávního jednání, které jí bylo kladeno za vinu, a dále v otázce uplynutí prekluzivní lhůty. Nejvyšší správní soud totiž v rozsudku ze dne 24. 2. 2021, č. j. 2 Afs 270/2019 – 36 připomněl, že „krajský soud je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, i když tyto nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 4, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS).“.

59. Soud v prvé řadě shledal neurčitým výrok prvostupňového rozhodnutí v části popisu skutku, kterého se měla žalobkyně dopustit. Podle názoru soudu, je–li dovozováno protiprávní jednání z porušení povinnosti dle § 47 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, pak výdělečná činnost, kterou měl voják vykonávat bez písemného souhlasu služebního orgánu, musí být přesně specifikována. Tento požadavek nebyl v posuzovaném případě naplněn, neboť výrok prvostupňového rozhodnutí značně neurčitě uvádí pouze to, že žalobkyně „provozuje od 21. února 2018 vedlejší výdělečnou činnost včetně vydavatelské činnosti, a dále od 7. března 2022 provozuje další výrobní činnost“. Správní orgány nedostály požadavku postavit najisto, jakou konkrétní výdělečnou činností měla žalobkyně porušit svou právní povinnost dle § 47 odst. 1 zákona o vojácích z povolání. Prvostupňovým orgánem zvolené obecné vymezení činnosti není dostatečně určité. Správní orgány rovněž měly blíže popsat skutek, aby bylo zřejmé, u kterých omalovánek či knih se žalobkyně měla dopustit vydavatelské činnosti, a dále jakou další jinou výdělečnou činnost měla žalobkyně vykonávat, v čem konkrétně měla taková činnost spočívat a kdy přesně k tomu mělo dojít.

60. Dále pak soud souhlasil s námitkou žalobkyně, že nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí je rovněž dána tím, že výrok daného rozhodnutí nemá oporu v jeho odůvodnění. Odůvodnění prvostupňového rozhodnutí se totiž omezuje pouze na konstatování o zjištění ze strany orgánu vojenské policie, ten ovšem prošetřoval podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného podnikání, a poté na konstatování, co prvostupňový orgán zjistil nahlédnutím do veřejné části živnostenského rejstříku dne 12. 4. 2022. Ve výroku se však konstatuje, že žalobkyně provozuje výdělečnou činnost, což ale prostým nahlédnutím do živnostenského rejstříku zjistit nelze. Žalovaný v pozici odvolacího orgánu sice odůvodnění prvostupňového orgánu částečně doplnil ve vztahu k vydavatelské činnosti (byť toto odůvodnění není správné a podložené obsahem správního spisu, jak bude soudem pojednáno níže), ovšem nikoli v otázce provozování „další výrobní činnosti“, ke kterému mělo docházet od 7. 3. 2022, když k tomu žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl nic.

61. Jelikož žalovaný neodstranil nedostatky prvostupňového rozhodnutí způsobující nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí a tento nežádoucí stav naopak zcela aproboval, tak sám zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

62. Navíc soud shledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i v jeho nedostatečném odůvodnění. Žalovaný sice formálně reagoval na všechny námitky uplatněné v odvolání, ovšem fakticky některé odvolací námitky řádně nevypořádal. V případě odvolací námitky nerespektování zdravotního stavu žalobkyně žalovaný uvedl, že žalobkyně „si mohla a zmocnila jinou osobu již před zahájením řízení o podezření ze spáchání přestupku“ a že „zmocněnec si prostudoval spisovou dokumentaci“ a že tento zmocněnec si mohl činit kopii pro žalobkyni a činit další úkony potřebné pro hájení jejích práv. Soud z předloženého správního spisu zjistil, že se v něm nevyskytuje žádný záznam o tom, že by si zmocněnec žalobkyně prostudoval spisovou dokumentaci. Ač žalovaný namítá, že si žalobkyně zmocnila jinou osobu již před zahájením řízení o podezření ze spáchání kázeňského přestupku, tak pomíjí, že prvostupňový orgán se zmocněncem žalobkyně nejednal, když v rámci přestupkového řízení žalobkyni před vydáním rozhodnutí zaslal pouze jedinou písemnost, a to přípis ze dne 20. 4. 2022 doručovaný žalobkyni do datové schránky, přestože ze správního spisu vyplývalo, že žalobkyně měla datovou schránku zřízenu jako OSVČ, tedy nikoli jako fyzická osoba (uvedená skutečnost je patrná z podání vysvětlení žalobkyní – k tomu podrobněji viz níže bod 66. tohoto rozsudku). Soud tudíž nepovažoval tuto odvolací námitku žalobkyně za řádně vypořádanou. Rovněž žalovaný dostatečně nevypořádal odvolací námitku o tom, že prvostupňový orgán zcela pominul zkoumat a ve výroku rozhodnutí vymezit formu zavinění. Žalovaný totiž k této námitce ve své podstatě uvedl pouze to, že zavinění bylo prokázáno výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat, což podle názoru soudu nepředstavuje řádné vypořádání relevantní odvolací námitky. Otázka zavinění musí být v případě přestupků (kázeňských nevyjímaje) správním orgánem postavena najisto, musí být vyjasněna forma zavinění, a to vše musí mít oporu v řádně zjištěném skutkovém stavu plynoucím ze správního spisu. Prvostupňový orgán ovšem těmto požadavkům nedostál, a žalovaný tento nedostatek v napadeném rozhodnutí nenapravil.

63. Z právě popsaných důvodů soud dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného i prvostupňového rozhodnutí. Tato nepřezkoumatelnost byla primárním důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (a potažmo i rozhodnutí prvostupňového). Jelikož nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nebránila alespoň částečnému přezkumu dalších žalobních námitek, soud se jimi rovněž zabýval.

64. Žalobkyně ve druhém žalobním bodu namítala zmatečnost kázeňského řízení, kterou spatřovala v několika podstatných porušeních procesních ustanovení v řízení před prvostupňovým orgánem. Soud shledal i tento žalobní bod důvodným.

65. Soud souhlasil s žalobkyní v tom, že i kázeňské řízení musí být řádně zahájeno, k čemuž dochází v případě řízení z moci úřední oznámením o zahájení řízení účastníkovi řízení ve smyslu § 46 odst. 1 správního řádu. Přípis plk. S. ze dne 20. 4. 2022 lze po obsahové stránce akceptovat jako oznámení o zahájení kázeňského řízení. Bylo třeba posoudit, zda se jednalo o oznámení účinné, neboť žalobkyně namítala, že jí bylo nesprávně doručováno do datové schránky, kterou ale v dané době měla zřízenu pouze jako OSVČ, tedy jako podnikající fyzická osoba, ovšem kázeňské řízení se netýkalo její podnikatelské činnosti. Soud souhlasil s žalobkyní, že prvostupňový orgán při doručování oznámení o zahájení řízení pochybil. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, aprobované Ústavním soudem, je při doručování nezbytné rozlišovat typ datové schránky a povahu doručované písemnosti v závislosti na roli a postavení adresáta a do jednotlivých typů datových schránek lze řádně doručovat pouze dokumenty, které souvisí s činností či postavením držitele dané datové schránky, přičemž platí, že nemá–li účastník zřízen typ datové schránky odpovídající povaze doručované písemnosti, bude se účastníku doručovat tak, jako by neměl datovou schránku zřízenu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 586/22, bod 22.). Současně však judikatura Nejvyššího správního soudu zdůrazňuje, že i když dojde k nedodržení zákonného postupu při doručování, samo o sobě to ještě neznamená, že bylo doručení neúčinné a musí se zopakovat, neboť rozhodující je, zda se předmětná písemnost dostala či mohla dostat do rukou adresáta (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2022, č. j. 8 As 178/2021 – 25, bod [14]).

66. Žalobkyně namítala, že její datovou schránku, kterou měla zřízenou jako OSVČ, v dané době spravovala její účetní a že se o oznámení dozvěděla až s odstupem času, přičemž neupřesnila, kdy k tomu došlo. Žalobkyně tedy připustila, že se s oznámením o zahájení kázeňského řízení seznámila, tudíž oznámení nebylo neúčinné, jak namítala žalobkyně. Ovšem nebylo zřejmé, kdy k tomu došlo, a tudíž nelze s jistotou říci, zda pochybení prvostupňového orgánu při doručování nebylo na úkor možnosti žalobkyně uplatňovat v kázeňském řízení její procesní práva. Soud zastává názor, že prvostupňovému orgánu mělo být ze správního spisu zřejmé, že žalobkyně měla v dané době zřízenu datovou schránku pouze jako podnikající fyzická osoba, neboť to žalobkyně uvedla v podání vysvětlení ze dne 22. 3. 2022, které bylo součástí správního spisu. Navíc prvostupňový orgán si byl vědom, že žalobkyně je zdravotně indisponována, když byla v pracovní neschopnosti (opět tato informace je minimálně uvedena v podání vysvětlení žalobkyně ze dne 22. 3. 2022), tudíž měl při oznámení o zahájení kázeňského řízení postupovat obezřetně a volit takový vhodný způsob doručování, u kterého bude prokazatelné, kdy se žalobkyně s doručovanou písemností skutečně seznámí. Kromě standardního doručování doporučenou poštou by mohlo připadat v úvahu i doručení osobně prostřednictvím pověřené osoby (což se v případě vojenského útvaru soudu nejeví jako nereálná varianta). V neposlední řadě nebyla ve správním řízení vyjasněna otázka zastoupení žalobkyně. Ze správního spisu vyplývá, že v kázeňském řízení byla plná moc udělená žalobkyní právnímu zástupci založena do správního spisu až společně s odvoláním proti prvostupňovému rozhodnutí, ovšem samotný žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdil, že žalobkyně udělila plnou moc ještě před zahájením řízení o podezření ze spáchání přestupku a že se měl zmocněnec žalobkyně seznámit se spisovou dokumentací. Pokud by tomu tak skutečně bylo a prvostupňový orgán by měl prokázáno zastoupení žalobkyně, pak by měl s žalobkyní komunikovat prostřednictvím jejího právního zástupce, nikoli doručovat žalobkyni přímo a její zastoupení obcházet.

67. Důsledkem pochybení při doručování oznámení pak skutečně mohlo být zkrácení procesních práv žalobkyně, když žalobkyni mohlo být odepřeno se v kázeňském řízení účinně hájit, navrhovat důkazy a vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí (srov. § 54 odst. 2 věta druhá zákona o vojácích z povolání). Je třeba si uvědomit, že předmětné oznámení ze dne 20. 4. 2022 bylo jediným úkonem prvostupňového orgánu vůči žalobkyni v průběhu kázeňského řízení, tedy od okamžiku zahájení až do vydání prvostupňového rozhodnutí. Ostatně mělo být i v zájmu prvostupňového orgánu, aby od žalobkyně získal relevantní informace, neboť prvostupňový orgán měl povinnost úplně a přesně zjistit skutkový stav, jak mu ukládá ustanovení § 54 odst. 2 zákona o vojácích z povolání. Obsah správního spisu svědčí o tom, že prvostupňový orgán této své povinnosti nedostál, když skutkový stav úplně a přesně zjištěn nebyl. Nutno upozornit, že vojenská policie šetřila žalobkyni pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného podnikání, nikoli pro podezření, zda se žalobkyně svým jednáním dopustila kázeňského přestupku dle § 51 zákona o vojácích z povolání, tudíž žalobkyně dne 22. 3. 2022 podala své vysvětlení ve věci podezření z neoprávněného podnikání, nikoli ve věci kázeňského přestupku pro porušení povinnosti provozovat výdělečnou činnost pouze s písemným souhlasem služebního orgánu. Odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, které uvádí opak, je v tomto směru nepřesné a zavádějící. V této souvislosti soud uvádí, že žalobkyně rovněž důvodně namítala zmatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný za přitěžující okolnost označil skutečnost, že žalobkyně provozování své výdělečné činnosti neukončila poté, co jí bylo sděleno podezření ze spáchání přestupku orgánem vojenské policie. Orgán vojenské policie žádné podezření ze spáchání přestupku pro neoprávněné provozování výdělečné činnosti žalobkyni nesděloval, když žalobkyni předvolal za účelem podání vysvětlení z důvodu objasnění skutečností důležitých pro odhalení trestného činu nebo přestupku vymezeného jako „neoprávněné podnikání Klatovy“.

68. Soud z výše popsaných důvodů dospěl závěru, že prvostupňový orgán porušil ustanovení § 54 odst. 2 zákona o vojácích z povolání, přičemž žalovaný uvedená pochybení prvostupňového orgánu aproboval, aniž by se je pokusil napravit např. tím, že by žalobkyni vyslechl a že by jí poskytl dodatečný prostor pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí a k doplnění případných důkazních návrhů, kterými by se žalovaný řádně zabýval.

69. Další pochybení správních orgánů soud shledal v tom, že v pozici prvostupňového orgánu rozhodoval plk. S., u kterého podle názoru soudu existovaly pochybnosti o jeho nepodjatosti ve vztahu k osobě žalobkyně, jakož i k projednávané věci. Z obsahu správního spisu vyplývá, že plk. S. inicioval u vojenské policie šetření ve věci možného trestného činu neoprávněného podnikání žalobkyně a rovněž pak žádal o prošetření, že žalobkyně uveřejňuje interní informace týkající se vztahů a chodu pracoviště KVV Plzeň, jehož byl plk. S. v dané době ředitelem. Navíc podnět od plk. S. měl vzejít při podání vysvětlení jeho osobou dne 7. 12. 2021, ke kterému došlo v rámci prověřování oznámení žalobkyně z téhož dne, která se cítila být ohrožena na životě. Přestože záznam o podání vysvětlení plk. S. měl být přílohou úředního záznamu ze dne 7. 12. 2021 obsahující uvedenou informaci, ze kterého by mohla být angažovanost plk. S. v dané záležitosti zřetelnější, tak tento záznam o podání vysvětlení ze dne 7. 12. 2021 ve správním spise nebyl obsažen. Ve správním spise se nachází pouze záznam o podání vysvětlení plk. S. ze dne 12. 1. 2022, ze kterého jsou ale rovněž patrné pochybnosti o jeho nepodjatosti pro jeho negativní poměr k žalobkyni (viz závěr záznamu, kde se opět zdůrazňuje, že žalobkyně zveřejňuje nelichotivé informace o chodu KVV Plzeň, jehož byl plk. S. ředitelem). Navíc plk. S. byl tím, koho žalobkyně již v roce 2018 o své výdělečné činnosti informovala, aniž by ovšem tehdy v dané záležitosti činil jakékoli další úkony, a současně byl tím, kdo až s odstupem času (v roce 2021) inicioval šetření vojenskou policií pro možné protiprávní jednání žalobkyně. Obdobné vyplývá i z podání vysvětlení žalobkyní ze dne 22. 3. 2022 a z otázek, které podkládal policejní komisař na závěr podání vysvětlení. Z uvedených důvodů soud souhlasil s žalobkyní, že plk. S. měl být jako podjatý vyloučen ze všech úkonů v předmětném kázeňském řízení. Skutečnost ovšem byla taková, že to byl právě plk. S., kdo v pozici prvostupňového orgánu v předmětném kázeňském řízení rozhodoval. V souladu s právním názorem vysloveným v žalobkyní odkazovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 4 As 225/2018 – 45, bod [59] soud i v tomto pochybení správních orgánů spatřoval vadu, pro kterou bylo třeba napadené i prvostupňové rozhodnutí zrušit.

70. Další žalobní námitkou byl nesouhlas žalobkyně s tím, že by její jednání naplnilo skutkovou podstatu předmětného kázeňského přestupku, tedy že by bylo prokázáno, že vykovávala výdělečnou činnost, ke které byl nezbytný předchozí písemný souhlas služebního orgánu.

71. K této žalobní námitce soud předně uvádí, že správní spis neposkytuje dostatečnou oporu pro závěr správních orgánů, že by žalobkyně svým jednáním porušila povinnost dle § 47 odst. 1 zákona o vojácích z povolení. Oba správní orgány se totiž spokojily se zjištěním, že žalobkyně disponovala živnostenským oprávněním, aniž by se blíže zabývaly otázkou, zda žalobkyně svým jednáním spočívajícím v autorství knih s obsahem ručně kreslených ilustrací či omalovánek a následným zajištěním jejich vydání a poté jejich nabízením k prodeji na internetu skutečně (materiálně) podnikatelskou činnost dle živnostenského oprávnění vykonávala. Výmluvné je v tomto ohledu odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde žalovaný jasně vyjádřil východisko pro své posouzení, a to že se žalobkyně dopustila porušení § 47 odst. 1 zákona o vojácích z povolání již tím, že se stala držitelem živnostenského oprávnění, když nemá být rozhodné, zda fakticky došlo k vykonávání činnosti, to mělo být podle žalovaného relevantní pouze pro výši kázeňského trestu. S tímto východiskem žalovaného soud nesouhlasí, neboť předmětné zákonné omezení se týká povinnosti „vykonávat“ výdělečnou činnost, tudíž nepostačuje, pokud dotčená osoba toliko oprávněním k výkonu dané činnosti disponuje, aniž by bylo prokázáno, že dané oprávnění i naplňuje, tedy výdělečnou činnost na základě živnostenského oprávnění skutečně vykonává.

