57 C 21/2024 - 110

Rubrum

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Vrzáčkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČ [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupené [Jméno Zástupce A], advokátkou sídlem [adresa] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená [Jméno Zástupce B], opatrovníkem sídlem [adresa] o zaplacení částky 183 896,31 Kč s příslušenstvím (úvěr) takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 183 896,31 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9264,42 Kč od 19.10.2018 do 22.11.2022, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 21 800,41 Kč od 19.10.2018 do 22.11.2022, úroku ve výši 13,4 % ročně z částky 180 856,31 Kč od 19.9.2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 180856,31 Kč od 19.9.2023 do zaplacení ve výši 15 %, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 20.12.2023, doplněnou k výzvě soudu podáním ze dne 25.4.2024 a ze dne 19.5.2025 domáhala na žalované zaplacení částky 183 896,31 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tvrzením, že původní věřitel, [právnická osoba]. (dále jen banka) uzavřela se žalovanou dne 19.10.2018 smlouvu o úvěru č. [hodnota] v níž se banka zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 216 000 Kč za účelem konsolidace ve smlouvě o úvěru specifikovaných závazků. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 3 760 Kč, a to počínaje dnem 20.11.2018. Úrok byl dohodnut na 13,40 % ročně a nedílnou součástí smlouvy byl Sazebník poplatků, Produktové podmínky a Všeobecné obchodní podmínky banky, přičemž žalovaná stvrdila svým podpisem, že tyto dokumenty převzala a seznámila se s nimi. Banka svůj závazek splnila dne 19.10.2018, kdy poskytla žalované úvěr bezhotovostním převodem prostředků na účty konsolidovaných závazků a účet žalované. Žalovaná svou povinnost nesplnila, když nesplácela poskytnutý úvěr řádně a včas. Prvně se žalovaná dostala do prodlení v měsíci listopadu roku 2014 a poté se do prodlení dostávala opakovaně. Banka proto využila svého oprávnění, kdy prohlásila úvěr poskytnutý podle smlouvy o úvěru ke dni 22.11.2022 za okamžitě splatný. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny ve výši 180 856,31 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 9 264,42 Kč, smluvních poplatků ve výši 3 040 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 21 800,41 Kč. K výpočtu jistiny dospěla žalobkyně tak, že od částky 216 000 Kč odečetla část splátek započtených na jistinu v celkové výši 35 143, 69 Kč. Částka poplatků podle Sazebníků je tvořena 5 poplatky na pojištění ve výši 308 Kč, dvojím poplatkem za upomínku po 600 Kč a poplatkem za zesplatnění úvěru ve výši 300 Kč. Kapitalizovaný úrok byl vypočten za období od 1.4.2022 do 2.12.2022 z dlužné částky. Úrok je souhrnem dlužních měsíčních úroků. Kapitalizovaný úrok z prodlení byl vypočten za období od 1.4.2022 do 7.9.2023 se sazbou 15 % z dlužné částky. Žalovaná na předmětný úvěr uhradila celkem částku 150 176,42 Kč, což je zřejmé z platební historie. Banka při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance klientkou. Tyto byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a principy obezřetného úvěrování. Byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze Ministerstva vnitra ČR. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjmy a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů. Nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. Banka zastávala názor, že posouzení úvěruschopnosti by mělo být založeno mj. na informacích získaných od spotřebitele, což je základní povinností věřitele při poskytování spotřebitelských úvěrů (požadovat nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace). Tyto by si měl věřitel aktivně vyžádat. Dále pak na informacích zjištěných z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, je-li to nezbytné. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla zejména informace o svém rodinném stavu, způsobu bydlení, o svém pracovním poměru, včetně výše čistého příjmu a příjmu domácnosti. Současně uvedla osobní poměry a bytové poměry. Dále banka ověřila příjem žalované na základě dokladu o příjmu doloženého k jiné žádosti, kdy žalovaná garantovala příjem ve výši 26 000 Kč a uvedla čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 80 000 Kč. Banka posuzovala také schopnost dlužníka splácet na základě disponibilní částky, kdy při jejím výpočtu vycházela z částky životního minima žalované podle nařízení vlády o zvýšení částek životního minima, která je odvozena od životních nákladů vyhlašovaných Ministerstvem práce a sociálních věcí a existenčního minima, dále počítala s částkou normativních nákladů na bydlení a dospěla k částce 5 484,90 Kč. Částka byla vypočtena tak, že od příjmu byly odečteny veškeré výdaje dlužníka, čímž banka dospěla k tzv. maximální měsíční splátce – příjem 26 000 Kč – interní splátky 3 043,32 Kč – interní splátky hrazené na spotřebitelské závazky 2 373 Kč – životní náklady 5 484,90 Kč = 15 098,78 Kč. Banka postoupila pohledávku na základě smlouva o postoupení pohledávek ze dne, resp. datem úplaty ke dni [datum] na společnost I-[právnická osoba] Tato společnost ji dále postoupila z titulu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni.

2. Žalovaná prostřednictvím svého opatrovníka učinila spornými veškerá tvrzení obsažená v žalobě a doplnění včetně právní kvalifikace uplatněného nároku a tvrzeného nabytí údajné pohledávky postoupením, dále sporovala pravost i správnost všech žalobkyní předložených listin. Vznesla námitku neplatnosti ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť původní věřitel neprověřil úvěruschopnost žalované způsobem odpovídajícím platné právní úpravě, tj. dostatečně nezkoumal náklady na bydlení žalované, nevyžádal si výpisy z jejího účtu, nevyžádal si prodlení výplatních pásek žalované apod. Dále namítl promlčení žalovaného nároku pro případ, že by soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřena byla, avšak neplatně.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když tato se z jednání soudu omluvila.

4. Z listiny označené jako Žádost o úvěr Konsolidace půjček vyplynuly osobní údaje týkající se identifikace žalované, jako rodné číslo, číslo občanského průkazu, číslo řidičského průkazu. Dále žalovaná uvedla, že je vdaná, žije ve vlastním bydlení, vzdělání má odborné učňovské, pracovní poměr na dobu neurčitou u německého zaměstnavatele, pracující jako uklízečka s příjmem ve výši 26 000 Kč v průměru měsíčně čistého za poslední tři měsíce. Celkový čistý měsíční příjem domácnosti uvedla ve výši 80 000 Kč, jednu vyživovací povinnost a dále jeden zdroj příjmu. Z listiny neplyne předložení dokladu o hlavním příjmu. Žádala o úvěr ve výši 216 000 Kč, se splátkou každého 20. dne v měsíci, s počtem splátek 108 a pojištěním schopnosti splácet. Úvěrové zatížení uvedla v celkové měsíční splátce 6 785 Kč, za dva úvěry od [právnická osoba] a [právnická osoba]. v částkách k úplnému splacení ve výši 94 475,40 Kč a 74 315,80 Kč k 19.10.2018. Listina nese podpisy zástupce banky a žalované.

5. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru s pojištěním splácet soud zjistil, že ji podepsala banka a žalovaná, identifikována svým rodným číslem [hodnota]. Výše úvěru činila 216 000 Kč, splacen měl být ve 108 anuitních splátkách po 3 452,62 Kč měsíčně, pojištění činilo 308 Kč, měsíční anuitní splátka s pojištěním tak činila 3 760,62 Kč. Splatnost splátek byla k 20. dni v měsíci počínaje 20.11.2018. Roční úroková sazba pevná činila 13,40 %. Celková částka ke splacení byla 373 886,65 Kč. Úvěr byl z části účelový, na úplnou úhradu dluhů sjednaných se společnostmi uvedenými v odst. 4 rozsudku ve zbývajících částkách uvedených tamtéž. Ve zbývající části byl neúčelový a byl vyplacen ve prospěch běžného účtu č. [č. účtu]. Žalovaná se zavázala podpisem listiny k úhradě poplatků specifikovaných v čl. III odst. 4 smlouvy. Strany učinily součástí smlouvy Sazebník, Produktové podmínky, Všeobecné obchodní podmínky. Oprávnění banky prohlásit úvěr za okamžitě splatný strany sjednaly v čl. V odst. 11 Smlouvy. Listina nese podpisy zástupce banky a žalované.

6. Z listiny označené jako Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru vyplynuly tytéž informace jako ze Smlouvy o úvěru. Listina nese podpis žalované.

7. Z nedatované a nepodepsané tabulky banky jsou zřejmé údaje o poměrech žalované, a to příjem ve výši 26 000 Kč, který měl být ověřen z dokladu o příjmu doloženého k jiné žádosti o úvěr, příjem měla jeden, čistý měsíční příjem domácnosti byl 80 000 Kč, byla vdaná, měla vlastní bydlení, podílela se na nákladech na bydlení 32,5 % a měla jednu vyživovací povinnost. Interní splátky činily v souhrnu 3 043,32 Kč a externí 2 373 Kč, požadovaná i schválená výše úvěru činila 216 000 Kč s výslednou měsíční splátkou 3 452,62 Kč.

8. Z další nedatované a nepodepsané tabulky banky označené jako Přílohy je zřejmě patrná celková úvěrová zatíženost žalované. Vzhledem k bankovní terminologii dané nelze s jistotou určit.

9. Z Platební historie možno dovodit, že úvěr byl žalovanou čerpán dne 19.10.2018 tak, že prvé čerpání bylo v částce 94 475,40 Kč, další čerpání pak v částce 74 315,80 Kč a poslední čerpání úvěru ve výši 47 208,80 Kč. Žalovaná splácela řádnou splátku úvěru až do dubna roku 2021, následně v květnu a červnu 2021 již žalobkyně evidovala pouze částečnou splátku úvěru a v červenci 2021 nebylo hrazeno vůbec, a to až do listopadu 2021, kdy žalovaná opět začal zasílat splátky úvěru. Dále splácela nepravidelně či nikoli řádně.

10. Z Výpisu z úvěrového účtu č. 2023/17 lze dovodit, že jistina po splatnosti činí 180 856,31 Kč, smluvní úrok splatný byl ve výši 9 264,42 Kč, splatný úrok z prodlení – jistiny byl ve výši 20 500,29 Kč, splatný úrok z prodlení – úroku činil 1 300,12 Kč, splatné poplatky, pojištění a pokuty činily 3 040 Kč. Celkem splatno 214 961,14 Kč.

11. Z listiny označené jako Oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 24.11.2022 vyplynulo, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek oznámila banka žalované, že prohlásila úvěr za okamžitě splatný ke dni 22.11.2022 s celkovým dluhem 193 553,52 Kč s povinností uhradit jej nejpozději do 8.12.2022. Listina obsahovala rozpis jistiny a příslušenství.

12. Upomínkou ze dne 27.7.2021 byla žalovanou bankou vyzvána k úhradě běžné měsíční splátky, na kterou ke dni 27.7.2021 nebyly na běžném účtu žalované dostatečné prostředky.

13. Upomínkou ze dne 9.11.2021 banka sdělila žalované, že na jejím běžném účtu stále není dostatek prostředků k úhradě měsíční splátky a vyzvala ji úhradě 16 453,08 Kč. Současně byla žalovaná upozorněna na to, že její běžný účet je přečerpán o 18 318,37 Kč.

14. Upomínkou ze dne 27.12.2021 byla žalovaná upozorněna na nedostatek prostředků k úhradě splátky úvěru na běžném účtu a vyzvána k úhradě částky 4 294,11 Kč.

15. Upomínkou ze dne 27.1.2022 byla žalovaná upozorněna na nedostatek prostředků k úhradě splátky úvěru na běžném účtu a vyzvána k úhradě částky 2 765,02 Kč.

16. Upomínkou ze dne 27.4.2022 byla žalovaná upozorněna na nedostatek prostředků k úhradě splátky úvěru na běžném účtu a vyzvána k úhradě částky 4 353,69 Kč.

17. Upomínkou ze dne 27.6.2022 byla žalovaná upozorněna na nedostatek prostředků k úhradě splátky úvěru na běžném účtu a vyzvána k úhradě částky 4 269,32 Kč.

18. Upomínkou ze dne 26.7.2022 byla žalovaná upozorněna na nedostatek prostředků k úhradě splátky úvěru na běžném účtu a vyzvána k úhradě částky 4 271,45 Kč.

