57 C 30/2025 - 39

Rubrum

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Vrzáčkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČ [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupené [Jméno Zástupce], advokátem sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 30 750 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se co do ročního zákonného úroku z prodlení z částky 5 750 Kč ve výši 14,75 % od 26.5.2024 do 24.6.2025, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 25 000 Kč ve výši 12,75 %, od 26.10.2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 5 750 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 25 000 Kč ve výši 14,75 % od 26.5.2024 do 25.10.2024 a dále z částky 25 000 Kč ve zbývajícím rozsahu požadované výše úroku z prodlení 2 % od 26.10.2024 do zaplacení a s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 5 750 Kč od 25.6.2025 do zaplacení, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 17.2.2025, doplněnou podáním ze dne 24.6.2025 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 30 750 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne 22.3.2024 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytl původní věřitel žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit předchůdci žalobkyně částku 30 750 Kč, tj. úvěr spolu s částkou 5 750 Kč na smluvním úroku, a to do 25.5.2024. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaný provedl verifikační platbu převodem částky 0,01 – 1 Kč na účet předchůdce žalobkyně. Tím projevil vůli smlouvu uzavřít. Následně čerpal úvěr převodem na svůj účet. Žalovaný o půjčku zažádal online na [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno], kde vyplnil požadované registrační údaje včetně čísla občanského průkazu a poskytnutí kopie občanského průkazu, provedl verifikační platbu, kterou odeslal z účtu vedeného na své jméno. Registrací je zřízen uživatelský profil, pro vstup chráněný heslem, které zná pouze osoba provádějící registraci. Poskytnutí úvěru bylo následně předchůdcem žalobkyně schváleno, neboť mj. žalovaný odsouhlasil při zaslání verifikační platby Všeobecné obchodní podmínky, jejichž součástí byl souhlas se zpracováním osobních údajů. Uzavření smlouvy proběhlo tedy elektronicky, za použití prostředků komunikace na dálku, na žádost osoby zadavatele údajů, po prověření splnění podmínek pro poskytnutí úvěru, výhradně v prostředí uživatelského profilu, za ověření identity verifikační platbou, po vygenerování návrhu smlouvy o úvěr věřitelem a následným přijetím návrhu smlouvy osobou uživatele profilu. Veškeré listiny byly žalovanému následně zaslány na jeho email. Původní věřitel vyplatil úvěr dne 22.3.2024 převodem z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného [č. účtu]. Původní věřitel identifikoval platbu úvěru uvedením variabilního symbolu [var. symbol]. Žalovaný poskytnutou částku nehradil řádně a včas. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes upomínku zástupce žalobkyně ze dne 19.10.2024. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek s účinností ke dni 6.12.2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem, tak podle obchodních podmínek dostupných na webových stránkách původního věřitele může věřitel coby poskytovatel spotřebitelského úvěru nahlížet do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, pokud je to nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet, což žalovaný odsouhlasil. Žalobkyně ovšem nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích žalovaného.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Podáním ze dne 24.6.2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do příslušenství v rozsahu uvedeném ve výroku I rozsudku. Nadále tak žádala uhradit částku 30 750 Kč na jistině, zákonný úrok z prodlení z částky 25 000 Kč a náhradu nákladů řízení. Soud proto postupoval co do rozsahu částečného zpětvzetí žaloby podle ust. § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř., kdy řízení zastavil co do příslušenstvím v rozsahu uvedeném ve výroku I rozsudku, aniž by zkoumal stanovisko žalovaného, neboť k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před prvým jednáním ve věci (ust. § 96 odst. 3, 4 o.s.ř.).

4. Žalobkyně se k jednání omluvila, žalovaný se bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o odročení jednání, soud věc proto projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) vycházeje z obsahu spisu a provedených důkazů.

5. Z Přípisu [právnická osoba]. ze dne 30.4.2025 bylo zjištěno, že majitelem účtu [č. účtu] byl i v březnu 2024 žalovaný a částka 25 000 Kč byla připsána na tento účet daného měsíce.

6. Z Výpisu z účtu [právnická osoba] je zřejmé, že dne 16.1.2024 byla na účet původního věřitele připsána z účtu č. [č. účtu] nazvaného [Jméno žalovaného] částka 0,01 Kč.

7. Z Výpisu z běžného účtu vedeného u [právnická osoba] vyplynulo, že dne 22.3.2024 bylo z účtu původního věřitele odepsáno 25 000 Kč ve prospěch účtu [č. účtu].

8. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že neobsahuje podpisy smluvních stran, jen jejich prosté označení, nese datum 22.3.2024, smluvními stranami jsou [právnická osoba] a [Jméno žalovaného], identifikovaným rodným číslem, číslem občanského průkazu, je uveden trvalý pobyt, email a číslo mobilního telefonu. V textu listiny je uvedeno, že dochází k uzavření smlouvy o úvěru, na základě, které bude poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč, splatný 21.4.2024, s roční úrokovou sazbou ve výši 279,83 % kapitalizovaná na částku 5 750 Kč.

9. Z předžalobní výzvy k okamžité úhradě dluhu je zřejmé, že původní věřitel měl urgovat žalovaného k úhradě částky 31 675 Kč dne 25.5.2024.

10. Zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu výzvou ze dne 19.10.2024. Zásilku podal k poštovní přepravě téhož dne.

11. Předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému postoupení pohledávky přípisem ze dne 19.10.2024.

12. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6.12.2023 bylo zjištěno, že ji uzavřel původní věřitel a žalobkyně a jejím předmětem byl převod pohledávek na základě dílčích smluv. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyně pod číslem [hodnota].

13. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

14. Předchůdce žalobkyně zaslal žalovanému na účet, jehož byl majitelem, částku 25 000 Kč, a to dne 22.3.2024. Listina označená jako Smlouva o úvěru č. [hodnota], datována dnem 22.3.2024 nenese podpisy smluvních stran. Žalovaný neuhradil částku poskytnutou mu předchůdcem žalobkyně ani z části, ač byl o to původním věřitelem i zástupcem žalobkyně upomínán. Pohledávka za žalovaným byla převedena na žalobkyni pod číslem [hodnota].

15. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

16. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

17. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

21. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

24. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

25. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

26. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Soud nejprve zkoumal, zda došlo k uzavření smlouvy způsobem tvrzeným v žalobě a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Listina totiž neobsahuje podpisy smluvních stran, a to buď vlastnoruční nebo takový, ze kterého by bylo zřejmé, že obsah smlouvy byl žalovaným elektronicky odsouhlasen takovým způsobem, že je ale možné zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Jednající osoba může být určena různým způsobem, především jednáním na základě kvalifikovaného certifikátu, ale třeba i dvoufaktorovou identifikací (přihlášením do systému pod přihlašovacím jménem a heslem a potvrzením podpisu zadáním hesla zaslaného na mobilní telefon). Nic takového prokázáno nebylo. Za tímto účelem soud poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým došlo k uzavření smlouvy za situace, kdy žalobkyně sice popsala způsob registrace žalovaného, vytvoření uživatelského účtu a ověření totožnosti, avšak k samotnému způsobu podpisu či uzavření smlouvy neuvedla ničeho, přičemž ji vyzval k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č.l. 12). Žalobkyně v podání ze dne 24.6.2025 ničeho nového neuvedla. Soud má za to, že verifikační platba toliko ověří totožnost klienta, pokud jde ovšem o podpis nebo odsouhlasení listiny, způsobilá k tomuto není. Soud byl o tomto připraven žalobkyni poučit při jednání soudu podle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř., avšak žalobkyně se svou omluvenou účastí vzdala možnosti být v tomto smyslu poučena a možnosti unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní, pokud jde o způsob uzavření úvěrové smlouvy.

28. I kdyby snad došlo k uzavření smlouvy, soud pro úplnost dodává (včetně právní úpravy shora a odůvodnění níže), že nebylo prokázáno, že by původní věřitel, jakkoliv zkoumal schopnost žalovaného splácet úvěr před jeho poskytnutím. Za tímto účelem soud poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č.l. 12). Žalobkyně na toto usnesení reagovala doplněním obecných žalobních tvrzení s uvedením, že nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Čili je zřejmé, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti, resp. pokud jí dostál, žalobkyni příslušné skutečnosti nesdělil a nepředal. Soud tak s ohledem na právě vyložené neměl co posuzovat a uzavřel tedy, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru tak, jak uvedeno v příslušných ustanoveních shora. Přesto byl soud o tomto připraven žalobkyni poučit při jednání soudu podle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř., avšak žalobkyně se svou omluvenou účastí vzdala možnosti být v tomto smyslu poučena a možnosti unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní, byť zde je tvrzení o tom, že listinami tohoto se týkajícími nedisponuje.

29. Pro úplnost soud uvádí, že zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

30. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

31. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

32. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

33. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

34. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradila teprve následně se dostala do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalované. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-[právnická osoba]., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.).

35. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevné, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy. Soud proto nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

36. Pakliže soud předně dospěl k závěru, že k uzavření úvěrové smlouvy nedošlo, resp. žalobkyně neprokázala opak, je nutné přistoupit k hodnocení věci jako vztahu z bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 25 000 Kč, bylo-li prokázáno, že původní věřitel poukázal na účet, jehož majitelem byl žalovaný, dne 22.3.2024 právě tuto částku a že žalovaný ji na výzvu původního věřitele ani žalobkyně nevrátil. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávka příp. náleží z jiného titulu, než jak jej ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení.

37. Žalovaný byl vyzván původním věřitelem k vrácení dlužné částky do tří dnů od doručení výzvy, tj. podle výpočtu soudu do 25.10.2024 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalovaného, když výzva ze dne 19.10.2024 byla podána k poštovní přepravě dne 19.10.2023, doručena byla dne 22.10.2024 a dluh měl být uhrazen do 25.10.2024). Dnem následujícím, tedy 26.10.2024, se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

38. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku uvedenou ve výroku II tohoto rozsudku spolu s příslušenstvím v podobě zákonného ročního úroku z prodlení.

39. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout výrokem III, když s ohledem na absenci/neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní úrok a případné poplatky.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem IV tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o.s.ř. (pokud jde o žalobní nárok částečně vzatý zpět, je nutno hledět na žalobu v tomto rozsahu jako na nedůvodně podanou a na žalobkyni jako na subjekt, který zavinil zastavení řízení z části – posuzováno čistě z procesního hlediska) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť shledal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků praktický stejným. K tomu lze uvést, že žalobkyně se domáhala celkem částky 36 620,21 Kč (příslušenství bylo kapitalizováno do vyhlášení rozsudku). Úspěšnou byla žalobkyně co do částky 27 792,92, tj. co do 75,89 % a neúspěšnou účastnicí byla co do částku 8 827,29 Kč, tj. co do 24,11 %. Odečtením neúspěchu od úspěchu žalobkyně lze konstatovat, že by měla nárok na náhradu nákladů řízení co do 1,78 %, resp. k závěru, že oba účastníci jsou úspěšnými/neúspěšnými prakticky ve stejném rozsahu. Proto soud rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku IV tohoto rozsudku.

41. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

42. Žalovaný je povinen dlužnou částku příslušenstvím uhradit žalobkyni v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť soud důvody pro rozhodnutí odlišné neshledal.

Poučení