72. Nutno upozornit, že obdobně formulované omezení pro výkon výdělečné činnosti obsahují i jiné předpisy upravující činnost některých státních zaměstnanců, včetně členů jiných ozbrojených složek státu, přičemž judikatura Nejvyššího správního soudu se již výkladem předmětné zákonné povinnosti zabývala. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 6 As 176/2017 – 96, bod [27] kasační soud judikoval následující: „Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že otázku, zda příslušník bezpečnostního sboru vykonává zakázanou výdělečnou činnost, je nutné posuzovat spíše z materiálního hlediska – tedy zda takovou činnost skutečně vykonává, nikoli zda disponuje oprávněním umožňujícím mu takovou činnost vykonávat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. září 2003, čj. 5 A 121/2002–42, č. 285/2004 Sb. NSS). To ostatně vyplývá i z citovaných soukromoprávních předpisů, dle nichž je podnikatelem pouze taková osoba se živnostenským oprávněním, která živnost skutečně vykonává.“ 73. V důsledku chybně zaujatého východiska se oba správní orgány spokojily se zjištěním, že žalobkyně disponovala živnostenským oprávněním k vydavatelské činnosti, aniž by postavily najisto, zda žalobkyně vydavatelskou činnost, případně jinou výdělečnou činnost, na kterou měla živnostenské oprávnění, skutečně vykonávala. Správní orgány tak ani v tomto ohledu nedostály své povinnosti úplně a přesně zjistit skutkový stav, jak mu ukládá ustanovení § 54 odst. 2 zákona o vojácích z povolání. Správní orgány nedostatečně posoudily skutkové okolnosti případu, zejména charakter, množství knih a způsob vydání knih, jichž byla žalobkyně autorkou. Správnosti posouzení ze strany správních orgánů příliš nesvědčí ani sdělení státního tajemníka Ministerstva obrany sdělení ze dne 16. 12. 2021, který k dotazu vojenské policie hodnotil činnost žalobkyně spíše jako výdělek z literární činnosti, ke které by podle § 47 odst. 3 zákona o vojácích z povolání žalobkyně nepotřebovala souhlas. V uvedeném sdělení se sice objevuje poznámka, že pokud by se žalobkyně podílela i na vydávání knih, mohlo by se jednat o výdělek z činnosti nakladatelské, ke kterému je již souhlas služebního orgánu nezbytný, ovšem byl tam i vyjádřen názor, že z poskytnutých informací ani z informací na internetu toto nelze jednoznačně dovodit. Navíc z názorného přirovnání k činnosti vojáka jako učitele v autoškole vyplývá, že by žalobkyně musela být podnikatelsky účastna v konkrétním nakladatelství. Přesto správní orgány v dalším průběhu řízení nepostavily najisto, že by se žalobkyně podílela na vydávání svých knih ve smyslu participace na nakladatelské činnosti, tedy činnosti, ke které si žalobkyně zřídila živnostenské oprávnění. Žalobkyně pak v žalobě tvrdila okolnosti a důvody, které ji měly vést k opatření si živnostenského oprávnění k nakladatelské činnosti, když namítala, že jednala v právním omylu na základě mylné informace od pracovnice finančního úřadu. Tato tvrzení soud s ohledem na důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí již nehodnotil, přičemž bude na správních orgánech, aby relevantnost a důvodnost tohoto tvrzení posoudily v dalším pokračování správního řízení.

74. Správní orgány vyšly pouze z vyjádření samotné žalobkyně, která v rámci podání vysvětlení k podezření, že se dopustila protiprávní činnosti v podobě neoprávněného podnikání, na otázku policejního komisaře, zda se podílela či podílí i na vydávání jejích knih, odpověděla, že si knihy sama vydává a je sama sobě vydavatelem mimo tří knih, které jí vydalo nakladatelství Karminia. V kontextu vyjádření paní Š. z nakladatelství Karminia, která popsala okolnosti vydání prvních tří knih žalobkyně a následné dílčí objednávky žalobkyně na tisk pozdějších omalovánkových knih, které si žalobkyně již sama nabízela k prodeji na svých internetových stránkách, nelze na základě odpovědí žalobkyně otázku policejního komisaře postavit na jisto, že žalobkyně skutečně vykonávala vydavatelskou činnost ve smyslu živnosti, ke které si zřídila oprávnění. Pokud jde o „další“ výdělečné činnosti, které dle výroku prvostupňového rozhodnutí měla žalobkyně rovněž neoprávněné vykonávat (ovšem které ve výroku prvostupňového rozhodnutí nebyly blíže specifikovány), pak k těm v odůvodnění obou správních rozhodnutí nelze nalézt žádné skutkové zjištění.

75. Správní orgány se rovněž v průběhu správního řízení nevypořádaly s otázkou, zda činnost žalobkyně týkající se nabízení knih s ručními kresbami, jichž byla autorkou, a to prostřednictvím jejích internetových stránek, nespadá do výkonu její umělecké činnosti (včetně šíření jejího autorského díla), na kterou se vztahuje výjimka dle § 47 odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Správní orgány rovněž nevyjasnily, jaké informace plk. S. od žalobkyně obdržel v roce 2018, když jej žalobkyně informovala, jakožto příslušný služební orgán, o své výdělečné činnosti týkající se tvorby knih (podle obsahu správního spisu všechny knihy, ohledně kterých se měla žalobkyně dopustit protiprávní činnosti, vznikly v roce 2017 a 2018), přičemž plk. S. tehdy činnost žalobkyně za protiprávní nepovažoval. Svůj názor pak změnil až v roce 2021, a to v době, kdy žalobkyně začala podávat stížnosti, následně se měla ocitnout v pracovní neschopnosti z důvodu bossingu a mobbingu od nadřízených a kolegů a rovněž kdy vojenská policie zasahovala z podnětu žalobkyně, která se měla obávat o svůj život. I tyto otázky bude muset správní orgán vyjasnit v dalším pokračování předmětného kázeňského řízení.

76. Konečně jako třetí žalobní námitku žalobkyně namítala, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí prekluzivní lhůty, a to z důvodu uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty k vydání rozhodnutí ve smyslu § 55 zákona o vojácích z povolání. Žalobkyně počátek subjektivní prekluzivní lhůty vztahuje k okamžiku, kdy žalobkyně po předchozí dohodě zaslala plk. S. e–mailem ze dne 26. 11. 2018 výpis z živnostenského rejstříku na svou osobu, přičemž měla současně rozvést, v čem spočívá její výdělečná činnost.

77. Obecně platí, že správní orgány i správní soudy jsou povinny z úřední povinnosti přihlížet k případné prekluzi přestupku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 1417/07). Není tudíž podstatné, že žalobkyně namítala prekluzi až v předmětné žalobě.

78. Žalovaný se k otázce subjektivní prekluzivní lhůty v napadeném rozhodnutí vyjádřil tak, že prvostupňový orgán obdržel spisovou dokumentaci dne 11. 4. 2022 od orgánu vojenské policie, tudíž posledním dnem pro vydání rozhodnutí měl být den 10. 6. 2022.

79. Podle § 55 zákona o vojácích z povolání je orgán s kázeňskou pravomocí oprávněn uložit za kázeňský přestupek kázeňský trest nejpozději do 60 dnů ode dne, kdy se o jeho spáchání dověděl. Počátek takto formulované subjektivní prekluzivní lhůty je dle judikatury Nejvyššího správního soudu nutno stanovit od okamžiku, kdy služební funkcionář soustředil poznatky, informace a důkazní prostředky, z nichž je možno na spáchání deliktu usoudit, lhostejno, zda proběhlo jejich posouzení se závěrem o tom, že delikt byl spáchán a kým (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2016, č. j. 2 As 129/2016 – 89, bod [23]). Uvedená prekluzivní lhůta platí pro vydání prvostupňového rozhodnutí, nikoli že by kázeňské rozhodnutí muselo v dané lhůtě nabýt právní moci (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2015, č. j. 8 Ad 22/2011 – 36 a přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 4 Ads 51/2010 – 77).

80. Jelikož správní spis neposkytoval žádné bližší informace o obsahu jednání žalobkyně a plk. S. v listopadu 2018, stejně jako jeho součástí nebyl ani žalobkyní namítaný e–mail ze dne 26. 11. 2018, který měla žalobkyně zaslat plk. S. (žalobkyně sice učinila uvedený e–mail přílohou své žaloby, ovšem soud žádné důkazy v předmětném řízení neprováděl, když o žalobě rozhodl bez jednání), soud nemůže hodnotit, zda subjektivní lhůta skutečně začala běžet již v listopadu 2018, jak tvrdí žalobkyně. Nicméně na základě obsahu správního spisu lze konstatovat, že posouzení počátku a konce subjektivní prekluzivní lhůty provedené žalovaným v napadeném rozhodnutí není úplné, resp. že takové posouzení za stávajícího stavu správního spisu neobstojí.

81. Z úředního záznamu příslušného orgánu vojenské policie ze dne 8. 12. 2021 vyplývá, že vojenská policie začala jednání žalobkyně šetřit na základě podnětu plk. S. ze dne 7. 12. 2021. Ten uvedl, že získal zprostředkovanou informaci o tom, že by se žalobkyně mohla dopouštět protiprávního jednání v souvislosti s neoprávněným podnikáním prostřednictvím e–shopu na jejích internetových stránkách www.vladislavaschafferhans.cz. Jak již bylo soudem uvedeno výše, podrobnosti o podání vysvětlení plk. S. měly být uvedeny v úředním záznamu ze dne 7. 12. 2021, ovšem tento úřední záznam se ve správním spisu nenacházel, přestože měl být přílohou předmětného úředního záznamu ze dne 8. 12. 2021. Je tudíž zřejmé, že plk. S., coby služební funkcionář v postavení prvostupňového orgánu s kázeňskou pravomocí, disponoval informacemi o jednání žalobkyně ještě před zahájením šetření vojenské policie, přičemž ale za stávajícího stavu správního spisu soud nemohl posoudit, jak ucelené poznatky a informace v dané době již plk. S. soustředil. Pokud by ale vyšlo najevo, že plk. S. již v dané době disponoval dostatečnými informacemi, z nichž by mohl usoudit, že žalobkyně mohla jednat v rozporu s povinností dle § 47 odst. 1 zákona o vojácích z povolání (tedy že žalobkyně provozuje výdělečnou činnost bez souhlasu služebního orgánu, který ovšem byl nezbytný), pak by počátek subjektivní prekluzivní lhůty začal běžet ještě před tím, než vojenská policie zahájila šetření žalobkyně pro podezření na neoprávněné podnikání. To by znamenalo, že by se v posuzovaném případě neuplatnila věta druhá § 55 zákona o vojácích z povolání, neboť ta podle názoru soudu dopadá pouze na případy, kdy až v průběhu šetření jiného orgánu vyjdou najevo poznatky a informace o možném naplnění skutkové podstaty kázeňského přestupku a služební funkcionář se o těchto poznatcích následně dozví z výsledku takového šetření.

82. Bude třeba přihlédnout i k tomu, že plk. S. při podání vysvětlení dne 12. 1. 2022 uvedl, že v průběhu šetření stížnosti podané žalobkyní dne 28. 9. 2021 přišla řeč na provozování e–shopu žalobkyně a další její podnikatelské aktivity, dále že se na webové stránky žalobkyně www.vladislavaschafferhans.cz podíval a poté si na internetu dohledal její živnostenská oprávnění, což si vyhodnotil jako činnost, která není uměleckou činností nepodléhající souhlasu služebního orgánu, a proto vyjádřil přesvědčení, žalobkyně provozuje výdělečnou činnost bez souhlasu služebního orgánu, který ovšem byl nezbytný. Z podaného vysvětlení sice není patrné, kdy plk. S. všechny tyto poznatky a informace získal, nicméně se jeví jako reálně možné, že tomu bylo ještě před zahájením šetření vojenské policie, které sám inicioval.

83. V návaznosti na výše uvedené soud dospěl k finálnímu závěru, že žalobkyně uplatnila žalobu důvodně, když žalobu shledal ve všech třech okruzích žalobních námitek důvodnou.

