57 C 93/2024 - 28

Rubrum

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Vrzáčkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně], [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupené [Jméno Zástupce], advokátem sídlem [Adresa žalobkyně], [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 10 295,89 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 10 000 Kč ve výši 14,75 % od 16. 2. 2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 295,89 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 10 295,89 Kč ve výši 15 % od 2. 1. 2023 do 15. 2. 2024 a s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,25 % z částky 295,89 Kč od 16. 2. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobkyni částku 1 563 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně [Jméno Zástupce].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 26.3.2024 domáhala na žalované zaplacení částky 10 295,89 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [Anonymizováno] [právnická osoba]. (dále také jen „původní věřitel“), uzavřela se žalovanou dne 2.12.2022 smlouvu o úvěru, na základě které, jí poskytla částku 10 000 Kč. Žalovaná měla úvěr splatit nejpozději dne 1.1.2023. Předmětem žalobního nároku je dosud nesplacená jistina ve výši 10 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 994,11 Kč a úrok stanovený podle čl. II. B. b) smlouvy ve výši 295,89 Kč. Původní věřitel poskytoval úvěr prostřednictvím webové stránky www.[Anonymizováno].cz, na které se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Původnímu věřiteli zaslala žádost o poskytnutí konkrétního úvěru.[Anonymizováno]Po prověření schopnosti žalované úvěr splácet jí byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy s navrhovanou výší úvěru a splatností. Žalovaná odsouhlasila znění smlouvy verifikačním kódem ve formě SMS, v daném případě kódem [Anonymizováno]. Žalovaná tento návrh smlouvy akceptovala a původní věřitel jí bezhotovostně vyplatil úvěr na účet č. [č. účtu]. Původní věřitel identifikoval platbu úvěru uvedením variabilního symbolu v podobě rodného čísla žalované. Žalovaná úvěr neuhradila ani přes odeslanou upomínku.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaná se k jednání nedostavila a ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.

4. Z listiny označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] vyplynuly údaje o původním věřiteli a o žalované, ta byla identifikována rodným číslem [RČ], číslem občanského průkazu, uvedla telefonní číslo [tel. číslo]a číslo účtu [č. účtu]. Listina nesla datum 2.12.2022. Původní věřitel se v ní zavazoval poskytnout žalované bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč s úrokem ve výši 295,89 Kč při splacení do 1.1.2023. Při řádném splacení byla celková částka k úhradě ve výši 12 292,95 Kč a při překročení doby splatnosti ve výši 14 290 Kč. Poskytovaná finanční částka úvěru měla být zaslána na účet žalované. Listina byla podepsána původním věřitelem vlastnoručně, žalovanou pomocí SMS kódu [Anonymizováno], a to dne 2.12.2022 v 15:46:22 hodin. Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru nese stejné údaje jako smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Úvěr měl být uhrazen do 30 dnů ode dne odeslání finančních prostředků.

5. Z listin označených jako Potvrzení o provedení transakce od [Anonymizováno] a.s. a Potvrzení o platbě od [právnická osoba] soud zjistil, že dne 1.12.2022 byla na účet č. [č. účtu] majitele [Anonymizováno] s.r.o. připsána částka 1 Kč z účtu [č. účtu], a to pod variabilním symbolem [RČ]. Následujícího dne 2.12.2022 bylo z jiného účtu majitele [Anonymizováno] s.r.o. č. [č. účtu] odeslána na účet č. [č. účtu], a to pod variabilním symbolem [RČ] částka 10 000 Kč. Ve zprávě pro příjemce bylo uvedeno [Anonymizováno] půjčka ze dne 2.12.2022.

6. Z přípisu [právnická osoba]. ze dne 24.9.2024 bylo zjištěno, že bankovní účet číslo [č. účtu] je účtem žalované, právě ona byla jeho majitelem a disponentem a částka 10 000 Kč byla na něj připsána dne 2.12.2022.

7. Z listin označených jako Dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18.1.2024 a ze dne 4.8.2023 soud zjistil, že původní věřitel uzavřel dílčí smlouvu o postoupení pohledávek se společností [právnická osoba]., a to z titulu Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.6.2023. Předmětem dílčí smlouvy byl převod 142 ks pohledávek v celkové hodnotě 3 265 999,84 Kč. Dílčí smlouvu smluvní strany podepsaly. Pohledávka za žalovanou přešla na tuto společnost pod rodným číslem a číslem úvěrové smlouvy. Toto celkové portfolio pohledávek převedla z titulu dílčí smlouvy o postoupení pohledávek společnost De Vrie Group, a.s. na žalobkyni dne 4.8.2023. Tato smlouva byla podepsána oběma stranami dne 23.1.2024. Stejně jako při prvém přechodu přešla pohledávka za žalovanou pod rodným číslem a číslem úvěrové smlouvy na žalobkyni.

8. Přípisem ze dne 7.2.2024 oznámil původní věřitel žalované postoupení pohledávky na žalobkyni a současně žalovanou vyzval k úhradě celkové dlužné částky ve výši 28 390,15 Kč.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 7.2.2024 a podacího lístku ze dne 7.2.2024 má soud za prokázané, že zástupce žalobkyně zaslal žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do tří dnů.

10. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Původní věřitel a žalovaná podepsali listinu označenou jako smlouva o úvěru, na jejímž základě se původní věřitel zavázal poskytnout žalované částku 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 292,95 Kč vrátit do třiceti dnů ode dne poskytnutí peněžních prostředků. Peníze byly vyplaceny na účet žalované bezhotovostní jednorázovou platbou poté, co žalovaná zaslala na účet původního věřitele částku jedné koruny za účelem potvrzení toho, že jde o její bankovní účet. Současně tuto skutečnost potvrdila i [právnická osoba]. k výzvě soudu. Peníze byly vyplaceny dne 2.12.2022 na účet, jehož majitelkou byla žalovaná pod rodným číslem žalované jako variabilním symbolem. Částka jedné koruny pak byla zaplacena den před tím. Pohledávka za žalovanou byla postoupena nejprve na společnost [právnická osoba]. v rámci balíku 142 ks pohledávek a následně pak na žalobkyni, když byla součástí toho samého portfolia postupovaných pohledávek. Žalovaná ničeho neuhradila, neuhradila dluh ani po výzvě právního zástupce žalobkyně.

11. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

12. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

13. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

20. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Soud se zabýval předně tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č.l. 15). Žalobkyně na výzvu soudu nereagovala přesto, že jí byla doručena dne 17.9.2024 (jejímu právnímu zástupci do datové schránky). Toliko v žalobě konstatovala, že úvěruschopnost žalované byla prověřena původním věřitelem.

24. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

25. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

26. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

27. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

28. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

29. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradila teprve následně se dostala do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalované. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.).

30. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by původní věřitel s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalované. K danému bylo tvrzeno jen obecně a nebylo ani k výzvě předloženo ničeho. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací klientem či snad podpis klienta stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Soud proto nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

31. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmout apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

32. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto je nutné právní vztah mezi původním věřitelem a žalovanou posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalované) bez právního důvodu částku 10 000 Kč. Bylo prokázáno listinou označenou jako Přípis [právnická osoba]., že finanční obnos byl připsán na účet, jehož majitelem byla žalovaná. Nebylo prokázáno, že by žalovaná na tuto dlužnou částku něčeho hradila. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo poté, co bylo jednoznačně prokázáno, že pohledávka byla na ni převedena, na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Pohledávky z bezdůvodného obohacení byly postoupeny původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávky příp. náleží z jiného titulu, než jak jej ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení.

33. Žalovaná byla vyzvána původním věřitelem, resp. zástupcem žalobkyně k vrácení dlužné částky do tří dnů od doručení výzvy, tj. podle výpočtu soudu do 15.2.2024 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalované, když výzva ze dne 7.2.2024 byla podána k poštovní přepravě dne 7.2.2024, doručena byla dne 12.2.2024 a dluh měl být uhrazen do 15.2.2024). Dnem následujícím, tedy 16.2.2024, se žalovaná dostala do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

34. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku uvedenou ve výroku jedna tohoto rozsudku spolu s příslušenstvím v podobě zákonného ročního úroku z prodlení.

35. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní příslušenství, případně smluvní pokutu. V případě požadovaných poplatků se přitom bezpochyby jednalo o příslušenství pohledávky.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem tři tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal procesně úspěšnější žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v tom rozsahu, který zjistil po odečtení procentuálně vyjádřeného neúspěchu od jejího úspěchu.

37. Žalobkyně se domáhala na žalované celkové částky (včetně kapitalizovaného příslušenství od splatnosti do rozhodnutí soudu) ve výši 13 267,96 Kč, byla úspěšná co do částky 11 237,23 Kč a neúspěšná co do částky 2 030,73 Kč (opět v obou případech včetně kapitalizovaného příslušenství jako výše). Co do procentuálního vyjádření je úspěch představován 84,70 % a neúspěch pak 15,30 %. Odčtením neúspěchu od úspěchu pak lze dovodit, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů v rozsahu 69,40 %.

38. Náklady řízení tvoří v dané věci žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna za právní zastoupení stanovená podle ust. § 14b odst. 1, ust. § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT) ve výši 900 Kč (300 Kč za jeden úkon právní služby x 3 – příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva), dále paušální náhrada hotových výdajů podle ust. § 14b odst. 5 písm. a), ust. § 11 odst. 1 písm. a) a d) AT ve výši 300 Kč (3 režijní paušály ke každému úkonu právní služby po 100 Kč) a konečně náhrada za 21 % DPH z částky odměny advokáta a náhrady hotových výdajů ve výši 252 Kč. Náklady řízení tak činí v daném řízení celkem částku 2 252 Kč. Má-li žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 69,40 %, jedná se o částku 1 563 Kč po zaokrouhlení.

39. Postup podle ust. § 14b AT zvolil soud proto, že žalobkyně zahajuje řízení u zdejšího soudu opakovaně žalobami na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech (k tomu srovnej např. návrhy v řízení vedeném po sp. zn. [spisová značka], či [spisová značka] nebo [spisová značka]).

40. Náklady řízení je žalovaná povinna uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

41. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení