57 Af 11/2011 - 147

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: PROPERTY PODNIKATELSKÁ a.s., se sídlem Podnikatelská 15, 304 12 Plzeň, IČ 271 19 297, zastoupené: Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, se sídlem Plzeň, Guldenerova 547/4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, v řízení o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 29.12.2010 č.j. 10196/10-1700-401944 a ze dne 29.12.2010 č.j. 10197/10-1700-401944, takto:

Výrok

I. Žaloby se zamítají.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému nálady řízení ve výši 1.701,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku .

Odůvodnění

Žalobami doručenými do e-podatelny Krajského soudu v Plzni (dále též jen „zdejší soud“) dne 1.3.2011 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí tehdejšího Finančního ředitelství v Plzni ze dne 29.12.2010 č.j. 10196/10-1700-401944 (dále též jen „napadené rozhodnutí I“) a ze dne 29.12.2010 č.j. 10197/10-1700-401944 (dále též jen „napadené rozhodnutí II, obě napadená rozhodnutí též souhrnně jako „napadená rozhodnutí“). Usnesením ze dne 24.5.2011 č.j. 57 Af 12/2011-29 byla žaloba původně vedená u zdejšího soudu pod sp.zn. 57 Af 12/2011 (proti napadenému rozhodnutí II) spojena ke společnému projednání a rozhodnutí s žalobou vedenou u téhož soudu pod sp.zn. 57 Af 11/2011 (proti napadenému rozhodnutí I). Finanční ředitelství v Plzni napadeným rozhodnutím I zamítlo odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu v Plzni (dále též jen „finanční úřad“) – platebnímu výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně ze dne 28.4.2010 č.j. 1777796/10/138980401345 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí I“) a prvoinstanční rozhodnutí I potvrdilo. Finanční ředitelství v Plzni napadeným rozhodnutím II zamítlo odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu v Plzni – platebnímu výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně ze dne 28.4.2010 č.j. 177807/10/138980401345 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí II“) a prvoinstanční rozhodnutí II potvrdilo. Prvoinstančním rozhodnutím I byl žalobkyni vyměřen odvod do Národního fondu za porušení rozpočtové kázně ve výši 41.894.250,- Kč. Prvoinstančním rozhodnutím II byl žalobkyni vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši 13.964.750,- Kč. Rozpočtová pravidla byla upravena zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „rozpočtová pravidla“). Soustava územních finančních orgánů byla upravena zákonem č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů (do 31.12.2012) a zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (od 1.1.2013). Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s.ř.s.“). Soud pro úplnost uvádí, že v souvislosti s přijetím zákona č. 456/2011 Sb. se jako žalovaný správní orgán označuje Odvolací finanční ředitelství. [I] Žaloba, vyjádření žalovaného k žalobě, replika Žalobkyně tvrdila, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná, neboť je jimi zkrácena na subjektivních právech, zejména na právu vlastnit majetek a na právu na spravedlivý proces, zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. l a 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť žalovaný potvrdil správnost rozhodnutí prvoinstančního správce daně, které bylo pro závažné vady nezákonné. Tím žalovaný zkrátil žalobkyni na jejích subjektivních právech stejným způsobem a ve stejném rozsahu, jak to učinil prvoinstanční správní orgán. Žalobkyně konstatovala, že finanční úřad nerespektoval překážku věci pravomocně rozhodnuté a bez toho, aby k tomu disponoval pravomocí, přezkoumával správnost rozhodnutí jiného správního orgánu - Ministerstva průmyslu a obchodu (dále též jen „Ministerstvo“). Žalobkyně byla příjemcem podpory poskytované Ministerstvem ze státního rozpočtu a strukturálních fondů v rámci OPPP, kterou použila v rámci realizace projektu číslo 1.2 R/239 „Nájemní hala“. Při ukončení projektu a po jeho ukončení proběhlo u žalobkyně několik kontrol, a to na jedné straně prováděné Ministerstvem a jeho implementační agenturou projektu CzechInvest, na druhé straně Finančním ředitelstvím v Plzni v rámci finanční kontroly a následně finančním úřadem v rámci řízení zahájeném na základě výsledků finanční kontroly provedené kontrolními pracovnicemi Finančního ředitelství v Plzni. Kontroly, které provedlo Ministerstvo a Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest, neshledaly u žalobkyně žádné pochybení ani závady. Přitom jedna z kontrol byla provedena z podnětu kontrolních pracovnic žalovaného a jedna k prověření zjištění, která kontrolní pracovnice žalovaného považovaly za závady. Naproti tomu kontroly prováděné územními finančními orgány, konkrétně kontroly prováděné v rámci finanční kontroly kontrolními pracovnicemi žalovaného a kontrola, resp. řízení, prováděné finančním úřadem na základě výsledků finanční kontroly žalovaného, shledaly u žalobkyně několik, dle jejich přesvědčení, závad. Na základě výsledků finanční kontroly, provedené kontrolními pracovnicemi žalovaného, bylo zahájeno řízení finančním úřadem. Po jeho provedení finanční úřad tvrdil existenci několika pochybení, která jsou důvodem pro odvod z důvodu porušení rozpočtové kázně (vrácení dotace). Napadená rozhodnutí shrnují tvrzená pochybení žalobkyně do tří bodů. Žalobkyně připomněla, že v odvolání proti platebním výměrům napadala nesprávnost všech závěrů finančního úřadu, avšak žalovaný vyhověl pouze námitce číslo 2, ostatní námitky považoval za nedůvodné. V jejich zamítnutí žalobkyně spatřovala vady, které ji krátí v jejích subjektivních právech, pro které napadá rozhodnutí žalobou. Žalobkyně uvedla, že námitky, kterými napadá zákonnost napadených rozhodnutí, jsou totožné s argumenty, které uvedla v odvolání. Proto je v žalobě neuvedla v celém rozsahu, ale v podrobnostech zcela odkázala na obsah odvolání a ve stručnosti zdůraznila hlavní body námitek.

1. Tato část žaloby byla žalobkyní nadepsána jako „Nesprávné posouzení kolaudace Nájemní haly, nerespektování překážky věci pravomocně rozhodnuté“. K tomu žalobkyně uvedla, že Nájemní hala byla původně zkolaudována pro účel „Skladování strojů a zařízení potravinářského průmyslu“. Po zahájení činnosti v ní však probíhala činnost podřaditelná pod příslušný OKEČ (výroba potravinářských výrobků a nápojů). Žalobkyně v odvolání podrobně tento stav zdůvodnila a byla přesvědčena, že z něho vyplývá, že původní kolaudací nedošlo k porušení podmínek dotace. Správní orgány obou stupňů vyslovily nesprávný závěr o neexistenci překážky věci pravomocně rozhodnuté, a to ve vztahu k posouzení souladu původního účelu užívání Nájemní haly obsaženém v kolaudačním rozhodnutí. Pominuly skutečnost, že správní rozhodnutí může být vydáno i jinou formou, než písemnou. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že i faktický úkon správního orgánu může být považován za rozhodnutí. V daném případě došlo k vyplacení dotace až poté, co Ministerstvo provedlo kontrolu splnění podmínek pro čerpání dotace. Jednou z podmínek bylo i předložení kolaudačního rozhodnutí. Ministerstvo jako poskytovatel dotace mělo tedy od počátku, ještě před poskytnutím dotace, od žalobkyně informaci o účelu, pro který byla Nájemní hala zkolaudována. Ministerstvo v rámci posuzování splnění podmínek pro vyplacení dotace shledalo, že předmětné kolaudační rozhodnutí, v němž je uveden jako účel užívání stavby „Skladování strojů a zařízení pro potravinářskou výrobu“, není překážkou pro poskytnutí dotace a dotaci poskytlo. Příkaz odpovědného pracovníka Ministerstva k vyplacení peněz žalobkyni je z hlediska správního práva nutno považovat za správní rozhodnutí učiněné nikoli v písemné formě, ale faktickým úkonem. I takové rozhodnutí je však rozhodnutím v právním slova smyslu a jeho existence je vůči dalším posuzovatelům oprávněnosti vyplacení dotace žalobkyni překážkou věci pravomocně rozhodnuté. Tato zásada chrání práva účastníka správního řízení nabytá v dobré víře. Případný odlišný názor žalovaného na oprávněnost vyplacení dotace žalobkyni se nemůže dotknout jejích práv, zejména práva na právní jistotu v trvalost a neměnnost prvních vztahů vzniklých na základě správních rozhodnutí. Žalobkyně v této souvislosti zdůraznila, že posuzování splnění podmínek pro vyplacení dotace ze strany finančního úřadu nebo žalovaného, za stavu, kdy tyto podmínky zkoumalo Ministerstvo a CzechInvest, je svým charakterem přezkoumávání správnosti postupů těchto orgánů v rámci jejich působnosti, což je věcí, která nenáleží do pravomoci územních finančních orgánů. Tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí, že finanční úřad nezkoumal správnost rozhodnutí jiného správního orgánu (Ministerstvo), ale jen posuzoval splnění podmínek pro poskytnutí dotace, je nesprávná interpretace činnosti finančního úřadu ve vztahu k rozhodnutí Ministerstva o vyplacení dotace. Argumentaci žalovaného by šlo přisvědčit pouze v případě, kdy by dotace byla žalobkyni poskytnuta předem, před zhotovením stavby, a Ministerstvo by bylo v pozici posuzovatele plnění podmínek již poskytnuté dotace. V daném případě Ministerstvo rozhodovalo o splnění podmínek k vyplacení dotace až po dokončení podporovaného projektu – dokončení stavby, a charakter takového rozhodnutí je jiný, než výše uvedený. Tím, že žalovaný potvrdil správnost prvoinstančních rozhodnutí, nebyla respektována překážka věci pravomocně rozhodnuté a došlo k faktickému přezkoumání správnosti rozhodnutí jiného správního orgánu (Ministerstva), aniž by k tomu žalovanému svědčil zákonem stanovený rozsah pravomoci. Tím byla žalobkyně zkrácena na právu na spravedlivý proces.

2. Žalobkyně v části žaloby označené jako „Nesprávné posouzení oprávněnosti k dočasnému využití části zatravněných ploch“ namítala nesprávné posouzení právních účinků souhlasu pracovníka agentury CzechInvest k dočasnému umístění stavební sutě a zeminy na část pozemků upravených z prostředků dotace. Uvedeného pochybení se dle žalobkyně dopustily správní orgány obou stupňů. Žalobkyně využila část svých pozemků, upravených z prostředků dotace, až poté, co možnost takového užití předem projednala, byť ústní formou, s pracovníkem agentury CzechInvest Ing. P.K., vedoucím kontroly této agentury, který k němu udělil souhlas. Existenci tohoto souhlasu žalovaný nezpochybnil a je prokázán i písemným stanoviskem uvedené agentury. Žalovaný pouze argumentoval absencí formy souhlasu, že nebyl vyjádřen formou písemného rozhodnutí, a absencí pravomoci agentury CzechInvest obdobné souhlasy udílet. Žalobkyně považovala tento právní názor za nesprávný. Agentura CzechInvest je státní příspěvkovou organizací podřízenou Ministerstvu. V rámci projektu OPPP byla implementační agenturou, takže řešila veškeré důležité otázky nebytné k poskytnutí dotace a k realizaci projektu, a zejména prováděla kontrolní činnost. Vzhledem k charakteru této agentury jako subjektu podřízeného Ministerstvu lze její úkony, ať již písemné, tak ústní či faktické, považovat za úkony učiněné Ministerstvem. Žalobkyně jako adresát správních rozhodnutí či faktických úkonů činěných správními orgány, při respektování zásady presumpce správnosti správního rozhodnutí, neměla důvod pochybovat o oprávněnosti CzechInvestu reprezentovaného jejím kontrolním pracovníkem udělit souhlas s dočasně jiným využitím pozemku upraveného z prostředků dotace, stejně tak neměla důvod pochybovat o správnosti formy, jakou tento pracovník souhlas dal. Jestliže kontrolní pracovník implementační agentury OPPP udělil žalobkyni souhlas s užitím části zatravněných ploch k jinému účelu, je nutno na tento souhlas pohlížet jako na souhlas udělený k tomu oprávněnou osobou, a dočasné využití části pozemků k uložení stavební sutě a zeminy žalobkyní tak bylo oprávněné a žalobkyně nemohla porušit podmínky dotace. Tím, že žalovaný potvrdil správnost prvoinstančního rozhodnutí, zkrátil žalobkyni na právu na spravedlivý proces.

3. Žalobkyně označila poslední část žaloby jako „Porušení práva na zachování právní jistoty v právních vztazích“ a konstatovala, že její činnost v rámci realizace projektu OPPP byla opakovaně kontrolována poskytovatelem dotace, který neshledal pochybení. Je nezadatelným právem každého účastníka správního řízení mít právo na právní jistotu v právních vztazích a na legitimní očekávání výsledku řízení. Jestliže kontroly prováděné jinými orgány, než územními finančními orgány, a zvláště jde-li o kontroly prováděné poskytovatelem dotace, neshledaly na straně žalobkyně žádné pochybení, má žalobkyně právo legitimně předvídat, že i jiné orgány veřejné správy, které posuzují tytéž, zcela totožné, otázky, dospějí ke stejným skutkovým zjištěním i právním závěrům. To, že se tak nestalo a závěry územních finančních orgánů, včetně žalovaného, jsou diametrálně odlišné od závěrů kontrolních orgánů Ministerstva a CzechInvestu, staví žalobkyni do naprosto nejistého právního postavení o tom, který z právních názorů jednotlivých reprezentantů orgánů veřejné správy je správný. To je stav, který je z hlediska práva na spravedlivý proces zcela nežádoucí, a tím, že žalovaný potvrdil správnost rozhodnutí finančního úřadu, zkrátil žalobkyni na subjektivních právech. Žalovaný správní orgán se k žalobám vyjádřil v podání ze dne 27.4.2011, přičemž odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Žalobkyně v replice ze dne 17.5.2011 setrvala na žalobní argumentaci a zdůraznila, že pro poskytovatele dotace bylo podstatné, jak je Nájemní hala skutečně užívána, nikoliv to, zda při tomto užívání jsou dodržena všechna ustanovení stavebního zákona. [II] Správní spis Součástí správního spisu je žádost žalobkyně o poskytnutí podpory z OPPP ze dne 28.8.2006, kde je mj. jako název projektu uvedeno: Nájemní hala, a v bodu 2.

9. Předmět řešení projektu je v kolonce název činnosti podle OKEČ uvedeno Výroba potravinářských výrobků a nápojů. Předpokládané datum zahájení projektu bylo 15.9.2006, předpokládané datum ukončení projektu bylo 30.6.2007. Ministerstvo průmyslu a obchodu vydalo dne 29.12.2006 pod č.j. 2719-06/1.22-239/06/09100 rozhodnutí o poskytnutí dotace v rámci Operačního programu Průmysl a podnikání (OPPP). V rozhodnutí bylo konstatováno, že hodnotitelská komise uznala projekt žalobkyně (= Nájemní hala) za způsobilý k poskytnutí dotace v souladu s cíli programu 1.2 REALITY. Dotace byla poskytnuta v souladu s žádostí ze dne 28.8.2006 a Podmínkami, a to ve výši maximálně 46 % uznatelných nákladů projektu, nejvýše však 41.894.250,- Kč, tj. 75 %, ze strukturálních fondů, a 13.964.750,- Kč, tj. 25 %, ze státního rozpočtu. V rozhodnutí bylo uvedeno, že dotace bude vyplácena zpětně na základě již realizovaných nákladů doložených příslušnými účetními doklady, a žalobkyně byla mj. poučena o tom, že při porušení podmínek poskytnutí dotace může být dotace nebo její část na základě zákona o rozpočtových pravidlech vymáhána příslušným správcem daně. V období od 1.10.2009 do 5.2.2010 byla tehdejším Finančním úřadem v Plzni provedena u žalobkyně kontrola skutečností rozhodných pro stanovení povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně dle zákona o rozpočtových pravidlech, přičemž předmětem kontroly byly prostředky poskytnuté na základě rozhodnutí Ministerstva ze dne 29.12.2006 č.j. 2719-06/1.22- 239/06/09100. Výsledky kontroly byly zahrnuty ve Zprávě o výsledku kontroly č.j. 143706/2010/138980401345, která byla s žalobkyní projednána dne 26.4.2010. Nedostatky, ve vztahu k uplatněným žalobním námitkám, byly žalobkyni sděleny na str. 9 a 10, resp. 15 až 17 Zprávy. Finanční úřad v Plzni vydal dne 28.4.2010 pod č.j. 1777796/10/138980401345 platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně, kterým žalobkyni vyměřil odvod do Národního fondu za porušení rozpočtové kázně ve výši 41.894.250,-Kč. Finanční úřad v Plzni vydal dne 28.4.2010 pod č.j. 177807/10/138980401345 platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně, kterým žalobkyni vyměřil odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši 13.964.750,- Kč. Žalobkyně brojila proti platebním výměrům odvoláním ze dne 27.5.2010, které doplnila podáním ze dne 20.6.2010. Finanční ředitelství v Plzni rozhodnutími ze dne 29.12.2010 č.j. 10196/10- 1700-401944 a č.j. 10197/10-1700-401944 odvolání proti platebním výměrům zamítlo. [III] Posouzení věci krajským soudem Po provedeném jednání zdejší soud dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné, přičemž o žalobních námitkách uvážil následovně. Soud musel v prvé řadě reagovat na část žaloby, v níž žalobkyně konstatovala: „(…) Námitky, kterými žalobce napadá zákonnost napadeného rozhodnutí, jsou totožné s argumenty, které žalobce uvedl ve svém odvolání. Proto je v této žalobě neuvádí v celém rozsahu, ale v podrobnostech zcela odkazuje na obsah svého odvolání, a jen ve stručnosti zdůrazní hlavní body svých námitek. (…)“. Základní zásadou ovládající soudní řízení ve věcech správního soudnictví je zásada dispoziční. Praktický dopad této zásady pak znamená, že je to výlučně žalobce (navrhovatel), v jehož moci je vymezit šíři, v jaké je napadáno rozhodnutí správního orgánu. Není možné, aby žalobní návrh odkázal stran žalobních námitek na opravný prostředek uplatněný ve správním (daňovém) řízení. Soud nesmí suplovat žalobcovu činnost, nemůže z odvolání „vybírat“ námitky, o nichž si myslí, že by mohly, příp. měly být uplatněny v soudním řízení. To je pouze na žalobci. Soud přezkoumá pouze to, co je výslovně uplatněno v žalobě, příp. jejím včasném doplnění. V souzené věci tak soud mohl přihlédnout pouze k těm žalobním námitkám, které byly řádně uplatněny v žalobě, nikoliv k tomu, co žalobkyně za žalobní námitku snad považovala, ale uvedla to pouze v odvolání proti prvoinstančním rozhodnutím. Prizmatem řečeného soud dospěl k závěru, že stěžejní a zároveň řádně a včas (toto slovo nabývá ve věci významu ještě ve vztahu k námitkám, které žalobkyně sice uplatnila, ale opožděně – viz níže) uplatněnou žalobní námitkou je námitka nerespektování (ze strany správních orgánů obou stupňů) překážky věci rozhodnuté. Žalobkyně zpochybnila pravomoc finančního úřadu, resp. žalovaného posuzovat splnění a dodržování dotačních podmínek s tím, že o splnění všech podmínek nebo udělení výjimky z nich bylo již rozhodnuto jiným subjektem – Ministerstvem nebo agenturou CzechInvest (viz výše obsah žaloby). Takový pohled na věc soud nemohl akceptovat. Podle § 1 odst. 1 písm. a) a písm. j) zákona č. 531/1990 Sb. (ve znění účinném v době kontroly provedené u žalobkyně) územní finanční orgány jsou správní úřady, které vykonávají správu daní podle zvláštního právního předpisu (= zákon č. 337/1992 Sb.), resp. vykonávají správu odvodů za porušení rozpočtové kázně (podle rozpočtových pravidel). Podle § 1 odst. 1 písm. a) – c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném v době kontroly provedené u žalobkyně, tento zákon upravuje správu daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně (dále jen „daně“), které jsou příjmem a) státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo rezervních fondů organizačních složek státu (dále jen „státní rozpočet“), b) rozpočtů územních samosprávných celků (dále jen „územní rozpočet“), nebo c) státních fondů nebo Národního fondu (dále jen „fond“). Podle § 1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. se správou daně rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době. Právě uvedená ustanovení zákona č. 531/1990 Sb. a zákona č. 337/1992 Sb. jasně vymezovaly zákonný rámec činnosti územních finančních orgánů, tedy i žalovaného a prvostupňového správce daně), mj. ve vztahu k porušení rozpočtové kázně. Tomu rovněž odpovídá judikatura (krajských) správních soudů i Nejvyššího správního soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.7.2009 č.j. 2 Aps 6/2008-86, podle něhož „(…) Ani změna právní úpravy, ke které došlo v souvislosti s novelizací zákona o územních finančních orgánech k 1.1.2006, nevylučuje oprávnění finančních úřadů k provádění kontroly za účelem zjištění možného porušení rozpočtové kázně (s následkem odvodové povinnosti) postupem dle § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. (…)“. Především tedy nemůže být pochyb o tom, že orgány daňové správy měly v souzené věci právo provést u žalobkyně kontrolu plnění podmínek pro poskytnutí dotace, resp. kontrolu dodržení rozpočtové kázně. Stran důvodnosti námitky nerespektování věci rozhodnuté je pak následně nutné vycházet ze znění § 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel, podle kterého je porušením rozpočtové kázně neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem. Citované ustanovení zákona tedy dopadá i na situaci žalobkyně. Vzhledem k jeho dikci nemůže být pochyb o tom, že rozpočtová pravidla, ve spojení s ostatními zákony (viz výše), připouštěla i kontrolu poskytnutých finančních prostředků, resp. kontrolu příjemců, u nichž nebyly poskytovatelem shledány nedostatky, a dotace jim byla poskytnuta. Územní finanční orgány tak nebyly v případě žalobkyně nikterak blokovány předchozí činností a úkony Ministerstva či agentury CzechInvest. V případě Nájemní haly žalobkyně považovala příkaz odpovědného pracovníka Ministerstva k vyplacení peněz žalobkyni za správní rozhodnutí učiněné nikoli v písemné formě, ale faktickým úkonem, když i takové rozhodnutí je rozhodnutím v právním slova smyslu a jeho existence zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Tato argumentace nemohla ve světle výkladu § 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel obstát. Příkaz k výplatě peněz je pouze úkonem poskytovatele (= Ministerstva) směřujícím k výplatě peněžních prostředků (= dotace). Jistě, do jisté míry logickou úvahou se dá dovozovat, že poskytovatel příkazem k výplatě peněžních prostředků deklaruje bezvadnost dotačního procesu, avšak neznamená to, že příkazem k výplatě je navždy znemožněna kontrola rozpočtové kázně, tedy dodržení dotačních podmínek, ze strany územních finančních orgánů, kteréžto jsou k tomu příslušnými zákony zmocněny. Bylo-li by správné tvrzení žalobkyně, znamenalo by to v praktickém životě jediné – v okamžiku poskytnutí dotace jejím poskytovatelem by byla definitivně znemožněna kontrola dodržování rozpočtových pravidel ze strany územních finančních orgánů. Ale tento záměr z žádného zákonného ustanovení nevyplývá. Ostatně, žalobkyně byla v rozhodnutí Ministerstva, kterým jí byla dotace poskytnuta, poučena o tom, že při porušení podmínek poskytnutí dotace může být dotace nebo její část na základě zákona o rozpočtových pravidlech vymáhána příslušným správcem daně. Není-li možné za rozhodnutí považovat příkaz k výplatě peněz poskytovatelem, tím méně lze jako na „rozhodnutí“ nahlížet na souhlas pracovníka agentury CzechInvest ve vztahu k namítané oprávněnosti k dočasnému jinému využití části zatravněných ploch. Agentura CzechInvest je státní příspěvkovou organizací podřízenou Ministerstvu. Souhlas jejího pracovníka, navíc daný ústně (byť ani později nezpochybněný) s dočasně jiným využitím pozemku upraveného z prostředků dotace nemůže být rozhodnutím vydaným na základě zákona a udělujícím výjimku z přísně nastavených dotačních pravidel. Jednoduše proto, že zákon agentuře CzechInvest takovou pravomoc nezakládá. Žalovaný správní orgán se s touto námitkou uplatněnou žalobkyní již v odvolání vypořádal správně, když v napadených rozhodnutích mj. uvedl: „(…) prvoinstanční správce daně při kontrole správnosti pravomocného rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci, konkrétně Ministerstva průmyslu a obchodu jako poskytovatele dotace, nenapadal, pouze provedl kontrolu splnění podmínek platně vydaného rozhodnutí o poskytnutí dotace. (…) Jak vyplývá ze zákona č. 218/2000 Sb., poskytovatelé v souvislosti s poskytnutím dotace nebo návratné finanční výpomoci vydávají pouze rozhodnutí o poskytnutí příslušných prostředků, a to ve smyslu ustanovení § 14 uvedeného zákona (přičemž toto rozhodnutí o poskytnutí dotace, ve znění včas vydaných dodatků, je určující listinou, a to nejen pro finanční úřad jako kontrolní orgán provádějící daňovou kontrolu, ale samozřejmě i pro příjemce dotace), případně rozhodnutí o odnětí dotace ve smyslu § 15 z.č. 218/2000 Sb. (…) Pokud tedy MPO jakožto poskytovatel neměl zákonem danou pravomoc k vydání rozhodnutí o splnění podmínek poskytnutí dotace (a ve skutečnosti ani žádné takové rozhodnutí nevydal), nemohl finanční úřad takovéto „neexistující rozhodnutí“ napadat či přezkoumávat jeho správnost. (…) Je zcela běžnou praxí, že subjekt coby příjemce prostředků ze státního rozpočtu je kontrolován jak poskytovatelem těchto prostředků, tak příslušným finančním úřadem jako správcem daně. (…) Správce daně (a tedy i odvodu za porušení rozpočtové kázně) má podle tohoto zákona právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat. Z toho vyplývá, že územní finanční orgány mohou pro zjištění daňové povinnosti (která zahrnuje i případný odvod za porušení rozpočtové kázně), provést kontrolu poskytnutých prostředků nezávisle (…) a na základě zjištěných porušení pak stanovit odvod za porušení rozpočtové kázně a zajistit jeho výběr. Takové kontroly mohou často probíhat i se značným časovým odstupem od ukončení podpořených projektů (…)“. V žádném z žalobkyní zmíněných případů tak nedošlo k přezkoumávání správnosti postupů jiných orgánů v rámci jejich působnosti. Na tomto závěru nemohlo nic změnit ani to, že dotace byla žalobkyni poskytnuta až po realizaci projektu, nikoliv předem. V každém případě šlo totiž o peněžní prostředky poskytnuté [ve smyslu § 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel] a zákon v tomto případě nesleduje časovou linku toku peněžních prostředků. Žalobní námitka (uplatněná včas v žalobách) tak nebyla důvodná. Nedůvodnost námitky nerespektování věci rozhodnuté měla pak přímý dopad do závěru o žalobním tvrzení namítajícím porušení práva žalobkyně vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces. Postup územních finančních orgánů byl v mezích žaloby shledán jako správný a respektující zákonné mantinely. Žalobkyně proto nemohla být takovým postupem zkrácena na jejích ústavních právech. Žalobkyně následně rozsah námitek rozhojnila v konečném návrhu při jednání soudu uskutečněném dne 26.3.2013. K tvrzením uvedeným v žalobě mj. doplnila: „(…) Obecně lze konstatovat, že účel užití nemovitosti pro výrobu potravin a nápojů je natolik široký, že bez znalosti konkrétní výroby, která má probíhat v dané budově, nelze vydat kolaudační souhlas, kterým by stavební úřad schválil užívání nemovitosti v tak širokém rozsahu. Postup, který zvolil žalobce, že nejprve zkolaudoval budovu pro účely skladování strojů pro potravinářskou výrobu a následně, když vyhledal vhodného zájemce, provedl stavebnětechnické uzpůsobení budovy požadavkům nájemce s následnou rekolaudací, není postupem, který by porušoval podmínky dotace zvláště za stavu, kdy je jednoznačně prokázáno, že od počátku užívání byla v nájemní hale prováděna činnost v souladu s požadovaným OKEČ. Argumentuje-li žalovaný nesprávností postupu, kdy podnikatel zhotoví stavbu a užívá ji bez řádné kolaudace, jak činí žalovaný v jednom ze svých podání, k tomu uvádím, že orgány finanční správy nejsou orgány, jež by byly nadány generální přezkumnou pravomocí dodržování právních předpisů ve všech odborech správního práva. Skutečnost, zda v nájemní hale byla či nebyla provozována výroba v souladu se stavebním zákonem či jinými právními předpisy z oboru stavebního práva, je pro posouzení věci nerozhodná. Podstatné je, že byl splněn účel dotace. Účelem dotace byla podpora podnikatelského projektu, kterým došlo k zvýšení zaměstnanosti v daném regionu a žádným z důkazů nebylo prokázáno, že by prostředky dotace sloužily k úhradě jiných činností žalobce, než k úhradě nákladů na vybudování dané haly. Považuji za důležité podotknout, že nájemní hala byla vystavena nákladem, který značně převyšoval poskytnutou dotaci, neznám přesné číslo, ale tuším, že šlo o částku kolem 150 milionů korun, není pochyb o tom, že hala byla postavena, je funkční a slouží svému účelu. Proto námitky týkající se kolaudace a neplnění účelu dotace nejsou na místě. Třetím bodem, ke kterému se chci vyjádřit, je tvrzené porušení povinnosti pečovat o majetek z dotace s péčí řádného hospodáře, konkrétně se týká tento bod trávníků. Účelem dotace bylo vytvořit budovu pro potravinářskou výrobu, nikoliv krajinotvorný prvek. Povinnost příjemce dotace pečovat o opatřený majetek s péčí řádného hospodáře, nemůže být vykládána jako absolutní nedotknutelnost majetku opatřeného z těchto prostředků. To, že žalobce obdržel dotaci, jej nemůže nutit k tomu, aby se choval neekonomicky a pokud na část zatravněných ploch dočasně uložil suť z jiné stavby ve svém areálu, následně dotčené plochy uvedl do původního stavu, a to náklady nedaňovými, nemůže být posuzováno jako porušení podmínek dotace, to, že tak žalovaný činní, svědčí o nepřiměřeném postupu vůči žalobci. (…)“. K takto uplatněným námitkám ale nebylo lze přihlédnout. Podle § 71 odst. 2 věty třetí s.ř.s. může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Podle § 72 odst. 1 s.ř.s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. V dané věci platila pro podání žaloby obecná lhůta stanovená § 72 odst. 1 s.ř.s., tedy do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobkyni oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. A pouze v této lhůtě bylo možné rozšířit žalobu o další žalobní body (= zásada koncentrace řízení). Vzhledem k tomu proto nebylo možné k námitkám obsaženým v konečném návrhu při jednání soudu přihlédnout, protož lhůta pro řádné uplynutí žalobních námitek uplynula dne 3.3.2011 (žalobkyně sama označila v žalobě jako den doručení napadených rozhodnutí 3. leden 2011). Z výše uvedených důvodů proto soud dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné, a podle § 78 odst. 7 s.ř.s. je zamítl. [IV] Náklady řízení Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé soudního řádu správního právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Žalovaný specifikoval výši nákladů jako součet cestovních náhrad za cestu k soudu z Brna do Plzně, stravného pověřeného zaměstnance a parkovného. Žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 1.701,- Kč. Náhrada nákladů řízení sestává a) z jedné poloviny náhrady cestovních nákladů v celkové výši 1.648,- Kč za cestu z Brna do Plzně na jednání soudu a zpět dne 26.3.2013 a představující celkem 620 km při použití osobního vozu tov. zn. Škoda Octavia reg. zn…. s průměrnou spotřebou paliva (nafta motorová) dle technického průkazu 4,7 litrů na 100 km. Uvedená náhrada je složena ze základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 3,60 Kč, což v daném případě činí 1.116 Kč [3,60 Kč x 620 km/2] a z náhrady za spotřebované pohonné hmoty, což v daném případě činí 532,- Kč {[(4,7 litru x 36,50 Kč)/100] x 620 km/2}, to vše ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve spojení s § 157 odst. 3 a odst. 4 písm. b) a § 158 odst. 2, odst. 3 větou třetí a odst. 4 větou čtvrtou zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, a § 1 písm. b) a § 4 písm. b) vyhlášky č. 472/2012 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (účinné od 1.1.2013), když cena motorové nafty stanovená v § 4 písm. c) vyhlášky č. 472/2012 Sb. činí 36,50 Kč/1 litr a sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí podle § 1 písm. b) vyhlášky č. 472/2012 Sb. u osobních silničních motorových vozidel 3,60 Kč. Součástí náhrady nákladů řízení je dále b) jedna polovina stravného pověřeného zaměstnance ve výši 33,- Kč ve smyslu § 2 písm. a) vyhlášky č. 472/2012 Sb., podle něhož za každý kalendářní den pracovní cesty poskytne zaměstnavatel zaměstnanci stravné podle § 163 odst. 1 zákoníku práce nejméně ve výši 66 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin; a c) parkovné ve výši 20,- Kč. V případě položek tvořících náhradu nákladů řízení uvedených pod písm. a) a b) soud přiznal polovinu jejich celkové výše proto, že žalovaný, resp. jeho zaměstnanec, absolvoval cestu z Brna do Plzně a zpět tentýž den na dvě po sobě následující jednání soudu (druhé jednání ve věci shodných účastníků vedené pod sp.zn. 30Af 22/2011). Druhá polovina této části nákladů řízení proto byla žalovanému přiznána právě věci sp.zn. 30Af 22/2011. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení byla žalobkyni určena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.

Poučení