57 Af 1/2019 - 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D. ve věci žalobce: multigate a. s. se sídlem Riegrova 373/6, Olomouc zastoupen JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2018, č. j. KUJCK 139322/2018 a ze dne 11. 12. 2018, č. j. KUJCK 150465/2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení žaloby 1. Žalobou doručenou dne 15. 1. 2019 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2018, č. j. KUJCK 139322/2018 a ze dne 11. 12. 2018, č. j. KUJCK 150465/2018 (dále jen „napadená rozhodnutí“), kterými bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, finančního odboru (dále jen „správce poplatku“) ze dne 27. 1. 2017, č. j. FO/23824/2016/Iro a ze dne 21. 1. 2017, č. j. FO/23825/2016/Iro (dále jen „prvostupňová rozhodnutí“), kterými správce poplatku nevyhověl žádostem žalobce o vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.

2. Žalobce považuje napadená rozhodnutí za nezákonná, neboť se žalovaný nesprávně a nedostatečně vypořádal s odvoláními a rozhodl tak v rozporu s § 154 a § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (sále jen „daňový řád“).

3. Předně žalobce namítá, že nebyly vydány platební výměry, přičemž odkazuje na závěry vyslovené rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 – 34 a závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2018, č. j. 29 Af 49/2016 – 72. Dle žalobce v důsledku absence platebních výměrů neexistoval právní podklad pro zaplacení poplatků, a proto bylo nutné posoudit úhradu jako přeplatek, jak ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 9. 2015, č. j. 2 Afs 120/2015 - 31.

4. Žalobce namítá, že žalovaný nepostupoval dle § 152 daňového řádu, podle kterého mají být nejprve hrazeny nedoplatky na dani. Poplatkové povinnosti žalobce tak nebyly na daňových účtech žalobce předepsány. Podle žalobce je evidence daní administrativní postup, který má informativní charakter a zaevidovány mohou být pouze takové daňové povinnosti, které byly řádně stanoveny. Rozhodnutí jako výsledek vyměřovacího řízení je tak nezastupitelnou podmínkou pro předepsání daně do evidence daní.

5. Dále žalobce namítá, že poplatková povinnost se stala spornou, a proto byl správce poplatku povinen poplatky vyměřit platebním výměrem. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozsudky NSS č. j. 2 Afs 120/2015 – 31, č. j. 2 Afs 50/2015 – 60 a č. j. 3 Afs 46/2015 – 33. Žalobce uvádí, že žádost o vydání platebního výměru se nemusela vztahovat k žádnému konkrétnímu poplatkovému období. Žalobce zjistil, že bude v obci zaveden místní poplatek a měl za to, že jím provozované loterie a jiné podobné hry poplatku nepodléhají. Proto žádal správce poplatku, aby vydal a doručil žalobci platební výměr v případě, že je žalobce obecně závaznou vyhláškou v nějakém rozsahu dotčen.

6. Žalobce se nedomáhá vydání platebního výměru v rámci řízení o přeplatku, ale aby bylo v souladu s principy daňového řádu o přeplatku rozhodováno na základě daňové evidence, kde bude poplatek řádně vyměřen.

7. Dle žalobce nelze v řízení o přeplatku přezkoumávat hmotněprávní povinnost. Pokud by však měla být hmotněprávní povinnost přezkoumávána, pak je třeba vycházet z mezí stanovených daňovým řádem, přičemž přezkum hmotněprávní povinnosti nelze provádět v době, kdy je možnost jejího stanovení prekludována. V nyní řešené věci došlo k pravomocnému přezkumu hmotněprávní povinnosti v řízení o přeplatku až po uplynutí prekluzivní lhůty.

8. Dle žalobce nebylo možné vydat fiktivní platební výměr a nelze klást žalobci k tíži, že neurgoval či neopakoval žádosti o vydání platebních výměrů. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. Dle žalovaného závěry učiněné rozšířeným senátem nedopadají na nyní řešenou věc, a proto je nelze striktně aplikovat, obdobně jako nelze aplikovat závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2015, č. j. 2 Afs 50/2015 - 60. Dále žalovaný konstatoval, že ani závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 120/2015 – 31 nelze aplikovat na nyní řešenou věc, neboť tam řešenou žádost o vydání stanoviska bylo možné materiálně posoudit jako žádost o závazné posouzení věci a rozhodnutí o ní. Žalovaný naopak odkázal na závěry Nejvyššího správního sodu v rozsudku ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 113/2013 – 41, kde byl řešen obdobný případ. Ve stručnosti zde bylo konstatováno, že i za situace, kdy nebyly vydány platební výměry, nebylo žalobci upřeno právo na přezkum sporné poplatkové povinnosti, neboť existenci hmotněprávní povinnosti přezkoumaly správní orgány v rámci rozhodování o žádosti o vrácení přeplatku. Stejně tomu bylo i nyní. Žalovaný s odkazem na uvedený rozsudek konstatoval, že žalobce zvolil totožnou procesní taktiku, nadále se nedomáhal vydání platebních výměrů ani cestou ochrany před nečinností dle § 38 daňového řádu, přičemž uplatnil žádost o vrácení přeplatku dle § 155 daňového řádu. Replika žalobce 10. V replice doručené soudu dne 20. 3. 2019 žalobce uvedl, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 113/2013 – 41 neřešil povinnost vydat platební výměr dle § 11 zákona o místních poplatcích, přičemž dle žalobce právě toto ustanovení správci poplatku přikazuje vydat platební výměr, není-li splněna byť jedna z hypotéz této právní normy. Žalobci nelze vytýkat, že nebrojil proti rozhodnutí, jímž byly reálně či fiktivně vydány platební výměry, neboť vydání fiktivního platebního výměru není v dané věci možné. Nelze mu rovněž vytýkat, že žádosti o vydání platebních výměrů neurgoval či neopakoval, neboť je povinností daňového orgánu vydat platební výměr v zákonné lhůtě. Ve zbytku repliky pak žalobce poukázal na rozdíly v judikatuře Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech žalobce. Obsah správních spisů 11. Ze spisového materiálu byly zjištěny následující podstatné skutečnosti:

12. Správci poplatku bylo dne 6. 10. 2010 doručeno podání žalobce nazvané „Věc: Splnění ohlášení s výhradou“, v němž žalobce v návaznosti na novelu zákona o místních poplatcích č. 183/2010 Sb. a Statutárním městem České Budějovice přijatou obecně závaznou vyhlášku č. 1/2010 sděluje, že na území Statutárního města České Budějovice (na více místech) provozuje loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím centrálního loterijního systému na interaktivních videoloterijních terminálech, které však žalobce nepovažuje za „jiné technické herní zařízení“ podléhající místnímu poplatku, ale za součást jediného technického celku – centrálního loterijního systému. Ohlášení žalobce podal z důvodu nejistoty, zda je poplatníkem ve smyslu vyhlášky č. 1/2010. Žalobce správce poplatku zároveň v případě dotčení žalobce obecně závaznou vyhláškou č. 1/2010 vyzval, aby mu doručil platební výměr, ve kterém výši místního poplatku stanoví a jehož vydání odůvodňuje potřebou doložení platby místních poplatků orgánu státního dozoru.

13. Přípisem ze dne 11. 10. 2011 správce poplatku žalobce v souladu s obecně závaznou vyhláškou č. 1/2010 jednak obecně informoval o povinnosti splnit ohlašovací povinnost ve lhůtě do 8 dnů od ode dne nabytí právní moci povolení vydaného Ministerstvem financí, jednak také žalobce upozornil na lhůty splatnosti poplatku, a to vždy do konce prvního měsíce příslušného kalendářního čtvrtletí na uvedený účet. Správce poplatku žalobce upozornil, že v případě nezaplacení poplatku včas nebo ve správné výši vyměří poplatek platebním výměrem.

14. Podáním ze dne 7. 2. 2011 žalobce správci poplatku v souladu s obecně závaznou vyhláškou č. 4/2010 ohlásil (s výhradou), že na území Statutárního města České Budějovice (na více místech) provozuje nebo má schváleno provozování a umístění zařízení, která by mohla být správcem poplatku považována za „jiné technické herní zařízení“, nicméně sděluje, že žádné „jiné technické herní zařízení“ neprovozuje.

15. Podáním ze dne 11. 2. 2011 žalobce požádal správce poplatku o vrácení zaplaceného místního poplatku ve výši 5 000 Kč a podáním ze dne 17. 2. 2011 žalobce požádal správce poplatku o vrácení zaplaceného místního poplatku ve výši 24 728 Kč za provozovaný hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení, neboť dle jeho názoru nelze místní poplatek za „jiné technické herní zařízení“ dle zákona vůbec stanovit a vybírat. Odůvodnění žádosti odpovídá koncepci podané žaloby. Protože byl místní poplatek zaplacen, ačkoli pro vybírání poplatku chyběl zákonný podklad, považuje jej žalobce za přeplatek, který mu má být vrácen, a to včetně případného úroku.

16. Dne 23. 3. 2011 správní orgán I. stupně vydal podle ustanovení § 155 daňového řádu rozhodnutí č. j. FO/2286/2011-2, v němž žádost žalobce o vrácení přeplatku ve výši 24 728,- Kč zamítl. Dle obecně závazné vyhlášky č. 1/2010 účinné od 1. 10. 2010 a nahrazené od 1. 1. 2011 vyhláškou č. 4/2010 vzniká poplatková povinnost dnem nabytí právní moci povolení k provozování herního zařízení a zaniká dnem pozbytí jeho platnosti. Sazba poplatku za každé herní zařízení činí 5000,- na 3 měsíce. Poplatník ohlásil správci poplatku povolení či provozování 20 ks herních zařízení na území Statutárního města České Budějovice, ale na místním poplatku uhradil pouze 24 728,- Kč. Podle ustanovení § 154 odst. 1 daňového řádu nelze tuto úhradu považovat za přeplatek. K témuž závěru dospěl správce poplatku v rozhodnutí ze dne 16. 3. 2011, č. j. FO/2093/2011-2, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o vrácení přeplatku ve výši 5 000 Kč. Žalovaný obě tato rozhodnutí potvrdil a odvolání proti nim zamítl, a to rozhodnutím ze dne 14. 6. 2011, č. j. KUJCK/16046/2011/OEKO a rozhodnutím ze dne 10. 6. 2011, č. j. KUJCK/16027/2011/OEKO.

17. Žalobce podal ke správci poplatku dne 24. 11. 2016 žádost o vrácení přeplatku ve výši 97 282 Kč a dne 29. 11. 2016 žádost o vrácení přeplatku ve výši 175 000 Kč. Obě tyto žádosti žalobce podal v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 29 Af 81/2014 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 Afs 120/2015 a 2 Afs 44/2015 a zejména pak s odkazem na závěry rozšířeného senátu v usnesení ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 - 34. Žalobce měl za to, že uhrazený místní poplatek nebyl zákonným způsobem předepsán a s ohledem na neexistenci právního podkladu pro jeho zaplacení je nutné jej považovat za vratitelný přeplatek, o jehož vrácení lze požádat do 6 let od konce roku, ve kterém přeplatek vznikl.

18. Žádostem nebylo prvostupňovým správním orgánem vyhověno. Správce poplatku prvostupňová rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce svým oznámením stvrdil, že mu byla vydána povolení k provozování jiných technických herních zařízení Ministerstvem financí. V souladu s čl. 2 odst. 2 vyhlášky č. 1/2010 vydané statutárním městem České Budějovice se žalobce stal poplatníkem a jeho poplatková povinnost byla vázána na povolení k provozování herních zařízení. Veškeré platby místních poplatků byly žalobcem realizovány mimo termín splatnosti poplatku stanovený vyhláškou č. 1/2010, a proto byly v souladu s § 152 odst. 1 písm. a) daňového řádu postupně použity na úhradu nedoplatku na poplatku evidovaného na osobním daňovém účtu žalobce. Správce poplatku dále konstatoval, že osobní daňový účet žalobce byl ke dnům 29. 12. 2011 a 27. 1. 2012 vyrovnaný. Byť žalobce hradil všechna ohlášená herní zařízení po splatnosti, správce poplatku nemusel poplatkovou povinnost vyměřovat platebním výměrem.

19. O včasných odvolání proti prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto žalobou napadenými rozhodnutími. V nich žalovaný konstatoval, že žádost o vrácení vratitelného přeplatku byla zamítnuta na základě zákonného podkladu a rozhodnutí by bylo nezákonné pouze tehdy, pokud by žalobce nebyl povinen místní poplatky hradit. Hmotněprávní povinnost k úhradě místního poplatku však byla dostatečně řešena v předchozích řízeních a o její existenci není sporu. Ve správním řízení žalobce zvolil cestu uplatnění žádosti o vrácení vratitelného přeplatku, v níž zpochybnil svou poplatkovou povinnost. Další procesní prostředky k získání platebních výměrů však nezvolil. V řešené věci nepředstavuje uhrazený místní poplatek přeplatek, a proto žádostem o vrácení místních poplatků nebylo možné vyhovět. Právní názor soudu 20. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s takovým postupem vyslovili účastníci řízení souhlas.

21. Žaloba není důvodná.

22. Úvodem krajský soud poukazuje na to, že o poplatcích, které žalobce považuje za přeplatky, bylo již jednou krajský soudem rozhodováno, a to ve věci vedené pod sp. zn. 10 Af 61/2011 a sp. zn. 10 Af 62/2011. V těchto věcech žalobce žádost podával z jiných důvodů, než v nyní řešené věci. V uváděných řízeních žalobce argumentoval tím, že neměl poplatkovou povinnost, neboť Ministerstvo financí bylo dle § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, oprávněno povolovat pouze loterie a jiné podobné hry, nikoliv však provozování jiného technického herního zařízení. S ohledem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, která je žalobci bez pochyby známá (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 – 26, ze dne 6. 8. 2013, č. j. 2 Afs 52/2013 – 39), je zřejmé, že interaktivní videoloterijní terminál představuje jiné technické herní zařízení ve smyslu § 10a zákona o místních poplatcích a zpoplatnění podléhá každý koncový terminál, nejen centrální loterijní jednotka.

23. Předmětem tohoto řízení je posouzení dvou rozhodnutí o žádostech o vrácení vratitelného přeplatku dle § 155 daňového řádu, především pak posouzení otázky, zda na osobním daňovém účtu žalobce existoval vratitelný přeplatek. Podstata sporu tkví především v tom, zda v případě sporné poplatkové povinnosti je nutné vydání platebního výměru ze strany správce poplatku, nebo zda postačí přezkoumání hmotněprávní povinnosti v rámci řízení o přeplatku, jestliže žalobce o vrácení přeplatku podle § 155 daňového řádu požádal.

24. Podle § 154 odst. 1 daňového řádu je přeplatek částka, o kterou úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje úhrn předpisů a odpisů na debetní straně osobního daňového účtu. Dle § 154 odst. 2 daňového řádu správce daně převede přeplatek na úhradu případného nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu a v případě, že neexistuje nedoplatek, stává se přeplatek vratitelným přeplatkem.

25. Podle § 155 odst. 2 daňového řádu vrátí správce daně daňovému subjektu vratitelný přeplatek na základě žádosti daňového subjektu. Než však správce daně přistoupí k vrácení takto požadovaného přeplatku, zkoumá nejprve, zda daňovému subjektu přeplatek vznikl a zda jej na některé z daní či poplatků eviduje. Není-li žádný přeplatek zjištěn, žádosti daňového subjektu o vrácení přeplatku není vyhověno.

26. Závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu uvedený v usnesení ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 – 34, na který žalobce v podané žalobě odkazuje, spočívá v tom, že „správce místního poplatku má povinnost vydat platební výměr podle § 46 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), resp. dle § 139 či 147 odst. 1 daňového řádu, a řádně jej doručit, pokud nejpozději v poslední den lhůty, ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací povinnost (§ 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích), sdělil poplatník kvalifikovaných způsobem své pochybnosti a současně o vydání platebního výměru požádal, přestože místní poplatek ve stanovené lhůtě včas a ve správné výši uhradil. V případě nečinnosti správce místního poplatku nedochází k vyměření místního poplatku podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, ani k vystavení platebního výměru dle § 140 daňového řádu.“ 27. Výše uvedený názor rozšířeného senátu je potřeba aplikovat pouze na skutkově obdobnou situaci. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde. Ve věci posuzované rozšířeným senátem šlo o to, že poplatník sdělil kvalifikovaným způsobem své pochybnosti stran splnění podmínek pro vyměření poplatku, neobdržel platební výměry, ale daň mu byla vyměřena postupem podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Ve věci tak poplatník podal odvolání proti fiktivním platebním výměrům. V nyní řešené věci se však nejedná o postup žalobce, kterým by brojil proti vyměření daně reálnými či fiktivními platebními výměry, ale o rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno žádosti o vrácení přeplatku. Krajský soud má za to, že je třeba rozlišovat mezi řízením o přeplatku podle § 155 daňového řádu a řízením podle § 11 zákona o místních poplatcích. V řízení o vrácení přeplatku se jedná o situaci, kdy je poplatníkovi přiznáno právo žádat o vrácení vratitelného přeplatku. Řízení se zpravidla zahajuje na žádost poplatníka a o žádosti rozhoduje správce poplatku. Vratitelný přeplatek je představován spornou finanční částkou, která již byla v minulosti poplatníkem uhrazena. Oproti tomu druhý případ řízení se opírá o skutečnost, že poplatník svoji povinnost uhradit poplatek opomněl a místní oplatek neuhradil včas nebo ve správné výši. V takovém případě je řízení zahajováno z moci úřední a správce poplatku vydá platební výměr, kterým vyměřovanou částku na místním poplatku vyměří.

28. Platební výměr je deklaratorní rozhodnutí, které závazně určuje výši dlužného poplatku, ale nezakládá poplatkovou povinnost, neboť ta je toliko založena zákonem o místních poplatcích a v posuzovaném případě taktéž obecně závaznou vyhláškou č. 1/2010 a relevantní právní skutečností, s níž je vznik poplatkové povinnosti spojen (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 10 Afs 57/2017 – 32). Žalobce splnil ohlašovací povinnost s výhradou a následně uhradil místní poplatek. Ve vztahu k obdobnému postupu žalobce již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 113/2013 - 41 konstatoval, že „v případě posuzovaném rozšířeným senátem stěžovatel splnil povinnost ohlásit správci poplatku existenci provozovaných herních zařízení dle příslušné obecně závazné vyhlášky a zároveň uvedl důvody, pro které nemají dle jeho názoru tato herní zařízení podléhat místnímu poplatku. Někteří místně příslušní správci platební výměry nevydali, pouze stěžovatele upozornili, jakou formou může provést platbu místního poplatku, někteří naopak platební výměr vydali a řádně jej doručili. Stěžovatel sporné poplatky uhradil, neboť se obával, že v případě včasného nezaplacení poplatku by mu správci poplatků mohli vyměřit až trojnásobek původní výše místního poplatku podle § 11 zákona o místních poplatcích. Ve všech případech podal stěžovatel odvolání, v případech, kdy žádný platební výměr neobdržel, podal odvolání proti vyměření daně postupem dle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků (fiktivním platebním výměrům), ve kterých namítal nezákonnost poplatku a vady řízení spočívající v nevydání jím požadovaných platebních výměrů.“ Již z uvedeného je patrné, že závěry rozšířeného senátu dopadají na jiný skutkový stav, než jaký je řešen v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku řešil obdobnou otázku hmotněprávního základu pro úhradu místních poplatků, jako nyní, když dále vyložil, že „v projednávané věci stěžovatel místní poplatky zaplatil, a posléze podal bez dalšího přímo žádost o vrácení vratitelného přeplatku. Byť by tedy v intencích usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 – 34 stěžovatel mohl nabýt přesvědčení, že správce místního poplatku v rozporu se zákonem nevydal jednotlivé platební výměry, správce poplatku v dané věci procesně nepochybil, neboť na základě konkrétní žádosti stěžovatele vedl řízení dle § 155 daňového řádu o vrácení přeplatku, nikoliv řízení o vydání platebního výměru. Správce místního poplatku ostatně nemohl postupovat jinak, než jak mu stanoví daňový řád, a tedy rozhodnout o podané žádosti ve smyslu § 155 odst. 1 daňového řádu, tzn. buď vratitelný přeplatek vrátit, nebo ji zamítnout. Pokud tak správce poplatku postupoval, nelze označit jeho rozhodnutí za nezákonné, tím méně za nicotné.“ 29. Z výše uvedeného je zřejmé, že v případě žalobce se vedlo řízení o žádosti o vrácení vratitelného přeplatku, tedy o první z uvedených případů, a to i přesto, že ohlášení povinnosti bylo učiněno s výhradou a žalobce žádal o vydání platebních výměrů. Z povahy věci proto správce poplatku posuzoval i hmotněprávní povinnost žalobce, neboť vratitelný přeplatek existuje pouze, pokud poplatník hradil částku, k níž nebyl povinen dle hmotného práva. V nyní posuzované věci u žalobce však hmotněprávní povinnost k uhrazení místního poplatku existovala a žalobce místní poplatek uhradil. Trvat na vydání platebních výměrů by tak bylo pouhým formalismem.

30. V návaznosti na recentní judikaturu Nejvyššího správního soudu krajský soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 1 Afs 184/2018 – 31, v němž tento soud vyslovil, že „pokud se poplatník nevydání platebního výměru (třebaže by byly splněny podmínky pro jeho vydání) dostupnými prostředky ochrany nedomáhá a zvolí jinou procesní cestu, tj. žádost o vrácení vratitelného přeplatku podle § 155 daňového řádu a správní orgány v rámci tohoto řízení hmotněprávní poplatkovou povinnost přezkoumaly (včetně následného soudního přezkumu), účelu zdůrazňovanému rozšířeným senátem bylo dosaženo a trvat na vydání platebního výměru by bylo formalismem.“ 31. Na základě uvedeného lze uzavřít, že pouze v případě sporné poplatkové povinnosti je potřeba přistoupit k vydání platebního výměru a u něj se lze následně domoci přezkumu poplatkové povinnosti. V nyní posuzované věci nebyly platební výměry vydány, nicméně žalobci nebylo upřeno právo na přezkum hmotněprávní poplatkové povinnosti, neboť skutečnost, zda žalobce má hmotněprávní povinnost zaplatit místní poplatek a v jaké výši, byla předmětem přezkumu v rámci rozhodování o žádosti o vrácení přeplatku. Rozšířený senát ve výše uváděném usnesení zdůrazňoval právě přezkum samotné hmotněprávní povinnosti, která, jak již krajský soud uvedl, byla v nyní posuzované věci přezkoumána v rámci řízení o žádosti o vrácení přeplatku. Poplatková povinnost žalobce byla založena zákonem o místních poplatcích a obecně závaznou vyhláškou č. 1/2010, tudíž je zřejmé, že pro vybrání místních poplatků existoval zákonný podklad, pouze povinnost uhradit místní poplatky nebyla promítnuta do formy platebního výměru. Hmotněprávní povinnost žalobce uhradit místní poplatek za jím provozované herní zařízení však nebyla sporná. Skutková okolnost v podobě provozování jiných technických herních zařízení, s níž zákon spojuje vznik poplatkové povinnosti, v předmětných obdobích nastala, žalobce provoz jiných technických herních zařízení ohlásil a poplatek ve správné výši, sic po splatnosti, zaplatil. Krajský soud nemá pochybnosti o tom, že u žalobce existovala hmotněprávní poplatková povinnost, přičemž ke shodnému závěru dospěly i správní orgány.

32. S ohledem na výše uvedené nelze konstatovat nezákonnost rozhodnutí o nevyhovění žádosti o vrácení místního poplatku z důvodu, že ve věci nebyly vydány platební výměry. Tento názor nebyl překonán ani v žalobcem zmíněných rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 120/2015 – 31 a ze dne 27. 10. 2015, č. j. 2 Afs 50/2015 – 60. V uvedených rozsudcích se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda byl správce poplatku povinen vydat platební výměr, přičemž v řízení o žádosti o vrácení přeplatku nebyla poplatková povinnost žalobce posuzována. Krajský soud tudíž neshledal rozpor mezi uvedenými rozsudky druhého senátu NSS a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 113/2013 – 41, neboť rozsudky byly vydány za odlišného skutkového stavu.

33. Nelze se ztotožnit s tvrzením žalobce o tom, že v řízení o přeplatku se hmotněprávní povinnost nepřezkoumává. Sám žalobce v žádostech o vrácení přeplatku namítal, že jím provozovaná jiná herní zařízení nejsou zatížena poplatkovou povinností. Krajský soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 970/15, které o uvedené námitce pojednává tak, že „jestliže stěžovatelka svojí námitkou oponuje postupu správního orgánu, jenž nevyhověl jejím žádostem o vrácení přeplatků, k jejichž vyměření se předtím neuchýlil (a následně kritizuje správní soudy, že správní rozhodnutí z tohoto důvodu nezrušily, resp. že přezkoumaly samu hmotněprávní povinnost k placení poplatku), ponechává přitom stranou, že otázku interpretace a aplikace § 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích formou kasační námitky sama předestřela, jakož i – a to především – pomíjí skutečnost, že jí svědčila hmotněprávní povinnost k úhradě místního poplatku, což Ústavní soud ve stěžovatelce známých rozhodnutích dříve vyslovil, a to opakovaně.“ 34. V řízení o vrácení přeplatku se správní orgány zabývaly argumenty, kterými žalobce svou hmotněprávní povinnost zpochybňoval. Správce poplatku neměl pochybnost o správnosti ohlašovací povinnosti žalobce a tedy o jeho poplatkové povinnosti. Je zcela nerozhodné, že poplatky za ohlášená herní zařízení uhrazeny až po lhůtě splatnosti, neboť podstatné je, že k jejich úhradě došlo a správce poplatku tudíž nemusel poplatkovou povinnost vyměřit platebním výměrem. Poplatková povinnost žalobce nebyla sporná, a to bez ohledu na jeho pochybnosti ohledně zákonnosti předmětného poplatku. Skutečnost, že poplatkové povinnosti podléhají i jiná technická herní zařízení, vyplývá z četné judikatury Nejvyššího správního soudu. Je potřeba poznamenat, že do evidence daní správce daně zaznamenává daňovou povinnost, která je určitá co do její výše a časového vymezení. U místních poplatků je nutné vzít v úvahu skutečnost, že daňová, resp. poplatková povinnost je určitá z hlediska výše a času již v okamžiku ohlášení poplatkové povinnosti, kdy poplatník identifikuje svoji poplatkovou povinnost a v souladu s příslušným ustanovením zákona o místních poplatcích uvede i údaje rozhodné pro stanovení výše poplatku. Předpis pohledávky na místním poplatku nastává ke dni splatnosti poplatku stanoveného obecně závaznou vyhláškou. Předmětem evidence poplatků je samotný vznik poplatkové povinnosti, která v případě tohoto místního poplatku vznikla ze zákona. Předpisný doklad tak bylo možné vystavit i bez platebního výměru na základě platby provedené žalobcem. Z uvedených důvodů nemohl na daňovém účtu žalobce vzniknout přeplatek, neboť k odpovídajícímu platebnímu dokladu zvyšujícímu kreditní stranu osobního daňového účtu žalobce existoval předpisný doklad zvyšující i jeho debetní stranu o stejnou částku.

35. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že nelze provádět přezkum hmotněprávní povinnosti v přeplatkovém řízení v době, kdy je lhůta pro stanovení daně prekludována dle § 148 daňového řádu. Prekluze práva vydat platební výměr nemá vliv na existenci poplatkové povinnosti žalobce, ani na rozhodování o potenciální existenci vratitelného přeplatku. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 10 Afs 57/2017 - 32 bylo v jiné věci žalobce konstatováno, že „řízení o vrácení přeplatku navíc není prostředkem k tomu, aby se poplatník zprostil poplatkové povinnosti. Pozdě vydané platební výměry totiž pouze deklaratorně stvrzovaly existující poplatkovou povinnost; krom toho správní orgány spolu s krajským soudem přezkoumaly zákonnost vybrání poplatku a své závěry řádně zdůvodnily.“ Místní poplatky, k nimž byl žalobce povinen, byly žalobcem zaplaceny, proto posouzení lhůty pro vyměření místních poplatků pozbývá právního významu. Závěr a náklady řízení 36. V rámci soudního přezkumu byla posouzena zákonnost a věcná správnost žalobou napadených rozhodnutí z hlediska uplatněných žalobních bodů. Krajský soud uzavírá, že správce poplatku i žalovaný postupovali správně, když žádosti o vrácení přeplatku na místním poplatku nevyhověli, neboť žádný vratitelný přeplatek na účtu žalobce nevznikl. Předmětná poplatková povinnost žalobce stíhala, tudíž žalobce byl povinen místní poplatky uhradit.

37. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení