57 Ca 2/2009–81

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Pivoňky a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla, v právní věci žalobce: J. Š, bytem D., zastoupený JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem Plzeň, Nám. Republiky 2, proti žalovanému : Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27.10.2008 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27.10.2008, a rozhodnutí Obecního úřadu D. ze dne 22.7.2008 se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6.800 Kč, k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Vlasáka, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27.10.2008, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Obecního úřadu D. ze dne 22.7.2008, a toto rozhodnutí potvrzeno, jakož i zrušení prvoinstančního správního rozhodnutí. Součástí žaloby učinil i návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že byl zkrácen na právu na spravedlivý proces, zaručeném v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod, neboť napadeným rozhodnutím byla potvrzena správnost řízení, které bylo postiženo závažnými vadami. Žalobce je jednáním správních orgánů omezován rovněž ve svém vlastnickém právu, zaručeném v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť správní orgány považují pozemky, jejichž je spoluvlastníkem, za veřejnou účelovou komunikaci (pozn.soudu: v žalobě je veřejná účelová komunikace označena žalobcem zkratkou VÚK). Žalobce dále uvedl, že rozhodnutí správních orgánů jsou založena na nedostatečně a nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Správní orgány prohlašují, že rozhodují ve věci veřejné účelové komunikace, aniž přitom respektují zejména nález Ústavního soudu ze dne 9.1. 2008, sp.zn. II. ÚS 268/06, stanovící podmínky pro vznik veřejné účelové komunikace, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 6 As 80/2006, Městského soudu v Praze sp.zn. 5 Ca 271/2008 a rozsudky Krajského soudu v Plzni sp.zn. 30 Ca 65/2007 a 30 Ca 68/2007 vydané přímo ve věci pozemků žalobce. Správní orgány naprosto nedostatečně a nesprávně odůvodňují svoji pravomoc ve věci rozhodovat, ač je žalobcem tato skutečnost namítána, a rovněž se nedostatečně a nesprávně vypořádávají s okolnostmi a důkazy, kterými žalobce na podporu svých tvrzení, shodně se závěry soudů, argumentuje. Žalobce dále uvedl, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že k příslušnosti správního orgánu nemá pochybnosti o existenci účelové komunikace na předmětných pozemcích. Žalovaný naprosto pomíjí množství argumentů, které žalobce uvedl na podporu svého názoru o neexistenci komunikace na předmětných pozemcích, jejichž je spoluvlastníkem. Správní orgány se nikdy nezabývaly tím, zda byly splněny podmínky pro vyježdění veřejné účelové komunikace a je tak dána jejich pravomoc, a to i přes to, že na to poukazoval žalobce a uvádí to i soud v odůvodnění jeho kasačních rozhodnutí. Žalobce ale vždy uváděl skutečnosti, které podle jeho názoru ve shodě se závěry soudů vylučují možnost vzniku veřejné účelové komunikace na pozemcích, jejichž je spoluvlastníkem. Pokud tedy žalovaný uvádí, že se v textu odvolání jaksi vytrácí předmět věci, tj. nerespektování příkazu oprávněné osoby, zjevně nerespektuje nebo nechce respektovat a neřídí se právním názorem Nejvyššího správního soudu, jak má správní orgán postupovat, tedy nejdříve posoudit svoji pravomoc, zvláště když je opakovaně namítána. Pokud žalovaný odmítá námitky žalobce, že se správní orgány neřídí základními zásadami správního řízení podle konkrétních ustanovení, jednotlivě se k naplnění těchto zásad nevyjadřuje a tvrzení, že ze spisu je na první pohled zřejmé, že postup nalézacího orgánu v řízení je cele protkán snahou uchránit procesní práva žalobce tak vyznívá spíše jako proklamace. Žalobce namítá porušení základních zásad správního řízení, uvedených v konkrétních ustanoveních zákona, jak je z jeho podání patrné. Žalovaný i správní orgán prvního stupně sice většinou formálně dodržuje správní řád, ale to je vše, neboť na námitky žalobce nereaguje nebo se s nimi vypořádává nesprávně, situaci vykládá bez ohledu na rozhodnutí soudů a za veřejný zájem zřejmě shledává zájem skupiny sezónních a víkendových návštěvníků, chatařů. Práva žalobce určitě nešetří, neboť u všech rozhodnutí navrhuje jejich výkon bez ohledu na dřívější zrušená rozhodnutí. Tvrzení žalovaného jsou nepravdivá a účelová, zejména co se týče nemožnosti přístupu, když žalobce má k dispozici aktuální rozhodnutí Policie ČR, Okresní ředitelství Plzeň–sever, služba kriminální policie a vyšetřování, kdy v rozhodnutí je jasně uvedeno, že při místním šetření bylo ověřena existence cesty i její používání. Policie prováděla šetření na základě trestního oznámení chatařů. Tuto skutečnost nepřímo potvrzují i samotné správní orgány, když na jednu stranu postihují žalobce za to, že znemožňuje průjezd přes své pozemky a na druhou stranu připouští, že chataři svoje nemovitosti užívají. Žalovaný si rovněž velmi zužuje výklad pojmu veřejný zájem, neboť nelze takto hodnotit zájem chatařů, aby mohli ke svým nemovitostem jezdit právě přes pozemky žalobce, když přístup mají a při omezení vlastnického práva, které schvaluje, musí být veřejný zájem jako jedna z podmínek naplněn. Nezbytnost komunikační potřeby (příjezd) u sezónních a víkendových návštěvníků rovněž nelze shledávat a souhlas vlastníka s užíváním pozemků v jeho vlastnictví zejména s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu je taktéž vyloučen. Pokud žalovaný argumentuje s poukazem na nález Ústavního soudu, že žalobci nevracela veřejnoprávní korporace, jejíž souhlas s užíváním pozemků by se nedal předpokládat, ale Lesy ČR je tento výklad zjevně nesprávný. V první řadě se jedná o státní podnik, čímž je opět dán rozlišný přístup k majetku, jak měl asi spíše na mysli Ústavní soud, který měl navíc podnik pouze ve správě, ale v druhé řadě je prokazatelné, že právě tento správce nechal před lesními pozemky, nyní předmětné řízení, osadit dopravní značkou zákaz vjezdu. Žalobce měl povolení ke vjezdu, jak neustále dokládá. Ti, kdo tam jezdili bez povolení, tam jezdili neoprávněně a tento nezákonný stav nemůže být schvalován a pokládán za neoprávněné užívání. Obec pak v roce 2000 nechala již na začátek cesty osadit rovněž zákazovou značku s výjimkou pro žalobce, který zde má trvalé bydliště, tu ale chataři rovněž nerespektovali, proto žalobce nechal umístit na svoje pozemky překážky. Přitom závora na pozemek č. 574/4 byla osazena již v roce 1995 a vrata na pozemek 574/8 ještě dříve, neboť chataři zákazovou značku nerespektovali. Vrata pak zavíral a chataři jezdili jen před hranice jeho pozemků a parkovali na pozemku obce č. 574/3, po kterém se přijíždí od obce a ze kterého pak například zemědělci jezdí dál na pole, sousedící s pozemky žalobce. To, že pozemky nenabyl v restituci on, ale jeho matka není důležité, důležité je, že nedala souhlas s užíváním předmětných pozemků, což je z uvedeného zřejmé. S vyjádřením žalovaného, že nelze aplikovat zmíněný nález Ústavního soudu mechanicky a šablonovitě žalobce samozřejmě souhlasí, avšak všechny soudy rozhodující v této konkrétní věc uvedly, že situace z nálezu je zde obdobná. Žalobce dále konstatoval, že nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že pozemky nabyl s vědomím, že vlastnické právo je omezeno, a to ze shora uvedených důvodů, a dále proto, že pozemky, jejichž je spoluvlastníkem, mají soukromoprávní titul, tj. věcné břemeno užívání přístupových pozemků, takže vycházel z toho, že on má užívání zajištěno a ostatní by neměli do jeho práv zasahovat a bránil jim v tom, přičemž si samozřejmě musel zachovat možnost přístupu pro sebe, neboť zde má trvalé bydliště. Komunikační nezbytnost žalobce v situaci chatařů v dané lokalitě rozhodně nespatřuje. Slyšení svědci jsou zejména z řad chatařů, takže je zřejmé, že budou vypovídat o svých potřebách a svědky navržené žalobcem správní orgán odmítl a rovněž odmítl doplnit dokazování, čímž jednak porušil práva žalobce a jednak dal zřetelně najevo svůj postoj k věci. Žalobce dále uvedl, že nařízení MNV, na které žalovaný rovněž poukazuje je neplatné. Z jednání zastupitelstva v minulosti je zřejmé pouze to, že problémy s činností chatařů se datují v podstatě od té doby, co zde původně zahrádkářská kolonie vznikla. Poznámce žalovaného o nedostatku dobré víry a další navazující na straně 14 rozhodnutí o jeho počínání žalobce nerozumí a připadá mu jako subjektivní a nepatřičná. Ve snaze chatařů o zřízení věcného břemene soudem žalobce spatřuje rozpor v jednání, když v tomto řízení před Okresním soudem Plzeň–sever, sp. zn. 3 C 137/2001, naopak tvrdí soukromoprávní charakter pozemků, nikoli jejich veřejné užívání. Řízení je přerušeno do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který mohl rozhodnout o charakteru pozemků, což má význam pro rozhodnutí příslušného soudu. Jeho rozhodnutí nelze předjímat, ale pokud by bylo prokázáno, že se jedná o věc veřejného práva, řízení by zřejmě zastavil. Žalobce má na rozdíl od žalovaného zato, že právo věcného břemene, které bylo zřízeno ve prospěch pozemků v jeho vlastnictví, dokládá jednak soukromoprávní charakter pozemků, ale zejména oprávněnost užívání pozemků žalobcem. Žalobce konstatoval, že žalobce jen za rok 2007 v souvislosti s činností správních orgánů obdržel 96 doporučených zásilek a v roce 2008 jejich počet přesahuje 100. Žalobce dále uvedl, že namítal a namítá nesprávnost a nedostatečnost zjištění stavu věci, když žalovaný ani správní orgán prvního stupně se nezabýval všemi okolnostmi uváděnými žalobcem, i dalšími, které jsou pro jeho rozhodnutí nezbytné. Správní orgány argumentují bez dalšího předchozími rozhodnutími a uzavírají, že skutkový stav je tím prokázaný, aniž by se zabývaly všemi skutečnostmi, které žalobce tvrdí a které jednak prokazují, že správní orgány nezjistily správně stav věci a dále potvrzují tvrzení žalobce, nyní již osvědčená nálezem Ústavního soudu i soudů dalších. Žalobce k prokázání svých tvrzení uváděl a uvádí i důkazy, kterými dokládá, že na pozemcích, jejichž je spoluvlastníkem. nedošlo a ani dojít nemohlo ke vzniku komunikace. Žalobce zaprvé namítl, že přístup k nemovitostem chatařů byl a je možný po pozemku č. 580 ve vlastnictví obce, vedeném na LV jako ostatní plocha – ostatní komunikace, provoz zde je sezónní, závislý na počasí a užívání pozemků žalobce nezakládá uspokojení nutné komunikační potřeby (geometrický plán). Potvrzováno rozhodnutím PČR ze dne 22.12.2008. Žalobce zadruhé namítl, že vjezd z místní komunikace v obci na cestu k pozemkům, jejichž je žalobce spoluvlastníkem, byl po vyjádření Okresního úřadu Plzeň–sever a Policie ČR ­dopravního inspektorátu zákonným způsobem omezen osazením dopravního značení (zákaz vjezdu všech vozidel s dodatkovou tabulkou), které umožňuje vjezd pouze vozidlům, jejichž řidiči zde mají trvalé bydliště, sídlo nebo garáž. K tomuto omezení silničním správním úřadem došlo na popud obce D. jako vlastníka části pozemku č. 574/3, který navazuje na místní komunikaci a končí před pozemky ve vlastnictví žalobce (vyjádření OÚ a PČR). Žalobce zatřetí namítl, že předmětné pozemky č. 574/4 a č. 574/5 byly matce žalobce na základě výzvy k vydání z roku 1992 a uplatnění restitučních nároků vydány v roce 1994 bez jakéhokoli omezení, byly vydány jako ostatní plocha, jednalo se o les a od okamžiku nabytí si vlastníci svůj majetek chránili a při zaznamenání snahy o průjezdy vozidel zde nechali osadit závoru a vrata. Účastníky řízení o vydání nemovitostí, zahájeného na návrh Lesů ČR, lesní správy Plzeň, Pozemkovým úřadem, Okresního úřadu Plzeň–sever, byl právě tento subjekt a dále Obec Druztová, která zde žádnou komunikaci určenou k veřejnému užívání nevedla, a proto s vydáním lesních pozemků souhlasila (výzva, katastrální mapa, dohody o vydání a rozhodnutí pozemkového úřadu). Žalobce začtvrté namítl, že mu jako vlastníkovi nemovitosti, který zde má zároveň trvalé bydliště, bylo v roce 1984 vystaveno příslušným odborem tehdy ONV Plzeň–sever povolení vjezdu k rodinnému domku na lesní pozemek. Žalobce zapáté namítl, že od 1.6.1992 je účinný zák.č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zakazující zřizovat nebo rušit bez souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody veřejně přístupné účelové komunikace, stezky a pěšiny mimo zastavěné území obcí. Žalobce zašesté namítl, že tehdy platný zák.č. 135/1961 Sb. povolení stavby účelové komunikace podmiňoval v ustanovení § 22 odst. 2 potřebou stavebního povolení, event. před 1.7.1984 rozhodnutím o přípustnosti stavby a je zřejmé, že tyto podmínky nebyly splněny. Žalobce zasedmé namítl, že v pasportu komunikací obec v tomto prostoru žádnou veřejně přístupnou účelovou komunikaci nevede, ani jí není známo, že by zde došlo ke vzniku komunikace, v pasportu obce rovněž není veden žádný z předmětných pozemků, ani cesty v zahrádkářské kolonii jako místní komunikace. Zařazení do tohoto druhu komunikací vyžaduje i naplnění dalších podmínek ve smyslu příslušného zákona, který je sice v napadeném rozhodnutí zmíněn, ale již bez dalšího hodnocení a prokázání splnění těchto podmínek. Žalobce zaosmé namítl, že předmětná lokalita, tedy i pozemky žalobce jsou součástí přírodního parku H. B., zřízeného nařízením Okresního úřadu Rokycany, Okresního úřadu Plzeň–­sever a Magistrátu Města Plzně, které příslušný Okresní úřad Plzeň–sever schválil dne 30.11.1995. Je zde upraven mezi jiným pohyb motorových vozidel i osob, samozřejmě s ohledem na minimální zatížení. Jakékoli změny využití území jsou vázány na souhlas orgánu ochrany přírody. Podle čl. 7 odst. 1 je například na území parku zakázáno vjíždět motorovými vozidly na lesní komunikace. Žalobce zadeváté namítl, že pokud je odkazováno na nařízení Místního národního výboru v D. ze dne 15.6.1984, tak již z odkazu na ustanovení zákona, ze kterého odvozuje MNV svoji pravomoc nařízení vydat – tedy § 39 odst. 2 písm. j) zák.č. 69/67 Sb., o národních výborech, je zřejmá nezákonnost a neplatnost tohoto rozhodnutí, neboť písmeno j) odst. 2 tohoto ustanovení vyhrazuje plenárnímu zasedání národního výboru právo stanovit počet poslanců národního výboru, stanovit počet a hranice volebních obvodů. MNV pak ani nemohl pouze svým nařízením založit komunikaci a určit ji k veřejnému užívání, když neproběhl zákonem předpokládaný postup, zabývající se všemi podmínkami pro vznik a užívání cesty. Nařízení pojednává že, cesta k chatové osady je ve správě MNV, ale tím nezřizuje a zřizovat ani nemůže komunikaci podle tehdy platného zákona, nehledě k tomu, že příslušné pozemky byly v té době zemědělskou půdou, kterou mělo ve správě JZD a k takovému rozhodnutí bylo samozřejmě zapotřebí žádat o vyjmutí pozemků ze zemědělského půdního fondu. K tomu žalobce podotýká, že má k dispozici pouze výtisk bez otisků razítka, takže není vůbec seznatelné, zda rozhodnutí splňuje základní náležitosti nařízení. K tomuto rozhodnutí přikládá žalobce písemnost ONV Plzeň–sever, adresovanou MNV v D. a doručenou dne 28.5.1985, kterou vyzývá ONV obce k odstranění nezákonného stavu, vzniklého stavbami na zemědělské půdě. Tím žalobce poukazuje na tu skutečnost, že u předmětných pozemků se jednalo o zemědělskou půdu. Proto nemohla být ve správě MNV. Žalobce zadesáté namítl, že zásadní v této souvislosti je také skutečnost, kterou žalobce zjistil až v současné době u označení pozemků v příslušném katastru nemovitostí, tedy že se jedná o ostatní plochu – ostatní komunikace, čímž také argumentují správní orgány. Na příslušném katastru mu bylo sděleno, že neexistuje (ač by existovat samozřejmě měl) žádný zákonný podklad, na jehož základě bylo v roce 1983 jednak provedeno vyměření pozemků ale rovněž i jejich označení jako ostatní komunikace, neboť v té době se jednalo o zemědělskou půdu. Ředitelka Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Plzni žalobci potvrdila, že se jedná o pochybení střediska geodézie, spočívající v neoprávněně zapsané změně kultury pozemku bez jakéhokoli dokladu, prokazující změnu charakteru pozemku. V tomtéž roce došlo také k rozorání původní cesty, kterou žalobce využíval, ale která končila v poli a na zbytek přístupu ke svým pozemkům měl žalobce zřízeno právo věcného břemene chůze a jízdy a povolení k vjezdu na lesní pozemek. JZD byla založena cesta nová, právě po vyměřených pozemcích. Pozemky, označené jako ostatní plocha však končily před lesem, kterým žalobce mohl projíždět ke svému domu jen na základě povolení. Po těchto pozemcích se tedy chataři domáhají příjezdu ke svým nemovitostem (geometrický plán). Žalobce zajedenácté namítl, že zde má trvalé bydliště, dotčené pozemky byly jeho rodině vráceny v rámci restituce bez jakéhokoli omezení a nyní by měl strpět devastaci svého vlastnictví, kdy se jedná také o lesní pozemky, tyto musí svým nákladem udržovat a odvádí z nich příslušné daně. To je rovněž proti smyslu vlastnické restituce, jak uvádí Ústavní soud ve svém nálezu. Žalobce zadvanácté namítl, že předmětné pozemky, zejména č. 574/4 a 574/5, na kterých jsou (minimálně od roku 1992) umisťovány překážky a to údajně jako na veřejně přístupných účelových komunikacích jsou evidovány v KN po jejich oddělení z lesního pozemku 576/1 EN při vyhotovení geometrického plánu v roce 1993 v souvislosti s vydáváním veškerých nezastavěných a jinak nezatížených pozemků, mj. i tohoto lesního pozemku resp. jeho části (.parc.č. 381/3 PK) povinnou osobou Lesy České republiky v roce 1994 jako původní majetek rodiny Š.. Vydání v terénu předcházelo uzavření dohody dne 27.4.1992 s oprávněnou osobou paní A. Š. o vydání lesní půdy se závazkem povinnosti faktického vydání po schválení dohody Pozemkovým úřadem s převodem všech dosavadních práv a povinností LČR z držení lesní půdy na oprávněnou osobu, ke kterému došlo dne 13.5.1994, resp. dne 10.6.1994 po nabytí právní moci Rozhodnutí Pozemkového úřadu Plzeň–sever. Žalobce zatřinácté namítl, že skutečností je, že se zde nevyskytovala žádná veřejná komunikace, Státními lesy jako vlastníkem – správcem zde nebyla nikdy žádná komunikace zřízena, ani s jejich souhlasem či vědomím nebylo vydáno, a to až do dnešní doby žádné rozhodnutí, stavební povolení ani přípustnost stavby ani nedošlo k tzv. odnětí z LPF (a to ani do současné doby) a ani nedošlo k žádným jiným změnám, natož ke způsobu využití lesních pozemků k jízdě motorových vozidel. Že se jednalo stále o lesní půdu a nikoliv veřejně přístupnou účelovou komunikaci v období od převzetí v roce 1962 až do roku 1994 rovněž osvědčuje postup Lesního závodu Plzeň, který za účelem možnosti vjezdu žalobci k rodinnému domu č.p.172 do lesa (č. 576/1 ve správě SL), kde nevedla žádná veřejně přístupná účelová komunikace bylo k rodinnému domku na lesní pozemek polesí D. vystaveno POVOLENÍ VJEZDU tehdejším Odborem vodního a lesního hospodářství a zemědělství ONV Plzeň–sever s platností do 31.12.1988. Žalobce začtrnácté namítl, že lesní pozemek 576/1 EN (evidence nemovitostí) původní označený 576 PK ve správě SL byl v těchto místech tvořen od roku 1962 (po převzetí státem) zčásti původním historickým lesním pozemkem rodiny Š. č. 381/3 PK (pozemkový katastr) a z části lesním pozemkem jako původním majetkem ř.k. církve Farní úřad D. č. 446/1 PK. Na tuto část lesa (446/1), která je dnes v majetku obce D. zapsaná jako č. 574/8 a 576/5 KN bylo v Pozemkové knize a následně na LV 125 pro vlastníky parcely č.164 PK (dvůr s domem čp.172) nyní pod označením č. 586 KN a č. 381/6 PK (zahrada) nyní pod označením č. 587/1 KN (zahrada), 587/2 KN (garáž–zapsaná do KN v roce 1984) zapsáno věcné břemeno práva chůze a jízdy k povinnosti uvedené č.446/1 PK nyní 574/8 a 576/5 KN. Toto břemeno bylo zapsáno rovněž na zbylou část přístupu k rodinnému domu čp.172, a to k č. 447/3, 447/4 PK nyní pod označením č. 591, 592 KN (orná půda) zapsaná na LV pana D. (nikdy s pozemky nevstoupil do JZD) z důvodu, že polní cesta od vesnice končila v polích před polem pana D. a po jeho polích bylo potřeba přecházet (majitelé RD nevlastnili automobil). Toto je jediná faktická a prokazatelná skutečnost v období do roku 1984 v této části katastru s místním označením "U Š." a je nepravdivé tvrzení, že je zde chataři užívaná desítky let veřejná komunikace. Žalobce zapatnácté namítl, že v roce 1984 provedlo JZD T. při scelování zemědělské půd přístupu po orné půdě a zčásti lesem bylo vlastníkům rodinného domu zapsáno věcné břemeno. Vzniklou situaci, když podle vyjádření předsedy družstva pana Dobrého družstvo nevědělo o tom, že kromě užívání cesty jejich zemědělskou technikou je tato rovněž užívána jako přístupová cesta k rodinnému domu, musel žalobce řešit podáním podnětu na VLK ONV Plzeň–sever, prezidentskou kancelář a OZS Plzeň–sever k zajištění náhradního přístupu JZD T. po pozemcích, ke kterým družstvo bylo pověřeno hospodářskou správou. Náhradní cesta byla zřízena technikou a prostředky JZD T. po okraji pole (byla tedy nadále v jej í správě), zaměřena a zapsána v katastru jako ostatní plocha pod označením 574/3 EN. Podle současného vyjádření ředitelky Katastrálního a zeměměřičského inspektorátu v Plzni došlo tehdy k pochybení střediska Geodézie při provedení neoprávněného zápisu změny kultury pozemku bez jakéhokoliv dokladu prokazující změnu charakteru. Ve vydaném Nařízení MNV Čl.12 ze dne 15.6.1984 MNV uvedlo nepravdivé sdělení „Přístupová cesta – od hřiště k chatové osady – je ve správě MNV“. Dnešní výklad tehdejšího předsedy MNV pana R. je, že tenkrát měli na mysli touto formulací to, že se o ní bude MNV starat, spravovat jí (v nařízení je však také uvedeno, že motorová vozidla smějí projíždět jen po vyznačených veřejných cestách). Tento vzniklý stav řešil v roce 1985 odbor VLHZ ONV Plzeň–sever s výzvou podání žádosti o vynětí ze ZPF a odstranění tak vzniklého nezákonného stavu na zemědělské půdě. K odnětí zaměřeného zemědělského pozemku ­orné půdy ze ZPF však přesto nedošlo ani následně jak nasvědčuje písemnost podepsaná předsedou MNV panem R. z jednání v JZD dohodou s Ing. P. ponechat v současném stavu. Vzniklý svévolný stav byl zapříčiněn zřejmě tehdejšími funkcionáři MNV (neexistují žádné písemné doklady na katastrálním úřadu) na zemědělské půdě jiného vlastníka. Tato cesta je stále vedena na LV několika vlastníků, a proto také nikdy nebyla a není v majetku obce ani nebyla na obec převedena podle zákona č. 172/1991 Sb. z majetku České republiky do vlastnictví obce. O provedení zápisu změny kultury i na části lesního pozemku nevěděl ani jeho vlastník a vyšel najevo až po vydání lesa v roce 1994. K přeložení cesty došlo správcem pozemků, tj. JZD v úseku po poli a nebylo potřeba a nedošlo k žádnému zásahu do majetku správce lesa tj. Státních lesů, který naopak na okraji lesa (kde nemohl z důvodu zapsaného věcného břemene umístit závoru) umístil dopravní značku zakazující vjezd do lesa s dodatkovou tabulkou NA ZVL. POVOLENÍ VJEZD POVOLEN s již zmíněným předchozím vystavením POVOLENÍ VJEZDU vlastníkům rodinného domu čp.172 a respektováním tak zapsaného věcného břemene práva chůze a jízdy po lesních pozemcích ve své současné správě. Ostatní průjezdy lesem správce nepovolil a případné zjištění porušení lesního zákona průjezdem aut řešil spolu s často zjištěnými zakládanými černými skládkami odpadů v lese v okolí zahrádkářské kolonie, sám i prostřednictvím MNV D.. Některé osoby z horní části zahrádkářské kolonie (převážně jezdili autobusem a chodili pěšky) užívali přeložku polní cesty (574/3) na jejímž okraji podél lesa vozidla parkovala a dál chodili pěšky. Někteří zajížděli na louku pana D., odkud přecházeli les pěšky a ten tak vjezdu na svoji louku musel zamezit zabudováním závory. Žalobce zašestnácté namítl, že tento trvající stav zákazu vjezdu do lesa i při poškozování dopravního značení s následnou obnovou trval až do roku 1994, doby fyzického předání lesní půdy původním vlastníkům v rámci uplatnění restitučních nároků, kteří již před tímto datem a to od roku 1991 s účinností zák.č. 229/91 Sb. s průjezdy aut (kterých samozřejmě přibývalo) rovněž nesouhlasili a bránili jim a je nepravdivé tvrzení, že je zde chataři užívaná desítky let veřejná komunikace. Žalobce zasedmnácté namítl, že jízda auty po obecní cestě na pozemku č. 590, která byla vymezena při zakládání zahrádkářské kolonie mezi lesem na pozemku č. 576/6 a zahrádkami není rovněž ze stavebnětechnického hlediska svým stavem možná a uvedený pozemek nemůže sloužit jako přístupové cesty pro vodu ke studni, jinak by při průjezdu aut docházelo k zásahu do lesního pozemku v rozporu s lesním zákonem a jeho poškozování. Žalobce zaosmnácté namítl, že u Okresního soudu Plzeň–sever je pod sp. zn. 3 C 137/2001 vedeno řízení, ve kterém chataři u zmíněných pozemků uplatňují vydržení práva věcného břemene, tedy tvrdí, že na pozemcích není komunikace, ale že se jedná o soukromý pozemek, ke kterému vydrželi právo věcného břemene přijedu a přístupu. Žalobce poukazuje na tuto skutečnost i proto, že soud toto řízení přerušil do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ale správní orgány vydávají neustále nesprávná a nezákonná rozhodnutí a uplatňují pak i jejich výkon, aniž by svá rozhodnutí měly potvrzena. Doručením žaloby Krajskému soudu v Plzni (soud), k čemuž došlo dne 9.1.2009, bylo zahájeno řízení podle části třetí,hlavy druhé, dílu prvního (§ 65 a násl.) zákona č.150/2002 Sb., soudní řád správní (s.ř.s.), v němž je upraveno řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Žalovaný ve vyjádření ze dne 24.3.2009 navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě především uvedl, že správní orgány na všechny žalobcem uplatněné námitky ve správním řízení reagovaly a zcela konkrétním způsobem se s nimi vypořádaly. V řízení byla důsledně hájena procesní práva žalobce, není jediná skutečnost, jediný podklad, se kterým by žalobce neměl možnost se seznámit a vyjádřit se k němu. Žalobce, přestože v žalobě v podstatě neustále brojí proti nevypořádání se s jeho námitkami, neuvádí téměř žádnou konkrétní skutečnost, kromě nových skutečností, se kterou se správní orgány ve vztahu k jeho námitkám nevypořádaly.V bod 3 žaloby uvádí žalobce nové skutečnosti, které v průběhu správního řízení neuváděl, přestože k tomu měl opakovanou možnost. Vzhledem k tomu, nemohl na ně žalovaný ve správním řízení reagovat V nynějším vyjádření však na ně reaguje Veškerá argumentace žalobce je v rovině obecného, zcela nekonkrétního tvrzení a vůbec nereflektuje podrobné odůvodnění rozhodnutí správních orgánů. Obdobné platí i ve vztahu k žalobcem zmiňovaným soudním rozsudkům, podle nichž neměly správní orgány v řízení postupovat. Žalovaný konstatoval, že správní orgány podrobně a uceleně popsaly svá východiska týkající se existence účelové komunikace, postupovaly přitom v duchu závěrů správních soudů. Žalovaný dále uvedl, že se žalobce vůbec nezabývá předmětem správního řízení, kterým je uložení pořádkové pokuty za nesplnění písemného příkazu daného mu osobou pověřenou k výkonu státního dozoru nad pozemní komunikací. Žalobce žalobu formuluje jako jakýsi spor vlastnického práva versus práva obecného užívání pozemních komunikací, aby se v žalobě předmět sporu takřka zcela vytratil. To samé se dá říci i o argumentaci žalobce v průběhu správního řízení. Zde je však předmět sporu klíčový a má podstatně jiné rysy, než ke kterým směřují podání žalobce. Žalobce umístil na pozemek – pozemní komunikaci p.č. 574/5 v k.ú. D. nepovolenou pevnou překážku, kterou tuto komunikaci zcela uzavřel. Není sporu o tom, že se jedná o pozemek ve (spolu)vlastnictví žalobce, to není ze strany správních orgánů jakkoli popíráno. Spor není v rovině určení vlastnického práva, ale o jeho omezení formou strpění obecného užívání pozemní komunikace. Žalobce však, a to je další z klíčových skutečností, neuzavřel pouze tuto svoji pozemní komunikaci – veřejně přístupnou účelovou komunikaci, jak bývá v obdobných případech protiprávního jednání vlastníků účelových komunikací pravidlem, ale uzavřeny byly i pozemní komunikace ve vlastnictví obce D., např. bezprostředně navazující komunikace p.č. 574/8, ale i např. komunikace p.č. 585/1. Předmět věci tak a priori není o omezování vlastnického práva k pozemkům žalobce, jak se tento snaží účelově argumentovat, podstatou sporu je neoprávněné uzavření účelových komunikací, kdy žalobce protiprávně uzavřel nejen svoji pozemní komunikaci, ale i komunikace jiného vlastníka, tj. obce D.. Žalobce sice v závěru žaloby uvádí, že se chová jako řádný vlastník svého majetku, ale přitom nejen že porušuje zákon o pozemních komunikacích, ale jeho jednání je v rozporu i s Listinou základních práv a svobod, která stanoví, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Zde je rozpor s veřejným zájem na obecném užívání pozemní komunikace a zároveň žalobce zneužil vlastnictví na úkor práv druhých – obce D., které neumožňuje užívat její pozemní komunikaci k účelům, pro které je určena. Žalovaný dále konstatoval, že jako krajský silniční správní úřad má samozřejmě s problematikou účelových komunikací značné zkušenosti, nabyté při výkonu úřední agendy, takto rozsáhlé odůvodnění a takovýto podkladový materiál je skutečně výjimkou, v běžných řízení týkajících se účelových komunikacích se s ním takřka nesetkáme. Nikdo nemůže v dobré víře vytýkat silničním správním úřadům, že za jsoucí situace považují pozemek p.č. 574/5 za pozemní komunikaci (veřejně přístupnou účelovou komunikaci). Pokud by jej silniční správní úřady za pozemní komunikaci nepovažovaly, šlo by bezpochyby o nesprávný úřední postup, kdy silniční správní úřad neplní své zákonné povinnosti. Kromě žalovaného a prvoinstančního správního orgánu nemají pochybnosti o pozemních komunikacích v předmětné lokalitě kupř. Veřejný ochránce práv, Ministerstvo dopravy nebo Městský soud v Praze. JUDr. Otakar Motejl dokonce o protiprávním jednání žalobce ve vztahu k pozemním komunikacím na jeho pozemku pojednává ve svém veřejně distribuovaném sborníku Veřejné cesty – místní a účelové komunikace (k dispozici např. na www.ochrance.cz). V této souvislosti je vhodné reagovat i na tvrzení žalobce, že z více než deseti rozhodnutí žalovaného týkající se podobné věci nebyla soudem potvrzena správnost byť jediného. Soud ale správnost rozhodnutí neposuzoval, pouze zjistil nepřezkoumatelnost odůvodnění, proto vrátil věci k novému projednání, resp. soud vrátil k novému projednání věci, kde žalovaný zjistil opožděnost odvolání, přesto se jím zabýval, jakoby šlo o odvolání řádné. Správní soud se tedy věcí jako takovou dosud nezabýval a u zrušených rozhodnutí správní orgány musely věc nově projednat podle závazného názoru správního soudu. Žalovaný dále uvedl, že se zabývá a vysvětluje nález Ústavního soudu ve vztahu k pozemku p.č. 574/5, žalovaný a prvoinstanční správní orgán taktéž vysvětluje věc pohledem krajského soudu, tj. z hledisek souhlasu právního předchůdce s užíváním pozemku, hodnotí otázku komunikační nezbytnosti a zda přístup není upraven soukromoprávním institutem. V řízení bylo prokázáno, že pozemek p.č. 574/5 slouží jako pozemní komunikace. Tuto skutečnost potvrzuje sám žalobce v podáních, která jsou součástí spisu, ale i v žalobě, když např. uvádí, že v roce 2000 nechala obec D., žalobce byl v té době starostou obce, na začátek cesty osadit dopravní značku – pokud by však nešlo o pozemní komunikaci, těžko by bylo možno zde dopravní značení stanovit. Zároveň k tomuto pozemku nesvědčí uživatelům pozemní komunikace soukromoprávní ujednání, pozemek užívají z titulu obecného užívání pozemní komunikace, nikoli ze soukromoprávního titulu. I tato skutečnost byla v řízení prokázána. Naopak, věcné břemeno má zřízeno žalobce, a to k pozemku, na který odkazuje jako na náhradní pozemní komunikaci (p.č. 576/1). Pozemek č. 574/4 zároveň plní funkci komunikační nezbytnosti, jinou pozemní komunikací není možno předmětnou lokalitu obsloužit. Uživatelé pozemní komunikace p.č. 574/5 při jejím uzavření zřejmě jako náhradní přístup používají louku a lesní pozemek nacházející se na opačné straně dané lokality. Podle podkladů spisu jde o svévolně vyjeté koleje na zemědělsky obhospodařované louce a lesním pozemku. Těžko možno předpokládat, že vlastníci louky souhlasí s tím, aby byla užívána jako pozemní komunikace, pokud jde o zemědělsky obhospodařenou louku, o níž pečuje zemědělská společnost se všemi s tím souvisejícími skutečnostmi. S touto náhradní pozemní komunikací nesouhlasí ani vlastník dalšího pozemku, který má k tomuto účelu také sloužit – pozemek p. č. 576/1 ve vlastnictví obce D.. Zastupitelstvo této obce projevilo jednoznačnou vůli, jak na věc nahlíží, když zastupitelstvo obce prověřilo možnost přístupu po p.č. 580 s tím, že nesouhlasí s příjezdem do chat po spodní vyježděné cestě přes tzv. Buben v k.ú. D., není možný, komunikace ani fakticky neexistuje, ale bude jej tolerovat do doby otevření přístupové komunikace. Po vyřešení příjezdu vrchní komunikací bude louka na tzv. Bubnu definitivně uzavřena. Vlastník části náhradní komunikace tedy jednoznačně deklaruje dočasnost tohoto přístupu a jeho nedobrovolnou leč nutnou toleranci za situace, kdy žalobce nezákonně uzavírá příjezdovou komunikaci do chatové osady a kdy zájem obce přirozeně musí být, aby vlastníci nemovitostí nacházející se na území obce k nim měli zajištěn relevantní přístup. Vdaném kontextu nemůže žalovaný nezmínit i další důležitou skutečnost. Ústavní soud v žalobcem citovaném nálezu a stejně tak Krajský soud v Plzni v předmětných rozsudcích uvádějí, že k tomu, aby bylo možné učinit jednoznačný závěr o tom, že se na určitých pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace, musí být prokázáno, že přístup k nemovitostem zjevně není upraven soukromoprávním institutem (např. věcným břemenem). Žalobci svědčí právo odpovídající věcnému břemeni, které jej opravňuje k jízdě a chůzi po pozemku p.č. 576/1, tj. po tom lesním pozemku, který má sloužit jako náhradní pozemní komunikace do chatové osady. V duchu dikce soudních rozhodnutí tedy v daném případě nelze hovořit o veřejně přístupné účelové komunikaci, možnost užívání je zajištěna soukromým právem, a jestliže vlastníkům chat oprávnění plynoucí z věcného břemene k tomuto pozemku nesvědčí, pak oni skutečně tento pozemek užívají pouze na základě dočasné tolerance jeho vlastníka bez hmatatelného právního podkladu. K užívání předmětnému pozemku jim nesvědčí tedy ani právo veřejné, ani právo soukromé, pouze jakási dočasná tolerance. Na doplnění je nutno ještě dodat, že obecní komunikace p.č. 580, na niž odkazuje žalobce, neexistuje, to je jednoznačně doloženo podklady spisu. Žalobce odkazem na náhradní komunikaci opětovně zasahuje do práv jiných vlastníků, do vlastnického práva majitelů zemědělsky obhospodařované louky, kde se žádná komunikace v minulosti nenacházela a do práva majitele lesního pozemku, který je v postavení, že zřejmě musí strpět alespoň dočasné a provizorní užívání lesního pozemku k jízdě vozidel, pokud nemá zcela rezignovat na podstatu své činnosti jakožto územního samosprávného celku, který dbá o rozvoj svého území. Na věci těžko může něco změnit i žalobcem citované rozhodnutí Policie České republiky, které v řízení žalobce nepředložil a nepředkládá jej ani k žalobě. Jestliže na zemědělsky obhospodařované louce a lesním pozemku jsou svévolně vyjeté koleje, je možné, že police reflektuje tento stav věci, ovšem zřejmě bez bližšího zkoumání a hledání právního titulu k takovému užívání předmětných pozemků. Žalobce tvrdí, že žalovaný zužuje pojem veřejný zájem na zájem chatařů jezdit ke svým nemovitostem přes pozemky žalobce. Takto celou věc ovšem zužuje právě žalobce, silniční správní úřad zde nechrání omezený okruh uživatelů pozemní komunikace, v řízení prosazuje veřejný zájem na obecném užívání veřejně přístupné účelové komunikace, kterou může takto užívat kdokoli, nejen majitelé přilehlých nemovitostí. I ze svědeckých výpovědí vyplývá, že pozemní komunikace byla do doby jejího uzavření užívána i k chůzi, jízdě na kole apod. Žalovaný dále především uvedl, že za daného stavu věcí musejí silniční správní úřady považovat pozemek p.č. 574/5 za veřejně přístupnou účelovou komunikaci, postup opačný by byl neobhajitelný. Žalovaný opakovaně upozorňuje žalobce, že má možnost podat např. negatorní žalobu na ochranu jeho vlastnického práva před zásahy do něj nebo může požádat o vydání deklaratorního rozhodnutí. Věc nelze za daného stavu řešit nezákonnou svémocí, pokud by obdobným způsobem postupoval každý, kdo mě na určitou věc jiný názor než správní orgán, tato společnost by nemohla normálně fungovat. K tomuto žalovaný dále dodává, že odpovědnost žalobce nespočívá pouze v uložení pořádkové pokuty, se žalobcem by zároveň mělo být vedeno řízení o přestupku podle § 42a odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, za který se uloží pokuta až do výše 500 tis. Kč a zároveň by s ním měl silniční správní úřad vést řízení o odstranění nepovolené pevné překážky podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Žalovaný předpokládá, že tato řízení jsou vedena. V další části vyjádření se žalovaný vyjádřil k jednotlivým námitkám žalobce, které uvedl číselně v žalobě. Ke druhé námitce žalovaný uvedl, že námitka pouze dokládá fakt, že příjezdová komunikace (kterou je pozemek č. 574/5 součástí) v minulosti existovala, jinak by nebylo možno legálně stanovit dopravní značení. Ke stanovení dopravního značení došlo v době, kdy byl starostou obce žalobce. Ke třetí námitce uvedl, že z podkladů spisů vyplývá, že restituentka pozemku č. 574/5 na něj nepovolené pevné překážky neumísťovala, k tomu přistoupil až žalobce poté, co pozemek získal v rámci dědictví. Není rozhodující, zda Pozemkový úřad vydal pozemky s omezením či nikoli, praxe kdy tento úřad vydával restituentům pozemky pod pozemními komunikacemi (bez omezení vlastnického práva) byla bohužel poměrně častá. Žalobce prokazatelně věděl, že pozemek č. 574/5 slouží jako pozemní komunikace, sám tento pozemek užíval jako příjezdovou cestu ke své nemovitosti, a to i v době, kdy nebyl jeho vlastníkem. Ke čtvrté námitce uvedl, že tato námitka nic neprokazuje. I v lese (na lesním pozemku) se může nacházet veřejně přístupná účelová komunikace (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 449/2005). K páté námitce uvedl, že pozemek č. 574/5 sloužil jako pozemní komunikace již před účinností žalobcem zmiňovaného zákona. Naopak, když už je odkazováno na tento zákon, žalobce sám by měl mít povolení orgánu ochrany přírody a krajiny ke zrušení veřejně přístupné účelové komunikace. K šesté námitce konstatoval, že pozemní komunikace p. č. 574/5 není stavbou, komunikací je přímo pozemek, což je u účelových komunikací běžné. K sedmé námitce uvedl, že Obec D. nemůže vést pozemní komunikaci p.č. 574/5 v pasportu, neboť jde o komunikaci, která není v jejím vlastnictví. Ostatní cesty (ve vlastnictví obce D.) jsou účelovými komunikaci, zřejmě proto je obec nemá v pasportu místních komunikací. K osmé námitce uvedl, že nařízení okresního úřadu nemůže vyloučit zákonné právo obecného užívání pozemní komunikace. K deváté námitce uvedl, že nařízení Místního národního výboru v D. pozemní komunikace v dané lokalitě nezřizuje, pouze stanoví režim jejich správy, údržby a užívání (prokazuje jejich existenci). Nařízení je dalším z dokladů, které vyvracejí argumentaci žalobce. K desáté námitce konstatoval, že správní orgány a nejen ony musejí vycházet ze správnosti údajů vedených v katastru nemovitostí. Postup opačný by vyvolal obrovskou právní nejistotu ve vlastnických vztazích k nemovitostem v České republice. Pokud nějaké údaje v katastru nemovitostí nemají být správné, je věcí vlastníka nemovitosti, popř. katastrálního úřadu, aby je uvedly do souladu, jinak nelze než vycházet ze správnosti evidovaných údajů. K jedenácté námitce uvedl, že žalobce brojí proti užívání svých lesních pozemků, které byly prokazatelně užívány jako pozemní komunikace, aby odkazoval na náhradní pozemní komunikaci, která taktéž vede po lesním pozemku č. 576/1, kde však nikdy žádná pozemní komunikace nevedla. Že by mohlo docházet k neoprávněné devastaci pozemků jiných vlastníků, již žalobce zřejmě nechce akceptovat. Ke třinácté námitce uvedl, že ke vzniku účelové komunikace dochází ze zákona, pokud splňuje zákonné znaky, není potřeba vydávat rozhodnutí, stavební povolení či jiný správní akt. Konkludentní souhlas tehdejšího vlastníka pozemku č. 574/5 byl dán (neprokázalo se jeho aktivní bránění, aby byl tento pozemek k tomu účelu používán). Ke čtrnácté námitce konstatoval, že žalobce mimo jiné ve stížnosti z roku 1984 brojí proti rychlé jízdě po pozemních komunikacích v dané lokalitě, aby v žalobě tvrdil, že je nepravdivé tvrzení, že je zde desítky let užívaná veřejná komunikace. Pak nutně v tomto aspektu nemůže být v dobré víře. K pozemku č. 574/5 nemají uživatelé zřízeno věcné břemeno, užívají jej z titulu obecného užívání pozemní komunikace. K patnácté námitce uvedl, že ani v tomto aspektu není žalobce v dobré víře. Když v roce 1984 byla příjezdová komunikace rozorána, žalobce podával podněty příslušným správním úřadům, aby věc řešily, ale když nyní silniční správní úřad řeší podobný případ bránění v užívání pozemní komunikace, jde podle žalobce o protiprávní jednání. Neexistence vynětí ze zemědělského půdního fondu byl v tehdejší době poměrně častý problém, opětovně však tato vada nemůže mít vliv na existenci pozemní komunikace. K sedmnácté námitce uvedl, že žalobce, přestože tvrdí, že se chová jako řádný vlastník, opětovně zasahuje do vlastnického práva druhých osob a určuje, jaký má být způsob užívání pozemní komunikace obce D., přestože dosavadní způsob jejího užívání je odlišný (jízda motorovými vozidly), tato komunikace podle podkladů nikdy nesloužila pouze jako přístupová cesta pro vodu ke studni. K osmnácté námitce uvedl, že jestliže takováto žaloba je podána, tak soud žalobu buď zamítne, neboť jde o věc veřejného práva, o niž rozhodují správní orgány (jak konstantně judikují soudy) anebo věcné břemeno bude k pozemku č. 574/5 zřízeno, podobně, jako má žalobce zřízeno věcné břemeno např. k pozemku č. 574/8. V případě, kdy by bylo rozhodnuto o zřízení věcného břemene, užívání pozemku č. 574/5 bude napříště založeno na tomto právním titulu. Žalovaný v dodatečném vyjádření ze dne 10.6.2009 uvedl, že je Okresní soud Plzeň–sever v usnesení ze dne 24.10.2003, č.j. 3C 137/2001–128, které žalovaný přiložil ve fotokopii, dospěl k závěru, že po pozemcích žalobce vede účelová komunikace. Vzhledem k tomu, že oba účastníci řízení souhlasili s tím, aby věc byla vyřízena bez nařízení jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst.1 s.ř.s.; o žalobě bez jednání. Ze správních spisů soud zjistil, že Obecní úřad D. rozhodnutím ze dne 22.7.2008 uložil žalobci podle § 42 odst. 1 zák.č. 13/1997 Sb. pořádkovou pokutu ve výši 60.000 Kč, a to za nesplnění písemné výzvy (písemného příkazu) ze dne 18.3.2008 danému mu osobou pověřenou výkonem státního dozoru nad veřejně přístupnou účelovou komunikací v k.ú. D., kterou je pozemek č. 574/8, 574/4, 585/1, 585/90, 574/5, 589/1, 589/14 a 590. Žalobci bylo zároveň uloženo nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč. Prvoinstanční správní orgán v odůvodnění rozhodnutí konstatoval dosavadní průběh správního řízení a k námitkám žalobce především uvedl, že žalobce zpochybňuje vyježdění komunikace v soukromém vlastnictví žalobce a jeho manželky, tj. existenci komunikace. Za účelem potvrzení tohoto faktu prvoinstanční správní orgán rozšířil podklady správního řízení. Považoval za vhodné, aby se součástí spisu staly všechny dokumenty Obecního úřadu D., popř. obce D., včetně zápisů ze schůzí, ve kterých je alespoň zmínka o předmětné problematice – tedy využívání pozemku č. 574/5 jako veřejně přístupné komunikace. Z přiložených zápisů je zřejmé, že žalobce, ať už ve funkci starosty obce D., tak jako občan, nikdy existenci příjezdové veřejně přístupné komunikace do osady nepopíral, existenci komunikace začal popírat teprve v souvislosti s jeho osobou vedenými správními řízeními ve věci nesplnění písemné výzvy. Již ve funkci starosty výrazně brojil proti používání této komunikace a uzavíral jí, nejprve již u výjezdu z obce D. směrem k chatové osadě, později pak přímo na hranici p. č. 574/8 a 574/5, což bylo předmětem mnoha sporů, stížností, řízení a jednání. Na veřejné schůzi konané dne 24.6.2003 Ing. M., zastupitelka obce D., požádala o zařazení bodů „Vyloučení p. Š. starosty z projednávání a rozhodování ve věci přístupu a příjezdu k chatové osadě „U Š.“, a „Odstranění pevných překážek v chatové osadě „U Š.“ umístěných podél účelových komunikací a přímo na nich“, přestože tyto návrhy byly zcela v souladu se zákonem a platným jednacím řádem, byly starostou panem Š odmítnuty s tím, že „osobně nedovolí o tomto hlasovat“. Na veřejné schůzi dne 16.12.2003 pak byla přednesena zpráva Ing. M., předsedkyně kontrolního výboru, k předmětné problematice a dále zpráva starosty pana Šulce k tomuto problému. Všechny jeho učiněné kroky v této věci vedly k návrhu zastupitelstva na jeho odvolání – podáno 9.9.2003 a následně k volbě nového starosty obce. Další kroky tedy začal činit jako občan. Součástí této skupiny podkladů je i stížnost žalobce z roku 1984, ve které si mimo jiné stěžuje na rychlou jízdu, která narušuje soužití a žádá v celé chatové osadě omezení rychlosti vozidel a zákaz vjezdu cizích vozidel. Vzhledem k tomu, že z obce do chatové osady vede pouze jedna přístupová komunikace (viz. dále), která se v chatové osadě větví a obsluhuje jednotlivé nemovitosti, je zřejmé, že v roce 1984 se do chatové osady zcela oficiálně jezdilo z obce D. po komunikaci za hřištěm a dále pak k jednotlivým nemovitostem, tedy i přes pozemek č. 574/5. Vzhledem k situování pozemku, pokud by nebyl tento součástí komunikace nebylo by možné se do chatové osady dostat, tedy nebylo by možné ji ani vystavět. Tento pozemek jako příjezdovou cestu využíval i žalobce a jeho rodina, přestože v této době nebyl v jeho vlastnictví, což jednoznačně značí, že pozemek č. 574/5 byl pozemek, po kterém vedla veřejně přístupná komunikace. Dalším dokumentem je Nařízení MNV v D. o ochraně životního prostředí v rekreačním území chatové osady v katastrálním území D.. V tomto nařízení jsou body 2, 3 a 4, ze kterých je zcela zřejmé, že vozidla do chatové osady směla přijíždět a chatovou osadou mohla projíždět. Toto by opět nebylo možné pokud by se to netýkalo pozemků, které jsou nyní v soukromém vlastnictví, zejména předmětného pozemku č. 574/5. Součástí dokladů jsou i 3 zprávy Veřejného ochránce práv týkající se problematiky uzavírání komunikací žalobcem, v těchto je i velmi důkladně vylíčena úplná chronologie případu. Další částí nových podkladů řízení jsou svědecké výpovědi, a to dvou pamětnic obce D. a 4 majitelů nemovitostí v chatové osadě, kteří byly již u zrodu chatové osady. Všichni svědkové se shodují na tom, že k jednotlivým nemovitostem do chatové osady se vždy jezdilo po jediné cestě, a to za fotbalovým hřištěm až k jednotlivým nemovitostem, a to i po pozemcích, které jsou v současné době v soukromém vlastnictví žalobce, tedy i po pozemku č. 547/5, žádná jiná přístupová cesta neexistovala a neexistuje. Tato cesta byla kromě majitelů nemovitostí, občanů D. využívána i rodinou žalobce. K doložení skutečnosti, že žádná jiná komunikace než komunikace za fotbalovým hřištěm k jednotlivým nemovitostem v chatové osadě neexistuje, bylo provedeno dne 23.8.2007 místní šetření na komunikaci p.č. 580, kterou žalobce uvádí jako alternativu přístupu do chatové osady. Místní šetření bylo provedeno třemi zastupiteli obce D.. Bylo zjištěno, že komunikaci nelze využívat, existuje pouze katastrálně, ale ani katastrálně není napojena na komunikace v chatové osadě „ U S.“, je zakončena lesním pozemkem. Tento fakt byl zjištěn již veřejným ochráncem práv (zpráva o šetření veřejného ochránce práv ze dne 4.8.2004). Na veřejné schůzi konané dne 27.9.2007 pak byla zastupitelstvem obce vzata na vědomí zpráva místostarostky a postup prvoinstančního správního orgánu ve věci řešení dopravní obslužnosti chatové osady „U Š.“, dále zastupitelstvo obce prověřilo možnost přístupu po p.č. 580 s tím, že nesouhlasí s příjezdem do chat po spodní vyježděné cestě přes tzv. Buben v k.ú. D. (není možný, komunikace fakticky ani katastrálně neexistuje), ale bude jej tolerovat do doby otevření přístupové komunikace. Po vyřešení příjezdu vrchní cestou bude tato cesta definitivně uzavřena. Poslední dokladem je situace pořízená pomocí internetu, která slouží pro názorné zobrazení situace. Ze všech uvedených podkladů správního řízení jednoznačně vyplývá, že účastník řízení s celou svoji rodinou od počátku 70. let komunikaci společně s chataři využíval a aktivně se podílel na jejím budování a udržování, tato komunikace je totiž příjezdovou komunikací do chatové osady v níž je umístěna i jeho nemovitost, kterou využíval jako příjezdovou i v době kdy nebyla v jeho vlastnictví. Stejně tak byla využívána i chataři, kteří po této komunikaci zbudovali celou chatovou osadu a až do uzavírání této veřejně přístupné účelové komunikace účastníkem řízení jí také využívali. V osadě vznikly jednotlivé dílčí komunikace, které byly součástí osady, vlastní příjezdová komunikace pak byla tvořena nejen tou částí, která je nyní ve vlastnictví obce, ale i komunikacemi, které jsou nyní předmětem sporu, tedy i p.č. 574/5. Je zřejmé, že jednotlivé dílčí komunikace by nikdy nemohly v osadě vzniknout a být využívány motorovými vozidly pokud by k nim nevedla veřejně přístupná komunikace z obce D.. Pozemky na niž byla část této komunikace byly vráceny rodině Š., tedy i p.č. 574/5, přestože na nich existovaly komunikace, které byly v době jejich vrácení nejen využívány, udržovány, ale i zaneseny v katastru nemovitostí jako komunikace. Prvoinstanční správní orgán k odvolání žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 9.1.2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, a rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 30 Ca 65/2007 a 30 Ca 68/2007, lze pouze konstatovat, že prvoinstanční správní orgán podobnost z výše uvedeným nálezem neshledává, a to především z důvodu, že v dané kauze bylo možno zajistit jiný přístup, což v případě zajištění přístupu a příjezdu po komunikaci p.č. 574/4 do chatové osady „U Š.“ není možné. Prvoinstanční správní orgán dále především uvedl, že žalobce řízení navrhoval výslech rodinných příslušníků a dalších nezaujatých osob. Správní orgán v rámci řízení vyslechnul 4 vlastníky nemovitostí, kteří stály u zrodu chatové osady a dále pak 2 dlouholeté občanky D., pamětnice. Všichni svědkové jsou dostatečně věrohodní a nezaujatí, pakliže žalobce považuje majitele nemovitostí v chatové osadě za nedůvěryhodné, o dalších dvou svědkyních nelze pochybovat. Návrh vyslechnout členy rodiny žalobce, tj. manželku J. a syny J.a J.správní orgán nepovažuje za přinášející nové světlo do důkazních materiálů řízení a tudíž za nehospodárné a prodlužující celé řízení. Veškeré průkazné materiály k řízení mohly být v rámci vedeného řízení doloženy již účastníkem řízení, navíc jeho synové v době výstavby chatové osady ještě nebyly ani počati. Žalobce podal proti prvoinstančnímu správnímu rozhod ze dne 18.8.2008, jež odůvodnil.. Žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 27.10.2008 odvolání žalobce zamítl a prvoinstanční správní rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný především uvedl, že nemohl akceptovat námitku žalobce, že nalézací orgán rozhoduje o věcech, o kterých není příslušným rozhodovat. To je samozřejmě závěr nesprávný, nalézací orgán zde vystupuje jako příslušný silniční správní úřad, který vykonává státní správu nad místními a veřejně přístupnými účelovými komunikacemi na území obce D.podle § 40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích. Nalézací orgán nemá pochybnosti o existenci účelové komunikace na niž byla žalobcem umístěna nepovolená pevná překážka, tvrzení o nepříslušnosti tak není v tomto ohledu vůbec na místě. Ovšem i kdyby měl nalézací orgán o existenci účelové komunikace pochybnosti, opět má pravomoc v těchto věcech rozhodovat, k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.6.2008, sp. zn. 6 As 80/2006–105. Jinak řečeno, je plně v pravomoci silničního správního úřadu posoudit, zda je konkrétní pozemní komunikace veřejně přístupnou účelovou komunikací, soud toto úvahu vtěluje pod předběžnou otázku, kterou správní orgán učiní v řízení o odstranění nepovolené pevné překážky (zde půjde o předběžnou otázku v řízení o uložení pořádkové pokuty). K právě uvedenému odvolací orgán ještě nad rámec tohoto odvolacího řízení doplňuje, že soud tímto reaguje na poměrně častou skutečnost, kdy silniční správní úřad se věcí podobnou jako je tato odmítne zabývat, aniž by ve věci učinil nějaké rozhodnutí, přestože o něj byl požádán. Silniční správní úřad podle Nejvyššího správního soudu musí ve věci vždy rozhodnout, ať už dojde k jakémukoliv závěru (tedy např. nařídí odstranění pevných překážek, žádost zamítne, neboť dojde k závěru, že jde o neveřejně přístupnou účelovou komunikaci apod.), nelze postupovat mimo proces správního rozhodování (např. věc vyřídit pouze neformálním přípisem). Žalovaný dále konstatoval, že se neztotožňuje s tvrzením žalobce, že na jeho případ dopadá nález Ústavního soudu ze dne 9.1.2008, sp. zn. II. ÚS 268/06. Nález Ústavního soudu pracuje s poněkud odlišným skutkovým a právním stavem, než je žalobcova záležitost. Ve věci projednávané Ústavním soudem nabyli stěžovatelé vlastnické právo k pozemku, který sloužil jako pozemní komunikace, v rámci restituce, a to ještě od veřejnoprávní korporace (hlavního města Prahy). Z podkladů však vyplývá, že to nebyl žalobce, kdo pozemek č. 574/5 nabyl v restituci, tím byla jeho matka. Žalobce nabyl vlastnické právo teprve až v rámci dědictví po své matce. Z podkladů spisu zároveň vyplývá, že žalobcova matka pevné překážky na svůj v restituci získaný pozemek neumisťovala, k tomu přistoupil až žalobce po nabytí vlastnictví v rámci dědictví. Pozemek restituentce nenavracela veřejnoprávní korporace, ale organizace Lesy České republiky. Žalobce nabyl vlastnické právo, na rozdíl od stěžovatelek, s vědomím, že je již omezeno existencí pozemní komunikace. O tomto svědčí nejen svědecké výpovědi, ale i samotné úkony žalobce, které jsou zachyceny v listinné době a jsou založeny ve spise. Jde především o stížnost žalobce Místnímu národnímu výboru v D.ze dne 22.3.1984, v níž mimo jiné uvádí že v zahrádkářské osadě (chatová osada „U Š., k níž vede komunikace – pozemek p. č.574/5) je narušováno soužití rychlou jízdou a neomezené možnosti vjezdu cizích vozidel a veškerá rychlá jízda má rovněž za následek znehodnocování nezpevněné příjezdové cesty od vesnice. Zde je potřeba z Vaší strany zajistit, aby se na opravě podíleli zároveň a to především nájemníci. Do současnosti jsem opravy zajišťoval sám s mojí maminkou, uvádí žalobce ve své stížnosti, kterou podle vlastních slov sepsal za účelem požádání Místního národního výboru v D.o pomoc a ochranu před zásahem do práva za účelem zamezení nevhodného chování nájemníků v prostoru osady, které vede k narušování socialistického soužití a je v rozporu se zásadami občanského zákoníku. Za dané situace je tedy nemyslitelné tvrdit, že by snad žalobce nevěděl, že pozemek č. 574/5 (příjezdová komunikace do osady) v době, kdy k němu nabyl vlastnického práva, neslouží jako veřejná pozemní komunikace. Další z klíčových aspektů nálezu Ústavního soudu je otázka nutné komunikační potřeby. V daném konkrétním případě se touto věcí nalézací orgán dostatečně zabýval, pozemek č. 574/5 jednoznačně plní funkci komunikační nezbytnosti, jiným způsobem nelze zajistit příjezd (obsluhu) do chatové osady (pokud bereme za relevantní příjezd po dopravní cestě, nikoli příjezd po louce, lesem, polem apod.) Nález Ústavního soudu, byť je významným pramenem poznání silničních správních úřadů, nelze na daný případ mechanicky a bez souvislostí a odlišností vztáhnout. Žalovaný dále uvedl, že se vypořádal s rozsudky Krajského soudu v Plzni vydanými ve věcech sp.zn. 30 Ca 65/2007 a 30 Ca 68/2007. Žalovaný konstatoval, že podle rozsudku Krajského soud v Plzni ze dne 7. 3. 2008, sp.zn. 30 Ca 65/2007, je nutno v případě záležitostí žalobce vyřešit, zda vlastník příslušného pozemku (žalobce) či jeho právní předchůdce, k jehož souhlasu je možno přihlížet, souhlasil s takovýmto omezením svého vlastnického práva, zda je v daném případě splněna podmínka komunikační nezbytnosti, resp. neexistuje jiná alternativa přístupu (slouží pro spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi), a zda přístup není zjevně upraven soukromoprávním institutem (např. věcným břemenem). K prvé podmínce žalovaný uvedl, žalobce bezpochyby souhlas s veřejným (obecným) užíváním pozemku č. 574/5 v k.ú. D.nedal a nedá, to je zřejmé. Souhlas (konkludentní) byl však dán jeho právními předchůdci, pravděpodobně jeho matkou, které byl pozemek vrácen v restituci, a zcela určitě organizací Lesy České republiky, která předtím pozemek vlastnila, popř. jiným subjektem, který by byl vlastníkem předmětného pozemku ještě před touto organizací. Souhlas s užíváním pozemku jako s účelovou komunikací může být dán i konkludentně, tedy nikoli výslovně, jak opakovaně vykládá standardní judikatura Nejvyššího správního soudu vycházejíc v této věci z prvorepublikové soudní praxe v rozhodnutí Boh. A 10130/32 brilantně definovaná „Veřejnost takovýchto cest podmíněna jest věnováním vlastníka pozemku, které však může se státi nejen výslovným prohlášením vlastníkovým, nýbrž i konkludentním jednáním, a to sice tak, že vlastník obecné užívání trpí, neklade mu překážek a že užívání toto trvá po dobu nepamětnoď.“ Ve spise není ani jediný doklad o tom, že by dřívější vlastníci pozemku kladli překážky jeho užívání jakožto účelové komunikace, ostatně toto by byl i absurdní závěr, pokud jde o jedinou příjezdovou komunikaci, která obsluhuje chatovou oblast několika desítek majitelů chat a obsluhuje i nemovitost v majetku odvolatele. O existenci komunikace a byvšímu nekladení překážek jejímu obecnému užívání není sporu, uvedené je doloženo svědectvím, dané skutečnosti lze doložit i jinými ve spise dostupnými listinnými podklady. Jak vyplývá z protokolů o výsleších svědků ze dne 3.6.2008, svědek Jaroslav Tolar mj. uvedl, že „v roce 1976 z rozhodnutí MNV v D.byly jednotlivým uživatelům přiděleny do pronájmu pozemky s možností výstavby zahradních domků v lokalitě „V Háji“ (u Šulců) v katastrálním území obec D. Dostal jsem do pronájmu pozemek č. 585/3, na tomto pozemku jsem postavil chatu E 74. Jednalo se o pozemky, které vznikly rozparcelováním bývalého značně zanedbaného ovocného sadu. Příjezd na zmíněné parcely tvořily veřejně přístupné komunikace a díky tomu se na každou z nich dalo bezproblémově dojet. Vždy komunikace vedly po pozemcích, které nyní patří žalobci a vždy jsme po nich jezdili. Tyto komunikace tam byly již dlouhá léta před tím. Postupem času bylo osadním výborem konstatováno, že jejich stav je nevyhovující, a proto dojde k jejich zpevnění. Na komunikace byl navezen hrubý makadam, který jsme svépomocně rozhrnuli a na to byla stejným způsobem položena vrstva štěrku. Těchto prací se rovněž zúčastňoval žalobce, v jehož zájmu byl přístup k jeho nemovitostem, zejména na úsecích kolem rodinného domu a na cestě ke garáži. Rozvážel štěrk vlastním malotraktorem na cestu. Nikdy mu existence veřejné účelové komunikace nevadila, nikdy proti její existenci neprotestoval. Vyjadřoval souhlas s tím, že se cesta opravuje a on může jezdit lépe do svého domu. Cestu jsme společně s padesáti chataři používali k příjezdu ke svým nemovitostem desítky let. Po změně majetkových vztahů v roce 1984 se pronájmy pozemků změnily na právo osobního užívání a proběhly kolaudace staveb se zápisem do katastru nemovitostí. V roce 2000 uzavřel pan Šulc komunikaci tím, že na ni osadil železnou závoru, železné sloupky a vrata, a tím nám zcela znemožnil příjezd k našim nemovitostem. Vzniklou situaci neměl kdo řešit, protože žalobce ve sporu o užívání komunikací vystupoval jednak jako účastník sporu, ale zároveň jako starosta obce a na jakékoliv naše stížnosti obecní úřad nereagoval. Až po odvolání žalobce z funkce starosty byly z komunikace opakovaně odstraněny překážky a bylo možné ji nějaký čas používat. V celé záležitosti nastal obrat a zastupitelstvo obce se snaží příjezd do osady obnovit.“ Svědkyně M.T.vypověděla, „bydlím v D.od roku 1974, od tohoto roku byla jako příjezdová cesta k chatám do osady „U Šulců“ vždy využívána pouze účelová komunikace vedoucí přímo z D.k chatové oblasti, a to včetně pozemků č. 574/4, 574/5, tedy ta část komunikace, jenž je v současné době v soukromém vlastnictví žalobce a jeho ženy a žalobcem uzavírána. Tato komunikace sloužila k obsloužení jednotlivých chat, ke kterým vedou další účelové komunikace. Příjezdová komunikace a cesty uvnitř chatové osady byly do doby uzavření využívány i občany D. a to např. k rodinným výletům, výletům na kole apod.“ Svědkyně M.M. vypověděla, „výstavba nemovitostí v chatové osadě u Šulců v 70. létech probíhala po příjezdové komunikaci vedoucí z obce (za fotbalovým hřištěm) přímo k nemovitosti žalobce a dále pak po jednotlivých komunikacích v rámci osady a vždy byla využívána jako veřejná. Sám žalobce i chataři se aktivně podílel na zbudování této příjezdové komunikace do chatové osady a k jeho nemovitosti. Díky výstavbě chat v těsné blízkosti jeho nemovitosti a jejich elektrifikaci byla i jeho nemovitost elektrifikována. Díky zbudování této cesty mohla být i jeho nemovitost, stejně jako jednotlivé chaty, dopravně obsloužena – vývoz komunálního odpadu, zásobování uhlím, vývoz septiků apod. Do doby vydání majetku nebyl příjezd do chatové oblasti „U Š.“ nikdy problém tento nastal až po vrácení pozemků do soukromých rukou a následném uzavírání této jediné možné příjezdové komunikace do osady. Považuji z absurdní zpochybňovat existenci této komunikace jako veřejně přístupové, protože tato takto sloužila od počátku 70. let až do nedávná, čehož bylo hojně využíváno nejen chataři. V současnosti je komunikace uzavírána žalobcem, čímž je znemožňováno její použití. Chataři tímto přicházejí o jediný možný příjezd k chatám, stejně jako občané D. nemohou tuto komunikaci využívat.“ Svědkyně D. P. vypověděla, „od roku 1975 jsem majitelkou pozemku a po dostavbě i chaty č. E75. Od této doby existovala příjezdová komunikace k chatám přes pozemky, které dnes patří žalobci. Komunikace zde již byla podle mého názoru i v dřívější době, jinak by se žalobce nedostal ke své nemovitosti. Dále pak to dokumentuje nařízení MNV v D. čl. 12 – cituji přístupová cesta – od hřiště do chatové osady je ve správě MNV. Materiál na opravu a údržbu cesty zajistí MNV. Vlastní realizaci a údržby zajistí osadní výbor. Údržby a opravy příjezdové komunikace se zúčastňoval společně s chataři i žalobce, neboť i on tuto komunikaci potřebuje k příjezdu do svého rodinného domu a garáži. Nikdy neprotestoval proti existenci komunikace. Komunikaci používáme stejně jako dalších asi padesát majitelů nemovitostí desítky let, jiná tam nikdy nevedla. Na nákupu materiálu se podíleli částečně i chataři. Kolem roku 2000 začal žalobce vyvíjet činnost tak, aby zabránil příjezdu chatařům k jejich nemovitostem. Začal budovat závory, dovážel hromady odpadu na cestu a stavěl kůly tak, aby zamezil průjezd do osady.“ Svědek Jiří Koucký vypověděl, „v roce 1975 nám Místní národní výbor v D. přidělil do pronájmu pozemek ke stavbě zahradního domku v katastru obce D. č. 589/17. Naše chata má číslo E 73. Pozemky přidělil také dalším občanům. V průběhu let jsme si pozemky odkoupili do osobního vlastnictví. Z obce D. vedla až na uvedené pozemky cesta již před naším příchodem. Vždy vedla po pozemcích, které dnes patří žalobci. Tato cesta slouží jako příjezdová cesta a využívají ji všichni chataři i místní občané a také sloužila zemědělcům a lesákům k přístupu do těchto míst. Během let jsme se po dohodě s obcí podíleli na údržbě komunikace. Oprav a údržby cesty se účastnil i žalobce, nikdy mu nic nevadilo, s chataři se kamarádil a vycházel s nimi dobře. Vyjadřoval se, že je dobře, když se cesta udržuje, a souhlasil s její existencí, neboť vede také do jeho domu. Cestu používáme společně s dalšími asi padesáti chataři více než třicet let, jiná možnost není. Kdyby tato cesta nikdy nebyla tak jak dnes tvrdí žalobce, jak by tedy mohli chataři vozit materiál na stavby a další věci a jak by žalobce mohl jezdit do svého domu. Problémy s používáním příjezdové cesty začaly po restituci a v období, kdy starostou obce byl žalobce. Nyní jsou na cestě opakovaně překážky a nelze ji často používat.“ Svědek J. K. vypověděl, „pozemek označený č. 46 jsem užíval jako pronajatý od vlastníka obce od roku 1979 s povolením výstavby rekreační chaty. Od začátku užívání pozemku a výstavby chaty byl přístup ke všem pozemkům v osadě (cca 53 parcel) cestou okolo hřiště, lesa a polem lesem na pozemek č. 574/8, za kterým se cesta rozdělovala na levou a pravou stranu. Tyto cesty tady vždy byly a vedly po pozemcích, které dnes patří žalobci. Jezdíme po nich třicet let, pouze s přestávkami, kdy je žalobce uzavře. Levá strana cesty vede zároveň k domu žalobce. Těmito cestami se vozil veškerý stavební materiál i nákladními auty, vždy je používali všichni majitelé nemovitostí i jako příjezdové cesty. Cesta byla se vznikem osady zpevněna. Pro zpevnění a údržbu zajistila obec materiál (štěrk a šmandu) a chataři brigádně provedli úpravy cesty, těchto úprav se zúčastňovali i členové rodiny žalobce. On sám rozvážel štěrk vlastním traktůrkem a chataři ho rozhazovali. Některé práce i osobně řídil. Souhlasil s velkou opravou komunikace, neboť mu byl při této akci zaveden elektrický proud. Cesty v osadě uvedené v geometr, plánu z roku 1983 udržovali od samého počátku na své náklady chataři. Převod pozemků do osobního užívání v roce 1984 neměl žádný vliv na příjezdovou cestu, údržba byla dále prováděna svépomocí až do roku 1995 trval pokojný stav. Získáním pozemků s jednotlivými přístupovými cestami k pozemkům a chatám začal žalobce omezovat chatařům užívání cesty. Pro znemožnění přístupu chatařů k jejich nemovitostem auty, který byl k pozemkům a chatám od vzniku osady, začal vymezovat šířku cesty zatloukáním ocelových trubek do profilu cesty. Tento stav vedl někdy v roce 2005 k vyježdění kolejí na louce spodem okolo řeky. Nikdy se nejednalo o cestu a vždy to bylo nezákonné. Do osady vždy vedla pouze jedna cesta a to ta přes pozemky, které nyní patří žalobci.“ Svědek P. T. vypověděl „v roce 1976 jsme si s manželkou pronajali od MNV D. pozemek č. 585/47 v chatové osadě u Šulců v katastru obce D., který jsme v osmdesátých letech od MNV D. odkoupili a je tudíž v našem vlastnictví, jak to ostatně provedli všichni chataři mající pozemky v této osadě. Chatová osada je na svažitém terénu a je rozdělena vrstevnicemi do tří chatových pásem. Vzhledem ke skutečnosti, že v osadě je 54 chat, bylo naším prvořadým úkolem opravit a zpevnit stávající, prašnou příjezdovou cestu, která vede kolem fotbalového hřiště místního Sokola, dále mezi lesem a polem do výše zmiňované osady, kde se cca asi 40 m od rodinného domku dělí na cesty dvě a obě tyto cesty byly v majetku obce D. Jedna cesta vede kolem rodinného domu žalobce, kudy jezdili chataři mající pozemky ve spodním pásmu osady blíže řeky Berounky, druhá vede kolem pruhu lesa a po ní jezdili chataři mající pozemky ve středním a horním pásmu osady. Komunikaci používají všichni chataři déle než třicet let. V této poměrně idylické době všichni chataři, a žalobce nevyjímaje, svorně cesty opravovali. Žalobce nikdy proti opravám komunikací, které jsou tam desítky let, nic neměl, se vším souhlasil. Komunikace tam byla i před příchodem chatařů. Někdy v osmdesátých letech jsme se jako chataři dohodli, že provedeme generální opravu příjezdových cest a brigádně jsme udělali novou štěrkovou cestu od hřiště až do osady a k domu žalobce. Žalobce se toho zúčastnil také a s celou akcí souhlasil. Vyjádřil tím souhlas s existencí dnešní veřejné účelové komunikace, i on se potřeboval ke svému domnu dostat po slušné neprašné cestě. Nutno dodat, že žalobce se v této době choval k chatařům velice vstřícně. Vše začalo tím, že žalobce bezdůvodně uzavřel cestu vedoucí kolem jeho rodinného domu železnou závorou se zámkem. V době jeho starostování začaly ze strany žalobce různé obstrukce. Získal do vlastnictví část příjezdových cest a uzavřel chatařům přístup na jejich pozemky úplně. Začalo to nesmyslným stavěním zábran uprostřed příjezdových cest, vybudováním dvoukřídlých ocelových vrat umístěných mezi stromy při vstupu na lesní příjezdovou cestu do chatové oblasti a tato zběsilost končila vybudováním oplocení kolem jeho lesních pozemků a jeho nově nabytých příjezdových cest. Vzhledem k tomu, že většina chatařů je již středního až seniorského věku s uzavřením příjezdových cest ze strany žalobce ztratili chataři možnost jak příjezdu osobním automobilem ke svému majetku, tak příjezdu rychlé záchranné služby v případě nepředvídatelné zdravotní události, o možnosti zásahu hasičů při nenadálém požáru ani nemluvě. Nevím, zda si žalobce vůbec uvědomuje, jakou odpovědnost svým nesmyslným chováním na sebe bere. Proto všichni chataři uvítali pochopení, vstřícnost a snahu obce vrátit právo chatařům na užívání příjezdových cest k jejich vlastním pozemkům, které byly k tomuto účelu chataři vybudovány, opravovány a udržovány.“ Žalovaný dále uvedl, že svědecké výpovědi jednoznačně prokazují existenci veřejné přístupných účelových komunikací v dané lokalitě (vč. komunikace – pozemku p.č. 574/4) a zároveň svědčí o skutečnosti, že v minulosti bylo jejich obecné užívání strpěno bývalým vlastníkem, pokud již nepředpokládáme, že toto bylo výslovným přáním bývalého vlastníka (což je při existenci výstavby více jak 50 chat velmi pravděpodobné). Kromě uvedených svědeckých výpovědí však o existenci pozemních komunikací p. č. 574/5 a dalších komunikací v dané lokalitě svědčí i další listinné důkazy tvořící správní spis. Kupř. nařízení Místního národního výboru v D. účinné ode dne 15.6.1984, kde se čl. 12 hovoří o komunikacích: „příjezdová cesta – od hřiště k chatové osady – je ve správě MNV. Materiál na opravu a údržbu cesty zajistí MNV. Rychlost jízdy na přístupové cestě a komunikacích v osadě omezit na 20 km/hod. Zvýšenou opatrnost věnovat průjezdu kolem dětského hřiště. Místní komunikace uvnitř chatové osady jsou majetkem MNV. Uživatelem jsou majitelé nemovitostí chatové osady. Veškerá údržba a opravy těchto komunikací je zajišťována osadním výborem.“ Vdané souvislosti je zcela nerozhodné spekulovat, zda Městský národní výbor v D. byl či nebyl oprávněn k vydání tohoto nařízení. Nařízení totiž pozemní komunikace nekonstituuje, ty vznikly dávno před ním, zde je nařízené klíčové v tom aspektu, že i ono existenci pozemních komunikací potvrzuje a navíc (což však v daném případě není stěžejní) upravuje právní režim ke komunikacím se vztahující. Dalším z listinných důkazů (podkladů) svědčící o existenci pozemních komunikací vdané lokalitě jsou ve spise založené zápisy zjednání zastupitelstva obce D., kde je komunikace vedoucí do chytové osady a způsob jejího užívání předmětem častých jednání zastupitelů. Existenci pozemních komunikací v dané lokalitě má za prokázanou i Veřejný ochránce práv, např. podle zprávy o šetření ze dne 4.8.2004 „všechny cesty, které v případu figurují, tedy příjezdová cesta k chatové osadě směrem od obce i samotné cesty uvnitř chatové osady, jsou nepochybně pozemními komunikacemi podle zák.č. 13/1997 Sb. Pozemní komunikace je zákonem definována jako dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užiti a jeho bezpečnosti. Tyto znaky všechny uvedené cesty splňují. Pan Šulc a obec D. tedy nepochybně umístěním závory, vrat a sloupků na komunikaci porušili zákon, neboť omezili a později zcela vyloučili veřejný přístup na tyto komunikace, a to bez povolení.“ Vycházet je možno taktéž např. ze závěrečného stanoviska ombudsmana ze dne 26.1.2005 „v případě posuzovaných pozemních komunikací však neexistuje platné správní rozhodnutí, kterým by byly tyto komunikace zařazeny do kategorie místních komunikací. Neexistuje ani přesvědčivý důkaz, že by byly do této kategorie zařazeny před účinností současného zákona. Nařízení MNV v D. o ochraně životného prostředí v rekreačním území chatové osady ze dne 15.6.1984 uvedené v rozhodnutí krajského úřadu za takový důkaz považovat nelze. Toto nařízení svědčící pouze o tom, že posuzované cesty byly ve správě MNV. Jejich opravy však zajišťoval osadní výbor. Naopak existuje dokonce dochovaná kopie mapové i tabelární části pasportu místních komunikací v D. z roku 1981, kde jsou vyznačeny tehdejší místní komunikace. Posuzované cesty vněm jako místní komunikace označeny nejsou. Je třeba podotknout, že některé pozemní komunikace se před účinností současného zákona staly součástí sítě místních komunikací (a byly tedy zařazeny do této kategorie) automaticky naplněním znaků stanovených v prováděcí vyhlášce k silničnímu zákonu (zák.č. 135/1964 Sb.). Ani tyto znaky ale posuzované komunikace nesplňovaly. Z těchto skutečností a důkazů vyplývá, že nejde o komunikace místní, ale o komunikace účelové.“ Veřejný ochránce práv zároveň ve svých zprávách, které jsou součástí spisu, opakovaně a naléhavě upozorňuje příslušné orgány, že se protiprávním jednáním žalobce musejí zabývat. Ke druhé podmínce žalovaný uvedl, že z obsahu správního spisu kromě právě uvedeného dále vyplývá, že lze mít za prokázanou komunikační nezbytnost komunikace – pozemku p.č. 574/5. Jedná se o přístupovou (obslužnou) pozemní komunikaci do dané lokality, neexistuje žádná jiná pozemní komunikace, která by danou lokalitu napojovala na ostatní pozemní komunikace. Žalobcova náhradní komunikace – pozemek č. 580 není pozemní komunikací, jedná se jen o provizorní řešení, kdy je k jízdě používána louka, les apod. K tomu žalovaný doplňuje, že neexistence této pozemní v podstatě vyplývá i z vyjádření samotného žalobce, ten se opakovaně vyjadřuje ve smyslu řešení příjezdu k objektům chatařů po jiných pozemcích, kdy takovému postupu může být nápomocen apod. Pokud však má existovat jiné řešení – přístupová pozemní komunikace č. 580, pak přece příjezd po této komunikaci nemusí být nijak řešen, pak tomuto řešení žalobce nemusí být nijak nápomocen apod. O tom, že žalobce není v tomto aspektu v dobré víře, svědčí i jeho stížnost ze dne 22.3.1984, v níž mj. uvádí, že když v roce 1977 byla k jeho rodinnému domu původně vedoucí cesta mezi poli rozorána, on se svou manželkou museli chodit přes zorané pole. Při existence náhradní komunikace č. 580 by však mohli k přístupu ke své nemovitosti žalobce a jeho manželka tehdy užívat právě tuto náhradní komunikaci, jak žalobce doporučuje současným uživatelům komunikace č. 574/5. Uživatelé této komunikace dnes zřejmě proti postupu žalobce přirozeně brojí, stejně tak jako žalobce podle svého vyjádření kdysi žádal o pomoc lidový orgán – VLK Plzeň – sever, který mu velmi pomohl. Tehdy tedy žádost o pomoc správnímu orgánu byla věcí samozřejmou, aby dnes konání silničního správního úřadu, který se rovněž pokouší zjednat nápravu, bylo pro žalobce věcí závadnou a nezákonnou. O skutečnosti, že příjezdová komunikace plní funkci nezbytné komunikační potřeby, resp. že náhradní komunikace p. č. 580 neexistuje, svědčí dále zejména svědecké výpovědi, neboť svědek Jaroslav Tolar vypověděl, „je výmyslem žalobce existence jiné cesty, tato cesta je dávno a dávno úplně zaniklá a ani staří lidé z obce šiji nepamatují.“ Svědkyně M. T. vypověděla, „žádná jiná cesta nebyla do uzavření předmětných komunikací používána k dopravní obsluze chatové osady „U Šulců“, a to především z důvodu, že žádná jiná, pokud je mi známo, neexistuje. Po uzavření příjezdové komunikace do osady „U Š.“ začali chataři jezdit do chatové osady po soukromých pozemcích (louce) obhospodařovaných Třemošenskou a. s., tj. přes Buben.“ Svědkyně M. M. vypověděla, že „žádná jiná přístupová komunikace do chatové osady nikdy neexistovala, teprve v posledních letech využívají chataři k příjezdu zemědělsky obhospodařovanou louku „Buben“. Zde však žádná komunikace neexistuje a neexistovala. Navíc louka je většinu roku nesjízdná.“ Svědkyně D. D. vypověděla, že „jeho (odvolatelovo) tvrzení, že do osady vede komunikace číslo 580, není pravdivé, tato komunikace je pouze na mapce, ale ve skutečnosti je desítky let zaniklá a ani pamětníci z obce si ji nepamatují.“ Svědek Jiří Koucký vypověděl, že „tvrzení žalobce o možnosti jezdit po komunikaci č. 580 je lží, tato cesta dávno zanikla.“ Svědek J. K vypověděl, „tento stav vedl někdy v roce 2005 k vyježdění kolejí na louce spodem okolo řeky. Nikdy se nejednalo o cestu a vždy to bylo nezákonné. Do osady vždy vedla pouze jedna cesta a to ta přes pozemky, které nyní patří žalobci.“ Kromě svědeckých výpovědí je neexistence náhradní komunikace p. č. 580 doložena kupř. i záznamem z místního šetření ze dne 24.8.2007, v němž zastupitelé obce D. zjistili stav věcí na pozemku č. 580 s tím závěrem, že komunikace je dlouhodobě nevyužívaná a pro další využití nevhodná. Ze záznamu ze dne 26.5.2008, který je rovněž součástí spisu, (situace pořízená pomocí internetu) dále vyplývá, že náhradní komunikace pozemek č. 580 je od chatové osady oddělen lesním pozemkem. Je tedy prokázáno, že jiná přístupová cesta do předmětné lokality nevede, vlastníci nemovitostí v chatové osadě občas využívají jako přístupovou variantu příjezd před louku a les, aby vůbec mohli své nemovitosti užívat, tento provizorní příjezd však nelze považovat za pozemní komunikaci. Komunikace – pozemek č. 574/5 plní úlohu komunikační nezbytnosti. Ke třetí podmínce žalovaný uvedl, že přístup (příjezd) do chatové osady není ve prospěch uživatelů pozemní komunikace upraven věcným břemenem. O to se prý chataři (jak tvrdí odvolatel) pokoušeli u soudu, pokud tento soud ještě není ukončen, tak nelze skončit jinak, než odmítnutím žaloby, neboť Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud opakovaně judikují, že v daných případech jde o oblast veřejného práva, kterou musejí řešit správní orgány, nikoli soud, který rozhoduje v oblasti práva soukromého. Užívání pozemku p. č. 574/5 je založeno na institutu obecného užívání účelové komunikace, nikoli na právu odpovídajícímu věcnému břemeni, to svědčí možná jen odvolateli vůči obecním pozemkům – komunikacím. A potom platí, že pokud má být právo odpovídající věcnému břemeni zřízeno ve prospěch odvolatele, na věci to nemůže nic měnit, zde jde o oprávnění ostatních uživatelů pozemní komunikace komunikaci užívat, odvolatel ji užívá i za situace, kdy ji sám nepovoleně uzavřel (odvolací orgán předpokládá, že brána je odvolatelem při průjezdu otevírána a opět uzavírána). Žalovaný uzavřel, že nalézací orgán a žalovaný se věcí důsledně zabývaly v duchu citovaných rozsudků Krajského soudu v Plzni, všechny soudem naznačené aspekty byly popsány a detailně zdůvodněny, existence veřejně přístupné účelové komunikace, kterou je pozemek č. 574/5 v k.ú. D. je prokázána. Žalovaný dále uvedl, že jako relevantní posoudil žalobcovu námitku, že mu nalézací orgán neposkytl možnost účastnit se výslechu svědků. Ze spisu skutečně nelze zjistit, zda tuto možnost žalobce doslal, je nutno zřejmě konstatovat, že nikoli. Správní orgán by bezpochyby měl účastníku řízení umožnit účastnit se výslechu svědků, na účastníku řízení pak záleží, zda tohoto práva využije či nikoli. To se nestalo, nalézací orgán se v tomto dopustil procesního pochybení. Toto pochybení však podle názoru žalovaného není takového charakteru, aby ve světle něho muselo být napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Žalobci totiž tato skutečnost objektivně nebyla k takové tíži, o níž by bylo možno uvést, že došlo k výraznému zkrácení jeho práv. Žalobce totiž dostal před vydáním napadeného rozhodnutí možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Této možnosti žalobce využil, dokonce bylo nalézacím orgánem pro žalobce pořízeno 46 stran fotokopií ze spisu. Žalobce tedy ještě před vydáním napadeného rozhodnutí byl prokazatelně seznámen se svědeckými výpověďmi, v tomto je věc jednoznačná. Mohl se k nim tedy vyjádřit (což učinil a nalézací orgán se s jeho námitkou v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal), mohl namítat neuvědomení o jejich provedení, což nebylo ze strany žalobce v řízení učiněno. Součástí správních spisů je také závěrečné stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 26.1.2005. V části označené historie případu bylo uvedeno, že rodiče žalobce vlastnili za první republiky v místě dnešních sporů les. Část z něj vlastním úsilím přetvořili na sad, vybudovali terasy, postavili dům. Pak nastoupil komunistický režim a paní Šulcovou nechtěli přijmout se sadem do JZD. Nakonec jí nezbylo, než sad věnovat státu za zanedbatelnou finanční náhradu. Na místě sadu vznikla časem zahrádkářská kolonie, kde bylo povoleno postavit pouze drobné stavby dočasného charakteru. Toto nařízení však údajně nikdo nedodržoval, vyrostly zde chatky a později byly přestavovány na chatky. Zahrádkářská kolonie se postupně stala chatovou osadou chatařů z deset kilometrů vzdálené Plzně. Po revoluci byly veškeré lesní pozemky v okolí chatové osady vráceny paní Šulcové a po její smrti je zdědil její syn pan Šulc a jeho sestra. Pozemkový úřad vrátil rodině Šulcově ovšem i pozemky vedené v katastru jako ostatní plocha, na nichž se však ve skutečnosti nacházely obslužné komunikace chatové osady. V průběhu devadesátých let přitom ohromně vrostl počet aut používaných chataři – jednak se zřejmě zvedla jejich životní úroveň, jednak byly prakticky zrušeny víkendové autobusové linky Plzeň – D.. Ozvaly se údajně stížnosti od občanů obce, že zvýšená dopravní zatíženost na nepříliš kvalitních cestách na okraji obce směrem k chatové osadě snižuje kvalitu bydlení v této části D. (prašnost, hluk atd.). Doprava se proto měla omezit. To bylo údajně i v souladu s plánem územního rozvoje obce. V této části obce přímo u místní komunikace č. 7b (viz. dochovaná kopie pasportu místních komunikací obce), na kterou cesta vedoucí k chatové osadě navazuje, leží totiž fotbalové hřiště, dětské hřiště a hostinec se zahrádkou. Jedná se o klidovou zónu. Proto by obě cesty (místní komunikace 7b i cesta vedoucí do osady) vyspraveny, aby se snížila prašnost a na cestě k osadě byla navíc umístěna dopravní značka zákaz vjezdu s dodatkovou tabulkou „mimo dopravní obsluhu“. Výklad dodatkové tabulky se však ukázal být natolik široký, že zahrnoval i vjezdy chatařů. Pan Šulc jako starosta a zástupci chatařů se pokoušeli jednat o společném řešení, jednání však nevedla k výsledku, přičemž obě strany označují za viníka neúspěchu jednání tu druhou. V roce 1995 umístil pan Šulc na jednu z cest k chatové osadě ležící na jeho pozemku závoru. Dopravní situace se tak poněkud zkomplikovala, příjezdová cesta k osadě však zůstala volná. V roce 2000 umístila obec (fakticky opět pan Šulc jako tehdejší starosta) na tuto příjezdovou cestu bránu a na její okraj sloupky. Tyto překážky zabránily příjezdu do chatové osady automobilem. Chataři reagovali projížděním po cizích soukromých pozemcích pana Retorta a ořezáváním stromů a projížděním lesem patřícím panu Š.. Někteří z nich zároveň podali žalobu k okresnímu soudu a jiní žádali o zásah Obecní úřad D. a později Krajský úřad Plzeňského kraje. Protože ze strany těchto orgánů nedošlo k zásahu, někteří z chatařů dne 11.10.2003 sami bránu a sloupky bránící jim v příjezdu odstranili. Následně se obrátili s celou záležitostí na veřejného ochránce práv. Součástí správních spisů byl kromě jiného zápis z jednání obecního zastupitelstva ze dne 26.1.1993, ve kterém byl žalobce označen jako starosta obce. Usnesením soudu ze dne 20.4.2009,čj. 57 Ca 2/2009 – 64 byl žalobě přiznán odkladný účinek. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s., vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Podle § 42 odst. 1 zák.č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vlastníku (správci) nebo uživateli pozemní komunikace, který nesplní příkaz daný mu při výkonu státního dozoru osobou pověřenou výkonem státního dozoru podle § 41 odst. 2 nebo 3, může silniční správní úřad uložit pořádkovou pokutu do 100.000 Kč. Státní dozor na dálnicích, silnicích, místních komunikacích a veřejně přístupných účelových komunikací vykonávají silniční správní úřady v rozsahu své působnosti (§ 41 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Prvoinstanční správní orgán i žalovaný opřeli výroky svých rozhodnutí o závěr, že na pozemku č. 574/5 v katastrálním území D. se nachází veřejně přístupná pozemní komunikace. Zodpovězení otázky, zda se na předmětném pozemku nachází veřejně přístupná účelová komunikace, je zcela zásadní pro možnost uložení pořádkové pokuty podle § 42 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Je tomu tak proto, že v případě, že by se na předmětném pozemku nenacházela dálnice, silnice, místní komunikace či veřejně přístupná účelová komunikace, nebo se nacházela toliko veřejně nepřístupná účelová komunikace, nebylo by možné žalobci uložit pořádkovou pokutu. Pořádkovou pokutu podle § 42 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je totiž možné uložit pouze vlastníku (správci) nebo uživateli dálnice, silnice, místní komunikace nebo veřejně přístupné účelové komunikace, neboť silniční správní úřad vykonává státní dozor podle § 41 odst. 1 téhož zákona pouze ve vztahu k dálnicím, silnicím, místním komunikacím a veřejně přístupným účelovým komunikacím. Žalobce v průběhu správního řízení, stejně tak jako v žalobě, rozporoval zjištění správních rozhodnutí o tom, že se na předmětném pozemku nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je účelová komunikace pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Výkladem ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a pojmem veřejně přístupné komunikace se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 9.1.2008, sp.zn. II. ÚS 268/06 (dostupný na www.concourt.cz). Soud se se závěry Ústavního soudu zcela ztotožňuje a dodává, že závěry Ústavního soudu jsou aplikovatelné na případ žalobce, neboť i v jeho případě je nutné se zabývat tím, zda se na předmětném pozemku nachází nebo nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. Ústavní soud v odůvodnění nálezu především uvedl, že vlastnické právo náleží svou povahou do kategorie "základních" práv a svobod jednotlivce ("core–rights"), a tvoří tedy jádro personální autonomie jednotlivce ve vztahu k veřejné moci. Podle liberální tradice, která stála u zrodu ideologie základních práv a svobod, je vlastnické právo všezahrnující kategorií autonomního postavení jednotlivce vůči veřejné moci (srov. např. Komárková, B.: Původ a význam lidských práv, SPN, Praha 1990, s. 103: "Locke ukládá státu ochranu pozemských hodnot života, osobní svobody a věcného vlastnictví. Později shrnuje do pojmu vlastnictví všechny tyto hodnoty ..."). Nicméně tak jako jiná základní práva je rovněž vlastnické právo omezitelné, a to v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu. Vzhledem k tomu, že vlastnické právo má – na rozdíl od jiných základních práv – poměrně jasně vyjádřitelnou materiální (hmotnou) ekonomickou hodnotu a jeho realizace stojí v základu společenských tržních transakcí, vyžaduje jeho případné omezení poskytnutí kompenzace (náhrady). Ústavně konformní omezení vlastnického práva je proto možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, přičemž míra a rozsah omezení musí být proporcionální ve vztahu k cíli, který omezení sleduje, a prostředkům, jimiž je omezení dosahováno. Tam, kde jedna z těchto podmínek nuceného omezení vlastnického práva absentuje (například zákon nepředpokládá poskytnutí kompenzace za jeho omezení), jedná se o neústavní porušení vlastnického práva. V takových případech lze ústavně konformně omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka, a nelze tedy vůbec hovořit o jeho nuceném (resp. vynuceném) omezení, jak má na mysli čl. 11 odst. 4 Listiny. Jinak řečeno, existuje–li v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem. Přesně tak je tomu v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§ 19 citovaného zákona) a umožnit na něj veřejný přístup. Účelovou komunikací se pozemek stává přímo ze zákona, pokud splňuje definici podanou v ustanovení § 7 odst. 1 citovaného zákona, tj. pokud slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Přesně tak je tomu v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§ 19 citovaného zákona) a umožnit na něj veřejný přístup. Účelovou komunikací se pozemek stává přímo ze zákona, pokud splňuje definici podanou v ustanovení § 7 odst. 1 citovaného zákona, tj. pokud slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Zákon o pozemních komunikacích však toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady. S ohledem na shora uvedené lze tedy konstatovat, že jeho jediný ústavně konformní výklad je ten, že s takovým omezením vlastnického práva musí vlastník příslušného pozemku souhlasit. Tomuto závěru nikterak neodporuje skutečnost, že účelová komunikace a obecné užívání komunikací jsou instituty veřejnoprávními, nikoliv soukromoprávními. Ostatně k takovým závěrům dospěla též dosavadní judikatura obecných soudů, a to jak ve své větvi civilistické, tak i správní [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1911/2000: "Zřídí–li vlastník pozemku účelovou komunikaci anebo souhlasí–li, byť i konkludentně, s jejím zřízením, ... stává se tato komunikace veřejně přístupnou a vztahuje se na ni nadále obecné užívání pozemní komunikace."; nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 5 As 20/2003: "Pozemek, který je v soukromém vlastnictví, lze uznat za veřejnou cestu jen tehdy, jsou–li splněny dva předpoklady, a to jednak, že pozemek byl věnován buď výslovným projevem, nebo z konkludentních činů vlastníka byl k obecnému užívání určen, a dále především z toho, že užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby (Boh. A 10017/32) ... Soukromá práva vlastníka jsou v tomto případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace."]. Lze souhlasit s názorem Nejvyššího správního soudu, který se ve shora citovaném rozhodnutí inspiroval prvorepublikovou judikaturou svého předchůdce, že vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Z dnešních hledisek posuzování legitimních omezení základních práv se totiž jedná o nezbytnou podmínku proporcionality omezení. Zjednodušeně řečeno, existují–li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Ostatně již v době první Československé republiky vycházely obecné soudy z toho, že "zákon o zřizování cest nezbytných jest výjimečným, zasahujícím do soukromého práva vlastnického a sluší tedy ustanovení jeho vykládati restriktivně a nikoliv extenzivně ..." (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 1921, RI 209/21, Vážný, č. III, roč. 1921, s. 251), a vedle nezbytné komunikační potřeby stanovily v judikatuře též podmínku dlouhodobého užívání pozemku jakožto veřejné komunikace ("Veřejnost takovýchto cest podmíněna jest věnováním vlastníka pozemku, které však může se státi nejen výslovným prohlášením vlastníkovým, nýbrž i konkludentním jednáním, a sice tak, že vlastník obecné užívání trpí, neklade mu překážek a že užívání toto trvá po dobu nepamětnou."; srov. Boh. A 10130/32). Dobová judikatura dokonce i v posuzování nutnosti komunikační potřeby vážila proporcionalitu omezení vlastnického práva tak, že dovodila závěr, podle něhož "okolnost, že pěšina je pro část obce nejkratším spojením, neospravedlňuje ještě sama o sobě závěr, že jde o komunikaci nutnou." (Boh. A 10130/32). Podobně jako současný zákon o pozemních komunikacích rovněž tehdejší právní úprava podmínku nutné komunikační potřeby výslovně neupravovala a byla toliko dovozena dobovou judikaturou jako nezbytný prostředek k ochraně vlastnického práva ("Pokud jde o ... trvalé ukojení nutné potřeby komunikační, namítá stížnost, že zákon takovýto požadavek nikde nestanoví, uvádějíc, že toliko při vyvlastnění pozemku ke stavbě veřejné cesty záleží na tom, zdali jde o cestu nutnou, kdežto při prohlášení soukromého pozemku za cestu veřejnou stačí již dlouhodobé obecní užívání pozemku jako cesty veřejné. Tento názor stížnosti odporuje však právnímu názoru důsledně zastávanému nejen bývalým správním soudem ..., nýbrž i tímto tribunálem, neboť podle této judikatury jest ukojení nutné potřeby komunikační jedním z nezbytných předpokladů prohlášení soukromého pozemku za cestu veřejnou."; Boh. A 10017/32). V nyní posuzovaném případě dovodily obecné soudy, že sporný pozemek představuje veřejně přístupnou účelovou komunikaci, přičemž dospěly k závěru, že souhlas s takovým omezením vlastnického práva byl ze strany stěžovatelů dán, resp. toto omezení na ně přešlo z předchozího vlastníka, jímž bylo hlavní město Praha, a rovněž že tento pozemek byl jako veřejný užíván dlouhodobě. Ústavní soud je toho názoru, že tímto závěrem obecné soudy porušily ochranu vlastnického práva stěžovatelek garantovanou čl. 11 odst. 1 Listiny, a to z následujících důvodů. Ústavní soud akceptuje v obecné rovině názor Nejvyššího soudu, že omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejného přístupu na tento pozemek je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka a že není třeba souhlasu nového vlastníka, pokud byl souhlas udělen vlastníky předchozími. Tento závěr jistě platí tam, kde dochází k převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo je již takto omezeno. Tento závěr však nelze podle Ústavního soudu vztahovat na případ stěžovatelů, kteří nabyli vlastnické právo k pozemku od hlavního města Prahy v restituci. V daném případě je totiž nezbytné přihlížet k tomu, že předchozím vlastníkem byla veřejnoprávní korporace, jejíž přístup k otázce veřejného užívání pozemků je jistě velmi odlišný od postojů ryze soukromého vlastníka pozemku. Lze konstatovat, že stěžovatelé v tomto smyslu nemohli vstupovat do práv a povinností předchozího vlastníka, a naopak by bylo proti smyslu vlastnické restituce, pokud by sice získali vlastnické právo, ovšem zatížené veřejným užíváním pozemku. Podle Ústavního soudu je proto porušením vlastnického práva, pokud obecné soudy jejich souhlas bez dalšího presumovaly. Z důkazů provedených před obecnými soudy pak rovněž vyplynulo, že původní stěžovatelky souhlas s veřejným přístupem na pozemek nevyjádřily po nabytí vlastnického práva ani konkludentně. Naopak aktivita stěžovatelek stran odvrácení důsledků kolaudačního rozhodnutí, dohoda uzavřená s provozovatelem restaurace, v níž bylo dohodnuto placení finanční kompenzace, a konečně i samotná žaloba svědčí o tom, že stěžovatelky nebyly s omezením svého vlastnického práva srozuměny. Obecné soudy pak založily porušení vlastnického práva též tím, že se vůbec nezabývaly otázkou, zda je v daném případě splněna shora uvedená podmínka komunikační nezbytnosti. Jak již uvedeno, omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejné komunikace nelze konstruovat pouze na základě zjištění, že tento pozemek veřejnost dlouhodobě užívá ke zkrácení cesty mezi ulicemi Celetná a Kamzíkova, jak zaznělo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Fakt, že daný pozemek zkracuje a usnadňuje pohyb v městské aglomeraci, není sám o sobě dostatečným důvodem pro tak citelné omezení vlastnického práva. Ostatně v tomto směru je celá argumentace obecných soudů zavádějící, pokud titul k užívání pozemku vedlejším účastníkem odůvodnily "veřejným charakterem" pozemku, resp. skutečností, že pozemek je tak jako tak využíván neomezeným okruhem uživatelů. Jak vyplývá z definice účelových komunikací, jejich primárním účelem je zajištění přístupu vlastníků k jejich nemovitostem tam, kde neexistuje jiná alternativa přístupu ("slouží pro spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi") a kde tento přístup zjevně není "upraven" soukromoprávním institutem (např. věcným břemenem). Pouze v takto úzkém rozsahu "potřeb vlastníků nemovitostí", kteří nemají jiný alternativní přístup ke svým nemovitostem, je totiž možné spatřovat prosazení veřejného zájmu. Jinak řečeno, existuje–li jiná alternativa přístupu, a případná účelová komunikace by tudíž neplnila roli nezbytné komunikační spojnice, je alternativní vstup do nemovitosti přes pozemek jiného vlastníka ryze soukromým zájmem vlastníka nemovitosti, který je případně upravitelný soukromoprávními instituty, nikoliv však institutem veřejného práva. Teprve sekundárně, v případě, že je splněna podmínka komunikační nezbytnosti pro potřeby vlastníků nemovitostí, je založeno i "právo" vstupu třetím subjektům, tedy neomezenému okruhu osob (veřejnosti). Jinak řečeno, v daném případě nelze přístup vedlejšího účastníka, resp. provozovatele vinárny a zákazníků vinárny na pozemek stěžovatelů konstruovat na základě tvrzení, že tento pozemek je tak jako tak veřejně přístupný, nýbrž zcela naopak bylo třeba nejprve zkoumat, zda je dána nezbytnost přístupu k nemovitosti právě v případě vedlejšího účastníka. K tomu, aby bylo možné učinit jednoznačný závěr o tom, že se na určitých pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace, musí být prokázáno zaprvé, že vlastník příslušného pozemku či jeho právní předchůdce, k jehož souhlasu je možné přihlížet, souhlasil s takovým omezením svého vlastnického práva, zadruhé, že je v daném případě splněna podmínka komunikační nezbytnosti, resp. neexistuje jiná alternativa přístupu (slouží pro spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi) a kde tento přístup zjevně není upraven soukromoprávním institutem (např. věcným břemenem). Soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyla splněna již prvá ze zmíněných podmínek pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobce bezpochyby souhlas s veřejným (obecným) užíváním pozemku č. 574/5 v k.ú. D. nedal a nedá, to je zřejmé. Souhlas (konkludentní) byl však dán jeho právními předchůdci, pravděpodobně jeho matkou, které byl pozemek vrácen v restituci, a zcela určitě organizací Lesy České republiky, která předtím pozemek vlastnila, popř. jiným subjektem, který by byl vlastníkem předmětného pozemku ještě před touto organizací. Žalovaný neuvedl, jaký konkrétní vlastník měl dát souhlas s omezením svého vlastnického práva před Lesy České republiky, s.p., který spravoval lesní pozemky ve vlastnictví nebo užívání České republiky. Z tohoto důvodu se není možné hypotetickým souhlasem nepojmenovaného vlastníka jakkoli zabývat. Ač žalovaný tvrdil, že Lesy České republiky byly vlastníkem předmětného pozemku, neuvedl podklad, na základě kterého k tomuto závěru dospěl. Z hlediska nutnosti dohledání vlastníka, který měl udělit alespoň konkludentní souhlas s omezením vlastnického práva k předmětnému pozemku, je podstatné zmínit historii majetkových vztahů v dané lokalitě. Jak vyplývá ze závěrečného stanoviska Veřejného ochránce práv ze dne 26.1.2005, za první republiky vlastnili v místě dnešních sporů les rodiče žalobce, kteří zde postavili dům, vybudovali terasy a část lesa přetvořili na sad. Komunistickým režimem byla matka žalobce donucena věnovat sad za zanedbatelnou finanční náhradu státu. Většina slyšených svědků, například pan J. T., shodně vypověděla, že v polovině sedmdesátých let Místní národní výbor v D. rozparceloval bývalý sad rodičů žalobce a přidělil jednotlivým uživatelům pozemky do pronájmu s možností výstavby zahradních domků. V roce 1984 byly pozemky převedeny do osobního užívání. Po revoluci byl pozemek č. 574/5 matce žalobce vydán na základě výzvy k vydání z roku 1992 v roce 1994. Z uvedené chronologie vyplývá, že po rodičích žalobce byl předmětný pozemek ve vlastnictví státu a následně ve vlastnictví nebo správě Lesů České republiky, s.p., a to až do roku 1994. Jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu, je–li pozemek nabyt v rámci restituce, nelze přihlížet k případnému souhlasu s omezením vlastnického práva uděleného veřejnoprávní korporací. Veřejnoprávní korporací je nejen stát, nýbrž také státní podnik, kterým v dané věci byly Lesy České republiky, s.p. Z toho vyplývá, že i v případě, že by byl dán souhlas s omezením vlastnického práva státem nebo Lesy České republiky s.p., nezavazoval by takový souhlas matku žalobce ani její právní nástupce. Pozemek č. 574/5 by tudíž mohl být veřejně přístupnou účelovou komunikací pouze tehdy, pokud by souhlas s omezením vlastnického práva, samozřejmě i konkludentní, udělila matka žalobce v době, kdy byla vlastnicí předmětného pozemku, nebo její právní nástupci, tj. zejména žalobce, taktéž v době, kdy byl vlastníkem předmětného pozemku. V případě žalobce tuto alternativu vyloučil žalovaný, když uvedl, že žalobce souhlas nedal a nedá. Vzhledem k tomu, že udělit souhlas s omezením vlastnického práva může toliko vlastník pozemku, je zcela nepodstatné zabývat se tím, jakým způsobem se choval žalobce v době před nabytím vlastnictví předmětného pozemku. Jeho jednání v této době nemá žádnou právní relevanci. Je tedy nutné zabývat se tím, zda alespoň konkludentní souhlas s omezením vlastnického; práva udělila matka žalobce. Je nutné připomenout, že matce žalobce byl v restituci předmětný pozemek navrácen v roce 1994, a dále, že žalobce byl starostou obce D. již 26.1.1993, jak vyplývá ze zápisu z jednání obecního zastupitelstva z téhož dne. Pro vyřešení nastolené otázky jsou rozhodné provedené svědecké výpovědi, které byť konkludentní souhlas s omezením vlastnického práva v roce 1994 a následujících letech zcela vylučují. Svědkyně Marta Mašková vypověděla, že do doby vydání majetku nebyl příjezd do chatové oblasti „U Šulců“ nikdy problém, tento nastal až po vrácení pozemků do soukromých rukou a následném uzavírání této jediné možné příjezdové komunikace do osady. Svědkyně jednoznačně potvrdila, že k aktům bránění veřejnému užívání předmětného pozemku došlo již po vydání pozemků v restituci. Obdobně vypověděl svědek Jiří Koucký, který uvedl, že problémy s používáním příjezdové cesty začaly po restituci a v období, kdy byl starostou obce žalobce. Svědek jednoznačně potvrdil, že k aktům bránění veřejnému užívání předmětného pozemku došlo již po vydání pozemků v restituci, kdy byl ostatně žalobce již ve funkci starosty obce. Svědek P. T. vypověděl, že v době starostování žalobce začaly ze strany žalobce různé obstrukce. Znovu připomeňme, že žalobce byl starostou již v roce 1993, tudíž svědek zasadil akty bránění veřejnému užívání předmětného pozemku do doby restituce. Do ne nepodobné doby zasadil ukončení pokojného stavu svědek J. K., který zmínil rok 1995. Nelze pominout ani závěrečné stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 26.1.2005, ve kterém bylo uvedeno, že na příjezdové pozemky byla umístěna dopravní značka zákaz vjezdu s dodatkovou tabulkou „mimo dopravní obsluhu“ a v roce 1995 žalobce umístil na jednu z cest v chatové osadě ležící na jeho pozemku závoru. I z této listiny vyplývá, že k aktům bránění veřejnému užívání předmětného pozemku docházelo již v době bezprostředné následující po vydání pozemků v restituci. Svědkové J. T. a R. K. zmínili pouze uzavření předmětného pozemku v roce 2000. K době po restituci pozemků se však nijak nevyjádřili. Nesdělili například, že pokojný stav trval až do roku 2000, a proto jejich výpověď není ve střetu s výpověďmi ostatních svědků. Svědkyně M. T. svoji výpověď nijak časově nespecifikovala, a proto ani z její výpovědi nelze dovodit, že by matka žalobce udělila byť i jen konkludentně souhlas s omezením vlastnického práva. Nad rámec shora uvedeného je vhodné zmínit, že další skutečností, která svědčí o tom, že se na předmětném pozemku nemůže nacházet veřejně přístupná účelová komunikace, je Veřejným ochráncem práv zmíněná dopravní značka zákaz vjezdu s dodatkovou tabulkou „mimo dopravní obsluhu“. Podle přílohy díl II. část I. čl. 5 odst. 11 vyhl.č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, účinné od 1.1.1990 do 31.1.2001, tj. v době rozhodné pro posouzení existence souhlasu s veřejným užíváním předmětného pozemku, dodatková tabulka s nápisem „JEN DOPRAVNÍ OBSLUHA“ omezuje platnost značky, pod kterou je umístěna, na vozidla zajišťující zásobování nebo opravárenské, údržbářské, komunální a podobné služby, na vozidla s označením č. O 1 nebo O 2, vozidla taxislužby a na vozidla, jejichž řidiči, popřípadě provozovatelé mají v místech za značkou bydliště, sídlo nebo garáž; pro tato vozidla neplatí značka, pod kterou je umístěna dodatková tabulka s nápisem „MIMO DOPRAVNÍ OBSLUHY“. Ve správním řízení nebylo zjištěno, že by někdo z osob domáhajících se existence veřejně přístupné účelové komunikace měl v době, kdy byla vlastnicí předmětného pozemku matka žalobkyně, v místě za značkou zákazu vjezdu bydliště, sídlo nebo garáž. Pokud tomu tak nebylo, existence Veřejným ochráncem práv zmíněné dopravní značky vylučuje možnost vzniku veřejně přístupné účelové komunikace. Vjezd na pozemek přes zákazovou dopravní značku není oprávněným užíváním pozemku a takové neoprávněné užívání pozemku nemůže založit právo veřejného užívání pozemku. Ze žádného z konstatovaných důkazů nevyplývá, že by matka žalobce jakkoli souhlasila s omezením vlastnického práva k předmětnému pozemku. Z důkazů naopak vyplývá, že vzápětí po vydání předmětného pozemku v restituci bylo započato s akty bránění veřejnému užívání, které vylučují presumpci existence, byť i jen konkludentního souhlasu s veřejným užíváním předmětného pozemku. Nebylo tudíž prokázáno naplnění již prvé podmínky pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace. Vzhledem k tomu, že se na základě konstatovaných důkazů na předmětném pozemku nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, dopustily se správní orgány obou stupňů zásadního pochybení, když v řízení postupovaly proti žalobci a uložily mu pořádkovou pokutu podle § 42 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Správní orgány obou stupňů nesprávně hodnotily pro rozhodnutí věci podstatné důkazy, když na základě nich dospěly k nesprávnému závěru, že byla prokázána existence veřejně přístupné účelové komunikace. Došlo tím především k porušení ustanovení § 50 odst. 4 zák.č. 500/2004 Sb., správní řád, které mělo vliv na zákonnost správních rozhodnutí obou stupňů, neboť při správném hodnocení důkazů by žalobci nemohla být uložena pořádková pokuta podle § 42 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Správní orgány se dále dopustily podstatného porušení řízení před správním orgánem, které mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, když odmítly provést žalobcem navržený výslech manželky žalobce a jeho synů J. a J. Tito svědci byli způsobilí vypovědět o okolnostech rozhodných pro posouzení otázky vzniku veřejně přístupné účelové komunikace, resp. o případném souhlasu či nesouhlasu matky žalobce s veřejným užíváním předmětného pozemku. Jednalo se o osoby jistě se v rozhodné době pohybující v okolí matky žalobce, jejíž postoj k užívání předmětného pozemku je pro věc rozhodný. Synovi Jiřímu bylo v roce 1994 sedmnáct let, synovi Janovi dvanáct let, a proto nelze vyloučit, že by byli schopni o svých vzpomínkách na rok 1994 a následující vypovědět. Soud dále dodává, že není nijak vázán usnesením Okresního soudu Plzeň–sever ze dne 24.10.2003, č.j. 3 C 137/2001–128. Tímto usnesením bylo procesně zastaveno řízení o určení práva odpovídajícího věcnému břemeni a věc postoupena obci D.. V odůvodnění rozhodnutí soud pouze uvedl, že šlo o obecné užívání pozemních komunikací, otázku zda se na pozemku č. 574/5 nachází nebo nenachází veřejně přístupná účelová komunikace vůbec neřešil. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení (§ 78 odst.1 s.ř.s – I.výrok rozsudku). Obdobnými vadami řízení trpělo také prvoinstanční správní rozhodnutí, a proto soud rozhodl také o jeho zrušení (§ 78 odst. 3 s.ř.s. I. výrok rozsudku). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí soud současně vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 4 s.ř.s.I. výrok rozsudku). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Soud neprovedl důkaz listinami navrženými žalobcem v žalobě, neboť provedení těchto důkazů nebylo nutné k posouzení žaloby. Napadené rozhodnutí žalovaného (ve spojení s prvoinstančním správním rozhodnutím) bylo na základě žaloby předmětem soudního přezkumu, a tak nebylo způsobilé být důkazem.Přípis žalovaného adresovaný prvoinstančnímu správnímu orgánu byl jako důkaz nadbytečný. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu soud přiznal v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000 Kč, v odměně advokáta za 2 úkony právní služby, když advokát učinil jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), tj. převzetí a příprava zastoupení, a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, když učinil písemné podání soudu týkající se věci samé, tj. žaloba. Podle § 9 odst. 3 písm. f) a § 7 advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby 2.100 Kč., a proto přiznal soud žalobci částku 4.200 Kč (2x 2.100 Kč). Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč. Advokát učinil celkem dva úkony, a proto soud přiznal žalobci částku ve výši 600 Kč. Náklady řízení činí celkem částku ve výši 6.800 Kč (2000 Kč + 4.200 Kč + 600 Kč). Místo plnění pak stanovil s přihlédnutím k § 149 odst. 1 zák. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s.( II. výrok rozsudku).