57 C 96/2025 - 38

Rubrum

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Vrzáčkovou žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno]., IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno].[Anonymizováno]. sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalovanému: [Anonymizováno] [Anonymizováno], narozený [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno] bytem [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] pro zaplacení částky 42 937,94 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 700 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 12 700 Kč ve výši 12 % od 14. 3. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 30 237,94 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 461,25 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 254,95 Kč, s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 27 181,54 Kč ve výši 14,75 % od 28. 1. 2025 do zaplacení a úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 27 181,54 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 21.5.2025 doplněnou k výzvě soudu podáním ze dne 2.9.2025 domáhala na žalovaném zaplacení částky 42 937,94 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], IČO [IČO] (dále také jen „původní věřitel“), uzavřela se žalovaným dne 20.6.2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které, mu poskytla částku 35 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli částku úvěru spolu s částkou 31 595 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 23 529 Kč, jednak odměnu za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a jednak poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 6 566 Kč, a to formou 24. měsíčních splátek po 2 775 Kč, přičemž poslední splátka byla spatná dne 20.6.2024. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, čím porušil smluvní ujednání, poslední splátka byla z jeho strany uhrazena 24.5.2023. Ke dni 24.9.2023 vyčíslil původní věřitel dlužnou jistinu částkou 27 181,54 Kč a dlužný poplatek částkou 15 756,40 Kč. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 22 300 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny úvěru ve výši 27 181,54 Kč, dlužného poplatku ve výši 15 756,40 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 254,95 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 461,25 Kč a dále z úroku ve výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 27 181,54 Kč od 28.1.2025 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny od 27.1.2025 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27.1.2025 s účinností ke dni 27.1.2025. Před poskytnutím úvěru posoudil původní věřitel řádně schopnost žalovaného splácet úvěr, a to vyhodnocením informací požadovaných a získaných od žalovaného. Jednalo se o informace o jejích osobních, majetkových a výdělkových poměrech, které byly ověřeny oproti dokladům předložených žalovaným (pracovní smlouva a výplatní pásky za poslední tři měsíce). Informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného. Žalovaný byl zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako skladník ve společnosti Magna Automotive ([právnická osoba]. s měsíčním příjmem ve výši 42 361 Kč, neměl vyživovací povinnost k žádné další osobě, neměl úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Původní věřitel neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného. V případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených informací či jejich zamlčení se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu podle ust. § 211 trestního zákoníku. Původní věřitel ani žalobkyně nemají k dispozici kopie dokladů žalovaného, tyto byly pouze předloženy při sjednávání smlouvy. K tomuto pak žalobkyně odkázala na postup [jméno FO] soudu v [adresa] vyjádřený v rozsudku tohoto soudu sp. zn. 5 Co 231/2020-97, ze dne 31.7.2020.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivním.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání.

4. Z listiny označené jako Zákaznická karta – Žádost o spotřebitelský úvěr soud zjistil že dne 20.6.2022 vyplnil žalovaný tuto listinu, kam uvedl své údaje včetně rodného čísla a čísla občanského průkazu, dále bydliště trvalé i aktuální. Vyplnil, že je zaměstnán plný úvazek u společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno], [adresa] jako skladník s příjmem ve výši 17 361 Kč a neměl žádnou vyživovací povinnost. Další čisté příjmy domácnosti činily 25 000 Kč. Měl pouze jeden zdroj příjmu. Výdaje podle jeho odhadu činily 6 000 Kč měsíčně. K tomu vyplnil kolonku „interní splátky PF“ částkou 2 875 Kč. Vyplnil dále kolonku o tom, že nemá úvěr z kreditní karty ani spotřebitelský úvěr u jiné společnosti. Dále zaškrtl kolonky o ověření údajů dokumenty – 2 výplatní pásky 4, 5/2022. Uvedl dále, že žije s rodiči, vzdělání má učňovské, je svobodný a úvěr požaduje na neočekávané výdaje. Listinu, resp. všechny její části opatřil vlastnoručním podpisem, stejně jako zástupce původního věřitele a datoval ji dnem 20.6.2022.

5. Z listiny označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalovaný obdržel od původního věřitele částku 35 000 Kč, kterou se zavázal uhradit spolu s poplatkem ve výši 31 595 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 66 595 Kč se žalovaný zavázal uhradit 24 hotovostními splátkami po 2 775 Kč, resp. ve výši poslední splátky 2 770 Kč. I tato listina byla opatřena vlastnoručními podpisy zainteresovaných osob. Žalovaný hodlal úvěr použít na neočekávané výdaje. Žalovaný listinu podepsal a datoval 20.6.2022.

6. Z listiny označené jako Tabulka umoření vyplynulo, že žalovaný uhradil v období od 9.7.2022 do 24.5.2023 částku 22 300 Kč (3x 3 000 Kč, 2 100 Kč a 4x 2 800 Kč).

7. Z listiny označené jako Smlouva o postoupení pohledávek soud zjistil, že ji uzavřel původní věřitel a žalobkyně dne 27.1.2025 a jejím předmětem byl převod pohledávek z poskytnutých zápůjček ze smluv o spotřebitelském úvěru, o půjčce či o zápůjčce specifikovaných v příloze č. [hodnota] k této smlouvě. Listina nese podpisy obou smluvních stran. Z Přílohy č. [hodnota] soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla uvedena jako převáděná pod pořadovým číslem [hodnota]. I tato listina ze dne 27.1.2025 nese podpis obou smluvních stran jako na smlouvě o postoupení pohledávek.

8. Z listiny označené jako Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27.1.2025 bylo zjištěno, že původní věřitel vyzval žalovaného k úhradě celkové částky ve výši 66 434,43 Kč ve lhůtě deseti dnů ode dne doručení přípisu. Dne 27.2.2025 podal přípis k poštovní přepravě.

9. Právní zástupce žalobkyně urgoval žalovaného o úhradu dluhu přípisem ze dne 16.4.2025, který téhož dne podal k poštovní přepravě.

10. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

11. Původní věřitel a žalovaný podepsali listiny, na základě kterých, obdržel žalovaný od původního věřitele částku 35 000 Kč. Zavázal se splatit ještě částku poplatku ve výši 31 595 Kč v 24 hotovostních splátkách po 2 775 Kč. Uhradil celkem 22 300 Kč (3x 3 000 Kč, 2 100 Kč a 4x 2 800 Kč), pak již nehradil. Uvedl, že je zaměstnán na plný úvazek u společnosti [Anonymizováno] [právnická osoba]. jako skladník s příjmem ve výši 17 361 Kč a je bez vyživovací povinnosti. Ostatní příjem domácnosti měl činil 25 000 Kč. Výdaje podle jeho odhadu činily 6 000 Kč měsíčně. Současně uvedl že bydlí s rodiči, je svobodný s učňovským vzděláním. Krom splátek původnímu věřiteli ve výši 2 875 Kč neměl být jinak závazkově zatížen. Tyto údaje vyplnil původnímu věřiteli do příslušného tiskopisu v okamžik podpisu smlouvy o úvěru. Původní věřitel převedl pohledávku za žalovaným na žalobkyni 27.1.2025 poté, co podepsali listinu označenou jako smlouva o postoupení pohledávek. Pohledávka za žalovaným přešla pod pořadovým číslem [hodnota] a žalovaný byl o tomto kroku zpraven přípisem ze dne 27.1.2025. Žalovaný neuhradil ničeho ani poté, co byl opakovaně vyzván k úhradě dluhu.

12. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

13. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

14. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

21. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Soud se zabýval předně tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, maje za prokázané, že k uzavření tvrzené smlouvy o úvěru došlo a peníze byly žalovanému vyplaceny v hotovosti v okamžiku podpisu smlouvy. Za tímto účelem soud poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č.l. 17). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 2.9.2025, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Původní věřitel podle názoru žalobkyně splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaný byla dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného, které soudu ovšem předloženy nebyly, byť jsou konstatovány v Zákaznické kartě žalovaného. Původní věřitel měl podle tvrzení žalobkyně tyto doklady k dispozici při uzavírání smlouvy pouze k nahlédnutí. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno: „Zákazník rovněž potvrzuje, že [Anonymizováno] před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v Zákaznické kartě. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně je toho názoru, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělených informací a předložených dokladů. Doplnila, že původní věřitel ani žalobkyně nemají k dispozici kopie dokladů žalovaného. Uchazeči o půjčku, resp. zápůjčku dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy. Navíc dle zákona č. 257/2016 Sb. neprokázání splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost.

25. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

26. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

27. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřitel by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

28. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

29. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

30. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradila teprve následně se dostala do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalované. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-[právnická osoba]., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.).

31. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by původní věřitel s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalovaného, když tvrzení nabídnuté žalovaným nepodrobil jakémukoli kritickému zkoumání, resp. žalobkyni se nepodařilo prokázat v řízení opak. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uvedla, že nemá k dispozici listiny předložené žalovaným a uvedené v zákaznické kartě, neprokazuje tvrzení o tom, že shromáždila všechny relevantní skutečnosti na jejichž základě by mohla zodpovědně říci, že zkoumala schopnost žalovaného v budoucnu úvěr splácet. Soud má za to, že nelze, s ohledem, na již shora uvedené, vycházet izolovaně pouze ze skutečností uvedených žalovaným, neboť do listiny označené jako Zákaznická karta by pak bylo možnost vyplnil jakékoli údaje tak, aby žadatel na úvěr dosáhl. Čili lze konstatovat, že původní věřitel zcela rezignoval na zájem na komplexním zjištění relevantních poměrů žalovaného, resp. pokud to tak nebylo, žalobkyně opak neprokázala. Krom daného původní věřitel rezignoval zejména na zkoumání výdajů žalovaného, který je uvedl v toliko odhadované výši, tedy nikoli doložené např. nájemní smlouvou či smlouvami s dodavateli energií apod. Současně původní věřitel ponechal zcela bez zájmu ověření registrů ke zjištění skutečného závazkového zatížení žalovaného, které zcela jistě, chce-li dosáhnout na požadované finance, nepřizná do žádosti žádné jiné úvěrové zatížení. Kontext situace, kdy žalovaný, ve snaze získat úvěr u nebankovního poskytovatele lichevních úvěrů (tj. že není schopen dosáhnout úvěru u bankovní instituce za pro něj znatelně výhodnějších podmínek), představuje jen další skutečnost vyvolávající zvýšenou potřebu obezřetnosti stran správnosti a úplnosti žalovaným uváděných údajů. Žalobkyně nepředložila jakékoli listiny, z nichž původní věřitel vycházel při posuzování bonity žalovaného. Dle názoru soudu lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění.

32. Žalobkyně dále neprokázala, že by původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí, SOLUS, NRKI apod. Nejedná se přitom o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund. Pokud by původní věřitel postupoval s odbornou péčí, stačilo si tímto způsobem ověřit tvrzení žalovaného v žádosti o úvěr o neexistenci jiného zatížení dalším závazkem či exekucí.

33. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevné, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy. Soud proto nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

34. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmout apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

35. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. Krom toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, v žádném případě nelze pojímat obecně, neboť sám o sobě je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří, a to je případ původního věřitele, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, zkrátka posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují nebo hůř, aktivně se podílí na vyplnění formulářů stran majetkové, osobní a sociální situace jejich klientů tak, aby údaje vyhovovaly závěru o vhodnosti poskytnutí úvěru. Krom toho všeho byl v daném případě původním věřitelem ověřen toliko příjem žalovaného, a to rozhodnutími o poskytnutí dávky státní sociální podpory. V ostatním se spokojil s tvrzením žalovaného, případně rozhodné skutečnosti nezkoumal vůbec.

36. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú.

37. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto je nutné právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 35 000 Kč. Bylo prokázáno listinou označenou jako Tabulka umoření, že na částku 35 000 Kč uhradil žalovaný částku 22 300 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného nadále existuje ve výši 12 700 Kč, což je částka, která zbývá po odečtení částky 22 300 Kč, o které žalobkyně v žalobě tvrdila, že jí žalovaný uhradil. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Pohledávky z bezdůvodného obohacení byly postoupeny původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávky příp. náleží z jiného titulu, než jak jej ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení.

38. Žalovaný byla vyzván původním věřitelem k vrácení dlužné částky do deseti dnů od doručení výzvy, tj. podle výpočtu soudu do 13.3.2025 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalovaného, když výzva ze dne 27.1.2025 byla podána k poštovní přepravě dne 27.2.2025, doručena byla dne 3.3.2025 a dluh měl být uhrazen do 13.3.2025). Dnem následujícím, tedy 14.3.2025, se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

39. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku uvedenou ve výroku jedna tohoto rozsudku spolu s příslušenstvím v podobě zákonného ročního úroku z prodlení.

40. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a smluvní úrok. V případě požadovaných poplatků se přitom bezpochyby jednalo o příslušenství pohledávky.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem tři tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení z procesního hlediska úspěšnější. Podle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.

42. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

43. Žalovaný je povinen dlužnou částku příslušenstvím uhradit žalobkyni v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť soud důvody pro rozhodnutí odlišné neshledal.

Poučení