57 C 70/2024 - 46

Rubrum

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Vrzáčkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 12 576,03 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 5 800 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 5 800 Kč ve výši 14,75 % od 5.3.2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 6 776,03 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 235,90 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 427,22 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 420,25 Kč ve výši 15 % od 30.1.2024 do zaplacení a úrokem ve výši 18,57 % ročně z částky 6 420,25 Kč od 30.1.2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 28.6.2024 ve znění jejího doplnění k výzvě soudu ze dne 15.8.2024 domáhala na žalované zaplacení částky 12 576,03 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], IČO [IČO] (dále také jen „původní věřitel“), uzavřela se žalovanou dne 23.9.2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které, jí poskytla částku 7 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli částku úvěru spolu s částkou 8 303 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 3 480 Kč, jednak odměnu za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a jednak poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 1 399 Kč, a to formou 52 týdenních splátek po 295 Kč, přičemž poslední splátka byla spatná dne 22.9.2023. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, čím porušila smluvní ujednání, poslední splátka byla z její strany uhrazena 17.10.2022. Ke dni 26.2.2023 vyčíslil původní věřitel dlužnou jistinu částkou 6 420,25 Kč a dlužný poplatek částkou 6 155,78 Kč. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 1 200 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny úvěru ve výši 6 420,25 Kč, dlužného poplatku ve výši 6 155,78 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 427,22 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 235,90 Kč a dále z úroku ve výši 18,57 % ročně z dlužné jistiny ve výši 6 420,25 Kč od 30.1.2024 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z dlužné jistiny od 30.1.2024 do zaplacení. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.1.2024 s účinností ke dni 29.1.2024. Před poskytnutím úvěru posoudil původní věřitel řádně schopnost žalované splácet úvěr, a to vyhodnocením informací požadovaných a získaných od žalované. Jednalo se o informace o jejích osobním, majetkových a výdělkových poměrech, které byly ověřeny oproti dokladům předložených žalovanou (pracovní smlouva a výplatní pásky za poslední tři měsíce). Informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované. Žalovaná sama tuto skutečnost potvrdila podpisem smlouvy současně s tím, že si byla vědoma všech rizik se smlouvou a zápůjčkou spojených, dostalo se jí náležitého vysvětlení zejména standardních informací a obsahu a dopadů navrhované smlouvy včetně všech důsledků spojených s prodlením tak, aby byla schopna posoudit, zda návrh smlouvy odpovídá jejím potřebám. Příjem žalobkyně byl tvořen dávkou peněžité pomoci v mateřství ve výši 8 300 Kč, neměla úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaná se k jednání nedostavila a ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání.

4. Z listiny označené jako Zákaznická karta – Žádost o spotřebitelský úvěr soud zjistil že dne 23.9.2022 vyplnila žalovaná tuto listinu, kam uvedla své údaje včetně rodného čísla a čísla občanského průkazu, dále bydliště trvalé i aktuální. Požádala o úvěr ve výši 10 000 Kč na neočekávané výdaje. Byla na rodičovské dovolené, má jednu vyživovací povinnost a jediný příjem ve výši 8 300 Kč a výdaji cca 1 500 Kč měsíčně. Současně uvedla že bydlí v nájemním bydlení, je rozvedená a se základním vzděláním. Dále zaškrtla kolonky o ověření údajů dokumenty – rozhodnutím o přiznání dávky z 7/2020 a potvrzeními o příjmu za 8, 9/2020. Listinu, resp. všechny její části opatřila vlastnoručním podpisem, stejně jako zástupce původního věřitele a datovala ji dnem 23.9.2022.

5. Z listiny označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalovaná obdržela od původního věřitele částku 7 000 Kč, kterou se zavázala uhradit spolu s poplatkem ve výši 6 379 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 15 303 Kč se žalovaná zavázala uhradit 52 hotovostními splátkami po 295 Kč, resp. ve výši poslední splátky ve výši 258 Kč. I tato listiny byla opatřena vlastnoručními podpisy zainteresovaných osob.

6. Z listiny označené jako Tabulka umoření vyplynulo, že žalovaná uhradila v období od 30.9.2022 do 17.10.2022 částku 1 200 Kč (4x 300 Kč).

7. Z listiny označené jako Smlouva o postoupení pohledávek soud zjistil, že ji uzavřel původní věřitel a žalobkyně dne 29.1.2024 a jejím předmětem byl převod pohledávek z poskytnutých zápůjček ze smluv o spotřebitelském úvěru, o půjčce či o zápůjčce specifikovaných v příloze č. [hodnota] k této smlouvě. Listina nese podpisy obou smluvních stran. Z Přílohy č. [hodnota] soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla uveden jako převáděná pod pořadovým číslem [hodnota]. I tato listina ze dne 29.1.2024 nese podpis obou smluvních stran jako na smlouvě o postoupení pohledávek.

8. Z listiny označené jako Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29.1.2024 bylo zjištěno, že původní věřitel vyzval žalovanou k úhradě celkové částky ve výši 18 163,62 Kč ve lhůtě deseti dnů ode dne doručení přípisu. Dne 20.2.2024 podal přípis k poštovní přepravě.

9. Právní zástupce žalobkyně urgoval žalovanou o úhradu dluhu přípisem ze dne 22.5.2024, který téhož dne podal k poštovní přepravě.

10. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

11. Původní věřitel a žalovaná podepsali listiny, na základě kterých, obdržela žalovaná od původního věřitele částku 7 000 Kč. Zavázala se splatit ještě částku 6 379 Kč v 52 hotovostních splátkách ve výši 295 Kč. Uhradila pouze 4x 300 Kč v září a v říjnu roku 2022, pak již nehradila vůbec. Uvedla, že je na rodičovské dovolené a má jedno dítě, jeden příjem ve výši 8 300 Kč z dávek sociální podpory, bydlí v nájemním bytě a je rozvedená. Její měsíční výdaje činí asi 1 500 Kč. Tyto údaje vyplnila původnímu věřiteli do příslušného tiskopisu v okamžik podpisu smlouvy o úvěru. Původní věřitel převedl pohledávku za žalovanou na žalobkyni 29.1.2024 poté, co podepsali listinu označenou jako smlouva o postoupení pohledávek. Pohledávka za žalovanou přešla pod pořadovým číslem [hodnota] a žalovaná byla o tomto kroku zpravena přípisem ze dne 29.1.2024. Žalovaná neuhradila ničeho ani poté, co byla opakovaně vyzvána k úhradě dluhu.

12. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

13. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

14. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

21. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Soud se zabýval předně tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č.l. 18). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 15.8.2024, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Původní věřitel podle názoru žalobkyně splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované, které soudu ovšem předloženy nebyly, byť jsou konstatovány v Zákaznické kartě žalované. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno: „Zákazník rovněž potvrzuje, že Provident před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedla v Zákaznické kartě. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaná by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně je toho názoru, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělených informací a předložených dokladů. Doplnila, že původní věřitel ani žalobkyně nemají k dispozici kopie dokladů žalované. Uchazeči o půjčku, resp. zápůjčku dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy. Navíc dle zákona č. 257/2016 Sb. neprokázání splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost.

25. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

26. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

27. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

28. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

29. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

30. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaná nějakou dobu splátky hradila a teprve následně se dostala do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalované. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, [právnická osoba]., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.).

31. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by původní věřitel s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalované, když tvrzení nabídnuté žalovanou nepodrobil jakémukoli kritickému zkoumání. Pochybnost musely v původním věřiteli vzbudit skutečnosti, které žalovaná uvedla do zákaznické karty o své osobě, že je jejím jediným příjmem peněžitá pomoc v mateřství toliko ve výši 8 300 Kč oproti měsíčním výdajům v odhadované výši 1 500, jedné vyživovací povinnosti a nájemnímu bydlení, ve kterém žila sama (rozvedená). Zcela jednoznačně lze (i kdyby byl příjem doložen za celý rok v této výši) dospět k závěru, že částka 6 800 Kč na živobytí pro dvě osoby na měsíc nestačí, navíc za situace, kdy z této částky bylo nutno na měsíčních splátkách odečíst 1 180 Kč. Žalované by tak zbývala pro osobní potřebu její a jejího dítěte částka cca 5 600 Kč. Je nemožné, již s ohledem na potřeby malého dítěte, uspokojit vše, co je potřeba z takové finanční částky v měsíci. Čili lze konstatovat, že původní věřitel zcela rezignova na zájem na komplexním zjištění relevantních poměrů žalované, která za těchto okolností rozhodně nebyla adeptem pro poskytnutí jakéhokoli úvěru, byť v malé výši. Původní věřitel rezignoval zejména na zkoumání výdajů žalované, která je uvedla v toliko odhadované výši, tedy nikoli doložené např. nájemní smlouvou či smlouvami s dodavateli energií. Čili měsíční výdaje nejsou jakkoli specifikovány, natož doloženy. Kontext situace, kdy žalovaná, ve snaze získat úvěr u nebankovního poskytovatele lichevních úvěrů (tj. že není schopen dosáhnout úvěru u bankovní instituce za pro něj znatelně výhodnějších podmínek), představuje jen další skutečnost vyvolávající zvýšenou potřebu obezřetnosti stran správnosti a úplnosti žalovanou uváděných údajů. Žalobkyně nepředložila jakékoli listiny, z nichž původní věřitel vycházel při posuzování bonity žalované. Dle názoru soudu lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění.

32. Žalobkyně dále neprokázala, že by původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí, SOLUS, NRKI apod. Nejedná se přitom o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund. Pokud by původní věřitel postupoval s odbornou péčí, stačilo si tímto způsobem ověřit tvrzení žalované v žádosti o úvěr o neexistenci exekučního řízení.

33. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevné, že žalovaná měla zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhla uzavření smlouvy. Soud proto nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

34. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmout apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

35. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. Krom toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, v žádném případě nelze pojímat obecně, neboť sám o sobě je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří, a to je případ původního věřitele, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, zkrátka posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují nebo hůř, aktivně se podílí na vyplnění formulářů stran majetkové, osobní a sociální situace jejich klientů tak, aby údaje vyhovovaly závěru o vhodnosti poskytnutí úvěru. Krom toho všeho byl v daném případě původním věřitelem ověřen toliko příjem žalované, a to rozhodnutími o poskytnutí dávky státní sociální podpory. V ostatním se spokojil s tvrzením žalované, případně rozhodné skutečnosti nezkoumal vůbec.

36. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú.

37. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto je nutné právní vztah mezi původním věřitelem a žalovanou posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalované) bez právního důvodu částku 7 000 Kč. Bylo prokázáno listinou označenou jako Tabulka umoření, že na částku 7 000 Kč uhradila žalovaná částku 1 200 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalované nadále existuje ve výši 5 800 Kč, což je částka, která zbývá po odečtení částky 1 200 Kč, o které žalobkyně v žalobě tvrdila, že jí žalovaná uhradila. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Pohledávky z bezdůvodného obohacení byly postoupeny původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávky příp. náleží z jiného titulu, než jak jej ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení.

38. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k vrácení dlužné částky do deseti dnů od doručení výzvy, tj. podle výpočtu soudu do 4.3.2024 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalované, když výzva ze dne29.1.2024 byla podána k poštovní přepravě dne 20.2.2024, doručena byla dne 23.2.2024 a dluh měl být uhrazen do 4.3.2024). Dnem následujícím, tedy 5.3.2024, se žalovaná dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

39. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku uvedenou ve výroku jedna tohoto rozsudku spolu s příslušenstvím v podobě zákonného ročního úroku z prodlení.

40. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky, poplatek za pojištění a smluvní úrok. V případě požadovaných poplatků se přitom bezpochyby jednalo o příslušenství pohledávky.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem tři tohoto rozsudku dle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla v řízení z procesního hlediska úspěšnější. Podle obsahu spisu jí však žádné náklady nevznikly.

42. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení