57 C 145/2025 - 42

Rubrum

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Vrzáčkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 189 177,24 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 832 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 17 832 Kč ve výši 12,75 % od 30.10.2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 9 902 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 27 734 Kč ve výši 12,75 % od 23.8.2024 do 29.10.2024 a dále z částky 9 902 Kč ve výši 12,75 % od 30.10.2024 do zaplacení, dále částky 8 809,50 Kč, úroku ve výši 77,51 % ročně z částky 21 159,73 Kč od 23.8.2024 do 15.9.2024 ve výši 1 046,16 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 21 159,73 Kč od 16.9.2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23.8.2024 dosáhne částky 52 646 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 25. 9. 2025 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 189 177,24 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení, kterou odůvodnila tvrzením, že dne 27. 1. 2020 uzavřel žalovaný s předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]., dříve také jako [právnická osoba] [jméno FO],[Anonymizováno][Anonymizováno].[Anonymizováno]. (dále také jen „předchůdkyně žalobkyně“), smlouvu o úvěru, konkrétně SMLOUVA O ÚVĚRU S POJIŠTĚNÍM SPLÁCET – Konsolidace půjček (dále jen „smlouva“). Podle smluvního ujednání byly její součástí Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky a Sazebník. Žalovaný výslovně prohlásil, že se s nimi seznámil a že s nimi souhlasí. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 448 000 Kč převodem na účet žalovaného, a to z úvěrového účtu č. [č. účtu]. Žalovaný se bance zavázal uhradit úrok v sazbě 6,90 % p. a., poplatky za poskytnuté bankovní služby podle sazebníku a dále pojistné za pojištění schopnosti splácet úvěr. Úvěruschopnost žalovaného byla posuzována na základě informací od žalovaného a využití automatizovaných modelů. Původní věřitel vycházel z doloženého potvrzení o příjmu žalovaného, který v měsíčním průměru činil 22 314 Kč a nebyly z něj prováděny žádné srážky, dále z uvedeného celkového příjmu domácnosti žalovaného ve výši 60 000 Kč a z výdajů žalovaného doložených v rámci žádosti o úvěr a dle historických dat ČSÚ. Na základě toho pak původní věřitel porovnával výdaje a příjmy žalovaného. V době podání žádosti o úvěr měl žalovaný další závazky s celkovou výší měsíčních splátek 7 708 Kč. Po takovémto hodnocení žalovaného vyhověla předchůdkyně žalobkyně žádosti žalovaného a konsolidovala jeden jeho interní závazek úvěrem 448 000 Kč a výše nové splátky činila 6 085,63 Kč. Žalovaný porušil sjednané podmínky tím, že se ocitl v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek úvěru a úroků a vyčíslených poplatků, pročež banka využila svého práva a dopisem ze dne 7. 10. 2024 úvěr zesplatnila. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny úvěru ve výši 189 177,24 Kč, z kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 4 540,88 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 12 127,79 Kč a dále z úroku ve výši 6,90 % z dlužné jistiny ve výši 189 177,24 Kč od 8. 10. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z dlužné částky ve výši 189 177,24 Kč od 25. 5. 2025 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 5. 2025 s účinností ke dni 21. 5. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 6. 6. 2025. Před podáním žaloby byl žalovaný dne 25. 8. 2025 písemně vyzván k úhradě dlužné částky. Za období od postoupené pohledávky ke dni sepisu této žaloby nebylo na předmětnou pohledávku ničeho uhrazeno.

2. K žalobě se žalovaný při jednání vyjádřil tak, že o závazku ví, ale splácet jej přestal v momentě, kdy se dostal do finanční tísně. Nebylo to tak, že by nechtěl splácet, ale opravdu nemohl. Pakliže by byl povinný k úhradě nějaké částky, prakticky není schopen jí splácet, protože již nyní je mu z platu strhávána částka cca 6 000 Kč měsíčně na exekuce. Byl by schopen hradit asi jen 500 Kč měsíčně, avšak již teď je na svém maximu a do budoucna by vyšší splátka byla likvidační. Dále uvedl, že v rámci mobiliárních exekucí už bylo polepeno a zpeněženo vše, co mohlo být, tudíž nemá momentálně nic, co by prodal a částečně dluh uhradil. Závěrem se pak nijak nevyjádřil a nechal rozhodnutí na úvaze soudu.

3. Následně byly soudem provedeny tyto důkazy:

4. Ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – Konsolidace půjček ze dne 27. 1. 2020 bylo zjištěno, že se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 448 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit úvěr formou pravidelných 96měsíčních splátek ve výši 6 688,63 Kč včetně úhrady pojištění (poslední splátka měla včetně úhrady pojištění činit 6 097,06 Kč). Roční úroková sazba byla stanovena v pevné výši 6,90 %, RPSN 7,23 % Výše celkové částky, kterou měl žalovaný předchůdkyni žalobkyně při řádném splácení zaplatit, činila 585 423,91 Kč. Část peněžních prostředků z poskytnutého úvěru ve výši 337 394,54 Kč bylo poskytnuto na úplnou úhradu dluhu žalovaného u společnosti [právnická osoba]., zbývající část peněžních prostředků byla žalovanému poskytnuta neúčelově ve prospěch běžného účtu č. [č. účtu]. Úvěr měl být poskytnut z úvěrového účtu č. [č. účtu]. Smlouva je za obě smluvní strany podepsána. Žalobkyně dále předložila Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] [jméno FO] a.s. z 1. listopadu 1999, Všeobecné produktové podmínky účinné od 1. října 2017 a Sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od 1.9.2013. Žalovaný na dotaz soudu uvedl, že tuto listinu skutečně podepsal.

5. Z Oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 9. 10. 2024 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že úvěr č. [č. účtu] na částku 448 000 Kč prohlásila ke dni 7. 10. 2024 za splatný a sdělil žalovanému, že výše celkové dlužné částky činí 239 179,25 Kč, uvedla platební údaje a vyzvala ho k uhrazení dlužné částky nejpozději do 23. 10. 2024.

6. Z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 5. 2025 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni.

7. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 5. 2025 a Přílohy č. 1 – Seznam postupovaných pohledávek ze dne 14. 5. 2025 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanými byla postoupena žalobkyni. K tomu žalovaný na dotaz soudu uvedl, že pokud jde o adresu uvedenou na konstatovaných listinách, tak tato adresa souhlasí.

8. Z Výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 25. 8. 2025 včetně podacího lístku ze dne 25. 8. 2025 bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně zaslal před podáním žaloby žalovanému výzvu k úhradě dlužné částky v celkové výši 223 752,34 Kč nejpozději do 9. 9. 2025 s upozorněním, že je v prodlení se splácením dluhu z předmětného úvěru a na možnost podání žaloby k soudu v případě nezaplacení.

9. Ze Žádosti o úvěr – Konsolidace půjček ze dne 13. 10. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný při podání žádosti uvedl, že je ženatý, žije v pronajatém domě/bytě, má 1 vyživovací povinnost, je zaměstnán na dobu neurčitou (od 8. 4. 2013) jako technik/řidič u zaměstnavatele [právnická osoba]., s průměrným čistým měsíčním příjmem za 3 měsíce 22 314 Kč, který měl být ověřen z potvrzení o příjmu, celkovým čistým měsíčním příjmem domácnosti 60 000 Kč, s počtem zdrojů příjmu: 1, měsíční náklady nebyly uvedeny, žádné srážky ze mzdy a jiné měsíční splátky činily 9 000 Kč měsíčně. K tomu žalovaný na dotaz soudu uvedl, že v mezidobí podnikal a nyní je zpět zaměstnán u tohoto zaměstnavatele 10. Z Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 10. 11. 2025 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně uvedla, že v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů poskytnutých v žádosti o úvěr ze dne 23. 1. 2020, poskytnuté údaje byly hodnoceny individuálně v souladu se schvalovacími strategiemi a principy obezřetného úvěrování. Předchůdkyně žalobkyně kontrolovala informace v interních a externích databázích, bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi [právnická osoba]. Příjem byl ověřen z dokumentů od klienta, případně podpůrně z běžného účtu. Do výdajů byly započteny výdaje doložené v žádosti o úvěr, částka životního minima, částka normativních nákladů na bydlení, výdaje na bydlení vydané [právnická osoba] a výše měsíčních splátek dosavadních závazků zjištěných z veřejných databází. Konkrétně od příjmu ve výši 22 314 Kč byly odečteny interní splátky ve výši 0 Kč, externí splátky ve výši 0 Kč, spotřebitelské závazky ve výši 7 708 Kč a životní náklady ve výši 7 490,17 Kč, čímž byla zjištěna maximální měsíční splátka ve výši 7 115,83 Kč.

11. Z Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro Konsolidaci půjček vč. formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru byly zjištěny bližší údaje ohledně předmětného úvěru (jako například výše úvěru, doba trvání, splátky, celková částka, kterou je třeba zaplatit apod.), vysvětlení používaných pojmů.

12. Z Potvrzení o výši příjmu ze dne 16. 1. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný byl od 8. 4. 2013 zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba], s průměrným čistým měsíčním příjmem 22 314 Kč, hrubým příjmem za posledních 12 měsíců ve výši 361 676 Kč, čistým příjem za posledních 12 měsíců ve výši 274 088 Kč. Z příjmu nebyly prováděny srážky, žalovaný nebyl ve zkušební době ani s ním nebylo vedeno jednání o ukončení pracovní smlouvy. Žalovaný měl 1 vyživovací povinnost.

13. Z Výpisů z úvěrového účtu č. 2025/12 ze dne 21. 5. 2025 bylo zjištěno, že účet je veden na jméno žalovaného, byly zjištěny pohyby na účtu a historie plateb s tím, že celkový dluh na jistině úvěru činil 189 177,24 Kč, na smluvním úroku 4 540,88 Kč, na úroku z prodlení z jistiny 11 843,18 Kč, na úroku z prodlení z úroku 284,61 Kč a na poplatcích, pojištění a pokutách 0 Kč.

14. Z Platební historie ke smlouvě č. [hodnota] bylo zjištěno, že dne 28. 1. 2020 byl na účet žalovaného čerpán úvěr v celkové výši 448 000 Kč, na úvěr žalovaný celkem zaplatil 400 386,18 Kč, poslední platba byla žalovaným zaplacena dne 22. 5. 2025.

15. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

16. Žalovaný uzavřel dne 27. 1. 2020 s předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru. V souvislosti s touto smlouvou čerpal žalovaný dne 28. 1. 2020 částku ve výši 448 000 Kč na svůj běžný účet. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 6,90 % ročně v pravidelných 96měsíčních splátkách ve výši 6 688,63 Kč včetně pojištění, a to z běžného účtu žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalovaného splácet úvěr tak, že vycházela z údajů poskytnutých žalovanými v žádosti o úvěr ze dne 13. 10. 2020 a potvrzení o příjmu žalovaného. Jelikož žalovaný nehradili splátky předmětného úvěru řádně a včas, předchůdkyně žalobkyně prohlásila úvěr za splatný ke dni 7. 10. 2024. Žalovaný na úvěr splatil celkem 400 386,18 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému sděleno v rámci oznámení ze dne 27. 5. 2025. Žalobkyně zaslala dne 25. 8. 2025 žalovanému předžalobní upomínku s výzvou k zaplacení dlužné částky. Žalovaný na tuto výzvu doposud ničeho neuhradil.

17. Po právní stránce posuzoval soud věc následujícím způsobem:

18. Věc byla posouzena jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež byla aplikována ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

19. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

23. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

24. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

25. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

26. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

27. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)

28. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

29. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. S ohledem na provedené dokazování a shora citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k následujícím závěrům:

31. Soud se zabýval předně tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č.l. 16). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 21. 11. 2025, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta ze strany předchůdkyně žalobkyně. Ta dle svého názoru splnila zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit před uzavřením smlouvy o úvěru schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy a na základě statistických údajů. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného (toliko potvrzení zaměstnavatele). Předchůdkyně žalobkyně neměla důvodu pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl při sjednávání úvěru. Žalobkyně zdůraznila, že její předchůdkyně vycházela z listin potvrzených přímo žalovaným.

32. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

33. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

34. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřitel by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).

35. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

36. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

37. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil, teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-[právnická osoba]., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.).

38. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí ověřovala úvěruschopnost žalovaného, když tvrzení nabídnuté žalovaným nepodrobila jakémukoli kritickému zkoumání. Žalovaný předložil za tímto účelem pouze potvrzení o příjmech od zaměstnavatele, zbývající údaje zaznamenané v kartě klienta zůstaly pouhým tvrzením žalovaného, resp. předchůdkyně žalobkyně, která tak zcela rezignovala na zákonný požadavek na prověření jejich pravdivosti. Soud se neztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že pokud posouzení úvěruschopnosti provádí banka v souladu s nastavenými postupy, v souladu se zákonem a pod dohledem ČNB, měl by soud z jejich hodnocení úvěruschopnosti vycházet a řídit se jím. Presumpce správnosti banky jako poskytovatele úvěru, pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti neplyne z žádného právního předpisu a soud má za to, že rovněž banka má tytéž povinnosti jako každý jiný bankovní či nebankovní poskytovatel úvěru. V daném případě není vůbec zřejmé, jakým způsobem banka ověřila tvrzený celkový čistý měsíční příjem domácnosti žalovaného ve výši 60 tis. Kč, když sám do žádosti uvedl jeden měsíční příjem ve výši cca 22 tis. Kč a jakým způsobem se na celkových příjmech domácnost podílel, resp. mohl je spotřebovat na úhradu svého závazkového zatížení. Pokud by banka ověřila pravdivost tohoto údaje uvedeného žalovaným do žádosti, které by se ukázaly pravdivými, měnily by se významně podmínky pro poskytnutí úvěru, bylo-li by zároveň ověřeno tvrzení o dalším úvěrovém zatížení žalovaného a jeho výdajová stránka. Předkládá-li úvěrující soudu k prokázání úvěruschopnosti např. výpis z účtu klienta za určité období, zájem na komplexním zjištění úvěrovaného vyplyne z daného podle názoru soudu pouze tehdy, jsou-li opakující se účelově označené platby vždy každý měsíc identifikované právě svým účelem, popisem a příjemcem tak, aby bylo lze učinit takovou platbu za pravidelný měsíční výdaj úvěrovaného, resp. budoucího úvěrovaného. To samé platí o příjmech plynoucích na jeho bankovní účet. [jméno FO] si může, resp. zákon to vyžaduje, v rámci procesu schvalování úvěru ověřit finanční situaci žalovaného, a ne se pouze spokojit s jeho tvrzením. Čili lze konstatovat, že předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na zájem na komplexním zjištění relevantních poměrů žalovaného, který za těchto okolností rozhodně nebyl adeptem pro poskytnutí jakéhokoli úvěru, natož úvěru v takové výši, byť se jednalo o konsolidaci, neboť neměla dostatek relevantní údajů (žalobkyni se nepodařil prokázat opak), aby byla schopna hodnotit posouzením příjmové, výdajové, závazkové a osobní stránky žalovaného jeho schopnost hradit úvěru v budoucnu. Žalobkyně rezignovala úplně zejména na zkoumání výdajů žalovaného, který je uvedl v toliko odhadované výši, tedy nikoli doložené např. nájemní smlouvou či smlouvami s dodavateli energií. Žalobkyně nepředložila jakékoli další listiny, z nichž její předchůdkyně vycházela při posuzování bonity žalovaného. Dle názoru soudu lze očekávat, že si předložené dokumenty, a to zejména v takto nejistých případech, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění. Nejedná se přitom o detektivní činnost, nýbrž o požadavek na klienta při sjednávání smlouvy za situace, že je již žádán o předložení dokladů o měsíčních příjmech. Pokud je klient schopen doložit své příjmy, je s podivem, proč není žádán o doložení dokladů o výdajích, které žádá zákonná úprava. Pokud by žalobkyně postupovala s odbornou péčí, stačilo si tímto způsobem ověřit skutečné příjmy i jeho partnerky, popřípadě celé jeho domácnosti a udělat si celkový přehled o jeho měsíčních výdajích.

39. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byla předchůdkyně žalobkyně, kdo pochybil, když nesplnila povinnost uloženou jí § 86 z. s. ú. Fakt, že se jednalo o bankovní instituci pak tuto povinnost nikterak nevylučuje. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací. Je totiž zjevné, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy. Soud proto nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost zkoumala, když ani netvrdila konkrétní relevantní vstupní údaje doložené žalovaným, když za této situace jim měla evidentní nedostatek pro splnění zákonné povinnosti.

40. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji.

41. Soud dospěl k závěru, že se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak prokázat, že její předchůdkyně s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy ověřila, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú.

42. Soud posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto je nutné právní vztah mezi účastníky řízení posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (žalobkyně) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 448 000 Kč. Bylo prokázáno listinou označenou jako výpis z účtu žalobkyně i žalovaného, že tato částka byla vyplacena převodem na účet žalovaného a žalovaný na tuto částku uhradil pouze 400 386,18 Kč včetně poplatků za sankční úrok a poplatků za pojištění. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného nadále existuje ve výši 47 613,82 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Pohledávky z bezdůvodného obohacení byly postoupeny původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávky příp. náleží z jiného titulu, než jak jej ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení.

43. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky do 9. 9. 2025. Dnem následujícím po uplynutí lhůty, tedy 10. 9. 2025, se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

44. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku uvedenou ve výroku jedna tohoto rozsudku spolu s příslušenstvím v podobě zákonného ročního úroku z prodlení.

45. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky, poplatek za pojištění a smluvní úrok. V případě požadovaných poplatků se přitom bezpochyby jednalo o příslušenství pohledávky.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem tři tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení z procesního hlediska úspěšnější. Podle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.

47. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení