57 Af 24/2021 – 47

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce, soudkyně JUDr. Veroniky Burianové a soudce Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobce: Ing. J. T., narozený dne X, bytem X zastoupený Ing. Radkem Lančíkem, daňovým poradcem, sídlem Divadelní 616/4, 602 00 Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2021, č. j. 36249/21/5300–22444–713071, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí a vymezení věci

1. Žalobce se žalobou ze dne 3. 10. 2021, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) téhož dne, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2021, č. j. 36249/21/5300–22444–713071 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „daňový řád“) zamítnuto jedno společné odvolání žalobce ze dne 14. 6. 2021 a současně byla potvrzena odvoláním napadená rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 28. 5. 2021, č. j. (i) 1114418/21/2308–50521–401864, (ii) 1115132/21/2308–50521–401864, (iii) 1115285/21/2308–50521–401864, (iv) 1115667/21/2308–50521–401864, (v) 1121455/21/2308–50521–401864, (vi) 1121465/21/2308–50521–401864, (vii) 1121487/21/2308–50521–401864, (viii) 1121510/21/2308–50521–401864 a (ix) 1121527/21/2308–50521–401864 (dále společně jen „prvostupňová rozhodnutí“).

2. Prvostupňovými rozhodnutími správce daně v plném rozsahu vyhověl odvoláním žalobce ze dne 24. 8. 2017 a změnil jím vydané dodatečné platební výměry ze dne 28. 7. 2017 tak, že se za příslušná zdaňovací období doměřuje daň z přidané dohody (dále též jen „DPH“) ve výši 0 Kč (podrobněji viz níže uvedené shrnutí skutkového stavu a průběhu daňového řízení).

3. Základní skutkový stav a průběh daňového řízení nebyly mezi účastníky řízení předmětem sporu a lze jej shrnout následovně.

4. Žalobce podal dne 25. 4. 2014 dodatečná daňová přiznání na DPH mimo jiné za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2011 až 3. čtvrtletí 2013 (dále jen „předmětná zdaňovací období“), v nichž si snížil původně vykázanou hodnotu uskutečněných zdanitelných plnění, čímž došlo současně ke snížení daně na výstupu (dále též jen „dodatečná daňová přiznání“). Na základě toho správce daně zahájil ve vztahu k předmětným zdaňovacím obdobím postupy k odstranění pochybností, v jejichž průběhu žalobce předkládal důkazní prostředky. Vzhledem k tomu, že pochybnosti nebyly zcela odstraněny, byla dne 5. 2. 2015 zahájena daňová kontrola. Správce daně daňovou kontrolu uzavřel s tím, že činnost žalobce vykonávaná pro společnost Golden Snack s.r.o., DIČ: CZ26023261, představovala závislou činnost, která podléhá zdanění dle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Zpráva o daňové kontrole byla s žalobcem projednána dne 26. 7. 2017, čímž byla daňová kontrola ukončena a správce daně vydal dne 28. 7. 2017 mimo jiné dodatečné platební výměry č. j. (i) 1562885/17/2308–50521–401864, (ii) 152903/17/2308–50521–401864, (iii) 1563208/17/2308–50521–401864, (iv) 1563225/17/2308–50521–401864, (v) 1563249/17/2308–50521–401864, (vi) 1563253/17/2308–50521–401864, (vii) 1563325/17/2308–50521–401864, (viii) 1563331/17/2308–50521–401864 a (ix) 1563338/17/2308–50521–401864 (dále společně jen „předmětné dodatečné platební výměry“), které se týkaly předmětných zdaňovacích období a které stanovily DPH v souladu s žalobcem podanými dodatečnými daňovými přiznáními, tj. byla doměřena DPH ve výši požadované žalobcem v dodatečných daňových přiznáních.

5. Žalobce podal dne 24. 8. 2017 proti předmětným dodatečným platebním výměrům odvolání, které bylo (prvostupňovým) správcem daně s odkazem na § 144 odst. 4 daňového řádu a § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu zamítnuto jako nepřípustné, a to rozhodnutími správce daně ze dne 4. 9. 2017, č. j. (i) 1677448/17/2308–50521–401864, (ii) 1677386/17/2308–50521–401864, (iii) 1677403/17/2308–50521–401864, (iv) 1677258/17/2308–50521–401864, (v) 1677473/17/2308–50521–401864, (vi) 1677285/17/2308–50521–401864, (vii) 1677472/17/2308–50521–401864, (viii) 1677475/17/2308–50521–401864 a (ix) 1677477/17/2308–50521–401864 (dále společně jen „rozhodnutí správce daně o nepřípustnosti odvolání“). I proti těmto rozhodnutím správce daně o nepřípustnosti odvolání podal žalobce dne 2. 10. 2017 odvolání, která žalovaný zamítl jedním společným rozhodnutím ze dne 29. 3. 2018, č. j. 14263/18/5300–22444–711887 (dále jen „rozhodnutí žalovaného o nepřípustnosti odvolání“). Žalobce se následně úspěšně domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného o nepřípustnosti odvolání správní žalobou podanou u zdejšího soudu. Ten totiž rozsudkem ze dne 31. 7. 2019, č. j. 30 Af 28/2018 – 97 ve výroku II. zrušil rozhodnutí žalovaného o nepřípustnosti odvolání a věc žalovanému vrátil k dalšímu projednání (následně podaná kasační stížnost žalovaného v části směřující proti II. výroku uvedeného rozsudku zdejšího soudu byla zamítnuta výrokem II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2020, č. j. 1 Afs 313/2019 – 83). Správní soudy uzavřely, že odvolání žalobce směřující proti předmětným dodatečným platebním výměrům nelze hodnotit jako nepřípustná, tudíž mají být věcně projednána.

6. Žalovaný následně písemností ze dne 1. 3. 2021 vrátil žalobcovo odvolání ze dne 2. 10. 2017 (které směřovalo proti „procesním“ rozhodnutím správce daně o nepřípustnosti odvolání proti předmětným dodatečným platebním výměrům) k rozhodnutí správci daně s tím, aby postupoval v souladu s rozsudky správních soudů a dle § 113 odst. 1 písm. a) daňového řádu odvoláním (směřujícím proti „procesním“ rozhodnutím správce daně o nepřípustnosti odvolání proti předmětným dodatečným platebním výměrům) v plném rozsahu vyhověl. Správce daně poté v rámci autoremedury vydal dne 31. 3. 2021 mimo jiné rozhodnutí č. j. (i) 508814/21/2308–50521–401864, (ii) 508915/21/2308–50521–401864, (iii) 508763/21/2308–50521–401864, (iv) 508941/21/2308–50521–401864, (v) 509034/21/2308–50521–401864, (vi) 508893/21/2308–50521–401864, (vii) 508985/21/2308–50521–401864, (viii) 508870/21/2308–50521–401864, (ix) 509014/21/2308–50521–401864, kterými zrušil „procesní“ rozhodnutí správce daně o nepřípustnosti odvolání proti předmětným dodatečným platebním výměrům (dále společně jen „rozhodnutí správce daně rušící rozhodnutí o nepřípustnosti odvolání“). Žalobce ovšem s tímto procesním postupem správních orgánů nesouhlasil (dle představ žalobce mělo kromě zrušení procesních rozhodnutí dojít rovnou i k meritornímu přezkumu předmětných dodatečných platebních výměrů) a právě uvedená rozhodnutí správce daně rušící („procesní“) rozhodnutí o nepřípustnosti odvolání rovněž napadl odvoláním (podáno dne 5. 4. 2021). Toto odvolání pak žalovaný zamítl a rozhodnutí správce daně rušící („procesní“) rozhodnutí o nepřípustnosti odvolání potvrdil rozhodnutím ze dne 14. 6. 2021, č. j. 23315/21/5300–22444–713071. Žalobce se ovšem s tímto nespokojil a posledně uvedené rozhodnutí žalovaného napadl správní žalobou podanou u zdejšího soudu pod sp. zn. 77 Af 12/2021, když nadále se správními orgány nesouhlasil v tom, že rozhodnutí správce daně o nepřípustnosti odvolání proti předmětným dodatečným platebním výměrům „pouze“ zrušily, aniž by dané výměry rovnou i věcně přezkoumaly, tj. aniž by se zabývaly hmotněprávními otázkami významnými pro zákonnost předmětných dodatečných platebních výměrů. Zdejší soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2022, č. j. 77 Af 12/2021 – 38 žalobcovu správní žalobu zamítl jako nedůvodnou, když neshledal v postupu správních orgánů nezákonnost (v podrobnostech viz níže v čl. VI. tohoto rozsudku).

7. V mezidobí, tedy poté, co nabylo právní moci rozhodnutí správce daně rušící („procesní“) rozhodnutí o nepřípustnosti odvolání, správce daně věcně projednal původní žalobcova odvolání ze dne 24. 8. 2017 směřující proti předmětným dodatečným platebním výměrům (která na počátku správce daně i žalovaný nesprávně vyhodnotily jako nepřípustná) a poté vydal dne 28. 5. 2021 prvostupňová rozhodnutí specifikovaná v úvodu tohoto rozsudku, jimiž v plném rozsahu vyhověl odvoláním žalobce a změnil předmětné dodatečné platební výměry tak, že se doměřuje daň ve výši 0 Kč. Jak již bylo uvedeno shora, žalobce i proti těmto posledně uvedeným prvostupňovým rozhodnutím správce daně podal dne 14. 6. 2021 odvolání, když namítal, že správce daně měl předmětné dodatečné platební výměry meritorně přezkoumat a zrušit již dříve ve svých rozhodnutích ze dne 31. 3. 2021 (tj. rozhodnutích správce daně rušících „procesní“ rozhodnutí o nepřípustnosti odvolání), tudíž stalo–li se tak později až v nyní napadených prvostupňových rozhodnutích, je tím dána nezákonnost těchto pozdějších prvostupňových rozhodnutí. Žalovaný se s tímto názorem žalobce neztotožnil a shora specifikovaným napadeným rozhodnutím ze dne 29. 9. 2021 (které je předmětem přezkumu soudu v nyní projednávané věci a jehož obsah soud rekapituluje níže v čl. VI. tohoto rozsudku) odvolání žalobce zamítl a prvostupňová rozhodnutí potvrdil.

8. Posléze žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalovaného správní žalobu, která je v nynější věci předmětem soudního přezkumu.

II. Žaloba

9. Žalobce v úvodu své žaloby nejprve obsáhle popisuje a neustále opakuje jednotlivá rozhodnutí správce daně a žalovaného, která byla postupně vydána v návaznosti na předmětné dodatečné platební výměry a které již soud shrnul výše.

10. Žalobce poté namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřoval v tom, že žalovaný aproboval postup správce daně, přestože tento se měl ve svých rozhodnutích ze dne 31. 3. 2021 zabývat nejen přípustností odvolání ze dne 24. 8. 2017, ale i hmotněprávními otázkami DPH plynoucími z podaných odvolání ze dne 24. 8. 2017, a proto měl rovnou zrušit i dodatečné platební výměry. Žalovaný namísto toho, aby nesprávné rozhodnutí správce daně ze dne 31. 3. 2021 změnil a dodatečné platební výměry zrušil, tak žalobcovo odvolání ze dne 5. 4. 2021 zamítl, čímž je i pozdější rozhodnutí žalovaného o odvolání žalobce ze dne 14. 6. 2021 nezákonné.

11. Žalobce hledal oporu pro svůj názor v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, č. j. 10 Af 12/2019 – 74, z něhož v žalobě citoval a na který již odkazoval v odvolacím řízení. Žalobce nesouhlasí s názorem, který žalovaný v napadeném rozhodnutí zaujal k uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze. Podle žalobce předmětný rozsudek Městského soudu v Praze vychází z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 Afs 28/2017 – 25, který v době vydání prvostupňového rozhodnutí správce daně musel být znám. Žalobce nesouhlasil s žalovaným v tom, že jeho postup směřoval ke stejnému cíli a byl v souladu s ustanoveními daňového řádu. Žalobce v zásadě na několika místech své žaloby opakoval stejnou argumentaci. Podle žalobce správce daně rozhodnutími ze dne 31. 3. 2021 zrušil pouze rozhodnutí ze dne 4. 9. 2017, ale správně se přitom měl zabývat i dodatečnými platebními výměry ze dne 28. 7. 2017 (viz odvolání ze dne 14. 6. 2021). Správce daně znovu rozhodl rozhodnutími ze dne 31. 3. 2021 podle § 113 odst. 1 písm. a) daňového řádu o přípustnosti odvolání, avšak bez věcného posouzení hmotněprávní otázky, přestože po zrušení rozhodnutí ze dne 4. 9. 2017 neměl v řízení pokračovat a vydat nová rozhodnutí ze dne 28. 5. 2021, jelikož daňový řád podle § 113 odst. 1 písm. a) neumožňuje prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Proto věcné posouzení hmotněprávní otázky neměl správce daně učinit až v rozhodnutích ze dne 28. 5. 2021, nýbrž věcné posouzení hmotněprávní otázky měl provést už v rozhodnutích ze dne 31. 3. 2021 podle § 113 odst. 1 písm. a) daňového řádu.

12. Závěrem žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že žalobci bylo plně vyhověno a nebyl nijak krácen na svých právech a že postup daňových orgánů byl rovněž plně souladný s daňovým řádem. Žalobce namítal, že žalovaný nezmínil, že správce daně rozhodnutími ze dne 28. 5. 2021 rozhodl o blanketním odvolání ze dne 24. 8. 2017 a zrušil dodatečné platební výměry ze dne 28. 7. 2017. Podle žalobce nešlo zjistit, jaký odvolací důvod žalobce vlastně měl a správce daně se formálně omezil jen na výzvy ze dne 19. 4. 2021, aniž by trval na doplnění blanketního odvolání ze dne 24. 8. 2017 a hledal důvody pro toto odvolání. Z toho pak žalovaný stěží může usoudit, že žalobce nebyl nijak krácen na svých právech a postup byl souladný s daňovým řádem.

13. Závěrem žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

14. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 18. 11. 2021 navrhl zamítnutí žaloby. Úvodem svého vyjádření žalovaný zrekapituloval napadené rozhodnutí a dosavadní průběh řízení a poté vymezil předmět sporu. Žalovaný rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že se v něm odpovídajícím způsobem věnoval odvolací argumentaci žalobce. Žalovaný nadále nesouhlasil s právním názorem žalobce.

15. Žalovaný nejprve nastínil skutkovou situaci v žalobcem citovaném rozsudku Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 10 Af 12/2019, kde šlo o to, že správce daně rozhodnutím dle § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu zamítl odvolání z důvodu zmeškání lhůty, aniž by se jím věcně zabýval. Městský soud v Praze pak na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 23/20 (který vyslovil, že Městským soudem v Praze aplikované ustanovení § 82b odst. 3 věty třetí ZDPH bylo v rozporu s ústavním pořádkem), zrušil rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí správce daně o zamítnutí žádosti o vrácení DPH. Městský soud přitom konstatoval možnost postupu žalovaného odvolacího orgánu dle § 116 odst. 3 daňového řádu a následné rozhodování prvostupňového správce daně (při využití autoremedury) vycházející z předpokladu, že odvolání (proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení DPH) bylo podáno včas. Naproti tomu v případě žalobce bylo namístě rozhodnout nejprve o odvolání ze dne 2. 10. 2017, přičemž správce daně v souladu se závazným právním názorem soudu, resp. žalovaného jako odvolacího orgánu rozhodnutími ze dne 31. 3. 2021 rozhodl dle § 113 odst. 1 písm. a) daňového řádu tak, že zrušil uvedená rozhodnutí ze dne 4. 9. 2017 o zamítnutí odvolání ze dne 24. 8. 2017. Věc se tak dostala do fáze podaného odvolání ze dne 24. 8. 2017, o kterém bylo namístě rovněž rozhodnout, přičemž žalovaný v rámci vrácení věci dle § 116 odst. 3 daňového řádu zavázal správce daně následujícím způsobem: „Po zrušení Napadených rozhodnutí se prvostupňový správce daně bude věcně zabývat odvoláními proti dodatečným platebním výměrům, o kterých z důvodu zrušení Napadených rozhodnutí nebude dosud rozhodnuto. Posoudí při tom, zda odvolací důvody namítané odvolatelem v těchto odvoláních jsou důvodné, či nikoli, a v návaznosti na toto posouzení zvolí některý z postupů zakotvených v ustanovení § 113 daňového řádu. …je tedy vysoce pravděpodobné, že o odvoláních odvolatele proti dodatečným platebním výměrům rozhodne prvostupňový správce daně též dle § 113 daňového řádu autoremedurou, tedy že jim vyhoví.“ Správce daně s ohledem na nastíněnou procesní situaci vydal předmětná rozhodnutí ze dne 28. 5. 2021. Žalovaný má za to, že procesní postup v dané věci není v rozporu s žalobcem odkazovaným rozsudkem Městského soudu v Praze, jen se jedná o odlišnou procesní situaci, resp. Městský soud v Praze se v předmětném rozsudku nezabýval danou procesní situací, tj. existencí dvou odvolacích řízení, a to řízení zahájeného odvoláním ze dne 24. 8. 2017 a řízení zahájeného odvoláním ze dne 2. 10. 2017. V daném případě tedy správce daně postupoval správně, když nejprve rozhodnutími ze dne 31. 3. 2021 zrušil nesprávné procesní rozhodnutí správce daně o zamítnutí odvolání ze dne 24. 8. 2017 (tj. odvolací řízení zahájené odvoláním ze dne 2. 10. 2017), aby následně mohl znovu (věcně) rozhodnout v odvolacím řízení zahájeném odvoláním ze dne 24. 8. 2017, a to prvostupňovými rozhodnutími ze dne 28. 5. 2021. Nebylo tedy namístě, aby se správce daně věnoval věcnému posouzení věci již v rozhodnutích ze dne 31. 3. 2021, jak se nesprávně dovolává žalobce.

16. Závěrem žalovaný opětovně podotkl, že mu není zřejmé, jak nastíněným procesním postupem mohlo dojít k narušení práv žalobce, když fakticky došlo k plnému vyhovění odvolání žalobce. Podle žalobce předmětná žaloba představuje toliko formální uplatnění práva na soudní ochranu.

IV. Replika žalobce

17. Žalobce podal na vyjádření žalovaného repliku ze dne 5. 12. 2021, v níž setrval na svých žalobních tvrzeních. Uvedl, že žalovaný ve svém vyjádření k žalobě kromě toho, že jde o odlišnou procesní situaci, nic konkrétnějšího neuvedl, čím by vyargumentoval názor Městského soudu v Praze z žalobcem odkazovaného rozsudku. Poté opakoval svou žalobní argumentaci o shodnosti procesní situace v případě řešeném Městským soudem v Praze a v jeho případě. Rovněž zopakoval svůj nesouhlas s námitkou žalovaného, že procesním postupem správních orgánů nedošlo k narušení práv žalobce, když fakticky došlo k plnému vyhovění odvolání žalobce. Podle názoru žalobce měl správce daně na základě blanketního odvolání ze dne 24. 8. 2017 řízení o odvolání zastavit podle § 112 odst. 3 daňového řádu a tím by předmětné dodatečné platební výměry nabyly právní moci. Následně by o předmětných dodatečných platebních výměrech nemohl správce daně vydat rozhodnutí ze dne 28. 5. 2021 a ani žalovaný by nemohl vydat napadené rozhodnutí ze dne 29. 9. 2021.

V. Průběh řízení

18. Soud ověřil, že žaloba směřující proti napadenému rozhodnutí byla podána včas, neboť zákonná lhůta dvou měsíců byla dodržena (napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 30. 9. 2021, přičemž žaloba byla soudu doručena již dne 3. 10. 2021). Dále soud konstatuje, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou (žalobce byl adresátem napadeného rozhodnutí), proti žalovanému, který je pasivně legitimován (jako odvolací orgán, který vydal napadené rozhodnutí), po vyčerpání řádných opravných prostředků (proti napadenému rozhodnutí není odvolání přípustné) a obsahuje všechny požadované formální náležitosti. Soud proto mohl přistoupit k věcnému přezkoumání žaloby.

19. O podané žalobě soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť žalovaný s takovým postupem výslovně souhlasil (viz vyjádření žalovaného ze dne 18. 11. 2021, č. l. 25) a žalobce k dotazu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání.

VI. Posouzení věci soudem

20. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. soud vycházel při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Soud na tomto místě poznamenává, že žalobce ve své žalobě ve výčtu jednotlivých rozhodnutí, vůči nimž se vymezuje, nikde nezmiňuje rozhodnutí týkající se zdaňovacího období 2. čtvrtletí 2011, byť i tato rozhodnutí (společně s rozhodnutími za předmětná zdaňovací období) byla součástí správního spisu (ovšem již nebyla součástí napadeného rozhodnutí), tudíž soud, vázán rozsahem přezkumu vymezeným žalobou, se rozhodnutími týkajícími se zdaňovacího období 2. čtvrtletí 2011 v tomto svém rozsudku nezabýval.

21. Soud rovněž přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (srov. § 76 s. ř. s.), přičemž žádné takové vady neshledal.

22. Poté, co soud v projednávané věci v mezích žalobních bodů přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i předmětný správní spis, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

23. Soud úvodem svého posouzení žalobních námitek poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se naplnění povinnosti soudu náležitě se vypořádat s žalobními námitkami, podle níž platí následující: „Nepřezkoumatelnost rozsudku přitom nezpůsobuje ani skutečnost, že krajský soud odkázal na závěry učiněné správními orgány a uvedl, že se s nimi ztotožnil, případně některé tyto závěry v rozsudku citoval. Je–li napadené správní rozhodnutí řádně odůvodněno, je přípustné, aby si krajský soud, nedochází–li k jiným závěrům, správné závěry žalovaného se souhlasnou poznámkou osvojil (viz například rozsudky zdejšího soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 – 86, ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, č. 1350/2007 Sb. NSS, nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47). To platí tím spíše, když žalobní námitky téměř kopírovaly odvolací námitky uplatněné v řízení před žalovaným. Z převzetí závěrů správních orgánů nelze dovozovat ani neobjektivní přístup k účastníkům řízení, jak výslovně namítal stěžovatel.“ (viz rozsudek ze dne 25. 5. 2022, č. j. 7 Afs 396/2021 – 28). Je tudíž zřejmé, že je přípustné, aby si soud, nedochází–li k jiným závěrům a je–li napadené správní rozhodnutí řádně odůvodněno, správné závěry žalovaného se souhlasnou poznámkou osvojil, což platí tím spíše tehdy, když žalobní námitky téměř kopírují odvolací námitky uplatněné v řízení před žalovaným. Těmito východisky se soud řídil při posouzení a vypořádání žalobce uplatněných žalobních námitek, které byly, co do podstaty, stejné s odvolacími námitkami a žalovaný se jimi tudíž v napadeném rozhodnutí již zabýval.

24. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí v části, v níž se vypořádával s odvolacími důvody, připomněl pro něj závazný právní názor zdejšího soudu vyslovený v již citovaném rozsudku ze dne 31. 7. 2019, č. j. 30 Af 28/2018 – 97 o tom, že odvolání žalobce proti předmětným dodatečným platebním výměrům nelze hodnotit jako nepřípustné, a tudíž mělo být věcně (meritorně) posouzeno (rovněž žalovaný připomněl, že uvedený názor zdejšího soudu byl aprobován rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2020, č. j. 1 Afs 313/2019 – 83). Poté žalovaný vysvětlil svůj procesní postup, který zvolil poté, co mu věc byla vrácena zpět do odvolacího řízení, a ve snaze dostát závaznému právnímu názoru. V dané souvislosti mj. uvedl, že přistoupil k postupu dle ustanovení § 116 odst. 3 daňového řádu, aby mohlo být v započatém řízení o odvolání proti předmětným dodatečným platebním výměrům (žalovaným označováno jako odvolání C) pokračováno. Žalovaný zdůvodnil, že pokud by rozhodl dle § 116 odst. 1 písm. b) daňového řádu a sám by zrušil rozhodnutí o zamítnutí odvolání C, musel by zároveň zastavit celé doměřovací řízení, v němž bylo toto rozhodnutí o odvolání vydáno a ve kterém by tak nemohlo být pokračováno. Proto žalovaný vyhodnotil, že jsou dány podmínky pro uplatnění postupu dle § 116 odst. 3 daňového řádu a vrátil dne 1. 3. 2021 řízení o odvolání ze dne 2. 10. 2017 proti rozhodnutím správce daně o nepřípustnosti odvolání (žalovaným označováno jako odvolání B) správci daně, kterého zavázal vyhovět odvolání B a zrušit jeho rozhodnutí o nepřípustnosti odvolání. Žalovaný vycházel z toho, že součástí výroku rozhodnutí správce daně dle § 113 odst. 1 písm. a) daňového řádu není zastavení řízení, jak tomu je v případě rozhodnutí žalovaného dle § 116 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Po vrácení spisu správce daně postupoval dle pokynu žalovaného a své dřívější (procesní) rozhodnutí o nepřípustnosti odvolání proti předmětným dodatečným platebním výměrům zrušil (tím tedy odvolání B v plném rozsahu vyhověl). V důsledku toho nastala procesní situace, že o prvotních odvoláních proti dodatečným platebním výměrům, v nichž žalobce požadoval jejich zrušení (tedy o odvoláních C) nebylo rozhodnuto. Proto správce daně dne 28. 7. 2021 vydal předmětná prvostupňová rozhodnutí (o prvotních odvoláních proti předmětným dodatečným platebním výměrům), ve kterých se zabýval hmotněprávními otázkami týkajícími se DPH, přičemž odvolání C plně vyhověl a dodatečnými platebními výměry doměřenou daň změnil na 0 Kč (správce daně nemohl dodatečné platební výměry zrušit, neboť žalobce podal dodatečná daňová přiznání). K námitce žalobce opírající se o již opakovaně zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze vydaný ve věci sp. zn. 10 Af 12/2019 žalovaný uvedl, že souhlasí se závěrem správce daně, že Městský soud v Praze se nezabýval tím, že by bylo v dané věci nutně vydáno vícero nesprávných rozhodnutí ze strany správce daně a ze strany žalobce byla podána i další odvolání, která je potřeba s ohledem na dodržení zásad správy daní a ustanovení daňového řádu v souladu s právním názorem soudu napravit, jak tomu bylo v nyní posuzované věci. V odkazovaném rozsudku Městského soudu v Praze není explicitně uvedeno, že zvolení jiného postupu, který směřuje ke stejnému cíli a je v souladu s ustanoveními daňového řádu by mělo mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, jak prezentoval žalobce ve svém odvolání. Navíc odkazovaný rozsudek Městského soudu v Praze nebyl v době vydání prvostupňového rozhodnutí správce daně (ze dne 28. 05. 2021) znám. Žalovaný uzavřel, že žalobce nebyl postupem správce daně nijak krácen na svých právech a postup byl rovněž plně souladný s daňovým řádem.

25. V projednávané věci je zřejmé, že podstatou sporu je ryze právní otázka, a to otázka správnosti procesního postupu, který daňové orgány zvolily poté, co se ukázalo, že je nesprávné jejich prvotní posouzení žalobcem podaných odvolání směřujících proti předmětných dodatečným platebním výměrům jako nepřípustných (což vedlo k jejich zamítnutí dle § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu a zastavení odvolacího řízení, aniž by došlo k věcnému přezkumu předmětných dodatečných platebních výměrů).

26. Jak vyplývá z obsahu žaloby, resp. z výše zrekapitulovaného průběhu předmětného řízení, žalobce ve své podstatě primárně brojí proti postupu správních orgánů spočívajícímu v tom, že správce daně poté, co mu věc byla vrácena od žalovaného, svými rozhodnutími ze dne 31. 3. 2021 (tj. „procesními“ rozhodnutími správce daně rušícími rozhodnutí o nepřípustnosti odvolání) rovněž věc rovnou meritorně neprojednal a tedy rovnou i nerozhodl o zrušení předmětných dodatečných platebních výměrů. Jelikož tak správce daně učinil až později prvostupňovými rozhodnutími ze dne 28. 5. 2021, považuje žalobce tato pozdější rozhodnutí, jakož i následné rozhodnutí žalovaného napadené touto správní žalobou, za nezákonná. Jinými slovy, žalobce zastává názor, že pokud by správní orgány postupovaly správně, tak správce daně zrušil předmětné dodatečné výměry již v rozhodnutích ze dne 31. 3. 2021 a pozdější rozhodnutí správce daně, resp. žalovaného (napadená touto žalobou) by již neměla být vydána. A jelikož vydána byla, jsou nezákonná.

27. Soud přesvědčení žalobce o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, resp. prvostupňových rozhodnutí nesdílí a naopak souhlasí s žalovaným, že procesním postupem správce daně, resp. žalovaného, který tito zvolili poté, co správní soudy v projednávané věci dovodily přípustnost původního odvolání proti předmětným dodatečným platebním výměrům, bylo dosaženo žalobcem žádaného meritorního přezkumu předmětných dodatečných platebních výměrů, tudíž žalobce nebyl v tomto ohledu postupem daňových orgánů zkrácen na svých právech. Podle názoru soudu žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, z jakých důvodů procesně postupoval způsobem, kterým postupoval, resp. že nevybočil z mezí daných pro postup žalovaného a správce daně daňovým řádem. Žalovaný rovněž vysvětlil, proč jeho postup nebyl rozporný ani s žalobcem odkazovaným rozsudkem Městského soudu v Praze, kterým žalobce již v odvolání argumentoval. Soud považuje za zásadní tu žalovaným zdůrazňovanou skutečnost, že postupem daňových orgánů se žalobci dostalo meritorního přezkumu předmětných dodatečných platebních výměrů (byť o cca 2 měsíce později, než by si žalobce představoval), tudíž žalobce nemohl být na svých právech zkrácen. Pokud žalobce v žalobě namítá, že žalovaný pouze předjímá, že ke zkrácení práv žalobce nedošlo a že s tímto argumentem žalovaného nesouhlasí, pak soud zdůrazňuje, že ani v žalobě, ani v replice žalobce neuvedl, jaká konkrétní práva mu měla být procesním postupem žalovaného a správce daně upřena, resp. jak by se jejich procesní postup měl negativně promítnout do správného zjištění a stanovení DPH za předmětná zdaňovací období.

28. Navíc soud poukazuje na skutečnost, že stejnou procesní situaci ve stejné žalobcově věci a na podkladě stejných žalobních námitek již zdejší soud posuzoval ve shora zmiňovaném rozsudku ze dne 22. 4. 2022, č. j. 77 Af 12/2021 – 38, v němž rozhodoval o správní žalobě téhož žalobce směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2021, č. j. 23315/21/5300–22444–713071, jímž byla potvrzena rozhodnutí správce daně ze dne 31. 3. 2021, kterými správce daně zrušil svá „procesní“ rozhodnutí o nepřípustnosti odvolání proti předmětným dodatečným platebním výměrům. Zdejší soud shledal žalobcovy námitky jako nedůvodné a jeho žalobu zamítl. Soud nemá důvodu se odchylovat od již provedeného posouzení provedeného v citovaném rozsudku, neboť se s tímto posouzením, které zrekapituluje níže, ztotožnil.

29. Zdejší soud v citovaném rozsudku vydaném ve věci sp. zn. 77 Af 12/2021 v prvé řadě zdůraznil, že ve věci nebylo sporu o tom, že žalobci se má dostat (a také dostalo – pozn. soudu) posouzení hmotněprávních otázek souvisejících s dodatečnými platebními výměry z roku 2017, když spor byl pouze v tom, v jaké fázi řízení (ve kterém rozhodnutí) se tak mělo stát. Soud si proto rovněž kladl otázku, zda v daném případě vůbec jde o efektivní uplatňování procesního práva za situace, kdy žalobci jeho hmotné právo nikdo neupírá (srov. bod 10 cit. rozsudku). Zdejší soud dále upozornil, že žalovaný (v návaznosti na rozsudky správních soudů o přípustnosti žalobcova odvolání proto předmětným platebním výměrům – pozn. soudu) nerušil rozhodnutí finančního úřadu a nevracel mu věc k dalšímu řízení, ale postupem podle § 116 odst. 3 daňového řádu věc rovnou vrátil finančnímu úřadu se závazným právním názorem, aby ten sám rozhodl o druhém odvolání (odvolání B) v rámci autoremedury, což odpovídá textu zákona i judikatuře. Za toho stavu finanční úřad postupoval správně, jestliže nejprve vyřídil tuto procesní otázku tak, že zrušil původní procesní rozhodnutí o zamítnutí prvního odvolání (odvolání C) pro nepřípustnost. Tím odstranil rozhodnutí pravomocně ukončující odvolací řízení a teprve tím se mu otevřela možnost věcného posouzení tohoto odvolání v navazujícím rozhodnutí. Tento postup se nijak neprotiví § 113 odst. 1 daňového řádu. Ani sám žalobce ostatně neuvedl žádné ustanovení právního předpisu, které by mělo být důvodem nezákonnosti postupu finančního úřadu (srov. body 11 a 12 cit. rozsudku). K žalobcově argumentaci založené na závěrech z již odkazovaného rozsudku Městského soudu v Praze vydaného ve věci sp. zn. 10 Af 12/2019 zdejší soud uvedl dva argumenty. Zaprvé, samotný nesoulad postupu správního orgánu s právními závěry soudu vyslovenými v jiné věci není pro posouzení žaloby bez dalšího významný, neboť tím ještě není nijak vyjádřen právní důvod nezákonnosti. Ve výsledku tedy nejde o otázku toho, zda finanční úřad jednal v souladu se závěry městského soudu, ale zda finanční úřad postupoval v souladu s právním předpisem, který patrně nějak dříve vyložil i městský soud. Ovšem žalobce se žádného ustanovení právního předpisu nedovolával a tedy ani konkrétně netvrdil, že by finanční úřad nepostupoval v souladu s právem. Zadruhé, zdejší soud nesdílel přesvědčení žalobce, že by mezi postupem finančního úřadu a předchozími závěry rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Af 12/2019–70 byl nějaký nesoulad. Nelze nijak dovodit, jak činí žalobce, že by městský soud považoval za nezbytnou dvojí autoremeduru v jednom rozhodnutí (tj. že by finanční úřad v poměrech nyní souzené věci musel vydat rozhodnutí z 31. 3. 2021, kterým odstraní rozhodnutí konstatující nepřípustnost odvolání a zároveň o tomto odvolání rozhodl) (srov. body 15 a 16 cit. rozsudku). Konečně pak zdejší soud odkázal na odst. 17 rozsudku olomoucké pobočky Krajského soudu v Ostravě č. j. 65 Af 16/2019–17 ze dne 5. 6. 2020, který taktéž předpokládá, že nejprve dojde k odstranění původního nesprávného procesního rozhodnutí končícího řízení, na něž teprve bude navazovat věcné posouzení návrhu daňového subjektu a věcné rozhodnutí o něm. V návaznosti na to zdejší soud uzavřel, že jestliže tedy bylo odvolání nesprávně zamítnuto pro nepřípustnost, je vhodné nejprve odstranit toto zamítavé rozhodnutí (v souzené věci dne 31. 3. 2021) a teprve v návaznosti na to se odvoláním zabývat věcně (v souzené věci dne 28. 5. 2021) (srov. bod 17 cit. rozsudku).

30. Konečně soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že nešlo zjistit, jaký odvolací důvod v případě žalobcových odvolání směřujících proti předmětným dodatečným platebním výměrům žalobce vlastně měl, neboť žalobce nereagoval na výzvu správce daně k doplnění blanketních odvolání ze dne 24. 8. 2017. Stanovisko žalobce k doměření DPH za předmětná zdaňovací období totiž jasně plyne z průběhu daňové kontroly, která probíhala v návaznosti na podaná dodatečná daňová přiznání (viz zejména zpráva o daňové kontrole, která byla s žalobcem projednána dne 26. 7. 2017). Pokud pak žalobce až v replice ze dne 5. 12. 2021 začal namítat, že správce daně poté, co žalobce nereagoval na výzvy správce daně ze dne 19. 4. 2021 k doplnění odvolání ze dne 24. 8. 2017, neměl o odvoláních věcně rozhodnout, ale měl řízení podle § 112 odst. 3 daňového řádu zastavit, pak toto namítané procesní pochybení správce daně bylo uplatněno až po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby (ta končila dne 30. 11. 2021), tudíž soud k této opožděné námitce nemohl přihlížet. Navíc ani takovéto tvrzené procesní pochybení by nemohlo způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť by jím nebyla práva žalobce nikterak dotčena, když žalovaným aprobovaný postup správce daně směřoval k tomu, že odvoláním žalobce proti předmětným dodatečným platebním výměrům bylo v plném rozsahu vyhověno.

31. Soud závěrem shrnuje, že na základě výše uvedených důvodů neshledal, že by řízení před žalovaným, resp. správcem daně trpělo nějakou podstatnou vadou, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, ani že by žalovaný posoudil rozhodné právní otázky nesprávně.

VII. Rozhodnutí soudu

32. Z důvodů shora popsaných soud shledal všechny žalobní námitky směřující proti napadenému rozhodnutí nedůvodnými, a proto žalobu ve výroku I. tohoto rozsudku zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

VIII. Náklady řízení

33. Výrokem II. tohoto rozsudku soud rozhodl o nákladech řízení. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. má právo na náhradu nákladů ten účastník, který byl v řízení plně úspěšný. V projednávané věci by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve věci plný úspěch. Žalovanému nicméně žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ostatně žalovaný ani žádnou náhradu nákladů nepožadoval, a proto soud žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Napadené rozhodnutí a vymezení věci II. Žaloba III. Vyjádření žalovaného k žalobě IV. Replika žalobce V. Průběh řízení VI. Posouzení věci soudem VII. Rozhodnutí soudu VIII. Náklady řízení