57 C 99/2025 - 48

Rubrum

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Vrzáčkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČ [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupené [Jméno Zástupce], advokátem sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 42 333,46 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se co do zákonného ročního úroku z prodlení z částky 14 224,92 Kč ve výši 12 % od 1.3.2025 do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 358,54 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 27 358,54 Kč ve výši 12 % od 21.3.2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Řízení se co do částky 14 974,92 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 28 108,54 Kč ve výši 12 % od 1.3.2025 do 20.3.2025 a dále z částky 750 Kč od 21.3.2025 do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 277 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně [Jméno Zástupce].

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 6.5.2025, doplněnou podáním ze dne 29.9.2025 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 42 333, 46 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne 28.10.2024 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, společností Ferratum Bank p.l.s., smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě poskytl původní věřitel žalovanému úvěr, který žalovaný čerpal v konečné výši 42 333,46 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději dne 28.2.2025. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného [č. účtu], kdy původní věřitel identifikoval platby uvedením variabilního symbolu [var. symbol]. Úvěr byl čerpán tak, že dne 28.10.2024 byla na účet žalovaného č. [č. účtu] zaslána částka 30 000 Kč, a to pod uvedeným variabilním symbolem. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky www.[Anonymizováno].cz, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů včetně svého telefonního čísla a e-mailové adresy, čímž zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu podle smlouvy o úvěru. Po dokončení registrace zaslal žalovaný původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru a po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh na konkrétní úvěrovou smlouvu ve znění odpovídajícím dokumentu – Smlouva o revolvingovém úvěru s navrhovanou výší úvěru. Totožnost žalovaného byla ověřována tak, že žalovaný byl povinen při uzavření smlouvy o úvěru a podávání žádosti o čerpání úvěru předložit fotokopii svého občanského průkazu. Žalovaný poskytnutou částku nehradil řádně a včas. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes upomínku zástupce žalobkyně ze dne 14.3.2025. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek s účinností ke dni 27.1.2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy těchto 10 % se musí rovněž min. životnímu minimu ve výši 4 860 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byl žalovaný lustrován ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Původní věřitel neměl důvodné pochyby ohledně platební schopnosti žalované, proto žádosti žalovaného vyhověl.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivním.

3. Podáním ze dne 29.9.2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do příslušenství v rozsahu uvedeném ve výroku I rozsudku. Nadále tak žádala uhradit částku 42 333,46 Kč na jistině, zákonný úrok z prodlení z částky 28 108,54 Kč od 1.3.2025 Kč a náhradu nákladů řízení. Soud proto postupoval co do rozsahu částečného zpětvzetí žaloby podle ust. § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř., kdy řízení zastavil co do příslušenství v rozsahu uvedeném ve výroku I rozsudku, aniž by zkoumal stanovisko žalovaného, neboť k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před prvým jednáním ve věci (ust. § 96 odst. 3, 4 o.s.ř.).

4. Žalobkyně se k jednání omluvila, žalovaný se bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o odročení jednání, soud věc proto projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) vycházeje z obsahu spisu a provedených důkazů.

5. Z Přípisu [právnická osoba]. ze dne 3.12.2025 bylo zjištěno, že majitelem účtu č. [č. účtu] byl i v říjnu 2024 žalovaný a částka 30 000 Kč byla připsána na tento účet 28.10.2024 pod v.s. [var. symbol].

6. Z listiny označené jako Multitude bank p.l.c. – úvěrová smlouva vztahující se na klienty s trvalým bydlištěm v České republice uzavřená s klientem 28.10.2024 soud zjistil, že neobsahuje podpisy smluvních stran, ani jejich prosté označení, nese datum 28.10.2024 pouze v názvu listiny. Žalovaný byl v listině označen svým rodným číslem, bylo uvedeno jeho telefonní číslo, e-mail a bydliště. V textu listiny je uvedeno, že dochází k uzavření smlouvy o úvěru, na základě, které bude poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, na období jednoho roku za celkovou částku 53 879,21 Kč, tedy s roční úrokovou sazbou ve výši 146,949 % kapitalizovanou na částku 23 897,21 Kč. K této listině byl předložen formulář nazvaný Standardní informace o spotřebitelském úvěru obsahující informace o úvěru a jeho nákladech. Listina nenese podpisy smluvních stran. Dále byla přiložena listina označená jako Multitude Bank p.l.c. – Standardní podmínky úvěrové smlouvy vztahující se na klienty v České republice obsahující práva a povinnosti smluvních stran ke smlouvě o úvěru. Listina nenese jakékoliv podpisy účastníků nějaké smlouvy.

7. Z nedatované, neoznačené a nepodepsané listiny označené jako Loan Application info (údaje v angličtině) plynou údaje o žalovaném jako z listiny označené jako úvěrová smlouva a nějaké parametry úvěru. Jinak listina nevypovídá o ničem.

8. Z listiny označené jako Data from Ledger, která je nedatovaná, neoznačená a nepodepsaná je uveden úvěr ve výši 30 000 Kč, údajně zaplacená částka žalovaným ve výši 2 641,46 Kč a dluh 27 358,54 Kč.

9. Z listiny označené jako Faktura s datem splatnosti 28.2.2025 je zřejmý zůstatek po poslední platbě k datu 11.1.2025 ve výši 36 796,26 Kč, náhrada účelně vynaložených nákladů 250 Kč a úroky za období čerpání ke dni 28.2.2025 ve výši 5 287,20 Kč. Dále pak minimální částka k zaplacení do 28.2.2025 ve výši 17 255,92 Kč.

10. Zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu výzvou ze dne 14.3.2025. Zásilku podal k poštovní přepravě téhož dne.

11. Předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému postoupení pohledávky přípisem ze dne 14.3.2025.

12. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13.1.2020 ve znění dodatku č. [hodnota] ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek ze dne 18.11.2021 bylo zjištěno, že ji uzavřel původní věřitel Ferratum Bank p.l.c. a žalobkyně a jejím předmětem byl převod pohledávek na základě dílčích smluv. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyně pod číslem [hodnota].

13. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

14. Předchůdce žalobkyně zaslal žalovanému na účet, jehož byl majitelem, částku 30 000 Kč, a to dne 28.10.2024. Listina označená jako Smlouva o úvěru, datována dnem 28.10.2024 nenese podpisy smluvních stran. Žalovaný uhradil částku poskytnutou mu předchůdcem žalobkyně z části, ve výši 2 641,46 Kč, ač byl o to původním věřitelem i zástupcem žalobkyně upomínán. K úhradě tak zbývá částka27 358,54 Kč. Pohledávka za žalovaným byla převedena na žalobkyni pod číslem [hodnota].

15. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

16. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

17. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

21. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

24. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

25. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

26. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Soud nejprve zkoumal, zda došlo k uzavření smlouvy způsobem tvrzeným v žalobě a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Listina totiž neobsahuje podpisy smluvních stran, a to buď vlastnoruční nebo takový, ze kterého by bylo zřejmé, že obsah smlouvy byl žalovaným elektronicky odsouhlasen takovým způsobem, že je ale možné zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Jednající osoba může být určena různým způsobem, především jednáním na základě kvalifikovaného certifikátu, ale třeba i dvoufaktorovou identifikací (přihlášením do systému pod přihlašovacím jménem a heslem a potvrzením podpisu zadáním hesla zaslaného na mobilní telefon). Nic takového prokázáno nebylo. Za tímto účelem soud poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým došlo k uzavření smlouvy za situace, kdy žalobkyně sice popsala způsob registrace žalovaného, vytvoření uživatelského účtu a ověření totožnosti, avšak k samotnému způsobu podpisu či uzavření smlouvy neuvedla ničeho právně významného, přičemž ji vyzval k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č.l. 14). Žalobkyně v podání ze dne 29.9.2025 ničeho relevantního neuvedla. Soud byl o tomto připraven žalobkyni poučit při jednání soudu podle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř., avšak žalobkyně se svou omluvenou účastí vzdala možnosti být v tomto smyslu poučena a možnosti unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní, pokud jde o způsob uzavření úvěrové smlouvy.

28. I kdyby snad došlo k uzavření smlouvy, soud pro úplnost dodává (včetně právní úpravy shora a odůvodnění níže), že nebylo prokázáno, že by původní věřitel, jakkoliv zkoumal schopnost žalovaného splácet úvěr před jeho poskytnutím. Za tímto účelem soud poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č.l. 14). Žalobkyně na toto usnesení reagovala doplněním obecných žalobních tvrzení s uvedením, že nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Čili je zřejmé, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti, resp. pokud jí dostál, žalobkyni příslušné skutečnosti nesdělil a nepředal. Soud tak s ohledem na právě vyložené neměl co posuzovat a uzavřel tedy, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru tak, jak uvedeno v příslušných ustanoveních shora. Přesto byl soud o tomto připraven žalobkyni poučit při jednání soudu podle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř., avšak žalobkyně se svou omluvenou účastí vzdala možnosti být v tomto smyslu poučena a možnosti unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní, byť zde je tvrzení o tom, že listinami tohoto se týkajícími nedisponuje.

29. Pro úplnost soud dále uvádí, že zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

30. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

31. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

32. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

33. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

34. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradila teprve následně se dostala do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalované. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-[právnická osoba]., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.).

35. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevné, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy. Soud proto nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

36. Pakliže soud předně dospěl k závěru, že k uzavření úvěrové smlouvy nedošlo, resp. žalobkyně neprokázala opak, je nutné přistoupit k hodnocení věci jako vztahu z bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 30 000 Kč, bylo-li prokázáno, že původní věřitel poukázal na účet, jehož majitelem byl žalovaný, dne 28.10.2024 právě tuto částku a že žalovaný ji na výzvu původního věřitele ani žalobkyně nevrátil v plné výši, ale jen v částce 2 641,46 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávka příp. náleží z jiného titulu, než jak jej ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení.

37. Žalovaný byl vyzván původním věřitelem k vrácení dlužné částky do tří dnů od doručení výzvy, tj. podle výpočtu soudu do 20.3.2025 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalovaného, když výzva ze dne 14.3.2025 byla podána k poštovní přepravě dne 14.3.2025, doručena byla dne 17.3.2025 a dluh měl být uhrazen do 20.3.2025). Dnem následujícím, tedy 21.3.2025, se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

38. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku uvedenou ve výroku II tohoto rozsudku spolu s příslušenstvím v podobě zákonného ročního úroku z prodlení.

39. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout výrokem III, když s ohledem na absenci/neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní úrok a případné poplatky.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem IV tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o.s.ř. (pokud jde o žalobní nárok částečně vzatý zpět, je nutno hledět na žalobu v tomto rozsahu jako na nedůvodně podanou a na žalobkyni jako na subjekt, který zavinil zastavení řízení z části – posuzováno čistě z procesního hlediska) a přiznal procesně úspěšnější žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v tom rozsahu, který zjistil po odečtení procentuálně vyjádřeného neúspěchu od jejího úspěchu.

41. Žalobkyně se domáhala na žalovaném celkové částky (včetně kapitalizovaného příslušenství od splatnosti do rozhodnutí soudu) ve výši 46 968,10 Kč, byla úspěšná co do částky 30 182,84 Kč a neúspěšná co do částky 16 785,26 Kč (opět v obou případech včetně kapitalizovaného příslušenství jako výše). Co do procentuálního vyjádření je úspěch představován 64 % a neúspěch pak 36 %. Odčtením neúspěchu od úspěchu pak lze dovodit, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů v rozsahu 28 %.

42. Náklady řízení tvoří v dané věci žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 694 Kč, odměna za právní zastoupení stanovená podle ust. § 14b odst. 1, odst. 4, ust. § 11 odst. 1 písm. a) a d), odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT) ve výši 4 570 Kč (700 Kč za jeden úkon právní služby x 2 – příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, 350 Kč za jednoduchou výzvu k plnění a dále 2 820 Kč za částečné zpětvzetí žaloby), dále paušální náhrada hotových výdajů podle ust. § 14b odst. 6 písm. a), b), ust. § 11 odst. 1 písm. a) a d), odst. 2 písm. h) AT ve výši 750 Kč (3 režijní paušály ke každému úkonu právní služby po 100 Kč a jeden paušál za 450 Kč za částečné zpětvzetí žaloby) a konečně náhrada za 21 % DPH z částky odměny advokáta a náhrady hotových výdajů ve výši 1 117,20 Kč. Náklady řízení tak činí v daném řízení celkem částku 8 131 Kč po zaokrouhlení. Má-li žalobkyně právo na náhradu v rozsahu 28 %, jedná se o částku 2 277 Kč, která jí po zaokrouhlení přísluší na náhradě nákladů řízení.

43. Postup podle ust. § 14b AT zvolil soud proto, že žalobkyně zahajuje řízení u zdejšího soudu opakovaně žalobami na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech (k tomu srovnej např. návrhy v řízení vedeném po sp. zn. 21 C 333/2024, či 57 C 124/2024 nebo 21 C 302/2024).

44. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

45. Žalovaný je povinen dlužnou částku příslušenstvím uhradit žalobkyni v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť soud důvody pro rozhodnutí odlišné neshledal.

Poučení