19. Upomínkou ze dne 8.11.2022 byla žalovaná upozorněna na nedostatek prostředků k úhradě splátky úvěru na běžném účtu a vyzvána k úhradě částky 14 800,54 Kč. Dále byla upozorněna na to, že běžný účet je přečerpán o 223,16 Kč.

20. Ze Sazebníku poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platného od 1.3.2017 jsou patrné poplatky za jednotlivé služby, např. 600 Kč za zaslání každé upomínky, 300 Kč za prohlášení úvěru za splatných apod. Listina není podepsána.

21. Listinou označenou jako Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25.9.2023 oznámila banka žalované postoupení pohledávky na společnost [právnická osoba] a vyzvala ji k neprodlené úhradě dluhu.

22. Listinou označenou jako Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 9.10.2023 oznámila společnost [právnická osoba] postoupení pohledávky na žalobkyni a vyzvala ji k neprodlené úhradě dluhu.

23. Z Potvrzení ze dne 18.9.2023 je zřejmé, že banka jako postupitel potvrdila připsání úplaty za jednotlivé pohledávky na účet postupitele.

24. Z Přílohy č. 1 Seznamu postupovaných pohledávek ze dne [datum] podepsané smluvními stranami je patrné, že pohledávka za žalovanou přešla na společnosti [právnická osoba] pod pořadovým číslem [hodnota].

25. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené mezi bankou a společností [právnická osoba] soud zjistil, že jejím předmětem je převod pohledávek banky uvedených v Příloze č. 1 této smlouvy.

26. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní soud zjistil, že jejím předmětem je převod pohledávek banky jako původního věřitele uvedených v Příloze č. 1 této smlouvy. Listina nese podpisy zástupců stran.

27. Z Přílohy č. 1 Seznamu postupovaných pohledávek ze dne [datum] podepsané smluvními stranami je patrné, že pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni pod pořadovým číslem [hodnota].

28. Ze seznamu odeslaných oznámení o postoupení pohledávky a předžalobních výzev bylo zjištěno, že dané bylo předáno k poštovní přepravě výslovně zde jmenované žalované dne 9.10.2023.

29. Z Výzvy k úhradě dluhu ze dne 9.10.2023 je patrné, že zástupkyně žalobkyně urgovala žalovanou k úhradě dluhu v celkové výši 238 825,08 Kč.

30. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

31. Banka a žalovaná podepsaly listinu označenou jako Smlouva o úvěru, a to dne 19.10.2018, na základě, které žalovaná konsolidovala stávající závazky od společnosti [právnická osoba] a [právnická osoba]. Listiny jako smlouva, žádost o úvěr nebo formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru žalovaná i zástupce banky podepsali prostřednictvím Sign Padu. V době sjednávání úvěru měla žalovaná uhradit těmto společnostem ještě bezmála 170 000 Kč v součtu, a to splátkou ve výši 6 700 Kč měsíčně. Žalovaná měla poskytnutý úvěr splácet po 3 760,62 Kč měsíčně. Žalovaná úvěr čerpala tak, že byly uhrazeny stávající závazky těchto společností a zbývající částka byla zaslána na účet žalované. Vše se událo 19.10.2018. Jelikož žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas, banka prohlásila úvěr za okamžitě splatný ke dni 22.11.2022. Prvně banka žalovanou vyzvala k hrazený nedoplatku na splátku, úrocích, poplatku a pokuty přípisem ze dne 27.7.2021. Celkem na dluh uhradila žalovaná částku 150 176,42 Kč. Banka postoupila pohledávku za žalovanou na společnosti [právnická osoba], tato společnost smlouvou o postoupení pohledávky převedla pohledávku na žalobkyni. Smlouvy vždy odkazovaly na přílohy, jejichž součástí byla postupovaná pohledávka.

32. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

33. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

34. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

35. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

36. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

37. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

38. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

39. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

40. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

41. V prvé řadě soud uvádí, že si je vědom skutečnosti, že žalovaná sporovala veškeré listiny předložené žalobkyní a sporovala pravost a správnost všech žalobkyní předložených listin.

42. Je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky, v daném případě žalobkyně. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá. Občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin, a ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup (tj. provádění důkazu kopií listiny) prohlásit za odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. (k tomu viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 23 Cdo 3895/2016). Soud vážil průkaznost listin předložených za účelem prokázání uzavření smlouvy o úvěru maje za to, že v daném případě smlouva o úvěru uzavřena byla a listina označená jako smlouva o úvěru nese podpis žalované, když dané lze dovodit zejména z pozdějšího chování žalované ve vztahu k poskytnutým finančním prostředkům. Prvně podpisy žalované na všech dotčených listinách jsou zřetelně čitelné, dále pro ověření totožnosti banka vyžádala dva průkazy totožnosti, tedy občanský průkaz a řidičský průkaz žalované a je velmi nepravděpodobné, aby došlo ke ztrátě dvou dokladů naráz a současně soud dovozuje, že smlouva byla uzavřena z toho titulu, že žalovaná řádně a včas hradila poskytnuté prostředky cca tři a půl roku. Jednoznačně tak věděla podmínky smlouvy týkající výše splátky a termínu splácení jednotlivých splátek. Krom toho i kdyby soud dovodil, že je třeba poskytnout poučení za účelem prokázání uzavření smlouvy (měl-li by důkazy pro dané tvrzení za nekompletní), žalobkyně se vzdala účasti u jednání a tím pádem by se věc v rámci jejího právního posouzení dostala do režimu bezdůvodného obohacení, to vše za situace, kdy bylo úvěrovou historií prokázáno, že finanční prostředky byly vyplaceny žalované dne 19.11.2018 tvrzeným způsobem. Při vznesené námitce promlčení nároku z bezdůvodného obohacení by zde bylo namístě užít judikát – rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1.2025, sp. zn. 33 Cdo 651/2024. Ze stejného důvodu by žaloba byla zamítnuta v případě, bylo-li by prokázáno, že podpis na smlouvě není podpisem žalované, a tudíž smlouva nebyla uzavřena. Pravost podpisu žalované však žalovanou zpochybněna nebyla.

43. Popsané chování žalované zřejmé z úvěrové historie vylučuje také závěr o tom, že jí úvěrové prostředky nebyly poskytnuty, neboť žádný člověk nebude splácet dluh, který zde vznikl z peněz, které neobdrží. Opět lze konstatovat, že v opačném případě byl soud připraven poučit žalobkyni podle § 118a o.s.ř., tato se však svou omluvenou neúčastí u jednání vzdala práva být poučena. Čili pro případ neprokázání výplaty sjednané částky 216 000 Kč žalované by taktéž došlo k zamítnutí žaloby.

44. Bylo-li by prokázáno, že pohledávka za žalovanou nebyla platně převedena na žalobkyni, byla by žaloba pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnuta. Soud má ovšem za to, že k platnému postoupení pohledávek ve smyslu ust. § 1879 a násl. o. z. došlo, když jak smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřená mezi bankou a společností [právnická osoba] má všechny podstatné náležitosti a byla vlastnoručně podepsána, tak také obsahuje dostatečně určitý popis postupované pohledávky odkazem na Přílohu č. 1, jenž nese také podpisy smluvních stran a je orazítkována bankou a současně došlo k oznámení o postoupení pohledávky žalované přípisem ze dne 25.9.2023. Stejný proces pak proběhl mezi společností [právnická osoba] a žalobkyně doložením smlouvy o postoupení pohledávky, přílohy obsahující postupovanou pohledávku za žalovanou a oznámení o postoupení pohledávky zasílané žalované.

45. Soud se naprosto ztotožňuje s názorem žalobkyně, který vyjádřila v rámci žalobních tvrzení, totiž s tím, že „posouzení úvěruschopnosti by mělo být založeno na informacích získaných od spotřebitele“. K tomu nutno konstatovat (jak níže uvedeno), že dané ve spojitosti s listinami či jinými skutečnostmi, které informace získané od spotřebitele prokazatelné doloží. Jen tak lze reálně posoudit, zda bude spotřebitel schopen úvěru splácet (tedy ve spojením s požadavky zřejmými z rozhodnutí Evropského soudního dvora). Soud se zabýval proto tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č. l. 14). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 25.4.2024, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Původní věřitel podle názoru žalobkyně splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy, když její příjem měl činit cca 26 000 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno z dokladu o příjmu doloženého k jiné žádosti o úvěr, splátky externích a interních závazků měly činit cca 5 400 Kč, zdroj příjmu měla žalovaná jeden a čistý měsíční příjem domácnosti činil 80 000 Kč. Měla mít vlastní bydlení, na jehož nákladech se podílela 32,5 %.

46. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

47. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

48. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

49. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

50. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

51. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není např. zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalované osoby. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.).

52. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by původní věřitel – banka s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalované, když tvrzení nabídnuté žalovanou nepodrobil jakémukoli kritickému zkoumání, přestože tvrdil, že některé údaje byly doloženy. Banka vycházela při zkoumání úvěruschopnosti žalované pouze a jen z jí sdělených údajů, nepředložila doklad o příjmu, který měla mít k dispozici z jiné žádosti o úvěr ze strany žalované či jiné doklady poměry žalované osvědčující. Z této informace lze dovozovat, že žalovaná musela žádat v danou dobu o jiný úvěr, když, pakliže by jej banka měla k dispozici, musel být aktuálním dokladem. Již z toho důvodu měla pečlivě zkoumat úvěrové zatížení žalované, neboť s ohledem na svůj tvrzený příjem hradit nezvládala a snažila se své úvěrové zatížení, či obecně celkové závazkové zatížení řešit poskytovanými úvěry. Pokud nezjistila banka konkrétně náklady žalované na její životní potřeby, resp. konkrétně např. náklady na bydlení, jak mohla určit, že se žalovaná podílela na úhradě nákladů na bydlení v rozsahu 32,5 %. Rovněž nebyl zjištěn zdroj čistého měsíční příjmu domácnosti žalované a skutečnost, zda a případně v rozsahu jakém, se na těchto příjmech žalovaná podílela, resp. byla oprávněna je čerpat pro svou potřebu. Osobní poměry byly zjištěny rovněž nedostatečně bez jakéhokoli doložení jí sdělených informací. Rovněž celkové úvěrové zatížení není schopen soud zjistit z listin a údajů předložených žalobkyní, když konsolidované úvěry činí ve splátce měsíční úvěrové zatížení žalované ve výši cca 6 700 Kč, v bankou vypracované tabulce je výše interních a externích splátek rovna cca částce 5 400 Kč a z další tabulky vypracované bankou nazvané jako Přílohy vyplývá celková výše splátek cca 8 800 Kč. Navíc soud z této tabulky není schopen určit relevanci jednotlivých údajů, když tato není zmíněna a vysvětlena mezi důkazy označenými v podání ze dne 25.4.2025. Krom toho banka vycházela z ostatních výdajů žalované v nulové výši.

53. Z vyložených důvodů má soudu za to, že nelze v daném případě vycházet z výpočtu maximální měsíční splátky, jako relevantního, neboť ten vychází z hodnot jako čistý měsíční příjem, součet měsíčních splátek úvěrovaných závazků a životních nákladů na bydlení. Pokud banka tyto hodnoty nezjistila, resp. zjistila jen z prostého, ničím nedoloženého sdělení žalované, tedy v rozporu s rozhodnutím ESD, nelze vypočítat nejen objem finančních prostředků, které jsou použitelné pro splátku, ale ani splátku samotnou. Soud nezpochybňuje použitelnost matematických modelů výpočtu úvěruschopnosti schválených ČNB, nicméně musí být vyplněny relevantními vstupy zjištěnými podle požadavků zákona o spotřebitelském úvěru a Evropského soudního dvora. Čili lze konstatovat, že původní věřitel zcela rezignoval na zájem na komplexním zjištění relevantních poměrů žalované. Současně původní věřitel ponechal zcela bez zájmu ověření registrů ke zjištění skutečného závazkového zatížení žalované, když smlouva byla uzavírána za účelem likvidace nemalého závazkového zatížení, resp. alespoň toto nebylo nikterak doloženo. Žalobkyně nepředložila jakékoli listiny, z nichž původní věřitel vycházel při posuzování bonity žalované krom těch vyrobených bankou. Dle názoru soudu lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění. Žalobkyně dále neprokázala, že by původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí, SOLUS, NRKI apod. Nejedná se přitom o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund. Pokud by původní věřitel postupoval s odbornou péčí, stačilo si tímto způsobem ověřit tvrzení žalované v žádosti o úvěr o neexistenci jiného zatížení dalším závazkem či exekucí. Soud byl připraven žalobkyni o tomto při jednání poučit podle § 118a o.s.ř., žalobkyně s však z jednání omluvila, čímž se dobrovolně vzdala možnosti být nejen v tomto smyslu poučena.

54. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Soud proto nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

55. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na bankovní i nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout v mnohých případech extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit např. v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmout apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

56. Soud dospěl k závěru, že se žalobkyni přes výzvu nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú.

57. Soud by proto posoudil uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Za všech okolností a poté, co bylo prokázáno tvrzením žalobkyně (resp. na tomto se strany sporu shodly), že žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila částku 150 176,42 Kč, jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalované) bez právního důvodu částku 216 000 Kč. Žalovaná na tuto částku uhradila 150 176,42 Kč, proto bezdůvodné obohacení na straně žalované nadále existuje ve výši 65 823,58 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Pohledávky z bezdůvodného obohacení byly postoupeny původním věřitelem přes společnosti I-XON a.s. platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávky příp. náleží z jiného titulu, než jak jej ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení.

58. Jelikož soud hodnotil uzavřenou smlouvu o úvěru v důsledku nesplnění povinnosti plynoucí z ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru jako neplatnou absolutně, žalované tak vznikla povinnost k plnění z titulu bezdůvodného obohacení (viz výše). Žalovaná však vznesla námitku promlčení. K žalované vznesené námitce promlčení soud uvádí, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je v daném případě nutno vztáhnout k okamžiku poskytnutí peněžitého plnění z neplatné smlouvy. Banka působí jako profesionál v sektoru poskytování bankovních úvěrů, je jednou z největších bank působících na českém bankovním trhu, a tedy již ke dni, kdy byla předmětná úvěrová smlouva mezi bankou a žalovanou podepsána a na základě této smlouvy úvěr ve výši 216 000 Kč realizován trojím čerpáním téhož dne, se dozvěděla všechny potřebné skutkové okolnosti, z nichž mohla dovodit, že žalované poskytla plnění bez právního důvodu, a že se na její úkor žalovaná bezdůvodně obohatila. V den uzavření smlouvy banka jako původní věřitel nabyla subjektivní vědomosti o okolnostech týkajících se absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti žalované. Za této situace tříletá subjektivní promlčecí lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení v podobě nesplacené jistiny úvěru začala plynout dnem následujícím po poskytnutí finančních prostředků, tedy ode dne 20.10.2018. Pakliže žaloba byla podána dne 20.12.2023, byla podána dva roky po uplynutí promlčecí lhůty a nárok tak nelze žalobkyni přiznat.

59. Pro stanovení počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví, resp. měl a mohl dozvědět o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání, přičemž je bez významu, kdy se pohledávka z bezdůvodného obohacení stane splatnou (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.1.2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). Touto vědomostí se nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nich lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Je-li plněno z neplatné smlouvy, je pro běh subjektivní promlčecí doby rozhodujícím momentem okamžik, kdy oprávněný zjisti takové skutečnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva je neplatná, nehledě na to, zda oplýval takovými právními znalostmi, aby tyto okolnosti správně vyhodnotil.

60. Vzhledem k závěru soudu o tom, že pohledávka žalobkyně je promlčena, žalobu v celém rozsahu zamítl.

61. Jelikož byla žalovaná zcela úspěšnou účastnicí řízení, měla by právo na náhradu nákladů řízení. Žádné náklady řízení jí však prokazatelně nevznikly, proto soud rozhodl tak, že nepřiznal právo na jejich náhradu ani jednomu z účastníků tohoto řízení.

Poučení