VII. Rozhodnutí soudu

84. S ohledem na shora uvedené důvody soud výrokem I. tohoto rozsudku zrušil napadené rozhodnutí dle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro vady řízení dle § 76 odst. 1 písm. a), b) i c) s. ř. s., neboť (i) napadené rozhodnutí ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím shledal nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, dále i proto, že (ii) skutkový stav, který vzaly správní orgány za základ pro své rozhodnutí, neměl oporu se správním spisem, resp. s ním byl dílem i v rozporu, a konečně (iii) i pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Navíc správní orgány nesprávně vyložily § 47 odst. 1 a § 55 zákona o vojácích z povolání.

85. Soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil věc žalované k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

86. Soud výrokem II. tohoto rozsudku vyhověl návrhu žalobkyně a rovněž zrušil prvostupňové rozhodnutí (srov. § 78 odst. 3 s. ř. s.). Důvodem bylo to, že většina vad již vzešla z řízení před prvostupňovým orgánem, přičemž tyto vady jsou takového charakteru, že je nelze odstranit v odvolacím řízení.

87. V dalším řízení bude třeba, aby správní orgány odstranily soudem shora vytčené vady a nedostatky, zejména v dalším průběhu řízení žalobkyni poskytnou dostatečný prostor pro uplatnění jejích procesních práv jako obviněné z kázeňského přestupku a rovněž v potřebném rozsahu doplní skutkový stav tak, aby bylo zřejmé, jakou konkrétní, v očích správních orgánů zakázanou, výdělečnou činnost žalobkyně skutečně provozovala a rovněž odůvodní, proč se nejedná o činnosti, pro které se omezení stanovené v § 47 odst. 1 zákona o vojácích z povolání neuplatní (srov. § 47 odst. 3 zákona o vojácích z povolání). Pokud by správní orgány i poté nadále trvaly na tom, že se žalobkyně dopustila protiprávního jednání, které naplňuje všechny znaky kázeňského přestupku, pak budou muset náležitě posoudit, zda již neuplynula subjektivní prekluzivní lhůta pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Přitom počátek běhu subjektivní prekluzivní lhůty bude třeba odvíjet od okamžiku, kdy plk. S., jako příslušný služební funkcionář s kázeňskou pravomocí, skutečně poprvé soustředil potřebné poznatky, informace a důkazní prostředky, z nichž bylo možné usoudit na spáchání žalobkyni vytýkaného kázeňského přestupku, resp. zda k tomu došlo před tím, než vojenská policie z podnětu plk. S. zahájila dne 8. 12. 2021 šetření pro podezření na protiprávní jednání žalobkyně. Správní orgány rovněž neopomenou své rozhodnutí náležitě odůvodnit, a to včetně odůvodnění případného kázeňského trestu, pokud by se jej i po opětovném projednání případu žalobkyně rozhodly opět uložit (při respektování pravidel obsažených v § 54 odst. 1 a 3 zákona o vojácích z povolání).

VIII. Náklady řízení

88. Výrokem III. tohoto rozsudku soud rozhodl o nákladech řízení. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. má právo na náhradu nákladů ten účastník, který byl v řízení plně úspěšný. V tomto řízení byla plně procesně úspěšná žalobkyně a náleží jí proto náhrada nákladů řízení v celkové výši 19 456 Kč, kterou soud určil následovně.

89. Podle obsahu soudního spisu tvoří náklady žalobkyně jednak zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, jednak náklady na odměnu za právní zastoupení za 4 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to za (i) převzetí právního zastoupení, (ii) sepis žaloby, (iii) sepis repliky ze dne 5. 12. 2022 a (iv) sepis doplňujícího vyjádření ze dne 20. 3. 2023. Podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu činí výše odměny za jeden úkon právní služby 3 100 Kč (4 x 3 100 = 12 400 Kč). Soud dále přiznal náhradu hotových výdajů, kterou dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu tvoří 300 Kč za každý úkon (4 x 300 = 1 200 Kč). Právní zástupkyně žalobkyně soudu doložila, že je plátcem DPH, soud tudíž žalobkyni přiznal DPH z celkové částky odměny a náhrad, tj. 2 856 Kč (21 % z částky 13 600 Kč). Celkem tedy náklady na právní zastoupení činily 16 456 Kč.

90. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalovanému určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. Lhůta k plnění nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 in fine o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat.

Poučení

I. Vymezení věci II. Žaloba III. Vyjádření žalovaného k žalobě IV. Další písemná podání žalobkyně V. Průběh řízení VI. Posouzení věci soudem VII. Rozhodnutí soudu VIII. Náklady řízení