57 Af 21/2020 – 156

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce (soudce zpravodaj), soudce Mgr. Alexandra Krysla a soudkyně JUDr. Veroniky Burianové žalobce: HDT impex s.r.o., sídlem Botanická 238/3, 362 63 Dalovice zastoupen daňovým poradcem Jakubem Výborným, sídlem Hroznětínská 2, Karlovy Vary proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2020, č. j. 19252/20/5300–22442–712600, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalobce se žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2020, č. j. 19252/20/5300–22442–712600 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byly změněny dodatečné platební výměry na DPH Finančního úřadu pro Karlovarský kraj ze dne 12. 9. 2018, č. j. 85027/18/2401–50523–403139, č. j. 854068/18/2401–50523–403139, č. j. 854094/18/2401–50523–403139, č. j. 854117/18/2401–50523–403139, kterými bylo žalobci doměřeno DPH za zdaňovací období červenec 2013 ve výši 315.000 Kč, za zdaňovací období srpen 2013 ve výši 210.000 Kč, za zdaňovací období listopad 2013 ve výši 210.000 Kč, za zdaňovací období prosinec 2013 ve výši 609.000 Kč tak, že bylo žalobci stanoveno penále z doměřených částek daně, dále byl napadeným rozhodnutím změněn platební výměr ze dne 12. 12. 2018, č. j. 1018211/18/2401–50523–403139, jímž byla žalobci doměřeno DPH za zdaňovací období září 2013 ve výši 422.000 Kč a uložena povinnost zaplatit penále ve výši 84.400 Kč tak, doměřená daň byla snížena na částku 147.000 Kč a penále na částku 29.400 Kč.

II. Žaloba

2. Žalobce v obecném smyslu slova předně uvádí, že má za to, že napadené rozhodnutí správního orgánu, jakož i řízení, jež předcházelo jejich vydání, jsou nezákonná a nicotná. Současně má za to, že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, je stiženo závažnými procesními vadami, zejména v podobě nesprávného hodnocení důkazů. Správní orgán postupoval nesprávně, nesprávně zjistil skutkový stav věci, nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům, důkazy hodnotil velice izolovaně, bez jakékoliv logické časové souvislosti. Napadené rozhodnutí též spočívá na nesprávném právním hodnocení. Odůvodnění rozhodnutí je vnitřně nekonsistentní, nelogické.

3. In concreto žalobce předně uvádí, že pokud výrok napadeného rozhodnutí v celém jeho rozsahu je opřen o skutkový závěr žalovaného o tom, že žalobce se účastnil podvodu na dani, pak jde o závěr nepodložený, vyfabulovaný mnohými domněnkami, které dohromady dávají zdání obrovského komplotu. Takový závěr je též zcela falešný a jde o křivé a urážlivé obvinění. Dle přesvědčení žalobce nebyly prokázané zákonné a judikaturní znaky podvodu na dani, a to žádný z žalovaným vymezených.

4. Žalobce uvádí, že v prvé řadě negativně vylíčený výčet informací o subjektu Praha Production Servis na stranách 14 a 15 napadeného rozhodnutí rezonuje ve světle kauzy GFŘ (vyšla najevo v květnu 2017) při nákupu mobilních telefonů (rizikové zboží z pohledu daňové správy). GFŘ si pořídila mobilní telefony od zahraničního dodavatele 2P Commercial Agency v hodnotě 1,9 milionů korun v roce 2015. Tou dobou už u této společnosti 11 probíhala daňová kontrola kvůli podezření z podvodů s DPH. Při této kontrole daňová správa rozplétala řetězec obchodů zatížených podvodem na DPH, kterých se dotyčná firma měla účastnit. Po čase dospěla finanční správa k závěru, že o zapojení do karuselu věděla, vědět mohla nebo měla. Načež vydala zajišťovací příkazy na 254 milionů korun. Poté byly firmy obstaveny účty a firma skončila v úpadku. Na důvěryhodnosti jí nepřidal ani fakt, že se ve vedení firmy nacházeli ruští a ukrajinští podnikatelé i korporace z daňových rájů, především Malty a Britských Panenských ostrovů. Finanční správa v této věci argumentovala tím, že tyto okolnosti nemohla brát v potaz při vyjednávání obchodu. „Nabídková cena společnosti 2P Commercial Agency byla nejnižší“ uvedla pro Hospodářské noviny mluvčí P. P.. „U vlastních veřejných zakázek na dodávku zboží a služeb jsme v roli běžné firmy, nikoliv v roli správce daně. Nemůžeme tudíž využívat svých interních zdrojů pro prověřování dodavatelů“, dodala. „Firma nebyla na seznamu nespolehlivých plátců DPH“, zdůraznila také mluvčí P.. Finanční správa ovšem tímto přiznává, že seznam nespolehlivých plátců není bezpečným vodítkem pro prověřování obchodních partnerů. Samo GFŘ udělalo v prověřování tedy pouze 2 kroky: prověřilo společnost v obchodním a insolvenčním rejstříku a v seznamu nespolehlivých plátců. Že se dalším ověřováním už GFŘ neobtěžovala, vyplývá i z odpovědi na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, kterou si vyžádala Unie daňových poplatníků. „Generální finanční ředitelství nepřijalo žádná obecně uplatňovaná preventivní opatření zamezující jeho účasti na daňových podvodech při jakýchkoliv nákupech“, píše se mimo jiné v odpovědi. U běžných podnikatelů by taková argumentace před správcem daně neuspěla.

5. Shrnutí: Cizinci v orgánech firmy, sídlo v daňovém ráji, nízká cena a riziková komodita jsou přitom podle daňové správy nestandardní okolnosti, které by měly běžné podnikatele (za ty se GFŘ považuje, viz vyjádření mluvčí) varovat a takový obchod neměl být uzavřen, protože kdoví jestli by se později neukázalo, že se GFŘ podílí na řetězci, který vede k daňovému podvodu, o kterém mohl, nebo dokonce měl vědět. Při uplatnění právního základu na aktuální skutkový stav (srovnej, viz kroky 1. Existence podvodu, 2. Objektivní okolnosti, 3. přijatá opatření) tak v daném případě došlo k podvodu, protože byla identifikována chybějící daň (doměrek 254 milionů), objektivní okolnosti jsou podezřelé (jednatelé, sídla) a GFŘ nepřijalo žádná opatření, která vyžaduje po běžných podnikatelských subjektech. GFŘ se tedy nejspíše podílelo na daňovém podvodu. Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný fungují v právním statě, tak by oba měli mít ve stejné věci stejná práva a povinnosti, proto jsme tento bod uvedli hned v začátku žalobních důvodů. Při hodnocení 1. kroku Existence podvodu aplikuje na situaci žalobce žalovaný v bodě 23 napadeného rozhodnutí judikaturu NSS. K citovanému rozsudku NSS ze dne 15. 2. 2017 č. j. 1 Afs 53/2016–55 žalobce uvedl, že tento rozsudek není vůbec srovnatelný s jeho situací. Viz. body 38 a 39 rozsudku. Jedná se o naprostou jinou situaci, kterou žalovaný aplikuje na případ žalobce, kdy subjekt PPS podával přiznání k DPH a platil DPH za předmětná období roku 2013 tak, jak dokládá spisový materiál dle dožádání na FÚ Praha 3, tudíž není možné na naší situaci aplikovat podmínky principu podvodu na DPH a tím pádem ani další kroky vědomostního testu – objektivní okolnosti a přijatá opatření. Vzhledem k předchozímu uvedenému žádáme soud o posouzení následující otázky, která má v celém napadeném rozhodnutí významnou roli, protože žalovaný a stejně tak prvoinstanční správce daně po celou dobu řízení posuzuje všechny skutečnosti optikou let budoucích zejména 2016 a 2017. Jak daleko do budoucnosti aplikuje správce daně termín „zmizí ze scény“? Při použití terminologie judikátu 1 Afs 53/2016–55 PPS „nezmizela ze scény“ v roce 2013 ani 2014 a v těchto letech řádně podávala daňová přiznání a hradila své daňové povinnosti Žalovaný vytvořil mohutný systém zavádějících, opakujících smyšlených a domnělých sdělení, kterými se snaží žalovaný daně zejména odvést základní pozornost od elementárních faktů, zejména na základě jakých důkazů žalovaný dovozuje chybějící daň a identifikuje podvod, u jakého subjektu došlo ke ztrátě zmiňované daně, na základě jakých důkazů správce daně identifikoval u tohoto subjektu ztracenou daň a v jaké výši je ztracená daň. Žalobce se domnívá, že tuto základní úvahu žalovaný daně úmyslně zakrývá množstvím nepřímých údajných důkazů, které mají navodit dojem podezřelého obchodu, ale tyto žalovaným předložené nepřímé důkazy či spíše uměle vytvořené úvahy, však nemohou zakrýt fakt, že se žalovaný nedokázal vypořádat s bazální úvahou: Zda vůbec došlo ke ztrátě daně a v jaké výši je skutečná škoda? Jak žalovaný ověřil skutečně chybějící daň v systému? Toto měl v rámci základních zásad daňového řízení § 1 odst. 2 tj. daň stanovit a vybrat ve správné výši a zajistit její úhradu, učinit u subjektu Praha Production servis s.r.o. „dále jen PPS“ místně příslušný správce daně v letech 2013, 2014, kterým byl Finanční úřad pro Prahu 3. Z dále uvedeného vyjádření tohoto správce daně viz odpověď na dožádání čj. 1613459/16/2003–24903–109310 k tomu ale neměl žádný důvod, neboť subjekt PPS si svoje daňové povinnosti plnil řádně a včas a navíc sám správce daně konstatoval, že žádná šetření u subjektu PPS od roku 2012 neprováděl a uvedený nedoplatek na DPH ve výši 120 891,04 Kč se netýká období roku 2013. Ovšem prvoinstanční správce daně zcela tendenčně uvádí ve zprávě, že nedoplatek na DPH je veden řádově ve statisících tedy v množném čísle, což má navozovat více jak jedno stotisíc. Ale to je opět zkreslená informace. Co to dokazuje? Že k neodvedení DPH nedošlo. Proč tedy prvoinstanční správce daně po celou dobu daňového kontroly i přes doložené důkazní prostředky a odpovědi správce daně Finanční úřad pro Prahu 3 stále porušuje zásady hodnocení důkazů dle § 8 a § 92 DŘ? Je zcela evidentní, že již od samého počátku vedení daňové kontroly se správce zaměřil na hodnocení důkazů, tak aby mohl daň pouze a jedině doměřit. Je zcela evidentní, že se správce daně zaměřil v rámci předem stanoveného plánu kontrol zaměřených na reklamní agentury spolupracující s Českou televizí na jejich doměření a likvidaci. Za tím účelem se také správce daně snaží vytvořit dojem důkazní nouze ze strany daňového subjektu počínaje různými výzvami, dále výsledek kontrolního zjištění a nakonec i ve zprávě z daňové kontroly, když uvádí v textu výše uvedených dokumentů vyjádření typu: „vzhledem k absenci vyjádření daňového subjektu…, k absenci dokladů o zaúčtování provedených úhrad, absenci toho a támhle toho…." Nic z toho není pravda a správce daně to ví, vždyť i jeho spis obsahuje jasné důkazy o tom, že ke všemu co bylo možné, se žalobce vyjádřil, úhrady jsou doložené … vždyť se na ně správce i dále odvolává v daňové kontrole a staví na ní svoji argumentaci, zaúčtování plateb bylo také doloženo, účetní deník za rok 2013 byl také doložen a to vše je zaznamenáno ve spisu, který žalovaný vede. Navíc ohledně 2 plateb v hotovosti žalovaný tvrdí, že to už vyvolává pochybnosti, že byly tyto platby provedeny jenom za účelem daňové kontroly a že opět správci daně nebyl doložen důkaz o jejich zaúčtování. Pokud toto správce daně uvede do zprávy o daňové kontrole, musí to mít postavené najisto a nejen, že má pochybnosti. Jak tedy správce daně prokázal toto své tvrzení? Nijak, on si to přeci může ze své neomylné pravomoci dovolit napsat. To je, ale hluboký omyl, neboť správce daně v souladu s § 102 odst. 4 DŘ musí uvést např. jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jak věc posoudil po právní stránce aj. Proč správce daně používá takové praktiky? Za účelem vyvolání dojmu, že daňový subjekt je ten, který nespolupracuje a od začátku má všechno špatně. Žalobce dále nesouhlasí s argumentací žalovaného uvedenou v bodě 114 napadeného rozhodnutí. K tomu znovu pro soud uvádí, že se toto tvrzení žalovaného nezakládá na pravdě. Ze spisového materiálu na základě žádosti o poskytnutí informací č.j. 159458/16/2401–60563–101066 a odpovědi ze dne 23.3.2016 č.j. 1613459/16/2003–24903–109310 vyplývá ohledně případných nedoplatků na DPH za předmětná období 7/8/9/11/12/ 2013 a vedených řízení ze strany správce daně následující: – DS (daňový subjekt) PPS od 1.7.2013 řádně podává daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, – u DS nebylo od roku 2012 provedeno místní šetření, – v současné době (k datu 23.3.2016) DS dluží na dani z přidané hodnoty 120 891,04 Kč Přílohou této odpovědi je také přehled údajů z daňových přiznání za plátce PPS za období 1/2013–12/2013 z něhož vyplývají následující daňové povinnosti subjektu PPS za zmíněná období: – 7/2013 – daňová povinnost 4 200,– Kč, – 8/2013 – daňová povinnost 36 933,– Kč, – 9/2013 – daňová povinnost 44 905,– Kč, –11/2013 – daňová povinnost 42 721,– Kč, –12/2013 – daňová povinnost 53 889,– Kč. Ze spisového materiálu na základě další žádosti o poskytnutí informací č. j. 618061/16/2401–60563–404927 a odpovědi na dožádání č. j. 6446923/16/2003–60564/100114 ze dne 23. 8. 2016 vyplývají následující skutečnosti: – za období 7/2013–12/2014 vykazoval DS vlastní daňové povinnosti, které byly uhrazeny, – ke dni 9. 8. 2016 je u DS evidován nedoplatek 89 789,– Kč. Žalobce uvedl, že není specifikováno, na které dani, což není podstatné, protože sám dotazovaný správce daně FÜ pro Prahu 3 uvádí, že za období 7–12/2013 a za další období také bylo všechno uhrazeno. Subjekt PPS nebyl v období 2013–2014 subjektem, který by po uskutečnění plnění tzv. zmizel ze scény, naopak dál vyvíjel činnost a řádně plnil své zákonné povinnosti. Přesto všechno žalovaný tvrdí, že u PPS identifikoval za období 2013 chybějící daň! Žalovaný také tvrdí, že: „Za část zdaňovacích období byla této společnosti na základě kontrolních postupů také doměřena daň ve výši několika milionů, která zůstala neuhrazená“ Ve spisu se nenacházejí žádné dostupné důkazy, ze kterých by tato skutečnost vyplývala a pokud se toto tvrzení žalovaného týká jiného období než období roku 2013, pak je tento argument o chybějící „ztracené“ dani lichý a není možné s ním pracovat při posuzování chybějící daně za období roku 2013. Zde je na místě úvaha, která vychází ze zkušeností s činnosti daňové správy ČR a jak mohlo dojít k vygenerování případného pozdějšího nedoplatku na DPH o kterém je žalovaný přesvědčen, že je tou chybějící daní. Nastíníme soudu možný scénář událostí, které se mohly odehrát v letech 2016 a 2017, ale zdůrazňujeme, že se jedná pouze o úvahu ne tvrzení. Úvaha jakým způsobem asi správce daně pro Prahu 3 došel k závěru, že byla identifikována chybějící daň. Subjekt PPS byl správcem daně kontaktován v období, kdy ho začal prověřovat správce daně FÚ pro Prahu 3 někdy okolo 5/2016 a chtěl prověřit DPH, zejména DPH na vstupu, protože DPH na výstupu obvykle správce daně neprověřuje a moc nezpochybňuje. PPS nereaguje (nereaguje v roce 2016,2017 již pod jiným vedením) a proto správce daně použije oblíbeného institutu a vyměření DPH pomůckou, tj. DPH na vstupu neuzná v plné výši, protože poplatník neprokázal a zůstane pouze DPH v plné výši na výstupu a hned tu máme možná chybějící daň v řádu mnoha milionů Kč. To samozřejmě nemuselo proběhnout za období 2013, ale za jiná další období, protože 2013 už mohlo být na přelomu 2016 a 2017 prekludované. Ve spisu je dožádání FÚ K. Vary č. j. 618061/16/2401–60563–404927 ze dne 22.6.2016 na FÚ pro Prahu 3, aby Praha 3 provedla místní šetření u PPS ve věci prověření poskytnutí plnění reklamy. K datu 22. 6. 2016 se již blížila prekluze období 7/2013, takže správce už začal mít na spěch, aby alespoň nějakou daň doměřil a vybral. (Opětovně jako v případě žalobce poukazuje na aktuální judikaturu a to rozsudek 5 Afs 60/2017–60 (VYRTYCH a.s.), který jasně říká, že požadavek evropské judikatury na prověřování věrohodnosti obchodních partnerů v řetězci nelze extenzivně a bezmezně rozšiřovat. Taktéž nelze extenzivně dovozovat, že se má jednat o nekonečně dlouhý řetězec osob a firem, kam až by měla povědomost osoby povinné k dani, která zdanitelné plnění uskutečnila a její „obezřetnost“ sahat. Znakem podvodu ve smyslu evropské judikatury je zjednodušeně řečeno skutečnost, že jeden z účastníků daň neodvede a další si ji odečte, tím v podstatě dochází k narušení daňové neutrality.

6. Opětovně jako v případě žalobce poukazuje na aktuální judikaturu a to rozsudek 5 Afs 60/2017–60 (VYRTYCH a.s.), který jasně říká, že požadavek evropské judikatury na prověřování věrohodnosti obchodních partnerů v řetězci nelze extenzivně a bezmezně rozšiřovat. Taktéž nelze extenzivně dovozovat, že se má jednat o nekonečně dlouhý řetězec osob a firem, kam až by měla povědomost osoby povinné k dani, která zdanitelné plnění uskutečnila a její „obezřetnost“ sahat. Znakem podvodu ve smyslu evropské judikatury je zjednodušeně řečeno skutečnost, že jeden z účastníků daň neodvede a další si ji odečte, tím v podstatě dochází k narušení daňové neutrality. Toto musí správce daně najisto mít stanoveno – to, že subjekt má 3 nebo 4 roky po uskutečnění zdanitelného plnění nedoplatky na dani byť v řádu milionů to není najisto postavený důkaz o neodvedení DPH a důkaz o narušení daňové neutrality.

7. Rozsudek také konstatuje, že má–li být daň stanovena správně v souladu s daňovým řádem, zahrnuje to samozřejmě i to, že je stanovena právě tomu, komu daňová povinnost v té které výši ze zákona svědčí. Toto musí správce daně také hodnověrně prokázat. Při výběru daní při respektování zákonných jakož i ústavně vymezených limitů nelze akceptovat přístup správce daně, který postupuje tak, že daň vyměří fakticky „komukoli“, resp. upřednostňuje její vybrání u toho daňového subjektu, u něhož je to z hlediska vymahatelnosti jednodušší a je zjevné, že daňový výnos bude zaručen. Žel celou dobu takto prvoinstanční správce daně i žalovaný postupuje, a pokud bychom to vzali doslovně, stejně tak by mohl být postižen i veřejnoprávní subjekt česká televize, která se možná vlastně také podílela na realizaci daňového podvodu. Žalovaný doposud hodnotil tento rozsudek pro náš případ jako tzv.. „nepřiléhavý pro prověřovanou obchodní transakci“. Toto zhodnocení důkazů je z hlediska jakéhokoliv práva nedostačující. Žalovaný musí jednoznačně označit v čem je tedy tento rozsudek ve své podstatě a závěru nepoužitelný při posuzování naší obchodní transakce. Žalovaný svým postupem, kdy odmítá uznat odpočet DPH na vstupu u žalobce, vlastně vybírá daň dvakrát. Nejprve jí odvedl subjekt PPS a podruhé jí hradí žalobce, když je mu zamítnut nárok na odpočet. Tento postup je v příkrém rozporu s judikaturou viz např. rozsudek FAU č.j. 4 Afs 140/2017–54 ze dne 30.11.2017, v němž NSS uvádí, že prostředky boje proti daňovým podvodům totiž nemohou sloužit k obohacení fisku, resp. multiplikaci výběru daně z přidané hodnoty tím, že by stejná daň byla opakovaně vybírána od jednotlivých článků řetězce. Po celou dobu vedení daňové kontroly je žalobce svědkem urputné snahy státního aparátu vyřešit svojí nedbalou práci na úkor dalšího subjektu. A celkový přístup správců daně k celému dokládá oznámení o zahájení daňové kontroly u subjektu PPS ze dne 6.5.2016 č.j. 518089/16/2403–60561–401101 za období květen 2013 tedy několik dní před prekluzí období květen 2013 správce daně zachraňuje, to co zanedbal předchozí roky, kdy mohl kontrolu řádně provést a zjistit, že i tento subjekt si plnil v tomto období řádně své povinnosti. Ovšem tento laxní přístup k celému není vnímán jako chyba v postupu správců daně, nýbrž je to dáváno za chybu daňovému subjektu HDT impex, s.r.o., že u jeho bývalého obchodního partnera není možné po 3 letech provést daňovou kontrolu a tím pádem je tento obchodní partner a HDT impex s.r.o. zpětně vnímán správcem daně jako nespolehlivý a nedůvěryhodný.

8. Z výslechů svědků dle § 96 paní I. H. ze dne 16.10.2018 č.j. 910010/18/2401–60563–401780 – účetní subjektů PPS a PM a také bývalého jednatele pana M. J. ze dne 13.11.2018 č.j. 926190/18/2401–60563–401780 vyplývá naprostý opak. Z výslechu paní H. vyplývá, že firmy ze skupiny kolem PPS a PM, pro které vedla účetnictví řádně podávaly daňová přiznání, plnily svoje daňové povinnosti, společnosti nebyly vedeny jako daňový dlužník a několikrát v rámci dalších obchodních aktivit předkládaly potvrzení o bezdlužnosti vydané správce daně. To by jistě nebylo možné v letech 2012 a 2013, o kterých správce daně tvrdí, že se ztratila daň a došlo k podvodu. Navíc z její výpovědi vyplývá, že firmy byly pravidelně kontrolovány, často probíhaly u subjektů – tzv. vytýkačky, tedy proces při němž je prověřováno přiznání k DPH za příslušné období a tím pádem byla správcem daně prověřována jak DPH na vstupu a na výstupu. Vše vždy dopadlo bez ztráty kytičky. Stejně tak pan J. na podobné otázky ohledně kontaktu se správcem daně a plnění povinností vůči státu potvrzuje následující. Pan J. uvádí, že účetnictví se vedlo řádně, společnosti si plnily všechny svoje povinnosti. Pravidelně probíhaly kontroly ze strany správce daně, které byly na 99% zaměřeny na DPH a také na to jak je DPH uplatněno u nich a u jejich obchodních partnerů. Pan J. potvrdil, že kontakt mezi nimi a finančním úřadem byl v té době velmi intenzivní tedy každý měsíc – jak osobní, že se doklady nosily na FÚ nebo, že se jednalo po telefonu. A za celou dobu nebyl nikdy výsledkem kontroly daňový doměrek nebo nařčení z daňového podvodu. Dále žalobce žádá soud ať zváží, jak by případným obchodním partnerům PPS, kteří uzavírali smlouvy s PPS pomohla k jejich rozhodování účetní závěrka za rok 2013, která se zveřejňuje po skončení zdaňovacího období tedy do 31.3.následujícího roku a v případě účetní závěrky a daňového přiznání, které zpracovává daňový poradce do 30.6. následujícího roku, když obchodní spolupráce probíhala v roce 2013? Účetní závěrka za rok 2013 by byla použitelná byť zveřejněná až v roce 2014, a stejně by případní obchodní partneři PPS zjistili pouze to, že PPS vede v rozvaze v pasivech pouze běžné závazky vůči státu ne v řádu milionů Kč. Nezveřejnění účetní závěrky není ani nepřímý důkaz o chybějící dani nebo podezřelém jednání, o kterém by žalobce měl nebo mohlo vědět. Pro uzavírání obchodů v roce 2013 by mohla být důležitá účetní závěrka roku 2012, která mohla být k dispozici v roce 2013, ale i z té by obchodní partneři PPS zjistili, že daňové povinnosti PPS průběžně hradí – sám správce daně Finanční úřad pro Prahu 3 žádné nedoplatky za toto období (2013) neevidoval. Celé to působí dojmem, že daňová správa ČR se snaží tímto přenést odpovědnost za vymáhání případných daňových nedoplatků na daňové poplatníky a to formou, obchoduješ s někým, kdo nezveřejnil účetní závěrku tak nejspíš přijdeš o odpočet DPH. K tomu se musí žalobce důrazně vymezit a odvolat se na rozsudek „Mahagében“ – bod 61 – 65 a rozsudek NSS5 Afs 60/2017–60.

9. Žalobce mnohokrát prokazoval přímými důkazy žalovanému, že subjekty poskytovatele mu byly dlouhou dobu známy. Žalobce navíc i ve výsleších svědků: K., B., S., K., H., J. a také jinými důkazy, jasně prokázal, že byl více než 10 let VELMI často v úzkém přímém kontaktu se subjekty poskytovatele služeb – PPS as přízněnými subjekty. Daňový subjekt běžně navštěvoval podnikatelské prostory poskytovatele, ve kterých se různí zaměstnanci žalobce setkávali s různými zaměstnanci poskytovatele z důvodů předávání zboží (osvětlovací a ozvučovací technika, multimediální technika), servisu a oprav techniky, prezentace zboží, domlouvání nových nákupů techniky a v neposlední řadě měl daňový subjekt od subjektů poskytovatele i pronajaté prostory. Všechny tyto důkazy jasně svědčí o faktu, že subjekty spolu obchodovaly dlouhodobě, znaly se a měly svou činnost prověřenou mnohaletou spoluprací. Žalovaný i přes existenci těchto jasných a přímých důkazů vč. svědeckých výpovědí uvádí ve svém zjištění: Daňový subjekt neučinil jakákoliv opatření k eliminaci možného rizika zapojení se do transakcí zasažených podvodem na DPH. O existenci podvodu na DPH dle žalovaného také svědčí mnohonásobné navýšení ceny. Žalovaný uvádí srovnání ceny na výrobu jednoho sponzorského odkazu od společnosti SAWAGO s.r.o., DIČ: CZ27566692. Tento dodavatel je žalobci naprosto neznámý a ani není naprosto jisté, že služby, které poskytuje a které po něm žalovaný požadoval zkalkulovat, jsou srovnatelné se službou, kterou žalobci poskytl subjekt PPS. Žalobci uniká bezprostřední přímá souvislost s posuzovanými plněními od PPS. Jedná se tedy o naprosto nepřiléhavý a zavádějící důkaz, který ani žalovaný nezapočetl do svých propočtů při porovnání ceny. I zde je na místě připomenout, že právě z těchto důvodů žalobce požadoval provést opakovaný výslech pana M. J., protože jeho role ve vysvětlení cenotvorby je nezastupitelná. Žalobce stejným způsobem nerozumí nesmyslné snaze žalovaného daně o popření dalších mnoha nezpochybnitelných faktů podložených mnoha důkazy o ověření ceny poskytovaných služeb u ČT. I další, níže uvedená, související tvrzení žalovaného v souvislosti s ČT jsou zmanipulovaná a ohnutá v neprospěch žalobce. Žalovaný často v celém řízení tendenčně vyjevuje fakta ověřená např. v roce 2018 a snaží se je často převést v čase do roku 2013 a použít je jako důkazní prostředek v neprospěch žalobce. Je až zarážející s jakou tvrdošíjností žalovaný odmítá či úmyslně přehlíží přímé důkazy předkládané žalobce. Viz níže seznam přímých důkazů předložených žalobcem či dohledaných, ale nepoužitých důkazů samotným žalovaným nebo nových důkazů. Žalovaný tvrdí, že žalobce si dostatečně neověřil ceny skutečného poskytovatele služeb ČT na internetových stránkách ČT, čímž by žalobce zjistil nedůvodné mnohonásobné navýšení ceny. Žalobci bylo známo, kdo bude reklamu vysílat, a tudíž mu nic nebránilo v tom, aby si ověřil přiměřenost ceny předmětné reklamní služby. Důkaz žalobce, který zcela popírá tvrzení žalovaného a podporuje tvrzení žalobce, že ČT v předmětné době neobchodovala přímo s klienty či zájemci o reklamní čas a nezveřejňovala žádné ceníky na svých stránkách. ČT publikovala 16.7.2013, tedy evidentně a prokazatelně po podpisu předmětné smlouvy žalobce s Praha Production Servis, Tiskové prohlášení o ukončení spolupráce s Media Master. Toto Tiskové prohlášení doplňuje žalobce, jako důkaz žalovanému. Již jen samotná existence tohoto prohlášení, natož jeho obsah a především některá vyjádření zcela jasně vyvrací argumentaci žalovaného o možnosti objednání reklamy přímo u ČT. Z toho vyjádření z 16. 7. 2013 jasně plyne, že ČT zahájí přímá jednání, prostřednictvím obchodního oddělení ČT, s klienty ohledně reklam nejdříve na podzim 2013 a jednání se budou týkat reklamních aktivit na rok 2014. Toto prohlášení má jako důkaz podpořit tvrzení žalobce, že ČT v předmětné době přímo, komerčně a veřejně neobchodovala časový prostor ve svém médiu. Tuto činnost ČT zahájila až v době, kdy žalobce měl smlouvu uzavřenou. Toto je zcela v rozporu s tvrzením žalovaného. Další tvrzení žalovaného: Jako podstatné se jeví, že v případě reklamních služeb poskytovaných ČT bylo (a stále je) možné bez obtíží zjistit běžnou cenu těchto služeb přímo u poskytovatele (prostým nahlédnutím na internetové stránky ČT, kde jsou zájemcům k dispozici ceníky služeb http://www.ceskatelevize.cz/vse–o– ct/reklama/televizni–reklama/). Důkaz žalobce, který zcela popírá tvrzení žalovaného a podporuje tvrzení žalobce, že ČT v předmětné době žalovaným uvedený odkaz nejen, že nezobrazoval ceníky, ale nad to zobrazoval informaci o přímém mediálním zastoupení ČT společností Media master. Žalovaný také tvrdí jako podstatné, že bylo (a stále je) možné, aby žalobce mohl bez obtíží zjistit běžnou cenu služeb přímo u poskytovatele ČT, prostým nahlédnutím na internetové stránky ČT, kde jsou k dispozici zájemcům ceníky služeb a to na odkaze: "www.ceskatelevize.cz/vse–o–ct/reklama/televizni– reklama/ " Žalovaný uvádí, že žalobci nic nebránilo v takovém ověření. Žalobce v kontextu celé nepřehledné situace kolem reklamy na ČT v letech 2012 a 2013, kterou žalobce podrobněji již vykresloval žalovanému důkazy z médií a tiskovými prohlášeními v reakci na kontrolní zjištění, tak doplňuje, že žalovaný nesmí optikou let 2016, 2017 a pozdějších období posuzovat situaci v roce 2013, tak jak ve svých argumentacích stále a opakovaně činí. Prostě možnost prohlédnutí ceníků za reklamní čas v ČT, jak vykresluje žalovaný svém kontrolním zjištění jako nepřímý důkaz a osvědčil si vlastní zkušeností na webové stránce České televize v roce 2016 či později, tedy více než 3 roky po zkoumaném předmětném období, nebylo v roce 2013, zejména v době před podpisem smlouvy mezi žalobcem a PPS možné. Viz důkazy zobrazení internetových stránek ČT z roku 2013. Přístup žalovaného k tomuto důkazu a argumentaci žalobce lze označit jako účelový a žalovaný evidentně přehlíží důkazní prostředek jen z důvodu, že mu žalobcem prokázaný fakt zcela boří již tak vyfabulovanou konstrukci příběhu o údajném podvodu. Žalovaný musí tento důkaz přijmout a napravit celou svou argumentaci. Webové stránky České televize v roce 2013 vypadaly jinak a neobsahovaly informace, které našel žalovaný v roce 2016 či v pozdějším období. Webové stránky České televize neobsahovaly ani ceníky sponzoringu a naopak obsahovaly sdělení "Exklusivním mediálním zastupitelstvím pro prodej reklamy a sponzoringu na ČT je společnost Media Master, s.r.o. ...". Toto sdělení bylo zveřejněné dokonce na stejném odkazu, který žalovaný do svého kontrolního zjištění doplnil ke své argumentaci, že si žalobce lehce mohl ověřit ceny: doslova "prostým nahlédnutím na internetové stránky CT, kde jsou zájemcum k dispozici ceníky služeb http://www.ceskatelevize.cz/vse–o– ct/reklama/televizni–reklama/). Stejné oznámení bylo i na odkazu Ceníky: "Exklusivním mediálním zastupitelstvím pro prodej reklamy a sponzoringu na ČT je společnost Media Master, s.r.o. ...". ČT neposkytla ani žalovanému, který na základě požadavku" Výzva k zapůjčení listin...", o takové žádal. ČT sdělila, že příslušné ceníky z roku 2013 jsou k dispozici až od podzimu 2013. (tyto ceníky ale žalovaný neposkytl do veřejné části spisu, tak ani žalobce neví, zda vůbec nějaké ceníky od ČT za rok 2013 (byť za období pozdější po podpisu smlouvy) má k dispozici. Je otázkou, zda tyto ceníky a jiné před žalobcem zatajené důkazy nejsou součástí výzev a odpovědí, které žalovaný uvádí na str. 13 daňové kontroly tabulka č.

7. Tyto výzvy a odpovědi nejsou součástí žádného žalovaným vedeného spisu veřejné ani neveřejné části, neboť v době nahlížení do spisu ke dni 11. 10. 2018 tj. ani 1 měsíc po uzavření daňové kontroly nebyly, součástí žádné části spisu přestože daňový řád stanovuje, že dle § 65 (2) Písemnosti zakládané do části vyhledávací podle odstavce 1 písm. a) lze v této části ponechat nejdéle do provedení hodnocení důkazů. Jde–li o důkazní prostředky, které jsou uplatněny v rámci daňové kontroly, lze je v části vyhledávací ponechat nejdéle do zahájení projednání zprávy o daňové kontrole. Pouze písemnost označená čj.176397/16/2401–60564–404877 a odpověď na ní 246678/ je součástí neveřejné části spisu. Proč zůstává v neveřejné části spisu i po hodnocení důkazů, když je tato písemnost uvedena ve zprávě o kontrole, to z ničeho nevyplývá a správce daně tím porušuje opět ustanovení zákona § 65/2 a věrohodnosti celému řízení to příliš nepřidává. Jako další žalobce uvádí, že ČT nejen že v roce 2013, ale ani dodnes neposkytuje a nezveřejňuje ceník reklamních služeb, nýbrž jen ceník tzv. inzertního prostoru resp. volného vysílacího času v médiu ČT (na různých kanálech v souvislosti s vysíláním různých pořadů) určenému k zaplnění reklamou. ČT nenabízí nikde ceník tvorby reklamy a reklamní kampaně na klíč. Žalobce nemohl zjistit u ČT běžnou cenu něčeho co ČT ani nikdy neposkytovala a tudíž ji nemohl porovnat ani s nabízenou cenou PPS a PM, jak se mylně domnívá žalovaný. Důkazní materiál získaný vyšetřovací činností žalovaného u ČT je založen ve spisu: "Vyjádření k výzvě k zapůjčení listin...". ČT se vyjadřuje jen o prodeji inzertního prostoru. Takový důkaz nemůže žalovaný použít ani jako nepřímý důkaz. Ve výzvě Správce daně ČT nejprve odpovídá, že "do léta 2013 byl inzertní prostor ČT obchodován společností Media Master a.s., a to na základě smlouvy "O zajištění prodeje reklamy a dalších forem obchodních sdělení" a dále "Za období obchodování inzertního prostoru společností Media Master a.s. nemáme v ČT ceníky k dispozici." Žalovaný žádal dále o upřesnění některých odpovědí ČT. ČT tedy uvedla, že Dohoda o ukončení Smlouvy o zajištění prodeje reklamy a dalších obchodních sdělení uzavřená společností ČT se společností Media Master s.r.o. stanovila ukončení smlouvy ke dni 18. 7. 2013. Tedy téměř rok po uzavření prověřované spolupráce. ČT obchoduje prokazatelně jen inzertní prostor, tedy pouhý čistý čas v médiu ČT a neposkytuje služby klasické reklamní agentury, která zajišťuje mnohem více služeb jako je např.: analýza potřeb, tvorba komplexní reklamní kampaně, výroba spotu (dle parametrů media), vhodnost a výběr nasazení spotů do pořadů, exklusivní vlastní prostor (vykoupený mediální čas u zajímavých pořadů), vyhodnocení celé reklamní kampaně vč. sledovanosti a dopadů na cílovou skupinu Právě o tyto služby klasické reklamní agentury měl žalobce zájem. Tyto služby mu nemohla poskytnout ČT.

10. Ze samotných faktů jasně plyne i další, z mnoha chyb žalovaného, a sice porovnávání ceny inzertního prostoru s cenou komplexní reklamní kampaně na klíč včetně vyhodnocení., že žalovaný podsouvá úmyslně zmanipulovaný výpočet násobku ceny inzertního prostoru s cenou komplexní služby. Rovněž i tento výpočet musí být jako důkaz vyhodnotit jako nepoužitelný. Provedený výpočet žalovaného daně neobsahuje podstatné nákladové položky poskytovatele služeb, které bez jakékoliv pochyby existovaly. I zde je na místě připomenout, že právě z těchto důvodů jsme požadovali provést opakovaný výslech pana M. J., protože jeho role ve vysvětlení cenotvorby je nezastupitelná. Žalobce se vyjadřoval mnohokrát k faktu, že žalovaný posuzuje a porovnává cenu prostého vysílacího času (jinými slovy – černá mezera ve vysílání) z daňového dokladu mezi ČT a poskytovatelem služeb PPS s cenou kompletního zajištění celého souboru služeb mezi poskytovatelem a žalobcem. Porovnává evidentně dvě zcela odlišné služby, resp. žalovaný porovnává ceny dvou zcela odlišných produktů. Takové srovnání je tendenční a zavádějící a jen naznačuje tendenci žalovaného o nezájem ve spravedlivé řízení s žalobcem. Nicméně i přesto žalovaný naznačil na jiném místě, že je nutné vysílací prostor obsadit nějakým obsahem či náplní a naznačil, že výroba takového obsahu stojí nějaké prostředky, které jsou však podle tvrzení žalovaného zanedbatelné, což dokládal dalším daňovým dokladem za údajnou výrobu takového obsahu. Ovšem i při vědomí žalovaného, že takový náklad na výrobu obsahu je potřeba započítat do nákladů, svou předestřenou kalkulaci i přes opakovaná upozornění žalobce, nezměnil a nechal ji v původní hodnotě. Taková kalkulace je už v samotném smyslu špatná a chybná a zavádějící. Žalobce navíc upozorňoval, že dalšími složkami, které tvoří cenu, jsou položky jako exklusivita tedy vykoupený prostor do užitých pořadů, obchodní marže poskytovatele (tuto položku zcela záměrně správce daně zcela vynechává), paušální a běžné náklady poskytovatele, vyhodnocení celé kampaně vč. závěrečné zprávy atd. I přesto, že další reálné nákladové položky, které běžně jsou součástí každé cenotvorby všech podnikatelských subjektů, správce daně záměrně do kalkulace nezahrnul, položku nákladu na výrobu obsahu sám správce daně uznal, ale do kalkulace nepromítl, je kalkulace logicky špatně provedena a výsledku z ní nemůže být vůbec přihlíženo. Žalobce se navíc domnívá, že motivací k takovému odmítání přímých důkazů, mohla být právě možná odměna pracovníků správce daně za doměření žalobce. Žalobce prokazatelně nemohl vědět o možnosti přímého jednání s ČT a to na základě veřejných informací o exklusivním zastoupení zveřejněných v předmětném období samotnou ČT na jejích oficiálních webových stránkách. Toto tvrzení žalobce je zcela v rozporu s tvrzením žalovaného viz Kontrolní zjištění a zcela v rozporu s provedeným Vědomostním testem, protože žalovaný vyvodil tento závěr na základě falešného, nepravdivého tvrzení. Tato manipulace s důkazem je velice závažná v kontextu celého kontrolního řízení, které je tak evidentně vedeno jedinou snahou, o doměření žalobce. Žalovaný nejedná objektivně a v rámci slepé snahy o doměření, tak falešně předkládá žalobci skutečnosti, o kterých v předmětné době nevěděl, vědět neměl a nemohl vědět. Vztahy mezi společnostmi Media Master a Česká televize byly totiž obchodními vztahy dvou společností, které nebyly v příslušné době zveřejněny. Z mnoha výše uvedených důvodů byl také navržen opakovaný výslech svědka pana M. J., který měl správci daně osvětlit způsob cenotvorby u plnění jakým je televizní reklama. Tento výslech (důkaz) nebyl proveden byť svědek se po skončení nemocenské a uvolnění nouzových opatření v souvislosti s COVID –19 správci daně ozval s návrhem termínu pro výkon svědecké výpovědi. Správce daně tento důkaz neprovedl s odkazem na předchozí omluvu svědka a poté údajné vyhýbání se svědecké výpovědi.

11. Žalobce dovede pochopit, že se žalovaný nedokázal ve složité historické situaci, kolem dění na ČT ohledně reklamy v letech 2012 – 2013, zorientovat sám svou vyšetřovací činností. Žalobce však zcela nerozumí postupu žalovaného, který zcela ignoruje jasné a přímé důkazy předložené žalobcem. Žalobce očekával vstřícný postoj žalovaného, kterému jasně prokázal důkazy, že přímé objednání reklamy/sponzoringu u ČT nebylo pro žalobce možné. Prokázal jasnými důkazy, že ČT nezveřejňovala v předmětné době žádné ceníky reklamy/sponzoringu a že v předmětné době nebyly prostým kliknutím tyto informace dostupné. Samotná ČT ve svém vyjádření popsala, že začala komunikovat s klienty od září 2013 s nabídkou reklam na rok 2014. Žádné ceníky ČT z roku 2013 žalovaný ani nepředložil. Žalobce jasně a bezpochyby prokázal především fakt, že ani jednotlivé údajné objektivní okolnosti a ani údajné objektivní okolnosti, předkládané účelově žalovaným, ve svém souhrnu netvoří jasný logický a ucelený soubor vzájemně provázaných na sebe navazujících nepřímých důkazů. Žalobce nejen že vyvrátil jednotlivé údajné nepřímé důkazy předkládané žalovaným, ale především prokázal, že žalovaný předložil jen takové nepřímé důkazy, které se tendenčně a účelově hodí do fiktivně skládaného negativního obrazu celé situace a to především za situace, kdy všechny předložené nepřímé důkazy jsou navíc prokazatelně vadné, účelové či nic nevypovídající. Žalobce navíc zásadně vyvrátil hlavní premisu žalovaného, že vůbec k nějakému podvodu na DPH došlo. Žalovaný nedoložil žádným přímým důkazem vlastní nosnou tezi své konstrukce, zda vůbec k narušení daňové neutrality došlo. Nepředložil konkrétní poznatky, které sám osvědčil, že k podvodu na DPH došlo, a že v systému DPH chybí. Žalovaný svým závěrem a následným doměrkem riskuje dvojí výběr daně a tím pádem bezdůvodné obohacení. A pokud žalovaný má povědomí o skutečnostech, které nemohl vyjevit žalobci a které mají vliv na posouzení podvodu DPH, tak o nich žalobce nemohl vědět. Pak ale nemůže žalovaný upírat žalobci nárok na odpočet DPH, protože by postupoval protiprávně, protože i judikatura např. „Optigen“ zdůrazňuje, že nárok na odpočet daně nemůže být dotčen tím, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena skutečnostmi, o kterých plátce neví nebo nemůže vědět. Žalovaný vůbec nepřipouští situaci, kdy naopak PPS měla vlastní daňovou povinnost odvedenou (jak dokládají výslechy svědků) v rámci systému DPH v takové výši, která odpovídala přijatým daňovým dokladům na vlastním výstupu/vstupu a tudíž, že DPH se logicky neztratila, ale naopak se DPH do systému dostala v jiném místě na základě vlastní daňové povinnosti zcela jiných subjektů, o kterých žalobce nemá a nemůže mít žádné informace. Taková úvaha má naprostou stejnou váhu, jako tvrzení žalovaného. Na základě všech předložených argumentů Daňový subjekt jasně dokázal, že nemohl vědět a nevěděl, že obchodní transakce je údajně (doposud neprokázáno) zatížena podvodem. V celé kauze lze použít následující příměr. Tvrdit o někom že je vrah, protože vypadá jako vrah, obléká se jako vrah, účes má stejný jako typický vrah a chodí v noci po ulicích jako typický vrah, dokonce byl spatřen v blízkosti místa, kde se často stávají vraždy. Jediné co nám chybí, je mrtvola. Tak si z předchozích nepřímých důkazů dovodíme, že je dotyčný vrah.

12. Žalobce opakovaně odkazuje na vzájemnou dlouholetou (začátek spolupráce v roce 1996) historii vztahů mezi oběma subjekty i mezi dalšími subjekty personálně propojenými s PPS a odkazuje na již detailněji popsanou historii v přípisech, které již žalovanému odevzdal – viz. Reakce na Kontrolní zjištění. Možná, že žalovaný dostatečně neprostudoval zaslané přípisy daňového subjektu, jinak by nemohl stále argumentovat spekulacemi, že žalovaný nepřijal dostatečné interní kontrolní mechanismy i ve srovnání s kontrolními mechanismy GFŘ. Tento úporný úřední postup je na samé hranici manipulace s důkazy a je jasně spíše motivovaným postupem žalovaného než profesionálním přístupem dle vyžadované legislativy správného zjištění a stanovení daní. Není a nemůže být běžné, aby žalobce po 17 leté dlouhotrvající vzájemné spolupráci neměl dostatečně ověřené a prověřená případná rizika a je zcela jistě zcela nestandardní, aby v optikou těchto 17 letých vztahů přijímal při každém obchodu nadstandardní kontrolní mechanismy opakovaně. Tyto vztahy a dlouholetou spolupráci také potvrzují již zmíněné výslechy svědků H., J., K., B., K.. Žalovaný uplatňuje svou metodiku slepě, bez objektivního posouzení skutečných vztahů obou subjektů. Skutečný vztah obou subjektů, tedy dlouholetá spolupráce, totiž nepasuje do metodiky žalovaného v posuzování zmíněných obchodů optikou podvodu. Nad to vše žalobce, jak již rovněž žalovanému popsal v dřívějších přípisech, přijal vždy takové interní kontrolní mechanismy, které po něm vyžaduje legislativa – daňový řád. Žalobce prokázal, že i v tomto případě, a kromě již 17 lety prověřenou vzájemnou spoluprací, přijal dokonce větší interní kontrolní mechanismy, než vyžaduje samotné Generální Finanční Ředitelství (dále GFŘ) po daňových subjektech, viz prohlášení GFŘ k prověřování daňových subjektů. Žalobce tak v souhrnu objektivně přijal veškeré možné kontrolní mechanismy, které v danou chvíli mohl využít. Žalovaný zcela opomíjí takové argumentace žalobce a odmítá veškeré předložené důkazy. Žalobce přijal i taková bezpečnostní opatření, že se nehodlal pustit do jemu neznámých oblastí reklamních činností s cizí společností. S ohledem na rizikovost komodity na obstarání reklamy by právě žalovaný měl kladně hodnotit žalobce, který se obrátil na prověřený subjekt, který mu byl znám z dlouhodobé 17 leté spolupráce a věděl a měl osvědčené, že PPS a i jiné personálně propojené subjekty, které společně tvořily významnou klientelu žalobce, se věnují reklamnímu oboru na vrcholové úrovni.

13. Žalobce by se ještě rád vyjádřil k posuzování hotovostních plateb žalovaným. Po celou dobu tohoto daňového řízení se nemůže žalobce ubránit pocitu, že by byl podezřelý, i kdyby byly platby provedené bezhotovostně a správce daně by konstatoval, že právě proto je to pochybné a celé předem připravené. Nicméně hotovostní platební styk byl oboustranně běžný v průběhu celé naší dlouholeté spolupráce se subjektem PPS a zákony České republiky ho umožňují a pouze omezují limitem. Ovšem v rámci hodnocení – tj. vědomostní test – toto hodnotí správce daně ve zprávě o daňové kontrole na str. 19 tak, že je vlastně extrémně podezřelé, že byl u všech plateb dodržen hotovostí limit dle zákona č. 254/2004 o omezení plateb v hotovosti. Na takovém a podobném hodnocení tzv. objektivních okolností je postaven celý vědomostní test. Toto nemůže obstát, tento vědomostí test je od uvedení první „objektivní okolnosti“ až do poslední okolnosti jenom snůška neprokázaných tvrzení správce daně. Stejně tak žalobce vnímá další „objektivní“ hodnocenou okolnost a tou má být uvedení sídla společnosti PPS na tzv. virtuální adrese. Která norma České republiky, vyhlášená ve sbírce zákonů definuje tento pojem a zakazuje podnikatelským a jiným subjektům, kde jim to nejlépe vyhovuje? Má snad správce daně nějakou mapu virtuálních sídel, kde není možné mít sídlo, nebo kde by sídlo daňovým subjektům nedoporučoval mít. Nic takového neexistuje a bylo by to za hranicí právního státu a svobodného podnikání toto explicitně definovat. Navíc jaký vliv má virtuální sídlo na obchodní spolupráci a schopnost subjektu PPS dostát svým závazkům ze smlouvy o reklamě tj. provést objednanou službu v objednaném rozsahu, termínu a kvalitě, tak tato souvislost nám stále uniká a správce daně nám jí také žádnou svou myšlenkovou úvahou neodhalil. Český právní řád aktuálně nestanoví povinnost, aby obchodní společnost měla sídlo v místě skutečného sídla. Podle § 136 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se "při ustavení právnické osoby se určí její sídlo", tedy zákon nestanoví povinnost, aby bylo sídlo určeno v místě, kde se nachází skutečné sídlo právnické osoby. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku řečené výslovně potvrzuje, když uvádí, že zákon "vychází z pojetí vlastního evropskému právu obchodních společností, podle kterého má hlavní význam sídlo zapsané (formální sídlo)". V důvodové zprávě se dále uvádí, že "vychází–li se totiž nově z pojetí formálního sídla, pak rozsah činnosti právnické osoby není z tohoto hlediska podstatný, protože ta se může odehrávat i mimo zapsané sídlo." Je tedy zcela jednoznačné, že právnická osoba může mít zvoleno a ve veřejném rejstříku (obchodním rejstříku) zapsáno sídlo pouze formální s tím, že skutečné sídlo se nachází jinde.

14. Další objektivní okolností má být skutečnost, že subjekt PPS nezveřejňuje účetní závěrku. Společnost Bisnode přinesla hodnotné informace z této oblasti. Za hlavní důvod neuveřejňování účetní závěrky do rejstříku považuje nedostatečnou kapacitu českých úřadů tuto povinnost kontrolovat. V roce 2016 informační povinnost nesplnilo 65 % firem v České republice. Stát potažmo správce daně nemůže vymáhat toto právo po daňovém subjektu, který spolupracuje se subjektem, který tuto povinnost neplní. Mimochodem např. i v našem karlovarském kraji jsou společnosti zvučných jmen např. GRANDHOTEL PUPP Karlovy Vary, a.s. i tato společnost nemá od roku 2016 doposud zveřejněnou svojí účetní závěrku (bylo vycházeno údajů k datu ve sbírce listin 13. 11. 2018). Posoudil by správce daně tento subjekt jako rizikový, doporučil by hotelovým hostům se raději neubytovat, protože se nejspíše jedná o subjekt, u kterého lze vědomostním testem očekávat, že neodvede DPH ze svých uskutečněných plnění? Stejně tak sám správce daně (GFŘ) jak uvádíme, toto u svých dodavatelů dostatečně neprověřuje a není to pro něj při uzavírání obchodních smluv to nejdůležitější hledisko. Ani v tomto případě vědomostní test správce daně nemá v ničem rozumném oporu.

15. Žalobce spolupracoval s PPS (a dalšími personálně propojenými subjekty) například na tvorbě několika ročníků populární série STARDANCE "Když hvězdy tančí". Tato spolupráce probíhala právě s důvěryhodnou a transparentní obchodní společností, za kterou lze ČT bezpochyby označit. I v tomto referenčním ohledu se žalobce spoléhal na kvalitní vazby a spolupráci mezi PPS a ČT. ČT, jako důvěryhodná a transparentní společnost, měla zcela jistě subjekt PPS rovněž důkladně prověřený – jak také vyplývá z výslechu pana J., jakým způsobem probíhalo prověřování ze strany ČT. Žalobce si je jist, že ČT provedla rovněž veškeré možné kontrolní mechanismy k tomu, aby zabránila rizikovosti klienta a prověřila jej rovněž důkladně. Reference spolupráce ČT a PPS (a dalších personálně propojených subjektů s PPS) byla rovněž nadstandardním důkazem bezvadnosti PPS. Zaměstnanci žalobce často zaváželi zboží přímo do studií, kde se TV pořady natáčely. V rámci dlouholeté spolupráce se jednalo pro žalobce o prověřený subjekt. Důvěryhodná a transparentní obchodní firma, za kterou lze ČT bezpochyby označit, by nikdy nespolupracovala s neprověřenou společností, od níž by nemohla očekávat nejvyšší kvalitativní, technické i lidské zdroje. Oblasti oboru podnikání, ve kterém se žalobce dlouhodobě pohybuje, je v některých technických a technologických ohledech stejná, jako technický obor ČT i jedna z oblastí podnikání PPS (a dalších personálně propojených subjektů). Z tohoto důvodu si právě Daňový subjekt mohl osvědčit a referenčně zabezpečit (na rozdíl od jiných klientů), že PPS (a další personálně propojené subjekty) s ČT spolupracovaly dlouhodobě na tvorbě pořadů. Pro žalobce byla spolupráce s ČT technologicky nedostupná, neboť technická úroveň a erudovanost zaměstnanců žalobce nedosahovala kvality techniky, lidských zdrojů a dalších technologických znalostí PPS (a dalších personálně propojených subjektů). Žalobce referenčně, z doslechu i vlastním vjemem, vnímal vysokou kvalitu subjektů PPS (a dalších personálně propojených subjektů) v dalších mnoha akcích pořádaných na území České republiky i v zahraničí. Na akcích pořádaných PPS (nebo jinými personálně propojenými subjekty) bylo běžně tisíce návštěvníků, vystupovalo desítky nejznámějších zahraničních i tuzemských subjektů. Akce probíhaly na celém území ČR, jednalo se jak o venkovní velkokapacitní akce, ale i akce ve slavných sálech jako byla třeba Lucerna v Praze nebo sál Grandhotelu Pupp v K. Varech apod. Tyto akce žalobce mnohdy i technicky zajišťoval, dozoroval či využíval na další propagaci svých produktů. Dodnes se žalobce chlubí fotografiemi z akcí pořádaných ve spolupráci s PPS (či dalšími personálně propojenými subjekty) v aktuálních referenčních tiskovinách, letácích a jiných mediálních kanálech. Žalobce věděl, že P¨PS či s ním personálně propojené subjekty pořádaly mnoho koncertních turné pro umělce takového formátu, jako byl např.: Petr Muk, Lucie Bílá, Lunetic, či pořádaly několik ročníků volby soutěže krásy MISS České republiky, akcí Pretty Women či Svatební šaty roku apod. Mnoho vyprodukovaných pořadů přebíraly i televizní společnosti. Žalobce byl přesvědčen nejen kvalitou dlouhodobé spolupráce, ale zároveň očekával další pokračování spolupráce v oblasti prodeje techniky či služeb, využití akcí k prezentacím produktů žalobce. Daňový subjekt, na rozdíl od většiny ostatních subjektů či klientů PPS, spolupracoval s PPS dlouhodobě a kvalitu, spolehlivost měl ověřenou z mnoha skvělých referencí. Samotná reference dlouhodobé spolupráce s ČT byla rovněž zásadní, protože se v tomto technickém oboru někomu jen tak nepoštěstí spolupracovat s ČT. Jen ti nejlepší a nejkvalitnější mohou uspět v náročných výběrových podmínkách stanovených technickými pracovníky ČT. Všechny tyto výše uvedené poznatky lze hodnotit jednotlivě, ale především při hodnocení objektivních rizik v komplexních souvislostech, byl a je žalobce přesvědčen o vysoké kvalitě a spolehlivosti společnosti PPS. Především subjekt, který spolupracuje s tak důvěryhodnou a transparentní společností jako je ČT, musí být pečlivě prověřen i ze strany ČT, ale i ze strany dalších mnoha společností. Ve světle těchto hodnocení by žalobce nemohl u nikoho jiného lépe ověřit veškerá rizika spolupráce než právě u PPS. Právě spolupráce s jiným, novým subjektem, ověřování tohoto subjektu, ověřování a načítání referencí tohoto subjektu s přihlédnutím k rizikovosti oboru obstarávání reklamy, by v hodnocení roku 2013, byla mnohem více riziková. Je rovněž nutné připomenout, že žalobce s vědomím vzájemné spolupráce, celkem logicky ctil vzájemné a prověřené vazby s PPS. PPS byl subjekt logicky preferovaný, bezproblémový a prověřený. Žalobce i nadále očekával kontinuitu vzájemné úspěšné spolupráce. Důvěryhodnost byla podpořena i nabídkou komplexní kampaně s nabídkou zcela exklusivních pořadů, které nikdo jiný nenabízel. Co se týká ověřování cen reklamních služeb, oslovil žalobce především jiné další společnosti, které spolupracovali s daňovým subjektem, a o nichž žalobce věděl, že jsou důvěryhodné, a měl přímou osobní možnost se obrátit na ně s požadavkem o sdělení cenových a parametrických nabídek. Ceny, které žalobce ověřil, byly podobné nebo dokonce vyšší, než nabízená plnění od PPS. Žalobce nezná v oboru obstarání reklamy v TV více firem, ale i přesto oslovil reklamní agentury, se kterými aktivně spolupracoval. Tyto, ale odpověděli, že TV reklamu nemají v portfoliu a že nejsou schopni ani sestavit nabídku dle sděleného požadavku a nejsou schopni zajistit další požadované služby, které žalobce poptával. Ze všech uvedených důkazů je patrné, že rozhodnutí spolupráce s PPS bylo logickým vyústěním ze všech rozhodovacích a prověřovacích procesů, tedy i těch, které provedl žalobce nad standard, který je po něm vyžadován legislativou i samotnou GFŘ, při postupu prověřování dodavatelů. Není možné ani pochybovat o skutečnosti, že žalobce využil veškeré dostupné kontrolní mechanismy k eliminaci rizik, která mohou být rozumně vyžadována. I přesto, že tento fakt prokazoval žalobce a opakovaně předkládal důkazy obchodní spolupráce či přímé výslechy svědků, osvědčujících dlouholetou spolupráci, žalovaný tendenčně takové přímé důkazy odmítal a postupoval pouze úřední metodikou s jasným cílem, ke kterému se falešnou argumentací nakonec dopracoval.

16. Žalobce si je naprosto jist, že mu žalovaným nebyla prokázána žádná skutečnost, která by zakládala jeho účast na údajném podvodu na DPH v období roku 2013, protože nedošlo k identifikaci chybějící daně, dále zhodnocením objektivních okolností a přijatých opatření při dlouholeté spolupráci se subjektem PPS vyšlo najevo, že se jednalo o naprosto standardní obchodní spolupráci, která měla všechny znaky běžné spolupráce v souladu s právním řádem České republiky. Proto žalobce shledává závěry žalovaného za nesprávné a proto se proti nim brání touto správní žalobou.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

17. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhnul její zamítnutí.

18. K námitkám žalovaný předně uvádí, že obecně formulované námitky týkající se prokázání podvodu na DPH již byly uvedeny v odvolání a žalovaný tyto námitky vypořádal v bodě [113] žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný vypořádání těchto námitek doplňuje konstatováním, že se v žalobou napadeném rozhodnutí detailně zabýval v 1. kroku „chybějící daní“ včetně existence (popisu) podvodného řetězce (body [49] až [67]), dále druhým krokem, tj. existencí objektivních okolností (body [68] až [81]), a na závěr rovněž třetím krokem, tj. posouzením veškerých přijatých opatření ([82] až [86] žalobou napadeného rozhodnutí). Žalovaný je přesvědčen, že obstojí jeho závěry stran toho, že bylo najisto prokázáno, že žalobce o podvodu na DPH vědět mohl nebo měl. K námitce žalobce, že zde řešený případ neobstojí jako typový případ uvedený v bodě žalobou napadeného rozhodnutí, žalovaný uvádí, že tento typový podvod byl uveden jako příkladmý. Žalovaný v rámci právního rámce (bod [23]) pouze nastínil možné formy podvodů věci není relevantní, zda lze označit společnost Praha Production jako tzv. missing tradera. Ve věci je zásadní, zda u této společnosti bylo zjištěno narušení daňové neutrality (resp. chybějící daň), a to bylo dáno najisto (k tomu blíže vypořádání námitek ad 2) tohoto vyjádření). Žalovaný připouští, že se tato společnost nechovala jako „čistý“ missing trader, když podávala za předmětná zdaňovací období daňová přiznání, avšak označení článků podvodovou terminologií nemá žádný vliv na závěrech stran toho, že žalobce o podvodu na DPH vědět mohl nebo měl. Na základě shora uvedeného považuje žalovaný výše specifikované námitky žalobce za nedůvodné.

19. Žalobce ve své žalobě namítá, že chybějící daň ve zde řešeném případě neexistuje. Z odpovědí na dožádání Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 3 č. j. 1613459/16/2003–24903–109310 ze dne 23. 3. 2016 a č. j. 6446923/16/2003–60564–100114 ze dne 23. 8. 2016 totiž mj. vyplývá, že konkrétní daňové povinnosti za předmětná zdaňovací období byly společností Praha Production uhrazeny. K námitce žalovaný nejprve podotýká, že námitka stran neexistence chybějící daně byla již námitkou odvolací a žalovaným byla vypořádána v bodě [114] žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný setrvává na svém závěru, že v řetězci bylo zjištěno narušení neutrality daně (resp. chybějící daň) u společnosti Praha Production.

23. K námitce lze dále podotknout, že k chybějící dani jako základnímu předpokladu pro konstatování existence podvodu na DPH nelze přistupovat dogmaticky jako k dani, která byla některým článkem řetězce vyčíslena a správcem daně přesně vyměřena, avšak zůstala neuhrazena, nýbrž narušení neutrality (tedy chybějící daň) je ve skutečnosti nutno chápat jako v podstatě nekonečnou množinu situací odvislou právě a jen od „vynalézavosti“ organizátorů podvodného řetězce. Konečně existence podvodu na DPH přitom není konstatována pouze s odkazem na chybějící daň, ale i vzhledem k nestandardnostem v celém řetězci plnění, které ve svém souhrnu existenci daňového podvodu prokazují. Ve věci je tak terminologicky přesnější hovořit o narušení neutrality daně, což je i termín vyskytující se v judikatuře Soudního dvora Evropské unie, který byl obdobným způsobem vyložen Nejvyšším správním soudem v čerstvém rozsudku č. j. 1 Afs 304/2019–33 ze dne 6. 8. 2020. K námitce, že chybějící daň byla společností Praha Production uhrazena, žalovaný odkazuje na odpověď na dožádání č. j. 6446923/16/2003–60564–100114 ze dne 23. 8. 2016 (v zasílaném spisovém materiálu pod pořadovým č. 290 a č. j. 770005/16, což je číslo jednací správce daně – přeřazeno do veřejné části spisu dne 3. 12. 2018), kde dožádaný správce daně (Územní pracoviště pro Prahu 3) správci daně sice mj. sděluje, že za období 7/2013 až 12/2014 vykazovala společnost Praha Production vlastní daňové povinnosti v konkrétní výši, avšak dodává, že bylo „uhrazeno na základě exekučního příkazu na přikázání pohledávky z účtu“. Z tohoto jednoznačně vyplývá, že daňové nedoplatky na DPH byly hrazeny nedobrovolně, až na základě daňové exekuce. Pozdější nedobrovolná úhrada daně nemá dle názoru žalovaného vliv na konstatování narušení neutrality daně. Na základě výše uvedeného je žalovaný přesvědčen že, podstatný pro danou věc je závěr o narušení neutrality (existenci chybějící daně) ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, přičemž za neodvedení daně lze považovat i situaci, kdy daň je sice do státního rozpočtu odvedena, avšak nikoliv dobrovolně (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2015, č. j. 2 Afs 15/2014–59, bod [47]). Tytéž závěry by dle stěžovatele logicky měly platit i ve vztahu k případnému následnému uspokojení pohledávek správce daně v daňové exekuci. Na skutečnost, že „i podle judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že za neodvedení daně lze považovat dokonce situaci, kdy je daň sice do státního rozpočtu odvedena, avšak nikoli dobrovolně“ ostatně poukázal samotný Krajský soud v Brně v bodě svého rozsudku ze dne 31. 1. 2019, č. j. 30 Af 100/2016 – 46.

26. Pro úplnost žalovaný dodává, že narušení neutrality zjišťoval v odvolacím řízení velice důkladně a dotazoval se v tomto ohledu i správce daně, který v emailové komunikaci potvrdil, že existují daňové nedoplatky na dani z přidané hodnoty (k tomu lze blíže odkázat na emailovou komunikaci se správcem daně, která byla do odvolacího spisu začleněna jako příloha k úřednímu záznamu č. j. 18977/20/5300–22442–712600 – pod č. 1 v neveřejné části). Na základě shora uvedeného považuje žalovaný výše specifikované námitky žalobce za nedůvodné.

20. Žalobce dále namítá, že výslech svědkyně I. H. ze dne 16. 10. 2018 osvědčil, že společnost Praha Production podávala daňové přiznání, plnila své daňové povinnosti, byla často kontrolována. Z výpovědi svědka M. J. ze dne 13. 11. 2018 mj. vyplynulo bezvadné plnění všech povinností a častý kontakt s finančním úřadem. K výpovědi svědkyně H. žalovaný uvádí, že rozhodně nemohla potvrdit bezvadné plnění všech daňových povinností, když daňovou povinnost za předmětná zdaňovací období bylo nutno vymoci prostřednictvím daňové exekuce (k tomu blíže námitka ad 2) tohoto vyjádření). Opakovaná výpověď svědkyně ze dne 19. 2. 2020 potvrdila jen fakticitu uskutečněných zdanitelných plnění, která však nebyla žalovaným zpochybňována. K hodnocení opakované výpovědi svědkyně žalovaný odkazuje na bod [129] žalobou napadeného rozhodnutí. K výpovědi svědka J. žalovaný uvádí, že svědek M. J. ovládal společnost Praha Production od 1. 10. 2014 do 17. 4. 2016 prostřednictvím společnosti Helaxa uno s.r.o., která byla v této době jediným jednatelem společnosti Praha Production. Svědek tak mohl mít vliv na společnost Praha Production teprve cca. 1 rok po uskutečnění transakcí stižených podvodem na DPH, o kterém žalobce vědět mohl nebo měl. Jeho výpověď tak má dle názoru žalovaného minimální vypovídající schopnost o okolnostech vztahujících se k předmětným zdaňovacím obdobím. Přesto se pokusil žalovaný prostřednictvím dožádání správce daně uskutečnit opakovanou výpověď svědka J., avšak ten se několikrát omluvil a k výpovědi se nedostavil ani dne 18. 3. 2020, což byl termín, který sám svědek navrhnul (blíže k důvodům neprovedení výpovědi svědka J. [130], [131] a [133] žalobou napadeného rozhodnutí). Žalobce v závěru své žaloby opětovně navrhnul výpověď svědka M. J.. K návrhu žalovaný uvádí, že nepovažuje provedení tohoto důkazů za účelné a to jednak z důvodu, že by nepřinesl pro věc nic nového, neboť okolnosti byly objektivně zjištěny (zejména narušení daňové neutrality), a rovněž z důvodu, že měl svědek J. vliv na řízení společnosti Praha Production teprve od 1. 10. 2014, tj. je cca. 1 rok po uskutečnění transakcí stižených podvodem na DPH. Na základě shora uvedeného považuje žalovaný výše specifikované námitky žalobce za nedůvodné.

21. Žalovaný předně uvádí, že existencí objektivních okolností popsal v bodech [68] až [81] žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný popsal celkem 4 okruhy objektivních okolností, kterými jsou neadekvátně navýšená cena reklamy, vágně formulované smlouvy, platby v hotovosti a časový aspekt plateb. Žalovaný se vyjádří k jednotlivým objektivním okolnostem.

22. Žalobce ve své žalobě rovněž zmiňuje, že srovnání se společností SAWAGO s.r.o. je nepřiléhavé a není zřejmé, zda jsou služby srovnatelné. Žalobce dále namítá, že reklamní služby začala sama Česká televize nabízet až od 16. 7. 2013, tedy po navázání spolupráce žalobce se společností Praha Production. Do této doby měla společnost Media Master exkluzivní zastoupení a nebylo možno obchodovat přímo s Českou televizí, žalobce tudíž ani nemohl zjistit cenu reklamy poskytované Českou televizí. Žalobce je dále přesvědčen, že cena od České televize nemohla obsahovat další služby (výroba spotu, tvorba reklamní kampaně, vyhodnocení kampaně apod.). Žalovaný rovněž připomíná, že Česká televize žádné ceníky nezveřejňovala.

35. Žalovaný k námitce nepřiléhavosti srovnání se společností SAWAGO uvádí, že srovnával pouze náklady na výrobu jednoho sponzorského vzkazu v televizním vysílání (obdobného jako u žalobce) a zjistil, že náklady na vzkaz jsou ve výši 12.000 Kč, což v bodě žalobou napadeného rozhodnutí vyhodnotil jako marginální náklad, který nemůže v žádném případě navýšit cenu reklamy v desetinásobcích. Žalovaný je přesvědčen, že srovnání je přiléhavé, neboť vzkaz žalobce ve vysílání České televize byl jen textový, a jeho výroba nemohla být nikterak technicky složitá.

36. Žalovaný dále vnímá argumentaci žalobce stran exkluzivity prodeje reklamy společností jako účelovou. Žalovaný v tomto směru odkazuje na bod [69] žalobou napadeného rozhodnutí, kde shrnul několik vyjádření České televize, z nichž vyplynulo, že ceníky reklamy byly zveřejňovány již od druhé poloviny srpna 2013 a týkaly se pořadů vysílaných od září 2013 (tedy téměř všech předmětných zdaňovacích období). Česká televize navíc sama sdělila, že reklamní vysílací čas nebyl obchodován společností Media Master výlučně (tedy exkluzivně). Zcela zřejmě tak existoval prostor pro to, aby žalobce získal reklamní služby podstatně levněji. Žalovaný je dále přesvědčen, že další náklady na odvysílání spotu nemohly tak markantním způsobem navýšit cenu, jelikož náklady na reklamní spot lze hodnotit jako marginální (viz bod [35] tohoto vyjádření) a další služby, o kterých mluví žalobce, sjednány nebyly (tvorba a vyhodnocení kampaně apod.). Žalovaný na základě výše uvedeného setrvává na svých závěrech z bodů [69] až [73] žalobou napadeného rozhodnutí, totiž že cena reklamy byla neúměrně navýšena. K tomu lze podotknout, že pokud by reklama měla 20 krát, resp. 30 krát vyšší hodnotu než původní cena od České televize, bylo by možné očekávat, že sama Česká televize se bude chovat ekonomicky a cenu reklamy prvotnímu smluvnímu partnerovi zvýší. Žalovaný je přesvědčen, že při standardním přeprodeji reklamy v řetězci by měla cena být navýšena v násobcích jednotek, nikoliv v násobcích desítek. Na základě shora uvedeného považuje žalovaný výše specifikované námitky za nedůvodné.

23. Žalobce je dále přesvědčen, že hotovostní platby nemohly být nijak podezřelé a připomíná, že byl dodržen hotovostní limit podle zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.

41. K námitce žalovaný podotýká, že žalobce disponoval dokonce třemi bankovními účty, a přesto byly platby učiněny v hotovosti. Žalovaný odkazuje na tabulku plateb uvedenou v bodě [76] žalobou napadeného rozhodnutí, z níž jasně plyne, že byly platby účelově rozdělovány tak, aby byl formálně splněn hotovostní limit. Smyslem zákona je však přinutit subjekty činit transakce ve vysokých částkách bezhotovostně, a nikoliv dělit je na menší platby. Žalobce s dodavatelem tak fakticky obcházeli zákon o omezení plateb v hotovosti, a platby v hotovosti tak lze označit za jednu ze silných objektivních okolností, které svědčí o tom, že se žalobce zapojil do transakcí stižených podvodem na DPH. V dalším žalovaný odkazuje na body [76] a [77] žalobou napadeného rozhodnutí, kde se k hotovostním platbám a jejich časovému hledisku vyjádřil detailně. K tomu žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 53/2016–58 ze dne 15. 2. 2017, kde soud konstatoval: „Objektivní okolností je placení milionové částky v hotovosti v několika splátkách pohybujících se v blízkosti limitu stanoveného zákonem o omezení plateb v hotovosti.“ Na základě shora uvedeného považuje žalovaný výše specifikovanou námitku za nedůvodnou.

24. Žalobce ve své žalobě dále namítá, že žalovaný svým postupem daň vybral dvakrát, neboť na výstupu byla uhrazena společností Praha Production, a poté byl odepřen nárok na odpočet žalobci, což je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 140/2017–54 ze dne 30. 11. 2017. Žalovaný předně odkazuje na body [125] až [127] žalobou napadeného rozhodnutí, kde se s obdobně formulovanou odvolací námitkou již vypořádal. K tomu žalovaný doplňuje, že odepření nároku na odpočet daně v předmětné věci ani v obecné rovině nesupluje výběr „chybějící daně“ tím způsobem, že stát na některém článku vybírá daň, která mu v rozpočtu chybí, protože ji jiný článek řetězce neuhradil. Nepřiznání nároku na odpočet daně chrání smysl a účel Směrnice Rady 2006/112/ES, když nárok na odpočet daně nemůže být přiznán tomu, kdo jej uplatnil podvodným způsobem. V tomto ohledu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správní soudu č. j. 7 Afs 82/2013–34 ze dne 17. 7. 2014, kde soud konstatoval: „Správce daně nárok na odpočet daně uzná až po splnění konkrétních podmínek, které musí být plátcem daně prokázány, přičemž případné pochybnosti je nutné odstranit. Neuznání nároku na odpočet daně z důvodu nesplnění podmínek pro jeho uznání pak není možné považovat za zdanění určitého plnění. Úvaha stěžovatele, že neuznání nároku na odpočet daně představuje dvojí zdanění téhož plnění, ve svém důsledku znamená popření smyslu a účelu institutu nároku na odpočet daně.“ K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud rovněž v nedávném rozsudku č. j. 7 Afs 2019/2019–37 ze dne 4. 11. 2019.

47. K žalobcem zmíněnému rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 140/2017–54 ze dne 30. 11. 2017 žalovaný uvádí, že na zde řešenou věc není přiléhavý, neboť se vůbec netýká podvodu na DPH a otázky odmítnutí nároku na odpočet. Tento rozsudek se dotýká institutu ručení a zajišťovacích příkazů. Na základě shora uvedeného považuje žalovaný výše specifikovanou námitku za nedůvodnou.

25. Žalobce ve své žalobě rovněž namítá, že další objektivní okolností je sídlo společnosti Praha Production na virtuální adrese, avšak žádné zákonné ustanovení povinnost skutečného sídle. Mezi objektivní okolnost byla zařazena i skutečnost, že společnost Praha Production nezveřejňuje účetní závěrky v obchodním rejstříku, tuto povinnost ale neplní 65 % všech společností v České republice. Žalovaný k námitkám předně upozorňuje, že uvedené okolnosti nezařadil mezi objektivní okolnosti svědčící o tom, že se žalobce zapojil do podvodu na DPH, o kterém vědět mohl nebo měl. Okolnosti vyjmenoval pouze při popisu existence podvodu na DPH, přičemž tyto svědčí o nestandardnostech ve zkoumaném řetězci. K tomu lze poukázat na body [52] a [53] žalobou napadeného rozhodnutí. Obdobně formulované odvolací námitky byly navíc vypořádány v bodech [120] a [121] žalobou napadeného rozhodnutí, přičemž žalovaný setrvává na závěrech zde uvedených, totiž že se jedná o nestandardní okolnosti. K námitce absence právního předpisu ohledně skutečného sídla žalovaný uvádí, že daňový subjekt je při registraci k DPH povinen uvádět jednak sídlo právnické osoby ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 písm. b) daňového řádu, jako adresu, pod kterou je právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku, a tzv. skutečné sídlo dle ustanovení § 4 odst. 1 písm. i) ZDPH, jako adresu místa jejího vedení, kterým se rozumí místo, kde jsou přijímána zásadní rozhodnutí týkající se řízení osoby povinné k dani, popřípadě místo, kde se schází její vedení. Skutečné sídlo definované podle ZDPH nemusí být totožné se sídlem daňového subjektu, které má tento daňový subjekt jakožto právnická osoba uveden ve společenské smlouvě či zakladatelské listině dle ustanovení § 136 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zveřejňované ve veřejném rejstříku. Daňový subjekt je tedy povinen uvádět oba tyto údaje.

52. K námitce týkající se zveřejňování účetních závěrek žalovaný konstatuje, že povinnost zveřejňovat účetní závěrky je dána přímo zákonem o účetnictví. Zákon o účetnictví sankcionuje nezveřejnění pokutou, která může dosáhnout výše 3 % celkové hodnoty aktiv. Ve věci je právně nevýznamné, kolik společností ve skutečnosti zákon dodržuje, a nelze tak přijmout bagatelizující argumentaci žalobce, že tak činí většina společností. Žalovaný dále upozorňuje na fakt, že účetní závěrka může být cenným zdrojem informací o obchodním partnerovi (např. aktiva, pasiva, závazky, pohledávky, hmotný majetek apod.). Na základě shora uvedeného považuje žalovaný výše specifikované námitky za nedůvodné.

26. Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že se společností Praha Production spolupracoval déle než 10 let, což potvrdila řada svědků. Žalobce se nechtěl pouštět do jemu neznámé reklamní oblasti, a proto se obrátil na tuto společnost, s níž již spolupracoval např. na pořadu STARDANCE. Zárukou mu byla i Česká televize, která by nikdy nespolupracovala s neprověřenou společností. Společnost byla bezproblémová a prověřená. V této souvislosti argumentuje žalobce rozsudkem Nejvyššího správního soudu 5 Afs 60/2017–60 ze dne 30. 1. 2018 a rovněž rozsudkem Soudního dvora Evropské unie C–80/11 ve věci Mahagében (zejména bod 61 tohoto rozsudku).

55. Námitku týkající se prověřenosti obchodního partnera formuloval žalobce již v odvolání a byla vypořádána v bodě [119] žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný na toto vypořádání odkazuje a setrvává na svém závěru, že žalobce se nechoval jako obezřetně vystupující podnikatel, když nekriticky přijímal nabídky svých dodavatelů, aniž by si podstatné okolnosti nabídnutých plnění a smluv ověřoval. K námitce žalobce stran dostatečné garance Českou televizí žalovaný uvádí, že Česká televize takovou garanci nemůže zajistit, neboť nedokáže ovlivnit, za jakých podmínek bude dále reklama v řetězci přeprodávána. Objektivní okolnosti svědčící o stižení transakcí podvodem na DPH byly detekovány ve smluvním vztahu žalobce a společnosti Praha Production, přičemž okolnosti tohoto právního vztahu nemohla Česká televize žádným způsobem ovlivnit. Pro úplnost žalovaný dodává, že přijetí rozumných opatření k zabránění žalobcově účasti na podvodu zkoumal velmi detailně, přičemž v bodech [82] až [86] žalobou napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobce nepřijal dostatečná opatření k zabránění jeho účasti na podvodu na DPH, která po něm mohou být spravedlivě požadována. K žalobcem uváděnému rozsudku Nejvyššího správního soudu 5 Afs 60/2017–60 ze dne 30. 1. 2018 žalovaný podotýká, že jím žalobce argumentoval již v odvolání, přičemž v bodech [123] a [124] žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný osvětlil, proč tento rozsudek nepovažuje za přiléhavý na zde řešený případ. V nyní projednávané věci byly totiž zjištěny takové objektivní okolnosti, na jejichž základě bylo oprávněné od žalobce očekávat, že přijme dostatečná opatření k zamezení účastni na podvodném jednání, zatímco v judikovaném případě soud neshledal, že by obchodní transakce probíhaly za podmínek neobvyklých a nelogických (k tomu blíže bod [123] žalobou napadeného rozhodnutí).

58. Žalovaný dodává, že se jeho postup nebyl v rozporu se závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie C–80/11 ve věci Mahagében (po daňovém subjektu nelze vyžadovat, aby zjišťoval, zda nedošlo k nesrovnalostem či podvodu u dotčeného subjektu na vstupu a měl o tomto k dispozici potřebné doklady), neboť objektivní okolnosti, které byly žalobci kladeny k tíží vycházely pouze z právního vztahu mezi ním a společností Praha Production, a nikoliv z právního vztahu mezi Českou televizí a společností Praha Production. Závěry z uvedeného rozsudku tak nelze aplikovat na zde řešenou věc. Na základě shora uvedeného považuje žalovaný výše specifikované námitky za nedůvodné.

IV. První rozhodnutí krajského soudu

27. Zdejší soud rozhodl rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 57Af 21/2020 – 69. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2023, č. j. 6 Afs 122/2022 – 63. Ve zrušujícím rozsudku v prvé řadě Nejvyšší správní soud potvrdil správnost závěrů krajského soudu, že narušení daňové neutrality (chybějící daň) bylo v souzené věci prokázáno. Dále kasační soud uzavřel, že otázkou naplnění existence objektivních skutkových okolností svědčících o možné vědomosti daňového subjektu o účasti na daňovém podvodu a otázkou dostatečnosti opatření přijatých žalobcem za účelem minimalizace rizika účasti na podvodu na DPH se prozatím nemohl zabývat a v této souvislosti uložil zdejšímu soudu provést soubor listinných důkazů (konkrétně protokolů Finančního úřadu pro Karlovarský kraj č. j. 926190/18/2401–60563–401780 a č. j. 709032/21/2401–60562–402039 a dále rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 19535/20/5300–22442–7012600 a č. j. 13598/20/5300–22442–712600) V. Vyjádření žalovaného po vydání prvního zrušujícího rozsudku 28. Žalovaný nejprve uvádí, že NSS aproboval závěry krajského soudu uvedené v zamítavém rozsudku KS týkající se unesení důkazního břemene stran 1. kroku podvodového testu (existence podvodného řetězce a narušení daňové neutrality) s tím, že 2. a 3. krok podvodového zatím posuzovat nebude, neboť není zřejmé, zda nebude nutné doplnit skutkový stav. NSS vytýká krajskému soudu v bodech [32] a [33] zrušujícího rozsudku, že se soud nevypořádal s důkazními listinnými návrhy žalobce, kterými jsou rozhodnutí žalovaného č. j. 19535/20/5300–22442–712600 a č. j. 13598/20/5300–22442–712600, a dále protokoly správce daně o výslechu svědka Jansy č. j. 926190/18/2401–60563–401780 a č. j. 709032/21/2401–60562–402039. Žalovaný proto doplňuje své vyjádření k žalobě se zaměřením na uvedené listinné důkazní prostředky, a zároveň obě rozhodnutí a oba protokoly přikládá, neboť nejsou součástí spisového materiálu. a) Protokol o výslechu svědka č. j. 926190/18/2401–60563–401780 a rozhodnutí žalovaného č. j. 19535/20/5300–22442–712600 Výslech svědka J. zaznamenaný v uvedeném protokolu a uvedené rozhodnutí žalovaného se vůbec netýkaly reklamních plnění, a tedy ani obchodního řetězce Česká televize – Praha Production Servis s.r.o. (dále jen „Praha Production“) – žalobce. Zatímco v nyní žalované věci se jedná o odepření nároku na odpočet daně z důvodu zapojení žalobce do podvodu na DPH, v uvedeném rozhodnutí žalovaného byla prvoinstanční rozhodnutí správce daně zrušena a doměřovací řízení zastavena, neboť žalobce prokázal naplnění podmínek dle § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“) pro přiznání nároku na odpočet daně, aniž by byla konstatována existence podvodu na DPH. V této věci navíc šlo o pronájem vozidla a skladových prostor od společnosti ACTION light, a dále o pronájem skladovací haly od společnosti Praha Production. Žalovaný tedy uvádí, že nešlo o reklamní plnění vysílaná Českou televizí. Odhlédne–li žalovaný od markantně jiného charakteru zdanitelných plnění (pronájem nemovitosti a automobilu versus provedení reklamy v televizním vysílání), musí podotknout, že výpověď svědka J. byla stran spolupráce žalobce se společností ACTION light rozporná s výpovědí svědkyně T., přičemž ohledně spolupráce s Praha Production J. uvedl, že nebude vůbec vypovídat (body [24] a [41] dotčeného rozhodnutí, a str. 5 protokolu). Naplnění podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně tak bylo prokázáno prostřednictvím jiných osob, k tomu blíže body [36] a [46] daného rozhodnutí. Žalovaný podotýká, že výpověď svědka J. učiněná dne 13. 11. 2018 měla v tomto ohledu nulovou důkazní potenci. S ohledem na výše uvedené je žalovaný přesvědčen, že protokol o výslechu svědka č. j. 926190/18/2401–60563–401780 a rozhodnutí žalovaného č. j. 19535/20/5300–22442–712600 mají ve vztahu k nyní řešené věci nulovou vypovídající hodnotu. b) Rozhodnutí žalovaného č. j. 13598/20/5300–22442–712600

5. Uvedené rozhodnutí žalovaného se sice týkalo reklamních plnění, avšak jednalo se o reklamní plnění poskytnutá společností ACTION light, a nikoliv společností Praha Production. Nejednalo se o reklamní plnění prostřednictvím televizního vysílání, ale o reklamu provedenou prostřednictvím polepů automobilů, tiskovin, plakátů, billboardů a internetových stránek. V uvedené věci nebyl konstatován podvod na DPH a zapojení žalobce do něj, zatímco v nyní žalované věci ano. V uvedené věci byl nárok na odpočet daně žalobci přiznán, k čemuž přispěly zejména fotografie plnění a výpovědi svědků H. (k tomu blíže bod [62] dotčeného rozhodnutí). Výpověď svědka J. byla v tomto případě obecná a nekonkrétní a neměla dostatečnou důkazní potenci k prokázání uskutečnění zdanitelných plnění (reklamy) – viz body [46] až [50] dotčeného rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené má žalovaný za to, že rozhodnutí žalovaného č. j. 13598/20/5300–22442–712600 má ve vztahu k nyní řešené věci nulovou vypovídající hodnotu. c) Protokol o výslechu svědka č. j. 709032/21/2401–60562–402039

6. Výslech svědka J., provedený až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí a zaznamenaný v uvedeném protokolu, se sice vztahuje k reklamním plněním poskytnutým prostřednictvím České televize (nejprve obecně na stranách 4 až 5 protokolu), a poté i k reklamním plněním, které byly zasaženy podvodem na DPH (strany 13 až 19 protokolu), nicméně odpovědi svědka J. nejsou dostatečně jasné a konkrétní na to, aby dokázaly přesvědčivým způsobem vysvětlit mnohonásobné navýšení ceny reklamního plnění, absenci konkrétně vymezeného předmětu plnění na daňových dokladech a ve smlouvě a platby v hotovosti, tedy stěžejní okolnosti, které svědčí o tom, že se žalobce zapojil do podvodu na DPH, o němž vědět mohl či měl (svědek se ve svých odpovědích často odkazoval na zaměstnance Praha Production s tím, že on sám neví nebo si nepamatuje; tvorba ceny zůstala pouze v rovině nepodložených sdělení, stejně tak právní analýzy a analýzy sledovanosti). S ohledem na výše uvedené má žalovaný za to, že protokol o výslechu svědka č. j. 709032/21/2401–60562–402039 má ve vztahu k nyní řešené věci minimální vypovídající hodnotu, a nelze tak na základě daného výslechu dospět k závěru, že by v dané věci nebyl skutkový stav pro účely konstatování toho, že žalobce mohl a měl vědět, že se účastní podvodu na DPH, zjištěn dostatečně.

VI. Ústní jednání

29. Účastníci setrvali na svých tvrzeních.

VII. Posouzení věci soudem

30. V souladu s § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě, neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

31. Soud byl vázán právními názory vyslovenými ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 4 s.ř.s.).

VIII. Rozhodnutí soudu

32. Žaloba není důvodná.

33. Úvodem je nezbytné předeslat, že žalobní argumentace se z valné většiny shoduje s argumentací, kterou žalobce uplatnil v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, resp. v rámci daňové kontroly. Na obsah odvolacích námitek reagoval žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž v této souvislosti soud konstatuje, že žalovaný tak učinil precizním způsobem, když podrobně a pečlivě uvedl logické důvody, jež vyvrátily jednotlivá tvrzení žalobce obsažená v odvolání. Žalovanému tedy nebylo třeba cokoliv vytknout, a soud tak v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005–130 (k dispozici na www.nssoud.cz), podle kterého „(…) je–li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují–li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází–li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“].

34. Předmětem sporu mezi stranami je otázka naplnění podmínek pro odepření nároku na odpočet daně ve výši 1.491.000 Kč z plnění spočívajícího v obstarání reklamy v televizních pořadech „Modrý tygr“, „Pupendo“, „Zázraky přírody“, „Nejchytřejší Čech“ a „Karel Gott v Lucerně“ v ceně 7.100.000 Kč přijatého žalobcem od společnosti Praha Production Servis, s. r. o. (dále jen „dodavatel“).

35. Žalobce předně tvrdí, že v projednávané věci vůbec nedošlo k narušení tzv. „neutrality DPH“, když v rámci daňového řízení nebylo prokázáno, že by dodavatel žalobce v posuzovaných zdaňovacích obdobích neodvedl daň, tj. nebyla splněna první podmínka pro odepření nároku na odpočet ve smyslu judikatury SDEU – identifikace chybějícího DPH. S touto námitkou se soud neztotožnil. V průběhu daňové kontroly bylo jednoznačně prokázáno (viz odpověď dožádaného správce daně – Územního pracoviště pro Prahu 3 ze dne 23. 8. 2016, která je součástí správního spisu), že dodavatel žalobce sice vykazoval daňové povinnosti v konkrétní výši, ale tvrzená daň nebyla zaplacena a musela být vymáhána v rámci daňové exekuce. Ve shodě s žalovaným má soud za to, že takové jednání dodavatele představuje narušení principu „neutrality DPH“. Soud s odkazem na četnou a oběma stranám známou judikaturu Soudního dvora, jakož i judikaturu NSS, z níž žalovaný, jakož i žalobce vycházeli, pročež není nezbytné ji opětovně citovat, připomíná, že judikaturou SDEU je chápáno jako narušení „neutrality DPH“ již takové jednání, které vede k ohrožení správného výběru daně a ohrožení řádného fungování společného systému DPH. Zároveň platí, že „odepření nároku na odpočet daně nesupluje výběr „chybějící daně“ tím způsobem, že stát na některém článku vybírá daň, která mu v rozpočtu chybí, protože ji jiný článek řetězce neuhradil.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2021, č. j. 5 Afs 239/2020 – 46)“ Jednání dodavatele žalobce do právě citovaných východisek přesně zapadá. Neodvedení daně a nutnost jejího následného exekučního vymáhání bezpochyby představuje porušení daňových povinností a jednu z možných forem zneužití účasti na systému DPH a je nezbytné jej vnímat jako jeden z možných projevů fungování podvodných řetězců.

36. Žalobce dále tvrdí, že ohledně daného obchodního případu neexistovaly indicie, jež by svědčily o jakýchkoliv nesrovnalostech či riziku daňového podvodu ze strany dodavatele.

37. V souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, jak vyplývá např. z bodu 49 rozsudku vydaného ve spojených věcech C–80/11 a C–142/11 (Mahagében, Péter Dávid), tížilo žalovaného důkazní břemeno, aby „dostatečně právně prokázal objektivní okolnosti umožňující učinit závěr, že žalobce věděl nebo musel vědět, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet bylo součástí podvodu spáchaného jeho dodavatelem“.

38. S ohledem na závěr, ke kterému dospěl Soudní dvůr Evropské unie například ve spojených věcech C–80/11 a C–142/11 (Mahagében, Péter Dávid) v bodu 60 svého rozsudku, bylo povinností žalovaného nejprve prokázat, že zde „existovaly náznaky vzbuzující podezření, že došlo k nesrovnalosti nebo podvodu“, neboť teprve tehdy by bylo lze po žalobci požadovat „aby si zjistil informace o druhém subjektu, u něhož zamýšlí nakoupit zboží či služby za účelem ujištění se o jeho věrohodnosti“, resp. zjišťoval něco více, než je obvyklé. Jak je uvedeno v bodu 61 téhož rozsudku „obecně nemůže daňový orgán vyžadovat, aby osoba povinná k dani, která chce uplatnit nárok na odpočet DPH, ověřovala, zda vystavitel faktury týkající se zboží a služeb, na které je uplatňován tento nárok, je v postavení osoby povinné k dani, zda má k dispozici dotčené zboží a je s to uvedené zboží dodat a že splnil své povinnosti ohledně podání daňového přiznání a úhrady DPH, a tím se ujistila, že nedošlo k nesrovnalostem či podvodu u subjektu na vstupu, a dále aby v tomto ohledu měla k dispozici potřebné doklady“.

39. K tomu, aby bylo možné dospět k závěru, že zde „existovaly náznaky vzbuzující podezření, že došlo k nesrovnalosti nebo podvodu“, bylo by nejprve nezbytné prokázat, že se předmětná transakce a jakým konkrétním způsobem vymykala z běžných obchodních transakcí žalobce nebo běžných obchodních transakcí obvyklých u subjektů podnikajících ve stejném odvětví a srovnatelných se žalobcem. Aby bylo možné takové posouzení provést, bylo by nezbytné vyhodnotit, jakým způsobem žalobce běžně realizoval obdobné transakce, nebo, jakým způsobem obdobné transakce běžně realizují subjekty srovnatelné se žalobcem podnikající ve stejném odvětví. Teprve porovnáním těchto zjištění se zjištěními učiněnými ohledně sporné transakce, by bylo možné dospět k závěru, zda se tato transakce oproti jiným a v čem vymykala.

40. Správní orgány této povinnosti dostály a konkrétním způsobem vymezily řadu indicií (nestandardností), z nichž je patrné, že žalobce se při uzavírání předmětné transakce bezdůvodně odchýlil od běžných (rozumných) podmínek realizace obdobných obchodů.

41. Nestandardní žalovaný předně shledal samotnou výši úplaty (7.100.000 Kč), kterou žalobce zaplatil dodavateli za zajištění propagace jeho obchodní firmy a produktů. Značné nadhodnocení odměny dodavatele žalovaný dovodil již z ceny, kterou za odvysílání sponzorského vzkazu požadovala Česká televize. V porovnání se zaplacenou cenou dodavateli byly zcela marginální i náklady na samotnou výrobu sponzorského vzkazu ve výši 12.000 Kč. Soud se závěrem žalovaného o nestandardní výši úplaty poskytnuté dodavateli za shora vymezených okolností plně ztotožňuje. Je jistě naprosto neobvyklé, aby odměna za obstarání určité služby mnohonásobně převyšovala její hodnotu (minimálně dvaceti až třicetinásobně), tak jak tomu bylo v projednávaném případě. Zcela bez významu je v této souvislosti argumentace žalobce, že který v žalobě obsáhle poukazuje na skutečnost, že nemohl ani orientačně zjistit ceny, které za odvysílání reklamy požadovala Česká televize, neboť ceník inzerčních služeb České televize byl zveřejněn až v polovině srpna 2013, tedy po uzavření smlouvy o obstarání reklamy ze dne 1. 7. 2013 (dále jen „smlouva“). Jednak v souladu se závěry žalovaného platí, že s ohledem na skutečnost, že ke zveřejnění ceníku došlo ve značném časovém předstihu před odvysíláním reklamních znělek, žalobci nic nebránilo ani po uzavření smlouvy se s ním seznámit, seznat z něj skutečnou cenu za zveřejnění sponzorského vzkazu a svého dodavatele s markantním navýšením ceny konfrontovat a případně s ním vést v tomto směru další smluvní jednání (lze očekávat, že by takto postupoval i běžný spotřebitel při pořízení určitého plnění, s nímž nemá předchozí zkušenost, tím spíše tuto zcela minimální míru opatrnosti měl projevit statutární orgán žalobce, jenž je přímo ze zákona vázán standardem péče řádného hospodáře). Argumentace žalobce je v tomto směru lichá dále z důvodu, že i pokud by soud zcela pominul právě uvedené, pak nedodržení ani elementární úrovně opatrnosti ze strany žalobce vyplývá ze samotného způsobu sjednání odměny obstaratele – odměna byla sjednána značně neurčitě jako souhrnná částka ve výši 7.100.000 Kč, z níž není nijak patrné, jaká část z ní bude použita zajištění služby (tj. výrobu a zveřejnění vzkazu v České televizi) a jakou část tvoří samotná cena za zprostředkování této služby dodavatelem žalobce, tj. provize. Přitom právě na jednoznačném vymezení výše provize (například procentní vyjádřením z ceny služby či jiným přezkoumatelným způsobem) měl statutární orgán žalobce jednoznačně trvat, neboť jedině tak mohl porovnat nabízenou cenu s jinými cenovými nabídkami na trhu a dostát požadavkům na něj kladeným ohledně hospodárného a racionálního nakládání s majetkem obchodní korporace při vstupu na nový trh. Pochybnosti o transakci posilují též hotovostní platby ve značné výši, jimž žalobce plnil své závazky vůči dodavateli, ač takový způsob plnění závazků je bez dalšího nestandardní (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Afs 53/2016 – 58), zároveň byl tento způsob hrazení plnění v rozporu se smlouvou. Na základě shora uvedeného proto lze shrnout, že cena služby a způsob jejího sjednání, jež se vymykají běžným standardům, stejně jako platby v hotovosti, představují v projednávané věci jasnou indicii nasvědčující tomu, že daňový subjekt měl vědět, že se svou ekonomickou aktivitou účastní podvodu na dani z přidané hodnoty.

42. Pochybnosti vzbuzuje i samotný obsah propagace – a to jak ve vztahu k ceně (k tomu viz výše), tak schopnosti reálně oslovit potenciální zákazníky žalobce. V souvislosti s uvedením stručného vzkazu „tento pořad Vám přináší há dé té partner vaší zábavy“ v délce 10 vteřin dvakrát v průběhu shora uvedených pořadů, tj. pořadů nemajících žádné spojitosti s podnikáním žalobce, za poměrně významnou cenu (v porovnání s celkovými příjmy žalobce vyplývajícími z daňového přiznání) lze v případě řádného hospodáře očekávat, že daná propagace bude součástí určité ucelené strategie či bude jinak racionálně odůvodnitelná, k čemuž ovšem v projednávané věci nedošlo. V rámci daňové kontroly žalobce nepředestřel věrohodnou skutkovou verzi reality, z nichž by vyplývala jakákoliv přidaná hodnota ze strany dodavatele, která by byla způsobilá ospravedlnit násobné zvýšení ceny za odvysílání reklamy Českou televizí.

43. Soud se ztotožnil se způsobem, jakým správní orgány hodnotily výpověď I. H., v tomto směru plně dokazuje na bod 129 napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný vyjevil přesvědčivou argumentaci, z níž je zřejmé, že skutečnosti uvedené touto svědkyní nijak nevyvracejí výše vymezené pochybnosti stran standardního průběhu realizace obchodních vztahů, jichž se účastnil žalobce. Důvodným není ani tvrzení, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, když neprovedl výslech svědka J.. V prvé řadě platí, že skutkový stav byl zjištěn zcela dostatečně, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, které představuje ucelený podklad pro právní závěry správních orgánů. Zároveň je třeba zdůraznit, že neprovedení daného výslechu je způsobeno chováním samotného svědka J. (viz bod 130 napadeného rozhodnutí) a nemůže být kladeno k tíži žalovaného.

44. Na posouzení věci nemá vliv polemika žalobce týkající se otázky tzv. virtuálního sídla dodavatele a neplnění povinnosti zveřejňovat účetní závěrku. I pokud by totiž dodavatel respektoval své zákonné povinnosti a uvedl své skutečné sídlo ve smyslu § 4 odst. 1 písm. i) ZDPH a zveřejňoval svou účetní závěrku, nebyly ty tyto skutečnosti způsobilé změnit závěr o nestandardním průběhu jeho obchodů mezi ním a žalobcem, jak byly popsány shora. Tyto okolnosti správní orgány navíc zmínily toliko pro dokreslení nestandardního chování dodavatele, které jistě dokládá i nerespektování právních předpisů potenciálně způsobilé ztížit správu a výběr DPH.

45. Soud pro uvedené uzavírá, že v rámci posuzovaného obchodního řetězce existují významné nestandardnosti, přičemž tyto nestandardnosti – některé samostatně a tím spíše všechny ve svém souhrnu coby koherentní řetězec nepřímých důkazů – opravňují závěr daňových orgánů, dle něhož žalobce o svém zapojení do podvodu na DPH přinejmenším vědět měl. Správce daně proto unesl důkazní břemeno na něj ve smyslu shora citované judikatury kladené.

46. Výše popsaný řetězec nepřímých důkazů nijak nenarušují ani listiny, které soud z pokynu Nejvyššího správního soudu provedl k důkazu při druhém soudním jednání, a to konkrétně protokol o výslechu svědka J., č. j. 926190/18/2401–60563–401780 (dále jen „výslech před vydáním napadeného rozhodnutí“), protokol o výslechu svědka J. č. j. 709032/21/2401–60562–402039 (dále jen „výslech po vydání napadeného rozhodnutí“), rozhodnutí žalovaného č. j. 19535/20/5300–22442–712600 a rozhodnutí žalovaného č. j. 13598/20/5300–22442–712600. Pokud se jedná o obsah těchto listin, pak lze shrnout, že dílem se týkají zcela jiného skutku, než jak je vymezen v nyní projednávané věci, dílem se sice skutkových okolností řešeného případu týkají, ale jejich obsah je natolik obecný, že z nich nelze dovodit existenci koherentní skutkové verze reality, která by jakkoliv zpochybňovala řetězec nepřímých důkazů prezentovaný žalovaným, platí tedy, že poznatky vyplývající z těchto důkazů nejsou nijak způsobilé zpochybnit zákonnost závěrů žalovaného obsažených v napadeném rozhodnutí. První skupinu listin (týkajících se jiného skutku) tvoří obě k důkazu provedená rozhodnutí žalovaného a výslech před vydáním napadeného rozhodnutí. Výslech před vydáním napadeného rozhodnutí se týká obchodní spolupráce mezi žalobcem a společností Action light, tedy nikoliv Praha Production Servis, s. r. o jako v nyní projednávané věci, přičemž odlišnost spočívá i v samotné podstatě spolupráce – týkala se obstarání billboardů, ne televizní reklamy. V další části se sice svědek vyjadřuje i k obchodním případům mezi subjekty totožnými s účastníky obchodního řetězce v nyní posuzovaném případě, tj. žalobcem a Praha Production Servis, s. r. o, platí však, že jde o skutkově zcela odlišnou spolupráci – konkrétně se jedná o právní vztahy vyplývající z pronájmu věcí. Právě uvedené skutkové odlišnosti mají svůj odraz i v obou shora vymezených rozhodnutích žalovaného, které rovněž mají ve vztahu k nyní projednávané věci nulovou důkazní relevanci. Pokud jde o výslech po vydání napadeného rozhodnutí, lze uzavřít, že svědek J. se sice vyjadřuje k otázce stanovení ceny za reklamní plnění v nyní zkoumaném obchodním řetězci, činí tak však naprosto obecným způsobem – požadovanou cenu odůvodňuje zpracováním „analýzy sledovanosti“, aniž by jakkoliv konkretizoval, v čem daná analýza spočívá, či jaká má být její přidaná hodnota. Stejně nic neříkající je i odkaz na „duševní složku ceny“, která opět není nijak blíže popsána. Ohledně této listiny navíc platí závěr soudu již uvedený v bodu 42 tohoto rozsudku – bylo primárně na jednateli žalobce, aby jakožto profesionál v obchodních vztazích předestřel konkrétní důvody, na základě kterých zaplatil za danou reklamu cenu značně převyšující obvyklé poměry. Teprve poté, co by tak učinil, mohly by jeho tvrzení být předmětem důkazního řízení. Žalobce však setrval pasivním, rozdíl v ceně nijak srozumitelně v rámci daňové kontroly nevysvětlil, a nezpochybnil tak komplexní skutkové závěry žalovaného. K vyvrácení těchto závěru proto nemůže postačovat několik nekonkrétních a útržkovitých informací, které vypověděl svědek Jansa až po vydání napadeného rozhodnutí.

47. Vzhledem k tomu, že správní orgány unesly své důkazní břemeno stran objektivních skutečností nasvědčujících vědomému zapojení žalobce do podvodu na DPH, bylo na žalobci, aby prokázal, že v této souvislosti přijal dostatečná opatření, která po něm bylo možno rozumně požadovat. Povinností daňového subjektu totiž není jen zachovávat náležitou míru obezřetnosti, především vzhledem k povaze poskytovaných služeb, nýbrž i přijetí přiměřených opatření k zamezení podvodům.

48. Žalobce v žalobě opřel závěr o přijetí dostatečných opatření k zamezení podvodům o získání informací toliko o tvrzenou dlouhodobost své spolupráce s dodavatelem a o skutečnost, že dodavatel pořádal kulturní akce pro jiné subjekty. Samotné delší trvání vzájemného obchodování, ani to, že dodavatel podniká v oblasti organizování uměleckých akcí, nemůže být samo o sobě dostačující (a to zvlášť v projednávané věci, v níž byly dány zřejmé nestandardnosti v celém průběhu transakce), neboť nijak logicky neodůvodňuje pasivitu a laxnost statutárního orgánu žalobce, která byla popsána výše.

49. Žalobu soud shledal nedůvodnou, proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

IX. Náklady řízení

50. Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve věci plný úspěch. Jelikož žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.