57 Af 43/2010 - 138

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové, v právní věci žalobce V.S., bytem…, zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem Plzeň, Lochotínská 18, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 28.5.2010, č.j. 4198- 2/2010-160100-21, č.j. 4199-2/2010-160100-21, č.j. 4417-2/2010-160100-21, a ze dne 31.5.2010, č.j. 4584-2/2010-160100-21, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28.5.2010, č.j. 4198-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28.5.2010, č.j. 4199-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

III. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28.5.2010, č.j. 4417-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

IV. Rozhodnutí žalovaného ze dne 31.5.2010, č.j. 4584-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 7.808 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Lukáše Zscherpa, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se čtyřmi žalobami, které byly soudem spojeny ke společnému projednání, domáhal zrušení čtyř rozhodnutí žalovaného. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28.5.2010, č.j. 4198- 2/2010-160100-21 (dále jen „prvé napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9065200062 Celního úřadu Plzeň (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 26.2.2010, č.j. 9715/2010-166500-21 (dále jen „první prvoinstanční rozhodnutí“). Prvním prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 Nařízení Rady (EHS) č. 2913/9 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“), z dovezeného zboží – osobního automobilu FORD (d) 1.6 FIESTA 16v, VIN WFO HXX GAJH 2M23 860, propuštěného dne 27.7.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 9.567 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28.5.2010, č.j. 4199- 2/2010-160100-21 (dále jen „druhé napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9065200061 prvoinstančního orgánu ze dne 26.2.2010, č.j. 9660/2010-166500-21 (dále jen „druhé prvoinstanční rozhodnutí“). Druhým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu REANULT KANGOO 1.6 16v, VIN VF1KC0PAF26603941, propuštěného dne 20.9.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 10.480 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28.5.2010, č.j. 4417- 2/2010-160100-21 (dále jen „třetí napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9065200065 prvoinstančního orgánu ze dne 3.3.2010, č.j. 5740-4/2010-166500-021 (dále jen „třetí prvoinstanční rozhodnutí“). Třetím prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu RENAULT MÉGANE, VIN VF1BM0COH27551904, propuštěného dne 16.7.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 13.078 Kč. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31.5.2010, č.j. 4584- 2/2010-160100-21 (dále jen „čtvrté napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9065200059 prvoinstančního orgánu ze dne 23.2.2010, č.j. 5760-6/2010-166500-021 (dále jen „čtvrté prvoinstanční rozhodnutí“). Čtvrtým prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 celního kodexu z dovezeného zboží – osobního automobilu OPEL ZAFIRA A 18, VIN WOL OTG F75 Y210 4438 propuštěného dne 28.3.2008 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 10.778 Kč. Žalobce žaloby odůvodnil zcela shodně. Žalobce namítal, že žalovaný nesprávně zjistil skutkový stav věci, nepřihlédl k žalobcem uplatněným tvrzením, jakož ani k navrženým a provedeným důkazům svědčícím ve prospěch žalobce, a současně po právní stránce věc nesprávně posoudil. Podle názoru žalobce předmětné zboží splňuje kritéria pro přiznání preferenčního sazebního opatření ve smyslu či. 20 odst. 3 bod d) celního kodexu, a to i přesto, že si je vědom výsledků verifikačního řízení před celními orgány ve státě vývozce. Žalobce má totiž za to, že mu nelze klást k tíži skutečnost, že vývozce již na uvedené adrese nesídlí, tedy není sto splnit své povinnosti v rámci verifikačního řízení, to vše zejména za situace, kdy je žalobce ochoten činit veškeré potřebné kroky k řádnému dokončení verifikace a prokázání pravosti zboží. Žalobce konstatoval, že nemá za to, jak uvádí žalovaný v napadených rozhodnutích, že osvědčení o původu vozidel nelze uznat jako důkaz v daném řízení. Žalovaný v napadených rozhodnutích totiž zcela opomíjí hodnotit předložené osvědčení o původu zboží podle Dohody mezi Evropským hospodářským společenstvím a Švýcarskou konfederací ze dne 19.12.1972 (dále jen „dohoda“), resp. jejím protokolu č. 3 (dále jen „protokol č. 3“) jako dokument podpůrný (čl. 27 protokolu č. 3), který slouží pro prokázání původu zboží či pro verifikační proces samotný. Předložené osvědčení o původu zboží vystavené autorizovaným dovozcem ze země, odkud bylo pořízeno, bezpochyby dokumentem podpůrným ve smyslu výše uvedeného ustanovení je a žalovaný by ho tímto způsobem měl též hodnotit. Tato žalobcem předložená osvědčení měla být považována jako důkaz osvědčující pravost průvodních osvědčení EUR. l, obzvláště za situace, kdy švýcarské celní orgány neučinily závěr o nepravosti průvodního osvědčení EUR. l, nýbrž jen konstatovali, že dodavatel již na uvedené adrese nesídlí. Žalobce dále uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalovaného, který uvádí, že není osobou oprávněnou nahradit při vlastní rozhodovací činnosti verifikační pravomoc švýcarských celních orgánů a sám si učinit na základě dodatečně předložených důkazní prostředků úsudek o pravosti průvodního osvědčení EUR. l. Žalobce konstatoval, že v takovém případě je namístě, aby bylo stanovisko žalobce s příslušnými důkazy prokazujícími pravost dokumentu EUR. l postoupeno příslušným celním úřadům ve Švýcarsku k provedení, resp. obnově verifikačního řízení, v jehož průběhu bude přihlédnuto i k přiloženému podpůrnému dokumentu. Žalobce je v důsledku postupu žalovaného, jakožto zároveň prvoinstančního správního orgánu, nepřiznáním preferenční celní sazby sankcionován za jednání třetích osob, které není sto ani při vynaložení veškerého maximálního úsilí ovlivnit, tedy za jednání spočívající výhradně na vůli třetích osob, což považuje za nepřípustné. Žalobce si je vědom skutečnosti, že v daném případě se jedná o preferenci, konstatuje ovšem, že jde o preferenci nárokovou, na kterou má žalobce při splnění určitých předem daných podmínek nárok. Nejedná se tedy o preferenci, která by závisela na libovůli správního orgánu a která by byla závislá na jeho uvážení v konkrétním případě. Žalobce uvedl, že veškeré možné podmínky on sám splnil, když předložil veškeré požadované dokumenty příslušnému celnímu orgánu (zejména EUR. l). Žalobce tedy byl v dobré víře, že podmínky pro přiznání preferenční celní sazby splňuje a za těchto okolností považuje za nepřiměřené riziko, aby splnění podmínek záleželo jen na skutečnosti, zda se švýcarskému celnímu orgánu podaří či nepodaří kontaktovat třetí subjekt. Žalobce konstatoval, že je přesvědčen, že nemůže nést po právu riziko za postup cizozemského správního orgánu, jehož postup není sto kontrolovat, a zároveň nemůže nést odpovědnost za protiprávní jednání (nekonání) třetího subjektu vůči tomuto celnímu orgánu. Žalobce nemá žádnou zákonnou možnost, jak nahradit verifikační pravomoci celního úřadu. Jinak by tomu bylo za situace, kdyby cizozemský celní orgán zjistil nebo dokonce prokázal jakoukoliv nesprávnost nebo nepravdivost v žalobcem přeložených dokladech. Pak by evidentně důkazní břemeno po právu tížilo žalobce, to se však v daném případě nestalo. Žalobce uzavřel, že veškeré podmínky k přiznání preferenční celní sazby v daném případě on sám splnil, podpořil pravost jím předložených dokumentů tzv. podpůrnými důkazy a má tedy za to, že žalovaný postupoval chybně, pokud preferenční celní sazbu žalobci bez dalšího nepřiznal. Žalobce dále zdůraznil, že postup žalovaného zásadním způsobem prolamuje jeden ze základních postulátů právního státu, a to presumpci správnosti veřejné listiny. Ačkoliv ani příslušným celním orgánem ve Švýcarsku ani žalobcem nebyla prokázána nepravost nebo nesprávnost osvědčení EUR. l, žalovaný jej odmítl považovat za bezvadnou veřejnou listinu a na podkladě této úvahy vydal napadená rozhodnutí. Žalovaný sice konstatuje, že v daném případě byla veřejná listina zpochybněna, to však není důvodem k tomu, aby se k ní nadále nepřihlíželo (veřejné listině svědčí presumpce správnosti, pokud není prokázán opak). Postup žalovaného je tedy v hrubém rozporu se zásadou předvídatelnosti práva a ochrany dobré víry třetích osob. Žalobce, ani při vynaložení maximální podnikatelské opatrnosti, kterou po něm lze spravedlivě požadovat, nemohl předpokládat, že vývozce odmítne poskytnout celnímu orgánu v místě svého podnikání součinnost. Naopak se v zájmu zachování svých práv žalobce snaží prokázat všemi dostupnými prostředky ty skutečnosti, které měl prokazovat vývozce. Taková dobrá víra žalobce by měla požívat právní ochrany. Pokud by snad žalovaný měl přes výše uvedené stále za to, že nejsou splněny podmínky pro postup výše popsaný, pak by měl s odkazem na vyjádření žalobce i na jeho odvolání proti prvoinstančním rozhodnutím přihlédnout k ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, tedy neprovádět dodatečné zaúčtování cla, neboť žalobce byl od počátku celého obchodního případu do dne doručení oznámení o zahájení řízení o vyměření cla v dobré víře, že je řádně prokázán původ zboží a že toto zboží splňuje podmínky pro přiznání preferenční celní sazby. Žalobce jakožto deklarant neměl žádný důvod pochybovat o tom, že osvědčení o původu zboží EUR. l, vztahující se k předmětnému zboží, bylo vydáno prodávajícímu příslušným švýcarským celním úřadem neoprávněně. V opačném případě by žalobce v žádném případě obchodní případ neuskutečnil. Žalobce nemohl rozumně předpokládat, že se švýcarský správní orgán dopustil při potvrzení předmětného EUR. l pochybení. Jak zároveň vyplývá zvýše uvedených skutečností a navržených důkazů, snaží se žalobce od okamžiku, kdy se o pochybnostech o původu zboží dozvěděl, vlastními prostředky zjistit a prokázat skutečný původ zboží. V daném případě jsou tedy splněny podmínky pro postup dle čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Žalovaný se dopustil nezákonnosti, pokud provedl doúčtování cla a nezohlednil v konkrétním daném případě dobrou víru žalobce, kterou byl žalobce připraven před celními orgány prokazovat. Žalobce uvedl, že odkazuje na relevantní judikaturu Evropského soudního dvora, jakož i Nejvyššího správního soudu ve věcech dodatečného doměření povinnosti daňového charakteru v souvislosti s ochrannou dobré víry daňového subjektu. Na ochranu dobré víry na straně osoby nárokují čí preferenční sazbu cla je tedy v tomto smyslu nutno hledět i ve světle relevantní judikatury Soudního dvora. Například rozhodnutí ze dne 6. 7. 2006 ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04 Axel Kittel řeší otázku, když šlo o situaci, v níž se daňový podvod přímo vztahoval na plnění mezi prodávajícím a kupujícím, o kterém ovšem strana kupující nevěděla (konkrétně v daném případě nic nenasvědčovalo tomu, že by společnost Recolta nebo její vedení věděly nebo si uvědomovaly, že jsou zataženy do rozsáhlého mechanismu podvodu). K tomu Soudní dvůr shrnul, že pokud je dodání uskutečněno pro osobu povinnou k dani, „která nevěděla a nemohla vědět, že dotyčné plnění je součástí podvodu spáchaného prodávajícím“, evropské právo brání pravidlu vnitrostátního práva, podle kterého zrušení smlouvy o prodeji na základě ustanovení občanského práva, které způsobuje absolutní neplatnost této smlouvy pro rozpor s veřejným pořádkem z důvodu protiprávnosti na straně prodávajícího, vede ke ztrátě nároku na odpočet daně z přidané hodnoty odvedené touto osobou povinnou k dani. Naopak, pokud je s přihlédnutím k objektivním skutečnostem prokázáno, že dodání je uskutečněno pro osobu povinnou k dani, která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na dani z přidané hodnoty, je věcí vnitrostátního soudu odmítnout takové osobě povinné k dani přiznat nárok na odpočet. Na stejných principech stojí rovněž závěry Evropského soudního dvora obsažené v rozsudku C 409/04 Teleos. Výklad Evropského soudního dvora je rovněž následován Nejvyšším správním soudem, podle jehož judikatury nárok na odpočet daně, jakož i uznání daňového výdaje, nemůže být dotčen tím, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena skutečnostmi, o kterých plátce neví nebo nemůže vědět (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 8 Afs 94/2006, č.j. 5 Afs 129/2006 nebo č.j. l Afs 15/2008). Žalobce konstatoval, že z uvedené judikatury jednoznačně vyplývá, že dovozce - deklarant, musí jednat v dobré víře, aby se mohl v celní oblasti dovolávat svého nároku. Ačkoli situace, v níž se nachází žalobce, nenaplňuje znaky typického tzv. kolotočového podvodu (tj. nevyskytuje se zde žádný chybějící subjekt, který by neodvedl příslušnou sazbu cla), její základní atributy mohou být identické - na straně vývozce mohlo dojít k podvodnému jednání, jehož cílem bylo fingovat určité jednání – dodání původního zboží žalobci (možná se záměrem zkrátit daňovou povinnost v místě podnikání - zatajit určitý prodej), mající bezprostřední dopad na celní pozici žalobce. Svoji dobrou víru může žalobce podle názoru Nejvyššího správního soudu osvědčit pouze v případě, že je v celním řízení prokázáno, že nevěděl nebo s přihlédnutím ke všem objektivním skutečnostem nemohl vědět, že se svou transakcí účastní plnění, které je součástí podvodu. Žalobce je přesvědčen, že vdaném případě dostál svým povinnostem jednat s veškerou rozumnou opatrností přesně tak, jak předvídá Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č.j. 9 Afs 67/2007. Z tohoto důvodu si žalobce nejen nechal předložit při koupi zboží příslušný doklad EUR. l, ale v rámci vlastní „verifikační“ činnosti požádal o potvrzení původu vozidla přímo u výrobce zboží, který původ zboží skutečně potvrdil. Za těchto okolností by dobrá víra měla skutečně v souladu s výše citovanou judikaturou žalobce chránit. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě žalovaný především uvedl, že celní orgán země dovozu není oprávněn na základě jemu předložených důkazů (tedy například právě „osvědčení o původu“ vystavené autorizovaným dovozcem) přijímat závěr o preferenčním původu zboží bez toho, aby měl k dispozici platné a nezpochybněné průvodní osvědčení EUR. 1, neboť k tomu není vybaven relevantními zákonnými prostředky. Z tohoto důvodu nelze akceptovat předložené „osvědčení o původu“ vystavené autorizovaným dovozcem jako důkaz vyvracející výsledky verifikačního řízení. Žalovaný nepochybil, nevyhověl-li požadavku žalobce uplatněnému v řízení před celním úřadem a též v řízení odvolacím o postoupení tohoto dokladu celním orgánům země vývozu. Povinnosti stran prokázání původu zboží, a to jak v případě podání žádosti o vydání průvodního osvědčení EUR 1, tak v případě následné verifikace, svědčí výhradně vývozci zboží. Tím není dotčena možnost dovozce, který má na prokázání preferenčního původu zboží právní zájem, participovat v procesu prokázání původu zboží. Dovozce by tak měl však činit opět prostřednictvím vývozce, který je jediným subjektem povinným a odpovědným ve smyslu čl. 17 odst. 1 protokolu č.

3. Státní orgán, potažmo stát, nemůže nést k vlastní tíži náklady spojené s prokazováním takových skutečností v situaci, kdy nositel primární povinnosti, tedy vývozce, vlastní nedbalostí způsobí nemožnost preferenční původ zboží prokázat či ověřit. Na základě čl. 220 odst. 1 celního kodexu jsou celní orgány země dovozu oprávněny dodatečně zaúčtovat clo, které nebylo zaúčtováno a vybráno, ačkoli na základě zákona zaúčtováno a vybráno být mělo. Dodatečné zaúčtování je možné, nejsou-li splněny podmínky pro jeho dodatečné nezaúčtování stanovené v čl. 220 odst. 2 celního kodexu. Pro dodatečné nezaúčtování cla je podstatné splnění tří kumulativně koncipovaných podmínek, tedy že k původnímu nezaúčtování cla dlužného ze zákona došlo v důsledku chyby celních orgánů, kterou nemohl dovozce rozumným způsobem zjistit, přičemž současně musí z jednání dovozce vyplývat, že jednal v dobré víře, a dodržel veškeré předpisy týkající se celního prohlášení. Žalobce v této souvislosti předložil v rámci odvolání a následných žalob argumentaci stran zachování jeho dobré víry, tedy splnění jedné ze tří uvedených podmínek pro dodatečné nezaúčtování cla, podpořenou citací judikatury Evropského soudního dvora a Nejvyššího správního soudu. Jak uvádí čl. 220 odst. 2 písm. b) čtvrtý pododstavec celního kodexu, osoba povinná zaplatit clo se může odvolat na dobrou víru, pokud je schopna prokázat, že v období dotyčných obchodních operací jednala s náležitou péčí, aby zajistila splnění všech podmínek pro preferenční zacházení. Tímto ustanovením jsou upraveny podmínky pro uplatnění dobré víry v obecné rovině ustanovení čl. 220 odst. 2 celního kodexu. Jak však vyplývá z rozsudku Soudního dvora C-293/04 ve věci Beemsterboer Coldstore Services BV ze dne 9.3.2006, o předběžné otázce stran aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, vyjádřeného v bodu 33 rozsudku, je existence dobré víry ve vztahu k průvodnímu osvědčení prokazujícímu preferenční status zboží značně relativizována, když soud konstatuje, že osoba povinná zaplatit clo nemůže založit legitimní očekávání co do platnosti osvědčení EUR. 1 z důvodu jejich původního přijetí celními orgány členského státu vzhledem k tomu, že role těchto útvarů v rámci prvního přijetí celních prohlášení nepředstavuje žádným způsobem překážku pro výkon pozdějších kontrol. Žalobcem uvedená judikatura Soudního dvora a Nejvyššího správního soudu v otázce zachování a respektování dobré víry v obchodních vztazích míří mimo věcný rámec projednávaných případů a není tak právě z tohoto důvodu ve vztahu k dané věci relevantní, neboť institut dobré víry v podobě, v jaké je traktován v uvedené judikatuře, se svou povahou od pojetí dobré víry ve vztahu k průvodnímu osvědčení prokazující preferenční status zboží ve smyslu výše uvedeného odlišuje. Žalovaný si přirozeně uvědomuje význam judikatury v otázce konsistentní interpretace a aplikace právních norem, zejména pak význam judikatury Soudního dvora pro výklad právních předpisů EU, proto svůj názor na nevyužitelnost žalobcem předložené judikatury na dané projednávané případy žalovaný řádně odůvodnil. Existence dobré víry je však jen jednou z podmínek, za kterých se neprovede dodatečné zaúčtování jinak ze zákona dlužného cla. Podstatné je dále to, zda došlo k chybnému zaúčtování cla v nesprávné výši následkem chyby ze strany celních orgánů, která nebyla žalobcem rozumným způsobem zjistitelná, přičemž tento aspekt ponechává žalobce prakticky bez významnějšího povšimnutí. V případech, kdy je důvodem pro dodatečné zaúčtování cla následné zjištění nesprávnosti průvodního osvědčení prokazujícího preferenční status zboží, je podstatné vedle obecného ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b), druhého pododstavce celního kodexu též zvláštní ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) třetího pododstavce celního kodexu. Vydání nesprávného průvodního osvědčení EUR. 1 je ve smyslu tohoto ustanovení chybou celních orgánů pouze tehdy, je-li založeno na správném popisu skutečností podaných vývozcem a celní orgány země vývozu nebyly uvedeny v omyl vývozcem, který uvedl při podání žádosti o vystavení průvodního osvědčení skutečnosti nesprávné. Pro ověření, zda je průvodní osvědčení založeno na správném či nesprávném popisu skutečností, je podstatná součinnost ze strany vývozce, který musí být ve smyslu článku 17 odst. 3 protokolu č. 3 připraven kdykoli předložit na žádost celních orgánů země vývozu, ve které je průvodní osvědčení EUR. 1 vydáváno, veškeré související doklady prokazující status původu zboží a splnění ostatních podmínek stanovených protokolem č. 3 ve smyslu článku 28. Tyto dokumenty je vývozce povinen uchovávat za uvedeným účelem na základě článku 29 odst. 1 protokolu č. 3 nejméně po dobu tří let. Z výsledků verifikace v posuzovaném případě jednoznačně vyplývá, že vývozce nepředložil zmíněné podklady v rámci následného ověřování průvodního osvědčení, čímž výše uvedenou povinnost nesplnil. Vzhledem k pravidlům stran povinností a odpovědnosti vývozce stanovených protokolem č. 3 není pro tento závěr podstatné, zda vývozce těmito doklady v době verifikace nedisponoval, ačkoli jimi disponovat měl, či zda tyto doklady nepředložil proto, že se v místě svého podnikání nezdržuje. Celním orgánům země vývozu tak bylo znemožněno, a to pro chybu na straně vývozce, ověřit dodatečně mimo jiné to, zda byl popis skutečností na těchto podkladech správný či nesprávný. Též tato situace je reflektována již citovaným rozsudkem Soudního dvora C-293/04, a to v bodech 40 a násl. Jedná se, stejně jako v projednávaném případě, o situaci, kdy celní orgány země vývozu byly zbaveny možnosti prokázat, zda informace předložené za účelem vydání průvodního osvědčení EUR. 1 byly správné, či nikoli, a to v důsledku chyby vývozce, kdy tento neuchoval podklady v rozporu s čl. 29 protokolu č.

3. Soud v tomto svém rozsudku v bodu 42 spojil s tímto stavem přenos důkazního břemene na dovozce, kdy současně deklaroval, že hospodářským subjektům přísluší přijmout v obchodním styku v rámci smluvních vztahů opatření zabezpečující je proti rizikům dodatečného zaúčtování cla (viz. zmíněná nemožnost založit legitimní očekávání co do platnosti osvědčení jen na základě jeho potvrzení při vývozu) a současně odmítl připuštění dopadu negativních důsledků nesprávného jednání vývozců ve sféře příjmů cel Společenství, kdy tito vývozci znemožní unést důkazní břemeno celním orgánům vlastní nedbalostí. Ve smyslu výroku uvedeného rozsudku tak předložení důkazu nezbytného pro úspěch jejího nároku přísluší osobě, která se dovolává třetího pododstavce čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. V zásadě tedy přísluší celním orgánům, které se za účelem přistoupení k dodatečnému výběru cla hodlají dovolávat čl. 220 odst. 2 písm. b) třetího pododstavce, initio, aby předložily důkaz, že vydání nesprávného osvědčení bylo způsobeno nesprávným popisem skutečností ze strany vývozce. Nicméně, pokud následkem nedbalosti výlučně na straně vývozce nejsou celní orgány schopny předložit nezbytný důkaz, že průvodní osvědčení EUR. 1 bylo vydáno na základě správného, či nesprávného popisu skutečností vývozcem, přísluší osobě povinné zaplatit clo, aby dokázala, že uvedené osvědčení vydané orgány třetí země bylo založeno na správném popisu skutečností. V jednotlivých řešených případech vývozce nepředložil celním orgánům země vývozu podklady žádosti o vystavení průvodního osvědčení EUR.

1. Následkem uvedeného nelze považovat zboží uvedené na těchto průvodních osvědčeních za zboží, na které by bylo možné uplatnit preferenční výhody. Tímto svým jednáním vývozce současně znemožnil celním orgánům účinnou kontrolu tak, aby mohlo být ověřeno splnění podmínek pro dodatečné zaúčtování cla. Jak bylo výše uvedeno, Společenství jako příjemce cla nemůže nést negativní důsledky nedbalostního jednání na straně osob účastných na mezinárodním obchodním styku s dopady do příjmů cel. Žalobce jako osoba povinná zaplatit clo žádným způsobem neprokázal, že by uvedené průvodní osvědčení bylo vydáno na základě správného popisu skutečností. Též v této souvislosti hodnotil žalovaný v jednotlivých případech též žalobcem předložené „osvědčení o původu“ vydané autorizovaným dovozcem v zemi vývozu, tedy nejen jako důkaz o původu zboží, jak jej navrhl žalobce ale též jako možný důkaz správného popisu skutečností, na kterých bylo založeno potvrzení jednotlivých průvodních osvědčení. Nicméně je zcela zjevné, že tato „osvědčení o původu“ nebyla podkladem pro vydání průvodních osvědčení, neboť je s těmito osvědčeními nepojí žádná časová souvislost. Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), o věci samé bez jednání. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Předně je nezbytné uvést, že soud napadená rozhodnutí původně zrušil rozsudkem ze dne 28.2.2011, č.j. 57 Af 43/2010-58. Tento rozsudek byl z podnětu kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16.11.2012, č.j. 5 Afs 43/2011-110 (dále jen „zrušující rozsudek“), přičemž Nejvyšší správní soud Krajský soud v Plzni v souladu s ustanovením § 110 odst. 4 s.ř.s. zavázal právním názorem v tomto rozsudku vysloveným. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí vycházel z předchozího svého rozsudku v obdobné věci ze dne 20.7.2011, č.j. 1 Afs 42/2011-209 (dostupný na www.nssoud.cz), který byl publikován pod č. 2492 v č. 2/2012 Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s právními větami: „I. Jestliže následkem nedbalosti výlučně na straně vývozce nejsou celní orgány schopny předložit důkaz, že osvědčení vydané orgány třetí země bylo založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) třetího pododstavce nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, přísluší osobě povinné zaplatit clo, aby dokázala, že uvedené osvědčení vydané orgány třetí země bylo založeno na správném popisu skutečností. II. Nedbalost výlučně na straně vývozce zahrnuje i situace, kdy je vývozce nekontaktní nebo není schopen na žádost celních orgánů země vývozu předložit doklady, jež je povinen uchovávat“. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku uvedl, že „výklad čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu Soudní dvůr provedl v řadě svých rozhodnutí (viz např. rozsudky ze dne 12. 7. 1989, Binder, 161/88, body 15 a 16; ze dne 14. 5. 1996, Faroe Seafood, C-153/94 a C- 204/94, bod 83; Beemsterboer, bod 28 a násl.; či Afasia, bod 41 a násl.; viz také usnesení ze dne 9. 12. 1999, CPL Imperial 2, C-299/98 P, bod 22; či ze dne 11. 10. 2001, Hinton, C- 30/00, body 68 až 72). Z uvedené judikatury vyplývá, že celní orgány neprovedou dodatečné zaúčtování cla, pokud jsou zároveň naplněny tři podmínky: (1) clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany celních orgánů, (2) osoba povinná zaplatit clo jednající v dobré víře nemohla tuto chybu rozumným způsobem zjistit, a (3) tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení. Pokud jsou tyto podmínky splněny, osoba povinná zaplatit clo má právo na to, aby clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno (viz rozsudek ze dne 27. 6. 1991, Mecanarte, C-348/89, bod 12). Tyto závěry Nejvyšší správní soud plně převzal např. v rozsudcích ze dne 30. 7. 2008, č. j. 1 Afs 27/2008 - 97, č. 1701/2008 Sb. NSS, a ze dne 3. 8. 2011, č. j. 1 Afs 39/2011 – 95, www.nssoud.cz nebo v již zmiňovaných rozsudcích ze dne 20. 7. 2011, č. j. 1 Afs 42/2011 - 209, ze dne 19. 7. 2012, č. j. 9 Afs 38/2011 – 94, a ze dne 29. 8. 2012, č. j. 8 Afs 10/2012 – 41. Naplnění druhé a třetí podmínky nebylo v posuzovaných věcech sporné. Zbývá proto posoudit splnění první podmínky, tj. zda clo nemělo být zaúčtováno v důsledku chyby ze strany celních orgánů. Z judikatury Soudního dvora k této podmínce vyplývá, že cílem čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu je chránit legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo, pokud jde o opodstatněnost všech skutečností uvedených v rozhodnutí o vybrání cla. Legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo je však hodné ochrany pouze tehdy, pokud základ, na kterém toto očekávání spočívá, způsobily „samotné “ příslušné orgány. Jinými slovy, pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných orgánů zakládají právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno (viz rozsudek Mecanarte, body 19 a 23). Uvedenou podmínku ovšem výrazně pozměňuje možné použití druhého a třetího pododstavce citovaného ustanovení. Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o tom, že hypotéza druhého pododstavce byla v posuzovaných věcech splněna. Švýcarské celní orgány totiž vydaly potvrzení (průvodní osvědčení EUR. 1), která se později ukázala jako nesprávná. Vydání průvodního osvědčení švýcarskými celními orgány lze v jednotlivých případech považovat za „chybu“, kterou nemohl žalobce (osoba povinná zaplatit clo) rozumným způsobem zjistit. Dále proto Nejvyšší správní soud posoudil možné použití třetího pododstavce a otázku přenosu důkazního břemene. Vydání nesprávného potvrzení totiž není chybou, pokud jsou splněny podmínky třetího pododstavce, tedy pokud je potvrzení založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, není-li zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení“. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „za situace, kdy celní orgány státu vývozu sdělí celním orgánům země dovozu, že verifikaci dokladů prokazujících původ předmětného zboží není možno provést, a celní orgány dovozního státu jsou těmito legálně vyslovenými závěry vázány (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2008, č. j. 5 Afs 37/2007 – 49, publ. pod č. 1577/2008 Sb. NSS), dochází ke zneplatnění a odvolání průvodního osvědčení EUR.

1. Celní orgány dovozního státu jsou pak oprávněny dodatečně zaúčtovat clo. Ovšem pouze tehdy, pokud jsou schopny prokázat, že popis skutečností podaný vývozcem nebyl správný. To mohou celní orgány země dovozu učinit např. tehdy, dospějí-li celní orgány země vývozu v rámci procesu verifikace k závěru, že příslušné zboží s deklarovaným preferenčním původem nesplňuje ve skutečnosti některý z požadavků článků 2 až 14 Protokolu nebo některou z konkrétních podmínek uvedených v příloze II a III k tomuto Protokolu (např. nedodržení určitého výrobního postupu nebo překročení maximální procentuální hodnoty nepůvodních složek v konečném výrobku apod.). To ovšem předpokládá součinnost vývozce, který k takovým zjištěním poskytne celním orgánům země vývozu potřebné podklady demonstrativně uvedené v čl. 28 Protokolu, které mohou být následně poskytnuty celním orgánům země dovozu k unesení jejich důkazního břemene, že popis skutečností podaný vývozcem nebyl správný. Pokud však vývozce potřebnou součinnost neposkytne, tj. potřebné doklady nemá nebo je nekontaktní (srov. zmiňované rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2011, č. j. 1 Afs 42/2011 – 209, ze dne 19. 7. 2012, č. j. 9 Afs 38/2011 – 94, nebo ze dne 29. 8. 2012, č. j. 8 Afs 10/2012 – 41), takže celní orgán země vývozu nemůže ověřit preferenční původ zboží, celní orgán státu dovozu se dostává do důkazní nouze a není schopen prokázat, že tvrzení vývozce byla založena na nesprávném popisu skutečností. Protože je však důkazní nouze celních orgánů země dovozu způsobena výlučně chováním vývozce v rozporu s Protokolem, důkazní břemeno přechází na osobu povinnou zaplatit clo, která musí prokázat, že popis skutečností podaný vývozcem byl správný, a vydání nesprávného osvědčení tak bylo „chybou“. Nesprávné jednání nebo chyba vývozce patří k běžným obchodním rizikům osoby povinné zaplatit clo a nemohou být v rámci jejích obchodních vztahů považovány za nepředvídatelné. Ačkoliv totiž osoba povinná zaplatit clo nemá žádný vliv na jednání svých smluvních partnerů, může svobodně volit tyto partnery a musí učinit vhodná opatření proti riziku jejich nesprávného počínání (viz stanovisko generální advokátky Kokott ze dne 8. 9. 2005 ve věci Beemsterboer, bod 51). Obrácení důkazního břemene v případě, že vývozce nesplnil své povinnosti, je také v souladu se zájmem EU zabránit nesrovnalostem a podvodům při dovozu zboží do preferenčního systému (viz tamtéž)“. Nejvyšší správní soud konstatoval, že „v posuzovaných věcech byly vývozci nekontaktní, proto švýcarské celní orgány (a tím spíše ani tuzemské celní orgány) nebyly schopny získat doklady potřebné k ověření původu předmětného zboží. České celní orgány se dostaly do důkazní nouze v důsledku nesprávného počínání vývozců, důkazní břemeno tak nutně muselo přejít na žalobce. Požadavek krajského soudu, aby si stěžovatel od švýcarských celních orgánů vyžádal formuláře žádostí o vydání průvodního osvědčení EUR. 1, případně další dokumenty, je nesprávný a rozporný s judikaturou Soudního dvora. Důkazní břemeno spočívalo na žalobci, proto celní orgány nebyly povinny opatřovat důkazy svědčící pro nesprávnost tvrzení vývozců. Krajský soud by měl proto v dalším řízení posoudit, zda žalobce unesl své důkazní břemeno předložením prohlášení společnosti Ford Motor Company (Switzerland) SA, společnosti Homologation Consulting Matter GmbH a společnosti General Motors Suisse SA, jak tvrdil v žalobách. Krajský soud by měl přihlédnout zejména k tomu, že osoba povinná zaplatit clo může unést své důkazní břemeno tehdy, pokud prokáže, že předmětné osvědčení vydané orgány třetí země bylo založeno na správném popisu skutečností (viz rozsudek Beemsterboer, bod 46). V případě průvodního osvědčení EUR. 1 je třeba „za správný popis skutečností“ považovat pouze to, že zboží má preferenční původ, protože k ničemu jinému nemůže ani žádost o vydání průvodního osvědčení EUR. 1 směřovat (viz zmiňované rozsudky ze dne 20. 7. 2011, č. j. 1 Afs 42/2011 – 209, ze dne 19. 7. 2012, č. j. 9 Afs 38/2011 – 94, nebo ze dne 29. 8. 2012, č. j. 8 Afs 10/2012 – 41). Právě a jen tuto skutečnost musí žalobce prokázat, chce-li využít dobrodiní čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Pokud švýcarské celní orgány v rámci verifikačních řízení dospěly k závěru, že preferenční původ dovezeného zboží nelze prokázat, protože vývozci nebyli schopni předložit příslušné doklady, je spravedlivé, aby možnost prokázat tento preferenční původ byla umožněna dovozci, kterému by jinak scházela jakákoliv obrana. Žalobce je tedy oprávněn v rámci řízení o doměření cla prokázat, že popis skutečností vývozcem byl v jednotlivých případech správný, jinými slovy, že zboží svědčí preferenční původ. V tomto ohledu je obstarávání žádostí a dalších dokumentů založených ve spisech švýcarských orgánů zjevně neužitečné, protože i bez nich je zjevné, co má žalobce prokazovat“. Jak uvedl Nejvyšší správní soud „žalobce je oprávněn v rámci řízení o doměření cla prokázat, že popis skutečností vývozcem byl v jednotlivých případech správný, jinými slovy, že zboží svědčí preferenční původ“. V Protokole č. 3 o definici pojmu „původní produkty“ a o metodách správní spolupráce k dohodě (2006/81/ES) je pojem „původní produkty“ definován v jeho hlavě II., tj. čl. 2 až 11. K tomu, aby konkrétní zboží mohlo být považováno za „původní produkt“ je nezbytné, aby splňovalo podmínky v hlavě II. Protokolu č. 3 stanovené. V čl. 28 Protokolu č. 3 je pak příkladmo uvedeno, kterými doklady je možné prokázat, že zboží může být považováno za produkt pocházející ze Společenství, Švýcarska nebo jedné z ostatních zemí uvedených v článcích 3 a 4 a že splňuje ostatní požadavky tohoto protokolu. Těmito doklady mohou být mimo jiné a) přímý důkaz o činnostech prováděných vývozcem nebo dodavatelem při získávání dotyčného zboží, který je obsažen například v jeho účtech nebo vnitřním účetnictví; b) doklady prokazující původ použitých materiálů, vydané nebo vyhotovené ve Společenství nebo Švýcarsku, pokud jsou takové doklady používány v souladu s vnitrostátním právem; c) doklady prokazující zpracování nebo opracování materiálů ve Společenství nebo Švýcarsku, vydané nebo vyhotovené ve Společenství nebo Švýcarsku, pokud jsou takové doklady používány v souladu s vnitrostátním právem; d) průvodní osvědčení EUR. 1 nebo EUR-MED nebo prohlášení na faktuře nebo prohlášení na faktuře EUR-MED prokazující původ použitých materiálů, vydaná nebo vyhotovená ve Společenství nebo Švýcarsku v souladu s tímto protokolem nebo v jedné z ostatních zemí uvedených v článcích 3 a 4, v souladu s pravidly původu, která jsou shodná s pravidly stanovenými v tomto protokolu; e) vhodné doklady týkající se zpracování nebo opracování provedeného mimo Společenství nebo Švýcarsko uplatněním článku 12 prokazující, že požadavky uvedeného článku byly splněny. Předložil-li žalobce ve správním řízení doklady k prokázání preferenčního původu zboží, bylo povinností žalovaného se s těmito důkazy vypořádat. Byl tak povinen učinit z pohledu v předchozím odstavci zmíněných ustanovení Protokolu č. 3, resp. uvést, na základě jakých konkrétních skutkových i právních důvodů se domnívá, že důkazy žalobcem předložené nejsou způsobilé osvědčit, že se jedná o „původní produkty“ ve smyslu hlavy II Protokolu č. 3, a z jakých konkrétních skutkových i právních důvodů není možné tyto důkazy považovat za doklady obdobné dokladům příkladmo uvedeným v ustanovení čl. 28 Protokolu č.

3. Skutková zjištění, skutkové závěry z nich vyvozené a právní hodnocení byl povinen učinit součástí napadených rozhodnutí. Absence těchto náležitostí způsobuje ve své podstatě nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, když zde chybějí závěry o skutečnost podstatných pro posouzení důvodnosti námitek žalobce, které by byly způsobilé stát se předmětem soudního přezkumu. Soud nemůže teprve v soudním řízení chybějící náležitosti napadeného rozhodnutí doplňovat a v neprospěch žalobce dohledávat důvody skýtající oporu výroku napadeného rozhodnutí. Jak vyplývá z odůvodnění všech čtyř napadených rozhodnutí, žalovaný této své povinnosti nedostál. Žalovaný v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedl, že „odvolatel jako osoba povinná zaplatit clo žádným způsobem neprokázal, že by uvedené průvodní osvědčení bylo vydáno na základě správného popisu skutečností. Není zřejmé, jaké podklady byly předloženy či sloužily k podání žádosti o vydání průvodního osvědčení EUR 1 a není tedy prokázáno, z jakých podkladů potvrzení celních orgánů země vývozu vycházelo a že tyto podklady obsahují správný popis skutečností. V této souvislosti hodnotilo celní ředitelství též odvolatelem předložené „Osvědčení původu“ vydané společností Homologation Consulting Matter Gmb v zemi vývozu (resp. vydané autorizovaným dovozcem v zemi vývozu), tedy nejen jako důkaz o původu zboží, jak jej navrhl odvolatel, ale též jako možný důkaz správného popisu skutečností, na kterých bylo založeno potvrzení průvodního osvědčení EUR 1. Nicméně je zcela zjevné, že toto „Osvědčení o původu“ nebylo podkladem pro vydání průvodního osvědčení, neboť jej s tímto osvědčením nepojí žádná časová souvislost (osvědčení bylo vydáno uvedenou společností dne 4.2.2010 (resp. 28.1.2010, 26.1.2010, 4.2.2010), tedy 2,5 roku (resp. téměř dva roky, 2,5 roku, 2,5 roku) po vydání osvědčení o původu EUR 1). V rámci hodnocení tohoto důkazu tak nelze dospět k jinému závěru, než že předložené potvrzení nedokazuje skutečnost, že průvodní osvědčení bylo vydáno na základě správného popisu skutečností. Přikládá-li odvolatel předloženému „Osvědčení o původu“ váhu co do průkazu preferenčního statusu zboží, musí jej uplatnit u celního orgánu země vývozu, jak již bylo konstatováno výše, neboť v otázce prokázání preferenčního původu zboží je tuzemský celní úřad vázán závěry verifikačního řízení, a tedy potvrzení obdobného obsahu mohou být uplatněna normou předvídaným subjektem u toho celního úřadu, který původ zboží pro potřeby preferenčního zacházení ověřuje a vydává průvodní osvědčení na konkrétní zboží v zemi vývozu. Skutečnosti, které by měl odvolatel jako osoba povinná zaplatit clo za daného stavu prokazovat, tedy že osvědčení je založeno na správném popisu skutečností, tyto podklady nedokazují“. Jak vyplývá z citované části odůvodnění napadených rozhodnutí, žalovaný neuvedl, na základě jakých konkrétních skutkových i právních důvodů se domnívá, že důkazy žalobcem předložené nejsou způsobilé osvědčit, že se jedná o „původní produkty“ ve smyslu hlavy II Protokolu č. 3, a z jakých konkrétních skutkových i právních důvodů není možné tyto důkazy považovat za doklady obdobné dokladům příkladmo uvedeným v ustanovení čl. 28 Protokolu č.

3. Žalovaný totiž z pohledu těchto ustanovení žalobcem předložené důkazy vůbec nehodnotil. Vycházel totiž z nesprávného právního názoru, že v řízení bylo povinností žalobce prokázat „jaké podklady byly předloženy či sloužily k podání žádosti o vydání průvodního osvědčení EUR 1 a z jakých podkladů potvrzení celních orgánů země vývozu vycházelo a že tyto podklady obsahují správný popis skutečností“, namísto povinnosti žalobce prokázat, že „zboží svědčí preferenční původ“. Současně vycházel z nesprávného právního názoru, že žalobce musí předložené důkazy „uplatnit u celního orgánu země vývozu“, namísto toho, že povinnost vypořádat se předloženými důkazy z pohledu shora citovaných ustanovení Protokolu č. 3 v dané věci tíží české celní orgány. Tato pochybení ve svém důsledku vedla k nesprávnému hodnocení žalobcem předložených důkazů, když tyto nebyly hodnoceny ve vztahu k relevantním ustanovením Protokolu č. 3, a současně k absenci přezkoumatelných závěrů takovéhoto hodnocení v odůvodnění napadených rozhodnutí. Pokud jde o Nejvyšším správním soudem vytýkané nevypořádání žalobcovy námitky o tom, že „celní úřad v řízení ukončeném v prvním stupni jeho rozhodnutím ze dne 23.2.2010, č.j. 5760-6/2010-166500-021, nevyhověl žádosti žalobce o prodloužení lhůty k vyjádření, příslušné rozhodnutí o zamítnutí této žádosti bylo ovšem žalobci doručeno téhož dne jako zmiňované rozhodnutí celního úřadu o věci samé“, je nezbytné konstatovat, že namítaný postup celního úřadu nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Ač došlo k žalobcem namítanému postupu celního úřadu, žalobce se ve věci dodatečně vyjádřil a předložil důkazy k prokázání svých tvrzení. Bylo tak povinností odvolacího orgánu pochybení prvoinstančního orgánu odstranit a s vyjádřením žalobce se řádně vypořádat, k čemuž však, jak uvedeno v předchozím odstavci nedošlo. Vzhledem k tomu, že žalobce i přes pochybení celního úřadu svého práva ve věci se vyjádřit a předložit důkazy k prokázání svých tvrzení využil, nemohl být na tomto právu zkrácen natolik, aby toto pochybení mohlo mít samo osobě vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že žaloby byly důvodné, soud napadená rozhodnutí zrušil pro vadu řízení a nezákonnost (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). S ohledem na zrušení napadených rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věci vracejí žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu soud přiznal v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000 Kč a v odměně advokáta za 2 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, když advokát jménem žalobce podal žalobu. Podle § 9 odst. 3 písm. f) a § 7 bod 5. advokátního tarifu, činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 2.100 Kč, tj. 4.200 Kč za dva úkony právní služby. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč. Advokát ve věci učinil celkem dva úkony, a proto soud přiznal žalobci částku ve výši 600 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupcem žalobce je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 1.008 Kč, náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 7.808 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s.

Poučení