57 Af 40/2010 - 243

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Jany Daňkové a Mgr. Miroslavy Kašpírkové, v právní věci žalobce P.H., zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem Domažlice, nám. Míru 143, proti žalovanému Celnímu ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Antonína Uxy 11, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 23.4.2010, č.j. 3325-2/2010-160100-21, č.j. 3326-2/2010-160100-21, č.j. 3584-2/2010-160100-21, č.j. 3272-2/2010-160100-21, ze dne 3.5.2010, č.j. 3754-2/2010-160100-21, č.j. 3441-2/2010-160100-21, č.j. 3751-2/2010- 160100-21, č.j. 3587-2/2010-160100-21, č.j. 3445-2/2010-160100-21, č.j. 4051-2/2010- 160100-21, ze dne 5.5.2010, č.j. 3586-2/2010-160100-21, č.j. 3583-2/2010-160100-21, č.j. 3444-2/2010-160100-21, č.j. 3749-2/2010-160100-21, č.j. 3752-2/2010-160100-21, č.j. 3585- 2/2010-160100-21, č.j. 3755-2/2010-160100-21, č.j. 4200-2/2010-160100-21, č.j. 4050- 2/2010-160100-21, ze dne 11.5.2010, č.j. 3750-2/2010-160100-21, ze dne 12.5.2010, č.j. 3753-2/2010-160100-21, č.j. 3756-2/2010-160100-21, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23.4.2010, č.j. 3325-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23.4.2010, č.j. 3326-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

III. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23.4.2010, č.j. 3584-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

IV. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23.4.2010, č.j. 3272-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

V. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3.5.2010, č.j. 3754-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

VI. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3.5.2010, č.j. 3441-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

VII. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3.5.2010, č.j. 3751-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

VIII. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3.5.2010, č.j. 3587-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

IX. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3.5.2010, č.j. 3445-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

X. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3.5.2010, č.j. 4051-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

XI. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 3586-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

XII. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 3583-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

XIII. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 3444-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

XIV. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 3749-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

XV. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 3752-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. XVI. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 3585-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. XVII. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 3755-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. XVIII. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 4200-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. XIX. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 4050-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. XX. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11.5.2010, č.j. 3750-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. XXI. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12.5.2010, č.j. 3753-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. XXII. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12.5.2010, č.j. 3756-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. XXIII. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 9.380 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Václava Faltýna, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23.4.2010, č.j. 3325- 2/2010-160100-21, (dále jen „první napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200340 Celního úřadu Plzeň (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 7.12.2009, č.j. 14899-2/2009-166500-21 (dále jen „první prvoinstanční rozhodnutí“). Prvním prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/9 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“), z dovezeného zboží – osobního automobilu FORD GALAXY 1,9 TD, VIN WFOGXXPSSG4R04838, propuštěného dne 7.2.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 27.947 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23.4.2010, č.j. 3326- 2/2010-160100-21, (dále jen „druhé napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200337 prvoinstančního orgánu ze dne 7.12.2009, č.j. 14902-2/2009-166500-21 (dále jen „druhé prvoinstanční rozhodnutí“). Druhým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu PEUGEOT 206 1,6, VIN VF32ANFZE40307280, propuštěného dne 12.1.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 6.375 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23.4.2010, č.j. 3584- 2/2010-160100-21, (dále jen „třetí napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200354 prvoinstančního orgánu ze dne 9.12.2009, č.j. 14886-2/2009-166500-021 (dále jen „třetí prvoinstanční rozhodnutí“). Třetím prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu FORD FOCUS 1,8, VIN WF0AXXGCDAXU18268, propuštěného dne 8.3.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 10.438 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23.4.2010, č.j. 3272- 2/2010-160100-21, (dále jen „čtvrté napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200362 prvoinstančního orgánu ze dne 11.12.2009, č.j. 14931-2/2009-166500-021 (dále jen „čtvrté prvoinstanční rozhodnutí“). Čtvrtým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu FORD FOCUS 2,0, VIN VF05XXGCD54S37225, propuštěného dne 21.6.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 22.985 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3.5.2010, č.j. 3754-2/2010- 160100-21, (dále jen „páté napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200341 prvoinstančního orgánu ze dne 7.12.2009, č.j. 14861- 2/2009-166500-021, opraveného rozhodnutím téhož orgánu ze dne 18.2.2010, č.j. 5330- 3/2010-166500-021 (dále jen „páté prvoinstanční rozhodnutí“). Pátým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu ŠKODA OCTAVIA COMBI, VIN TMBKS21UX28550875, propuštěného dne 4.4.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 19.075 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3.5.2010, č.j. 3441-2/2010- 160100-21, (dále jen „šesté napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200355 prvoinstančního orgánu ze dne 9.12.2009, č.j. 14889- 2/2009-166500-021, (dále jen „šesté prvoinstanční rozhodnutí“). Šestým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu OPEL ASTRA G 16, VIN W0L0TGF35W2180852, propuštěného dne 8.3.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 7.841 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3.5.2010, č.j. 3751-2/2010- 160100-21, (dále jen „sedmé napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200351 prvoinstančního orgánu ze dne 9.12.2009, č.j. 14876- 2/2009-166500-021, (dále jen „sedmé prvoinstanční rozhodnutí“). Sedmým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu Audi TT Coupe, VIN TRUZZZ8NZX1004431, propuštěného dne 25.5.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 20.798 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3.5.2010, č.j. 3587-2/2010- 160100-21, (dále jen „osmé napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200352 prvoinstančního orgánu ze dne 9.12.2009, č.j. 14883- 2/2009-166500-021, (dále jen „osmé prvoinstanční rozhodnutí“). Osmým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu FORD GALAXY 1,9, VIN WF0GXXPSSG3D07444, propuštěného dne 12.3.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 26.884 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3.5.2010, č.j. 3445-2/2010- 160100-21, (dále jen „deváté napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200359 prvoinstančního orgánu ze dne 11.12.2009, č.j. 14906-2/2009-166500-021, (dále jen „deváté prvoinstanční rozhodnutí“). Devátým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu FORD GALAXY WGR, VIN WF0GXXPSSGYL08147, propuštěného dne 12.4.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 23.918 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3.5.2010, č.j. 4051-2/2010- 160100-21, (dále jen „desáté napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200343 prvoinstančního orgánu ze dne 7.12.2009, č.j. 14858- 2/2009-166500-021, (dále jen „desáté prvoinstanční rozhodnutí“). Desátým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu VW PASSAT VARIANT, VIN WVWZZZ3BZ2E278474, propuštěného dne 8.3.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 19.959 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 3586-2/2010- 160100-21, (dále jen „jedenácté napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200336 prvoinstančního orgánu ze dne 7.12.2009, č.j. 14927- 2/2009-166500-021, (dále jen „jedenácté prvoinstanční rozhodnutí“). Jedenáctým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu AUDI TT COUPE QUATTRO, VIN TRUZZZ8NZY1004151, propuštěného dne 12.1.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 21.930 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 3583-2/2010- 160100-21, (dále jen „dvanácté napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200349 prvoinstančního orgánu ze dne 9.12.2009, č.j. 14866- 2/2009-166500-021, (dále jen „dvanácté prvoinstanční rozhodnutí“). Dvanáctým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu FORD GALAXY 1,9 TDI, VIN WFOGXXPSSG3S23320, propuštěného dne 15.3.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 26.365 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 3444-2/2010- 160100-21, (dále jen „třinácté napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200361 prvoinstančního orgánu ze dne 11.12.2009, č.j. 14929-2/2009-166500-021, (dále jen „třinácté prvoinstanční rozhodnutí“). Třináctým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu PEUGEOT 407 2,0 HDI/FAP, VIN VF36DRHRH21141645, propuštěného dne 17.4.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 27.938 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 3749-2/2010- 160100-21 (dále jen „čtrnácté napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200356 prvoinstančního orgánu ze dne 9.12.2009, č.j. 14895- 2/2009-166500-021, (dále jen „čtrnácté prvoinstanční rozhodnutí“). Čtrnáctým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu VW SHARAN, VIN WVWZZZMZ4V007101, propuštěného dne 2.3.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 28.788 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 3752-2/2010- 160100-21, (dále jen „patnácté napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200350 prvoinstančního orgánu ze dne 9.12.2009, č.j. 14871- 2/2009-166500-021, (dále jen „patnácté prvoinstanční rozhodnutí“). Patnáctým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu SEAT ALHAMBRA, VIN VSSZZZ7MZ1V515960, propuštěného dne 18.4.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 21.842 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 3585-2/2010- 160100-21, (dále jen „šestnácté napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200348 prvoinstančního orgánu ze dne 9.12.2009, č.j. 14865- 2/2009-166500-021, (dále jen „šestnácté prvoinstanční rozhodnutí“). Šestnáctým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu FORD FOCUS 1,8, VIN WFOFXXWPDFXL67763, propuštěného dne 15.3.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 9.399 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 3755-2/2010- 160100-21, (dále jen „sedmnácté napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200347 prvoinstančního orgánu ze dne 9.12.2009, č.j. 14862-2/2009-166500-021, (dále jen „sedmnácté prvoinstanční rozhodnutí“). Sedmnáctým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu VW SHARAN, VIN WVWZZZ7MZ3V035462, propuštěného dne 28.3.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 27.750 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 4200-2/2010- 160100-21, (dále jen „osmnácté napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200338 prvoinstančního orgánu ze dne 7.12.2009, č.j. 14857- 2/2009-166500-021, (dále jen „osmnácté prvoinstanční rozhodnutí“). Osmnáctým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu VW PASSAT VAR4MOTION, VIN WVWZZZ3MZ3BZ2E318164, propuštěného dne 23.1.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 17.656 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 4050-2/2010- 160100-21, (dále jen „devatenácté napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200346 prvoinstančního orgánu ze dne 9.12.2009, č.j. 145859-2/2009-166500-021, (dále jen „devatenácté prvoinstanční rozhodnutí“). Devatenáctým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu FORD MONDEO 2,0 TDCI, VIN WF05XXGBB52M75994, propuštěného dne 8.3.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 14.776 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11.5.2010, č.j. 3750- 2/2010-160100-21, (dále jen „dvacáté napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200352 prvoinstančního orgánu ze dne 9.12.2009, č.j. 14880-2/2009-166500-021, (dále jen „dvacáté prvoinstanční rozhodnutí“). Dvacátým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu Audi TT Coupe Quattro, VIN TRUZZZ8NZY1006407, propuštěného dne 15.5.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 24.732 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12.5.2010, č.j. 3753- 2/2010-160100-21, (dále jen „dvacáté první napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200357 prvoinstančního orgánu ze dne 9.12.2009, č.j. 14904-2/2009-166500-021, (dále jen „dvacáté první prvoinstanční rozhodnutí“). Dvacátým prvním prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu VW SHARAN, VIN WVWZZZ7MZ4V028390, propuštěného dne 12.4.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 32.046 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12.5.2010, č.j. 3756- 2/2010-160100-21, (dále jen „dvacáté druhé napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200360 prvoinstančního orgánu ze dne 11.12.2009, č.j. 14911-2/2009-166500-021, (dále jen „dvacáté druhé prvoinstanční rozhodnutí“). Dvacátým druhým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu ŠKODA SUPERB, VIN TMBCU63U749066646, propuštěného dne 17.4.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 28.241 Kč. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že všechna napadená rozhodnutí jsou nesprávná a nezákonná a za vadná považuje také řízení, která vydání napadených rozhodnutí předcházela, přičemž tyto vady mohly mít a měly za následek nezákonnost napadených rozhodnutí. Napadená rozhodnutí, včetně jim předcházejících platebních výměrů, jsou nezákonná zejména proto, že celní orgány obou instancí neúplně a nesprávně zjistily skutkový stav a věc pak také po právní stránce nesprávně posoudily. Žalobce konstatoval, že již v rámci řízení o dodatečném vyměření cla a následně také v odvolacích řízeních namítal, že se jedná o zboží, které bylo se současným vyměřením a vybráním dovozního cla propuštěno do režimu volného oběhu, kdy v takovém případě lze sice clo dodatečně vyměřit podle čl. 220 odst. l celního kodexu, ale současně je nutné respektovat také ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, jímž jsou dány případy a podmínky, při jejichž existenci je dodatečné zaúčtování cla vyloučeno, což dopadá právě na posuzované věci. Nezákonnost napadených rozhodnutí i jim předcházejících dodatečných platebních výměrů spatřuje žalobce právě v tom, že celní orgány při svém rozhodování buď vůbec nezohlednily ustanovení Čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu při svém rozhodování, nebo je aplikovaly nesprávně či přinejmenším nesprávně vyhodnotily skutkový stav a zejména v důsledku toho došly k nesprávnému a neodůvodněnému závěru, že nejsou splněny podmínky pro dodatečné nezaúčtování dovozního cla z důvodů uvedených v citovaném ustanovení celního kodexu. Z obsahu spisu i z odůvodnění rozhodnutí celních orgánů vyplývá, že částka cla údajně dlužného ze zákona nebyla původně zaúčtována proto, že žalobce při celních řízeních předložil osvědčení o původu zboží potvrzená celním orgánem Švýcarské konfederace, u nichž celní orgány Švýcarské konfederace v rámci dodatečně verifikace sdělily, že se nepodařilo kontaktovat vývozce a provést verifikaci (desáté, osmnácté a devatenácté napadené rozhodnutí), a nebo že vývozce nebyl schopen prokázat původ zboží (zbylá napadená rozhodnutí). Švýcarské celní orgány přitom ale neuvádějí, že by osvědčení o původu zboží nepotvrdily a nepředaly vývozci. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že je splněna podmínka stanovená čl. 220 odst. 2 písm. b) alinea první celního kodexu pro neprovedení dodatečného zaúčtování (vyměření) cla podle ustanovení čl. 220 odst. l celního kodexu, jelikož částky cla, o kterých žalovaný a prvoinstanční orgán tvrdí, že jsou dlužné ze zákona a které dodatečně vyměřily, nebyly dříve zaúčtovány právě následkem chyb ze strany celních orgánů Švýcarské konfederace, které nemohl žalobce rozumným způsobem zjistit. Při propouštění zboží do volného oběhu totiž nebylo clo vyměřeno a vybráno v důsledku preferenčního zacházení, pro které byl preferenční status zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země, konkrétně s celními orgány Švýcarské konfederace, přičemž příslušná osvědčení o původu zboží, potvrzená celními orgány Švýcarské konfederace, se dodatečně ukázala jako nesprávná. V takovém případě se podle ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) alinea druhá celního kodexu považuje vydání průvodního osvědčení celními orgány Švýcarské konfederace za chybu, kterou nebylo možné ze strany žalobce rozumným způsobem zjistit ve smyslu prvního pododstavce čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Tvrdí-li prvoinstanční orgán v odůvodnění dodatečných platebních výměrů a podporuje-li jej žalovaný v názoru, že se celní orgány Švýcarské konfederace žádné chyby nedopustily, když prvoinstanční orgán nemá k dispozici žádné doklady, jež by prokazovaly chybu ze strany celních orgánů, na základě které by byl důvod, aby nebyla částka cla dodatečně zaúčtována (vyměřena), pak je takové tvrzení v rozporu se skutkovým stavem, který v průběhu řízení vyšel najevo a vyplývá ze spisů celních orgánů, a také v rozporu s právními předpisy. Při propouštění zboží do režimu volného oběhu bylo prvoinstančnímu orgánu předloženo v každém jednotlivém případě osvědčení o původu zboží (EUR.1), které je založeno vždy v pří slušném spisu a které dokazuje, že preferenční status zboží byl zjištěn na základě systému správní spolupráce s celními orgány Švýcarské konfederace, a ve spisu je založeno také sdělení celních orgánů Švýcarské konfederace, jímž je dotčené osvědčení o původu označováno jako nesprávné (až na případ vztahující se ke čtrnáctému napadenému rozhodnutí). S ohledem k ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) alinea druhá celního kodexu je tedy naprosto zřejmé, že částka cla dlužného ze zákona nebyla původně zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, což je důvodem pro dodatečné nezaúčtování cla ve smyslu ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) alinea první celního kodexu. Tvrdí-li žalovaný a prvoinstanční orgán, že není povinností celních orgánů Švýcarské konfederace zjišťovat a kontrolovat údaje při potvrzování osvědčení o původu zboží a že žalobce nese určitá rizika, pak žalobce oponuje, že žalovaný i prvoinstanční orgán zjevně opomíjejí ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) alinea druhá celního kodexu, jímž je explicitně sděleno, co se považuje za chybu pro účely aplikace ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) alinea první celního kodexu. Navíc nutno dodat, že podle čl. 17 odst. 7 protokolu č. 3 jsou celní orgány vydávající průvodní osvědčení EUR.l povinny při jeho vydávání přijmout veškerá nezbytná opatření k tomu, aby ověřily původ produktů a splnění ostatních podmínek protokolu. Jsou-li tedy napadená rozhodnutí celních orgánů založena na skutečnosti, že se celní orgány Švýcarské konfederace žádné chyby nedopustily, jelikož není jejich povinností při potvrzování osvědčení o původu zboží podrobně zjišťovat a kontrolovat vněm uvedené údaje, jsou taková rozhodnutí nezákonná. Žalobce dále uvedl, že nezpochybňoval a ani nezpochybňuje fakt, že s ohledem na vyjádření se celních orgánů Švýcarské konfederace v rámci verifikačního řízení již neexistuje důkaz o původu zboží, na jehož základě by bylo možné dodatečně přiznat preferenční sazební zacházení. Na druhou stranu ale od počátku tvrdí a namítá, že jen takováto skutečnost nemůže být podle platného práva vždy a bez dalšího legálním důvodem pro dodatečné zaúčtování (vyměření) cla, a to zejména s odkazem na ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu Společenství. Žalobce dále uvedl, že mimo podstatu odvolacích a nyní i žalobních důvodů míří jakékoliv úvahy učiněné žalovaným v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí v tom směru, že žalobce musí prokázat původ zboží, chce-li dosáhnout preferenčního sazebního zacházení, a v tomto smyslu nese určitá rizika. V posuzovaných případech totiž nejde o to, že by žalobce žádal o přiznání preference. To se stalo při propouštění zboží do volného oběhu, kdy žalobce předložil osvědčení o původu zboží, o jejichž pravosti neměl jediného důvodu pochybovat a preferenční sazební zacházení bylo na základě předložených osvědčení o původu bez problémů přiznáno. Nyní jde o to, že se celní orgány snaží dodatečně vyměřit clo a nechtějí pochopit a respektovat fakt, že v tomto směru jsou omezeny ustanovením čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, kdy podmínky tam stanovené pro dodatečné nezaúčtování cla jsou v dotčených případech nepochybně dány. Jestliže se žalobce v předchozí části zabýval otázkami posuzování chyb ze strany celních orgánů ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, pak zbývá ještě dodat, že v posuzovaných případech jsou splněny také všechny zbývající podmínky stanovené čl. 220 odst. 2 písm. b) alinea první celního kodexu pro neprovedení dodatečného zaúčtování (vyměření) cla, když, jak vyplývá ze spisů vedených celními orgány, žalobce v rámci dovozu zboží v jednotlivých případech dodržel všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení a současně jednal v dobré víře, neboť jednal s náležitou péčí, aby zajistil splnění všech podmínek pro preferenční zacházení. Svědčí o tom obsah spisů vedených k celním řízením, v nichž je založeno vždy příslušné průvodní osvědčení, které celním orgánům v České republice předložil poté, co je obdržel od prodávajícího (vývozce) a o jehož pravosti neměl jediného důvodu pochybovat ne proto, že je celní orgány v České republice akceptovaly, ale proto, že je vystavily (potvrdily) celní orgány Švýcarské konfederace, které tuto skutečnost nepopírají ani jinak nezpochybňují, a když současně od prodávajícího obdržel vždy také potvrzení o prodeji a technický průkaz k tomu kterému vozidlu vydaný ve Švýcarské konfederaci a ověřil si vždy podle výrobního čísla, že vozidlo bylo vyprodukováno v EU. Veškeré tyto doklady, včetně dokladů o celním odbavení předmětného zboží ve Švýcarsku do režimu tranzit s místem určení v České republice a údaje o zemi produkce vozidla předložil žalobce celním orgánům v rámci celních řízení o propuštění zboží do volného oběhu. Obsah těchto podkladů svědčí o tom, co je nakonec i obecně známo, tedy že předmětné zboží je původním výrobkem v EU ve smyslu protokolu č. 3 a jako takové podléhá preferenčnímu zacházení při dovozu ze Švýcarska do České republiky. Žalobce tedy neměl jediného důvodu pro pochybnosti stran pravosti a správnosti osvědčení o původu zboží, která předložil celním orgánům v České republice, což nakonec žalovaný ve svých rozhodnutích (jedenáctém, dvanáctém, třináctém, dvacátém, dvacátém prvním a dvacátém druhém napadeném rozhodnutí) také sám potvrzuje. Snaží-li se žalovaný v jednotlivých případech (kromě posledně zmíněných napadených rozhodnutí) tvrdit, že vydání nesprávného osvědčení o původu zboží není chybou proto, že je založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, pak žalobce uvádí, že celní orgány Švýcarské konfederace ve svém vyjádření netvrdí, že by jimi potvrzené osvědčení o původu zboží bylo založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, nýbrž že se vývozce údajně nepodařilo kontaktovat a provést verifikaci (desáté, osmnácté a devatenácté napadené rozhodnutí), nebo že nebyl schopen prokázat původ zboží (zbývající napadená rozhodnutí). Jestliže se celním orgánů Švýcarské konfederace v rámci verifikačního řízení nepodařilo kontaktovat vývozce a provést verifikaci, pak explicitně vyjadřují, že verifikaci neprovedly, nic neověřovaly a za této skutkové okolnosti nelze rozumně tvrdit, že jimi vydané osvědčení je založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, jak činí žalovaný. Navíc žalobce spoléhal na to, že celní orgány Švýcarské konfederace přísně dodržují postupy stanovené protokolem č. 3, podle jehož čl. 17 odst. 7 jsou celní orgány vydávající průvodní osvědčení EUR.l povinny přijmout veškerá nezbytná opatření k tomu, aby ověřily původ produktů a splnění ostatních podmínek protokolu č.

3. Žalobce konstatoval, že v této souvislosti podotýká, že celý přístup celních orgánů Švýcarské konfederace k verifikaci je poněkud podivný, neboť žalobce zjistil, že se pokusí pouze jednou zatelefonovat vývozci a pokud jim telefon nezvedne, pak jej považují za nekontaktního. Věrohodnost sdělení celních orgánů Švýcarské konfederace je za těchto okolností zcela podlomena. Také v případech, kdy vývozce nebyl schopen prokázat původ zboží, nebylo sděleno, že by průvodní osvědčení byla založena na nesprávném popisu skutečností a ve své podstatě to znamená jen tolik, že se přenáší z celních orgánů na žalobce důkazní břemeno ohledně prokázání správnosti popisu skutečností, na kterých je založeno průvodní osvědčení, což žalovaný reflektoval toliko v případech některých rozhodnutí (jedenáctém, dvanáctém, třináctém, dvacátém, dvacátém prvním a dvacátém druhém napadeném rozhodnutí), kde ovšem v konečném důsledku také pochybil. Vydání osvědčení o původu zboží (EUR.1) celními orgány Švýcarské konfederace na základě údajů předložených vývozcem nelze samo o sobě bez dalšího považovat za potvrzení založené na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, jak se, až na některá rozhodnutí (jedenáctém, dvanáctém, třináctém, dvacátém, dvacátém prvním a dvacátém druhém napadeném rozhodnutí), mylně domnívá žalovaný, neboť fakt, že se jedná o opravdu nesprávný popis skutečností, musí být řádně prokázán, a to nikoliv při vydávání průvodních osvědčení, jak se opět mylně domnívá žalovaný, ale právě až v rámci verifikace či v řízení o dodatečném vyměření cla. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozsudek Soudního dvora z 9.3.2006 ve věci C-293/04, podle kterého důkazní břemeno k prokázání toho, že je průvodní osvědčení založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, tíží právě a jen celní orgány, přičemž ze strany prvoinstančního orgánu nebylo nic podobného tvrzeno ani prokazováno a nic nového v daném ohledu nepřinesl ani žalovaný v odvolacích řízeních. Kromě toho, i pokud by bylo prokázáno, že jsou osvědčení o původu založena na nesprávném popisu skutečností, a to v dotčených případech prokázáno nebylo, bylo nutno zjišťovat, zda není zřejmé, že si celní orgány vydávající průvodní osvědčení nebyly vědomy nebo si neměly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. A to ze strany prvoinstančního orgánu ani žalovaného zjišťováno nebylo, ač byl takový postup, zejména v případech, k nimž se vztahují rozhodnutí (desáté, osmnácté a devatenácté napadené rozhodnutí) nasnadě. V případech prvního až čtvrtého napadeného rozhodnutí žalovaný dokonce nesprávně považuje osobu žalobce za vývozce, který předložil celním orgánům Švýcarské konfederace nesprávný popis skutečností, což evidentně nekoresponduje se skutečností. Napadená rozhodnutí proto nemohou z hlediska zákonnosti obstát a je otázkou, zda se, zejména s ohledem na nedostatky ve zjištění skutkového stavu či přinejmenším nedostatky v odůvodnění a zaměňování institutu přiznání preference při dovozu zboží a institutu dodatečného zaúčtování cla a jeho omezení ve smyslu ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, vůbec jedná o rozhodnutí přezkoumatelná, o čemž lze důvodně pochybovat. Žalobce dále konstatoval, že je nutno dodat, že výňatek z citovaného judikátu C- 293/04, zmiňovaný žalovaným v odůvodnění napadených rozhodnutí (jedenácté, dvanácté, třinácté, dvacáté, dvacáté první a dvacáté druhé napadené rozhodnutí), je žalovaným vytržen z kontextu. V citovaném rozsudku je tato pasáž zasazena do části týkající se případu obrácení důkazního břemena, k čemuž mohlo dojít pouze v některých případech. Navíc pro případ obrácení důkazního břemene ohledně skutečnosti, že potvrzení o původu byla založena na správném popisu skutečností podaném ze strany vývozce, žalobce z opatrnosti již v rámci vyměřovacích a odvolacích řízení reagoval, tvrdil skutečnosti prokazující správnost informací poskytnutých vývozcem ohledně původu posuzovaného zboží za účelem potvrzení osvědčení o původu a předložil a navrhl v tomto ohledu řadu důkazů (např. potvrzení od výhradních dovozců předmětných vozidel do Švýcarska, či navíc ještě doklady o celním odbavení a preferenčním původu při dovozu vozidla do Švýcarska, např. v případě šestého napadeného rozhodnutí), na což ovšem žalovaný reagoval jen v některých rozhodnutích (jedenácté, dvanácté, třinácté, dvacáté, dvacáté první a dvacáté druhé napadené rozhodnutí) a v ostatních případech tvrzení a důkazní návrhy žalobce v daném ohledu zcela ignoroval. Žalovaný tedy evidentně procesně zásadním způsobem pochybil, což mělo vliv na správnost rozhodnutí o věci samé a navíc se v odůvodnění napadených rozhodnutí nevypořádal se všemi odvolacími důvody, jak mu ukládá podpůrně používaný zákon o správě daní a poplatků v ustanovení § 50 odst. 7 věta druhá, tedy opět podstatným způsobem porušil ustanovení o řízení, což mohlo mít a také mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Jakési rádoby vysvětlování pojmu „původ zboží“ a závěr, že pravomoc ohledně určování původu zboží je svěřena výhradně orgánům vývozního státu, který činí žalovaný v odůvodnění některých napadených rozhodnutí za účelem zdůvodnění správnosti zamítnutí odvolání, jde zcela mimo podstatu uplatněných odvolacích a nyní i žalobních bodů a také mimo rámec ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Jak již bylo řečeno, žalobce v rámci řízení o dodatečném vyměření cla a odvolacích řízení zdůvodňoval a prokazoval splnění podmínek pro dodatečné nezaúčtování cla ve smyslu ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Nikoliv proto, že by žádal o přiznání preference. O přiznání preference žádal při propouštění zboží do volného oběhu a v tom jí bylo ze strany celních orgánů vyhověno. Žalobce k tomu dodal, že skutečnosti stanovené čl. 220 odst. 2 písm. b) alinea pátá celního kodexu, pro které by se nemohl odvolávat na dobrou víru, zjevně neexistují. Žalobce dále uvedl, že pouze v některých rozhodnutích (jedenácté, dvanácté, třinácté, dvacáté, dvacáté první a dvacáté druhé napadené rozhodnutí) se žalovaný skutečně zabýval podstatou námitek žalobce uplatněných v odvolacích řízeních, respektive v řízeních o dodatečném vyměření cla. Ovšem i v těchto případech došel k nesprávným závěrům skutkovým i právním, v důsledku čehož jsou také tato jeho rozhodnutí nezákonná. Žalovaný v těchto šesti případech přenesl důkazní břemeno na žalobce, tedy právě žalobce měl prokázat, že průvodní osvědčení nebyla založena na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, neboť jinak by vydání nesprávných osvědčení o původu nebylo chybou ve smyslu či. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu a dodatečné vyměření cla by bylo po právu. Žalobce ve všech těchto šesti případech činil tvrzení a předložil důkazy prokazující správnost popisu skutečností, na kterých byla založena příslušná průvodní osvědčení (zejména technické průkazy vozidel, obchodní doklady, příslušná potvrzení o původu vozidel vydaná oficiálními dovozci vozidel do Švýcarska), ovšem žalovaný z těchto důkazů nevyvodil jim odpovídající skutkové a právní závěry. Důvodem vyvození nesprávných závěrů byla v prvé řadě mylná úvaha žalovaného, že není známo, jaké podklady byly předloženy či sloužily k podání žádostí o vydání osvědčení a není tedy prokázáno, z jakých podkladů osvědčení vydaná celními orgány Švýcarské konfederace vycházela a že tyto podklady obsahují správný popis skutečností. Pokud by žalovaný patřičně zohlednil postup stanovený protokolem č. 3 pro vydávání osvědčení o původu EURl, zjistil by, že průvodní osvědčení je vydáváno na základě popisu skutečností uvedeném v žádosti o průvodní osvědčení, v níž jsou na jedné straně uvedeny stejné kolonky a údaje, jaké jsou uvedeny ve vydávaném průvodním osvědčení (jedná se vesměs o propisovací tiskopis) a rub žádosti obsahuje prohlášení vývozce, že zboží splňuje podmínky pro vydání přiloženého osvědčení, přičemž je zde možné výslovně uvést okolnosti, které umožnily, aby zboží splňovalo podmínky pro vydání osvědčení a mohou být předkládány podpůrné doklady, jako např. dovozní doklady, průvodní osvědčení, faktury, prohlášení výrobce atd., které se týkají výrobků používaných ve výrobě nebo zboží zpětné vyvezeného v nezměněném stavu. Pokud jde o údaje v jednotlivých kolonkách l až 10 žádosti o průvodní osvědčení, správnost skutečností v nich uvedených žalobce prokázal předloženými doklady. Nelze přitom považovat za správný a logický názor žalovaného, že správnost takových skutečností nelze prokázat potvrzením oficiálních zástupců automobilek o původu vozidel, vydaným až nyní. Pokud jde o údaje uváděné na rubu žádosti, pak vývozce nemohl uvést nic jiného, než že okolností umožňující, aby zboží splňovalo podmínky pro vydání průvodního osvědčení je jeho výroba v EU, což žalobce taktéž prokázal příslušnými potvrzeními, bylo-li tedy ze strany vývozce v tomto ohledu vůbec něco uváděno, když celním orgánům Švýcarské konfederace postačovala fakta ohledně původu jim známá z vlastní činnosti. Žádné podpůrné doklady vývozcem předkládány nebyly, a pokud celní orgány Švýcarské konfederace za takových okolností vydaly osvědčení a toto by bylo považováno za nesplnění podmínek pro preferenční zacházení, pak je zřejmé, že celní orgány Švýcarské konfederace si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení a v takovém případě nelze mít s ohledem na ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) alinea třetí zato, že vydání nesprávného potvrzení není chybou. Žalobce dále namítá, že měl-li žalovaný pochybnosti ohledně obsahu žádosti a podkladů, které byly při vydávání průvodního osvědčení předkládány celním orgánům Švýcarské konfederace, nic mu nebránilo v tom, aby si od těchto celních orgánů vyžádal kopie žádostí o průvodní osvědčení, nebo sdělil své pochybnosti žalobci a umožnil mu příslušné podklady před vydáním meritorních rozhodnutí v odvolacích řízeních opatřit, když prvoinstanční orgán se věcí v tomto směru vůbec nezabýval, nově ji posuzoval až žalovaný a zjistil přitom, že mu chybí nějaké podklady či informace. Žalobce byl neustále připraven poskytnout jakoukoliv součinnost, tvrdit skutečnosti a předkládat či navrhovat důkazy, což mu ovšem v daném směru nebylo ze strany žalovaného umožněno. Taktéž nelze považovat za správný názor žalovaného, že správnost popisu skutečností, na nichž je založeno osvědčení o původu lze při obrácení důkazního břemene prokazovat jen celním orgánům země vývozu. Takový závěr je absurdní již jen z toho prostého důvodu, že ono dokazování je prováděno v rámci řízení o dodatečném vyměření cla, která vedl prvoinstanční orgán a ve druhém stupni sám žalovaný. Jestliže tedy žalovaný v dotčených šesti případech zamítl odvolání na základě shora uvedeného, jsou jeho rozhodnutí nezákonná, a to přinejmenším již jen z toho důvodu, že procesně zásadním způsobem pochybil, když za situace, kdy posuzoval věci z jiného pohledu než prvoinstanční orgán a neměl dostatek podkladů, nedal žalobci možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit, tvrdit další skutečnosti a navrhovat a předkládat další důkazy, což mohlo mít a také mělo za následek nezákonnost dotčených šesti rozhodnutí ve věci samé. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě žalovaný především uvedl, že švýcarské celní orgány vydaly potvrzení na základě údajů předložených vývozcem, tedy na nesprávném popisu skutečnosti podané vývozcem (žalobce) a v daném případě, neměly švýcarské celní orgány důvod pochybovat o těchto údajích a neměly v době vývozu podezření, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. Není povinností švýcarských celních orgánů při potvrzování průvodního dokladu EUR. l podrobně zjišťovat a kontrolovat zde uvedené údaje. Kontrola je zajištěna ustanovením o zpětné verifikaci, kdy lze zpětně prověřovat údaje uvedené v celním prohlášení a přiložených dokladech. Ze strany celních orgánů tedy nelze v žádném případě hovořit o chybě, jak namítá žalobce. Je třeba upozornit na to, že předmětný proces preferenčního zacházení je jištěn právě možností zpětné verifikace, čímž je předjímáno, že vydané potvrzení lze zpětně zpochybnit. Nelze tudíž dovozovat, že jednou udělené potvrzení, je navždy správné a platné. Této skutečnosti si musí být vědom i dovozce (žalobce). Pro uplatnění zvýhodněné preferenční celní sazby musí být splněny určité podmínky stanovené protokolem č.

3. Je nutné o tuto preferenci požádat, přičemž tento úkon sebou nese určitá práva a povinnosti, tedy i rizika. Tímto rizikem je myšleno, že vývozce předkládá průvodní osvědčení švýcarským celním orgánům k potvrzení, ovšem je plně odpovědný za správnost údajů zde uvedených. Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu. V daných případech byla tato verifikace na žádost českých celních orgánů provedena, a to s výsledným stanoviskem, že předložené průvodní osvědčení nesplňuje požadavky na správnost a pravost tohoto osvědčení, a toto stanovisko je pro české celní orgány závazné. Z tohoto důvodu nelze přiznat preferenční celní sazbu na předmětné vozidlo. Žalovaný dále konstatoval, že se zabýval důkazy prokazujícími správnost popisu skutečností, na kterých byla založena příslušná průvodní osvědčení (viz zejména technické průkazy vozidel, obchodní doklady, příslušná potvrzení o původu vozidel vydaná oficiálními dovozci vozidel do Švýcarska) a vyhodnotil tyto jako nedostatečné pro prokázání původu vozidla ve smyslu protokolu č.

3. Tuto skutečnost žalobce stále nechce pochopit. Pro přiznání preference je nutné prokázat původ zboží, ovšem podle podmínek stanovených protokolem, které jsou jasně stanoveny a nelze je nahradit dobrozdáními či potvrzeními prodejců či výrobců k tomuto neoprávněných (ve smyslu protokolu č. 3). Dále je nutné opět zopakovat, že potvrzení o verifikaci, které je pro české celní orgány závazné, vydává švýcarská celní správa, a tyto je třeba respektovat. Postup, který navrhuje žalobce, zcela popírá princip přidělování preferencí. Podmínky uplatnění preferencí jsou přesně stanoveny protokolem č. 3 a pokud nejsou dodrženy nelze preferenci uplatnit, tudíž je následně celními orgány doměřen celní dluh, který by byl vyměřen ihned při dovozu vozidla (pokud by preference nebyla uplatněna). Je také nutno zdůraznit, že při dovozu tisíce vozidel, čítá suma uplatněných preferencí velkou peněžní částku, která je jinak příjmem státního rozpočtu a rozpočtu Evropské unie, aiz tohoto důvodu je přidělování preferencí zatíženo přísnými podmínkami protokolu č. 3. které nelze svévolně obcházet. Celý systém uplatnění preferencí je žalobci velmi dobře znám, ale i přesto stále trvá na tom, že podmínky splnil, či je nahrazuje jinými dokumenty, které však nelze akceptovat. Je také nutné uvést, že žalobce se neustále odkazuje na tzv. dobrou víru. Tento výraz je ovšem nutno chápat v celkovém kontextu příslušných ustanovení, neznamená to tedy pouze, že si žalobce něco „myslel“ a něco „předpokládal“ atd. Tento výraz je tzv. „legální definice“ a nelze jej vykládat pouze gramaticky, jak činí žalobce. Žalovaný konstatoval, že k námitce žalobce, že švýcarským celním orgánů při vývozu zboží postačovala předložená fakta a nepožadovaly další a další podpůrné doklady atd. je nutné uvést, že toto není žádná chyba či chybný postup švýcarských celních orgánů, nýbrž naprosto standardní a zákonný postup švýcarských celních orgánů, kteří právě pro rychlost a vůbec reálnou možnost propouštění zboží, mají zákonem umožněno nepožadovat všechny podklady od vývozce, protože vývozce odpovídá za údaje předložené celním orgánům, a právě jako pojistka zpětné kontroly těchto údajů je v protokolu č. 3 umožněna zpětná verifikace. To znamená, že je zde mechanismus zajišťující po vývozu (či při dovozu do ČR) prověřit zpětnou verifikací, zda mělo zboží daný původ a zda mohla být uplatněna daná preference. K námitce žalobce, že v uvedených případech nejde o přiznání preference, žalovaný uvedl, že přesně o toto v daných případech jde, a další kroky jsou pouze následkem nepřiznání této preference. Žalovaný dále uvedl, že při dovozu zboží není celní orgán povinen kontrolovat všechny údaje uvedené v celním prohlášení, nýbrž že deklarant je odpovědný za správnost zde uvedených údajů, a jako pojistný mechanismus je celním orgánům umožněna podle celního zákona následná kontrola zboží a zároveň podle protokolu č. 3 (při dovozu zboží ze Švýcarska) zpětná verifikace. Tudíž celní orgány propustí deklarantovi zboží i s uplatněním příslušné preference na základě jím uvedených údajů s tím, že tyto mohou být dodatečně zkontrolovány celními orgány (tímto je myšleno ono „riziko“, o kterém deklarant ví nebo má vědět - tedy, že i po dovozu a vyměření cla může později dojít k verifikačnímu řízení a případnému doměření celního dluhu - pokud zboží nesplní podmínky původu podle protokolu č. 3). Žalovaný samozřejmě respektuje čl. 220 celního kodexu, ovšem tento ve svém znění nelze uplatnit na případ žalobce, a to již z uvedených důvodů (rovněž uvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí). K námitce žalobce, že přístup švýcarských celních orgánů je podivný, neboť žalobce zjistil, že se pokusí pouze jednou zatelefonovat vývozci a pokud jim telefon nezvedne, pak jej považují za nekontaktního, žalovaný uvedl, že takovéto „důkazy“ o činnosti švýcarské celní správy lze považovat za irelevantní a naprosto neprůkazné. Takováto tvrzení či zjištění žalobce je pouze jeho tvrzení a vůbec nic nedokazuje ani neprokazuje. Takovýto způsob důkazních tvrzení lze taktéž přinejmenším považovat za „podivný“ a není třeba se k němu dále vyjadřovat. Žalovaný dále uvedl, že v případě jedenáctého, dvanáctého, třináctého, dvacátého, dvacátého prvního a dvacátého druhého napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že v projednávaných případech jsou dány podmínky pro přenesení důkazního břemene v otázce průkazu správnosti popisu skutečností podaných vývozcem při podání jednotlivých žádostí o vydání průvodního osvědčení ve smyslu v jednotlivých rozhodnutích traktovaného rozsudku Soudního dvora ve věci C-293/04. Uvedený rozsudek v bodech 40 a násl. reflektuje situaci, kdy celní orgány země vývozu byly zbaveny možnosti prokázat, zda informace předložené za účelem vydání průvodního osvědčení EUR. l byly správné, či nikoli, a to v důsledku chyby vývozce, kdy tento neuchoval podklady v rozporu s čl. 29 protokolu. Soud v tomto svém rozsudku v bodu 42 spojil s tímto stavem přenos důkazního břemene na dovozce, kdy současně deklaroval, že hospodářským subjektům přísluší přijmout v obchodním styku v rámci smluvních vztahů opatření zabezpečující je proti rizikům dodatečného zaúčtování cla a současně odmítl připuštění dopadu negativních důsledků nesprávného jednání vývozců ve sféře příjmů cel Společenství, kdy tito vývozci znemožní unést důkazní břemeno celním orgánům vlastní nedbalostí. Ve smyslu výroku uvedeného rozsudku tak předložení důkazu nezbytného pro úspěch jejího nároku přísluší osobě, která se dovolává třetího pododstavce čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. V zásadě tedy přísluší celním orgánům, které se za účelem přistoupení k dodatečnému výběru cla hodlají dovolávat čl. 220 odst. 2 písm. b) třetího pododstavce, initio, aby předložily důkaz, že vydání nesprávného osvědčení bylo způsobeno nesprávným popisem skutečností ze strany vývozce. Nicméně pokud následkem nedbalosti výlučně na straně vývozce nejsou celní orgány schopny předložit nezbytný důkaz, že průvodní osvědčení EUR. l bylo vydáno na základě správného, či nesprávného popisu skutečností vývozcem, přísluší osobě povinné zaplatit clo, aby dokázala, že uvedené osvědčení vydané orgány třetí země bylo založeno na správném popisu skutečností. V jednotlivých případech vývozce nepředložil celním orgánům země vývozu podklady žádosti o vystavení průvodního osvědčení, následkem čehož nebylo možné považovat zboží uvedené na jednotlivých průvodních osvědčeních za zboží, na které by bylo možné uplatnit preferenční výhody. Tímto svým jednáním vývozce současně znemožnil celním orgánům účinnou kontrolu tak, aby mohlo být ověřeno splnění podmínek pro dodatečné zaúčtování cla. Jak bylo uvedeno, Společenství jako příjemce cla nemůže nést negativní důsledky nedbalostního jednání na straně osob účastných na mezinárodním obchodním styku s dopady do příjmů cel. Žalobce, jako osoba povinná zaplatit clo, žádným způsobem neprokázal, že by uvedené průvodní osvědčení bylo vydáno na základě správného popisu skutečností. V rozporu s názorem žalobce zastává žalovaný názor, že v daňovém řízení nebylo ze strany žalobce prokázáno, jaké doklady sloužily jako podklady žádosti o vydání jednotlivých průvodních osvědčení. Žalovaný si je přirozeně vědom postupu při potvrzování průvodních osvědčení podle protokolu 3, nelze však zaměňovat obsah žádosti o vydání osvědčení a obsah podpůrných dokladů podle čl. 28 protokolu č.

3. Žadatel sice podává formalizovanou žádost o vydání osvědčení, na které uvádí, mimo jiné údaje o identifikaci zboží a údaj o tom, v jaké zemi má mít dané zboží preferenční původ. Samotná žádost však přirozeně neosvědčuje správnost těchto skutečností. Jejich správnost musí být podložena relevantními podklady, ze kterých bude preferenční původ zboží zřejmý a které jsou demonstrativně vymezeny právě v čl. 28 protokolu. Právě nepředložení těchto podkladů bylo důvodem pro negativní výsledek verifikačního řízení. Žalobce v celém řízení nepředložil žádný důkaz, který by bylo možno považovat za relevantní podklad žádosti o vydání jednotlivých průvodních osvědčení, přičemž k tomuto závěru dospěl žalovaný hodnocením obsahu jednotlivých žalobcem zmiňovaných dokumentů a zohledněním jejich časové souvislosti. Ve vztahu k žalobním důvodům pak nutno zdůraznit, že v případě přenesení důkazního břemene je pouze na osobě povinné zaplatit clo, zda a jak prokáže správnost popisu skutečností, tedy zda tato osoba předloží podklady žádosti, ze kterých bude zřejmé, že tento popis skutečností podaný vývozcem je správný. Žalovaný tak neměl důvod neustále opakovaně vyzývat žalobce, aby předložil další důkazy k prokázání těchto skutečností, tížilo-li důkazní břemeno právě žalobce. Žalovaný v závěru vyjádření k žalobě uvedl, že je zcela zřejmé, že žalovaný neodkázal žalobce na celní orgány země vývozu v otázce prokázání skutečností rozhodných pro dodatečné zaúčtování cla, kterými se přirozeně zabýval sám v rámci vlastní kompetence, ale odkázal jej při případném uplatnění tohoto důkazu při řešení otázky samotného původu zboží. Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), o věci samé bez jednání. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadených rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadená rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Předně je nezbytné uvést, že soud napadená rozhodnutí původně zrušil rozsudkem ze dne 28.2.2011, č.j. 57 Af 40/2010-146. Tento rozsudek byl ve vztahu k nyní projednávaným napadeným rozhodnutím z podnětu kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20.7.2011, č.j. 1 Afs 42/2011-209, přičemž Nejvyšší správní soud Krajský soud v Plzni v souladu s ustanovením § 110 odst. 4 s.ř.s. zavázal právním názorem v tomto rozsudku vysloveným. Rozsudek Nejvyššího správní ho soudu byl následně publikován pod č. 2492 v č. 2/2012 Sb.NSS s právními větami: „I. Jestliže následkem nedbalosti výlučně na straně vývozce nejsou celní orgány schopny předložit důkaz, že osvědčení vydané orgány třetí země bylo založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) třetího pododstavce nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, přísluší osobě povinné zaplatit clo, aby dokázala, že uvedené osvědčení vydané orgány třetí země bylo založeno na správném popisu skutečností. II. Nedbalost výlučně na straně vývozce zahrnuje i situace, kdy je vývozce nekontaktní nebo není schopen na žádost celních orgánů země vývozu předložit doklady, jež je povinen uchovávat“. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku v části označené „III./A) Verifikace preferenčního původu zboží“ uvedl, že „Dodatečné ověřování dokladů o původu zboží (verifikaci) upravuje článek 33 Protokolu. Judikaturu Soudního dvora k procesu verifikace shrnula 1 Afs 42/2011 – 213 generální advokátka Trstenjak ve stanovisku k věci C. A. S. SpA následovně. Podle ustálené judikatury je stanovení původu zboží založeno na rozdělení pravomocí mezi orgány státu vývozu a orgány státu dovozu v tom smyslu, že původ je stanovován orgány státu vývozu, přičemž kontrola správného fungování tohoto režimu je zajištěna díky spolupráci mezi dotyčnými správními orgány. Tento systém je odůvodněn skutečností, že orgány státu vývozu jsou pro přímé ověření skutečností podmiňujících původ nejpovolanější. Pro určení původu zboží má toto rozdělení pravomocí navíc tu výhodu, že vede k bezpečným a jednotným výsledkům, a tím zabraňuje odklonu obchodu a narušení hospodářské soutěže v obchodě. Takový systém může tudíž fungovat pouze tehdy, jestliže celní úřad dovozního státu uznává posouzení legálně provedená orgány vývozního státu. Jak uvedl Soudní dvůr v rozsudku Les rapides Savoyards a další, je v rámci mezinárodních dohod o volném obchodu – zavazujících Společenství vůči třetímu státu na základě vzájemných povinností – uznávání legálně vydaných rozhodnutí orgánů tohoto třetího státu celními úřady členského státu nutné také proto, aby Společenství mohlo od celních orgánů uvedeného státu vyžadovat dodržování rozhodnutí vydaných orgány členských států ohledně původu výrobků vyvezených do uvedeného státu ze Společenství. Je sice pravda, že celní orgány státu dovozu nejsou předložením osvědčení o preferenčním původu právně vázány, aby dovozci poskytly požadované preferenční zacházení. Jakmile však bylo osvědčení o preferenčním původu zboží formálně řádně vystaveno, je prima facie věcně správné. Proto předložením osvědčení o preferenčním původu zboží nastává přinejmenším závazný účinek v ohledu skutkovém, to znamená ohledně skutkových zjištění celního orgánu ve státě vývozu. Z toho vyplývá, že celní orgány dovozního státu nemohou podle ustanovení Dohody o přidružení odmítnout uplatnění preferenčního zacházení na výrobek dovezený s osvědčením řádně vydaným celními orgány vývozního státu. I v případě, že mají celní orgány dovozního státu důvodné pochybnosti, pokud jde o skutečný původ tohoto zboží, mohou pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu tohoto původu po propuštění zboží. Tento systém spolupráce a rozdělení úkolů celních orgánů, stanovený v uvedené dohodě, s sebou logicky nese, že pokud celní orgány vývozního státu mohly určit původ dotčeného zboží, jsou celní orgány dovozního státu také vázány závěry této kontroly po propuštění zboží. Pouze za zvláštních okolností, kdy celní orgány vývozního státu nejsou s to řádně provést kontrolu po propuštění zboží, mohou podle Soudního dvora celní orgány dovozního státu samy ověřit pravost a správnost sporného osvědčení EUR.1 s přihlédnutím k jiným důkazům původu dotčeného zboží (body 76 – 81 stanoviska). Zmiňovanou ustálenou judikaturu Soudního dvora respektuje též judikatura Nejvyššího správního soudu. Např. v rozsudku ze dne 7. 2. 2008, čj. 5 Afs 37/2007 - 49, publikovaném pod č. 1577/2008 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud výslovně konstatoval, že „[p]ravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu“. Ačkoliv se jednalo o případ, jenž se odehrál před vstupem České republiky do Evropských společenství, jednalo se o výklad obdobné situace a obdobné právní úpravy jako v projednávaném případě“. Podle názoru Nejvyššího správního soudu byly české celní orgány vázány odvoláním (zneplatněním) průvodních osvědčení EUR. 1 švýcarskými celními orgány, a tudíž tato osvědčení pozbyla svých účinků coby závazného důkazu o preferenčním původu dovážených automobilů. V části označené „III./B) Dodatečné nezaúčtování cla podle článku 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu“ Nejvyšší správní soud uvedl, že „článek 220 odst. 2 celního kodexu v relevantním znění stanoví následující: S výjimkou případů uvedených v čl. 217 odst. 1 druhém a třetím pododstavci se dodatečné zaúčtování neprovede, pokud (…) b) částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení. Pokud byl preferenční status zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země, považuje se vydání potvrzení těmito orgány v případě, že se ukáže jako nesprávné, za chybu, kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit ve smyslu prvního pododstavce. Vydání nesprávného potvrzení však není chybou, je-li potvrzení založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, není-li zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. (…). Relevantní judikaturu k čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu shrnul Soudní dvůr např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2007 ve věci C-173/06 Agrover, Sb. rozh. S. I-8783, body 30 – 33. Z ní vyplývá, že podle citovaného ustanovení příslušné orgány neprovedou dodatečné zaúčtování dovozního cla pouze tehdy, pokud jsou splněny tři kumulativní podmínky. Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany samotných příslušných orgánů, dále, aby tato chyba, které se dopustily tyto orgány, nemohla být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna, a konečně, aby tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení (viz obdobně rozsudky ze dne 12. 7. 1989 ve věci 161/88 Binder, Recueil, s. 2415, body 15 a 16; ze dne 14. 5. 1996 ve věci C-153/94 a C-204/94 Faroe Seafood a další, Recueil, s. I-2465, bod 83; usnesení ze dne 9. 12. 1999 ve věci C-299/98 P CPL Imperial 2 a Unifrigo v. Komise, Recueil, s. I-8683, bod 22, jakož i ze dne 11. 10. 2001 ve věci C-30/00 William Hinton & Sons, Recueil, s. I-7511, body 68, 69, 71 a 72). Jestliže jsou tyto podmínky splněny, osoba povinná zaplatit clo má právo na to, aby clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno (rozsudek ze dne 27. 6. 1991 ve věci C-348/89 Mecanarte, Recueil, s. I-3277, bod 12). Tuto judikaturu plně převzal Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 30. 7. 2008, čj. 1 Afs 27/2008 - 97, publikovaný pod č. 1701/2008 Sb. NSS). V projednávaném případě není sporné naplnění druhé a třetí podmínky (jak ostatně uvedl i žalovaný v některých svých rozhodnutích); předmětem rozepře však zůstává podmínka první. Z judikatury Soudního dvora k této podmínce vyplývá, že cílem čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu je chránit legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo, pokud jde o opodstatněnost všech skutečností uvedených v rozhodnutí o vybrání nebo nevybrání cla. Legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo je hodné ochrany stanovené v tomto článku pouze tehdy, pokud základ, na kterém spočívá toto očekávání osoby povinné zaplatit clo, způsobily „samotné“ příslušné orgány. Právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají tak pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných orgánů (viz obdobně rozsudek Mecanarte, body 19 a 23). V žalobcově věci ovšem došlo k aplikaci druhého a třetího pododstavce citovaného ustanovení, jež naplnění první podmínky značně modifikují. Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o tom, že hypotéza druhého pododstavce byla ve všech řízeních vedených s žalobcem naplněna: švýcarské celní orgány totiž vydaly potvrzení (průvodní osvědčení EUR.1), která se později ukázala jako nesprávná. Chyba švýcarských celních orgánů tedy byla chybou, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo (žalobce) rozumným způsobem zjistit. Sporný tak zůstává výklad a aplikace třetího pododstavce citovaného ustanovení celního kodexu a otázka přenosu důkazního břemene. V této souvislosti je nutné odkázat na již výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci Beemsterboer, v němž Soudní dvůr dovodil, že v souladu s tradičními pravidly rozdělení důkazního břemene přísluší celním orgánům, které se za účelem přistoupení k dodatečnému výběru cla hodlají dovolávat čl. 220 odst. 2 písm. b) třetího pododstavce, initio, celního kodexu, aby na podporu svého nároku předložily důkaz, že vydání nesprávných osvědčení bylo způsobeno vinou nesprávného popisu skutečností vývozcem. Nicméně, pokud následkem nedbalosti výlučně na straně vývozce nejsou celní orgány schopny předložit nezbytný důkaz, že osvědčení EUR.1 bylo vydáno na základě správného, či nesprávného popisu skutečností tímto posledně uvedeným, přísluší osobě povinné zaplatit clo, aby dokázala, že uvedené osvědčení vydané orgány třetí země bylo založeno na správném popisu skutečností (body 39 a 46 rozsudku). Pod nedbalost vývozce, jež má za následek přesun důkazního břemene, Soudní dvůr výslovně zařadil případ, kdy vývozce neuchová důkazní doklady navzdory povinnosti vyplývající z protokolu uchovat vhodné doklady dokazující původ dotčených výrobků alespoň po dobu tří let (bod 40 rozsudku; v projednávaném případě je tato povinnost vývozců stanovena v článku 29 odst. 1 Protokolu). K tomu Soudní dvůr zdůraznil, že Evropské společenství nemůže nést negativní důsledky nesprávného jednání dodavatelů dovozců a že je věcí hospodářských subjektů, aby v rámci svých smluvních vztahů přijaly ustanovení nezbytná pro to, aby se předem zabezpečily proti rizikům opatření k dodatečnému výběru cla (body 41 a 43 rozsudku). Podle názoru Nejvyššího správního soudu výklad provedený Soudním dvorem v tomto rozsudku plně dopadá na projednávanou věc. Jsou proto splněny podmínky doktríny acte éclairé, pročež zdejší soud nepřistoupil k předložení další předběžné otázky Soudnímu dvoru. Pokud tedy dojde k odvolání průvodních osvědčení, mohou celní orgány země dovozu doměřit clo, pokud prokáží, že popis skutečností provedený vývozcem není správný. To mohou celní orgány země dovozu učinit např. tehdy, dospějí-li celní orgány země vývozu v rámci procesu verifikace, že příslušné zboží s deklarovaným preferenčním původem zboží ve skutečnosti nesplňuje některý z požadavků článku 2 – 14 Protokolu nebo některou z konkrétních podmínek uvedených v příloze II a III k tomuto Protokolu (např. nedodržení určitého výrobního postupu nebo překročení maximální procentuální hodnoty nepůvodních složek v konečném výrobku apod.). To ale předpokládá součinnost vývozce, který k takovým zjištěním poskytne celním orgánům země vývozu potřebné podklady demonstrativně uvedené v čl. 28 Protokolu, jež mohou být následně poskytnuty celním orgánům země dovozu k unesení jejich důkazního břemene, že popis skutečností podaných vývozcem nebyl správný. Jestliže však vývozce v rozporu s článkem 29 odst. 1 Protokolu tyto doklady nemá, nebo je poskytne jen v nedostatečné míře, takže celní orgán země vývozu nemůže ověřit preferenční původ zboží, dostává se celní orgán země dovozu nutně do důkazní nouze ohledně toho, zda vývozce podal správný popis skutečností. Ve stejné situaci se celní orgány země dovozu nachází bezpochyby i tehdy, je-li vývozce nekontaktní, neboť ani tehdy nemohou celní orgány země vývozu ověřit preferenční původ zboží. Právě na tuto situaci míří výklad Soudního dvora poskytnutý v citovaném rozsudku Beemsterboer: jelikož důkazní nouze celních orgánů země dovozu je způsobena výlučně chováním vývozce v rozporu s Protokolem, přechází důkazní břemeno na osobu povinnou zaplatit clo“. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že je nepochybné, že v důsledku chování vývozce (nekontaktnost, neschopnost prokázat preferenční původ zboží) přešlo v projednávaném případě důkazní břemeno ve všech případech na žalobce. Popisem skutečností předloženým vývozcem, jehož správnost by měl žalobce prokazovat, může být pouze to, že zboží má preferenční původ, neboť k ničemu jinému nemůže ani žádost o vydání průvodního osvědčení EUR.1 směřovat. Právě a jen tuto skutečnost musí žalobce prokázat, chce-li využít dobrodiní článku 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Je to logické: jestliže švýcarské celní orgány v rámci verifikačního řízení dospěly k závěru, že preferenční původ dovezeného zboží nelze prokázat, neboť vývozce nebyl schopen předložit příslušné doklady, je spravedlivé, aby možnost prokázat tento preferenční původ byla umožněna dovozci, kterému by jinak scházela jakákoliv obrana. Žalobce je tedy oprávněn v rámci řízení o doměření cla prokázat, že popis skutečností vývozcem byl správný, jinými slovy, že zboží svědčí preferenční původ. V tomto ohledu je obstarávání žádosti a dalších dokumentů eventuálně založených ve spisech švýcarských orgánů zjevně neužitečné, neboť i bez nich je zjevné, co má žalobce prokazovat. Vyžádání dokladů, které by švýcarské celní orgány mohly mít k dispozici, nedává žádný rozumný smysl, když švýcarské celní orgány na jejich základě nedospěly k závěru, že dovážené zboží má preferenční původ a současně uvedly, že vývozce potřebné doklady nedodal. Navíc je vysoce pravděpodobné, že by takovou povinnost celních orgánů země dovozu, byla-li by pro naplnění požadavků předmětného ustanovení celního kodexu nezbytná, Soudní dvůr uvedl v citovaném rozsudku Beemsterboer, což ovšem ani náznakem neučinil). V závěru zrušujícího rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že se krajský soud v mezích žalobních bodů zaměří zejména na naplnění podmínek článku 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu a posoudí, zda se celní orgány dostatečně vypořádaly s žalobcem předloženými důkazy. Krajský soud v Plzni dospěl k závěru, že se žalovaný ani v jednom z napadených rozhodnutí dostatečně nevypořádal s žalobcem předloženými důkazy. Jak uvedl Nejvyšší správní soud „žalobce je oprávněn v rámci řízení o doměření cla prokázat, že popis skutečností vývozcem byl správný, jinými slovy, že zboží svědčí preferenční původ“. V Protokole č. 3 o definici pojmu „původní produkty“ a o metodách správní spolupráce k dohodě (2006/81/ES) je pojem „původní produkty“ definován v jeho hlavě II., tj. čl. 2 až 11. K tomu, aby konkrétní zboží mohlo být považováno za „původní produkt“ je nezbytné, aby splňovalo podmínky v hlavě II. Protokolu č. 3 stanovené. V čl. 28 Protokolu č. 3 je pak příkladmo uvedeno, kterými doklady je možné prokázat, že zboží může být považováno za produkt pocházející ze Společenství, Švýcarska nebo jedné z ostatních zemí uvedených v článcích 3 a 4 a že splňuje ostatní požadavky tohoto protokolu. Těmito doklady mohou být mimo jiné a) přímý důkaz o činnostech prováděných vývozcem nebo dodavatelem při získávání dotyčného zboží, který je obsažen například v jeho účtech nebo vnitřním účetnictví; b) doklady prokazující původ použitých materiálů, vydané nebo vyhotovené ve Společenství nebo Švýcarsku, pokud jsou takové doklady používány v souladu s vnitrostátním právem; c) doklady prokazující zpracování nebo opracování materiálů ve Společenství nebo Švýcarsku, vydané nebo vyhotovené ve Společenství nebo Švýcarsku, pokud jsou takové doklady používány v souladu s vnitrostátním právem; d) průvodní osvědčení EUR.1 nebo EUR-MED nebo prohlášení na faktuře nebo prohlášení na faktuře EUR-MED prokazující původ použitých materiálů, vydaná nebo vyhotovená ve Společenství nebo Švýcarsku v souladu s tímto protokolem nebo v jedné z ostatních zemí uvedených v článcích 3 a 4, v souladu s pravidly původu, která jsou shodná s pravidly stanovenými v tomto protokolu; e) vhodné doklady týkající se zpracování nebo opracování provedeného mimo Společenství nebo Švýcarsko uplatněním článku 12 prokazující, že požadavky uvedeného článku byly splněny. Předložil-li žalobce ve správním řízení doklady k prokázání preferenčního původu zboží, bylo povinností žalovaného, se s těmito důkazy vypořádat. Byl tak povinen učinit z pohledu v předchozím odstavci zmíněných ustanovení Protokolu č. 3, resp. uvést, na základě jakých konkrétních skutkových i právních důvodů se domnívá, že důkazy žalobcem předložené nejsou způsobilé osvědčit, že se jedná o „původní produkty“ ve smyslu hlavy II Protokolu č. 3, a z jakých konkrétních skutkových i právních důvodů není možné tyto důkazy považovat za doklady obdobné dokladům příkladmo uvedeným v ustanovení čl. 28 Protokolu č.

3. Skutková zjištění, skutkové závěry z nich vyvozené a právní hodnocení byl povinen učinit součástí napadených rozhodnutí. Absence těchto náležitostí způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, když zde chybějí závěry o skutečnost podstatných pro posouzení důvodnosti námitek žalobce, které by byly způsobilé stát se předmětem soudního přezkumu. Soud nemůže teprve v soudním řízení chybějící náležitosti napadeného rozhodnutí doplňovat a v neprospěch žalobce dohledávat důvody skýtající oporu výroku napadeného rozhodnutí. Žalovaný byl současně povinen se vypořádat se všemi žalobcem navrženými důkazy. Otázkou tzv. opominutých důkazů se zabýval Ústavní soud například v nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud dospěl k závěru, že „zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem (o. s. ř.), v řízení před soudem (obecným), musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§§ 153 odst. 1, 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb. Tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§§ 221 lit. c/, 243b odst. 1 al. 2 o. s. ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.“ Závěry Ústavního soudu mají obecnou platnost a jsou aplikovatelné také na řízení správní. Žalobce navrhl důkazy k prokázání tvrzení, že se v případě jím dováženého zboží jednalo o „původní produkty“, tj. důkazy byly navrženy k prokázání skutečností rozhodných pro rozhodnutí věci, tudíž pokud by žalovaný některé z takto navržených důkazů pominul, bylo by nutné toto procesní pochybení považovat za podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. I. V odůvodnění prvního napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že „proto odvolatel z opatrnosti dodává, že předmětné osvědčení o původu zboží je založeno na správném popisu skutečností, k důkazu čehož odkazuje na ve spisu založené podklady, a to zejména doklad o nabytí vozidla, technický průkaz k vozidlu vydaný ve Švýcarsku, údaje o vozidle dle VIN, odkazuje také na obecně známou skutečnost, že vozidla Ford Galaxy jsou a byla vyráběna v EU“. Žalovaný dále uvedl, že „pouhý fakt či tvrzení, že předmětný automobil byl vyroben v EU, není důkazem o původu zboží ve smyslu Protokolu, na jehož základě by bylo možné přiznat preferenční sazební opatření a nezakládá automaticky původ tohoto zboží v Evropské unii ve smyslu definice „původní výrobky“ dle Protokolu. Předložené prohlášení společnosti Ford Motor Company (Schwizerland) SA ze dne 16.10.2009 obsahující tvrzení, že uvedený automobil Ford Galaxy, 1,9, VIN: WFOGXXPSSG4R04838, byl vyroben v Portugalsku a má platné prohlášení na faktuře ze dne 9.3.2004 nelze uznat jako prohlášení vývozce ve smyslu Dohody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskem. Vystavitel tohoto prohlášení nevystupuje v uvedené dovozní operaci jako vývozce. Vývozcem je uvedená osoba BTA Autohandel Rehgensdorf. Jedná se tedy o prohlášení skutečnosti, kde bylo uvedené vozidlo vyrobeno, nikoliv prohlášení o preferenčním původu vozidla, tak jak je celními předpisy původ zboží definován a rovněž se nejedná o některý ze způsobů prokázání původu zboží, který celní předpisy umožňují“. Z citovaných pasáží prvního napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se žalovaný vůbec zabýval žalobcem předloženými důkazy, tj. dokladem o nabytí vozidla, technickým průkazem k vozidlu vydaným ve Švýcarsku, údajem o vozidle dle VIN, a odůvodnil, z jakých konkrétních skutkových i právních důvodů nelze tyto důkazy považovat za důkazy prokazující, že se jedná o „původní produkt“. Tím, že žalovaný tyto důkazy pominul, dopustil se podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Pokud jde o hodnocení prohlášení společnosti Ford Motor Company (Schwizerland) SA ze dne 16.10.2009, v odůvodnění napadeného rozhodnutí absentují skutkové a právní úvahy, na základě kterých se žalovaný domnívá, že tento důkaz a skutečnosti v něm uvedené neprokazují, že se jedná o „původní produkt“ ve smyslu hlavy II. Protokolu č.

3. Není ani uvedeno, z jakých konkrétních důvodů není tento doklad možné považovat za doklad obdobný dokladům příkladmo uvedeným v ustanovení čl. 28 Protokolu č.

3. Ze závěru žalovaného o tom, že tento důkaz „nelze uznat jako prohlášení vývozce ve smyslu Dohody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskem“, lze dovodit, že žalovaný tuto listinu vůbec neposuzoval z pohledu ustanovení hlavy II. a čl. 28 Protokolu č. 3, nýbrž pouze z toho pohledu, zda se jedná či nejedná o některý z dokladů o původu zboží vymezený v čl. 16 odst. 1 Protokolu č.

3. Tato skutečnost však nebyla pro řízení podstatná, když žalobce důkaz nepředkládal jako jednu z listin, resp. dokladů uvedených v čl. 16 odst. 1 Protokolu č. 3, nýbrž k prokázání toho, že se jedná o „původní produkt“ ve smyslu hlavy II. Protokolu č.

3. Žalovaný tak věc po právní stránce nesprávně posoudil, když věc hodnotil z pohledu právní normy, která na případ nedopadala. Obdobné závěry učinil žalovaný ve třetím a čtvrtém napadeném rozhodnutí. I tato rozhodnutí jsou proto ze shodných důvodů, jako v případě prvního rozhodnutí, nezákonná. II. V odůvodnění druhého napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že „proto odvolatel z opatrnosti dodává, že předmětné osvědčení o původu zboží je založeno na správném popisu skutečností, k důkazu čehož odkazuje na ve spisu založené podklady, a to zejména doklad o nabytí vozidla, technický průkaz k vozidlu vydaný ve Švýcarsku, údaje o vozidle dle VIN, odkazuje také na obecně známou skutečnost, že vozidla Peugeot 2006 jsou a byla vyráběna v EU“. Žalovaný dále uvedl, že „pouhý fakt či tvrzení, že předmětný automobil byl vyroben v EU, není důkazem o původu zboží ve smyslu Protokolu, na jehož základě by bylo možné přiznat preferenční sazební opatření a nezakládá automaticky původ tohoto zboží v Evropské Unii ve smyslu definice „původní výrobky“ dle Protokolu.“ Z citovaných pasáží druhého napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se žalovaný vůbec zabýval žalobcem předloženými důkazy, tj. dokladem o nabytí vozidla, technickým průkazem k vozidlu vydaným ve Švýcarsku, údajem o vozidle dle VIN, a odůvodnil, z jakých konkrétních skutkových i právních důvodů nelze tyto důkazy považovat za důkazy prokazující, že se jedná o „původní produkt“. Tím, že žalovaný tyto důkazy pominul, dopustil se podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Žalovaný ruku v ruce s tím neuvádí, na základě jakých konkrétních skutkových i právních důvodů se domnívá, že důkazy žalobcem předložené nejsou způsobilé osvědčit, že se jedná o „původní produkty“ ve smyslu hlavy II Protokolu č. 3, a z jakých konkrétních skutkových i právních důvodů není možné tyto důkazy považovat za doklady obdobné dokladům příkladmo uvedeným v ustanovení čl. 28 Protokolu č.

3. III. V odůvodnění pátého, šestého, sedmého, osmého, devátého a desátého napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že „odvolatelem předložené doklady nelze uznat jako důkaz vyvracející výsledek následné verifikace předmětného průvodního osvědčení. Pro přiznání preferenčních výhod (preferenční sazby cla) pro výrobky původní ve Společenství, musí být splněny podmínky uvedené v čl. 16 Protokolu č. 3 Dohody mezi EHS a Švýcarskou konfederací, jež se týká definice pojmů „původní výrobky“ a metod administrativní spolupráce. Tímto požadavkem je předložení platného průvodního osvědčení EUR 1 nebo prohlášení vývozce na faktuře. Předmětné průvodní osvědčení však bylo ve svém odstavci 14 švýcarskými celními orgány zneplatněno a jiné průvodní osvědčení, na jehož podkladě by bylo možno přiznat preferenční sazbu cla, předloženo nebylo. Z uvedeného důvodu nelze přiznat pro předmětný automobil preferenční sazbu cla. Pouhý fakt či tvrzení, že předmětný automobil byl vyroben v EU, není důkazem o původu zboží ve smyslu Protokolu č. 3 Dohody mezi EHS a Švýcarskou konfederací, na jehož základě by bylo možné přiznat preferenční sazební opatření a nezakládá automaticky původ tohoto zboží v Evropské unii ve smyslu definice „původní výrobky“ dle Protokolu č. 3, natož pak tvrzení, kde a jak odvolatel automobil získal a dovezl. Jelikož celní orgány nemají pochybnosti o způsobu získání či dovozu předmětného automobilu, celní úřad ani celní ředitelství za tímto účelem od odvolatele nevyžadovaly předložení dalších (eventuálních) důkazů. Důkazní prostředky, na které odvolatel odkazuje, tj. doklad o nabytí předmětného automobilu, technický průkaz k předmětnému vozidlu, údaje o vozidle dle VIN, které nijak neosvědčují původ předmětného automobilu ve smyslu Protokolu č. 3 Dohody mezi EHS a Švýcarskou konfederací, proto celní ředitelství považuje za bezpředmětné, stejně tak jako je pro toto řízení bezpředmětné odvolatelem předložené potvrzení „o původu vozu v EU“, neboť z obsahu prohlášení je patrné, že se jedná o potvrzení skutečnosti o tom, kde byl předmětný automobil vyroben. V daném případě tedy nemohla být předmětnému automobilu přiznána preferenční celní sazba, neboť nebylo předloženo platné průvodní osvědčení EUR 1 nebo prohlášení vývozce na faktuře, jak je stanoveno v čl. 16 Protokolu č. 3 Dohody mezi EHS a Švýcarskou konfederací, kde se hovoří o obecných požadavcích na přiznání preferenčních výhod při dovozu zboží do Společenství“. Žalovaný v odůvodnění těchto napadených rozhodnutí k žalobcem předloženým důkazům uvedl, že je „nelze uznat jako důkaz vyvracející výsledek následné verifikace předmětného průvodního osvědčení. Pro přiznání preferenčních výhod (preferenční sazby cla) pro výrobky původní ve Společenství, musí být splněny podmínky uvedené v čl. 16 Protokolu č. 3“ a v závěru citované části napadeného rozhodnutí pak znovu uzavřel, že „v daném případě tedy nemohla být předmětnému automobilu přiznána preferenční celní sazba, neboť nebylo předloženo platné průvodní osvědčení EUR 1 nebo prohlášení vývozce na faktuře, jak je stanoveno v čl. 16 Protokolu č. 3“. Z těchto závěrů lze dovodit, že žalovaný žalobcem předložené důkazy vůbec neposuzoval z pohledu ustanovení hlavy II. a čl. 28 Protokolu č. 3, nýbrž pouze z toho pohledu, zda se jedná či nejedná o některý z dokladů o původu zboží vymezený v čl. 16 odst. 1 Protokolu č.

3. Tato skutečnost však nebyla pro řízení podstatná, když žalobce důkazy nepředkládal jako některé z listin, resp. dokladů uvedených v čl. 16 odst. 1 Protokolu č. 3, nýbrž k prokázání toho, že se jedná o „původní produkt“ ve smyslu hlavy II. Protokolu č.

3. Žalovaný tak věc po právní stránce nesprávně posoudil, když věc hodnotil z pohledu právní normy, která na případ nedopadala. Pokud jde o část odůvodnění napadených rozhodnutí, ve které žalovaný uvedl, že „důkazní prostředky, na které odvolatel odkazuje, tj. doklad o nabytí předmětného automobilu, technický průkaz k předmětnému vozidlu, údaje o vozidle dle VIN, které nijak neosvědčují původ předmětného automobilu ve smyslu Protokolu č. 3 Dohody mezi EHS a Švýcarskou konfederací“, vyplývá z ní pouze strohý závěr o tom, že žalovaným zmíněné doklady „neosvědčují původ předmětného automobilu“. Žalovaný neuvádí, na základě jakých konkrétních skutkových i právních důvodů se domnívá, že důkazy žalobcem předložené nejsou způsobilé osvědčit, že se jedná o „původní produkty“ ve smyslu hlavy II Protokolu č. 3, a z jakých konkrétních skutkových i právních důvodů není možné tyto důkazy považovat za doklady obdobné dokladům příkladmo uvedeným v ustanovení čl. 28 Protokolu č.

3. Pokud by citovaná pasáž napadených rozhodnutí měla být posouzením důkazů nikoli z pohledu ustanovení čl. 16 odst. 1 Protokolu č. 3, nýbrž z pohledu ustanovení hlavy II. a čl. 28 Protokolu č. 3, je nezbytné konstatovat, že absence konkrétních skutkových i právních důvodů způsobuje nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, jak uvedeno shora. IV. V odůvodnění jedenáctého napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že „odvolatel jako osoba povinná zaplatit clo žádným způsobem neprokázal, že by uvedené průvodní osvědčení bylo vydáno na základě správného popisu skutečností. Není zřejmé, jaké podklady byly předloženy či sloužily k podání žádosti o vydání průvodního osvědčení EUR 1 a není tedy prokázáno, z jakých podkladů potvrzení celních orgánů země vývozu vycházelo a že tyto doklady obsahují správný popis skutečností. Technický průkaz vozidla, doklad o nabytí vozidla ve Švýcarsku, kód VIN či údajná notorieta původu vozidel AUDI TT nijak neprokazují původ vozidla ve smyslu preferenčním, neobsahují žádné údaje o místu výroby a původu použitých materiálů. Předně však nelze mít za to, že se jedná o podklady, a to podklady jediné, které byly použity při žádosti o potvrzení průvodního osvědčení EUR 1. Odvolatel předložil současně s odvoláním též výše zmíněné potvrzení o původu vozidla vystavené společností AMAG AG, která byla dovozcem předmětného vozidla do Švýcarska v roce 1999. Jak z obsahu tohoto potvrzení vyplývá, bylo toto potvrzení vydáno dne 19.10.2009, tedy téměř tři roky po vydání průvodního osvědčení EUR 1. Je tak zcela zjevné, že toto potvrzení nebylo podkladem pro vydání průvodního osvědčení. V rámci hodnocení tohoto důkazu tak nelze dospět k jinému závěru, než že předložené potvrzení nedokazuje tvrzení odvolatele o tom, že původní osvědčení bylo vydáno na základě správného popisu skutečností. Celní ředitelství na doplnění poznamenává, že předloženému potvrzení nelze upřít jistou relevanci ve vztahu k prokázání původu zboží (kterou však nelze předjímat). Jak bylo však uvedeno výše, co do prokázání původu zboží je tuzemský celní úřad vázán závěry verifikačního řízení, a tedy potvrzení obdobného obsahu mohou být uplatněna normou předvídaným způsobem u toho celního úřadu, který původ zboží pro potřeby preferenčního zacházení ověřuje a vydává průvodní osvědčení na konkrétní zboží v zemi vývozu. Skutečnosti, které je odvolatel jako osoba povinná zaplatit clo za daného stavu prokazovat, tedy že osvědčení je založeno na správném popisu skutečností, tyto podklady nedokazují“. Z citované části odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný vycházel při hodnocení důkazů navržených žalobcem z právního názoru, který je s ohledem na závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20.7.2011, č.j. 1 Afs 42/2011-209, nesprávný. Nejvyšší správní soud dospěl k právnímu názoru, který je pro soud závazný, že je spravedlivé, aby v případech srovnatelným s případem žalobce, bylo dovozci, namísto vývozce, umožněno prokázat preferenční původ. Popisem skutečností předloženým vývozcem, jehož správnost by měl žalobce prokazovat, může být pouze to, že zboží má preferenční původ, neboť k ničemu jinému nemůže ani žádost o vydání průvodního osvědčení EUR.1 směřovat. Žalobce je tedy oprávněn v rámci řízení o doměření cla prokázat, že popis skutečností vývozcem byl správný, jinými slovy, že zboží svědčí preferenční původ. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu tak vyplývá, že pokud chtěl žalobce využít dobrodiní článku 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, bylo jeho povinností předložit takové důkazy, kterými prokáže, že zboží má preferenční původ. Doklady, které byly předloženy v celním řízení při vývozu, podstatné nejsou, podstatným je pouze to, zda na základě žalobcem předložených důkazů je možné dospět k závěru, že se u předmětného automobilu jedná o „původní produkt“ ve smyslu hlavy II. Protokolu č.

3. Žalovaný tudíž nebyl způsobem, jakým tak učinil, odmítnout žalobcem předložené důkazy, nýbrž byl bez ohledu na to, jaké podklady byly předloženy či sloužily k podání žádosti o vydání průvodního osvědčení EUR 1, a bez ohledu na datum vyhotovení žalobcem předložených listin posoudit, byl povinen posoudit, zda žalobcem předloženými důkazy bylo či nebylo prokázáno, že se u předmětného automobilu jedná o „původní produkt“ ve smyslu hlavy II. Protokolu č.

3. Obdobné závěry učinil žalovaný ve dvanáctém, třináctém, dvacátém, dvacátém prvním a dvacátém druhém napadeném rozhodnutí. I tato rozhodnutí jsou proto ze shodných důvodů, jako v případě jedenáctého rozhodnutí, nezákonná. V. V odůvodnění čtrnáctého napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že „na základě zjištěných skutečností je nutné v daném konstatovat, že předložené doklady nelze uznat jako důkaz vyvracející výsledek následné verifikace průvodního osvědčení EUR.

1. Požadavky pro výrobky původní ve Společenství, aby měly nárok na uplatnění výhod (preferenční sazby cla) podle dohody jsou stanoveny v čl. 16 Protokolu č. 3 této dohody, jež se týká definice pojmů „původní výrobky“ a metod administrativní spolupráce. Tímto požadavkem je předložení platného průvodního osvědčení EUR.1 nebo prohlášení vývozce na faktuře. Původně předložené osvědčení EUR.1 č. P 0367785, avšak bylo ve svém odstavci 14 švýcarskými celními orgány zneplatněno a jiné průvodní osvědčení, na jehož podkladě by bylo možno přiznat preferenční sazbu cla předloženo nebylo. Proto nelze dle názoru odvolacího úřadu přiznat pro výše uvedené zboží preferenční sazbu cla. K předloženému potvrzení o původu zboží od producenta, které bylo přílohou „Vyjádření se v řízení o dodatečném vyměření cla“ č.j. 1279/10 celní ředitelství uvádí, že toto potvrzení obsahuje tvrzení, že automobil VW SHARAN, VIN: WVWZZZ7MZ4V007101, r.v. 2003 byl vyroben v Portugalsku. Jak je již z obsahu prohlášení patrné, jedná se potvrzení faktu, kde bylo uvedené zboží vyrobeno, nikoliv o potvrzení s prohlášením o preferenčním původu zboží, tak jak je celními předpisy preferenční původ definován a zejména se nejedná o některý ze způsobů prokázání preferenčního původu zboží, který celní předpisy umožňují. Požadavky pro výrobky původní ve Společenství, aby měly nárok na uplatnění výhod (preferenční sazby cla) podle dohody jsou stanoveny v čl. 16 Protokolu č. 3 této dohody, jež se týká definice pojmu „původní produkty“ a metod správní spolupráce. Tímto požadavkem je předložení platného průvodního osvědčení EUR.1 nebo prohlášení vývozce na faktuře“. Žalovaný žalobcem předložené důkazy vůbec neposuzoval z pohledu ustanovení hlavy II. a čl. 28 Protokolu č. 3, nýbrž pouze z toho pohledu, zda se jedná či nejedná o některý z dokladů o původu zboží vymezený v čl. 16 odst. 1 Protokolu č.

3. Tato skutečnost však nebyla pro řízení podstatná, když žalobce důkazy nepředkládal jako některé z listin, resp. dokladů uvedených v čl. 16 odst. 1 Protokolu č. 3, nýbrž k prokázání toho, že se jedná o „původní produkt“ ve smyslu hlavy II. Protokolu č.

3. Žalovaný tak věc po právní stránce nesprávně posoudil, když věc hodnotil z pohledu právní normy, která na případ nedopadala. Obdobné závěry učinil žalovaný v patnáctém, šestnáctém, sedmnáctém, osmnáctém a devatenáctém napadeném rozhodnutí. I tato rozhodnutí jsou proto ze shodných důvodů, jako v případě jedenáctého rozhodnutí, nezákonná. VI. K námitce žalobce o tom, že bylo zjevné, že orgány vydávající uvedené osvědčení si byly vědomy nebo si měly být vědomy, že zboží nesplnilo podmínky vyžadované pro využití preferenčního zacházení, je nezbytné upozornit na závěr uvedený v rozsudku Soudního dvora ze dne 9. 3. 2006 ve věci Beemsterboer Coldstore Services BV (C-293/04) pod bodem 45. Zde Soudní dvůr uvedl, že „důkazní břemeno skutečnosti, že bylo zjevné, že orgány vydávající uvedené osvědčení si byly vědomy nebo si měly být vědomy, že zboží nesplnilo podmínky vyžadované pro využití preferenčního zacházení, nese osoba, která uplatňuje výjimku obsaženou ve třetím pododstavci, in fine, čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu“. Generální advokátka Juliane Kokott ve stanovisku k této věci v bodech 53 až 57 uvedla, že „druhá část třetího pododstavce nového znění čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu obsahuje podvýjimku k první části tohoto pododstavce. Podle tohoto ustanovení zůstává legální domněnka chyby stanovená ve druhém pododstavci použitelná především tehdy, pokud je zřejmé, že orgány vydávající průvodní osvědčení EUR.1 si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že dotčené zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. Obecně se osoba povinná zaplatit clo, od které má být dovozní clo dodatečně vybráno, odvolává na tuto podvýjimku. Podle obecně uznávaných pravidel procesního práva tedy musí nést i tato osoba povinná zaplatit clo důkazní břemeno v rámci druhé části třetího pododstavce nového znění čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Úroveň interní informovanosti příslušných orgánů třetí země v okamžiku vydání průvodního osvědčení EUR.1 může být ale jen obtížně posouzena nebo prokázána osobou povinnou zaplatit clo mající sídlo ve Společenství. Tato osoba povinná zaplatit clo, stejně jako jakákoliv třetí osoba, nemá nezbytné znalosti ohledně záležitostí místních orgánů. Je však třeba uvážit, že druhá část třetího pododstavce nového znění čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu je koncipována pro případy, ve kterých je zřejmé, že orgány třetích zemí znaly nebo měly znát určité okolnosti. Přitom se může jednat jen o okolnosti, které jsou prokazatelné i bez znalosti úrovně interní informovanosti nebo organizace orgánů třetí země. Neexistují-li například v dotčené třetí zemi vůbec žádná výrobní zařízení pro dotčený výrobek, je zřejmé, že u takovému výrobku nemůže být vydáno osvědčení o původu z této třetí země. Důkaz takovýchto nebo podobných skutečností tedy může být bez dalšího požadován od osoby povinné zaplatit clo. Za těchto okolností je možno zůstat u uplatňování rozdělení důkazního břemene tak, jak vyplývá z obecně uznávaných pravidel procesního práva; obrácení důkazního břemene není nezbytné“. Na podkladě provedených citací lze uzavřít, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní v této souvislosti v celním řízení tížilo žalobce. Bylo na žalobci, aby v celním řízení tvrdil konkrétní skutečnosti, na základě kterých se domnívá, že orgány vydávající osvědčení EUR.1 si byly vědomy nebo si měly být vědomy, že zboží nesplnilo podmínky vyžadované pro využití preferenčního zacházení. K těmto skutečnostem byl pak povinen předložit, popř. označit konkrétní důkazy. Vzhledem k tomu, že tak žalobce neučinil před vydáním napadených rozhodnutí, nebyly správní orgány povinny se tímto absentujícím tvrzením zabývat. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadená rozhodnutí zrušil pro vady řízení a nezákonnost (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). S ohledem na zrušení napadených rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věci vracejí žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu soud přiznal v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000 Kč a v odměně advokáta za 3 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, když advokát jménem žalobce podal žalobu a vyjádřil se k výzvě soudu podle § 51 s.ř.s. Podle § 9 odst. 3 písm. f) a § 7 bod 5. vyhl.č. 177/1996 Sb., činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 2.100 Kč. Za úkon právní služby spočívající ve vyjádření k výzvě soudu podle § 51 s.ř.s. soud vycházel z odměny snížené podle § 12 odst. 2 advokátního tarifu o polovinu. Nejedná se o úkon, který by byl svojí náročností srovnatelný například se sepisem žaloby, a proto má soud za to, že odměna ve výši odpovídající jedné polovině odměny za sepis žaloby je náhradou za tento úkon dostačující. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč. Advokát ve věci učinil celkem tři úkony, a proto soud přiznal žalobci částku ve výši 900 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupcem žalobce je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 1230 Kč, náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 9.380 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. Soud žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení v požadované výši 98.840 Kč a zvlášť nepřiznával ani náklady řízení za žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2010, č.j. 3588-2/2010-160100-21, neboť žalobce napadl jednou žalobou všech 23 napadených rozhodnutí, v žalobě uplatnil ve své podstatě ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím obdobné námitky, aiz pohledu soudních poplatků byla napadená rozhodnutí zpoplatněna toliko jedním soudním poplatkem ve výši 2.000 Kč, jako by se z pohledu obdobně formulovaných odůvodnění napadeného rozhodnutí jednalo o jedno rozhodnutí. Soud za této situace neshledal důvod pro odchýlení se od způsobu určení výše náhrady nákladů řízení oproti dnes již zrušenému rozsudku soudu.